Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2020-02-17 06:36:01

Stopař Ladislava Zibura získal Cenu Hanzelky a Zikmunda

Druhý ročník Ceny Hanzelky a Zikmunda o nejlepší rukopis roku opanoval Ladislav Zibura s knihou Prázdniny v Evropě (BizBooks 2019), která získala prvenství v hlavní kategorii Nejlepší cestopis roku. Zibura tak navázal na loňský úspěch, kdy Svaz knihovníků vyhlásil jeho titul Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii (BizBooks) nejpůjčovanějším cestopisem v českých knihovnách. Tatáž publikace si zopakovala své prvenství mezi nejvyhledávanějšími cestopisy i letos. V kategorii cestopisná fotografie byla nejúspěšnější Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run. Výbor pro udělování Ceny H+Z také ocenil rozhlasový počin roku – dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi dramaturga Rádia Retro Tomáše Černého a režisérky Táni Smržové. „Ve srovnání s minulým ročníkem jsme měli možnost hodnotit více textů, jejichž autoři mají ambici říci více o zemi, v níž cestují, nikoliv jen projektovat svoje ego do místa, kde už před nimi byly desetitisíce lidí,“ zhodnotil letošní hlavní kategorii člen poroty Jan Rybář. Pětičlenná porota hlavní kategorie nominovala ze čtrnácti přihlášených publikací do užšího výběru pět titulů: Ladislav Zibura: Prázdniny v Evropě (BizBooks), Jiří Kalát: Všichni tady lžou (Šimon Ryšavý), Julie Urbišová: Doma v NOLA (Radioservis), Pavel Svoboda: Napříč Asií (vlastním nákladem) a Busny: TAM – Jedeme do Afriky (Jota). Nakonec všichni porotci hlasovali pro Prázdniny v Evropě. „Ziburova kniha je vyvážená jak po obsahové, tak po grafické stránce. Splňuje všechna kritéria kvalitního cestopisu. Je autentická, zábavná, čtenář se dozví mnohé o atmosféře země, kudy autor cestuje,“ shrnula názor poroty její členka Milena Holcová. „Porotu velmi zaujal také text Jiřího Kaláta Všichni tady lžou. Autor zajímavě zpracoval svoje zkušenosti z Izraele a Palestiny. Snaží se o objektivitu. Čtenář má možnost si udělat vlastní názor, což je velmi cenné. Bohužel při hodnocení knize uškodila mizerná grafika a nekvalitní fotografie,“ dodala Holcová Nejlepší cestopisnou fotografii roku 2019 vybírala porota z šestnácti set sedmdesáti dvou přihlášených snímků. Do finále jich postoupilo pět – od autorů Jany Břížďalové, Igora Mikuly, Jany Kašparové, Kristýny Kvapilové a Michala Norberta. Cenu si odnesla Jana Kašparová se snímkem Midnight Fun Run, k němuž poznamenala: „Fotografie vznikla na cestě do Inuviku, kde jsme se s přáteli účastnili půlnočního běhu na 10 km. Cesta po nové ´dálnici´, zvířený prach a slunce nízko nad obzorem vytvořili krásnou atmosféru. V červnu již slunce za polárním kruhem nezapadá, což dává prostor pro dlouhé výlety a šílené nápady.“    Člen poroty Jan Rybář k vítězství Jany Kašparové prohlásil: “Letos se sešlo skutečně hodně skvělých fotek a finální výběr byl těžší než vloni. Snažili jsme se vybrat fotografii, která je opravdu cestovatelská – tedy kombinuje jak vizuální stránku, tak cestovatelské emoce i kouzlo okamžiku. A to fotografie Midnight Fun Run naplňuje.“ Dílo Pocta Miroslavu Zikmundovi, jež se Výbor pro udělování Ceny H+Z rozhodl ocenit jako rozhlasový počin roku 2019, vzniklo z desítek hodin historických zvukových záznamů ke 100. narozeninám legendárního cestovatele. „Projekt umožnil také připomenout důležitou osobnost, bez které by dost možná nebyla sláva H+Z taková, jaká byla – režiséra a interpreta reportáží Karla Pecha,“ uvedl jeho autor Tomáš Černý. Cenu Hanzelky a Zikmunda vyhlašuje Výbor pro udělování Ceny H+Z, který tvoří spoluautoři knihy Století Miroslava Zikmunda: filmař, režisér Petr Horký (autor stejnojmenného filmového dokumentu nominovaného na Českého lva), dokumentarista Miroslav Náplava (mj. editor digestů knih H+Z) a rozhlasový moderátor Vladimír Kroc (autor CD Život se rovná přesnému součtu náhod a alternativního komentáře k novým vydáním původních filmů H+Z).

Čas načtení: 2012-04-20 14:28:00

Archív výrazných jevů

Inovovaná a doplněná rubrika obsahuje komentovaný archív fotografií výrazných optických jevů v atmosféře. Převážně jde o výběr ze snímků a pozorování zaslaných čtenáři webu. Archív obsahuje záznamy od konce roku 2004.

Čas načtení: 2009-09-25 18:45:00

Galerie fotografií optických jevů v atmosféře za červenec 2009

Výběr z nových fotografií optických jevů v atmosféře zaslaných od čtenářů stránek. Obsahem této galerie je část snímků pořízených v červenci 2009.

Čas načtení: 2009-02-20 16:15:00

Výstava Optické úkazy v atmosféře v Novém Jičíně do 31. března 2009

Výstava fotografií byla otevřena v Novém Jičíně v budově informačního střediska EU pod názvem Nebe nad Evropou aneb optické úkazy v atmosféře. Potrvá zde do 31. března 2009.

Čas načtení: 2009-07-02 16:15:00

Galerie fotografií optických jevů v atmosféře za červen 2009

Výběr z nových fotografií optických jevů v atmosféře zaslaných od čtenářů stránek. Obsahem této galerie je bohatá úroda snímků nočních svítících oblaků, unikátní snímky duhy, irizace, halových jevů, neobvyklých tvarů oblaků a dalších jevů pořízených v červnu 2009.

Čas načtení: 2009-06-01 18:20:00

Galerie fotografií optických jevů v atmosféře za květen 2009

Výběr z nových fotografií halových jevů a dalších optických jevů v atmosféře zaslaných od čtenářů. Obsahem této galerie jsou především snímky pylových korón, duhy a halových jevů pořízených v květnu 2009.

Čas načtení: 2021-05-07 19:33:33

Národní muzeum otevřelo výstavu o československých a českých sportovcích na olympijských hrách

O zajímavých historických a společenských souvislostech, ale především o československých a českých sportovcích, vypráví nová výstava s názvem Olympijské Tokio, která je právě otevřena v Historické budově Národního muzea a bude zde až do konce srpna letošního roku. Vznikla ve spolupráci Národního muzea, Českého olympijského výboru a Vojenského historického ústavu. Věděli jste, například že olympijské hry se měly v Tokiu poprvé konat v roce 1940? Že v roce 1964 se z Tokia poprvé vysílal televizní přenos přes satelit? A že se hry v moderní historii olympismu dosud nikdy neodkládaly? To jsou jen některé ze zajímavých informací, které na vás ve výstavě čekají. Mimo jiné se také seznámíte například s historií sportovního vybavení. Prohlédnete si gymnastické nářadí z konce třicátých let i současnosti. Porovnáte kolo zlatého dráhaře z Tokia 1964 Jiřího Dalera se špičkovým modelem současnosti. K vidění jsou i části originální osmiveslice z roku 1964, dobové sportovní oblečení i osobní předměty pamětníků her. Fanoušci mohou obdivovat medaile československých a českých olympioniků, včetně zlaté, kterou získal Jiří Daler. Vystaveny jsou i tři originální kimona, jež Čáslavské věnovali japonští fanoušci a jedno z nich jí daroval sám japonský císař. „V době uzavření Národního muzea pro veřejnost jsme nezaháleli a připravovali celou řadu nových výstavních projektů. Jednou z nových výstav, kterou jsme 4. května otevřeli v naší Historické budově je i výstava Olympijské Tokio, kterou jsme připravili společně s Českým olympijským výborem a Vojenským historickým ústavem. Sportovní sbírka Národního muzea je jednou z nejvýznamnějších sportovních sbírek i v evropském kontextu. Cíleně a dlouhodobě mapujeme a dokumentujeme nejen české sportovní úspěchy, ale i významné sportovní soutěže, včetně olympiád. Doufám, že se výstava bude návštěvníkům líbit a po skončení letošní olympiády v Tokiu v České republice přibude mnoho nových olympijských medailí,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Výstava ilustruje olympijské úspěchy našich sportovců v čele s Věrou Čáslavskou. Ale také úžasný pokrok a změny ve sportu, technologiích i každodenním životě. Pro mě osobně je nejcennější atmosféra, kterou cítíte z dobových materiálů. Je unikátní, ale v něčem velmi podobná atmosféře, kterou zažívají sportovci na olympijských hrách i v současnosti. Jde o pocit výjimečné soudržnosti, ale zároveň rozmanitosti a pestrosti,“ dodává předseda ČOV Jiří Kejval. „Sport hrál vždy mimořádnou úlohu při posílení fyzických i morálních vlastností naší společnosti, což si návštěvníci mohou mimo jiné připomenout i prostřednictvím osudů našich sportovců, kteří se v roce 1940 místo do zápolení na tokijských olympijských sportovištích zapojili do bojů o obnovení samostatného Československa,“ doplňuje ředitel Vojenského historického ústavu brigádní generál Aleš Knížek.  Československou výpravu v roce 1964 zachytil na řadě dosud nepublikovaných fotografií Karel Novák. Zaznamenal nejenom sportovní výkony, ale i všední život v Tokiu, atmosféru olympijské vesnice či přílet naší výpravy. Jeho snímky jsou součástí výstavy. Promítat se bude také oficiální film Mezinárodního olympijského výboru ze stejného období. Záběry zapůjčila ze svého archivu i Česká televize. Dobovou atmosféru navodí historické záznamy z archivu Českého rozhlasu. K vidění jsou také akreditace sportovců, originální plán olympijské vesnice s umístěním jednotlivých národních výprav a další oficiální dokumenty. Vystavené jsou dobové fotoaparáty a videokamera. Olympijské hry v roce 1940, které byly zrušeny kvůli válečnému konfliktu, budou zastoupeny například dopisem tokijské organizační komise pro tehdejšího předsedu ČSOV Jiřího Gutha-Jarkovského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-11 17:07:51

