Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-13 14:53:48

Cvičení: Poslední věc, kterou by udělal(a)

Díky tomuto cvičení tvůrčího psaní napíšete dramatickou povídku. Ukáže vám, že když znáte pozadí příběhu, nemusíte se na začátku zabývat zbytečnou omáčkou. Zadání cvičení Poslední věc, kterou by udělal(a) Nepíšete román, nýbrž krátkou povídku, takže není nutné psát žádnou přípravu ani jakoukoliv omáčku okolo. Jednoduše skočte oběma nohama do nového problému po tom, co už ... Pokračovat » Článek Cvičení: Poslední věc, kterou by udělal(a) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2013-05-10 12:22:00

Udělám to zítra aneb co je to prokrastinace

Prokrastinace je chorobné odkládání nepříjemných činností.Problém s odkládáním je velmi rozšířený, píše se o něm v knížkách nebo na webech a dokáže způsobit zejména v práci velké potíže. Není to ale tak úplně lenost. Prokrastinátor se nemusí flákat, může pracovat dosti usilovně, jen nedělá to má. Dává přednost tomu, co ho víc baví před tím, co je důležité a potřebné. Ono to ani není tak jednoduché ohlídat a zhodnotit. Když se na vás celý den obracejí lidé (zákazníci, šéfové, kolegové, rodina) s nějakými požadavky a vy se snažíte vyhovět, tak se docela klidně stane, že vám už nezbyde čas ani energie na věci, které se sice nepřipomínají tak hlasitě, ale přesto jsou důležité – angličtina, cvičení, zdravá výživa, vztahy v rodině, dostatek spánku atd.Odkládání je snazší tehdy, když k ní máte prostor. Znají ji třeba vysokoškolští studenti, protože ti si mohou svoje studium rozvrhnout dost svobodně. Když je termín ještě daleko, zdá se, že je času dost, tak proč se honit, že. Když se termín přiblíží, najednou jsme ve stresu, najednou nestíháme, panikaříme, což samozřejmě celou situaci jedině zhoršuje. U mě osobně se odkládání dost pojí s nepříjemnými pocity – mám sklon vyhýbat se tomu, čeho se bojím nebo z čeho mám špatný pocit. A nemusí to být nezbytně nutně nějaké bůhvíjak obtížné věci. Nerada třeba telefonuji, mám raději osobní kontakt. Ze všeho nejvíc mi ale vadí pocit, že jsem něco udělala špatně nebo že jsem v něčem neschopná. Z toho důvodu třeba strašně nerada chodím na úřady, protože jsou mi všechna ta úřední nařízení, jednání, formuláře cizí a skoro fyzicky cítím, jak tam moje IQ klesá a klesá až je tak nízko, že si po něm šlapu.Oblíbeným předmětem odkládání je návštěva zubaře, ale to je celkem pochopitelné, tam nás žádné úžasné zážitky nečekají.Receptů na odkládání (nebo spíš proti odkládání) se dá na internetu najít víc. U věcí, které musím dělat často nebo dokonce denně se mi osvědčilo je dělat ve stejnou dobu a za stejných okolností, díky tomu vznikl návyk a prokrastinace vymizela. Takhle jsem si třeba navykla hodně psát: je to první věc, do které se každý den pouštím a díky tomu se nemusím nutit ani přemlouvat, dělám to stejně automaticky, jako si po ránu čistím zuby. Některé věci je možné nechat udělat někoho jiného. Když je pro vás úklid utrpením, možná by se vyplatilo někomu za něj zaplatit a ušetřený čas věnovat svojí kariéře nebo zálibám. A v některých případech se prostě člověk přinutit musí. Návštěva zubaře se prostě nedá přehodit na někoho jiného. Ale může vám pomoci, když se po té nepříjemné akci nějak odměníte. Pěknou knížkou, čokoládou nebo čímkoliv, co vám udělá radost. Odměnou je i ten pocit, že už to mám za sebou.Nezlobte se na sebe, když se přistihnete při prokrastinaci. Prokrastinátoři nebývají lenoši. Naopak, jsou to lidé ambiciózní, kteří toho chtějí hodně zvládnout a při tom, kolik si toho naplánují, je nutné něco odsunout nebo třeba taky neudělat. Aspoň já dost často bojuju s tím, že si naplánuju víc činností, než se dá reálné zvládnout. Vím to o sobě, ale příliš se mi nedaří něčeho se vzdát. Nejspíš to nebude jen můj případ. Zátěž při práci nebo studiu může být hodně velká a my si jen neradi připouštíme, že to třeba může být na hranici našich možností nebo dokonca za tou hranicí. Někdy jsou prostě požadavky naprosto nekonečné. Když budete třeba zaměstnaná maminka dvou nebo více dětí, nikdy nebudete mít hotovo. Vždycky před vámi bude hora neudělané práce. Máte dvě možnosti. Buď se s tím smíříte, vezmete to jako fakt a nebudete se tím trápit. Nebo si budete každý den vyčítat, jak jste nemožné, jak toho málo děláte a honit se tak, jak by vás nikdo jiný nehonil. Prokrastinace není lenost. Lenoch nic nedělá a nevadí mu to. Prokrastinátor bývá hodně zaměstnaný, záleží mu na práci/studiu, ale nevěnuje se tomu nejdůležitějšímu. A hlavně z toho má špatný pocit, což ho i motivuje k tomu hledat řešení. Proto je tolik článků o prokrastinaci, ale minimum o tom, jak bojovat s vlastní leností.

Čas načtení: 2020-02-03 13:47:42

Je moje Děťátko z černé listiny? Ukázka z románu Člověk nula od "ruské královny hororu" Anny Starobiněcové

