Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-04 11:02:37

Emily míří z Paříže do Říma. Co přinese druhá část 4. série seriálu Emily in Paris?

Pustili jste si první část 4. série Emily v Paříži na posezení a již netrpělivě vyhlížíte pokračování? Aby vám čekání na 12. září lépe uteklo, přinášíme vám pár zajímavostí z druhé části. Pozor, spoilery Protože v následujícím textu se budeme věnovat událostem, místům a postavám, které se objeví v druhé polovině čtvrté série, je na místě varování, že do čtení by se měli pouštět pouze ti z vás, kteří již první část 4. série viděli. Pokud jste ji neviděli a nevadí vám několik spoilerů, samozřejmě můžete ve čtení také pokračovat. Rekapitulace první části čtvrté řady V úvodu čtvrté série se potkáváme s Emily, která se v Paříži již poměrně zabydlela a zlepšila se také její znalost francouzštiny. Ovšem TikTokem se šíří video, které vytvořil bratr Camille a divákům v něm víceméně shrnuje dění třetí řady. A ano, je to ten bratr, se kterým si Emily užila krátký románek při návštěvě rodičů Camille. Problémy čekají na Emily ale také v její marketingové kanceláři. Ona a Alfie se totiž stali tváří nové reklamní kampaně jednoho z jejich klientů. Ovšem mezi nimi dvěma je již oficiálně konec. Emily a Gabriel konečně spolu Nakonec se na Emily usměje štěstí a konečně se oficiálně dává dohromady s Gabrielem. I navzdory tomu, že jejich vztah nebude snadný a vzhledem k tomu, že Camille a Gabriel čekají dítě. Závěrem posledního dílu první části ale zjišťujeme, že Camille těhotná není. Ale nic nenasvědčuje tomu, že by se to chystala sdělit také Gabrielovi. Kromě Emily se samozřejmě děj točí také okolo její nadřízené, kolegů a kamarádky Mindy. Sylvie se rozhodne čelit své minulosti a učinit nelehké rozhodnutí. A Mindy najde způsob, jak financovat přípravu kapely na blížící se Eurovizi. Co můžeme čekat v druhé polovině 4. série? Trailer na dalších pět dílů čtvrté řady je konečně venku a diváci... Čtěte více Příspěvek Emily míří z Paříže do Říma. Co přinese druhá část 4. série seriálu Emily in Paris? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2019-12-09 12:16:59

Literární vyhlídky (9. až 15. prosince)

Nadcházející týden přinese množství zajímavých literárních akcí – kromě Prahy bude v tomto směru aktivní zejména Ostrava. O víkendu pak proběhne další zimní Knihex v pražském Studiu ALTA, který kromě produkce menších nakladatelů nabídne i bohatý doprovodný program. A několik tipů na nové knihy či audioknihy naleznete jako obvykle na konci našeho přehledu.   POZVÁNKY 9. 12. Ostrava / V 18 hodin bude v Antikvariátu a klubu Fiducia uvedena kniha Daleko do ničeho (Host 2019) – monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Praha / Od 18 hodin proběhne v knihovně Libri prohibiti křest knihy Prokop Voskovec: Kusy domů a jiné texty (Paper Jam 2019). Posmrtnou sbírku básníka, shrnující nejvýznamnější cykly z jeho díla i neznámé básně z jeho pařížské literární pozůstalosti, představí editor knihy Stanislav Dvorský. Dále budou číst Petr Král, Jan Gabriel a Jakub Řehák.   10. 12. Praha / V 17 hodin prosloví v Ústavu pro českou literaturu AV ČR Claire Madl přednášku „Dva pražští nakladatelé a knihkupci mezi evropským obchodem, habsburským státem a lokálním angažováním se“. Paralelní dráhy dvou knihkupců činných v Praze v 70. a 80. letech 18. století, Wolfganga Gerleho a Michaela Samma, umožňují sledovat, jak původem cizí knihkupci zakotvili v Čechách a významně zde přispěli k rozvoji psaného slova a literárního života v interakci s habsburským státem, místními autory a čtenářstvem. Praha / Od 17 hodin nabídne Židovské muzeum s Praze projekci autorského dokumentu Evy Lustigové Tvoje slza, můj déšť: Přítomnost Arnošta Lustiga (2012), který zaznamenává živou formou setkání a osobní rozhovory s jejím otcem. Světově uznávaný spisovatel v něm s typickým humorem vzpomíná na dětství přerušené nacistickou okupací, zkušenost z koncentračního tábora, počátky své spisovatelské dráhy, pobyt v Izraeli a USA či na celoživotní přátelství s Otou Pavlem. Po promítání filmu bude následovat beseda s jeho tvůrkyní. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky: Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Praha / Od 18 hodin proběhne v kavárně a knihkupectví Řehoř Samsa představení unikátního vydání sbírky Guillaume Apollinaire: Kaligramy (Garamond 2019) v překladu Petra Šrůty, který bude přítomen. Jedná se o vůbec první české zpracování celých Kaligramů, jak je Apollinaire napsal a nakreslil. O Apollinairovi promluví prof. Jiří Pelán z FF UK, verše zarecituje herec Vladimír Polívka. Praha / V 19 hodin bude v knihkupectví a literární kavárně Volvox Globator uvedena jediná známá básnická sbírka H. P. Lovecrafta. Básně přednese překladatel Vicki Shock, hudbou ho doprovodí ilustrátor knihy František Štorm (elektronika) a Michal Hrubý (basklarinet). Sbírka básní Houby z Yuggothu (Fungi from Yuggoth) obsahuje věnec sonetů, šestatřicet tematicky i dějově provázaných textů, stylově mezi Petrarkou a Shakespearem, napsaných z valné většiny v devíti dnech na přelomu let 1929 a 1930. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení francouzského básníka Guillauma Basseta. Jeho prvotina Oheň tvých blízkostí (2017) vyšla dvojjazyčně, v češtině (v překladu Marie Dudilieux) a ve francouzském originálu. Básníka uvede a české překlady Marie Dudilieux přečte Robert Wudy Praha / V 19.30 představí v kavárně Fra spisovatel Petr Borkovec svou novou knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). Většina sloupků, fejetonů, „ranních úvah“, dopisů a drobných próz v této knížce byla napsána v letech 2017–2019. Téměř všechny byly publikovány v novinách, časopisech, na internetových portálech a v rozhlase. Praha / Od 19.30 proběhne v kulturním centru Prostor39 křest knihy Ondřeje Macla Výprava na ohňostroj (Petr Štengl 2019). Jedná se o román-reportáž s básnickými prvky na téma Evropské unie a mladých lidí. Laureát Ceny Jiřího Ortena v nové knížce reflektuje svůj roční dobrovolnický pobyt pod záštitou Evropského domu Bordeaux-Aquitaine v roce 2015/16, kdy zároveň zkoušela srdce Evropy tzv. migrační krize, a on nevěděl, co se sebou...   11. 12. Praha / V 18 hodin nabídne Malá vila Památníku národního písemnictví setkání s oceňovaným britským dramatikem Justinem MacGregorem, který přijel do Prahy pracovat na divadelní hře Vaclav’s Prague Spring Blues. Jeho otec byl členem Královské shakespearovské společnosti, která v roce 1964 odehrála v Praze Krále Leara s Paulem Scofieldem v hlavní roli. Setkání s Václavem Havlem mnohým hercům změnilo život. O tom, co předal Václav Havel hercům a oni jemu, pojednává hra Justina MacGregora. Večerem provází spisovatel a komentátor David Vaughan. Texty v překladu Tomáše Míky čte Kajetán Písařovic. Praha / Od 18 hodin začne v sídle nakladatelství Meander vánoční večírek, v jehož průběhu se dočká křtu kniha autorské dvojice Jan Nejedlý a Jaromír Plachý s názvem Hororová čítanka (Meander 2019). Těšit se můžete na čtení hrůzo-humorných hororových příběhů Jana Nejedlého a vtipné ilustrace na přání od Jaromíra Plachého, svařák, cukroví a živou hudbu. Praha / V 19 hodin představí v Literární kavárně Týnská básník Ewald Murrer svou novou sbírku Noční četba (Aula 2019) a z knihy obsahující 100 epických básní přečte ukázky. Praha / Od 19 hodin nabídne Café Jedna křest knihy Barbory Baronové Ženy o ženách (wo-men 2019) a setkání s českými dokumentaristkami. Publikace představuje rozhovory s třiceti ženami, které v Česku vytvářejí dokumentární obsah. Vedle filmařek se jedná o žurnalistky, umělkyně, socioložky, historičky, spisovatelky nebo kurátorky, které tematizují svou práci, kreativní přístupy, etiku, vztahy s dokumentovanými osobami nebo aspekty dokumentární práce. Praha / V 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská autorské čtení Jáchyma Topola z románu Sestra. Autorovu četbu doplní komentáři editorka nového vydání, které vyšlo letos v edici Česká knižnice, Daniela Iwashita. Řeč bude o jazyce románu, o jeho postupné genezi a variantách v prvním a druhém vydání a v neposlední řadě o významu díla v tvorbě Jáchyma Topola i v české literatuře. Moderuje Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena dvojice knižních novinek z produkce nakladatelství Trigon. V Gersinově knize Hvězdářova žiletka s ilustracemi Jana Reisingera se střídají básně s básnickými prózami vycházejícími ze snové obraznosti, kterou však velmi netypicky provází slovní askeze a nechuť k bájení i zbytečným dekoracím. Poému Mount Anne Ladislava Slezáka zdobí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Večerem provází redaktorka Božena Správcová, hudební doprovod Mikoláš Chadima. Praha / Ve 20 hodin nabídne kulturní centrum Prostor39 setkání s překladateli Martinem Ritterem a Martinem Pokorným a s germanistkou Veronikou Jičínskou, které si klade za cíl představit dosavadní české překlady textů Waltera Benjamina a zpřítomnit specifika Benjaminova jazyka. Pozornost bude tudíž soustředěna zejména k třísvazkovému výboru, které pro nakladatelství OIKOYMENH připravil Martin Ritter, a k novému překladu Benjaminova spisu Původ německé truchlohry Martina Pokorného, stranou by však neměly zůstat ani překlady starší (výbory Dílo a jeho zdroj a Agesilaus Santander).   12. 12. Ostrava / Od 18 hodin zavítají do Antikvariátu a klubu Fiducia coby hosté čtvrtého pořadu Debutů spisovatelé Ondřej Macl a Ivan Motýl. Ondřej Macl získal za svou prvotinu Miluji svou babičku víc než mladé dívky (2017) Cenu Jiřího Ortena. Originální debut je intimní montáží života, jemuž kromě autentického citu nechybí groteskní nadhled, na kterém je taktéž založena autorova druhá kniha ironických žáčkovských variací K čemu jste na světě (2018). Ivana Motýla spojuje s Ondřejem Maclem zapálení pro performativní realizování vlastní básnické tvorby. Po sbírce Zloděj ve sklenici (vlastním nákladem, 1991), vydává (společně s malířem a sochařem Petrem Szyrokým, který na večeru vystoupí společně s autorem) „oficiální“ prvotinu Struska (2019), která je nesena na expresivní imaginativnosti, kráse i surovosti života. Večerem provázejí básník Roman Polách a literární historička Iva Málková. Praha / V 18 hodin proběhne v Židovském muzeu v Praze večer na téma „Joseph Roth: Dlouhá cesta z Haliče do Paříže“. O spisovateli, od jehož úmrtí letos uplynulo osmdesát let, promluví germanista a překladatel Tomáš Dimter v rozhovoru s ředitelem Pražského literárního domu Davidem Stecherem. Praha / Od 19 hodin se v kavárně Čekárna uskuteční křest dvou nových titulů spisovatele Petra Motýla, které vyšly v nakladatelství Malvern – prozaické knihy Bohemiana 1988–2019, v níž glosuje malé i velké události českých dějin posledních třiceti let, a básnické sbírky To by se mi líbilo, která skládá počet z dosavadního autorova života, v rovině spirituální i ryze pozemské.  Praha / V 19 hodin proběhne v pražském Goethe-Institutu další Překladatelský čtvrtek s Terezou Semotamovou (moderátorka) a spisovatelem a editorem Petrem Borkovcem. – V roce 2017 připravil Goethe-Institut v Praze cyklus večerů, představující hlavní témata, trendy a aktéry české a německé básnické scény a vybízející k diskuzi o shodných rysech i rozdílech obou básnických světů. Kurátory celoročního cyklu, který nesl název Tady a teď, byli Dagmar Leupold a Petr Borkovec. Antologie Šest německých básníků, která vychází v nakladatelství Fra, přináší překlady poezie šesti autorů, kteří v rámci cyklu četli a debatovali. Praha / Od 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Pavel Novotný a Jaromír Typlt se svojí proslulou halekací „Bö eM Wö inscenací“ klasické fónické básně Ursonate Kurta Schwitterse, významného představitele dadaismu. Uvádí Robert Wudy. Ostrava / V 19 hodin budou v Galerii výtvarného umění v Ostravě představeny nové knihy autorů Protimluvu, Martina Šenkypla a Václava Maxmiliána. Oba přijdou číst a debatovat o svých nových sbírkách – Václav Maxmilián přečte básně ze sbírky Pobřeží a Martin Šenkypl básně ze sbírky Černý vesmírný popel. Praha / Od 19.30 zavítá do kavárny Fra dvojice slovenských autorů – Ivona Pekárková a Peter Brezňan. Moderuje Eva Tomkuliaková.   13. 12. Ostrava / V 16.30 proběhne v Antikvariátu a klubu Fiducia prezentace nové knihy o poutních písních na Moravě v době barokní s názvem Horo krásná, spanilá! (Host 2019). Jan Malura a Jakub Ivánek z Filozofické fakulty Ostravské univerzity vydali knihu o poutních písních, které v 17. – 19. století užívali Moravané a Slezané při svém nábožném putování. Praha / Od 17 hodin nabídne knihkupectví Přístav setkání s básníkem, esejistou, prozaikem, výtvarníkem, historikem umění a poutníkem Josefem Kroutvorem, spisovatelem, básníkem a publicistou Milošem Doležalem a operním režisérem Davidem Radokem. Součástí literárního večera bude i výstava z tvorby Josefa Kroutvora a Davida Radoka. Praha / V 17.30 se v Kampusu Hybernská uskuteční maraton čtení romských autorů, kteří představí své povídky na duchařské téma. Od 19 hodin pak začne slavnostní křest společné knihy O mulo! Povídky o duchách zemřelých (Kher 2019). Herečka Bára Hrzánová přečte jednu z povídek, ilustraci v reálném čase na její motivy bude vytvářet a na projekční plátno přenášet Martin Zach, o hudební doprovod se postará klavírista Robert Ferenc. Program a diskusi moderuje Karolína Ryvolová.   14. 12. V sobotu i v neděli Studio ALTA vždy od 10 do 20 hodin hostit další knižní jarmark Knihex – setkání nakladatelů a čtenářů pod jednou střechou s cílem podpory menších nakladatelů a jejich produkce. Připraven je také pestrý doprovodný program. V sobotu zde budou mimo jiné představeny knihy Marka Tomana a Magdaleny Rutové Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse, poctivého piráta ve službách madam L. (od 12 hodin), druhý díl knihy Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit (od 12.30) či kniha Ivana Klimeše Antonín Vaverka: Mé vzpomínky od zlaté Prahy až po americké hvězdy (od 17 hodin) a od 19 hodin též nové číslo magazínu Lógr (s hudebním vystoupením Hany Lundiakové alias Stinky).   15. 12. Nedělní program Knihexu nabídne kupříkladu panelovou diskuse o knižní distribuci (od 11 hodin), které se zúčastní zástupci menších nakladatelství a knihkupectví: Bára Baronová z wo-men, Petr Januš z Rubata, Karolina Voňková za Knihex a Lipnik, Zuzana Šuleková z Pipasiku a za knihkupce dorazí Josef Jindrák z Polí5, moderovat bude Anna Štičková z nakladatelství Nová beseda. Z knižních novinek se zde představí druhý díl komiksové trilogie Návrat Krále Šumavy s podtitulem Agent chodec (od 15 hodin) nebo kniha Big Joe (od 16 hodin), autobiografie legendárního zápasníka Josefa Šmejkala, známého po světě jako Big Joe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech (Petr Štengl 2019) Román-reportáž s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech. Hlavní hrdina Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize, Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.   José Donoso: Obscénní pták noci (Malvern 2019) Obscénní pták noci je román, který nemá obdoby. José Donoso kdysi přiznal, že při jeho psaní trpěl nesnesitelnými bolestmi – a pochopil, že pokud knihu nedokončí, nikdy se jich nezbaví. Výsledný „totální román“ se mezitím stal textem, o kterém se píší celé disertace. Moc a bezmoc, mužství a ženství, ošklivost a krása, skutečnost a sen, řád a chaos, tvář a maska, bujnost a úpadek, bída a bohatství – každá z těchto opozic by vydala na několik pojednání i za předpokladu, že by do sebe nebyly v knize tak nesmlouvavě zaklesnuté. V sevření těchto rozporů zaznívá slábnoucí hlas Humberta Penalozy, který tráví své dny v polorozpadlém domě mezi dožívajícími stařenami a sám se stává jednou z nich. Na líci světa neuspěl, a tak se usadil na jeho rubu, po boku „lidské suti“, aby sám sebe jednou provždy popřel. Jde ale jen o jednu z mnoha proměn, jimiž postavy Obscénního ptáka noci procházejí.   Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo 2019) Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa. – Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.   Guillaume Apollinaire: Kaligramy (překlad Petr Šrůta, Garamond 2019) Apollinairovy Kaligramy jsou obrazové básně, verše zapsané do obrazů, které mají znázorňovat. Mnoho básní by bez výtvarného uspořádání bylo pro čtenáře nepochopitelných. K tomuto ojedinělému pokusu o zapsání poezie vedlo Apollinaira jeho kubistické a futorologické přesvědčení, které hlásal v předválečné Paříži v kruhu umělců, i jeho úzké přátelství s Pablem Picassem. Apollinairova hra s překvapivými obrazy a souvislostmi v mnohém ovlivnila poezii 20. století. Poprvé vyšly Kaligramy až po Apollinairově smrti v roce 1918 a obsahují 80 básní, rozdělených do šesti oddílů. Přestože ovlivnily mnoho českých básníků, nebyly Kaligramy nikdy přeloženy do češtiny v původním grafickém zobrazení celé. Existuje pár básní přepsaných do obrazů zejména od Jiřího Konůpka, ale nikdo se nepokusil o obtížné převedení překladu do obrazců u celé sbírky. Autorem prvního českého překladu Kaligramů je básník, překladatel a pedagog Petr Šrůta.   Barbora Baronová: Ženy o ženách (wo-men 2019) Kniha Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu přináší dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti ženami tvořícími v Česku dokumentární obsah. Vedle filmařek jsou v knize zahrnuty také umělkyně, žurnalistky, vědkyně, socioložky, historičky, kurátorky nebo spisovatelky. V rozhovorech představují svůj pohled na dokumentární tvorbu, hovoří o etice, vztazích s dokumentovanými osobami, motivacích k tvorbě, financování, terapeutickém potenciálu dokumentu, cenzuře i o svém postavení v branži, respektive ve společnosti. Kniha obsahuje mj. rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, filmařkou Lindou Kallistovou Jablonskou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou celovečerních filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou nebo žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou.   Judith Hermannová: Lettipark (čte Kateřina Jebavá, Větrné mlýny 2019) Audiokniha Lettipark obsahuje povídkový příběh, který napsala Judith Hermannová. Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. – Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov a mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.   Stephen King: Osvícení (čte Petr Jeništa, OneHotBook 2019) Audiokniha Osvícení obsahuje hororový příběh od Stephena Kinga. Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp…

