Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-03 19:28:55

Meduňka má místo na každé zahrádce

Kdo z nás sem tam nepotřebuje zklidnit rozjitřené nervy, dostat se do pohody, nebo se pořádně vyspat? Tomu všemu dokáže napomoct meduňka, která navíc krásně voní po citronech a umí oživit každou zahrádku. A to nejen tu bylinkovou. Že ji ještě nemáte? Pak to rychle napravte. Vytrvalá léčivka, která má své místo u každého z nás Meduňka lékařská patří do čeledi hluchavkovitých a pochází z Asie. Znali ji ovšem už staří Řekové, kteří jejích účinků využívali při bolestech hlavy a krku, užívali ji i pro dlouhověkost. Švýcarský lékař Paracelsus ji nazýval „elixír života“ nebo „potěšení srdce“, věřil totiž, že má schopnost ozdravit náš organismus a navrátit mu ztracené síly. My meduňku pěstujeme pro její pozitivní účinky na naši mysl, náladu a spánek, věříme, že dokáže posilnit naše tělo. Někdo ji nazývá plevelem, protože bujně roste, jiný si ji nemůže vynachválit. Meduňka má místo na každé zahradě i mezi domácími bylinkami, mezi důvody, proč nesmí chybět ani u vás, patří to, že: Jak meduňku pěstovat? Základem je vybrat si v zahradnictví krásnou a zdravou sazeničku. Počítejte s tím, že dorůstá výšky 30 cm až 1 metr, jde o vytrvalou bylinu se zelenými listy s výraznými žilkami, které mají po rozetření citronovou vůni. Sazenice vysazujeme do dobře propustné, písčité nebo hlinitopísčité půdy bohaté na živiny na slunném stanovišti. Kdo nemá místo na zahrádce, ten si ji klidně může zasadit i do květináče, ten by ale měl být hluboký a dostatečně velký. Víte, že vám stačí i 2 nebo 3 sazeničky? Meduňka se totiž rychle rozrůstá, takže větší množství je zbytečné. Stříhá se ve výšce asi 10 cm nad zemí, a to těsně před rozkvětem, po něm totiž ztrácí svoji vůni. Usušit ji můžete ve svazečcích a pak ji využít na čaj, nebo ji můžete zamrazit, případně si z ní připravit meduňkový sirup. Příspěvek Meduňka má místo na každé zahrádce pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-06-20 11:30:00

Optimální uspořádání záhonků: Cuketa a její nejlepší sousedé pro maximální růst

Pěstování plodin na zahrádce či balkóně často vyžaduje kombinování různých rostlin, které se vzájemně podporují. Možná vás to překvapí, ale s cuketou je vhodné pěstovat voňavou meduňka.

Čas načtení: 2024-07-02 10:55:16

Muž na zahrádce podniku pobodal kuchyňským nožem jednoho z hostů

Praha - Policisté z pohotovostní motorizované jednotky zadrželi muže, který na zahrádce podniku v Praze 8 pobodal kuchyňským nožem jednoho z hostů, uvedla Policie České republiky. The post Muž na zahrádce podniku pobodal kuchyňským nožem jednoho z hostů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-03 19:28:55

Meduňka má místo na každé zahrádce

Kdo z nás sem tam nepotřebuje zklidnit rozjitřené nervy, dostat se do pohody, nebo se pořádně vyspat? Tomu všemu dokáže napomoct meduňka, která navíc krásně voní po citronech a umí oživit každou zahrádku. A to nejen tu bylinkovou. Že ji ještě nemáte? Pak to rychle napravte. Vytrvalá léčivka, která má své místo u každého z nás Meduňka lékařská patří do čeledi hluchavkovitých a pochází z Asie. Znali ji ovšem už staří Řekové, kteří jejích účinků využívali při bolestech hlavy a krku, užívali ji i pro dlouhověkost. Švýcarský lékař Paracelsus ji nazýval „elixír života“ nebo „potěšení srdce“, věřil totiž, že má schopnost ozdravit náš organismus a navrátit mu ztracené síly. My meduňku pěstujeme pro její pozitivní účinky na naši mysl, náladu a spánek, věříme, že dokáže posilnit naše tělo. Někdo ji nazývá plevelem, protože bujně roste, jiný si ji nemůže vynachválit. Meduňka má místo na každé zahradě i mezi domácími bylinkami, mezi důvody, proč nesmí chybět ani u vás, patří to, že: Jak meduňku pěstovat? Základem je vybrat si v zahradnictví krásnou a zdravou sazeničku. Počítejte s tím, že dorůstá výšky 30 cm až 1 metr, jde o vytrvalou bylinu se zelenými listy s výraznými žilkami, které mají po rozetření citronovou vůni. Sazenice vysazujeme do dobře propustné, písčité nebo hlinitopísčité půdy bohaté na živiny na slunném stanovišti. Kdo nemá místo na zahrádce, ten si ji klidně může zasadit i do květináče, ten by ale měl být hluboký a dostatečně velký. Víte, že vám stačí i 2 nebo 3 sazeničky? Meduňka se totiž rychle rozrůstá, takže větší množství je zbytečné. Stříhá se ve výšce asi 10 cm nad zemí, a to těsně před rozkvětem, po něm totiž ztrácí svoji vůni. Usušit ji můžete ve svazečcích a pak ji využít na čaj, nebo ji můžete zamrazit, případně si z ní připravit meduňkový sirup. Příspěvek Meduňka má místo na každé zahrádce pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2020-02-10 07:00:13