Po globální katastrofě se počet lidí na planetě ustálil na třech miliardách – a to doslova. Nikdo neumírá, pouze se po dokončení jednoho života reinkarnuje. Rodina a vlast nic neznamenají, společnost je globalizovaná a centrální mozek řídí její bezchybný chod a udržuje ji ve stavu permanentního štěstí. Každý systém ale jednou selže, a tak se narodí Zero, který se nikdy narodit neměl. Kdo je to? A co když je celý systém reinkarnací založen na lži? Anna Starobiněcová stvořila ve svém románu vizi komplexního světa, zjevně inspirovaného díly George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Zvláště paralely s Huxleyho Koncem civilizace jsou v knize jasně patrné, například v podobě zákazu užívání některých pro nás běžných slov. Fyzický svět, takzvaná první úroveň, je vnímán jako primitivní, vše podstatné se děje v sociu, virtuální realitě, jež ovládá životy obyvatel a nutí jim množství banálního obsahu. Ti, kteří se systému vymykají, jsou zavřeni v nápravných ústavech. A vše řídí entita Živoucího, jehož mír a harmonie nesmí být za žádnou cenu ohrožena. Kniha vychází v nakladatelství Kniha Zlín jako první svazek nové edice Alterum zaměřené na žánr sci-fi.   Ukázka z knihy:                                                                                       Vítá Vás                                                                     Světová historická datová banka                                                                                   „Renesance“                                                                                          Pozor!                                                Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty.                                      Tato buňka je pronajata na 120 let s možností následného prodloužení.                                                                                               Přístup k této buňce má výhradně její nájemce.                                                                                                                                Nájemci do osmi let věku je tato buňka nepřístupna.                                                                                  Zadejte svůj inkód.                                                                                        Děkujeme,                                                                                      inkód přijat.                                           Přiložte svou elektronickou kartu nositele inkódu k osvětlené části obrazovky.                                                                                         Děkujeme,                                                                                      karta přijata.                                                               Přiložte levou ruku k osvětlené části obrazovky.                                                                                 Identifikace zamítnuta.                                                                                               Pozor!                                   Zkontrolujte, zda se celá dlaň dotýká osvětlené části obrazovky a akci opakujte.                                                                             Identifikace zamítnuta.                                                                                      Omlouváme se,                                                                       přístup k této buňce byl zamítnut.                                                                         Světová historická datová banka                                                                                      „Renesance“                                                                  předá PPS informaci o pokusu o vstup…                                                                                              Pozor!                                                                                  Sezení ukončeno.                                                                 Zadali jste přístupový kód PPS 1. úrovně.                                                                                                          Přístupový kód 1. stupně přijat.                                                                                    Přístupový kód 2. stupně přijat.                                                                              Přístupový kód 3. stupně přijat.                                                                          Třístupňový kód PPS se zpracovává…                                                                                                                             Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty.                                                    Banka nenese odpovědnost za pravost informací uložených v dané buňce.                                                                                                     Pozor!                                                                                  Třístupňový kód zpracován.                                                                                         Třístupňový kód přijat.                                                                               Nyní můžete buňku otevřít jako host.                                                                                                Příjemné čtení.                                                                                                    Smrt není.   ČÁST PRVNÍ Hana Dokument č. 1 (osobní zápis nájemce)   Září roku 436 po n. Ž. První den ubývajícího měsíce               …Doktor, který mě vyšetřoval, nevypadal zpočátku příliš znepokojeně. Řekl jen, že se spojení přerušilo, takže bude potřeba vše zopakovat, omlouvám se, že jste musela čekat. Pak ztuhl a bez mrknutí oka se díval skrze mě. Zornice se mu nesystematicky rozšiřovaly a zužovaly v jakémsi trhavém rytmu. Potom se rytmus ustálil a on z nějakého důvodu zavřel oči. Jako by nedokázal udržet tři úrovně, ale u mediků to tak přece nebývá…             To znamená, že pronikl hlouběji, ale proč…? Ve vyšetřovně to najednou zavanulo potem, zadržela jsem dech. Všimla jsem si, že se mu víčka, čelo i chřípí lesknou. Pomyslela jsem si, že je s ním nejspíš něco špatně, s tímhle doktorem, to on má na svědomí to přerušení, zatímco spojení je v naprostém pořádku…             Když opět otevřel oči, měl ve tváři výraz, jako kdyby uviděl inkód Syna Řezníka nebo ani ne jeho inkód, ale jeho samotného – s úsměvem unaveného dříče a s páchnoucí zkrvavenou sekerou jako v seriálu Věčný zabiják.             „Musím provést proceduru ještě jednou,“ řekl a já si všimla, že se mu třesou ruce.             „Potřetí?“             Neodpověděl, jen mi z břicha odpojil jeden snímač a připojil jiný, který vypadal úplně stejně.             Asi minutu jsme seděli mlčky, já v tom obrovském studeném křesle a on naproti mně. Uvažovala jsem, že jestli je tam uvnitř mě někdo z černé listiny, nějaký maniak třeba jako Syn Řezníka nebo Zkaženej, stejně ho neuvidím ani jedinkrát, budou ho držet v nápravném ústavu na samotce, budou ho třikrát denně krmit a neřeknou mu ani slovo, do smrti mu neřeknou ani slovo, a nikdy proto nepochopí, co se děje. Napadlo mě, jak je pokrytecké nazývat tyhle ústavy nápravnými. Nikdo se tam nikdy nesnaží nic napravit. Prostě je tam drží. Syté a mlčenlivé…             Pak snímač pípl a doktor znovu počítal výsledek, který byl, podle všeho, stejný.             Zeptala jsem se: „Děje se něco?“             Mlčel.             „Je s dítětem něco špatně?“             Vstal a prošel se po vyšetřovně.             „Jeho otce… znáte?“ Hlas se mu třásl jako plechovka piva kutálející se po asfaltu.             „Ne. Je to festivalové dítě.“             „Oblékněte se,“ podíval se mimo mě, „a počkejte si na chodbě. Zavolal jsem pracovníka PPS.“             „Je vadné?“             „Co prosím?“             „Moje dítě. Je moje Děťátko z černé listiny?“             „Eh… ne…“ Nakonec na mě pohlédl, ale tak nějak podivně, jakoby z dálky, dalekohledem, jako kdybych trčela někde na horizontu nebo jako kdybych byla v sociu, a ne tady, přímo před ním. „Ne, vaše Děťátko není z černé listiny.“             „Tak proč ten pracovník PPS? Co jsem udělala? Jakého jsem se dopustila narušení?“             „K tomu nemám kompetence,“ řekl nepřítomně a přestal si mě všímat nadobro. Zjevně ho zaměstnával jiný rozhovor v hluboké úrovni.               Pracovník PPS si dal načas. Objevil se až asi po čtyřiceti minutách. Celých těch čtyřicet minut jsem na chodbě sledovala, jak do dveří vyšetřoven vcházejí nervózní, podrážděné samičky, vystrašené tím, co se za krátkou chvíli dozví, a jak se snaží připravit na nejhorší a urputně se upínají k poslední naději. Naděje z nich úplně vyzařuje. Mraky zhoubné naděje naplňují celou chodbu. Třeba se to obejde bez toho. Třeba to teď nebude. Třeba tam nic není.             Opouštějí vyšetřovny jako vyměněné. Ty, u nichž šlo o planý poplach, vycházejí ladným a rychlým krokem tanečnic, působí štíhleji, jako by byly lehčí o prázdnotu, která je naplnila.             Ostatní našlapují ztěžka, jako by najednou přibraly na váze. Jejich pohled je obrácený dovnitř, známý odevzdaný pohled, kterým posuzují a snaží se zahlédnout a pochopit tu zbytečnou věc, která v nich roste.             Pokora, zodpovědnost, povinnost – řeknou jim zítra jejich psychoterapeuti. Pokora před Přírodou. Zodpovědnost vůči Děťátku. A povinnost vůči Živoucímu. Ano, je to těžké. Tyto tři pilíře harmonie vám přinášejí nepohodlí. Ale útěchu naleznete ve zbývajících třech. V radosti, stabilitě a nesmrtelnosti. A nyní vytvořme kruh, chytněme se za ruce a jednohlasně vše zopakujme: „Harmonie Živoucího je postavena na šesti pilířích: pokoře, povinnosti, zodpovědnosti, radosti, stabilitě, nesmrtelnosti.“ A nyní všichni společně řekněme: „Harmonie Živoucího záleží přímo na mně.“             Můj psychoterapeut se domnívá, že fyzický kontakt a jednohlasné opakování je nejúžasnější cvičení. Bolestné, ale prospěšné. Říká, že sborový tanec a zpěv je svým způsobem simulace. Při nich totiž mnohem jasněji než v sociu chápeš, že jsi součástí Živoucího… Při sborovém tanci se cítíš mnohem bezpečněji. Při něm nemáš strach ani z Pěti sekund tmy.               „… Smrt není!“ Planetárník ztěžka dopadl do volného křesla vedle mě a k nohám si položil hranatý černý kufřík. Zrcadlová maska, kterou měl nasazenou na obličeji, byla lehce zkalená a flekatá. „Dneska je ale horko…“             „Jakého jsem se dopustila narušení?“             „Žádného.“             „Tak proč mě chcete podrobit výslechu?“             „Je to moje práce.“ Planetárník se na mě pozorně podíval, z výrazu jeho masky jsem vycítila jisté opovržení. „Prosím vás, nasaďte si to.“             Podal mi podobnou zrcadlovou masku, také ne příliš čistou.             „Je opravdu nutné používat žvanila?“             „Zařízení pro vedení rozhovoru je povinné,“ zatřásl netrpělivě maskou v ruce. „Nasaďte si ji. Uvnitř je vše sterilní. Tak, děkuji, Hano… Nejde o žádný výslech, pouze o rozhovor…“             Maska byla studená. Studená a lepivá jako dotek hlubinné mořské řasy.             „Nyní připojím vaši masku k zařízení pro vedení rozhovoru… Tak… A svoji taky… Hotovo. To jen proto, abychom měli náš rozhovor nahraný, nic víc.“             Jeho hlas se pod maskou najednou odporně deformoval, přeměnil se na jakýsi monotónní bzukot.             „… Po skončení rozhovoru dostanete kopii stenografického záznamu. Zařízení pro vedení rozhovoru nemůže ani vám, ani vašemu… eh… plodu způsobit žádnou újmu, je vyrobeno z vysoce ekologického…“             „Jakého jsem se dopustila narušení?“ Také jsem bzučela jako rozbitý spínač elektrického zvonku u dveří.             „Žádného.“             „Nechápu, co se děje.“             „Já také ne,“ usmál se zrcadlovými ústy. „Také tomu nerozumím. Především proto je třeba, abyste nám co nejpodrobněji popsala vše, co se týká vašeho… eh… plodu.“             „Je to festivalové dítě.“             „Žádal jsem podrobně…“                                                            Chcete přerušit práci s dokumentem č. 1?                                                                              ano                      ne                                                                             Práce s dokumentem přerušena.                                              Chcete přejít k dalšímu dokumentu, nebo ukončit práci s buňkou?                                                                          Přechod k dokumentu č. 3…   Anna Starobiněcová (*1978) je ruská spisovatelka, novinářka a scenáristka, věnuje se literatuře pro děti i dospělé a přezdívá se jí „ruská královna hororu“. Získala množství ruských i evropských ocenění, v roce 2018 například ocenění pro nejlepší autorku od Evropské společnosti science fiction. Její knihy byly přeloženy do mnoha evropských jazyků, ale vyšly také v Japonsku, Turecku či Spojených státech.   Přeložila Adéla Koutná, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-03 16:00:01

Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila

Byla do něj zamilovaná, Miroslav Etzler se však dopustil zrady, když Zuzanu Bydžovskou opustil kvůli Vilmě Cibulkové. Nikdy mu to neodpustila. „Dokonce si prosadila, že se otec s jejich synem Christianem nebude stýkat, což je celkem krutá pomsta. Herec o tom několikrát mluvil jako o své velké bolesti. Přitom na začátku jejich vztahu se zdálo, že všechno bude dokonalé. Možná ji mělo varovat, že před ní měl ve vztahu dvě dcery, ale ani to mu nezabránilo, aby od rodiny utekl právě k Bydžovské,“ přemýšlel Rousek. Svobodová z Ulice pochovala dva partnery. Poprvé byla vdaná za syna známého hokejisty Číst více Vídá se s jediným dítětem Etzler po konci s Bydžovskou začal věci řešit alkoholem, ocitl se stovky kilometrů od svých nejbližších, do toho se přidaly výčitky, že se špatně staral o maminku, která trpěla Alzheimerovou chorobou. Trápilo ho, že nevídá děti z prvního manželství, narostly jeho spory s bratrem. „Věci jsem oddaloval a rušil a to je dobrá dispozice k tomu, aby se člověk stal pijanem. Měl jsem pocit, že mi začíná odcházet mozek,“ uvedl sám herec. Asi nikoho nepřekvapilo, že ani s Cibulkovou nevydržel, rozvedli se v roce 2013. Ještě předtím ji veřejně podváděl s tehdy mladičkou zpěvačkou a herečkou Radkou Pavlovčinovou. „Dnes je už čtyřnásobným otcem, s Helenou Bartalošovou se jim narodil syn. Je to ale podle všeho jediný potomek, se kterým se vídá, což je celkem smutné,“ konstatoval Rousek. Překvapila svým vzhledem Zatímco Etzler žije víceméně spokojený rodinný život, o Bydžovské se to říct nedá. Ve společnosti se objevuje minimálně. O to víc mnohé lidi překvapila na nedávném pohřbu Jana Kačera, když dorazila tradičně bez make-upu, ale zdobily ji také stříbrné vlasy svázané do culíku. Ta tam je její zrzavá hříva. „Věk nezastaví. Nutno ale říct, že stárne s grácií a šarmem. Evidentně se ho nesnaží zastavit, přijala ho a udělala z něj svoji přednost.“ Sověti nechali postřílet vlastní lidi, na cvičení jsme je sundavali raketami Číst více Vypadá to, že je herečka ze seriálu Hospoda sama, muže už si k sobě nepustila. Po manželství s Etzlerem se vlastně není čemu divit. Možná škoda, že jí před hercem nevyšel ani její vztah s grafikem Jaroslavem Pružincem, se kterým má dceru Doru. Kdyby spolu zůstali, hodně věcí se mohlo odvíjet úplně jinak. Bydžovská ale na život nijak nerezignovala. Mimo jiné se rozhodla pomáhat, na dálku adoptovala dvě děti, Livingstona a Ester z Ugandy. „Nemyslím si, že nějak trpí nebo je sama se sebou nespokojená. Už se asi smířila s tím, že minulost nezmění. Těžko říct, jak to teď má směrem k Etzlerovi. Pokud bych mohl tipovat, tak tohle v ní stále je a nikdy mu neodpustí,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Burešová se bude vdávat, konečně se dočkala.

Čas načtení: 2024-10-29 10:45:00

Blažková a Arichteva na StarDance: Po skandálu s prsy se vyhýbaly kontaktu

Fandění v publiku svedlo prvně dohromady i Veroniku Arichtevu (38) a Jolanu Blažkovou (44), která jí pár měsíců zpátky nevybíravě zkritizovala pevnost poprsí. „Tvl ty kozy – hrůza, děs. Cvičení ti nepomůže,“ napsala v červnu Blažková herečce na Instagram a doporučila jí plastiku. Ta se proti ní vymezila a z jejího »bodyshamingu« udělala věc veřejnou.

Čas načtení: 2024-09-12 19:00:01

Jednoduché čínské cvičení dokonale vyléčí vaše tělo i duši. Věda neví proč, ale výzkumy to potvrzují

„Po pouhém měsíci cvičení Falun Gongu se mi zlepšil stav srdce, krevní tlak se vrátil do normálu a migrény zmizely... S dalším studiem a cvičením zmizely i další nemoci, jako žaludeční vředy, bolesti zad, artritida, nespavost a zánět dásní. Dokonce i můj zánět hltanu a bolesti krku z minulých desetiletí zmizely.“ Toto je jedno z mnoha zaznamenaných svědectví o tom, jak může pomoci praktikování Falun Gongu, zvaného též Falun Dafa. Zázrak, nebo pověra? Falun Gong (FG) představil jeho zakladatel Li Hongzhi v roce 1992 a od té doby hnutí přitáhlo více než 100 milionů lidí mnoha národů. Ukázalo se, že se jedná o mocný nástroj pro úlevu od stresu a zlepšení zdraví. Díky svým pozitivním účinkům se FG stal ve světě nesmírně oblíbeným. Mistr Li díky tomu získal mezinárodní uznání. Avšak v jeho vlasti Číně začali být stoupenci tohoto hnutí zanedlouho tvrdě perzekvováni. Vlastně se jedná o největší pronásledované hnutí na světě. A byla to zřejmě obava z jeho popularity, co čínské komunisty přimělo provést rozsáhlý výzkum zdravotních účinků, které cvičení přináší. Slibovali si od něj, že jim pomůže celé hnutí demaskovat jako pověru bez jakéhokoliv reálného základu. Církev desetiletí tajila fatimské proroctví. Jestli se Rusko nevzpamatuje, čeká nás možná něco mnohem horšího Číst více Cvičí všichni, zvláště nemocní Rozsáhlý zdravotní průzkum Falun Gongu se uskutečnil v pevninské Číně v roce 1998. Průzkum vyplnilo téměř 35 tisíc praktikujících, což znamená, že se jedná o nejsystematičtější a nejúplnější rozsáhlý průzkum léčebných účinků praxe čchi-kungu. Výsledky ukázaly, že FG praktikují lidé z nejrůznějších socioekonomických tříd a s různou úrovní vzdělání. Z toho 72,9 % tvořily ženy, 62,1 % bylo starších 50 let. Na 90 % mělo před praktikováním Falun Gongu četné zdravotní problémy. To naznačuje, že většina lidí začala Falun Gong praktikovat, aby si vyléčila nemoci a zlepšila kondici. Výrazné zlepšení zdraví, psychiky i morálky Výzkum dopadl jednoznačně: Výsledky u 31 030 osob (přibližně 90,3 % účastníků), kteří před zahájením praxe trpěli různými nemocemi – od zažívacích potíží přes problémy s kostmi a klouby až po kardiovaskulární onemocnění – rozdělili výzkumníci do tří kategorií: úplné uzdravení, zmírnění příznaků nemoci a žádná změna. V provincii Guangdong, Pekingu a Dalianu došlo u 23 619 z 28 517 (82,7 %) praktikujících k úplnému uzdravení všech onemocnění, u 4 616 (16,2 %) došlo k určitému zlepšení a u 336 (1,2 %) praktikujících nedošlo k žádným změnám. Celková účinnost praktikování Falun Gongu při léčení nemocí činila v těchto oblastech 98,8 %. Tento zdravotní průzkum také prokázal, že psychický stav účastníků se výrazně zlepšil poté, co začali praktikovat FG. Na 86,5 % praktikujících v Pekingu a provincii Guangdong zaznamenalo pozoruhodné zlepšení svého charakteru a morální úrovně. Dalším důležitým zjištěním bylo, že během praktikování Falun Gongu většina praktikujících zanechala svých zlozvyků. Například 99,5 % praktikujících ve Wuhanu přestalo kouřit, pít alkohol a hrát hazardní hry. Pokud se však praktikujících zeptáte, zda je pro ně motivací ke kultivaci stát se zdravějšími, odpoví vám možná překvapivě: „Ne, to, že jsme zdraví, je pouze vedlejší produkt naší praxe.“ Jak se osvobodit od negativních emocí: Metoda EFT vám pomůže k šťastnějšímu životu, říká Zuzana Nott Číst více Falun Gong v ČR Praktikující FG již řadu let působí i v ČR. Zeptal jsem se i své známé, paní Světlany K., jak jí praktikování této cesty osobně pomohlo. „Falun Gong jsem začala praktikovat v roce 2008. V té době jsem trpěla tetanickým syndromem, bolestmi zad, poruchou tvorby krve. Měla jsem bolestivé tetanické záchvaty, při kterých jsem měla poruchy vidění, silné křeče a bolesti hlavy, zvracela jsem. Musela jsem často vyhledat lékařskou pomoc, volat sanitku. Jednoho dne mi kamarád přinesl knihy Dafa (Zhuan Falun a Falun Gong) a USB flash, kde bylo nahráno všech devět přednášek a cvičení. Zaposlouchala jsem se do přednášek, začetla se do knih a začala ihned podle internetu cvičit. Tato kultivační praxe mě zaujala natolik, že jsem si zhruba až po měsíci studia a cvičení uvědomila, že mě už dlouho vůbec nebolí hlava, je mi mnohem lépe a jsem plná energie. Od té doby jsem neměla ani jeden tetanický záchvat. Záda mě nebolí, krev je také, jako zázrakem, v pořádku. Falun Dafa se řídí principy Pravdivost – Soucit – Snášenlivost a to je hlavním pilířem této praxe. Pokud se řídíme těmito principy, jsme v souladu s Vesmírem. Falun Gong se předává zdarma, všechny materiály jsou dostupné na stránkách falungong.cz. Tam také najdete kontakty na cvičební místa po celé ČR.“ Připojujeme i odkaz na stránku PETICE, kde je možno podepsat petici za záchranu života praktikujících Falun Gongu, kteří jsou v Číně zabíjeni v procesu násilného odebírání orgánů za účelem komerčních transplantací. Kultivace jemné vesmírné energie Falun Gong tvoří jednu z větví čínského čchi-kungového systému, který hluboce proměňuje mysl a tělo. Cvičení jsou podobná jiným východním cvičením, jako je třeba tchaj-ťi. Čínské parky bývají za úsvitu plné lidí, kteří je praktikují. Čchi-kung (stejně jako tradiční čínská medicína) vychází z představy, že vesmírem i lidským tělem prochází jemná energie čchi. Pokud se její proudění v lidském těle někde zadrhne, po nějakém čase se v tomto místě rozvine zdravotní problém. Cílem cvičení je tedy harmonizovat čchi, umožnit její volné proudění v těle a sladit ji s vesmírným prouděním. FG ale již pracuje s energií gong. Falun Gong se odlišuje od jiných čchi-kungových praktik i v tom, že kromě úsilí o tělesné zdraví a zdatnost se snaží dospět k větší moudrosti a osvícení. K těžkostem a utrpení přistupují praktikující jako ke způsobu, jak zaplatit a rozpustit svou karmu, kterou chápou jako hlavní příčinu nemoci. To je také důvodem, proč se musí chovat v souladu s principy vesmíru. FG obsahuje pět cvičení, v nichž je zahrnuta i meditace. Tři z nich obsahují fyzické pohyby, zatímco zbývající dvě vyžadují, aby člověk v tichosti a delší dobu setrval v určitém fyzickém postoji. Tato cvičení mají výrazný a pozitivní vliv na duševní a fyzickou pohodu a jsou navržena tak, aby se vešla do rozvrhu náročného životního stylu. Pohyby jsou účinné a prospěšné pro všechny věkové kategorie, přestože jsou jednoduché, jemné a snadno se je naučíte. Ve FG se nepraktikují žádná dechová cvičení. Praktikující usilují o to, stát se lepšími lidmi v každém prostředí a za všech podmínek. Pracují na tom, aby se zbavili starých zlozvyků jako hněvu, alkoholu, kouření, úzkosti, strachu, žárlivosti nebo touhy po osobní slávě a výhodách. Více se dočtete na webové stránce. Vyzkoušet Falun Gong může každý I na Západě se dnes stále více lidí rozhoduje pro alternativní léčbu. Platí to zvláště tam, kde tradiční medicína nedokáže pomoci. K nejvýznamnějším alternativám patří ty, které fungovaly již ve staré Číně: tradiční čínská medicína a čchi-kungová cvičení. Výzkumy naznačují jejich účinnost. A vyzkoušet a přesvědčit se osobně může každý. Zdroj: autorský článek. Autor sám již řadu let praktikuje cvičení Falun Gong KAM DÁL: Zkušenosti chovatelů: Pes a alternativní medicína

