Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-24 13:57:55

Mobilní aplikace přenese turisty do doby vzniku Braunova betlému v Kuksu

Prostřednictvím mobilní aplikace můžete nově spatřit při návštěvě Braunova Betléma u Kuksu na Trutnovsku jeho původní podobu z 18. století. Naskenovaná data zároveň poslouží pro uchování památky do budoucna. „Jsme vůbec prvním krajem v České republice, který projekt památkových prohlídek s využitím rozšířené reality využívá. Turisté mohou díky tomu cestovat časem v barokním areálu Kuksu, archeoparku ve Všestarech a nově také nahlédnou pod pokličku minulosti Braunovu betlému. Vzhledem k tomu, že se stav tohoto historického monumentu časem zhoršuje, je pro nás důležitým bonusem, že naskenovaná data pro vývoj aplikace poslouží pro uchování památky pro budoucí generace,“ říká hejtman Jiří Štěpán. Aplikace Visit.More prostřednictvím chytrého mobilního zařízení zobrazuje podobu barokní sousoší z doby jeho vzniku. Uživatel se v ní dočte informace o jeho minulosti i o samotném autorovi – sochaři Bernardu Braunovi. „Rozhodli jsme se aplikaci rozšířit a navázat tak na barokní hospitál, který je spolu s Braunovým betlémem turistickou atraktivitou našeho regionu. Finalizujeme také rozšířenou realitu hradu Potštejn a interiér Kostela svatého Vojtěcha v Broumově. Těší mě, že je o aplikaci zájem – od září loňského roku si ji stáhlo přes tři tisíce lidí,“ uvádí radní pro oblast cestovního ruchu a regionálního rozvoje Pavel Hečko. Autorem aplikace je společnost More.is.More, která se specializuje na výrobu fotorealistického obsahu pro virtuální a rozšířenou realitu. „Je určena pro všechny majitele chytrých telefonů a dalších zařízení podporujících operační systémy Android a iOS. Stáhnete si aplikaci na AppStoru nebo Google Play a pak už jen procházíte památku a přes fotoaparát vašeho mobilního telefonu či tabletu vidíte digitální rekonstrukci celého objektu Braunova betlému od roku 1732,“ popisuje Jiří Forejt, výkonný ředitel společnosti More.is.More. Aplikace je dostupná v několika světových jazycích a částečně tak nahrazuje tištěné brožury. Braunův betlém je sochařské dílo z období baroka z 18. století. Jedná se o skupinu soch a reliéfů vytvořených proslulým barokním umělcem Matyášem Bernardem Braunem. V roce 2001 byl betlém vyhlášen národní kulturní památkou a zařazen na indikativní seznam dědictví UNESCO. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-28 06:16:30

Poptávka po městských bytech je vysoká. Tak se ji Olomouc rozhodla ukojit v barokním paláci

Pobýval tu Wolfgang Amadeus Mozart i pruský král. Barokní palác se nyní Olomouc chystá proměnit na zhruba dvacítku bytů. Článek Poptávka po městských bytech je vysoká. Tak se ji Olomouc rozhodla ukojit v barokním paláci se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2014-03-01 12:30:00

Hrad + zámek = Buchlovice

Buchlovice - Městys Buchlovice se může pochlubit hned dvěma turistickými lákadly - hradem Buchlov a barokním zámkem Buchlovice. Kvůli komplexu s francouzskou i anglickou zahradou musely z jižní části Buchlovic zmizet některé zemědělské usedlosti. Dnes je zámek pro místní důležitým zdrojem příjmů a sezóna, která už klepe na dveře, přiláká každoročně desítky tisíc návštěvníků.