Vyšel další z mnoha bestiářů

Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých. Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll. Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel. Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947). Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015. Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka. Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993). Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství Volvox Globator, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková). Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih. Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937).  A nyní česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim, který do svazku přispěl kromě shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými ty české reprezentuje Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová. Bestiář stojí určitě za přečtení, přestože navzdory skvělému obrazovému doprovodu bohužel nemohou mnohá hesla, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. Probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Někdy se ukazuje, že se jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu.   Ukázka z knihy Opičí člověk „Opice, tato prazvláštní stvoření, z nichž se přírodě zřejmě zlíbilo vytvořit hrubou karikaturu člověka,“ píše Cuvier. Již od starověku člověka fascinovala především její anatomická podobnost s lidmi. Aristotelés se zabýval polovičatým charakterem opice, která se člověku podobá, ale přesto se od něj liší. Je přece obdařena „podstatou, jež je blízká jak člověku, tak i čtyřnohým zvířatům“. Život velkých primátů v jejich přirozeném prostředí však popisuje jen velmi málo cestopisů, přičemž cestovatelé, kteří v 17. a 18. století objevovali africké pobřeží, ve svých dílech zaměňují opice s původními obyvateli. Nicolaas Tulp jako první pitval šimpanze, jehož nazýval „satyrem“. Kategorie lidí, opic a antropoidních druhů vedle sebe podle přírodovědců svorně sousedily a chyby v taxonomii pramenily právě z tohoto problematického zaměňování obou říší: „Je pravda, že v důsledku svých přírodovědných zásad jsem nikdy nedokázal rozlišit mezi člověkem a opicí,“ přiznal roku 1764 Linné. Z tohoto spletení pojmů se shodou náhod zrodil hybridní stvoření: opičí člověk. Teprve po dalších průlomových objevech v paleontologii a geologii a hlavně po impulzu v podobě rozvíjejícího se transformismu a později darwinismu se podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem, což opice a další antropoidy vyneslo na výsluní. V lékařském slovníku z roku 1865 se již člověk definuje jako „živočich, savec z řádu primátů“, Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Člověka a další biologové, kupříkladu Thomas Huxley a Erns Haeckel, prostřednictvím teorie o pithecanthropovi potvrzují zvířecí původ člověka. „Tatáž podsaditá a masivní kostra, tatáž široká ramena, tentýž způsob držení paží, tatáž třesoucí se brada spadající až k zarostlému trupu.“ Král opic a profesor Challenger ze Ztraceného světa Conana Doyla si nakonec nemají co závidět... Do rozvášněných debat o otázce lidského původu se s radostí zapojí i krásná literatura, ať už formou cesty „do středu Země“, rozpoutání „Boje o oheň“ (stejnojmenný román J. H. Rosnyho) anebo vybájených nestvůr fantastických forem a tvarů. Toto „zcela nové stvoření“, jež stojí „přesně uprostřed mezi člověkem a zvířetem“, v sobě podle Julese Verna kombinuje ty nejodvážnější vědecké hypotézy. Fantazii se meze nekladou od „strašlivého čtyřrukého netvora“ až po „rudého chocholáče“ z románu Pierra Boitarda, lidskou zkamenělinu z čtvrtohorních dob před velkou potopou a chlupatého a zavalitého tvora izolovaného od světa ve vesnici v korunách stromů někde v neprobádané části Afriky (Vernova Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech z konce 19. století jsou jakousi exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidiny chybějícího vývojového článku, po němž se neustále pátrá. Rozostření hranice mezi člověkem a zvířetem vedlo k nové definici druhu, jež se dotkla jak stránky filozofické, tak sociální. Ve chvíli, kdy se lidská bytost stane výplodem náhody a její původ se ztrácí kdesi ve vzdálené minulosti, se totiž začne rozpadat také její identita. „Nepřirozená zvířata“ u Vercorse ukazují, že je nemožné „stanovit hranice tvora s racionální duší“. Zde máme nepochybně před očima jeden z hlavních důvodů, z nichž pramení bájná síla opičího muže, „ikony“ moderního věku a postavy na pomezí lidskosti, která jako King Kong, Tarzan či Bigfoot vniká stále hlouběji do džungle románů a filmů, jež jí byly věnovány a vystihují zneklidňující křehkost naší podstaty... Napsala Sandrine Schianová.   Kahau Kahau nosatý je asijská opice na pokraji vyhynutí, charakteristická svým měkkým a objemným nosem. Jsou známy dva druhy: kahau mentavejský z ostrovů Pagai (který má kratší rypáček otočený nahoru) a kahau nosatý. Dlouhý, ohebný a měkký nos se vyskytuje u samců i u samic, jeho velikost u samců je pro samice vyhledávanou předností a podstatným kritériem při páření: čím delší a červenější „nos“, tím větší má kahau šanci najít si sexuální partnerky. Postupem času se tento nos prodlužuje, až jim natolik překryje ústa, že jej musí poodstrčit, aby se mohli normálně najíst! Kahau je atypická opice jednak vzhledem k velikosti svého přívěsku nosového, ale také kvůli usměvavému výrazu ve tváři a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které jí dodávají dosti... lidský vzhled. Tato opice se nám podobá fyzicky stejně jako ostatní naši příbuzní z řádu primátů, navíc ale také společensky, na rozdíl od jiných opic, jež se vyhledávají jen v období páření. Žijí v malých skupinkách po patnácti až třiceti jedincích často stejného pohlaví (což je u primátů poměrně překvapivé, protože samci mezi sebou obvykle vedou lítý boj o to, kdo ovládne ostatní a stane se vůdcem) a samice kahau má vždy jen jedno mládě, o které se stará až do jeho dospělosti. Co však kahau odlišuje od ostatních opic, a naopak jej trochu přibližuje k člověku, je jeho schopnost v případě hrozícího nebezpečí plavat, zadržet dech a udržet stav apnoe po dlouhé minuty (to dokáže jen trénovaný člověk). Z tohoto důvodu se nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku. Stejně jako člověk, umí kahau využívat určité škály zvuků, které při komunikaci různě moduluje, od řevu přes zvláštní výkřiky podobné troubení auta až po chrochtání a bručení. Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v albu komiksové řady Tintinova dobrodružství Let 714 do Sydney od Hergého, a to v šesti okéncích, kde si poručík Allan z primáta otevřeně utahuje a napodobuje „frňák“ opice a svého šéfa Roberta Rastapopoulouse, jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel. Napsala Justine Lanniová.   Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019. 384 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-03 08:05:53

