Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-07 13:00:46

Jak vrátit romantiku do vztahu?

Jste manželi či partnery již několik let a občas máte pocit, že jiskra již trochu pohasíná a romantika z vašeho vztahu začíná mizet? Nikdy není pozdě na její návrat. Jak ji opět vrátit zpátky? Komunikace Základem každého úspěšného vztahu je komunikace. Jakmile se svým partnerem začnete mluvit zcela otevřeně a svěříte se mu se svými touhami a představou o tom, co je pro vás synonymem romantiky, bude pro něj mnohem snazší vás příjemně překvapovat. To samé samozřejmě platí i opačně. Zeptejte se svého partnera, jak si představuje dokonalý romantický večer či rande a následně se mu pokuste tuto představu vyplnit. Pravidelné schůzky Nezapomínejte na to, že je nutné trávit spolu dostatek kvalitního času. Plánujte si schůzky a vyrážejte společně do kina, na romantické večeře, dovolené ve dvou a podobně. Tím, že se svým dlouholetým partnerem vyrazíte na rande, můžete opět oživit onu jiskru a pocit motýlků v břiše, které jste cítili na začátku. Příjemná překvapení Nezapomínejte na drobná romantická gesta. Pošlete svému partnerovi romantickou zprávu, připněte mu na linku lepítko s milým vzkazem a potěšte ho třeba nákupem jeho oblíbené videohry. Romantická gesta nemusí být velká. I drobným gestem totiž dáte tomu druhému najevo, že o něj jevíte zájem a chcete mu zpříjemnit den. Blízkost a doteky Nemusíte spolu mít sex každý den jako na počátku vztahu. Ale rozhodně byste neměli zapomínat na vzájemnou blízkost a doteky. Pusťte si večer společně váš oblíbený film a přitulte se k sobě pod jednou dekou, jen tak svého partnera obejměte, vítejte se polibky a vyrazte si na schůzku ruku v ruce. Blízkost a doteky jsou skvělým způsobem, jak opět nastartovat romantiku a dát svému partnerovi najevo, že je pro vás stále atraktivní. Nešetřete slůvkem děkuji Myslíte si, že těmi nejdůležitějšími slovíčky ve vztahu jsou miluji tě? Odborníci se shodují na tom, že mnohdy... Čtěte více Příspěvek Jak vrátit romantiku do vztahu? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2023-10-09 14:00:14

Jak zlepšit vztah, který už zevšedněl? Odlož mobil a buďte spolu doopravdy

Po dni v práci se s partnerem sejdete konečně doma. Když vyřešíte domácí povinnosti, jako je úklid a vaření, a byl by prostor pro chvilku romantiky, partner sáhne po mobilu nebo ovladači televize. Je ti tento scénář povědomý? Pokud ano, věř, že nejsi výjimkou. Jak do vztahu vrátit romantiku? Není to těžké, zkus to třeba takhle...

Čas načtení: 2024-02-14 06:00:00

5 nejlepších poloh pro zamilované: Dopřejte si noc plnou vášní!

Ať už si užíváte čerstvou lásku, kdy se nemůžete jeden druhého nabažit, nebo jen potřebujete vrátit do vztahu něhu a romantiku, vsaďte na tyto polohy. Užijete si při nich naplno jeden druhého a posílíte vzájemné pouto.

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-16 09:00:00

Drbárna ze ZOO: Je tady svatební finále, které rozplakalo i největšího chlapáka ze ZOO

Přípravy na svatby jdou do finále. Petr se omluvil, protože musel pracovně do zahraničí a vrátit na svatbu se nestihne. Viky si ještě také odskočila den před svatbou pryč a kluci stále nevymysleli pořádnou svatební romantiku.

Čas načtení: 2024-08-07 13:00:46

Jak vrátit romantiku do vztahu?

Jste manželi či partnery již několik let a občas máte pocit, že jiskra již trochu pohasíná a romantika z vašeho vztahu začíná mizet? Nikdy není pozdě na její návrat. Jak ji opět vrátit zpátky? Komunikace Základem každého úspěšného vztahu je komunikace. Jakmile se svým partnerem začnete mluvit zcela otevřeně a svěříte se mu se svými touhami a představou o tom, co je pro vás synonymem romantiky, bude pro něj mnohem snazší vás příjemně překvapovat. To samé samozřejmě platí i opačně. Zeptejte se svého partnera, jak si představuje dokonalý romantický večer či rande a následně se mu pokuste tuto představu vyplnit. Pravidelné schůzky Nezapomínejte na to, že je nutné trávit spolu dostatek kvalitního času. Plánujte si schůzky a vyrážejte společně do kina, na romantické večeře, dovolené ve dvou a podobně. Tím, že se svým dlouholetým partnerem vyrazíte na rande, můžete opět oživit onu jiskru a pocit motýlků v břiše, které jste cítili na začátku. Příjemná překvapení Nezapomínejte na drobná romantická gesta. Pošlete svému partnerovi romantickou zprávu, připněte mu na linku lepítko s milým vzkazem a potěšte ho třeba nákupem jeho oblíbené videohry. Romantická gesta nemusí být velká. I drobným gestem totiž dáte tomu druhému najevo, že o něj jevíte zájem a chcete mu zpříjemnit den. Blízkost a doteky Nemusíte spolu mít sex každý den jako na počátku vztahu. Ale rozhodně byste neměli zapomínat na vzájemnou blízkost a doteky. Pusťte si večer společně váš oblíbený film a přitulte se k sobě pod jednou dekou, jen tak svého partnera obejměte, vítejte se polibky a vyrazte si na schůzku ruku v ruce. Blízkost a doteky jsou skvělým způsobem, jak opět nastartovat romantiku a dát svému partnerovi najevo, že je pro vás stále atraktivní. Nešetřete slůvkem děkuji Myslíte si, že těmi nejdůležitějšími slovíčky ve vztahu jsou miluji tě? Odborníci se shodují na tom, že mnohdy... Čtěte více Příspěvek Jak vrátit romantiku do vztahu? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-10-04 12:07:11

Tarotová karta na dnes 4. října: Rytíř pohárů – Romantika, Vášeň a Kreativita

Dnešní tarotovou kartou je Rytíř pohárů, který přináší do našeho života romantiku, emoce a spontánnost. Tento rytíř je spojen s elementem vody, což znamená, že nás karta vede k hlubšímu prozkoumání našich pocitů a k otevření se citům, které nás mohou přenést do světa vášní a kreativních nápadů. Rytíř pohárů ztělesňuje romantiku a snílkovskou energii, […]

Čas načtení: 2023-10-09 14:00:14

Jak zlepšit vztah, který už zevšedněl? Odlož mobil a buďte spolu doopravdy

Po dni v práci se s partnerem sejdete konečně doma. Když vyřešíte domácí povinnosti, jako je úklid a vaření, a byl by prostor pro chvilku romantiky, partner sáhne po mobilu nebo ovladači televize. Je ti tento scénář povědomý? Pokud ano, věř, že nejsi výjimkou. Jak do vztahu vrátit romantiku? Není to těžké, zkus to třeba takhle...

