Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-10-06 12:40:13

Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší beletristický překlad uplynulého roku získal Vít Kazmar

Laureátem Jungmannovy ceny za literární překlad vydaný v roce 2020 se stal Vít Kazmar za překlad prózy argentinského spisovatele Juana Filloye Op Oloop. Mimořádnou tvůrčí odměnu získali Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum. Porota ocenila ještě dalších šest překladů. A do pomyslné překladatelské Síně slávy byl uveden Jiří Pechar. Kazmarův překlad, který vyšel v nakladatelství Rubato, ocenil předseda poroty Václav Jamek takto: „Autor je svérázný, filosoficky založený ironik, kterého lze řadit po bok nezařaditelným zjevům jako Jarry nebo u nás Ladislav Klíma. Vlastní je mu také nesmírně rozsáhlý jazykový rejstřík, od artistních poetismů, neologismů, odborného názvosloví či archaismů až po nespisovné pro­středky a svébytné lexikum buenosaireských nižších vrstev. S touto lexikální obžerností jde ruku v ruce mistrné žonglování s různorodými stylovými polohami, i zdánlivě neslučitelnými, které se s brutální samozřejmostí prostupují; tyto stylové mesaliance vedou zpravidla ke grotesknímu či komickému účinku. Román Op Oloop jako by doplňoval Valéryho Pana Testa: také jeho hrdina je tvor určený a řízený výhradně intelektem, ale stane se mu to, co panu Testovi chybí: zachvátí ho vášeň. Vede to k rozpadu jeho pojetí světa, k zmatenému bloudění, a nakonec k sebevraždě. Překladatel se musel vypořádat s mnoha stylovými rovinami, od extrémně vytříbené konverzace, pro niž není v češtině kulturní obdoba, přes náznaky stylu symbolistního, výrazovou zaumnost, styl odborný a filozofický, ba esoterní, až po ustavičné průsaky mluvy sociálně nejnižší, ba argotu. Musel také vést v patrnosti, že autor často chladnokrevně užívá „vysoké“ stylové prostředky k ironizující hře. To všechno zvládl Vít Kazmar výtečně. Postupoval v nejlepším smyslu tvořivě, do češtiny brilantně přenáší všechno mnohotvárné bohatství originálu. Přitom se vyznačuje kázní, svými bujnými nápady se nikdy nenechá unést, což jeho překladu zajišťuje plnou estetickou přiměřenost a účinnost. Příkladem může být pozoruhodná, leč střídmá práce s neologismy. Vít Kazmar se tímto dílem nesporně řadí k našim nejlepším překladatelům.“ Mimořádná tvůrčí odměna Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum (Dybbuk). „Enzensberger je nesporně básník učený, a v tomto duchu vzniklo třicet sedm balad – portrétů, o rozporuplnosti pokroku, jenž se rozvíjí po staletí a jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás stále dopadají. Pokrok je zosobněn dlouhou řadou historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků: myslitelů, dobrodruhů, vědců a vynálezců, lékařů, umělců, politiků i revolucionářů. Text využívá prostředků vědeckého jazyka a myšlení, aniž se zříká umělecké volnosti, ponechává leccos nedořečeného, nedefinovatel­ného, ba tajemného. U některých fragmentů jde o poezii v próze, většinou o volný rytmizovaný verš. Překlad je stejně inteligentní, vtipný a zvládá veškerá zákoutí básníkovy nesnadné poetiky, zachovávaje přitom střízlivost zkratky, její tempo a intonaci,“ uvedl Václav Jamek. Tvůrčí ocenění získali překladatelé pěti knih * Adéla Gálová za překlad Dopisů z Bihoru Sándora Mándokyho (Radek Ocelák). Václav Jamek k tomu řekl: „Mándoky byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.“ * Denisa Molčanov za překlad čínského románu Padlá metropol, jehož autorem je Ťia Pching-wa (Dybbuk). „Fikčním světem románu je čínské velkoměsto přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Padlá metropole je ztělesněním korupce, bezuzdnosti, absurdity překotně se proměňujícího světa, absence morálních zábran a nelítostného soupeření o ekonomický i symbolický kapitál. Vyprávění osciluje mezi parodií a jakýmsi archaizujícím podobenstvím, četné jsou narážky na významná díla tradiční čínské literatury, vytvářející jakousi fantaskní až fantastickou poloskutečnost. Překladatel se výborně vyrovnává jak s touto tradicí, tak s podáním čínských reálií; po stylistické stránce se mu daří převod výrazně kompaktní a dynamické promluvy vypravěče a dalších postav i práce s kontrastními stylovými polohami,“ sdělil předseda poroty Jamek. * Jana Pokojová a Jan Janula za překlad básnického výboru z Christiana Morgensterna 77 šibenic (Vyšehrad). Předseda poroty to okomentoval takto: „Po stávajících počinech Hiršala a Grögerové nebo Emanuela Frynty si nové podání této hravé poezie plné krkolomných slovních her a svérázného absurdního humoru jistě žádalo značnou odvahu. Sázka se vyplatila, výsledkem je nová, přesvědčivá, vynalézavá i skotačivá podoba této překladatelsky téměř nemožné poezie.“ * Michaela Škultétyová za překlad románu Nino Haratischwiliové Osmý život (pro Brilku) (Host). „Je to dílo značné epické šíře, které přes spletitý děj plný vzrušujících událostí sleduje jasnou, do dáli se rozbíhající linii. Sága šesti gruzínských generací otevírá před čtenářem panorama propracované do nejmenšího detailu a podává velkolepé svědectví o lidskosti v neúprosných časech. Jazyk a rytmus překladu jsou vyrovnané, čeština si v celém rozsáhlém textu udržuje stejnou vysokou úroveň, dokonale slouží k předestření úchvatného obrazu, který spisovatelka vytvořila,“ zdůraznil Václav Jamek. * Ester Žantovská za překlad románu Anny Burnsové Mlíkař (Argo). „Román podává očima osmnáctileté dívky závažné společensko-politické téma, situaci v neklidných severoirských městech během krize 70. let, vyznačující se nejen násilnostmi všeho druhu, ale také všeobecným napětím, podezíravostí a nejistotou. Jazyk díla se vyznačuje jakousi překotností, vypravěčka ze sebe v dlouhých větách s pozoruhodnou výmluvností chrlí všechno, co se jí vybavuje, jako by to znovu prožívala. Styl má i naivitu a svéráz mládí. Překlad upoutává vynalézavostí, s níž překlada­telka tento bezprostřední projev restituuje: vytvořila idiolekt odpovídající mluvě dospívajícího jedince dané doby a prostředí, zároveň ovlivněný hrdinčinou zálibou v četbě klasiků, takže se originálně mísí generačně příznaková hovorovost s kultivovaností,“ podotkl předseda poroty. Prémie Tomáše Hrácha určená mladším překladatelům Sarah Baroniová za překlad románu Eleny Ferrantové Prolhaný život dospělých (Prostor). Václav Jamek k němu řekl: „Překladatelka se výborně vyrovnala s autorčiným hutným stylem, v němž je příběh, plasticky nasycený skutečností, veden jako konkrétní analýza dívčího dospívání, v níž se spojuje jistá strohost a odstup, jemný psychologismus i citlivá empatie.“ Síň slávy Letos se porota rozhodla jmenovat do pomyslné Síně slávy Jiřího Pechara, „jednoho z našich překladatelů prvořadých, který od šedesátých let minulého století vytvořil více než padesát nenahraditelných překladů nejen literárních a básnických, ale také filozofických a je vzdělaným literárním komentátorem i teoretikem a v neposlední řadě autorem díla filozofického, který oslovil nejen české publikum, ale svými francouzsky psanými pracemi také publikum mezinárodní. Každý zná jeho rozhodující podíl na novém překladu Proustova Hledání ztraceného času, ale jeho dílo zahrnuje mnoho jiných spisovatelů, od Huysmanse a Zoly po autory nového románu a básníky jako Mallarmé nebo Jaccottet. Vděčíme mu však také za českého Lévi-Strausse, Lyotarda, Derridu nebo Freuda. Pozvání do této Síně slávy je malou splátkou uznání, které mu dlužíme,“ zdůraznil Václav Jamek. Další výborné překlady Porota se také pochvalně zmínila o několika dalších překladech, „pro něž k naší lítosti nebyly už vítězné stupně dost velké, ale zaslouží uznání a jejich autoři povzbuzení k další práci,“ řekl Václav Jamek. Jde o překladatele: * Michala Benešová (Szczepan Twardoch: Král, Host); * Zbyněk Černík (Ingmar Bergman: Úsměvy letní noci, Kniha Zlín); * Jiří Holub (Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky, Rubato); * Josef Mlejnek (Józef Czapski: V nelidské zemi, Academia); * Vladimír Piskoř (Rosa Liksomová: Žvit je jen náhoda, Pistorius a Olšanská). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-20 12:12:41

Kniha o Titaniku upomíná na lidskou samolibost

Kniha výtvarníka a publicisty Václava Králíčka o tragédii Titaniku (1912) připomíná, že příběh této lodi byl především jedním velkým selháním člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti. Václav Králíček se zaměřuje na historie rozličných lodí. Jeho Lvi na vlnách nás už dříve zanesli do časů fiktivního kapitána Hornblowera (z Forresterovy ságy), další jeho publikace analyzují krymskou válku či vzpouru na Bounty. Také zpracoval historii Titaniku a bylo by omylem myslet si, že „nosí dříví do lesa“. Sice se o žádné lodi nepsalo tolik, ne všechny ty knihy jsou však dobré. Králíček se vyvaroval nadbytečných spekulací a jeho text o Titaniku je neobyčejně komplexní, což nejde říct o mnohých jiných publikacích, které se soustřeďují poouze na katastrofu lodi. Dílo se dělí na šestnáct částí, které nás provádějí osudem nešťastného produktu společnosti White Star Line. Autor připomíná tehdejší závody lodí o Modrou stuhu a když líčí stavbu velikána, upozorňuje na „drobné“ chyby, které se při ní staly. Fatální mohla být už velká váha lodi, vždyť jen těleso kormidla vážilo 101 tun. Funkčnost celku byla navíc obětována eleganci a zmíněné kormidlo se tudíž dostalo na spodní hranici „užité plochy“, jak ji požadovali odborníci. To znamená, že Titanic reagoval pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Ale přesto stačilo pár metrů a ke srážce s ledovcem by nedošlo. Ani ledovec nemusel na trase být. Nebo snad ano? Ledovce toho ledna vyplavil na oceán nezvykle silný příboj, neboť 4. ledna 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do řady. Měsíc byl navíc nejblíže Zemi za 1400 let a Země zase nejblíže Slunci na své celoroční eliptické dráze. Loď měla ve člunech místa pouze pro 1178 lidí, přičemž jich vezla 2224, a to ještě nebyla třetina místa pro cestující zaplněna. Zachránilo se nakonec jen 705 lidí. „Velký počet člunů umístěných na bocích parníku mohl v budoucím cestujícím vzbudit i jiné myšlenky,“ píše autor. „A majitelé lodních společností tak uvažovali: Není to náhodou zřejmý náznak, že posádka lodi příliš nevěří a bojí se jejího potopení? Je! Stejně zvrácenou logiku uplatňovali někteří letečtí velitelé v první světové válce, když odmítali své piloty vybavovat padáky, aby je to ani náhodou nesvádělo k předčasnému opuštění boje.“ Dalšími problémy, které přispěly ke zkáze, byla nedomyšlená koncepce kapitánského můstku a rovněž praxe hlídek na stěžni ignorovat dalekohledy. A proč to dělali? Jak později vypověděl jeden kapitán: „Dalekohledy jsou zdroj nebezpečí. Hlídku rozmazlují. Když ta vidí světlo a má dalekohled, je náchylná upřít jej právě na světlo a zjišťovat, co je to za loď; jenže to je práce důstojníka, zatímco prací hlídky je hledat již dál jiná světla.“ Specifický byl i manévr před „otřením se“ o ledovec. Nedošlo k pokynu „stroje zpět“, ale k pokynu stočit loď nalevo, ale vzápětí zase napravo. O regulérní pokus „objet“ ledovec „smykem“. Jenže kormidlo už napodruhé nestačilo reagovat. Přitom chyběly jen asi dvě vteřiny. Přitom by bylo nejlepší, kdy by Titanic plul dál rovně. Experiment totiž později prokázal, že by se při přímém nárazu nepotopil. Chybou bylo i zastavení strojů. Při spouštění člunů došlo ke zpoždění, a to hlavně proto, že neškolení námořníci včas nenacházeli zátky, jimiž bylo třeba zacpat výpustě zabraňující hromadění vody. Nízké užitné hodnoty tehdejších člunů si přitom byli vědomi všichni tehdejší majitelé lodních společností. Aby se po nárazu zabránilo panice, byli cestující uklidňováni, přičemž ti ve třetí třídě dostali nejméně informací. S ohledem na požadavky imigračních úřadů byla navíc loď konstruována tak, aby existovalo pouze nezbytné minimum spojovacích dveří a chodeb společných všem třídám. A pozor: lidé z té třetí mohli stěží s klidem opustit své věci v kajutách, nic víc obvykle neměli. První z nich se objevili teprve v osmém či devátém člunu, takřka hodinu po příkazu k vylodění. Nakonec se zachránilo 70 procent námořníků, protože byli třeba k obsluze člunů, ale jen 22 procent členů posádky. Přežilo 97 procent žen a 32 procent mužů z 1. třídy, ale jen 13 procent mužů ze třetí třídy. Umřelo 25 procent lidí ze třetí třídy celkově a odsud se taky zachránilo jen každé třetí dítě, zatímco ze zbylých dvou tříd umřelo jedno jediné. Je sice pravdou, že také nejbohatší muž na palubě John Jacob Astor byl vykázán ze člunu, ale dvacetiletá Annie Kelly z třetí třídy vypověděla, že jí stevard na palubě řekl: „Není nebezpečí.“ Právě po jeho důrazné žádosti se obrátila a šla zpět.  „Ač si to pravděpodobně jen nezřetelně uvědomujeme, Titanic je především jedno velké selhání člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti,“ píše Králíček. „To bychom si měli neustále připomínat a to by mělo být i mementem této knihy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} A perlička na závěr: Asi největší štěstí ve smůle měl při plavbě stevard W. W. Dawes. Čímsi si totiž natolik pokazil reputaci už v prvních dnech, že jej vrchní hospodář nechal vysadit při zastávce v Queenstownu. Jiným šťastným byl pak prostý topič John Coffey, jenž tamtéž dezertoval. Pozitivem knihy určitě je, že autor od prvního vydání (2012) reflektoval některé omyly, které byly ohledně katastrofy od té doby uvedeny na pravou míru, a text podle toho revidoval. Václav Králíček: Titanic. Nikdo nechtěl uvěřit. Schémata zhotovil Václav Králíček ml., Epocha. Praha 2019. 400 stran

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2024-04-29 07:00:01

Drzý doktor si dovolil k Václavu IV. nevídané: Nasadil mu dietu a král se odměnil po svém

Právník, lékař a hlavně osobní přítel krále Václava IV. Takovými tituly se mohl kromě jiného chlubit Zikmund Albík z Uničova, který díky svým dovednostem a inteligenci získal takové bohatství, z jakého se jeho vrstevníkům motala hlava. Jak se mu to podařilo? Byl zkrátka ve správnou chvíli na správném místě.  Šestiprstá královna s křivými zuby: Exhumace těla Anny Boleyn přinesla nový pohled na její tělo Číst více Lékař, právník, politik Mladý nadějný muž studoval v Praze už v době, kdy se v roli krále střídali Karel IV. a jeho syn Václav IV. Právě s Václavem byli téměř stejně staří, dělilo je od sebe jen několik let, jak plyne z informací na webu medvik.cz. Albík byl navíc velmi inteligentní a také byl počítán mezi téměř geniální vyjednavače, jeho schopnosti komunikovat téměř s kýmkoliv byly obdivuhodné. Nemůžeme se divit, že se po absolutoriu studia svobodných umění na pražské univerzitě stal také lékařem a v Padově pro změnu vystudoval i práva, jak uvádí web Masarykovy univerzity. Po návratu do Prahy se mu klienti v obou oborech jen hrnuli a pověsti o jeho umění se nesly mezi lidem.  Dieta pro krále A tak se jednoho dne stalo, že jej pozvali k samotnému panovníkovi, kterého pravděpodobně sužovaly problémy se zažíváním. Nemohli vybrat nikoho lepšího, protože Albík z Uničova ze svých cest po Itálii dobře věděl, jaký je rozdíl mezi středoevropskou a jižní stravou, jak uvádí server prazskypantheon.cz. Dobře odtušil, že přehršel tmavého masa, které se jako symbol blahobytu objevovalo na stolech bohatých lidí tehdejší doby, není tou nejlepší dietou. Naordinoval tedy králi Václavu IV. střídmou dietu, což bylo tehdy něco jiného než běžné léčebné metody. Zatímco ostatní lékaři mazali panovníka mastičkami a koupali jej v bylinách, Albík přišel s novinkou, která zafungovala.  Z lékaře královým důvěrníkem a rádcem Od té doby na svého již dvorního lékaře nedal král dopustit – a to nejen v oblasti medicíny, ale také práva a vyjednávání. Když bylo třeba zklidnit situaci v církvi, udělal z něj dokonce i arcibiskupa, a to přesto, že Albík vlastně v té době nebyl knězem. Dnes bychom tomu říkali protežování nebo protekce, navíc když si uvědomíme, že mu král udělil jakousi imunitu, mnohem širší, než mají dnes třeba poslanci. Albík nepodléhal v právu nikomu jinému než svému příteli králi. Kolik takových lidí ve své říši Václav IV. měl?  Velitel husitů Prokop Holý. Tajemný génius husitských válek a boží bič Číst více Neuvěřitelné honoráře Aby toho všeho nebylo málo, jeho honoráře dosahovaly závratných výšek. Nebyl pro něj problém vybudovat honosné sídlo, dokonce si prý vydělával tolik, že by mohl každý rok koupit další dům v Praze. O hrobce, kterou nechal vystavět pro svoje rodiče, si vyprávěla celá Praha. Albík se zkrátka o sebe uměl postarat. Byl na to dost inteligentní a měl dnešním slovníkem řečeno víc než vhodné konexe. Netratil ani na hodinách, kdy přednášel na univerzitě, ani na právních radách. Přesto šla valná část jeho příjmů přímo z královské kasy.  Před Husity raději utekl I v případě Albíka z Uničova je ale potřeba připomenout staré známé rčení „všeho do času“. A tak spolu s nástupem husitských válek přišlo horší období i na tohoto Bohem nadaného učence. Než by se v Praze strachoval o život (navíc již nežil jeho chlebodárce Václav IV., po jehož smrti sloužil stejně úspěšně jeho bratru Zikmundovi), utekl se svojí dcerou raději do Vratislavi a později do Budína. Život si zachránil, ale většina jeho světského majetku zůstala v Praze. Chudák z něj nebyl, ale o svém bývalém bohatství mohl jen snít.  První dietolog u nás Až do konce života šířil Albík osvětu o zdravém způsobu života. Kromě střídmého stravování, podobného tomu středomořskému, doporučoval také pobyt na vzduchu, lehký tělocvik, otužování či osobní hygienu. Na přelomu čtrnáctého a patnáctého století šlo opravdu o neobvyklý přístup k lékařské profesi. Jak se ale ukázalo i v případě samotného panovníka, podobné zásady, jaké hlásají lékaři dnes, platily už před šesti stovkami let. A Albík z Uničova to dobře věděl. Zdroj: autorský text KAM DÁL: Jak se dřív rodilo v Egyptě? Potřebovali jste bábu s ostříhanými nehty, datle se solí a hlavně pivo.

