EUR 25,145 
|| 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Severní část Moravy se vypořádává s rozsáhlými komplikacemi v dopravě. Omezení se dotknou jak městské, tak meziměstské dopravy. Přerušen je provoz na železnici, vlakem do Ostravy se podle ministra dopravy Martina Kupky (ODS) zřejmě nebude možné dostat v průběhu celého týdne. Kvůli zaplaveným a uzavřeným silnicím chystá opavský dopravní podnik změny v městské hromadné dopravě (MHD).
Čas načtení: 2019-08-14 08:35:19
Zemřela Eva Stehlíková, specialistka na antické a středověké divadlo
Ve věku 78 let zemřela 12. srpna Eva Stehlíková, filoložka, historička, překladatelka, teatroložka a emeritní profesorka Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Ve své vědecké práci se věnovala antickému a středověkému divadlu, intertextuálním vztahům (antická tradice v literatuře, divadle a filmu), moderním inscenacím antického dramatu a českému divadlu 60. let (Laterna magika, Radok). Abychom připomněli její význam pro obor, zveřejňujeme doslov k její knize Vetera et nova (Torst, Praha 2014), který napsal Martin C. Putna. Eva Stehlíková a její napsané-nenapsané dějiny antické literatury Interpretaci způsobu, jakým Eva Stehlíková interpretuje antiku, je nutno začít připomenutím historických okolností, které způsobily jistou „nepravidelnost“ v její odborné dráze. Eva Stehlíková vystudovala latinu a češtinu, od roku 1966 byla zaměstnána v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská. Za normalizace zažila jen „mírnou“ persekuci v tom smyslu, že nesměla přednášet, natož se habilitovat – k tomu došlo až po roce 1989. Do roku 1989 směla jen omezeně publikovat – mimo jiné několik úvodů k překladům antické literatury. Po roce 1989 se už pak věnovala především divadelní vědě a divadelní kritice, v tomto oboru se i habilitovala a získala profesuru. Pokud se Eva Stehlíková i nadále zabývala antickým divadlem – pak spíše sub specie divadelních dějin než antiky jako takové. Knihy A co když je to divadlo? Několikero zastavení nad středověkým latinským dramatem (1998) i Divadlo za časů Nerona a Seneky (2005) spočívají na tezi, že chápaní divadelnosti se pro středověk i pro samu antiku musí výrazně rozšířit oproti představě, že „divadlo = texty divadelních her“. Nejen tedy Senecovy tragédie – ale i Trimalchionova hostina, i Neronovy performance patří mezi „divadelní“ fenomény. V nejnovější knize Co je nám po Hekubě (2012), zabývající se dějinami produkcí antických látek v českém divadelnictví, pak jsou rovnoprávně přítomny obě složky – jak encyklopedicko-bibliografická složka, tak výkladová. Řečeno antickou metaforou: Knihou se jako Ariadnina niť vine motiv substituční role antiky. Skrze klasické a nezpochybnitelné a odtažité texty a postavy lze zvláště v nesvobodných dobách říkat to, co nelze naplno a v současných reáliích. V českých dějinách to platilo zejména za protektorátu a za normalizace. Samo o sobě to však nezaručovalo uměleckou hodnotu. Stehlíková píše o „nepříjemné prvoplánovosti“ některých aktualizací, jako když v lednu 1989, za Palachova týdne, přišla jedna Antigona na jeviště s nápadně mokrými vlasy: „Zmocnil se mne odpor: Proč se herci s obecenstvem ujišťují o svém vzájemném srozumění v bezpečí divadla, místo aby všichni stáli před hlavněmi vodních děl?“ Přes toto vnější omezení v první fázi a přes tento odlišný profesní důraz ve druhé fázi (a možná i právě proto?) však Eva Stehlíková vytvořila způsob výkladu antické literatury, který je v českém prostředí ojedinělý. Vložila jej ovšem do textů v žánru, který je z hlediska scientometrie, této Entartete Wissenschaft našeho věku, irelevantní: v úvodech a doslovech k překladům. V těch textech, které bylo autorce dovoleno tisknout i za normalizace. Dvakrát je publikovala v rámci Antické knihovny v nakladatelství Svoboda (úvod ke svazku Plautových her Amfitryon a jiné komedie, 1978, a úvod k Menandrovým Komediím pro všední den, 1983), ale častěji v Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel. Tam totiž bylo zjevně svobodněji. Ne ve smyslu politickém – ale ve smyslu interpretačním. Antická knihovna byla baštou překladů striktně filologických – kdežto v Klubu přátel poezie mohla Eva Stehlíková prezentovat překlady „jiné“. Prvním, „kanonickým“ dílem v tomto žánru je svazek Catullovy poezie s názvem Zhořklé polibky (1980). V úvodu autorka nejprve potvrdí Catullovu známou charakteristiku „Jediný skutečně spontánní lyrik v římské literatuře“ – aby však vzápětí toto klišé zproblematizovala poukazem na Catullovu učenost. Znovuvsazení Catulla do dějin římské literatury kulminuje fiktivním „manifestem neoteriků“ – textem, který „catullovci“ nenapsali, ale bývali by ho mohli napsat. „Bohemistický“ dovětek s názvem Vrabec aneb Catullus po česku končí otázkou, zda měl Catulla a jeho báseň o vrabci na mysli – či: v podvědomí - Josef Kainar, když psal blues „Jenom trochu sazí a trochu peří / v celém světě mi žádný neuvěří / že tam ležel na nároží / starý mrtvý vrabec.“ Překlad Catullovy poezie organizuje Eva Stehlíková sama. Jako její „dvorní“ překladatelé zde poprvé vystupují Dana Svobodová a básník Jiří Žáček – autoři, kteří jsou svobodni od klasickofilologické překladatelské machy. Vysvětlení této překladatelské „úchylky“ je přitom uvozeno reverencí vůči „starým“ překladatelům – a lze se jen dohadovat, kolik je v této reverenci upřímnosti a kolik ironie: „Poctivá a přesná filologická práce předchůdců, jimž jsme za mnohé zavázáni, umožnila tento nový, experimentální překlad. Pokud je volnější, než bylo zvykem, je tomu tak záměrně a čtenář jistě pochopí proč. Ostatně má možnost konfrontovat tento výbor s úplným překladem Catulla, který vyšel z pera filologů.“ Tímto „výborem s úplným překladem“ je míněn archaický překlad Otokara Smrčky, který vyšel ve svazku Antické knihovny Pěvci lásky roku 1973, vznikal však už na počátku dvacátého století. Konfrontace obou Catullů jasně ukazuje, co Stehlíková společně se svými překladateli s Catullem „provedla“, aby ho učinila znovu přitažlivým: Uvolnila rytmickou stavbu, aktualizovala lexikum a přidala rým – ten prvek, bez kterého je české ucho snad schopno vnímat poezii vážnou, hymnickou či meditativní, bez něhož však určitě není schopno vnímat poezii satirickou, epigramatickou a obscénní. A bez té by Catullus nebyl celým Catullem. Do druhého svazku v téže edici, tedy do Martialových Posměšků a jízlivostí (1983), Eva Stehlíková převzala již existující překlady Radovana Krátkého. Postavila se však za ně, protože oproti filologickým překladům vyvolávají onen základní martialovský účin – totiž smích: „Pokusy o zčeštění Martiala (a byly to pokusy seriózní a poctivé) byly dosud více méně neúspěšné. Čtenář se v nich dozvídal spíše kdo je kdo a co je co, méně už co tím chtěl básník říci. A především se nesmál. Epigramatikův smích zazněl česky teprve z překladu Radovana Krátkého, který sáhl po Martialovi odvážně, rukou rouhavou a bez piety.