Různé úhly pohledu… s fotografem a knižním grafikem Janem Křikavou

Ne, nebudu se zabývat dnes tolik populárními politickými diskusemi o uprchlících, o našem premiérovi, o koronaviru ani o ničem podobném, na co se dá dívat z různých úhlů. Já se přidržím literatury a kultury. Nebo, jako v tomto případě, fotografie. A to nejen tak ledajaké. Název tohoto článku vlastně není příliš přesný, protože výstava, na jejíž vernisáži jsem byl minulý týden v pátek, se jmenuje Symetrie II a jedná se o výstavu fotografií, respektive graficky upravovaných fotografií, zachycujících velmi zajímavě nejrůznější architektonické prvky nejrůznějších budov v Praze. Slovo symetrie se přitom celou výstavou skutečně prolíná. Autor, mladý fotograf a grafik Jan Křikava, totiž tyto jednotlivé prvky ze svých snímků vyňal a graficky „srovnal“ tak, že na jednotlivých fotografiích utvářejí skutečně zajímavé scenérie a tvary. Příkladné je třeba jeho využití fotografie vysílače na Žižkově, který Křikava sestavil hned čtyřikrát k sobě do tvaru velkého X. Člověk tak má možnost nejen se zamyslet nad celou perspektivou fotografie, ale i nad jejím obsahem, neboť spousta otázek, na něž je zatím odpověď jen neutrální X, se kolem této stavby šíří již od jejího postavení. Nicméně vraťme se k výstavě jako takové a k tomu, proč píšu o různých úhlech pohledu. Fotografie Jana Křikavy totiž nejsou jen graficky zdařilou prací s vyfotografovaným prvkem, ale jsou i výsledkem unikátního autorova pokusu dát fotografii jiný, skutečně zajímavý rozměr. Sedíte-li v literární kavárně Samsa v pasáži U Nováků, kde tato výstava probíhá, tak vystavené fotografie pokaždé uvidíte trochu jinak. Jednou se vám budou zdát tmavé, jindy světlé, někdy zastíněné, jindy vyloženě zářivé a pokaždé budete mít dojem, jako by doslova hořely. Jan Křikava totiž vyvolává svá díla na unikátní materiál – měděné desky. Různé úhly pohledu tak mění fotografie podle toho, jak měděné desky odrážejí přirozené i umělé světlo kavárny, z které strany se díváte a zda zrovna stojíte či sedíte. Každý úhel pohledu je zkrátka jiný a jedinečný. Protože mne technologie tohoto vyvolávání těchto fotografií zaujala a s autorem se dlouho znám, rozhodl jsem se ho na pár věcí zeptat. V tomto rozhovoru si přátelsky tykáme, protože se nad různými tématy scházíme již řadu let jako přátelé právě u Řehoře Samsy.   Honzo hned na začátek – jak jsi přišel s nápadem využití mědi jako podkladu pro vyvolávání svých fotografií? Tak to je otázka, které jsem se vážně bál, protože já vlastně ani nevím. Já se snažím dělat ty věci prostě jinak a už před nějakou dobou jsem udělal výstavu svých fotografií s názvem Symetrie, proto ta Symetrie II, kde jsem použil prvky abstraktní architektury. A tak nějak jsem jim chtěl dát nějaký jiný rozměr a chtěl jsem je udělat trochu trvanlivější, tak jsem začal experimentovat s hliníkem, potom s nerezem a nakonec jsem se dostal k té mědi, protože má tu zvláštní vlastnost, že nejdřív září a potom postupně pracuje, trochu koroduje a pořád se nějak mění. Takže každá ta fotka je vlastně originál, i kdyby jich existovalo víc. Navíc právě ten světelný prvek dodává každé fotce specifický ráz a pokaždé, když se na ni odněkud podíváš, tak jí vidíš nějak jinak, což je na tom to nejzajímavější.   Kde si vybíráš náměty? Máš k tomu nějaký klíč nebo fotíš, co tě zrovna napadne, tedy co třeba zrovna vidíš? Klíč k tomu nemám. Většinou fotím to, co mi tak říkajíc „cvrnkne do nosu“. Většinou jdu něco fotit nebo se jen tak procházím po městě a nakonec nafotím něco úplně jinýho, co se mi zrovna zalíbí a co vypadá zajímavě. Často je to úplně neplánovaně. Není to vlastně nic cíleného, všechno je to o tom, že jsem tu inspiraci našel a v tu chvíli mě to napadlo a potom jsem si s tím takhle pohrál.   My se tady díváme asi na patnáct tvých fotografií na měděných deskách. Používáš všechen materiál, co nasbíráš, nebo si potom vybíráš a zkoušíš a tak podobně? Ne to určitě ne, protože těch fotek vzniklo mnohem víc, rozhodně by se sem ani nevešly, a hlavně ten soubor fotek pořád roste, protože pořád nacházím nová a nová místa, co mě baví, takže to postupně doplňuji.   Jak vlastně tvoje fotografie na mědi vznikají? Je na to nějaká zvláštní technologie nebo je to klasické vyvolávání? Je to klasický černobílý proces ve fotokomoře. Je to normální světlocitlivá emulze, kterou se musí ta deska potřít, potom se to klasicky vyvolává jako černobílá fotka, jenom s tím rozdílem, že ta měď je chemicky aktivní s těmi látkami, takže je potřeba tu měď na to určitým způsobem připravit, aby se to dalo použít.   Jak dlouho trvá vyvolat takovou fotografii a kolik to stojí? Tak jenom ta velká měděná deska stojí tisíc korun, k tomu samozřejmě chemikálie a můj čas, kterého není málo. Já ty fotky dělám po nocích, ale i kdybych je dělal ve dne, tak se s tou mědí musí pracovat skoro v naprosté tmě, takže když si udělám doma temnou komoru, tak mám ještě ztlumené červené světlo na naprosté minimum sotva vidím, co dělám. Jednu tu větší desku dělám asi pět hodin se vším všudy, ale teprve po těch pěti hodinách, kdy se na ni podívám na světle, vlastně zjistím, jestli se mi vůbec povedla nebo ne. Často se mi tak stane, že po několika hodinách vezmu desku, všechno z ní vodou odstraním a můžu začít znovu. U těch menších je to tak poloviční doba. Výhoda proti normální fotografii je, že opravdu každé vyvolání na té měděné desce je nějak jiné, takže z toho je pokaždé originál. Nikdo nikdy nebude mít dvě stejné fotografie na měděných deskách.   A máš už nějakou zkušenost, co s tou fotografií udělá stáří? Protože sám jsi připomenul, že měď koroduje a pracuje. Vzhledem k tomu, že jsem s tímhle tématem začal experimentovat před rokem, tak mám stálost jeden rok. Ale pokud já tu fotku udělám pořádně, tedy pokud ji dobře vyperu, ustálím a vyvolám, tak by měla ta trvanlivost být dobrá. V tomhle případě je to ještě tak že tu fotku musím zalakovat, takže je i do určité míry chráněná a měla by vydržet dlouho.   Co teď dál chystáš? Protože já vím, že jsi také knižní grafik a že hodně s přítelkyní cestujete a píšete o svých cestách. Takže co dál? No tak teď moc necestujeme, protože jsem čerstvě tatínkem, ale momentálně vedu svůj časopis, kterému se nejvíc věnuji. Je to interaktivní časopis na internetu, volně dostupný bez poplatků, a jmenuje se to MojeArgo. Vychází to jako měsíčník, ale má to tou interaktivitou i svoje přesahy. Vycházejí tam rozhovory, audioukázky, knižní novinky Arga a tak podobně. A protože to dělám z opravdu té větší části sám, tak se teď věnuji hlavně tomu. A pokud jde o fotky, tak já jsem rád, že jsem teď dodělal tuhle výstavu, ale chtěl bych v tom nějak pokračovat dál i do budoucna, dostat to i do nějakých dalších galerií a třeba se dostanu zase někam dál.   Výstava Symetrie II probíhá v kavárně Samsa v pasáži U Nováků až do 20. března. Pokud byste měli zájem o dílo Jana Křikavy, můžete se podívat na jeho stránky www.jankrikava.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2011-11-02 00:00:00

Na HDR bez bolestí

Hadr aneb krátký návod na omalovánky Komu je pojem HDR fotografie neznámý, pak vězte, že je to taková ta hodně barevná fotografie, která vypadá až neskutečně a přitom úžasně. A ona opravdu většinou neskutečná je. Pro lepší představu vám raději hned podstrčím obrázek. Někomu se to líbí, někomu ne. Skrze prsty na to koukají zastánci filozofie neupravování fotek v počítači. Každopádně ať si kdo chce, co chce, říká, mnohým fotkám tato úprava pomůže. A tak raději, něž přejdeme k samotnému návodu, jak fotografii upravit, zdůrazníme pár bodů, kterými je třeba se držet, aby vás ostatní nevypískali. Zásady HDR fotografie Ze špatné fotky dobrou neuděláte. To platí vždycky. Obráceně už zdaleka ne. Nekažte fotky. První pravidlo naopak neplatí. Z dobrých fotek lze snadno pomocí HDR udělat fotky špatné a mizerné. Nervěte tento efekt všude! Netvořte omalovánky. Čeho je moc, toho je příliš. A abych to jen utvrdil, ukázka vyloženě špatně provedené úpravy, odstrašující příklad. Když pominu to, že fotka sama o sobě žádný zázrak není (a tím nesplňuje první bod), třetí bod - omalovánky - je evidentní. Poskytuje také ukázku častých začátečnických chyb, třeba světlá obloha v okolí stromu v pravém horním rohu. Abych byl přesný, celou dobu trochu mystifikuji. Pojem HDR je přísně vzato postup, kterým se jakoby zvětší dynamický rozsah fotografie na vašem monitoru. Jinak řečeno, uvidíte i přepálená a podexponovaná místa dobře. Kouzlení s barvičkami se nazývá tone-mapping. To zmiňuji, jen abych učinil povinnosti zadost. Celý tento postup se zabývá kombinací obojího a nadále tomu budu říkat jednoduše HDR. Teď už se ale pusťme do samotného pracovního postupu… Co budeme potřebovat Fotoaparát Překvapivé, že? Ideální je na to zrcadlovka, případně kterýkoliv kompakt, který umí fotit do RAWu. Pokud to ten váš neumí, neznamená to, že je všechno ztracené. Je možné vytvořit více snímků s různou expozicí. Ale to je práce navíc a zabývat se tu tím nebudu. Jiné speciální nároky nejsou. Luminance HDR (qtpfsgui) http://qtpfsgui.sourceforge.net/ Tento program za vás oddře většinu práce - stará se o samotný efekt. Mám ho rád proto, že je k dispozici i pro Linux (pro Windows samozřejmě taky, dokonce i pro Mac). Nabízí celou řadu filtrů, některé použitelnější některé méně. Samozřejmě existují i alternativy. GIMP http://www.gimp.cz/ Známý program pro úpravu fotografií, nám poslouží na výsledné doladění. Někdo dává přednost Photoshopu, budiž, postup je obdobný. Nám chudým studentíkům postačí výborně. A jdeme na to 1. Výběr fotky Když už máme vše připraveno, jediné, co nám schází, je nějaká fotka. Skvělý HDR fotograf, Trey Ratcliff, říká, že se musíte naučit koukat a umět si představit, jak fotografie bude vypadat ve výsledku. Naučit se to není samozřejmě jen tak a chce to zkoušet a zkoušet. Proto nebude vadit, když ze začátku vybereme klidně i slabší fotografii a zkusíme, co to s tím udělá. Jen musíme počítat s tím, že neuděláme díru do světa a že není potřeba se s prvním pokusem chlubit. Na ukázku jsem si vytáhl z alba tuto fotografii z nedávné návštěvy Liberce. Pro ukázku by měla být postačující - máme tu jak velmi světlá, tak velmi tmavá místa, celkem pestrou scénu a Ještěd v dálce. 2. Luminance HDR Máme-li fotku, můžeme se vrhnout do prvního z programů - Luminance HDR. Příjemné na něm je už jen to, že dokáže načíst i RAW soubory. Stačí kliknout na Open HDR image a danou fotografii najít. Mám program v takové napůl přeložené verzi. Nevím, jak jste na tom vy. Doufám, že všechny popisky najdete bez problémů. Po úspěšném načtení fotografie bychom měli mít před sebou okno podobné tomuto: Co jaké tlačítko dělá si můžete vyzkoušet sami. Z těch nejdůležitějších je to nabídka Operator, která dává na výběr z možných filtrů. Osobně nepoužívám téměř nic jiného, než Mantiuk ‘06. V bloku o něco níže jsou pak nastavení daného filtru. Pokud zůstanu u Mantiuka, mám možnost tří hejblátek - první z nich je "Koeficient kontrastu". Čím bude toto číslo menší, tím více znát bude efekt. Na vašem vkusu a cítění je už najít co nejvhodnější číslo. Druhou možností je "Koeficient saturace". Díky tomu dosáhnete oněch úžasně, až kýčovitě, zabarvených fotografií. Čím je číslo vyšší, tím živější jsou barvy. Na druhou stranu pak budou upadat do šedi. "Detail factor" vám jaksi zvýrazní detaily. Vyšší čísla působí na fotografii dost zvláštně. K vytvoření upraveného snímku slouží dole vlevo tlačítko Tonemap. Ve stejném bloku je ještě možnost výsledné velikosti (Result Size). Pro zkoušení, jak to bude vypadat, doporučuji rozlišení okolo 1024x678px. Až budete spokojení, vytvořte obrázek v co největším rozlišení a nezapomeňte ho poté uložit. Já jsem si nastavil hodnoty popořadě na 0,150 - 1,700 - 1,0. Výsledkem je tento obrázek. To už vypadá celkem dobře, ale… 3. GIMP …stále to není ono. Okolo budovy a stromů nám to vytvořilo nehezky světlou oblohu, což působí zvláštně. Chtělo by to vůbec ještě některé detaily doladit - doostřit, upravit kompozici. Na řadu přichází GIMP nebo jiný program na úpravy fotografií. Základem je vzít jak původní fotku, tak novou fotku v HDR a pracovat s nimi, jako s dvěma vrstvami. Na pozadí mám původní obrázek, v hořejší vrstvě upravený. K němu jsem zároveň přidal masku. Místa, která se mi zdají příliš světlá mohu jednoduše pomocí masky částečně zprůhlednit. Pro ty, co s maskami pracují poprvé existuje spousta materiálu. Vhodné je pomocí naduplikované spodní vrstvy ještě ztmavit oblohu - pomocí opět nějaké masky a lineárního přechodu. Po úpravách můžeme docílit takovéhoto výsledku: Zbývá jen doostřit a je hotovo, můžeme slavit a plánovat skvělé zítřky: A to je vše. Skutečně. Ještě dodám, že toto je pouze návod. Nezaručí vám, že vaše fotky se hned začnou vystavovat a prodávat. Nezačnou. Ale můžete si prohlédnout pár fotografií, ke kterým se můžete časem přiblížit.

Čas načtení: 2021-10-18 05:32:34

Fotografie Fridy Kahlo objevené v roce 2003 jsou poprvé představeny v Praze

Výstava Frida Kahlo – Fotografie otevírá nový pohled na bouřlivý život jedné z nejtajemnějších a zároveň nejviditelnějších postav umění Latinské Ameriky. V Galerii hlavního města Prahy probíhá do 16. ledna 2022. Diego Rivera, Fridin manžel věnoval po její smrti v roce 1954 Modrý dům Mexiku a jeho lidu. To byl počátek dnešního Muzea Fridy Kahlo, jednoho z nejpopulárnějších muzeí na světě. Osobní archiv, zahrnující přes šest tisíc fotografií, výkresy, dopisy a typickou Fridinu garderobu, byl však otevřen teprve v roce 2003 a tehdy začalo jeho zpracování. Přestože pro Fridu měla fotografie velký význam, větší část její sbírky zůstala na přání Diega Rivery před veřejností skryta po dobu 50 let. K nalezeným fotografiím byl pozván přední znalec a historik Pablo Ortiz Monasterio, který uspořádal výsledný výběr a rozčlenil jej do šesti tematicky ucelených kapitol, které dnes tvoří tuto výstavu. Ta přináší 241 dosud neznámých fotografií, které zachycují různá období ze života Fridy, její rodiny, blízkých přátel, obdivovatelů a osobností, kterých si sama vážila. Kapitoly nesou názvy Původ; Modrý dům; Politika, revoluce a Diego; Rozbité tělo; Lásky a Fotografie. Kromě historické a umělecké hodnoty vystavených fotografií jsou některé z nich cenné i tím, že byly pořízeny slavnými fotografy, kteří se s Fridou přátelili, jako byli Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti, Pierre Verger a Lola Manuel Álvarez Bravo. Všechna díla zahrnutá do výstavy a mnoho dalších obsahuje katalogu k výstavě Frida Kahlo – Fotografie, který je výsledkem pečlivého výběru z tisíce různorodých fotografií. Fotografie provázela Fridu od dětství. Její dědeček i otec byli profesionální fotografové a ona sama se fotografii intenzivně věnovala. Během svého života také nashromáždila velkou sbírku daguerrotypií a pohlednic z 19. století, fotografií rodiny a přátel, působivých portrétů sebe sama včetně fotografií, do nichž všelijak zasahovala, upravovala je vystřihováním a vpisovala do nich různé dedikace, aby zdůraznila svůj osobní vztah k jejich obsahu. Pro Fridu byla fotografie nejen dokladem prožitých událostí, představovala pro ni trvalý kontakt s blízkými a mnohdy sloužila jak výchozí materiál pro její malbu. Právě po objevení archivu Fridy Kahlo se jasně ukázalo, že mnoho jejích děl má svůj původ ve fotografiích. Klíčovou roli v její tvorbě sehrála například její inspirace otcovými fotografickými autoportréty. V interview pro CBC Radio připomněl Pablo Ortiz Monasterio, že samotná sbírka fotografií, způsob, jakým byla shromážděna a jak se s ní pracovalo, vytváří intimní, avšak v mnoha ohledech barvitější a úplnější obraz malířčiny osobnosti. Ať vědomě, či nikoliv nám umělkyně díky úžasné rozmanitosti pečlivě uchovaných fotografií odhaluje složitou strukturu vlastní identity, kterou jsme dosud znali výhradně z řady více jak 50 malířských autoportrétů, v nichž otevřeně odhaluje své nitro, vždy s hrdostí a důstojností navzdory všem strádáním a fyzickému utrpení. Výstava je pohledem za zrcadlo těchto autoportrétů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-10 11:21:45

