Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-12 13:02:13

Jak indiáni vidí sex

Základním zákonem indiánů je přežití etnika a z toho vyplývá i základní princip, že žena je žena a muž je muž. Kdyby to bylo jinak, tak jejich svět nefunguje a skončí. Tento jednoduchý princip fungoval odjakživa i u nás, pouze v poslední době je snaha o jeho narušení různými aktivistickým skupinami. Je to součást vyčpělosti naší civilizace a její dekadenční sebedestrukce, zatímco u indiánů naopak jejich život jen kypí, muž je mužem a žena ženou se všemi svými povinnostmi a úděly, které jsou mnohdy jakoby tajemně zakotveny v mytologii. Vždyť sám pradávný archetyp lidstva je, že Muž a Žena vystoupali nahoru, na oblohu a stali se Měsícem a Sluncem. Měsíc je velký záletník, a protože má dlouhý penis, na dálku rád kopuluje s mladým dívkami a připravuje je o panenství. To se děje v rovině mýtu. V rovině rituálu dívky připravuje o panenství v rámci práva první noci sám šaman. Je to nebezpečná a náročná činnost, která musí mladíkům ukázat tu správnou cestu do vagíny, jež může být třeba ještě zubatá. Jak vznikly ženy Ano, je mnoho indiánských mýtů o zubaté vagíně. Sám původ žen je základním pilířem amazonské mytologie. Jako například u indiánů Toba z Gran Chaka. Ženy dřív neexistovaly, jen muži, kteří chodili na lov. Stalo se však, že jejich úlovky jim někdo přes noc snědl. První noc hlídal zajíc, ale usnul. Ani papoušek při druhé noci nebyl úspěšný. Teprve vodní pták Wolé uviděl, jak se seshora po laně spouštějí ženy a oběma pusinkami rychle jedí jejich maso. Když jej spatřily, chtěly zmizet nahoru, ale Wolé jim přetrhl provaz a ženy spadly na zem. Všichni muži hned přiběhli a brali si je za manželky, ale Wolé je varoval. Lišák však nedbal se slovy: „Jsou naše, tak nač čekat.“ A vložil do jedné svůj penis. Žena mu jej ukousla a snědla, protože myslela, že jí dal najíst. Lišák zemřel, ale po čase se probudil a připravil odvetu. V lese si jej vyřezal z nejtvrdšího dřeva „palo santo“, vrátil se ke své ženě a hned s ní spal. Žena se mu opět do penisu zakousla svou ozubenou vagínou, ale marně. Lišák ji svým dřevěným penisem vymlátil všechny zuby a nechal jí jen jediný. A tak vznikly ženy, ale přesto ta první cesta může být nejistá, nebezpečná. Šaman toto nebezpečí bere statečně na sebe a defloruje skutečně nebo symbolicky, aby usnadnil náročnou cestu pro nezkušené mladíky. Potom šaman dívky nabádá, aby v životě kontrolovaly všechny své otvory. Uši, aby neslyšely, co nemají slyšet. Oči, aby neviděly, co nemají vidět. Ústa, aby zbytečně neklevetila, a vagínu, aby nebyla promiskuitní. Ale i u chlapců šaman rituálně otevírá otvory cestou emetik: zvracejí a mají průjmy. Hunting economy of sex Vztahy obou pohlaví a jejich sex jsou v amazonské společnosti založeny na ekonomické výměně mezi mužem a ženou. Je to vztah mezi jídlem a sexem. Způsob získávání potravy, její cirkulace a distribuce má zásadní vztah na sexuální život dvojice. Lze říct, že uspokojování obou potřeb je základem existence amazonských indiánů. A tak se nelze ani divit, že v samotné sémantice jsou slovesa jíst a souložit zcela stejná. Podobně koitus znamená jíst vagínu, nebo jíst penis, prostě jídlo je kopulace. To znamená, že manžel musí zajistit zvěř jejím ulovením a manželka je povinna nabídnout sex tomu, kdo jí dá maso následně proměněné v potravinu. Jinými slovy muž kontroluje lov a žena jídlo a sex. Muž má zajištěnou sexuální rozkoš vždy, když ženě dodá úlovek. Úlovkem muž-lovec ostatně vyjadřuje i svůj vztah k matce či k sestrám. Žena říká, že když jí muž odepře úlovek anebo je špatný lovec, ona mu zase odepře sex. Z toho vlastně i plyne sexuální dělba práce, což se odborně nazývá „hunting economy of sex“. Jdeme-li však do hloubky těchto vztahů, je zde prvotní snaha někoho uspokojit, a tím i následně uspokojit sebe. Nikdo u indiánů neloví jen pro potěchu z lovu, na rozdíl od našich lovců, kteří loví o překot a v jakémkoliv množství, často jen pro zvrácenou chuť zabíjet, pro výdělek anebo pro sebeprezentaci. U indiánů se jedná o vztah lovce jako dodavatele a ženy jako příjemce. Na druhou stranu, když žena muži uvaří a on jídlo nesní nebo se v něm jen trochu porýpe, je zde narušena reciprocita. Znamená to, že muž jí, a tím pádem má i sex jinde a ne doma. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Z výše uvedeného má muž k lovu a k úlovku silný erotický vztah! A k tomu se on musí náležitě připravit. K lovu musí jít zásadně sexuálně neukojen, speciálně umyt, dráždivě navoněn, s čistými zbraněmi, výrazně namalován, ozdoben zvláštními magickými amulety a vybaven zpěvy, kouzelným zaříkáváním. Jedině touto cestou vznikne vztah mezi lovcem a lovenou zvěří. Na lov jde muž pouze s vědomím erotického aspektu lovu a vlastně sexuálního vztahu k lovené zvěři. To jsou lovecké rituály a bylo by nečestné zvěř nějak odbýt a oklamat. Indiáni říkají, že zvěř se stejně nenechá oklamat a hloupý muž by tím jen dával všanc svůj vlastní sex s manželkou. Našimi slovy dneška: láska prochází žaludkem, čili sex prochází žaludkem a je prováděn s tím, který ženě zajistí ekonomiku. Rozpor mezi čichem a zrakem V sexu je u indiánů ze všech lidských smyslů nejdůležitější čich, oproti zraku u nás. Indián může mít doslova zavřené oči a jen čichem hledat tu vyvolenou ženu, pro něj správnou a přirozenou vůni, pižmo, i třeba se zavřenýma očima bez ohledu, zda jeho nastávající má třeba plátěné uši či je hrbatá. A stejně tak v obráceném gardu. I žena si vybírá jako muž, podle vůně. A z těchto důvodů se indiáni nelíbají, protože jim to nic o nich vzájemně neříká, ale třou si o sebe nosy, očichávají se. Prostě tak, jak je tomu u zvířat a jak to je přirozené, tak, jak to zařídila Matka příroda. A my přece nejsme nic jiného než také zvířata, že? Šaman u kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii zaučuje mladíky v klauzuře v rámci přípravy k náročné iniciaci dospělosti. Učí je teoreticky všemu, jejich mytologii, přírodě, lovu, rodině, výchově dětí, životu a smrti, ale také sexu. Budoucí muži se zde dozvídají například o důležité vůni „ahí“, což je vůně, ryb, krve a spermatu, přeneseně sexu. Také ženy při menstruaci vydávají vůni „ahí“. Tu zato nevydávají nedospělí mladíci a dívky, ani starci a stařeny. Božstva také v pradávnu proměnila ženská rodidla v ovoce „genipapo“, z jehož šťávy se dělá černé barvivo. Toto ovoce proto vydává silnou vůni „ahí“, vůni sexu. Z těchto důvodů mladíci v klauzuře mají alimentární restrikci a nesmějí jíst ryby, i když je to hlavní potravina Yawalapitiů, nesmí se malovat černou barvou. A logicky nesmí souložit. Také menstruující ženy vydávající vůni „ahí“ nesmějí být v jejich blízkosti. Naopak, když po několika letech končí jejich klauzura, namalují si tělo černým barvivem „genipapo“, čímž veřejně oznamují, že nyní jsou dospělí a mohou kopulovat. Samozřejmě i u indiánů na velikosti penisu záleží a je předmětem mnoha mýtů a diskusí. Šaman jim i v tomto radí cestou napodobovací magie. Měsíc má velmi dlouhý penis, a proto při úplňku se mladíci dívají na Měsíc a tahají se za nos. Vždyť i my říkáme podle nosa poznáš kosa. Mužnost je věc složitá V rámci iniciačních zkoušek chlapců, vedle těch duchovních, jsou i fyzická trýznění plná bolesti a tekoucí krve z jejich těl. My je odsuzujeme jako něco barbarského, ale je to příprava na tvrdý život a mimochodem je zde i jeden důležitý aspekt. Svou tekoucí krví se mladíci vlastně vyrovnávají dívkám s jejich první menstruací, s jejich první tekoucí krví. To by se možná mohlo feministkám líbit. Nicméně v indiánské společnosti je vlastně ve všem obsažen prvek sexu. Muž si nikdy nepřipravuje „chacru“, pralesní políčko, jen pro sebe. Kácí stromy a vypaluje je pouze v případě, že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Podobně muž nestaví dům nikdy jen pro sebe, ale pouze v případě že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Když je muž neschopen připravit „chacru“ nebo postavit dům, nebo je špatný lovec, vnáší problémy do manželství a žena má právo represe cestou odmítnutí sexu. Sama mužnost muže je věc složitá i u indiánů. Nemylme se, že ne. O tom již zase hovoří jejich pradávné mýty. Kdyby se náhodou žena posmívala svému manželovi ohledně jeho virility, mužné schopnosti, chlap by raději zmizel z povrchu zemského. V mýtu se tak opravdu stalo, muž se hanbou raději proměnil v pásovce a zahrabal se do země. Tak vznikli pásovci. V realitě si ženy o svých mužích často vyprávějí, když u řeky perou prádlo. Je však nepřijatelné, aby o svém muži mluvily špatně, a zcela zavrženíhodné je inzultovat jej urážkou o jeho mužnosti. To by raději zmizel a v ponížení uražen odešel. Cílem sexu jsou děti Sex je však především i důležitou a jedinou cestou k početí dětí. To je hlavní cíl manželství. Je to plnění zákona kontinuity, zákona o přežití kmene, osady, komunity. U Kofánů v ekvádorské Amazonii jsem zažil případ muže, který se se svou mladou a krásnou manželkou nedočkal dětí. V tom případě se manželství rozpouští, končí. On ji však stále chtěl mít, a tak si vzal za další manželku její matku, tedy svoji tchyni, protože tam měl jistotu, že je opravdu plodná. A pak se „rozjela“ i jeho původní žena, dcera jeho nové manželky, a dala mu také děti. Pro ně jejich babička byla zároveň manželka i tchyně jejich tatínka. U indiánů Ece´je na amazonském pomezí Peru a Bolívie je jakákoliv cesta k získání ženy legitimní: vysloužit si ji prací u budoucího tchána, ukrást ji komukoliv, kdo je trochu slabší a neplní si čtyři funkce rodiny, nebo ji unést z jiné komunity či kmene. Fungovala zde donedávna polygynie, mnohoženství, často asociační, kdy si starý chlap vzal mladou holčičku jako adoptivní dceru, a když mu za pár let dorostla do dospělosti 12–13 let, proměnila se v jeho další manželku. Staří muži měli mladé dívky a staré ženy měly mladíky, což je docela fajn. Všichni si tak vzájemně prodlužovali svoji potenci a sexuální štěstí v pokročilém věku, mladí a mladé se o ně navíc starali, což nazývám jejich důchodovým zaopatřením. Poznal jsem však i případ, že starší indián si tak s mladou dívenkou budoval svoji jistotu pro své stáří, ale přišel mocnější chlap, který mu ji nakonec ukradl i s jejich synem. Byl to syn šamana Yohahé, César, který nakonec, když jsem k nim přijel po 46 letech letos v létě, měl sedmnáct dětí s pěti manželkami, některé měl buď současně, jiné postupně. Všechny děti se cítí jako jedna velká rodina a nikdo nikomu nic nevyčítá, proč měl tu a pak zas jinou. Všichni jsou spokojeni a mají se rádi i s hromadou vnuků a pravnuků. César se prostě zasloužil o svůj kmen. U indiánů nebyla v manželství ani v životě nikdy žádná jistota, což všechny aktéry přirozeně nutilo být aktivní v ekonomice i v sexu, kdy schopnější a silnější vítězil. Chytrý byl i systém sororátu, když muži žena zemřela, automaticky na její místo nastupovala její mladší sestra, a tak si je někdy vzal rovnou obě najednou. I v opačném gardu byla žena zajištěna. Nebyla tu žádná diskriminace! Když jí zemřel muž, automaticky podle zákona levirátu nastupoval na jeho místo mladší bratr. Tehdy jsem zažil i případ dvou bratrů, Matea a Davida. David měl spoustu dětí a Mateo nic moc. Neřešili, zda Mateo byl nebo nebyl plodný, nebo jinak neschopný, ale bratr jednoduše vypomohl u jeho manželky, a tak měl i Mateo děti. A opět žádné vyčítání. Bohužel řada forem manželství se již nekoná pod tlakem naší civilizace, i počty dětí se v rodinách snižují. Mladá indiánská generace, podobně jako ta naše, mnohdy již dává přednost sledování televize a mobilních aplikací před sexem s pravidelným početím. Rodiny s desítkami dětí jsou již výjimkou, počty klesají k pěti, čtyřem. Obávám se, že při mé další návštěvě budou počty i nadále klesat. Bohužel to je cena za to, že my i oni žijeme materiálně bohatší život. Čím chudší, tím víc sexu i dětí, čím bohatší, tím méně sexu i dětí. {/mprestriction}  Autor je etnolog.