Čas načtení: 2024-03-08 18:00:01

Noc vražedného řádění dvojice čerstvě amnestovaných recidivistů nepřežili čtyři lidé

Příběh prvních porevolučních sériových vrahů se začal psát ještě za socialismu. Oba budoucí vrazi se potkali v plzeňské věznici. Pocházeli z velice dobrých rodin, otec Josefa Kotta byl profesorem. Michael Kutílek se v dětství hojně věnoval sportu, hrál tenis, golf, dokonce byl nadaným hráčem na klavír. Co se tedy vlastně stalo? Problémy od mládí U Kutílka nastaly problémy už během školních let, kdy se dostal do výchovného ústavu za okrádání svých spolužáků. Kott měl naproti tomu našlápnutou kariéru, byl zaměstnán jako celník. Ze zaměstnání jej však také propustili – kradl. Podle Kotta bylo vše jinak, v dokumentární sérii Bez lítosti tvrdí, že krádež měla být jakousi pomstou nadřízenému, který měl mít sám „máslo na hlavě“. Kde je pravda, se můžeme jen domnívat.  Přátelé, které spojila nenávist Už ve vězení začali kout pikle, co provedou, až je propustí. Kutílek tvrdil, že se mu zlomený Kott otevřel a popsal mu všechny své problémy, které měl hlavně se ženami. Nastala další etapa celého příběhu, Kott a Kutílek uzavřeli přátelství, které stvrdil Kutílek satanským rituálem. Ve svém spoluvězni Kottovi viděl ideálního adepta, bral jej jako svého učedníka. Kutílek se také zmínil, že byli de facto milenci. Michael Kutílek slíbil svému „milému“, že až vyjdou z vězení, naučí ho vydělávat peníze vražděním. Taková byla tehdy doba, někteří si svobodu, která přišla, vyložili jako možnost dělat si, co se jim zlíbí.  Vražda, která se nestala? Mrtvý muž v obleku s psaním v tajné kapse je noční můrou policistů Číst více Krvavá amnestie  V roce 1990 vyhlásil prezident Václav Havel plošnou amnestii a ven se dostala i dvojice zlodějíčků. Paradoxem bylo, že už když je pouštěli na svobodu, měli připravený šílený vražedný plán. Dlužno dodat, že Kutílek byl propuštěn dřív a na svého parťáka počkal, dokonce jej vyzvedl, když se vrátil z věznice. Svou první vraždu spáchali bezprostředně poté. Nešťastný návrat domů K životu vraždících desperátů byla potřeba zbraň, a tak se rozhodli si ji opatřit. Josef Kott byl chvíli ubytován u Kutílkových doma. Byl svědkem toho, jak Kutílek napadal svou ženu, prý jí zachránil život, když ve strachu před svým manželem chtěla skočit z okna. Doslova popisuje, že visela za ruku. Obdobně se vyjádřil i nevlastní syn Kutílka. Jednou si pro Michaela Kutílka přišla policie, věděla, jaký je rapl. Kutílek jim řekl, že s nimi prostě nikam nepůjde, a s ledovým klidem si podřízl achilovku roubovacím nožíkem.  Na vražedné stezce První vraždu spáchali přibližně měsíc po Kottově propuštění. Vydali se na bývalé Kottovo pracoviště v Nýřanech. Kutílek řídil, Kott se oblékl do policejní uniformy. Vymysleli plán, jak z vrátného vymámit pistoli. Vešli dovnitř a představili se jako policie, která přišla zkontrolovat zbraň. Skutečně se pistole zmocnili, v tu chvíli však pojal strážný podezření. Ozval se výstřel a vrátný padl na zem s prostřelenou hlavou. Ten, kdo zmáčkl spoušť, byl podle soudu Kott. Kutílek tvrdil zpočátku to samé, ke konci života změnil svou výpověď a tvrdil, že všechny vraždy vzal na sebe. Kutílek se měl po vraždě pozvracet, na což Kott reagoval slovy: „Jsem myslel, ty v*le, že si větší tvrďák!“ Zbraň měli, zbývalo vymyslet, co s ní.   Rituální vražda stopařek Nejsmutnější epizodou celé noci zůstává nejspíš vražda dvou děvčat. Dvojice šestnáctiletých dívek byla na útěku z dětského domova. Snad osud, snad náhoda chtěla tomu, aby si stoply jako odvoz právě Kutílka s Kottem. Co přesně se stalo, bylo možné jen těžko zrekonstruovat, oba vrazi se totiž neshodli ve svých výpovědích. Podle soudu obě dívky odvedli do lesa, zbavili je kovových předmětů a poté do nich začali zběsile bodat. Vše mělo být součástí satanského rituálu. Podle kriminalistů usmrtili nejdříve jednu dívku, druhá musela v hrůze trnout, jaká brutální muka ji čekají.   Dcera vzala na rodiče sekeru. Policie zpackala, co mohla, sousedé tomu nechtěli věřit Číst více Prozradilo je autíčko Když z místa činu ujížděli, Kutílek měl tlouct dlaní do volantu a křičet: „Tři nula, tři nula!“ Jejich další obětí byl taxikář, kterého zastřelili kousek od motorestu. Ani to nebyla jejich poslední akce. Další obětí byl kamioňák. Opět si zahráli na policisty a nebohého řidiče střelili do hlavy, měl velké štěstí a útok přežil. Jeho výpověď měla pro policii velkou cenu. Také se projevil jejich sklon ke krádežím, když sebrali řidiči model autíčka. Právě ten kriminalisté našli posléze u Kotta doma. Střelba na kamioňáka byla poslední, poté si pro oba muže došla zásahová jednotka. Jejich soud byl mediálně velmi sledovaný, oba aktéři dostali doživotní trest. Josef Kott se s odsouzením nikdy nesmířil, dodnes tvrdí, že žádnou z vražd nespáchal, pouze byl vedle Kutílka. Jeho komplic již zemřel na rakovinu, před smrtí sepsal prohlášení, že je ve skutečnosti pravdivá Kottova verze. Ten svůj boj o propuštění a zproštění viny nevzdává. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Čas načtení: 2024-11-03 11:00:01

Hvězda partičky Čurko má temnou rodinnou minulost. Jeho bratr vraždil, spekulace o kanibalismu

Měl pomáhat ke smrti lidem, kteří chtěli ukončit svůj život. Jde zřejmě o nejzáhadnější případ slovenské kriminalistiky, který ani po svém tragickém konci nezodpověděl zásadní otázky kolem hlavního aktéra, Mateje Čurka. Ten podle soudů zabil minimálně dvě ženy, další vraždy se mu nepodařilo prokázat.  Kafilerie na lidi. Orličtí vrazi chtěli v Praze vybudovat linku na likvidaci lidských těl Číst více V dětství pobodal kamaráda Matej Čurko se narodil v roce 1968 v Košicích. Stal se vojákem v záloze, pracoval jako ajťák a vzorně se staral o svou rodinu. S bratrem, nyní známým hudebním skladatelem, si v dětství nebyl příliš blízký, bližší vztah měl vždy k matce a babičce. Byl extrémně matematicky nadaný, ale ve škole patřil spíše mezi introverty. První náznak toho, že v jeho psychice nebude všechno v pořádku, přišel v jeho třinácti letech. Tehdy měl pobodat svého jedenáctiletého kamaráda ze sousedství. Putoval do psychiatrické kliniky, kde pobyl několik měsíců. „Ani na té klinice však nezjistili, že by měl mít sadistické, či dokonce nekrofilní sklony,“ říká v podcastu Hlasy zločinu Václav Janata, dlouholetý krimireportér. Servis sebevrahům Na takovou diagnózu zřejmě bylo příliš brzo. I v dospělosti se v počátku zdálo, že je vše v pořádku. Matej Čurko žil běžný život na malé slovenské vesnici. Nepřirozeně hodně času však trávil v chatovacích místnostech, což mu dokonce způsobilo problémy v zaměstnání. „Jak se později ukázalo, hledal na internetu lidi, kteří chtějí spáchat sebevraždu, a nabízel jim jakýsi servis, že tu sebevraždu provede za ně,“ dodává Jakub Kvasnička, specialista na kriminální případy, ve výše jmenovaném podcastu. Tímto způsobem mimo jiné narazil na švýcarského občana, který chtěl ukončit svůj život. Podal si inzerát Švýcar měl psychické problémy a rozhodl se pro sebevraždu. V jistém zákoutí internetu objevil bizarní inzerát „Kanibal hledá čerstvé mrtvoly, například oběti nehod nebo sebevrahy.“. Švýcar nejdříve inzerát považoval za vtip, nakonec ho ale přemohla zvědavost a s Čurkem si začal dopisovat. Ten ho postupně přesvědčil, že už ochutnal lidské maso a že touží sníst jeho penis. Posílal mu také fotografie kusů ženských těl s tvrzením, že jde o jeho práci. Zaslal mu dokonce fotografie jámy, kterou připravil pro jeho tělo. Švýcar nakonec souhlasil s osobním setkáním, tam ale došlo k tragédii. Místo oběti přišel policista Švýcar se nakonec zalekl a vše oznámil tamní policii. Ta kontaktovala své slovenské kolegy, a tak se stalo, že na setkání s domnělým kanibalem Čurkem vyrazil místo jeho budoucí oběti policejní agent. Na smluveném místě se měli setkat a Čurka zatknout. Na místě nebyl samozřejmě jen policejní agent, ale i policejní speciální jednotka s odstřelovačem. Ve chvíli, kdy Čurko dorazil na místo, si jej policejní agent ani nevšiml. Měl totiž dokonalé mimikry náhodného kolemjdoucího či turisty. Sedmkrát jej zasáhli Jakmile policista zjistil, že jde o podezřelého, okamžitě odhalil svoji identitu a pokusil se Čurka zatknout. V tu chvíli se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Čurko totiž vytáhl zpoza opasku zbraň a pokusil se policistu zastřelit. Vtom zakročili policisté ze speciální jednotky a několikrát Čurka postřelili. I když se lékaři po převozu Čurka do nemocnice snažili ze všech sil, na následky sedmi zásahů zemřel. Policista byl velmi vážně zraněn, ale přežil. Smrtí údajného kanibala se tak policejní práce velmi zkomplikovala. Hrůzný nález Nakonec po proniknutí do Čurkova počítače našli policisté hroby dvou žen poblíž Kysaku u obce Sokol, kde vrah s rodinou bydlel. Pomohly jim k tomu GPS souřadnice, které měl Matej Čurko v počítači uložené. Jde tak o jediné potvrzené oběti. Podle policie jich ale mohlo být podstatně více. Vyšetřovatelé objevili i děsivý oltář, kde Čurko zřejmě oběti vraždil. Případ měl však i zahraniční dohru. V Itálii například tamní policisté označili dalších osmadvacet žen, které se teoreticky mohly stát jeho oběťmi. Vzhledem k tomu, že Čurko zemřel, se už pravda nikdy neukáže. V domě v Rudné plnili orličtí vrazi sudy s oběťmi. Sousedé nic netušili Číst více Bratr: Je lepší, že to takhle skončilo Když se Marián Čurko dozvěděl o tom, co jeho bratr spáchal, byl v šoku. „Byli jsme s manželkou a našimi čtyřmi dětmi na výletě v Londýně. Právě jsme seděli v Hyde Parku, když mi máma volala, že se bratr zapletl do přestřelky. Brácha se věnoval sportovní střelbě a měl doma zbraně. Tak jsem si myslel, že měl asi problémy s nějakými vagabundy. V hotelu jsme pak ale na internetu zjistili, že jde o vraždu,“ řekl Marián Čurko deníku Nový Čas. „Říkali jsme si, dokonce i máma, že je to tak pro nás pro všechny lepší, když to takhle skončilo. Pozůstalým tak zůstane alespoň nějaká naděje, že to mohlo být jinak. Už se nikdo nedozví, jak to bylo ve skutečnosti a co ho k tomu vedlo,“ řekl vrahův slavný bratr. KAM DÁL: Trump se musí stát prezidentem! Jinak je to konec, tvrdí slavný vizionář.

Čas načtení: 2024-02-16 15:00:01

Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil

Václava Postráneckého si vybavíme také jako generála z legendárního filmu Černí baroni, kde se s vervou obul do majora v podání Pavla Landovského. Nezapomenutelná je i jeho role Zajíčka ze snímku Konto separato, ale vybrat ty nejlepší postavy, které ztvárnil, je prakticky nemožné. Pro komediální a karikaturní role měl zkrátka přirozený talent, který diváci vždycky oceňovali. Brzobohatý a Bohdalová: Bouřlivé manželství, rozvod, nenávist i usmíření. Bylo to hodně divoké Číst více   Voják nebo zámečník? Ne – Pan herec! Hercem se ale rozhodně původně stát nechtěl, i když se od dětství věnoval ochotnickému divadlu a před kamerou se objevil prvně už v devíti letech ve filmu Konec strašidel. „Doslova jsem mučil svoje rodiče, aby mě přihlásili na školu Jana Žižky pro děti,“ vyprávěl v pořadu České televize s tím, že jeho snem bylo stát se vojákem, přesto se později vyučil zámečníkem. Naštěstí se osud postaral o to, aby se objevil na jevišti a před kamerou a mohl tak po svém nadání zanechat opravdu hlubokou stopu.  Národního divadla si vážil Když se Václav Postránecký stal na konci sedmdesátých let členem činohry Národního divadla, považoval to za jednoznačný vrchol svojí kariéry a za poctu, které si vážil do konce života.  Nevěnoval se ale jen divadlu samotnému, učil také na FAMU, daboval a po určitou dobu působil jako prezident Herecké asociace.  Těžké roky s nemocí  V posledních letech svého života se ale herec své rodině i divákům začal doslova ztrácet před očima. Na vině byla zákeřná rakovina. Nejprve zde byla ještě naděje, že by mohla problémy vyřešit operace a následná léčba. V tom čase vydal prostřednictvím FTV Prima statečné a obdivuhodné vyjádření: „Vážení a milí, v životě každého z nás nastávají různé momenty a různá období. V tom svém právě prožívám zásadní etapu, kdy se snažím vrátit své tělo za pomoci týmu lékařů do obvyklé kondice. Je však jen na mně, abych se k celé věci postavil statečně a čelil tomu beze strachu, jak nejlépe dokážu.“ Nemoc ale rozhodla jinak, a tak se Václav Postránecký zanedlouho od lékařů dozvěděl tragickou zprávu, že se rakovina rozšířila do celého těla. Metastázy byly velmi urputné a bylo zřejmé, že tento boj je možné vést, ale nikoliv vyhrát. Týraného Ladislava Chudíka zachránila role doktora Sovy před blázincem. Domácí násilí už neunesl Číst více Hrát chtěl až do konce Ačkoliv mu bylo zle, dlouho se nechtěl vzdát herectví, které pro něj znamenalo celý život. Již ve velmi špatném zdravotním stavu se tak ještě naposledy vydal na jeviště, aby odehrál poslední představení hry Tři sestry. Po závěrečném aplausu si dobře uvědomoval, že to byly jeho poslední chvíle na prknech, která pro mnohé skutečně znamenají svět. Políbil proto jeviště a odešel – a nikdy se sem již nevrátil.  Poslední chvíle v bezpečí domova Oporou mu v té době byla celá jeho rodina, ale hlavně manželka Helena, s níž prožil více než padesát let v klidném a milujícím vztahu. Herec se s nemocí pral až do samého konce a podle jeho rodiny se snažil, aby na sobě své utrpení nedal znát. Dobře věděl, jak by to jeho milované bolelo. Ti ale samozřejmě věděli své a také se snažili pro odcházejícího člena rodiny udělat vše, co bylo možné. Splnili mu i jeho poslední přání a tím bylo zemřít v klidu domova, kde naposledy vydechl 7. května roku 2019. Na jeviště Národního divadla se herec přece jen ještě jednou vrátil, a to v den posledního rozloučení.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jiří Sovák měl bohaté zkušenosti s prostitutkami. Jeho žena na něj chtěla vzít sekeru.

Čas načtení: 2019-12-16 18:03:50

Dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky doprovázejí ilustrace Zdeňka Buriana

Stojí vůbec za zmínku aktuální, již dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Albatros? Ano. Především proto, že vychází jako sběratelské s kresbami Zdeňka Buriana. Vznést lze leda několik symbolických výhrad. Především je to jedna „burianovská“. Většina Burianových ilustrací je uvnitř knihy drasticky zmenšena, a to na formát 7 x 9,5 cm, a osm tak redukovaných maleb (více jich Zdeněk Burian dovnitř do knihy nikdy nevytvořil) odhalíte teprve na poslední dvojstraně působivého, vázaného díla. Ale jen tři z nich (ty, co se daly převzít z dosud existujících originálů) jsou rozesazeny i do vlastního textu a na dějově příslušná místa. Rikitan se například vkrádá do stanu a jinde hoši nastupují pod vztyčenou vlajku. Ty (pouhé) tři obrázky aspoň teď máme na kvalitním, lesklém papíře, avšak největší naše nakladatelství souběžně čtenáři jemně vzkazuje, aby si pět dalších ilustrací vyhledal a prohlédl jinde, nejspíše v rámci sebraného Burianova díla, jehož vydávání se Albatros, to všechna čest, soustavně věnuje. Sporné změny v textu Existuje ovšem ještě devátý obrázek – pro obálku, a ten na obálce taky spatříme, nicméně desátou malbu příslušnou knize a znázorňující sedícího Rikitana neobsahuje toto vydání bohužel ani v náznaku. Ale nutno uznat, že ji malíř tvořil s notným již odstupem od původní zakázky, možná až koncem let šedesátých... A jak tedy vznikalo dvacáté vydání této legendární knihy? Šestičlenná ediční rada nakladatelství a Skautské nadace Jaroslava Foglara vyšla při práci z prvního vydání (1937) a respektovala pietně text, a to dokonce včetně infinitivů končících na –ti. Neměnilo se ani psaní výrazů tennis či lasso, ale nic se nedá přebírat po tolika letech mechanicky, takže byly provedeny pravopisné úpravy. Jejich seznam zabírá více než tři strany a změny byly bezpochyby nutné, ale přesto jsem (hnidopišsky) objevil výjimky, kdy tak nutné nebyly. U Jana Kobese (což byl první nakladatel knihy) stojí: „Za chvilku bylo místo uklízeno, ani jeden papírek neponechán v trávě...“ Nově se „uklízeno“ s dlouhým Í změnilo na uklizeno bez čárky. Není to snad sporná změna? Autor možná více či méně intuitivně CHTĚL původním výrazem „bylo uklízeno“ intenzivněji vystavit před čtenářskou fantazii také POHYBY chlapců, ne? Anebo se dnes (na straně 61) hovoří o Písni úplňku, kterou hochy učil Rikitan. Původně se ovšem (roku 1937) mluvilo o „písni měsíce“ – s malým P. Stejně říkal autor Písni úplňku ve starší, ještě na pokračování zveřejňované verzi Hochů, která je překvapivě kratší o celých sedm kapitol (z celkových sedmdesáti). A později od „písně měsíce“ ustoupil, to je pravda, a všude ji měnil právě na Píseň úplňku a pouze na jednom místě na to zřejmě zapomněl, ale... Ale zrovna tak je možné, že autor chtěl až pamětihodně a aspoň jednou nechat v textu i původní pojem „píseň měsíce“. A proč by taky ne, že? Píseň úplňku je synonymní k „písni měsíce“ a pestrost vyjadřování jen a jenom na místě. A opakem stereotypu. To pouze nová redakce to srovnala do „lajny“. Ale jinak je přístup k úpravám obdivuhodný a jen se vynořuje otázka, proč nemohly být – ve velkém formátu – reprodukovány rovněž ty Burianovy malby, jejichž originály si... zřejmě kdosi kdysi přisvojil. Pozitivem je, že na konci knihy si lze prohlédnou barevné reprodukce různých částí Foglarova rukopisu, ale i dokonalého „čistopisu“ tohoto skutečně ručně tvořeného textu. Svaz Třinácti Foglar začal svou možná nejznámější knihu psát nejpozději roku 1929 a vycházel prvořadě ze zážitků z Tábora Svazu Třinácti (červenec 1927), jimiž se nechával prodchnout ve svých dvaceti letech. Text se začal rodit asi už tam – a roku 1999 dokonce v edici Skautské deníky vyšla nákladem 3500 výtisků foglarovka Tábor Svazu Třinácti, autorem dokonce ilustrovaná. Jde o faksimile původního Foglarova rukopisu s ručně psaným titulem Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče nad Sázavou. A jistě, není to nic zvláštního, ale právě tento iniciační tábor ještě vůbec nestál ve Sluneční zátoce, zpopularizované pak románem, nýbrž v Zátoce neznáma, kde tábořil Foglar prvně už roku 1925, a to pouze v počtu sedmi či osmi chlapců. Po dvou letech se na stejné místo s chutí vrátil a spolu s chlapci si podle jeho vzpomínek „umluvili“, že jen ten, kdo splní třináct těžkých úkolů, se stane členem tzv. Svazu třinácti. „Úkoly byly perné,“ píše Foglar v druhém dílu Kroniky Hochů od Bobří řeky (1996), která vznikla bedlivým výběrem z kronik 2. skautského oddílu PRAHA, jehož se ujal spisovatel Miloš Zapletal. „Naučit se plavat a třináctkrát přeplavat řeku, jít v noci na hřbitov a nakreslit na vrata křídou znamení, že jsme tam opravdu byli, strávit den a noc o samotě.“ Věřte nevěřte, nenašel se tenkrát ani jediný kluk, který by veškeré Foglarem vymyšlené úkoly zvládl. Ale vadilo to? Ne! Podstatnějším se stalo, že chlapci akceptovali denní rozkazy i táborový řád. Vše tehdy Foglar zavedl poprvé a roli sehrál dokonce následující magický detail. Jistý „Bobr“ znal tenkrát odněkud píseň neznámého autora My pluli dál a dál – a poprvé ji chlapcům zpíval. Také já, připomenu teď, jsem skladbu znal už jako dítě, nicméně z úst babičky, která ji šťastna zpívávala u plotny. Podivuhodná slova i nápěv mě fascinovaly, když jsem si hrával na linem potažené podlaze kuchyně, ale nikdy mě nenapadlo, že je píseň totožná právě s „hymnou“ Hochů od Bobří řeky, kterou uhranul svěřence Rikitan. První vydání vyšlo až v roce 1937 V Zátoce neznáma se také konal Tábor Zelené příšery (1928), ale následující Tábor na Bobří řece (1929) se uskutečnil na zbrusu novém místě, které chlapci s Foglarem našli během velikonoční výpravy u potoka Mastníku za Heřmaničkami. To už byl v oddíle „legendární“ hoch Láďa Velebil a Foglar píše: „Naše stany byly jako utopeny uprostřed luk a lesů, kudy nevedla žádná silnice ani železniční trať. Byla tu jen zarostlá vozová cesta. Tábor se vyznačoval jedinečným slunečným počasím a družina Bobrů nazvala říčku Bobří řekou.“ Podle toho získal tábor jméno. A teprve o rok později (1930) obdržela matka jednoho z Foglarových svěřenců (jménem Sedláčková) rukopis Hochů od Bobří řeky. Napsala spisovateli dopis, kde mu s knihou přeje úspěch, a on ji zprvu chtěl podle všeho vydat vlastním nákladem. To mu bylo snad s ohledem na problémy s distribucí rozmluveno, pak knihu několik pražských nakladatelů odmítlo. Léta běžela a Foglar prožil s oddílem i Tábor smůly (1930), zachycený později částečně ve stejnojmenné knize, Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) či Tábor dvacáté míle (1933). A teprve roku 1933 zaslal dílo do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Ani tentokrát neuspěl. Dostal pouze nabídku k otiskování na pokračování ve Slovíčku, příloze Českého slova, a 4. března 1934 tam kniha skutečně začala vycházet. Ilustroval ji sám Foglar, ale původně to neplánoval a jedná se proto jen o náčrty situací, které se měly teprve stát podklady profesionálního ilustrátora. Jenže redakce jim dala přednost – asi jako když během natáčení filmu Vrchní, prchni nikdo „profesionálněji“ nenazpíval Uhlířův Severní vítr. Náklad Českého slova díky Foglarovu románu prokazatelně stoupl, přibylo předplatitelů. Ale Melantrich se knihy bál. Zájem sice projevil jiný známý nakladatel, ale chtěl buď tento román plus Boj o první místo, anebo nic. Nabídl za oba dva tisíce korun, ale to se Foglarovi nezdálo dost. Vydání proto realizoval až plzeňský nakladatel s koncesí pro Prahu Jan Kobes. Měl dva syny-skauty, kteří naň naléhali, a jeden byl dokonce člen Foglarova oddílu. To rozhodlo. První vydání z května 1937 mělo 2200 výtisků a jako ilustrátora získal Kobes Zdeňka Buriana. Ten vytvořil přebal a prozatím čtyři hlubokotiskové kvaše na křídovém papíře. Přejata byla i většina Foglarových ilustrací ze Slovíčka. Oproti verzi vycházející na pokračování byl však zkrácen začátek a jiné byly i názvy některých bobříků. Čas zákazů Druhé vydání z listopadu 1939 mělo náklad 2000 kusů a Marie Majerová napsala: „Foglar utváří povahu budoucího muže a pěstuje kult zdravého těla.“ I tohle vydání bylo opět zkráceno a ubylo několik Foglarových méně zdařilých pérovek. Naopak přibyly čtyři Burianovy kvaše. Třetí vydání (dalších 2000 kusů) vyšlo pravděpodobně v létě 1940 a následoval minimálně jeden upravený dotisk. Na podzim 1940 následovalo čtvrté, opět textově pozměněné vydání. I to ve dvou tisících výtiscích a jako obvykle s načerno pořizovanými dotisky s drobnými změnami. Obdobně se kvůli daním tehdy chovali mnozí nakladatelé. Vzácné je páté vydání (1941). Šesté a sedmé bylo Kobesem opatřeno starším číslováním a sedmé poválečné označil jako čtvrté (3 150 výtisků). Teprve pak přinesla Hochy roku Mladá fronta (1947) v oficiálně osmém vydání s ilustracemi Bohumíra Čermáka, spoluautora Rychlých šípů (9 250 výtisků). V roce 1958 mohlo dojít na první zahraniční vydání knihy v Polsku (což bylo i prvé zahraniční vydání jakékoli foglarovky) a až v březnu 1965 směla poté kniha znovu začít vycházet v časopise Pionýr, ovšem v srpnovém čísle na příkaz Strany vše skončilo. Stačilo být zveřejněno jen 31 kapitol. Roku 1966 nicméně stejně následovalo deváté vydání, i když bylo povoleno jen 31 000 výtisků, a ilustroval je Václav Junek, tedy další ze spolutvůrců seriálu Rychlé šípy. Značný náklad 81 810 výtisků mělo pak desáté vydání v brněnském Bloku (1969), které se dostalo díky otci do rukou i mně, a roku 1971 vrhl Blok na trh v dalším vydání ještě 60 tisíc kusů knihy. Ale následovala další politicky zapříčiněná pauza. V roce 1984 vydal knihu Daniel Strož v Německu, pouze ovšem nákladem pěti set výtisků, které navíc Foglar odmítal podepisovat. Dobře pamatuji okolnosti dvanáctého vydání z roku 1987 (Olympia), kde se ilustrátor Miloslav Disman úplně nepokrytě inspiroval Burianovými kvaši. Náklad sto tisíc kusů ihned zmizel, a tak následoval dotisk 20 tisíc výtisků. Po převratu kniha zahájila Sebrané spisy Jaroslava Foglara (1991) doplněna takřka stovkou barevných obrázků Marka Čermáka. S výjimkou předčasně zesnulého Jana Fischera se tudíž na tomto díle postupně podíleli všichni kreslíři Rychlých šípů. Na potahu pevné vazby patnáctého vydání (1997) se opět vynořila slavná Burianova ilustrace (1937), ale jen ke třem stům výtiskům Olympia tenkrát přidala barevný přebal s Burianovou kresbou. Šestnácté vydání (1999) bylo dotiskováno v letech 2000, 2001 i 2003 a roku 2005 následovalo ještě 17. vydání s drobnými odchylkami. A následovalo opět třináct let čekání, tentokrát kvůli nevyřešeným autorským právům. Za povšimnutí stojí, že ta doba sice nebyla tak dlouhá jako dva zákazy komunistické, nicméně se jí svou délkou blíží. Devatenácté vydání je spíš kuriozitou – a reprintem časopiseckého zveřejnění ze Slovíčka. A co dodat? Snad že přičinlivý Foglar napsal podle knihy i divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce (vyšla dosud čtyřikrát: v letech 1940, 1947, 1993 a 2007).   Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. Doslov Václav Nosek (s přispěním Luboše Trkovského a Romana Šantory). Pro čtenáře od 9 let. 20. vydání. Sběratelský výtisk podle rukopisu prvního knižního vydání z roku 1937. Albatros 2019. 232 stran + 35 stran příloh. 399 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 11:09:58