Červen je ideální doba na odstranění plevelu na zahrádce

Červen přichází s teplým počasím a hojným slunečním svitem, což z něj dělá ideální čas na péči o zahradu. Jednou z nezbytných úloh, které je třeba v tomto měsíci provést, […] Příspěvek Červen je ideální doba na odstranění plevelu na zahrádce pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-07-14 16:00:01

Z hostinského farářem, který zažil zázrak a byl umlčen komunisty

Komunisté plánovali s Josefem Toufarem monstrproces, který měl poškodit celou katolickou církev. Místo toho si vyšetřovatelé StB sami tento proces zkazili. Po mučení ve Valdicích byl Toufar odvezen do kostela v Číhošti, aby na filmovou kameru svůj „čin“ popsal. Odtud jej v kritickém stavu převezli zpět do Valdic a až následující den do státního sanatoria v Legerově ulici v Praze. Ačkoli byl okamžitě operován kvůli zánětu pobřišnice v důsledku prasklého vředu, několik hodin po operaci zemřel. Byla to vražda, řekl doktor Na stránkách pametnaroda.cz si můžeme přečíst slova lékaře, který v Praze u operace Josefa Toufara asistoval. Vedoucí lékař sice musel do úmrtního listu na příkaz StB zapsat jako příčinu smrti pouze prasklý žaludeční vřed a nepopisovat zranění v důsledku mučení, MUDr. František Mauer, který u operace asistoval, ji ale popsal v roce 1968 takto: „Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Řekl bych – jasná vražda!“ „Je sechs hodin“ byl signál k zahájení Pražského povstání, éterem jej poslal redaktor Mančal Číst více Jeho cesta k pastorační službě nebyla přímá Na stránkách joseftoufar.cz se dočítáme, že si mladý Josef již jako malý chlapec rád hrával na kněze. Často vylezl na sehnutou arnoleckou vrbu, pod kterou shromáždil děti ze vsi, a cosi jim kázal. V roce 1914 podal přihlášku do Borromea v Hradci Králové, což byla střední škola připravující možné budoucí kandidáty kněžství ke vstupu do semináře, jenže vypuknutí 1. světové války a následné válečné události Toufarovo přijetí znemožnily. Školní docházku tak dokončil na místní škole a zůstal pracovat v rodinném hostinci a přilehlém hospodářství. Až otcova smrt v roce 1927, finanční dědictví a bratrův příslib, že s manželkou převezmou hospodu a hospodářství, umožnily šestadvacetiletému Josefu Toufarovi jít konečně studovat střední školu – gymnázium – neboť to byla podmínka pro vstup do kněžského semináře. Knězem se stal za okupace Prvním Toufarovým kaplanským působištěm se stala v roce 1940 rozlehlá farnost městečka Zahrádka u Humpolce, ke které patřilo rozsáhlé území s dvanácti obcemi, třemi kostely a poutní kaplí. Výhodou Josefa Toufara bylo, že přišel na své první působiště již jako zralý, vyrovnaný a svěží muž. Není proto divu, že se rychle ve své farnosti stal velmi oblíbeným. Přispělo k tomu bezesporu i to, že pomáhal lidsky i duchovně formovat mládež, za války byl oporou svým farníkům a kryl řadu protinacistických aktivit, pomáhal místním židovským rodinám i sociálně slabým, nebojácně a vlastenecky kázal. Uletěli komunistům i se třemi letadly a všemi cestujícími. Agent StB se opil a ničeho si nevšiml Číst více Farníci jej měli rádi, komunisté jej nenáviděli Po komunistickém puči v únoru 1948 se nad církví začalo smrákat, pro komunisty malované světlé zítřky se církev nehodila. Komunističtí funkcionáři v Zahrádce začali požadovat, aby hradecký biskup Pícha Toufara přeložil do jiné farnosti. Důvodem bylo, že Toufar byl v Zahrádce vyhraněnou osobností a autoritou, která překračovala hranice církve. Na podporu svého duchovního, a tedy proti jeho přeložení do jiné farnosti tehdy vznikla petice, kterou podepsaly tři tisíce farníků, ale také lidé jiného vyznání i občané stojící mimo církev. Pod nepolevujícím politickým tlakem však nakonec sám Josef Toufar rezignoval. Tlak na církev sílí Mezi lety 1948 a 1949 zesiluje tlak československých komunistických orgánů na podřízení si katolické církve. První vlna, trvající od února 1948 zhruba do dubna 1949, byla časem, kdy se mocenský aparát snažil zlomit církevní odpor taktickou dohodou, což pro komunisty skončilo neúspěchem. Prezident Gottwald požadoval, aby byl rychle připraven kompromitující materiál proti církevním představitelům. Připravoval se útok proti klášterům a byly schváleny nové zákony a vládní nařízení, s jejichž pomocí měla být legislativně zakotvena podřízenost římskokatolické církve státu. I Josef Toufar tento tlak jistě cítil, ale pokoušel se obstát se ctí. Nevystupoval radikálně proti komunistickým funkcionářům, byl si vědom odpovědnosti za chod farnosti. Číhošťský zázrak Tajemný úkaz pohnutí křížku komunistům neunikl a brzy se o něj začali zajímat. A zneužít jej pro jejich snahu o kompromitaci církve. Státní bezpečnost faráře Toufara zatkla 28. ledna 1950 a převezla do vězení ve Valdicích. Nechvalně proslulý vyšetřovatel Ladislav Mácha faráře obvinil, že zázrak zinscenoval na pokyn Vatikánu. Křížem měl pohybovat pomocí technického zařízení. Následovalo kruté, téměř měsíční mučení, během něhož se ho členové speciální skupiny StB snažili donutit ke lživému doznání. V noci z 23. na 24. února vyšetřovatelé faráře ve velmi vážném stavu převezli z Valdic do Číhoště, kde měla být nafilmována rekonstrukce „podvodného zázraku“. Použit byl nakonec pouze krátký záběr, protože farář nebyl schopen v důsledku mučení zvládnout delší natáčení. Krátce nato Josef Toufar umírá v Praze. Blahořečení kněze Dle serveru cirkev.cz vyjádřila v dubnu 2013 Česká biskupská konference souhlas se zahájením beatifikačního procesu (blahořečení). Prvním cílem bylo nalezení a exhumace jeho těla, uloženého do hromadného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. To se na svátek svaté Anežky 13. listopadu 2014 po dvoutýdenním úsilí skutečně podařilo. V prosinci 2015 přišel oficiální souhlas Vatikánu se zahájením diecézní fáze procesu. Samotný proces beatifikace, přípravná fáze diecézního procesu, se započal na konci listopadu 2018, kdy byli jmenováni postulátor procesu, biskupský delegát, promotor iustitiae, předseda a členové historické komise a obsazeny další nezbytné pozice. Samotný proces však bývá delší cestou. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Komunisté šestnáct let internovali biskupa. Potom mohl žít ve vyhnanství