Čas načtení:

Zakynthos – řecká romantika, kterou si zamilujete

Přemýšlíte, kam na dovolenou? Chcete si užít romantiku na prosluněných pláží, tyrkysové moře, potápění za vraky lodí v hlubinách, horské túry, návštěvu časem zapomenutých vesniček a řadu dalších dobrodružství? Pojeďte s CK Blue Style na ostrov Zakynthos!...

Čas načtení: 2020-07-09 20:34:00

Poselství lásky z protektorátu - 2. díl

Poselství lásky z protektorátu - 1. díl 3) Hlavně měj holka rozum! Nebo budeš hrozně nešťastná... Tohle životní naučení jsem slýchala od babičky v dětství často. Zjevně jde o moudro podložené životní zkušeností. Babička nelitovala své tehdy rozumové volby partnera (alespoň tak, jak to vidím) zejména proto, že se do něho později zamilovala. V jejich korespondenci je postupně rostoucí blízkost hodně vidět. Jak se tak stalo? Dovozuji, že děda měl prostě pravdu. Skutečně měli dobré předpoklady tvořit harmonický pár. A závazek a intimita vedly nakonec i k vášni. Důležitý byl společný čas, chuť si naslouchat a vztah budovat – a také společné překonávání protivenství, které mladému páru do cesty stavěla doba. Dokonce z Reichu děda babičce na podzim 1943 píše, že vnímá, jak odloučení jejich vztah utužilo. ale že už by to opravdu mohlo stačit. I na romantiku konečně dochází, když si píší, jak se jim o sobě navzájem zdá a touží po sobě. 4) Žijeme spolu v klidném souladu... Vzájemné zalíbení a podpora přetrvaly i po dědečkově návratu domů, sňatku a poté, co se jim v roce 1944 narodil syn. Vyčíst je můžeme z dopisů z druhé poloviny roku 1946, kdy si děda odbývá vojenskou službu na druhé straně republiky (opravdu kroutím hlavou nad tím, jak se k nim chovala republika – po válce ještě vojenskou službu... – co jsou ve srovnání s tím stesky naší generace?). Konkrétně větu s manželkou spolu žijeme v klidném souladu pak napsal dědeček do svého životopisu v roce 1970. A vzhledem k tónu dopisů rodiny i fotografií ze sedmdesátých let nešlo o žádnou lež. Ostatně já je tak pamatuji i v letech devadesátých, kdy jsem s nimi pobývala. Pevný řád a laskavost byly v jejich domácnosti mile vyvážené. A jejich vztah díky vzájemnému pošťuchování i objetím na pohled radostný a živý. 5) Životní bilance? 80 let, z toho cca 60 spolu... Dědeček a babička oba zemřeli krátce po dosažení svého osmdesátiletého jubilea. Zanechali na planetě dva syny, pět vnoučat a zatím nedokončený počet pravnoučat (dosud 9, brzy snad deset :-) ). Celou rodinu dokázali stmelovat dohromady díky tomu, jak investovali svou energii. Tvořili srdce rodiny, která se scházela v prostorách společné chalupy a ukazovali nám všem příklad, jak se dá společně žít. Zemřeli v mém dospívání (děda, když mi bylo dvanáct a babička v mých šestnácti). Strašně mi chyběli. Později jsem měla dojem, že jsem je hodně idealizovala. Tohle připomenutí jejich životní cesty mi ale ukazuje, že ta idealizace zas tak velká nebyla. Tedy klobouk dolů a dej vám pánbůh věčnou slávu. A babi, měla jsi pravdu i se svým však vy si jednou vzpomenete... Jak vše začalo? Krabice s dopisy

Čas načtení: 2023-06-24 00:00:00

Vybíráte krb? Jaký je nejlepší?

Máloco symbolizuje romantiku jako krb. Uklidňující pohled do plápolajícího ohně je tak relaxační. Krb dělá domov, jeho teplo a to nejen proto, že jde od něj žár. Ostatně, krb ani nemusí být s ohněm, dnes existují i virtuální modifikace. My se podíváme především na krby elektrické. Elektrické krby A ...

Čas načtení: 2015-08-28 22:15:00

Svatba u moře. Na krásném místě v krásných šatech

Někdo si představuje svatbu na louce, v kostele nebo na zámku. Ale co třeba pláž? Svatby u moře jsou v současnosti velmi oblíbené a není se čemu divit. Představa, že spojíte svůj život s milovanou osobou na pláži ve stínu palem, je zkrátka neskutečně romantická. Dopřejte si romantiku bez shonu Usp ...

Čas načtení: 2013-08-26 17:15:00

Parfémy na konec léta

Léto je pomalu ale jistě u konce a na dveře brzy zaklepe podzim, který vystřídá žhavé letní dny za podzimní romantiku. Ještě před tím náš však čeká okouzlující období babího léta, které nám úžasnou atmosféru léta ještě na pár týdnů prodlouží. Které parfémy jsou pro tento čas nejvhodnější? Jsou to př ...

Čas načtení: 2024-02-08 15:47:44

Valentýn pro chytré maminky: Originální nápady na dárečky a aktivity pro celou rodinu

Blíží se den lásky a pro chytré maminky to znamená příležitost spojit romantiku s kreativitou…

Čas načtení: 2021-09-23 09:00:00

Země vína, levandule a krásných žen nabízí i extrémní zážitky

Francie není jen víno a Eiffelovka. Určitě dokáže nabídnout více, než kosmopolitní Paříž. Malá městečka a vesnice na venkově mají také své kouzlo a od vinic se můžete přesunout k malebnému pobřeží. To, které známe z filmů o Četníkovi… Francie Paříž Město všech romantiků krade pozornost ostatním k ...