Čas načtení: 2020-07-22 13:04:49

Ministr kultury odvolal ředitele Národní knihovny, ten ale jeho výtky vyvrací

Ministr kultury Lubomír Zaorálek odvolal 21. července z funkce generálního ředitele Národní knihovny ČR Martina Kocandu. Dočasným generálním ředitelem zároveň jmenoval Víta Richtera, který povede Národní knihovnu ČR do doby vyhlášení vítěze otevřeného výběrového řízení na pozici nového generálního ředitele. To vypíše ministerstvo kultury v nadcházejících týdnech. Ministr kultury se k odvolání současného ředitele M. Kocandy rozhodl zejména v souvislosti s velmi netransparentními veřejnými zakázkami na IT. Šlo především o IT projekt e-knihovna, který by stál 130 miliónů Kč a byl podle Zaorálka těsně před podpisem. Tento projekt měl být podle ministerstva realizován stejnou IT firmou a prosazovali ho stejní lidé jako projekt Czechiana, který byl ministrem kultury Zaorálkem zrušen již v únoru 2020. Garanční rada Národní knihovny nedoporučila ministru kultury projekt e-knihovna podepsat, protože byl podle ní předražený. Touto zakázkou se v současné době zabývají podle ministra i bezpečnostní složky ČR. Kocanda ale webu Lidovky.cz řekl, že projet už sám na základě doporučení Garanční rady pozastavil. „Cíle, kterých měl dosáhnout projekt e-knihovny, jsou naprosto zásadní a důležité. Měl přinést možnosti vzdálené registrace, měl umožnit, aby služby, které v dnešní době musí naši uživatelé fyzicky vyřizovat zde v hale služeb, mohly být poskytovány na dálku. To, nad čím jsem měl otazníky, byla otázka ceny za projekt a zvolených technických řešení,“ řsdělil Kocanda.  Dalším důvodem pro odvolání M. Kocandy byla podle ministra i nedostatečně postupující třetí fáze revitalizace Klementina či nejasnosti kolem komerčních pronájmů a využití prostor Národní knihovny ČR. Martin Kocanda k tomu pro Lidovky.cz uvedl, že se střetávaly dva pohledy na celou věc: knihovníci chtěli, aby revitalizace umožnila existenci živé instituce v barokním areálu, památkáři zase především usilovali zachovat památku v co nejautentičtější podobě. „Po celou dobu jsme hledali kompromis. V současné době ho schválily orgány památkové péče. Revitalizace Klementina způsobí to, že areál bude krásný. Poskytování služeb Národní knihovny ale revitalizace neposune ani o centimetr dopředu,“ řekl webu Lidovky.cz Kocanda. „Alarmující pro mě byl již nákup středověkého notářského zápisu v roce 2019, který Národní knihovna vydražila za 18, 2 miliónů korun. Tehdy naštěstí zasáhla policie s podezřením, že je kradený. Po aukci jej zabavila a Národní knihovna ho díky zásahu policie platit nemusela. Po nástupu do funkce ministra kultury jsem chtěl po panu Kocandovi doložit znalecký posudek, podle kterého se při nákupu zápisu NK řídila. Bohužel mi nebyl schopen takový posudek předložit,“ řekl ministr Zaorálek. Podle Kocandy byl ale nákup doporučen odborníky knihovny na staré tisky: „Ministerstvo na všech úrovních řízení ho doporučilo nakoupit za cenu, kterou určilo a tehdejší ministr Antonín Staněk (ČSSD) záměr schválil.“ Nově jmenovaný generální ředitel Národní knihovny Vít Richter je předsedou Ústřední knihovnické rady od roku 1998 (s krátkým přerušením v roce 2019, kdy ho z této funkce odvolal tehdejší ministr kultury A. Staněk), je ředitelem Knihovnického institutu Národní knihovny (odbor NK, který metodicky řídí veřejné knihovny).  „Vít Richter patří mezi nejvýznamnější osobnosti českého knihovnictví, těžko bychom tady hledali někoho s tak výjimečnou erudicí v oboru. Jsem rád, že mou nabídku přijal a pomůže situaci v Národní knihovně stabilizovat do výběru nového generálního ředitele,“ dodal ministr Zaorálek.   „Mým úkolem je především stabilizovat činnost Národní knihovny, připravit její rozpočet na rok 2021 a zpracovat zprávu o současném stavu knihovny, která bude východiskem pro aktivity nového ředitele, který vzejde z výběrového řízení,“ řekl ke svému jmenování Richter. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-16 13:33:44

Sochy Jana Kováříka dávají nový rozměr Trojskému zámku

Galerie hlavního města Prahy pokračuje na Zámku Troja výstavou Jana Kováříka, další z řady sochařských vizitek, které mají hned několikeré poslání. Jednak jde o zajímavý a někdy i provokativní střet současného umění s barokním komplexem této příměstské vily. Zároveň je to výzva pro ty z diváků, kteří sem přicházejí za zámeckou kulturou, aby se možná poprvé setkali s aktuálním výtvarným jazykem, jenž se za staletí od otevření tohoto vltavského architektonického skvostu výrazně proměnil. Jan Kovářík absolvoval Akademii výtvarných umění před patnácti lety. V oboru sochařství není obvyklé mít za tak relativně krátký čas ateliér naplněný pracemi až po střechu. To, co divák může zhlédnout zde na zámku, je ale pouhý vrcholek ledovce, kterému předcházelo několik let hledání a úvah na rozcestích. V jeho případě se však nejednalo o žádné slepé uličky, neboť každé odbočení otevřelo nějaký důležitý postup, v plné míře upotřebitelný později či zachovaný jako potencionální východisko k další z mnoha větví jeho plastického uvažovaní. Dnes se o jeho objektech mluví jako o organické abstraktní formě, jejím fundamentem je však geometrický rozvrh, který postupně mutuje, až se soustava prostorových elementů půvabně zaoblí a vzniká novotvar, který však může leckdy připomínat samotnou přírodu. Ta ovšem nejen podle sochařových úvah funguje obdobně, a její „produkty“ jsou sestaveny z funkčních elementů, které ve výsledku určují jejich definitivní tvar. Dnes je však jeho práce natolik mnohotvárná, že pouze tímto příkladem ji není možné plně postihnout. Jan Kovářík například rád pracuje s kumulací obrácených, negativních tvarů, vrší poddajnou materii ve spontánně bující objem, který nakonec „zkamení“ v průhledných vrstvách umělé pryskyřice a stává se záhadným, geneticky modifikovaným organismem (Deforma, 2019). Jiné práce jsou méně dynamické a více ústrojné a hravé (řady Donats, of, Infantila atd.). Diváka oslovují jak svým tvaroslovím, tak originální barevností. Dojem, že nás obklopuje nějaká nově objevená přírodní substance, znásobuje chvějivý povrch objektů, který z odstupu působí jako monochromní, zblízka však pozorujeme, že je složen z drobných barevných částic. Jen zřídka nás Jan Kovářík vede k odhalení svých úmyslů příhodnými názvy. Zůstává rád u náznaků, a proto používá jen technicky znějící zkratky (uf, of). Ty nabízejí téměř nekonečnou řadu asociací, se kterými můžeme jeho abstraktní práce svobodně ztotožnit. Barva je pro Jana Kováříka důležitým identifikátorem. Jednotlivé objekty zpracovává i v několikanásobných proměnách od šedého, kameninu připomínajícího povrchu až k zářivým odstínům červení, žlutí nebo šarlatu. Změna barevného „pláště“ zcela převrací význam každého objektu. Je to jeden z nejdůslednějších přístupů k barvě v sochařství – ta zde totiž ve vazbě na tvar nic neilustruje, ale stává se imanentní, ideovou součástí objektu. Tuto pevnou a neoddělitelnou roli barvy by měl vyjádřit i metaforický název výstavy, který je sice víceznačný, ale můžeme jej v tomto případě vykládat jako pouto s barvou. Výstava nazvaná Colorbond potrvá do 1. listopadu.   Autorka je kurátorkou výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-14 06:35:39