Čas načtení: 2024-12-02 08:26:44

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu redakce Po, 12/02/2024 - 08:26 Sporty Klíčová slova: fitness centru fitness centrum Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Význam společného cvičení Cvičení jako rodina má mnoho výhod. Pomáhá nejen fyzickému zdraví, ale také emocionální pohodě. Společný čas strávený aktivním pohybem posiluje rodinné pouto, podporuje vzájemnou komunikaci a vytváří pozitivní vzpomínky. Navíc děti, které vidí své rodiče jako aktivní vzory, mají větší pravděpodobnost, že si zdravý životní styl osvojí i do budoucna. Pohybová aktivita zlepšuje náladu, snižuje stres a podporuje zdravý spánek. Pro děti může být cvičení formou zábavy a hry, což jim pomáhá rozvíjet motoriku, rovnováhu a celkovou fyzickou zdatnost. Dospělí zároveň mohou využít rodinné cvičení jako příležitost k udržení nebo zlepšení vlastní kondice. Jak začít společně cvičit? Začít s rodinným cvičením nemusí být složité. Nejdůležitější je najít aktivity, které budou bavit všechny členy rodiny. Zde je několik tipů, jak na to: Plánujte společný čas na cvičení – Vyhraďte si konkrétní čas v týdnu, který věnujete společným aktivitám. Může to být sobotní odpoledne nebo každodenní krátká aktivita po večeři. Pravidelnost pomáhá vytvořit zdravý návyk. Začněte jednoduše – Nemusíte hned investovat do drahého vybavení nebo členství ve fitness centru. Začněte s jednoduchými aktivitami, jako jsou procházky, jízda na kole nebo domácí cvičení s vlastní vahou. Zapojte hry – Hry jako honička, skákání přes švihadlo nebo fotbal jsou skvělým způsobem, jak děti motivovat k pohybu, aniž by měly pocit, že „cvičí“. Najděte společné zájmy – Pokud vaše děti milují tanec, zorganizujte rodinnou taneční soutěž. Pokud mají rády přírodu, vyrazte na turistiku nebo do parku. Motivace dětí k pohybu Motivovat děti k pravidelné fyzické aktivitě může být někdy výzva, zvláště pokud jsou zvyklé na sedavý životní styl. Klíčem je ukázat, že pohyb může být zábavný a není jen povinností. Zde je několik způsobů, jak děti motivovat: Buďte dobrým příkladem – Děti se učí nápodobou. Pokud uvidí, že cvičení baví vás, budou vás chtít následovat. Sdílejte s nimi své nadšení a ukazujte, že pohyb je přirozenou součástí života. Stanovte si společné cíle – Mějte společné výzvy, jako je dosažení určitého počtu kroků za den, uběhnutí určité vzdálenosti nebo zvládnutí nového cviku. Když děti uvidí, že dosahují úspěchů, budou se cítit motivované. Zpestřete aktivity – Děti rychle ztrácí zájem, pokud se aktivity opakují. Střídejte různé druhy cvičení a zapojujte nové hry nebo výzvy. Odměňujte úspěchy – Odměny mohou být skvělým motivačním nástrojem. Nemusí jít o sladkosti, ale třeba o výlet, společnou večeři nebo nový sportovní doplněk. Nejlepší aktivity pro rodinu Rodinné cvičení by mělo být přizpůsobeno věku a schopnostem jednotlivých členů. Některé aktivity jsou univerzální a baví jak děti, tak dospělé: Společné procházky nebo túry – Vyrazte na delší procházku nebo do přírody. Můžete zvolit naučné stezky nebo sbírat zajímavé předměty, což děti zabaví. Kolektivní sporty – Hraní fotbalu, basketbalu nebo volejbalu je skvělý způsob, jak spojit pohyb s týmovou spoluprací. Cvičení doma – Vyzkoušejte rodinné kruhové tréninky, při kterých každý člen plní jiné úkoly, nebo cvičte podle online videí. Aktivity v přírodě – Piknik spojený s frisbee, běhání po lese nebo stavění překážkových drah z přírodních materiálů. Plavání – Návštěva bazénu nebo přírodního koupaliště je ideální nejen pro zlepšení kondice, ale také pro relaxaci. Vytvořte tradici, na kterou se budete těšit Rodinné cvičení není jen o pohybu, ale také o vytváření společných zážitků, které vás sblíží. Pravidelně plánované aktivity, jako je nedělní rodinná túra nebo sobotní turnaj v badmintonu, se mohou stát tradicí, na kterou se budou všichni těšit. Děti budou mít pocit, že jsou součástí něčeho významného, a navíc si vytvoří pozitivní vztah k pohybu. Pohyb by neměl být jen povinností, ale radostí a přirozenou součástí života celé rodiny. Pokud se vám podaří zapojit všechny členy rodiny do aktivit, které je baví, posílíte nejen zdraví, ale i rodinné pouto. Společně strávený čas je k nezaplacení – a co může být lepší než ho využít k tomu, abyste se cítili dobře a byli zdraví? Přidat komentář FOTO Pixabay.com V dnešní době, kdy většinu času trávíme u počítačů, televizí a chytrých telefonů, je pohyb důležitější než kdy dříve. Zvláště u dětí, které často tráví mnoho hodin ve školních lavicích nebo doma u obrazovek, může nedostatek fyzické aktivity vést k problémům, jako je obezita, nízká výkonnost nebo špatné držení těla. Zapojit celou rodinu do pravidelné pohybové aktivity je skvělý způsob, jak nejen zlepšit zdraví, ale také posílit vzájemné vztahy. V tomto článku se podíváme na to, jak začít cvičit společně jako rodina a jak motivovat děti ke zdravému životnímu stylu.