Čas načtení: 2024-04-11 07:00:01

Den, kdy všechno skončí, se blíží. Skotský Nostradamus měl jasno

Žena vejde na hřbitov a… To není začátek vtipu, ale příběh o původu nejslavnějšího skotského proroka. Legenda říká, že žena na ostrově Lewis zabránila návratu ducha dávno mrtvé dánské princezny do jejího hrobu. Princezna jí darovala modrý kámen výměnou za to, že se bude moci vrátit na místo svého posledního odpočinku. A byl to právě tento kámen, který umožnil synovi této ženy, v rodné gaelštině známému jako Coinneach Odhar, vidět budoucnost. Až Čína zvítězí nad USA Věštec měl i další jména – Kenneth Mackenzie (po vládnoucím klanu), Temný Kenneth nebo Brahan Seer, protože někteří lidé tvrdili, že byl slepý a díky tomu měl své schopnosti. Neexistují žádné jeho rukopisy, všechny jeho věštby byly převyprávěny. Povídá se však, že „skotský Nostradamus“ viděl den, kdy skončí svět. Mělo by to být v době „nástupu nového řádu a vzestupu draka“, což někdo prezentuje jako období, kdy Čína nahradí USA coby globálního lídra. Nostradamus viděl hrůzy, které se letos mají týkat i Česka. Potvrdil je generál Šedivý i další věštec Číst více Ať už se na podobné věštby díváme jakkoli, zajímavé je, že Temný Kenneth se podle některých informací nikdy nespletl. Těchto sedm příkladů hovoří samo za sebe. Na druhou stranu – opravdu se to stalo, nebo je to jen výplod lidské fantazie? Otrávené jídlo Když byl kolem roku 1675 Coinneach ještě jako dělník u jezera Loch Ussie, zastavil svého předáka v konzumaci oběda. Měl prý vizi, že pokrm mu otrávila jeho žena. Předák hodil jídlo svému psovi, který okamžitě zemřel. Toto bylo jedno z jeho prvních slavných proroctví a to, které ho přivedlo k práci pro hraběte ze Seaforthu. Strašlivá bitva Temný Kenneth, když stál na místě, kde se později odehrála bitva u Cullodenu, řekl: „Ach, Drumossie, než pomine mnoho generací, tvé bezútěšné vřesoviště bude potřísněno tou nejlepší krví z Vysočiny.“ Dodal, že je rád, že se nedožije dne, kdy „ani na jedné straně nebude žádné slitování“. Bitva u Cullodenu znamenala konec jakobitského povstání a během jedné hodiny přišlo o život nebo bylo zraněno přibližně 2 000 vojáků. Naleziště ropy Věštec jednou prohlásil: „Černý déšť přinese bohatství do Aberdeenu.“ O několik set let později v roce 1970 byla v Severním moři objevena velká ložiska ropy. Odhaduje se, že v oblasti Aberdeenu bylo vytvořeno půl milionu pracovních míst v energetickém průmyslu a skotské město je často označováno jako „ropné hlavní město Evropy“. Návrat skotského parlamentu Když Brahan Seer uvedl, že Skotsko bude mít svůj vlastní parlament, až budou lidé chodit „suchou nohou“ z Anglie do Francie, mnozí si mysleli, že se to nikdy nemůže naplnit. Revoluční tunel pod Lamanšským průlivem byl však otevřen v roce 1994 a kdokoli teoreticky může procházet mezi těmito dvěma státy, aniž by si namočil boty. O pět let později, 12. května 1999, se skotský parlament sešel poprvé od roku 1707. Mosty přes řeku Ness Řeka Ness protéká skotským městem Inverness a spojuje legendární jezero Loch Ness se Severním mořem. Temný Kenneth prohlásil, že by se rozpoutal celosvětový chaos, pokud by řeku překlenulo pět mostů. Stavba pátého mostu byla dokončena v srpnu 1939, jen několik týdnů předtím, než Hitler napadl Polsko a začala druhá světová válka. Kromě toho by podle Seera stavba devíti mostů přinesla „oheň, krev a neštěstí“. Devátý most byl postaven v roce 1987 a v červenci 1988 požár pohltil ropnou plošinu Piper Alpha u pobřeží Aberdeenu. Zemřelo 167 lidí – 30 z nich nebylo nikdy nalezeno. 5 opravdových čarodějnic, které měnily lidské životy. Tyhle byste potkat nechtěli! Číst více Zničení mocného klanu Klan Mackenzie po staletí vlastnil oblasti Skotské vysočiny a jedním z nejcennějších kousků země byla Fairburn Tower. Temný Kenneth vydal rodině obzvlášť děsivé varování, když prohlásil: „Mackenziové z Fairburnu ztratí veškerý svůj majetek a jejich hrad se stane neobydleným, pustým a opuštěným!“ I když Fairburn Tower není technicky vzato hrad, její ztráta se shodovala s úpadkem rodu Seaforthů. Věž byla opuštěna v roce 1780, v roce 1803 ji částečně zničila bouře. Poslední proroctví Temného Kennetha Pro dobrotu na žebrotu, mohl si říct „skotský Nostradamus“. Jeho poslední proroctví ho stálo život. Když se ho znepokojená lady Seaforthová zeptala na cestu svého manžela do Paříže, věštec potvrdil, že hrabě je v bezpečí. Ale dodal, že určitý čas strávil v náručí jiné ženy. Rozzuřená lady nařídila, aby byl Temný Kenneth odvlečen do Chanonry Point, oblasti známé popravami čarodějnic. Než mu strčili hlavu do hořícího sudu s dehtem, pronesl ještě poslední proroctví. Prohlásil, že ten, kdo nemůže mluvit nebo slyšet, způsobí konec rodu Seaforthů. Francis Humberston Mackenzie se stal hrabětem v roce 1783, ale poté, co se jako dítě nakazil šarlatovou horečkou, zůstal němý a hluchý. Všechny jeho čtyři děti zemřely předčasně, což znamenalo konec pokrevní linie. Zdroje: history.co.uk, historic-uk.com, scotsman.com KAM DÁL: Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí.