Jak udržet pořádek ve fotkách a bezpečně je zálohovat

Organizace fotografií Fotografie se rychle hromadí, a proto je důležité pravidelně je procházet, aby v nich byl pořádek a mohli jste jednotlivé snímky snadno najít. Smazání duplikátů, nevydařených snímků a všeho nepotřebného je nutností. Doporučujeme třídit fotografie na počítači, kde je budete mít nejlépe zorganizované a snadno s nimi pracovat. Jak často budete organizovat, záleží na množství fotografií a vaší dostupnosti, ale nedoporučujeme to odkládat na později, protože čím déle organizaci necháte, tím více času a energie vás bude stát. Udělejte si z toho rutinu, stejně jako s úklidem domácnosti. Třídění fotografií je svým způsobem také úklid. Konkrétní systém organizace fotografií je na vás. Nám se osvědčilo třídit složky podle let, měsíců a konkrétních událostí. Můžete také jednotlivým souborům přiřazovat tagy pro dokonalý přehled jako například tagy s jmény osob nebo místy, kde byly fotografie pořízeny. Díky tomu bude vyhledávání jednodušší a rychlejší. unsplash mobil Kde fotky zálohovat a kde raději ne Většina lidí má napříč svými zařízeními tisíce, někteří i desetitisíce fotek, a tak může být kapacita jednotlivých zařízení moc malá. Technologie jsou spotřební zboží a jejich spolehlivost rozhodně není stoprocentní. Naštěstí dnes můžeme vybírat z několika možností, jak zálohovat data na různých místech najednou. Pojďme se na ně podívat. ⬇️ Mobil Ukládání fotografií pouze v mobilním telefonu není rozumné. Ztráta nebo poškození mobilního zařízení se jednoduše může stát a pouhé spoléhání se na jeden mobil je riskantní. Doporučujeme alespoň fotky v mobilu ukládat na SD kartu, kterou můžete jednoduše vyndat a vložit do jiného mobilu, kdyby ten starý dosloužil. A také telefon propojit s cloudem, kam se budou automaticky nahrávat, ale o tom ještě později. Pevný disk počítače Počítač je skvělý na organizaci fotografií, ale stejně jako mobilní telefon může být náchylný k poruchám. Fotografie v počítači můžete uchovávat, ale doporučujeme přidat i další místo pro zálohování jako externí disk nebo cloud. unsplash SD karta do počítače Externí Disk Externí disk je spolehlivější než předchozí možnosti. Zálohovaná data byste měli mít vždy na samostatném disku, který nepoužíváte pro jiné účely. Když budete kombinovat disk se zálohou jiných dokumentů a budete ho pravidelně používat na různých zařízeních, procesor disku se bude výrazně opotřebovávat. Cloud Cloudové úložiště je nejspolehlivější možností. Máte k souborům přístup kdekoliv a kdykoliv, často si můžete synchronizaci nastavit automaticky a vaše data jsou bezpečně uložena na serverech a pravděpodobnost ztráty je v podstatě rovna krachu těchto firem, tedy v podstatě nulová. Existuje několik cloudových služeb, které můžete využít pro zálohování fotografií: Google Fotky iCloud OneDrive Mega Vyvolej.to Fotokniha Fyzická podoba Nejkrásnější a nejdůležitější vzpomínky si zaslouží být fyzicky přítomné. I přesto, že technologie nám umožňují snadné uchování fotografií, prohlížení fyzických fotek má své kouzlo. Nezapomínejte si tedy i pravidelně fotky vyvolat a poskládat fotoalbum, nebo vytvořit fotoknihu, fotoobrazy či ozdobit lednici fotomagnety. Technologie jsou super, ale tradiční vyvolané fotografie mají stále něco do sebe. — A jak řešíte třídění a zálohování rodinných fotografií vy?  

Čas načtení: 2024-04-19 13:00:13

Letos bude 94 % všech fotek pořízeno na smartphone. Kolik jich vyfotí denně průměrný Američan?

Společnost Phototutorial a její redaktor a analytik Matic Broz zveřejnili zajímavá data ohledně fotografií v letošním roce i v celé téměř dvou set leté historii fotografií jako takových. To nejzajímavější je, jakým způsobem roste počet fotografií pořízených každý den a jak výrazně roste počet fotografií pořízených smartphony na úkor klasických fotoaparátů. Kolik bude v roce 2024 fotografií? V roce 2024 bude pořízeno 1,93 bilionu fotografií Denně pořídíme 5,3 miliardy fotografií, tedy 61 400 fotografií za […]

Čas načtení: 2020-12-02 19:21:37

Fotografií roku 2020 se v soutěži Czech Press Photo stal snímek muže v dezinfekční bráně

Fotografií roku se v 26. ročníku Czech Press Photo stal snímek Romana Vondrouše z ČTK, který zachytil muže procházejícího dezinfekční bránou. Mezinárodní porota vybrala vítěze z více než pěti tisíc snímků od 288 autorů. „Fotografie roku má zobrazovat nejdůležitější téma uplynulého roku. Tou byla a stále je jednoznačně pandemie koronaviru. Asi každý očekával fotografii chodce s rouškou v prázdné Praze. Vítězný snímek však upozorňuje na současnou situaci trochu jinak a ve zkratce popisuje život, který nyní prožíváme. Účastník Národního průmyslového summitu 2020 konaného v Betlémské kapli prochází dezinfekční bránou. Výtvarně čistý obraz vyvolává pocity izolovanosti, únavy, rezignovanosti a obav. Klade otázky: Je toto norma? Součást nového běžného života? Jaká nás čeká budoucnost?“ shrnuje předseda poroty Joe Klamar. „Fotografii jsem pořídil 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze, kdy účastníci Národního průmyslového summitu museli projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. Už při příchodu ke vstupu do Betlémské kaple mě tato scéna zaujala. Začal jsem rychle fotografovat příchozí, protože do začátku konference zbývalo pouze pár minut a většina účastníků již byla v sále. Dvě dezinfekční brány stály těsně za dveřmi a zrovna v tu chvíli do nich pronikal i sluneční svit, který v kombinaci s proudící dezinfekcí dotvořil zajímavou světelnou atmosféru. Měl jsem štěstí, že muž zachycený na snímku, jako jeden z mála příchozích, neměl nasazenu roušku a v jeho tváři se značily jakési odevzdané emoce a únava z této nelehké doby, kterou všichni procházíme,“ popisuje vznik fotografie Roman Vondrouš. V letošním ročníku bylo vypsáno sedm fotografických kategorií. Soutěžilo 288 fotografů, kteří přihlásili přes pět tisíc fotografií. Příspěvky byly přihlašovány elektronicky v průběhu celého měsíce září. Odborná mezinárodní porota pracovala ve dnech 14. až 15. října v galerii Czech Photo Centre ve složení Joe Klamar z Agence France-Presse, reportážní fotografka z USA Nicole Tung, australský fotograf Chris McGrath z Getty Images, český fotograf Herbert Slavík a šéf fotobanky ČTK Petr Mlch. Součástí soutěže je od počátku Grant Prahy – roční tvůrčí stipendium pražského magistrátu na fotografování proměn hlavního města. Postupně tak vzniká obsáhlá sbírka souborů fotografií, které dokumentují Prahu a její vývoj. Grant Prahy vybral osobně pražský primátor Zdeněk Hřib. Letošním držitelem se stal Amos Chapple, který získal Grant Prahy se svým projektem Střešní strážci Prahy. „Fotografický cyklus Střešní strážci Prahy je jedinečný v tom, že sice zobrazuje poměrně neměnné téma, jako je pohled na město a jeho panorama, zároveň ale rozehrává příběhy postav, soch, které na okolní prostor reagují. Hrdě se nad ním tyčí, hlídají ho a vzdávají mu hold. Zpřístupňuje také podmanivost našeho města z perspektivy, která je běžně lidem nepřístupná, zapovězená. Symbolicky nám tak tento svět otevírá,“ popisuje pražský primátor Zdeněk Hřib. Výstava vítězných a dalších vybraných fotografií 26. ročníku soutěže Czech Press Photo se uskuteční v prostorách Národního muzea. Výstava začne až následující rok.   VÝSLEDKY CZECH PRESS PHOTO 2020 AKTUALITA 1. místo: Lukáš Kaboň / Deník / Střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava (FNO) Dvaačtyřicetiletý muž postřelil brzy ráno v čekárně traumatologické ambulance Fakultní nemocnice Ostrava (FNO) celkem devět lidí, 10. prosince 2019 v Ostravě. Čtyři pacienti přišli na místě o život, tři další lidé podlehli způsobeným zraněním. 2. místo: Tomáš Benedikovič / Denník N / Kočner Marian Kočner obklopený zakuklenci u specializovaného soudu v Pezinku. 27. února 2020. 3. místo: Jaroslav Novák / TASR / Loučení s koronou Lidé se baví během hostiny za přibližně půlkilometrovým stolem na pražském Karlově mostě 30. června 2020. Velkolepá hostina měla být podle organizátorů jakýmsi symbolickým rozloučením s koronavirovou krizí.   REPORTÁŽ 1. místo: Roman Vondrouš / ČTK / Dezinfekce Účastníci Národního průmyslového summitu 2020 museli 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / JIP během pandemie koronaviru Zdravotníci a lékaři ošetřují pacienty nakažené covidem-19 na jednotce intenzivní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, 29. března 2020. 3. místo: Jarmila Štuková / Váleční koně v Sýrii Podle Světové organizace arabských koní (WAHO) se z 8500 registrovaných arabských koní na 3000 ztratilo v syrské občanské válce.   KAŽDODENNÍ ŽIVOT 1. místo: Martin Divíšek / EPA / Praha za dob koronaviru Praha se vylidnila, lidé zpomalili, na Karlově mostě byla slyšet hučící Vltava. Celá země si musela zvykat na život v rouškách. 2. místo: Irena Zlámalová / Jeden rok v životě jedné holky Anně Julii Slováčkové byla diagnostikována rakovina prsu. Je jí 24 let. Fotografie zachycují devět měsíců jejího života s touto zákeřnou nemocí. 3. místo: Kevin V. Ton / Jízda historickou tramvají Povinnost používat roušky se vrátila. Česká republika, Praha, 12. září 2020.   UMĚNÍ A KULTURA 1. místo: David W Černý / Reuters / Cirk La Putyka během omezeného vycházení Členové umělecké skupiny Cirk La Putyka vystupují v ulicích Prahy, aby pobavili obyvatele, kterým vláda České republiky omezila pohyb z důvodu zpomalení rozšíření koronaviru. 2. místo: Matej Kalina / News and Media Holding / V první linii Slovenské Divadlo Andreje Bagara v Nitře po první vlně pandemie covidu-19 odehrálo představení pro personál z první linie, který se staral o lidi zasažené nákazou. Na představení se tak přišli podívat zdravotníci a záchranáři z Nitranského kraje. 3. místo: Zdeněk Dvořák / Humberto pod rouškou Cirkus Humberto je jediný cirkus, který čekal měsíc na štaci a doufal, že se situace změní. Ostatní cirkusy jsou od začátku zpět ve svých zimovištích. Nouzový stav je potkal těsně poté, co se cirkus v Brně postavil a bez jediného odehraného představení.   SPORT 1. místo: Richard Dömös / Sluneční hodiny Spojení času a pohybu. Noční fotka z Bratislavy u slunečních hodin zachycuje Michala Kovačoviče, jednoho z předních BMX jezdců Slovenska. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / Diváci sledují fotbal v autokině po obnovení nejvyšší fotbalové soutěže Fanoušci sledují zápas FC Viktoria Plzeň proti AC Sparta Praha v autokině v Plzni, 27. května 2020. 3. místo: Barbora Reichová / ČOV/ Nezlomní olympionici Série zachycující trénink a přípravu nejlepších českých sportovců během nouzového stavu způsobeného epidemií nemoci covid-19, díky čemuž byla plošně uzavřena veškerá sportoviště.   PORTRÉT 1. místo: Jano Stovka / Herci Genius loci Státního divadla Košice. Portréty herců. 2. místo: David Neff / MAFRA, a.s./ Sestřičky po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce Zdravotní sestry po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce. Zdravotníci bojují o životy pacientů ve dvanáctihodinových směnách ve speciálních ochranných skafandrech a jejich tváře devastují respirátory. 3. místo: Richard Dömös / Karanténa Tato série zprostředkovává pocity fotografa během návštěv svých nejbližších v období karantény.   ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ 1. místo: Petr Toman / Projekt Hydronaut Třináct let strávil Matyáš Šanda stavbou podvodní laboratoře, která bude sloužit i kosmickému výzkumu. V srpnu 2020 se stanice nazvaná DeepLab H03 poprvé ponořila. Dvojice potápěčů v ní strávila rekordních sedm dnů vyplněných vědeckými pozorováními. 2. místo: Tomáš Predajňa / Zlomený velikán V 16. století popsal kartograf Sebastian Münster ledovec Rhône jako děsivě obrovskou ledovou masu. 21. století je svědkem jeho zániku i pokusů o oddálení jeho konce. 3. místo: Martin Veselý / MAFRA, a.s. / Uzavřená zoo Koronavirová epidemie si vyžádala sérii přísných opatření i v Safari Parku Dvůr Králové, který byl od poloviny března pro návštěvníky uzavřený. Na snímku jde ošetřovatel krmit mládě marabu, proti mému fotoaparátu letí volavka obrovská.   PARTNERSKÉ CENY Canon Junior Award pro mladého autora získala Monika Řeháková za portrét s názvem Skrze. Cenu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové získal Milan Bureš z týdeníku Respekt za sérii Medici na ulici. Cenu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) získala Lenka Klicperová se sérií Turecká invaze. V rámci hodnocení letošního ročníku soutěže Czech Press Photo zároveň zasedala online pětičlenná dětská porota složená z členů Dismanova rozhlasového dětského souboru. Ta společně s mezinárodní porotou vybrala jako nejlepší snímek fotografii Matka borovic od Aleše Bílého. Speciální stipendium ČTK pro mladého autora nebo autorku do 26 let, které bude probíhat přímo v této agentuře, získal David Stejskal se sérií Medici na ulici. Nově soutěž Czech Press Photo začala spolupracovat se společností Samsung, která udělila cenu Davidu W Černému za sérii ze zrušeného Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Čtenáři časopisu Lidé a Země vybrali prostřednictvím online hlasování snímek Jaroslava Nováka Loučení s koronou. Nominované fotografie naleznete ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-13 13:35:32

