Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-07 20:40:40

Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová)

Veverka čeká na oříškového muže. Přijde ve čtyři odpoledne jako každý den. Drží za ruku holčičku. Holčička si pohupuje žlutým kyblíčkem. Veverka nervózně poskakuje za nimi. Zastaví se pod dubem, na kterém má veverka hnízdo. Muž vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Veverka čeká, až budou v bezpečné vzdálenosti, než se vrhne na dobrůtky. ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-06-25 16:58:42

Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová)

Zatroubení a pak ticho. Kelímek jogurtu se vykutálel z nákupní tašky a bíle krvácel na šedou vozovku. Červená jablka na silnici nejprve skotačila, ale když dosedla, byla řádně potlučena. Chléb se nikam nehrnul. Byl totiž značně pomuchlán a měl co dělat, aby nabyl původního tvaru kulatého bochníku. Zato šunka si na vozovce lebedila. Chráněna vakuovaným obalem ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-06-25 16:58:42

Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová)

Zatroubení a pak ticho. Kelímek jogurtu se vykutálel z nákupní tašky a bíle krvácel na šedou vozovku. Červená jablka na silnici nejprve skotačila, ale když dosedla, byla řádně potlučena. Chléb se nikam nehrnul. Byl totiž značně pomuchlán a měl co dělat, aby nabyl původního tvaru kulatého bochníku. Zato šunka si na vozovce lebedila. Chráněna vakuovaným obalem ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-04-07 20:40:40

Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová)

Veverka čeká na oříškového muže. Přijde ve čtyři odpoledne jako každý den. Drží za ruku holčičku. Holčička si pohupuje žlutým kyblíčkem. Veverka nervózně poskakuje za nimi. Zastaví se pod dubem, na kterém má veverka hnízdo. Muž vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Veverka čeká, až budou v bezpečné vzdálenosti, než se vrhne na dobrůtky. ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-06-25 16:58:42

Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová)

Zatroubení a pak ticho. Kelímek jogurtu se vykutálel z nákupní tašky a bíle krvácel na šedou vozovku. Červená jablka na silnici nejprve skotačila, ale když dosedla, byla řádně potlučena. Chléb se nikam nehrnul. Byl totiž značně pomuchlán a měl co dělat, aby nabyl původního tvaru kulatého bochníku. Zato šunka si na vozovce lebedila. Chráněna vakuovaným obalem ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Život brouka (Klára Brabcová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2024-04-07 20:40:40

Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová)

Veverka čeká na oříškového muže. Přijde ve čtyři odpoledne jako každý den. Drží za ruku holčičku. Holčička si pohupuje žlutým kyblíčkem. Veverka nervózně poskakuje za nimi. Zastaví se pod dubem, na kterém má veverka hnízdo. Muž vytáhne z kapsy hrst oříšků a vysype je na hromádku. Veverka čeká, až budou v bezpečné vzdálenosti, než se vrhne na dobrůtky. ... Pokračovat » Článek Povídka měsíce: Veverka a syndrom zavrženého rodiče (Renáta Hubrtová) se nejdříve objevil na RenéNEKUDA.cz.

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-12 15:49:58

Mezi životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa

To, jak dobrodružný a pozoruhodný život může mít spisovatelka a publicistka, ukazuje v knize Cestou životem (Prostor 2019) Alena Wagnerová (*1936), brněnská rodačka žijící v Německu. Česky a německy píšící autorka v přítomném svazku shromáždila povídky, jež publikovala již dříve, ale i texty, které poprvé vycházejí až nyní. Kromě tohoto díla plného silných příběhů je také autorkou prózy Dvojitá kaple (1991), rozhovorů se sudetskými Čechy a Němci v dílech Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001), či biografií Sidonie Nádherné (Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, 2010), jejího bratra Johannese (Bol lásky prodejné, 2014) a novinářky Mileny Jesenské (Milena Jesenská, 1996). Příběhy jsou jako korálky navlečené na nit autorčina života, přičemž leitmotivem provázejícím celé dílo je lidské stáří či stárnutí. Nejvýrazněji je tento motiv ztvárněn v povídkách ohraničujících celý soubor. Oba texty jsou autobiografické, vyprávěné v ich-formě a vedle motivu stáří a očekávání smrti, které je tematizováno především v závěrečné povídce Půl roku na útěku před smrtí, je zde podstatným motivem i samotný proces autorčina psaní. Zmíněná povídka je zajímavá rovněž svou neobvyklou kompozicí. Skládá se totiž z pouhých poznámek, vznikajících před napsáním vlastního díla. Ty přitom nepůsobí nijak chaoticky. Naopak mají formu určitých deníkových zápisků a jejich struktura je soudržná. Neustále se opakující slova německého lyrika Hölderlina dodávají povídce existenciální nádech a připomínají pomíjivost lidského života. Tato povídka ale není jediným dokladem autorčiny kreativity, alespoň co se kompoziční roviny týče. I ostatní prózy působí věrohodně a vtáhnou čtenáře do děje. A pod zdánlivě banální zápletkou se často skrývá mnohem více. Příkladem je Ranní lázeň, která sestává z rozhovoru mezi sousedy. Pod všedním sousedským rozhovorem se skrývá hluboký příběh hlavní hrdinky, bývalé osvětimské vězenkyně. Povídka patří mezi řadu textů v přítomné sbírce, které jsou inspirovány konkrétní osobou, jež nějakým způsobem obohatila autorčin vlastní život. Zmíněná povídka upomíná na to, že v každém člověku je stále – byť jen skrytě – přítomna jeho minulost, která formuje jeho osobnost, přestože se o své zážitky nemusí dělit s ostatními. V podobném duchu se nesou i ostatní prózy. Mnohé myšlenky (v některých případech to platí i o jménech postav) nejsou vyřčeny explicitně, nevystupují z proudu vyprávění a jejich identifikace závisí na pozornosti a znalostech čtenáře. Přestože mnozí zasvěcení čtenáři v Zahradě se spisovateli poznají ve starém rehabilitovaném historikovi Zdeňka Kalistu a v literárním vědci, který odvolal své práce o estetice, zase Jana Mukařovského, jejich jména jsou explicitně zmíněna až v konečné poznámce autorky. Kniha je protkána příběhy ze života spisovatelů, především pak vzdálených rodinných příslušníků Franze Kafky. Dopravní přestupky Karla Baumanna, příběh o jedné z obětí holokaustu a zároveň členovi Kafkovy rodiny, je postaven na naprostém paradoxu. Autorka vychází z úředních zápisků o Baumannových přestupcích, které tvoří větší část tohoto textu, a ten tak nabírá na autentičnosti. Přestože ho mnohé z jeho přestupků mohly stát život, smrt nakonec nalézá až v Osvětimi, a to nikoli svou vinou. Častým tématem je i neútěšný osud ženy, která je podřízena mužskému světonázoru, nedočkává se naplnění svého snu či lásky a jednoduše „do výšin mužského ducha proniknout nemůže“. Autorka samozřejmě mužskou nadřazenost odmítá, a to ve všech povídkách, kde se tato tematika objevuje. Jedná se především o Značně opožděnou vichřici, kde vystupuje do popředí osud muže, který odmítl ženu kvůli její moudrosti. Dovídáme se o něm prostřednictvím rozhovoru muže a vycpané opičky, která argumentuje ve prospěch ženy. Tento rozhovor lehce připomíná tvorbu Michala Ajvaze a jeho vytváření nových světů při bližším pohledu na věci všedního života za účelem narušení konvencí. Problematikou vztahu mužů a žen se zabývá i próza V básníkově rodném domku. Příběh o památníku spisovatele Adalberta Stiftera se od samotného spisovatele postupně odklání směrem k jeho nenaplněné lásce Fanny Greipelové. Protagonistka se zabývá paralelou mezi jejím a Stifterovým životem, přičemž nakonec zjišťuje, že její osud je stejný jako osud Fanny Greipelové. Obě jsou oklamány muži, kteří jsou nakonec – na rozdíl od nich samých – stejně považováni za hrdiny. Naprostá většina povídek je protkána právě těmito třemi tematickými okruhy, tedy životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa. Autorka nezřídka nachází inspiraci v jednotlivých událostech svého vlastního života, ovšem ne všechny prózy jsou přitom nutně autobiografické – v některých vypráví o osudech lidí, s nimiž se setkala. Některé povídky pak mají až dokumentární ráz, kupříkladu próza Poslední dny hraničního přechodu ve Friedrichově ulici. Jisté je, že Alena Wagnerová rozhodně má co vyprávět. Nakladatelství Prostor, 2019, 1. vydání, váz., 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 16:47:00