Umělecký šéf Per Boye Hansen: Státní opera nesmí být muzeum

Začátkem ledna byla po tříleté generální rekonstrukci slavnostně znovuotevřena Státní opera, čtvrtá scéna ND. Umělecký šéf Per Boye Hansen má ambici vrátit ji na výsluní evropského operního života nejen smělým rozsahem repertoáru, čerpajícím z historie této scény. Jeho devízou jsou čtyřicetileté profesní úspěchy v Norsku a Německu. K Národnímu divadlu ho poutá obdiv k české hudební tradici.   Kdy vás oslovila česká hudba? Zajímal jste se o ni hlouběji ještě před příchodem do Prahy? Shodou okolností byla mou první profesionální zkušeností s operou Janáčkova Káťa Kabanová. Na podzim roku 1979 jsem studoval divadelní vědu na Univerzitě v Oslu. Mým hlavním zaměřením byla opera. Dostal jsem příležitost hostovat jako asistent režie. V té době byl ředitelem Norské státní opery český dirigent Martin Turnovský. V souboru působil i německý režisér Dieter Bülter-Marell. Tito zkušení a dovední umělci mě fascinovali. Později se Bülter-Marell stal mým profesorem operní režie v německém Essenu. Tehdy vznikl můj silný zájem o Janáčka. A první práce, kterou jsem během studií napsal, byl rozbor opery Její pastorkyňa.   Čím je pro vás česká opera jedinečná? Je v něčem ojedinělá inscenační praxe u nás v porovnání s Norskem nebo Německem, kde jste pracoval? Nejvýraznější rozdíl mezi Českou republikou a Norskem z hlediska opery je nesmírný význam hudby a opery pro českou národní identitu. Tato tradice je silně zakořeněná a podle všeho stále zaujímá důležité místo v českém společenském životě. Na druhé straně v Norsku je opera spíše okrajovou záležitostí – historie naší opery je vlastně velice krátká a skromná. Vždyť Norská národní opera vznikla teprve v roce 1959! Pokud jde o inscenační praxi, vnímám podstatné strukturální i estetické rozdíly mezi operou v Praze a zkušeností, kterou jsem získal během svého působení v berlínské Komické opeře. Na podrobný a vyčerpávající popis těchto rozdílů však nemáme v tomto rozhovoru prostor. Stručně řečeno, mohu však konstatovat, že oba přístupy mají svá pro a proti.    Co jste objevil během studia historie Státní opery? Byl jste něčím překvapen? Natrefil jsem na nesmírně zajímavou knihu Die Prager Oper heisst Zemlinsky. Podává úžasné detailní svědectví o situaci v Novém německém divadle (původní název Státní opery, pozn. red.) v době, kdy operní soubor řídil Alexander Zemlinsky. Byl to umělec, který měl obrovský vliv na vývoj globální opery. Podněty, které během jeho éry Praha vstřebávala a dále šířila do světa, mě inspirovaly a přímo ovlivnily můj vlastní výběr repertoáru. Za povšimnutí stojí například náš záměr uvést operu Franze Schrekera Der ferne Klang (Vzdálený zvuk), poprvé od její české premiéry v Praze v roce 1920. V následující sezoně máme v plánu inscenace jednoaktovek Zemlinského a Hindemitha. Novátorská dramaturgie Zemlinského nás také inspirovala k nastudování Ligetiho opery Le grand macabre, kterou uvedeme v české premiéře v červnu 2021.    Plánujete uvádět také skladby žijících autorů... Opera nesmí být muzeum. Uvádět nová díla je naší povinností. O našich plánech budeme podrobněji mluvit později v letošním roce, avšak nejdůležitějším vodítkem pro naši další práci je snaha o objevování a rozvíjení českých talentů: skladatelů, libretistů, zpěváků, dirigentů, režisérů, scénografů a kostýmních výtvarníků. Mimořádnou pozornost budeme věnovat nadaným umělkyním. Naše plány pochopitelně zahrnují také uvádění oper, které ještě pražští diváci neviděli.    Můžete zmínit jména některých zahraničních umělců a operních domů, s nimiž budete spolupracovat? V koprodukci s Mannheimskou operou připravujeme DaPonteovský cyklus, v jehož rámci se budou konat představení v barokním divadle ve Schwetzingenu. Dále máme domluvených několik zajímavých společných projektů s různými zahraničními operními domy. V polovině února bude naše inscenace opery Lolita Rodiona Ščedrina uvedena v peterburském Mariinském divadle pod taktovkou dirigenta Valerije Gergijeva. Naše nastudování se setkalo s naprostým nadšením zahraničního tisku.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vrcholem příští sezóny ve Státní opeře mají být Wagnerovi Mistři pěvci norimberští. Tato opera klade na umělce vysoké nároky. Jaká jsou vaše očekávání a co by měli očekávat diváci? Ano, Mistři pěvci norimberští představují velkou výzvu. Tato opera vyžaduje nesmírné nasazení od všech zúčastněných. Připouštím, že naše ambice jsou velké, ale považuji takové náročné úkoly za důležité. Hudební ředitel Karl-Heinz Steffens už výrazně vylepšil náš orchestr i sbor a získal pro významné role několik vynikajících hostů s mezinárodním věhlasem. A Keith Warner je velice zkušený a uznávaný režisér.    Jak si představujete tvorbu uměleckého díla? Spoléháte se na spolupráci jednotlivých uměleckých složek, nebo máte jasnou představu, kterou prosazujete? Když někoho požádám o režírování opery, mám určitou představu o tom, co od tohoto režiséra nebo režisérky mohu očekávat. Také je velmi důležité včas zajistit spolupráci dirigenta. Mělo by to tak být, ale bohužel se to stává jen výjimečně. Mým úkolem je poskytnout ostatním dostatečný prostor k rozvinutí jejich myšlenek, zajistit optimální podmínky pro celý tvůrčí proces, a to v rámci celkové dramaturgie ve spolupráci s mými kolegy.    V zahraničí jste inscenoval poměrně nekonvenční produkce. Myslíte, že jsou na ně čeští diváci připraveni? V pozoruhodném textu, který napsal Pavel Kohout pro slavnostní znovuotevření Státní opery, mě zaujala věta „Můj bože, co to bylo za město, Praha v poslední pětině devatenáctého století!“ Poukazuje na to, jaké úžasně globální město tehdy Praha byla, jak se stala jedním z nejvýznamnějších mezinárodních průkopníků nových trendů v opeře a divadle. V tomto ohledu byla stejně významná jako Berlín, Vídeň a Mnichov. Pražské publikum bylo svědkem této úchvatné jízdy, ale brzy bude svědkem nové skvělé éry. Mou ambicí není nic skromnějšího než vrátit Prahu na světovou operní mapu, získat pro ni stejně významné postavení, z jakého se těšila více než 200 let. A chci toho dosáhnout s pomocí diváků, nikoli proti jejich vůli.  Za neméně důležité považuji definovat, co vlastně znamená nekonvenční opera. Jsem nadšený obdivovatel a zastánce tradice. Podle mého názoru je jeden z hlavních problémů západní kultury nedostatečná úcta k historii a její nepochopení. Operní literatura představuje drahocenný poklad a naším cílem by mělo být zachování a rozvoj tohoto dědictví, nikoli však jako muzejního exponátu, ale jako živé tradice významné pro dnešní společnost. Poskytnout prostor inovačním interpretacím a zároveň zvýšit prestiž tradice by mělo být klíčovým úkolem každého uměleckého šéfa.    