Čas načtení: 2021-07-01 09:00:00

Laguna ukrývá místo pro zamilované - Benátky!

Jednou z turisty nejnavštěvova­nějších památek UNESCO jsou beze sporu Benátky. Toto historické městečko, které leží na kanálech, nabízí romantiku na každém rohu, je tak vyhledávaným místem zamilovaných párů. Máte v plánu svatební cestu do Itálie, či prodloužený víkend v Benátkách, plný romantiky? Po ...

Čas načtení: 2024-02-14 06:00:00

5 nejlepších poloh pro zamilované: Dopřejte si noc plnou vášní!

Ať už si užíváte čerstvou lásku, kdy se nemůžete jeden druhého nabažit, nebo jen potřebujete vrátit do vztahu něhu a romantiku, vsaďte na tyto polohy. Užijete si při nich naplno jeden druhého a posílíte vzájemné pouto.

Čas načtení: 2021-11-02 14:00:30

Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství

Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte.   Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být?   Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila.   Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo.   Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé.   V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná.   Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů?  Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy.   Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky.   Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají?  Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna.   Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické …   A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství.   Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-06 20:02:14

Bouře nad savanou nenechá čtenáře v klidu

Novinářka Nora se při záchraně keňského chlapce dostane na stopu vraždící sekty Mungiki. Její činnost nezůstane bez povšimnutí a mladá žena brzy nachází výhružné vzkazy. Spolu s kolegou se přesto vydává po stopách keňských zločinců a riskuje vše pro ty, o nichž netuší, jestli jsou ještě naživu… Nový román Hany Hindrákové Bouře nad savanou vystupuje z romantického nádechu předchozího dílu Svítání nad Savanou, a ač na něj volně navazuje, je velkým překvapením. Snoubí v sobě totiž vše, co mají čtenáři autorčiny tvorby rádi: napětí, téměř detektivní zápletku, nečekané zvraty, romantiku podtrženou vášní argentinského tanga, ale především syrovost a opravdovost Afriky, na jejíž závažné problémy Hindráková ve svých prózách dlouhodobě bravurně poukazuje. Tentokráte to není lehké čtení. Ale je to kniha, která vám uvízne v mysli a nedovolí zapomenout, jak dobře se vlastně v Evropě máme, jak bezpečně zde můžeme žít. Hana Hindráková pochází z Turnova, po vysokoškolských studiích založila vlastní neziskovou organizaci a přes deset let působila jako dobrovolnice v tomto sektoru. V rámci projektů rozvojové spolupráce se několikrát dostala do africké Keni a od roku 2018 pomáhá tamním obyvatelům prostřednictvím projektu Dárky s myšlenkou. Keňu si natolik oblíbila, že do ní umístila děj většiny svých románů (Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice, Očarovaná, Lovci lebek, Smrtící byznys, Nezlomný, Svítání nad savanou, Bouře nad savanou). Vydal Alpress, s.r.o., 2021