Michal Vrba: Při psaní neumím myslet na čtenáře

Jedním ze slibných prozaických talentů současné tuzemské literatury je Michal Vrba, kterému po poutavé novele Prak (2016) v nakladatelství Argo nedávno vyšla neméně zajímavá povídková kniha Kolem Jakuba.    Kolem Jakuba je už vaší třetí knihou, tou první se stala sbírka povídek s nezvyklým názvem Hontolini, kterou jste v roce 2014 vydal vlastním nákladem, a dokonce i sám ilustroval. Osvětlíte nám trochu její titul a obsah? Závin Hontolini je hlavní postavou absurdních povídek. Je pekařem a příležitostným agentem, který zažívá různá dobrodružství se svým přítelem, koníkem Semnounikdynevyhraješ. Při psaní Hontoliniho jsem neměl absolutně žádné hranice a královsky se bavil. Je to text experimentální, hra se slovy a významy jdoucí až k hranicím surrealismu a relativně obtížný text pro toho, kdo na hru bez hranic nepřistoupí. Však jsem tuhle knížečku nikde nešířil a vznikla jen pro radost. Celý náklad Hontoliniho jsem rozdal kamarádům, u nichž jsem měl naději na pochopení.   Vaší druhou knihou je psychologická novela Prak, která vyšla roku 2016 v nakladatelství Argo. Dočetl jsem se, že jste s rukopisem obcházel stánky nakladatelů přímo na Světě knihy? Svět knihy byl poslední pokus po tom, co jsem rozeslal rukopis snad do třiceti nakladatelství. Vrátily se mi tři pochvaly s omluvou, že knihu nevydají. Kamarád mi poradil, ať to zkusím na veletrhu. Ty pokusy předat rukopis knihkupcům vyhlížejícím kupce knih byly navýsost trapné a už jsem se chystal odejít, když mi u stánku Arga dali kontakt na redaktora Miloše Urbana a u něj Prak zarezonoval. A byla to šťastná náhoda. U jiných redaktorů, jak jsem se později dozvěděl, by třeba neprošel a dnes bych dál psal jen pro známé.   Hlavní dějovou linii Praku jste zasadil do období Protektorátu. Jak náročné byly rešerše předcházející vlastnímu psaní? A kde se vlastně vzala postava kolaboranta s německými okupanty a mstitele v jedné osobě? Období Protektorátu mne zajímalo od mládí, takže jsem měl načteno a věděl dost. Vlastně jedinou historickou informací, kterou jsem hledal, bylo to, ve který den v týdnu byl proveden útok na Heydricha (středa). Mimo historii jsem hledal ještě informace stran ústředního motivu – obešel jsem několik doktorů a navštívil diskuzní fóra střeleckých asociací, abych zjistil, zda by bylo opravdu možné užít praku jako reálné zbraně. Text Praku je ale především příběhem slabého člověka podléhajícího a zároveň vzdorujícího tlakům i sám sobě. Příběh by se lehce dal přetransponovat třeba do 50. let. Postava měla být původně mnou samotným, chtěl jsem si psaním otestovat vlastní limity, ale velmi záhy si začala žít vlastním životem, a nakonec to pro mě byl docela cizí člověk. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prak se coby váš oficiální debut dočkal řady pozitivních ohlasů. Odnesl jste si z nich něco pro práci na své další knize, právě vydané sbírce povídek Kolem Jakuba? Z ohlasů samotných jsem si odnesl snad jen fascinaci nad tím, jak čtenáři různorodě a podle svého charakterového ustrojení chápou a interpretují moje psaní. Pro někoho byl Prak historickou novelou, pro někoho čistou akcí, dalšímu byl psychologickým psaním, také milostným textem, nebo dokonce existenciálním zamyšlením. A pak snad jsem si odnesl i jisté uvolnění z pocitu, že moje texty snad doteď nechválili přátelé jen „z musu“, ale že mohou zaujmout i širší čtenářskou obec. To je pro psavce do šuplíku neznámé novum. Jinak veřejná prezentace mých textů nemá s psaním samotným, alespoň pro mne, nic společného. Psaní je mi ryze intimní věcí a při něm vyprávím příběh sám sobě a jsem „uvnitř“. Ač mi zkušenější autoři radili, ať při psaní myslím na čtenáře, neumím to už ze způsobu, jakým tvořím, totiž – dívám se uvnitř hlavy na film, který zapisuju, nemám možnost deformovat to, co vidím, ve prospěch budoucího čtenáře.   Jaká vlastně byla geneze textů shromážděných ve vaší nové knize? Třeba povídka Projdi davem je prý už staršího data?  Texty byly původně napsány naprosto samostatně a trochu bláhově jsem se domníval, že stačí nahrnout povídky na jednu hromadu a odeslat do nakladatelství. Musím přiznat, že reakce z Arga byla dost rozpačitá a vrátila mě zase na zem. Že by mohly povídky tvořit smysluplný celek provázaný místem nebo časem, to mi došlo až později a jsem za to pochopení rád, neb si díky tomu mohu za nynější podobou knihy pevně stát. Povídku Projdi davem napsanou před dvaceti lety jsem si vzal jen jako námět. Tenkrát měla necelou stranu, neboť jsem byl mladý a rychle spěchal k pointě. S tou současnou v Jakubovi má jen pramálo společného.   Pojítkem – někdy těsnějším, jindy volnějším – mezi pěticí příběhů se stává Jakubský rybník nedaleko Nymburka a v jazyce vašich postav se odrážejí i vybrané nářeční prvky... Máte k tomu regionu nějaký osobní vztah? Pocházím z Hlušic, který je od Jakuba asi patnáct kilometrů a do „Čiňouse“ (Činěvsi) kousek od Jakuba jsem jezdíval k tetě. Je to rovinatá krajina, a díky tomu zná každý místní spoustu vesnic a míst kolem, neboť tam neexistuje žádná přirozená hranice v podobě hor, nebo třeba velké vodní plochy typu přehrady. Do nedalekého Městce Králové, který se objeví v poslední povídce, jsme jezdili do tanečních a na zábavy. Z Chotěšic z povídky Na motorce zase pocházel můj dědeček a trávil jsem tam jako malý kluk prázdniny. A co se týče nářečních prvků – mám babičku, které je 86 let a která je stále velmi vitální. Její jazyk je jazykem, který kolem mě zněl v dětství a odráží se i v mluvě postav. Nebyl jsem si při psaní vědom, že bych jej speciálně a cíleně používal, jen jsem poslouchal, co jednotlivé postavy říkají, slyšel jsem jejich barvu hlasu, dikci, naléhavost a zapsal prostě to, jak mluvily. Když se v prvním hodnocení knihy objevila pochvala za použití nářečí, byl jsem upřímně překvapen, neboť mě to vůbec nenapadlo. Sám tak mluvím.   Vyjma poslední povídky jste své texty zasadil do více či méně vzdálené historie. Třicetiletá válka, květen 1945, revoluční rok 1956 v Maďarsku, konec 50. let v Československu... Své hrdiny zjevně s oblibou vystavujete dějinným zkouškám. Vystavuju v první řadě sebe, píšu s výjimkami bez plánu, začínám první větou a nevím, o čem budu psát. Stačí mi pocit, nebo slabý motiv, který by samostatně neobstál, ale i z něj pak může vyvstat něco zajímavého. Nemám určený počet postav, délku, linii příběhu, nic. Děj dopředu neznám. Velmi intenzivně psané příběhy prožívám, zapisuji film, který se mi v hlavě odehrává. Takhle mohu cestovat v čase i prostoru. A moje podvědomí to zjevně táhne do časů, kde se odehrávaly vypjaté příběhy neznámých lidí denně, a dnes jsou zaváté zapomněním. Výjimkou je druhá povídka z Jakuba odehrávající se na konci války. Ta byla zčásti inspirována událostí, která se stala dědovi mého kamaráda.   Mnozí vaši hrdinové ovšem musí čelit i obtížným testům vlastní fyzické a psychické odolnosti – na mysli mám několikadenní útěk hrdiny Praku, výpravu chlapce hledajícího pomoc v povídce Ti tři nebo náročnou jízdu protagonisty povídky Na motorce. Jejich utrpení dokážete líčit velmi sugestivně...  Každý příběh se mi odehrál v hlavě, jako bych tam byl sám. Občas je to psychicky velmi vyčerpávající. Míra vlastní evokace je maximální. Pokud jsem to v případě Praku i Jakuba alespoň zčásti dokázal přenést do slov, mělo psaní těch textů smysl. Testem psychické odolnosti je mi tak i psaní samotné. Vlastní zkušenosti z fyzických zkoušek mám třeba právě s dálkovým pochodem podobným, jaký si prožil Marek Libánský v Praku. Kdysi jsem šel z Ústí nad Labem do Hlušic v největším horku a těch klikatých 165 km po rozpáleném asfaltu jsem ušel za dva a půl dne. Mimochodem – poslední zastávkou před cílem byl Jakub, v němž jsem si chladil rozbité nohy. Zbytek cesty už spíš připomínal mystický zážitek.   Úvodní povídka Ti tři, jejíž děj se odehrává v roce 1639, poněkud narušuje homogennost celého svazku, který jinak obsahuje příběhy z 20. století. Byl to důvod, proč se podobná trojice dětských hrdinů, dokonce s totožnými jmény, znovu objevuje v závěrečné próze Řadovka, což vytváří zdání jakéhosi pomyslného narativního oblouku? Původně se příběh tří dětí odehrával v jakémsi bezčasí, děti nepotřebovaly vědět, kdo jim tak fatálně zasáhl do života. Pro celistvost knížky ale byla datace důležitá a Poděbradsko bylo právě švédským pleněním citelně zasaženo. K reáliím života ve mlýně bylo toto období nejpříhodnější. A že se vymyká z ostatních povídek zasazených do 20. století? Domnívám se, že to není na škodu, je-li předehrou ohlédnutí do starších dějin místa, kde se odehrávají další příběhy, byť jde cele o fikci. Vytvořilo to základ pro fikční dějiny krajiny kolem jednoho rybníka. Dětské postavy na začátku a konci mají svůj smysl. Narativní oblouk je tam vědomý a chtěný proto, aby povídky tvořily uzavřený celek.   Poslední zmíněná povídka skýtá dosti neradostný pohled na dnešní společnost a její mnohdy pochybné hodnoty. Nebylo by tedy třeba, abyste vy spisovatelé psali méně o našich historických traumatech a více o naší problematické současnosti? Ve svém psaní se pomalu a postupně dostávám blíže současnosti. V Jakubovi končím rokem 1996, v dalším dopsaném textu, románu Zeptej se Ďábla, se dopracuji až do roku 2008. Ale jinak se současnosti zatím trochu bráním. Nejsem si jist, zda dokážu a zda se mi vůbec chce psát o době, ve které je valná část mezilidské komunikace zploštělá interakcemi na dálku, textovými zprávami, sociálními sítěmi apod. Dle recenzí jsou autoři, třeba David Zábranský, kteří zvládají zachytit současnost skvěle. Já zřejmě potřebuji odstup. Přesto se necítím jako spisovatel historických textů, nýbrž jako cestovatel putující za silnými individuálními lidskými osudy. Nevyrovnávám se s historickými traumaty, jen skrze příběhy vyprávím o démonech, kteří jsou v nás skryti a čekají na svoji kohoutovskou „hvězdnou hodinu vrahů“ v každé době. {/mprestriction}  Michal Vrba (*1976) pochází z Hlušic, malé vesničky na východě Čech, kde strávil dětství. Po vyučení v hradeckém ČKD a nástrojařské nástavbě složil přijímací zkoušky na obor český jazyk – občanská nauka na UJEP v Ústí nad Labem, městě, které se stalo na deset let jeho domovem. Pět let učil společenské vědy na místní střední škole. Poté ho osud zavál do západního Skotska, kde se živil jako přístavní dělník a řidič náklaďáku. Nyní pracuje pro malou rodinnou tiskárnu. Se ženou Martinou a malými syny žije v Novém Bydžově. Píše od dětství, povětšinou kratší povídky. V roce 2014 vydal vlastním nákladem knihu próz Hontolini, roku 2016 nakladatelství Argo vydalo jeho novelu Prak a ve stejném nakladatelství mu nyní vyšel povídkový soubor Kolem Jakuba.