Tři polemiky o levici, Milionu chvilek pro demokracii a Babišovi

První polemika se týká varovného textu Václava Bělohradského o stavu levice. Druhá komentáře Karla Hvížďaly o demonstraci Miliónů chvilek pro demokracii. A konečně třetí článku z blogu Kateriny Kaltsogianni o našem premiérovi.  Levice musí hledat nový elektorát Poděkování každému, kdo chce pomoci levici z krize. Bez ní má politická scéna jen jedno křídlo. Václav Bělohradský (Poslední zvonění pro levici, Salon Práva 18. 7. 2019) si jako podtitulek zvolil hypotetické alternativní směřování Od imperialismu ke globalizaci a zpět? To prosazuje americký prezident Donald Trump. Jan Keller (Recept pro levici, Právo 3. 8.) s autorovým názorem, aby se levice soustředila na boj za lidská práva etnických, sexuálních, náboženských a kulturních menšin, rozhodně nesouhlasí. Bělohradský začíná Francisem Fukuyamou. Je zajímavé, že jeho teze „o konci dějin“ dějin jako symbiózy kapitalismu a demokracie se udržela v popředí zájmu nejen tak dlouho, ale že se vůbec prosadila, když šlo jen o jistý stupeň světového vývoje: lidstvo nezná konečný stav, vždy po jednom přišel jiný. I komunismus byl „konečným stádiem vývoje lidské společnosti“. Podle Bělohradského od Fukuyamovy teze ovlivnily vývoj čtyři události: nahrazení moderního veřejného prostoru mediosférou vedoucí k úpadku autority zvolených představitelů většiny v očích liberálně–demokratických elit; vědomí, že žijeme v antropocénu, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety při neexistenci hypersubjektivity schopné vzniklou situaci řešit; existence nové kolektivní zkušenosti, kterou autor nazývá humanitas extra muros, kdy nikdo ve vnějším prostoru za zdí Říma na rozdíl od mizejícího intra muros nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci a musí se jí podřídit; deficit demokratické představivosti vycházející z Marxovy teze, že lidstvo řeší jen problémy, které může řešit. Autorovy identifikované události bezpochyby formují podobu současného světa a jsou blízké sociologům zabývajícím se sociálními souvislostmi teorie a organizace a řízení. Sociologové orientující se na zahraniční a bezpečnostní politiku vidí situaci i z jiného úhlu pohledu. Podstatnou světovou událostí pro ně je vývoj od relativně bezpečnějšího unipolárního světa pod vedením Spojených států ke světu multipolárnímu, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu chce znovu dosáhnout někdejšího postavení a na světovou scénu se dostává jako nová formující se supervelmoc Čína, kterou Američané vnímají jako dosud nezažitou odlišnou civilizaci, a navíc ekonomického soupeře. To vede ke stále se zostřujícímu střetu mezi těmito mocnostmi, které se aktuálně projevuje v rušení všemožných dohod, ve vedení obchodní války a přijímání sankcí, což se stává vážnou bezpečnostní hrozbou. Druhou událostí, kterou je možné s odstupem času vidět zřetelněji, je zvolená strategie Spojených států a spojenců jako reakce na teroristický útok 11. září 2001. Místo sofistikovaných operací byly zvoleny lokální války, v nichž se sice podařilo vojensky vítězit, ale ne stabilizovat situaci, o předpokládaném nastolení demokracie nemluvě. Třetí událostí související s předchozí je urychlení pohybu obyvatelstva nejen uvnitř států, ale i přeshraniční migrací, která zvláště Evropě a USA dělá starosti. Je navíc intenzifikována ekologickými důsledky a rozdílnou mírou porodnosti. Zatímco ve vyspělých zemích klesá, v rozvojových je vysoká a do budoucnosti neřešitelná. Kdo přesvědčí Afričana, který se sám neuživí, aby neměl pět až sedm dětí?  Světové společenství má dvě alternativy: pokračovat v probíhající velmocenské konfrontaci, nebo akceptovat rozdílnost politických systémů s logickým vyloučením jejich expanzivity. K tomu se vytváří příležitost. Vrátíme-li se k připomínané Thúkydidésově pasti, postupně vyrovnávající se moc v šachu se držících supervelmocí dává naději na spravedlnost. A daleko více ekologická hrozba, kterou jsme ohroženi všichni. Buď budeme soupeřit a společně se zničíme, nebo si spoluprací zajistíme šanci na přežití.  A pokud jde o levici, vzhledem k sociální struktuře západních zemí jí nezbývá, než se znovu orientovat nejen na dělníky a nejohroženější vrstvy společnosti, ale stejně tak mít svůj elektorát v přehlížené střední třídě. Přichází s generací Z nové politické paradigma? K posouzení nějaké události či aktivity je vždy potřebné nějaké měřítko. K hodnocení nedělní demonstrace na Letné jej nabídl Karel Hvížďala ve vystoupení na Radio Plus, které pod názvem 23. června nepůjde na Letné jen o demonstraci publikoval i na svém webu. Je o to cennější, že s ním přišel na trh odvážně předem. Svou vizi si dal do čela textu: Na Letné bude 23. června ohlášena hlasitě změna politického paradigmatu. Hvížďala nedefinoval předpokládanou změnu politického paradigmatu explicitně, je nutné si jej odvodit z jeho komentáře. Autor svou představu spojuje s vysokoškoláky, kteří podle něho patří ke generaci Z, tj. Zero, česky nula. Tedy od nového začátku. Přehlédněme omyl, že do ní zahrnuje mladé lidi narozené kolem roku 2000, jimž je „většinou mezi 25 a 35 lety“. Považuje je za úplně novou generaci, která má zcela odlišné hodnoty než tzv. nová střední třída. Tehdy se věřilo, že se vytratily rozdíly mezi městem a venkovem a že všichni chtějí konzumovat stejné výhody. Expanze univerzitního vzdělání však zrodila střední třídu novou, která obsadila důležité funkce a stala se hybnou silou pozdní moderny. Jde jí o kvalitu života, jedinečnost a kreativitu, má kosmopolitní rysy. U nás k nim autor nepřičítá zelené, ale piráty. Tato střední třída se chce pokusit o obnovu klasické demokracie, odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou. Její globální zájmy jsou soustředěny převážně na ekologii, cítí odpovědnost za budoucnost naší planety. Generační výměna by tak mohla být velmi razantní. Tolik lze uvést k některým prvkům modelu nového politického paradigmatu. Demonstrace na Letné by se podle autora proto mohla v našich dějinách jednou stát symbolem začátku definitivního konce starých pořádků. Predikce zásadní generační změny přinášející nové politické paradigma se až na výjimky v reakcích na Hvížďalovo vystoupení nesetkala překvapivě s příznivým ohlasem. Některými diskutujícími je považována za „jakoby intelektuální“, což je implicitně z autorova textu patrné. Soudy jsou proto příkré a jejich zdroj zjevný: Prostě „lepšolidi“ z generace Z nám zabedněným „horšolidem“ na Letné vybojují nové lepší časy. Postoje diskutujících ovlivňuje převážně negativní postoj k demonstracím obecně. Pozornost je věnována hlavně myšlence „odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou“, což by podle jedné z odmítavých reakcí po vítězství ODS a pirátů bylo přesně naopak. Z metodologického hlediska je nejzajímavější názor: „Jestli má jít o změnu politického paradigmatu, bylo by nejprve dobré definovat paradigma stávající jako soubor stereotypů sdílených nějakou velkou sociální skupinou, která má z toho výhody.“ V této souvislosti se objevilo dost sarkastické přesvědčení, že nepůjde o změnu paradigmatu, ale o převlékání kabátu z Lásky a pravdy na Milion chvilek. Rozhodující je, jestli a jak demonstrace na Letné a reakce na ni Hvížďalovu hypotézu o zrodu nového politického paradigmatu potvrdila, respektive vyvrátila, a zda se prezentovaná generace Z jako politický subjekt zformovala, respektive jako dvanáctá generace od první světové války vůbec existuje. Určitým překvapením bylo, že ještě před samotnou demonstrací její hlavní organizátor Mikuláš Minář prohlásil, že odstoupí-li Andrej Babiš z funkce premiéra, demonstrace skončí. To jako by signalizovalo, že jde o jednoúčelový cíl. K tomu ještě dodal: „Nejsme žádný demonstrační spolek. Velmi rádi se budeme další roky vzdělávat, jezdit po celé republice, bavit se s lidmi, povzbuzovat je. To je ideální scénář.“ To jistým náznakem formování nové generace jistě je. V rozporu s Hvížďalovým očekáváním byl Minářův zásadní názor: „Jedna z věcí, které jsme se nejvíc báli, jsou obrovská očekávání lidí ve smyslu, že tady děláme novou revoluci, svrháváme režim nebo že se opakuje rok 1989. To byl důvod, proč nechceme recyklovat rok 1989, a proto jsme se snažili trošku potlačit i ty symboly.“ Demonstrace na Letné se počtem svých účastníků stala společenskou událostí par excelence. A z desítek detailních záběru lze se statistikou přesvědčivostí konstatovat, že šlo převážně o akci mladých lidí. Má to svou logiku, čím starší lidé, tím spíše ze sociálních důvodů preferují Babišovu politiku a demonstrace nepovažují za svůj politický nástroj. Z hlediska potenciálního nového politického paradigmatu je rozhodující, že představitelé spolku Milióny chvilek pro demokracii rezignovali, jak je k tomu vyzýval prezident a premiér, na založení politické strany. Z meritorního obsahového hlediska je zřejmé, že oblast zájmu potenciálně se rodící generace je ekologie. Z reakcí lze odvodit, že to nejvíce konvenuje pirátům, k zeleným se z tohoto hlediska neobrací nejspíš po politických zkušenostech s nimi v podstatě nikdo. Nechceme-li přehlédnout zahraničně-politickou orientaci, byla odmítnuta ta směřující na východ, ale de facto nezmíněna západní. Je tomu zřejmě pro nevyzpytatelnost Trumpovy politiky a kvůli situaci v Evropské unii po přijetí brexitu. Přitom studie Pavla Friče a Libora Prudkého z Univerzity Karlovy o generacích predikovala, že se zrodí generace euro, tedy zaměřená právě na Evropu. Pokud jde o vnitropolitické dění, demonstrující dali najevo nespokojenost s normalizačními prvky v naší společnosti, distancovali se od dosavadního působení tradičních politických strana, a dali najevo, že se nemohou spoléhat na zatím neexistující politickou alternativu Babišova hnutí. Tedy co by se stalo, kdyby z funkce premiéra odešel. Demonstrace byla nepřehlédnutelná, o to víc rozpaky, co s ní. Kdo pozorně sledoval diskuse a pročetl články o demonstraci, nemohl nepostřehnout, že i přes řadu zajímavých postřehů politiků, komentátorů, politologů a sociologů bylo z jejích vystoupení zjevné, že si s tímto novým politickým fenoménem nevědí rady včetně toho, co dělat, kdyby k realizaci cíle demonstrujících došlo, vláda padla. Stejně tak bude zajímavé, jak si s úspěchem a cíli demonstrace poradí sami její organizátoři. Zůstaneme-li u jejich prohlášení, chtějí revitalizovat občanskou společnost, dosáhnout její renesance. To je pravděpodobně těžší než založit politickou stranu. Znamená to v dnešní atomizované a individualizované společnosti obnovit občanské vědomí ve veškerém společenském počínání. To je o něčem zcela jiném než svolat jakkoli ohromující demonstraci. Stejně tak obrátit pozornost od převažující kritiky k realizaci pozitivních cílů. Ke zrodu nového politického paradigmatu i ke zformování nové generace v čele se skutečnými osobnostmi je ve fragmentované společnosti tedy zřejmě daleko. Babiš po mauzoleu asi netouží Myslíte si, že by si Babiš zasloužil mauzoleum? dá se vyčíst z blogu Kateriny Kaltsogianni, jejíž rodina k nám přišla po občanské válce v Řecku. Byla vynikající učitelkou psaní na stroji a těsnopisu, která vychovala i mistry světa; nyní podniká v cestovním ruchu. Už ten její titulek provokuje k reakci. Autorku zneklidňuje, že „někdo Babiše miluje, někdo ho zatracuje“. Ostatně na naší rozpolcené politické scéně, což se promítá i do společnosti, mají lidé protikladné vztahy v podstatě ke všem politikům. Dokládají to výzkumy veřejné mínění. Autorka nesporně provokatérkou je, jinak by nepatřila mezi úspěšné blogérky, možná nejúspěšnější. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety psal recenzi její novely Psychopat. Podařilo se jí v ní zobrazit polistopadovou éru, její nouveaux riches, novou třídu zbohatlíků, kterou charakterizují plesy, recepce, rauty, vernisáže a kontakty s významnými lidmi. Autorka má naštěstí srozumitelné krédo: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.  Teď si sedá s přáteli a na programu mají téma „Babiš a Zeman“. Prezident na ni „působí tak, jak působí“, ale podle ní neudělal žádnou mezinárodní fatální chybu, dokonce neukradl ani pero. Nedává jí ale pokoj, proč drží Babiše, když proti němu lid demonstrují. Ve srovnání s vládou řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který na pokyn Angely Merkelové důchody snížil, Babiš je naopak zvýšil. A tak zase vyhraje, protože lidi chtějí nějak slušněji žít. Jenže tenkrát byly řecké důchody čtyřnásobně vyšší než naše, a i po jejich podstatném snížení jsou stále nad evropským průměrem. Podle Kateriny si Babiš zaslouží postavit mauzoleum pro nejodolnějšího politika. Nezdá se také, že by byl nebezpečný pro demokracii, jak slyšíme z opozice. Je otázkou, zda jeho levicová politika byla záměrná, nebyl-li k ní v touze vládnout spíše donucen, nezbývalo mu než se spojit s levicí, když pro pravici byly jeho kauzy neskousnutelné, respektive si její představitelé mysleli, že kvůli nim odstoupí a budou vládnout se zbytkem hnutí ANO. A tak se dostáváme k motivaci Babišova vstupu do politiky, že se podle některých politiků a komentátorů chtěl obohatit. Zatím mu moc bohatství nerozmnožila, ale údajně o osm miliard přišel. Vynecháme-li altruismus, možná si úspěšný podnikatel chtěl jen zkusit, dokáže-li se stejně tak prosadit v politice. Měl k tomu peníze a koupil si i média, než je musel podle zákona dát do svěřeneckého fondu. O mauzoleum po zkušenostech s mnoha podobnými monstry ve světě a jejich osudy, mu o to nejspíš nejde. Ale za odolnost, jak autorka píše, si přinejmenším poklonu zaslouží.   Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-10 06:52:35