Čas načtení: 2024-01-14 21:40:00

Kondice: Kondiční souboje 1:1 na 5 branek s nahrávači

Cvičení je kombinací herního cvičení s maximálním důrazem na kondiční stránku, především pak rychlostně-silové schopnosti, které jsou důležité především v soubojových situacích jeden na jednoho. Popisované cvičení je svou organizací podobné hernímu cvičení Soubojové situace 1:1 na branku v prostoru, ve kterém je cílem naučit hráče s míčem různým způsobům řešení mikrosituací jeden na jednoho na malém prostoru, kde se pohybují další protihráči. Autor cvičení pojmenoval Kondiční souboje 1:1 na 5 branek s nahrávači a zaměřil se především na prosazení hráčů v soubojových situacích 1:1 na relativně velkém prostoru, důraz byl kladen na orientaci v prostoru, předvídavost a schopnost naučit se využívat ke spolupráci nahrávače na obvodu. Schopnost udržet míč pod tlakem soupeře se rozvíjí v cvičení Kondiční bago v šestiúhelníku, ve kterém je cílem udržet míč pod svou kontrolou především pomocí kombinace na jeden, dva doteky, s neustálým pohybem a správným výběrem místa před zapojením do kombinace. 

Čas načtení: 2024-01-14 21:40:00

Kondice: Kondiční souboje 1:1 na 5 branek s nahrávači

Cvičení je kombinací herního cvičení s maximálním důrazem na kondiční stránku, především pak rychlostně-silové schopnosti, které jsou důležité především v soubojových situacích jeden na jednoho. Popisované cvičení je svou organizací podobné hernímu cvičení Soubojové situace 1:1 na branku v prostoru, ve kterém je cílem naučit hráče s míčem různým způsobům řešení mikrosituací jeden na jednoho na malém prostoru, kde se pohybují další protihráči. Autor cvičení pojmenoval Kondiční souboje 1:1 na 5 branek s nahrávači a zaměřil se především na prosazení hráčů v soubojových situacích 1:1 na relativně velkém prostoru, důraz byl kladen na orientaci v prostoru, předvídavost a schopnost naučit se využívat ke spolupráci nahrávače na obvodu. Schopnost udržet míč pod tlakem soupeře se rozvíjí v cvičení Kondiční bago v šestiúhelníku, ve kterém je cílem udržet míč pod svou kontrolou především pomocí kombinace na jeden, dva doteky, s neustálým pohybem a správným výběrem místa před zapojením do kombinace. 

Čas načtení: 2024-04-26 09:30:00

Vojenská policie sahá po nových pravomocech. Chce sestřelovat drony nebo vstupovat do obydlí

Ministerstvo obrany poslalo do oficiálního legislativního kolečka návrh zákonné úpravy, která by měla rozšířit stávající pravomoci vojenské policie. Ta funguje podobně jako ta státní, jen se zaměřením na příslušníky armády nebo třeba vojenské objekty.

Čas načtení: 2024-10-16 12:00:00

Sestřelování dronů, likvidace výbušin. Vojenská policie čeká na schválení pravomocí

Kabinet premiéra Petra Fialy (ODS) bude dnes projednávat nové pravomoci vojenské policie. Očekává se, že by novela zákona o vojenské policií měla vládou projít bez větších potíží. Vojenští policisté b y tak měli mít například možnost kontrolovat alkohol u řidičů ve vojenských objektech, sestřelovat drony nebo třeba zabavovat věci.

Čas načtení: 2023-10-21 18:44:42

Procvičte si psaní dialogů: 5 cvičení

Občas je fajn mít po ruce sadu cvičení, díky které si procvičíte specifickou věc. Dnes se zaměříme na psaní dialogů. Než vám ale ukážu slibovaných 5 cvičení tvůrčího psaní, dám vám pár tipů, jak psát lepší dialogy – ty jsou uvedeny v samostatném článku Jak napsat dobrý dialog. 5 cvičení na psaní dialogů Které zadání ... Pokračovat » Článek Procvičte si psaní dialogů: 5 cvičení se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-01-10 13:00:00

Kondice: Kondiční masakr 2:2

Ať už zimní nebo letní přípravné období s sebou obvykle přináší v tréninkových plánech čistě kondiční nebo herně-kondiční cvičení nebo hry prováděné vysokou intenzitou, často s tím, že hlavním záměrem je obnova a rozvoj kondiční stránky výkonu fotbalistů. Tato cvičení mohou probíhat bez míče jako například v cvičení Vytrvalostní čtyřlístek, kde k rozvoji rychlostní a krátkodobé vytrvalosti je využito  cvičení bez herního obsahu nebo tréninkové hry s míčem jako té s názvem Kondiční hra 6:3 se střelbou, ve které je Cílem hry, aby napadající hráči pracovali v časovém intervalu s maximální intenzitou a v případě konstruktivního odebrání míče akci zakončili. Pro svou náročnost a intenzitu, ve které je cvičení prováděno, je pojmenováno Kondiční masakr 2:2. Cílem cvičení, tedy útočících středových hráčů s míčem, je kombinovat se svými spoluhráči na obvodu, udržet míč pod svou kontrolou, rotovat na svých pozicích, vytvářet prostoru pro kombinaci na třetího, pokoušet se o průnikové přihrávky a přesouvat těžiště hry pomocí přízemní kombinace na malém prostoru a využívat k tomu své narážeče na obvodu.

Čas načtení: 2024-01-10 13:00:00

Kondice: Kondiční masakr 2:2

Ať už zimní nebo letní přípravné období s sebou obvykle přináší v tréninkových plánech čistě kondiční nebo herně-kondiční cvičení nebo hry prováděné vysokou intenzitou, často s tím, že hlavním záměrem je obnova a rozvoj kondiční stránky výkonu fotbalistů. Tato cvičení mohou probíhat bez míče jako například v cvičení Vytrvalostní čtyřlístek, kde k rozvoji rychlostní a krátkodobé vytrvalosti je využito  cvičení bez herního obsahu nebo tréninkové hry s míčem jako té s názvem Kondiční hra 6:3 se střelbou, ve které je Cílem hry, aby napadající hráči pracovali v časovém intervalu s maximální intenzitou a v případě konstruktivního odebrání míče akci zakončili. Pro svou náročnost a intenzitu, ve které je cvičení prováděno, je pojmenováno Kondiční masakr 2:2. Cílem cvičení, tedy útočících středových hráčů s míčem, je kombinovat se svými spoluhráči na obvodu, udržet míč pod svou kontrolou, rotovat na svých pozicích, vytvářet prostoru pro kombinaci na třetího, pokoušet se o průnikové přihrávky a přesouvat těžiště hry pomocí přízemní kombinace na malém prostoru a využívat k tomu své narážeče na obvodu.