“¨ Mylné by však bylo domnívat se, že Eva Stehlíková si vybírá z antiky pouze texty „k smíchu“. Ve stejném roce 1983 vyšla i kniha Sbohem starý Říme. Výbor z pozdní římské poezie, v jejíž úvodní studii naopak dominuje topos pozdněřímské melancholie: „Čas, který dokázal i z pupku civilizace, z pyšného Fora Romana, udělat pouhé Campo Vaccino, pastvinu pro dobytek, nám zanechal z bohatství římské poezie jen ubohé zbytky. Z ptačí perspektivy našeho století se nám jeví už jen jako rozsáhlá barevná mozaika (...) jak na ni dopadají paprsky podvečerního slunce, zbylé kaménky se třpytí. Jsou to verše Galů, Řeků, Afričanů, Hispánců, jsou to verše neznámých a zapomenutých básníků, kteří pod plnými plachtami směřují k břehům středověku a ohlížejí se zpátky k Věčnému městu, jež bylo inspirací celé jedné epochy (...) sbohem, starý Říme...“ Ve svazku Sbohem starý Říme Eva Stehlíková překračuje jiný posvátný klasickofilologický mezník – tezi, že pozdní antická literatura je „úpadková“. To, co klasičtí filologové vykládávali jakožto výraz nejhlubší dekadence, totiž ona paignia, carmina figurata, centones a jiné „nevážné“ hříčky, Eva Stehlíková interpretuje jako umělecké projevy velmi „moderní“, v mnohém analogické postupům novodobých avantgard. Navíc, jakoby en passant, překračuje ještě další dotud obvyklou klasickofilologickou tezi, totiž že křesťanští autoři nepatří do dějin antické literatury. Ve výkladu Evy Stehlíkové jsou Paulinus z Noly či Prudentius napříč ideologickými přehradami součástí téhož kulturního světa jako Ausonius či Luxorius. Během více než čtvrtstoletí, které uplynulo od vydání antologie Sbohem starý Říme, se pohled české intelektuální scény na antiku a křesťanství zcela změnil. Pozdní autoři, pohanští i křesťanští, jsou oblíbeným, někdy až módním předmětem překladů a výkladů, z oborových hledisek filosofických, religionistických i literárních, viz Knihovnu raně křesťanské tradice v nakladatelství OIKOYMENH či edici Poslední Římané v nakladatelství Herrmann a synové. Právě proto by však nemělo být zapomínáno, jak iniciační význam měl pozdněřímský svazeček Evy Stehlíkové pro celý tento současný pozdněantický boom. Po roce 1989 na tyto práce navázal svazek Ovidiových erotik Umění milovat a nemilovat v novém překladu Dany Svobodové, vyznačující se opět aktualizovaným lexikem a rýmováním, navíc pak doplněný ironickými „odbornými“, sexuologicko-psychologickými poznámkami. Aktualizovaný je opět i úvod Evy Stehlíkové – tentokrát přímo s politickou aluzí: Nezodpovědný básník v době normalizace. Jestliže tedy interpretace Evy Stehlíkové šly záměrně proti klasickofilologické překladatelské maše a interpretační nudě – volba dalšího autora se může jevit překvapivá: Horatius přece platil přímo za kvintesenci „nudného autora“. Ale i toho se pokouší Eva Stehlíková oživit a rehabilitovat, kdyžtě píše Slovo k Horatiově Poetice: „Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy každý absolvent gymnázia (...) uměl zarecitovat latinsky některou z Horatiových ód (...) většinou zapomněl na muka, která zažíval při školním cupování básníkova díla (...) na nudu, která se ho zmocňovala při představě, že by měl podle básníkova vzoru poklidně užívat radostí života (...) Ba po letech, kdy se sám protrpěl ke smířlivosti, ocenil i to, co se mu zdálo bezmezným hračičkářstvím.“ I v Horatiovi se Eva Stehlíková pokouší odhalit „to jiné“, „to nekanonické“: „Nebyl spontánním básníkem, ale spontánním vypravěčem. Kdyby žil později, nepsal by asi satiry, ale rozkošné, kousavé a jízlivé povídky.“ Jak ovšem již řečeno výše: Po roce 1989 se Eva Stehlíková více věnovala divadlu a většinou jen v divadelním rámci i některými antickými texty – viz překlady Senekových tragédií Thyestes a Faidra v Divadelní revui v letech 1992 a 2009, viz komentář k překladu Eurípidovy Ifigenie v Aulidě z pera Josefa Topola a Karla Hubky z roku 2010 a další texty. V témže divadelním rámci se zabývala pozdněantickými teatrologickými texty – viz doslov k osmnáctému svazku Isidorových Etymologií z roku 2002, případně texty z přelomu antiky a středověku, v nichž shledávala divadelní prvky – viz překlad a komentář Hostiny Cyprianovy v Divadelní revui roku 1994. Bylo by možno vypočítávat ještě četná další membra disiecta. Eva Stehlíková nenapsala souvislé dějiny antické literatury. Když se však složí dohromady autorčiny doslovy a doplní o některé časopisecké články – vznikají jakési „alternativní“ dějiny antické literatury. Skládají se, pravda, „jen“ z vybraných kapitol – Sofoklés, Eurípidés, Menandros, Plautus, Catullus, Horatius, Ovidius, Seneca, Martialis, básníci pozdního Říma, Hostina Cyprianova, irskolatinská poéma Hisperica famina. Není v nich sice jednota vyložené látky, ale zato jednota způsobu výkladu –ucelený koncept recepce antických textů, divadelních i nedivadelních. Koncept, který je „divadelní“ – protože v něm jde o „publikum“. Jde v něm o kontakt díla s těmi, kdo ho recipují „tady a teď“. Překlady i komentáře mají proto co nejvíce usnadňovat tento kontakt, tuto recepci. Klíčové jsou přitom tři momenty: 1/ Výběr autorů a textů: Prvotně se Eva Stehlíková zabývá texty divadelními, v nichž je tato „kontaktnost“ přirozeně největší. Z literárních textů pak volí ty, které mají podle jejího názoru tuto „kontaktní“ potenci, tuto „nadčasovost“. Proto je prezentován Catullus coby milostný lyrik a polemik, Martialis coby ironický epigramatik, Ovidius coby hravý erotik, pozdní básníci coby autoři literárních hříček, ale i opovrhovaný Horatius coby živý komentátor své doby a vypravěč příběhů. Proto zdůrazňuje Eva Stehlíková kupříkladu u Menandra jeho trvalou přítomnost v naší kulturní paměti, trvající skrytě až do současnosti: „Menandra, praotce evropské komedie, dávno známe – viděli jsme přece v divadle Goldoniho, Moliera, Ostrovského, Klicperu. A Menandros znal nás, aniž vytáhl paty z rodných Athén.“ 2/ Aktuálnost překladu: V zájmu čtenářské sdílnosti je nutno odhodit klasickofilologické normy, nebát se „anachronického“ lexika ani rýmu – ani balancování na samé hranici parafráze. Staré filologické překlady tím nejsou odvrženy – ale odkázány do pozice „podstročniků“, informujících o obsahu díla a vytvářejících předpolí k estetickému požitku, jejž mohou zprostředkovat teprve překlady nové. 3/ Literárnost komentáře: Komentář k literárnímu dílu má sám mít literární kvality. Úvod ke svazku Plautových her začíná Eva Stehlíková takto: „Popřejme svobodu své fantazii a představme si, co se stalo i nestalo. Vraťme se časem o více než 2150 let zpátky a přenesme se do Říma, na Palatin. Je teplý dubnový den. Před výstavným chrámem Velké Matky je živo.“ Když pak v oné imaginární scéně z římských her dav hlučí a nedbá začínajícího představení, Prologus je zklidní třemi magickými slovy: „Nesu vám Plauta“: „Stačila tři slova a vypukl nadšený řev. Principál si oddechl. Má je, má v hrsti to vzpurné a vrtkavé obecenstvo, na němž závisí jeho živobytí.“ Teprve po této „povídce“ z prostředí římského divadla následuje „seriózní“ výklad o Plautově o životě a díle, o předdějinách římské komedie a o Plautově „druhém životě“, trvajícím do čtenářovy současnosti. Pokud by se pak zdálo, že tato literární až beletristická stylizace komentářů je daní jejich žánru, totiž jejich určení pro široké, „neodborné“ publikum – budiž upozorněno, že srovnatelnou literárnost si autorka dopřává i v ryze „odborných“ monografiích. Tím dokazuje, že činí nikoliv proto, aby se zalíbila širokému publiku (jako onen prologus, závislý na vrtkavém římském obecenstvu), ale protože je to její vnitřní potřeba: Psát o literatuře tak, že je psaní o literatuře samo literaturou – aniž by se znehodnocoval odborný obsah. Ba, právě v odborných monografiích jako by ještě svobodněji než v úvodech vstupovala do výkladu sama osobnost autorky, její vzpomínky, její zkušenost. V úvodu knihy Divadlo za časů Nerona a Seneky se tak píše: „Tato kniha vznikla v mé mysli jednoho večera počátkem 80. let v pražské Ypsilonce. Hrála se Radzinského hra Divadlo za časů Nerona a Seneky (...) v setmělém sále mi najednou vyvstala paralela mezi římským divadlem císařské doby a koncem tisíciletí zcela jasně.