Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-20 08:30:00

Společnost Cognizant nasadí u svých farmaceutických klientů technologie generativní umělé inteligence NVIDIA BioNeMo za účelem zlepšení výzkumu a vývoje léků

Teaneck (New Jersey) 20. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Odborné znalosti společnosti Cognizant v oblasti umělé inteligence a oborové zkušenosti budují v kombinaci s generativní platformou umělé inteligence NVIDIA BioNeMo spolehlivé základy pro zlepšování výsledků v oblasti zdravotnictví a přírodních vědSpolečnost Cognizant (NASDAQ: CTSH) přichází s novými možnostmi využití technologie generativní umělé inteligence (gen AI) na nové platformě NVIDIA BioNeMo. Jejím cílem je věnovat se řešení složitých problémů při výzkumu a vývoji nových léků v oblasti vědy o živé přírodě, jako je zvýšení produktivity procesu vývoje a zvýšení rychlosti, s jakou lze na trh uvádět nové léčebné postupy s potenciálem záchrany lidských životů.Tradiční metodiky výzkumu a vývoje nových léčiv jsou náročné a získání relevantních poznatků vyžaduje analýzu rozsáhlého množství odborné literatury a klinických dat. Navíc jsou tyto tradiční metody zatíženy vysokými náklady a dlouhým životním cyklem vývoje s výraznou mírou neúspěchu. Využitím technologií generativní umělé inteligence mohou kliničtí výzkumníci rychle analyzovat rozsáhlé soubory dat, přesněji předpovídat interakce mezi jednotlivými složkami léčiv a vytvářet nové, relevantní způsoby vývoje léčiv.„Generativní umělá inteligence disponuje v porovnání s jakýmkoliv jiným technologickým pokrokem v posledních desetiletích potenciálem vyvolat revoluci po stránce způsobů výzkumu, vývoje a uvádění nových léků na trh, a v důsledku toho tak zrychlit frekvenci uskutečňování životně důležitých objevů, dosahovat jich inteligentnějšími způsoby a zpřístupnit je všem," uvedla Anna Elangová, výkonná viceprezidentka společnosti Cognizant Core Technologies & Insights. „Díky spolupráci se společností NVIDIA může společnost Cognizant svým klientům z oblasti vědy o živé přírodě nabídnout cestu k bezpečné, odpovědné a nákladově efektivní realizaci této vize."Využitím svých bohatých odborných znalostí v oblasti vědy o živé přírodě i umělé inteligence a předučených generativních modelů umělé inteligence společnosti NVIDIA pro konkrétní odvětví, které tato společnost nabízí v rámci projektu BioNeMo, chce společnost Cognizant poskytnout svým klientům přístup k sadě služeb pro tvorbu modelů, včetně nabídky předučených modelů, špičkových rámců a rozhraní API, které pro klienty představují nejrychlejší cestu k učení a přizpůsobení podnikových modelů za použití jejich vlastních dat. Nabídka má těchto cílů dosáhnout s omezeným množstvím manuálních zásahů během analýzy dat a bez nutnosti psát složitý kód a budovat či udržovat infrastrukturu.„Generativní umělá inteligence bude hlavním nástrojem v další vlně zvyšování produktivity podniků v celé řadě nejrůznějších odvětví, a to právě díky softwarové platformě NVIDIA AI Enterprise," konstatoval Alvin DaCosta, viceprezident Global Consulting Partner Organization společnosti NVIDIA. „Díky projektu NVIDIA BioNeMo pomůže společnost Cognizant svým klientům z oblasti věd o živé přírodě zpřístupnit pokročilé, bezpečné a spolehlivé služby v oblasti umělé inteligence, které jim pomohou dosáhnout lepších výsledků při vývoji vlastních aplikací při vývoji a výzkumu léků."Společnost Cognizant spolupracuje s předními světovými firmami v oblasti vývoje a výroby léčiv, biotechnologií a zdravotnické techniky, a pokrývá celý hodnotový řetězec v oblasti věd o živé přírodě od výzkumu a vývoje až po technologie digitálního zdravotnictví. Tímto úsilím přispívá ke zlepšování vědecké úrovně, zdraví pacientů a zvyšování obchodních hodnot v tomto odvětví a umožňuje uplatňování přístupu zaměřeného na pacienta a zlepšení interakcí se zdravotnickými pracovníky. Nabídky společnosti Cognizant v oblasti věd o živé přírodě umožňují provoz více než 120 globálních výrobních linek, vyrábějících zdravotnické prostředky, a v důsledku toho slouží více než 18 milionům pacientů.Společnost Cognizant hodlá prostřednictvím spolupráce se společností NVIDIA vyhledávat další možnosti použití těchto technologií v oblastech jako je obecná výroba nebo automobilový průmysl, kde generativní umělá inteligence disponuje potenciálem pro zvýšení produktivity, optimalizace nákladů a rychlejší tržní realizaci inovativních produktů. Společnost Cognizant hodlá v letošním roce vybudovat NVIDIA AI Center of Excellence, kde budou probíhat další inovace technologií společnosti NVIDIA, například projektů NVIDIA Metropolis, NVIDIA Omniverse či samotné platformy NVIDIA AI Enterprise. Tyto inovace pak budou přínosem klientům z nejrůznějších odvětví po celém světě.O společnosti CognizantSpolečnost Cognizant (Nasdaq: CTSH) utváří moderní podniky. Našim klientům pomáháme s modernizací technologií, změnami interních procesů i transformací zkušeností, aby si v rychle se měnícím světě dokázali udržet náskok. Společně zlepšujeme každodenní život. Více se dozvíte na stránce www.cognizant.com nebo @cognizant. Pro další informace kontaktujte:Spojené státyJméno: Ben GorelickE-mail: benjamin.gorelick@cognizant.com Evropa / Asie a TichomoříJméno: Christina SchneiderováE-mail:christina.schneider@cognizant.com IndieJméno: Rashmi VasishtováE-mail:rashmi.vasisht@cognizant.com Logo – https://mma.prnewswire.com/media/1794711/Cognizant_Logo.jpg  

Čas načtení: 2024-03-19 11:21:17

Vedci objavili prvý nekonvenčný supervodič nájdený v prírode

Výskumníci z Ames National Laboratory identifikovali prvý nekonvenčný supervodič so složením, aké možno nájsť v prírode. Nová štúdia posúva vedcov o krok bližšie k pochopeniu supervodivosti, čo by mohlo viesť v budúcnosti k udržateľnejšej technológií.   Ako vysvetľujú vo svojej práci, miazit je jedným z len štyroch minerálov, ktoré možno nájsť v prírode a ktoré … The post Vedci objavili prvý nekonvenčný supervodič nájdený v prírode appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-05-31 08:00:00

Jak rozdělat oheň v přírodě bezpečně a ekologicky

Při rozdělávání ohně v přírodě musíme dbát především na bezpečnost a ochranu životního prostředí. Proto v našem článku přinášíme užitečné rady a tipy, jak správně táborák rozdělat tak, aby byl pobyt v přírodě nejen příjemný, ale i šetrný k okolnímu prostředí. Kde si v přírodě můžete legálně rozdělat oheň V Česku si můžete v přírodě oheň legálně rozdělat […]

Čas načtení: 2024-06-12 15:42:31

Kdo by se kůrovce bál? První knižní obhajoba “největšího vyvrhele říše hmyzu”