Čas načtení: 2019-07-10 21:31:42

S H. G. Wellsem se museli poměřovat všichni tvůrci science fiction dvacátého století

Letos vydaný soubor osmnácti – nikoli jen fantastických – próz Herberta George Wellse (1866-1946) se nazývá Strůjci nových časů (sebrané povídky, svazek II) a je prvním českým představením dvou jeho knih Povídky o prostoru a času (1899) a Dvanáct povídek a Sen (1903). Starší ze sbírek shrnuje jen tři povídky a dvě rozsáhlejší novely Příběh doby kamenné a Příběh dnů příštích, zatímco druhá sestává z tuctu povídek a kratší novely Sen. Autor těchto průlomových prací nastavil bezděky etalony, se kterými se chtě nechtě museli poměřovat všichni tvůrci science fiction dvacátého století. Jistěže někteří přišli s dalšími nápady a náměty, je ale překvapující, kolik nápadů později recyklovaných objevíme už v díle (jediného) H. G. Wellse. Úvodní text českého souboru Křišťálové vejce je působivá varianta příběhů o nenápadných objektech tohoto světa, skrze které lze jako branou pozorovat světy zcela jiné; v tomto případě život až na vzdálené planetě. Wells už dříve vytvořil podobný text Pozoruhodný příběh Davidsonových očí. Hvězda líčí den po dni ohrožení našeho světa, který je terčem stále se zvětšujícího (stále se přibližujícího) kosmického objektu. Ten jej nakonec těsně mine, i tak ale způsobí obrovské katastrofy a změny. Síla Wellsovy imaginace může až zarazit, přičemž povídka je do jisté míry základnou pro pozdější Wellsův (ne už tak zajímavý) román Za dnů komety. V Příběhu doby kamenné mnohého čtenáře zarazí značná brutalita, o níž Wells u našich předků nepochyboval a která se kupříkladu Eduardu Štorchovi do plánu jeho prací jaksi nevměstnala. Působivé jsou kapitoly Jeskynní medvěd a Souboj ve lvím doupěti. V Příběhu dnů příštích, novele rozdělené (stejně jako ta pravěká) do pěti krátkých částí, pak autor nepochybně a neblaze popustil uzdu své víře v totální genovou předurčenost každého z nás. „Upřímně vám doporučuji eutanazii,“ říká zde lékař bohatému hrdinovi poté, co jej prohlédne. Tato próza je volně propojena s povídkou pravěkou a zaujme v té souvislosti moment, kdy Wells během líčení krajiny budoucnosti podotkne: „Přesně tam kdysi leželo tábořiště Újových předvěkých dětí.“ Pointou je ne zcela pravděpodobný čin zamilovaného boháče, který uzná vlastní nicotnost a vše odkáže dvěma milencům, jež tím osvobodí z bahna práce. Sám dobrovolně a co nejrychleji podstoupí eutanazii. Wells překonal značnou bídu, než se díky psaní vyšvihl, a měl na bohatou elitu sporný náhled. Jeho hrdina závěrem vyjadřuje víru, že ne zcela dovtipní lidé jednou zmoudří. Muž, jenž dokázal činit zázraky je už klasickým příběhem, v němž autor vzorně domyslil, co by takto obdařený mohl provést, kdyby se rozhodl naráz zastavit zemskou rotaci. Filmer do oblasti fantastiky takřka nepatří, ale ve svých časech tam náležel, i když příběh vynálezce létajícího stroje klade na váhy v první řadě psychologické nuance. Svět kouzel je magickou povídkou o krámku, který mizí a zase se zjevuje na všední londýnské ulici. Chcete tu koupit hračku? Budete udiveni. Údolí pavouků je hororovým záběrem na běh několika mužů. Prchají před děsivými smotky pavučin i jejich tvůrci. Jde o mistrný kousek – ve své strohosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Povídka Jak to opravdu bylo s Pyecraftem vypráví o muži, který se vznášel pod stropem jako bublina. Pan Skelmersdale v pohádkové říši je dokonalou ukázkou Wellsovy schopnosti podat báj o lesních vílách jako realistickou fantazii, která sice mohla být jen hrdinovým snem, ale věru to tak nevypadá. Nezkušený duch je další klasický majstrštyk, a to spíše duchařský než vědeckofantastický. Úžasná a děsivá je jeho pointa. Tím se v knize dostáváme k první ryze realistické povídce Brejlovec Jimmy, domorodý bůh, ve které Wells patrně zpracoval nějakou skutečnou historku z kolonií. Je přitom faktem, že potápěč, který vystoupí z oceánu ve starodávném skafandru, bude uctíván každým domorodým kmenem. Příběh se dosti podobá jedné povídce Johna Buchana, jejíž hrdina byl divochy uctíván i bez skafandru. Geniální Superstimulátor předvádí „zpomalený svět“ z pohledu muže, kterému bylo umožněno využít čas x-krát intenzivněji, ale nemůže se nyní rozběhnout, aniž by na něm nevzplály šaty. Povídka byla, jak její vypravěč tvrdí, vytvořena v neuvěřitelně krátkém čase a právě pod vlivem titulního „superstimulátoru“. V knize Superaktivátor vydané roku 2003 nazvala jiná překladatelka Lydia Stohrová tentýž vynález právě „superaktivátorem“. Prázdniny pana Ledbettera jsou realistický příběh obyčejný človíčka, jenž se dostane do ohniska dobrodružství, aniž je s to chod příhod příliš ovlivnit. Kdyby psal Wells pouze takto dobře, už bychom se o něm neučili. Odcizené tělo je určitou variantou Wellsovy starší povídky Příběh Gottfrieda Plattnera a „záhrobí“ zde zobrazené není po přečtení nikdy zapomenutelně. Poklad pana Brishera je jednou z více Wellsových povídek o objevení pokladu; i v tomto případě je šťastlivec smolařem, i když… Následuje ještě jeden zvrat. Srdce slečny Winchelseaové realisticky líčí jedno milostné rozčarování a pro život typické rozpouštění citu v nicotu. A Sen o konci světa? Tato závěrečná povídka působí velmi překvapivě. Máme silný pocit, že se podobný sen opravdu zdál (i kdyby pod vlivem nějaké drogy) a děj směřuje k sadistické pointě. U ní se nelze vyhnout srovnání s motivem z Burroughsových příběhů o podzemním světě Pellucudaru. Autor Tarzana bezostyšně využil pointu Wellsova vyprávění a rozvinul odporný motiv lidi oklovávajících ptáků v cosi ještě přízračnějšího. H. G. Wells náleží k zakladatelům science fiction, ale nepochybně tíhl i k deziluzi a hororu. Většina povídek je nově přeložena, ale využity byly i starší překlady Františka Gela a Vladimíra Svobody z knih Povídky s X a Válka světů a jiné příběhy z neskutečna.   Strůjci nových časů. Sebrané povídky H. G. Wellse. Přeložili Zdeněk Beran, František Gel, Markéta Musilová a Vladimír Svoboda. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 424 stran

Čas načtení: 2024-10-07 23:03:33

[1] jirka: povídka: Adler Kamilovič Timergalin - Špión

Mám vážné pochybnosti, že povídka Špión v https://www.legie.info/kniha/16691-science-fiction-1988-9-10 je od autora Adler Kamilovič Timergalin. Mám AZ magazín 12/1977, ze kterého (pravděpodobně) čerpal povídky Václav Soukup do Science-fiction fantisku, tam je pět povídek odpovídajících prvním pěti v Science-fiction, ale pátá povídka Špión je jasný Padělek od Nourseho (vypadá dost upravený nebo je to jiný překlad). Bohužel zrovna Science-fiction 9-10/1988 nemám, tak to nemohu ověřit. Rozhodně to ale není povídka Špión od Timergalina uveřejněná v Čtení 5/88 a navíc povídka Špión je shodná s povídkou Detektiv téhož autora uveřejněnou ve fanzinu Hyperion 6 (pravděpodobně reprint ze Zápisníku 1987/21) -taky jiný překlad nebo silně upravené. Na opravy si ale netroufám; v Legii mi chybí "zpět".