Čas načtení: 2019-03-28 00:00:00

Jak na bylinky i v mini kuchyni?

Máte v kuchyni málo místa? A přesto toužíte po své vlastní „bylinkové zahrádce“ v truhlíku či květináčích? Díky Brotu je to možné, a ještě s ním uděláte pořádnou parádu! Brot je vlastně světlo a zároveň bylinková zahrádka. Ne, nepomátli jsme se, taková věc skutečně existuje! Svým pojetím je krásným ...

Čas načtení: 2013-12-12 20:00:00

Srovnejte svah ještě letos a na jaře se kochejte nádhernou zahradou

Nerovný svah je problém mnoha zahradních ploch. Netrapte se tím, že nemůžete kolem domu pořádat golfové turnaje, ale udělejte ze svažitého terénu přednost. Popusťte uzdu fantazii a představte si, co všechno byste na zahrádce chtěli mít. Skalku, jezírko nebo živý plot? Pokud se bojíte, že těsně před ...

Čas načtení: 2023-10-12 10:08:49

Jedovaté rostliny pro psy. Na co by si vaši miláčci měli dát pozor

Jsou rostliny, které byste neměli mít doma, pokud vlastníte psa. Stejně tak byste měli pečlivě zvážit, co budete pěstovat na zahrádce a hlídat svého psa na procházkách v přírodě. V následujícím článku vám prozradíme, jaké rostliny jsou pro psy nebezpečné a jedovaté.

Čas načtení: 2016-03-26 00:00:00

Ošetření kamen a radiátorů po zimě

Zima se překlopila v jaro, a mnozí se radují, že se již nemusí topit, nebo alespoň tolik jako v zimních měsících, jen přitápět. Ale víte jak ošetřit kamna, krby a radiátory po zimě, která bude zanedlouho úplnou minulostí? Než se pustíte do jarních prací a úklidu doma i na zahrádce, věnujte pozornos ...

Čas načtení: 2014-12-07 00:00:00

Krásná a zimně vánoční zahrada i dům

Každá zahrada může být krásná i v zimě, vaše zahrada vám může přinášet radost i v době vegetačního klidu, kdy na zahradě není co dělat. Prostě ji vánočně vyzdobte! Své zahrádce i domu zvnějšku můžete dát krásný vánoční háv! Rozehrajte svůj dům a zahradu vánoční náladou! Jak na to? K výzdobě se vy ...