Vy nemáte rádi kůrovce? A jak je to proboha možné? Jo, aha… Vy jste ještě nečetli knížku Jiřího Hulcra: Kůrovci, příběh největšího vyvrhele říše hmyzu (Kazda). Protože až se s těmi „chlupáči“ blíže seznámíte, uvědomíte si, že jsou vlastně velmi zajímaví, ba skvělí, a že jediný problém, který tu rezonuje, je ne příliš povedený vztah člověka k přírodě. Tak my, obyčejní smrtelníci, co entomologii sledujeme spíš z dálky a povrchně, znaje maximálně Ferdu mravence a pak pár stránek z přírodopisu ze školy, zařazujeme kůrovce bez servítek mezi škůdce, které je potřeba nemilosrdně zlikvidovat. Už jen proto, že o jejich ničemné síle nás informují všechna média. Je možné zastávat i jiný názor? Příroda je tu miliardy let, nějak se vyvíjela. A nějak jsme se vyvíjeli i my. Jak to tedy proboha mohla po celou dobu zvládnout a přežít, když tu fakticky podobnou dobu řádili ještě ti zlí kůrovci? Jak dokázala, že se v okolí vůbec ještě nacházejí nějaké stromy? A co s tím má společného člověk? Proč se mluví o kůrovcích až v posledních letech? Co je špatně? Jádrem problému jsou hlavně dvě věci: změny klimatu a přeměna lesů na husté monokultury. Masivním hubením kůrovců se samotný problém nevyřeší: tak nějak a ne zrovna moc úspěšně likvidujeme už jen následky. Je potřeba začít myslet jinak. Ony naše „komerční plantáže“ smrkových porostů, jež mají sloužit hlavně k těžbě dřeva na výrobu nábytku a papíru, mají k smyslu přirozeného lesa hodně daleko. Já bych to směle a drze nazvala něco jako švédský stůl právě pro takového lýkožrouta smrkového. “Nejsmutnější na těchto případech je, že to jsou ve skutečnosti příběhy o nás lidech a o důsledcích našeho nezodpovědného přístupu k přírodě, zemědělství a lesnictví. Naše vlády, firmy a instituce se skoro vždy věnují problémům až ve chvíli, kdy je už nelze ignorovat. Ale když problém přeroste do krize, ty samé instituce zpravidla prohlásí, že na řešení už je pozdě.“ (92) S humorem a lehkostí Kniha rozhodně není žádným suchopárným dílem, u kterého budete stěží udržovat otevřená víčka, ale naopak je psaná velmi svižně a zábavně. Autor se k ní obrací k dětem, budoucím mladým vědcům, jejichž mysl ještě není zatížena stereotypy a mohou být právě studnou nápadů pro změnu lidského myšlení a chování se k lesu a k přírodě samotné. A nejde jen o děti: Jak já se smála! Z očí mi tekly slzy. Ta knížka je perfektní! Tohle přesně na knižním trhu chybělo. Jakási obhajoba „zlouna”. Ale kdo mu vlastně tu negativní nálepku přiřkl? Není to ten, kdo si z lesů udělal byznys, a teď mu nějaký prťavý kůrovec narušuje jeho plány? Když se pokusíme porozumět, co se v lese doopravdy děje, co je kůrovec zač, proč dělá, to, co dělá, možná pochopíme, že tu nestojí dvě barikády: na jedné straně člověk a na druhé kůrovec. V celém ekosystému, přirozeném procesu principu potravního řetězce jsou jednotlivé složky na sebe závislé. Nedostatek nebo přemíra něčeho je evidentně důsledkem nějakých nepřirozených událostí. A jací jsou kůrovci? Je jich několik tisíc druhů. Mohou vypadat jako myší bobek nebo jsou huňatí, chlupatí jako plyšáci, třpytiví, nespolečenští nebo naopak si udržující svůj „harém“ (někdy stávající maximálně na dvou partnerkách; před třetí sameček zavírá dveře), jsou umělci, vytvářející úžasné chodbičky. Jsou fascinující. A protože kůrovci žijí v tunelech, stěží by si – jak říká autor – mohli dovolit bláznivé tvary jako řada jiných brouků. Jejich tělíčko je spíš jako vrták. Svou partnerku svádějí svým pšoukáním, neboli zaklesnuti v tunelu hlavou dovnitř, zadečkem ven vysílají feromony k přilákání samičky. Když dojde k vzájemným sympatiím, nastává fáze lechtání, neboli zásnubního tance. Kolik toho bychom ještě mohli vědět o kůrovcích! Vedle toho, že je čtení humorné, občas na vás dýchne i s trochou romantiky: Například když se pod mikroskopem zvětší šupinky jednoho z druhů, hned máte pocit, jako byste hleděli na šupiny, “jež vypadají jako rajské květiny“. „Nejkrásnější kůrovci jsou ti šupinatí, protože jejich šupinky mají různé barvy. Při pohledu mikroskopem se zdá, že tento brokát snad navrhl nějaký módní návrhář.“ Je to nadhled a něžný humor, který nikoho nenechá na pochybách, že autor má kůrovce skutečně v oblibě. Ani bych se nedivila, že by po přečtení této knížky se fanklub pro kůrovce rozrostl (Kam se mám zapsat? 🙂 ) Proč byste si měli knížku přečíst? Copak vás nezlákala už samotná obálka? Mě ano! Kniha ještě nevyšla a už jsem ji chtěla. Musela jsem si počkat. Ale dobrá, nejste posedlí vším v přírodě jako já, obřími stromy počínaje a kdejakou lezoucí a bzučící drobotinou konče. Tak proč tedy? Protože kůrovci jsou nádherní. Abyste pochopili jejich krásu, nejspíš nepostačí lupa, ale mikroskop určitě. Pak teprve tajnůstkářsky odhalí tu fascinující pestrost. Dalším důvodem může být, že mají skvělý čich a umí mluvit. Nevěříte? Autor tvrdí, že ano, a proto píše: „Ano, kůrovci mluví. Mnohé druhy produkují až tři různé zvuky: jeden má sloužit ke vzrušení partnera, druhý je výkřik hrůzy („Pomoc, strakapoud!“), další varuje neznámého kůrovce, který se objevil u závrtu, že zde páření probíhá pouze mezi tebou a tvým partnerem a nikým dalším…“ Chcete další důvod? Třeba proto, že je dobré se dozvídat nové věci. Uvědomit si, že kůrovci nemohou být absolutní zhoubou, s níž je téměř beznadějné bojovat. I oni mají kolem sebe celou škálu predátorů, kteří se jimi živí. „Největším parazitem je larva pestrokrovečníka. Podle jména by to mohl být veselý brouk, ale nenech se zmást. Dospělec má sice pestré krovky, jenže na povrchu stromu loví tvoje rodiče kůrovce, kterým odkousává hlavy od tělíček. Jeho larva je růžová, štětinatá, hladová příšera, která během svého vývoje sežere alespoň padesát nevinných mláďátek kůrovce, jako jsi ty.“ Zdravý les tedy nepotřebuje motorovou pilu a pesticidy, které by ho ochránily před zlým kůrovcem. Mnohem lepší – zdá se – bude, pokud se naučíme pěstovat lesy takové, aby samy dokázaly přirozeně odolávat přirozeným nástrahám. Jiří Hulcr, Kůrovci, nakladatelství Kazda. MB

Čas načtení: 2024-07-12 10:46:30

Zipové sáčky pro děti na škole v přírodě

Škola v přírodě je součástí povinné školní docházky a absolvují ji děti ve čtvrté třídě základních škol. Většinou se jedná o týdenní pobyty mimo domov, někdy i ve vzdálených lokalitách,. read more... Článek Zipové sáčky pro děti na škole v přírodě se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-24 08:24:14

Práce je továrnou na zázraky

Jaká ideologie je v přírodě prioritní je to komunismus nebo něco jiného? V přírodě nelze nalézt ideologie v tom smyslu, jak je chápeme v lidské společnosti, tedy jako soubory názorů a přesvědčení o tom, jak by měla fungovat společnost. Nicméně v přírodě můžeme pozorovat různé formy spolupráce, hierarchie a individuálního chování, které lze s určitými… Číst dále »Práce je továrnou na zázraky

Čas načtení: 2024-12-05 10:07:40

Kvantový počítač místo mozku

Lidská civilizace je evoluční chybou, důkazem jsou škody, které na přírodě lidská civilizace napáchala, v přírodě je vše postaveno na automatizaci a optimalizaci zde není místo pro centralizaci a monopoly. Už brzo dojde přírodě s lidmi trpělivost, a tak lidská civilizace evolučně zanikne, není podstatné, jaké prostředky příroda použije k eliminaci lidské civilizace, podstatné je… Číst dále »Kvantový počítač místo mozku

Čas načtení: 2025-01-01 17:38:53

Pokrytci chtějí uplatňovat svá práva, ale zapomínají na povinnosti

Pokud dáme něčemu práva tak logicky tomu musíme i dát povinnosti, tak to funguje v přírodě ale u lidí to tak už nefunguje. Vaše myšlenka spojuje koncepty práv a povinností a jejich rovnováhu, což je skutečně základní princip ve společnosti i v přírodě. V přírodě se dá říci, že rovnováha mezi „právy“ (možnost přežití, přístupu… Číst dále »Pokrytci chtějí uplatňovat svá práva, ale zapomínají na povinnosti

Čas načtení: 2023-11-29 20:08:36

Toužíte po svatbě v přírodě? Farma Michael je ideálním místem.