K Otázkám Václava Moravce

Jako vždy, když se hnutí ANO nebo osobně Andreji Babišovi stane nějaká nehoda právní povahy, přichází do televize neměnně loajální Helena Válková, která se vždy snaží malér zahladit, a není-li to možné, aspoň jej bagatelizovat. Obvykle si vede dosti dobře, protože projednávané problematice rozumí a snaží se nehrotit názorový nesoulad s ostatními účastníky debaty na ostří nože. Její postavení v druhé části Otázek Václava Moravce 8. prosince se zdálo být choulostivé, protože na pořadu dne byla ožehavá témata a spolu s ní usedli k jednacímu stolu pouze opoziční poslanci, vesměs členové Ústavně právního výboru: Pavel Blažek z ODS, Jan Hrnčíř z SPD a Dominik Feri z Top 09. Pokud by došlo ke konfrontační debatě, čelila by přesile, přičemž zejména vzdělaný bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek by byl zvlášť nebezpečný, aniž by další dva účastníci byli bezzubí. Průběh debaty ale vůbec nepřipomínal parlamentní hádky a nenávistná vystoupení některých předáků opozičních stran při různých tiskových konferencích. Páni opoziční poslanci jednali věcně, převážně projevovali rozumné názory, jen někdy se stávalo, že paní bývalou ministryni a nynější vládní zmocněnkyni pro lidská práva v zápalu debaty překřikovali, nikoli však v hněvu. Zvlášť obezřele se vyjadřoval poslanec Jan Hrnčíř, čímž popíral přiměřenost občasného označování jeho strany za extrémistickou. Všichni čtyři se většinou názorově shodovali nebo si aspoň byli blízcí. Václav Moravec svedl debatu nejdříve na problémy státního zastupitelství, přirozeně především na kauzu Čapí hnízdo. Nepovažuji za případné, že tuto část debaty uvedl citací poslance Marka Bendy, který si pochvaloval dobrou úroveň naší justice. Z bubliny, v které žije „od nepaměti“, se mu to tak může jevit. Pravda tak radostná ale není. Měřítkem úrovně justice není jen rychlost zvládání procesů. Na úvod moderátor předestřel v kostce přehled událostí, souvisejících s obnovením trestního stíhání Andreje Babiše, včetně shrnutí výtek, jež na adresu usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha vyslovil nejvyšší státní zástupce. Zmínil se i o spokojenosti Andreje Babiše s definitivním zastavením trestního stíhání příslušníků jeho rodiny. Připomněl názor opozičních politiků, že Andrej Babiš by měl funkci předsedy vlády předat jinému představiteli hnutí ANO. Především se pak řešila otázka, zda bude nutné, aby policie požádala znova o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Bez ohledu na rozdíly v stranické příslušnosti a poměru k vládě se diskutující přiklonili k názoru, že je především věcí dozorového státního zástupce Jaroslava Šarocha, aby tuto právní otázku vyhodnotil a rozhodl se, zda má Sněmovnu požádat. Ale stejně souladně soudili, že jde jen o pokračování řízení, pro jehož potřeby Andreje Babiše již jednou Sněmovny vydala, takže nová žádost o vydání by se jim jevila jako nadbytečná. Pavel Blažek „jen tak pro pořádek“ upozornil, že nezbytnost nové žádosti o vydání k trestnímu stíhání by mohli prosazovat také Babišovi obhájci, ale nepředpokládá, že k tomu přikročí. Helena Válková ocenila preciznost, s jakou Pavel Zeman vymezil nedostatečnost usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Stejně svorně se poslanci pozastavili nad skutečností, že po třech a půl letech od zahájení trestního stíhání je dle nejvyššího státního zástupce situace taková, že případ není zralý ani na zastavení, ani na podání obžaloby. Na rozdíl od různých sněmovních mluvků se debatující příliš nezabývali otázkou, zda má Andrej Babiš kvůli trestnímu stíhání odstoupit z funkce předsedy vlády. Oceňuji to: v zemi, v které se do vězení dostávají nevinní lidé, je na místě trvat zvlášť důrazně na presumpci neviny. Kupodivu se nikdo nezmínil, že Pavel Zeman svým činem odhalil, jak je to s nezávislostí státního zastupitelství: občansky statečný státní zástupce, vědomý si cti své profese, si může dovolit vystavit trestnímu stíhání každého, třeba i vezíra. Mohou být státní zástupci ještě více nezávislí? Na okraj podotýkám, že mi zrušení usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha nejvyšším státním zástupcem připomíná podobnou záležitost v kauze bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká zrušila rozhodnutí jihlavského státního zástupce Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání, ale po předložení opraveného usnesení již neměla námitky. Její manévry měly vyvolat ve veřejnosti dojem, že opatření ve prospěch politického prominenta podléhá kontrole vyšších míst, takže nemůže dojít k poskytnutí úlev, na které by běžný občan neměl nárok. Příliš se nemluvilo o tom, že zásahu Nejvyššího státního zastupitelství do případu předcházel otevřený politický nátlak na vládu, spočívající v hrozbě KDU-ČSL, že v případě podání obžaloby na Jiřího Čunka strana opustí vládu. Dodávám, že dle mého soukromého názoru celý ten soubor právních tanečků byl zhola zbytečný, protože obžaloba by patrně u soudu neobstála. Myslím, že domněnka, že kauza Čapí hnízdo bude mít stejný vývoj (aspoň co se týká Andreje Babiše), není nedůvodná. Václav Moravec se v prostředí selanky zřejmě necítil dobře, proto po chvíli nastolil námět Babišova střetu zájmů. Upozornil na rozdílné chápání věci Andrejem Babišem a jeho odpůrci. Zejména zdůraznil názor opozice, že dodaná anglická verze je již plnohodnotným řešením, od něhož se mají odvíjet nápravná opatření a zapochyboval o dostatečnosti vložení Agrofertu do svěřenského fondu. Vyslovil i otázku, zda by se neměl upravit zákon o střetu zájmů. Účastníci se spíše přikláněli k názoru, že diskuse je poněkud předčasná, protože za podklad k jednání má sloužit až oficiální překlad auditorské správy do češtiny a české orgány budou mít po jeho obdržení právo s auditory polemizovat. Ani Evropská unie neočekává uzavření záležitosti dříve než ve druhé polovině příštího roku. Několikrát se ozvalo upozornění na názor Andreje Babiše, že auditorská zpráva je pouze stanoviskem auditorů, nikoli Evropské unie. Helena Válková upozornila na kolizi ústavních práv: práva vlastnit a práva podílet se na veřejné správě. V té souvislosti připomněla, že nelze nikoho nutit, aby se okamžitě rozhodl k jednání proti svému zájmu, čili Andrej Babiš má mít na rozhodování dostatečný čas. Zazněly různé názory: od doporučení, aby se Andrej Babiš rozhodl mezi setrváním ve vrcholové politice a prodejem Agrofertu, k radě, aby aspoň přestal čerpat dotace až do konečného rozhodnutí o důvodnosti jeho obvinění ze střetu zájmů, ale také došlo na odmítnutí debaty o možném střetu zájmů až do doby po obdržení českého překladu zprávy. Zazněl názor, že kořenem všeho zla je samo vyplácení dotací. Debatu oživilo osvětlování subjektivních postojů. Tak Helena Válková vysvětlila, že její mentalita je odlišná od Babišovy, takže ona sama by ustoupila, pokud by měla čelit podobnému tlaku jako on. Pavel Blažek zkritizoval tradiční „obhájce chudých“ tedy ČSSD a KSČM, že opustili svou roli a stali se „bodyguardy“ boháče. Mimo to označil současnou situaci kolem Andreje Babiše za „kafkovsko-haškovskou“. Poslanec Jan Hrnčíř pro změnu upozornil, že čeští zemědělci dostávají méně dotací než jejich kolegové v zahraničí a vláda by měla usilovat o nápravu tohoto stavu. Posléze debatující vyslovili názor, že návrh na vyslovení nedůvěry vládě za daného rozložení sil ve Sněmovně by neměl naději na úspěch. Zamysleli se nad současným vývojem voličských preferencí a přihlásili se k názoru, že stabilní úspěšnost hnutí ANO je výsledkem slabosti opozice. Připustili nespravedlivost současného volebního systému, ale současně projevili skepsi ve věci možnosti prosazení změny ještě v tomto volebním období. Za nadějné považují pouze zavedení korespondenčního hlasování. Podle mého soukromého názoru debatu o údajném střetu zájmů Andreje Babiše znehodnocuje nedocenění důsledků manažerské revoluce, která vedla k podstatnému oslabení vlivu vlastníků na podniky a posílení postavení manažerů. Velké korporace rozměrů srovnatelného s Agrofertem jsou svébytné organismy, žijí podle svých vnitřních pravidel a jejich zájmy jako hospodářského celku se nemusí zcela shodovat se zájmy vlastníků. Je proto nesprávné nazírat na dotace velké firmě jako na peníze přímo do kapes vlastníka. Odepření dotací, přidělovaných podle pravidel, platných pro všechny podniky, firmě proskribovaného vlastníka, je diskriminace, která jeho osobně nemusí poškodit, ale zcela jistě ohrozí prosperitu firmy a s ní existenční jistoty zaměstnanců. V těchto debatách se pracuje s nekonkretizovaným pojmem „ovládání podniku“. Běžným nástrojem vlády vlastníka nad podnikem je uplatnění akcionářských práv, která jsou značně omezená. Na skutečnou vládu nad podnikem musí mít ovládající vytvořeno mnoho podmínek, mimo jiné musí mít dostatečné informace a dostatek času. Protivníci Andreje Babiše by měli upřesnit svou představu o nástrojích, jimiž uplatňuje svůj vliv a měli by si zjistit, kolik vteřin denně věnuje ovládání Agrofertu. Ostatně střet zájmů je pouze vyjádření možnosti, že vlivný vlastník ze své pozice ve veřejné správě opatřuje své firmě výhody, které by jinak nezískala. Problém nastane teprve tehdy, když amorální jedinec svého postavení zneužije ve prospěch své firmy. Ale stát by měl zavést kontrolní opatření, která by riziko nemravného chování omezovala na minimum. A není správné kamenovat veřejného činitele, jemuž zneužití pravomoci nikdo neprokázal. Toto se týká všech, nejen Andreje Babiše. Nejcennějším poznatkem z těchto Otázek VM je zjištění, že aspoň někteří poslanci jsou způsobilí jednat spolu věcně a slušně bez rozdílu stranické příslušnosti, když je spojí společný zájem o předmět jejich rozhodování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-11 12:57:00

Síťové potíže sužují každý měsíc téměř polovinu průmyslových firem

Praha 11. října 2024 (PROTEXT) - Každý třetí průmyslový podnik se pravidelně potýká s problémy se sítí, přičemž celých 45 % podniků je musí řešit několikrát měsíčně, zatímco pouze 12 % respondentů uvedlo, že k tomu dochází nanejvýš jednou ročně. Na tato znepokojivá zjištění upozorňuje zpráva společnosti Kaspersky, která zkoumala problémy bezpečnosti sítí a informací, jimž čelí podniky s geograficky rozptýlenými pracovišti.Průmyslové podniky mívají často geograficky rozptýlenou infrastrukturu – jejich továrny, pobočky a další kritická zařízení se nacházejí na různých místech. To může působit řadu potíží, jako jsou logistické problémy, komunikační bariéry nebo složitější koordinace operací, udržování jednotných standardů kvality a zajišťování souladu s místními předpisy.Kromě těchto potíží se průmyslové podniky s více pobočkami obvykle potýkají i s problémy s IT infrastrukturou a bezpečností informací. Podle zprávy společnosti Kaspersky s názvem Managing geographically distributed businesses: challenges and solutions (Řízení geograficky rozptýlených podniků: problémy a řešení) považuje 49 % výrobních podniků za nejnáročnější úkol efektivní odhalování a řešení kybernetických bezpečnostních incidentů. Obtížné je také monitorování implementace bezpečnostních opatření (46 %) a vytváření konzistentní bezpečnostní politiky (42 %)[1].Pravidelné problémy se sítí, jako jsou poruchy nebo výpadky sítě, špatné fungování služeb a aplikací nebo nedostatečná kapacita připojení, přiznává téměř 30 % respondentů. Z nich se s těmito problémy potýká 38 % jednou až třikrát měsíčně, 28 % každých pár měsíců a 7 % dokonce každý týden.Pokud jde o dobu potřebnou k obnovení funkčnosti sítě po poruše nebo výpadku, většina respondentů (74 %) uvedla, že to zvládají za 1 až 5 hodin, 15 % to trvá maximálně 1 hodinu, ale 10 % s tím stráví dokonce až celý pracovní den. Takové výpadky pak vedou ke značným finančním ztrátám i poškození pověsti podniku. Mohou stát řádově tisíce dolarů za minutu, přičemž tato částka může při déle trvajícím výpadku ještě narůstat. Proto je důležité, aby se podniky snažily možným výpadkům sítě předcházet a v případě jejich vzniku byly schopny je rychle odstranit.„Problémy se sítí v průmyslových podnicích vedou často ke zpoždění prací, poklesu úrovně výroby, finančním ztrátám a ohrožení dobré pověsti. Při výpadku sítě dochází k přerušení komunikace a provozních procesů, zaměstnanci ztrácejí přístup k důležitým informacím, a to vše vede k poklesu produktivity, a dokonce k narušení důvěry zákazníků. Proto by podniky měly svoje důležité systémy dobře chránit, aby zajistily kontinuitu provozu. Pochopením potenciálních příčin síťových problémů a včasným zavedením strategických opatření mohou podniky s těmito problémy bojovat a zabezpečit všechny procesy,“ říká Maxim Kaminsky, business development manager pro technologii SASE (Secure Access Service Edge) ve společnosti Kaspersky.K minimalizaci možnosti vzniku síťových problémů a vytvoření spolehlivé komplexní ochrany všech aktiv a procesů v průmyslových podnicích společnost Kaspersky doporučuje:Používejte platformy typu OT XDR, jako je například Kaspersky Industrial CyberSecurity (KICS), která nabízí centralizovanou správu aktiv a rizik, bezpečnostní audit, kontrolu plnění bezpečnostních standardů a bezkonkurenční škálovatelnost pro zajištění spolehlivé ochrany průmyslových sítí a automatizačních systémů. Díky nedávné aktualizaci nyní podporuje až 100 monitorovacích bodů a přináší neomezené možnosti pro budování nové softwarově definované sítě mezi podnikovými pobočkami.Pokud váš podnik požaduje samostatné řešení pro správu podnikové sítě z jediné konzole, využijte specializované řešení, jako je například Kaspersky SD-WAN. Tento produkt integruje oddělené komunikační kanály a síťové funkce napříč podnikovými pobočkami a zlepšuje funkčnost aplikací. To usnadňuje budování spolehlivých sítí a udržování provozu geograficky rozdělených podniků.Potřebujete-li pokročilou ochranu, lze obě řešení kombinovat. Integrace Kaspersky SD-WAN a Kaspersky Industrial CyberSecurity for Networks umožňuje podnikům přenášet kopii provozu průmyslové sítě, aby mohly vytvořit centralizovaný systém monitorování a ochrany. Součinnost obou produktů umožňuje škálovat distribuované infrastruktury, poskytovat vysoce kvalitní síťové služby a upřednostňovat provoz centralizovaných systémů pro řízení a monitorování výrobních procesů a zařízení (ICS/SCADA).Chcete-li si přečíst celou zprávu Managing geographically distributed businesses: challenges and solutions, navštivte tyto webové stránky. [1] Průzkum poskytuje hlubší vhled do problémů v oblasti bezpečnosti sítí a informací, kterým čelí geograficky rozptýlené podniky, a poukazuje na řešení, která organizace používají k překonání těchto obtíží. Společnost Kaspersky se v rámci tohoto průzkumu dotazovala 1 000 respondentů z 20 zemí (Brazílie, Chile, Kolumbie, Mexiko, USA, Francie, Německo, Velká Británie, Španělsko, Saúdská Arábie, Jižní Afrika, Turecko, Spojené arabské emiráty, Rusko, Singapur, Čína, Japonsko, Indie, Indonésie, Malajsie). Zdroj: Kaspersky  

Čas načtení: 2022-01-05 10:10:02

Novoroční projev premiéra Fialy

Vážení spoluobčané, děkuji vám za důvěru a za tuto možnost promluvit k vám poprvé v novém roce jako předseda vlády naší republiky. Budu k vám mluvit zcela otevřeně, protože věřím, že to je jediná cesta, jak můžeme začít řešit naprostou většinu problémů, které nás trápí. Politiky si určitě nevolíte proto, aby vám, jak se říká, lakovali věci na růžovo, ale proto, aby vaše problémy správně pochopili, pojmenovali a dokázali je vyřešit. Taková byla ostatně i naše nabídka v podzimní volební kampani, díky které jsme před dvěma týdny sestavili novou vládu České republiky. Je první den roku 2022 a já pro vás bohužel nemám mnoho dobrých zpráv. Tento rok bude pravděpodobně jedním z nejsložitějších a nejtěžších od vzniku samostatné České republiky. Budou nás trápit problémy, které přicházejí z venku, ale i problémy, které jsme si zavinili sami. Hlavně tím, že předchozí vláda jen málo dbala na naši budoucnost a doslova žila ze dne na den. Chovala se, jako by Česká republika nepotřebovala akutně řešit nové zdroje energií pro naše domácnosti a náš průmysl. Jako by neustálé zadlužování naší země nemohlo nikdy způsobit inflaci. Inflaci, která dnes bohužel začíná vážně ohrožovat naše úspory, v krátkém čase může ohrozit i pracovní místa, a hlavně zastavit tolik potřebný ekonomický růst. Ceny energií, inflace nebo-li zjednodušeně řečeno drahota a covid. To jsou tři vážná nebezpečí, kterým bude Česká republika čelit v tomto roce. S trochou nadsázky můžeme říct, že vlády mohou hodně věcí rychle pokazit, ale náprava trvá zpravidla mnohonásobně déle. Odsouvat problémy na další volební období, to je totiž vždycky jednodušší než kousnout do kyselého jablka a začít je řešit. Ale naší zemi nic jiného nezbývá, protože každý den se naše problémy budou už jenom zvětšovat. Sami víte, že jsme začali pracovat od prvního okamžiku po jmenování nové vlády. Naší práci jsem se věnovali i v průběhu Vánoc. Ale i když nám toto tempo vydrží celý tento rok, tak budu rád, pokud vy první pozitivní výsledky našeho snažení pocítíte už na jeho konci. Vyhrát nad inflací totiž bohužel nelze ze dne na den. Zdědili jsme rozpočet s dalším obrovským schodkem a na jeho zaplacení si budeme muset opět půjčit. V těchto dnech se ho snažíme seškrtat aspoň na únosnou míru, abychom ukázali, že to s řešením inflace myslíme vážně. A já vám chci slíbit, že budeme hledat úspory zejména tam, kde to přímo nepocítí naši občané. Máme totiž zbytnělý a těžkopádný stát a tomu rozumná redukce jenom prospěje. Někteří ekonomové jsou skeptičtí a říkají, že inflaci se nepodaří zkrotit, dokud se nepodaří dostat pod kontrolu ceny energií. To je ale téma, které si vyžaduje i mezinárodní řešení. Na jedné straně je zde Rusko, které se snaží Evropu vydírat, a dokonce dává najevo, že je připraveno i na ozbrojený konflikt, a na druhé straně tu máme významné evropské státy, které se rozhodly investovat do nezávislosti na fosilních palivech, a to takřka za každou cenu. A obojí, obojí nám může přinést problémy, pokud náš hlas, hlas České republiky, nebude slyšet a pokud nebudeme dostatečně bojovat za naše ekonomické a bezpečnostní zájmy. Chtěl bych ale se vší vážností varovat. Varovat před různými politickými spasiteli a populisty, kteří budou chtít této situace zneužít a budou vám tvrdit, že řešení je jednoduché. Že stačí něco odmítnout nebo odněkud vystoupit. Není to pravda. Složité problémy přece nikdy nemají jednoduchá řešení. Naše vláda bude muset trpělivě a tvrdě pracovat. Hledat v Evropě spojence. Přesvědčovat partnery, ale také konečně pohnout s výstavbou jaderných bloků a taky podpořit investice do dalších rozumných obnovitelných zdrojů. To je cesta, jak z energetické krize ven. A její alternativou je zaostalost a chudoba. A to přece nikdo nechce. Významnou šanci, že se nám podaří uspět, nám dává i fakt, že naše země bude v tomto roce předsedat Evropské unii. Několik měsíců budeme více slyšet, více vidět a náš názor bude mít větší váhu. Je jen škoda, že tato velká mezinárodní příležitost nebyla našimi předchůdci dostatečně pochopena a nebylo uděláno dost pro to, abychom ji dobře využili. Naše nová vláda nyní vlastně na poslední chvíli dává dohromady zdroje, experty i program. A to proto, abychom předsednictví zvládli se ctí a abychom byli schopni prosadit v Evropě to, co naše republika, naše Česká republika v blízké budoucnosti životně potřebuje. Jak už jsem zmínil, bude to dlouhá a náročná cesta. Zdražování energií a krachy dodavatelů mohou mezitím, během následujících měsíců, dopadnout na tisíce rodin. Chtěl bych jim slíbit, že vláda udělá všechno pro to, aby nezůstali bez pomoci. Příprava podpůrných programů pro lidi, které ohrožuje energetická chudoba, to byl jeden z prvních úkolů, které jsem svým kolegům hned po jmenování naší vlády zadal. Závěrem mi dovolte říct několik slov k tématu, které nás všechny poslední dva roky zneklidňuje, vyvolává obavy, ale už nás i unavuje. Ano, tím je covid. Snažím se být v této věci realista. Dlouhodobě zastávám názor, že s covidem je třeba se naučit žít. To ale vyžaduje nasazení na obou stranách, jak na straně vlády, tak na straně občanů. Za vládu vám mohu slíbit, že se budeme snažit, aby všechna nezbytná opatření, nezbytná opatření, byla maximálně rozumná, přiměřená a předvídatelná. Ale něco může proti covidu udělat každý z nás, my všichni. Samozřejmě vedle očkování, které je proti covidu tou hlavní společnou ochranou. Máme za sebou Vánoce, svátky, kdy se setkáváme s rodinou a s přáteli. Chovejme se, prosím, i po celý letošní rok všichni k sobě navzájem jako se chováme k rodině a k přátelům. Jako se chováme k těm, na kterých nám záleží a vůči komu občas neváháme udělat i ústupek na úkor vlastního pohodlí. Nejsme totiž navzájem cizí lidé. Jsme všichni občané České republiky. Cítíme k sobě sounáležitost a máme k sobě navzájem i odpovědnost. Je určitě vždycky lepší hledat to, co nás spojuje, než žehrat na to, co nás rozděluje. Platí to v domácí i v mezinárodní politice, ale platí to i pro vztahy mezi sousedy, kolegy na pracovišti, v rodině. A já věřím, že máte stejnou zkušenost. Jsem naprosto přesvědčený o tom, že všechny problémy, i ty veliké, o nichž jsem tady dnes hovořil, lze nakonec právě společným úsilím vyřešit. A pokud je dokážeme vyřešit správně a včas, bude to pro naši zemi, její ekonomiku a celou společnost znamenat velký posun kupředu. Česká republika má právo patřit mezi nejvyspělejší země světa a já vím, že tam patřit bude. Přeji vám, abyste rok 2022 prožili co nejlépe. Za sebe i za celou vládu vám mohu slíbit, že pro to uděláme vše, co bude v našich silách.