Čas načtení: 2020-07-06 09:32:53

Češi jsou národ lenochů, málokdo se vydrží hýbat po celý rok

Taky už si to naplno užíváte? Slunění na lehátku, pohoda v bazénu, víno pod pergolou, pivo na zahrádce restaurace, večerní grilovačka. To je léto se vším všudy a přesně takové ho milujeme. Ale pokud si namlouváte, že se povalujeme a lenošíme právě jen v létě, jste na velkém omylu. Češi jsou prý národem flákačů, pohyb je pro nás bezmála utrpením a spíš než zdravé saláty si v restauraci objednáme burger s hranolky nebo pořádný steak. Tak co s námi?

Čas načtení: 2019-08-11 10:30:56

Plevel nebo lék? Některé bylinky zbytečně likvidujeme

Kdo má zahradu a nějaký ten záhonek, případně aspoň truhlík za oknem bytu, ten se jistě už aspoň jednou pokoušel vypěstovat nějakou bylinku. A nebo jste o tom možná jen přemýšleli, ale ještě jste se k ničemu neodhodlali. Přeci výběr bylinek je obrovský a není možné pěstovat vše. Některé byliny pak ani pěstovat cíleně nemusíte, na běžné zahrádce rostou samy – a vy je často nevědomky likvidujete, vytrháváte jako plevel a sekáte.

Čas načtení: 2018-02-25 16:13:26

Jako čerstvé: jaké potraviny můžete mrazit?

Ne vždy se nám podaří včas zkonzumovat to, co jsme si nakoupili nebo vypěstovali na zahrádce. Mražení je pak ideální variantou, jak si potraviny schovat na horší časy a zabránit jejich zbytečnému zkažení. Co vše se dá mrazit a co byste do mrazáku naopak dávat nikdy neměli?

Čas načtení: 2017-09-29 12:41:54

Recept: rajčatový salát

Na zahrádce je už nejspíš nenajdeme, ale přesto jich ještě dost dozrává doma. Pokud i vy patříte k těm, kteří mají zásobu rajčat, pak je dnešní recept pro vás.

Čas načtení: 2013-06-10 14:15:00

Dovolená? Se střešním boxem uvezete více

Začíná léto a s ním spojené dovolené. Tu a tam se stane, že je potřeba s sebou sbalit více věcí, než kolik se vejde do auta. Vzpomínky na kufry připevněné k zahrádce na střeše Škody 100 jsou minulostí, moderní řešení je krásné a elegantní. Kufr navíc už manželce rozmlouvat nemusíte. Moderní střešní ...

Čas načtení: 2020-03-20 00:00:00

Nemáte vlastní zahrádku? Kupujte si kvalitní česnek! Pomůže vám proti nemocem a zvýší imunitu

Nejlepší zelenina je vždycky ta z vlastní zahrádky. Ne každý má ale možnost si ji sám vypěstovat. A když toužíte po stejně kvalitní zelenině, musíte najít takového dodavatele, který se pěstování na zahrádce nejvíce přiblíží. Takového, u nějž se můžete spolehnout na jeho kvalitu. Jedním takovým je ze ...

Čas načtení: 2014-05-24 12:00:00

4 rušivé elementy, které znesnadňují práci

Každá vykonávaná činnost potřebuje určitou dávku soustředění, ať už okopáváte záhonky na zahrádce anebo sedíte v kanceláři. Bohužel v této hektické době si o klidném prostředí můžete nechat jenom zdát. Rušivých elementů je všude neskutečná spousta a některé jsou natolik silné, že mohou velmi negativ ...

Čas načtení: 2010-05-29 23:30:00

Jahody a třešně z naší zahrádky – skvělé pro naše zdraví a krásu

Léto je obdobím čerstvého ovoce, které si navíc můžeme natrhat sami na zahrádce. Vlastnoručně vypěstované ovoce nejen že výborně chutná, ale také je plné vitamínů. Sezóna jahod navíc začíná co nevidět. Je proto ideální doba dozvědět se, čemu všemu jahody i třešně prospívají a bude je moci konzumovat ...

Čas načtení: 2022-11-23 07:00:00

V bylinkách se skrývá síla přírody. Jaké bylinky jsou vhodné i pro děti?

Pořekadlo praví, že na každý neduh existuje minimálně jedna bylinka. Staří léčitelé, kteří neměli k dispozici nejmodernější léčiva, by tomuto rčení dali za pravdu. Na své zahrádce si můžete během roku vypěstovat opravdu široké spektrum bylinek. V dnešní době si snadno vygooglíte, která bylinka se n ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