Čas načtení: 2024-10-01 11:05:01

Autobiografie jednoho pařížského domu

Nechte se pohltit pohnutou minulostí jednoho “náhodného” pařížského domu. Spolu s dokumentaristkou Ruth Zylbermanovou odhalíte příběhy plné ztrát a odloučení, ale i nečekaných shledání a návratů. Ruth Zylbermanová, Autobiografie jednoho pařížského domu; Příběhy, osudy a deportace 1942-1944. nakladatelství Maraton V pařížském 10. obvodu v čísle 209 na ulici Saint-Maur stojí činžovní dům, ve kterém od padesátých let 19. století žijí rodiny řemeslníků a dělníků, přistěhovalců z východní a jižní Evropy. Vyrůstaly tu další a další generace, vznikaly tu lásky a přátelství a každodenní život tu pravidelně přerušovaly katastrofy a násilí 20. století. Ve čtyřicátých letech odsud byla deportována řada židovských rodin včetně devíti dětí, jejichž osudy jsou centrem autorčina velkolepého prozaického svědectví o paměti míst a neviditelných vláknech, která spojují živé a mrtvé. Ve vyprávění Ruth Zylbermanové ožívají příběhy zmizelých i navrátilců, dětí i dospělých, kolaborantů i odbojářů, zamilovaných dívek i žen se špatnou pověstí, konkrétních lidí různých národností, jejichž životy svedla dohromady jedna pařížská adresa. Knize předcházel dokument Dokumentární film vypráví příběh budovy v rue Saint-Maur během německé okupace Paříže prostřednictvím vzpomínek těch, kteří tam žili a přežili válku. Obsáhlá kniha mnoha příběhů pod jednou střechou Kniha Ruth Zylbermanové přináší něco docela nového a neotřelého. Středobodem celého projektu se stává “náhodný” dům, přičemž nejde primárně o stavbu, jako o osudy jeho obyvatel. Každý dům má svou historii s lidskou stopou, jež často zapadne v prachu času. Nicméně díky této knize se přinejmenším na příběhy z domu v ulici Saint-Maur 209 nezapomene. Pařížské domy jsou národ sám pro sebe, živoucí, bující, a za tu dobu, co mezi nimi chodím, vždy se zakloněnou hlavou, jsem se naučila – jako kdybych luštila neznámý jazyk – číst znaky, jimiž se jedno průčelí liší od jiného, jako se vzájemně liší tváře. (…) Často mě upoutá nějaký detail: světlá dřevěná veranda jednoho domu na bulváru Temple, orámovaná napodobeninami antických sloupů, mozaika zelených a modrých cihel na hraně zdi lemující ulici Curonnes, sádrová maska dobráckého vousatého satyra, dvojníka Georgese Pereca, zavěšená pod balkonem na ulici Faubor-Poissniére. Tyto detaily, kvůli nimž jsem si tu či onu adresu oblíbila, jsou povědomými, ba téměř přátelskými mezníky v mém nahodilém potulování. Jako start projektu by se dalo uvést, že to byl den, kdy autorka zcela náhodou objevila mapu, jež nedlouho předtím vypracoval historik Serge Klarsfeld a jeden zeměpisec z Lyonu. Zabývala se dětmi, které byly mezi lety 1942 a 1944 z Paříže odvezeny do koncentračních táborů. Podobnou mapu Paříže nikdy předtím neviděla. Byla poseta různě velkými červenými kolečky znázorňujícími, ve kterých domech a v jakém počtu byly děti zatčeny. Pár jich bylo roztroušeno na levém břehu, na západě Paříže, ale na severu, ve východní části mapy a Paříže, byla kolečka čím dál větší a početnější. Bylo jich tam tolik, že se pod nimi až ztrácely linie ulic. A tak se Ruth rozhodla, že se zaměří na detailní studium právě jedné z těchto budov v jinak méně známé oblasti: Dům číslo popisné 209 v pařížské ulici Saint-Maur. Možná by si čtenář mohl položit otázku, s jakými příběhy bychom se seznámili, kdyby autorka zvolila jinou z budov. Na první pohled od svých ostatních v těsném sousedství by nejspíš tato č. 209 nemusela být nijak zvlášť odlišná. Ale Ruth, procházejíce ulicemi severovýchodní Paříže, si vybrala pro svůj dokument právě tuto Snad je na místě uvést, že vedle oné zmiňované “náhody” k tomu také vedlo i několik faktických skutečností. Jedna z nich byla, když objevila sčítání lidu z roku 1936. Uvědomila si, že třetina ze tří set obyvatel domu byli Židé. Z padesáti dvou deportovaných bylo devět dětí. Devět osudů, jimž válka a jejich původ zmařily možnost prožít běžné dětství. A Ruth Zylbermanové tématika židovství a osudy židovských dětí během holocaustu vzhledem k jejím kořenům nemohly být cizí. Následně se spojila s historikem Alexandrem Doulutem a odbornicí na holocaust Claire Zalc, aby společně identifikovali bývalé nájemníky. Některé obyvatele bylo snadné docela najít, ale byly i případy, kdy se lidé také přestěhovali do zahraničí, a proto jejich nalezení bylo výrazně komplikovanější. Ruth Zylbermanová se pustila doslova do detektivní práce Jejím cílem bylo odhalit čtenářům bohatou historii nižší a střední společenské vrstvy francouzského hlavního města od roku 1848 až do současnosti. Osudy obyvatel prošly francouzsko-pruskou válkou v letech 1870-1871, první světovou válkou a druhou světovou válkou a další událostmi až do současnosti, včetně útoku v roce 2015. Jsou to příběhy každodennosti, lásky, vražd, konfliktů… Autorka při své práci hovořila s obyvateli, nahlížela do archivů a vytvořila ojedinělý projekt, který by nebylo možné lépe uvést než právě jako Autobiografie jednoho pařížského domu… Od minulosti až do současnosti Jedním z důležitých bodů současné doby byly bezesporu rozhovory k tématu teroristických útoků z roku 2015. Krátce pak v ukázce níže: 13. listopadu 2015. Vrazi byli v Paříži a možná se někde potulovali další. Nezareagovala jsem ani ve chvíli, kdy jsem si přečetla, že mezi prvními místy střelby byly dvě restaurace nacházející se za nemocnicí Saint-Louis, stěží pár set metrů od ulice Saint-Maur, na doslech od dvě stě devítky. (…) “Byla jsem se svou 20letou vnučkou, s níž žiju. Měla jít do místního kina, ale na poslední chvíli to zrušila. Dívali jsme se v televizi na operu, úplně jsem ovšem zapomněla, která to byla. Vnučka si odešla zatelefonovat do kuchyně, která má okno do dvora. Vrátila se a řekla mi: ‘Poslouchej, babi, někde se asi lidi dobře baví, všude vybuchují petardy.’ A potom v televizi přerušili vysílání a začali mluvit o střelbě.” Knihu doporučuji těm, kteří vyhledávají informace nejen o holocaustu, ale obecně témata každodennosti v průběhu moderní lidské historie obzvláště. Publikace obsahuje výpovědí konkrétních lid, nachází se zde mnoho fotografií i ukázky některých dokumentů. Kniha – i když se zaměřuje jen na jeden dům – je svědectvím nás samotných, lidstva jako celku: toho, co se v minulosti událo a zdali jsme schopni se poučit z naší minulosti, resp. předcházet některým tragickým koncům. O autorce Ruth Zylbermanová (1971), francouzská filmařka a spisovatelka, natočila řadu dokumentárních snímků a v roce 2015 vydala svůj první román La Direction de l’absent (Směr nepřítomných). V její dokumentaristické tvorbě se zřetelně projevuje vztah ke středoevropským dějinám: dokumentární snímek Dissidents, les artisans de la liberté (2009) věnovala mj. Václavu Havlovi, Adamu Michnikovi a Jacku Kurońovi, Le procès – Prague 1952 z roku 2021 pak trojici odsouzených: Rudolfu Slánskému, Arturu Londonovi a Rudolfu Margoliovi. Pro televizní kanál Arte natočila v roce 2018 dokument Les Enfants du 209 rue Saint-Maur, Paris Xe (Děti z ulice Saint-Maur 209, Paříž, 10. obvod), který posloužil jako předloha románu z roku 2020, vydaného prestižním nakladatelstvím Seuil. Snímek i kniha si získaly značnou přízeň odborné i čtenářské obce. (zdroj emaraton.cz)