Toyen a Emila Medková v brazilském magazínu Agulha Revista de Cultura

Latinská Amerika, zejména její aktivní umělci a umělecké tvorbě nakloněná veřejnost, byla po celý rok 2019 v příjemném závoji entuziasmu podníceného 100. výročím vzniku surrealismu. V Kostarice a Chile uspořádali přední umělecké osobnosti soudobého surrealismu mezinárodní výstavy uvádějící díla nejen nynějších výtvarných a literárních nadrealistických autorů, ale připomínajících se vší důstojností velikány hnutí, jejichž tvorba se uzavřela třeba i před řadou desetiletí. Kostarickou výstavu s působivým nadhledem v titulu, 100 años no es nada… (100 let není nic…), zorganizoval výtvarník, básník a editor Alfonso Peña pod záštitou Agorart Grup, magazínu Revista Matérika a Kostarické univerzity. K výstavě vydali rozsáhlý elektronický katalog. Aktuálně reprezentuje sto třicet výtvarníků a literátů z řady zemí (deset je z České republiky) a současně má platností trvalého dokumentu už nyní historické hodnoty. Chilská výstava byla v podzimních měsících v metropoli Santiago de Chile, v kulturním centru Roberta Matty. Její příprava byla v péči teoretika, výtvarníka a básníka Enrique de Santiaga a jeho surrealistických druhů. K účasti pozval přední současné výtvarné a literární surrealisty z řady zemí, také čtyři z Moravy. Století trvání surrealismu měl po celý předešlý rok ve štítu webový magazín Agulha Revista de Cultura. Nyní je vydáván ve dvoutýdenní periodicitě v Brazílii portugalsky a anglicky. Hlavním editorem je neúnavný Floriano Martins, znalec výtvarné kultury a literatury nejen Latinské Ameriky. Z článků od rozličných autorů z různých zemí sestavil mj. seriál věnovaný dámám umělecky aktivním v surrealismu. K seriálu napsal obsáhlý editorial. Floriano Martins: Svoboda žen v uměleckém vyjádření (Vybrané pasáže se souhlasem autora)      Maria Estela Guedes (Portugalsko, 1947) poznamenává, že v její zemi je pro většinu intelektuálů surrealismus něco, co patří minulosti. K odstranění této zvrácené logiky je nutné uvést surrealismus do současnosti. To by bylo nemožné bez zjištění jeho hlavních dilemat a selhání.            Jak přijatelné je být surrealistou? Slyšíme implicitní ozvěnu této falešné otázky, která představuje výjimečný soud podzemních rukou stoupenců, kteří surrealismus ponořili do sítí temného ducha a naprostého nedostatku uměleckého talentu. Ti, kdo opakují takové slepé linie, jsou těmi, kteří popírají schopnost světa obnovit se. V patu opakování je trojice poezie-láska-svoboda, která zůstala uvnitř bez vyhlídky na obnovu, a to i bez toho, aby byla v té době splněna, jak se tvrdilo. Jako příklad uvedl Vratislav Effenberger (Česká republika, 1923–1986), že tato utopická maxima jen mohla umlčet vše, co stále zářilo surrealismem. A poukazuje na to, že ulice, na nichž surrealisté hledali nádherné, se mezi válkami změnily. Ulice zázraku hledaly další ohyby a útesy. Bojové mechanismy samy nalezly nové triky, a zatímco se odvíjely také překážky, další impulsy určovaly, bez roztrhané přítomnosti dogmat, nové ztělesnění touhy, novou stránku čtení snů a humoru. Surrealismus nějak překonal surrealistické neřesti a stal se nejvlivnějším proudem myšlenkových a estetických perspektiv 20. století.          Hanebným aspektem surrealismu ovšem je, že nepřijal imperativní povstání proti brutální misogynii, která ovládla společnost, zejména v psychiatrickém prostředí od konce devatenáctého století. Diane di Prima (USA, 1934) shrnuje: Když se muži bouřili, byli romantičtí, svobodní. Ženy, které se bouřily, byly klasifikovány jako bláznivé. Když nám další z přítomných žen, Beatriz Hausner (Chile, 1958), řekne, že příroda je pouze aspektem reality a že má zájem prozkoumat neomezenou realitu, neskutečnost, vede nás to k tomu, abychom si mysleli, že nemohou existovat hranice vnímání ani nástroje pro objevování nepochopitelných labyrintů reality. Koncepčně by surrealismus byl paradoxem. Breton obhajoval poskytování myšlenkového produktu jen kvůli tomu, že zapomněl, že hodnota myšlenky spočívá v jejím smyslu, nebo spíše ve vyjádření a vnímání tohoto smyslu. Skoro jednomyslné odmítnutí základů estetiky surrealismem je dalším řetězcem protikladů, protože bez estetické dimenze neexistuje stvoření. Toyen a Emila Medková V zářijovém čísle Agulha Revista de Cultura (141/2019) Floriano Martins přinesl bohatou ukázku z tvorby Toyen, jejímiž kresbami ilustroval všechny texty toho čísla. Napsal k tomu: Mezi těmito dámami je nutné počítat s přítomností Toyen (Marie Čermínová, Česká republika, 1902–1980), nesmírně plastické umělkyně, zakládající členky Surrealistické skupiny v Československu v roce 1934. Její erotickou nejednoznačností jsem snad vzbudil největší zájem veřejnosti a kritiků o význam uměleckého stvoření této výjimečné umělkyně. A o pět čísel později, v polovině listopadu 2019, dostalo v Agulha Revista de Cultura široký prostor umění fotografie Emily Medkové. Publikovaný materiálu Martins čerpal z knihy Krzysztofa Fijałkowského, Michaela Richardsona a Iana Walkera Surrealism and Photography in Czechoslovakia: On the Needles of Days (Surrealismus a fotografie v Československu, Na jehlách dnů), New York, Ashgate Publishing, 2013. Emila Medková – Kouzlo zoufalství (Vybrané pasáže se souhlasem editora Floriana Martinse)      Dílo Emily Medkové představuje jeden z nejvíce udržovaných a kriticky zapojených příkladů surrealistické dokumentární fotografie. Viděno však bylo jen zřídka mimo Českou republiku při výstavě nebo reprodukci. Tato neviditelnost, zrozená v roce 1928 a aktivní od konce čtyřicátých let až do několika let před smrtí umělkyně v roce 1985, odráží fantomovou existenci poválečné české surrealistické skupiny, jejíž byla členem.      Významné místo Medkové v historii poválečného českého surrealismu se odráží také v jejím postavení v rámci toho, co lze oprávněně nazvat tradicí české surrealistické fotografie, trvající téměř sedmdesát let. Ačkoli materiál v terénu je snadněji dostupný od sametové revoluce 1989, tato zajímavá historie zůstává divákům mimo střední Evropu téměř neznámá a bližší inspekce odhaluje bohaté kontrasty k severoevropským surrealistickým fotografiím.      Po krátké přestávce, nastalé bezprostředně po ukončení nepřátelství v letech 1946 až 1948, nastalo mezi stalinistickým státem a Československem další období kulturní represe, které mělo trvat příští čtyři desetiletí. Surrealismus a jeho výsledky byly silně cenzurovány státními sdělovacími prostředky. Zejména Teige, jehož předválečné postavení bylo charakterizováno odhodláním sladit surrealistické ideály se stranickými politickými revolučními požadavky, úřady pronásledovaly do té míry, že jeho předčasná smrt jen o několik měsíců později byla široce interpretována jako přímý důsledek tlaku státu a policie. Za těchto podmínek mohla být jakákoli organizovaná surrealistická činnost v Československu jen pod podmínkou skrytí a po většinu daného období neměla skupina k dispozici žádnou možnost veřejné prezentace. Interní skupinové časopisy „publikované“ v jedné kopii: Znamení zvěrokruhu (1951, 10 čísel) a Objekt (1953–62, pět čísel), měly Medkovou jako hlavní přispívatelku. Je pozoruhodné, že právě v této době došlo u Medkové k důležitému posunu od inscenovaných fotografií, které připomínají předválečný rozkvět francouzského surrealismu, směrem k celkově tvrdším a kritičtějším dokumentárním dílům.      Dva z Medkové hlavních cyklů seskupujících obrázky se společným tématem se jmenovaly Uzavřeno a Znamení. Tato tendence koncipovat svou praxi spíše v podobě cyklů, než izolovaných fotografií je pro českou surrealistickou fotografii typická a přispívá k pocitu, v němž by se obrázky měly číst jako součást probíhající debaty, jako důkaz neustálé ostražitosti nad každodenním světem.          Fotografie jako Explosion naznačovaly, že struktura městského prostředí začala mutovat v soucitu s měnící se mentální morfologií kolem ní. Daleko od magické Prahy, dnešní medové turistické pasti, se v roce 1959 mohl dům stát žalářem, monochromatickým zachycením povrchů odhalujících trhliny. Dokumentární práce Medkové a sociální realita, s níž se konfrontovala, byla tady a dnes skutečným každodenním prostředím kolem ní. Od počátku 50. let začala sledovat konkrétní pražské čtvrti Libeň a Karlín, se zaměřením na ulice s levnými obchody. Ačkoliv v 60. letech nebylo snadné číst přesný předmět výsledných fotografií. Vytrvale zůstávaly ve své fakta, vždy ukazovaly skutečné, konkrétní (a obvykle statické) věci.      Fotografie jako Explosion naznačují suchý, hořký humor typický pro básně a obrazy poválečného českého surrealismu. Ale není to ten, který snadno umocňuje Bretonův černý humor charakteristický pro francouzský surrealismus během 30. let a po nich. Jak už Češi poznali, podmínky pro jejich smích byly nyní radikálně odlišné. Vratislav Effenberger, který po smrti Teiga převzal účinné vedení skupiny, si uvědomil, jak všudypřítomná a konkrétní povaha fotografií učinila z nich vhodného svědka.      Debaty ve skupině od roku 1951 dále zdůrazňovaly nejen jejich naléhání na konkrétní, kritický postoj vůči novým materiálním podmínkám, ale také vyžadovaly nutnost přehodnotit a kritizovat vlastní zásady surrealismu a jeho mytologii. Důkazy z interních šetření, kterých se Medková účastnila, prokázaly upřímnou připravenost zpochybnit a revidovat francouzský i český surrealismus předválečných let, sebekritický a reformistický přístup, který se zdá být mnohem plašší v reformované skupině kolem Bretonu v poválečné Paříži. Hnutí Devětsilu 20. let často vyznávalo slunný optimismus o moderním světě a jeho slibu pro novou českou společnost. 30. léta českého surrealismu už obsahovala také prvky, které nyní vypadaly nehanebně pozitivní. Effenberger měl zpočátku dokonce vážné pochybnosti o pokračující relevanci pojmu surrealismus, přičemž upřednostňoval pojem objektivní poezie, aby zdůraznil kolektivní odhodlání opustit utopický, imaginativní tah surrealismu 30. let.      Medkové záznamy městských duchů, jako je Torso 1965, se tedy zdají být mezi reflexí a přehodnocením možností surrealistického obrazu. Často se jeví, že jsou výsledkem stálého pohledu spíše než štěstí, a někdy mají mnohem více společného s pozdějšími, konceptuálnějšími proudy evropské dokumentární fotografie než s podivnými hrami typického surrealistického umění a fotografie. Tyto obrazy však často také velmi připomínají proudy českého surrealistického malířství, s nimiž by byla Medková velmi dobře obeznámena.       Medková pokračovala ve své kariéře obrazy zdí (to byly doslova konfrontace s fyzickými překážkami, které lze dobře číst jako nepřátelské zadržování a politické slepé uličky). Zejména v 60. letech 20. století byly fotografie z cyklu Crevices umístěny na detailech povrchů, které byly součástí částečného rozkladu, který nabídl nápadnou paralelu s vývojem české abstrakce v malbě. Stejně jako na Západě měla tato informální tendence významné kořeny v surrealistickém umění a Mikuláš Medek byl jedním z hlavních účastníků jejího vývoje.         K surrealistické skupině se znovu připojila v roce 1975, rok po smrti manžela. Později projevila nezájem o vystavování své práce a spokojenost s tím, že její neúspěch v jakémkoli komerčním smyslu ji udržel volnou, aby mohla pokračovat ve své práci bez zásahů. Zvýšená očekávání se však ukázala jako krátkodobá. Na konci 60. let byla opět obnovena státní kontrola, tentokrát na dalších dvacet let. Závěrečný cyklus fotografií Medkové byl nazván Konec iluzí, a ačkoli obsahoval témata a místa známá z dřívější práce, odvozoval také zvláště kyselé potěšení z toho, že konečně obrátila objektiv od města, na opuštěná místa.      Jak nám zkušenosti z historie říkají, civilizace neumírají v důsledku svého ekonomického kolapsu, ale proto, že funkční a využívané hodnoty těchto systémů s vývojem ustupují, což se děje tak dlouho, dokud neztratí všechen skutečný obsah.   Floriano Martins (*1957, Fortaleza, Brazílie) je brazilským básníkem, výtvarníkem, editorem, esejistou a překladatelem renomovaným v orientaci na latinskoamerickou a portugalskou literaturu v oblasti poezii. Také fotografuje, tvoří surrealistické koláže. Je velkým příznivcem českých surrealistů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-09-18 13:35:01

