Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-04 13:32:45

Francis Fukuyama: Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu (ukázka z knihy)

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.   Ukázka z knihy: KAPITOLA 13 Národní příběhy Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami. Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích. Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu. Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva. Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117 K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží. Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka. Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie. Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států. Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem. Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali. Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou. Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu. Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize. (...)    116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998. 117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334. 118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity). 119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017. 120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.   Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii. Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-01 21:55:06

AstraZeneca přiznává, že její vakcína proti COVID-19 může vést ke smrtelným vedlejším účinkům

Farmaceutický gigant AstraZeneca v soudních dokumentech přiznal, že jeho „vakcína“ proti Covid-19 může způsobit vedlejší účinky, které mohou vést ke vzniku krevních sraženin a smrti. Britsko-Švédská farmaceutická společnost, která v současné době bojuje proti hromadné žalobě kvůli obvinění, že její… The post AstraZeneca přiznává, že její vakcína proti COVID-19 může vést ke smrtelným vedlejším účinkům first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-02-07 08:49:02

Proč oprava silnice v Česku trvá? Protože...

Proč jsou věci v Česku složité? Ukážu vám to na případu, který mám už trochu v oku. Taková rekonstrukce silnice. Pojďme se podívat na to, proč v Česku trvá měsíce ba i roky, zatímco Čína nebo Holandsko to spíchnou za víkend. Jak se opravuje silnice? Inu, odfrézujete starý povrch a vylijete nový - to je taková stavbařská obdoba Cermatího formuláře, co spíchne středoškolák za týden. Jasně, když to bude takhle, tak to pořešíte obratem. Děláme to tady rok a zatím jsem na takový případ nenarazil. Ve skutečnosti toho v silnici máte mraky jiného, protože bylo (a je) zvykem tam přihodit inženýrské sítě, zejména vedení technického vybavení. Například kanalizaci, vedení elektřiny, datových sítí, plynu nebo topné kanály. Vodovodní řad. A tady to začíná být zajímavé, protože každá taková síť zvykne mít jiného majitele. Elektřina je třeba ČEZ Distribuce, voda místní vodárny, plyn Gasnetu, datové sítě dalších dvou operátorů a nepoužívané topné kanály už nejde dohledat. Moudré je v takovém okamžiku už mít rozmyšleno, zda tuto infrastrukturu není vhodné opravit, neboť by bylo trapné vylít novou silnici a za týden dostat echo, že je třeba to rozkopat, protože zkolaboval kanál. Řekněme, že jako v našem případě kanalizace patří obci, takže se rozhodnete ji opravit, plus upozorníte všechny ostatní, že se něco bude dít a ať si to rychle rozmyslí. Obojí je zakázka velkého rozsahu, takže ji soutěžíte. Zvláště soutěžíte zborku/rozborku silnice, zvláště opravu kanalizace, protože tohle jedna firma nezvládne udělat dobře a/nebo přiměřeně levně a o peníze tu jde. První problém přijde ve chvíli, kdy se jeden z účastníků tendru na opravu silnice odvolal, jenže tendr na opravu kanalizace dobíhá v termínu, takže musíte vítězi dát vědět, že se termín opravy posouvá na neurčito. Opravář kanalizace nechce o zakázku přijít, tak neurčitě přislíbí, že se uvidí, až se uvidí. Konečně jsou vypořádány námitky opravářů silnic, takže se silnice rozkope, což je ten moment, který vidí běžní obyvatelé města (v tuhle chvíli za sebou máte cca. čtyři měsíce práce). Okamžitě se dohadujete s vysoutěženým opravářem kanalizace na novém termínu, jenže on má zrovna plno, protože začal opravovat ve vedlejším městě. V tu chvíli víte, že budete mít silnici otevřenou minimálně měsíc bez toho, že by se do kanalizace hráblo. A vypadáte jako trotl, který není schopný si dát za sebe dva termíny objednávek. Konečně přijíždí první lidé opraváře kanalizace, pracuje se pomalu, protože nemohl poslat všechny lidi, polovina jich dodělává ještě to v sousedním městě. Ale už to alespoň vypadá, že se něco děje. Vykope se kanalizace, jenže se mezi tím ozvou elektrikáři, že by si přeci jen chtěli dát silnější kabel. Křičíte, že to už ani omylem, že měli dost času si to rozmyslet, oni si obratem podávají žádost o výkopové povolení, protože už mají hotový projekt a přikleplé od vedení posílení páteřního rozvodu, takže půlce obce přestane vypadávat elektřina. Výkopové povolení byste jim udělili tři týdny po plánovaném termínu dokončení silnice, čili se s nimi domlouváte, že to přeci jen nějak půjde a ať si ten kabel udělají, až bude hotová kanalda, co už s tím taky, tu elektřinu obec potřebuje. Mezi tím se přihlásí firma, která tvrdí, že její jsou ty topné kanály a že je sice nepoužívá, ale poškodit je nesmíte, že je chce zrovna prodat. Ujišťujete je, že nic nepoškodíte a že chcete nabývací titul, jestli jsou fakt její, ona odpovídá, že při předběžném ohledání není dodrženo ochranné pásmo, takže si telekomunikační operátor má posunout chráničku o 120 cm vedle ve výkopu, v němž zbývá po započtení ochranných pásem sítí deset čísel. Znovu požádáte o nabývací titul, což znamená, že zatím situaci nemusíte řešit. Do toho volá stavbyvedoucí, že plynové potrubí, které na projektu z roku 1978 vede přesně tudy, vede přesně jinudy, kudy elektrikář pokládá kabel vedoucí přímo do Temelína a že to norma nevidí úplně pozitivně. Zdvořile žádáte plynaře, aby si plynovou přípojku šoupli a oni promptně odpovídají, že si to naprojektují, vysoutěží překlad a přeloží, že máte pravdu. A že to bude tak měsíc trvat, než si to naprojektují, měsíc budou soutěžit, měsíc čekat na dodavatele a pak se měsíc bude šoupat. Stavbař řve, vy řvete, jediný výsledek je, že oba chraptíte. Jste tři měsíce od momentu, kdy jste do silnice hrábli a máte před sebou výhled na další čtyři měsíce, kdy se budou po staveništi prohánět leda mravenci. Je listopad, po mnohých prostojích a odkladech si všichni si v silnici zhruba tak vykutili, co měli. Před měsícem přišel nabývací titul, v němž se tvrdí, že národní podnik Dřevoplast převádí kotelnu včetně příslušenství na státní podnik Sádromont, jehož právním nástupcem je někdo, jehož jméno vzdáleně připomíná odesilatele dopisu. Ptáte se právníka, jestli topný kanál je příslušenství, ten dává nesestřelitelný právní rozbor na pět stránek, že ano, přičemž jeho kolega z téže právní kanceláře na dopis lepí postit lístek, že podle něj to tak není. Vydáváte pokyn k uzavření silnice, máte za sebou osm měsíců perné stavby, z níž asi tak tři týdny se na stavbě něco nevalným tempem dělo. A jste v pohodě, protože do konce listopadu zbývá ještě pár dní, obalovny asfaltu zavírají až v půlce prosince, takže to ještě všechno stihnete vylejt a teprve pak zatelefonujete údajnému majiteli kanálů, že ochranná pásma byla dodržena a že se o tom bohužel nemůže přesvědčit, protože už je zavřeno a jeho žádost byla ověřena pozdě. Už se nemůže nic pokazit. Ráno jdete do práce, s dětma, které se radují, jak krásně chumelí. Zvoní mobil. Stavbař vás upozorňuje, že zima letos začala o dva týdny dříve a že obalovna ukončila provoz, takže vylít povrch můžeme až zase v březnu, když si rychle rezervujeme materiál. Jenže oni s námi mají smlouvu jen na letošní rok, museli by platit penále, s tím nesouhlasí. Účtárna vás upozorňuje, že fakturu za opravu silnice je potřeba zaplatit do konce roku, jinak narozpočtované peníze propadnou. Dvě hodiny řešíte finanční operaci, která rozhodně nebyla v přířučce “Podvojné účetnictví snadno a rychle”. Jasně, stavbař už má na březen sehnané zakázky, musí živit lidi, nemůžete mu to vyčítat. Obvoláte ostatní stavbaře, jenže na položení asfaltu za pár korun se vám každý vykašle. Zakázku by brali celou, ale ne tuhle prkotinu, se kterou jsou jen nervy. Starý dodavatel vám z lítosti zkusí na přelomu dubna a května někoho sehnat, kdo tam rychle položí asfalt. Je květen a vy po roce a třech měsících máte konečně hotovo. Jste vyflusnutí, demotivovaní, na pokraji alkoholismu a s vědomím toho, že jste porušil čtyři směrnice a dva zákony. Vaše investiční oddělení na poradě dostane vlažnou pochvalu, protože všichni přeci jen cítí, že chválit se za tempo opravy 60 cm silnice za den není to pravé ořechové. Do toho šéf investic zahlásí “A teď si to samé uděláme na silnici v městské památkové zóně, na kdy naplánujeme první schůzku s archeology?” - a vy si uvědomíte, že tohle byla ještě ta snadnější varianta. Kolem desáté večer máte teprve možnost zamyslet se nad otázkou, kterou vám někdo sugestivně položil na facebooku: co ty debile kurwa může být tak těžkého na tom, opravit 300 metrů silnice? Nevím. Další otázku. Update: Jo a jak to dělají ty holanďani? Za prvé nemají infrastrukturu v tak katastrofálním stavu, takže se jim to tolik nesype. Za druhé od toho mají dokumentaci, kterou jsme my v Akci Z nepořizovali. Takže vědí, do čeho hrabou. A za třetí jejich infrastrukturní firmy nevyoutsourcovali projekční a opravářské kapacity, takže si všechny tyhle věci řeší inhouse a nečekají na to, co jim kdo udělá zvenku. A možná jsou tam ještě další finty. Rád se poučím…