Jaká je v současné době nálada v operních souborech Národního divadla? Domníváte se, že jste si od svého nástupu v srpnu minulého roku získal důvěru? Tuto otázku by snad měli zodpovědět jiní. Přestěhování do Státní opery bylo mimořádně náročné, na druhé straně však vedlo k pocitu sounáležitosti, pocitu, že jako tým dokážeme zvládnout komplikované situace. Cítím všude kolem vzrušení, ale uvědomuji si také jisté opatrné očekávání. Každý den se snažím vytvořit co nejlepší prostředí, abychom mohli nerušeně pracovat a dosáhnout všeobecné důvěry. Čeká nás ještě dokončení úprav uvnitř budovy. Provizorní podmínky jsou vyčerpávající pro všechny zaměstnance, avšak jejich pracovní nasazení, profesionalita a lidský přístup jsou ohromující.   Co podle vás soubory opery ND postrádají v tuto chvíli? Přes 400 představení za rok potřebuje velký soubor. Řada umělců se obávala, že omezím počet zpěváků, ale udělám pravý opak. Mým cílem je naopak časem operní soubor rozšířit. Když jsem se ujal své funkce v Berlíně, počet zpěváků souboru jsem ztrojnásobil. Musíme zapracovat na zvýšení platů, především členů orchestru a sboru i zpěváků. Je to náročný úkol – byl bych však rád, aby všichni v divadle věděli, že je to na předním místě mého seznamu cílů.  Jinak se nedomnívám, že je to především otázka toho, co postrádáme. Musíme pokračovat v budování a rozvíjení naší tradice i zdrojů, které máme k dispozici. Bytostně důležité je zlepšení plánování. Abychom byli schopni naplnit své umělecké ambice, musíme dělat věci s větším předstihem. Také je nezbytné poskytnout všem zúčastněným dobré pracovní podmínky a získat ty umělce, které získat chceme. A diváci by měli mít možnost řádně si naplánovat návštěvy představení.    Jak hodláte zvýšit prestiž Státní opery s ohledem na omezené státní dotace? Jak už jsem zdůraznil, chci velký, různorodý soubor. Přejeme si stát se přirozeným domovem pro nejlepší české umělce, kteří v současné době hostují po celém světě. Máme štěstí, že po angažmá v Mnichově a Glyndebourne nyní s námi podepsal smlouvu Pal Christian Moe, nepochybně nejlepší castingový ředitel na světě. Každý den doslova dělá zázraky v hledání nových talentů, které přivezeme do Prahy. Vyhlášením našich ambiciózních plánů týkajících se programu „Musica Non Grata“ jsme už vzbudili zájem o sponzorství, které zvýší náš umělecký rozpočet téměř o třetinu. Není jiná cesta než usilovat o zvýšení kvality. Potřebujeme zlepšit úroveň našich repertoárových představení a vybrat pro ně ty nejvhodnější umělce. Maximalizace potenciálu každého umělce je nesmírně důležitá.  Dále máme v plánu uvést všechny naše nové inscenace v rámci festivalu, který se uskuteční na konci sezóny a který podle mého názoru vzbudí zájem i mimo Českou republiku. Během několika dnů budou mít milovníci opery ze zahraničí možnost zhlédnout nové tvůrčí impulzy vznikající v našich souborech.   Když jste vedl Norskou národní operu, získala mezinárodní ocenění Nejpřístupnější scéna. Co to přesně znamená? I když si myslím, že to byla budova opery a její přívětivá architektura, která vzbudila mezinárodní pozornost, rád bych poznamenal, že jsme v Oslu představili komplexní program pro děti a mládež, díky němuž jsme vyvolali zvýšený zájem nové generace o operu. To je také jedním z důležitých úkolů v Praze.    Jak budete oslovovat nové publikum?  Praha je pulzující, úžasné město s mnoha tvůrci trendů v módě, designu a umění, ale také s mnoha sídly nových společností poskytujících internetové služby. Musíme najít nové možnosti spolupráce s těmito lidmi a také je získat jako diváky. Myslím si, že bychom měli navázat kontakt s mladými zájemci o operu a vypracovat pro ně zvláštní program, uspořádat večery pro mladé a samozřejmě zvýšit jejich zájem. Nesmíme tuto skupinu diváků podceňovat. Mládež se o dramatické aspekty života zajímá přinejmenším stejně jako dospělí.   Je to velký rozdíl být uměleckým šéfem Opery českého Národního divadla (a Státní opery) a Norské národní opery nebo berlínské Komické opery? Specifikoval byste svou zkušenost s řízením těchto operních domů? Celkem vzato jsou podobnosti větší než rozdíly. Opera je mezinárodní umělecká forma a hudba přesahuje jazykové bariéry. Samozřejmě existují i rozdíly. Každý operní soubor musí vycházet z místní kultury a najít si své místo ve společenství, jehož je součástí. Velkou výzvou během mého působení v Berlíně bylo navázat na jedinečnou tradici Waltera Felsensteina. Zároveň bylo nutné vytvořit nové estetické uspořádání a modernizovat struktury souboru. Dalším důležitým úkolem v té době bylo znovuvybudovat velký ansámbl sólistů. V Oslu bylo zase nezbytné, aby opera získala větší prestiž a uváděla díla, která by oslovila širší okruh diváků, přesahující úzkou skupinu operních nadšenců. A pokud jde o Prahu, za důležitý úkol považuji pozvednout náš soubor na přední pozici na mezinárodní operní scéně a ukázat světu, o jaký nádherný odkaz zde pečujeme.   Můžete porovnat technické parametry nově zrekonstruované budovy Státní opery s obvyklými standardy operních domů v zahraničí? Ačkoli Státní opera prošla rozsáhlou rekonstrukcí, je to stále historická budova, která má ve srovnání s moderními operními domy omezené technické možnosti. Z mého hlediska však její výhody daleko převyšují nevýhody. A pokud jde o Národní divadlo, mít možnost účinkovat na třech scénách – v historické budově, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře – je sen každého uměleckého ředitele. Žádný jiný operní soubor na světě nemá za rok více než 400 představení!   Narazili jste už na nějaké zásadní problémy při práci s novou jevištní technologií nebo dispozicemi nově zrekonstruovaného prostoru Státní opery? Mezinárodní ohlasy mě skutečně příjemně překvapily. Všichni se ptali, jak je možné zrekonstruovat a zrenovovat takovou budovu během tak krátkého času. A jak je možné dosáhnout takových skvělých výsledků s takovým omezeným rozpočtem. Ozývají se politici a operní kruhy z okolních zemí. Buďme tedy hrdí na to, čeho jsme zde dosáhli. Závidí nám to všichni návštěvníci ze zahraničí. Pochopitelně ještě v následujících měsících musíme zvládnout určité výzvy a vylepšení. Státní opera je zrenovovaná historická budova, která je nyní vybavená co největším možným množstvím moderních technologií. Samozřejmě to není nová stavba! Ale kdo by se do ní nezamiloval? A naše láska k tomuto opernímu domu nám zajisté pomůže překonat všechny problémy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-08-20 18:41:47