Čas načtení: 2020-08-14 15:31:52

Der Dügg ist tot

V Basilejských novinách (Basler Zeitung) se 6. srpna objevila zpráva: Der Dügg ist tot. Někdo mi dokonce poslal mail: „dr Dügg isch tot“. Familiérní pojmenování (ve švýcarské němčině se používá před přezdívkou členu) významného švýcarského režiséra svědčí o jednom: že byl už za svého života ve „svém“ městě legendou. Ve „svém“, i když se narodil v Sybnen, v kantonu Schwyz nedaleko Curychu. Příznačné je, že v curyšském oznámení jeho úmrtí (NZZ) se hovoří o Werneru Düggelinovi. V Curychu Düggelin začínal v sezóně 1948/49 jako osvětlovač v „Schauspielhausu“ vedeném tehdy jinou švýcarskou jevištní legendou – Oskarem Wälterlinem. Ten z něho, poté co Dügg jednoduše neosvítil prominentního herce, jehož výkon se mu nezdál, udělal svého dramaturgického spolupracovníka. Tehdy působil v Curychu také původem rakouský režisér Leopold Lindtberg, který uprchl před nacisty (byl mimochodem jedním z tvůrců legendárního období curyšského Schauspielhausu během druhé světové války (Schauspielhaus tehdy patřil k těm několika svobodně hrajícím souborům v Evropě). I jemu Düggelin asistoval, ale projevoval se při tom až příliš samostatně, Lindtberg mu prý pak dal pět set franků a poradil mu, aby se vydal na zkušenou do Paříže. To tehdy mnozí mladí Švýcaři dělali – vydávali se na zkušenou: do NDR za Brechtem nebo do Paříže. „Dügg“ pobyl v Paříži dva roky. Osobně tam poznal tou dobou začínajícího Ionesca a dokonce asistoval Renému Blinovi (navštěvoval jeho divadelní školu) u světové premiéry Beckettova Čekání na Godota. Hru později režíroval ve vlastním překladu v Curychu – bez úspěchu, doba na tohoto dramatika ještě nedozrála. A na okraji Paříže hned zpočátku svého pobytu založil samostatnou „compagnie de théâtre“, která, než se – jak jinak – kvůli financím rozpadla, uvedla 5 (slovy:pět!) produkcí. K tomu se váže osobní vzpomínka. Jednou narazil Dügg na pařížském předměstí (Asnières-sur-Seine) na restauraci s vedlejším nepoužívaným sálem vhodným k provozování divadla – tak jak to bývá, respektive bývalo v některých hostincích i v Česku, nebo jak to známe z Divadelníka Thomase Bernharda. Zeptal se hostinského, zdali by tam mohl hrát, tedy – zadarmo, má divadelní skupinu! Hostinskému to zvedne tržbu, přivede nové zákazníky atd. Hostinský byl srozuměn. Dügg pochopitelně žádnou divadelní skupinu neměl. Zašel na divadelní školu a sdělil posluchačům, že má divadlo a hledá herce, kdopak by šel s ním? Samozřejmě šli prý všichni – i bez zaručeného honoráře. Jiná verze je, že ho na sálek upozornil francouzský básník Jean Lescure, s kterým se setkal po příjezdu do Paříže v kavárně univerzitní knihovny a na jeho dotaz, co dělá, mu Düggelin bez ostychu odpověděl: „Je suis un metteur en scène.“ Ale takhle, jak píšu výše, to vyprávěl nám. Buď, jak buď – se non è vero è bene trovato! Düggelin totiž byl dobrým „pábitelem“. Proto si asi rozuměl s Jiřím Menzelem, kterého během svého angažmá jako ředitel městského divadla v Basileji (1968–1975) spolu s Janem Kačerem (a dalšími zahraničními režiséry jako Kosta Spaic, Hans Bauer, Hans Hollmann, Dieter Dorn, nebo Švýcary – Reto Bapst, Erich Holliger) v Basileji angažoval. Na „éru Düggelin“ se v Basileji dodnes vzpomíná. Düggelin začínal v Basileji v šedesátém osmém ovšem především spolu s Friedrichem Dürenmattem, švýcarsky: „Durim“. Pochopitelně se znali ze společné práce především v Curychu – tam Düggelin už dříve inscenoval například Dürrenmattovy Novokřtěnce. Ten pro něj na začátek společné sezony přepracoval Shakespearova Krále Jana (režie Dügg). Nádherné představení, senzační úspěch! Publikum řvalo, když Habsburg prohlásil, že je vlastně „Aargauer“ (tedy z kantonu Aargau – nesouhlasí ovšem zcela, Habsburgové pochází z Elzasu, ale v Aargau je hrad Habsburg). O slibném počátku první divadelní sezóny se vědělo i v Československu – v Literárkách o něm psal tehdy A. J. Liehm. A v Basilejském divadle probíhala dokonce demonstrativní konference proti okupaci ČSSR, na které vystoupil právě i Dürrenmatt se svou pozoruhodnou řečí oslavující Pražské jaro jako socialistickou revoluci. Pak „Duri“ jako produkční dramaturg zpracoval a v podstatě zrežíroval namísto určeného režiséra Holligera Strindbergův Tanec smrti. A už se připravoval na další přepracování dalšího klasika. Konflikt byl předprogramovaný. „Chtěli jsme hrát Shakespeara, Büchnera, Ionesca, Becketta a ne stále jen Dürrenmatta,“ – tak nějak vysvětloval Düggelin svůj neočekávaný rozchod s Dürrenmattem, po kterém dramatik po první společné sezóně z divadla odešel. Dramaturgie hledala nové vlastní autory. Objevili se Heinrich Henkel nebo Dieter Forte. Henkel, původním povoláním natěrač dosáhl úspěchu hrou Eisenwichser (Natěrači železa). I když jednu z jeho dalších her (Olaf a Albert) inscenoval sám Düggelin, proslulosti prvotiny nedosáhl. Velkého úspěchu dosáhl během Düggelinovi éry Forte dramatem Martin Luther & Thomas Münzer oder Die Einführung der Buchhaltung (Martin Luther a Thomas Münzer, aneb zavedení účetnictví). Kritika tehdy hovořila o novém Brechtovi, představení bylo pozváno na mezinárodní festival do Benátek (mimochodem – spolu s Národním divadlem, které uvedlo Matku Kuráž s Danou Medřickou, Ninou Divíškovou, Karlem Högerem aj. v režii Jana Kačer). Spolu s dramaturgem Beilem (pracoval později s Peymannem) přivedl Düggelin na repertoár francouzské absurdní divadlo, Čechova (Racka a Židle režíroval Kačer), Machiavelliho (Mandragoru režíroval Menzel) i řadu dalších klasických (v německé oblasti méně hraného Molièra – Dona Juana v režii Antoina Viteze) i současných autorů (Bond, Sperr). Ve zpětném pohledu lze říci, že šlo mnohdy o „remaky“, které přivedl do Basileje a nechal zahrát svými herci. Jeho osobním, „dvorním“ asistentem byl Dietmar Pflegerl, pozdější úspěšný intendant v Klagenfurtu. Düggelin se snažil do divadla získat nové a především mladé publikum. Nechal vyvěsit plakáty: „Jeans erlaubt, Haarspray verboten“ (Jeans povoleny, vlasový spray zakázán) nebo v létě: „Teď přichází ten strašný bezdivadelní čas“. Přátelil se s řadou osobností ze zcela jiných oborů, tak třeba s automobilovým závodníkem „Clayem“ Regazzonim (zasáhl ho jeho těžký úraz), s výtvarníkem J. Tinguelym, nebo s tehdejším populárním trenérem basilejského fotbalového klubu FC Basel Helmutem Benthausem, Spolu zavedli „družbu“ divadla s fotbalovým klubem a udělali „deal“ – kdo šel na fotbal, dostal zlevněné lístky do divadla a naopak. Ani jsem neslyšel, že by něco podobného někoho jinde napadlo! Studenti měli vstupenky téměř zadarmo. Na začátku jeho éry mělo divadlo 0,7 procent mladých návštěvníků, na konci přes třicet (divadlo hovoří dokonce o zvýšení z 0,5 na 37 procent). A Dügg dokonce navrhl, aby divadlo bylo vůbec zadarmo, čímž se jasně přihlásil k ideám „osmašedesátníků“. „Jeho“ éra skončila nešťastným lidovým hlasováním o divadelních subvencích v souvislosti s postavením nového divadla (stavbu Düggelin nejdříve podpořil, ke konci ale – krátce před odstřelem historické neobarokní budovy J. J. Stehlina z roku 1875, tedy, když už bylo pozdě – odmítal). Düggelin tehdy prohlásil, že nevyhraje-li divadlo navýšení subvencí, odstoupí. Což dodržel. Ostatně chtěl především režírovat a úřadování ho moc nebavilo (a to i když intendant v Basileji vydělává opravdu velice dobře). Na jeho místo nastoupil tehdy H. Hollmann, vystudovaný právník, a on sám zůstal divadlu jako režisér na volné noze zachován. Ač bydlel nadále v Basileji, v historickém centru v blízkosti Münsteru – v té souvislosti: pochvaloval si, že v noci, otevře-li okno, slyší šplouchat kašnu –, inscenoval často v Curychu. Tam uvedl v minulém roce i svoji poslední inscenaci Lenz s – i v Česku známým – A ndré Jungkem. Uvedl řadu světových premiér (mimo Dürrenmatta jmenuji nejdůležitější: 1976 Kellers Abend A. Muschga, 1995 Irrläufer Hansjörga Schneidera, Lieblingsmenschen a Für die Nacht Laury de Weck 2007, 2011). A pro malé scény inscenoval klasiky absurdního divadla – Becketta a Pintera s grandiozním „lidovým hercem“ („Volksschauspieler“) a kabaretiérem Ruedi Walterem ve švýcarské němčině, kterou sám rád hovořil. Už během své éry začal režírovat i opery (Wagnera). Překvapilo mne, jak málo jsem o něm mohl nalézt. Wikipedie jmenuje jen pár vyvolených inscenací a verze jsou jen tři – německá, anglická a alemanská. Píše se o něm jako o režisérovi tichých tonů, tedy jako o režisérovi, který na herce neřval, neurážel je. Naopak v klidném rozhovoru dovedl z herce vynést skryté na povrch. Soustředil se na text, ze kterého docela krutě odstraňoval vše přebytečné (to i u aktuálních autorů). Za nejhorší v divadle pokládal vysvětlování: Otazníky jsou zakázány, výpověď musí být přesná a jasná, dovedena k tečce. Tím byl zcela blízký Dürrenmattovi. Performance a podobné experimenty mu byly cizí. Jeho oblíbený bonmot byl: „Svět je strašný, ale život je krásný.“ V asi posledním novinářském rozhovoru v zimě 2019 – tedy ještě před coronou – se ho místní žurnalista Alfred Schlienger zeptal, co by dělal, nebylo-li by divadlo. Prý to z něho vystřelilo jako z pistole: „Pocestný kazatel…, pochopitelně politický. Kdybych mohl být ještě jednou mladý, založil bych radikální stranu se zaměřením na svobodu a spravedlnost.“ Zemřel v onom „strašném bezdivadelním čase“ – letos v obou smyslech slova. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-11 17:07:22

Adolfo Kaminsky. Padělatel, který spoléhal jen na své svědomí

Loni 23. května byla v pařížském Musée d´art et histoire du Judaisme, Muzeu umění a judaismu zahájena výstava s názvem Adolfo Kaminsky, padělatel a fotograf. Pro velký zájem veřejnosti byla výstava prodloužena až do 19. dubna letošního roku, i když nakonec musela být muzea v březnu uzavřena kvůli současné epidemii. Adolfo Kaminsky byl enigmatická postava, neobyčejnou statečnost projevil zejména v době druhé světové války, ale i po osvobození, ve svém padělatelském úsilí nepolevil ani v době dekolonizace, ani za francouzsko-alžírské války; doklady falšoval nejméně třicet let, bezchybně! Obětavě pomáhal pronásledovaným, zachraňoval životy, pomáhal k útěku do bezpečí. A jak sám říká, vždy jsem spoléhal jen na svůj úsudek a svoje svědomí, že jednám správně. Současná expozice je výrazem uznání a obdivu Adolfu Kaminskemu, který letos 11. října oslaví pětadevadesáté narozeniny. Vášeň pro chemii ho už neopustila Adolfo Kaminsky se narodil v roce 1925 v Argentině v Buenos Aires, kam jeho rodiče židovského původu emigrovali v roce 1917 z Gruzie. Posléze se však rodina přestěhovala do Paříže, avšak nebezpečí a sílící antisemitismus ji opět přiměl ke stěhování, tentokrát do Calvadosu v Normandii, tam Kaminského rodinu zastihla druhá světová válka a okupace Francie. Ještě, než Němci obsadili Normandii, pracoval už Adolfo v továrně na barvení látek, chemické postupy ho zcela nadchly… A vášeň pro chemii ho už neopustila, jeho znalosti a neobyčejná zručnost zachránily krátce nato mnoho lidských životů. V říjnu 1943 byl mladičký Adolfo se svým otcem a sourozenci zatčen a deportován do sběrného koncentráku v Drancy u Paříže, odkud vedla cesta už jen do vyhlazovacích táborů. Na intervenci argentinského vyslanectví získali všichni statut non-déportable, tzn. vyjmutí z deportací…; po třech měsících byli všichni propuštěni. Poté se rozhodli, že se rodina rozdělí, naděje na přežití tak bude větší. Osmnáctiletý Adolfo zůstal v Paříži a přidal se k francouzskému odboji k Organisation juive de combat, Židovské odbojové organizaci, padělal doklady pro židovské uprchlíky, stejně jako francouzské Židy, mnozí mu vděčí za svůj život; padělal křestní listy zvláště pro židovské děti, většinou už sirotky, o které dočasně pečoval UGIF, Union générale des Israélites de France, Všeobecný svaz Izraelitů Francie, ale padělal i jiné doklady, např. potravinové lístky. Jeho vlastní carte d´identité, občanský průkaz zněl na jméno Adolf Keller, bytem na ubytovně v rue Jacob 27. Zato skutečný Kaminského padělatelský ateliér byl na tajné adrese v rue des Saints-Pères číslo 17 v centru Paříže; falešné doklady roznášela jeho sestra Perlita a bratr Pablo, doklady distribuovali zejména ve venkovských oblastech a na pařížském předměstí. Padělatelská kuriozita z roku 1968 Po válce, zvláště v letech 1950 až 1960, vyráběl Kaminsky falešné doklady i pro členy podzemní židovské organizace Hagana, která působila na území Palestiny v letech 1920 až 1948, falšoval průkazy totožnosti pro přeživší šoa, aby jim usnadnil emigraci do Palestiny; jeho zfalšované pasy, občanské průkazy kolovaly v jižní Americe, ve Španělsku, Portugalsku a také v Řecku, v zemích, kde panovaly diktatury všeho druhu. Svoji padělatelskou činnost čile rozvinul i v době francouzsko-alžírské války, postavil se zcela za nezávislost Alžírska, na stranu FLN The National Liberation Front, Fronta národního osvobození, hlavní politické a vojenské síly alžírské revoluce, stejně tak v době války ve Vietnamu vybavil nejednoho amerického dezertéra falešným průkazem… Jedna z jeho padělatelských kuriozit pochází z roku 1968, jde o cestovní pas, na kterém do Paříže přijel Daniel Cohn-Bendit, vůdce studentských protestů, aby mohl promluvit na mítinku v době vzrušených událostí Pařížského jara… Krátce nato i Kaminsky musel opustit Paříž, aby se vyhnul oplétačkám s policií, na několik let se uchýlil do Alžírska, kde se seznámil se svojí budoucí ženou Lejlou, z tohoto manželství se narodily tři děti, Atahualpa, José a Sarah.      Jen tušené nebezpečí Padělatel Adolfo Kaminsky měl podle vlastních slov dvě zásady, nikdy nepracoval za úplatu, nechtěl být nikomu vděčný a s nikým finančně spojený, také údajně nespolupracoval s těmi, kteří se dopouštěli násilí. Jak se mu poslední jmenovanou zásadu podařilo dodržet zvláště v případě FLN a jiných podobných organizací, jen těžko říci… Faktem je, že nikdy nenavštívil Stát Izrael, jak sám říká, raději mám nenáboženskou zemi, tu, která vyhlásila Deklaraci práv národů, i když ji ne vždy respektovala. Kaminsky považuje Izrael za příliš náboženský, příliš ideologický. Přál by si Izrael smíšený, kde by oba národy žily ve vzájemné shodě. Toť zatím jen mizející sen. V sedmdesátých letech, kdy se poměry ve společnosti značně zradikalizovaly, ukončil svoji padělatelskou kariéru a začal se plně věnovat svému fotografickému umění, výstava v pařížském Muzeu umění a judaismu přináší četné černobílé záběry z Alžírska (Adrar, 1976), dvě osamělé postavy v písčité krajině, na jiné fotografii vidíme záběry z pařížských zákoutí, většinou jedince nikam nepatřící (Osamělá čekající žena, Paříž, 1946), fotografie s názvem Řádové sestry na pařížském nábřeží (Paříž, 1960), tři do četby ponořené jeptišky na nábřeží u Seiny, i další vystavené fotografie přinášejí pohled na noční Paříž, milence, bleší trhy a portréty dětí v nevlídném městském prostředí… Kaminsky dokázal ve svých fotografiích zachytit své nálady, pocity i dojmy; jeho fotografie jsou střízlivé, zamyšlené a místy i provokující; vystavená díla rozhodně svědčí o jeho velkém pozorovacím talentu i schopnosti vystihnout osobnost člověka, stejně jako atmosféru místa, často jen s tušeným nebezpečím… Průvodcem – katalogem celé výstavy je obsáhlé literární dílo s názvem Adolfo Kaminsky, padělatel, jehož autorkou je jeho dcera Sarah Kaminsky (Calman – Lévy, Paris, 2009, česky vydala Metafora, 2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-13 11:00:01

Letadlo swingové ikony Glenna Millera zmizelo beze stopy. Jeho záhadu se nepodařilo 80 let spolehlivě vyřešit