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-10-13 08:00:01

Měla řadu milenců, císaře Napoleona odhodila jako kus hadru: Vášnivá Marie Luisa

Byla třikrát vdaná, poprvé za císaře, podruhé za špeha a potřetí za svého hofmistra. Měla to štěstí, že nastoupila jako císařovna na francouzský trůn a kralovala i v Itálii. S věrností si hlavu nelámala a milovala slávu a přepych plynoucí z jejího královského postavení. Naoko šťastné manželství Málokterá aristokratická dívka v historii se vdávala z lásky. Jinak tomu nebylo ani u dcery Marie Terezie. Vyhledali jí ženicha a nebyl to ženich ledajaký. Měla se provdat za samozvaného francouzského císaře Napoleona. Když se tuto novinku Marie Luisa dozvěděla, poprosila o dva dny na rozmyšlenou. Po rozvážení se rozhodla, že se za něj provdá. Bonaparte po svém pádu chtěl zemřít. Požil jed, který měl prošlou záruční lhůtu, a proto neúčinkoval. Musel pak odejít do vyhnanství na ostrov Svatá Helena. Marie Luisa ho zde nikdy nenavštívila. Její manžel ji velice miloval a dokázal jí svou lásku činem, když musel volit mezi dvěma možnostmi. Velice oba toužili po dítěti, a když bylo miminko na cestě, lékaři varovali, že porod bude komplikovaný a zemře buď matka, nebo dítě. Musel se rozhodnout, koho obětuje. On se zachoval jako kavalír a volil svoji ženu a dítě obětoval. Stal se však zázrak a dítě přežilo. „Dnes na tebe velmi myslím. Tak dojemný důkaz lásky, na nějž nikdy nemohu pomyslet, aniž bych neměla v očích slzy,“ poděkovala mu v jednom ze svých dopisů Marie Luisa. Joséphine byla jedinou ženou, která mohla zničit Napoleona. Ridley Scott ji vykreslil špatně Číst více Na první pohled se může zdát, že spolu měli harmonické manželství. Když ale začal být Napoleon v nemilosti, jeho manželka obrátila všechny karty, sbalila kufry a prchla do své vlasti. V jejich manželství sice byla určitá náklonnost i z její strany, ale po krachu kariéry francouzského generála bylo jasné, že bývalý císař již pro ni není dostatečně přitažlivý. Odhodila ho jako kus hadru a po dvou letech a osmi měsících se s ním rozešla a už se s ním nikdy znovu nesetkala.  Tajný život s milencem Po delší době odluky se rozhodla Marie Luisa na čas znovu vrátit do Francie. Její manžel tam tenkrát nebyl, ale měl na ni dohlížet hrabě Neipperg, do kterého se vášnivě zamilovala. Byla z toho láska jak trám a vzniklo jakési tajné manželství, ze kterého vzešlo několik dětí. Čím jí hrabě tolik učaroval? Byl to kavalír a charismatický muž, který měl u žen neobyčejné úspěchy. Ženy nejspíš vždy zaujala černá páska zakrývající prázdný oční důlek, což z něj dělalo jakéhosi démona.  Prvního muže jí vnutili a druhého si vybrala sama. Taky s ním vydržela o něco déle, protože to byla láska upřímná a oboustranná. Žili spolu dvě desetiletí. „I v lásce je nutná upřímnost. Muž nemá právo rozhodovat o osudu ženy, pokud nemůže současně doufat, že ji učiní šťastnou. Chybí-li tato naděje, nesmí se stavět na odpor, když jí její štěstí zajistí někdo jiný,“ vysvětluje Marie Luisa ve stejnojmenné knize od Franze Herreho. Napoleon jako Hitler, Caesar nebo Mussolini: Víte o něm všechno? Čeho se k smrti bál? Číst více Chlapy střídala jak ponožky Po smrti druhého manžela ztratila velkou životní oporu a dost se spustila. Zkrátka, začala řádit, střídala milence a dělala vylomeniny. Její vztahy se nesly ve stylu povrchnosti a doprovázely je skandály. Milenci jí většinou nesahali ani po kotníky, neboť se mezi ně řadili obyčejní komorníci, operní pěvci, a dokonce i učitel jejích dětí. Jednoho z nich určila za manžela své dcery.  Před veřejnou ostudou ji zachránilo třetí manželství s hrabětem de Bombelles, který plnil funkci jejího hofmistra. Jelikož se jednalo o nerovný svazek, svatba proběhla v poklidu a tajnosti bez zbytečných ceremonií. Marie Luisa sice někdy trochu zlobila, ale v tomto vztahu nikdy nevznikly nějaké extra aférky. S hrabětem žila v poklidu a bez větších zvratů až do konce života. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (G. Praschl-Bichler: Lásky a sňatky Habsburků, F. Herre: Marie Luisa) KAM DÁL: Císař František Josef byl známý slabostí pro ženy. Hlavu mu zamotala i kráska bez původu.

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-28 22:50:27

Co si myslím o manželství pro všechny?

V posledních několika týdnech rezonovala mediálním prostorem otázka manželství pro všechny. Blog mám mimo jiné i proto, abych mohl publikovat své soukromé názory na nejrůznější témata. A toto je téma, ke kterému cítím velkou potřebu se vyjádřit. Hned v úvodu zdůrazním, že já sám jsem heterosexuální muž, žijící v naprosto […] The post Co si myslím o manželství pro všechny? appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2024-04-29 12:13:00

Pavel podepsal změnu pro stejnopohlavní páry: Budou mít většinu práv jako manželé

Stejnopohlavní páry budou moci od příštího roku uzavírat partnerství s většinou práv, jaká mají v manželství muž a žena. Omezení se má vztahovat například na osvojování dětí. Změnu přinese novela občanského zákoníku, kterou prezident Petr Pavel podepsal. Oznámil to dnes odbor komunikace Hradu. Manželství stejnopohlavních dvojic je možné v 36 zemích, z nich 16 je v Evropské unii. Partnerství uznává 12 států. Aktivisté chtějí dál prosazovat manželství pro všechny.