Čas načtení: 2020-05-14 09:25:50

Spisovatelka Hana Hindráková: Afrika je v mé mysli domovem

Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.   Kdy jste v sobě objevila touhu psát?  Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.   Jak byste se coby spisovatelka definovala? Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy.    Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned?  První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc.    Proč? Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky. Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.   Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal? Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Také všechny vaše další knihy jsou věnovány velmi vážným tématům. Jak jste se k nim dostala? Ke zmíněnému tématu dětí ulice jsem se dostala přes našeho fotografa, který s nimi strávil měsíc na ulici a potom s jejich svolením pořídil fotografie, které sloužily k informování veřejnosti o této problematice. Rovněž tak kniha Děti nikoho. K tématu falešných léků jsem se dostala jenom náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, a když jsem to zadala do vyhledávače, jeden z odkazů směřoval k falešným lékům. Začala jsem si o tom zjišťovat víc informací. Nejdříve jsem nemohla vůbec uvěřit, že některé z léků distribuované především z Číny, dále z Indie a také jednotlivých afrických zemí mohou obsahovat jed na krysy, leštidlo na parkety, rtuť, nemrznoucí kapalinu a další jedy a chemikálie. Ale ono to bohužel tak skutečně je, přestože bych si přála, aby to byla fikce. Zjistila jsem, že se o tom příliš moc neví, a tak jsem se rozhodla zakomponovat toto téma do napínavého příběhu, který vyšel pod názvem Smrtící byznys. Beta čtenář mé knihy mi řekl, že už jsem to s tou fikcí skutečně přehnala. Také tomu nemohl uvěřit.    Kromě tak závažných témat, díky nimž jste získala i řadu ocenění (1. místo v soutěži Mám talent pořádané nakladatelstvím Euromedia, nominace na knihu roku na Databázi knih), jste se věnovala i tématům na první pohled možná méně závažným. Třeba čarodějnictví... O čarodějnictví, které je hlavním tématem knihy Očarovaná, jsem se zajímala odjakživa, ale při prvních cestách se mi stále nedařilo něco o tom zjistit. Místní lidé mi pořád dokola opakovali, že to jsou pohádky, a že v Keni nic takového nefunguje. Když jsem tam byla popáté, tak už byli mí přátelé otevřenější a já zjistila, že čarodějnictví se v Keni praktikuje, ale protože je postavené mimo zákon, tak se o tom nemluví. Nebo jen za zavřenými dveřmi a už vůbec ne s cizinci. Přes známé se mi potom podařilo domluvit si rozhovor s čarodějem. Udělal si na mě dvě hodiny čas a vyprávěl mi, jak za ním lidi chodí, když chtějí získat lásku, uzdravit se, přivolat zpátky někoho, kdo je opustil. A u toho mi ukazoval různé druhy bylinek a popela, které při rituálech používá.    A uvěřila jste v jeho moc? Nevím, jestli v to přímo věřím, ale rozhodně mám k tomu obrovský respekt. Myslím si, že není dobré si s tím zahrávat. Když jsem byla v roce 2014 v Keni, málem jsem to i vyzkoušela. Den před návštěvou čaroděje jsem se totiž dozvěděla, že mi umřel táta, kterého jsem měla moc ráda. A tak mě napadlo, že požádám čaroděje, aby mi dal něco na smutek, protože mi bylo opravdu zle. Řekl mi, že na to používá speciální bylinku, kterou sbírá v západní Keni a nemá ji s sebou. Takže jsem to nakonec nevyzkoušela.    Váš zatím poslední již osmý román Svítání nad savanou je oproti předchozím velmi odlehčený. Tanec a Afrika – jak to jde k sobě? Potřebovala jsem si napsat nějakou romantiku, abych si po dvou těžkých tématech – falešných léků a života na ulici – trochu odpočinula. Knihu s propojením těchto dvou témat jsem chtěla napsat už před několika lety, ale stále se mi nedařilo vymyslet vhodné propojení těchto dvou naprosto odlišných světů. Afrika je můj druhý domov a tanec odjakživa miluji. Věnuji se závodně standardním tancům v seniorské kategorii.   Jednou z postav, které v knize vyvolávají emoce čtenářů, je i česká taneční legenda Zdeněk Landsfeld. Jak vaši knihu hodnotí? Myslíte si, že jeho proslulé leč velmi drsné „hlášky“ unese i člověk neseznámený s tanečním světem? S panem Landsfeldem se mi spolupracovalo skvěle a jeho historky z tanečního prostředí mě opravdu pobavily. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak pozitivně knihu hodnotil. Od něj je to opravdu poklona. Co se týče jeho hlášek, tak hůře na ně reagují lidé z tanečního prostředí než lidé, kteří to prostředí neznají. Což je překvapivé. Čekala jsem, že to bude právě naopak.   Dokáže podle vás Evropan pochopit Afriku?  Na to se neodvažuji odpovědět. V Keni jsem sice strávila hodně času, ale pořád je spousta otázek, na které nedokážu odpovědět. Lidé v Keni jsou velmi přátelští, pohostinní a příliš neplánují do budoucna. Což je dané tím, že musí řešit, za co koupí večeři ten den, tudíž je úplně jedno, co bude za měsíc.   Jste maminkou pětiletého chlapce. Neuvažovala jste někdy o adopci dítěte z Afriky? O reálné adopci dítěte z Afriky jsem kdysi uvažovala. Nakonec se ale ukázalo, že by to bylo nesmírně administrativně a finančně náročné.    Cítila jste při svých cestách na černý kontinent někdy strach? Kdy jste se nejvíc bála?  Úplně největší strach zažívám v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Pokaždé, když přistanu v Keni, se mi hodně uleví. Tím nechci říct, že se v Keni vůbec nebojím, ale tam je to spíš takový racionální strach nebo obezřetnost. Ale hodně jsem se bála, když jsem v západní Keni dostala malárii. Tehdy jsem si myslela, že to nepřežiji. Měla jsem horečky, byla jsem v bezvědomí, nemohla jsem mluvit a lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy – malárii, zápal plic a břišní tyfus. A pak poslal mé keňské přátele na trh pro léky, protože je neměl v nemocnici k dispozici. A já jsem po chvíli dostala obrovskou tachykardii – to se stává, když je lék falešný a obsahuje něco, co by obsahovat neměl, jak jsem již o tom mluvila a popisovala v knize... Na většinu nemocí jsem očkovaná a na malárii beru antimalarika. Snažím se tak snížit na minimum riziko, že se něco stane. Ale někdy má člověk prostě smůlu.   A váš manžel se o vás nebojí? Nebo cestuje s vámi? S manželem jsem se seznámila v době, když už jsem do Afriky létala, takže věděl, do čeho jde. Myslím, že se o mě nebojí. V Keni byl dvakrát a říkal, že mu to stačí. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale není to pro něj srdeční záležitost. Takže společně cestujeme na jiná místa než do Keni.   Co vám vaše cesty do Afriky daly a vzaly?  Rozhodně mě posunuly. Zejména změnily můj názor na rozvojovou pomoc. Ze začátku jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který chtěl spasit celou Keňu, když ne celou Afriku a nyní jsem spíš jejím odpůrcem. Díky cestám do Afriky jsem si rozšířila obzory, našla si nové přátele a podívala se i na zajímavá místa. A zažila spoustu věcí, přestože ne vždy byly pozitivní. Ale jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný.   Svým projektem Dárky s myšlenkou pomáháte chudým lidem v Keni. Jak tento projekt vznikl, vyvíjel se a žije?  Projekt Dárky s myšlenkou vznikl po tom, co jsem se rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, u níž jsem měla pocit, že víc škodí, než pomáhá a způsobuje závislost rozvojových zemí na vyspělém světě. A protože mám v Keni hodně přátel, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla pomáhat. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem dvě podmínky. Za prvé, aby to byl opravdu obchod, a ne charita a za druhé – chtěla jsem nakupovat přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele. Z předchozího působení jsem měla v chudinských čtvrtích kontakty na tzv. self-help groups, svépomocné skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek atd., o nichž jsem věděla, že vyrábí krásné a originální náušnice, přívěsky, náhrdelníky, klíčenky i náramky. Před dvěma lety jsem od nich poprvé zkusmo nakoupila a šperky vzala s sebou na besedy. Prodaly se hned, a tak jsem s nimi začala obchodovat pravidelně. Nakonec jsem si založila ještě internetový obchod www.darkysmyslenkou.cz a nyní obchoduji s pěti skupinami. Věnuji se tomu dva roky a mám pocit, že to má větší smysl než jakákoliv pomoc.   Lze se v Česku psaním uživit? Já jsem od loňského roku na volné noze a vcelku to jde, když tedy nepočítám současnou situaci, kdy jsem zůstala úplně bez příjmu. Živím se kombinací psaní knih, článků pro časopisy, filmy a besedami. Kdybych se vrátila zpátky do obchodní firmy, kde jsem předtím pracovala, určitě bych měla vyšší plat, ale takhle mohu dělat to, co mě baví. Když píšu nebo jedu na besedu, nemám pocit, že bych pracovala. A jsem za to moc ráda.   Už víte, o čem bude nová kniha? V současné době mám tři nové náměty a jako první vyjde zřejmě druhý díl Svítání nad savanou. Tentokrát se bude úplně celý děj odehrávat v Africe, ale ani tanec nebude chybět. Napsaly si o něj samy čtenářky, a protože teď mám spoustu času na psaní, tak jsem se do něj pustila. {/mprestriction}  Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.