DOMÁCÍ KVAŠENÍ JE HLAVNĚ O RADOSTI

Se Zuzanou Ouhrabkovou ze Zkvašeno.cz o iniciační knize amerického hipíka a probouzení „vnitřního šíleného vědce“ při fermentaci   Stačila jste se už naobědvat? Stihla jsem si skočit na takový rychlooběd, kuře s rýží. Chápu, jste v jednom kole. Na gymnáziu, kde působíte jako školní psycholožka, máte přípravný týden před zahájením výuky a za chvíli vám začíná další ze série porad. Ale stejně bych si ve vašem případě představovala spíš oběd v duchu fermentariánství: třeba domácí kimčchi zajídané kváskovým chlebem a zapíjené sladovou limonádou nebo kefírem. Ano, to by bylo pěkné. Já si ale jídlo do krabiček s sebou připravuji jen výjimečně, a když už, tak ne nutně se zkvašenou zeleninou. Zkrátka se běžně stravuji v normálních restauracích. Podniky s nabídkou fermentovaných jídel a nápojů u nás chybějí? Ale ony existují, například i tady blízko školy bistro Goodlok, které se hodně zaměřuje na kvašení. A spousta podniků má dnes fermentovaná jídla jako součást širší nabídky, experimentuje s nimi například Ambiente. Současně třeba takovou kávu nevyrobíte bez fermentace, je to nedílná součást procesu, kterým v menší či větší míře prochází vždycky. Postavit ale nabídku jen na kvašených potravinách a nápojích nedává smysl, nebylo by to prostě zajímavé. Kvašením a psaním o něm se sice zabýváte ve svém volném čase, nicméně už přes deset let jste výraznou propagátorkou na zdejší „zkvašeno“ scéně. Výživa je hlavně o pestrosti, ta je klíčem ke střevní mikrobiotě s jejími pestrými funkcemi. Takže fermentované potraviny nejsou jediný správný směr, jak se stravovat. Jsou jedním – avšak velmi důležitým – dílkem mozaiky. Může za to Polsko Kdy jste se s kvašením „potkala“? A co je vůbec terminologicky správnější – kvašení, nebo fermentace? Oba výrazy jsou v pořádku a já mezi nimi volně přeskakuji, občas je proložím ještě třetím výrazem – kysání. Ale zpět k vaší otázce: může za to Polsko. Po studiích psychologie a nějakém čase stráveném v Brně jsem „utekla“ do Jeseníku. Do Polska je odtamtud kousek, takže jsem tam občas jezdila. Naprosto klíčové pro mě bylo ochutnání polského boršče v Landeku, takovém krásně omšelém lázeňském městečku. To bylo v roce 2010. Poláci jsou tímhle procesem známí? Fermentují mnohem víc než my tady, je to tím, že Polsko bylo vždycky zaměřené spíš zemědělsky a taky bylo chudší, takže tradice kvašení se tam udržela, běžně koupíte v každé zelenině třeba šťávu ze zkvašené řepy. A právě tenhle řepný kvas je základem jejich boršče – barszcz czerwony s těstovinovými „oušky“, něco jako tortellinkami. Jeho chuť mě doslova uchvátila, chutná jinak než klasický boršč, takže jsem začala na internetu pátrat, jak se připravuje. A pátrání, respektive slova fermentace a kvašení ve vyhledávači mě přivedla až ke knize amerického hipíka Sandora Katze Síla přírodní fermentace. Tahle kniha není klasická kuchařka, je to přímo iniciační text. V čem je iniciační? Spíš než kuchařka je to manifest, do jisté míry snad i anarchistický, kde se kvašení a recepty prolínají se sociologií, biologií a se spoustou poznatků z jiných kultur včetně kultury DIY, „do it yourself“, udělej si sám. Vše je propojené. Katz, brooklynský Žid, dnes šedesátník, žije v zemědělské komunitě v Jižní Karolíně. V osmdesátých letech, kdy mu byl diagnostikován AIDS, začal experimentovat s fermentací. Neznamená to, že by mu fermentované potraviny nahradily klasickou léčbu, i když léky, které jsou dnes, v té době nebyly – a Sandor Katz je tu pořád. Jeho kniha je něco jako Bible pro lidi, kteří se pouštějí do podobného kutilství, experimentování… Propadla jsem tomu taky. Začala jsem pak psát blog a založila stránky Zkvašeno.cz, to bylo někdy v roce 2012. A Katzovu knihu jsem přeložila do češtiny, vyšla tady poprvé před osmi lety. Jak si vysvětlujete v posledních letech strmě stoupající zájem o fermentované potraviny? Může za to právě Sandor Katz, který učí lidi nebát se v naší sterilní době mikrobů, v tom spočívá jeho anarchie, vzpoura proti průmyslově vyráběným potravinám a důraz na lokálnost, jednoduchost. Zpočátku jeho kniha oslovila americkou alternativní scénu, později se toho chytly špičkové osobnosti gastroscény jako hvězdný šéfkuchař René Redzepi, majitel slavné dánské restaurace Noma. A ta vlna vyšší gastronomie, zároveň v uvolněnější formě s důrazem na udržitelnost, lokálnost a nové chutě, se pak rozjela tak, že dnes je z fermentování trend. Co kvašení přináší vám? Dává prostor mému vnitřnímu šílenému vědci, jak s oblibou říkám. Člověk neustále rozvíjí svoje znalosti o tom, jak funguje lidské tělo, jaká je role bakterií v něm. Recepty jsou v