Prestižní fotografové odmítli účast v soutěži Czech Press Photo, její ředitelka kritiku odmítá

Známí čeští fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík se odmítli zúčastnit letošního ročníku soutěže Czech Press Photo (CPP). Její ředitelce Veronice Souralové odeslali otevřený dopis, ve kterém mimo jiné kritizují netransparentnost soutěže. Ta jejich tvrzení odmítla s tím, že transparentnost zaručuje jednak anonymní prezentace soutěžních prací, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Pro většinu populace v ČR je CPP vnímaná jako soutěž nejvyšších kvalit, uvedl na svém facebookové profilu Tomki Němec, kterého ostatní fotografové pověřili funkcí „mluvčího“ „Původně byla snaha dělat soutěž především pro profesionály, tedy fotografy s jistou erudicí, garantující profesionální přístup a kvalitu. Dle názoru signatářů dopisu se soutěž v průběhu let posunula mimo rámec profesionálů a její náplň neodpovídá tomu o co se marně léta snaží – přiblížit a napodobit soutěž světového renomé – World Press Photo,“ sdělil Tomki Němec. „Po loňské epizodě s Fotografií roku, která rozdělila fotografickou obec na dvě části a po udělení Grantu Prahy tehdejší primátorky Krnáčové ve výši ca 120 tisíc Kč (z veřejných prostředků) fotografickému souboru, který svojí kvalitou nemohl přesvědčit snad nikoho soudného, natož kdo se v oboru pohybuje a vyzná, jsme iniciovali schůzku s organizátory CPP a předložili řadu návrhů, které by soutěž posunuly směrem k profesionálům, a tudíž i k jiné úrovni, než kam se v posledních letech dostala. Jedním z důležitých bodů byl požadavek na transparentnost soutěže, možnosti veřejného sledování hlasování poroty (tak, jak to v podobné soutěži již roky funguje třeba v Mad'arsku), obměně předsedy poroty apod. Bohužel, v zásadních věcech zůstalo při starém,“ zdůraznil Tomki Němec. Zmíněnou fotografií loňského roku byl snímek volného fotografa Lukáše Zemana, který podle něj zachycuje samici orangutana s umírajícím potomkem na Borneu. To ale vzbudilo debatu, zda malý orangutan opravdu umírá, nebo třeba jen odpočívá. Podle kritiků je totiž možné, že vyznění snímku bylo posunuto zavádějícím popiskem. Za snímek se ale postavil tehdejší předseda poroty Petr Josek, který působil mimo jiné v agentuře Reuters a je autorem Fotografie roku soutěže Czech Press Photo 1997. Zdůraznil, že nezaznamenal žádný pokus o „šizení či obcházení pravidel“. Několik fotografů (mezi nimiž byla i většina autorů nynějšího otevřeného dopisu) v čele a Andrejem Bánem, členem mezinárodní poroty CPP v letech 2000 až 2004, tehdy zareagovalo na zmíněné vítězství otevřeným dopisem, ve kterém mimo jiné kritizovali netransparentnost hlasování a nejasná kritéria při hodnocení fotografií. Vyslovili se také pro omezení účasti neprofesionálních fotografů: „Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu. Namísto vymýšlení nových kategorií bychom upřednostnili léty vyzkoušené, které jsou základem fotožurnalistiky a dokumentu. Pro Czech Press Photo byla vzorem World Press Photo a z našeho pohledu bychom tuto cestu neměli opouštět. I mezi neprofesionály, tedy těmi, které fotografie primárně neživí, jsou výborní fotografové. Czech Press Photo ale byla a podle názvu je především soutěž fotožurnalistická. Měla by proto především hodnotit fotografie určené ke zveřejnění v médiích.“ Podle Tomkiho Němce je CPP soukromá organizace s vlastníkem a je tudíž jasné, že si může pořádat a vést soutěž tak, jak chce. Sám se jí ovšem dlouhodobě neúčastní: „Osobně jsem se této soutěže za celou dobu účastnil dvakrát či třikrát, vyhrál jsem první cenu a také Grant města Prahy (který jsem v celé výši 120 tisíc Kč vrátil), ale se soutěží se před mnoha lety sám rozloučil. Rozloučil jsem se i s jinou soutěží, nesrovnatelně náročnější a z pohledu světa mimo ČR důležitější – se soutěží World Press Photo, kde jsem byl i dvakrát oceněn. Soutěžit ve fotografii mne přestalo jakkoli naplňovat. Přesto respektuji a podporuji touhy kolegů a jejich zájem o návrat ke kvalitní PRESS fotografii a o kvalitní PRESS soutěž, která byla kdysi “novinářská”.“ Veronika Souralová zveřejnila svou odpověď rovněž ve formě otevřeného dopisu, ve kterém mimo jiné zdůrazňuje, že „transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje.“ Navíc podle ní letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Otevřený dopis Veronice Souralové Vážená paní ředitelko, uplynul necelý rok od našeho společného setkání, kdy jsme Vám představili své návrhy, jakou cestou by se mohla soutěž Czech Press Photo (CPP) ubírat, co na ní zlepšit a jak motivovat fotožurnalisty k účasti v ní. Šlo nám zejména o to, aby fotožurnalismus v dnešní nelehké době nejen přežil, ale aby byl opět vnímán jako respektovaný obor, který pravdivě reflektuje dobu, ve které žijeme. A také o to, jak soutěž učinit transparentní. Po otevřené výměně názorů jsme odcházeli s příslibem, že naše připomínky respektujete a budete se jimi zabývat. Před několika dny byl zahájen 25. ročník soutěže. Z našich podnětů a připomínek se však do pravidel promítlo pouze omezení účasti amatérských fotografů. Snad to bylo proto, že jste si sama vědoma pochybení z loňského ročníku, kdy se Fotografií roku stal snímek, jehož důvěryhodnost nemohl autor doložit. Ani po vzrušené debatě, kterou jsme v médiích a na sociálních sítích otevřeli, porota výsledek nerevidovala. Pro nás, profesionály, to bylo velké zklamání. V době, kdy se žurnalistika nachází v krizi, demokratické státy bojují s fake news a svět se stává víc a víc nepřehledným, zvítězí v soutěži novinářské fotografie takto sporný snímek. Jsme fotožurnalisté a náš obor se řídí jasnými pravidly. Taková fotografie by se soutěží jako World Press Photo nebo Picture of the Year nemohla zúčastnit, natož je vyhrát. Ignorování řady našich dalších připomínek nás utvrdilo v přesvědčení, že nemá smysl se soutěže CPP nadále účastnit. Není pro nás důležité ocenění v soutěži, která se navenek tváří hrdě a sebejistě, mediálně se prosazuje jako etalon kvality českého fotožurnalismu, ale přitom v ní dochází k takovým zásadním selháním a pochybením. Akceptujeme skutečnost, že jste vlastníkem značky Czech Press Photo a nastavení pravidel soutěže i výběr poroty je zcela ve Vaší kompetenci. Pro nás, profesionály, však soutěž ztratila kredit, který si mnoho let budovala. Jubilejního 25. ročníku soutěže Czech Press Photo se účastnit nebudeme.   Odpověď Veroniky Souralové Soutěž Czech Press Photo slaví čtvrtstoletí od založení a přihlašování soutěžních příspěvků je v plném proudu. Uzávěrka soutěže CPP je 30. září. Jedná se o tradiční zcela dobrovolnou soutěž, která již 25 let slouží fotografům jako platforma pro jejich osobní prezentaci a formou výstav pro širokou veřejnost. Kvalita soutěže je určována kvalitou zaslaných příspěvků. Porota má za úkol vyselektovat nejlepší fotografie. Fotografie roku vždy vzbuzuje a bude vyvolávat emoce i polemiku, ale jedná se o rozhodnutí odborné renomované mezinárodní poroty. Transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Navíc letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. A protože nám jako organizátorům leží na srdci kvalita a hodnověrnost současného fotožurnalismu, pořádáme u příležitosti jubilejního ročníku 9. října na Novotného lávce konferenci o roli obrazového novinářství v dnešní digitální době. Konference se účastní hosté z celého světa v čele s programovým ředitelem soutěže World Press Photo Davidem Campbelem, v panelu zasedne šéfredaktor časopisu Reportgage Colin Jacobson. Za domácí vystoupí např. šéf fotobanky ČTK Petr Mlch, šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský, spisovatel a novinář Ondřej Neff a další. Věřím, že nás čeká podzim plný kvalitního fotožurnalismu a budu jen ráda, pokud se do debat zapojí co nejvíce fotografů.

Čas načtení: 2024-08-09 16:30:46

Instagram se dočkal malé revoluce. Umožní vám sdílet až 20 fotografií najednou

Sociální síť Instagram rozšiřuje možnosti pro své uživatele Dosavadní limit 10 fotek a videí v jednom příspěvku narostl na dvojnásobek Novinka je dostupná pro všechny uživatele, nicméně může trvat, než bude zpřístupněna také pro váš účet Sociální síť Instagram stojí na sdílení fotografií. Zatímco v začátcích bylo možné sdílet vždy jen jednu jedinou fotografii v rámci příspěvku, postupem času populární sociální síť umožnila přidat více fotografií do karuselu, konkrétně až 10 snímků. Některé služby nicméně začaly nabízet možnost vytváření koláží z vícero fotek, což pro vývojáře v Instagramu bylo patrně signálem pro to, aby trochu povolili otěže – nyní lze totiž v rámci jednoho příspěvku nahrát až 20 fotografií. Přečtěte si celý článek Instagram se dočkal malé revoluce. Umožní vám sdílet až 20 fotografií najednou

Čas načtení: 2020-05-12 20:16:07

Galerie hlavního města Prahy otevírá své prostory a chystá výstavy fotografů Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka

Galerie hlavního města Prahy otevřela 12. května své prostory v tradičních hodinách a dnech, pouze s nově vymezeným časem pro seniory. Ti mohou výstavy a objekty navštěvovat denně (kromě pondělí) mezi 10–12 hodinou. Podle své ředitelky Magdaleny Juříkové se bude galerie snažit realizovat co nejvíce připravovaných projektů, hned tři výstavy mají být věnovány fotografiím. Kromě snímků Antonína Kratochvíla a Josefa Sudka se snad dočkáme i fotografických potrétů Fridy Kahlo. „Snahou galerie dostát všem úkolům, které nás v letošním roce čekají, bohužel některé z nich jsou závislé na situaci za hranicemi naší země, a tudíž i za hranicemi našich kompetencí,“ říká Magdalena Juříková. Například výstavu Ivana Meštroviće ohrozil nejen koronavirus, ale i zemětřesení na území Chorvatska. „Tamní ministerstvo kultury tudíž řeší jako prvořadou otázku obnovu poškozených muzejních budov a dalších památek, a naše předběžná domluva směřuje k září příštího roku, kdy je pravděpodobná podpora projektu jistější,“ vysvětluje. Výstavu fotografií Fridy Kahlo zatím Juříková považuje za realizovatelnou, nicméně záleží na možnostech a kapacitě transportů z Mexika v druhé polovině roku a na situaci dalších zainteresovaných partnerů. A plánovaná výstava Xiao Quana, čínského umělce, který zaznamenal převratné kulturně-politické události 80. let na čínské scéně, bude možná za podmínek umožňujících transporty uměleckého materiálu z Číny. Všechny výstavy budou otevírány bez vernisáží. „Chystáme proto speciální uvedení katalogů, které k výstavám vyjdou, nebo také „odhalení“ kompletně restaurovaného slavnostního schodiště v Troji. Tato akce patřila spolu se sanací mokrých zdí v konírně, kde byly ohroženy nástropní fresky, k nejrozsáhlejším restaurátorským projektům za posledních pěti let,“ zdůrazňuje Magdalena Juříková. Galerie nyní chystá revitalizaci recepce a toalet v Městské knihovně. „Vznikne moderní vstup s bookshopem, který významně zvýší návštěvnický komfort. Návrh z ateliéru Josef Pleskota je již schválen,“ uvádí Magdalena Juříková. Od zřizovatele dostala Galerie hlavního města Prahy na návrh radní Hany Třeštíkové rozpočet navýšený o 10 milionů korun z programu Umění pro město, které jsou určeny na podporu výtvarného umění. Šest milionů je určeno na přímé akvizice od žijících umělců. Dva miliony budou věnovány na připravovaný festival Mural Art, který vyzve současné umělce k vytvoření nástěnných maleb a graffiti ve veřejném prostoru. Připravované akce budou posíleny částkou jeden milion, další peníze budou směřovat do rozjednaných projektů ve spolupráci s partnerskými institucemi (např. m3 festival, Tranzit apod.). , Připravované výstavy ANTONÍN KRATOCHVÍL termín: 12. 6. – 18. 10. 2020, Dům U Kamenného zvonu kurátorka: Pavlína Vogelová Retrospektivní výstava českého fotografa Antonína Kratochvíla představuje průřez vysoce expresivní, sugestivní fotografickou tvorbou jednoho z nejvýraznějších a nejvýznamnějších světových fotografů sociálního dokumentu a fotožurnalismu o povaze současné lidské společnosti. Působí na emoce, zneklidňuje, transformuje s rafinovanými účinky a přesně dávkuje cílenou rezonanci labyrintu podob lidskosti i její odvrácené tváře. Fotografie Antonína Kratochvíla akcentují obrazy strádání, zoufalství, odcizení, bolesti, smutku a bídy, stejně tak arogance moci a její důsledky v různých končinách světa. Zpřítomňují historická svědectví zmítajících se novodobých celosvětových sociálních a civilizačních problémů i válečných konfliktů (Afghánistán, Bosna, Filipíny, Haiti, Irák, Rwanda, Zaire). Zachycují tragičnost humanitárních a přírodních katastrof či vyhrocené sociální problémy lidské společnosti jako takové (viz epidemie, mizející kultury, devastace krajiny či kriminalita drogových dealerů nebo vhled do života současné zlaté mládeže v Moskvě apod.). Originální, osobitý rukopis otiskuje Antonín Kratochvíl taktéž do portrétů celebrit showbusinessu i lidí zcela neznámých, anonymních, představujících jako celek jistou alegorii, která má pro Antonína Kratochvíla specifický význam. Propojením známých osobností jako jsou například Bill Gates, Willem Dafoe, Keith Richards, Patricia Arquette, Priscilla Presley, David Bowie, Milan Hlavsa, Pavel Landovský, Jean Reno, Bob Dylan, Billy Bob Thornton, Vittorio Storaro, Kyle MacLachlan, Judith Godreche, Amanda Lear či Debbie Harry spolu s neznámými tvářemi lidí z rozmanitých prostředí, protnutých různorodými životními peripetiemi a zkušenostmi, zrcadlí v souhrnu stav lidské duše v dnešním světě. Tyto fotografie neoslavují konkrétní osoby, hrdiny či celebrity. Antonín Kratochvíl relativizuje krásu a vztahy, aby hledal a nacházel adekvátní vizuální formu pro hlubokou výpověď vnímání člověka jako podstaty bytí, jeho osobního i společenského prostoru a jeho smysluplného životního naplnění. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice, Československo) je český fotožurnalista světového formátu. Po pěti letech exilového protloukání po Evropě (1967–1972), včetně celoživotní lekce z utečeneckého tábora, vězení a francouzských legií, zlidštěné vysněným studiem umění a fotografie na Gerrit Rietveld Art Academy v Amsterdamu, odjel v roce 1972 do Spojených států, aby se posléze coby fotožurnalista a válečný dokumentarista katapultoval do nejvyšších pater světového fotožurnalismu. Zásadní pro jeho fotografickou kariéru bylo vlastní vydání knihy Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Zklamaná naděje: 20 let války ve východní Evropě, 1991). Jeho fotografie pronikly na stránky prestižních světových časopisů jako např. Rolling Stone, New York Time Magazine, Newsweek, Mother Jones, Smithsonian, Condé Nast Travel, Geo, Playboy, Penthouse, Vogue. Je držitelem řady prestižních světových ocenění za přínos fotožurnalismu: Dorothy Lange Prize, Ernst Haas Award, Golden Light Award, Golden Medal for Photography – Society of Publishing Designers New York, Gold ARC Award for Best Annual Report, Lucie Award nebo World Press Photo. Domácího, českého uznání se Antonínovi Kratochvílovi dostalo oceněním Osobnost české fotografie za rok 2014.   FEŠANDY Z ŠUPLÍKŮ. SUDEK A SOCHY termín: 23. 6. – 27. 9. 2020, Dům fotografie kurátorky: Hana Buddeus, Katarína Mašterová ve spolupráci s Ústavem dějin umění AV ČR, v. v. i. a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze Josef Sudek (1896–1976) zasvětil významnou část své profesionální kariéry fotografování uměleckých děl. Znovuobjevení této obsáhlé, a přitom téměř neznámé části jeho díla bude pro širokou veřejnost překvapením. Zaměření výstavy na sochy, téma, které bylo Sudkovi blízké, umožní ukázat souvislosti jeho práce na zakázku s volnou tvorbou. Sudek s oblibou gotickým Madonám a světicím říkal „fešandy“ a rád sochy fotografoval i „pro sebe“. Vedle ikonických fotografií ze sv. Víta nebo ze „zahrádky paní sochařové“ výstava představí snímky fotografované pro sochaře, umělecké spolky a nakladatele, uložené doposud v kartotéčních „šuplících“ ve fototéce Ústavu dějin umění, ale i dobové reprodukce v knihách a časopisech. Vybraná díla zpřítomní napětí mezi artefaktem a reprodukcí, mezi potenciálem fotografie přiblížit umění masám a fotografií jako originálním uměleckým dílem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} VE VĚCI UMĚNÍ I BIENÁLE SOUČASNÉHO UMĚNÍ PRAHA termín: 22. 7. – 18. 10. 2020, Městská knihovna, 2. patro kurátoři: Tereza Stejskalová, Vít Havránek ve spolupráci s tranzit.cz a nadací ERSTE První edice Bienále Ve věci umění / Matter of Art se pod titulem Pojď blíž potýká s otázkami soužití ve společnosti, v níž lidé přestali hovořit společným jazykem. Zdržuje se v místech, kde jazyk selhává, zkoumá pohrdání, podráždění, strach, frustraci, zlobu, agresi, únavu. S pocitem, že je nutné najít společné východisko a podmínky pro empatii, se výstava soustředí na pátrání po příčinách emocionálního naladění současné společnosti. Tyto příčiny hledá v minulosti, v přítomnosti, či na ně hledí z perspektivy možných scénářů budoucnosti. Ptá se, jak se intimní prostor mezilidských vztahů a emocionální život váže k širším sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám. Titul výstavy Pojď blíž, poukazující na rozporuplnost intimních vztahů mezi lidmi, a souvislosti mezi uměním a empatií, získal v souvislosti s přítomností viru SARS-CoV-2 v našich životech nečekané množství nových významů. Z něčeho zcela samozřejmého, jako je fyzická blízkost, se náhle stalo něco palčivého a traumatického. Toužíme po ní, protože se nám jí nedostává, ale zároveň se jí hrozíme. Projevem péče o druhého dnes není fyzická blízkost, dotyk, ale naopak vzdálenost, a to větší než jsou dva metry. Fyzická blízkost uměleckého díla v galerijním prostoru získává jiný smysl po měsících, kdy bylo možné současné umění a pocity blízkosti sdílet jen prostřednictvím virtuálních platforem. Bienále je tak příležitostí jinak promýšlet a zažít vzájemný vztah blízkosti, péče a umění. Je to nakonec právě umění, které nám může pomoci najít nový jazyk intimity a blízkosti pro život v tomto novém, (post)koronovém světě.   MONIKA IMMROVÁ termín: 4. 11. 2020 – 7. 3. 2021, Colloredo-Mansfeldský palác kurátorka: Iva Mladičová Monika Immrová je absolventkou ateliéru J. Zeithammla. Je jednou z nevýraznějších sochařských osobností své generace. Jako rodačka z Loun dostala do vínku silnou afinitu k abstraktnímu tvaru. Jako člověk blízký přírodě se však na druhou stranu neubrání ani průnikům geometrie s organickým tvarem. Tato bipolární identita jejích betonových objektů a reliéfů nese v sobě něco z estetiky vybavení meziplanetárních plavidel a historických industrií zároveň. Beton povýšila na sochařský materiál par excelence. Pracuje s ním stejně často jako s dalším netradičním materiálem – kartonem. Tyto svého druhu čistě technické komodity jsou jí oporou při hledání oproštěného a striktně formulovaného prostorového konceptu. Její doménou byla a je socha, ale v posledních letech intenzivně pracuje také v grafice a získala za ni ocenění Grafika roku.   FRIDA KAHLO: JEJÍ FOTOGRAFIE 2. 12. 2020 – 11. 4. 2021, Dům U Kamenného zvonu kurátor: Pablo Ortiz Monasterio Frida Kahlo měla silný vztah k fotografii. Její otec i dědeček byli profesionálními fotografy a ona sama užívala fotografie nejrůznějším způsobem. Sbírala například daguerrotypie a pohlednice z 19. století, snímky, z kterých vystřihovala detaily, psala do nich různé dedikace a zasahovala do nich jako by to byly malby. Obdarovávala jimi své přátele, byly to památky na její předky, studovala na nich vlastní podobu a navíc se staly důležitou inspirací pro její malířské dílo. Výstava Frida Kahlo: Její fotografie představuje řadu snímků, které se zachovaly v její pozůstalosti a byly donedávna zcela neznámé. Nyní jsou uspořádány a rozděleny do šesti tematických sekcí. Výstava se nesnaží o chronologický obraz jejího života, spíše se věnuje jejímu uměleckému zázemí, její rodné zemi a charakteristice celé éry, ve které působila. Je to koláž, která odkrývá nové detaily ze života jedné z ikonických postav 20. století. Pro šest kapitol výstavy bylo vybráno 241 fotografií. Věnují se jejímu původu, tzv. modrému domu – Casa blu, politice, revoluci a Diegu Riverovi, jejímu zraněnému tělu a Fridiným láskám a přátelstvím. Tyto dnes už historické dokumenty doby jsou však také dokladem umění a specifického pohledu dalších umělců, jejichž fotografie jsou rovněž součástí kolekce, jako např. Man Ray, Martin Munkácsi, Edward Weston, Brassaï, Tina Modotti nebo nedávno u nás vystavená Gisèle Freund. Výstava putovala zejména po obou amerických kontinentech a v Evropě byla představena zatím v Portugalsku, Německu a Polsku. Pořádající agentura Terra Esplendida oslovila GHMP díky úspěšné výstavě Sama Shawa, která proběhla v Domě fotografie v letech 2016–2017. Z Prahy výstava odcestuje do Ghentu v Belgii.   Chýnovský dům s ateliérem Františka Bílka od 12. května 2020 v Chýnově u Tábora kurátorka: Hana Larvová V chýnovském ateliéru Františka Bílka bude od začátku sezony 2020 představena menší upoutávka na dlouhodobou výstavu, která bude zahájena ve 3. patře pražské Bílkovy vily v květnu 2021 a která bude zaměřena na Bílkova díla, inspirovaná tvorbou celoživotního přítele, básníka Otokara Březiny.

Čas načtení: 2019-11-14 15:30:46

Na výstavě fotografií „1989“ se podílejí i followeři ze sociálních sítí

Nahlédnout do atmosféry strachu, naděje a vítězství – emocí, které ovládly před třiceti lety společnost, umožňuje návštěvníkům výstava fotografií v Muzeu umění Olomouc (MUO) nazvaná prostě „1989“. Otevřena bude až do 16. února. „Řada fotografů v té době pořídila cenné, z dnešního pohledu již historické záběry. Mnoho jich bylo pozapomenuto v soukromých archivech, některé se dostaly do veřejných sbírek. To je i případ malé kolekce dokumentárních fotografií, uchovávaných ve sbírce Muzea umění Olomouc,“ říká kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová. Přestože je sbírka MUO zaměřena především na fotografie experimentální a konceptuální, podařilo se v posledních letech vytvořit malou, ale reprezentativní kolekci dokumentárních a reportážních snímků, včetně těch vztahujících se k událostem roku 1989. „Týká se to fotografií Vladislava Galgonka, Petra Zatloukala, Mileny Valuškové, Jindřicha Štreita, Zdeňka Sodomy, Michala Štosela či Luďka Peřiny, kteří svými fotoaparáty zachytili nejen průběh sametové revoluce v Olomouci, ale i dalších událostí. Například útěky občanů NDR do západní Evropy nebo bourání Berlínské zdi,“ říká autorka výstavy. Kromě fotografií jsou na výstavě i dobové dokumenty a promítání řady snímků z privátních fotoalb, které muzeum získalo při spolupráci s Univerzitou Palackého a díky výzvě na Facebooku a Instagramu. „Poprvé jsme se pokusili oslovit čtenáře našich sociálních sítí.  Díky hashtagu #MUO_1989 jsme získali desítky fotografií. Budeme rádi, když nám lidé budou posílat své snímky i v průběhu výstavy, protože je můžeme zařadit do videoprojekce,“ uvádí Lukáš Horák, PR specialista Muzea umění. „Tahle forma komunikace osvědčila a určitě na ni navážeme při dalších projektech.“ Výstavu navíc doprovází publikace mapující celý rok 1989, která vznikla ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci. „Kniha Olomoucké okamžiky 1989 je koncipována jako kronika či deník událostí jednoho roku a zaměřuje se na dění v Olomouci a v tehdejším okrese Olomouc. Nabízí snímky z rodinných archivů, které zachycují běžné události i všední život v takzvaném reálném socialismu. Samozřejmě fotografie připomenou také revoluční dění v Divadle Oldřicha Stibora, okupační stávku studentů Univerzity Palackého, recesistická představení a happeningy, vystoupení osobností kulturního a společenského života či generální stávku 27. listopadu,“ objasňuje Štěpánka Bieleszová. „Velká část snímků v knize je výsledkem dlouhodobého terénního sběru a průzkumu soukromých archivů, který jsem prováděla s týmem pracovníků Státního okresního archivu v Olomouci a Prostějově, Moravského divadla a Univerzity Palackého,“ dodává Bieleszová. Kniha obsahem i formátem inklinuje k méně „oficióznímu“ pojetí oslav 30. výročí sametové revoluce. „Je zaměřena především na mladší generaci, pro niž jsou mnohé události roku 1989 již dávno zapomenutou minulostí, kterou, jak ukazuje vývoj soudobé společnosti, je třeba neustále připomínat,“ zdůrazňuje spoluautorka knihy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-09 15:24:00