Čas načtení: 2020-01-23 11:59:31

Daniel Prokop: Slepé skvrny (ukázka z knihy)

Pracovat, mít osobní život, udržovat si přehled o politickém a společenském vývoji a přitom se nezhroutit – to občas může vypadat jako nadlidský úkol. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na informacích, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů. Analytik Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu – to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.   Ukázka z knihy:   KAPITOLA PRVNÍ: CHUDOBA   Sociální bydlení dlužíme dětem             Česko nepatří mezi nejchudší země. Patří spíš k zemím, kde se chudoba nejvíce přenáší do života dětí, například tak, že chudoba rodiny více než jinde ovlivňuje úspěšnost dětí ve škole. Nebo tím, že u nás každý rok 1 800 dětí ve věku do tří let končí v kojeneckých ústavech – u dvou třetin z nich přitom hrají roli právě sociální důvody. Proč tomu tak je? Jedna z odpovědí se už roky válí pod stolem českých premiérů a ministrů. Je to nedokončený a neschválený zákon o sociálním bydlení, který by pomáhal rodinám v bytové nouzi.             Ne každý chudý člověk je špatný rodič. Nouze však zvyšuje možnost výskytu jevů, které děti poškozují: horší výživa v raném dětství, stres, rozpad domácnosti, nedostatek rozvojových aktivit a menší životní aspirace lidí okolo dítěte. A pak je tu ono bydlení. Dlouhodobé americké a francouzské výzkumy ukázaly, že mezi chudými mají horší výsledky ve škole ty děti, jejichž bydlení je neuspokojivé. Rizikové je zejména hromadné bydlení spojené s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita bydlení vedoucí k častým změnám škol, kam děti docházejí.             Jak je to v Česku? Podle zprávy organizace Lumos se u nás v bytové nouzi nachází přes dvacet tisíc dětí. Zhruba čtyřicet procent z nich žije s rodinami a matkami na ubytovnách a v azylových domech. Šedesát procent bydlí v bytech, kde chybí základní vybavení jako teplá voda, koupelna či kuchyň, nebo přespávají u známých. Desítky tisíc dalších dětí pak žijí v lehčích formách špatného bydlení – často se stěhují, hrozí jim ztráta bydlení kvůli tomu, že rodiče nezvládají platit nájem, do jejich bytu zatéká či není dost vytopený. Velký výzkum Medianu z roku 2015 pro Nadaci Sirius na 6 500 rodinách s dětmi přitom dokládá, že v Česku existuje také vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole, a to i v rámci desetiny nejchudších rodin. Mezi nimi rovněž platí, že výrazně častěji trpí školními problémy děti z těch chudých rodin, které se často stěhovaly, bydlely na ubytovnách či v azylových domech nebo v extrémně přeplněných bytech.             Můžete namítnout, že je to tím, že všechny tyto problémy se týkají lidí s nízkým vzděláním, nezaměstnaných nebo těch, u nichž je neuspokojivé bydlení důsledkem rozpadu domácnosti. A podstatnou roli zde hrají právě tyto okolnosti, nikoli kvalita bydlení. Tato námitka však padá, protože i při kontrole všech těchto faktorů nekvalita bydlení dvojnásobně zvyšuje šanci, že děti budou mít potíže ve škole.             Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci. Bydlení může mít často spíše nepřímý vliv: na zdraví dítěte či na školní docházku, kterou může ovlivňovat vzdálenost bydlení od školy. Hlavně život na ubytovně představuje pro děti prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu, vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.             Ať už jsou však vlivy přímé, či nepřímé, důsledky řešíme velmi náročně v rámci vzdělávání. Podle zpráv ombudsmanky navíc stále platí, že část dětí skončí v kojeneckém ústavu kvůli tomu, že rodina ztratí bydlení. Dítě umístěné v kojeneckém ústavu stojí stát šedesát až osmdesát tisíc korun měsíčně. Azylové domy, kam se po ztrátě bydlení dostávají matky s dětmi a žijí v nich i několik let, přes dvacet pět tisíc měsíčně. Život v předražených ubytovnách stát dotuje miliardami ročně na příspěvcích a doplatcích, a proto je současný systém absurdní i z finančního hlediska. Avšak daňoví poplatníci netuší, kolik na neexistenci efektivní politiky bydlení doplácejí.             Čistě tržní mechanismy přitom situaci asi hned tak nevyřeší. V Česku je extrémně vysoký podíl vlastnického bydlení, který stát podpořil slevami na daních a privatizací svého bytového fondu. Nájemních bytů je málo a některé skupiny jako matky samoživitelky, Romové či důchodci jsou na trhu s nimi znevýhodněni – jak vinou opatrnosti pronajímatelů, tak kvůli neschopnosti splatit vstupní kauce. Výstavba zejména ve velkých městech nestačí uspokojovat poptávku. Velká část bytového fondu je neobsazená a nerekonstruovaná, ale vlastníkům se díky rostoucím cenám nemovitostí vyplatí je v tomto stavu ponechávat coby investici do budoucna.             Bude tedy asi potřeba přijmout zákon o sociálním bydlení, který by definoval bytovou nouzi a stanovoval, kdo a jakým způsobem má lidem v takové nouzi pomoci. Někteří politici z takového zákona mají strach, ale podle výzkumu agentury Median z roku 2017 ho podporuje okolo sedmdesáti procent Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se na tom, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Právě na ně také cílí programy housing first, které jako první pomoc poskytují právě bydlení. U samostatně žijících bezdomovců totiž možná má smysl postupný návrat, u rodin s dětmi je naopak potřeba co nejrychlejší stabilizace a návrat do společnosti.               Poslední verze zákona o sociálním bydlení, která spadla pod stůl v roce 2017, měla mnohé nedostatky a vyznačovala se polovičatostí a přílišnou rozmáchlostí. Polovičatost spočívala v tom, že zákon obcím nepřikazoval, ale spíše doporučoval poskytnout bydlení lidem v nouzi. A také v tom, že na sociální byt jste měli nárok až po šesti měsících bytové nouze – samoživitelka by tedy musela opustit nájemní bydlení a přežít minimálně rok v azylovém domě, než se její situace vyřeší. Během té doby se už ale dvakrát až třikrát přestěhovala a děti musely měnit školy – s ohledem na ně už zkrátka bylo pozdě. Třetí polovičatostí zákona bylo, že nezaručoval, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe a nedojde ke stejné segregaci chudých, jen v lepších a levnějších bytech.             Naopak příliš rozmáchlý byl zákon v definici, kdo má na sociální bydlení nárok. Měly to být rodiny a lidé z ubytoven, azylových domů a bez standardního domova. Ale kromě toho i domácnosti, které dávají na bydlení více než čtyřicet procent svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. Tyto parametry splňovala například rodina se dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem dvacet pět tisíc korun a za nájem dá deset tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, ale pokud žije v levnější lokaci, není extrémně chudá. Bohužel v Česku této definici odpovídá asi desetina populace. Kritici této podoby zákona tak namítali, že by vznikl přetlak žadatelů o byt a v důsledku dlouhé fronty, za něž by se platilo efektivitou pomoci. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Riziko je tu však vzhledem k počtu využitelných bytových jednotek velké.             Příjmově založenou definici lze kritizovat i z jiných stran. Netýká se rodin, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka se dvěma malými dětmi a čistým příjmem devatenáct tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení osm tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je však dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.             Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. Tyto faktory souvisejí s potížemi dětí ve škole či se zdravím mnohem více než to, zda domácnost dává na nájem třicet pět či čtyřicet pět procent příjmu. Naopak by se mohla uvolnit příjmová definice, aby do ní „spadla“ také naše bezradná samoživitelka. Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové.               Nicméně lidem lze s bydlením pomáhat i jinými způsoby, například takzvanými dávkami v okamžité mimořádné pomoci. Sociálka už dnes může samoživitelce či rodině dát jednorázově patnáct tisíc na splacení nájemní kauce. I kdyby se jen pětině takových rodin podařilo udržet v nájemním bydlení, bylo by to řádově levnější než jim platit azylové domy, dětem pěstouny a kojenecké ústavy či řešit sociální bydlení. Český stát se však bojí, a proto nárok na takovou okamžitou dávku musíte prokazovat dlouhé měsíce.             Draze zaplacená neschopnost včas pomoci je obecně symptomem českého sociálního systému. Naučili jsme se řešit problémy tím, že je vytlačíme za naše hradby. Včasná pomoc je vidět a vyžaduje odpovědnost. Když rodiny a matky přesuneme do azylových domů, ubytoven a ústavů a miliardové náklady rozpustíme v rozpočtu, nikdo si ničeho nevšimne.             Problémem je také to, že náklady na neexistenci sociálního bydlení nese většinou stát. Ať už v provozu všemožných institucí, či v miliardových doplatcích a příspěvcích na bydlení. V případě schválení zákona o sociálním bydlení by se část nákladů přesunula na obce. Ty se tomu ovšem brání, protože jsou v komfortní situaci: za jejich neaktivitu platí někdo jiný. Kdyby se obcím dalo o deset miliard z daní více a musely by hradit zmíněné příspěvky a služby, asi by začaly levné obecní byty používat více a včas.             Bylo by také dobré zvážit současnou extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na hypotéku můžete na daních stále ušetřit dvanáct tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu, která jde z velké části střední a vyšší třídě. Na druhé straně Česká národní banka asi správně omezuje poskytování hypoték, aby na ně nedosáhli žadatelé s nízkými příjmy. Těm tak ale nezbude ani vlastnické, ani „vyprodané“ nájemní bydlení. Přesměrování každé miliardy, která má takto negativní vedlejší účinky, do rekonstrukce obecních bytů či včasné pomoci s bydlením by zachránilo stovky rodin a ulehčilo rozpočtu.             Smysl má i diskuse o cíleném zdanění nemovitostí, jež může mít hodně podob: od danění druhé vlastněné nemovitosti přes danění prázdných nemovitostí po progresivní daně podle ceny nemovitostí. Jenže v Česku spoléháme na vysoké zatížení práce a mizivé majetkové daně, což jednak odrazuje od práce a také to neodráží skutečnost, že většina nerovností u nás je majetková, nikoli příjmová. Někde se danit musí, tak proč ne tam, kde můžeme podporovat uvolňování prázdných bytů na trhu? To přece není žádný komunistický výmysl. Ostatně guvernér České národní banky Jiří Rusnok či liberální sociolog bydlení Martin Lux, kteří o těchto daních mluví, nejsou zrovna komunisté.             Daň z prázdné nemovitosti ve Francii vedla dlouhodobě k uvolnění třinácti procent prázdných bytů na trh a ve Vancouveru se to podle předběžných údajů týkalo patnácti procent. Vzhledem k odhadu počtu prázdných bytů v Praze by to znamenalo uvolnění čtyř až šesti tisíc bytů. To sice dlouhodobě bytovou krizi nevyřeší, ale na pár let by ji mohlo zmírnit, a navíc přinést desítky milionů na opravu obecních bytů a sociální bydlení. Je otázka, zda tyto přínosy vyváží nechtěné zatížení lidí, kteří s byty nespekulují. Rozhodně to však není tak neefektivní nástroj, jak se před evropskými volbami v roce 2019 snažil médiím namluvit šéf developery sponzorované TOP 09.             Hlavně bychom však neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, která jakoukoli slabost přisoudí osobnímu selhání, které zpětně opravňuje nepomáhat. Tato logika má tři typy problémů. V extrémní podobě vždy narazí na to, že bychom museli zrušit i veřejné školství, zdravotnictví a obecní služby – aby nepřebíraly náklady za to, že se rodina „nezasloužila“ a dítě je více nemocné a horší ve škole. Děti navíc za své bydlení nemůžou – možnost „zasloužit se“ o svou budoucnost bychom jim asi neměli brát dřív, než si ji uvědomí. A za třetí, není pragmatická, protože i neřešit problémy něco stojí – neúspěch ve vzdělávání se promítá do vyšší nezaměstnanosti, chudoby, dávek, zdravotních problémů. Oblíbená metafora pravice říká „žádný oběd není zdarma“. Je to velká a mnohem univerzálnější pravda, než si její apologeti vůbec uvědomují. Ani odmítnutí včasného obědu zdarma, tedy brzké pomoci a prevence dalších problémů, totiž není oběd zdarma.   Daniel Prokop (*1984) je sociolog zaměřující se na politický a sociální výzkum. Je odborníkem na kvantitativní metody a zavedl řadu inovací v českých volebních výzkumech. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Za seriál analytických článků o české společnosti „Úvod do praktické sociologie“, zveřejňovaných v Salonu Práva, získal v roce 2016 Novinářskou cenu.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-25 06:00:01

Stavební úřady ovládá chaos, nový systém nefunguje. Bartošovo ministerstvo mlčí

Nový informační systém stavebního řízení nefunguje. Novinka, kterou Ministerstvo pro místní rozvoj zavedlo s prvním červencem, není plnohodnotně funkční. Jedním z měst, která se v kritice nového systému angažují, je Opava. „Nasazená verze uvedeného systému není dle názoru našeho, jakož i dalších obcí a měst, zatím dostatečně efektivní a přetrvávají zásadní nedostatky. Ve spolupráci s dalšími městy a obcemi apelujeme na zmíněné ministerstvo a intenzivně jej vyzýváme k nápravě. Přitom se snažíme konstruktivně podílet na zlepšení nevyhovujícího stavu,“ uvádí v tiskové zprávě tamní mluvčí Tomáš Elis s tím, že magistrát města nemá na tyto problémy žádný vliv. Problémy se systémem řeší také Klášterec nad Ohří, Kladno či Nový Bor a nespokojenost zní i z dalších obcí. Bartoš řeší problémy dva týdny po startu Ministr Ivan Bartoš, který má ve vládě digitalizaci na starost, už jisté problémy při zavádění nového systému přiznal. Na svém Twitteru pak uveřejnil snímek, na kterém podle svých slov diskutuje s tajemníky o požadavcích měst. „Za mě to bylo věcné a produktivní. Prošli jsme si seznam požadavků na informační systémy, ze kterého postupně odškrtáváme jednotlivé položky,“ uvedl už před týdnem na Twitteru. Škoda jen, že se taková schůzka odehrála šestnáct dní po startu systému a třeba ne při zkušebním provozu. Pro mnohé úředníky a lidi ve frontách by to jistě znamenalo méně stresu. „Chápu, že kromě nových systémů se musí vyrovnat i s hromadou papírových žádostí podaných před koncem června. Čekají nás ještě náročné týdny, ale věřím, že postupně se dostaneme do bodu, kdy i jim digitalizace výrazně zjednoduší práci,“ uvedl dále Bartoš na tiskové konferenci před týdnem. Pirátům jde pouze o vlastní funkce, říká představitel TOP 09. Hnutí STAN vadí kmotr z ODS, raději jde s ANO Číst více Ministerstvo o stavu mlčí A co se vlastně za uplynulý týden od přiznání „nedokonalostí“ změnilo? Podle mlčení z ministerstva zřejmě ne mnoho. Redakce Čtidoma.cz se obrátila jak na mluvčího Ministerstva pro místní rozvoj, tak přímo na ministra Ivana Bartoše, ani od jednoho však do vydání článku nedorazila odpověď. Pokud ji později obdržíme, do článku ji doplníme. Neznalost, kritizuje systém Langer Systém se nevyhnul kritice ani od exministra vnitra Ivana Langera, který stojí třeba za vytvořením sítě Czech POINT, kde mohou lidé na dálku vyřizovat náležitosti na úřadech. „Mnozí z nás upozorňovali na rizika, na nepřipravenost celého systému. Výsledek vychází z hluboké odborné nedostatečnosti, neznalosti fungování veřejné správy jako takové, absence pokory a absence kvalitního týmu a komunikace,“ řekl o systému Ivan Langer pro CNN. Piráti vytvořili chaos, říká Havlíček Problémů systému se samozřejmě chytá opozice a jejich viník je jasný, alespoň podle Karla Havlíčka z hnutí ANO. „Vytočení projektanti, frustrovaní stavaři, zoufalí investoři, bouřící se starostové a rezignovaní úředníci, kteří chtějí jít do stávky,“ nenechá na Bartošovi a spol. nit suchou bývalý multiministr průmyslu, obchodu a dopravy Babišovy vlády. Není to nic neobvyklého, babišovci by Piráty obvinili z čehokoliv, nicméně zde je bohužel kritika ministra, který se ohání moderními technologiemi, namístě. Havlíčkův alibismus dosáhl vrcholu: Před průšvihem s cenami energií zavřel oči, a teď obviňuje všechny okolo Číst více Bolest jménem IT systémy Nejdříve to zapneme a pak budeme zjišťovat, jestli má vůbec šanci fungovat. Tak by se daly popsat české začátky informačních systémů, které má na starosti stát. Nejnovějším přírůstkem mezi nimi je právě ten s elektronickým stavebním řízením, nicméně je jen špičkou ledovce.  Namátkou můžeme jmenovat systém elektronických technických průkazů, který se zaváděl začátkem roku. Své problémy při startu zažila eObčanka také začátkem tohoto roku. Výsledek takového zavádění je pokaždé velmi podobný: Dotčený úřad je totálně zahlcený, úředníci přetížení a občané naštvaní. Příslušná oborová organizace se bouří, že předchozí papírový systém byl lepší.

Čas načtení: 2024-08-26 12:32:24

Zdraví může vašeho psa trápit i v létě. Na jaké problémy byste si měli dát pozor?

Léto je pro mnohé synonymem bezstarostného období plného výletů a nových zážitků. Nic nám proto nedokáže zkazit náladu jako když během dovolené onemocníme my nebo někdo z členů výpravy. Zdravotní problémy se navíc netýkají jenom lidí, ale také našich čtyřnohých Read More Zdraví může vašeho psa trápit i v létě. Na jaké problémy byste si měli dát pozor? The post Zdraví může vašeho psa trápit i v létě. Na jaké problémy byste si měli dát pozor? first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-12-06 05:06:03

Nejen VW, ale i Nissan má problémy. „Možná nám zbývá jen 12 až 14 měsíců života,“ ozývá se

V posledních měsících rezonují v automotive businessu problémy, které způsobily zejména masivní investice do elektromobility, o kterou zákazníci nemají tak velký zájem, jak by bylo potřeba. Problémy má koncern Volkswagen, Ford, ale také Nissan. Japonská automobilka se to snaží řešit propouštěním, snižováním produkce a hledáním strategického investora, kterým by mohla být Honda. Problémy v Nissanu […]

Čas načtení: 2020-12-26 13:45:28

Muriel Blaive: Demokracie se musí vyvíjet (z archivu LtN)