Kluk z chudých poměrů ze státu Iowa ovládl swingové hudební nebe. To je přece ukázkový příklad splněného amerického snu. Od dětství se hudbě věnoval, kvůli ní opustil i školu. Založil několik swingových kapel. Od roku 1938 postupně sláva jeho big bandu stoupala, účinkoval i v hollywoodských filmech. Plukovník František Altman: Pilotem Winstona Churchilla i Jana Masaryka Číst více Kapelníkem big bandu Námořnictva USA V roce 1942 se rozhodl svou civilní kariéru ukončit a nabídl své služby americké armádě. Postavil moderní big band, s kterým hrál po vojenských základnách na americkém kontinentě. „Nepřišli jsme sem proto, abychom v hudbě určovali nějakou módu. Přišli jsme jen proto, abychom přinesli tolik potřebný dotek domova některým klukům, kteří jsou tu pár let,“ říkal Miller. Časopis People popisuje, jak v roce 1944 Eisenhower zaslal dopis generálu Henrymu „Hap“ Arnoldovi, velícímu generálovi letectva americké armády (USAAF), ve kterém žádal, aby kapitán Glenn Miller, jeho kapela armádního letectva a jeho rádiová produkční jednotka byli přesunuti do Velké Británie. Eisenhower chtěl, aby Millerova kapela byla Americkou kapelou spojeneckých expedičních sil (ABAEF) a součástí nadcházejícího AEFP. Miller neváhal. Apeloval na to, aby vzal svou kapelu do Anglie. Příležitost byla přesně to, co chtěl. Osudový den Národní muzeum války v New Orleans popisuje v článku Ztráta ikony poslední známé Millerovy okamžiky: „Na Štědrý den bylo naplánováno vystoupení jeho big bandu a Miller se nemohl dočkat, až se dostane do Paříže. Vyskytly se potíže s koordinací ubytování a dalších prostor potřebných pro jeho více než 60člennou kapelu, a tak se rozhodl, že do Paříže vyrazí dříve, aby vše zorganizoval. A rozhodl se pro letecký přesun, i když počasí bylo hrozné – chladné a mlhavé. Pravidelné lety byly zrušeny a Miller začínal být nervózní. Využil tak svého přítele, podplukovníka Normana Baessella, který Millerovi 15. prosince nabídl místo v letadle do Paříže. Jejich letoun UC-64 A Norseman přistál na letišti Twinwood Farm těsně před 14. hodinou a Miller a Baessell nastoupili do letadla. Dopravní letoun, pilotovaný letovým důstojníkem Johnem R. Stuartem Morganem, odstartoval, jeho další osud je však zahalen tajemstvím.“ Zemřel Miller v chladných vodách Lamanšského průlivu, nebo v pařížském nevěstinci? Vrak letounu ani těla posádky se nikdy nenašly. Není tak divu, že se u takto známé osobnosti vyrojila spousta teorií. I těch, že se letoun vůbec nezřítil či že na jeho palubě vůbec nebyl. Německý novinář a konspirační teoretik Udo Ulfkotte v roce 1997 tvrdil, že objevil tajné vládní dokumenty, které naznačovaly, že Miller po příletu do Paříže nezemřel při leteckém neštěstí, ale v nevěstinci. Podle Ulfkotteho Miller zemřel na infarkt v náručí prostitutky, ale způsob jeho smrti byl držen v tajnosti, aby byla zachována jeho pověst i morálka spojeneckých vojáků. Později přiznal, že takové dokumenty nikdy neměl. Pochybnosti bratra Další teorii přinesl Millerův vlastní bratr (a kolega hudebník) Herb, který údajně v roce 1985 tvrdil, že bratr zemřel na nemocničním lůžku. „Moje vlastní teorie po léta byla, že nikdy neopustil Anglii, ale zemřel někde na rakovinu,“ řekl Herb údajně týdeníku World News. „Nikdy jsem nevěřil příběhu, že můj bratr zemřel při leteckém neštěstí.“ Tvrdil, že nehoda byla vymyšlena tak, aby americké hvězdě zajistila smrt hrdiny, a ne smrt „v mizerné posteli“. Skutečně existují nepřímé důkazy, že Miller se v tomto období necítil dobře. Miller hodně zhubl a jeho britský rozhlasový ředitel vzpomínal, jak mu řekl: „Víš, Georgi, mám hrozný pocit, že půjdeš domů beze mě…“ Letoun P-38 Lightning: Dvouocasý ďábel, který pomstil Pearl Harbor a pohřbil Malého prince Číst více Zabily ho vlastní bomby S další verzí zmizení letadla přišel britský letec Fred Shaw, který tvrdil, že Millerovo letadlo bylo zasaženo bombou nouzově odhozenou vlastními bombardéry. Shaw byl součástí flotily 138 britských letadel Lancaster, která byla toho dne na cestě do Německa k plánovanému bombardovacímu náletu, ale jejich mise byla přerušena kvůli špatnému počasí. Přistání letadla naloženého ostrými výbušninami bylo považováno za neúměrně riskantní, a tak bylo nařízeno letět na 10 mil dlouhý okruh Lamanšského průlivu, aby byl bezpečně odhozen společný náklad 100 000 bomb. Bombometčík jejich letadla tehdy údajně prohlásil: „Támhle dole je letadlo.“ Při pohledu dolů údajně uviděl malý hornoplošník. Viděl, jak se po zásahu nevybuchlou bombou převrátil na levobok. Vypadal, jako by se dostal do vývrtky, ponořil se do vody a šplouchal. Pak zmizel pod křídlem. Ztráta kontroly nad letounem a námraza Počasí bylo tehdy mizerné, nízká oblačnost, vysoká vlhkost, teploty okolo bodu mrazu. Letiště, z kterého Miller vzlétl, bylo dokonce oficiálně uzavřeno. Letadlo tak zřejmě nemělo vůbec odletět. Podle svědectví dokonce Miller zavtipkoval: „Kde jsou sakra padáky?“ Jeho přítel podplukovník Baessell prý odpověděl: „Co je s tebou, Millere, chceš žít věčně?“ Zřejmě potvrzeným faktem však je, že pilot Morgan údajně nebyl certifikován k létání pouze za pomoci přístrojů. Mohl tak podlehnout „iluzi za letu“, tedy prostorové dezorientaci, a ztratit nad strojem kontrolu. Tato příčina není u nevycvičeného pilota neobvyklá a je častou příčinou nehod. Kromě nízké viditelnosti byla vojenská letadla té doby – včetně UC-64A Norseman – známá také tím, že měla karburátory motoru náchylné k zamrznutí. To by vedlo ke ztrátě výkonu motoru, jeho vysazení, a tak nutnosti nouzového přistání do vody. To by však znamenalo téměř jistě ztrátu stroje a smrt posádky. Stejně nebezpečným jevem mohla být i námraza na křídlech, i ta by spolehlivě dokázala letadlo poslat k zemi. Smrt legendy je vždy opředena tajemstvím Uplynulá desetiletí dala vzniknout mnoha dalším teoriím, které posouvají příběh Glenna Millera za hranice uvěřitelnosti. Někteří tvrdili, že Miller svou smrt předstíral a uprchl do Jižní Ameriky, zatímco jiní věřili, že byl shledán vinným ze špionáže a zavražděn Němci – nebo dokonce gangstery. Mohl se totiž přes osobu podplukovníka Normana F. Baessella, který byl na palubě s ním, připlést do nelegálního obchodu s morfiem. Ale ve skutečnosti je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že zahynul při náhodném leteckém neštěstí způsobeném chybou pilota nebo mechanickou závadou. Jedno je zřejmé. Ve stejném roce a ve stejných místech zmizely beze stopy dvě legendy – hudebník Glenn Miller a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry. Oba na palubě letounu, v obou případech jejich těla ani trosky strojů nebyly nalezeny. A u obou je tak jejich smrt opředena tajemstvím. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Bombardování v Praze. Lidé ignorovali sirény

Čas načtení: 2020-09-02 12:25:48

Umělecké předměty ze židovských galerií, muzeí a bytů se ve Francii v letech 1940 až 1944 kradly ve velkém

Už od roku 1997 probíhá ve Francii velká studie shromažďující informace o vykrádání židovských galerií, muzeí a bytů, jinak řečeno o antisemitské loupeži, která za plného souhlasu vichistické vlády probíhala v letech 1940 až 1944. O této kapitole druhé světové války se dlouho mlčelo, v poměru k šoa se tato skutečnost hlavně krátce po válce považovala ve Francii spíše jen za smutnou epizodu celé tragédie. To se ale změnilo, právě k tomu účelu vznikla v roce 1997 tzv. Mission Mattéoli, pojmenovaná po Jeanu Mattéoli, který stojí v jejím čele.  V březnu minulého roku byla v pařížském Mémorial de la Shoah poprvé zahájena výstava s názvem Le Marché de l´art sous l´Occupation (1940–1944), Obchod s uměleckými předměty za okupace (1940–1944). Výstava přinesla nová zjištění, například jakým způsobem byla tato loupež organizována, jak probíhala arizace, černý trh i dražba. A protože si v těchto dnes celá Francie připomíná osvobození Paříže 25. srpna 1944, je dobré si připomenout i skutečnosti připomínané už méně. Lévitan, Austerlitz a Bassano Expozice připomněla i tragické osudy židovských galeristů, starožitníků a sběratelů umění. A zároveň přiblížila i málo známé skutečnosti o tom, jak okupační moc v tomto punktu šla ruku v ruce s francouzskými antisemitskými institucemi, zejména s Commissariat général aux questions juives, C. G. Q. J., Vrchním komisariátem pro židovské otázky, ale i dalšími orgány vichistické státní správy. Expozice připomněla „Lévitan“, „Austerlitz“ a „Bassano“, pařížské pobočky koncentráku v Drancy, které se staly symbolem nacistické mega-loupeže, první byla specializovaná na nábytek, druhá na porcelán a třetí na vzácné látky. Jen stěhovací a skladovací firma Bedel, dodnes existující, skladovala už v roce 1942 dvacet obrazů z umělecké sbírky Maurice Rothschilda. A jen archiv Vrchního komisariátu pro židovské otázky obsahuje ve svém inventáři 60 tisíc položek o arizaci židovského majetku; 40 tisíc vyrabovaných bytů, 10 tisíc ukradených uměleckých předmětů a počet ukradených vzácných knih jde do milionů.        Göring a Rosenberg Své příležitosti se hned, jak přišel do okupované Paříže, chopil říšský maršál Göring, stejně jako stranický ideolog NSDAP Alfred Rosenberg, který už v roce 1940 založil organizaci Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg, ve Francii známou jako E. R. R. V roce 1943 byla už každá druhá pařížská galerie buď arizována, nebo vykradena. A lup putoval via třetí říše.   Ráno 17. července 1941 se na fasádě pařížského paláce Drouot, ve stejnojmenné ulici v devatenáctém okrsku, kde se dodnes nachází vyhlášená aukční síň, objevila cedule: Policejní prefektura oznamuje, že na žádost Komisařství pro židovské otázky platí pro všechny Židy absolutní zákaz vstupu do aukční síně. Cedule byla na výstavě mezi exponáty. Zlověstný zákaz však nestačil, najatí udavači slídili mezi přítomnými, zda se přece jen do aukční síně nějaký Žid nevetřel… Jedna z výstavních prostor v Mémorial de la Shoah působivě navodila atmosféru tehdejší aukční síně: rudé látkové tapety, hudební kulisa, umělecké exponáty a seznam děl zařazených do aukce, včetně jmenného seznamu původních majitelů… Franco-nazi salon Krátce po osvobození v roce 1945 napsal ve své příspěvku pro Action známý francouzský spisovatel Jean Dutourd, autor slavného románu Hrůzy Lásky, který vyšel v českém překladu A. J. Liehma, že aukční síň u Drouota byla opravdový franco-nazi salon. Už Le Journal des Arts ze 3. března 2017 psal o tom, jak v listopadu 1942 v pařížské galerii Charpentier u příležitosti vernisáže výstavy uměleckých předmětů pocházejících ze židovského majetku teklo šampaňské proudem. Tisk tehdy referoval, že výstavu poctila svojí návštěvou i Madame Suzanne Abetz, manželka německého velvyslance, provázel ji malíř Kees van Dongen, který expozici také slavnostně zahájil; na vernisáž přišla i spisovatelka Colette, herec Sacha Guitry a mnoho jiných významných osob… Fotografie z té slávy připomněla výstava, o níž píši.   Do věci se vložil i Picasso Nedávná expozice Obchod s uměleckými předměty za okupace 1940–1944, jak už jsem uvedla, přiblížila i chmurný osud mnoha židovských galeristů, sběratelů a obchodníků. Jeden z tehdejších nejvýznamnějších v této branži byl Paul Rosenberg (1881–1959), jeho známá galerie Rosenberg byla až do roku 1940 v rue de la Boétie v čísle 21 v osmém pařížském okrsku; ve své sbírce měl obrazy Braquovy, Mattisovy, Renoirovy i Légérovy. Galerista stačil ještě včas i s rodinou opustit Francii a uchýlit se do Ameriky. Poté, co emigrovali, byla roku 1941 fasáda jejich domu vyzdobena nadživotním portrétem maršála Pétaina a nápisem: Bojujeme proti Židům, abychom vrátili Francii její tvář. Dnes jsou na této adrese kanceláře a chmurnou historii domu nic nepřipomíná. Pro úplnost snad, že Rosenbergovou vnučkou je novinářka Anne Sinclairová, bývalá manželka kontroverzního politika Dominiqua Strausse-Kahna proslulého sexuálními skandály; ten z roku 2012 ho patrně stál prezidentský úřad. Na place Palais-Bourbon v centru města nad Seinou měl svoji galerii René Gimpel (1881–1945), který hned na začátku okupace uprchl na Côte d´Azur a vstoupil do odboje. Na výstavě byly vystaveny nezvratné důkazy o tom, že Gimpel byl zatčen na udání svého společníka, který mu dlužil peníze. Druhého července 1943 byl deportován a 3. ledna 1945 umírá v koncentráku Neuengamme poblíž Hamburku. Sběratelka umění Hedwige Zak, vdova po malíři Eugènu Zakovi, měla svoji galerii Rive gauche v rue de l´Abbaye; jako jedna z prvních vystavovala Kandinského a měla také sbírku latinskoamerických umělců. Krátce po okupaci byla deportována do Drancy, pak do Osvětimi, kde byla zavražděna v plynové komoře v den příjezdu. Jiný galerista Pierre Loeb (1897–1964) otevřel svoji galerii v rue Bonaparte 13, nedaleko dnešního sídla Českého centra i konzulátu. Loeb vystavoval Picassa, Matisse, Artauda i Giacomettiho. Patnáctého května 1941 byla jeho galerie aryanisée, novým majitelem se stal jeho společník Georges Aubry. V roce 1942 Loeb i s rodinou emigroval, válku přežil v Casablance, Havaně a ve Spojených státech. Po osvobození a návratu do Paříže chtěl pochopitelně svoji galerii zpět, jenže nový majitel mu ji odmítl vrátit. Do věci se vložil i Picasso, který všem s velkým nadšením oznámil: Pierre se vrátil a svoji galerii zase brzy otevře! Georges Aubry ustoupil. Jedenáctého července 1945 se opět galerie vrátila svému původnímu majiteli a slavnostně uvítala první návštěvníky. Washington 1998 V prosinci 1998 se konala ve Washingtonu konference, na které čtyřiačtyřicet států podepsalo deklaraci upravující podmínky restitucí v umělecké oblasti. A v roce 2018 předseda francouzské vlády Edouard Philippe slíbil, že učiní vše, aby v dohledné době došlo konečně k nápravě; mnoho kauz v tomto směru není ve Francii stále uzavřeno, o čemž svědčí i nedávno skončená výstava v Mémorial de la Shoah, jejíž pokračování se jistě uskuteční v dohledné době. Velká část materiálu totiž na své zpřístupnění veřejnosti ještě čeká. Doufejme, že další odkládání nenastane ani kvůli koronavirové krizi, ani kvůli nekonečným nepokojům, které opět sužují hlavní město, ani kvůli změně předsedy vlády: Edourda Philippa vystřídal Jean Castex, který se své funkce ujal v červenci letošního roku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-19 10:10:53