“ V knize Co je nám po Hekubě praví přední česká teatroložka s božskou svobodou, nadsázkou a sebeironií: „Jako teatrolog jsem totální samouk. Vše, co vím o antickém divadle, mne naučilo živé divadlo mého života – a pár mých přátel.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Současně však má autorka na vědomí, že její zkušenost není žádný absolutní úběžník, nýbrž jen další bod na linii dějin vnímání: „Současná vize jakési panteatrálnosti a dominující zábavná a estetická funkce a popření funkcí jiných nás sice učí rozumět onomu ´úpadkovému období´, jak bývá divadlo císařské doby dodnes označováno (...), ale současně tu vzniká nebezpečí, že budeme ahistoricky přenášet jevy naší současnosti do minulosti. Na otázku po pravdivosti musíme odpovědět pokorně: Toto je obraz římského divadla, jak jej vidíme na počátku třetího tisíciletí naší éry z města, které leží na území, nazývaném Římany barbaricum.“ Nutno se tedy ptát, jaký je vlastně úhel pohledu této autorky? Pro odpověď nutno jít znovu zpět k historickému kontextu její profesní a lidské dráhy, ke kontextu její generace. Dětský a dívčí čas strávila uprostřed socialistického realismu, v němž byla klasická filologie pěstována jako jakási okrajová kulturní zahrádečka – za podmínky, že na ní nevyroste nic příliš živého. V mládí zažila a prožila pražská šedesátá léta - absurdní divadlo, malé formy a vůbec onu obnovenou avantgardu. Přátelsky se stýkala s řadou divadelníků této doby, zvláště úzce pak s nejvýznamnějším představitelem lyrického dramatu šedesátých let, Josefem Topolem. Toto zázemí zásadně ovlivnilo její „anti-klasickofilologické“ vnímání antiky. Proto pak lze číst mimo jiné její fiktivní manifest neoteriků, psaný uprostřed nudy normalizace, i jako protest ve jménu avantgardy šedesátých let proti nudě staré i nové: „Nevydali žádný manifest, ale jejich program byl jasný. Kdyby žili ve dvacátém století, zněl by asi takhle: Pryč s tradicí, která je mrtvá – Ať žije experiment! Pryč s Homérem a jeho římským epigonem Enniem! – Ať žije alexandrijská moderna, Kallimachos a naši řečtí učitelé a přátelé! Pryč s užvaněným a nabubřelým eposem! – Ať žijí malé epické útvary, ať žije lyrika! Pryč s chaosem! – Ať žije kompozice! Pryč s uniformitou římského hexametru! – Ať žijí řecká metra! Pryč s polopatismem, který se maskuje lidovostí a srozumitelností! – Ať žije učenost!“ Eva Stehlíková nebyla jistě v tomto úsilí o „zdnešnění“ antiky sama na světě. Při pohledu na její odpor k filologické nudě i na její vědomí vlastní časové podmíněnosti nelze nevzpomenout na Nietzscheovu „nečasovou úvahu“ My filologové, končící: „Třem věcem musí rozumět filolog, chce-li prokázat svou nevinu, rozumět – starověku, přítomnosti, sobě samému: jeho vina tkví v tom, že buď nerozumí starověku nebo přítomnosti nebo sobě samému.“ Přímější paralela než k Nietzschemu (na to není Eva Stehlíková dost zuřivá ani dost sebenenávistná) vede k tradici, kterou představují E. R. Curtius a G. R. Hocke. Ne že by se na ně Eva Stehlíková příliš často odvolávala (to se děje jen příležitostně) – ale že její chápání antiky se velmi podobá jejich: v důrazu na kontinuitu kultury od antiky k dnešku, v rehabilitaci literatury pozdní antiky, v docenění antické literární hravosti i v její paralelizaci s moderními literárními avantgardami. V českém prostředí představuje dílo Evy Stehlíkové – ona membra disiecta nenapsaných dějin antické literatury – analogii ke Curtiově Evropské literatuře a latinskému středověku a k Hockeho Manýrismu v literatuře. Je to dílo, jež nabízí rozevření klasické filologie do současné kultury, do jejích formulací otázek „co dělat“, „jak tvořit“ a „jak žít“. Je tudíž ve vnitřní logice práce Evy Stehlíkové, že její takto „rekonstruované“ dějiny antické literatury jsou doplněny i o několik studií o druhém životě antiky v novodobé kultuře. Z autorčiny vůle jde o krajně přísný výbor těchto studií. Dostaly se do něj články o antických motivech v díle Adalberta Stiftera, Karla Čapka, Maxe Frische, Johna Updika a Pera Olova Enquista. Nedostaly se do něj články o týchž motivech v díle Hermanna Brocha či autorkou tolik milovaného Julia Zeyera – ale taková je autorčina vůle. Ani v českém prostředí není dílo Evy Stehlíkové zcela bez kontextu. Za její přímý vzor lze pokládat její učitelku a přítelkyni Julii Novákovou, která prováděla experimenty s antickým veršem (viz její zkrácení Lucretiova hexametru v eposu O podstatě světa o stopu, nebo její překlad Musaiova epyllia Hero a Leandros alexandrinem). Za její vzdálenější vzor lze pokládat klasicky vzdělané avantgardní divadelníky, kteří inscenovali antické hry za použití modernistických postupů – zejména Jiřího Frejku. V Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská měla Eva Stehlíková i v době normalizace několik spřízněných duší, zvláště medievistu Pavla Spunara a Alenu Frolíkovou, s níž spolupracovala na (nedokončeném) projektu výzkumu české literární recepce cest na antická místa. Na scéně překladů a výkladů antických děl v osmdesátých a do velké míry i devadesátých letech však byla Eva Stehlíková fakticky sama, kdo se pokoušel o tuto „jinou“ cestu interpretace. A byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“. Konečně: Pokud tedy Eva Stehlíková píše, že je třeba psát s vědomím, že i my máme své východiště, svůj podmíněný úhel pohledu – přiznávám, že i já mám své východiště, svůj úhel pohledu, z něhož píšu tento doslov k vybraně-sebraným doslovům. Jako gymnazista narazil jsem v písecké okresní knihovně na Catullovy Zhořklé polibky. Už se nedaly nikde koupit, i opsal jsem si je celé a naučil se jim téměř celým zpaměti (a dodnes jsem některé básně nezapomněl). Catullovy – či vlastně Evy Stehlíkové Zhořklé polibky byly knihou, pod jejímž vlivem jsem se rozhodl studovat klasickou filologii. Na studiích klasické filologie narazil jsem jen na klasickofilologickou nudu – a pod vlivem tohoto studia, mimo jiné pod vlivem hysterických reakcí svých tehdejších vyučujících na můj nápad překládat Prudentia, rozhodl jsem se pověsit klasickou filologii na hřebík. Až poté jsme se letmo sešli s Evou Stehlíkovou – k soukromé konzultaci, právě nad oním překladem Prudentia. Až po mnoha letech sešli jsme se k soustavnější spolupráci, ke společné přednášce o pozdně antické literatuře. Až po dalších letech vydal jsem knihu textů o druhém životě antiky s názvem Řecké nebe nad námi a antický košík, druhá část jejíhož názvu byla odvozena z jedné komické epizody z Eckermannových Hovorů s Goethem. A až poté jsem zjistil, že nápad s metaforou „antického košíku“ měla už dříve Eva Stehlíková... A ihned poté jsem si znovu vděčně uvědomil to, co jsem už dávno tušil: Že patřím k těm šťastným, kteří mohou přebírat některé z mnoha podnětů, jež rozesela mezi českou akademickou mládeží napříč obory Eva Stehlíková. Autor je literární historik.