Čas načtení: 2020-10-20 17:13:00

Zdenka Hamerová: Povídky mě nebaví ani číst, ani psát

„Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“, říká dvojnásobná držitelka ceny Havrana za detektivní povídky, pro kterou je psaní velkým koníčkem. Její hlavní pracovní náplní je funkce ředitelky Kulturního a informačního centra města Sadská a svoji roli porotce v Cenách Jiřího Marka brala Zdenka Hamerová jako zajímavou zkušenost. V současné době pracuje na nové knížce nazvané Panáček z popela.   Psát jste začala již na ZŠ a díky své fantazii jste si vymýšlela různé příběhy a později jste začala své povídky publikovat v časopisech. Někde jste přiznala, že jste od mala ráda psala a kreslila a první malovanou povídku jste napsala v první třídě… Ano, malovala jsem si a spřádala k obrázkům příběhy hlavně ve škole, což mi vydrželo až na střední. Pro své malůvky a příběhy jsem vždycky měla kamarádky, které si kreslily a vymýšlely se mnou, družinářky tomu říkaly „čmaropisy“. Ze základky nic schovaného nemám, ale ze střední školy mám čmaropisů plný šuplík. Tu moji první kreslenou knížečku dostala maminka, jmenovala se Jak šla Helenka s tatínkem na stavbu.   Vyrůstala jste v Lysé nad Labem a střední školu jste studovala v Brandýse nad Labem, a to střední zemědělskou. Proč jste si vybrala zrovna tuto školu? Na zemědělku jsem šla v domnění, že budu studovat „plodiny a zvířátka“ a nebude tam příliš matematiky, fyziky a chemie. Bohužel mi nějak nedocvaklo, že na technickém oboru budou tyto předměty prostě jen schovány do odborných předmětů. Že k plodinám a zvířatům patří také technologie výroby, ochrana rostlin, stroje a zařízení, motory… Ale musím říct, že jsem nikdy nelitovala. Zůstala mi spousta kamarádek – spolužaček, léty prověřená hluboká přátelství. Také spousta krásných vzpomínek na školní radosti i průšvihy, na profesory, na praxe a brigády. No a v neposlední řadě mi i nějaké ty vědomosti, které se hodí stále, uvázly v hlavě. Jo! A mám řidičák na traktor.   A pracovala jste někdy v oboru?  Bohužel ne, v době, kdy jsem maturovala, se rušila JZD, všude se spíše propouštělo a zemědělské podniky šly do privatizace. Měla jsem problém sehnat práci. Mladí lidé a absolventi byli vítáni ve státní správě, aby nahradili „staré struktury“ jak se v 90. letech říkalo. Takže v roce 1991 jsem nastoupila na Obvodní úřad v Praze 8, a to díky kamarádce ze zemědělky, která tam již pracovala a zavolala mi, že je tam volné místo, ať se přihlásím. Byla jsem tam zaměstnaná třináct let a získala praxi pro své nynější zaměstnání.   V roce 2005 jste debutovala, jako spisovatelka napínavým příběhem Zasloužíš si smrt. Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? V jednom rozhovoru jste řekla. „Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“ Zasloužíš si smrt měla být nejdříve povídka, ale přidávala jsem postavy i jejich příhody a na konec z toho vznikla knížka. Jinak si nemyslím, že by moje příběhy byly vyloženě detektivky. Byla jsem zařazena do tohoto žánru, protože mám v knihách napínavé zápletky. Baví mě vztahové napínavé thrillery z českého prostředí. V mých knihách jsou hlavní hrdinky většinou obyčejné ženy, které se připletou k nešťastné, nebo úmyslné „náhodě“ a musí si nějak poradit.   Od té doby jste napsala několik knížek, které možno spíše nazvat thrillery. Kde nacházíte inspiraci? Inspirace většinou přijde z představ „co by se stalo kdyby.“ Když začnu psát příběh, nikdy si nedělám osnovu a nikdy nemám rozmyšleno, kam se bude děj ubírat. Je to pak napínavé i pro mě. Obvykle ani nevím, kdo bude „ten zlý“. Jsem schopna se pak v ději vracet a dopisovat indicie, aby do sebe všechno zapadalo.   A co další romány? Je na obzoru něco? Mám rozepsaný příběh, jmenuje se Panáček z popela. Hlavní hrdinkou je opět mladá žena. Zemřela jí podivným způsobem babička, našla se na polní cestě za městem jen v pantoflích a domácích šatech. Samozřejmě nevěří, že by se babička jen tak vydala v listopadu za město takhle oblečená. Příběh mám rozmyšlený a vím, co se babičce stalo. Ale ostatní souvislosti vzniknou během psaní.   Kromě knih jste napsala také několik povídek a dvě (Žárlivec a V umyvadle) Vám vynesly 1. místo na Cenu Havran a od Společnosti Agathy Christie jste obdržela 2. místo za povídku Pozdní noc. Co to pro vás znamená? Těchto cen si nesmírně vážím, protože konkurence byla velká. Moc jsem Havrana chtěla, abych si dokázala, že obstojím i mezi zkušenými povídkáři. Povídky mě jinak nebaví ani číst, ani psát. Nejlepší povídka ze mě vypadne, když ji někomu slíbím a mám buď silnou motivaci, nebo pomyslný nůž na krku. Tehdy jsem to slíbila sama sobě a taky vidíte, že spím na vavřínech a od té doby už žádná povídka, žádná cena.   V roce 2018 jste „usedla“ v porotě Cen Jiřího Marka. Jaké to bylo nesoutěžit ale hodnotit? Co vám to dalo? Byla to zajímavá zkušenost. Pečlivě jsem si zapisovala postřehy z různých přečtených knih a pak jsem své poznatky předávala předsedovi poroty. Posuzovat knihy je subjektivní, co člen poroty, to jiný vkus. Ke všemu nejsem jazykovědec, takže jsem hodnotila vyloženě jako čtenář. I tak mne překvapilo, že kniha, která mě nadchla, zanechala ostatní porotce chladné. A naopak, kniha, kterou jsem nebyla schopna dočíst, připadala porotcům dobrá. Naštěstí byly i knihy, na kterých jsme se shodli.   Jednou jste řekla, že psaní je vaším velkým koníčkem. A co četba? Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory? Musím se přiznat, že v současné době je mi zpívání větším koníčkem než psaní. Už pět let zpívám každý víkend se zábavovou kapelou (což je jeden z důvodů proč nemám moc času psát a pokaždé si říkám, že bych si měla psát aspoň deník). Po pěkné knížce sáhnu ráda, nejradši mám, jak jinak, když je příběh nepředvídatelný, uvěřitelný, tajemný a napínavý. Pak čtu bohužel dost posedle, nemám pokoj, dokud nedočtu a jsem schopna číst i do tří hodin ráno. Nejvíc mě inspirovala k psaní Joy Fieldingová. Chtěla jsem vlastně nabídnout podobný styl, ale v českém prostředí.   Pracujete jako ředitelka Kulturního a informačního centra města Sadská. Co je vaší pracovní náplní?  Moje práce v Sadské má docela široký záběr, jsem za ni vděčná a dělám ji už skoro patnáct let. Na kulturu, infocentrum pro turisty a knihovnu jsme čtyři, takže si navzájem pomáháme a jako příspěvková organizace města máme i jistou svobodu v našem tvoření a nápadech. Někdy mi připadá, že všichni děláme všechno, propagací počínaje, pokladnou a úklidem po akcích konče. Moc mě to baví. Vždycky jsem měla a stále mám veliké štěstí na kolegy i na šéfy, od kterých jsem vždycky cítila podporu. A tím nemyslím nějaké oceňování a vychvalování. Podporou pro mě je, když mi vedení města věří a jedná narovinu.   Na co byste pozvala své čtenáře k vám do Sadské? Sadská je malebné městečko v Polabské nížině, obklopené lesy Kersko – Bory, jezerem a Labem. Najdete tu spoustu krásných nenáročných cyklotras, přírodních památek, naučnou stezku „Po stopách našich předků“ a dokonce i minerální pramen s názvem Sadka. Určitě se zastavte v infocentru, během koronavirové pauzy jsme vytvořily dvě nové cyklomapky s výlety do okolí.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Musím přiznat, že na odpočinek nezbývá moc času. Stále jsem někde pryč, taky ráda cestuju, takže na konec je pro mě největší relax když můžu ležet na sluníčku, nejlépe u vody, s pocitem že nikam a nic nemusím. Bohužel to se poštěstí asi jen jednou do roka na dovolené.   Zdenka Hamerová se narodila 2. listopadu 1971 v Mělníku. Vyrůstala v Lysé nad Labem a Střední zemědělskou školu vystudovala v Brandýse nad Labem. Je ředitelkou Kulturního a informačního centra města Sadská. Od roku 2005 je také spisovatelkou. Dvakrát obdržela 1. místo ceny Havran za povídky – Žárlivec (2007) a V umyvadle (2014) a 2. místo na Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Pozdní noc. Napsala knihy Zasloužíš si smrt, Nářek ze tmy, Příliš tenký led, Hlídej si svou holčičku, Vím, co jsi udělal, Klejinčino tajemství, Bílá tma. Je vdaná a má tři dospělé děti – dceru Marii a dvojčata Amálii a Norberta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-04 08:59:53