Čas načtení: 2022-02-14 00:00:00

Bulgari se stává partnerem BAFTA a EE British Academy Film Awards

Značka Bulgari se stává oficiálním dodavatelem šperků a hodinek pro předávání cen Britské filmové akademie – EE British Academy Film Awards – a oficiálním vedlejším partnerem galavečera BAFTA 2022. Značka Bulgari je dlouhodobě úzce propojena se světem kinematografie. Nyní představuje partnerství s  ...

Čas načtení: 2024-02-12 12:24:13

Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Bill Laurance & Michael League

Už bezmála před dvaceti lety založil multiinstrumentalista a skladatel Michael League skupinu Snarky Puppy, která se postupem času vypracovala bezmála na instituci v oblasti fúze žánrů různé provenience, od jazzu přes rock až po rozličné odstíny world music. Po Leagueově boku téměř od začátku sedí u kláves Bill Laurance. Oba pánové se ve vedlejším projektu takzvaně „udělali pro sebe“ v plně akustickém projektu, jehož album Where You Wish You Were se stalo jednou z velkých událostí roku 2023. Koncert dua […] The post Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Bill Laurance & Michael League first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Soutěž o 2× 2 vstupenky na JFB – Bill Laurance & Michael League

Čas načtení: 2010-10-09 00:00:00

Žlučníková dieta není věda

Na žlučníkovou dietu je nutné přejít, léčíme-li se ze žlučníkových potíží. Vedlejším přínosem této diety je ovšem také úbytek tuku v našem těle, jelikož konzumaci tučných potravin tato dieta vylučuje. Seznamte se se žlučníkovou dietou, není složitá a pustit se do ní můžete, ať už to váš zdravotní st ...

Čas načtení: 2022-08-03 14:12:56

Knižní novinky sci-fi v červnu – Star Wars, Star Trek či postapo Metro

První letní měsíc potěšil fanoušky science fiction mnoha zajímavými knižními novinkami. Mohou se vydat na cesty do hlubin vesmíru, vypravit se do alternativní historie i nahlédnout do ještě děsivější budoucnosti. Kateřina Huňová: Sladké sny Když před lety udeřila epidemie Pandóry, lidstvo mělo na kahánku. Jedinou naději skýtal lék, jehož vedlejším účinkem byla absolutní a nenávratná... The post Knižní novinky sci-fi v červnu – Star Wars, Star Trek či postapo Metro appeared first on FANZINE.cz.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2022-05-09 14:28:19

Martin Goffa: Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“

„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.   V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta?   Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně. Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem?  Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu. Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?    Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život. S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný?   V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme… Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?    Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím. Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší?    Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím. Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní?  Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora?   Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy. Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji. Jak trávíte volný čas?  Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“. Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.

Čas načtení: 2021-12-03 14:28:41

Donu Pablovi na uvítanou

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho středeční přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové. Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily. Mám s Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost. Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné. Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun, a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program. Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, se kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory. Jak je patrné z Blažkova vystoupení Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě. Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Zemanem. I když Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník. Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-20 11:07:18

Očkování z Lübecku

Winfried Stöcker není opravdu jednoduchá osobnost. Když teď oznámil, že vytvořil novou očkovací látku proti covidu (a hned ji také na sobě a svojí rodině vyzkoušel), není to poprvé, co se dostal do titulků. Po promoci působil jako lékař v německé armádě, vedl univerzitní laboratoř v Lübecku, je držitelem mnoha patentů v oblasti laboratorní medicíny a seznam jeho publikací opravdu není krátký. V roce 1987 založil firmu Euroimmun, která se zabývá laboratorní diagnostikou a je na německém trhu největším hráčem. Má dnes 3100 zaměstnanců a působí v 17 zemích. V červnu 2017 ji prodal americkým investorům – údajně za 1,3 miliardy dolarů. Kromě toho mu patří letiště v Lübecku a pustil se do renovace klasického obchodního domu ve Zhořelci. Navíc je jeho manželka Číňanka a působil také na univerzitě ve Wuhanu. A teď k ještě ta vakcína… Na svém webu (www.winfried-stoecker.de) popisuje jím vytvořenou vakcínu „jako triviální antigen, který se dá lehce a levně vyrobit a dosahuje u očkovaných dosažení 97procentní úrovně protilátek, které neutralizují virus. U prvních sto pacientů nedošlo k žádným významným vedlejším účinkům.“ Do dnešní očkovací hysterie v Německu a celé Evropě tím hodil odjištěnou bombu. Reakce široké veřejnosti i odborníků oscilují mezi nadšením, opatrností a odmítáním. Petra Falb, viroložka a znalkyně pro schvalování vakcín, to vyjádřila jednoduše: „Pan Stöcker by měl samozřejmě jako každý jiný šanci vydat se cestou schvalování. Musel by si jenom najít partnera, který má se schvalováním zkušenosti a disponuje odpovídajícími výrobními kapacitami.“ Zdá se, že ale právě tohle není styl lékaře, podnikatele a miliardáře ze severu Německa. Nyní má na krku žalobu kvůli neoprávněnému testování. Jen pro zajímavost: Jako jeho právní zástupce bude zřejmě fungovat Wolfgang Kubicki, místopředseda Spolkového sněmu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-14 15:31:52