Jubilejním 10. laureátem Ceny Michala Ranného se stal Vladimír Kokolia

Cena Michala Ranného je udělována umělcům, kteří zásadním způsobem obohatili českou vizuální kulturu a zároveň ovlivňují nastupující generaci umělců. Jakožto desátého laureáta vybrala odborná komise Vladimíra Kokoliu, jenž vede ateliér grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Cenu Michala Ranného uděluje od roku 1999 každé dva roky Společnost přátel Moravské galerie, spolupořadatelem je Moravská galerie. Prvním laureátem se stal Dalibor Chatrný, následovali Miroslav Šnajdr, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Milena Dopitová, Daniel Balabán, Václav Stratil a Marian Palla. Letošní laureát, malíř, kreslíř a grafik Vladimír Kokolia se narodil v roce 1956 v Brně a po absolvování Střední školy uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti nastoupil do malířského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1990 se stal vůbec prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2012 byl oceněn prestižní Cenou od Dalibora Chatrného, jež je předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců. „Vladimír Kokolia patří k nejvýraznějším představitelům generace českých umělců nastupujících v osmdesátých letech 20. století. Jeho Ateliérem grafiky II, který na vede na pražské AVUod roku 1992, prošla již celá řada významných současných výtvarníků, mezi nimi například Kateřina Šedá,“ říká člen odborné poroty Petr Ingerle. Slavnostní předání Ceny Michala Ranného laureátovi se bude konat 4. září v Barokním sále Místodržitelského paláce v Brně. Díla Vladimíra Kokolii je možné si prohlédnout v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně v rámci intervence do expozice moderního umění. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-08-05 14:58:07