\nČas načtení: 2024-04-24 16:35:00
Prahu čeká velká tramvajová výluka. Dvacet linek změní na dva měsíce trasu
Cestující v Praze čeká od pondělí 29. dubna rozsáhlá výluka tramvají, která bude trvat přibližně dva měsíce. Dopravní podnik během této doby zrekonstruuje tramvajovou trať vedoucí Dlážděnou a Havlíčkovou ulicí. Omezení se dotkne více než dvaceti linek městské hromadné dopravy.
\nČas načtení: 2024-04-24 16:35:00
Prahu čeká velká tramvajová výluka. Dvacet linek změní na dva měsíce trasu
Cestující v Praze čeká od pondělí 29. dubna rozsáhlá výluka tramvají, která bude trvat přibližně dva měsíce. Dopravní podnik během této doby zrekonstruuje tramvajovou trať vedoucí Dlážděnou a Havlíčkovou ulicí. Omezení se dotkne více než dvaceti linek městské hromadné dopravy.
\nČas načtení: 2024-04-24 16:30:00
Prahu čeká velká tramvajová výluka. Dvacet linek změní na dva měsíce trasu
Cestující v Praze čeká od pondělí 29. dubna rozsáhlá výluka tramvají, která bude trvat přibližně dva měsíce. Dopravní podnik během této doby zrekonstruuje tramvajovou trať vedoucí Dlážděnou a Havlíčkovou ulicí. Omezení se dotkne více než dvaceti linek městské hromadné dopravy.
\nČas načtení: 2024-05-12 17:29:00
Rozkopané střední Čechy. Rozsáhlá omezení budou v Říčanech, na Berounsku nebo u Kutné Hory
Řidiči ve středních Čechách musí v letních měsících počítat s omezeními na řadě míst. Například na dálnici D5 budou zřejmě od konce léta kvůli opravě téměř devítikilometrového jízdního pásu mezi Bavoryní a Karlovou Hutí na Berounsku ve směru na Prahu jezdit zúženými jízdními pruhy. Provoz zkomplikuje také rozsáhlá rekonstrukce silnice I/2 na průtahu Říčan u Prahy. Desítky oprav a omezení čekají řidiče i na silnicích nižších tříd. Informace získala ČTK od Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) ČR…
\nČas načtení: 2024-06-23 00:02:00
Češi čekají na nové léky přes rok, ke všem pacientům se nedostanou
V Evropské unii se nachází nejmodernější léky, ale vy máte smůlu, žijete ve „špatném“ státě. Ačkoliv je trend pozitivní a do Česka se nejnovější léčiva dostávají rychleji, v jejich dostupnosti bez dalších omezení se Česko nachází na chvostu. A v některých případech to pro pacienty může být značný problém, jelikož nemusí mít čas čekat měsíce na řešení. Nejde zdaleka o problém jen České republiky. A jak ukazuje například nedávná rozsáhlá investigace projektu Investigate Europe, pacientům někdy…
\nČas načtení: 2024-07-22 05:30:00
Další úder pro dopravu na jihu Brna. Známe začátek oprav Černovické ulice
/VIDEO/ S komplikacemi musejí počítat řidiči, kteří jedzí brněnskou Černovickou ulicí. Místo čeká rozsáhlá oprava, která si vyžádá řadu dopravních omezení. Právě Černovická ulice přitom patří mezi důležité dopravní spojení mezi městskými částmi Brno-jih a Černovice.
\nČas načtení: 2024-10-27 13:14:25
Oslavy 28. října v Plzni ovlivní dopravu v centru, čekají se omezení i slavnostní program
(plzendnes.cz) V pondělí 28. října se Plzeň stane centrem oslav vzniku samostatného Československa, což přinese rozsáhlá dopravní omezení zejména v centru města. Kromě kulturního programu zahrnujícího koncerty, lampionový průvod a slavnostní ohňostroj budou opatření zahrnovat celodenní zákazy parkování a dočasné uzavírky v několika klíčových ulicích. ...
\nČas načtení: 2024-11-13 08:13:13
Trump chce zrušit ochranu transsexuálních studentů. Ti zaplavují krizové linky
Trump během své kampaně slíbil, že zavede rozsáhlá omezení a zruší ochranu občanských práv transgender studentů. V plánu má mimo jiné požádat Kongres o přijetí pouze „dvou pohlaví“ nebo skoncování s „chlapci v dívčích sportech“.
\nČas načtení: 2024-12-05 05:42:08
Rozsáhlá novela zákona o ochraně přírody a krajiny přináší zásadní změny. Ty se týkají nejen ochrany stromů, ale také změny pravidel ochrany ohrožených druhů živočichů i rostlin nebo vyhlášení národního parku Křivoklátsko. Novela zákona přináší i konkrétní opatření na ochranu opylovačů a omezení světelného znečištění. Návrh zákona dnes schválila... ...
\nČas načtení: 2024-04-05 09:42:13
Karlovarský kraj - Pětice osob ze Sokolovska a Chebska, konkrétně dvaatřicetiletý muž, dvaačtyřicetiletá žena, šestačtyřicetiletá žena, osmašedesátiletý muž a osmašedesátiletá žena, měla páchat jako organizovaná skupina rozsáhlou trestnou činnost spočívající v získávání finančních prostředků z dotačních programů z rozpočtu Evropské Unie a státního rozpočtu České republiky, uvedla Policie České republiky. The post Rozsáhlá trestná činnost s evropskými dotacemi. Pětice osob ze Sokolovska a Chebska měla využívat dotace z EU i České republiky first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-04-23 10:21:50
USA a Filipíny zahájily rozsáhlá cvičení v blízkosti Tchaj-wanu a Jihočínského moře
Armády USA a Filipín zahájily rozsáhlé manévry v Jihočínském moři. The post USA a Filipíny zahájily rozsáhlá cvičení v blízkosti Tchaj-wanu a Jihočínského moře first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-02-17 10:00:00
Šedivý: Jaro bude pro Ukrajinu kritické. Nemá vojáky, Rusko chystá průlom
Změny v čele ukrajinské armády přišly v nejméně vhodný okamžik. V čele země se vedou spory o vedení války i o to, zda má proběhnout další rozsáhlá vlna mobilizace. Toho může podle bývalého náčelníka generálního štábu a vedoucího katedry bezpečnostních studií Vysoké školy CEVRO Jiřího Šedivého využít Rusko, které chce během jara prolomit ukrajinskou obranu.
Čas načtení: 2024-02-18 04:45:06
Škoda Muzeum zahájilo výstavu zaměřenou na udržitelný rozvoj
Ochrana životního prostředí a snižování ekologických dopadů činnosti společnosti je dlouhodobě nedílnou součástí firemní strategie společnosti Škoda Auto. V období od 17. ledna do 16. června probíhá ve Škoda Muzeu rozsáhlá výstava, která návštěvníkům představuje závazky společnosti v oblasti udržitelnosti. Výstava je také příležitostí k veřejné... ...
Čas načtení: 2011-01-29 13:00:00
Original Fake jaro/léto 2011 / Neuvěřitelně rozsáhlá série oblečení
Sledovaný label Original Fake uveřejnil první fotky kolekce** jaro/léto 2011** a Stylehunter u toho samozřejmě nesměl chybět. Série oblečení je neobvykle rozsáhlá, takže předpokládám, že si vybere snad každý. Precizně zpracované jsou především bundy, košile, kalhoty a mikiny. Nesmíme ale zapomenou ...
Čas načtení: 2013-03-13 00:00:00
Dekorační polštářky – velmi oblíbeným a také velmi častý interiérový doplněk, které zdobí nejen sedací soupravy v obývacím pokoji nebo postele a jiná odpočinková křesílka, ale také na parapetech a dalších neobvyklých místech. V dnešní době je na trhu velmi rozsáhlá nabídka, a díky tomu si můžete tak ...