Román Ladislavy Chateau vede čtenáře k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme

Pod titulem Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat neočekávejme pouhý milostný román, jsme na jiném pólu, knihu po přečtení odložíme obrazně řečeno jako způsobilí ke zkoušce, jejímž úmyslem je PhD. z historie Paříže, potažmo Francie a s ní i historie kusu Evropy. Poutavý román, který se odvíjí mezi hlavními postavami (Colette Jéramec-Drieu-Tchernia a Pierre Drieu La Rochelle), je ústrojně zakomponován do vyčerpávajících informací o době, v níž hrdinové, nikoli nevýznamní, žili, jednali a ovlivňovali život Francie; je to dramatické jádro více než čtyřsetstránkové knihy, jejíž důležitou součástí je jmenný rejstřík, zhotovený s erudicí a zběhlostí ve francouzštině, vědecky poctivým Antonínem B. Schulzem. Rejstřík má 580 jmenných položek, z toho 332 jmen, která se vyskytují jen jednou. Je to většina důležitých jmen dvou posledních dekád 19. století až poloviny století 20., tedy Paříž a její aktéři – politici, vědci, spisovatelé, lékaři, vládní zmocněnci, prezidenti, také malíři, režiséři, herci, herečky a šansoniéři; zájemcům o historii nahrazuje rejstřík této knihy poznámkový aparát, v zájmu čtivosti by snad bylo dobré tento aparát založit a všechny nadstandardní jednorázové poznatky uložit v něm… Kdyby zde byl i rejstřík v díle se vyskytujících názvů ulic, parků, památek, literárních děl, nakladatelství, knihkupectví, ale též písní a skladeb, výtvarných artefaktů a filmů, měli bychom Paříž nezávisle na syžetu jako na dlani. U jednoho distributora jsem četla – že jde o esejistický román, já bych ho nazvala – nechci říci románem učebnicí – je to román skript. Státotvornými reáliemi i životopisy hrdinů se probereme během procházek autorky, prohlídek fotografických alb, během jejího vyprávění a také během vzpomínek pana T (Gil Tchernia, Colettin syn). Autorka je cílevědomá a trpělivá, diskrétně zvládá jeho vyprávění a svědomitě upozorňuje, když se objeví něco nového, co život významné badatelky, bakterioložky Pasteurova ústavu doplňuje. Tu si pomáhá variovanými větami jako Pro přesnost uvádím…, A tady si dovolím ještě malou odbočku…, Zase jsem něco zamluvila…, Vraťme se o tři roky zpět…, Snad abych trochu pozdržela náš příběh… atp. Autorka uto metodu sama zdůvodňuje, říká, že chronologie není nutná, spíše záleží na vykreslení atmosféry, to jí věříme, a také je zřejmé, že atmosféru umí vytvořit nezávisle na množství historických fakt. Ladislava Chateau je příbuzná jedné z postav, Čechofrancouze Rudolfa Slavíka, barmanské hvězdy významného pařížského hotelu George V., člověka s pozoruhodnými osudy, několikrát gestapem vězněného, v roce 1960 vyznamenaného titulem Rytíř čestné legie. Byť autorka pobývala u svého prastrýce v dětství dlouhodobě jen jednou, má lásku k Paříži pod kůží (tam je také provdána a část roku i žije) a vždy věděla a ví, na čí straně stát. Nevidí věci černobíle, rozlišuje a dovede ocenit dobré vlastnosti a činy také u osobností, které i přes jisté okouzlení fašismem, německým pořádkem a dokonalou organizovaností, nekolaborovaly pod svou intelektuální úrovní. Naopak, tito intelektuálové využívali svého výjimečného postavení v okupované Francii k intenzívní pomoci druhým, jako tomu bylo u Pierra Drieu La Rochelle, Colettina prvního manžela a celoživotního přítele; jeho fašistickou etapu ztvárnila autorka prizmatem jeho nevšedního soukromého života i jeho názorového a uměleckého růstu. Tento spisovatel, později kmenový autor nakladatelství Gallimard, muž několikrát ženatý, levičák a za války fašista se stal rozhodujícím činitelem v minutách, kdy se rozhodovalo o životě a smrti Colette a jejích dětí, s nimiž byla na udání deportována s dalšími francouzskými Židy do koncentračního tábora Drancy na okraji Paříže. Spravedlivě kritická je spisovatelka k některým postavám, třeba k nelítostnému lékaři Henrimu Brocardovi, vyznamenanému na sklonku života (1979) titulem Rytíř čestné legie, či přímo k Francois Mitterrandovi, který do konce života sympatizoval s vichystickou vládou, a přesto se stal francouzským prezidentem… Syžet románu působivě rozplétá život Colette v uvedených souvislostech. Nemilovaná v dětství stejně jako její první manžel Pierre, nemilovaná osudem, vědecky pracuje, a přitom stále ztrácí a hledá, dlouho bezdětná, lásku, a nakonec by málem propadla životem jako oběť francouzsko-německého antisemitismu. Byl to Pierre, rovněž bez šťastného dětství, intelektuál, významný novinář a spisovatel, za války koketující s Berlínem a Vichy, který díky těmto konexím zachrání Colette a její děti před smrtí ve vyhlazovacím táboře. Když po válce začíná na kolaboranty hon, je v seznamech i Pierre Drieu La Rochelle, když se rozbíhají popravy, někteří významní spisovatelé se angažují ve prospěch obžalovaných – Camus, Claudel, Effel, Paulhan, Sartre, Simone de Beauvoir… Na počátku románu se setkáváme s jinými jmény, s Louisem Aragonem, s nímž Colette váže pevné přátelství, ale také se surrealisty Bretonem, Eluardem, mluví se o Sartrovi, velkou úlohu má André Malraux a další. Dlužno dodat, že literární dílo Pierre Drieu La Rochelle je součástí francouzské literatury, česky vyšly Nápady (1930) a Žena u svého okna (1931). Závěr knihy Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, je apoteózou přátelství, obětavosti i odplatou za záchranu života. Colette Pierrovi nevyčítá kolaboraci s Němci, důležitá je jeho pomoc druhým a také jí samotné. Několikrát ho zachrání od důsledků sebevražedných pokusů, shání úkryt a později cestu k úniku do zahraničí, avšak Pierre Drieu La Rochelle se sám odsoudí k smrti. V náručí Colette, která ví, že už není správné ani možné odvracet jeho cestu ze života, Pierre v březnu 1945 umírá. Román nemá daleko k próze psychologické, s empatií a poučeným vhledem autorky (Freud, Jung) postihuje vnitřní pohnutky, s nimiž se dějí důležité posuny, kořeněné dojímavým vnitřním životem postav, především Colette.    Ladislava Chateau napsala po Vlaku do Výmaru, kde řeší problematiku kolaborace evropských intelektuálů během druhé světové války, další dílo nesporné hodnoty, přívětivý román skript, text k historii Paříže i hlavních postav vysokoškolsky pojatý, který vede čtenáře hutnou intelektuální cestou, pro čtenáře s drobnými jazykovými úskalími (časté francouzské citace), k pochopení dějin Evropy, jejímiž obyvateli jsme.   Ladislava Chateau: Colette, má drahá, vy víte, co máte udělat, Sumbalon, Praha-Vysoké Mýto 2018, obrazová příloha: autorka a Pascal Chateau, 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04

Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice

Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce.   Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926                                                                                               1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.

Čas načtení: 2024-06-24 09:19:23

Žena je v intenzivní péči po útoku vlků při běhání v safari parku u Paříže

Francie - Žena, kterou při běhání v safari parku nedaleko Paříže napadli vlci, leží na jednotce intenzivní péče. The post Žena je v intenzivní péči po útoku vlků při běhání v safari parku u Paříže first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-31 07:06:27

Jaké tajemství ukrývají zlaté medaile z Paříže? Není všechno zlato, co se třpytí!

Na první pohled se zlaté medaile z Paříže zdají být opravdovým pokladem, ale jejich skutečná hodnota je ukrytá ve stříbru a mědi. Navíc obsahují kousek Eiffelovy věže, což z nich činí unikátní sběratelský kousek. Článek Jaké tajemství ukrývají zlaté medaile z Paříže? Není všechno zlato, co se třpytí! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-09-04 11:02:37

Emily míří z Paříže do Říma. Co přinese druhá část 4. série seriálu Emily in Paris?

Pustili jste si první část 4. série Emily v Paříži na posezení a již netrpělivě vyhlížíte pokračování? Aby vám čekání na 12. září lépe uteklo, přinášíme vám pár zajímavostí z druhé části. Pozor, spoilery Protože v následujícím textu se budeme věnovat událostem, místům a postavám, které se objeví v druhé polovině čtvrté série, je na místě varování, že do čtení by se měli pouštět pouze ti z vás, kteří již první část 4. série viděli. Pokud jste ji neviděli a nevadí vám několik spoilerů, samozřejmě můžete ve čtení také pokračovat. Rekapitulace první části čtvrté řady V úvodu čtvrté série se potkáváme s Emily, která se v Paříži již poměrně zabydlela a zlepšila se také její znalost francouzštiny. Ovšem TikTokem se šíří video, které vytvořil bratr Camille a divákům v něm víceméně shrnuje dění třetí řady. A ano, je to ten bratr, se kterým si Emily užila krátký románek při návštěvě rodičů Camille. Problémy čekají na Emily ale také v její marketingové kanceláři. Ona a Alfie se totiž stali tváří nové reklamní kampaně jednoho z jejich klientů. Ovšem mezi nimi dvěma je již oficiálně konec. Emily a Gabriel konečně spolu Nakonec se na Emily usměje štěstí a konečně se oficiálně dává dohromady s Gabrielem. I navzdory tomu, že jejich vztah nebude snadný a vzhledem k tomu, že Camille a Gabriel čekají dítě. Závěrem posledního dílu první části ale zjišťujeme, že Camille těhotná není. Ale nic nenasvědčuje tomu, že by se to chystala sdělit také Gabrielovi. Kromě Emily se samozřejmě děj točí také okolo její nadřízené, kolegů a kamarádky Mindy. Sylvie se rozhodne čelit své minulosti a učinit nelehké rozhodnutí. A Mindy najde způsob, jak financovat přípravu kapely na blížící se Eurovizi. Co můžeme čekat v druhé polovině 4. série? Trailer na dalších pět dílů čtvrté řady je konečně venku a diváci... Čtěte více Příspěvek Emily míří z Paříže do Říma. Co přinese druhá část 4. série seriálu Emily in Paris? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-11-14 05:06:50