Hudbu, divadlo, hry pro děti či floristiku nabídne festival barokní kultury Hortus Magicus v kroměřížské Květné zahradě

Hudební složka šestého ročníku festivalu Hortus Magicus, který se koná od 8. do 11. srpna, je téměř výhradně zaměřena na novodobé světové premiéry děl zachovaných v lichtenštejnské kroměřížské sbírce s použitím historických nástrojů. Patří k nim soubor duchovních děl vídeňského dvorního skladatele Pietra Andrei Zianiho, které zazní na čtvrtečním zahajovacím koncertě souboru Societas incognitorum Eduarda Tomaštíka. Páteční večer připomene letošní dvojité výročí Carla Dittersez Dittersdorfu. „Proto jsme se rozhodli pro novodobé provedení vokálně instrumentálního monumentu serenaty Il tribunale di Giove z roku 1774, jejíž partitura je dochovaná v Londýně. V kroměřížském archivu je uložena také pozůstalost po Josefu Antonínu Štěpánovi, učiteli klavíru dětí císařovny Marie Terezie. Z jeho prací jsme pro letošní uvedení v zahradách vybrali cembalový koncert C dur,“ uvedl organizátor festivalu Karel Valenta. Tyto skladby provede Ensemble Damian se sólistou Martinem Smutným pod vedením Tomáše Hanzlíka. Sobotní odpoledne bude patřit novodobým premiérám triových sonát od Zianiho, Vejvanovského, Bertaliho a jiných v podání Castelcorn Ensemble z Francie. Hudební část festivalu pak vyvrcholí večer premiérou Zianiho opery L´Elice, k níž se v Kroměříži zachovala partitura závěrečného baletu Johanna Heinricha Schmelzera. Po představení čeká návštěvníky noční podívaná s kejklíři, barokním ohňostrojem s hudbou, iluminací s baletem, ohňovou show a obřími zrcadly na vodní hladině. V neděli odpoledne bude v centru pozornosti dílo Pavla Josefa Vejvanovského,  který působil na dvoře biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna jako kapelník a trubač. Jeho dosud neznámé duchovní skladby vznešeného a patetického francouzského stylu provede Czech ensemble baroque Romana Válka. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Speciálně pro festival vyrobená replika několikametrové barokní houpačky je součástí programu pro rodiny s dětmi, které si také budou moci zahrát kuželky, osvěžit se vodními tryskami, nalézt cestu v bludišti nebo si půjčit barokní kostým. „Křest obří houpačky se koná v pátek v pravé poledne,“ doplňuje Karel Valenta. Námětem organizované části her pro děti je nová kniha o Květné zahradě s názvem Tajemství Libosadu. Na osmi stanovištích budou plnit úkoly a číst si z knihy v místech, kde se příběh odehrává. Hlavního hrdinu příběhu Roberta přenesly stromy ze současnosti do barokního období. Atmosféru baroka navodí také Květná zahrada slavnostně vyzdobená týmem zahradníků, floristů a aranžérů.  Tým zahradníků oživí formou florálních objektů sochy čtyř lovců u Králičího kopce, ztvárněné jako alegorie čtyř světadílů, které doprovázejí bohyni lovu Dianu. Aranžéři nechají ožít příběh z Ovidiových Proměn o krásné nymfě Kallistó, který je ústředním motivem hlavního představení – Zianiho opery L´Elice.