Vychází výbor toho nejlepšího z Petra Šabacha se dvěma dosud nepublikovanými povídkami

Výbor z díla populárního autora, jehož knihy se staly předlohami filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz, doplňují dvě dosud knižně nevydané povídky. „Humor byl výživa, kterou potřeboval k životu stejně jako já. Milovali jsme lidské situace na pomezí komiky a smutku,“ píše Zdeněk Svěrák v předmluvě ke knize nazvané Dobře zašitej frajer, která vychází 18. září u Nakladatelství Paseka. Zároveň s ní vychází pět knih Petra Šabacha v nové grafické úpravě. Výbor Dobře zašitej frajer připravili Václav Kahuda a Emil Hakl. Přestože jde o dva výrazné spisovatele s vlastní svébytnou poetikou, v roli editorů se podle Emila Hakla překvapivě shodli. „Neznamená to, že jsou některé texty lepší a jiné horší. Spíš šlo o to představit jejich autora, pokud možno ve všech polohách, komplexně a pestře,“ vysvětluje Hakl. Spisovatel Hakl se zároveň přiznává, že Šabacha takto najednou a s odstupem nikdy nečetl. „Tudíž jsem nedokázal docenit živelnou autenticitu Petrových výpovědí, jeho vzácně prosté slovní eskamotérství, vycházející z přirozené řeči normálních lidí. Jejich vtip i jejich melancholie jsou provázány, proto ten vtip může jiskřit,“ říká. Povídka inspirovaná Bowiem Dosud knižně nepublikovaná povídka Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem je groteskou o tom, jak se zvrhne rozhlasový rozhovor se zasloužilým umělcem, když do něj vstoupí zvídavá posluchačka. Tu ovšem zajímá všechno možné, jen ne samotný mistr a jeho světový úspěch v newyorské Metropolitní opeře. Nová povídka Vesmírná podivnost pak vypráví o astronautovi, který odmítá splnit rozkaz řídícího střediska a nakonec odmítá i prosby samotné ředitelky a své manželky. Přepadla ho totiž podivná úzkost. Petr Šabach v jednom z posledních emailů adresovaných redakci Paseky, kde byl bezmála čtvrt století kmenovým autorem, doporučoval poslouchat při čtení tohoto textu skladbu Davida Bowieho Space Oddity. S dodatkem, že „to jde ale i bez toho“. Předmluvu ke knize napsal Zdeněk Svěrák, kterého s Šabachem pojilo dlouholeté přátelství. Začalo četbou knížky Hovno hoří. „Ke svému údivu jsem se začetl do literatury, jejíž hodnota byla prokazatelná už po prvních odstavcích. Autor sázel do řádků slova tak přesná a výstižná, že jsem je nestačil vychutnávat a tiše schvalovat,“ píše Svěrák v předmluvě. „Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. A humor byl takový, jaký sám vyznávám. Když jsem dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Není možné, abych si s tímhle člověkem nerozuměl, řekl jsem si. A začal jsem přemýšlet, jestli se může přátelství naplánovat,“ pokračuje Svěrák. Šabach v novém kabátu Společně s knihou Dobře zašitej frajer míří na pulty knihkupectví nová vydání Šabachových knih Babičky, Čtyři muži na vodě, Hovno hoří, Máslem dolů a Opilé banány. Grafickou úpravu připravil autorův syn Jan Šabach, který pojal edici jako typografickou stavebnici, jejíž části se vzájemně potřebují a tvoří tak výslednou formu. „Táta byl skvělý – nejen hospodský – vypravěč,“ říká Šabach. „Dobře načasovat a vypointovat vtipnou historku je jedna věc, ale zasadit ji do kontextu příběhu, aby působila přirozeně, je věc druhá. Táta měl pro tohle spojení talent a cit. Inspirací mi byla právě tato zdánlivá jednoduchost. Něco jde přečíst snadno, něco je potřeba možná trochu hledat,“ přibližuje Šabach.   Petr Šabach (23. srpna 1951 – 16. září 2017) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách své povídky. Svou první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely jako Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006), kterými se během 90. let se zařadil mezi nejčtenější české autory. Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2016-08-31 01:57:00

Sázka na jednoho koně/ povídka | InvestPortal.cz

Sázka na jednoho koně/ povídka | InvestPortal.czKatalog CZIN.eu

Čas načtení: 2022-01-10 14:51:54

Klára Janečková: O práci psychologa jsem začala uvažovat po mém únosu

Psát ji bavilo již v dětství. Nakonec se v něm našla a hned její první kniha, historický román Ďábelská tvář se stala Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Zatím vydala Klára Janečková dvanáct knížek, tu poslední Francouzský manžel v roce 2021 a na třinácté složené ze 13 dramatických příběhů, právě pracuje. Psaní se od doby, co působí jako školní psycholožka, může věnovat jen ve chvílích volna. „Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání,“ říká.   Vyrůstala jste ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem jako jedináček. Od dětství jste ráda psala, ale také hrála na kytaru a na klavír. Někdy v sedmi osmi letech jste napsala první pohádku O Koblížkovi a v deseti letech první povídku. Jaká jste byla holčička a čím jste chtěla být a jak dopadla vaše první povídka? Byla jsem vzorná dcera, výběrová škola, jazyky, hra na hudební nástroje, to se ode mne očekávalo. Chtěla jsem být letuškou a cestovat. Už v dětství mne táhly dálky. Nebo být někde animátorkou a bavit přes den děti a večer lidi. Moje první povídka byla o chlapci, který přežil pád letadla a vyrůstal v pěstounské péči. Až v dospělosti zjistil, že jeho rodiče také přežili a setkali se. Nechápu, proč mne oslovilo tohle téma, nejspíš jsem byla fascinována nějakou leteckou havárií, nedokážu říci (smích).   Po maturitě jste pracovala ve zlatnictví a po večerech jste začala psát svoji první knihu, historický román z 16. století Ďábelská tvář, který se stal Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé držela tuto knížku v ruce? Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě. Moc jsem za prvotinu bojovala. Kvůli babičce. Byla nemocná a věděla jsem, že nemám mnoho času. Knihu jsem jí věnovala, vyšla na podzim a babička zemřela následujícího roku v červnu. Takže měla možnost ji číst. To byl také krásný pocit.   Následovaly další knihy: Zrada, Prokletý původ, Manželské okovy. Příběhy jsou smyšlené, fiktivní, ale kniha Unesená vypráví příběh, který se vám v osmnácti letech stal (dívku v příběhu unesl kamarád Roman, kterého do té doby pokládala za svého dobrého přítele, spolu s bratrem a dělníkem z Ukrajiny). V jednom rozhovoru jste řekla, že nebýt únosu, nešla byste studovat psychologii a díky tomu se lépe dokážete vcítit do klientů, kteří prožili nějaké trauma. A jako psycholožka působíte na třech školách. Čím vás práce psychologa naplňuje? Ano, o práci psychologa jsem začala uvažovat po únosu, kdy sama jsem potřebovala pomoc odborníka a byla těžce dostupná. Jinak jsem chtěla studovat dějiny, protože miluji historii, možná bych šla i do archeologie. Práce psychologa je náročná, člověk pracuje jen s bolestí, smutkem, potížemi. Nikdo spokojený za mnou nepřijde. Ač děti chodí si jen tak popovídat, a to je fajn. Psychologie je moje poslání, pomáhat dětem, rodinám, učitelům, třídám. Aby měly děti dobré dětství. Odměnou jsou jejich kresby, poděkování, ušmudlané bonbony, co mi přinesou nebo až odcházejí, květina na rozloučení, někdy pár hezkých slov přes sociální sítě. Dobrý pocit mi dá, když s dítětem určité potíže zvládneme a ono je spokojené a už mne nepotřebuje.   Psát jste nepřestala a následují další knihy a tu poslední Francouzský manžel jste vydala v roce 2021. O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Tato kniha je druhá inspirována mým životem. Kdy já sama jsem se vdala za Francouze a měsíce ve vztahu drhla zuby, co jsem to udělala. Nakonec jsem se rozhodla pro rozvod, protože jsem jako psycholožka věděla, že lepší už to nebude, naopak, horší a než mít špatný vztah a jen přežívat, to raději žádný a být sama sebou. Inspiraci mi dává sám život, každý den. Co vidím, s kým se setkám, koho potkám, co přečtu, události, které se odehrávají ve světě, v mém okolí. Ráda cestuji, to je má odměna po měsících ve školách i za počítačem. Nasávám vždy novou inspiraci, setkávám se s novými lidmi, poznávám města, země.   Připravujete další příběh? Ano, nyní dokončuji knihu, která má zatím pracovní název Někdo se dívá. Je to má 13 kniham a proto je složena ze 13 dramatických příběhů. Čtenář v závěru zjistí, které příběhy jsou zcela reálné a které ne. Jsou to příběhy ze světa seznamek, sociálních sítí, kyberšikany, stalkingu, obyčejných vztahů, které začal někdo vydírat, sledovat. Bude to kniha pro náctilé i pro dospělé. Vycházím ze své praxe, ze života jiných lidí. Je to taková kuchařka, jak se zachovat, když se staneme obětí útoku přes mobil nebo internet.   Čím je pro vás psaní? Někde jste řekla, že od doby, co působíte jako psycholožka, je to spíše koníček… Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání. Tak to cítím. Bohužel mohu psát, jen když mám volno, prázdniny či chřipku (smích).   Který z procesů při psaní máte nejraději a co knížky pro děti? Mám nejraději samotnou tvorbu. Kdy si sednu a jde to ven. Prostě jen píšu, postavy si žijí, mluví a já jsem jejich hlasem. Nemám ráda přepisování, korektury a pak redakční práci. Pro děti knihy nepíšu. Nevím, zda bych byla schopna napsat pohádku, asi ano, ale jsem zaměřena na dramata. Ač nová kniha bude pro náctileté, odrostlé děti. I ty se v ní najdou.   Dočetla jsem se, že vašim oblíbeným autorem je Erich Maria Remarque, ke kterému se ráda vracíte. A co další autoři nebo knížka, která vás v poslední době zaujala? Nejraději mám Alison Weirovou, její historické romány. K těm se pořád vracím. Čtu je opakovaně. V poslední době mne zaujala trilogie Vikingové od Lasse Holma. Je to hodně chlapské čtení, ale jsem fascinována. Jak už jsem říkala, mám ráda historii, a tak se ve volném čase toulám v minulosti.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Jak nabíjíte své „baterky“? První musím odpočinout hlavě, protože příliš pracuji psychicky. Občas si udělám odpoledne pro sebe. Pustím si film či seriál, jsem jen s mými zvířaty a koukáme. Hodně mi pomáhá hudba a zpět. Vyrazím na koncert nebo doma s manželem, on je kytarista, hrajeme a zpíváme, třeba celou noc. Čistí mi to hlavu. Dále mne vždy postaví na nohy nějaká cesta, opustit domov a odjet někam pryč. To se vrátím zcela čerstvá a s novou energií do práce.   Klára Janečková se narodila 20. července 1979 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (Filozofická fakulta – katedra psychologie s titulem PhDr.) Působí jako školní psycholožka a spisovatelka. Publikovala v různých časopisech: New Expres, Glanc, History Revue, Šarm, Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, Zpravodaj obce Chvalčov. Napsala knihy Ďábelská tvář, Zrada, Prokletý původ, Osudová posedlost, Manželské okovy, Unesená, Srdce v písku, Temnota, Deník Grety Kaiserové, Pád do tmy, Vítěz, Francouzský manžel. Dostala cenu Nejlepší prodávaná prvotina roku za knihu Ďábelská tvář. Má dceru Miladu a s rodinou žije v Bystřici pod Hostýnem.   