Česká veřejnost francouzskou historičku Muriel Blaive objevila až ve chvíli, kdy se ucházela o místo ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů. V odborných kruzích ovšem byla už známa, neboť se o dějiny Československa i o Českou republiku zajímala dlouho předtím. Na téma komunismus a naše země, případně střední Evropa, publikovala řadu odborných prací. Následující rozhovor vyšel v Literárních novinách kocem roku 2014, ale aktuální je i dnes.   Jak se studentka Institutu politických studií v Paříži vlastně dostane k tomu, že se začne zajímat o české novodobé dějiny? Shodou okolností jsem se dostala do třídy Jacquese Rupnika, který přednášel o střední Evropě, a zrovna všude probíhala revoluce. Fascinovalo nás, že náš profesor radil Václavu Havlovi a účastnil se veškerého dění. A nám o tom pochopitelně vykládal. Dějiny komunismu nám přednášel také profesor Malia (Martin Edward Malia, 1924–2004, profesor na University of California, Berkeley, jeden z největších historiků sovětské éry – pozn. red.). Shodou okolností vyšel v té době, tedy koncem roku 1989, ve Francii také deník Ludvíka Vaculíka Český snář ve fantastickém překladu Jana Rubeše. A přes Vaculíka jsem se absolutně zamilovala do Prahy, Československa i do české kultury. Jako třída jsme organizovali cestu do Prahy a já se stejným úžasem objevovala život na Východě, tak jako vy jste objevovali život na Západě. Začala jsem se o celou historii komunismu v Československu vášnivě zajímat. A konečně v červnu 1990 jsem četla Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého. Tu knihu mi půjčil právě prof. Rupnik a udělala na mě tak vzrušující dojem, že jsem flákala zkoušky a musela jsem celý školní rok opakovat! O několik let později jsem to vyprávěla Josefu Škvoreckému, který se pěkně zasmál.    Pokračujete v tradici. Francouzští historikové, počínaje Ernestem Denisem a konče Olivierem Chalinem, se velmi zajímali o naši historii. Čím to je, že se vědci velkého národa zajímají o historii malého národa ve střední Evropě? Myslím si, že je to proto, že naše kultury jsou si velmi blízké, navzájem srozumitelné. V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor. Nyní žiji už deset let ve Vídni a vůbec se tu doma necítím. Rakouská kultura není blízká kultuře francouzské. Pro mě je to zásadní rozdíl. Způsob uvažování je úplně jiný, humor je jiný, všechno je jiné. V Německu to samé.    Věnujete se moderním novodobým dějinám, především historii komunismu v naší zemi. V roce 1989 se v ČR komunismus zhroutil. Přestože už vyrostla celá jedna generace v kapitalismu, když jsou nějaké problémy, tak slyšíme, že je to dědictví komunismu. Je to pravda? Myslím si, že nemusíme za vším hledat politizaci. To je přesně to, co dělali komunisté, vše politizovali a hledali viníky, místo aby problémy vyřešili sami. Právě v tom lze dodnes najít jejich největší dědictví: ve způsobu, jak lidé – a v první řadě politici – nadále hledají viníky (třeba novináře), místo toho, aby problémy řešili sami. Je to poněkud ironické.   Dobře. Tak mají tedy něco společného s komunismem? Ty problémy? V tomto smyslu, ano.    Budu dělat ďáblova advokáta. Dnešní střední generace čtyřicátníků toho komunismu moc nezažila. Vyrůstali v kapitalismu a neměli by být tak zasaženi komunistickou mentalitou. Vždyť oni už tolik zasaženi nejsou. Myslím si, že se společnost a společenské vědomí stále zlepšují. V Československu lidé i za komunismu věděli, jak má vypadat demokracie, třebaže ji nezažili. A všem bylo po roce 1989 jasné, že to, co máme, není ideální demokracie, že se musí ještě hodně zlepšit, že je třeba ještě hodně pracovat na tom, aby politická kultura měla dostatečnou úroveň, aby se změnila mentalita lidí. Úroveň demokracie, to není nic zafixovaného, neměnného. Vyvíjí se. Možná pomaleji, než by si řada lidí přála, ale vyvíjí.   Jenže lidé už nemají trpělivost. Naše společnost je rozklížená, lidé nevěří politikům ani politickým stranám, vládne „blbá nálada“.  Co se podle vás stalo, že se od toho prvotního nadšení dostala společnost až do takové tristního stavu? Je to několik faktorů najednou. Za prvé je to proto, že lidé mají krátkou paměť.  Minulost si začali idealizovat a velmi rychle zapomněli, jak byli šťastni, když to skončilo. Za druhé, to nejsou jenom Češi, kdo má špatnou náladu. Třeba Francouzi mají náladu ještě horší než Češi, a to Francie nikdy nebyla komunistická země. Třetím faktorem je ekonomická situace. Krize je faktem a lidí se velmi dotýká. Dalším faktorem jsou politické instituce. Z mého pohledu, tak jak byly založeny po roce 1989, nejsou ideální. Byly budovány podle vzoru francouzské III. republiky a jako Francouzka mohu říci, že to rozhodně nebyl dobrý nápad. Tento politický systém vytváří hodně problémů a jeho zavedení byl politický omyl. Chápu, že se chtělo navázat na tradice, ale to pozvednutí politické sféry nijak nepomohlo.   Těžko jsme to mohli budovat na základě V. francouzské republiky, poněvadž nám chyběl de Gaulle. Pokud vím, tak prezident Havel se o něco podobného pokoušel, jenže se mu to nepodařilo. Netvrdím, že jste se měli inspirovat ve Francii. Třeba v Německu mají institucionální systém, který zaručuje poměrně slušnou politickou stabilitu. Byly možné různé modely. Mě překvapilo, že bylo tak málo imaginace.   Nový politický systém se musel zavést poměrně rychle, takže na tu imaginaci nebyl čas. No to je sice pravda, ale stejně je škoda, že se to zavedlo, tak jak se to zavedlo.   Takže jsme podle vás promarnili příležitost? Vím, že jste kritizovala, že jsme ji promarnili už v roce 1956, kdy u nás na rozdíl od jiných socialistických zemí neproběhla destalinizace. Já jsem to nekritizovala, já jsem to konstatovala. Jsem historička, nikoliv politická komentátorka. A v roce 1989 už byla úplně jiná situace, to se nedá srovnávat.   Samozřejmě. Mnozí kritici sametové revoluce tvrdí, že jsme měli být tvrdší, že jsme měli zrušit komunistickou stranu, lépe se vypořádat s minulostí. Co si o tom myslíte jako příslušnice národa, kde po léta byla jedna z nejsilnějších, ale také nejrigidnějších komunistických stran v Evropě? Má komunistická strana svůj raison d´etre? Zakázat komunistickou stranu byl nápad, o kterém se mluvilo. Připomínám ovšem, že ještě v červnu 1990 bylo přes 700 tisíc členů KSČ. Chcete zakázat politickou stranu, která má tolik členů? Navíc, mně se to zdá docela zbytečné. Není to dokonce ani morální otázka. Co se stane, když podobnou masovou stranu zakážete? Myslíte si, že se lidé promění, že najednou budou morálnější? Nic se nezmění, stejně tak jako nezměníte, že Československo mělo nejsilnější komunistickou stranu ze všech „bratrských“ zemí. A pak ji najednou zrušíte? Tím ničeho nedosáhnete. Spíše se musíte ptát, proč tomu tak bylo a jaké důsledky z toho musíme vyvodit. Jednoduše zakázat, to spíše odpovídá komunistickému mentálnímu světu. Je to pokušení, které naopak poukazuje na další přežitek, na jejich dědictví.  Francouzská komunistická strana byla v jiné situaci. Je sice pravděpodobné, že kdyby byla u moci, chovala by se stejně jako českoslovenští komunisté. Ale protože nikdy neměla absolutní moc, i když měla občas ministry, ale nikdy premiéra, tak komunismus se ve Francii spíše rýmuje se sociálním bojem proti kapitalismu, s podporou dělníků a chudých, s hodnotami, které v Československu naprosto vymizely. Proto nelze tyto dvě komunistické strany srovnávat.   V poslední době se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Nemůže tato flagrantní nerovnost vést k tomu, že se lidé začnou zase obracet zpět ke komunistické ideologii? Říkala jste, že mají špatnou paměť. To, že se dnes v komunistické straně angažují mladí lidé, je jenom další důkaz, že její zákaz by nic nevyřešil. Jenže víra v určitou egalitářskou ideu, to není jen komunistická ideologie. Vždyť na tom, aby se všem lidem vedlo dobře, byla postavena základní idea Evropské unie. My Evropané takto uvažujeme, to je naše představa, jak má vypadat společnost. V řadě evropských států se tato egalitární idea uplatňuje a nemá nic společného s komunismem.   Evropská idea se ovšem v poslední době také dostává do krize. Asi těžko nahradí nějakou ideologii. Už proto, že politici v celé Evropě mají tendenci svádět všechna nepopulární opatření na to, že „to chce Brusel“, a přisvojovat si vše populární, i když to není jejich zásluha. Bohužel politická úroveň klesla úplně všude. Ve Francii už nejméně dvacet let nejsou politické strany schopny řešit ekonomickou situaci a mají také tendenci tvrdit, že nebýt Bruselu, bylo by to lepší. A pak se diví, že jim za dvacet let vyrostla protievropská strana, která má 25 procent voličů. Nemám pocit, že je to chyba „Bruselu“, je to spíš chyba populistických politiků, populismu, který se nám objevuje naprosto všude a který nabízí jednoduchá řešení. Dnes hrají prim populisté, ne komunisté. Nejinak je tomu i v Česku. Je to smutné. Myslím, že jde především o nízkou politickou kulturu.    Není mi jasné, jak by se dala zvýšit vše-obecně upadající politická kultura. To je samozřejmě problém. Ideálně přes občanské vzdělání, rozvojem občanské společnosti, výchovou už od školy. Ideálně by to měl dělat stát prostřednictvím politiků. Politici by měli začít sami u sebe, ale to vyžaduje politiky, kteří mají morální kvality, politiky, kteří skutečně dbají o společné dobro více než o své vlastní. Jenomže takoví politici se vytrácejí, a tak nezbývá, než aby si to občanská společnost zařídila sama. Velkou odpovědnost mají i média.   Jak se podle vás vyvíjela v České republice občanská společnost? Zdá se mi, že ne tak špatně, když si uvědomíte, odkud vše začalo. Úroveň občanské společnosti v roce 1989 byla reálně nízká. Dnes je společnost rozvrstvená a občanská společnost dělá skutečně velké pokroky.    S občanskou společností souvisí i občanská angažovanost. Zdá se vám, že jsme se dostali už na úroveň našich sousedů? To záleží na tom, jaké sousedy máte na mysli.   Sedíme ve vídeňské kavárně. Porovnávejte tedy s Rakušany. V poslední době pendluji mezi Prahou, kde pracuji, a Vídní, kde žiji. Kladu si hodně otázek. Před dvaceti lety byla česká společnost mnohem tvrdší než ta rakouská. Teď se mi zdá, že je to opačně.   Proč? Lidé jsou hodnější, uctivější, příjemnější, aktivnější. Přitom v Rakousku se nic nezměnilo, ta změna nastala v Česku. Proto nejsem pesimistická. Vidím pokroky, poněvadž jsem zároveň tam i tady.   To je docela překvapivé hodnocení. Mnoho lidí si u nás stále říká, že na Západě jsou lidé příjemnější a ochotnější, dokážou se ozvat. Záleží na tom, kde.    Není podobný přístup také rysem českého sebemrskačství? Je to možné. Češi mají dvě tendence – vidět se buď jako pupek světa, nebo vámi zmíněné sebemrskačství. A to se v Češích sváří. Ale to je rysem i jiných národů.   To se mně nezdá. Porovnám-li hrdost Francouzů nebo Britů. Francouzi a Angličané mají samozřejmě jistou aroganci, ale svoji aroganci má každý národ. Češi ji mají také. Podle nich všechno, co je kulturní a demokratické, musí být české.   Trošku jste mě překvapila. Nezdá se mi, že si myslíme, že vše, co je demokratické, pochází od nás. Češi se vždy považovali za demokratický a civilizovaný národ, zvláště ve střední Evropě. Trošku pravdy na tom je, poněvadž Československo bylo mezi dvěma válkami jediný demokratický stát v této oblasti. Stal se z toho ale stereotyp.   Každý národ přece potřebuje mít o sobě pozitivní obraz. To určitě.   Nemůžete být součástí národa, který se vnímá negativně. Samozřejmě. Je stále lepší mít o sobě vysoké mínění, jaký jste demokratický národ, než mít třeba militaristické myšlení a obsadit sousední země. Mně je to spíše sympatické, ale je to stereotyp, který lze napadnout.   Jak je to tedy s tou demokracií u nás? V Listopadu 89 byla představa, že stačí mít svobodné volby, svobodu slova, svobodu tisku atd. a už máte demokracii. Lidé si nyní začínají uvědomovat, že to je základ demokracie, ale že to nestačí. Ke skutečné demokracii potřebujete občanskou angažovanost, potřebujete občany, kteří jsou ochotni pro tu zemi něco dělat, kteří jsou schopni tu společnost obhájit. To nejde nadiktovat shora. Jen komunisté si mysleli, že shora změní společnost. To musí být iniciativa zdola, každodenní iniciativa, nikdy nekončící. Nedá se nikdy zastavit, musí stále pokračovat. To není tak snadné, jak si to lidé představovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 04:48:44

Roky 1945 až 1947: Vyhnání nebo odsun? Obojí

Nucený odchod českých Němců do Německa v letech 1945 až 1947 provází terminologický zmatek a politicky zbarvená hodnocení nuceného odchodu. Ve skutečnosti situace je poměrně přehledná a jasná. Nucené odchody před dohodou spojenců z Postupimské konference lze hodnotit jako neoficiální/nelegální odsun, evakuaci či vyhnání. Odsun lze též rozčlenit na divoký, místní a republikový – postupimský. Kromě toho kvete v přítomnu revizionistický trend, jehož typickým představitelem byl například prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, který prohlásil, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Schwarzenberga argumentace je typicky ahistoricko-pseudohumanistická, protože zcela pomíjí, že šlo o výsledek procesu mezinárodního dohadování o formě potrestání Němcům po porážce nacistického režimu. Začalo to plošným bombardováním Hlavní slovo měli Britové a Sověti, kteří válku postupně stále více interpretovali jako kolektivní vinu Němců, a osobnost Edvarda Beneše nebyla důležitá. (Stejně jako v roce 1938 byla i za války váha Československa v mezinárodní politice nepodstatná.) Odsun německého obyvatelstva byl součástí politiky kolektivní viny přijaté Spojenci vůči nacistickému Německu. Projevila se například i tím, že „plošné bombardování naplno začalo teprve v době, kdy se vlna války už valila proti Německu a nejničivějších rozměrů dosáhla ve chvíli, kdy porážka Německa byla považována pouze za otázku času – v posledním půlroce války… Británie přežila největší hrozbu od nacistického Německa dva roky před přijetím metody plošného bombardování…“ napsal profesor University of London A. C. Grayling v knize Obklopeni mrtvými městy (nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 193) a upozorňoval na jednání Churchilla a Stalina v srpnu 1942 v Moskvě, kdy Stalin podporoval britské rozhodnutí bombardovat německá města (s.133). Odsun německého obyvatelstva byl víceméně pokračováním plošného bombardování Německa. Divoký odsun Divokým odsunem lze nazývat spontánní akce. Šlo o impulzivní aktivity různých pseudo partyzánských skupin a dočasných místních pomocných ozbrojených policejních formací. Některé divoké místní odsuny měla na svědomí i československá armáda. Armádní jednotky se většinou rozhodovaly po dohodě s místními představiteli obcí na nuceném odchodu Němců podle úvahy velitelů jednotek. Místní úřední odsun V literatuře se sice termín místní úřední odsun nevyskytuje, ale byl rozdíl mezi divokým odsunem na úrovni spontánního (divokého) rabování a vyhánění německého obyvatelstva a mezi odsunem naplánovaným v rámci obce (města). Tehdy byli z měst a obcí v příhraničí místní Němci vypraveni na německou hranici. Jejich byty a domy oficiálně přebraly místní samosprávy jako při pozdějším oficiálním odsunu. Místní vedení obcí a měst tím reagovalo na potřebu získat volné byty pro nové české osídlence, kteří přicházeli z českého vnitrozemí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V dochovaných materiálech ústeckého městského archivu z května až července 1945 se kritika divokého odsunu neobjevuje. Spíše jsou registrovány povzdechy nad pomalým odsunem Němců z Ústí nad Labem. Šlo tedy o organizovaný odsun na místní úrovni, prozatím mezinárodně neschválený. Ale protože od roku 1938 provázel příběh druhé světové války fenomén lhostejnosti k právním normám a dohodám, místní úřední odsun byl (psychologicky) v podstatě na úrovni předválečného Mnichova – o nás (Němcích) bez nás (Němců). Místní úřední odsun byl možný proto, že „ve vzduchu“ byla „jistota budoucího“, že Němci budou z Československa odsunuti. Toto „tušení jistoty budoucího“ bylo i v myslích vítězných spojenců. Jinak by sovětská vojska neakceptovala přijetí vyhnaných skupin mnohdy mnoha set lidí přes hranici do své okupační zóny. Republikový (mezinárodní) odsun Republikový odsun byl realizován již na základě Postupimské dohody a v koordinaci s americkou a sovětskou okupační správou. Lze jej také nazývat mezinárodním odsunem – právě kvůli koordinovanému přístupu mezi okupačními mocnostmi a československou vládou. Postupimská konference stanovila, že odsun německého obyvatelstva musí proběhnout spořádaně podle pravidel humánního zacházení. Tento požadavek byl více méně formální, protože brutální zacházení s odsunovanými Němci by bylo kontraproduktivní. Komplikovalo by předávání odsouvaných Němců do americké a sovětské zóny Německa. Odsun znamenal pro místní Němce z Československa prožití dvojité kolektivní viny. Nejen za to, že jsou Němci, kteří se snažili o připojení k Říši. Lidé odsunutí do Německa byli místním obyvatelstvem přijati většinou lhostejně, někdy až s nevraživostí, neboť svou přítomností způsobovali problémy místním Němcům v zásobování a ubytování. U místního obyvatelstva totiž mnohdy panovalo falešné povědomí, že čeští „Sudeťáci“ mohou za to, že došlo k válce, protože vyhecovali Hitlera k agresivním akcím, které nakonec skončily válkou. Čili dopadla na ně druhá kolektivní vina jako na válečné provokatéry. Odsun znamenal v Československu zisk bytového fondu a majetku odsunutých na jedné straně a problémy s masou odsunutých bezdomovců v Německu. Odsun Němců z ČSR a z Polska vytvořil podobné problémy, jako kdyby pokračovala plošná bombardování německých měst. Nemusela se sice hasit hořící města, přesto byly v Německu svízelně řešitelné problémy s přívalem lidí bez přístřeší. Zatímco odsun byl formou mezinárodního kolektivního trestu vůči německy hovořícím lidem na území Československa, povolení k vystěhování bylo formou odměny pro bezproblémové Němce či česko-německé rodiny nebo německé antifašisty, kteří se cíleně stěhovali kam chtěli, ať do Německa nebo do jiných států, i mimo Evropu. Pohled pamětníka Jak probíhal místní úřední odsun ukazuje povídání s Bedřichem Brabcem, který první tři poválečné měsíce v roce 1945 sloužil jako pomocný policista na služebně v Ústí nad Labem na Masarykově ulici na rohu s ulicí Rudé armády (dnes Beethovenovou). Byl také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy policisté a vojáci chodili po domech a oznamovali Němcům ve čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo věcí pro osobní potřebu, a budou vystěhováni. Brabec tehdy byl u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. „Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci měli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Museli potom jít na stadion, odtud ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob, pozn. autora) šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov … A byli v Německu. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec na rok 1945. Se vzpomínkami pamětníka Brabce kontrastují fotografie s rozjásanými davy Němců na náměstích a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Tyto dva póly pohledu jsou dvěma stranami jedné mince. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústí nad Labem k Říši a téměř všeobecný odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947. Místní odsun v Chabařovicích ve svědectví dokumentů Neuškodí malá ukázka „technologie“ místního odsunu: S koncem války, podobně jako z jiných měst a větších obcí, i v Chabařovicích menší počet Němců – funkcionářů utekl, a nechal po sobě opuštěné plně vybavené byty. Další Němci byli jako funkcionáři a nepřátelé Československa uvězněni, což byl další zdroj bytů a zabavených věcí. Proto již 30. května 1945 na schůzi revolučního MNV (Místního národního výboru) bylo v zápisu pod bodem 2. uvedeno: „Ohledně zajišťování Němců a zabavování jejich majetku. Vše řádně sepsat, abychom byli při event. kontrole kryty.“ V bodě 3. bylo dodáno: „Zabavené věci od Němců mohou býti těm, kteří je nutně potřebují (chudí Češi) rozděleny.“ O probíhajících konfiskacích majetku nepřátelských Němců svědčí zápis z jednání MNV z 1. června 1946, bod 19: „Josef Hofman přečetl seznam zařízení v bytech rod. (rodiny – pozn. autora) Weiss, Hoffman a Schafranke. Navrhnuto, aby se zařídila v bytové komisi též nábytková komise. Zabavené věci a nábytek spravedlivě a podle nynějších zákonů rozděliti chudým českým obyvatelům. Na návrh p. Franze vyvěsiti vyhlášku, by byl každý vyrozuměn." První odsun ze 4. června 1945 Zárukou klidu a jistoty pro Čechy byla vojenská posádka. Malé posádkové velitelství v Chabařovicích například 4. června 1945 vydalo směrnici, kterou chabařovický národní výbor uplatnil jako vyhlášku o povinném nošení bílých pásek Němci. Vojáci také pomáhali s odsunem německého obyvatelstva. K velkému odsunu (byl nazýván evakuací) došlo 4. června 1945. V ten den muselo opustit městečko 1522 českých Němců. Řada lidí ale neměla kam jít, protože na odsun nebyly německé příhraniční obce v Sasku připravené. Někteří lidé se vraceli zpět z německých hranic i kvůli citovým vazbám. Evakuační komise MNV v Chabařovicích spočítala, že k 12. červnu 1945 z městečka skutečně odešlo 1289 osob. Dne 13. červa 1945 bylo evakuováno z německých navrátilců, kteří přišli zpět do Chabařovic z prvního odsunu, 92 osob a naopak dalších 5 lidí odešlo do Německa dobrovolně. „Stav evakuantů dne 14. 6. 1945 je 1386 Němců,“ uvedla evakuační komise. Po odsunu bylo v zápisu z porady MNV v Chabařovicích konané 5. června 1945 uvedeno pod bodem 35, že došlo k rozpravě o vydávání potvrzení pro spolehlivé Němce, aby „nemuseli za hranice. Vyhotoviti soupis všech německých antifašistů. Rozprava o tom jak se bude konati vyhosťování v příští akci.“ Pod bodem 37: „Byly vypracovány seznamy něm. sociálních demokratů a komunistů v souvislosti vyhošťování Němců.“ O tři dny později, tedy 7. června 1945, bylo na poradě MNV prvním bodem jednání zpracování soupisu německých antifašistů, komunistů a sociálních demokratů „v souvislosti s vypovězením Němců.“ Jednání probíhalo za přítomnosti vedoucích představitelů německých komunistů a sociálních demokratů. Ze zápisu, který není blíže rozveden, ale vyplývá, že šlo o reakci na první velký odsun, do kterého byli neoprávněně zahrnuti i někteří němečtí antifašisté – komunisté a sociální demokrati. Příprava na druhý odsun Další místní, tedy neoficiální (divoký) odsun z Chabařovic, byl připravován na 13. června. Odsun představoval stěžejní téma na deváté schůzi MNV 12. června 1945, kde Ulman z kárné komise referoval: „Zítra ráno bude dána do rozhlasu zpráva ohledně zítřejší vystěhovací akce.“ Franz z bytové komise si povzdechl, že největší potíže po Němcích, kteří odešli, jsou s klíči. K některým bytům, které jsou přebírány, nebyly vůbec klíče nalezeny. Sepisování inventáře dalo velkou práci, ale do osmi dnů bude bytová otázka z největší části vyřízena. Člen MNV Kopejka navrhl, aby z domů opuštěných Němci byly zabaveny potraviny a v pátek zadarmo rozdány mezi české obyvatelstvo. Jeho nápad byl schválen. V zápisu z jednání najdeme rozsáhlý záznam z evakuační komise. V zápisu bylo doslova uvedeno: „…v šest hodin ráno všichni členové Národního výboru, jakož i vojsko, četnictvo a civilní stráže nastoupiti v kanceláři evakuační komise. Pak bude konána prohlídka veškerých bytů osob, které jsou určeny k vystěhování, by byli všichni v 8 hodin na louce severně za městem. Budou vystěhovány všechny osoby, které byly 4. t.m. vypovězeny a zase se vrátily, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace. Z Chabařovic budou vyvezeny autem pana Pokorného a Hrada do Telnic, odkud půjdou pěšky v doprovodu naší stráže až na hranice. Vrácení bez povolení se bude trestati zastřelením. Od vojenského velitelství dostaneme k dispozici 10 mužů, od četnictva 5 mužů.“ Lze připomenout, že k hrozbě smrti vůči odsunovaným Němcům nebyl nikdo oprávněn, ale stejné pohrůžky za neplnění nařízení se objevily i v Ústí nad Labem. Hrozbu smrtí lze považovat za prostředek k udržení pořádku. Zajímavý je záznam o poslání československé armády: „V této záležitosti byla ještě obšírná debata, během které pan kapitán Menšík prohlásil, že nekoná nic, jak se někteří domnívají, na vlastní pěst, nýbrž pouze na rozkaz jeho představených. Pan kapitán má rozkaz, že německá strana musí z českého severu úplně vymizeti. Ohledně této akce vyplývající zastavení závodů poznamenal, že na příklad ústecký závod Schicht již teď může propustiti 50 % německých zaměstnanců, aniž by závod zůstal stát. Dále hovořil ještě pan Franz o nutnosti přesného přezkoušení vystěhovací akce a myslet na to, že musíme též míti lidi na práci. Upozornil na to, že máme též povinnosti vůči československému hospodářství (zásobování českého národa živobytím) k čemuž jsou zapotřebí pracovní síly, o které, když všechny Němce vyhostíme, bude velká nouze. V tom smyslu hovořil též pan Fröhlich a poznamenal, že na příklad v Mělníku jsou ještě němečtí vystěhovalci, kteří pracují ve dvoře na polích…. Na naší poznámku, že potvrzení o loajálním chování některých Němců dostávají fašisti, prohlásil pan Fröhlich, že potvrzenky, které prošly komunistickou komisí, jsou důkladně přezkoušeny. Bylo ještě debatováno o tom, že němečtí komunisti nemají zde v Č.S.R. vůbec žádné působiště, že mají v Německu mnohem větší úkoly a mohou na komunistickou myšlenku převrátit celý národ německý.“ K zápisu z jednání MNV byla přiložena zpráva evakuační komise „o evakuační akci vyhoštěných osob 4. června 1945.“ Citujeme pro úplnost celý její obsah: „Provedli jsme seznam navrácených Němců, kteří byli 4. června 1945 vyhoštěni z Chabařovic do Německa. Počet navrácených osob dle seznamu jest 233. Po vyhotovení shora uvedeného seznamu bylo rozhodnuto, že tito lidé s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace, budou zítra 13. června 1945 znovu vyhoštěni. K informaci německého obyvatelstva bylo dnes a bude zítra rozhlasem oznámeno následující: Místní národní výbor v Chabařovicích vyzývá veškeré německé obyvatelstvo vrátivší se Německa, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické průkazy k odchodu k přepravení do Německa. Sraz o osmé hodině ranní na louce severně od Chabařovic. Zavazadla jsou povolena pro osobu 50 kg, v hotovosti 50 DM (německých marek), jeden prsten a hodinky. Ti, kteří neuposlechnou této výzvy, a nedostaví se v určený čas na stanovené místo, budou přísně potrestáni. Vyhošťování bude prováděno za spolupráce veškerých bezpečnostních orgánů, t.j. čsl. vojska, četnictva, městské policie a zmobilosovaných stráží Národních výborů. Členové Národního výboru budou přejímati klíče vyhoštěných osob a to v blízkosti bydliště těchto lidí. K převozu na hranice budou dány k dispozici auta pana Hrada a Pokorného po případě povozy pana Halíka. Chabařovice, 12. června 1945.“ Desátá porada na MNV 14. června 1945 byla ve znamení bilancování odsunu z předchozího dne. Kopejska hlásil, že bylo zabaveno zlato a jiné cenné věci v ceně 260 tisíc říšských marek. Bylo dohodnuto, že zabavené věci budou uloženy na „státní spořitelní knížku“. O čtyři dny později, tedy 18. června 1945, bylo na jedenácté schůzi rozhodnuto, že evakuace je prozatím zastavena. „Zítra bude zahájen soupis všech Němců v Chabařovicích (dotazníky).“ Čili začalo plošné kádrování všech Němců v okresu Ústí nad Labem, ve kterém se oficiálně rozhodlo, kdo půjde do mezinárodního (spojenci schváleného) odsunu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 11:36:24