Čas načtení: 2019-07-18 13:45:26

Ireny Křivánkové malířská abstrakce reality a realita malířského umu

Soukromá rustikální Galerie z ruky majitelky Stanislavy Macháčkové ve vesničce Křížovice, části městyse Doubravník na Brněnsku,ve Svratecké hornatině, zahájila činnost zjara 1992. Otevírací výstavu zde tehdy měli malíři Božena a Karel Rossí. Aktuální komorní kolekce obrazů pražské autorky Ireny Křivánkové má v evidenčním úhrnu úctyhodné číslo sto čtyřicet tři. Křivánková, brněnská rodačka, v roce 1999 absolventka Fakulty výtvarného umění VUT v Brněv ateliéru prof. Jiřího Načeradského, od roku 2014 odborná asistentka ateliéru Intermedia na soukromé vysoké škole Art & Design Institut v Praze, se představuje v Galerii z ruky podruhé. Premiéru tu měla před dvanácti roky, v nichž bylo dost času na vývoj, proměny tvůrčí orientace. Co „odložila cestou“, co nového přijala za své? V roce 2007 jsem měl příležitost napsat v recenzi pro Literární noviny č. 20: "Jsou-li východiskem výtvarné tvorby představy, neznamená to, že tvůrce je nadobro oddělen od věcné skutečnosti. Často je v takových dílech více nápodoby předmětného světa, než je v realismu. Jde ovšem o nápodobu sjednanou prostředky, jež neplní umělcovu ambici přepisu, nýbrž mnohé touhy po svébytném vyjádření. Právě tak tvoří Irena Křivánková." Na tomto mínění nezměnilo se nic. V polovině čísel aktuální výstavy k tomu přidala širší zření svého nitra, skrze náměty a jejich formu je více pootevřela. V umění není nic vyčerpáno, žádný námět, žádný materiál, žádná technika. Rozvíjejícím způsobem lze navázat i na formy, jež byly tvorbou zrozeny už před desetiletími. Křivánkové malířský projev v souvislostech upomíná, že české výtvarné prostředí 60. až 80. let minulého století zřetelně ovlivnil americký abstraktní expresionismus čtyřicátých a padesátých let. Už ve druhé polovině 30. let rozlišil kritik Alfred Barr dvě tendence abstraktního umění. První byla, geometricko–strukturální, vedla přes kubismus až po různá geometrická a konstruktivistická hnutí. Druhou tendenci označil za spíše intuitivní a emocionální, užité formy za spíše organické a biomorfní než geometrické, spíše zakřivené než hranaté, spíše dekorativní než strukturální, a protože Barr měl zaujetí pro mystické a iracionální, napsal ještě o oné druhé tendenci, že je spíše romantická než klasická. Barrovo shrnutí druhé abstraktní tendence je v přenesení detailně vystihujícím náhledem na formu Křivánkové, již uplatňovala v předešlém desetiletí a rovněž před půlkou desátých let. Toto období nyní připomíná v Galerii z ruky kolekce malých pláten z cyklu s titulem Fragmenty. Rozsahem je to více než polovina výstavy. Čeho částmi jsou ta plátna se zpřítomněným barokním nádechem? Příbuzné skladby malířka užila na rozměrnějších obrazech uvedených v minulých letech ve větších interiérech. Na nich je více evidentní záměr iluzívní výstavby třetího rozměru, který zvyšuje oněch repetičních, naturálně duchovních kompozičních fragmentů přitažlivost. Druhá část přítomné křížovické výstavy je rozdílná. Jsou to malby mladší. Obsahem, formou i vyzněním odkazují na odlišná východiska. Především je to Křivánkové návrat k někdejšímu figurativnímu (zobrazujícímu) projevu, náplní a duchovním zázemím však nesoucímu odlišná svědectví o malířčině existenci. Odlišná ve smyslu větší otevřenosti, tím možnosti k širšímu divákovu nahlédnutí do malířčiny duše. Akcentujme však fakt, že z hlediska volby formy šla Křivánková nazpět, proti vývojové posloupnosti. Nazpět i uvnitř vlastního vyjadřování. Z aspektu generalizace zde jistě nutno přidat poznámku: Mínění Vasilije Kandinského – Abstrakce se stane nejrozšířenějším způsobem malířského projevu – nedoznalo naplnění. Rozličně stylizované způsoby věcnosti trvale vyznává nemalá část jistým způsobem poučené výtvarné veřejnosti. Jsou tu dvě vztahová témata, k nimž Křivánková vnitřně dozajista připojuje atribut podstatná – vztah ke specifickým lyrickým situacím v přírodě, jež vyhledává pro podmanivé tonutí v pocitech okouzlení, a vztah ke kočičímu plemenu Sphynx, které je jí blízké pravděpodobnou denní přítomností. Obé, míněná příroda a kočky, je pak ve dvou realizacích originálně sdruženo v náznakově narativním sdělení. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Lze myslím předpokládat, že malým, víceméně realistickým portrétům koček se jmény Barnie a Pepi nebude ze strany návštěvníků Galerie z ruky věnován zvláště velký zájem. Avšak rozměrnější artefakty s tituly Akvárium a Pepi a světlušky mají potenciál upoutat zrak i mysl zvláštnostmi podání obsahových spojnic. Na celé ploše prvního plátna tyčí se nad dvojicí nevelkých přesto dominantních koček čelní sklo akvária s četnými rybami, i bizarními. Snová tajemnost a poetika druhého plyne z bezpočtu světlušek vznášejících se nad spící kočkou. Syžet rámcově figurativních světlušek přičiňuje se na sledované výstavě o divákův zájem ještě na třech dalších obrazech – Čekání na světlušky, Světlušky a I světlušky mají svoje prasátka pro štěstí. Přičemž posledně jmenovaný má vedle jisté naturální lyričnosti přesah k nápaditému jemnému humoru. Světlušky a kočky z plemene Sphynx snad ani nejsou Ireny Křivánkové hlavním novým tvůrčím programem, jakkoli to tak nyní v Křížovicích může působit. Ovšem s přihlédnutím ke skutečnosti, že u četných příslušníků střední malířské generace je dnes upřednostňována (ze vzdoru, z beznaděje či jen z recese) ošklivost, tedy rezignace na krásu, je tu Irena Křivánková (a šťastně není sama) se svým optimismem a snem, s realitou malířského umu, s pomíjivou krásou svitu světlušek a s láskou ke zvířatům. Co načala, může rozvinout. A my můžeme od ní očekávat další projevy tvůrčí osobitosti.             Irena Křivánková, Obrazy, Galerie z ruky, Křížovice (Doubravník). Výstava je přístupná do neděle 28. července, otevřena je ve čtvrtek a pátek od 13. do 18. hodiny a v sobotu a v neděli od 10. do 12. a do 13. do 18. hodiny.