Svatba je v životech dvou zamilovaných lidí velkou životní událostí. Samozřejmě, že cílem je slíbit si lásku, úctu a věrnost. Dále se však těší na setkání s rodinou a blízkým přáteli, pro které chtějí připravit den plný radosti, smíchu, no a samozřejmě také dobrého jídla. Pokud se tyto řádky potkávají s vaší představou, dovolte, abychom vám představili Farmu […] Článek Toužíte po svatbě v přírodě? Farma Michael je ideálním místem. se nejdříve objevil na STAR magazín.

Čas načtení: 2011-03-10 00:00:00

Přírodní lavice podle Raw Bamboo

Návrat k přírodě a ekologické hledisko, to jsou témata, která se nacházejí na denní diskusní listině. Návrat k přírodě, k tradici, k dřívějším hodnotám – to jsou hesla, kterými se zabývají i designéři, stavitelé a architekti. Těchto pojmů se drží i izraelský designér Ben-Gal Arav, který vytvořil lav ...

Čas načtení: 2018-01-10 00:00:00

Krásné a pevné vlásky: To je Natulique

V posledních letech se lidé stále více obracejí k přírodě a přírodní kosmetice. Návrat k přírodě už zasahuje do mnoha směrů a odvětví, tedy i do vlasové kosmetiky. Dříve jsme měli na výběr buď šetrnou přírodní péči o vlasy s nekvalitní barvou, která díky absenci chemie neudržela dlouho svůj odstín, ...

Čas načtení: 2024-02-03 07:34:00

Jak se stěhuje tygr? Podívejte se!

Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica), známý také jako tygr sibiřský, je největším a současně i nejseverněji žijícím poddruhem tygra. A zatímco v přírodě je ohrožený vyhynutím, v zoologických zahradách se mu daří, v zajetí žije mnohem víc ussurijských tygrů než ve volné přírodě. Ale co když se musí přestěhovat?

Čas načtení: 2015-08-28 17:00:00

Na pobyt v přírodě vyrazte s pytlem či vakem na sezení

Plánujete pobyt v přírodě, ať už je to týdenní stanování nebo jednodenní piknik? Takový výlet už dávno nemusí být jen o sezení na studené zemi, natož ležení na tvrdém povrchu. Existují totiž mnohem šikovnější a luxusnější varianty, než je klasická deka – jsou to pytle a vaky na sezení. Sezení na se ...

Čas načtení: 2021-06-21 10:38:24

Průzkum Češi x Slováci. Jak se liší přístup k ekologii a přírodě v Čechách a na Slovensku?

Na jaře tohoto roku zrealizovaly Behavio Labs průzkumy, které si v Česku a na Slovensku zadala společnost McDonaldˈs. Zajímalo ji totiž, nakolik se nás dotýká ekologie, nakolik věnujeme svou pozornost udržitelnosti a jak vidíme budoucnost planety. Výsledek? Na každé straně hranice máme trošku jiné důvody, proč se o životní prostředí zajímáme. Ale bez ohledu na „státní... The post Průzkum Češi x Slováci. Jak se liší přístup k ekologii a přírodě v Čechách a na Slovensku? appeared first on TOPZINE.cz.