Der Dügg ist tot

V Basilejských novinách (Basler Zeitung) se 6. srpna objevila zpráva: Der Dügg ist tot. Někdo mi dokonce poslal mail: „dr Dügg isch tot“. Familiérní pojmenování (ve švýcarské němčině se používá před přezdívkou členu) významného švýcarského režiséra svědčí o jednom: že byl už za svého života ve „svém“ městě legendou. Ve „svém“, i když se narodil v Sybnen, v kantonu Schwyz nedaleko Curychu. Příznačné je, že v curyšském oznámení jeho úmrtí (NZZ) se hovoří o Werneru Düggelinovi. V Curychu Düggelin začínal v sezóně 1948/49 jako osvětlovač v „Schauspielhausu“ vedeném tehdy jinou švýcarskou jevištní legendou – Oskarem Wälterlinem. Ten z něho, poté co Dügg jednoduše neosvítil prominentního herce, jehož výkon se mu nezdál, udělal svého dramaturgického spolupracovníka. Tehdy působil v Curychu také původem rakouský režisér Leopold Lindtberg, který uprchl před nacisty (byl mimochodem jedním z tvůrců legendárního období curyšského Schauspielhausu během druhé světové války (Schauspielhaus tehdy patřil k těm několika svobodně hrajícím souborům v Evropě). I jemu Düggelin asistoval, ale projevoval se při tom až příliš samostatně, Lindtberg mu prý pak dal pět set franků a poradil mu, aby se vydal na zkušenou do Paříže. To tehdy mnozí mladí Švýcaři dělali – vydávali se na zkušenou: do NDR za Brechtem nebo do Paříže. „Dügg“ pobyl v Paříži dva roky. Osobně tam poznal tou dobou začínajícího Ionesca a dokonce asistoval Renému Blinovi (navštěvoval jeho divadelní školu) u světové premiéry Beckettova Čekání na Godota. Hru později režíroval ve vlastním překladu v Curychu – bez úspěchu, doba na tohoto dramatika ještě nedozrála. A na okraji Paříže hned zpočátku svého pobytu založil samostatnou „compagnie de théâtre“, která, než se – jak jinak – kvůli financím rozpadla, uvedla 5 (slovy:pět!) produkcí. K tomu se váže osobní vzpomínka. Jednou narazil Dügg na pařížském předměstí (Asnières-sur-Seine) na restauraci s vedlejším nepoužívaným sálem vhodným k provozování divadla – tak jak to bývá, respektive bývalo v některých hostincích i v Česku, nebo jak to známe z Divadelníka Thomase Bernharda. Zeptal se hostinského, zdali by tam mohl hrát, tedy – zadarmo, má divadelní skupinu! Hostinskému to zvedne tržbu, přivede nové zákazníky atd. Hostinský byl srozuměn. Dügg pochopitelně žádnou divadelní skupinu neměl. Zašel na divadelní školu a sdělil posluchačům, že má divadlo a hledá herce, kdopak by šel s ním? Samozřejmě šli prý všichni – i bez zaručeného honoráře. Jiná verze je, že ho na sálek upozornil francouzský básník Jean Lescure, s kterým se setkal po příjezdu do Paříže v kavárně univerzitní knihovny a na jeho dotaz, co dělá, mu Düggelin bez ostychu odpověděl: „Je suis un metteur en scène.“ Ale takhle, jak píšu výše, to vyprávěl nám. Buď, jak buď – se non è vero è bene trovato! Düggelin totiž byl dobrým „pábitelem“. Proto si asi rozuměl s Jiřím Menzelem, kterého během svého angažmá jako ředitel městského divadla v Basileji (1968–1975) spolu s Janem Kačerem (a dalšími zahraničními režiséry jako Kosta Spaic, Hans Bauer, Hans Hollmann, Dieter Dorn, nebo Švýcary – Reto Bapst, Erich Holliger) v Basileji angažoval. Na „éru Düggelin“ se v Basileji dodnes vzpomíná. Düggelin začínal v Basileji v šedesátém osmém ovšem především spolu s Friedrichem Dürenmattem, švýcarsky: „Durim“. Pochopitelně se znali ze společné práce především v Curychu – tam Düggelin už dříve inscenoval například Dürrenmattovy Novokřtěnce. Ten pro něj na začátek společné sezony přepracoval Shakespearova Krále Jana (režie Dügg). Nádherné představení, senzační úspěch! Publikum řvalo, když Habsburg prohlásil, že je vlastně „Aargauer“ (tedy z kantonu Aargau – nesouhlasí ovšem zcela, Habsburgové pochází z Elzasu, ale v Aargau je hrad Habsburg). O slibném počátku první divadelní sezóny se vědělo i v Československu – v Literárkách o něm psal tehdy A. J. Liehm. A v Basilejském divadle probíhala dokonce demonstrativní konference proti okupaci ČSSR, na které vystoupil právě i Dürrenmatt se svou pozoruhodnou řečí oslavující Pražské jaro jako socialistickou revoluci. Pak „Duri“ jako produkční dramaturg zpracoval a v podstatě zrežíroval namísto určeného režiséra Holligera Strindbergův Tanec smrti. A už se připravoval na další přepracování dalšího klasika. Konflikt byl předprogramovaný. „Chtěli jsme hrát Shakespeara, Büchnera, Ionesca, Becketta a ne stále jen Dürrenmatta,“ – tak nějak vysvětloval Düggelin svůj neočekávaný rozchod s Dürrenmattem, po kterém dramatik po první společné sezóně z divadla odešel. Dramaturgie hledala nové vlastní autory. Objevili se Heinrich Henkel nebo Dieter Forte. Henkel, původním povoláním natěrač dosáhl úspěchu hrou Eisenwichser (Natěrači železa). I když jednu z jeho dalších her (Olaf a Albert) inscenoval sám Düggelin, proslulosti prvotiny nedosáhl. Velkého úspěchu dosáhl během Düggelinovi éry Forte dramatem Martin Luther & Thomas Münzer oder Die Einführung der Buchhaltung (Martin Luther a Thomas Münzer, aneb zavedení účetnictví). Kritika tehdy hovořila o novém Brechtovi, představení bylo pozváno na mezinárodní festival do Benátek (mimochodem – spolu s Národním divadlem, které uvedlo Matku Kuráž s Danou Medřickou, Ninou Divíškovou, Karlem Högerem aj. v režii Jana Kačer). Spolu s dramaturgem Beilem (pracoval později s Peymannem) přivedl Düggelin na repertoár francouzské absurdní divadlo, Čechova (Racka a Židle režíroval Kačer), Machiavelliho (Mandragoru režíroval Menzel) i řadu dalších klasických (v německé oblasti méně hraného Molièra – Dona Juana v režii Antoina Viteze) i současných autorů (Bond, Sperr). Ve zpětném pohledu lze říci, že šlo mnohdy o „remaky“, které přivedl do Basileje a nechal zahrát svými herci. Jeho osobním, „dvorním“ asistentem byl Dietmar Pflegerl, pozdější úspěšný intendant v Klagenfurtu. Düggelin se snažil do divadla získat nové a především mladé publikum. Nechal vyvěsit plakáty: „Jeans erlaubt, Haarspray verboten“ (Jeans povoleny, vlasový spray zakázán) nebo v létě: „Teď přichází ten strašný bezdivadelní čas“. Přátelil se s řadou osobností ze zcela jiných oborů, tak třeba s automobilovým závodníkem „Clayem“ Regazzonim (zasáhl ho jeho těžký úraz), s výtvarníkem J. Tinguelym, nebo s tehdejším populárním trenérem basilejského fotbalového klubu FC Basel Helmutem Benthausem, Spolu zavedli „družbu“ divadla s fotbalovým klubem a udělali „deal“ – kdo šel na fotbal, dostal zlevněné lístky do divadla a naopak. Ani jsem neslyšel, že by něco podobného někoho jinde napadlo! Studenti měli vstupenky téměř zadarmo. Na začátku jeho éry mělo divadlo 0,7 procent mladých návštěvníků, na konci přes třicet (divadlo hovoří dokonce o zvýšení z 0,5 na 37 procent). A Dügg dokonce navrhl, aby divadlo bylo vůbec zadarmo, čímž se jasně přihlásil k ideám „osmašedesátníků“. „Jeho“ éra skončila nešťastným lidovým hlasováním o divadelních subvencích v souvislosti s postavením nového divadla (stavbu Düggelin nejdříve podpořil, ke konci ale – krátce před odstřelem historické neobarokní budovy J. J. Stehlina z roku 1875, tedy, když už bylo pozdě – odmítal). Düggelin tehdy prohlásil, že nevyhraje-li divadlo navýšení subvencí, odstoupí. Což dodržel. Ostatně chtěl především režírovat a úřadování ho moc nebavilo (a to i když intendant v Basileji vydělává opravdu velice dobře). Na jeho místo nastoupil tehdy H. Hollmann, vystudovaný právník, a on sám zůstal divadlu jako režisér na volné noze zachován. Ač bydlel nadále v Basileji, v historickém centru v blízkosti Münsteru – v té souvislosti: pochvaloval si, že v noci, otevře-li okno, slyší šplouchat kašnu –, inscenoval často v Curychu. Tam uvedl v minulém roce i svoji poslední inscenaci Lenz s – i v Česku známým – A ndré Jungkem. Uvedl řadu světových premiér (mimo Dürrenmatta jmenuji nejdůležitější: 1976 Kellers Abend A. Muschga, 1995 Irrläufer Hansjörga Schneidera, Lieblingsmenschen a Für die Nacht Laury de Weck 2007, 2011). A pro malé scény inscenoval klasiky absurdního divadla – Becketta a Pintera s grandiozním „lidovým hercem“ („Volksschauspieler“) a kabaretiérem Ruedi Walterem ve švýcarské němčině, kterou sám rád hovořil. Už během své éry začal režírovat i opery (Wagnera). Překvapilo mne, jak málo jsem o něm mohl nalézt. Wikipedie jmenuje jen pár vyvolených inscenací a verze jsou jen tři – německá, anglická a alemanská. Píše se o něm jako o režisérovi tichých tonů, tedy jako o režisérovi, který na herce neřval, neurážel je. Naopak v klidném rozhovoru dovedl z herce vynést skryté na povrch. Soustředil se na text, ze kterého docela krutě odstraňoval vše přebytečné (to i u aktuálních autorů). Za nejhorší v divadle pokládal vysvětlování: Otazníky jsou zakázány, výpověď musí být přesná a jasná, dovedena k tečce. Tím byl zcela blízký Dürrenmattovi. Performance a podobné experimenty mu byly cizí. Jeho oblíbený bonmot byl: „Svět je strašný, ale život je krásný.“ V asi posledním novinářském rozhovoru v zimě 2019 – tedy ještě před coronou – se ho místní žurnalista Alfred Schlienger zeptal, co by dělal, nebylo-li by divadlo. Prý to z něho vystřelilo jako z pistole: „Pocestný kazatel…, pochopitelně politický. Kdybych mohl být ještě jednou mladý, založil bych radikální stranu se zaměřením na svobodu a spravedlnost.“ Zemřel v onom „strašném bezdivadelním čase“ – letos v obou smyslech slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 07:51:21