Čas načtení: 2020-11-15 19:07:47

Zuzana Rampichová: Ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé

Držitelku čtyř cen za detektivní povídky Havrana, Zuzanu Rampichovou baví psaní od dětství. A protože detektivky „hltá“ od svých deseti let, rozhodla se později je také psát a v roce 2011 debutovala detektivním románem. Ráda píše povídky, které jí vynesly několik cen, letos si svého čtvrtého Havrana odnesla za povídku Letní kachna z Polky, která získala také třetí místo v Ceně Společnosti Agathy Christie.    Tvrdíte o sobě, že od dětství trpíte grafomanií. O čem jste ráda psala a jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Moje první knížka, psaná do linkovaného sešitu zbylého z první třídy a mnou osobně i ilustrovaná, se odehrávala ve vesmírné raketě, dnes vůbec netuším proč. Psala jsem v družině, v tendru s mojí školní láskou. On psal o výpravě do džungle, pokud si dobře vzpomínám. První povídka, kterou jsem opravdu dopsala, byla o partě holek ze třídy, přepsala jsem ji dokonce na stroji a následně „vydala“ ve vlastním nakladatelství Černý mustang (v té době jsem byla uhranuta příběhy Karla Maye) a psaní na dalších dvacet let přerušila. Vyrůstala jsem v typické vesničce střediskové, když jsem byla ve druhé třídě místní základní školy, přišel listopad 1989. Jsem ráda, že jsem součástí generace, která ještě může srovnávat na základě osobní zkušenosti, i když útržkovité. Svobodná devadesátá léta jsme si jako děti velmi užívaly, zejména z toho titulu, že rodiče trávili čas podnikáním a nás nechávali růst jako dříví v lese. V raném dětství jsem měla několik vysněných povolání, kromě prezidenta zeměkoule, na kterého aspiroval i můj mladší bratr, jsem se chtěla stát třeba popelářem a samozřejmě i spisovatelem. Mimochodem se mi úplně nesplnilo ani jedno, ale koneckonců ještě není všem dnům konec.   Svoji první knihu, detektivku Příliš hořká čokoláda jste vydala v roce 2011. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky hltám od svých asi deseti let, kdy jsem dostala od Ježíška nádherného Muže s dýmkou a houslemi, sbírku povídek A. C. Doyla ilustrovanou Adolfem Bornem. Po Holmesovi jsem navázala případy Perryho Masona, Soudce Ti a pak jsem narazila na příběhy Agathy Christie, která mne „drží“ dodnes, ne nadarmo se detektivkám přezdívá pohádky pro dospělé. Byla jsem tak vášnivým čtenářem klasických detektivek, že jsem v jednu chvíli neskrovně usoudila, že jsem z tohoto žánru přečetla již vše, co za přečtení stálo (většinu popravdě i několikrát) a rozhodla se pokusit nějakou detektivku sama sepsat.       V roce 2011 jste také získala své první literární ocenění, a to Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Případ podivuhodné amnézie, a o rok později Cenu Společnosti Sherlocka Holmese za povídku Případ vyloupené laboratoře. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Příběhy mne prostě napadají. Ráda se inspiruji nějakou reálnou situací, která mě zaujme a kterou pak domýšlím do krajnosti. V posledních letech, poté, co vešlo ve známost, že mám ráda záhady a mrtvoly, mi pomáhají i kamarádi, kteří mě upozorňují na rarity, které by se mi mohly hodit do příběhů nebo se mnou vymýšlejí zápletky.   Na blogu: rampichova.blog.idnes.cz, je možné si přečíst vaše detektivní povídky, které vám čtyřikrát vynesly vítezství v Ceně Havrana: Bodycaching, Taková malá nehoda, Ostatky dětství a letos za Letní kachnu z Polky. Co to pro vás znamená? Z ocenění mám ohromnou radost. A z toho letošního obzvlášť, protože zápletku Letní kachny z Polky vymyslel můj syn. Předloni o prázdninách právě na šumavské Polce, já ji jen sepsala, takže letošní ocenění náleží z větší části jemu.   Po detektivce Příliš hořká čokoláda přišly další: Příliš vysoké podpatky, Příliš tichá Šumava, Ve znamení zvěrokruhu, Bodycaching a jiná hledání a Mrtvý muž a další záhady šumavských kešek. Pracujete na další knize?   Mám rozepsaný další detektivní příběh, tentokrát z horkého Egypta, ale nějak se nemůžu chytit a domyslet detaily zápletky, takže se v poslední době věnuji kratším literárním útvarům.   Co raději píšete, povídky nebo romány? Povídka je pro radost, aktuální nápad, který dokážu napsat obvykle během několika málo dnů. Román je pro mne těžká práce, kromě výjimečných chvilek osvícení, kdy se to píše samo, je to pro mne dřina, u které nejsem schopna dohlédnout konce. Nesmírně se vždy těším, až detektivku dokončím, a následný pocit lehkosti mi pak vydrží přesně do chvíle, než se pustím do další. Takže jednoznačně vítězí povídky.   Dočetla jsem se, že mezi vaše vzory na poli detektivní tvorby patří Agatha Christie… A jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbený žánr, autora či knihu? Čtenářka jsem vášnivá. Klasiky, jako je Dostojevskij, Poe nebo Kafka, jsem se pročetla během studií, momentálně už dávám přednost lehčí a svižnější četbě, kromě detektivek včetně severských mám nejraději thrillery a horory, zejména Stephana Kinga, a moderní romány. Třeba Chuck Palahniuk je výborný, sarkastický a pokaždé dokáže pořádně překvapit. A nikdy si nenechám ujít Tanu Frenchovou, která píše brilantní romány s detektivní zápletkou, pomalé a tajemné.   Někde jste přiznala, že psaní je vaším velkým koníčkem a píšete pro radost a uživit se psaním nedá. Jaké je vaše civilní zaměstnání? Jsem typická kancelářská krysa, takže psaní si dosyta užívám i v rámci zaměstnání.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Touláním a přemýšlením. Většinu času trávím samozřejmě se svým synem, je mu osm let, tak se snažím načerpat ještě co nejvíc z magického dětského světa. Hodně cestujeme, nejraději vlakem nebo pěšky. Moc ráda se vracím na Šumavu, nejraději ji mám v červnu a červenci, kdy je zelená a rozkvetlá a plná zajímavých lidí a příběhů.   Zuzana Rampichová čtyřikrát obdržela Cenu Havrana (2015, 2016, 2019 a 2020) a za povídku O kachničce z Costa Calida, kterou by chtěl každý získala 3. místo v Ceně Havrana (2018). V roce 2017 získala cenu Společnosti Sherlocka Holmese za Případ nenalezeného zlata (2017). v roce 2019 skončila druhá v Ceně Společnosti Agathy Christie za povídku Nejchladnější zločin a letos získala třetí místo za povídku Letní kachna z Polky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-07 07:56:40