Čas načtení: 2021-11-02 14:00:30

Renata Štulcová: Být spisovatelkou byl můj sen už od dětství

Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích, kde učí angličtinu a matematiku a píše knihy, které jí vynesly také několik ocenění. Série pro mládež Rafaelova škola má již sedm dílů a poslední díl Princezna klenotů by měla vyjít v roce 2022. Pro dospělé čtenáře má Renata Štulcová rozpracovanou knížku Kaziin příběh. A knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte.   Vaše kořeny sahají na Křivoklátsko a Slánsko a vy sama pocházíte z Rakovnicka a v dětství jste velice ráda četla knihy všeho druhu. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na období svého dětství? Čím jste chtěla být?   Dětství jsem prožila v době před internetové a před mobilní, takže kromě návštěv knihovny, čtení, hraní na housle, hraní divadla, jsem s partou dalších dětí trávila čas venku za městem. Jak jsme rostli, odvažovali jsme se dál a dál do širého okolí, vraceli se domů dávno po setmění, nádherně jsme se při různých často i dosti nebezpečných dobrodružstvích „vyblbli“. Zároveň jsme poznávali přírodu takovou, jaká ve skutečnosti je i se všemi nebezpečími a zrádnostmi. Ačkoli teď si vzpomínám na jeden dětský hororový zážitek, který dokazuje, že nejen příroda může být nebezpečná. Bydleli jsme nedaleko hřbitova, který byl tehdy ještě plný starých hrobek, a my tam chodili v první třídě po škole sbírat kaštany. My, děti bez mobilů a hodinek jsme se tam doslova zapomněli, náhle se začalo rychle stmívat, a když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že je zamčeno. Nejdřív jsme se ulekli, protože nikdo z rodičů netušil, že jsme na hřbitově. Ale pak nás napadlo využít hromady suti u zdi na opačném konci hřbitova, po které jsme vylezli nahoru na zídku hřbitova. Ano, byly jsme děti šikovné a poradily jsme si. Naštěstí zídka nebyla na druhé straně příliš vysoko nad silnicí a my mohli bezpečně seskočit. A čím jsem vlastně chtěla být? Vším možným od lékařky, zahradní architekty až po archeoložku a záhadoložku, ale nejvíc ze všeho jsem chtěla být spisovatelkou. To byl sen, o kterém jsem raději ani nemluvila, abych ho nezaplašila.   Co vás přivedlo ke studiu matematiky a geografie, které jste vystudovala na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem? Na gymnáziu jsem kromě přírodních věd pokukovala po jazycích, literatuře, můj sen stát se spisovatelkou jsem si stále hýčkala. Jenže rok před revolucí jsme mohli podat na univerzitu jen jednu přihlášku a některé obory byly pouze pro správně politicky angažované a „vyvolené“. A tou já nebyla. Proto jsem neriskovala s přihláškou na anglistiku, ale vybrala jsem si další ze svých lásek, a to geografii, což je přírodní věda. Nabízeli ji jen v kombinaci s matematikou, která mi šla, tak jsem si prostě tenhle obor zvolila. Studium bylo více méně zběsilé. Geografie mě bavila, zajímala. Všechny disciplíny mi měly co říci, ať už to byla geologie, meteorologie, astronomie, hydrologie atd. Ale matematika a její disciplíny? Některé oblasti matematiky jsou z mého pohledu nesmírně zajímavé, jiné opět z mého pohledu příšerně nudné. Se studiem jsem neměla problém, ale nebýt knih českých i anglických, kterými jsem si prokládala učení na zkoušky a zápočty, asi by mě z některých nudných matematických disciplín kleplo.   Pak jste ještě vystudovala anglický jazyk na UK v Praze a působíte jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Co učíte a jak vás profese učitelky ovlivňuje při psaní? Čtou vaší žáci vaše knížky? Nakonec po revoluci i na tu angličtinu naštěstí došlo. Kromě toho, že překládám, angličtinu také učím a částečně učím i matematiku. Škola moje psaní nijak neovlivňuje, pokud se podívám na první polovinu knih, které jsem napsala. Jedině, co se týká série Rafaelova škola, tak v ní by se daly najít prvky, zážitky, které jsem ve škole čerpala. Jinak mezi svými žáky mám takové, co moje knihy opravdu čtou. Občas se po hodině přijdou na něco zeptat nebo si dát podepsat knihu, což je milé.   V roce 2003 vyšel první díl z třídílné série dobrodružných fantastických příběhů Tomáše a Anny Nemetonburk. Co vás přivedlo k psaní knížek? Jak už jsem se zmínila výše, knihy jsem chtěla psát odjakživa. Ale vyrostla jsem ještě v době, kdy se hledělo na jazykovou kvalitu knih, na myšlenky, na propracovanou zápletku. Tudíž jsem počítala s tím, že jako budoucí autorka musím nabrat životní zkušenosti a pročíst se nekonečnými zástupy knih, aby vstřebala různé postupy, zjistila, jaké texty jak na čtenáře působí. Proto jsem nic nepsala, ale věnovala se té nejdůležitější spisovatelské průpravě, svému velkému hobby, což je čtení. Čtu všechny žánry a dokonce i poezii. V každém žánru se dá najít něco, co přenesete do jiného a navzájem je tak obohatíte. Tehdy jsem jezdila na školení Britské rady, a při přípravě aktivit pro začínající učitele angličtiny, které jsem školila, jsme si my lektoři mimo jiné vyprávěli o svých snech. Zmínila jsem se, že jednou se pokusím psát knihy, a na to mi kolegyně lektorka řekla, že bych měla začít hned. Že třeba budu mít štěstí. Ale třeba taky ne a své knihy na pultě knihkupectví se ani do důchodu nedožiju. Došlo mi, že má pravdu, takže jsem se zamyslela a byla z toho trilogie Nemetonburk, kterou vydal Albatros. Teď to vypadá ideálně, ale nemyslete si, Albatros byl asi až osmým nakladatelstvím, které jsem oslovila. Ostatní před ním Nemetonburk odmítli. V Albatrosu mě tehdy dostala pod křídla paní redaktorka Jiřina Novotná, která zpracovávala Harryho Pottera. Od ní jsem se naučila trpělivé redaktorské práci na vlastním textu a navždy jí budu nesmírně vděčná.   Pak přišla osmidílná série Rafaelova škola (vyšlo již sedm dílů), první Vílí křídla vyšel v roce 2011 a hlavní hrdinkou je Marina Fialková, dívka, která je napůl člověk a napůl vílí princezna. Kdy se dočkáme osmého závěrečného dílu Princezny klenotů?  Celá první polovina série vychází vlastně už podruhé. Osmý díl měl původně vyjít na podzim 2021, ale měla jsem tolik starostí během posledního roku, psaní muselo často stranou, takže jsem knihu dokončila až nyní. Ještě nás čekají korektury a paní ilustrátorku práce na krásných ilustracích, které zpracovává tuší, takže jsme se rozhodli, že osmou knihu odložíme na jaro 2022. Než Princezna klenotů vyjde, mám v plánu vytvořit dvě překvapení z rafaelovského světa, abych udělala čtenářům radost za to, že se sérií někteří opravdu žijí dlouhých 11 let. Nakonec na svém webu www.renatastulcova.cz nabízím už nyní bonus zdarma. Čtenáři si mohou stáhnout v pdf prequel k Rafaelově škole, který budu na Vánoce rozšiřovat o další povídky. Jedná se totiž o povídky z rafaelovského světa nazvané Mediátorka Atlantidy.   Kromě této série pro mládež jste napsala také několik samostatných knih a cenami ověnčená je Růže a krokvice. Také jste napsala knížku pro ruské čtenáře Strážci sedmi divů světa. Připravujete něco nového? Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Růže a krokvice, která u nás vyšla už v druhém vydání pod názvem Bratrstvo růže, byla dokonce přeložena do bulharštiny a vyšla v Sofii. Tam dostala název Šifra krále Karla. Inspirace k této knize ke mně přilétla na výstavě o Karlu IV., kde jsem poprvé viděla rysy Petra Parléře na pergamenu pěkně pravítkem a kružítkem. Dokonalá inženýrská práce. V tu chvíli mě napadla myšlenka, která mě neopustila, dokud jsem Bratrstvo růže nedopsala. Inspirací k Rafaelově škole byla moje láska k přírodě, k naší planetě a vesmíru a k příběhům. K těm velkým vážným příběhům s archetypy. Ale úplně první myšlenka na Rafaelku, jak se mezi čtenáři sérii říká, se v mé mysli objevila na rušné ulici plné rámusících náklaďáků. Tehdy se jako reakce na nepříjemné prostředí zrodila myšlenka napínavé série, v které se hrdinka snaží docílit harmonie. Rafaelovu školu čtou všechny generace čtenářek, přestože jsem při psaní prvotně myslela na mládež. Velmi mě tato skutečnost překvapila, když jsem se to dozvěděla. Po Rafaelově škole se konečně přesunu do literatury pro dospělé. Mám rozepsanou beletrii Kaziin příběh, válí se mi v šuplíku dlouhé čtyři roky a myslím, že nadešel čas ji dokončit. Ke Kaziině příběhu jsem inspiraci našla v krajině kolem nás a samozřejmě ve Starých pověstech českých. Ale nečekejte, že se bude jednat o jakýsi re-telling Kazi a Bivoje. Kdepak, čeká na vás naprosto něco jiného. Kromě Starých pověstí českých mě inspirovala skutečná historie a mytologie Evropy. Více bych nerada prozrazovala, dokud nebude Kaziin příběh na pultech. Inspiraci sbírám naprosto všude. Nejen inspiraci pro základní linie zápletek, ale také ty maličké inspirace pro jednotlivé scény. Někdy se stačí dívat a naslouchat lidem. Většina situací, rozhovorů, které do knih vepisuju, se někomu někdy stala a já tyhle situace, pokud se zrovna hodí, upravuju, přesazuju do jiného prostředí, domýšlím tak, aby se mi hodily do dané zápletky.   Jste učitelkou a spisovatelkou. Je vám některá z těchto profesí bližší nebo vás naplňuji obě a vzájemně se vám proplétají?  Po pravdě, jsem spíše spisovatelkou, ale na živobytí si musím vydělat i jinou prací, takže učím. V malém městě mnoho jiných možností nemáte. Překládám a dokonce jsem překládala knihy, což mě opravdu bavilo. Jenomže z celodenního vysedávání u PC jsem byla tak unavená, že jsem se pak na psaní svých knih nemohla soustředit, proto jsem se nakonec přiklonila k rozhodnutí, že bude lepší učit. Při tomto povolání komunikujete s lidmi, nesedíte stále na vlastním pozadí, takže když pak zasednete ke psaní, je to zase změna.   Láska k četbě vám zůstala a o sobě říkáte, že jste knihomol a již v dětství byla vaší oblíbenou knížkou Staré pověsti české a často z ní čerpáte při psaní například Růže a krokvice, Kroniky Velké Moravy, Kaziina příběhu. Přesto máte oblíbeného autora nebo žánr? Protože jsem vystudovala angličtinu, což znamená, že jsem musela přečíst na zkoušky a zápočty nesmírné množství té „vyšší" a vybrané literatury, čtu od té doby jen to, co mě opravdu baví nebo zajímá. Mám ráda thrillery, historickou beletrii, romantiku, ale i knihy kladoucí otázky. Ráda zasednu ke knihám Dana Browna, Umberta Eca nebo Václava Cílka. Dále miluju detektivky, knihy vyprávějící tajemství, takže se například vždy nesmírně těším na novou knihu britské spisovatelky Barbary Erskinové. Ale kdybych opravdu měla vyjmenovat všechny oblíbené spisovatele, tak mi stránka nevystačí. A to bych vám nabídla také klasiky jak české, tak francouzské, ruské, americké, anglické …   A co odpočinek a koníčky, máte na ně čas? Jak nabíjíte své „baterky“?. Baterky nabíjím hudbou, rozhovory s lidmi, pobytem v přírodě, na zahradě. Mimo jakákoli písmenka, mimo internet a rozsvícený monitor. Mimochodem, ráda šiju, ale k šití se zas tak často nedostanu. Naposled jsem si před rokem ušila letní šaty. Samozřejmě miluju kavárny a kratší shopping, také turistiku, poznávání světa. Ráda se věnuju záhadám, jsem takový záhadolog amatér, i když záhadologie je zčásti koníček knižní a zčásti práce v krajině. Vlastně díky mé oblibě historických záhad jsem se dala do psaní Kaziina příběhu. A ještě jeden koníček mám, a tím je nejenom pěstování pokojových a balkónových rostlin, ale také bylinkářství, které mě drží už od dětství.   Renata Štulcová se narodila se v roce 1969 a pochází z Rakovnicka. Vystudovala matematiku a geografii na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, angličtinu na UK v Praze. Působí jako učitelka na ZŠ v Litoměřicích. Napsala knižní série Nemetonburk (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále, Nemetonburk aneb Zlatá brána a Nemetonburk aneb Alatýrová hora) a Rafaelova škola (Vílí křídla, Tance nág, Rohy faunů, Vlnění nymf, Vlasy dryád, Písně sirén, Pokladnice kentaurů a Princezna klenotů, která má vyjít). Je také autorkou knih Růže a krokvice a Mojmír – Cesta pravého krále. Je držitelkou cen White Raven Award 2010, SUK 2010 Cena učitelů, SUK 2009 – Cena knihovníků SKIP, SUK 2009 Cena Noci s Andersenem, Cena knihovníků na Polabském veletrhu 2009, Čestné uznání Albatrosu 2004, SUK 2003 Cena učitelů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-15 08:56:39