Čas načtení: 2010-10-09 06:00:00
Profesionální web snadno a rychle – díl 5. – Rozšíření třetích stran
V posledním díle jsem vám slíbil, že se podíváme na možnosti rozšíření publikačního systému Joomla o prvky třetích stran. Rozšíření třetích stran můžeme nalézt na oficiálních stránkách vývojářů, kde se nachází rozsáhlá databáze všech doplňků do Joomly. Jedním z důvodů, proč je Joomla tak často vyhl ...
Čas načtení: 2024-02-15 17:45:00
Pondělní protesty zemědělců zkomplikují dopravu v Praze. Policie chystá opatření
Na pondělní protestní akci části zemědělců, kteří chtějí traktory a dalšími stroji ráno zablokovat pražskou magistrálu u budovy ministerstva zemědělství, připravila policie rozsáhlá bezpečnostní opatření. Na dodržování veřejného pořádku i pravidel silničního provozu při přesunu zemědělské techniky budou dohlížet stovky policistů z celé země, včetně členů antikonfliktního týmu.
Čas načtení: 2024-02-15 13:28:00
Obří staveniště. Na Hungaroringu probíhá rekonstrukce
Na maďarském okruhu pokračuje rozsáhlá rekonstrukce, která bude pokračovat i po letošním závodě.
Čas načtení: 2020-12-06 09:09:25
Magický realisus: Pedro Páramo
Na první pohled útlá knížka a snadno byste mohli podlehnout dojmu, že ji bude mít kvapem přečtenou. Ale ona se od těch, které znáte, značně liší: jako byste otvírali tajemnou truhlu světa magie, nejistot a pochyb. Autor vás nenechá vydechnout a stále vás nutí přemýšlet. Mohli byste se totiž snadno ztratit mezi přítomností a minulostí, mezi světem živých a mrtvých. “Čtení Pedra Párama je pro mě jako otevření malé mozaikové krabičky, jen abych zjistil, že je prázdná, kromě šepotu těch, kteří ji v minulosti otevřeli,” píše o knížce Suhayl Saadi (Independent) a definuje jej jako “psychotický román…, který dělá vše, o čem by člověk nemohl nikdy snít, pokud je omezován současným dogmatem tvůrčího psaní.” Eileen Battersby v Irishtimes o knížce mluví jako o “krátké postmoderní novele, vytvořené jako veršované drama odehrávající se v zrcadlovém sále.“ Děj je protkávaný vzpomínkami a dialogy živých i duchů. Juan Preciado slíbil umírající matce, že vyhledá svého otce, kterého nikdy nepotkal. Sotva ta slova vyslovil, neměl v úmyslu je nikdy naplnit. Do doby, než se mu začaly zdát zvláštní sny a on se vydal na cestu do Comaly, odkud pocházela jeho matka. Cestou potkává muže, který bičem popohání osly, a od něhož se dozvídá, že Pedro Páramo je už mrtvý. A sám je také Pedrovým synem. Možná to bude první moment, kdy se zastavíte, soustředíte se na pomyslný neutrální bod kdesi vpředu a zeptáte se sami sebe: proč cesta za někým, s kým už se nejspíš, pokud je toto tvrzení pravdivé, nelze setkat? Comala je však ještě víc pochmurná a tesklivá. Je plná zvláštních zvuků a ticha. Tady nemáte nikdy žádnou jistotu, na koho právě narazíte, a zdali řeč, kterou vedete, je stále s živým člověkem. Všechno tu vibruje na hranici mezi životem a smrtí. A pak to hledání otce. Lze-li opomenout slib daný před smrtí, všeobecně by to mohlo probouzet pocit touhy naplnění k nalezení svých kořenů. Zasadit se do kompletní rodiny. Najít něco, co spojuje. Ale primárně si je těžké představit cestu, která vyústí v hledání tyrana, jenž sužoval celé okolí. Pedro Páramo se skví řadou špatných vlastností. Mohlo to být samotné varování už na začátku: “Ničeho se u něj nedoprošuj. Vyžaduj od něho, co nám patří. Co mi byl povinen dát, a nikdy nedal… Že na nás zapomněl, synku, to ať ti draze zaplatí,” říká matka na smrtelné posteli. A slova cizince, jaký je Pedro Páramo? “Živoucí zášť,” odpověděl muž. *** Na cestě Juan potká mnoho postav, se kterými vede řeč. To zvláštní ticho protrhávají zvuky nebo slova… „Tahle ves je plná ozvěn. Jako by byly schované v dutinách zdí nebo pod kameny. Když kráčíš, cítíš, že jdou ve tvých stopách. Slyšíš vrzání. Smích. Tuze starý smích, jakoby unavený smíchem. A hlasy opotřebované mluvením. To všechno slyšíš. Myslím, že přijde den, kdy tyhle zvuky zaniknou.“ Tohle mi říkala Damiana Cisnerosová, když jsme procházeli vsí. (…) „A ze všeho nejhorší je, když slyšíš mluvit lidi, jako by hlasy vycházely z nějaké spáry, a přitom znějí tak jasně, že je poznáváš. Zrovna teď jsem cestou míjela dům, kde bděli u mrtvého. Zastavila jsem se, abych se pomodlila otčenáš. Za chvilku se oddělila od ostatních nějaká žena a přišla mi říct: -Damiano! Modli se za mě, Damiano!- Sundala si šátek a já poznala tvář své sestry Sixtiny. -Co tady děláš?- zeptala jsem se jí. Nato se odběhla schovat mezi ostatní ženské. Abys věděl, moje sestra Sixtina umřela, když mi bylo dvanáct. Byla nejstarší. A nás bylo doma šestnáct děcek, takže si spočti, jak dlouho je už mrtvá. A podívej se na ni, pořád se ještě toulá po tomhle světě. Takže se nepolekej, pokud uslyšíš i ozvěny z méně vzdálené doby, Juane Preciado.“ „Vám moje matka taky ohlásila, že přijdu?“ zeptal jsem se jí. „Ne. A vůbec, co je s tvou matkou?“ „Umřela,“ řekl jsem.”“Už umřela? A na co?”“Nedozvěděl jsem se na co. Snad na zármutek. Hodně vzdychala.”“To je zlé. Každý vzdech je jako doušek života, o který se člověk připravuje. Takže umřela?”“Ano. Asi byste to měla vědět.”“Proč bych to měla vědět? Už spoustu let nevím nic.” „Tak jak to, že jste mne našla?“ (…) „Jste živá, Damiano? Povězte mi, Damiano!“ A najednou jsem na tě prázdných ulicích stál sám. Z oken otevřených k nebi vyčuhovala pružná stébla trávy. Oprýskané zdi odhalovaly své zteřelé vepřovice. „Damiano!“ vykřikl jsem. „Damiano Cisnerosová!“ Odpověděla mi ozvěna: „…ano… sová!“ … ano … sová…!“ *** Anotace nakladatele: Juan Preciado se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice. Namísto kdysi rajské Comaly však nalézá jen vyprahlé místo a postupně odhaluje, že život zde není nic víc než pouhá vzpomínka. Neskutečné se prolíná s každodenním a v mytickém prostoru se ruší protiklad života a smrti. Příběh se koncentruje kolem ambivalentní postavy Pedra Párama, jenž bezohledně vládne celému kraji a současně trpí nešťastnou láskou k Susaně San Juanové. Nejedná se však o běžné líčení tragického života mexického velkostatkáře – vyprávění se skládá z útržků dialogů a monologů těžko identifikovatelných hlasů, chronologický sled událostí je narušován vzpomínkami a vkládanými rozhovory z minulosti. Novela, jež měla původně nést titul Šepoty, je komponována z hlasů zemřelých, předestírá perspektivu pověrčivých mexických venkovanů a překypuje symbolickými figurami a odkazy. Pedro Páramo se brzy po svém vydání stal zásadním dílem hispanoamerické literatury, jehož vliv nacházíme u autorů, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či Julio Cortázar. Juan Rulfo (1917–1986) bývá označován za opravdového tvůrce magického realismu, jehož díla inspirovala Gabriela Garcíu Márqueze při tvorbě ikonického románu Sto roků samoty. Narodil se ve středním Mexiku ve vyprahlém kraji Jalisco, jehož nehostinnost se odráží v mnoha jeho textech. Po smrti rodičů vyrůstal v sirotčinci, studium na právnické ani filozofické fakultě v Ciudad de México nedokončil a pracoval jako úředník. Jeho nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba, jež se vyznačuje střídmým a hutným stylem, měla zásadní vliv na španělsky psaný román druhé poloviny 20. století. Rukopisy důkladně přepracovával a za svého života vydal pouze dvě knihy: soubor sedmnácti povídek Llano v plamenech (El llano en llamas; 1953) a román Pedro Páramo (1955). Po vydání Pedra Párama Rulfo spisovatelskou dráhu v podstatě opustil a začal se více věnovat fotografování, v roce 1964 byl podle jeho novely a scénáře Gabriela Garcíi Márqueze a Carlose Fuentese natočen stejnojmenný film El gallo de oro (Zlatý kohout). MB
Čas načtení: 2018-03-12 09:40:25
Rostliné tuky nám škodí – nebo ne?