Výstava A Heartwarming World: HUAWEI XMAGE Global Exhibition oficiálně zahájena

Dubaj (Spojené arabské emiráty) 9. května 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei představila 8. května 2024 v kulturním centru Alserkal Avenue v Dubaji ve Spojených arabských emirátech svou první celosvětovou výstavu HUAWEI XMAGE Global Exhibition s podtitulem "A Heartwarming World - 12 Years of Huawei Photography" (Radostný svět - 12 let fotografie s Huawei), která je největší fotografickou výstavou v historii společnosti Huawei.Na slavnostním zahájení výstavy byla také oficiálně spuštěna každoroční soutěž HUAWEI XMAGE Awards 2024, která je oslavou otevřené platformy společnosti Huawei pro špičkovou fotografii pomocí chytrých telefonů. Soutěž, která se koná již osmým rokem, si klade za cíl inspirovat spotřebitele k tomu, aby pomocí špičkové zobrazovací technologie Huawei XMAGE naplno rozvinuli svou kreativitu a představivost a dodali každé fotografii hlubší emocionální a kulturní náboj."A Heartwarming World – 12 Years of Huawei Photography": Radostný svět - 12 let fotografie s HuaweiVýstava, která debutuje pod názvem "A Heartwarming World" (Radostný svět), představuje téměř 300 fotografií pořízených smartphony Huawei, které byly vybrány z milionů zaslaných příspěvků. Tyto snímky zobrazují okamžiky vřelosti, pohody a jasu ze všech koutů světa, stejně jako skutečnou blízkost obyčejných lidí, a vystihují novou filozofii značky HUAWEI XMAGE – 'The Power of Image' (Síla obrazu). Cílem této filozofie je pomocí špičkové zobrazovací technologie a zážitků podnítit u spotřebitelů představivost, kreativitu a vnímavost a ukázat její mocný dopad za hranicí toho, co dokáže zachytit fotografie.Uplynulé desetiletí bylo pro mobilní fotografii obdobím prudkého rozvoje. Výstava proto představuje díla vytvořená pomocí série chytrých telefonů Huawei za posledních 12 let. Právě během této doby společnost Huawei prostřednictvím neustálých inovací určovala evoluci a rozvoj mobilních zobrazovacích technologií. Společnost Huawei se navíc soustavně angažuje v globálních aktivitách, jako jsou fotografické soutěže, komunitní akce a průzkum trendů, a podporuje tak celosvětové šíření kultury mobilní fotografie.Nyní je řada HUAWEI P inovována na řadu HUAWEI Pura. Řada HUAWEI Pura se představuje s novým přístupem a dokonale integruje špičkové fotografie, estetický design a jedinečný styl. Podle nejnovější recenze DXOMARK si HUAWEI Pura 70 Ultra zajišťuje první místo v žebříčku fotoaparátů chytrých telefonů DXOMARK s působivým skóre 163 bodů.¹S řadou HUAWEI Pura 70, která stanovuje nová měřítka, HUAWEI XMAGE pokračuje v posouvání hranic technologií a zkušeností spolu s celosvětovými uživateli a posouvá inteligentní fotografování do zcela nových výšin.Fotograf National Geographic Keith Ladzinski se během slavnostního zahájení podělil o následující myšlenku: "Fotografie jako univerzální jazyk dokáže zachytit krásu a inspirovat ke konverzaci. Tato výstava odráží zamyšlení společnosti Huawei nad pojmy ‚technologie' a ‚umění' a představuje skutečně upřímnou filozofii značky."Výstava se věnuje osmi různým tématům: "Tajemství matky přírody", "Krajiny a prostory", "Dialog se zvířaty", "Příběh života", "Ty a já", "Radost ze sportu", "Síla okamžiků" a "Svět mládí"."V době, které dominují technologie a rychlost, mohou být lidé snadno zahlceni vnějším hlukem a stresem," poznamenal kurátor výstavy a 9. viceprezident Čínské asociace fotografů Chen Xiaobo. "Je povzbudivé sledovat, jak tvůrci z celého světa zachycují a zprostředkovávají hřejivé okamžiky pomocí chytrých telefonů Huawei. Tyto snímky působí jako mezilidské mosty, které rezonují s našimi dušemi a přenášejí skutečné teplo a krásu."Výstava "A Heartwarming World - 12 Years of Huawei Photography" bude probíhat od 8. do 10. května. Výjimečná díla budou vystavena také na oficiálních sociálních platformách společnosti Huawei, jako je např. kanál @HuaweiXmageAwards na Instagramu a @HuaweiMobile na Instagramu, X a Facebooku.HUAWEI XMAGE Awards 2024: probudit inspiraci, rozvíjet světovou fotografickou kulturuBěhem slavnostního otevření výstavy byla oficiálně zahájena také soutěž HUAWEI XMAGE Awards 2024. Toto každoroční klání, které je otevřenou platformou pro vynikající fotografie pořízené chytrými telefony, podporuje využívání jedinečných perspektiv a neomezenou kreativitu s cílem dodat mobilní fotografii větší hloubku uměleckého významu a estetického vyjádření. Soutěže se od roku 2017 každoročně účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů, kteří doposud zaslali téměř 4 miliony příspěvků. HUAWEI XMAGE Awards se tak stává samostatným kulturním dědictvím, které uchovává fragmenty lidské historie z celosvětového pohledu.Letošní ročník soutěže XMAGE Awards zavádí nové kategorie "Momentky", "Tváře", "Tak daleko, tak blízko" a "Styl", které prezentují vedoucí postavení společnosti Huawei v oblasti momentek, portrétní fotografie, fotografie teleobjektivem a makrofotografie či barevného stylingu. Kromě toho byla rovněž vytvořena nová ocenění, jako například "Best of Pura Series" a "Best of Mate series", která mají povzbudit umělce k objevování různých výrazových forem a témat s využitím obrazových možností vlajkových telefonů Huawei. Práce všech vítězů se pak mohou objevit mimo jiné na globálních reklamních platformách a na přístupové kartě HUAWEI Pay.Soutěž také vítá novou porotu složenou z vážených osobností, kterými jsou 9. viceprezident Čínské asociace fotografů Chen Xiaobo, fotograf National Geographic a režisér nominovaný na cenu Emmy Keith Ladzinski, módní fotograf a režisér James Perolls, portrétní fotografka a vizuální umělkyně Susi Belianska a člen skupiny Huawei Consumer Business Group Li Changzhu, kteří společně vyberou nejpoutavější fotografické příběhy na základě svého hlubokého vhledu do obrazového vyjádření.Registrace do soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024 je již otevřena, přičemž uzávěrka přihlášek proběhne 15. září 2024 ve 24:00 pekingského času (GMT+8). Další informace a přihlášku do soutěže naleznete na: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage .¹ DXOMARK je určen pro komerční chytré telefony uvedené na trh do 8. května 2024.Fotografie - https://mma.prnewswire.com/media/2408127/Opening_Ceremony.jpg Fotografie - https://mma.prnewswire.com/media/2408125/Photo_of_keith.jpgFotografie - https://mma.prnewswire.com/media/2408126/Photo_of_Chen_Xiaobo.jpg Fotografie - https://mma.prnewswire.com/media/2408129/2024_XMAGE_Campaign_Launch_KV.jpg KONTAKT: zhongbinqi@huawei.com   PROTEXT 

Čas načtení: 2024-11-28 08:01:00

Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Příběhy pozitivního světa viděné okem fotografa

Šen-čen (Čína) 28. listopadu 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - 27. listopadu se v kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World konalo každoroční slavnostní udělování cen A Heartwarming World -- HUAWEI XMAGE Awards 2024, spojené s výstavou oceněných děl. Slavnostního vyhlášení vítězných prací soutěže se zúčastnila celá řada fotografů, zástupců médií, vítězů, tvůrců i fanoušků.He Gang, generální ředitel Huawei Consumer Business Group, ve svém projevu řekl: „Chtěl bych vřele poblahopřát dnešním vítězům a poděkovat všem tvůrcům v éře mobilní fotografie. Rád bych také velice poděkoval všem uživatelům služby HUAWEI XMAGE – každý z vás má svůj podíl na tom, že HUAWEI XMAGE není jen pouhým dokumentačním nástrojem, ale stává se prostředkem pro emocionální komunikaci mezi lidmi."Slavnostní udílení cen HUAWEI XMAGE Awards 2024: Pocta éře mobilní fotografieCeny XMAGE jsou každoročně udělovány již po osm let od roku 2017. Soutěže se účastní uživatelé z více než 170 zemí a regionů. Za dobu konání soutěže do ní uživatelé přihlásili téměř 5 milionů fotografií. V současné době se jedná o jednu z nejvlivnějších soutěží mobilní fotografie na světě. Soutěž HUAWEI XMAGE v roce 2024 trvala celkem 131 dní, zúčastnili se jí uživatelé z celkem 86 zemí a regionů a zaslali do ní více než 650 tisíc fotografií. Mezi země s největším počtem příspěvků patří kromě Číny také: Malajsie, Turecko, Filipíny, SAE a Saúdská Arábie. Mezi nejoblíbenější modely chytrých telefonů, které fotografové v soutěži XMAGE používají, patří: modely řady HUAWEI Pura 70, řady P60, řady P40 a řady Mate 60.V rámci slavnostního udělování cen bylo vyhlášeno celkem 66 vítězných fotografií, včetně trojice vítězů hlavní ceny, 18 vítězů ceny Nejlepší v kategorii, 38 ocenění pro druhé místo, tří čestných ocenění, dvou vítězů z kategorie Nejlepší v řadě Pura a dvou vítězů v kategorii Nejlepší v řadě Mate. Oceněná díla svou rozmanitou tvůrčí perspektivou a technikami vyjádření poukazovala na vřelost, poklid a pozitivitu ve všech koutech světa a zprostředkovala zcela upřímné emoce a sílu obyčejných lidí.Fotograf roku: Významné ocenění mezinárodní porotyVítězi hlavní ceny se stali Chen Yong, technik z Číny, Justin Mendoza, účetní manažer z Filipín, a Kinga Choińska, úřednice z Polska. Každý z nich obdržel také finanční výhru ve výši 10.000 USD, kterou poskytl fond Huawei Creation Fund. Jejich díla zachycují s ojedinělou nápaditostí a tvořivostí pozoruhodné životní chvíle, které promlouvají k lidské duši.Komentář poroty: „Dívka, která stoupá po žebříku, symbolizuje sílu, pohyb, krásu, vitalitu a jedinečnost. Stoupá jako letící pták a pozoruje slunce, jehož světlo prostupuje mezi mraky. Každý z nás má možnost náš společný svět zlepšit. Právě takový je tvůj příběh, děvče." – Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů.Komentář poroty: „Když fotograf přiměje své publikum se nad jeho snímkem zamyslet, setká se to zaručeně s úspěchem. Tato fotografie je ztělesněním humoru i skvělého citu pro zprostředkování proporcí. Umožňuje nám zamyslet se nad tím, jak velký pták na snímku doopravdy je a zda ho rybář skutečně na svou udici ulovil. Síla tohoto snímku spočívá v kouzlu náhody, promyšlené kompozici a netradiční perspektivě záběru." – Keith Ladzinski, fotograf National Geographic a na cenu Emmy nominovaný režisér.Komentář poroty: „V tomto snímku se krásným způsobem doplňují jeho teplé tóny, k sobě ladící doplňky ve vlasech a měkké světlo. Výsledkem je velice poklidné pojetí chvíle, sdílené dvěma sestrami. Příjemná barevná paleta celé scéně dodává na přátelské a vstřícné atmosféře a divák tak velice snadno dokáže vnímat pouto, které obě sestry spojuje. Jde o velice hezkou připomínku nenápadných situací, které nás propojují." – James Perolls, módní fotograf a režisér.V kulturním a uměleckém centru Shenzhen Sea World bude vystaveno více než 300 pozoruhodných děl. Výstava je pečlivě rozdělena do celkem sedmi sekcí, mezi které patří například „Chvíle", „Tváře", „Tak daleko, a přesto tak blízko", „Ahoj, živote" a další, jejichž cílem je přimět návštěvníky k objevování nekonečného kouzla fotografie. Výstava proběhne ve dnech od 27. do 30. listopadu a pro milovníky umění bude tato oslava vizuálních umění představovat možnost prohlédnout si výjimečná soutěžní díla na vlastní oči zblízka a zažít tak naplno emoce a příběhy, které v sobě každá z fotografií ukrývá.Chen Xiaobo, 9. viceprezident Čínské asociace fotografů, k tomu řekl: „Mobilní fotografie nepředstavuje pouhé dokumentování každodenního života, ale měla by divákovi zprostředkovávat také hlubší postřehy a osobnější filozofické myšlenky. Každý fotograf se stává součástí vašeho vlastního intimního dialogu se světem."HUAWEI XMAGE: Značka, jejíž podstatou jsou lidské vztahy, značka, která podporuje rozvoj kultury mobilní fotografieSpolečnost Huawei je již řadu let pravidelným organizátorem celosvětových fotografických turné, který pravidelně vydává zprávy o trendech v oblasti mobilní fotografie, organizuje komunitní aktivity a pořádá vzdělávací kurzy pro fotografy. Jde o značku, která se vždy zaměřovala na intenzivní interakci s fotografy, vytrvale podporovala rozvoj kultury mobilní fotografie a neustále usiluje o to, aby byla ztělesněním přátelské a vstřícné komunity, ve které se může cítit dobře skutečně každý. Prostřednictvím své globální platformy ocenění HUAWEI XMAGE Awards vytvořila společnost Huawei prostor pro detailní komunikaci mezi spotřebiteli, která překonává omezení daná regiony, kulturami či jazyky. Současně tato platforma podporuje také aktivní navazování mezilidských vztahů a vliv pozitivních emocí, které prostřednictvím umění fotografie šíří po celém světě.Kompletní seznam oceněných fotografií naleznete na oficiálních stránkách soutěže HUAWEI XMAGE Awards 2024: https://consumer.huawei.com/en/campaign/xmage/Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2568670/1.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2568671/2.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2565386/Chen_Yong__China_____Catching_a_Cloud__HUAWEI_Pura_70.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565387/Justin_Mendoza_Philippines_____Pick_a_Beak__HUAWEI_P30_Pro.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2565389/Kinga_Choi_ska_Poland____Sisters__HUAWEI_P60_Pro.jpg KONTAKT: Danying Ye, yedanying@h-partners.com 