Stoletý stařík, který jen tak nezmizí

Prkna, která znamenají svět, ho nepřivítala nejvlídněji. V nabubřelém černém fráčku nanicovatého, užvaněného maloměšťáka, jemuž trčí sláma z dřeváků, dělal kašpara a dostával na frak od kolegy Kašpárka. Soucit přitom nevzbuzoval. Vhodného partnera si taky nemohl najít, byl vyděděncem. Tuto pohnutou historii bychom mu neměli připomínat… Ale při oslavách životního jubilea je to povoleno. Tedy: před sto lety spatřuje jeho ušatá pleš světlo světa. Nebojte, nebude trvat dlouho a své místo na slunci najde. Brzy se totiž stane taťuldou. Všechno nejlepší, pane Spejble! První krůčky Podle návrhu plzeňského profesora a divadelního entuziasty Josefa Skupy vyřeže loutku Spejbla Karel Nosek už na sklonku roku 1919. Skupa v té době vystupuje v Loutkovém divadle Feriálních osad s Kašpárkem a na podzim 1920 (přesné datum není známo) k tradiční figurce poprvé připojí cvičence na hrazdě v podání prapodivné, zlověstně vyhlížející loutky s ostře řezanými rysy. Jak vysvětluje kurátor nedávné výstavy plzeňského Muzea loutek věnované Spejblovu výročí, Tomáš Pfejfer, marioneta vycházela z dadaistické formy, která teprve přicházela do módy, a diváci ani herci na ni nebyli připraveni. Budila nanejvýš rozpaky. Teprve drobné úpravy, mírné zaoblení tvarů, jí dodaly přívětivější vzezření, na němž se ve 40. letech postava de facto ustálila (originál loutky však dnes není k nalezení). To jsme ale přeskočili nejdůležitější etapu v utváření jejího charakteru. Šest let po neslavném jevištním debutu jí osud přihraje na scénu rovnocenného partnera – syna. Gustav Nosek, synovec zmiňovaného řezbáře, vytvoří zmenšenou kopii Spejbla jako překvapení pro Skupu. U diváků dvojice okamžitě zaboduje. Sami jí spontánně přisoudí, zprvu nezamýšlený, pokrevní vztah. Rodinná vazba, která se příchodem Hurvínka (ještě ze začátku označovaného jako Spejblík či Spejblátko) ustaví, znamená rozhodující předěl ve Spejblově jevištní kariéře. Zapomeňte však na starostlivého, roztomile zmateného otce, usedlého vyznavače konzervativních hodnot, kterému Hurvínek komplikuje život svými lumpárnami, jak Spejbla známe dnes. Jeho počátky provází nespoutaný životní styl a milostné pletky, a tak se o potomka zatím příliš nezajímá. Dialog otce a syna už nicméně tvoří jádro představení. Generační rozdělení rolí poskytuje úrodnou půdu pro divácky vděčnou konfrontaci dvou rozdílných světů: starší neustále poučuje, rozumuje, ale ve své prostoduchosti vše poplete, a ten mladší ho vždy přechytračí svou mazaností a důvtipem. Z tohoto období pocházejí dnes již legendární scénky postavené na jazykových hříčkách. Vpravdě výchovnou roli převezme Spejbl teprve v interpretaci Miloše Kirschnera, kterého Skupa roku 1956 jmenuje svým nástupcem. V jeho pojetí už taťulda dokáže prohlédnout Hurvínkovy rošťárny, přece jen vyzraje a zmoudří. Ve Spejblových historických proměnách je také výmluvně zaznamenán vývoj modelu rodičovství – od rádoby autoritativního, až autoritářského prvorepublikového vzorce ke stále benevolentnějšímu přístupu moderního otce. Martin Klásek, současný šéf uměleckého souboru Divadla S+H, v pořadí třetí interpret Spejbla a Hurvínka, který prohlubuje vytyčenou charakterovou linii, má v jejich vztahu jasno: „Je určitě takový, jaký má mezi tátou a synem být. Milující rodič a zrovna tak milující syn. Hurvínek si taťuldu rád dobírá, zvláště když cítí, že je rodič ve výchově či v odpovědích na synkovy provokující dotazy na tenkém ledě, ale nikdy nepřekročí pomyslnou čáru v úctě k otci. A protože v této domácnosti chybí matka (ta je, jak známo, neznámá!), jsou na sebe vázaní o to víc.“ Matka chybí, zato otců je hned několik. Povzbuzen popularitou svých loutek, zakládá Skupa roku 1930 v Plzni první profesionální loutkovou scénu. Počíná se tradice, jež na dalších 90 let ponese značku Divadlo Spejbla a Hurvínka. Jezdí po republice a podniká i první cesty po Evropě. Tomáš Pfejfer poukazuje na to, že humor klaunské dvojice je komickou hlasovou a pohybovou stylizací přenosný i bez textového základu. Skupa podle něj dovedl svůj hlasový rozsah z pomalého, bručivě huhňavého basu do fistule k mistrovství. Kirschner však posune předchozí zahraniční výjezdy na další „level“ – představení nastuduje vždy v jazyce hostitelské země. Stále živá praxe tak čítá už 22 jazyků, v nichž Spejbl s Hurvínkem vylíčili své lapálie. Nepřekvapí, že hlavně díky nim má české loutkářství zvuk i za hranicemi. Na vrcholu sil Vraťme se zpátky do Plzně. Dříve než bude roku 1944 Skupovo divadlo dočasně zrušeno a jeho majitel zatčen gestapem, stihne zažít svou největší éru. Ohrožená suverenita státu nabízí živnou půdu pro satiru, která je pevně vepsána do pracovní náplně dvojice slavných dřevěných klaunů. Vzniká hra Kolotoč o třech poschodích, jež bezprostředně reaguje na mnichovský diktát. Spejbl s Hurvínkem, vydáni na pospas rozpínavé sousedce Drbálkové, se nakrátko stávají mluvčími utlačovaného národa. Po válce bude všechno jinak. Znovuotevřené divadlo se natrvalo usídlí v Praze, ale vynucená pauza a proměněná společenská situace s sebou přináší tvůrčí nejistotu a později i umělecké kompromisy. Padesátá léta bezbřehým jazykovým hrátkám nepřejí, přesto se kritický duch z produkcí zcela nevytrácí. Skupa se těsně před svou smrtí ještě rozloučí odvážnou satirou Spejbl na Venuši, ale to už se kormidla ujímá jeho následovník Kirschner, který kvůli svému kádrovému profilu nemá zprvu na růžích ustláno. Roku 1966, když se konečně stává i ředitelem divadla, nastupuje do souboru také jeho budoucí manželka Helena Štáchová a scéna zažívá další rozkvět. V tomto období se formuje dnešní podoba Spejblovy „rodinky“. Mánička, která se sice společně se psem Žerykem objevuje na pódiu už v roce 1930 (na její podobě se vedle Skupy výtvarně podílel i jeho žák Jiří Trnka), teprve nyní dospěje do Hurvínkovy plnohodnotné parťačky. Z původní permanentně udivené, přeposlušné holčičky, ječivou fistulkou pečlivě artikulující každé slovo, se vyvine ve vzornou školačku schopnou se už za sebe postavit. Také se stabilizuje její vzhled a z někdejší sumy opatrovnic vykrystalizuje jediná, bábinka. Kateřina Hovorková, nejmladší z loutek, supluje Spejblovi trvalou ženskou protiváhu od roku 1971. Štáchová přitom naváže na tradici Josefa Skupy, rozvíjenou Milošem Kirschnerem, a obě loutky začne sama hlasově diferencovat.  Slova, slova, slova Jestliže si Skupa jako jevištní technik vystačil s minimalistickou scénou a maximum pozornosti věnoval dialogu loutkových protihráčů, s Kirschnerem začíná etapa hledání nových vizuálních prostředků a prostorových vztahů. Experimentuje s černým divadlem a porušuje dosud závazné iluzivní rámování her předsunutím loutek na forbínu s vodiči jako přiznanou součástí představení. Výtvarnou stránku podpořenou snahou expandovat z kukátkového prostoru akcentuje i současný tvůrčí tým. Efektivní uplatnění moderních jevištních technologií představuje podle ředitelky divadla a dcery Miloše Kirschnera, Denisy Kirschnerové, jednu z aktuálních výzev. Přitom hlavní oporou inscenací musí zůstat text. Připomeňme jen, že důležitým vedlejším produktem značky S+H byly od nepaměti audionahrávky a knížky.  Nakladatelství Supraphon vloni oslavilo devadesát let trvající spolupráci se Skupovými loutkami a u příležitosti letošního výročí vydalo výběrové CD se čtyřmi generacemi interpretů (nejmladším je poslední tři roky alternující Ondřej Lážnovský) pod názvem Ať žije Spejbl! Mimochodem, zvukovou historii Spejbla a Hurvínka rozebírá detailně stejnojmenný celoroční seriál recenzenta Kamila Fajmona na serveru naposlech.cz. Odkazují na něj webové stránky Divadla S+H, které během koronavirové krize nelenily a zpřístupnily svá zábavně-vzdělávací videa, včetně nově vzniklého dvanáctidílného projektu Hurvínkova nedělní chvilka pandemie s texty básníka Robina Krále. Divadlo navíc jako jedno z prvních už v polovině května zahájilo provoz. Ještě před prázdninami tak stihne uvést premiéru „miminí“ interaktivní hry Žeryčku, hop!, která bude poprvé v historii této scény určena batolatům a přizpůsobena jejich smyslovému vnímání.  Hlavní devízou Divadla S+H zůstává však slovní humor zavedených charakterových typů, které se dokážou adaptovat na aktuální situaci, aniž by zcela opustily lidovou marionetovou tradici, z níž vzešly. Vyvíjejí se, aby byly s to reflektovat současnost, ale zároveň jen do té míry, aby neztratily svou svébytnost. K té patří i osobitý slovník postav, jak upozorňuje Martin Klásek, tu a tam proložený anachronismem. I jejich jazyk se ale přizpůsobuje moderní době, pokud, jak dodává Spejblův jevištní mluvčí, zůstane v mezích dobrého vkusu a slušnosti. A tak Mánička nyní mimoděk chatuje na Facebooku, zatímco stoletý stařík dávno vyměnil oplzlé písničky svých mladistvých let za kultivovanější filozofické glosy. Ani ve vzrůstající krizi tištěných médií ale patrně noviny za tablet hned tak nevymění. Nezbývá než popřát mu další věrné generace jak dětských, tak dospělých diváků a, zkrátka, dlouhou expirační dobu.   Zaujal vás náš článek? Chcete loutkám vdechnout život? Vyšší odborná škola herecká Praha vyhlašuje na 29. a 30. června termín druhého kola přijímacího řízení oboru Herectví s loutkou. Přihlášku lze zaslat či doručit do 23. června na adresu Vyšší odborná škola herecká, Hadovitá 1023/7, 141 00 Praha 4 nebo elektronicky na vosherecka@vosherecka.cz Pomůžeme vám splnit vaše sny!   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-19 17:17:19