Jarmila Pospíšilová: Neumím si představit život bez knihy

Úspěšný detektivní cyklus s překladatelkou Marii Kovandovou má dvanáct knih a detektivka Boty do nebe jí vynesla Cenu Jiřího Marka. Letos ji vyšel detektivní román Pod Palcem s bývalým policistou, který se shodou okolností stane starostou, Viktorem Palcem, který zahajuje další sérii, jelikož Jarmila Pospíšilová v současnosti pracuje na dalším příběhu s tímto hrdinou. Sama působí jako advokátka a psaní ji baví. Neinspiruje se skutečnými příběhy, ale nechává pracovat svoji fantazii, a knihy nejen ráda píše, ale také ráda čte a jak říká: „Bez knihy si neumím představit život.“   Jak vzpomínáte na dětství? Jaká jste byla holčička a co vás bavilo? Měla jste vysněné povolání? Dětství jsem měla hezké, mé vzpomínky jsou plné světla a harmonie, i když zákonitě muselo někdy i pršet a být zima. Myslím, že jsem byla bezproblémové, poměrně klidné dítě, dobře jsem se učila, se zlobením to asi nebylo nijak strašné. Uměla jsem být tvrdohlavá, což mi zůstalo i v dospělosti, ale snad jsem vcelku dělala rodičům radost. Vyrůstala jsem se dvěma sourozenci a byli jsme v úzkém kontaktu s babičkou. Ta s námi později bydlela a hodně mě ovlivnila. Oba mí rodiče žili především pro rodinu, byli jsme takový malý uzavřený vesmír. Tatínek mi vštípil lásku k přírodě a naučil mě houbařit, maminka milovala květiny a zahradu, babička byla laskavá a moudrá. Zní to téměř jako kýč, ale v mých vzpomínkách toto všechno je. Pravda, měla jsem i povinnosti a byla vedená k odpovědnosti, občas jsem něco musela či nesměla a dobře si pamatuji, že jsem se zlobila a chtěla „být konečně velká“, abych mohla dělat jen to, co chci já sama. A co mě bavilo? Od dětství jsem byla spíše tvořivá, takže jsem pořád něco vyráběla, časem jsem se naučila ručním pracím a dodnes se uklidňuji při pletení. Ráda jsem chodila do přírody, což mě provází celý život. Nevybavuji si žádné výrazné vysněné povolání, postupem doby jsem chtěla být jednou učitelkou, jindy lékařkou, veterinářkou, chovatelkou zvířat, krmičkou v zoo apod. Vždycky jsem si ale s oním aktuálním vysněným povoláním spojovala nezávislost.   Od roku 1993 působíte jako advokátka v Prostějově. Co vás přivedlo k této profesi? Možná právě ona potřeba nezávislosti. Vystudovala jsem práva, prošla několika právnickými profesemi a zjistila jsem, že nezávislá advokacie mi vyhovuje ze všech nejlíp, přestože je to podle mého přesvědčení ta nejnáročnější právnická profese. Máte obrovskou odpovědnost, nic nedostanete zadarmo, a pokud nejste ze dřeva, zadírají se vám pod kůži občas i velmi těžké a složité životní osudy klientů. Přesto mám tuto práci ráda a vidím v ní smysl.   V jednom rozhovoru jste řekla, že jste k psaní měla vždycky blízko a ráda jste se vyjadřovala psaným slovem a již na vysoké škole jste se pokoušela psát, ale k vydání první knížky Prach, popel a dým byla dlouhá cesta. Co nakonec rozhodlo, že jste stvořila překladatelku Marii Kovandovou, která zatím pomohla objasnit zapeklité příběhy ve 12 dílech? Já vlastně sama ani přesně nevím, když se ohlédnu zpět, zdá se mi, že šlo o přirozený vývoj. Nějakou dobu jsem v hlavě nosila námět, který jsem zpracovala ve své druhé detektivce Leopard nemění skvrny. To byla myšlenkově moje prvotina. V době, kdy jsem měla příběh vcelku promyšlený a téměř se dral na svět, jsem narazila na téma, které jsem zpracovala ve své vytištěné prvotině Prach, popel a dým. Na jedné z procházek jsem narazila na ruiny starého mlýna, taková romantická zbořenina u potoka v údolí, kolem krásná příroda, místo téměř idylické. Kousek od něj stojí pomníček s křížem a vyrytými jmény. Pár dní před koncem války tam nacisté zastřelili čtyři mladé lidi z okolí. V životě jsem viděla mnoho pomníků, k některým se kladly věnce a probíhaly u nich formální vzpomínkové akce, ale nijak to na mě nepůsobilo. Ovšem tady, u křížku v lesích u potoka, kde se možná ani nikdo nezastaví, na mě dolehla síla té tragédie. Někdy v té době jsem si koupila v antikvariátu knihu a z ní vypadl starý dopis. Lišil se od dopisu, který jsem zasadila do své knihy, byly to spíše praktické poznámky, ovšem dostavil se nápad. Všechno se mi propojilo a příběh se hlásil o slovo tak silně, že Leopard musel počkat. Obě knihy jsem pak propojila postavou Marie Kovandové a časem přišly další.   Také jste napsala samostatné detektivky – Slepá bába a letos vyšla detektivka Pod Palcem. Kromě toho několik společenských románů a na svém kontě máte zatím celkem 22 knížek. Někde jste řekla, že je máte ráda všechny. Pracujete na novém románu? Slepá bába není typická detektivka, není v ní nikdo zavražděný ani neprobíhá vyšetřování. Je to spíše román s napětím, je o stalkingu. Detektivka Pod Palcem už dlouho samostatná nebude, pracuji na další a pravděpodobně bude časem nová řada se starostou a bývalým policistou Palcem. Postavy, které jsem uvedla v detektivce Pod Palcem, se mi ještě nechce opouštět a volají po rozvoji svých příběhů, stejně tak i vymyšlený Kročín se mi docela zalíbil, takže se tam asi pár zločinů ještě stane.   Spolupracovala jste na prvních dílech krimiseriálu Policie Modrava a spolupráci jste označila za zajímavou zkušenost. Co vám tato zkušenost dala a přijala byste znovu podobnou nabídku? Jsem autorkou námětů ke dvěma dílům a podílela jsem se jako spoluautorka na scénářích k nim. Vzhledem k rozsahu seriálu je moje spoluúčast poměrně malá. Pro mě však šlo o významnou zkušenost, do té doby jsem na ničem podobném nepracovala. Psaní scénáře má svá pevná pravidla a je to zcela jiný typ tvůrčí práce než literární tvorba. Tam mám absolutní svobodu, píšu jen podle svého. U seriálu se jednalo o spolupráci s dalšími lidmi a dodržení řady opodstatněných pravidel, bez nichž by dílo nedrželo pohromadě. Jiné je i samotné autorské vyjádření, v knize například mohu popisovat různé výjevy, prostředí, scenérii krajiny nebo počasí, hnutí mysli svých postav, jejich úvahy a vnitřní monology. Pokud jde o zhodnocení, co mi tato zkušenost dala, pak mohu říct, že jsem si cosi nového osahala a snad se i trochu naučila. Umím si představit, že bych podobnou nabídku přijala znovu.   Detektivka Boty do nebe vám vynesla Cenu Jiřího Marka a své detektivky zasazujete do venkovského prostředí. Proč právě venkov? Troufám si říct, že venkov znám. Sama na venkově žiji a do značné míry jsem i vyrůstala. Bydlela jsem sice od svých dvou let v okresním městě, ale na vesnici jsem trávila víkendy, prázdniny. Pocitově to byl vždy můj domov a před lety jsem se na venkově usadila natrvalo. Myslím, že i pro čtenáře je venkovské prostředí atraktivní a dává mi prostor pro vykreslení postav a jejich příběhů. Hrdinové mých detektivek zakořeňují v určitém prostředí, které je ovlivňuje a oni zpětně působí na svoje okolí. Věřím, že vzájemná vazba mezi člověkem a jeho životním prostorem funguje obecně, ale na venkovském prostředí ji snad jsem schopná ztvárnit a čtenáři ozřejmit.   V jednom rozhovoru jste řekla: „Psaní mě baví, ale dává pořádně zabrat.“ Také, že psaní je protiváha práci advokátky a neláká vás psát o skutečných případech a raději necháváte pracovat svoji fantazii a při psaní požíváte hlavu jinak než při práci advokátky. O čem ráda píšete? A proč právě detektivní žánr? Neumím asi uspokojivě vysvětlit, proč právě detektivky. Snad možná proto, že je sama ráda čtu, vždycky jsem měla k tomuto žánru blízko. Ráda píši o mezilidských vztazích, o příbězích, které často mívají kořeny v minulosti a poslední dobou mě stále více zajímá vazba mezi člověkem a jeho okolím obecně, nejen mezi lidmi, ale též ve vztahu ke krajině, přírodě.   Je o vás známé, že jste velká čtenářka a ráda čtěte také detektivky. Máte oblíbeného autora? Těch je opravdu hodně a všechny je určitě nevyjmenuji. Ze starších českých autorů mám ráda Hanu Proškovou, Milenu Brůhovou, Boženu Šimkovou, Václava Erbena, Zdenu Salivarovou a Josefa Škvoreckého, ze současných Michaelu Klevisovou. Pokud jde o zahraniční autory, nemohu vynechat klasiky jako je Raymond Chandler či Dashiell Hammett, P. D. Jamesová, a také autoři, s jejichž dílem jsem se seznámila v posledních letech – zajímavá spisovatelka Fred Vargas, Ilaria Tuti. To jsou pouze někteří z mých oblíbených autorů detektivek, ale čtu i jiné žánry a mám nespočet dalších oblíbených autorů jak českých, tak i těch zahraničních a každou chvíli objevím něco nového…, byl by to nekonečný seznam.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Dočetla jsem se, že vás baví zahradničení… Jak je všem jasné z mých předchozích odpovědí, ráda čtu a bez knihy si neumím představit život. Ale také ráda chodím na procházky do přírody, houbařím, pletu. Miluji svoji zahradu, která je obrovská a letos poněkud zanedbaná, protože se mnou zahradničí odrůstající štěně. Ráda si občas zajedu na výlet, pořád mám co dělat. V životě jsem se ani chvíli nedokázala nudit.   Jarmila Pospíšilová se narodila se v roce 1965. Vystudovala práva (JUDr.) a od roku 1993 působí jako advokátka v Prostějově. Od roku 2007 je také spisovatelkou. Byla starostkou obce Vincencov. Píše detektivky a společenské romány. Je držitelkou Ceny Jiřího Marka za detektivku Boty do nebe. V literární soutěži nakladatelství MOBA O poklad byzantského kupce, jednou obsadila třetí místo a podruhé soutěž vyhrála. Napsala detektivky (série s Marií Kovandovou: Prach, popel a dým, Leopard mění skvrny, Podzimní blues, Kejklíř, Smrt a Blázen, Kosa a kámen, Boty do nebe, Vražda v lázních Skalka, V pekle ptáci nezpívají, Šumavský bubínek, Když se rojí smrt, Malovaná pýcha, Lišákova pravda), Slepá bába, Pod Palcem. Je také autorkou společenských románů Palačinky s pepřem, Katedrála z písku, Kočka na plotně, Šaty z duhy, Peří v průvanu, Skořápky na vodě, Pod hvězdou bláznů, …a naposled konvalinky.