Čas načtení: 2019-07-13 19:26:03

Legendy stříbrného plátna: Laurence Olivier exceloval ve filmu i na divadle

Jen málokterý jiný herec se přiblížil svým fanouškům takovým způsobem, jakým se to na sklonku života podařilo Laurenci Olivierovi. Jeho kniha pamětí s příznačným názvem Hercova zpověď zachycuje s obdivuhodným nadhledem nejen Olivierův osobní život (počínaje nelehkým dětstvím), ale také jeho prakticky celou divadelní kariéru. Té filmové je v ní věnována podstatně menší pozornost, neboť Olivierovým domovem bylo především divadlo, my bychom ale na ni rozhodně zapomínat neměli, protože zahrnuje bezpočet dalších nezapomenutelných rolí. Však byl také Olivier hned desetkrát nominován na Oscara, přičemž jednu z těchto nominací se mu podařilo i proměnit. A samozřejmě to byla ta, kterou získal za svého jedinečného Hamleta... Hercem z rozhodnutí otce Laurence Olivier přišel na svět 22. května 1907 v Dorkingu jako nejmladší dítě reverenda Gerarda Kerra Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Není bez zajímavosti, že jeho předci z otcovy strany byli gaskoňští hugenoti, kteří emigrovali do Anglie na sklonku 17. století. „Lehká nechuť, kterou otec ke mně pocítil při prvním pohledu, mu vydržela, jak se mi zdálo a jak o tom byla dozajista přesvědčená matka, celé mé dětství, až do mých dvanácti let, kdy moje nebe, moje naděje, můj celý svět, moje zbožňovaná maminka zemřela. Tehdy jsem poznal, že velké utrpení může někdy nějakým záhadným způsobem vyvolat nečekanou sílu. Přimykal jsem se k této víře celý svůj život a vždycky za nejstrašlivějších okolností mi poskytovala malý, uzounký ostrůvek, kde jsem si mohl na chvilinku odpočinout, propůjčovala mi okamžik síly jako doušek kyslíku, který cítíme při hlubokém nadechnutí. Právě v této době mi má jediná sestra Sybille (psáno prosím francouzsky jako všechna naše jména) sdělila, že byla u toho, když se blížil matčin konec, a slyšela, jak matka přiměla otce ke slibu, že bude ke mně, jejímu nejmenšímu děťátku, co nejhodnější. Slyšela, jak jí otec slibuje, že udělá všechno, aby splnil její poslední přání, a jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si určité příznaky této snahy,“ napsal pak Olivier ve svých memoárech. Byl to právě přísný, leč zásadový reverend Olivier, kdo svému synovi určil kariéru herce. Byl si vědom jeho úspěchů ve školních inscenacích Shakespearových her (Julius Caesar, Zkrocení zlé ženy), a tak dospívajícího Larryho poslal v roce 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně. Svého rozhodnutí litovat nemusel, neboť ji jeho syn absolvoval jako jeden z nejlepších studentů. Jedna věc ale byla herectví studovat a druhá se herectvím živit. A to pro mladého Oliviera nebylo vůbec nic lehkého – jelikož se mu nějaký čas nedařilo najít stálé zaměstnání, musel se spokojit jen s vedlejšími rolemi a přivydělávat si jako pomocný inspicient či asistent scény. Situace se změnila ve chvíli, kdy získal angažmá v Birminghamském repertoárovém divadle, na jehož prknech ztělesnil hlavní role ve hrách jako Strýček Váňači Dobrý konec vše napraví. „Dvacátá léta přivedla na prkna generaci herců, k níž jsem patřil i já, která podlehla magickému vlivu „přirozených“ herců v čele s Charlesem Hawtreyem a potom Geraldem du Maurier. Namluvili nám – a my jim uvěřili – že realistické hraní je vlastně realistické chování; tito skvělí herci nás obalamutili. Jejich vliv na nás byl katastrofální. Přijali jsme za své přesvědčení, že hraní není vůbec hraní, ale prostě „bytí“. Neměli jsme dost zkušenosti, abychom si uvědomili, že tito skvělí umělci dovedou skrýt svou zvláštní techniku. Po období neposlouchatelných představení a mystifikovaného obecenstva jsme byli nuceni tuto vysoce specializovanou školu odvrhnout a zanechat ji odborníkům,“ uvedl s odstupem let Olivier ve svých pamětech. Když se v roce 1930 ženil s herečkou Jill Esmondovou, byl už poměrně známým a respektovaným divadelním hercem. Cesta do Hollywoodu Na počátku 30. let se Laurence Olivier pokusil prorazit také ve světě filmu – tentokrát ale ještě neuspěl. Mohl si zahrát v historickém dramatu Královna Kristýna, byl z něj ale nakonec vyhozen, protože úmyslně urazil jeho hlavní hvězdu, „božskou“ Gretu Garbo. A tak se po účasti v několika zapomenutých filmech (Příliš mnoho darebáků – 1930, Žlutý lístek – 1931, Cesta na západ – 1932) vrátil z Hollywoodu zpátky domů, kde se mu herecky dařilo podstatně lépe. Poté, co exceloval na divadle v roli Romea, zaujal v domácím snímku Jak se vám líbí (1936). Následovalo dobrodružné drama Požár nad Anglií (1937), které symbolizovalo zlom především v Olivierově osobním životě. Jeho hereckou partnerkou v něm totiž byla půvabná Vivien Leighová, z níž se posléze stala partnerka životní. Když se Olivier rozváděl s Jill Esmondovou, aby se mohl konečně oženit s Vivien Leighovou, měl už za sebou úspěšný „reparát“ v Hollywoodu. V romantickém dramatu Williama Wylera Na Větrné hůrce (1939), stejnojmenné adaptaci románu Emily Brontëové, exceloval coby „temný“ a rozervaný Heathcliff – a výsledkem byla první oscarová nominace. Další následovala o rok později, a sice za mysteriózní thriller Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá (1940), v němž Olivierovi připadl part tajemného šlechtice Maxe de Wintera (autorkou literární předlohy téhož jména byla Daphne Du Maurierová). Nepovšimnuta však nezůstala ani austenovská adaptace Pýcha a předsudek (1940) a společně s ní i Olivierův ušlechtilý pan Darcy. „V té době se hraní na divadle a hraní ve filmu pokládalo za dvě zcela odlišná řemesla, dokonce odlišné profese. Dnes víme, že to není v žádném případě pravdivé hodnocení; pravda je mnohem subtilnější. Obě profese vyžadují stejné ingredience, ale v různých proporcích. Trvalo by několik let práce plné dohadů, než by se došlo k přesnému rozdílu; v každé oblasti existuje mnoho jemných variací podle charakteru herce. Trvalo mi mnoho let, než jsem se naučil hrát ve filmu; aspoň prvních deset bylo děsivě diletantských, z čirých předsudků a nevědomosti. Potom bylo nutné se znovu naučit hrát na jevišti, ztělesnit sice pravdu vyžadovanou filmem, přitom však snížit míru teatrálnosti,“ vzpomínal později Olivier coby autor svých memoárů. Válka a Shakespeare Diváci se na Oliviera hrnuli jak do kina, tak do slavného divadla Old Vic, kde kombinoval Shakespearovy hry s freudovskou psychoanalýzou. Jeho šťastný pobyt v Hollywoodu však brzy ukončila válka. Poté, co svému synovi z prvního manželství zajistil bezpečný pobyt na americké půdě a po boku Leighové ztělesnil admirála Nelsona v patriotisticky laděném historickém dramatu Lady Hamiltonová (1941), vrátil se Olivier zpět na britské ostrovy, aby se mohl plně zapojit do obrany své vlasti. To mu ale nakonec nebylo umožněno v takové míře, jak by si představoval: přestože úspěšně absolvoval letecký výcvik, válečných bojů se zúčastnit nemohl (některé zdroje uvádějí, že kvůli věku, jiné, že kvůli horšímu sluchu). Natočil tedy alespoň několik propagandistických filmů (v jednom z nich hrál postavu sovětského vědce), vystupoval v rozhlase a angažoval se ve vojenském estrádním souboru. Už během války Laurence Olivier dokázal, že ze Shakespearovy hry lze udělat velký filmový hit. Vydal se do neutrálního Irska, aby tam jako herec, režisér, producent a spoluscénárista natočil Jindřicha V. (1944). Práce to byla nelehká, ale s jejím výsledkem byli spokojeni jak diváci, tak kritici – a Olivier byl za svůj herecký výkon znovu nominován na Oscara. Pro zlatou sošku si však došel až o čtyři roky později a stalo se tak, jak už bylo zmíněno, díky Hamletovi (1948). Toho Olivier pojal jako „středověký film noir“ a ona jedinečná atmosféra, kterou mu vtiskl (úmyslně se točilo na černobílý formát), funguje na diváky dodnes. Hamletnakonec získal čtyři Oscary (kromě ceny za nejlepšího herce získal také cenu za nejlepší film, za režii byl Olivier „pouze“ nominován). Zopakovat tento úspěch se Olivier pokusil v polovině 50. let s Richardem III.(1955), ale neúspěšně A to i navzdory skutečnosti, že byl jako kulhavý, zákeřný a mstivý York jedním slovem fascinující. Na sklonku 40. let to vypadalo, že Laurence Olivier snad ani nemůže být šťastnější. Měl krásnou ženu, Oscara i šlechtický titul, společně s Ralphem Richardsonem a Tyronem Guthriem navíc stál v čele divadla Old Vic. Pak ale u Vivien Leighové propukla těžká duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a kdysi spokojené manželství se rázem změnilo v očistec. Olivier se ho sice snažil zachránit, leč marně. Během turné v Austrálii a na Novém Zélandu se také dozvěděl, že byl z vedení Old Vic odvolán. Po celá 50. léta však dokázal nepřízni osudu čelit: řídil divadlo St. James, které si v roce 1950 pronajal, a natočil pár dalších zajímavých filmů (Carrie – 1952, Žebrácká opera – 1953, Pekelník – 1959). Vedle již zmíněného Richarda III.se pak podepsal pod ještě jeden autorský počin, romantickou komedii Princ a tanečnice (1957). Spolupráce s problémovou Marilyn Monroeovou se mu ale ve finále příliš nevyplatila... Nový život Přestože se Olivier snažil o zdraví i kariéru Vivien Leighové pečovat, jak nejlépe dovedl, rozpadu svého druhého manželství nakonec zabránit nedovedl. Začátkem 60. let ale pro něj už svět zase byl veselejším místem. Zahrál si nejen ve veleúspěšném Spartakovi (1960) Stanleyho Kubricka, ale především v dramatu Komik (1960), za nějž získal další oscarovou nominaci (pro úplnost dodejme, že Komik byl adaptací stejnojmenné divadelní hry, kterou si sám Olivier objednal u Johna Osbornea). V roce 1961 se pak (po rozvodu s Leighovou) oženil s herečkou Joan Plowrightovou, s níž už zůstal až do konce svého života a která mu dala tři děti (syna Richarda a dcery Tamsin a Julii-Kate). A aby toho štěstí nebylo málo, stal se Olivier v roce 1963 ředitelem Královského národního divadla, přičemž v této funkci strávil deset mimořádně plodných let. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Během 60. a 70. let se sice Olivier potýkal s řadou vážných zdravotních problémů (včetně rakoviny prostaty), herectví se ale s úspěchem věnoval i nadále. Kromě toho, že svou účastí ozdobil hned několik slavných velkofilmů (Bitva o Británii – 1969, Mikuláš a Alexandra – 1971, Příliš vzdálený most – 1977), předvedl další nezapomenutelné kreace ve snímcích Slídil (1972), Maratónec (1976) a Hoši z Brazílie (1978). Všechny mu vynesly oscarovou nominaci, přičemž největší pozornost dnes budí ta z thrilleru Maratónec: coby sadistický nacista Szell byl Olivier vážně děsivý. Ani 80. léta nebyla obdobím, kdy by se Laurence Olivier odebral do zaslouženého důchodu. Kromě dokončení svých pamětí si také zahrál třeba v kultovní fantasy Souboj Titánů (1981) či dobrodružném velkofilmu Bounty (1984). Jakmile se ovšem tato dekáda nachýlila ke svému konci, odešel Laurence Olivier na věčnost. Stalo se tak 11. července 1989, nedlouho po natočení jeho posledního filmu, dramatu Válečné requiem (1989) – a krátce předtím, než jeho nástupce Kenneth Branagh uvedl do kin svého Jindřicha V.(sám si pak Oliviera zahrál ve snímku Můj týden s Marilyn). Popel Laurence Oliviera, velkého herce, který bude navždy žít v srdcích miliónů diváků na celém světě, je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství.