Čas načtení: 2020-04-21 12:02:44

U knihovny s Petrem Bílkem: O těžko zvladatelné tíze, odvrácené tváři milostné vášně a italské stopě v Praze

Rudolf Sloboda v knize Podzim píše mimo jiné o sebevraždě, Eva Válková ve svých básních evokuje důvěru ve vztahu a kniha Pavla Preisse koriguje zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní.   Rudolf Sloboda: Podzim (Větrné mlýny 2018/ překlad J. A. Pitínský) Jeden z nejvýraznějších slovenských spisovatelů minulého století (1938–1995) má svým autorským habitem blízko k Ludvíku Vaculíkovi. Ten i onen učinili předmětem svého literárního výzkumu nepokrytě vlastní biografii. Deníkově stylizovaná autobiografičnost Podzimu se dotýká mimo jiné tématu sebevraždy a vzhledem k tomu, že český překlad vychází až léta po Slobodově vlastním dobrovolném odchodu ze života, vzpírá text dodatečné závaží těžko zvladatelné tíhy. Rustikální sukovitost vypravěče kontrastuje s analýzami biblických příběhů a s precizností motivických posunů, takže jsme současně svědky zrodu literárnosti, toho tajemství tvorby z ničeho. „Pravda může bolet, ale urážka ničí.“   Eva Válková: Tolikrát milostně (NAVA 2020) Tvoje ruka na pláži mé kůže, motýli mých prstů, prsty nedočkavé, dlaně, ruce milenců laská plzeňská básnířka v mnoha svých erotických básních a s úporností romantiků trvá na svém. Těchto motivů se ujala i ilustrátorka sbírky Elen Kudrová a jako by nechtěla zapomenout na odvrácenou tvář milostné vášně, rozehrává dlouhé křivé prsty výčitek, lítosti, smutku a bledých snů. Válková (1953) ukázala v předcházejících knížkách básní svůj surrealistický cejch, který jako by se nyní pokoušela zapřít lapidárním tíhnutím k nešifrovanému prožívání. Vjemy, nálady a pocity se zde rozehrávají s důrazem na tělesnost, obejdou se bez vertikál a spoléhají na blízkost partnera, na oslovení, důvěru, na útulnost vztahu, o níž se nepochybuje.   Pavel Preiss: Italští umělci v Praze (Panorama 1986) Autor (1926) patří k našim kunsthistorickým legendám, náleží mu mimo jiné zásluha například na pojmovém prokreslení manýrismu v architektuře. Tato jeho práce je svou encyklopedickou šíří fundamentální a měla by být znovu vydána, aby korigovala zjednodušenost turisticky povšechných informací o Praze renesanční, manýristické a barokní. Na italskou složku mnohonárodní směsi tehdejší metropole máme sklon zapomínat a neuvědomujeme si, za kolik uměleckých pokladů vděčíme kolébkám v severní Itálii a v italském Švýcarsku. Habsburkové i Valdštejn moc dobře věděli, kam se obrátit, když potřebovali architekty, stavitele, sochaře, zedníky, kameníky, medailéry a štukatéry. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-13 07:59:54