Červený domek v Kostelci na Hané opět připomíná básníka Petra Bezruče

 Po letech je veřejnosti znovu přístupný domek v Kostelci na Hané, ve kterém posledních 19 let svého života strávil básník Petr Bezruč. Olomoucký kraj investoval do opravy objektu téměř osm miliónů korun. „Červený domek dlouho chátral. V minulosti se dokonce uvažovalo o jeho zbourání. Teď v regionu přibylo další místo, kde lidé získají informace o životě a tvorbě umělce, který se zapsal do naší historie,“ říká náměstek hejtmana pro oblast kultury a památkové péče Petr Vrána. Opravám Bezručova domku předcházela demolice sousedního objektu takzvaného Bílého domku. Červený domek pak byl kompletně zrekonstruován – řemeslníci odstranili původní a položili nový krov a strop nad druhým nadzemním podlažím. Vybudovali sociální zařízení, úklidovou místnost a elektrické vytápění. Práce zahrnovaly také výměnu podlah za nové dřevěné či keramické. Ve dvou přízemních místnostech domu je teď situována expozice o jeho nejslavnějším obyvateli básníku Petru Bezručovi. „V místnosti do ulice je k vidění vybavení pokoje tak, jak jej Petr Bezruč obýval. V místnosti do dvora jsou panely s texty o životě a díle básníka. Uprostřed stojí vitrína s dokumenty a osobními věcmi,“ uvádí ředitelka Muzea a galerie v Prostějově Soňa Provazová.   K domu byla přistavěna pergola, kde mohou návštěvníci posedět. Nechybí travnatá plocha ani altánek, ve kterém Bezruč rád trávil volné chvíle. Provoz Červeného domku bude pouze sezónní – od dubna do října s otevírací dobou od úterý do neděle. Zájemci o výklad se musí předem objednat. Pro ostatní je vstup volný. Červený domek sloužil od roku 1962 jako Památník Petra Bezruče. Ve vedlejším Bílém domku, který Bezruč za svého života využíval ke schůzkám a jednáním, byla v roce 1977 otevřena stálá expozice věnovaná jeho životu a dílu. Po roce 1989 klesla návštěvnost natolik, že oba objekty byly uzavřeny a chátraly. Nakonec byl Bílý domek zbourán, protože podle představitelů kraje neměl velkou historickou hodnotu, a Červený domek zrekonstruován. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-03 20:19:33