Čas načtení: 2024-02-28 17:50:00

Sněmovna schválila pro stejnopohlavní páry partnerství s většinou práv manželů

Páry stejného pohlaví zřejmě budou moci vstupovat do partnerství s většinou práv, jaká mají v manželství muž a žena. Omezení by se mělo týkat práv k dětem. V novele občanského zákoníku to dnes schválila Sněmovna. Předloha skupiny poslanců měla původně uzákonit pro stejnopohlavní dvojice možnost uzavírání manželství. Upravenou novelu nyní dostanou k posouzení senátoři.

Čas načtení: 2024-02-28 19:44:00

Ostré reakce na „svatby pro všechny“: Dvě kategorie lidí, lepší něco než nic

Páry stejného pohlaví zřejmě budou moci vstupovat do partnerství s většinou práv, jaká mají v manželství muž a žena. Omezení by se mělo týkat práv k dětem. V novele občanského zákoníku to ve středu schválila Sněmovna. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková věří tomu, že ČR v budoucnu manželství pro všechny uzákoní. Je škoda, že se tak nestalo už teď, řekla.

Čas načtení: 2024-02-28 10:31:47

Poslanci nestihli hlasovat o manželství pro všechny, museli zahájit jinou schůzi

Poslanci se ve středu vrátili k manželství pro všechny v závěrečném třetím čtení. O normě ale nestihli finálně hlasovat. V 11 hodin totiž ve Sněmovně začala mimořádná schůze k migračnímu paktu Evropské unie z popudu hnutí ANO. K manželství pro všechny by se zákonodárci měli vrátit v pátek.

Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32

Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.             „Miloval jsem svou ženu vůbec?“             Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.             Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.             V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.             Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“             Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.             „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“             Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.             Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.             A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.             Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.             Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.             Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“             „A proč?“             „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“             „Jaký asi má být takový ideální otec?“             „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“             Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.             „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“             Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“             Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.             Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.             Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.             Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…   Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.   Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Čas načtení: 2024-09-23 10:31:01

Dva osudoví muži Hanky Zagorové: jeden tanečník a druhý operní pěvec

Hudbě se začala věnovat již od útlého věku. Jako děcko se učila hrát na klavír a zpívala. Účastnila se řady uměleckých soutěží. Studovala sice herectví na JAMU, ale hudba jí učarovala víc. Prožila sice různá zklamání v lásce, ale nakonec se nad ní osud ustrnul a daroval jí obětavého životního partnera.  Dvě manželství Několik vět – dokument Charty 77 z roku 1989, který měl za cíl podpořit demokracii, svobodu shromažďování, tisku, víry apod. Hana Zagorová byla dvakrát vdaná. První manželství s baletním mistrem Vlastimilem Harapesem bylo zvláštní hlavně kvůli podezření na jeho opačnou pohlavní orientaci. Druhé manželství bylo šťastnější. Operní zpěvák Štefan Margita jí byl oddanou oporou až do konce života. Podporoval ji nejen v dobách její největší slávy, ale byl jí také přítelem při nemoci a smrti. Období kolem sametové revoluce pro ni bylo dost hektické. V roce 1989 podepsala petici Několik vět a musela přerušit svoji uměleckou činnost. „Pouze vedení lidové školy umění, kde měla Hana Zagorová údajně převzít výuku interpretace, se zpěvačky nezřeklo,“ jak se dočteme s knize Roberta Rohála Legendy československé populární hudby. Změny po roce 1990 nastaly i v jejím osobním životě. Rozvedla se s Harapesem a vdala se za Margitu.  Vzestup a pád Mariky Gombitové. Přes těžký úraz zpívala dál Číst více Hlas jako zvoneček Měla nezaměnitelný jiskřivý hlas. Při poslechu jejích písní jde mráz po zádech. „Měla svůj vlastní styl, svou zvláštní hlasovou drsnost i tiché chvění,“ píše Rohál. Proslavila se nejen jako interpretka, ale i jako autorka písní, které mají stále co říct. Mezi mnohým nelze opominout její první hit Bludička Julie nebo pecky Biograf láska a Maluj zase obrázky. Vypracovala se z naivní mladé holky na všestrannou umělkyni. Dovedla zazpívat šanson, rock, folklor a hlavně ji fanoušci znají kvůli její popové tvorbě.  První manželství nefungovalo Paroxysmální hemoglobinurie – porucha krvetvorby Bohužel Zagorová nemohla mít děti z důvodu nemoci. Trpěla paroxysmální noční hemoglobinurií. To, že nemohla mít vlastní děti, brala jako celoživotní prohru. Řešení hledala v adopci a s tím jí chtěl pomoct její kolega Harapes. Nabídl jí manželství a že děťátko adoptují spolu. Již před vstupem do manželství měl jejich vztah trvalý charakter a nebyl důležitý nějaký glejt, který by jejich vztah stvrzoval. Rozhodli se, že o sňatku nikomu nepoví, ale nakonec se vše stejně rozkřiklo. „Na pozvánce na oslavu čtyřicátých narozenin chyběla maličkost. Totiž oznámení, že nejde jen o oslavu narozenin mých a Vlastíka Harapese, ale zároveň že to je naše svatební oznámení,“ vysvětluje Hana Zagorová na zagorovahana.cz. Nezapomenutelný Jiří Schelinger: Rocker, který se záhadně utopil Číst více Manželský happy end Po rozvodu s Harapesem neváhala a skočila do toho znovu, tentokrát s Margitou. „Svatba se konala 6. června 1992 v kostele sv. Jakuba na Starém Městě v 15 hodin. Obřad v nabitém kostele trval skoro hodinu,“ jak se dočteme na zagorovahana.cz. Na nějaký čas ustoupila do ústraní a stala se z ní šedá eminence svého slavného manžela. Ten hodně cestoval se svým neodolatelným tenorem po světě a Zagorová se o něj starala. Stala se z ní žena v domácnosti. Na přelomu nového milénia slavila comeback díky televiznímu pořadu Hogo Fogo, který uváděli společně. Zároveň před jejím skonem vytvořili několik společných hudebních projektů. Ve své hudbě spojovala dva prvky – beat a šanson. Je to možné, protože ona to fenomenálním způsobem dokázala. Uměla obohatit šansonovou píseň o bigbeatové prvky, jak to tehdy měli fanoušci rádi. Právem si zaslouží přezdívku „beatová šansoniérka“. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (R. Rohál: Legendy československé populární hudby, zagorovahana.cz) KAM DÁL: Dva nerozluční kamarádi Simon a Garfunkel. Kde je jim konec.