Francie proti všem autům. Do centra Paříže už autem nezajedete, zákaz platí i pro elektromobily

Hlavní francouzské město zavedlo od listopadu 2024 tzv. „Zone à Trafic Limité“ (ZTL), tedy zónu s omezením dopravy v historickém centru. Tato opatření se týkají prvních čtyř městských obvodů, kde je tranzitní doprava zakázána pro všechny typy vozidel, včetně elektromobilů. Cílem je snížit hluk, emise a zvýšit kvalitu života rezidentů a návštěvníků Paříže. Výjimky z […]

Čas načtení: 2024-11-14 05:06:50

Francie proti všem autům. Do centra Paříže už autem nezajedete, zákaz platí i pro elektromobily

Hlavní francouzské město zavedlo od listopadu 2024 tzv. „Zone à Trafic Limité“ (ZTL), tedy zónu s omezením dopravy v historickém centru. Tato opatření se týkají prvních čtyř městských obvodů, kde je tranzitní doprava zakázána pro všechny typy vozidel, včetně elektromobilů. Cílem je snížit hluk, emise a zvýšit kvalitu života rezidentů a návštěvníků Paříže. Výjimky z […]

Čas načtení: 2024-11-14 05:06:50

Francie proti všem autům. Do centra Paříže už autem nezajedete, zákaz platí i pro elektromobily

Hlavní francouzské město zavedlo od listopadu 2024 tzv. „Zone à Trafic Limité“ (ZTL), tedy zónu s omezením dopravy v historickém centru. Tato opatření se týkají prvních čtyř městských obvodů, kde je tranzitní doprava zakázána pro všechny typy vozidel, včetně elektromobilů. Cílem je snížit hluk, emise a zvýšit kvalitu života rezidentů a návštěvníků Paříže. Výjimky z […]

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-03-03 17:12:51

Národní knihovna hlásí unikátní objev: fragment šesti skladeb ze 13. století

Digitalizace rukopisů uložených v trezorech Národní knihovny České republiky přinesla unikátní objev. Kodex z 15. století v sobě ukrývá vzácný fragment šesti dvojhlasých skladeb, zkomponovaných ve 13. století v okruhu pařížské katedrály Notre-Dame. Jde o nález, který významně dokreslí obraz dějin evropské středověké hudby. V jednom z rukopisů z fondu Národní knihovny, jejichž digitalizáty byly v poslední době publikovány na portálu digitální knihovny Manuscriptorium.com, se podařilo identifikovat zlomky polyfonních skladeb z repertoáru, který vznikl v prostředí nově postavené gotické katedrály Notre-Dame v Paříži ve vrcholném středověku. Tento repertoár zahrnoval skladby komponované pro dva až čtyři hlasy, které poprvé v historii evropské hudby pracovaly s pravidelným rytmem, notovým zápisem. Jejich provádění vyžadovalo špičkové interprety. Důkazem o jedinečnosti tohoto objevu je fakt, že se do dnešní doby dochovaly pouze tři obdobné rukopisy ze 13. století a několik drobných fragmentů. První dva kodexy jsou uloženy v knihovně ve Wolfenbüttelu, z nichž první byl sepsán kolem roku 1230 pro katedrálu v St Andrews ve Skotsku, a druhý pochází z poloviny 13. století pravděpodobně z Paříže. Třetí rukopis je dnes uložen ve Florencii a byl podle posledních spekulací pořízen na objednávku Ludvíka Svatého pro pařížskou Sainte Chapelle roku 1248. Nejedná se o kompletní polyfonní skladby, ale pouze o její fragmenty, konkrétně o dva dvojlisty, které byly vevázány do rukopisu z 15. století. Původní hudební kodex byl s největší pravděpodobností sepsán rovněž v Paříži, jak a kdy se dostal do Čech, však bude teprve potřeba vysvětlit. Tento, dnes velmi vzácný notovaný rukopis byl v pozdním středověku použit coby materiál na vazbu knihy pro člena pražské univerzity. „V tehdejší době šlo o běžný jev, že byly staré a nepotřebné rukopisy využívány pro výrobu vazeb aktuálních knih. Tento náš rukopis z 15. století obsahuje v pozdním středověku oblíbený a rozšířený spis o zemědělství italského učence Petra de Crescentiis nazývaný Ruralia commoda,“ doplňuje vedoucí Oddělení rukopisů a starých tisků Jan Vojtíšek. „Význam tohoto objevu pro hudbu středověkých Čech a Evropy je nedocenitelný. Pro české dějiny se jedná o první skutečný doklad této hudby vůbec. Možný raný kontakt Čech s touto hudbou vnáší zcela nové světlo na hudební kulturu v době posledních Přemyslovců a z pohledu tohoto repertoáru bude nutno znovu studovat a přehodnotit hudební doklady z první poloviny 14. století,“ říká k objevu docentka Hana Vlhová-Wörner. Pojednání o nejstarších českých dějinách hudby v Čechách bude tedy podle ní potřeba v následujících letech zásadně přeformulovat. Na zlomky upozornil v polovině února letošního roku Dominique Gatté ze Štrasburku, který se systematicky věnuje evidenci fragmentů v nově digitalizovaných rukopisech z evropských fondů. Studia fragmentů se okamžitě ujali členové projektu Staré mýty, nová fakta: české země v centru hudebního dění 15. století (projekt GAČR-EXPRO, www.smnf.cz), pro které nález přináší cenný materiál k pochopení hudební kultury husitských Čech v celé její šíři, tedy i z pohledu „skartace“ starého, a tedy již nepotřebného zpěvního materiálu. Vědecké bádání se nyní zaměří na studium fragmentů a jejich co nejpřesnější dataci, na okolnosti jejich použití jako vazebního materiálu, a konečně na možné scénáře cesty rukopisu s organy z Paříže do Čech a s tím související identifikaci instituce, ve kterém se tento repertoár mohl pěstovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-28 19:09:58

Dynamo AJL

Při předvánočním úklidu na mě vyplavala pozvánka. Tamás Katona, politický tajemník na ministerstvu zahraničních věcí Maďarské republiky, mě zval na recepci u příležitosti regionální konference PEN klubu, která se konala v Budapešti. Dne 16. března 1991 jsem tam tak měl příležitost poprvé potkat živého A. J. Liehma. Ten průvan energie se kolem mne zvedl ve vzpomínce, právě když média oznamovala odchod tohoto legendárního neposedy. Konkrétní absurdita náhod. Breton i Jung na mě vědoucně pokyvují hlavou. Přívětivý ovál Liehmovy tváře se tehdy míhal místností, zářil optimismem, střídal jazyky, němčinu s Györgym Konrádem vyměnil lehce za angličtinu s Litevci a s československým velvyslancem Rudo Chmelem spočinul konečně v mateřštině. Lekce kulturní diplomacie v přímém přenosu. Liehm nejen věděl, co by se mělo dělat v nových evropských poměrech, on to také dělal. Jeho revue Lettre internationale v několika národních mutacích představovala rozměr jeho přemýšlení. Překračoval úzké horizonty státních hranic, těsná mu byla zatuchlost nacionální sebestřednosti, zvídavost neznala konce. Technika a styl interview se na fakultě učily na Liehmově knize Generace, kde vyzpovídal celou plejádu svých souputníků družně pracujících na plástvi pražského jara. Sledovali jsme ho v emigraci a přes tu vzdálenost vyrůstal do rozměru legendy. AJL byl pojem. Nyní se zjevil v rozpačité atmosféře budapešťské vily a okamžitě dával konverzaci praktický činorodý směr. Valil se z něj neutuchající proud rad a doporučení, až to některým bylo nepříjemné. On ale nemohl jinak. Podruhé jsme se setkali o mnoho let později v pražském hotelu Paříž. Nastoupil jsem tehdy do redakce Literárních novin a vydavatel zprostředkoval schůzku, protože Liehma dobře znal a protože byl toho přesvědčení, že názory jednoho z tvůrců Literárek jako mýtu šedesátých let je užitečné si poslechnout. To bylo ještě předtím, než se AJL definitivně přesunul z Paříže do Prahy, tou projížděl jen jaksi mimochodem cestou z lipského knižního veletrhu, kde zasedal v porotě jejich ceny. Pán s hůlkou už nepobíhal čiperně po místnosti, seděl a vzpomínal. Co jiného muži mezi osmdesátkou a devadesátkou tak dělávají? Pak jsme za ním na pár dní odjeli do Paříže. Ptal jsem se, Liehm odpovídal a kolegové nahrávali video. Jen zlomek rozhovoru jsme pak publikovali v Literárních novinách.    Na pražských setkáních, kam mohl většinou už jen v pojízdném křesle, nás tepal za dlouhé články, doporučoval nové externisty, radil, jak donutit spisovatele, aby psali do novin, postrádal v Literárkách básně a hlavně pořád opakoval, že Česká republika nemá jinou možnost jak přispět světu, než je kultura, což tady nikdo nechápe. Sám psát už nechtěl. Říkal, že člověk po osmdesátce by něco takového dělat neměl. Uměl dělat noviny, vyznal se ve filmu a v literatuře, překládal. A přitom neprožil život zašedlého katedrového bubáka. Komu se něco takového podaří? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-16 09:29:32

Mělo by UNESCO rozhodovat co, kde a jak se bude v Praze stavět?

Politici a úřady v této době zpracovávají oficiální reakci na obsáhlou kritickou zprávu ze strany UNESCO. Ta byla v našich mediích zkratkovitě prezentována tak, že světová organizace hrozí Praze zařazením na seznam ohrožených památek světového dědictví. Naši představitelé by však po vzoru Vídně neměli přijmout pokornou roli provinilého učedníka, ale z pozice rovných partnerů a suverénního státu s UNESCO diskutovat, hájit naše zájmy a důsledně argumentovat mezinárodně uznávanou úrovní památkové péče u nás. Mnoho odborníků s názory a postupem světové organizace nesouhlasí. „Pokud by se UNESCO rozhodlo Prahu kvůli pár projektům mimo centrum města vyloučit nebo dát na seznam ohrožených měst, bude to jeho ostuda, ne naše. Drážďany byly z UNESCO vyloučeny, protože si postavily most, který odsouhlasili lidé v referendu a co se stalo? Nic. Možná mají o pár čínských a ruských turistů méně, a to není něco, kvůli čemu bychom měli brečet,“ říká známý architekt a vysokoškolský profesor Zdeněk Fránek, který je jedním ze zakládajících členů Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák „Doporučení ze strany UNESCO by neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi protektorát. Při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, mne napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad deset pater k posouzení do Paříže,“ uvedl architekt a pražský radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček v rozhovoru pro časopis Stavba. „UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není. Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat,“ řekl pro iRozhlas Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. UNESCO jako záminka proti rozvoji Zpráva světové organizace se vymezuje proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, pražskému Metropolitnímu plánu i proti některým konkrétním již realizovaným nebo připravovaným stavbám v metropoli. Míra podrobností i stylistika některých doporučení je však velmi nestandardní a je znát, že názory UNESCO výrazně formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují u nás dvě znepřátelené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovat a chránit, ale musíme město také rozvíjet, doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho sami mezi sebou nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč. „Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde v Praze, které se za postoje světové organizace snaží schovávat, a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré nebo špatné,“ souhlasí známý architekt Jakub Cigler. Pohled z rampy Pražského hradu na připravovaný projekt Park Kavčí Hory na Pankráci, který zpráva UNESCO výslovně zmiňuje jako jedno z ohrožení statutu Prahy v rámci UNESCO z důvodů dálkových pohledů od centra města. Přitom projekt leží daleko od hranice Pražské památkové rezervace na místě zanedbaného brownfieldu a je plně v souladu se stávajícím územním plánem. Jeho autorem je uznávaný architekt Josef Pleskot, jehož návrh zvítězil ve velké architektonické soutěži. Tu uspořádal investor Central Group společně s Institutem plánování a rozvoje (IPR) a pod záštitou České komory architektů (ČKA). Podle původních požadavků UNESCO byl projekt už snížen pod hranici 70 metrů stanovenou světovou organizací jako maximum pro novou výstavbu na Pankrácké pláni. A to přesto, že plánované stavby jsou přímo v sousedství již stojících budov přesahujících 100 metrů. Pro projekt je vydáno kladné závazné stanovisko pražských památkářů, které potvrdilo i české ministerstvo kultury. Přesto se vůči tomuto projektu UNESCO ve své aktuální zprávě opět vymezuje. Ale má o těchto záležitostech rozhodovat UNESCO, nebo naše orgány? Centrum degradované v turistickou atrakci Zařazení Prahy na seznam UNESCO určitě podpořilo cestovní ruch a ekonomiku metropole. Na druhou stranu současný masový příval turistů už vymývá identitu města a mnoho Pražanů se již historickému centru zcela vyhýbá, protože jej vnímají jen jako turistickou atrakci. Je překvapivé, že zpráva UNESCO se tomuto velkému problému vůbec nevěnuje. A to přesto, že by podle vyjádření představitelů vedení města byla Praha za rady a doporučení k tomuto problému velmi vděčná. Současná diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, tedy o Pražské památkové rezervaci, ale o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Zatímco třeba Řím a Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Jen pro srovnání: Vídeň má chráněné historické centrum a jeho ochranné pásmo o celkové rozloze zhruba 833 hektarů, zatímco v Praze tyto dvě zóny zaujímají neuvěřitelných 9.947 hektarů. Problémem je, že tato území pod památkovou ochranou v Praze zahrnují téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského života. Porovnání ochranného pásma Prahy s dalšími městy Pražské historické jádro je obklopeno největším ochranným pásmem, které je v zastavěném území. Dokonce ostatní evropská města mimořádného významu jako Řím, Paříž a Florencie žádná ochranná pásma nemají. Diskutujme s UNESCO sebevědomě jako Vídeň Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku měst, ve kterých se dobře žije. Naši politici se tam jezdí učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Je to město známé tím, jak příkladně pečuje o své památky. Přesto ji světová organizace zařadila na seznam ohrožených památek. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl před časem architekt a popularizátor architektury Martin Kloda. Je rozdíl mezi historickým centrem a zbytkem Prahy. Zatímco jakákoliv nová výstavba v Pražské památkové rezervaci by měla být určitě velmi striktně regulována, mimo bezprostředního okolí této zóny by nová výstavba měla být podporována. A proč by mimo historické jádro neměly v Praze vznikat i unikátní stavby moderní architektury a dále od centra i výškové stavby? Celosvětovým trendem je přeci podpora vytváření multicentrických měst. „Ochrana historického dědictví Prahy je nutná, o tom nikdo nepochybuje a bezpochyby v Praze funguje v dostatečné míře skrze památkovou péči. Staré Město a Malá Strana jsou zafixované struktury, ale není důvod, proč by se stejným způsobem mělo přistupovat k rozvoji mimo jádro města. Na obzoru v budoucnosti vyrostou určitě i v Praze výškové budovy stejně jako v každé jiné metropoli. Kam by šli lidé bydlet? V roce 2030 bude chybět v Praze už sto tisíc bytů a je přeci lepší stavět do výšky uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura než zastavovat volnou krajinu kolem,“ říká Zdeněk Fránek. Česká republika není nějakou chudou rozvojovou zemí, která by si s ochranou svých památek nevěděla rady. Naopak, v památkové péči patří ke světové špičce. „Ochrana památek by neměla být chápána jako jejich konzervace a znehybnění, ale jako péče o historické dědictví a jeho rozvíjení. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím,“ dodává Petr Hlaváček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-04 15:32:07