Uvěřitelné povídky Zdenky Ulčové-Gallové

Jedna z významných českých a evropských specialistek v oboru lidské neplodnosti Zdenka Ulčová-Gallová (*1954) se občas nachází v psaní beletrie – a zveřejnila nedávno svoji třetí knihu, povídkový soubor Šampuska. Na rozdíl od titulů předchozích Čekání na Kateřinu (2001, znovu 2007) a Nedosáhneme na nebe (2012, napsáno ve spolupráci s Jaroslavou Gallovou) se nyní dají v textu výrazněji registrovat autobiografické kořeny. Podobné prvky má většina z třiceti povídek, nicméně na to nelze docela spoléhat: některé jsou fikcí. Na to může upozorňovat třeba již dávnější doba, do které je spisovatelka zasazuje, ale i jiné aspekty často nehrají. Jde o jakési regulérní klamání tělem a my se musíme mít neustále na pozoru, abychom tvůrkyni neztotožnili s vypravěčkou či hrdinkou některé z epizod. Autorka se každopádně nespokojila se vzpomínáním a umně beletrizuje. Příběhy stahuje na co nejmenší prostor a dopřává jim pointy. A chybí-li náhodou taková pointa, byla by násilím, jak vycítíme. Zdenka Ulčová-Gallová má dobrý odhad na to, kdy sekvenci z daného prostředí ukončit a kdy a kde ji naopak začít. Ví také, co ze životaběhu vyhodit, co pominout, čím neotravovat. A disponuje smyslem pro nenásilné metafory. Povolání lékařky chtě nechtě prosakuje do textu s jakousi samozřejmou vitalitou optimismu a klidné dobroty. Od studentských let se autorka pilně propracovává vlastní historií a od svého rodiště se dostává i k velmi četným cestám světem. Vedle Německa či Rakouska putujeme tak spolu s ní do vícera zemí v kapitolách-povídkách Vzpomínka na Alžírsko, Přivítání v Íránu, Washington, Brazilské intermezzo, Vzpomínka na Island a Grónsko, Japonec v lese, Dnešní španělština, Měsíc v Itálii, Dánská odysea a Cambridge, Cesta z Oxfordu, Setkání v Izraeli, Austrálií ve dvou. Pisatelka si ovšem dala pozor, aby nevytvářela pouze další cestopis. Anebo jen kytici referencí z lékařských sympozií. A historek z natáčení. Ani zdaleka se nevnímá jako celebrita a úspěšně se radši popasovala s náročnou formou krátké povídky. Některé přitom sice vypráví v první osobě, nicméně v mužském rodě. Umným řetězením epizod svého života vznikl nakonec útvar blížící se až střihovému románu a i při jisté poklidnosti zahrnul přesně ve dvou třetinách i velmi šokující, děsivou sekvenci. Ta se pro změnu odehraje ve Švýcarsku, v Basileji a líčí se tu šílenství vědce – provázané s událostmi, které předcházejí rozvodu. Děj tohoto příběhu je situován do roku 1968. Z každé kapitoly je znát především skromnost, se kterou se však autorka představuje také jako úspěšná vysokoškolská pedagožka a laureátka řady cen. I původkyně mnoha publikací odborných. Ale nehřeší na to. V literárním světě, je-li nějaký, umí tento svůj kredit až bezstarostně odložit. Ne, každý by totéž neudělal. Zdenka Ulčová-Gallová sice těží i z vlastní specializované práce (ta se nedá zcela ignorovat, protože jí uspokojivě naplnila život), avšak efekt většiny textů vzniká spíš dík zdařilému vykreslení vztahů. Často by úplně stejně fungovaly i bez ohledu na odborné aspirace jejich zaznamenavatelky, vysnívatelky. Povídkový charakter knihy se autorka nebojí sem tam roztříštit sekvencemi přiznaně vzpomínkovými, avšak stručnost je stálý arbitr. Příběh je ctěn, čtenář s ním, a povětšinou narážíme na příběhy s přesahy. Takovým je dokonce i kapitola Zkušenosti s kočkami, zahrnující český překlad pasáže z autorčiny – anglicky psané – povídky My bicycle Mustang history (1987). Zdenka Ulčová-Gallová ve své NEODBORNÉ práci zdárně psychologizuje (dokonce i ve chvíli, kdy zachycuje svého kolegu, básníka Miroslava Holuba) a vždy jejím povídkám uvěříte. Nestaví logiku na hlavu. A pokud ano, pouze tak, jak to sám život občas provádí, když nás zrovna prahne semlít. Je přínosné si pročíst tento epizodický záznam nostalgií prodchnutých pohledů na život, toto líčení ne vždy lehkého světa od dětství let šedesátých až takřka do současnosti.   Ukázka z knihy I když jsme žili velmi skromně, rodiče nám dopřávali vše, co bylo v době našeho dětství v Hořovicích dostupné. Sestra Jaroslava krásně malovala, vynikala jako tatínek nejen v matematice, ale i v šachu. Byla trochu pomalejší, měla medvídkovitou postavičku, od dětství ráda jedla a často se pohybovala v blízkosti kuchyně. Maminka usoudila, že jí kroužek vaření jedině prospěje a že její nádherné obrázky budou předlohou třeba i k výtvorům z látky, a tak ji nasměrovala do kroužku šití. Hraní na housle jí moc nešlo, protože moje sestra neměla a nemá žádný hudební sluch. Mně doma říkali třeštiprdlo, Zdendulí, neklidko; bývala jsem tak temperamentní, že ani ve škole už nevěděli, jak moji energii zkrotit. Tak jsem byla zařazena na gymnastiku, tenis, výuku cizích jazyků. Na hru na akordeon. Běhala jsem často po loukách, sestavovala herbář v českém a latinském jazyce, občas přinesla domů ještěrku, mloky a ježka, zkoumala močové krystaly těchto zvířat i našich rodičů a kamarádek ve vypůjčeném školním mikroskopu značky Meopta a pečlivě zaznamenávala rozdíly nálezů. Bylo mi čtrnáct let a moje první ucelenější vědecká práce se jmenovala Vliv délky spánku na menstruační cyklus. Sestavila jsem velmi podrobné tabulky, do kterých jsem zapisovala délku spánku a přesné termíny měsíčního krvácení. Moje o tři roky mladší sestra Jarunka vždycky čekala, až budu pravidelně oddychovat, zapsala čas a zbytek jsme spolu dopočetly ráno po probuzení. Barevnými tečkami jsme na závěr jednotlivých dnů označovaly nálady: červená barva znamenala veselou náladu, modrá normální, černá smutek. A tak jsme měřily a zapisovaly celý rok, pak vyhodnotily a výsledky s přiloženou dokumentací přihlásily k účasti na přírodovědné olympiádě naší základní školy v Hořovicích; škoda, že z druhé části vědomostní soutěže jsme ztratily dva body. Ale stejně se pak naše duo radovalo z druhého místa a odměny, knihy Letem nad Československem. Ve vitrínce nad psacím stolem jsem vystavila portréty z časopisu ABC: doktora Alberta Schweitzera, Marii Jolliot-Currie a bezejmenného lékaře v bílém plášti držícího v rukou kojence. Četla jsem často a opakovaně knihy o Africe od Friče, Holuba, Hanzelky a Zikmunda: dávno rozhodnuta, že jednou budu lékařkou. Afriku jsem si vysnila, drsnou romantiku reportáží z nemocnice Lambaréné jsem hltala nekriticky. Moc jsem si přála pokračovat v práci svých vzorů, ale bylo mi třináct čtrnáct let a představy se míchaly se sny, všechno bylo ještě strašně daleko a svět jsem pozorovala obrovskými růžovými brýlemi…   Zdenka Ulčová-Gallová: Šampuska. Ilustrace Barbara Bednářová. Petrklíč 2019. 160 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 06:27:05

Veronika Bendová: Milostné vztahy dnes umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem

Ze severu Čech se v posledních letech stal bezmála kulturní fenomén, z něhož tu s větším, tu s menším úspěchem těží filmaři i spisovatelé. Svou novelou s příznačným názvem Vytěženej kraj se k nim na konci loňského roku zařadila také prozaička Veronika Bendová – v jejím případě jde ovšem o plod celoživotního vztahu k danému regionu.    Na vaši druhou knihu jsme čekali sedm let. Kolik času jste nad ní skutečně strávila? Předpokládám, že coby matka pěti dětí jste si každou volnou chvilku musela těžce vybojovat. Nápad na tenhle příběh, včetně vzniku první kapitoly, přišel někdy na pomezí let 2013 a 2014. Trvalo mi skoro 5 let, než jsem ji dokončila, což samozřejmě neznamená, že jsem jí věnovala tolik času. Některé roky, zejména ty, kdy jsem byla zaměstnaná v časově náročné práci, jsem napsala třeba jen dvacet stran. A další pauza přišla kolem narození poslední dcerky, kdy jsem byla zdravotně dost rozhozená, navíc umřel nečekaně můj táta.    Nakonec jste přišla s dvousetstránkovou novelou, která rozsahem jen o málo překonává váš literární debut. V obou případech jste však sáhla po tématu, které by vydalo na pořádně tučný román. Proč právě – teď to velmi zestručním – církev a severní Čechy? Já jsem v případě Nonstopu Eufrat nezamýšlela psát knihu „o církvi“. Původně jsem měla v hlavě takový noirový příběh o novodobém prorokovi, a když jsem přemýšlela o tom, koho by si dnes hypoteticky Bůh povolal, napadlo mě, že bývalý kněz by byl k tomu docela vhodná osoba. K určitému posunu toho příběhu a navěšování dalších témat začalo docházet až postupně. A k severním Čechám mám vztah od dětství, České středohoří dělalo kolorit každých mých letních prázdnin na chalupě na Ústecku, v Krušných horách jsem zase trávila jarní prázdniny a vždycky mi ty hory přišly zvláštně, působivě smutné.    Obě vaše prózy mají společné rovněž to, že jejich stěžejní zápletku tvoří problematický vztah dvojice protagonistů. Všechny tyto hlavní postavy jsou dobře napsané, ovšem když líčíte jejich milostné rošády – mám teď na mysli spíše jednotlivé scény, nikoliv dotyčné vztahy jako celek –, zavání to lehce červenou knihovnou. Zřejmě v sobě máte i kus romantičky? Ano, přiznávám se k té perverzi: v koutku duše ukrývám temné tajemství, kus romantičky. Ale vážně: co přesně znamená pojem červená knihovna? První redakci mého textu dělala má kamarádka Vilma Klímová-Kadlečková, která se před lety, než se renomovala jako drsná sci-fi spisovatelka, živila jako redaktorka edice Harlequin. Ani ta mi neřekla: bacha – už si z toho skoro udělala harlekýnku. Spíš mi přijde, že už dnes milostné vztahy umíme popisovat jenom sexuálně explicitním jazykem, a to ještě hodně cynickým, zvěcňujícím způsobem. A v případě závěru Vytěženého kraje se jedná o přiznanou hru, nějaký typ polemiky s dobovým územ: vždyť Irena tam sama Hugovi říká: „A jak by sis tu romantiku představoval?“    Ústřední pár vaší novinky tvoří Irena a Hugo, které kromě dřívější několikaleté známosti aktuálně spojuje i pracovní úkol – najít v severních Čechách vhodné lokace pro „severskou detektivku po česku“. Výsledkem je road movie, kde se třetí klíčovou figurou stává titulní „vytěženej kraj“, jenž se i díky řadě nedávných – ve vaší knize hojně citovaných – seriálů a filmů stal novodobým tuzemským fenoménem. Proč jste nesvěřila role průvodců domorodým obyvatelům, nýbrž Pražákům a navíc filmařům? Že budou hlavními hrdiny hledači lokací pro film, to stálo úplně na počátku; a realita je taková, že většina velkých filmových produkcí sídlí v Praze. Já jsem navíc Pražačka jako poleno. Asi bych si netroufla psát z pozice někoho, kdo žije třeba v Chomutově. Kromě toho fakt, že jste se někde narodil, nebo tam dlouho žijete, ještě vůbec neznamená, že to místo dobře znáte. Naopak někdo, kdo přijede zvenčí, často vidí a vnímá víc než vy. Všimne si toho, co vy celá léta míjíte, protože je to pro vás tak samozřejmé jako třicet let otevírané dveře.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pravda, že Hugo ví o dotyčném kraji zřejmě víc než leckterý rodák, ovšem to je způsobeno tím, že jste jej obdařila až nepravděpodobným množstvím znalostí a zájmů. Sama jste si toho ostatně byla vědoma, když jste jej nechala Irenou přirovnat k přechytralému tatínkovi z filmu Na samotě u lesa. Znáte snad osobně podobného dobrodruha a polyhistora?  Znám. A postavu Huga inspiroval. Ve skutečnosti toho dělá a umí ještě daleko víc. To se dotýká vlastně věci, o které hodně přemýšlím: jak naše čtenářské, respektive divácké předporozumění rovnou vylučuje některé věci ve filmu nebo v knize jako nevěrohodné či nepravděpodobné. Přestože víme, že v životě se děje leccos „k neuvěření“, že život je šílený režisér bez dramaturga. Třeba náhoda – náhoda k životu neodmyslitelně patří, ale v umění nebo detektivce ji většinou neakceptujeme. Bereme to jako oslí můstek, porušení pravidel.    Jeho dialogy s Irenou představují vskutku bohatý zdroj různorodých informací o severních Čechách. Jak jste k nim přišla vy? A jaká je vaše osobní zkušenost s tímto regionem?  Já jsem asi podobně nesnesitelná jako Hugo, a když mě něco zaujme, chci o tom vědět co nejvíc. Něco jsem věděla už dávno, k tomu zafungoval takový ten mentální filtr: když se o něco zajímáte, začnou se vám informace samy sbíhat – v knihách, na internetu… Kdybych do té knihy napsala všecko, co jsem se k tématu dozvěděla a přečetla, už by to nebyla beletrie. A k tomu kraji mám navíc vztah od dětství, České středohoří je moje milovaná krajina, kterou jsme měli s rodiči procestovanou, Mostecko jsem objevovala víc až v souvislosti s psaním. V Mostě jsme byli v roce 2015 na týdenní dovolené, na všech místech, která jsou tam jmenovitě zmíněná, jsem byla.   Když už v knize odkazujete k tolika uměleckým pokusům o zachycení genia loci českého Severu, musím se zeptat, které literární či filmové/televizní dílo je vám osobně v tomto směru nejbližší a proč? Asi Kde život náš je v půli se svou poutí od Josefa Jedličky, který žil v Litvínově. Jinak jsem sledovala pochopitelně všechny související seriály i filmy, nejvíc se podle mne podařila první řada Rapla – na to se dá koukat opakovaně a pořád vás to baví. Svět pod hlavou byl taky dobrý a přiměl mě jet se znovu podívat do Ústí nad Labem, které mám ráda, i když tomu nikdo nerozumí. Vizuálně úžasná byla Pustina, je vidět, že to režíroval kameraman. Ale bylo to fakt tak depresivní, ponuré a sprosté, že jsem to – zrovna těhotná – nedokázala dokoukat.   