Koronavirus svět nezmění

Je to tak dáno, že člověk jen zřídka prožije situaci, která je spojena s masovou emocí. Kolektivní prožitek, jako byl 17. listopad 1989 či nynější pandemie, vytváří iluzi, že svět vstupuje do zcela nové etapy. Jenže dějiny jsou přeplněné takovýmito dramaty – a svět se příliš nezměnil. I když exponenciálně rostou vědecké znalosti a vyvíjejí se revolučně nové technologie, zdá se, že morálka a zákonitosti mezinárodní politiky ustrnuly ve své starověké podobě. Po každé velké události, jako byly například světové války, si většina lidí myslela, že teď už to určitě bude jiné. Chvíli to tak vypadalo. Po velké válce vznikla Společnost národů, po druhé světové OSN. Po té studené americký prezident George Bush st. v roce 1990 zvěstoval, že nastává „nový světový řád“. Měl to být „svět, kde pravidla džungle budou nahrazena pravidly zákonů. Svět, v němž státy rozpoznají společnou odpovědnost za mír a spravedlnost. Svět, kde silnější respektuje práva slabšího.“  Nový koronavirus se ale zrodil do jiného světa, než měl být ten, který sliboval vítěz studené války. Je to svět, kde džungli neobhospodařuje „benevolentní hegemon“, jak o tom psali neokonzervativci. Když Barack Obama na vrcholu arabského jara prohlásil, že syrský prezident „musí odejít“, Kreml poslal k břehům Sýrie raketový křižník – a Bašár al-Asad vládne dodnes. Koronavirus zaútočil ve chvíli, kdy globální řád prožívá tektonické zlomy v několika vrstvách a každý z těchto zlomů sám či ruku v ruce s dalšími může přerůst v hlubokou krizi. Pandemie pouze drastickou formou obnažuje problémy, které jsou dlouhodobé, ale zůstávaly skryty za bariérou frází sebestředných politiků, mediální kouřovou clonou a za španělskou stěnou hollywoodských kýčů. Jako příklad lze uvést několik hrozeb skrytých ve čtyřech vrstvách. Ekonomika  Světový kapitalismus funguje na dluh. Ještě před vypuknutím pandemie odhadoval Institut mezinárodních financí sídlící ve Washingtonu globální zadluženost na úrovni 322 procent světového hrubého domácího produktu. Na úrovni skupiny G20 se v souvislosti s podporou ekonomiky v boji proti novému koronaviru mluví o výdajích ve výši pět bilionů dolarů. Bude to určitě víc. Jen Evropská unie shora slibuje 500 miliard eur. Spojené státy vydaly na federální úrovni boje s koronavirem tři a půl bilionů dolarů – a to při aktuálním zadlužení 24,5 bilionů. Velcí dravci, kteří se ještě nedávno chystali na dolování renty z programů ozelenění ekonomiky, se teď přeorientovali na těžbu z dotací na boj s následky onemocnění COVID-19. Podoba soužití pandemie a krizových jevů v ekonomice je viditelná na současném propadu cen ropy. Ten začal nezávisle na koronaviru poté, kdy se Rusko a Saúdská Arábie nedohodly – či se dohodly, že se nedohodnou – na snížení těžby. Výsledkem bylo, že ceny začaly padat pod magickou úroveň 50 dolarů za barel WTI, která umožňuje americkým těžařům břidlicové ropy podnikat se ziskem a snad i platit dluhy. Umrtvení ekonomiky v důsledku zápasu s koronavirem poptávku po ropě ještě zmenšilo. Synergický efekt nyní ve Spojených státech ohrožuje bytí celého strategického sektoru.  Sociální nerovnost Nerovnost regionů se podle statistik před pandemií zmenšovala, ovšem nůžky mezi jednotlivci se zvětšovaly. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) chronicky hladoví 820 milionů lidí. Zároveň nadnárodní konzultační firma Capgemini s centrálou v Paříži uvádí, že na planetě je 18 milionů dolarových milionářů. Poslední oficiální údaje Statistického úřadu USA jsou za rok 2018 a říkají, že nerovnost je v této zemi největší za posledních 50 let. Podíl příjmů pěti procent nejbohatších obyvatel USA vzrostl od roku 1968 z 16 na 23 procent.  Koronavirus nerovnost obnažuje a prohlubuje. Z OSN se ozývají hlasy varující před nastupující „pandemií hladu“. Pandemie odkryla chudobu velkých sociálních skupin, které nejsou zapojeny do zdravotního systému, mají nezdravé stravovací návyky a žijí v ekologicky nejzávadnějších oblastech. V USA to platí především o černoších. To, že v této zemi během prvního týdne po přijetí balíčku opatření na boj s nemocí COVID-19 stoupl počet nezaměstnaných o více než šest milionů, není dáno jen zbrzděním ekonomiky. O podporu se přihlásili i „neoficiální nezaměstnaní“, tedy ti, kdo se z různých důvodů nevešli do úředních statistik. Dnes hrozí, že celosvětově stoupne nezaměstnanost na dvojnásobek.  Světový politický systém První dvě desetiletí 21. století jsou ve znamení politicko-vojenské snahy Washingtonu udržet nadřazené postavení, které získaly Spojené státy vítězstvím ve studené válce. Souběžně ale rostla ekonomika Říše středu takovým tempem, že od roku 2014 má Čína větší HDP měřený podle parity kupní síly než USA. Vedlejším produktem této dynamiky je ovšem růst závislosti Číny na ekonomických partnerech, což vyžaduje mnohem aktivnější zahraniční politiku Pekingu. Zároveň se vojenský potenciál Číny zvětšil do té míry, že se případný útok proti ní mění na sebevraždu. Koronavirus neukázal jen slabiny USA, ale mohutnou sílu čínské ekonomiky, této „továrny světa“. Pružná mobilizace zdrojů na výrobu lékařských, zdravotních a hygienických přístrojů i pomůcek neumožnila jen ofenzivní zápas s novým koronavirem: z Číny se během měsíce či dvou stal bezkonkurenčně největší vývozce těchto přístrojů a pomůcek, ale i zkušeností.  Ideologický konsenzus Západní svět pojal globalizaci jako amerikanizaci, a to nejen rozvojových zemí. Sociální struktura Evropské unie se přizpůsobuje té americké, a to jak etnickým složením, tak úpravou školského a někde i zdravotního systému. Demokracie je pojímána jako volný trh a společenská užitečnost jedince je měřena jeho majetkem.  Hesla jako „Moje tělo je moje vlastnictví!“, pod kterými manifestovali někteří občané USA proti karanténním opatřením, ukazují, jak hluboko může degenerovat liberálně-konzervativní koncept lidských práv: svoboda šířit koronavirus je přece jasným porušením práva na život jiných lidí. Spojovat kritiku karanténních opatření s obhajobou 2. dodatku k Ústavě USA, který dává právo na zbraň, varuje před tím, že lobbisté dokážou měnit lidský strach na peníze i v těch nejtragičtějších situacích.  Liberální představa nového světového řádu viděla v globálních organizacích typu Světové zdravotnické organizace (WHO) předobraz vzniku celosvětové společnosti, která se zbaví státního sobectví. Pro aurory, jako je harvardský profesor John Ruggie, to má být Evropská unie, která je ukázkou postmoderního uspořádání zahánějící do minulosti státní sobectví.  Už před vypuknutí pandemie ale Donald Trump prosadil politiku „America First!“ Jeho útok na WHO během války s novým koronavirem je jen jedním z několika příkladů sebestředného přístupu Bílého domu k mezinárodním institucím. Evropská unie nedokázala v prvních dvou měsících pandemie přijmout jakékoliv opatření, které by zápas s koronavirem posunulo k úspěchu. Stručně řečeno, boj s pandemií probíhá především na úrovni států – ať již to je Čína se svým ofenzivním modelem, Česko a Slovensko s pragmatickým přístupem či Velká Británie a Spojené státy se svojí úvodní záměrnou pasivitou a decentralizací.  Změna, nebo šance?  Přestože jsou aktivity v zápase s koronavirem především na státní úrovni, opírají se o globální zkušenost a čerpají z globálních zdrojů. Pandemie ukázala, co jsou skutečné globální problémy. Představila novou hierarchii hrozeb a rizik: upozorňuje například, že takové absurdní požadavky, jako zvýšit vojenské výdaje na úroveň dvou procent HDP, je jen plýtvání. Tváří v tvář pandemii i přesvědčení antiglobalisté vidí, že lidstvo má společný globální osud a že problémem není globalizace, ale její kapitalistická podoba.  Pandemie pronásledují lidstvo celé jeho dějiny. Vždy přinesly ideový a psychický otřes, který však časem převrstvily jiné dramatické události a někdy i umné kampaně. Už dnes se houfují ti, kteří pokládají za svatou povinnost přesvědčit lid Západu, že protivník z Východu stojí před branami – a po pandemii je možná ještě nebezpečnější. Pravda, určitou dobu bude snazší vysvětlovat, že sobectví některých jednotlivců a skupin deformuje osudy všech. Změnu k lepšímu ale koronavirus nepřináší. Na tu je ještě nutné počkat.   Autor je politolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-07 07:42:28