Čas načtení: 2023-11-12 12:18:00

Procvičte si psaní popisů: 5 cvičení

Popisy jsou jedním ze základních kamenů psaní. Jejich procvičování byste neměli brát na lehkou váhu, protože je téměř jisté, že se bez nich ve vlastní tvorbě neobejdete. Než vám odhalím dnešní malou sbírku cvičení tvůrčího psaní, dám vám pár tipů, na co byste se měli při jejich řešení soustředit: Tip! Předchozí série cvičení se věnuje ... Pokračovat » Článek Procvičte si psaní popisů: 5 cvičení se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-02-08 17:00:00

6 nejlepších sportů pro začátečníky

Začít pravidelně sportovat je jistě chvályhodné rozhodnutí. Pokud ale vaše tělo zatím není zvyklé na náročnější pohybovou nebo vám zdravotní důvody nedovolují vrhnout se rovnou po hlavě do posilování či vytrvalostního běhu, je rozhodně lepší začít pozvolna. Přečtěte si, které druhy sportů jsou ideální i pro úplného začátečníka, pomohou vám zlepšit kondici a zároveň nezhuntovat tělo hned po první lekci. 1) Chůze Chcete si vybudovat sportovní návyk a začít se pravidelně hýbat? Zkuste to pro začátek z chůzí. Jedná se tělu přirozený pohyb, který bohužel většině z nás ale při současném způsobu života kriticky chybí. To, že se denně doporučuje ujít alespoň 10 000 kroků, jste již jistě slyšeli z mnoha stran ve svém okolí. Nemusíte si ale nutně pořizovat chytré hodinky nebo krokoměr k tomu, abyste si změřili, zda máte nachozeno, či ne. Ačkoli tihle pomocníci rozhodně mohou fungovat jako skvělý motivátor. Možná ale bohatě stačí, když si pravidelně několikrát v týdnu vyčleníte minimálně 30 minut, které strávíte chůzí ve vlastním tempu a v terénu, který vám bude vyhovovat. Protáhnete tělo, okysličíte hlavu, rozproudíte lymfu a celkově posílíte kardiovaskulární systém. Nordic walking – dejte si do těla s trekovými holemi v ruce Chůze vám vyhovuje, ale ta obyčejná už moc nudí? Vezměte do každé ruky hůlku a přejděte z klasické na tu severskou, tedy „nordic walkig“. Severská chůze s hůlkami je velmi efektivní, posiluje svalstvo celého těla a na rozdíl od klasické chůze zapojujete i horní část těla (oblast rukou, ramen, mezilopatkové svaly). Díky tomu, že hůlky tlumí otřesy a převezmou tak část zátěže, šetříte si klouby. Nordic walking je sport obzvlášť vhodný právě pro začátečníky a seniory. Technika chůze se dá vcelku rychle naučit. Je dobré dát si prvních pár lekcí pod dohledem odborníka a pak už můžete bez obav vyrážet sami. Pokud pojmete chůzi jako sport, stačí se jen vybavit dobrými, padnoucími sportovními botami a pohodlným oblečením.  U severské chůze jsou pak jedinou investicí navíc trekingové hůlky. Jinak nepotřebujete nic dalšího. Jedná se tedy o účinný a levný druh sportu, který lze provozovat téměř za jakéhokoli počasí a navíc má tu výhodu, že jste venku, v přírodě, na čerstvém vzduchu. A když přece jen bude venku skutečně takové nevlídno a zima, že by ani psa nevyhnal, můžete si dát svou lekci někde ve fitku na běžeckém páse. A co spálené kalorie? Samozřejmě že nějaké budou. Nejen že si chůzí vyčistíte hlavu, ale: Při svižné hodinové chůzi  (nad 5 km/h) můžete spálit víc než 300 kalorií, při pomalejším tempu (pod 3 km/h)  přes 200 kalorií.   2) Jízda na kole Zaberte pořádně do pedálů a uvidíte, jak rychle nastartujete ztracenou kondici. Na rozdíl od chůze potřebujete k jízdě na kole hlavně umět jezdit na kole a pak také nějakým tím kvalitním bicyklem, stavěným na vaši výšku a váhu, disponovat. Jízda na kole je velmi oblíbeným a také perfektním vytrvalostním sportem pro všechny začínající sportovce. Velkou výhodou je, že nezatěžuje klouby, zato výborně rozproudí krev, posiluje srdce a kardiovaskulární systém a vůbec celkovou tělesnou kondici. Je vhodná i pro ty, kteří trpí nadváhou a chůzí či během by si tedy víc ublížili, než pomohli. Je jen na vás, zda si oblíbíte kolo silniční, trekingové nebo horské kolo. Jen to zkuste s tím obyčejným, bez elektrického pohonu. Elektrokola jsou sice skvělým vynálezem posledních let, ale na takovém kole vás to může svádět k tomu, že se jen povezete a moc toho vlastní silou nenašlapete. Určitou nevýhodou může být možnost provozovat cyklistiku venku jen jara do podzimu. V zimě a plískanicích však klidně můžete využít nějaký trenažer v suchu a teple fitness centra. A kolik spálíte jízdou na kole kalorií? Záleží, jak rychle a v jak náročném terénu pojedete. U pomalé jízdy na kole pod 16 km/h s minimální zátěží to bude něco kolem 300 kalorií za hodinu jízdy. Koloběžka pro zpevněný zadek A pokud vás tak úplně nebaví kolo, můžete vyzkoušet jako alternativa jízdu na koloběžce. Jízda na koloběžce vám dám v mnoha ohledech zabrat víc než samotné kolo. Podle toho, jaký typ koloběžky si pořídíte (velikost rámu, kol, do jakého terénu se vydáte apod.), se při jízdě více či méně „nadřete“. V každém případě ale na koloběžce kromě vytrvalosti bezvadně posílíte nohy a svalstvo hýždí. Jen je potřeba odrazovou nohu pravidelně střídat, abyste obě nohy posilovali rovnoměrně.   3) Plavání a paddling – fit díky vodě Plavání se zdá být tím nejlepším sportem pro začátečníky zejména v případě, že ze zdravotních důvodů nechcete nebo nesmíte příliš zatěžovat své klouby. Voda nadlehčuje a zároveň klade odpor. Při plavání tedy automaticky procvičíte různé svalové partie a současně uvolníte klouby. Plavání navíc může být zábavné, zejména pokud ho v létě spojíte s plaváním na venkovním koupališti nebo přehradě, opalováním či jinými prázdninovými aktivitami. Napadá mě třeba v posledních letech velmi oblíbený paddleboard (neboli SUP – tj. jízda ve stoji na prkně podobném surfu, kdy se odrážíte pádlem a perfektně posíláte svaly centra těla). Pozor na správnou techniku i dýchání Aby ale plavání skutečně pomáhalo a neubližovalo, vždy je potřeba plavat správně, dodržovat dobrou techniku. Jak techniku plavání, tak dýchání. Žádná prsa ala „paní radová“ s hlavou nad vodou, což by jen víc zatížilo vaši krční páteř. Pokud se vám nedaří  prsa či kraul plavat tak, abyste vydechovali do vody s hlavou ponořenou, zkuste to pro začátek s plaváním na znak, u kterého jste položeni na hladině, takže se teoreticky nedá nic pokazit. Jen snad pokud byste chtěli trénovat v přeplněném bazénu, může to být problém, protože nevidíte za sebe. Plavání pod vodou se dá určitě naučit, třeba tak, že nejprve začnete s pomalým splýváním. Pokud si nejste jisti, zda plavete správně, určitě není na škodu zaplatit si pár lekcí s trenérem, který vás vše naučí. Kolik při plavání spálíte kalorií? Při intenzivním hodinovém plavání to může být klidně víc než 700 kalorií? To už jde, u toho by se dalo i zhubnout nějaké to kilo, co říkáte?   4) Jogging – rozběhněte se pozvolna z chůze Jogging je nekomplikovaný druh sportu vhodný i pro začátečníky, kteří chtějí kontinuálně pracovat na zlepšení své kondice. S běháním je to podobné jako s chůzí. Ven můžete vyběhnout takřka kdykoli a kdekoli. Jediné, co k tomu bezpodmínečně potřebujete, jsou skutečně kvalitní běžecké boty. Na zbytku oblečení až tak nezáleží, stačí, když bude sportovní a pohodlné, ale na botách rozhodně nešetřete. Jogging je vlastně takové pomalé, pozvolné běhání. Skvěle s ním posílíte celý kardiovaskulární systém a při pravidelném tréninku se díky tomuto vytrvalostnímu sportu můžete postupně klidně připravit i na půlmaraton. A samozřejmě v kombinaci se správným stravováním i zhubnete. Začněte pomalu v tempu, které vám vyhovuje Jako začátečník se do běhání opřete pomalu a pozvolna. Začnete joggingem na kratší vzdálenost a střídejte jednu minuta běhu a dvě minuty chůze. Postupně poměr měňte ve prospěch běhu, úseky zdolané chůzí zkracujte, zato úseky uběhnuté prodlužujte. Začátky rozhodně nepřepalte. V začátcích vám bohatě bude stačit 30 minut joggingu v pomalejším tempu, aby si tělo postupně zvyklo na zátěž. Najdete si to správné tempo. Rychlost, při které budete stěží lapat po dechu, nebude ta pravá. Doporučuje se takové tempo, při kterém zvládnete říct plynule pár vět za sebou bez přerušování. Pokud byste nestíhali běhat a mluvit, raději ze začátku trénujte rychlou chůzi.   5) Jóga – uvolnění těla i mysli Při józe, která se praktikuje v západním světě, stojí v popředí zájmu zejména fyzická stránka těla, tělesná cvičení zvané ásany. Jedná se o efektivní trénink celého těla, díky kterému posílíte svaly, šlachy i klouby celého těla a zároveň se naučíte uvolnit svou mysl. Cvičení jógy zkrátka podporuje duševní pohodu, vede k většímu vnitřnímu klidu a tím pádem zlepšuje kvalitu života. Existuje mnoho druhů jógy, které se liší formou i intenzitou prováděných cviků. V našich končinách patří k oblíbeným a praktikovaným stylů tzv. hatha jóga, která výborně kombinuje posilovací a protahovací cviky s hlubokým dýcháním. Její stěžejní pozice, jako pozice stromu, kobra, střecha nebo pozice bojovníků, se po pár opakování snadno naučíte. Pro začátečníka je vždy lepší absolvovat pár lekcí s profesionálním cvičitelem jógy, které také dohlédne na to, abyste jednotlivé pozice praktikovali správně a vyvarovali se tak špatnému držení těla. Jóga je vhodná pro každého, kdo upřednostňuje pomalé, zato intenzivní cvičení, které má komplexní příznivý vliv na tělesnou i duševní kondici.   6) Pilates – pro sílu těla i ducha Koho nelákají aerobní aktivity jako chůze, jogging ani cyklistika, a jóga se mu naopak bude zdát „málo účinná“, může vyzkoušet pilates. Některé jeho cviky nezapírají, že se inspirovaly právě jógou. Boom ve cvičení pilates u nás byl sice už asi před 15 až 20 lety, poté jej upozadily nové, modernější formy. Přesto tento typ cvičení patří mezi jednoznačně účinné formy sportu, které zvládne i začátečník, aniž by si ublížil. Jednotlivá cvičení jsou pomalá, zaměřená na sílu a výdrž. Při pilates procvičíte a protáhnete svaly celého těla, zlepšíte si držení těla a zbavíte se tukových polštářů. Hodně cviků je zaměřeno na posílení středu těla (tzv. core cviky), takže garantujeme, že se při cvičení pilates se sice zapotíte, ale při pravidelném tréninku si vybudujete postavičku jako lusk.   Tabulka spálených kalorií u jednotlivých sportů Poznámka: Informace o spotřebě kalorií jsme čerpali z dostupných informací americké Mayo Clinik. Odborníci z tohoto institutu sestavili srovnávací tabulku efektivity nejoblíbenějších sportů, ve které najdeme i našich 6 sportovních aktivit pro začátečníky. Průměr je počítán pro ženu o průměrné váze 72,5 kg a muže s průměrnou váhou 91 kg za hodinu sportu v rekreačním módu. Tady pak máte celou jejich tabulku i s ostatními druhy nejoblíbenějších sportů: Aktivita Výdej kalorií za hodinu / žena Výdej kalorií za hodinu / muž 1. Běh rychlostí 13 km/h 861 1074 1. Skákání přes švihadlo 861 1074 3. Fotbal 752 937 3. Taekwondo 752 937 5. Intenzivní plavání 715 892 6. Běhání po schodech 657 819 7. Běh rychlostí 8 km/h 606 755 8. Tenis, dvouhra 584 728 8. Horolezectví, lezení na stěně 584 728 8. Ragby 584 728 8. Basketbal 584 728 12. Bruslení 548 683 13. Intenzivní aerobik 533 664 14. Squash 511 637 14. Lední bruslení 511 637 16. Horská turistika 511 637 17. Pomalá jízda na běžkách (4 km/h) 496 619 18. Vodní lyžování 438 546 18. Veslování na trenažéru (střední intenzita) 438 546 18. Turistika ve středně náročném terénu 438 546 21. Plavání (střední intenzita) 423 528 22. Vodní aerobik 402 501 23. Baseball/softball 365 455 23. Kajak 365 455 23. Odporový trénink/posilování 365 455 23. Běh na trenažéru 365 455 23. Aerobik nízké intenzity 365 455 28. Rychlejší chůze (5,5 km/h) 314 391 28. Sjezdové lyžování/snowboarding 314 391 28. Golf (s nošením bagů) 314 391 31. Powerjóga 292 364 31. Volejbal 292 364 31. Pomalá jízda na kole s minimální zátěží (pod 16 km/h) 292 364 34. Kanoe 256 319 35. Tai-či 219 273 35. Společenský tanec 219 273 35. Bowling 219 273 38. Pomalá chůze (pod 3,2 km/h) 204 255 39. Hatha jóga 183 228 Použité zdroje: https://www.vigo.de/rubriken/bewegung-und-sport/fitness-und-motivation/lesen/sportarten-fuer-anfaenger.html