Čas načtení: 2021-07-25 13:20:56

Lenka Dostálová: Psaní je pro mne zábava a doufám, že vždy bude

Autorka dvou úspěšných sci-fi a fantasy sérií pro mládež si psaním knih, jak sama přiznává, splnila sen. Být spisovatelkou Lenku Dostálovou nenapadlo, dokud nezačala psát. Právě dodělává další příběh do Projektu Alfa a pak ji čeká práce na čtvrtém dílu Dcer světla a temnoty. Nadále je velkou čtenářkou a píše to, co ji baví i číst a psaní je stále jejím velkým koníčkem.   Díky svému dědečkovi, jste již v dětství velice ráda četla a volný čas jste dělila mezi knihy a dětské radovánky v přírodě. Jaké bylo vaše dětství a čím jste chtěla být?  Měla jsem krásné dětství. Ano, hodně jsme se stěhovali, ale vždycky jsem byla přizpůsobivá a dostatečně společenská, abych rychle zapadla, kam jsem chtěla. Přesto jsem ale vždycky byla svá. Nesčetněkrát jsem slyšela, že jsem měla být spíš kluk. Častěji mě dospělí našli na stromě než na zemi a kluci věděli, že pokud mě budou provokovat, bitka je nemine. Jednoduší by snad bylo říct, čím jsem být nechtěla. Jako malá jsem chtěla být zvěrolékařka, než jsem vystřízlivěla, ale neminula mě ani další povolání jako herečka, tanečnice, zpěvačka a další dívčí sny a představy. Postupně mě to však čím dál tím víc táhlo k přírodě a ke zvířatům. Být spisovatelkou mě ale asi nikdy doopravdy nenapadlo, dokud jsem nezačala psát. A i tahle představa přišla až o něco později.   Ve třinácti letech jste se inspirovala vašimi dětskými hrami a začala psát první příběhy, které jste před svými 18 narozeninami dokončila. Jak to dopadlo? Vydala jste tyto příběhy knižně? Série Dcery světla a temnoty vycházejí z jedné z mých nejoblíbenějších her, takže ano, minimálně jeden z těch příběhů již vyšel. Jakmile jsem však začala jedním příběhem, přišly i další, které již mají původ jen v mé hlavě. Ale když je tvořím, jako bych je žila, takže v tom pro mě není skoro žádný rozdíl.   Co vás přivedlo ke studiu zootechniky na České zemědělské univerzitě? Byla to vaše láska ke zvířatům? Rozhodně ano. Většinu dětství jsem žila na vesnici, kde k nim bylo vždycky blízko. Už ani nepočítám, co všechno jsem „zachránila“ a snažila se odchovat tajně doma. Naštěstí mi na to většinou přišli a nebohé tvory pustili zpět do přírody, ať už to byli vrabci omámení po střetu s autem nebo pulci v zavařovačce. Naše příroda mě nepřestává fascinovat dodnes.   V roce 2016 vám vyšly první díly ze dvou sérií z Projekt Alfa to byla kniha V pasti a ze série Dcery světla a temnoty kniha Démon stínů. Co bylo dříve? Projekt Alfa nebo Dcery světla a temnoty a která ze sérií je vám bližší? Ohromnou radost jsem měla samozřejmě z obou. Říct, kterou ze sérií mám raději, je nemožné. Asi bych řekla, že je to většinou ta, na které zrovna pracuji, protože jsem s ní v tu chvíli víc sžitá. Projekt Alfa vyšel jako první a je vyprávěný v ich formě, což mě k němu přirozeně více táhne, ale Dcery tu zase se mnou byly skoro od začátku, s nimi jsem začínala a na nich se učila, takže asi vždycky budou mou největší srdcovkou.   Kniha Démon stínů vznikla na základě hry, kterou jste spolu skamarádkou sepsala. Série Dcery světla a temnoty má zatím tři díly a co další pokračování? Pracujete na něčem novém? Série bude mít rozhodně ještě pokračování. Teď se soustředím na dodělání Projektu Alfa, ale hned poté se vrhnu na čtvrtý díl Dcer. Mám i další nápady, některé projekty i rozpracované, ale ty musí jít zatím stranou. Málo času a hodně nápadů.   Píšete knihy v žánru sci-fi pro mládež. Proč právě sci-fi? A jaké máte ohlasy na své knížky? Píšu to, co mě baví i číst, takže k tomu mám blízko. Neptejte se mě proč, sama nevím. Ohlasy se různí, ale co čtenář, to jiná chuť. Na prvním díle Projektu Alfa je hodně vidět, že je to prvotina, takže dostává i nejvíc kritiky. Teď bych ho napsala trochu jinak, i když děj by zůstal asi stejný. Většinou se však setkávám s pozitivním názorem, a to kolikrát i mimo cílovou skupinu, které jsou mé knihy primárně určeny.   Tím, že píšete knížky, jste si, jak jste někde přiznala, splnila svůj sen. Čím je pro vás psaní dnes? Je to více práce nebo koníček? Pořád je to koníček. V první řadě musíme brát v potaz, že knihami se u nás dá uživit, ale je to náročné, takže bohužel je psaní vždy až na druhé koleji. Ale doufám, že by to pro mě zůstalo koníčkem i v okamžiku, kdy by to začala být skutečná práce. Je to zábava a tou to pro mě vždy zůstane. Aspoň doufám.   A jaká jste čtenářka dnes? Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Mám pár favoritů a spoustu knih, které mám na poličce, že se k nim vrátím. Ročně přečtu zhruba sedmdesát knih, takže se ta polička stále rozšiřuje. Miluju svět Star Wars, i když ne všechny knihy na toto téma mi sednou. Letopisy z hlubin věku od Paverové bych také mohla číst pořád dokola, třebaže je to psáno pro děti. Bohužel jsem si ve škole vybudovala odpor k povinné literatuře, takže jsem v tomhle ohledu barbar, ale doháním to! Bílý tesák nebo Cirkus Humberto mě přesvědčili, že bych měla dát šanci i klasikům.   Stále se řídíte se heslem: „S drzostí nejdál dojdeš.“  Samozřejmě! (smích) Zatím mě ještě nikdy nezklamalo.   A co chvíle volna? Jak ráda odpočíváte?    To záleží, jakou mám zrovna náladu. Nikdy neopovrhnu chvilkou na čtení a ani seriálové maratóny se mi nevyhýbají, i když se jim raději nepoddávám příliš často. Ráda chodím ven, do přírody, kde je svět většinou ještě jakž takž normální.   Lenka Dostálová se narodila se 22. března 1992 v Jičíně. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze obor zootechnik. Napsala série Projekt Alfa (V pasti, Na útěku) a Dcery světla a temnoty (Démon stínů, Labyrint osudu, Koruna ze světla). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-09 12:36:39