tomhle případě jen návodem, nemusíte se jimi řídit, kvašení je o experimentování, kdy nevíte, jak to dopadne, zároveň o jednoduchosti, kdy při mléčném kvašení stačí nakrájet zeleninu, prosolit, zamezit přístupu vzduchu a počkat, co z toho vyjde. Jde taky o tvořivost a hravost, kdy vyzkoušet se dá ledacos, je to i o hledání dalších cest a při dnešních možnostech internetu hodně o nahlédnutí do celého světa. Člověk se tak může posouvat pořád kupředu a u toho si vyjít do luk a hájů. Jako teď v druhé půlce srpna na našem workshopu Bublatorium na Kuksu – jednoduše nasbírat plody a nechat je zkvasit. Co konkrétně jste na Bublatoriu kvasili? Všechno, čeho je teď ve vrcholné sezoně spousta: špendlíky, hrušky, přidávali jsme k tomu byliny z okolí Kuksu… A kvasili jsme také to, co lidé přinesli – rajčata, cukety, holubinky se zelím, ty vyšly velmi dobře. Nebo máčená jablka, kdy se spadaná kyselá jablka ve dvouprocentním slaném nálevu doplní rozvařenými bezinkami, zázvorem, česnekem a pelyňkem černobýlem. S receptem přišla polská kolegyně Magda Jotes, takto se jablka kvasí v Polsku a na Ukrajině. Tu chuť neumím k ničemu přirovnat, ale věřte, že máčená jablka jsou výborná. Ostatně celý workshop byl přímo umělecký projekt, byli jsme tam jako umělecká rezidence multižánrového festivalu a lidem se to hodně líbilo. Radost z experimentování a tvoření je určitě skvělá, ale nezanedbatelný je asi hlavně zdravotní přínos kvašených potravin. V čem? Především v tom, že jíte pestřeji a ve větší míře zeleninu, ovoce, obiloviny, luštěniny, semínka, ořechy, houby, případně mořské řasy, tělu dodáváte více vlákniny do vaší mikroflóry. Běžný středoevropský člověk sní okolo 10–12 gramů vlákniny denně, ideálních je však 30 gramů. Dost často se také skloňují „přátelské bakterie“, což je ovšem téma na přednášku, protože tak jednoduché to není. Ne všechny jsou přátelské, většina je dokonce patogenní, naštěstí většina bakterií zhyne v žaludku v trávicích kyselinách, to je první síto pro mikroorganismy, jež se do těla dostanou zvenčí. Ty, co přežijí žaludek, nemusejí přežít dvanácterník. Zároveň jsou mikrobi důležití pro lidskou imunitu, jsou součástí mikroflóry tlustého střeva každého člověka. Takže ano, dostávejme do těla skutečné jídlo, není potřeba, aby to byla „probiotika“, jak na nás útočí reklama. Důležité je už od dětství neizolovat se od bakterií kolem nás – počínaje domácím mazlíčkem, šťouráním se v půdě na zahrádce či zakousnutím se do spadlého jablka ze stromu, aniž ho běžíme okamžitě opláchnout. Takže vás i trochu dráždí současná glorifikace kvašení coby něčeho zázračně zdravého? Přesně tak, jakmile se začne o něčem říkat, že je lékem na všechny neduhy, pak je to hlavně marketingová linka. V tu chvíli jsem ostražitá. Ano, kvašené potraviny jsou prokazatelně zdravé, a pokud máte zdravotní problémy, mohou vám udělat dobře. Ale třeba taky ne. S Vláďou Sojkou, se kterým píšeme blog Zkvašeno.cz a společně jsme vydali kuchařku, se snažíme téhle lince vyhnout. Klademe důraz na to, že zkvašené potraviny jsou především chutné a jejich tvorba a konzumace má přinášet radost, že jsem účastníkem skvělého procesu, kdy něco nakrájíte, vložíte do sklenice a ono se to promění v něco mnohem zajímavějšího. Včetně radosti z toho, že spolupracuji s ekosystémem, že se učím porozumět určitému rytmu. Jen proto, že se někde píše o tom, že kimčchi je nejzdravější jídlo na světě, nemám za povinnost ho sníst půl kila denně, i když mi třeba nechutná, protože mi smrdí po rybách, je pálivé a je v něm moc česneku. Na to jsem neměla odvahu Kvašení se týká všech kultur, národů, v podstatě celého světa a sahá hlavně do historie, kdy generace našich předků dokázaly využít každou věc z přírody a zároveň ji uchovat. Daří se nacházet nové a inovativní postupy? Ano, inovace jsou poměrně intenzivní – díky propojenosti internetem je mnohem snazší se dostat k tomu, jak Japonci kvasí to a to nebo co dělají Inuité s rybami, a vyzkoušet to ve zdejších podmínkách. Může se tak podařit nacházet nové, neotřelé chutě. V okamžiku, kdy se naučíte pracovat s kropidlákem rýžovým, tedy s plísní Aspergillus oryzae, která se používá v Asii k fermentaci sójových bobů pro výrobu sójové omáčky a miso a k výrobě saké, můžete to vyzkoušet na čemkoli, co vás napadne. A když se to nepovede, zkrátka to vyhodíte na kompost. Současně ale pořád jde o práci s „živým prostředím“, kdy předvídatelnost mikrobiálních aktivit nemusí být stoprocentní. Mikrobi jsou mikrobi, dělají to, k čemu jsou uzpůsobeni. Chtějí se rozmnožit a bránit si svoje zdroje potravy. Že v rámci této činnosti produkují alkohol, kyselinu nebo třeba penicilin, to