U knihovny s Petrem Bílkem: O světonázoru, který převáděl lidi přes katastrofy, a rozplakané Apokalypse

Sarah Bakewellová vypráví příběh fenomenologie a existencialismu jako vzrušující román, Jack Kerouac napsal chaotický opilecký záznam o své cestě do Francie a Alena Ježková se zmocnila starých příběhů novým způsobem.    Sarah Bakewellová: V existencialistické kavárně (Host 2019/ překlad Tomáš Kačer) Deskripce, fenomén, intencionalita, epoché. Zapomeňte na to, jak se vám je v seminářích snažili přiblížit profesoři, kteří jim sami nerozuměli. Tato britská autorka vám odvypráví příběh fenomenologie a existencialismu jako vzrušující román a otevře vám vhled nejen do nitra pojmů, nýbrž i do životů Kierkegaarda, Brentana, Masaryka, Husserla, Heideggera, Jasperse, Sartra, Beauvoirové, Arona, Merleau-Pontyho, Camuse, Patočky, Arendtové, Lévinase i Havla. Báječně vstřícné povídání začíná na přelomu let 1932 a 1933 meruňkovým koktejlem v baru Bec-de-Gaz na Montparnassu a putuje zpět do poloviny 19. století a současně kupředu k nám, aby ohmatalo světonázor, který převáděl lidi přes katastrofy.   Jack Kerouac: Satori v Paříži (ve svazku s prózou Mag vydalo Argo 2004/ překlad Jan Válek) Ikonický beatnik si v šedesátých letech minulého století zaletěl z Floridy do Paříže a pak se vydal i do Bretaně, protože šel po stopách svého keltského původu. Jeho chaotický opilecký záznam nemá sugestivitu Hemingwayova Pohyblivého svátku, zato jej předčí umanutostí, s jakou se noří do starých genealogických foliantů, kde větří závany svého jména. Stejně umanutě poutník šňupe atmosféru hospod a hledá lidi k rozhovoru i v taxících, vlacích a letadlech. Máte-li shodou okolností jako čtenáři za sebou čerstvý zážitek Paříže, oceníte náležitě hyperbolu věty: „Nejen to, ale ve Francii se v noci vůbec nevyspíte, jsou v osm ráno tak hnusní, tak pronikavě ječí kvůli čerstvému chlebu, že by se Apokalypsa rozplakala.“   Alena Ježková: Staré pověsti české a moravské (Tichá srdce 2018) Autorka (1966) se rozhodla zmocnit starých příběhů novým způsobem, neboť seznala, že současné děti se s jejich Jiráskovou verzí nesrovnávají. Každému vyprávění předesílá srozumitelný stručný náčrt reálné historické situace a teprve potom nabízí mýtické děje k novému prožitku. Ježková se snaží nemučit málo zkušené čtenáře dlouhými větami, podporuje dynamiku děje vrstvením informací v hlavním směru, nezdržuje se odbočkami. Pověstem zůstává jistá sošná strohost neutopená v detailistickém popisu přetíženém reáliemi. Zvýšená frekvence příslovečně časových vět v souvětích je dána povahou věci, pověsti zůstávají vnořeny pod hladinu historického času a vznášejí se kolektivní pamětí.

Čas načtení: 2024-02-29 11:00:01

Děti, které vyhrávaly slavné války v čele armád. A co jste dělali v pubertě vy?

Z bezpočtu vojenských géniů bylo mnoho z nich sotva dospělých, když dokázali své velké činy. Od uhrovitého krále-válečníka starověkého světa po odvážného mladého generála v americké občanské válce. Zde je pět puberťáků, kteří se stali největšími válečníky historie. Alexandr Veliký Byl jedním z nejslavnějších vojenských velitelů všech dob. Alexandr se narodil v Pelle v dnešním Řecku v roce 356 př. n. l. a od třinácti let ho vyučoval slavný filozof Aristoteles. Mladý princ se poprvé dostal do čela armády v šestnácti letech, když vedl vojsko potlačit povstání thráckého kmene Maedi. Ve věku 17 let byl Makedoňan coby nezletilý jmenován velitelem malé armády, která měla za úkol potlačit další thrácká povstání. V osmnácti už velel spolu se svým otcem armádě a podařilo se jim podrobit si sousední balkánské státy pod makedonskou nadvládu. Alexandrovi bylo 20 let, když se stal králem poté, co byl jeho otec v roce 336 př. n. l. zavražděn. Neztrácel čas a výrazně rozšířil území svého otce. Přehnal se známým světem a dobyl vše, co mu stálo v cestě. Proč Alexandr Veliký nezničil Řím? Chybělo málo a dějiny mohly vypadat úplně jinak Číst více Pojmenoval po sobě více než 70 měst, a když mu bylo 30 let, jeho říše sahala od severního Řecka až po západní okraj Indie. Alexandr zemřel ve věku 32 let, pravděpodobně na tyfus, ačkoli historici si dodnes nejsou jisti. Jindřich II. Anglická občanská válka zuřila od roku 1135 až do smrti krále Štěpána v roce 1154. Jeho nástupcem se stal Jindřich z Anjou, který byl v prosinci 1154 korunován anglickým králem Jindřichem II. poté, co strávil velkou část svého dospívání na bojištích. Dětství přitom prožil ve šlechtických rodinách v Anglii a Normandii, kde se mu dostalo odborného vzdělání v akademické sféře, státnictví a válce. Roku 1147 se ve čtrnácti letech účastnil svého prvního výpadu, kdy vedl skupinu žoldáků v Anglii, aby bojovali za jeho matku Matildu, která byla hlavní soupeřkou krále Štěpána. Nakonec byl Jindřich nucen vrátit se do Normandie poté, co mu došly peníze, takže nebyl schopen zaplatit svým mužům. V roce 1149 se Jindřich vrátil do Anglie a spojil své síly s Davidem I. Skotským. Toto druhé Jindřichovo vojenské úsilí se nakonec setkalo s neúspěchem a on opět uprchl. Ovšem nelenil, přeskupil se, vybudoval silnou armádu a posílil svoji moc, aby se v roce 1153 opět vrátil do Anglie a řekl si o královskou korunu. To se vyplatilo a Jindřich, v té době ještě sotva náctiletý, uspěl, když ho král Štěpán jmenoval svým dědicem. Štěpán zemřel v říjnu 1154 a ohnivý rusovlasý mladík Jindřich se stal nesporným králem. Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák Číst více Štěpán z Cloyes V srdci francouzského venkova, asi 80 mil jihozápadně od Paříže, leží městečko Cloyes. Zde v roce 1212 chudý pastýř Štěpán začal místním lidem kázat, že ho navštívil Ježíš. Dvanáctiletý mladík tvrdil, že mu Pán řekl, aby vedl křížovou výpravu do Svaté země. Kupodivu se mu podařilo přesvědčit davy. Puberťák nejprve vedl masu svých mladých stoupenců do Paříže, aby se setkali s francouzským králem. Panovník je ale nepodpořil, místo toho je poslal domů. Štěpán a jeho skupina 30 000 dětí se nenechali odradit a pochodovali do Marseille, kde přesvědčili pár obchodníků, aby je odvezli do Svaté země. Nešťastní chlapci a děvčata se však do Jeruzaléma nedostali. Dvě ze sedmi lodí se cestou potopily, nikdo z nich nepřežil. Zbývajících pět lodí se dostalo do Alžíru, protože obchodníci uzavřeli tajnou dohodu o prodeji dětí tamním otrokářům. Mnozí byli posláni do Egypta, někteří dokonce až do Bagdádu. Není známo, kdy a kde Štěpán zemřel. Johanka z Arku Svatá Johanka je francouzská národní hrdinka a jedno z nejslavnějších jmen historie. Narodila se v rolnické rodině v roce 1412 během stoleté války mezi Anglií a Francií. První z mnoha svatých vidění měla ve 12 letech. Když jí bylo třináct, byla podle jejího pozdějšího svědectví navštěvována archandělem Michaelem, který jí jednou řekl, že byla vyvolena Bohem, aby pomohla Karlovi, synovi francouzského krále, porazit Angličany. Začátkem roku 1429 odcestovala Johanka do Chinonu, aby se setkala s králem. Přesvědčila ho o tom, že je vyvolená, a dostala k ruce armádu, se kterou úspěšně obléhala Orléans. Inspirovaná svými pokračujícími vizemi a hlasy dál vedla válku a v nadcházejících měsících vítězila téměř všude, včetně Remeše. Osobně vedla Karla k oltáři v katedrále v Remeši 17. července 1429 a stála vedle něj, když byl korunován. Byla popravena v roce 1431 a prohlášena za svatou v roce 1920. Johanka z Arku byla opravdu krásná, dnes by po ní muži šíleli Číst více Galusha Pennypacker Rekord pro nejmladšího generála v historii USA stále drží Galusha Pennypacker, který byl povýšen do této hodnosti v roce 1865 ve věku 20 let. Když v dubnu 1861 vypukla americká občanská válka, Galushovi bylo 16, neztrácel čas a přidal se k místní milici v Pensylvánii. Mladík byl očividně stvořen pro boj, protože jen o několik měsíců později se stal kapitánem dobrovolnického pluku. Během několika příštích let předčasně vyspělý Pennypacker velel svým mužům v bitvách, jako bylo obléhání Fort Wagner nebo bitva u Swift Creek či Green Plains. Ve věku 19 let byl jmenován podplukovníkem a ve 20 letech velel celému pluku. Ve válce zažil velké množství akcí, zejména v roce 1864, kdy byl čtyřikrát zraněn. V lednu 1865 byl těžce zraněn při útoku na Fort Fisher v Severní Karolíně. Strávil téměř rok v nemocnici a byl oceněn medailí Cti za statečnost. Pennypacker odešel z armády v roce 1883 a zemřel v roce 1916. Zdroje: history.co.uk, worldhistory.org, britannica.com KAM DÁL: Kalousek je jako nechtěné dítě, které může rodiče dohnat k rozvodu. Kam s ním?

Čas načtení: 2024-03-07 13:33:38

Sen českého obra naplněn. Ve Francii se nejprve porve, pak si bude užívat

Rád navštěvuje nová místa a nyní má další jedinečnou příležitost. Nejlepší česká těžká váha Michal Martínek se již 6. dubna podívá do Paříže, kde ho ještě před objevováním zdejších turistických klenotů čeká v rámci turnaje polské organizace KSW tuhý boj proti domácímu bijci Princi Aounallahovi, někdejšímu soupeři Martínkova parťáka Karlose Vémoly. „Vždycky jsem se chtěl do Paříže podívat, teď se tam ještě můžu porvat,“ usmívá se vousatý obr v rozhovoru pro Sport.cz.