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-12-12 13:02:13

Jak indiáni vidí sex

Základním zákonem indiánů je přežití etnika a z toho vyplývá i základní princip, že žena je žena a muž je muž. Kdyby to bylo jinak, tak jejich svět nefunguje a skončí. Tento jednoduchý princip fungoval odjakživa i u nás, pouze v poslední době je snaha o jeho narušení různými aktivistickým skupinami. Je to součást vyčpělosti naší civilizace a její dekadenční sebedestrukce, zatímco u indiánů naopak jejich život jen kypí, muž je mužem a žena ženou se všemi svými povinnostmi a úděly, které jsou mnohdy jakoby tajemně zakotveny v mytologii. Vždyť sám pradávný archetyp lidstva je, že Muž a Žena vystoupali nahoru, na oblohu a stali se Měsícem a Sluncem. Měsíc je velký záletník, a protože má dlouhý penis, na dálku rád kopuluje s mladým dívkami a připravuje je o panenství. To se děje v rovině mýtu. V rovině rituálu dívky připravuje o panenství v rámci práva první noci sám šaman. Je to nebezpečná a náročná činnost, která musí mladíkům ukázat tu správnou cestu do vagíny, jež může být třeba ještě zubatá. Jak vznikly ženy Ano, je mnoho indiánských mýtů o zubaté vagíně. Sám původ žen je základním pilířem amazonské mytologie. Jako například u indiánů Toba z Gran Chaka. Ženy dřív neexistovaly, jen muži, kteří chodili na lov. Stalo se však, že jejich úlovky jim někdo přes noc snědl. První noc hlídal zajíc, ale usnul. Ani papoušek při druhé noci nebyl úspěšný. Teprve vodní pták Wolé uviděl, jak se seshora po laně spouštějí ženy a oběma pusinkami rychle jedí jejich maso. Když jej spatřily, chtěly zmizet nahoru, ale Wolé jim přetrhl provaz a ženy spadly na zem. Všichni muži hned přiběhli a brali si je za manželky, ale Wolé je varoval. Lišák však nedbal se slovy: „Jsou naše, tak nač čekat.“ A vložil do jedné svůj penis. Žena mu jej ukousla a snědla, protože myslela, že jí dal najíst. Lišák zemřel, ale po čase se probudil a připravil odvetu. V lese si jej vyřezal z nejtvrdšího dřeva „palo santo“, vrátil se ke své ženě a hned s ní spal. Žena se mu opět do penisu zakousla svou ozubenou vagínou, ale marně. Lišák ji svým dřevěným penisem vymlátil všechny zuby a nechal jí jen jediný. A tak vznikly ženy, ale přesto ta první cesta může být nejistá, nebezpečná. Šaman toto nebezpečí bere statečně na sebe a defloruje skutečně nebo symbolicky, aby usnadnil náročnou cestu pro nezkušené mladíky. Potom šaman dívky nabádá, aby v životě kontrolovaly všechny své otvory. Uši, aby neslyšely, co nemají slyšet. Oči, aby neviděly, co nemají vidět. Ústa, aby zbytečně neklevetila, a vagínu, aby nebyla promiskuitní. Ale i u chlapců šaman rituálně otevírá otvory cestou emetik: zvracejí a mají průjmy. Hunting economy of sex Vztahy obou pohlaví a jejich sex jsou v amazonské společnosti založeny na ekonomické výměně mezi mužem a ženou. Je to vztah mezi jídlem a sexem. Způsob získávání potravy, její cirkulace a distribuce má zásadní vztah na sexuální život dvojice. Lze říct, že uspokojování obou potřeb je základem existence amazonských indiánů. A tak se nelze ani divit, že v samotné sémantice jsou slovesa jíst a souložit zcela stejná. Podobně koitus znamená jíst vagínu, nebo jíst penis, prostě jídlo je kopulace. To znamená, že manžel musí zajistit zvěř jejím ulovením a manželka je povinna nabídnout sex tomu, kdo jí dá maso následně proměněné v potravinu. Jinými slovy muž kontroluje lov a žena jídlo a sex. Muž má zajištěnou sexuální rozkoš vždy, když ženě dodá úlovek. Úlovkem muž-lovec ostatně vyjadřuje i svůj vztah k matce či k sestrám. Žena říká, že když jí muž odepře úlovek anebo je špatný lovec, ona mu zase odepře sex. Z toho vlastně i plyne sexuální dělba práce, což se odborně nazývá „hunting economy of sex“. Jdeme-li však do hloubky těchto vztahů, je zde prvotní snaha někoho uspokojit, a tím i následně uspokojit sebe. Nikdo u indiánů neloví jen pro potěchu z lovu, na rozdíl od našich lovců, kteří loví o překot a v jakémkoliv množství, často jen pro zvrácenou chuť zabíjet, pro výdělek anebo pro sebeprezentaci. U indiánů se jedná o vztah lovce jako dodavatele a ženy jako příjemce. Na druhou stranu, když žena muži uvaří a on jídlo nesní nebo se v něm jen trochu porýpe, je zde narušena reciprocita. Znamená to, že muž jí, a tím pádem má i sex jinde a ne doma. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Z výše uvedeného má muž k lovu a k úlovku silný erotický vztah! A k tomu se on musí náležitě připravit. K lovu musí jít zásadně sexuálně neukojen, speciálně umyt, dráždivě navoněn, s čistými zbraněmi, výrazně namalován, ozdoben zvláštními magickými amulety a vybaven zpěvy, kouzelným zaříkáváním. Jedině touto cestou vznikne vztah mezi lovcem a lovenou zvěří. Na lov jde muž pouze s vědomím erotického aspektu lovu a vlastně sexuálního vztahu k lovené zvěři. To jsou lovecké rituály a bylo by nečestné zvěř nějak odbýt a oklamat. Indiáni říkají, že zvěř se stejně nenechá oklamat a hloupý muž by tím jen dával všanc svůj vlastní sex s manželkou. Našimi slovy dneška: láska prochází žaludkem, čili sex prochází žaludkem a je prováděn s tím, který ženě zajistí ekonomiku. Rozpor mezi čichem a zrakem V sexu je u indiánů ze všech lidských smyslů nejdůležitější čich, oproti zraku u nás. Indián může mít doslova zavřené oči a jen čichem hledat tu vyvolenou ženu, pro něj správnou a přirozenou vůni, pižmo, i třeba se zavřenýma očima bez ohledu, zda jeho nastávající má třeba plátěné uši či je hrbatá. A stejně tak v obráceném gardu. I žena si vybírá jako muž, podle vůně. A z těchto důvodů se indiáni nelíbají, protože jim to nic o nich vzájemně neříká, ale třou si o sebe nosy, očichávají se. Prostě tak, jak je tomu u zvířat a jak to je přirozené, tak, jak to zařídila Matka příroda. A my přece nejsme nic jiného než také zvířata, že? Šaman u kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii zaučuje mladíky v klauzuře v rámci přípravy k náročné iniciaci dospělosti. Učí je teoreticky všemu, jejich mytologii, přírodě, lovu, rodině, výchově dětí, životu a smrti, ale také sexu. Budoucí muži se zde dozvídají například o důležité vůni „ahí“, což je vůně, ryb, krve a spermatu, přeneseně sexu. Také ženy při menstruaci vydávají vůni „ahí“. Tu zato nevydávají nedospělí mladíci a dívky, ani starci a stařeny. Božstva také v pradávnu proměnila ženská rodidla v ovoce „genipapo“, z jehož šťávy se dělá černé barvivo. Toto ovoce proto vydává silnou vůni „ahí“, vůni sexu. Z těchto důvodů mladíci v klauzuře mají alimentární restrikci a nesmějí jíst ryby, i když je to hlavní potravina Yawalapitiů, nesmí se malovat černou barvou. A logicky nesmí souložit. Také menstruující ženy vydávající vůni „ahí“ nesmějí být v jejich blízkosti. Naopak, když po několika letech končí jejich klauzura, namalují si tělo černým barvivem „genipapo“, čímž veřejně oznamují, že nyní jsou dospělí a mohou kopulovat. Samozřejmě i u indiánů na velikosti penisu záleží a je předmětem mnoha mýtů a diskusí. Šaman jim i v tomto radí cestou napodobovací magie. Měsíc má velmi dlouhý penis, a proto při úplňku se mladíci dívají na Měsíc a tahají se za nos. Vždyť i my říkáme podle nosa poznáš kosa. Mužnost je věc složitá V rámci iniciačních zkoušek chlapců, vedle těch duchovních, jsou i fyzická trýznění plná bolesti a tekoucí krve z jejich těl. My je odsuzujeme jako něco barbarského, ale je to příprava na tvrdý život a mimochodem je zde i jeden důležitý aspekt. Svou tekoucí krví se mladíci vlastně vyrovnávají dívkám s jejich první menstruací, s jejich první tekoucí krví. To by se možná mohlo feministkám líbit. Nicméně v indiánské společnosti je vlastně ve všem obsažen prvek sexu. Muž si nikdy nepřipravuje „chacru“, pralesní políčko, jen pro sebe. Kácí stromy a vypaluje je pouze v případě, že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Podobně muž nestaví dům nikdy jen pro sebe, ale pouze v případě že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Když je muž neschopen připravit „chacru“ nebo postavit dům, nebo je špatný lovec, vnáší problémy do manželství a žena má právo represe cestou odmítnutí sexu. Sama mužnost muže je věc složitá i u indiánů. Nemylme se, že ne. O tom již zase hovoří jejich pradávné mýty. Kdyby se náhodou žena posmívala svému manželovi ohledně jeho virility, mužné schopnosti, chlap by raději zmizel z povrchu zemského. V mýtu se tak opravdu stalo, muž se hanbou raději proměnil v pásovce a zahrabal se do země. Tak vznikli pásovci. V realitě si ženy o svých mužích často vyprávějí, když u řeky perou prádlo. Je však nepřijatelné, aby o svém muži mluvily špatně, a zcela zavrženíhodné je inzultovat jej urážkou o jeho mužnosti. To by raději zmizel a v ponížení uražen odešel. Cílem sexu jsou děti Sex je však především i důležitou a jedinou cestou k početí dětí. To je hlavní cíl manželství. Je to plnění zákona kontinuity, zákona o přežití kmene, osady, komunity. U Kofánů v ekvádorské Amazonii jsem zažil případ muže, který se se svou mladou a krásnou manželkou nedočkal dětí. V tom případě se manželství rozpouští, končí. On ji však stále chtěl mít, a tak si vzal za další manželku její matku, tedy svoji tchyni, protože tam měl jistotu, že je opravdu plodná. A pak se „rozjela“ i jeho původní žena, dcera jeho nové manželky, a dala mu také děti. Pro ně jejich babička byla zároveň manželka i tchyně jejich tatínka. U indiánů Ece´je na amazonském pomezí Peru a Bolívie je jakákoliv cesta k získání ženy legitimní: vysloužit si ji prací u budoucího tchána, ukrást ji komukoliv, kdo je trochu slabší a neplní si čtyři funkce rodiny, nebo ji unést z jiné komunity či kmene. Fungovala zde donedávna polygynie, mnohoženství, často asociační, kdy si starý chlap vzal mladou holčičku jako adoptivní dceru, a když mu za pár let dorostla do dospělosti 12–13 let, proměnila se v jeho další manželku. Staří muži měli mladé dívky a staré ženy měly mladíky, což je docela fajn. Všichni si tak vzájemně prodlužovali svoji potenci a sexuální štěstí v pokročilém věku, mladí a mladé se o ně navíc starali, což nazývám jejich důchodovým zaopatřením. Poznal jsem však i případ, že starší indián si tak s mladou dívenkou budoval svoji jistotu pro své stáří, ale přišel mocnější chlap, který mu ji nakonec ukradl i s jejich synem. Byl to syn šamana Yohahé, César, který nakonec, když jsem k nim přijel po 46 letech letos v létě, měl sedmnáct dětí s pěti manželkami, některé měl buď současně, jiné postupně. Všechny děti se cítí jako jedna velká rodina a nikdo nikomu nic nevyčítá, proč měl tu a pak zas jinou. Všichni jsou spokojeni a mají se rádi i s hromadou vnuků a pravnuků. César se prostě zasloužil o svůj kmen. U indiánů nebyla v manželství ani v životě nikdy žádná jistota, což všechny aktéry přirozeně nutilo být aktivní v ekonomice i v sexu, kdy schopnější a silnější vítězil. Chytrý byl i systém sororátu, když muži žena zemřela, automaticky na její místo nastupovala její mladší sestra, a tak si je někdy vzal rovnou obě najednou. I v opačném gardu byla žena zajištěna. Nebyla tu žádná diskriminace! Když jí zemřel muž, automaticky podle zákona levirátu nastupoval na jeho místo mladší bratr. Tehdy jsem zažil i případ dvou bratrů, Matea a Davida. David měl spoustu dětí a Mateo nic moc. Neřešili, zda Mateo byl nebo nebyl plodný, nebo jinak neschopný, ale bratr jednoduše vypomohl u jeho manželky, a tak měl i Mateo děti. A opět žádné vyčítání. Bohužel řada forem manželství se již nekoná pod tlakem naší civilizace, i počty dětí se v rodinách snižují. Mladá indiánská generace, podobně jako ta naše, mnohdy již dává přednost sledování televize a mobilních aplikací před sexem s pravidelným početím. Rodiny s desítkami dětí jsou již výjimkou, počty klesají k pěti, čtyřem. Obávám se, že při mé další návštěvě budou počty i nadále klesat. Bohužel to je cena za to, že my i oni žijeme materiálně bohatší život. Čím chudší, tím víc sexu i dětí, čím bohatší, tím méně sexu i dětí. {/mprestriction}  Autor je etnolog.