Čas načtení: 2024-03-15 11:43:24

Na zámku v Kravařích odhalili utajenou barokní chladničku

Ojedinělý objev zaznamenali v barokním zámku v Kravařích na Opavsku. Při sondách nutných k sanaci zdiva objevili v suterénu západního křídla, poblíž ledovny, menší objekt. Jde o takzvanou průtokovou chladničku určenou k udržování nápojů a potravin ve vhodné teplotě.

Čas načtení: 2024-03-28 00:00:00

Proč umírá dům a jak se křísí umění. V Týnci zachránili zámek a proměnili ho v galerii s unikátní sbírkou

Vedle moderního a starého umění manželé Lazarowitzovi v barokním skvostu na Klatovsku, v podhůří Šumavy, vystaví i jedinečná díla Josefa Váchala.

Čas načtení: 2024-03-28 07:14:03

Kuks slaví výročí a ukáže dřevořezbu sochaře Brauna i restaurování sochy

Výročí 340 let od narození sochaře Matyáše Bernarda Brauna a 40 let od otevření lapidária, kde jsou originály soch ze slavného souboru Ctnosti a Neřesti. Turistická sezona v barokním hospitálu Kuks, která začne ve čtvrtek, nabídne pohled na restaurování třímetrové sochy Anděla Gloria, vystaví kamenické nástroje, dřevěný model Braunova Betléma i kopii modelu sochy Víry z pálené hlíny.

Čas načtení: 2024-03-28 16:48:00

V Revoluční se spojí staré s novým, nad barokním domem budou levitovat byty

Prostranství v pražské Revoluční ulici 30 proti Štefánikovu mostu zaplní bytový dům se zdánlivě levitující částí. Projekt pařížsko-brněnského týmu tvůrců ze společností Studio Muoto a PEER zvítězil v architektonické soutěži. Návrh obsahuje také věže a pasáž, která objekt sjednocuje se sousedním historickým barokním objektem.

Čas načtení: 2024-04-01 05:00:00

Majetek vložili do ruiny zámku: Po 25 letech oprav perlu baroka otevřou lidem

Veškerý majetek, co měli, prodali a „nasypali“ jej do ruiny, která byla honosným barokním zámkem v Týnci u Klatov. Nyní rozlehlou stavbu, za kterou by se nemuseli stydět ani v Paříži či Vídni, majitelé otevírají pro veřejnost. Chtějí ji zasvětit umění.

Čas načtení: 2024-04-09 00:00:00

ČR: Rajhrad – městečko s jedním z nejkrásnějších klášterů Moravy – VIDEO

Jen několik kilometrů jižně od Brna můžete navštívit malebné vinařské městečko Rajhrad, kde stojí unikátní benediktinský klášter s Památníkem písemnictví na Moravě a barokním kostelem svatého Petra a Pavla. Rajhrad je podle nás ideálním cílem pro jednodenní výlet z Brna, a to jak vlakem, autobusem nebo autem, tak na kole. V létě vám bude bohatě stačit i jen odpoledne.

Čas načtení: 2024-04-11 13:59:14

Památkou roku se stala jízdárna ve Světcích na Tachovsku

Památkou roku 2023 se stala jízdárna ve Světcích u Tachova. Její obnova trvala dlouhých třiadvacet let. V kategorii obnov do dvou milionu korun si zlaté vavříny odnesli zástupci města Jevíčko na Svitavsku díky opravě kaple Bolestné Matky Páně v barokním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Výsledky soutěže pořádané každoročně Sdružením historických sídel Čech, Moravy a Slezska od roku 2013 byly zveřejněny ve čtvrtek ve Vysokém Mýtě.

Čas načtení: 2024-05-09 11:42:00

Hledali jsme něco jako kámen mudrců, říká. Přijíždí špička v oboru staré hudby

Hranicí je pro něho Mozartova smrt. Ton Koopman se svým barokním orchestrem a sborem na Pražském jaru uvedou Bachovy kantáty.

Čas načtení: 2024-05-11 18:20:00

Svatba jako pro Marii Antoinettu i Venušiny bradavky. Trojský zámeček ožil netradiční módní přehlídkou

Trojský zámeček rozhodně patří k pražským barokním klenotům, které možná ještě nemáte v hledáčku. Na pomyslnou mapu významných míst ho aktuálně vrátila módní návrhářka Tereza Rosalie Kladošová – právě tam totiž uspořádala prezentaci svojí nové svatební kolekce. Takže pokud hledáte způsob, jak si splnit svatební sen jsou právě toto místo a její šaty to pravé.

Čas načtení: 2024-06-03 00:00:00

V Břevnovském klášteře se opět vaří pivo. Pivovar vznikl v barokních stájích

Pražský Břevnovský klášter je již od svého vzniku v roce 993 úzce spjatý s výrobou piva. Na dlouhou tradici navazuje nový pivovar vybudovaný v roce 2011, který je umístěný v barokním objektu bývalých stájí.

Čas načtení: 2024-06-16 16:00:00

Výlety: U Koryčan můžete navštívit hrad Cimburk. Práce dobrovolníků změnila ruiny v romantickou zříceninu

Hrad Nový Cimburk byl postaven ve stylu francouzské gotiky. Založil ho Bernard z Cimburka. Stavba vznikala v letech 1327 až 1333, kdy Bernard získal výměnou za Starý Cimburk u Trnávky od Jindřicha mladšího z Lipé území nad horním stupavským povodím. Zamiloval se totiž do paní zdejšího panství. Hrad později prošel několika přestavbami, nejprve v renesančním a poté v ranně barokním slohu.