Volby v Řecku ukázaly, že se tato země vrací k bipartijnímu systému se silnými vůdčími osobnostmi

V řeckých předčasných volbách zvítězila konzervativní Nová demokracie pod vedením Kyriakose Mitsotakise, teď už nového řeckého premiéra. „Naší povinností je sjednotit řecký lid,“ řekl bezprostředně po zveřejnění výsledků. Historička a specialistka na Řecko Kateřina Králová říká, že depolarizace řecké veřejnosti nejspíš zůstane jen politickou frází. Kdo je nový premiér a kam tedy bude Řecko pod jeho vedením směřovat?   Nový premiér říká, že si „uvědomuje situaci, ve které země je“. V jaké situaci tedy teď Řecko je? Jak naznačují ekonomická měřítka, Řecko je ve výrazně lepší situaci, než tomu bylo za posledních několik let. Zdá se dokonce, že by Řecko mohlo krizi postupem času zcela překonat. To samozřejmě neznamená, že je země venku z úzkých. Situace v Řecku není pouze záležitostí ekonomickou nebo hospodářskou, ale do velké míry také sociální a kulturní. Pokud se země nachází v současné době – po deseti letech krize – v situaci, v níž ekonomické ukazatele rostou, neznamená to, že krize nezanechala na obyvatelích značné šrámy. Naopak, stala se klíčovým faktorem ovlivňujícím obyvatelstvo Řecka. Tyto jizvy se budou hojit relativně dlouho.   Jaká je z toho cesta? Mohl by to vůbec změnit, nebo pomoci změnit, nějaký politik? Podíváme-li se na Evropu jako takovou, vidíme, že prochází krizí. O Řecku se říká, že je kolébkou evropské civilizace, může fungovat jako jazýček na vahách. Země, v níž se velice brzy projevují symptomy evropských problémů. Počátkem krize se Řecko politicky radikalizovalo. Ke slovu se dostala a u voličů uspěla uskupení na okraji politického spektra. Současné volby ale ukázaly, že extrémně pravicové strany se už těší daleko menší podpoře nebo se rozpadly, a SYRIZA, původně levicový rebel Evropy, která je k mému překvapení až dodnes označována za radikální levici, se přerodila v relativně běžnou mainstreamovou stranu politického levého středu.  Dnes se v Řecku nicméně projevují jiné problémy. Za prvé to jsou extrémně se rozevírající sociální nůžky, dále se v politice hodně začaly odrážet problémy týkající se environmentalismu a životního prostředí. A za třetí otázka občanské zodpovědnosti. Přestože v českém měřítku se může zdát volební účast přes 50 % vysoká, pro Řecko je co do parlamentních voleb snad nejnižší vůbec.    Jméno nového premiéra by mohlo vyvolat dojem, že se řecká politika navrací do „starých dobrých kolejí“ moci dynastií a klanů. Vidím to podobně, pod řeckým sluncem se zkrátka neděje nic nového, jen už není „zelené“. Tím narážím na dříve etablovanou politickou stranu PASOK, která se vlastně od pádu vojenské junty v polovině 70. let střídala u moci s Novou demokracií (ND), dnes vítěznou politickou stranou. PASOK, která se u voleb jen zřídka dostala pod hranici 30 % hlasů, ale ztratila svůj potenciál. Její místo zřejmě převzala SYRIZA, a jak někteří odborníci předpokládali, vracíme se v případě Řecka k bipartijnímu systému. V řecké realitě to není nic nového a jako historička se na situaci nedívám jen optikou posledních desítek let tzv. politické konsolidace po pádu vojenské junty, ale z perspektivy 19. století. Už tehdejší stranický systém byl bipartijní, navíc založený na silných a charismatických politických osobnostech. To dnes svým způsobem opět vidíme jak v osobě Alexise Tsiprase a podobným směrem se ubírá i Kyriakos Mitsotakis. Ten navíc naplňuje model tradičních hodnot a rodinných vazeb (nepotismu).    Během kampaně říkal nový premiér: „Nedívejte se na mé jméno, nýbrž na můj životopis.“ Jsou podle vás diplomy z amerických univerzit a praxe v bankovnictví zárukou slibovaných ekonomických reforem? Ani zahraniční diplomy nejsou v řecké realitě nic nového, podíváme-li se jen na Giorgose Papandrea či jeho otce Andrease Papandrea, zakladatele strany PASOK. Téměř všichni „velcí mužové“ řecké politiky měli nebo mají tituly ze zahraničí. Zkušenost ze zahraničí je nutno vnímat v trochu jiném měřítku, než jsme v našich zeměpisných šířkách a výškách zvyklí. Řecko má dějiny spojené s osmanskou říší, které chybí evropská univerzitní tradice. Řecké elity tedy tradičně studovaly v Paříži, Vídni, Mnichově ale také v ruské Oděse. Takže politik s diplomy a zkušenostmi z Ameriky nebo západní Evropy je něco, co je v Řecku naprosto běžné a nepřináší žádné novum. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Řecká ekonomika mírně roste, nicméně podle analytiků (Oxford Economics) se na předkrizovou úroveň dostane až v roce 2033. Mitsotakis slibuje, že to změní. Mají takové vize naději na úspěch? Nejsem ekonomka, ale ekonomika stagnuje ve více zemích. Je otázkou, nakolik bude stabilní Evropa jako taková. Kartami míchá Brexit, otázka nacionalismu a národních politik. Dále nesmíme přehlížet vliv Ruska, který jsme – a to bylo podle mě velmi nové – zaregistrovali v Řecku v rámci volebního úspěchu strany Řecké řešení, které je jasně proruskou a Ruskem finančně podporovanou politickou stranou a v řeckém parlamentu získalo hned deset křesel. Řekla bych tedy, že tyto a podobné vnější vlivy budou vývoj v Řecku výrazně ovlivňovat.  Země navíc zůstává od zbytku Evropy reálně velmi oddělená geograficky, což je jasné, když se člověk podívá na mapu, ale také kvůli svým sousedům: jak vypjatá byla před pár týdny situace v Albánii kolem lokálních voleb, v jakém politickém marastu se nachází semiautoritativní Turecko, nebo jaké problémy má se svobodnými médii Bulharsko. Ani po Prespanské dohodě mezi Athénami a Skopje o názvu Severní Makedonie, která se nicméně stále nachází vně Evropské unie, si netroufám tvrdit, že vztahy obou zemí jsou trvale stabilizované. Řecko je tedy skutečně velmi izolované. Plus se nadále potýká s tzv. migrační krizí, která je jednak způsobena příchodem běženců z Afriky a Blízkého východu, ale také jejich setrváním uvnitř řeckých hranic, kde de facto končí hranice Schengenu. Tyto desítky tisíc běženců bez výhledu na normalizaci a získání právního statusu samozřejmě k sociálně-ekonomické stabilizaci zrovna nepřispívají. Imperativem pro řeckou politickou reprezentaci je a bude snížení nezaměstnanosti, avšak v programu Nové demokracie jasný plán nevidím a z úst premiéra jsem žádný recept neslyšela. To, co Nová demokracie slibuje, se v podstatě příliš neliší od toho, co řeckým občanům před pár lety slibovala SYRIZA a co slibuje řecká politická scéna obecně. Řecký volič se ale v současné situaci rozhodl dát příležitost a podpořit konzervativnější a tradičnější politickou stranu – i když tedy nijak výrazně. Rozdíl osmi procent mezi SYRIZA a Novou demokracií, přičemž obě strany vyšplhaly nad 30 %, není zase natolik velký. Otázka vytváření nových pracovních míst je spojená také s návratností těch Řeků, kteří v rámci tzv. „brain-drainu“ ze země odešli. To považuji za jednu z velkých výzev, jejíž řešení musí jít ruku v ruce s celkovou restrukturalizací ekonomického prostředí. Řekové tradičně spoléhají na to, že by to měl být právě ten stát, který se o ně postará. A tady se dostáváme do začarovaného kruhu a vracíme se k občanské zodpovědnosti: aby se stát mohl starat, musí se občan ujmout svých povinností a musí je plnit. Tohle nezachrání žádná zahraniční investice. Ostatně v rámci privatizace nastartované Tsiprasem už významné investice ze zahraničí přicházely a situaci zásadně nezměnily.   Řecko má stále 18procentní nezaměstnanost, mezi mladými lidmi do 25 let je to dokonce 40 %. Jak se řecká omladina dívá na nástup konzervativců? Kvantitativní výzkum nálad v řecké společnosti jsem zatím nezaznamenala, mohu tedy vycházet jen z toho, jak mladí volí. Nicméně pořád nevíme, jestli je tento trend dlouhodobý, nebo je jejich hlas protestní, a jak se tedy bude mladý řecký volič chovat v příštích volbách. Ty se v Řecku konají mnohem častěji než u nás, za posledních deset let proběhly šestkrát. Silným politickým sloganem konzervativního spektra je rodina a rodinná pouta. Volební sentimenty mladých lidí jsou ostatně také velmi úzce spojeny s preferencemi jejich rodičů. Logicky, protože když mladí nemají práci, zůstávají u rodičů. A dále je otázkou, jak se vůbec dívat na řecké statistiky – tedy například počítáme-li mezi 40 % nezaměstnaných také vysokoškoláky včetně těch, kteří studují nebo studují už druhou nebo třetí vysokou školu, a co je případně důvodem toho dalšího studia. Myslím si, že obraz řecké reality je mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá, a je potřeba brát v úvahu, na co slyší voliči střední a starší generace a jak se v řecké společnosti posouvá žebříček hodnot.   Jaký je vlastně profil Nové demokracie? U Nové demokracie je patrný tradiční konzervativní diskurz na notu rodiny, církve a národa – homogenního, řeckého, pravoslavného, jak je ústavně definován – rodiny a církve. Ostatně to bylo vidět i během inaugurace současného premiéra, který opět složil přísahu na bibli za účasti pravoslavné církve právě v duchu symfonie státu a církve. Tu naopak Tsipras jako jediný porušil. SYRIZA však nepředstavila pro voliče dostatečně poutavý a nosný politický diskurz. Místo marxistického socioekonomického narativu třídního boje, jak se dalo od tehdy radikální levice očekávat, založila svou rétoriku na politicko-historické polarizaci dané traumatem řecké občanské války (1946–1949). Ten ale už řeckou společností očividně dostatečně nerezonuje.  Zatímco konzervativní diskurz zůstává víceméně nezměněn, je otázkou, jestli se levicový diskurz bude v řecké společnosti a politice dále vyvíjet jako polarizační ve smyslu perpetuální občanské války, případně jestli rozevírající se sociální nůžky přispějí k obratu směrem k socioekonomickému třídnímu boji. Nebo zda bude naopak integrační a depolarizační. V tomto směru jsme ale bohužel zatím nezaznamenali v podstatě žádné politické úspěchy, a to nemyslím jen Řecko, ale Evropu vůbec. Navíc, pokud jde o politickou depolarizaci – nejen rétoriku – mívá často spíše autoritativní než demokratizační nádech.   Co způsobilo pád premiéra Tsiprase a Syrizy? The Economist nazval období vlády Syrizy doslova centrifugou. Byl Tsipras opravdu jen takový střelec od boku? Dá se opravdu mluvit o pádu? SYRIZA přeci získala 31 %, což je ztráta 4 % v kontextu velmi složité politické a ekonomické situace, a navíc v kontextu tzv. migrační krize. Přijde mi, že tato ztráta a porážka bývá relativně chybně interpretována. Naopak bych řekla, že se SYRIZA stabilizovala. Může samozřejmě dojít k dalším změnám, které evropskými i globálními kartami zamíchají mnohem více, ale v současnosti mám pocit, že se SYRIZA etablovala na místní politické scéně jako jedna ze dvou stran už zmiňovaného bipartijního stranického systému.   Bude SYRIZA silnou opozicí? Vidíte pro ni politického partnera? V řeckém politickém systému to není tak, že každá strana získá počet parlamentních křesel úměrný počtu hlasů. Vítězná strana dostává v 300členném parlamentu „bonus“ 50 křesel, který teď Novou demokracii vynáší velmi vysoko. Takže i kdyby se spojily všechny politické strany, nedosahují počtu hlasů, které může mít jednotná Nová demokracie. Na druhou stranu je nutné říct, že přilákala mnoho voličů radikálně pravicového zaměření. Zanikla strana Nezávislí Řekové, do parlamentu se nedostala extremistická strana Zlatý úsvit. Takže je otázkou, jak samotná Nová demokracie s extremistickými voliči naloží a nakolik zůstane stabilní, jak zvládne nivelizovat tlaky na nacionalismus a radikalismus.   Vidíme tam nějaké výraznější osobnosti, které by mohly vyčnívat z opozičních lavic? Na to je ještě hodně brzy. Veřejná diskuse se v podstatě točí téměř výhradně kolem dvou řeckých premiérů, minulého a současného. Do politiky se ale například vrátil Janis Varufakis (MeRA25), bývalá Tsiprasova pravá ruka a někdejší ministr financí. Vnímám jej ale spíše jako celebritu. Myslím si, že se nejvýraznějšími řeckými politiky s (vy)pěstěnou image silných charismatických lídrů stanou právě Tsipras a Mitsotakis.   Pryč od silných řeckých mužů. V nové vládě jsou jen dvě ministryně. To je v Řecku skutečně tak tragický nedostatek političek? Spíš chybí fokus. Fokus na situaci genderové vyrovnanosti, přestože Mitsotakis několikrát zopakoval, že se pokusil zlomit genderovou nevyváženost v rámci strany a kandidátek tak, aby nejméně 40 % kandidujících byly ženy. Často podotýká, že to se mu podařilo, ale tvrdí, že ženy nebyly nakloněné tomu, aby se v politice více angažovaly. Můj názor na tohle je velice vyhraněný. Můžeme to samozřejmě odehrávat na rovině tradiční a přijmout Mitsotakisova tvrzení, podle mě ale situace není tak jednoduchá. Mám pocit, že když se chce, všechno jde, ale ono se prostě moc nechce.   Jaké jsou jeho hlavní úkoly bezprostředně po nástupu do funkce? Slibuje, že některé věci se změní v krátkém časovém horizontu. Na řeckou politiku není recept v krátkém časovém horizontu. Máme před sebou léto. To s sebou jistě ponese další příliv běženců, který opět v posledních letech narůstá. Efektivně kontrolovat Egejské moře členěné stovkami ostrovů a ostrůvků není snadné. Zajistit chod země tak, aby z neuvěřitelného hospodářského náporu, který ji vždy v létě díky vábničce plážového turismu čeká, vytěžila co nejvíce a zároveň aby pokud možno zůstaly pod kontrolou problémy s tím spojené, především bezpečnostní a environmentální, je teď v podstatě zásadním úkolem. Z mého skromného pohledu je reálně nemožné chtít víc, skutečná politika začne zase až po letní sezóně. {/mprestriction}  Kateřina Králová (*1976) je historička, která se ve svém výzkumu dlouhodobě věnuje Řecku, střední a jihovýchodní Evropě. Od roku 2017 působí jako vedoucí Katedry ruských a východoevropských studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Čas načtení: 2024-03-03 15:40:46

Staré problémy nahrazují nové problémy

Mnoho lidí marně dlouho hledá zaměstnání a tak se dostávají do dluhů, logicky to musí mít nějakou příčinu? Tou příčinou je globalizace a automatizace, skončila globálně doba ve které se vše dělalo ručně a co se vyrobilo to se spotřebovalo v místě výroby nebyl zde vývoz ani dovoz zboží. Jakmile začal ve velkém vývoz a… Číst dále »Staré problémy nahrazují nové problémy

Čas načtení: 2024-03-05 16:46:33

Facebook nefunguje: uživatelé se nemohou přihlásit, problémy hlásí i Instagram

Služby Meta ode dnešního odpoledne nefungují Problémy s připojením hlásí uživatelé Facebooku, Instagramu i Threads Meta se prozatím zdržuje jakýchkoliv komentářů Pokud se vám dnes odpoledne nedaří přihlásit k Facebooku, chyba není na vašem přijímači. Služby holdingu Meta postihl rozsáhlý výpadek, problémy nahlašují uživatelé z celého světa. Kromě sociální sítě Facebook nefunguje ani Instagram, chatovací aplikace Messenger nebo nová mikroblogovací platforma Threads. Přečtěte si celý článek Facebook nefunguje: uživatelé se nemohou přihlásit, problémy hlásí i Instagram