se prostě děje. Poté co Louis Pasteur prokázal, že nemoci, hniloba a záněty jsou způsobeny živými mikroorganismy, začala se věda věnovat převážně tomu, čím nám škodí. Zároveň se ukázalo, že jsou základní podmínkou toho, aby vůbec fungoval život, aby se rozkládala odumřelá hmota na humus. Sandor Katz mimo jiné říká, že kvašení, které využíváme pro výrobu potravin, je pouhou „manipulací se smrtí“, kdy tvořením něčeho jedlého za pomoci soli a zamezení přístupu vzduchu jen oddalujeme moment, kdy se surovina přemění v humus. Kvasit jde téměř všechno. Co nejde zkvasit? Jakmile máme organickou hmotu, jde zpracovat mikrobiálně, nicméně byly už objeveny bakterie, mutantní enzymy, které se živí plasty. Někde se kvasilo méně, někde více, čím to bylo dáno? Základem kvašení je sůl a obchod se solí je součástí evropské civilizace – po jantarové stezce se nedopravoval jen jantar, ale sůl z Hallstattu nebo z polských solných dolů. Jde o to, že potraviny se neuchovávaly jen kvašením, konzervovalo se i jinými způsoby, třeba zaléváním do sádla, ale také se sušilo, zavařovalo, udilo… V českých zemích se kvasilo hlavně zelí, okurky, mléko a sýry, samozřejmě používal se chlebový kvásek a kvasilo se pivo a další alkohol. Tradice kvašení je hlavně na východ od nás, v Polsku, na Ukrajině, v Pobaltí, Rusku, ale taky na Balkáně nebo ve Středomoří. Mistry ve fermentování jsou  pak bez diskuse země jako Čína, Korea a Japonsko.  V severských zemích se kvasily a kvasí také ryby. Ano, včetně slavného surströmmingu, to jsou fermentovaní, v podstatě shnilí sledi. Pokrm pro silné povahy. Já jsem zatím vyzkoušela jen rybí omáčku, na zásaditě fermentované ryby jsem neměla dosud odvahu, stejně tak na fermentované půlené ovčí hlavy, oceňovanou islandskou pochoutku. Vy fermentujete třeba i ajvar. Proč? Jednoduše proto, že ho nemusím zavařovat. Se zavařováním je moc práce, takže také třeba místo zavařených okurek dělám kvašené okurky. Ne ty klasické, velké „máčáky“, které jsou příliš měkké, ale malé rychlokvašky, které zůstanou báječně křupavé. Stačí je dát do skleniček, přidat trochu koření a sůl a zalít vodou. Já jsem se vydala cestou jen jedné suroviny, na podzim naložím dvacet kilo zelí, abych ho měla v únoru takříkajíc plné zuby. Co byste mi poradila, abych kvašení vzala na milost? Zkuste jiné chutě. Do zelí přidejte třeba mrkev a ptačí jeřabiny, ty „nejedlé“, jsou zajímavé. Jejich trpkost mikrobi rozloží, ale chuť tam zůstane. Dobrou službu udělají také pevnější světlé houby, holubinky nebo růžovky. Dostanete tam pátou chuť, umami, takže primárně to bude kysané zelí, ale bude o ni bohatší, výraznější. Také je možné naplnit zelím papriky, sladké nebo trochu pálivé, kdy se zelí smíchá se solí a česnekem, papriky s ním se vloží do sklenic a volný prostor se ještě „vycpe“ zelím. Těch variant je nesčetně. A není nutné toho dělat dvacet kilo. Změna paradigmatu Společnost se dnes kvůli jídlu hodně drolí a každý výživový směr je svými stoupenci až urputně obhajován. Kvašení to nejspíš taky postihlo. Ano, už jsme o tom mluvily, fermentace je v současnosti prezentována jako něco, co vám zaručí šťastný, věčný a zdravý život a odstraní klidně i nadměrnou kučeravost vlasů, pokud tomu uvěříte. Bohužel to tak ještě chvíli bude, než jej vystřídá jiný trend, ke kterému se bude vzhlížet. Zároveň je biochemie zabývající se mikroorganismy v souvislosti s lidským tělem obrovsky zajímavý vědní obor. A jsem přesvědčená, že je to obor, který ve svém vývoji bude měnit v této souvislosti paradigmata například o lidské psychice, protože mikrobiom v trávicím traktu je propojen také s mozkem. Každopádně je asi dobře, že se lidé zajímají o původ potravin, snaží se jíst zdravě, o jídle přemýšlejí. To je určitě v pořádku. Na druhou stranu se stává, že se za tím mnohdy skrývá určitá nejistota, kdy skrze jídlo chce člověk získat iluzi kontroly – když budu jíst tohle a tohle, budu zdravý. Pokud jídlo provází úzkost z toho, že něco dělám špatně, že selhávám, a upínám se ze všech sil ke zdravé stravě, tak to nefunguje. Ostatně ortorexie je zařazena obdobně jako anorexie mezi psychická onemocnění související s příjmem potravy. Hranice mezi rozhodnutím jíst zdravě, vyhnout se průmyslově zpracovaným potravinám a posedlostí zdravou stravou může být v době, kdy jsme zavaleni reklamami a „zaručenými“ návody na internetu, velmi tenká. Proto jsme na našem blogu odolali pokušení psát výživová doporučení. Co vám nyní kvasí doma? Zrovna teď jen kombucha a taky kukuřice, takové ty malé křupavé klasy. Asi bych to na sebe neměla prozrazovat, ale byl to polní pych na Kuksu, pár jsem si jich tam utrhla.    Zdroj:Respekt