Už dlouho se vede rozsáhlá a často vášnivá debata o různých druzích tuků. Někdo prosazuje jen ty rostlinné, jiný živočišné, někteří se upínají jen k sádlu, jiní upřednostňují margaríny. Víte, které nám škodí, které prospívají a kolik bychom jich vlastně měli správně zkonzumovat?
Čas načtení: 2021-07-30 00:00:00
Nové Audi RS 3: sportovní vůz pro každodennost
Novinka od značky Audi nabídne nejvyšší úroveň jízdní dynamiky a nejlepší parametry ve svém segmentu. Svědčí o tom zrychlení z 0 na 100 km/h za 3,8 sekundy, nejvyšší rychlost až 290 km/h a rozsáhlá výbava zahrnující systém RS Torque Splitter, pneumatiky s téměř hladkým dezénem a specifické jízdní mo ...
Čas načtení: 2009-11-25 22:00:00
Jak si co nejlépe zorganizovat čas, aneb jak to všechno stihnout - 15. část
„Když vše nejde podle plánu“ Dostáváme se k poslednímu dílu na téma timemanagement. Je to rozsáhlá problematika, o které se dá mnoho teoretického napsat, ale, stejně jako u většiny dalších oblastí, je nejpodstatnější praktická dovednost. To znamená umět si zorganizovat svůj život. A nemám tím na my ...
Čas načtení: 2009-09-07 07:00:00
Preview - World of Warcraft: Cataclysm
Azeroth čeká změna. Velmi rozsáhlá změna. Některé země čeká velkolepý rozkvět či pohasnutí! Mnohé z nich se změní k nepoznání. Blizzard vypustil oficiální informace ohledně nového datadisku k populární MMORPG hře World of Warcraft s názvem World of Warcraft: Cataclysm. Pojďme tedy nahlédnout, co od ...
Čas načtení: 2024-02-15 08:17:35
Metropole získá další moderní nádraží. Železnice v metropoli prochází nebývalou proměnou. Naplno běží práce mezi Bubny a novou zastávkou u Výstaviště, začala rozsáhlá přestavba historického Masarykova nádraží.
Čas načtení: 2023-12-14 13:01:12
AOPK: Revitalizace Petrkovského rybníka je dokončena
(havlickuvbroddnes.cz) Petrkovský rybník desetiletí zachytával materiál, který unášel potok Žabinec. Postupným zazemňováním zanikla prakticky celá zátopa původně čtyřhektarové nádrže. Proto se soukromý majitel rozhodl nádrž obnovit. Díky spolupráci s AOPK ČR a s projekční kanceláří VZD Invest Brno, byla připravena rozsáhlá revitalizace, která zahrnovala jak rekonstrukci technických objektů rybníka, tak i opatření na zad ...
Čas načtení: 2022-04-07 10:17:55
Zemřel přední teoretik a kurátor české výtvarné scény Jiří Ševčík
Jiří Ševčík, který byl významnou osobností české kulturní scény, zemřel ve věku 82 let. Svými aktivitami ovlivnil několik generací a zasáhl do mnoha oborů. V 60. letech 20. století působil jako redaktor časopisu Architektura a poté (až do roku 1989) jako vědecký pracovník Fakulty architektury ČVUT. V té době byl autorem řady překladů a samizdatů. V 80. letech pak společně s manželkou Janou Ševčíkovou věnovali svůj zájem také soudobé malbě; v roce 1983 připravili v Chebu výstavu sestrám Válovým, a tím započali svoji kurátorskou dráhu. Dále podporovali například umělce z okruhu skupiny Tvrdohlavých; od počátku 80. let publikovali manželé Ševčíkovi řadu textů, které českému publiku představily termín postmoderny. Po roce 1989 se Jiří Ševčík zasloužil o internacionalizaci českého umění, v tomto období se také manželé Ševčíkovi stávají známou kurátorskou a teoretickou dvojicí; propagovali české umění i v zahraničí uspořádáním mnoha výstav českých umělců v Německu nebo Francii. Ševčík byl od roku 1990 hlavním kurátorem Galerie Hlavního města Prahy, od roku 1991 spolupracoval s první soukromou výstavní institucí, Galerií MXM. Do roku 2013 působil na Akademii výtvarných umění v Praze jako prorektor, pedagog, a především jako vedoucí Vědecko-výzkumného pracoviště AVU (VVP AVU), které v roce 1997 založil. Spolu se svou ženou patří ke klíčovým osobnostem českého kurátorství. Za přínos k rozvoji české kultury v roce 2018 získali Cenu Ministerstva kultury. Rozsáhla činnost manželů Ševčíkových je zachycena v knize sestavené Terezií Nekvindovou Jana Ševčíková – Jiří Ševčík. Texty. (tranzit.cz – VVP APU, Praha 2010), kde jsou publikovány také nejdůležitější stati o architektuře.