Eva Klíčová, která se k vaší nové knize vyjádřila – poměrně kriticky – na stránkách Hosta ve své recenzi a následné diskuzi s Klárou Vlasákovou a Vladimírem Stanzelem, si mimo jiné povšimla toho, že ony četné kulturní aluze, neomezující se pouze na současnost, trochu překvapivě opomíjejí samotnou severočeskou literaturu, reprezentovanou především Vladimírem Páralem a jeho prózami, potažmo filmy podle nich natočenými. Ale ono těžiště Páralových próz i jejich adaptací je v tematizování pracovních a vztahových rituálů a stereotypů, erotických rošád, on píše o nějakém typu života v pasti, ve stálém opakování, vnější kulisy mu tam vstupují jen výjimečně, a to ještě hlavně v podobě vnitřního světa fabrik a podniků. Topograficky tam ten sever podle mne nehraje žádnou zvláštní roli. Klidně by se to mohlo odehrávat třeba u Humpolce.   Za vážnější prohřešek ovšem považuje to, že jako hlavní viníci za současný neutěšený stav Severu z vaší knihy vystupují komunisté, ačkoliv za mnohé současné problémy daného regionu může až polistopadová politika (i kdyby jen v tom ohledu, že za třicet let nedokázala jimi spáchané škody napravit). K tomu se ovšem v příběhu vyjadřují na omezeném prostoru spíše okrajové postavy jako polský farář nebo místní starosta. Zkrátka se tu až příliš hraje na anti-komunistickou notu, se kterou si však dnešní literatura usilující o aktuálnost a společensko-kritický přesah už nemůže vystačit. Souhlasím, že polistopadová politika se zrovna v severních Čechách dvakrát nevyznamenala. Ale nemyslím si, že bych to tak úplně pomíjela. Hrozbu opětovného prolomení těžebních limitů zmiňuje poprvé hlavní hrdina, ne okrajové figury, stejně jako osud Libkovic. Oni tam navíc nejedou jako vyslanci lidsko-právní neziskovky, ani jako sociologové. Hledají působivé exteriéry, to, co je vidět. A ten kraj prostě nejvíc a nejviditelněji poznamenaly dvě věci: odsun německého obyvatelstva a příchod nového, v kraji nezakořeněného; a těžba uhlí a uranu s návazným těžkým průmyslem. Jáchymov je dodnes jak město duchů, třetina mosteckého kraje zmizela; povrchová těžba spolu s rozsáhlou likvidací tradičních sídel a devastací přírody prostě spadá na vrub komunistů, ať si o tom říká, kdo chce, co chce. Neslyšela jsem o jiném případu, kdy by kompletně zmizelo celé středověké město. V severních Čechách byly kromě toho nejaktivnější církevní tajemníci z celého státu, prosadili zlikvidování řady kostelů i zcela mimo těžební oblasti, v běžně obydlených obcích... A skoro nikdo neprotestoval – což zase obloukem souvisí s těmi přetrženými kořeny.    Vytěženej kraj ovšem sklidil u tuzemských literárních kritiků i nemálo pozitivních ohlasů. Kupříkladu v rámci První bilance české literatu-ry roku 2019 v Ústavu pro českou literaturu AV ČR (viz reportáž v Bibliu 1/2020) se o ní pochvalně vyjádřil třeba Jan M. Heller nebo Ondřej Horák, který však prý knize dělal redaktora – v tiráži ovšem uveden není. Jak vypadala vaše spolupráce s kritikem (a spisovatelem), který je proslulý svým despektem vůči současné tuzemské literatuře? Naše spolupráce se v tomto případě omezovala na výměnu e-mailů s redakčními poznámkami. Zjednodušeně řečeno, nejvíc jsme se přeli o podobu a míru hovorovosti v řeči, jinak jsme se celkově do žádného konfliktu nedostali, jemu se ta kniha od začátku líbila.    V souvislosti s výraznou dialogičností Vytěženýho kraje bývá často zmiňováno vaše studium scenáristiky (spolu s dramaturgií) na FAMU, nikde jsem se však nedopátral, jaké bylo – či dosud je – vaše působení v tomto oboru? V rovině realizací v podstatě nulové.    Jednu synopsi fiktivního filmu jste musela v rámci zápletky vymyslet i pro své hrdiny a dost jste se při tom odvázala. Vyznívá to skoro jako parodie...  Přemýšlela jsem, jak skloubit ty temné, obsesivní tóny severské krimi s českým prostředím normalizace a zároveň nějak postihnout fakt, že české nátuře je vlastní jistá nedůvěra k velkým činům a ke zbožňování, my každého hrdinu musíme ukázat aspoň jako alkoholika nebo děvkaře, když ne rovnou jako udavače nebo blázna. Ve 40. a 50. letech se točila spousta válečných filmů, které oslavovaly úlohu ruských vojáků nebo českých partyzánů. Vznikl nějaký mýtus a ten mýtus byl v 60. letech po právu relativizován, typicky ve filmech jako Ať žije republika nebo Kočár do Vídně. Jenže u nás po revoluci na kulturní rovině žádný kult lidí, kteří si za komunistů zachovali rovnou páteř nebo proti nim přímo bojovali, nevznikl. Rovnou jsme začali točit filmy, které možná ukazují disent bez přikrášlování, ale vlastně pomíjejí to, proč si ho vážit. A nepopírám, že jsem asi hodně ovlivněná tím, do jaké rodiny jsem se kdysi přivdala. Můj tchán byl několik let zavřený právě v severočeských Libkovicích. To, co o tom napsal, bylo fakt děsné.   A co vás vlastně přivedlo k psaní beletrie? Literatura vám dává prostě větší volnost než psaní scénářů. Já vlastně vždycky chtěla psát prózu. FAMU bylo jen náhradní řešení, nejbližší volba v době, kdy žádné školy tvůrčího psaní nebyly.    Poezie vás nikdy nelákala? Za motto své nové knihy jste zvolila verše Jiřiny Haukové a další pak zazní ve vámi vyprávěném příběhu. Básnické pokusy jsem opustila někdy v dospívání, ale poezii čtu… Jiřinu Haukovou mi přihrála náhoda v podobě mé dcery, která ji měla půjčenou kvůli práci do školy. Otevřela jsem ji náhodně na jedné stránce a verše o krajině a její duši mi přišly jako přesná zkratka mých pracných pokusů dobrat se k tomu pocitu prozaickou cestou.   V jednom starším rozhovoru jste řekla, že vaše další knížka bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita – tou knihou, předpokládám, Vytěženej kraj není. Máte tedy rozepsanou nějakou další prózu? Nebo na čem teď pracujete? Ne, do Vytěženýho kraje jsem si „odskočila“ cestou k tomu výše zmíněnému románu, když už jsem začínala být trochu paralyzovaná tím, jak moc osobní věci ze mne lezou. Leželo to pět let u ledu a teď to pomalu roztává… A do předrevoluční minulosti se hodlám vracet jen minimálně. {/mprestriction}  Veronika Bendová (*1974) se narodila v Praze, kde vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Literárně debutovala v roce 2012 novelou Nonstop Eufrat, která byla také přeložena do španělštiny. Na podzim roku 2019 jí v nakladatelství Fra vyšla druhá novela Vytěženej kraj.

Čas načtení: 2024-01-29 14:37:00

Zřícenina hradu Rýzmburk

Hrad Osek, známý také jako hrad Rýzmburk, je zřícenina gotického hradu kousek od města Osek na Teplicku. Hrad Rýzmburk je oblíbeným místem výletníků a romantiků - svého času si místo oblíbil i básník Karel Hynek Mácha.