Zemřel Jiří Menzel, proslavili jej adaptace literárních děl Vančury a Hrabala

Ve věku 82 let zemřel filmový režisér Jiří Menzel. Natočil mnoho filmů, přičemž nejslavnější z nich jsou spojeny s literárními předlohami. Vedle Vladimíra Vančury (Rozmarné léto, Konec starých časů) sahal především do díla Bohumila Hraba, se kterým je spojeno šest jeho snímků: Ostře sledované vlaky (jeden ze tří českých oscarových filmů), Skřivánci na niti, Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále a krátkometrážní Smrt pana Baltazara. A v jednom filmu (Něžný barbar od Petra Kolihy) dokonce Hrabala hrál. Jiří Menzel studoval filmovou režii na pražské FAMU v letech 1958-1962, v době, která zrodila celou generaci tvůrců označovaných za „novou českou vlnu“. Absolvoval filmem Umřel nám pan Foerster. První samostatnou profesionální prací byla povídka Smrt pana Baltazara do filmu Perličky na dně. Jako filmový herec se objevil v některých ze svých filmů (Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Báječní muži s klikou) a dále ve filmech dalších českých, maďarských, polských, rakouských, německých a francouzských režisérů. Za herecký výkon ve filmu režisérky Evy Chytilové Hra o jablko získal v roce 1977 Zlatou plaketu na MFF ve Virgin Islands. Jednu z hlavních rolí zahrál ve filmu Costy Gavrase Malá apokalypsa. Oblíbené jsou jeho filmy podle scénářů Zdeňka Svěráka Vesnička má středisková a Na samotě u lesa (ve druhém případě byl spoluscenáristou Ladislav Smoljak). V roce 1965 začal Jiří Menzel také režírovat v divadle. První úspěšnou hrou byla Mandragora v Činoherním klubu, kde také inscenoval hry Tři v tom, Bez roucha, Audience, Žebrácká opera, Figarova svatba. Režíroval také ve Vinohradském divadle či Divadle bez zábradlí a hojně i v zahraničí (Švýcarsko, Německo, Francie, Finsko, Norsko, Švédsko, Bulharsko, Chorvatsko, Maďarska a Itálie). Vyl také členem Divadla Járy Cimrmana. Jak se dostal k tomu, že se stal Hrabalovým kmenovým režisérem, popsal Menzel před šestnácti lety pro Týdeník Rozhlas: „Na začátku jsem měl štěstí: mí starší kolegové, Jaromil Jireš, Honza Němec, Věra Chytilová a Evald Schorm se rozhodli, že budou natáčet film podle Hrabalových povídek. Jednomu z nich, už ani nevím komu, jsem se zmínil, že bych to chtěl dělat s nimi, protože jsem Hrabala miloval. A oni to oznámili ve skupině Šmída – Fikar, která film připravovala, a přimluvili se za mě. A tak, aniž bych musel absolvovat povinná léta asistování, mohl jsem dělat jednu z povídek do celovečerního filmu Perličky na dně. Podobně se to tehdy povedlo i Ivanu Passerovi, naši spolužáci, mladí, ale v té době už i úspěšní režiséři, nás vzali do party. Moje povídka dopadla dobře, potom mi ve skupině nabídli dalšího Hrabala, Ostře sledované vlaky, a pak už to jelo.“  Hrabal mu byl snad až životně předurčen, jak vzpomínal, znal už ho jeho otec. „Tatínek byl pro nás děti odjakživa autorita. Znali jsme ho doma jako váženého pána, živitele rodiny. Autoritu, která zasáhla, když maminka už na nás děti nestačila. Když jsem ale po letech k nám domů přivedl strejdu Hrabala a představoval mu tatínka, tak mě Hrabal přerušil, že mého otce zná, a jal se vykládat, kde v které hospodě tatínka viděl. Načež z něj začaly padat historky o tom, jaký je můj vážený pan otec v těch hospodách nepřehlédnutelný pivní bohatýr, jak vždy všude všechny umí královsky bavit. Maminka to neposlouchala ráda, ale toho si strejda Hrabal nevšímal a dál vykládal o tom, jak můj ctihodný tatínek v různých hospodách vždy kraluje v čele stolu, všichni se řehtají jeho vtipům, a když si třeba jen na chviličku odskočí, celý stůl zhasne, ztichne a všichni netrpělivě vyhlížejí, kdy se vrátí a tu společnost zase oživí,“ řekl v roce 2007 časopisu Marianne.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-08 19:04:01

Hemživý chaos od Howarda Phillipse Lovecrafta – i v úpravách textů jiných spisovatelů zanechal svého ducha