Čas načtení: 2019-07-11 11:30:33

Gwen Florio: Tichá srdce (ukázka z knihy)

V roce 2001 se Kábul vzpamatovává po letech útlaku Tálibánu a stává se městem možností. Uprostřed tohoto chaosu se setkávají americká humanitární pracovnice Liv a její pákistánská tlumočnice Farida, která si zvyká na život ve sjednaném manželství. Liv přijíždí do Kábulu se svým mužem, aby tam po útocích v září 2001 pracovali pro nevládní organizaci. Zatímco on potřebuje oživit svou upadající kariéru, ona doufá, že tím dají nový impuls svému manželství. Krásná, vzdělaná Farida se s rodinou svého muže vrací z exilu zpět do Kábulu, kde se stává tlumočnicí Liv a jejího manžela. Mezi oběma ženami se i přes různost světů, z nichž pocházejí, postupně vytváří přátelské pouto, Liv však v nejmenším netuší, jak moc je Farida loajální ke své nové rodině.Autorka doslova přenese čtenáře do Afghánistánu zničeného válkou, odkrývá těžký úděl místních lidí i kulturní napětí vznikající s nevítaným příchodem Američanů. Barvitě líčí krásy i složitosti afghánského každodenního života.„Příběhy zobrazující moderní války až příliš často odsouvají do pozadí životy těch, kdo konflikty nejvíc trpí. V Tichých srdcích je to naopak. Jde o chytrou, vášnivou poctu každodennímu životu. Čtenář se ponoří do nadějí a obav Farij a Liv a najednou zjistí, že si přeje, abychom všichni měli jejich odvahu. Kdyby tomu tak bylo, svět by byl mnohem lepším místem,“ napsal o knize bývalé reportérky americký spisovatel Matt Gallagher.   Ukázka z knihy ISLÁMÁBÁD, PÁKISTÁN, SRPEN 2001Každý den, kdy Farida Basra nadále zůstávala svobodná, hrála hru na „alespoň“.Začala hrát, když čekala na autobus na ulici lemované vysokými, štukovanými zdmi, po kterých rostly bugenviley a které tak chránily domovy islámábádských boháčů před závistivými a rozzlobenými lidmi. Vedle ní si dřepla žena, opřela si bradu o kolena a začala zametat špinavý chodník košťátkem svázaným z větviček. Z dlouhých hodin trávených na slunci měla pleť téměř černou. Farida si přitáhla dupattu, lehkou šálu, která jí zakrývala hrudník a ramena. Připomněla si, že by měla být vděčná.Možná jsem chudá, ale alespoň nemusím zametat ulice.Když se k ní blížila rodina na motorce, o krok couvla. Muž se šedou bradkou řídil, jeho mladá žena se ho jednou rukou zezadu držela, zatímco ve druhé svírala kojence. Starší dítě sedělo před mužem, mladší za ženou. Za nimi se zvedal oblak prachu.Možná jsem stále svobodná, ale alespoň nejsem odkázaná na muže, který je dost starý na to, aby byl mým otcem.Přikývla na pozdrav skupině školaček v modrých uniformách a bílých šátcích a hru zaměřila na ně. Ať se ti stane cokoliv, alespoň tě ochrání tvé vzdělání – to byla mantra, kterou ji naučil otec. Byl profesor, jehož otec, také profesor, udělal tu chybu, že se postavil proti odtržení Pákistánu od Indie a zbytek života strávil tím, že tento krok nedobrovolně odčiňoval a nesměl využít žádné příležitosti, která se mu naskytla – jeho příjmy a společenský status rychle klesaly.„Ale dal mi vzdělání a já vám dal to samé,“ říkával Latif Basra dcerám. „Takto se naše rodina vrátí na své právoplatné místo. Udělal jsem, co jsem mohl. Teď už to bude na vašich synech.“ V takových chvílích Farida a její sestra Alia upřeně sledovaly podlahu a své vzpurné reakce si nechávaly na noční šeptané konverzace ve společné ložnici.Farida si nechala dupattu sklouznout na ramena a ještě o trochu víc zvedla hlavu. V duchu přikazovala školačkám, aby ji viděly takovou, jak se vnímala sama – jako profesionálku, která se vrací domů z práce tlumočnice v komerční „modré zóně“, s brašnou důležitých dokumentů a hlavou plnou frází v angličtině, němčině a francouzštině. Muži, její krajané, a dokonce i někteří cizinci její práci a dovednosti znevažovali a považovali ji jen za o něco málo lepší než prostituci. Ale to byli ti se starými postoji, kteří z pákistánských měst rychle mizeli, z venkova však ne. Každý večer rodičům marně říkala, že žena nepotřebuje manžela. Vždyť v roce 2001 mají ženy už tolik možností.Dívky zašly za roh, smích se za nimi nesl podobně jako cípy šál, které měly přehozené přes hlavy. Farida se snažila potlačit závist. Byly dost staré na určitou míru nezávislosti, stále však příliš mladé na to, aby je někdo nutil k sňatku, a navíc měly dívky jedna druhou. Alia po uzavření manželství, ze kterého doposud vzešly jen dcery, opustila rodný dům a zanechala Faridu samotnou. Farida se připravila na další večer zahrnující napjatou konverzaci nad průměrným jídlem, připraveným kuchařkou, která fungovala i jako hospodyně. Většina z Faridina nedostatečného platu šla na výdaje rodičů za domácnost a na snahu udržet si určitou úctyhodnost, jejímž výsledkem by mělo být její manželství.Otec s matkou byli příliš slušní na to, aby Faridě připomínali, jak rychle si zvykla na dříve nepředstavitelnou svobodu, získanou v době, kdy rodina žila před několika lety v Anglii. Doteď za to platí. A skutečnost, že práce tlumočnice vyžaduje neustálý kontakt s cizinci, její situaci moc nepomáhá. Navzdory její kráse nebyli rodiče schopní domluvit sňatek s nějakým úředníkem, učitelem, dokonce ani majitelem obchodu. Podle rodičů byly tyto skupiny jediné, které by mohly přijmout její úroveň vzdělání společně s lehce pošramocenou pověstí z doby, kdy žila v zahraničí. I po všech těch letech se to za ní táhlo jako příliš silný parfém. Setkala se s řadou podivných bratranců z druhého kolene, vdovců ve středním věku, mužů s pramínky mastných vlasů učesaných přes lesklé pleše, mužů, jejichž pupek napínaly zmačkané košile, mužů, jejichž tlusté prsty nebyly ani trochu čisté, mužů, kteří se na ni i přes to všechno mračili a sledovali ji se stejným podezřením a averzí, s jakou sledovala ona je.Navzdory tomu, že se ji matka snažila přesvědčit o opaku, Farida již teď věděla, že si nedokáže představit muže, kterého by mohla milovat.Když mizeli její potenciální nápadníci – brali si dívky méně krásné, ale nejspíš také méně problematické – mizely také její kamarádky: do vlastních domluvených manželství rychle následovaných potřebnou produkcí dětí. Jejich cesty se rozcházely a Farida se stále víc ukrývala za svou práci.Farida se prodrala z autobusu a otevřela bránu do dvora pokrytého prachem. Co by dnes měla očekávat? Ticho, kdy rodiče po večeři hledají útěchu v hudbě nebo knihách? Nebo další trápení?