Čas načtení: 2022-11-09 17:06:00

Nejlepší omlazující medicína? Pohyb!

Jedna studie zjistila, že jen 15 minut denně středně intenzivní aktivity, prodlouží lidský život o tři roky. A to i u starých lidí. V některých případech dokonce i u chronických stavů trumfla fyzická aktivita léky na předpis. Každý ví, že jakýkoliv pohyb je dobrý - pomáhá udržovat váhu, zlepšuje svalovou pevnost, pevnost  kostí, a dokonce i zvedne náladu. To může také přidat několik let vašeho života.Nedávné studie na Harvardu zjistily, že pohyb může být přinejmenším stejně účinný jako léky, pokud jde o prevenci. Týká se to například srdeční choroby, mrtvice, a diabetes. Cvičení je někdy způsob, jak podpořit tělo bez potřeby nějaké drogy.Výzkumníci z University College v Londýně zjistili, že fyzicky aktivní starší lidé měli nižší riziko artritidy. Důkazy naznačují, že cvičení pomáhá také při kognitivní poruše (lehká duševní porucha obvykle ve vyšším věku). Lidé, kteří cvičí, mají tendenci mít lepší imunitní systém a tělo netrpí tak často záněty. Lehčí aktivity sníží úmrtí z jakékoli příčiny o 14 procent. Stačí např. hrát fotbal po dobu 45 minut nebo hrabat půl hodiny listí či 15 minut odhrabovat sníh.Není třeba podávat atletické výkony, ani nemusíte chodit do posilovny či běžet maratón. Stačí apříklad svižnější půlhodinová procházka denně, pět dní v týdnu.Cvičení je jedním z nejjednodušších receptů, nejtěžší je však jeho každodenní realizace.Nikdy však není příliš pozdě nebo příliš brzy začít se pravidelně hýbat. Dokonce i starší lidé a lidé s chronickým onemocněním by si měli pohyb dopřát a vybrat si takový tréninkový plán, který vyhovuje jejich životnímu stylu. Začněte třeba s chůzí po schodech místo výtahu, nebo si každý den naordinujte procházku alespoň 2 km.Skvělým způsobem pohybu je např. jóga, zlepší rovnováhu a sníží riziko pádů. Pokud nemáte možnost navštěvovat kurzy jógy nebo si pořídit DVD domů, zkuste každý den toto jednoduché cvičení:stůjte na jedné noze alespoň 10 sekund, nohy vystřídejte a zopakujte. Potom se projděte rovně jako kdybyste byli na kladině. Toto cvičení rovnováhy opakujte 3x denně.Pokud nejste schopni se postavit na delší dobu, občas rozhýbejte nohy kýváním dopředu a dozadu, abyste zlepšili průtok krve. Dokonce i lidé, pro které je pohybová aktivita bolestivá, jako jsou pacienti s osteoartrózou,  mohou těžit z cvičení a posílit  svaly kolem kloubů. Ti by se ale měli poradit se svým lékařem, který by vám měl správné cvičení poradit.

Čas načtení: 2024-06-29 13:27:45

Cvičení: Strom

Jedna ze základních spisovatelských dovedností je umět propojovat věci reálné s těmi vymyšlenými. Nakolik vám to jde, to si můžete vyzkoušet v následujícím spisovatelském úkolu – jmenuje se Strom a nezabere vám moc času. Na jeho konci se dozvíte (tedy pokud cvičení skutečně absolvujete), jak moc dobře v tomto směru funguje vaše představivost. Zadání cvičení ... Pokračovat » Článek Cvičení: Strom se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-07-30 16:28:08

Jaké jsou výhody konzumace proteinu po tréninku ve fitku?