Čas načtení: 2021-12-19 16:58:35
Inflace, ta neosobní lež – III., různé dodatky a zajímavosti
Milí čtenáři, v odpověď na dvojdílný článek o inflaci se mi sešlo tolik různých zajímavostí a komentářů, že z toho nakonec vznikl neplánovaný třetí díl. Otázka položená hned několikrát: co Amerika? Co se děje tam? Pozor na programy nákupu státních dluhopisů Šéf Federálního rezervního systému (Fed) Jerome Powell, mimochodem jeden z nepočetné množiny vysokých úředníků, které si Bidenova administrativa ponechala z té předešlé Trumpovy, vyhlásil protiinflační tažení. Zda s ním bude úspěšný, to zatím nevíme, ale aspoň tak byla opuštěna dřívější „zlehčovací” rétorika, podle které mělo jít o dočasný problém, jenž brzy pomine. Mimochodem, to, co údajně změnilo Powellův přístup, byl náhlý nárůst mzdových nákladů! Musím říci, že mě tento detail vzhledem k mému předchozímu článku velmi potěšil, i když to bylo poněkud sobecké potěšení. Ale každý autor se rád strefí. Co se konkrétních akcí týče, Fed od ledna zrychlí útlum svého programu nákupu státních dluhopisů. Očekává se i zvýšení úrokových sazeb, i když ne drastické. USA jsou v trochu jiné situaci než Evropa, protože dolar je stále hlavní světovou rezervní měnou, tudíž mají jeho správci větší prostor k různému manévrování. A v téhle souvislosti se musím podělit o následující animaci historie rezervních měn, na kterou jsem narazil na serveru Visual Capitalist. Jen si to pusťte, má to pouhou jednu minutu a je to velmi poučné. ¨ Tato animace docela pěkně ilustruje různé historické skutečnosti, například že: a) dnes již zaniklé britské impérium nebylo jenom fyzické, ale i finanční, a obě světové války s ním krutě zamávaly; také člověk pochopí, proč velcí světáci v prvorepublikových filmech a knihách přepočítávají různé částky na libry šterlinků; b) jestliže Británie si z první světové války odnesla těžké šrámy, Francii coby světovou velmoc tatáž válka úplně zničila a po chabém vzpamatování ji definitivně dorazila velká hospodářská krize 30. let. V podstatě je div, že se francouzské koloniální impérium udrželo až do začátku 60. let; c) v době, ve které nastoupila do Downing Street Margaret Thatcherová, byla Británie ekonomicky opravdu „těžký případ”, nacházející se na samotném dně šikmé skluzavky z dřívějších imperiálních výšin; d) v 80. letech 20. století byly německá marka a ECU, předchůdce eura, dohromady vůči dolaru o něco vážnější konkurencí než dnešní euro, které má setrvalý problém překročit 25 procent celého koláče; e) na obzoru zatím není žádný zjevný konkurent, který by mohl dolar sesadit. Čínské renminbi má na světovém koláči pořád ještě jen polovinu podílu, co dávno vyšumělá britská libra. Když už jsem zmiňoval ten program amerického Fedu na kupování domácích dluhopisů a jeho utlumování – jedna z věcí, kterou bychom měli sledovat velmi pozorně, je srovnatelný program ECB zvaný PEPP, v jehož rámci centrální banka nakupuje dluhopisy evropských států. Ony jsou totiž ty současné úrokové sazby tak nízko, že řada těch dluhopisů by byla pro soukromé kupce nezajímavá. PEPP je dočasný program, také už je pomalu utlumován a jednoho dne skončí. (Kdy?) To, čeho se obávám, je jiná věc – totiž, že jej pak vystřídá nějaký jiný program, který se bude formálně jmenovat jinak a u kterého se bude možno oficiálně tvářit, že jde o úúúúúplně něco jiného, ale který bude fakticky hrát stejnou roli nákupčího jinak neprodejných státních dluhopisů. On totiž už jednou podobný program existoval a jmenoval se pro změnu PSPP. No, uvidíme. Před pár měsíci se stalo, že Jens Weidmann, významný německý bankéř, rezignoval na svoji pozici předsedy Spolkové banky (a tím pádem i na křeslo v ECB) pět let předtím, než mu měl vypršet mandát. Weidmann byl přitom asi nejvýraznější a nejvlivnější „jestřáb“ v týmu ECB, který je považován za čím dál měkčí. Oficiálně šlo o rezignaci ze soukromých důvodů, ale to se říká skoro vždycky. Osobně bych nevylučoval možnost, že se nechce podílet na něčem, s čím zásadně nesouhlasí. Problematický spotřební koš Další zajímavé téma – spotřební koš a různé kreativní postupy v něm. Jak zmiňoval někdo v diskusi, současný český spotřební koš dává bydlení a energiím poměrně skromnou váhu 25 procent. Není to trochu podhodnocené? Neznám moc domácností, které by za bydlení a energie platily míň, zato však dost těch, které za ně platí i přes 30 procent svých příjmů. Podobně zajímavá otázka je i ta, jak se vlastně počítají pohyby v ceně u produktů a služeb, jejichž charakter se může v čase měnit. Takový plyn nebo elektřina jsou na tom ještě dobře, protože 1 kWh je pořád 1 kWh a metr krychlový je pořád metr krychlový; můžeme je meziročně srovnat a bude to férové srovnání. Co ale třeba různé balené potraviny? Zařadíme-li do toho srovnávaného koše, dejme tomu, jogurty, může mi tam někde v tichosti „proklouznout” skutečnost, že ta samá značka jogurtu pořád stojí 17,90 korun za jeden kelímek, ale výrobce mezitím zmenšil balení ze 150 gramů na 140 gramů. Takové triky se v maloobchodě dělají pořád. A vyhodnotit kvalitu služeb je ještě složitější než u zboží. V případě služeb se různé bonusy můžou měnit rok od roku dost zásadně, aniž by se změnila celková cena. Dobrým příkladem může být leasing auta, u kterého je škála doplňkových služeb dost široká: zimní pneumatiky, asistence, dálniční známka atd. Tam je možnost přidávat nebo naopak škrtat dost rozsáhlá. Zkuste pak takové nabídky nějak solidně meziročně srovnat. Celkově nemám ze spotřebního koše úplně nejlepší pocit. Záleží asi hlavně na tom, k čemu jej použijete. Coby orientační, velmi přibližná míra změny kupní síly je v pořádku. Ale pokud se na něm začnou točit nějací zaslepení factcheckeři a používat výsledné hodnoty coby absolutní, objektivní pravdu proti zlým dezinformátorům, tak to nebude vůbec dobře. Fronty na chleba v ulicích Istanbulu jsou varováním Poslední zastávka dnešního článku: Turecko, země, kterou už dvojciferná inflace tvrdě zasáhla. Abychom měli představu, jak to taky může vypadat, když dojde na lámání chleba. Respektive na to, že ani není co lámat. V New York Times vyšla reportáž popisující situaci právě v zásobování chlebem. Turecko se v posledních letech stalo dovozcem potravin, za které musí platit ve tvrdé měně, zatímco hodnota turecké liry je naprosto vepsí. Soukromí pekaři jsou podle všeho chyceni v nezáviděníhodné situaci. Prezident Erdoğan, který se obává o své znovuzvolení, dotlačil pekařský cech k tomu, aby zavedl povinné zastropování cen; vnucené ceny ovšem při slabosti domácí měny nestačí ani na pokrytí nákladů. Naproti tomu politická opozice v čele s istanbulským primátorem Imamoğluem, která si dělá naděje na vítězství v příštích volbách, začala péct „erární chleba” a dodávat „erární mléko”. Což zní velmi lidumilně, ale z hlediska těch živnostníků jde o masivní konkurenci, která je může zničit. (Jeden z pekařů si navíc stěžuje na to, že z magistrátu chodí kontroly rozdávající svévolné pokuty za nic.) Turecká inflace má trochu jiné kořeny než ta naše. Nejde primárně o snahu levně si půjčovat; prezident Erdoğan je nábožensky založen a drží se při svém rozhodování islámských principů, podle kterých je lichva hříchem. Řekl to i explicitně a také se mu za to dostalo veřejné pochvaly od velkého muftího ománského, Ahmeda Chálilího, který vyzval ostatní muslimské státy, aby Erdoğanova vzoru při snižování úroků následovaly. (Teď vás možná zaujalo, proč mluvím o prezidentovi, když stanovování úrokové sazby v Turecku je také formálně úkolem tamní centrální banky, nikoliv prezidenta. Jenže turecká centrální banka není nezávislá. Fakticky o ní rozhoduje Erdoğan, který už vyhodil několik neposlušných bankéřů a momentálně tam má dosazeného svého poslušného člověka.) Důsledky mohou ovšem být podobné bez ohledu na to, jaký má ta inflace původ. Nemůžeme tedy úplně říci, že jsme nebyli varováni. Fronty na chleba v ulicích bohatého a civilizovaného Istanbulu jsou upozorněním, že i my si zahráváme s ohněm. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-07-05 17:30:22