Erdoğanova hra o nervy

Turecký prezident se pokouší zjistit, co všechno my Evropani kolektivně vydržíme. Situace na řecko-turecké hranici se přiostřila: Turci údajně vysílají svoje drony do Řecka a stříkají na řecké pohraničníky slzný plyn. Vyslali do oblasti tisíc policistů, kteří mají zabránit Řekům ve vracení migrantů zpět na turecké území. Největší slabinou Erdoğanova plánu na vydírání Evropy je to, že migranti samotní nemusejí jeho výzvy ke „šturmu na plot“ poslechnout: koneckonců skrze sociální sítě se dávno dozvěděli, že tam momentálně nepanují nijak povzbudivé poměry. Ale to se samozřejmě dá řešit jinými prostředky. Pokud se jim nebude chtít dobrovolně, další fáze může mít z turecké strany i podobu nucených deportací migrantů ze současných táborů či z velkých měst až na řeckou hranici, aby se situace pořádně vyhrotila. Cílem nátlaku je Německo Ačkoliv nejhorší scény se odehrávají na řeckých hranicích, myslím si, že skutečným cílem Erdoğanova nátlaku nejsou Řekové samotní; jejich problémy jsou z hlediska tureckého prezidenta jenom příjemným vedlejším efektem. Řekl bych, že hlavním cílem je Německo. Proč? Protože Německo má v tom celoevropském procesu pozvolného posunu od Willkommenskultur k restriktivnímu postoji určité zpoždění. Jiné země urazily od roku 2015 větší kus cesty. - Rakousko se dnes svým postojem prakticky nedá rozeznat od zemí Visegrádu, což je práce staronového kancléře Sebastiana Kurze (tomu se povedl husarský kousek, když přesvědčil Zelené k tomu, aby jeho postoj akceptovali), - Švédsko také nápadně mlčí; tamní vláda je poskládána z dost nesourodých stran, protiimigrační Švédští demokrati dosahují vysokých hodnot v průzkumech a hlavně prorazili „sanitární kordon“: další pravicové strany (Umírnění a Křesťanští demokraté) už jsou ochotny se s nimi bavit o společném postupu, - Řecko vyměnilo vládu, silně levicová Syriza šla od válu a postoj té současné vlády k masové imigraci z rozvojového světa právě vidíme, - Francie – prezident Macron, jehož hlavním protivníkem je Rassemblement National, vyjádřil Řekům podporu (aspoň na Twitteru, ale i to se počítá) a obecně poslední dobou hovoří o otázkách týkajících se islámu a identity otevřeněji než dřívější prezidenti (dřívější článek),  - dokonce i Španělsko, které má menšinovou levicovou vládu za účasti Podemosu, se očividně nezapojuje do diskuse. Vysloveně opačným směrem se pak vyvinula situace jenom ve Finsku, které mělo roku 2015 pravicovou vládu s účastí Pravých Finů. Po volbách roku 2019 ale přišla k moci progresivní koalice socialistů a Zelených, která je proti předešlé vládě vysloveně „vítací“ – například jejich ministryně vnitra prohlásila, že Řecko jedná špatně a že kdyby se stejná situace odehrála na finských hranicích, samozřejmě by byli všichni vpuštěni, aby mohli podat žádosti o azyl. (Můžeme se utěšovat aspoň tím, že preference Pravých Finů od voleb vzrostly a nyní jsou rekordně vysoko.) Nicméně Finsko s jeho pěti miliony obyvatel není zrovna evropský důležitý hráč. Bylo by fajn mít jej za spojence, ale můžeme jej dočasně oželet. Zato Německo, to důležitý hráč je. A situace v Německu, i když se od roku 2015 přeci jen posunula, stále ještě není ani přibližně tam, kam se dostalo sousední Rakousko. Když diskutují „svatí bijci“ Uvažte následující průzkum veřejného mínění, velmi čerstvý, ve kterém byli příznivci jednotlivých stran dotazováni, zda by státy jako Francie a Německo měly přijímat běžence i tehdy, když s tím jiné evropské státy nebudou souhlasit. (Zdroj.) Jak vidno, poptávka po Wilkommenskultur je na levém konci spektra stále ještě zřetelná (mimochodem, rudo-rudo-zelená koalice by podle současných průzkumů měla těsnou většinu) a dokonce i u středové CDU/CSU je to půl napůl. Jenom příznivci FDP a AfD mají blíž k našim poměrům, ale to je dohromady nanejvýš čtvrtina voličstva, možná i míň. Nejde jen o průzkumy. Například sdružení evangelických církví chce koupit neziskovce Sea Watch loď, aby měla s čím jezdit k africkému pobřeží. A zalezu-li například na Die Zeit, vidím za poslední dny hned čtyři články v obviňujícím, moralizujícím stylu: - „Je to ostuda Evropy.“ - „Ať jdou všichni dál!“ (ano, opravdu se tam říká, že bychom odtamtud měli vzít všechny; tenhle článek byl v den vydání první na žebříčku nejčtenějších) - „Na hranicích ztrácí Evropa svoji duši.“ - „Ponecháni sami sobě,“ o odchodu neziskovek z Lesbosu. Nejde jen o názory autorů. Pokud si člověk rozklikne komentáře, zjistí, že je v nich docela dost příspěvků od čtenářů, kterým pracovně říkám „svatí bijci“, protože se vyznačují tím, že s pojmy jako povinnost (Pflicht), lidskost (Menschlichkeit), otevření srdcí (Herze öffnen), přikázání (Gebot), rozmazlené Německo (verwöhntes Deutschland) či humanismus (Humanismus) zacházejí zhruba stejně, jako pouliční rváč s boxerem: prostě to do vás vmlátí. Nesouhlasit s jejich obecně závazným hodnotovým systémem může jedině špatný, hnusný jedinec, z jehož názorů se dobrému člověku chce blít (kotzen) a pociťuje hanbu (schämt sich). Vůbec to pojetí politiky jako morální olympiády, které je většině Evropy včetně Čechů zcela cizí, ne-li trochu směšné, má v Německu stále ještě výrazný vliv. (U nás k tomu opakovaně sklouzává Karel Schwarzenberg, i teď, samozřejmě. Asi není náhoda, že většinu života strávil v německojazyčném prostředí.) A to má pak samozřejmě nějaké efekty ve volbách. Abychom byli spravedliví, proti roku 2015 se situace přeci jen změnila i v Německu. Dnes je vládní koalice daleko opatrnější, hodně lidí otevřeně říká, že rok 2015 se nesmí opakovat, a i ty diskuse pod články jsou dnes výrazně barvitější a názorově různorodější. Ale opravdu to jde pooomaaluuu. Myslím si, že z Erdoğanova hlediska je právě Německo ten zamýšlený cíl celé akce jménem „chaos na hranici“. Pokud se mu podaří způsobit na řecko-turecké hranici takovou krizi, že bude i větší množství mrtvých, zazní z německé veřejnosti silný sbor hlasů křičících: „Toto se nesmí stát! Je naší morální povinností zastavit jejich utrpení! Otevřete brány!“ Spousta dalších evropských národů to samozřejmě bude mít „na háku“, případně budou i fandit Řekům. Ale Němci ne, hlavně ten segment populace, který volí levicové strany a cítí se zodpovědný za osud světa – a ten je ve velkých městech hodně silný. Tam bude to pobouření opravdové. Třeba ne vysloveně většinové, ale dost velké na to, aby se ho politici začali bát. A to je přesně ta situace, ve které pak bude moci strýček Erdo zavolat do Berlína a naznačit, že za nějakých pár miliard eur a případné další ústupky (Kypr a jeho plyn?) by ty lidi mohl zase odvézt z bojové zóny na horké hranici někam do táborů ve vnitrozemské Anatolii, kam televizní štáby nejezdí a kde už tedy jejich osudy německé pokrokové voliče znepokojovat nebudou. Co myslíte, bude to tak? Uvidíme. Drony se slzným plynem byly vcelku originální, to musím uznat. Jsem zvědav, jaká další překvapení nám ještě turecký prezident přichystá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-12 15:18:15