Jaké jsou výhody konzumace proteinu po tréninku ve fitku? redakce Út, 07/30/2024 - 16:28 Sport a Fitness Klíčová slova: cvičení ve fitku fitness centrum protein Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Role proteinu v těle Protein je nezbytný pro růst a opravu tkání v těle. Skládá se z aminokyselin, které jsou důležité pro různé biologické procesy, včetně syntézy svalových bílkovin. Během tréninku dochází k poškození svalových vláken, což je normální a žádoucí proces vedoucí k růstu svalů. Aby se tato poškozená vlákna mohla opravovat a zesilovat, potřebuje tělo dostatečné množství aminokyselin, které získává právě z proteinu. Výhody konzumace proteinu po tréninku Rychlejší regenerace svalů Jedním z hlavních důvodů, proč byste měli konzumovat protein po tréninku, je urychlení regenerace svalů. Po intenzivním cvičení jsou svaly vyčerpané a poškozené, a proto potřebují rychlou opravu. Konzumace proteinu po tréninku poskytuje tělu potřebné aminokyseliny, které podporují obnovu a růst svalových vláken. Zlepšení svalového růstu Protein je klíčový pro syntézu nových svalových vláken. Když konzumujete protein po tréninku, tělo je schopno efektivněji využít aminokyseliny pro tvorbu nových svalových buněk. To vede k lepšímu svalovému růstu a zvýšení svalové hmoty, což je důležité pro každého, kdo se snaží zlepšit svou fyzickou kondici a sílu. Zabránění svalovému katabolismu Katabolismus je proces, při kterém tělo rozkládá svalovou tkáň na energii. Tento proces může nastat, pokud tělo nemá dostatek živin po tréninku. Konzumace proteinu po cvičení pomáhá zabránit katabolismu tím, že poskytuje tělu potřebné živiny, které pomáhají udržovat svalovou hmotu a zamezují jejímu odbourávání. Zvýšení energetické úrovně Protein není jen stavebním kamenem svalů, ale také zdrojem energie. Po tréninku může být vaše tělo vyčerpané a unavené. Konzumace proteinu pomáhá obnovit energetické zásoby a dodává tělu potřebnou výživu, která pomáhá udržovat vysokou úroveň energie a výkonu i po cvičení. Podpora imunitního systému Intenzivní trénink může oslabit imunitní systém a zvýšit náchylnost k infekcím a nemocem. Protein obsahuje aminokyseliny, které jsou nezbytné pro správné fungování imunitního systému. Konzumace proteinu po tréninku může pomoci posílit imunitní systém a zlepšit jeho schopnost bojovat proti infekcím a nemocem. Jaký protein zvolit? Syrovátkový protein Syrovátkový protein je jedním z nejpopulárnějších a nejúčinnějších proteinových doplňků na trhu. Je rychle stravitelný a obsahuje všechny esenciální aminokyseliny, které tělo potřebuje pro regeneraci a růst svalů. Syrovátkový protein je ideální volbou pro konzumaci ihned po tréninku, protože rychle dodává tělu potřebné živiny. Kaseinový protein Kaseinový protein se tráví pomaleji než syrovátkový protein, což znamená, že poskytuje postupné uvolňování aminokyselin do těla. Tento typ proteinu je vhodný pro konzumaci před spaním nebo jako dlouhodobý zdroj bílkovin mezi jídly. Rostlinné proteiny Pro vegany a vegetariány jsou rostlinné proteiny, jako je hrachový, sójový nebo rýžový protein, skvělou alternativou. Tyto proteiny mohou být méně kompletní než živočišné proteiny, ale kombinací různých rostlinných zdrojů můžete získat všechny potřebné aminokyseliny. Kdy a jak konzumovat protein po tréninku Ideální čas pro konzumaci proteinu je do 30 minut po ukončení tréninku. V tomto časovém okně je tělo nejlépe připraveno přijmout a využít živiny pro regeneraci a růst svalů. Doporučená dávka proteinu po tréninku se pohybuje mezi 20-30 gramy, v závislosti na vaší tělesné hmotnosti a intenzitě tréninku. Tip na proteinový nápoj po tréninku Smíchejte 1 odměrku syrovátkového proteinu s 250 ml vody nebo mléka. Pro zlepšení chuti a zvýšení nutriční hodnoty můžete přidat banán, lžičku medu nebo lžíci arašídového másla. Tento jednoduchý a rychlý nápoj vám dodá potřebné bílkoviny a pomůže tělu regenerovat po náročném tréninku. Dlouhodobé benefity Pravidelná konzumace proteinu po tréninku přináší dlouhodobé benefity pro vaše zdraví a výkonnost. Pomáhá udržovat a budovat svalovou hmotu, zvyšuje metabolismus a podporuje celkovou fyzickou kondici. Kromě toho může správná výživa po tréninku zlepšit vaši náladu a snížit únavu, což přispívá k lepšímu celkovému zdraví a pohodě. Konzumace proteinu po tréninku je klíčovým prvkem pro dosažení vašich fitness cílů. Bez ohledu na to, zda jste začátečník nebo pokročilý sportovec, správná výživa po cvičení vám pomůže dosáhnout lepších výsledků a zlepšit celkovou kvalitu života. Přidat komentář obrázek pixabay.com Cvičení ve fitness centru je skvělý způsob, jak zlepšit svou fyzickou kondici, sílu a celkové zdraví. Jednou z klíčových složek, která může zásadně ovlivnit výsledky vašeho tréninku, je správná výživa, zejména konzumace proteinu po tréninku. Protein je základní stavební kámen svalů a jeho dostatečný příjem může výrazně přispět k regeneraci a růstu svalové hmoty.

Čas načtení: 2024-06-29 13:27:45

Cvičení: Strom

Jedna ze základních spisovatelských dovedností je umět propojovat věci reálné s těmi vymyšlenými. Nakolik vám to jde, to si můžete vyzkoušet v následujícím spisovatelském úkolu – jmenuje se Strom a nezabere vám moc času. Na jeho konci se dozvíte (tedy pokud cvičení skutečně absolvujete), jak moc dobře v tomto směru funguje vaše představivost. Zadání cvičení ... Pokračovat » Článek Cvičení: Strom se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-06-29 13:27:45

Cvičení: Strom

Jedna ze základních spisovatelských dovedností je umět propojovat věci reálné s těmi vymyšlenými. Nakolik vám to jde, to si můžete vyzkoušet v následujícím spisovatelském úkolu – jmenuje se Strom a nezabere vám moc času. Na jeho konci se dozvíte (tedy pokud cvičení skutečně absolvujete), jak moc dobře v tomto směru funguje vaše představivost. Zadání cvičení ... Pokračovat » Článek Cvičení: Strom se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-09-13 14:53:48

Cvičení: Poslední věc, kterou by udělal(a)

Díky tomuto cvičení tvůrčího psaní napíšete dramatickou povídku. Ukáže vám, že když znáte pozadí příběhu, nemusíte se na začátku zabývat zbytečnou omáčkou. Zadání cvičení Poslední věc, kterou by udělal(a) Nepíšete román, nýbrž krátkou povídku, takže není nutné psát žádnou přípravu ani jakoukoliv omáčku okolo. Jednoduše skočte oběma nohama do nového problému po tom, co už ... Pokračovat » Článek Cvičení: Poslední věc, kterou by udělal(a) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2020-11-02 12:37:31

Tipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky

Pohybové aktivity jsou nutné pro zdravý životní styl. Jaká cvičení jsou vhodná pro tanečníky, pokud zrovna netancují? Cvičení pro tanečníky udržující zdravý životní styl Pandemie koronaviru COVID-19 poznamenala velmi výrazně celý rok 2020. Týká se to samozřejmě také tanečníků a tanečních škol. Proto je nejen v tomto období nutné dodržovat zdravý životní styl, abychom předcházeli…Pokračovat ve čteníTipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky Článek Tipy na cvičení a pohybovou aktivitu nejen pro tanečníky vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2024-02-12 16:42:11

Procvičte si budování napětí: 5 cvičení

Budování napětí, práce s konflikty a gradace děje – to jsou hlavní body, které si můžete procvičit v následujících cvičeních tvůrčího psaní. Zhluboka se nadechněte, vyberte si jedno zadání a začněte psát… 5 cvičení k procvičení budování napětí v příbězích Pokračujte ve vybraném zadání dle své fantazie. Pokuste se ve svém textu rozbušit nejedno čtenářovo ... Pokračovat » Článek Procvičte si budování napětí: 5 cvičení se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2023-12-07 15:38:10

Procvičte si práci s postavami: 5 cvičení

Ať chcete, nebo ne, práci s postavami se při vypravování nevyhnete, protože každý příběh potřebuje alespoň jednu postavu. Je to natolik zásadní věc, že tu najdete hned několik možností, jak proniknout do tajů tvorby postav – od slibovaných cvičení tvůrčího psaní až po další spisovatelské pomůcky (všechny uvedené nástroje jsou k dispozici zdarma). Tak vzhůru ... Pokračovat » Článek Procvičte si práci s postavami: 5 cvičení se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.