„Farido!“ Otec vyběhl ze dveří s otevřenou náručí. Objal ji. Takovou intimitu si nedovolil od doby, kdy byla malé dítě.Vyprostila se s úlevou a podezřením, které ještě stouplo po tom, co si všimla jeho oblečení. „Ten je nový?“Kousek poodstoupil, zatočil se a nechal ji obdivovat letní vlněný oblek, odborně střižený tak, aby zakryl vystupující břicho a rozšiřující se pozadí. „Co říkáš na tatínka?“„Cos udělal s tím starým?“ žalostný černý oblek, jehož látka na loktech a kolenou už povážlivě zřídla.Odmítavě mávl rukou. „Je pryč.“ Bezpochyby jej prodal obchodníkovi s hadry.Ve dveřích se objevila matka. Zvedla ruce na pozdrav. Nové široké zlaté náramky o sebe zazvonily, jejich nadějeplný tón byl v rozporu s jejím nepokojným výrazem. „Tvůj otec má překvapení.“A tak Farida zjistila, že za cenu pár kousků dvaadvacetikarátového zlata, zlevněného obleku od návrháře neznámého jména a téměř jistě posíleného bankovního účtu zasnoubil Latif Basra svou zbývající dceru s negramotným synem afghánského obchodníka.     „Bude to katastrofa.“Alia, přivolaná neustálými telefonáty matky a sestry, stála nad Faridou, která plakala do polštáře ve své dětské posteli. Alia byla jedna z mála žen v Islámábádu s řidičským průkazem a využívala jej, kdykoli to bylo možné. Což bylo zřídka. Byla tma a to pro ženu na silnici znamená nebezpečí. Její přítomnost byla dobrým měřítkem jejího znepokojení.Když Farida zaslechla sestřina slova, posadila se, natáhla se ke knihovně, náhodně vytahovala knihy a házela je po místnosti.„K čemu mi teď budou?“ Zvedla hlas, aby ji slyšel i otec, který se skrýval v pracovně. Vzala do rukou vzdušnou dupattu a začala ji trhat. „K čemu mi bude tohle? Schová mě pod burku.“Po sestře hodila výtisk Alenky v říši divů s koženými deskami a zlatě vytištěným titulem. „A co tohle? Dal mi zvláštní vydání mé nejoblíbenější knihy, jen aby mě prodal muži, který neumí číst ani ve vlastním jazyce, natož v angličtině. A tyhle hnusné náramky!“ Sundala si je ze zápěstí a hodila je proti zdi, křičíc na svého schovaného otce: „Vezmi si je a prodej je! Kup si další oblek!“Alia odkopla náramky stranou a přitiskla sestru zpět na postel. Pustila ji až ve chvíli, kdy Farida zmlkla. „Přestaň. Už je to hotové. A ty se musíš rozhodnout, jak to budeš řešit.“Farida se nadechla. Na vlhký obličej se jí lepily pramínky vlasů. Alia je uhladila a jako obvykle promluvila velice pragmaticky. „Něco takového bylo nevyhnutelné. Nikdy by ti nedovolili staropanenství. Ne s tímhle.“ Vzala Faridu za bradu a otočila ji k velkému zrcadlu na druhé straně místnosti. I přes to, že byla rudá a opuchlá jako granátové jablko, Faridiny rysy – velké oči pod klenutým obočím, vystouplé lícní kosti a nos, plné rty a krásná brada – přitahovaly pozornost. Při pohledu na sebe Alia jen pokrčila rameny.„Kdo by řekl, že mou největší výhodou bude vzhled?“ Farida se opřela o sestru a odtrhla pohled od zrcadla. Zatímco její rysy byly ostře řezané, Alia měla následkem akné tvář flekatou a plnou dolíčků. Stejná malá brada, která tak dokonale vyvažovala Faridiny plné rty, byla pro Alii nevýhodou, protože téměř mizela v tukových záhybech krku. Otci se nepodařilo najít Alii bohatého ženicha. Místo toho reagoval s ponižující vděčností, když mu navrhla velice nepravděpodobné a neobvyklé řešení: sňatek z lásky. Aliin manžel Rehman Khan byl stejně obyčejný jako ona, byť malý a vychrtlý, zatímco ona byla silnější.„Je to dospělý muž, nebo ještě stále chlapec?“ zajímala se matka potom, co se s ním setkala. „Bude mu manželkou, nebo matkou?“Ale Rehman byl stejně jako Alia student filozofie a Farida byla po každé návštěvě u jeho rodiny znovu fascinována jejich usměvavými, šeptanými rozhovory. Spíš to bylo jako povídání mezi kamarádkami než mezi ženou a mužem. Ti dva si žili spokojeně, soustředění na studium a tři malé dcery.Farida se otřásla. Dříve se obávala vyhlídky na podobnou nudnou domácnost. Dávno se obávala, že podobný svazek čeká i ji, i když by mu samozřejmě chyběl luxus lásky. Probíhaly by každovečerní večeře s jeho rodiči a víkendové návštěvy její rodiny. Tato setkání by samozřejmě znamenala únavné pomluvy společných známých. Teď, tváří v tvář děsivé skutečnosti, začala toužit po starém scénáři plném omezení.Alia zvedla z podlahy Alenku a podala ji Faridě. Ta si ji přitiskla na prsa. „Kéž bych tak mohla být jako kočka Šklíba a zmizet. Kdybychom zůstali v Londýně, tohle by se nikdy nemohlo stát.“Alia ji znovu přivedla zpět do reality. „Kdybychom zůstali v Londýně, tatínek by zkrachoval.“Přestěhování rodiny do Londýna nebylo zkratkou k úspěchu, jakou si Latif Basra představoval. Našel si práci asistenta na podřadné vysoké škole. Jejich pobyt znamenal řadu pochybných špinavých bytů a stále rostoucí dluh.„Myslím, žes ho svým způsobem zachránila,“ uvažovala nahlas Alia. „Ale kdo by to takhle vymyslel?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Přestaň.“ Farida nepotřebovala další připomínku toho, že její chování výrazně urychlilo jejich návrat. Předchozí nápadníky přirozeně odmítala. Musela přece předvídat tento nevyhnutelný konec svého nekonečného hledání chyb. Rodiče se jí laskavě snažili najít muže, který, ač by nebyl bohatý, byl by alespoň z jejich vlastního okruhu. Nedala rodičům jinou šanci než zvolit peníze. A tentokrát se za ni, snad moudře, přimluvili. Bojovat proti tomuto rozhodnutí by znamenalo uvrhnout rodinu do takové hanby, která se vůbec nedala srovnat s tím, co Farida způsobila v Anglii.„Vždycky jsi chtěla vzrušení – nové věci, cizí kultury.“ Z Aliina hlasu zazníval náznak zloby. Farida si uvědomila, jak hluboce se sestry dotkla kritika jejího života. „Tak teď to budeš mít.“ Nakladatelství Metafora, 2019, brožovaná, 392 stran.

Čas načtení: 2024-07-02 08:00:01

Týraná spisovatelka Simona Monyová se neměla znovu vdávat. Mohla ještě dlouho psát