Známý odborník na Lovecraftovo (1890–1937) dílo Sunand Tryambak Joshi (*1958) sestavil dvojdílnou antologii próz, na kterých se legendární objekt jeho zájmu podílel jen jako spoluautor; oba svazky vydá letos Argo. Druhý se má jmenovat Smyčka medúzy, ten první je již pod titulem Hemživý chaos a další příběhy v prodeji a sestává ze sedmnácti povídek. Nejznámější z nich je nazvána Pod pyramidami (1924) a nevznikla pod pyramidami, nýbrž na zakázku Harry Houdiniho (1874–1926). Pod jeho jménem také původně byla dvakrát zveřejněna. Je psána v první osobě jako mágovo vyprávění. Před sto lety (a vlastně dodnes) populární kouzelník maďarského původu zveřejnil počínaje rokem 1906 více než deset literárních prací včetně autobiografie a v časopise Weird Tales měl sloupek Ask Houdini. To bylo redakci při jeho slávě málo, vyžadovala i povídky. Došlo na ně, ale psali ghostwriteři. A když si šéfredaktor Henneberger vyžádal příběh „zpod pyramid“, šanci dostal také Howard Phillips Lovecraft (dále HPL). Sporu nejspíše nebude, že Houdini uměl vyprávět, v tomto případě o tom, jak mu v Egyptě nasadili pouta, aby jej svrhli do šachty Pakapovy hrobky, která leží mezi Velkou pyramidou a Sfingou. Už napřed Lovecraft inkasoval zálohu sto dolarů a od šéfredaktora dostal svolení, že smí mágův příběh patřičně opentlit, rozpracovat po svém. Původně mu dokonce slíbili, že bude uveden jako spoluautor, ale to posléze padlo. Lovecraft při tvorbě této povídky nepřiznaně těžil z Gautierovy prózy Kleopatřina noc (1838). Výsledný strojopis sice ztratil na nádraží, ale naštěstí nezahodil (dodnes existující) rukopis. S ním jel z Providence do New Yorku a po svatbě s ukrajinskou židovkou Soniou Greenovou (1883–1972) strávili večer novým přepisem. Aby dílo získalo charakter blízký světu populárního iluzionisty, připojil ovšem HPL do finále obrovské klišé: „Tu se probudil“. Další čtyři povídky napsal ve spolupráci s C. M. Eddym, dvě s Winifred Jacksonovou, dvě s Gustavem Adolphem Danzigerem, dvě se Zealií Bishopovou, po jedné s Annou Helen Croftsovou, Wifredem Blanche Talmanem a Soniou Greenovou. Clifford Martin Eddy   První z těchto spoluautorů Clifford Martin Eddy (1896–1967) byl rodákem z Providence a spolu se svou manželkou Muriel se s HPL seznámil nejpozději v létě 1923. Sama Muriel Eddyová později uváděla, že Lovecrafta znala od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky. Její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, ale ve Weird Tales narazil. Určitě právem, protože jeho próza Popel (1923) je mizerná. Podobně jako jeho konvenční duchařský příběh Požírač duchů (1923) sice Popel posléze přijat byl, ale teprve po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k tomu nejhoršímu z veškerých Lovecraftových revizí a Požírač navíc je přesně ten typ povídky, jaké HPL zásadně nepsal. Naštěstí byly ostatní Eddyho povídky podstatně lepší. Psal úsečněji a méně poeticky než HPL a vytasil se i se zvláštním textem Hluchý, němý a slepý (1924) – o postiženém muži, který vnímá navzdory handicapům v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. Lovecraft umělecky povyšoval Eddyho práce, a navíc je možné, že je občas nenápadně obracel do polohy parodií. Z nekrofilní prózy Milovaní mrtví byl tak či onak natolik nadšen, že ji během návštěvy u Eddyových nahlas přečetl. Měl tou dobou zvyk jim předčítat i ze svých povídek, ale pokud se v tomhle případě opravdu jednalo o parodii, čtenáři to tak vesměs nepochopili a někteří zůstali šokováni. Došlo k „pozdvižení“ a v Indianě zmíněnou prózu dokonce zakázali. Od onoho frapantního momentu se prý vydavatel Farnsworth Wright opakovaně zdráhal, ba patologicky děsil přijímat od Lovecrafta jeho „krajně extravagantní“ povídky s explicitně vylíčenými hrůzami. Winifred Virginie Jacksonová Další spoluautorka, o čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876–1959), se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů a zamilovala se do něj. Jen v útržcích je zachována jejich korespondence. Winifredina zádumčivě básnivá črta Zelená louka naši knihu otevírá a její povídka Hemživý chaos jí dala titul. Můžeme se nad tím pousmát, ale obě povídky vznikly podle snů, které se jim zdály v letech 1918–1919. Inspirací pro Zelenou louku navíc je reálný, hieroglyfy pokrytý „meteorit“ nalezený předtím v Mexiku. Do Hemživého chaosu napsala Jacksonová patrně jen prostřední část, aby její přítel doplnil začátek a hrůzné finále o zničení světa. Jeden americký politik tenkrát napsal, že by Lovecraft „zasloužil“. Zač? Prý za „pokusy napodobovat Poea“. Adolph Danziger Sta let se doživší Adolph Danziger (1859–1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se osobně poznal a přátelil s Ambrose Biercem a je tedy pomyslným spojovníkem dvou es hororu. Roku 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě, a právě tu HPL na jeho žádost přepracoval s titulem Clarendonův poslední test (1927). Téhož roku na podzim poprosil Danziger o revizi své biografie Ambrose Bierce, ale HPL odmítl (velice slabá a místy nechtěně komická kniha Portrét Ambrose Bierce nakonec vyšla v roce 1929). Za pouhých 16 dolarů ovšem upravil už zmíněný, více než třicet let starý Danzigerův text, za jehož zveřejnění mohl pak původní autor inkasovat tehdy nevídaných 175 dolarů. Zatímco původní verze povídky není ani náhodou nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. HPL o originálu napsal: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Je to možné, ale Joshi konstatuje, že i nová verze je „poněkud“ monotónní. A komická povídka Elektrický popravčí (1929) je Lovecraftovou verzí Danzigerovy fantaskní prózy Automatický popravčí. Ta byla vážná, což si lze ověřit, neboť náš svazek na konci obsahuje původní verze Elektrického popravčího i Oběti vědy. Nezáměrně vtipný byl ovšem Elektrický popravčí už v prvním, toporně bezkrevném podání. Teprve HPL děj rozvinul, dal postavám motivaci, oživil jejich svět a jménům svých pseudomytologických bytostí vtipně dodal úžasné „aztécké“ zabarvení (tak by jim totiž Aztékové říkali, kdyby je vzývali). Zápletky, lokality a charakteristiky postav jsou však zcela proti duchu příběhů, jaké psal Lovecraft pod vlastním jménem. Bez jeho přispění by se ale tyto povídky dávno ponořily do kalu zapomnění jako nezdary. S ním žijí a – bohužel – vyjevují vlastní průměrnost. Zealia Brown-Reedová Bishopová Studentce žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Zealii Brown-Reedové Bishopové (1897–1968) z Kansas City byl zjara 1927 doporučen básníkem, dramatikem a knihkupcem Samuelem Lovemanem (1887–1976), jedním z jeho přátel. Lovecraft nejprve upravil její povídku o srubu postaveném nad hnízdem chřestýšů a nazval výsledek Yigova kletba (1928). HPL si přečetl původní text a zasypal autorku pokyny. Byly však sotva něco platné, výsledný horor označil později za „svůj ze 75 procent“. Dokonce tvrdil, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi, zatímco on požehnaně přimísil vše ostatní: prolog, zeměpisný kolorit, motivace postav, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti, epilog z léčebny. V podstatě vymyslel veškerý děj a je fakt, že jde o jednu z jeho nejkompaktnějších a nejpůsobivějších povídek. Od časopisu autorka inkasovala 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna), a HPL po ní chtěl sedmnáct a půl dolaru. Možná je ani nedostal, ale revidoval taktéž další její prózy. Jednou z nich je Pahorek, která texty v našem svazku právem uzavírá. Je to nejlepší a nejdelší z veškerých Lovecraftových revizí, bohatě strukturovaná a esteticky „výživná“. Sám řekl, že mu spoluautorka poskytla pouze nápad: bezhlavého ducha v blízkosti indiánské mohyly. Zdálo se mu to málo. Přesto pracoval, a to opět anonymně …a Weird Tales výsledek roku 1930 odmítl. Určitě neprávem. Literární agent paní Bischopové, další Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901–1994), podezíraný zde rovněž ze spoluautorství, o textu oddaně napsal: „Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“ A byl to právě Long, kdo rukopis přepsal na stroji a kdo 82 jeho stran omezil o třináct, na 69. V časopise je příběh ještě kratší, což je výsledkem zásahu vydavatele Augusta Derletha. V původní podobě byl zveřejněn teprve roku 1989. Jedná se přitom o jeden z příběhů, ve kterých Lovecraft využil motivu mimozemšťanů jako metafory budoucího vývoje západní civilizace. I když budoucí lidé zvítězí nad stárnutím a využívají různé vynálezy, drtí je úpadek. Praktikují také jakési výběrové „šlechtění“, aby zajistili sílu vládnoucímu druhu. Ale i navzdory tomuto (takřka eugenickému) motivu nic nenasvědčuje, že by dílo původně bylo odmítáno pro podezření, že je kladnou asociací na projevy nacismu. Svou roli v textu hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833–1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888), další prvky pocházejí z povídky Abrahama Grace Merritta (1884–1943) Tvář v propasti (1923). Vcelku lze říct, že ze všech Lovecraftových revizí mají právě Yigova kletba a Pahorek strukturou a kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům. Fakt, že se odehrávají na americkém Jihozápadě, jim navíc vdechuje fascinující neotřelost. Anna Helen Croftsová Další ze spoluautorek, prostá učitelka Anna Helen Croftsová (1889–1975), žila ve státě Massachusetts a většina „její“ povídky Poezie a bohové (1920) zjevně pochází z Lovecraftova pera. Je navíc obtížné si vůbec představit (píše Joshi), čím by tu mohla přispět. Text napodobuje styl „Lorda Dunsanyho“, respektive jeho skici z Francie devastované první světovou válkou, a volným veršem podané sekvence jsou vlastně od básnířky Elizabeth Jane Coatsworthové (1893–1986). Croftsová je prostě opsala z časopisu. Je zábavné, že HPL měl autory volného verše za „nesourodou hordu hysterických a slabomyslných rapsódů, jejichž hlavní zásadou je zaznamenávání vlastních momentálních nálad a psychopatických fenoménů v beztvarých a nesmyslných obrazech, které je napadnou v okamžicích inspirativního nebo epileptického záchvatu“. Ani podobně provokativní výrok ovšem nezmění pranic na tom, že měl poezii za nejvyšší projev imaginace. Wilfred Blanch Talman Básník Wilfred Blanch Talman (1904–1986) se s Lovecraftem setkal v srpnu 1925 a dal mu číst koncept či synopsi své povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat a počal provádět změny. Dílo bylo dokončeno v říjnu a především díky hovorovému jazyku se daří vyvolat přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že mluva vyznívá v Lovecraftových úpravách škrobeně. Je to možné, ale nejde o tragédii: v povídce vnímáme sekvence prozrazující Lovecraftův rukopis. Sonia Greenová, Lovecraftova manželka Výčet můžeme uzavřít povídkou Hrůza na Martinově pláži. Příběh je v podstatě banálním plodem návštěvy Howarda a Soniy v místě zvaném Magnolie v Massachusetts. Absolvovali ji koncem června a začátkem července 1922 a ona později ve svých (místy dost negramotně formulovaných) vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta tvrdí, že po jeho výzvě jedné noci sepsala hrubý náčrt, který pak zredigoval. Lovecrafta se ovšem dotklo, když výsledek práce zveřejnil časopis Weird Tales pod ne zrovna nápaditým titulem Neviditelné monstrum. V tom samém čase – dva roky před jejich svatbou – sepsala Sonia ještě banálnější povídku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny, ale není zřejmé, zda byl jeho podíl významný, takže Joshi dílo odmítá přijmout do korpusu. Opět je aspoň zveřejnil na konci knihy. Některá místa disponují lovecraftovským duchem a Joshi má za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala. Text poprvé vyšel teprve roku 1970, tedy dva roky před její smrtí. Ten, který nezištně pomáhal Sunand Tryambak Joshi konstatuje, jen málo lidí je ochotno věnovat se současně „revizím“ i produkování vlastních děl, ale Lovecraft byl výjimkou, protože se mu jednalo o ekonomické přežití. Ke své pozdější lítosti neměl ani středoškolský diplom či jakoukoli průpravu k práci úředníka, a tak námezdně upravoval díla jiných. Už roku 1920 revidoval učebnice psychologie, ale i „nevýslovně špatné“ verše jejich autora Davida van Bushe. Mohl si vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Gentlemansky si totiž účtoval trestuhodně nízké sazby a na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas k práci na vlastních textech. V letech 1927–1936 nakonec psal stěží víc než povídku ročně, zatímco se věnoval více než dvaceti revizím a spolupracím nejrůznějšího rázu, ať už s nadějnými nováčky, nebo zavedenými veterány. Ústřední platící klientkou mu byla v poslední dekádě života spisovatelka Hazel Healdová (1896–1961), pro niž vytvořil dokonce pět solidních příběhů. Sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory po dobu více než roku, ale mimo to pomáhal starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. I navzdory tomu, že někdy odhalil, že nebudou schopni se jako spisovatelé zlepšit. „Ale ti staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal Lovecraft. Kdyby prý lidem nepomáhal, považoval by sám sebe za ješitného. Působil až podivuhodně velkoryse, laskavě a ohleduplně. Právě za ty vlastnosti byl chován v úctě. Jeho revize snad vždy nesvědčí o literární velikosti, ale pokaždé o lidskosti.   „Hemživý chaos a další příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první.“ Z anglických originálů uspořádal a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Do češtiny přeložili Milan Žáček a Stanislava Pošustová-Menšíková. Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 106. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2020. 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.