Kniha Dveře do zahrady ukazuje mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě

Při prvním pohledu na útlou knížku básnířky a prozaičky Lydie Romanská Dveře do zahrady, knížku krátkých příběhů, se zdá, že je určena spíše dětskému čtenáři. Nasvědčuje tomu i vnější úprava Petra Nováka, obálka v několika odstínech zelené s květinovým motivem, podobně i ilustrace doprovázející text. Lze říci, že jde o knihu, která se obrací k dospělým i větším dětem. Hrdinkou příběhů je autorka v roli vypravěčky a její literární postavy jsou zvířata větší i menší, rostliny, motýli, ptáci, kočky i psi, jak si je pamatuje z dětství i z doby pozdější. A hlavně jak je dnes pozoruje proskleným dveřmi svého domu na okraji Ostravy. I v té nejobyčejnější každodennosti dokáže Romanská najít poezii, zápletku, pointu… Ať už jde o sýkorku uhelníčka, která ji vždy vítá na cestě, zatímco ostatní ptáčci trpělivě čekají, jak píše na jednom místě a na jiném s názvem A kdeže v městě bažant? – odpovídá: Ale ano, zrovna za mými dveřmi. (…) Bylo to v zimě. Venku sněhu po kolena (…). Moje skleněné dveře, to je jako spuštěný televizní film. Příběhy zvířátek i těch větších, myšky zmoklé jako myš, nebo kočky, mourka Micici, se kterým byly útrapy, dává Romanská do zábavných, vážných i dojemných souvislostí. Schopnost neustále se tázat je pro dětství příznačná, pro dospělého ale velmi vzácná. Dospělí mívají raději své odpovědi než otázky, a proto je možná i vztah člověka k přírodě a zvířatům, záležitostí často i politickou. A nikoliv primárně citovou.     Lydie Romanská však dokáže ve svém malém příběhu čtenáře nejen pobavit, ale i zneklidnit, načrtnout napětí, dodnes jí bolí smutný osud, který potkal její fenku Ťapku, se kterou si hrávala v dětství. (…) prostě jednoho dne k nám přišel myslivec a nebohou Ťapku si odvedl neznámo kam. (…) Nikdo mi neřekl, kam Ťapku odvedl, a co se s ní stalo. Dneska se domýšlím a plakala bych. Člověk a zvíře jsou si blízcí, jak říká významný francouzský filozof Alain Finkielkraut: Člověk a zvíře jsou bratranci a sestřenice. A ve společném knižním rozhovoru s neméně významnou myslitelkou Elisabeth de Fontenay, která jeho slova potvrzuje, připomíná, že člověk a zvíře mají mnoho společného, i zvířata jsou schopna: la mélancolie, la tristesse, l´ennui, zádumčivosti, smutku i nudy… (Alain Finkielkraut, Elisabeth de Fontenay, Des hommes et des bêtes, éditions du Tricorne, 2000). A já už jen dodávám, že ten, kdo nepoznal zkušenost vztahu se zvířetem, vzájemnou lásku, přišel v životě o mnoho… Už dávno to tvrdil i slavný Sigmund Freud, když v rozhovoru svěřil svému pacientovi, později příteli Smiley Blantonovi: Cit, který chováme ke psům, je stejný cit, jaký chováme k dětem: má stejnou hodnotu. Ale víte, čím se přece jen liší? (…) Není v něm nic ambivalentního, nesetkáváme se v něm s žádným odporem. (Marie Bonapartová, Topsy, les raison d´un amour, Petite Bibliothèque, 2004). Pro úplnost jen dodávám, že Freuda po dlouhou dobu jeho života doprovázel jeho milovaný čau-čau Jo-Fi, dárek od princezny Marie Bonapartové, zakladatelky francouzské psychoanalýzy. A ti dva o lidské duši věděli věru hodně…        Kratičké příběhy Lydie Romanské jsou pestré, vystihují rozmanitost i mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě, ať už jde o zachráněnou makrelu, o slet modrásků na louce pod Železnými horami nebo o příhodu s putíkem, půvabnou sůvičkou, nočním ptákem, jsou to motivy, které se vracejí znovu a znovu, a čtenář na stránkách té útlé knížky potkává něco z nostalgie. Lydie Romanská ve své knize Dveře do zahrady dobře ví, že příroda není žádný zázrak techniky, ale pomalé nalézání, ustavičné objevování, souhra souzvuků. I měřítko pro krásu. A jak napsal Václav Větvička ve svém doslovu: Přírodou nemusí být prales Mionší nebo na Boubíně, ale třeba i malá zahrádka, kousek od rušné ulice.    Lydie Romanská, Dveře do zahrady, Bondy 2020, doslov napsal Václav Větvička {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-18 15:20:39