Čas načtení: 2021-10-13 08:30:28

Výstava fotografií Pavla Diase v Domě U Černé Matky Boží připomíná 80. výročí zahájení židovských transportů

Pavel Dias, historicky první absolvent oboru fotografie na FAMU a jeden z nositelů odkazu klasické humanistické fotografie více než třicet let dokumentoval místa, kde stály koncentrační tábory. Navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech, vyhlazovacích táborech i původní budovy lágrů. U příležitosti 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí lze nyní v Domě U Černé Matky Boží unikátní kolekci z Diasovy pozůstalosti. Výstava fotografií Pavel Dias: Torzo – Vzpomínky pro budoucnost potrvá do 28. listopadu. Letos v dubnu ve věku dvaaosmdesáti let zesnulý Pavel Dias, jehož dědeček přežil pobyt v koncentračním táboře a část jeho rodiny zde zahynula, zachycoval návraty přeživších na místa paměti. Ti následně předávali svědectví svým potomkům, čímž Dias v čase zdokumentoval i zásadní proměnu „kultury připomínání“. Více než sto Diasových fotografií vystavených v Domě U Černé Matky Boží, ukazuje místa paměti, symbolické scény, chvíle usebrání, šťastných shledání a pietních setkání. Na pozadí budov lágrů a jejich zbytků lze vnímat lidskou bezohlednost a krutost, vnitřní světy přeživších i „pouhých“ návštěvníků. Jejich do sebe ponořené pohledy jsou symbolem něčeho nesdělitelného. Tato unikátní kolekce z pozůstalosti autora, který za svůj život působil i jako pedagog na brněnské SUPŠ, pražské FAMU a zlínské Univerzitě Tomáše Bati, byla znovu zpracována i jeho žáky a v rámci aktuální výstavy je doplněna nadčasovými citáty významných současných historiků, sociologů, spisovatelů a renomovaných osobností v dialogu o kulturní dědictví. „Výstavou Pavla Diase otevíráme významnou spolupráci s novou státní příspěvkovou organizací Památník ticha, jejímž posláním je mimo jiné ve svém programu upozorňovat na stinné stránky naší minulosti a varovat před jejich možným návratem. Ticho znamená mlčení k nebezpečným tendencím, které rozdělují společnost zejména z rasových důvodů," uvádí ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková. Každé úterý počínaje 19. říjnem a konče 23. listopadem budou moci návštěvníci výstavy od 18 hodin využít výklad zdarma k zakoupené vstupence doplněný diskusemi s hosty o žánru fotografické dokumentární školy. V nabídce je i program pro školy, který studentům i pedagogům nabídne jedinečný vhled do problematiky zobrazování a interpretace historických událostí a faktů. Termín lze domluvit na: rezervace@pamatnikticha.cz „Výstava Torzo – Vzpomínky pro budoucnost je epochálním hledáním jazyka k odkazu šoa pro naši dobu. Expozice třicetiletého svědectví návratů na stigmatizovaná místa je vzpomínkou na nedávno zesnulého fotografa a také zamyšlením nad současným pohledem na odkaz, se kterým pracujeme. Výstava vzdává hold dílu Pavla Diase, ctí jeho pohled na fotografii a zároveň představuje současný kurátorský výběr z více jak pěti tisíc fotografií, přičemž většina z nich nebyla dosud veřejně prezentována,“ říká autor konceptu, námětu a scénáře výstavy Pavel Štingl. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-07 14:05:52

Co zůstalo za fotografie po známých i zapomenutých českých spisovatelích?

Poněkud opožděně, zato před Vánoci se mně dostala do ruky celkem nenápadná knížka, která potěší srdce milovníků českého cestovatelství, historické fotografie i jejího restaurování. Zdála by se malá rozsahem (formát téměř do kapsy), o to ale obsažnější rozsahem. Autorský kolektiv (Štěpánka Borýsková, Blanka Hnulíková, Jan Šejbl, Jiřina Todorovová) v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století (Akademie múzických umění) představuje na základě své práce na FAMU v rámci projektu „Zhodnocení a interpretace fotografického fondu archivu Akademie věd ČR“ (převážně) české cestovatele oné doby, jejich technické prostředky, to, co po nich zbylo a je tedy třeba zachovat a také způsob, jak to uchovat. Většina z nás zná Josefa Kořenského (ředitele jednoho pražského gymnázia) a především Emila Holuba. Dovídáme se ale, že ani jeden z nich na svých cestách sám nefotografoval. Holub z nějakého důvodu s sebou ani žádného fotografa nevzal, ačkoliv se mu jich řada nabízela (jeho druhá výprava byla podporována samotným císařem a ministerstvem vojenství, což mne opět přesvědčuje, že Češi nebyli v monarchii tak pomíjeni, jak se jim po léta vtloukalo do hlavy). Oba se spokojovali nákupem fotografií vytvořených jinými autory. Přesto sestavili ale zajímavé kolekce. Holub navíc přivezl řadu předmětů a byl tedy schopen ze svých sbírek připravit na pražském výstavišti, i z dnešního pohledu zajímavou a atraktivní expozici, na které představil africkou faunu a floru. A tu jsme u fotografie – nechal ji totiž profesionálně nafotografovat. Tak vznikly první české „cestovatelské“ fotografie. Ty o několik tříd překonal zjevně z trojice zakladatelů nejméně známý Čechoameričan Enrique Stanko Vráz, kterému autorky a autor věnují hned několik kapitol. I když jsou podle autorů knížky jeho život a dílo dostatečně zpracovány, není jasný ani jeho původ (dle vlastní výpovědi se narodil v Bulharsku), ani skutečné jméno či stáří. Zato jsou přesně známy jeho nesčetné cesty prakticky po celém světě, z kterých po sobě zanechal na svou dobu obrovské dílo: Jen v Náprstkově muzeu je téměř osm tisíc negativů. A vzhledem k tomu, že svou práci zahájil v basilejské misii (v dnešní Ghaně), kde získal i svůj první fotoaparát lze předpokládat, že i tam (byť anonymně) leží další jeho práce. Začal fotograficky pracovat i s novějším celuloidem, který nahradil těžké skleněné desky. Své cesty si financoval především přednáškami a publikacemi sám, a tak po něm zůstalo obsáhlé literární, i když vzhledem k četným onemocněním a předčasnému úmrtí (následek cest) nedokončené dílo (zajímavé – jedna z jeho knih V dálavách světů vyšla u Škvoreckých). Tak se mu nepodařilo dokončit plánované velké souborné dílo o svých cestách Orbis pictus, po němž žel zůstal jen zápis posluchače z jedné z některých Vrázových přednášek. Vráz používal ve svých přednáškách i materiálů jiných cestovatelů – dovedl tedy pracovat i s cizími poznatky. Jeho pozůstalost věnovala Náprstkovu muzeu dcera Vlasta, která o něm napsala a vydala i publikaci a po čtyřicátém osmém roce musila opustit Československo. Což je jednou z klasických českých osudových absurdit: Vráz se angažoval v krajanském hnutí (poněvadž se v Praze neuživil, žil před a během 1. světové války v USA v Chicagu, kde měl dobré kontakty) i při volbě prezidenta Wilsona, do něhož právem vkládal naději na vytvoření vlastního českého, respektive československého státu. V knize nalezneme přesné popisy Vrázem zanechaného fotografického materiálu, který byl nyní předmětem zkoumání autorského kolektivu. I další, pozdější cestovatelé, ať již „amatéři“, či vědci – snad krom Bedřicha Hrozného známého rozluštěním chetitského jazyka a písma nebo botanika A. V. Friče, kterého dokonce E. Beneš pověřil propagací a vyřizováním obchodních vztahů v Uruguayi a Argentině – „zmizeli“. Zčásti je to stejně jako v případě Vráze „zásluhou“ minulého režimu, což autorský kolektiv netají a je rozhodně dobře – i pro dnešního čtenáře zajímavé – že to v knize připomíná. Zpracované jsou i osudy těch, co se vydávali do světa za prací či jako profesionální spisovatelé. Tak například Joe (Josef) Hloucha se vydal do Japonska až po tom, co napsal do této země zasazený román (pod vlivem a na základě informací od Kořenského). Japonsku se věnovala i Barbara M. Eliášová, kterou lze považovat za první samostatnou českou cestovatelku. Vzhledem k tomu, že tento autor i autorka zemřeli stejně jako v knize obsáhle představený Viktor Mussík až v padesátých letech (další Jan Havlasa dokonce v roce 1964), schází mi v této kategorii například Konstantin Biebl či Karel Čapek (nevím ovšem, zda Biebl vůbec fotografoval a zda se Čapek, který fotografoval výborně, svému „koníčku“ věnoval i na cestách). V celkovém výčtu cestovatelů mi schází především manželé Elstnerovi, kteří psali i fotografovali výtečně. Zřejmě to ale nebylo v zadání projektu. A také opět nevím, zda a jak jsou jejich práce přístupné, či a jak se zachovaly, zda i jinak než v terciární podobě. Kdo neví, co to je, dozví se to v knize Fotografické obrazy cestovatelů přelomu 19. a 20. století. Tedy v její teoretické části. Tu je třeba podotknout, že je psána trochu komplikovaným jazykem, který může zprvu i odradit: „Primární fotografický obraz vzniká procesem zviditelnění latentního obrazu tak, aby jej bylo možné vnímat vizuálně.“ Inu publikace zpracovává též právní předpisy v souvislosti s autorstvím i držením fotografií, a tedy i jejich reprodukcí. A také je třeba dodat, že se jejich „terciární“ podoba scanováním a vůbec zavedením elektronické podoby fotografií od dříve běžného „pouhého“ přetištění bezpochyby nevídaně až bezbřeze rozšířila. To se týká zčásti jistě též konzervováni a restaurování fotografií či negativů, tedy činností, respektive technikám normálním smrtelníkům vzdálených a myslím i prakticky neznámých. I o těch se dovídáme v knize mnoho, a především zasvěceně na základě modelového příkladu průzkumu při povodni 2002 těžce poškozeného (a do té doby nezpracovaného) osobního fondu J. V. Daneše uloženého v archivu Akademie věd ČR. Publikace má dobře zpracovaný aparát pramenů, který může zájemcům pomoci orientovat se dále v materii. Některé pasáže se, jak se v kolektivních dílech žel občas stává, opakují. Přičemž není zcela jasné, kdo z autorů se zasloužil především o tu kterou jednotlivou kapitolu. Autoři tedy vystupují jako kolektiv. Grafika publikace (zalomení atd.) je sice přehledná, ale jak už to tak bývá v univerzitních či vysokoškolských publikacích, ne moc atraktivní. A škoda je, že schází věcný a personální rejstřík. Asi by stálo za to tyto nedostatky v případném dalším vydání doplnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-18 19:21:08

Jak ve Fotkách na Macu kopírovat úpravy fotografií

Jak ve Fotkách na Macu kopírovat úpravy fotografií? Ušetřete čas a námahu s úpravami fotografií v Macu. Díky funkci kopírování a vkládání úprav v nativní aplikaci Fotky zvládnete snadno a rychle aplikovat stejné úpravy na více fotografií najednou. V tomto článku se dozvíte, jak na to. Aplikace Fotky na Macu nabízí širokou škálu nástrojů pro úpravy fotografií, s nimiž můžete dosáhnout úžasných výsledků. Někdy se ale může […]

Čas načtení: 2024-12-08 23:01:48

Windows prohlížeč fotografií ve Win 10 i 11

Pokud vám chyběl starý prohlížeč fotografií, jaký byl ve Windows 7, nezoufejte, podobný si můžete zapnout i ve Win 10 i 11. Prohlížeč fotografií ve Windows 10 Návod nemusí řešit ten, pro provedl bezplatný upgrade

Čas načtení: 2025-01-22 18:34:42

EA čelí obvinění z použití fotek z války v Gaze k propagaci chystaného Battlefieldu

Společnosti EA a DICE čelí obvinění z používání fotografií z války v Pásmu Gazy pro propagační grafiku k chystanému Battlefieldu. Podobností si všimlo několik uživatelů na sociální síti X (dříve Twitter). Je nepravděpodobné, že šlo o zlý úmysl, přesto můžeme hovořit přinejmenším o sporném rozhodnutí. EA a DICE čelí obvinění ze zneužití fotografií z Pásma Gazy pro grafické materiály propagující Battlefield 6. Pokud by se něco takového podařilo potvrdit, ukázalo by to obě firmy v dosti negativním světle. Jako první si podobnosti při pohledu na propagační grafiku všiml uživatel EmadAlden. Další uživatel, DANNYonPC, zase napsal, že společnost na obrázcích používá fotografie z izraelských útoků na Pásmo Gazy.

Čas načtení: 2014-04-21 05:00:00

ACDSee 17: Klasika mezi správci fotografií

Vlastníte několik alb, případně máte na počítači spoustu fotografií a už se v tom pomaličku ztrácíte? Nezoufejte a zkuste například program ACDSee 17, který disponuje množstvím speciálních efektů a přechodů, které vedou ještě k lepšímu zážitku při prohlížení svých fotografií. Vše můžete nahodit do a ...