Kolekce devíti řádů a vyznamenání, které měl následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este v okamžiku atentátu spáchaném Gavrilo Principem spáchal v Sarajevu na sobě, vystaví Národní muzeum. Na předmětech jsou stále ještě patrné stopy krve následníka trůnu. Soubor předmětů nevyčíslitelné historické hodnoty bude poprvé v historii trvale vystaven v nové expozici Dějiny 20. století, kterou Národní muzeum zpřístupní veřejnosti 23. července. Řádové dekorace a vyznamenání lesknoucí se na hrdle a prsou následníka rakousko-uherského trůnu v onen tragický den, byly pouze výběrem z mnoha řádů a vyznamenání, které František Ferdinand d´Este za svůj život obdržel. Jedná se o domácí, rakouská vyznamenání charakterizující arcivévodu jako důstojníka císařské armády a následníka trůnu. Po skončení vojenských manévrů měla delegace 28. června naplánovanou návštěvu Sarajeva. Ke smrtícímu atentátu došlo během cesty na městskou radnici. Vražda arcivévody a jeho těhotné manželky Žofie Chotkové šokovala celou Evropu. Vyšetřování se snažilo propojit atentátníky s oficiálními představiteli Srbska a atentát se tak stal záminkou pro vyhlášení války Srbsku a začátkem první světové války. Řádové dekorace a vyznamenání se zaschlou krví Františka Ferdinanda d´Este jsou jedinečnou památkou na přelomový okamžik dějin 20. století a vzácným souborem předmětů světového významu. Konkrétně Národní muzeum v expozici Dějiny 20. století představí Náhrdelní insignii rytíře Řádu zlatého rouna, Hvězdu velkokříže řádu svatého Štěpána, Kříž suverénního řádu Maltézských rytířů nošený členy I. třídy, tzv. profesními rytíři, Vojenský záslužný kříž s brilianty, Vojenskou záslužnou medaili – Signum laudis, Vojenský služební kříž pro důstojníky II. třídy za 35 odsloužených let, Vojenskou jubilejní pamětní medaili pro ozbrojenou moc, Vojenský jubilejní kříž a Pamětní medaili na mořskou plavbu z let 1892 – 1893. V roce 1921 byl na základě zvláštního zákona majetek potomků po Františkovi Ferdinandovi d´Este a jeho manželce Žofii bez náhrady vyvlastněn. V roce 1963 zachránilo Národní muzeum exempláře rakousko-uherských vyznamenání, vyřazených z fondů zámku Konopiště a určených k roztavení ve Státní zkušebně pro drahé kovy. Následně se ukázalo, že jde o historicky nesmírně cenné památky. Tyto řády a vyznamenání, jež budou v rámci expozice Dějiny 20. století vystaveny, mají pojistnou hodnotu celých pět milionů korun. Vzhledem k jejich unikátnosti je však jejich cena jen těžko vyčíslitelná. František Ferdinand d´Este byl rakouským, uherským a českým korunním princem. Narodil se 8. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Jeho otec arcivévoda Karel Ludvík byl mladším bratrem císaře Františka Josefa I., matka Marie Anuciáta byla princezna z rodu neapolských Burbonů. František V. ustanovil nezletilého Františka Ferdinanda svým univerzálním dědicem. Tímto se František Ferdinand zařadil mezi velice zámožné příslušníky Habsburského domu. Po smrti korunního prince Rudolfa se stal František Ferdinand d’Este roku 1896 oficiálně následníkem habsburského trůnu. V Praze se seznámil s mladou hraběnkou Žofií Chotkovou z Chotkova a Vojína, příslušnicí staré české šlechtické rodiny. Jejich sňatek byl z rodového hlediska nerovnocenný a proti byl zejména sám císař František Josef I. Sňatek proběhl stranou veřejnosti. Společně se usadili na Konopišti a proměnili ho v jedno z nejlépe a nejmoderněji zařízených šlechtických sídel ve střední Evropě. Vyznamenání Františka Ferdinanda d´Este budou umístěna v části příchodu do prvního prostoru expozice prezentujícího dějiny zázemí a válečného pole první světové války. Ta jako zlomový okamžik, který připravil kulisy 20. století, celé dějinné vyprávění expozice otevírá. Vyznamenání jsou hmotným symbolickým dokladem vládnoucí dynastie, jakož i počátku rozpoutání válečného konfliktu roku 1914, jehož výsledky proměnily hranice i další běh dějin dvacátého století, jehož příběh celá expozice vypráví. „Národní muzeum v následujících měsících pro veřejnost otevře čtyři stálé expozice, které budou veřejnosti prostřednictvím tisíců vzácných předmětů vyprávět velkolepé příběhy dějin i přírody. První z těchto expozic, která své návštěvníky přivítá již za měsíc, budou Dějiny 20. století. První tak rozsáhlá a komplexní expozice věnovaná našim moderním dějinám v České republice. Na téměř dvou tisících metrech čtverečních budeme našim návštěvníkům vyprávět příběh bouřlivého 20. století, připomínat jeho zlomové okamžiky, ale i příběhy a životy obyčejných lidí. Století, které předznamenaly právě výstřely v Sarajevu,“ říká generální ředitel Národního muzea Milan Lukeš. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-05-04 13:37:40
S uvolněním koronavirových opatření přivítá plzeňské DEPO2015 první návštěvníky. V úterý 11. května se pro veřejnost otevře nová, dlouho připravovaná, rozsáhlá interaktivní výstava BLIK BLIK Tajuplný les, která propojí digitální umění a technologie s hrou a zábavou pro celou rodinu. Celkem dvanáct interaktivních instalací předních českých audiovizuálních tvůrců navodí na ploše 450 m2 atmosféru lesa – tajuplného a kouzelného prostředí plného pohádkové atmosféry, fantazie, hry, světel, stínů a zvuků. „Les pro nás představuje něco skrytého a tajuplného, co postupně objevujeme. Prostředí s tajemstvím, které probouzí v člověku představivost a tvořivost. Naším cílem je, aby se návštěvníci po procházce naší výstavou více dívali kolem sebe a přemýšleli o tom, co není na první pohled vidět. Chceme upozornit na to, že o les je třeba se starat nejenom jako o nenahraditelný ekosystém, ale i kvůli tomu, co v nás probouzí a vyvolává,” říká programový ředitel DEPO2015 Jan Štěpán. „Celou expozici jsme pojali jako cestu, kterou se z reálného prostředí dostanete do různých lesních světů, z nichž každý má svůj příběh a atmosféru,” pokračuje Štěpán. Podobně jako v příbězích Lewise Carrolla vstoupí návštěvníci do světa fantazie králičí norou, poté se například ocitnou na dně rybníka, objeví tajemství začarovaných tůněk či svítících programovatelných stromů, ovládnou kouzlo Ubrousku, prostři se, projdou magickou krajinou jako z Avatara nebo se ztratí v psychedelickém pralese. Děti navíc po příchodu dostanou magické hůlky, díky nimž budou moci oživovat různé části expozice a jednotlivé instalace. Samostatnou součástí výstavy se po dalším rozvolnění koronavirových opatření stane také rodinná úniková hra Zdrhni bábě! Výstava určena dětem i dospělým. „Budou v ní umístěny interaktivní prolézačky a světelné hry pro ty nejmenší, i prvky, které určitě zaujmou i dospělé,” říká Jan Štěpán. Výstava navazuje na loňský projekt BLIK BLIK Digitální hřiště, který vznikl z důvodu nemožnosti pořádat oblíbený plzeňský festival světla BLIK BLIK. V mnohém se ale bude lišit: „Kromě dvanácti zcela nových instalací je Tajuplný les daleko více založen na atmosféře a prožitku. Expozice je postavena zejména na scénografii a na jednotlivých interaktivních prvcích, které jsou provázány do jednoho celku,“ zdůrazňuje Štěpán. DEPO2015 na výstavě spolupracuje s předními českými tvůrci. Například se studiem INITI interactive, které tvoří tři samostatné původní instalace, se studiem Kashmir, které „vykouzlilo” psychedelický prales, s Lubošem Zbrankem a jeho audiovizuální instalací Grow, dále pak s Multilabem z fakulty umění a designu Ladislava Sutnara a dalšími autory, kteří tvoří menší části expozice či scénografii. „Nesmím opomenout také vývojový tým DEPO2015 pod vedením Ivo Opla, který kromě samotné expozice do ní vytváří i několik původních instalací – například videomappingovou skluzavku a další,” dodává Štěpán. Návštěvníci se na výstavě setkají s širokým spektrem interaktivních prvků od relativně jednoduchých mechanických a magnetických ovládání až po laserové nebo infračervené trasování pohybu. Dále bude v expozici použit interaktivní videomapping, různé světelné a zvukové instalace, včetně UV osvětlení. Návštěvníci se setkají i se spojením jízdních kol a svítících mraků nebo s interaktivními rybářskými pruty a dalšími „magickými“ nástroji. Výstava za pečlivých hygienických a organizačních opatření bude v květnu přístupná vždy v úterý a čtvrtek od 14 do 18 hodin a v sobotu a neděli od 10 do 18 hodin. Ke každé vstupence návštěvník nebo rodina dostane při odchodu z výstavy pytlíček s květinovou travní směsí, díky které si pak může vytvořit ve městě kousek přírody. Výstava potrvá do 31. srpna a v dalších měsících je naplánováno rozšíření návštěvní doby. Více informací na www.depo2015.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}