Koronavirová pandemie v globálním životním prostředí

Zatímco ještě nedávno byla ve světových médiích za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize, v posledních měsících toto riziko překryla pandemie koronaviru. Obě rizika spolu ale souvisejí. Současná pandemie vyvolává především konkrétní praktické otázky a nutnost naléhavého řešení, nicméně pro její pochopení je zapotřebí rovněž obecnější reflexe tohoto problému. Donedávna byla za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize. Neudržitelná ekonomická orientace na „růst růstu“ v epoše antropocénu, kdy se činnost lidstva stala geologickou silou, kdy lidstvo takto ohrožuje na přírodu vázané podmínky své existence, se stala díky akceleraci oněch negativních procesů urgentním problémem a dostala se do vědomí i aktivit širší veřejnosti, zejména části mladých lidí. Nyní co do urgentnosti překryla klimatickou krizi pandemie koronaviru. Obecná obsahová souvislost mezi těmito dvěma fenomény asi není prokazatelná, ale podle názoru odborníků je v některých aspektech doložitelná, jak to uvedu na konci této úvahy. Mezní situace „Formálně“ má pandemie koronaviru společné to, co nazval Karl Jaspers „mezní situací“. Ta si vynucuje změnu perspektiv i proměnu hodnot. Dá se to prokázat v různých rovinách. Za důležitou pokládám rovinu axiologickou. Ve všech koncepcích zabývajících se problémem hodnot jsou uváděny mezi hodnotami nejdůležitějšími život a svoboda, ba někdy právě jako dvě hodnoty základní. V běžných poměrech našich životů nevstupují do konfliktu, ale v situacích mimořádných, „nestandardních“, celkově lze říci mezních, do takového konfliktu vstupují často. Příkladem zde může být záchrana života na úkor svobody, respektive vzdání se svobody kvůli zachování si života. Taková situace přímo charakterizuje podobu života v totalitních poměrech. Člověk ale může vstoupit do „mezní situace“ i v poměrech zcela nepolitických. Příkladem takové mezní situace je podle mě právě současná pandemie koronaviru. Jaký dopad má na vztah základních hodnot života a svobody? Tyto hodnoty zde především vstupují do ostře konfliktního vztahu, ba se dokonce vylučují. Neposuzuji, která hodnota je „o sobě“ důležitější, jejich závažnost nelze měřit. Rozhodně se ale ukazuje, že hodnota života je rozhodně základnější, že hypostazované pojetí svobody, kterou dokonce někteří intelektuálové pokládají za důležitější (jeden významný český lékař se vyjádřil, že svoboda je důležitější než život, tuším ve vztahu k otázce interrupce), není možno v mezní situaci prakticky aplikovat. Je možno i sáhnout k ekologické terminologii: antropocentrické a biocentrické hledisko nyní spadají vjedno: život má absolutní přednost, ale zároveň je upřednostněn život lidí před životem ostatních tvorů, které někteří ekologičtí autoři pokládají za nerozlišeně stejně hodnotné (hodnota „mimolidských bytostí“, především zvířat, případně hodnota Země jako něco, čemu se i člověk musí podřídit). Nouzová opatření a tradiční politická pluralitní demokracie Právě mezní situace pandemie umožňuje dokonce za všeobecného souhlasu společnosti i politického spektra (aspoň v zásadě) shodu na tom, že ve jménu zachování lidských životů mohou, ba musejí být suspendovány některé základní artikulace svobody, jako je svoboda shromažďování, sdružování, cestování, způsobů výdělečné činnosti apod. Oponující hlasy jsou vskutku výjimečné, a pokud se ozývají v rámci politického spektra, spíše mají podobu kritiky konkrétních kroků, personálního obsazení institucí, jež v mezních poměrech mají mimořádné pravomoci („krizový štáb“), a jeví se jako materiál pro jaksi automaticky kritický vztah opozice vůči vládě. Jak je vidět, mezní stav pandemie má nejen axiologickou, teoretickou stránku, nýbrž také – mezi mnoha dalšími – stránku prakticko-politickou, jejímž vyjádřením je instituce krizového štábu podstatně reglementujícího život lidí v nejrůznějších oblastech. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda a nakolik jsou nouzová opatření slučitelná s tradiční politickou pluralitní demokracií, jakou legitimitu mají takové instituce nouzového stavu a nepředstavují-li příliš citelný zásah do života lidí. Otázkou je i to, kdy pozbudou statutu nezbytnosti, dokonce není-li zde založena možnost omezení demokracie i po eventuálním odeznění pandemie jako mimořádného stavu. Příklad by v našich poměrech byl: je jím tzv. lustrační zákon, který byl přijat původně na omezenou „porevoluční“ dobu dvou let a posléze byl zvěčněn, třebaže je v očividném rozporu s univerzalisticky koncipovanou Listinou práv a svobod. Nedomnívám se, že je pravděpodobné, že by v tomto případě k tomu došlo, protože zde nejde o vylučování lidí z politických důvodů, nicméně jisté pochybnosti zde vyvstat mohou. Morální nátlak a individuální svoboda Už déle před vypuknutím pandemie koronaviru byly tyto otázky nadhozeny v rámci úsilí o „ekologizaci“ ekonomiky i životního stylu lidí (především se jedná o obyvatele bohatého Západu), která bude vyžadovat i určité zásahy do tradičních struktur zastupitelské demokracie. I autoři, kteří navrhují podobná řešení, chápou jejich diskutabilnost. Podobně jako jiní odborníci snažící se o překonání politických rozhodnutí limitovaných krátkodobými perspektivami danými volebními obdobími a bezprostředními očekáváními voličů – uvádějí někteří autoři (například Dieter Birnbacher aj.) zabývající se ekologickou problematikou na scénu představu svébytné „komory“, případně institut ekologického ombudsmana a navrhují i zřízení nezávislého soudního dvora a další mechanismy nepřímé demokracie, např. radu expertů, jež by hrály roli zastánce zájmů příštích generací proti krátkozrakým, ekologicky negativně působícím krátkodobým i neprozíravým politickým cílům. Autoři uvažující v tomto směru jsou si dobře vědomi, že se jedná o přenesení některých pravomocí na těleso s diskutabilním statutem legitimity. Ač si nedělají iluze o její velké účinnosti, i tak by tento „soudní dvůr“, respektive komora jako instituce odborníků nevázaných krátkodobými zájmy mohla fungovat ve směru povzbuzování trvale udržitelných alternativ, a tím být obhájkyní zájmů příštích generací. I někteří další autoři uvažující ve směru těchto reflexí probírají otázku pozitivních možností i nebezpečí použití např. institutu práva veta ve prospěch ekologicky příznivých opatření, což, jak si asi mnozí z nás pamatují, vyvolalo i v našem politickém diskursu obavy z „ekologického totalitarismu“. V těchto různých úvahách vystupuje ovšem společná základní pochybnost, zda uvedené návrhy institucionalizace ekologicky příznivých řešení, jako je instituce ombudsmana, speciální komory a instituce odborníků, jsou slučitelné se základními principy pluralitní demokracie, zda není problematické, aby suverenita lidu tradičně spjatá s procedurami pluralitní demokracie byla „uzurpována“ experty, a zda je morální tlak, respektive nátlak („pressure“) slučitelný s individuální svobodou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru Podobnost s ekologickou krizí, která se projevuje v posledních letech především jako krize klimatická, je jistě pouze částečná, ale jistá obdoba zde přece jen je: nouzový stav v současném čase koronaviru je jakousi zrychlenou a kondenzovanou podobou krize vůbec, krizových poměrů, jejichž projevem je právě akcelerující krize klimatická. Nesrovnatelně větší rychlost šíření pandemie koronaviru činí opatření v politické, ale i ekonomické rovině urgentnější. Je příliš očividná, takže se nedostatečným řešením nouzového stavu nelze vyhnout, zatímco i akcelerovaná krize klimatická přece jen může budit iluzi, že ještě není tak zle, protože její projevy nemají přece jen tak děsivou podobu. Zatímco v počátcích pandemie koronaviru převládal dojem, že celá společnost je na jedné lodi, nyní, kdy se vynořuje i otázka konsekvencí, které se týkají všech, ale ne stejnou měrou a stejným způsobem, začínají se postoje společnosti i jejích politických reprezentací měnit. Stále více se projevuje diferenciace, jež má silné sociální konotace. Jako příklad lze uvést vztah mezi majiteli domů a jejich nájemníky a postoj k tomuto problému ze strany jednotlivých politických subjektů. Doposud jsem psal o analogickém vztahu mezi pandemií koronaviru a ekologickou krizí, nabízí se ale i otázka přímého vlivu zásahů člověka do přírody, tedy způsobování ekologické krize s virovou nákazou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru nemá jen popsanou analogickou podobu, nýbrž i přímou podobu, jejímž společným jmenovatelem je chování člověka vůči přírodě v období antropocénu. Závěrem mohu citovat expertku na tuto problematiku Zuzanu Hronovou: „Většina virů, které mohou za nedávné epidemie s vysokou smrtností, mají původ u divokých zvířat – ať už jde o ebolu, SARS, MERS nebo i HIV. U nemoci COVID-19 jsou v podezření netopýři. V přírodě jsou užiteční a lidé s nimi nepřijdou do styku, ale narušováním jejich prostředí riziko nákazy roste.“   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}