O íránském odlivu mozků aneb vzpomínka na Mehrdáda

Írán přiznal, že omylem sestřelil ukrajinské letadlo. Proč mě to zas tolik nepřekvapilo… Tak nám vrchní představitelé íránské vlády kápli božskou, tedy Alláhovu: letadlo, na jehož palubě se nacházelo skoro dvě stě lidí, nespadlo skrze žádnou technickou závadu, ale po zásahu íránskou protivzdušnou obranou. Má to nějakou politickou dohru, americký prezident Trump tweetnul íránským občanům vzkaz v jazyce fársí (překlad zde) a v Teheránu probíhají protesty, které režim docela tvrdě potlačuje. Na Redditu jsem se dočetl, že jedno z hesel provolávaných demonstranty prý je „milujeme Trumpa“, což pokud je pravda, asi v příslušných redakcích zavaří pár mozků… Nicméně režim kvůli tomu asi nepadne, to bych se divil. Dneska chci psát o příbuzném tématu. Je jím íránský brain drain, čili odliv mozků. Od bývalého sovětského bloku se Íránská islámská republika liší jedním dost podstatným prvkem: nikdy příliš nekomplikovala svým vlastním občanům možnost vystěhovat se ven. Sám Chomejní svého času prohlásil něco ve smyslu „kdo nemá nervy na život v islámské revoluci, ať vypadne“ (přesný citát v angličtině), a podle toho se tamní stát dodnes řídí. Ono je to svým způsobem i mazané, protože tím zároveň vznikl jakýsi pojistný ventil zajišťující, že vevnitř Íránu nedojde ke kritické koncentraci disidentů a nepřátel režimu. Ti jsou převážně venku, za kopečky. Jenže vedlejším efektem této svobody pohybu je skutečnost, na kterou narazili svého času už soudruzi z NDR a kvůli níž pak vybudovali Berlínskou zeď: ze země utíká zcela disproporční množství mladých, schopných, vzdělaných lidí, kteří v ní nevidí budoucnost. Brain drain v Íránu je jeden z největších na světě, ne-li vůbec největší. Počet vysokoškoláků utíkajících každoročně ze staroslavné Persie činí 150–200 tisíc.  Jednoho z nich jsem osobně poznal už před dvaceti lety v Praze. Nedaleko Národní třídy byla jedna trafika, míval jsem tamtudy tehdy občas cestu a kupoval jsem si tam Ikarii. Časem mi ji tam začali schovávat, aby se náhodou nevyprodala, než dorazím. A v odpoledních hodinách, kdy jsem tam nejčastěji chodil, obvykle prodával Mehrdád. Mehrdád byl o pět let starší než já a přivydělával si v trafice ke studiu; byl tehdy čerstvým postgraduálem na jednom technickém oboru. Česky už docela mluvil, i když s brutálním pšísfukem. Jednou jsem ho pak potkal v čajovně (téhle) a asi tři hodiny jsme kecali. Jeho popis zážitků ze života v islámské republice byl pestrobarevný a vesměs děsivý. V roce 1997 vyhrál prezidentské volby v Íránu relativně umírněný klerik jménem Chatámí a naivní studenti si mysleli, že režim se teď bude liberalizovat. Jenže prezident v íránském politickém systému zas tolik moci nemá, ta spočívá hlavně v rukách vysokých ajatolláhů. Represivní složky daly mládeži brzy najevo, že žádné velké uvolnění se nekoná. Mehrdád, bytostný ateista a posluchač heavy metalu, se rychle ocitnul na nějaké černé listině a vymázl z rodné země právě včas. (Několik jeho kolegů z teheránské univerzity skončilo za mřížemi a ze studií byli v rámci jejich malého rouhačského kroužku vyhozeni všichni.) A jelikož Mehrdádova tetička se ještě někdy za šáha Pahlavího provdala do Československa, skončil v Praze. Poměry, které mi líčil, byly pro Čecha ve svobodné atmosféře 90. let poněkud šokující. Náboženská elita si byla zatraceně dobře vědoma toho, že studenti z velkých měst jsou její úhlavní a nesmiřitelní nepřátelé. A i když je nemohla zničit jako celek – kdo by pak udržoval vyspělejší části ekonomiky v chodu? – pohrdala jimi a nevynechala příležitost, aby jim ukázala, kdo je pánem. Pokud už se nějaký holobrádek ocitl v rukou policie pro podezření z protistátní činnosti, musel v rámci vyšetřování počítat minimálně s nakládačkou. A tím není míněno „pár facek“, ale „šest bachařů stojí kolem jednoho ležícího člověka a kope do něj jako do mičudy.“ Vůbec se nedivím, že život v takových politických poměrech motivuje každého jen trochu svobodomyslného člověka k tomu, aby sbalil kufry a vypadl ven. Zvlášť, když mu v tom vláda, na rozdíl od všeho ostatního, neklade žádné překážky. Nevím, co se nakonec stalo s Mehrdádem, ale jeho kolegů, uteklých vysokoškoláků, potkáte na západě spousty. (Ostatně to sestřelené letadlo bylo taky plné studentů, kteří se vraceli do Kanady.) Jsou nenápadní a nevyčnívají. Na rozdíl od některých jiných migrantských vrstev narazíte na jejich jména spíše v záhlaví vědeckých článků než na seznamu osob, po kterých momentálně pátrá kriminálka. (Výjimky samozřejmě jsou.) Málokdo z nich praktikuje islám, však taky utekli před nádherami islámské republiky. Holky a dámy nenosí šátek a nepřehánějí to s cudností. Takový hromadný útěk kvalitních lidí se ale nutně musí podepsat na fungování země, kterou opustili. Dokážu věřit tomu, že třeba ten zabitý generál Solejmání byl zrovna kompetentní člověk, který dokázal realizovat, co si zamanul. Ale nevěřím tomu, že v Revolučních gardách a podobných organizacích mají těch kompetentních lidí dostatek. Četl jsem někde na internetu jedovatou poznámku, že největší riziko íránské atomové bomby by bylo v tom, že by personálu vybuchla omylem pod rukama, a po sestřelu ukrajinského Boeingu se tomu už ani nemůžu úplně smát. Takoví kariérní odborníci s požehnáním státostrany svého času vyhodili do vzduchu reaktor v Černobylu. (A než mi připomenete, že Američané taky omylem sestřelili letadlo: ano, nejsou vůči tomu imunní a pár incidentů s atomovými bombami už měli, stejně jako ostatní.) V kontextu toho, že z Íránu uteklo až příliš mnoho vzdělaných lidí, mi také dává smysl to, jak brutální ten režim při potlačování nepokojů je. Myslím si, že nejde jen o dědictví oněch psychopatů, kteří v roce 1979 uchvátili moc. Ono to nejspíš bude i tím, že, na rozdíl od mnoha jiných autoritářských systémů, v Teheránu prostě nemají dost odborníků a psychologického know-how k tomu, aby dokázali svoji vlastní populaci manipulovat nějakými jemnějšími, méně násilnými způsoby. Konec konců se jim nepodařilo zprovoznit ani dostatečně účinný firewall pro filtrování nežádoucích informací zvenčí, takže třeba ten Trumpův tweet ve fársí se ihned rozletěl po celé zemi, ačkoliv je v bytostném zájmu režimu, aby se tak nestávalo… No, a kde scházejí mozky, tam musí držet vládu u moci obušky a kulky. Ale kdo s čím zachází, tím taky schází. Četli jste si ten seznam hesel, na který jsem odkazoval? Jedno z nich zní: „Běda vám, jestli se jednoho dne ozbrojíme.“ Pokud se to opravdu jednoho dne stane, tak ta další íránská revoluce nebude mít se sametem nic společného. Na to už ten stát zabil příliš mnoho vlastních lidí, a jejich příbuzní si to pamatují. Neudrží-li se ajatolláhové u moci, skončí u zdi stejně jako Ceausescu, pokud je ještě předtím rozběsněný dav neroztrhá na kusy. Samozřejmě to ti vousatí pánové vědí a podle toho také jednají. Nešťastný národe! No, s tím nic nenaděláme. Maximálně o tom můžeme mluvit. Ale je důležité, aby se o tom aspoň mluvilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.