Čas načtení: 2024-03-20 06:00:01

Naděje v boji s Parkinsonovou chorobou: Pomáhat mohou nanokrystaly zlata v mozku

Léčba zlatem řeší energetickou nerovnováhu, která vzniká v mozku, což by mohlo znamenat minimálně částečné uzdravení pacientů. „Jsme opatrně optimističtí, že s touto strategií budeme schopni předcházet některým neurologickým postižením, nebo je dokonce zvrátit,“ potvrdil ve zprávě doktor Peter Sguigna, odborný asistent neurologie v Ústavu mozku Petera O’Donnella Jr. v Texasu. Celá studie je zde. Pokud by se tato vize uskutečnila, znamenalo by to naději pro stovky tisíc lidí, kteří trpí neurodegenerací. Parkinsonova nadace odhaduje, že v USA žije s Parkinsonovou chorobou téměř milion lidí, což z ní činí druhé nejčastější neurodegenerativní onemocnění po Alzheimerově chorobě. V České republice touto nemocí trpí přes třicet tisíc lidí. „Trend je navíc takový, že každý rok přibude víc nemocných lidí než ten předchozí,“ řekl pro Čtidoma.cz MUDr. Jaroslav Pečenka. Parkinsonova choroba přichází nepozorovaně. Lékař popisuje první symptomy Číst více Příznaky Parkinsonovy choroby Třes – chvění rukou je jedním z prvních příznaků. Zpravidla se zpočátku objevuje pouze v jedné končetině. Zpomalený pohyb. Ztuhlost svalů. Problémy s postojem a rovnováhou. Ztráta schopnosti provádět určité pohyby podvědomě (mrkání, úsměv a další). Problémy s řečí – často jde o její zrychlení nebo zeslabení. Problémy s psaním – zmenšení písma nebo úplná neschopnost psát. Zlato jako katalyzátor Jedním z charakteristických znaků parkinsona a roztroušené sklerózy je rychlý pokles energetického metabolismu mozku. „Zdravý mozek potřebuje, aby měl neustálý přísun adenosintrifosfátu (ATP), který je zásadní pro skladbu všech buněk. A čím jsme starší, tím se aktivity buněk zpomalují. Tím pádem má mozek méně ATP, které by využil ke své činnosti,“ vysvětluje MUDr. Pečenka. Energetický metabolismus mozku lze podle odborníka měřit pohledem na poměr redukovaných a oxidovaných forem molekuly nikotinamidadenindinukleotidu (NADH a NAD+, v tomto pořadí). To jsou obě životně důležité složky Krebsova cyklu, vícestupňové buněčné reakce, která generuje energii ve formě ATP. „Zacílení této rovnováhy mezi NAD+ a NADH by mohlo být klíčem ke zlepšení symptomů spojených s neurodegenerativním onemocněním,“ doplňuje Jaroslav Pečenka. A právě zde přicházejí na řadu nanokrystaly zlata – mohou fungovat jako katalyzátor pro zvýšení energetického metabolismu a zvýšení poměru NAD+/NADH. Nález starých mincí možná vysvětlí smrt půl milionu Židů a změní pohled na historii Číst více Zlepšení bylo jasně vidět Experimentální léčba, která byla použita v klinické studii, byla pojmenována CNM-Au8. Celkem bylo přijato 24 pacientů. Po základním vyšetření, v rámci kterého byl posouzen poměr jejich NAD+/NADH a dalších ukazatelů, užívali denní dávku CNM-Au8 po dobu 12 týdnů. Dohromady na konci studie pacienti zaznamenali v průměru 10,4% zvýšení poměru NAD+/NADH, což dokazuje, že léčba měla zamýšlený efekt. Hladiny ATP se také normalizovaly. Pacienti s Parkinsonovou chorobou hlásili i zlepšení některých motorických příznaků, které jsou spojeny s onemocněním, což naznačuje, že CNM-Au8 by mohl mít skutečný dopad na kvalitu jejich života. „Zásadní také je, že nikdo neoznámil vedlejší účinky, což je podle mého názoru takový malý zázrak. Celé je to zajímavé, a i když je ještě velmi brzy na závěry, léčba se zatím jeví jako velmi přínosná,“ doplnil MUDr. Pečenka pro Čtidoma.cz. Je tedy možné, že zanedlouho bude něco na bázi zlatého koktejlu doporučováno lékaři po celém světě. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí.

Čas načtení: 2024-04-07 05:27:41

Větší podpora ze strany úřadů udrží duševně nemocné mimo vězení, naznačuje studie

Lidé s duševními problémy podle amerických expertů častěji končí za mřížemi kvůli nedostatečné podpoře okresních úřadů.   Lidé mnohdy skončí ve vězení kvůli špatné životní situaci, která je dožene až ke kriminální činnosti. Ztráta práce a finanční problémy, alkohol a drogy, duševní nemoci, tohle všechno může dostat člověka za mříže. Jakmile si takový jedinec odpyká trest, čeká ho tvrdý návrat do reality, který se v některých případech může rovnat šoku. Vězeň se musí začlenit do civilizované společnosti tak, že si najde práci a přizpůsobí se spořádanému životu. Často přitom čelí pokušení, které ho do vězení dostalo, a mnohdy i předsudkům, kvůli nimž

Čas načtení: 2024-04-13 19:40:08

Jak najít na problémy řešení které funguje?

Jak vyřešit problém o tom je náš život od té doby co zde jako lidi existujeme, problémy nemají jenom lidi ale mají je i všechny formy života a všechny organizace. Podívejme se do hloubky na to proč zde existují problémy, je to o příčině a následku protože každý problém má nějakou příčinu, pokud je příčina… Číst dále »Jak najít na problémy řešení které funguje?

Čas načtení: 2024-04-23 13:00:01

Vážná nemoc skvělého Miroslava Donutila: Lékaři mu neřekli diagnózu a pokazili léčbu

O těžké nemoci, která jeho život změnila k nepoznání, věděl Miroslav Donutil už od svých osmnácti let. Mnozí se domnívají, že jde o epilepsii, on sám to ale nepotvrzuje. Pokud by tomu tak bylo, patrně by nemohl hrát s takovým nasazením, jak jej známe. Přesto nebylo daleko k tomu, aby se mu podivné záchvaty staly osudnými, jak zmiňuje i pořad České televize.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Drobné problémy i bezvědomí O nemoci, která se objevovala déle než třicet let, aniž by se herec dozvěděl skutečnou a jistou diagnózu, hovořil také několikrát například na vlnách Českého rozhlasu. S problémy, které mu přinášela, a jejími projevy se nijak netajil. Někdy šlo jen o „zadrhnutí“, tedy jakési zahledění se, chvilkovou nepozornost, ale jindy upadal do bezvědomí. Nikdy nemohl tušit, kdy přijde další záchvat.  Šlo skutečně o život „Když jsme se přestěhovali do Prahy, Mirek dostal novou doktorku, která se o něj starala. Změnila mu léky a ony nezafungovaly úplně dobře, takže začal mít poměrně velké zdravotní problémy. To všechno v době, kdy potřeboval zkoušet, potřeboval se odprezentovat. Já jsem do toho měla malé miminko a byli jsme v úplně cizím, novém městě, bez rodičů a bez kamarádů, takže to bylo trochu složité období,“ svěřila se manželka Miroslava Donutila v televizním dokumentu Neobyčejné životy, věnovaném právě jejímu muži.  Nový lékař a obrat k lepšímu Pak ale přišel naštěstí tolik potřebný obrat, když mu jeho herecký kolega Josef Vinklář doporučil skutečného odborníka. Nemoc začala svoje útoky vzdávat a pak se stalo zdánlivě nemožné –prakticky všechny tyto zdravotní problémy jakoby zázrakem po téměř pětatřiceti letech zmizely.  Premiér Stanislav Gross před smrtí přiznal, kde vzal milion na luxusní byt. Omluvil se, že zklamal Číst více Nenapodobitelný herec a vypravěč I přes všechny potíže, s nimiž se musel v životě Miroslav Donutil vyrovnávat, bychom jen těžko hledali herce, který dokáže sám dlouhé desítky minut bavit zaplněné hlediště historkami, při kterých divákům doslova tečou slzy smíchu. Bez jediného zaváhání navazuje zdánlivě nenavázatelné příhody a lidé se baví jako málokdy jindy. Zapomenout samozřejmě nemůžeme ani na jeho vynikající role v televizi, ve filmu a hlavně v Národním divadle, jehož členem byl podle oficiálního webu od dubna roku 1990. V roce 2013 se rozhodl odejít.   Šest set repríz v roli Truffaldina Pravděpodobně nejznámější rolí Miroslava Donutila na scéně naší zlaté kapličky byl Truffaldino v legendární hře Sluha dvou pánů, s níž se rozloučil po neuvěřitelné šestisté repríze. V té době již v Národním divadle „jen“ hostoval právě v této nezapomenutelné roli.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali.

Čas načtení: 2024-06-05 17:00:01

Britské námořnictvo může citelně oslabit, letadlové lodě Jejího Veličenstva mají problém vyplout

Velká Británie touží obnovit svou někdejší námořní moc, a rozhodla se proto postavit ve třídě Queen Elizabeth dvě plavidla: jedno stejnojmenné a druhé s názvem HMS Prince of Wales. Obě jsou sice už ve službě, nicméně jejich funkčnost a schopnost nasazení jsou značně limitované. Jak píše magazín National Interest, HMS Queen Elizabeth i HMS Prince of Wales už potkala série potíží, které zahrnují jak technické a mechanické problémy, tak operační omezení.  Za hodně peněz málo muziky A vrásky na čele britskému námořnictvu dělá také skutečnost, že letadlové lodě v hodnotě 7 miliard liber nejsou v určitých případech schopné ani vyplout na moře. Podle jejich dosavadní služby bychom je mohli s nadsázkou označit za nevydařenou sérii, která v sobě kombinuje technické a operační limity a v neposlední řadě také smůlu.  Seriál, z kterého bolí oči a uši. Hlava Medúzy je přehlídkou nepřirozených dialogů Číst více Jak uvádí server forces.net, v únoru 2024 se měla HMS Queen Elizabeth zapojit do námořního cvičení NATO s názvem Steadfast Defender, největšího od skončení studené války. Nicméně u britské letadlové lodi byla zjištěna závada související s pohonným systémem, a tak se cvičení nemohla zúčastnit. Nahradila ji nakonec její sesterská loď.  Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více První jednotku, která byla v moderní třídě letadlových lodí postavena, potkala rovněž nehoda v podobě požáru, když kotvila ve Skotsku. I když se jednalo o malý požár, který nemohl ohrozit ani techniku, ani lidskou sílu, dokresluje to názorně, s jakými problémy musela loď od zavedení do služby v roce 2017 zápasit.  Krátká služba bohatá na problémy HMS Prince of Wales potkaly také problémy ve službě. V srpnu 2022 mělo plavidlo namířeno na společné cvičení s americkým a kanadským námořnictvem, jeho součástí měla být i americká námořní pěchota. Vše se zdálo být s lodí v pořádku, nicméně to bylo jen zdání, protože u ostrova Wight se porouchalo pohonné ústrojí, konkrétně lodní šroub na pravoboku. Letadlová loď musela být odtažena do přístavu Portsmouth k další inspekci. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Tím ovšem nezdary na moři neskončily. HMS Prince of Wales zaznamenal podobné potíže, tedy s pohonem, i v únoru 2023. Nespolehlivost letadlových lodí, které mají symbolizovat britskou námořní sílu, jsou nepříjemností, která se může propsat negativně do dalších britských plánů.  Nekončící potíže britského námořnictva Námořnictvo bojuje nejen s nedostatkem lidské síly, zásobami, logistickými potížemi či nedostatečným financováním. Do toho započítejme již zmíněnou poruchovost obou vlajkových letadlových lodí, které mohou ohrozit akceschopnost NATO. Největší problém však představuje provozuschopnost velkých hladinových plavidel, protože ty jsou klíčovou součástí námořnictva. A letadlové lodě, které jsou ve službě pouze krátce, zatím Britům radost rozhodně nedělají. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Z Dity nebudou mít Rusové žádnou radost. Česká houfnice nové generace v ukrajinských službách.  

Čas načtení: 2024-06-07 09:18:00

Co nám říká nemoc nebo bolest těla?

Když se s námi něco děje, měli bychom své tělo vyslyšet, protže to, co říká, má příčinu úplně někde jinde. Uvádím několik případů, kdy tělo dává jasně najevo, co ho trápí. Kuří oka nejsou od malých bot, mívají je totiž i lidé s kvalitní obuví nebo chodící v sandálech či bosky. Jsou od problémů s močovými cestami.Rýmy jsou zaviněné stejným problémem, tedy močovými cestami, není to proto, že se nenosí šála.Záněty mandlí nevyléčíte tím, že je vytrhnete. Je třeba normalizovat funkci jater a slinivky břišní, tím se normalizuje kyselost či zásaditost sliznic a streptokok, či stafylokok nebude mít vhodné prostředí pro svou existenci a sám se z mandlí ztratí. Současně je třeba povzbudit funkci ledvin. Po antibiotikách sice méně odolný streptokok chcípne, ale ten odolnější přece jen v nějakém počtu přežije, a pokud jste současně neléčili prostředí, pak se znovu vykultivuje do plného počtu. Jenže už vzdoruje antibiotikům. Pokud mu pak ty mandle přece jen uštípnete, pak se prostě přestěhuje na kterékoliv jiné místo v těle.A máte další problém. Ale nikdy není na závadu omezit , nebo ještě lépe zastavit přísun sacharidů, kterými se ten streptokok nebo zlatý stafylokok a podobní prevíti vyživují. Nejspíš bude úřadovat bakterie. Zde si můžemne pomoci s Euniké Pink Grape a nakombinovat s Powerful Workerem. Křečové žíly nejsou "žilním" problémem. To jenom na žílách v určitých místech se demonstrují problémy jiných orgánů, nejčastěji jater, ledvin a močového měchýře. Křečových žil se nezbavíte odoperováním, a když, pak jen krátkodobě. Vrátí se. Je třeba léčit zmíněné orgány. A hlavně vysadit cukry.Malé mozkové příhody a "mrtvičky" nejsou chorobou mozku. Je to problém křehkých žil a mozek to jen "odnáší".Infarkty myokardu nejsou chorobou srdce, ale žil. Jenže chudák srdce. Praskání žil a tvorba modřin není z přebytku cholesterolu. Je to naopak z jeho nedostatku, a spravíte to mimo jiné právě konzumací vajec, pokud na ně máte chuť, nebo kůží z pečené drůbeže, i když to zní jako opak toho, co nám tvrdí bílá medicína.Lupénka a jiné dermatózy nejsou nemocí kůže. To se pouze na kůži projevuje přiotrávení člověka a špatná funkce čistících orgánů. Musí se léčit zvnitřku a mazání mastiček na kůži je jen doplněk, který pomáhá zacelovat ranky a zabraňuje škrábání.Krevní tlak vysoký nebo nízký není způsoben jen srdcem a žilami. Tlak je ovlivněn také játry (horní) a ledvinami (dolní). Srdce a žíly změnou tlaku ale trpí, jak jinak.Otoky kotníků nejsou od námahy nohou. Jsou od ledvin, močových cest, srdce a žil. Vliv srdce se více projevuje v létě, vliv ledvin převažuje v zimě, ale vždy je třeba léčit oba orgány, aby splaskly nohy.Lámavé a štěpivé nehty nejsou jen z nedostatku minerálů. Signalizují poruchu ledvin. Ledviny jsou zodpovědné i za stav vlasů. Bohužel oprava štěpících se nehtů trvá dlouho, také půl roku.Ulceróza, jinak vředová choroba, velmi často na dvanáctníku, není od nervů, jak se nám občas medicína snaží namluvit. Je od špatné funkce jater, a jejich partnera žlučníku, a to zejména na jaře. Zato podzimní vředy jsou od stejně špatné funkce slinivky. Je samozřejmě možná ještě varianta, že slinivka s játry jsou na tom už tak zle, že nerozeznají roční období a zlobí průběžně. Těch případů přibývá téměř kvadraticky. Léčba by měly být v podobě lehčích jídel, raději zeleninových, ale nejlepší je si dietu vyzkoušet ve smyslu "jím to, co mi dělá dobře." Čaje jsou jasné, budou to ty na játra a žlučník nebo na slinivku, popřípadě oboje, což je většinou lepší. Je vhodné je doplnit jitrocelem, který pomáhá hojit sliznici, případně řepíkem, nebo při dobré snášenlivosti i heřmánkem. Vředová choroba není způsobena ani bakterií Helicobacter pylori, jak se nám snaží namluvit někteří další lékaři. Tato bakterie je běžnou součástí naší žaludeční mikroflory, kde se vyskytuje v malém množství. Pokud dojde ke zhoršení funkcí jater či slinivky, nebo zvýšený přísun sacharidů, pak se zákonitě změní i kyselost či zásaditost (acidobazická reakce) na sliznicích a změní se složení mikroflory. Helicobacter se přemnoží, protože vznikne pro něj vhodné životní prostředí, které je  současně ale nevhodné pro sliznici dvanácterníku. Tudíž dojde k poškození sliznice téhož, a přemnožený Helicobacter je pouze doprovodným jevem, který ale ani zdaleka není prvotní příčinou.Bolestí v kyčlích se nezbavíte totální endoprotézou kyčelního kloubu. Zbavíte se jí léčením jater, žlučníku a žlučovodů a rozpuštěním žlučníkového bláta, písku a kaménků. Velmi důležitá záležitost je i stav močových cest a měchýře, zrovna ten se velmi podepisuje na stavu kyčlí, podobně jako žlučník. Léčení žlučníku neznamená jej uříznout! Pokud již k té endoprotéze došlo, nezlobte se na chirurga. Ten jen zachraňuje, co zpackal jeho kolega internista.  Proto základ všeho, co byste nejprve měli v případě problémů s tělem udělat je, vyčistit mu játra, plíce a ledviny, aby mohly začít samoléčebné procesy. Od toho je výborná kombinace Euniké Silver a Euniké Deparim.Tenisový loket není od námahy, ani pracovní, ani sportovní. Znamená to jen, že nejsou v pořádku střeva. Ale námaha to může ještě zhoršit, přirozeně. Loket vnitřní, to je blíže k tělu, je ovlivňován tenkým střevem a dvanácterníkem, a loket vnější, to je ten co se do něj vždycky praštíme, má nastarosti také střevo, ale tlusté. A aby to nebylo tak jednoduché, tedy vězte, že pokud vlastníte "tenisák" na pravém lokti, pak se do hry zapojily více játra a žlučník, případně žlučovody u těch, co již žlučník nemají. Levá strana je více ovlivněna slinivkou břišní, takže větší výskyt může být u cukrářů a poruch se stolicí, případně u hemeroidů.Parodontóza není od věku, jistě jste si všimli, že parodontózou trpí i mladí lidé, a že to tedy jen tím věkem nebude. Stejně tak i kazivost zubů a tvorba "hnisavých váčků", chobotů v dásních, je  způsobována kvalitou funkce vnitřních orgánů. Tyto funkce se u starších lidí postupně omezují a zpomalují, proto ta pověra o věku. Množství starších lidí však na parodontózu ani další zubní problémy netrpí, protože jejich vnitřní orgány dokáží fungovat a "vzdorovat věku", a naopak, i mladší orgány mohou být nemocné či jinak špatně funkční a jsou tu problémy u "mladších zubů". Takže řezáky se mohou kazit od ledvin a močového měchýře, za špičáky mohou játra se žlučníkem, předstoličky jsou ovlivněny slinivkou a žaludkem, stoličky ovládají plíce a tlusté střevo a zuby moudrosti mají ve správě srdce s tenkým střevem. Bolesti v kolenou mohou být od ledvin, močového měchýře, jater, žlučníku, slinivky nebo žaludku.Vždy je možno bezpečně rozeznat, od kterého konkrétního orgánu to je.Bolest přešla, když bylo koleno asi o dva měsíce starší.Artróza je obecné označení kloubních poruch, bolestí a deformací. Poruchy mohou být na kloubech malých i velkých kostí i páteře. Ale toto označení, ani současná léčba neurčuje příčinu, ani způsob odstranění. Problematická je i doba vznikání, která trvá léta, a doba léčby, která trvá ještě déle.Tedy spíše nám ukazuje, co bylo zanedbáno, ale při bolestech lze odpomoci působením na konkrétní orgány. Obecně vždy v tom lítají ledviny, ale podle jednotlivých kloubů se do hry zapojují další orgány.Při bolestech kloubů palce u ruky se jedná o plíce, ukazováček je tlusté střevo, prostředníček, prsteníček a malíček jsou žíly, srdce a tenké střevo. Zápěstní kloub na malíkové straně je tenkéstřevo,plíce, na palcové straně, blíže hřbetu ruky,tlusté střevo.Karpální tunely jsou kardiovaskulární záležitosti a stlačeným nervem.Bolest lokte je, když vynecháme úrazy, záležitost střev, stejně jako ramena. Bolest kotníku značí močové cesty a ledviny.Velký kloub pod palcem patří slinivce. A prsty u nohou od palce k malíčku ovlivňují slinivka,játra, žaludek, žlučník a močový měchýř.Bolest páteře může značit problém se skřípnutým nervem, špatnou plotýnkou ale i ledvinami.Kromě pročištění střeva a filtrů, je nutné se zaměřit na stravu. Tím začít. A když ji obohatíte o tříměsíční kúru Euniké for Woman nebo Euniké for Man a následně najedete na prevenci a budete se držet zdravého životního stylu s výváženým jídelníčkem, pak tělo se samo začne dávat do pořádku, zregenruje si problémy a vás bude tento nový styl života i bavit. Samozřejmě pohyb hraje vemi důležitou  roli.

Čas načtení: 2024-07-10 11:12:08

8 rad, jak si nenechat zkazit dovolenou technickými problémy s autem

Před odjezdem na letní dovolenou většina lidí neví, kde jim hlava stojí. Často si pak v tom shonu neuvědomí, že je čeká tisícikilometrová cesta autem, kterým jsou jindy zvyklí zdolávat spíše jen desítky nebo stovky kilometrů. To s sebou nese nejeden zádrhel, který může následně dovolenou proměnit v noční můru. Další problémy vás pak mohou […]