Mrtvolu našli schoulenou na pravém boku u sedačky obličejem k zemi. Hluboké bodné rány způsobily vykrvácení během velmi krátké doby. Stala se obětí tyranie životního partnera, který ji brutálním způsobem zabil. Bylo jí pouhých čtyřicet čtyři let. Konec spisovatelky zalitý krví „Komu bych s chutí jednu flákla? Každému, kdo si svoje nedostatečné sebevědomí hojí na slabších.“ (Monyová) Dne 3. srpna 2011 ubodal úspěšnou brněnskou spisovatelku Simonu Monyovou její manžel Boris Ingr. Jejich manželství již delší dobu spělo k nevyhnutelnému rozvodu. Málokdo však věděl, že Simonu její muž dlouhodobě psychicky a fyzicky týral.  Toho osudného dne „byla veselá, těšila se, že si užije večer, protože byla pozvaná k sousedům na grilování“, vypráví Jiřina Veselá v knize o Monyové. Manželé již tehdy žili odděleně a jejich komunikace se omezovala jen na to nejnutnější. V den vraždy dorazil Boris Ingr do obřanské vilky, kde spisovatelka bydlela. Začali se hádat a jejich spor vyústil v tragédii. Nikdo dodnes neví, co se doopravdy odehrálo. Najednou se objevili policisté a začali páskovat dům a jeho okolí. Monyová ležela v tratolišti krve a nebylo jí pomoci. Zemřela. Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno Číst více Proti rozsudku se vrah odvolal „Někdy si říkám, že jsem od života dostala hodně dobrého, a tak mám strach, odkud ten facan přijde. Někdy mě lehce mrazí.“ (Monyová) Rozsudek soudu, který vyměřil Borisi Ingrovi patnáct let nepodmíněně, padl koncem února roku 2012. Proti rozsudku se odvolal. „Při verdiktu nedal najevo žádné emoce. (…) Při procesu svoji obhajobu měnil a nabízel různé verze. Zpočátku tvrdil, že si vůbec nepamatuje, že vraždil,“ vysvětluje Veselá.  Přes polehčující okolnosti musel zaplatit odškodné Simoniným dětem, rodičům a bratrovi. Zároveň musel souhlasit s protialkoholní léčbou a psychoterapií.  Svědectví o jejich manželství „Má mě rád pod kontrolou, a tak mu musím na konci týdne posílat e-mailem týdenní výkaz.“ (Monyová) Boris Ingr se Simonou Monyovou se poznali již jako teenageři na jednom brněnském kluzišti. K osudové jiskře došlo až po letech, kdy se znovu pracovně potkali v televizi. Začali se scházet jako milenci a v roce 2003 se vzali. Bohužel nešlo o šťastné manželství, i když „navenek se zdálo být druhé manželství Simony Monyové velmi harmonické a bez poskvrny“, jak tvrdí Richard Sacher v knize Simona Monyová. Co nám ve škole zatajili: Eliška Krásnohorská nebyla žádná naivka. Okouzlovala muže a žila se ženou Číst více Málokdo to tenkrát věděl, ale úspěšná spisovatelka byla bita. Za slupkou harmonického manželství se skrývala manželova tyranie, vydírání a naschvály. Schylovalo se k rozchodu. „Proč ale Monyová zemřela ve chvíli, kdy už se dvojice konečně rozcházela? Podle expertů se jedná o typický příběh – k tragédiím dochází nejčastěji právě ve fázi rozcházení,“ vysvětluje Sacher. Po smrti Simony trpěly především její děti. Nejhůř to odnesl nejmladší syn Šimon, kterého si jeho strýc osvojil do pěstounské péče. „Po poradě s kriminalisty se dospělí dohodli, že Šimůnkovi zprávu o smrti matky sdělí policejní psycholožka,“ píše Veselá. Stejně tak Dominika přijal strýc za svého. Třetí, dospělý syn Michal sice nesl ztrátu velmi těžko, ale byl ve věku, kdy se o sebe dokázal postarat.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nevěříte, že Brno opravdu existuje? Světélkující kasematy vás přesvědčí.

Čas načtení: 2024-10-13 08:00:01

Měla řadu milenců, císaře Napoleona odhodila jako kus hadru: Vášnivá Marie Luisa

Byla třikrát vdaná, poprvé za císaře, podruhé za špeha a potřetí za svého hofmistra. Měla to štěstí, že nastoupila jako císařovna na francouzský trůn a kralovala i v Itálii. S věrností si hlavu nelámala a milovala slávu a přepych plynoucí z jejího královského postavení. Naoko šťastné manželství Málokterá aristokratická dívka v historii se vdávala z lásky. Jinak tomu nebylo ani u dcery Marie Terezie. Vyhledali jí ženicha a nebyl to ženich ledajaký. Měla se provdat za samozvaného francouzského císaře Napoleona. Když se tuto novinku Marie Luisa dozvěděla, poprosila o dva dny na rozmyšlenou. Po rozvážení se rozhodla, že se za něj provdá. Bonaparte po svém pádu chtěl zemřít. Požil jed, který měl prošlou záruční lhůtu, a proto neúčinkoval. Musel pak odejít do vyhnanství na ostrov Svatá Helena. Marie Luisa ho zde nikdy nenavštívila. Její manžel ji velice miloval a dokázal jí svou lásku činem, když musel volit mezi dvěma možnostmi. Velice oba toužili po dítěti, a když bylo miminko na cestě, lékaři varovali, že porod bude komplikovaný a zemře buď matka, nebo dítě. Musel se rozhodnout, koho obětuje. On se zachoval jako kavalír a volil svoji ženu a dítě obětoval. Stal se však zázrak a dítě přežilo. „Dnes na tebe velmi myslím. Tak dojemný důkaz lásky, na nějž nikdy nemohu pomyslet, aniž bych neměla v očích slzy,“ poděkovala mu v jednom ze svých dopisů Marie Luisa. Joséphine byla jedinou ženou, která mohla zničit Napoleona. Ridley Scott ji vykreslil špatně Číst více Na první pohled se může zdát, že spolu měli harmonické manželství. Když ale začal být Napoleon v nemilosti, jeho manželka obrátila všechny karty, sbalila kufry a prchla do své vlasti. V jejich manželství sice byla určitá náklonnost i z její strany, ale po krachu kariéry francouzského generála bylo jasné, že bývalý císař již pro ni není dostatečně přitažlivý. Odhodila ho jako kus hadru a po dvou letech a osmi měsících se s ním rozešla a už se s ním nikdy znovu nesetkala.  Tajný život s milencem Po delší době odluky se rozhodla Marie Luisa na čas znovu vrátit do Francie. Její manžel tam tenkrát nebyl, ale měl na ni dohlížet hrabě Neipperg, do kterého se vášnivě zamilovala. Byla z toho láska jak trám a vzniklo jakési tajné manželství, ze kterého vzešlo několik dětí. Čím jí hrabě tolik učaroval? Byl to kavalír a charismatický muž, který měl u žen neobyčejné úspěchy. Ženy nejspíš vždy zaujala černá páska zakrývající prázdný oční důlek, což z něj dělalo jakéhosi démona.  Prvního muže jí vnutili a druhého si vybrala sama. Taky s ním vydržela o něco déle, protože to byla láska upřímná a oboustranná. Žili spolu dvě desetiletí. „I v lásce je nutná upřímnost. Muž nemá právo rozhodovat o osudu ženy, pokud nemůže současně doufat, že ji učiní šťastnou. Chybí-li tato naděje, nesmí se stavět na odpor, když jí její štěstí zajistí někdo jiný,“ vysvětluje Marie Luisa ve stejnojmenné knize od Franze Herreho. Napoleon jako Hitler, Caesar nebo Mussolini: Víte o něm všechno? Čeho se k smrti bál? Číst více Chlapy střídala jak ponožky Po smrti druhého manžela ztratila velkou životní oporu a dost se spustila. Zkrátka, začala řádit, střídala milence a dělala vylomeniny. Její vztahy se nesly ve stylu povrchnosti a doprovázely je skandály. Milenci jí většinou nesahali ani po kotníky, neboť se mezi ně řadili obyčejní komorníci, operní pěvci, a dokonce i učitel jejích dětí. Jednoho z nich určila za manžela své dcery.  Před veřejnou ostudou ji zachránilo třetí manželství s hrabětem de Bombelles, který plnil funkci jejího hofmistra. Jelikož se jednalo o nerovný svazek, svatba proběhla v poklidu a tajnosti bez zbytečných ceremonií. Marie Luisa sice někdy trochu zlobila, ale v tomto vztahu nikdy nevznikly nějaké extra aférky. S hrabětem žila v poklidu a bez větších zvratů až do konce života. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (G. Praschl-Bichler: Lásky a sňatky Habsburků, F. Herre: Marie Luisa) KAM DÁL: Císař František Josef byl známý slabostí pro ženy. Hlavu mu zamotala i kráska bez původu.

Čas načtení: 2020-07-19 22:34:52

Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády (z archivu LtN)

Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.)   Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat? Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost.   Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie. Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran.   Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte? Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít.   To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole? Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.   Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha. To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily.   Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu? Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči.   Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr. Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody.   V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje? Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou.   Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován. Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…!  Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem.   Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování. S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda.   Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce? Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů.   Tázání ale vyžaduje určité úsilí… Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není?   V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené? Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí.   Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší? To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost.   Kde tedy kněz čerpá oporu? To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Vstup do manželství z pohledu matričního úředníka a oddávajícího po novelizaci

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MV - AK - PV-348 - 2022, Správný a právně bezchybný vstup do manželství z pohledu oddávajícího a matričního úředníka Cíl semináře Seznámit posluchače se všemi podmínkami pro uzavření manželství, průběhem sňatečného obřadu, postupem při zápisu manželství do matriky, včetně zápisu souvisejících matričních skutečností a s poplatky spojenými s uzavíráním manželství. V rámci praktické části umožnit posluchačům vyzkoušet si hlavní úkony matrikáře a oddávajícího spojené s uzavíráním manžel ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení: 2024-04-19 18:09:41

Rozbor psychologa: Manželství Moniky Babišové patrně doplatilo na prokletí politických lídrů

Letos na konci července by uběhlo sedm let od chvíle, kdy si Monika Babišová a Andrej Babiš řekli své »ANO«. V resortu Čapí hnízdo vstoupili do manželství po třiadvaceti letech společného soužití. Manželé Babišovi mají spolu dvě dospělé děti Vivien a Frederika. O tom, že pravděpodobně došlo v jejich manželství k zásadním změnám, informovala redakce ŽivotvČesku.cz jako první už o velikonočních svátcích. Opoziční politik nyní na sociálních sítích potvrdil, že manželství s Monikou je u konce. Rozchod Babišových pro ŽivotvČesku.cz rozebral psycholog Jeroným Klimeš. Promluvil mimo jiné i o tom, že manželství Babišových pravděpodobně postihlo prokletí politiků ve vysokých funkcích.

Čas načtení: 2024-08-08 18:38:00

Manželství jen ze zvyku

Pohodlný svazek, který postrádá intimitu a spojení tradičního manželství – to je manželství ze zvyku. Tento typ vztahu může efektivně fungovat z mnoha důvodů. Některé kultury oceňují a preferují pohodlná manželství před milostnými akcemi, zatímco jiné považují tato manželství za méně uspokojující nebo přímo nepřijatelná.

Čas načtení: 2024-10-13 17:00:01

Svatební slib u notáře. Láska je slepá, ale i ta má svůj rozpočet

Zákon definuje předmanželskou smlouvu jako „smlouvu o manželském majetkovém režimu“. Podle občanského zákoníku „si snoubenci a manželé mohou ujednat manželský majetkový režim odlišný od zákonného režimu. Ujednají-li si smluvený režim manželé, upraví zpravidla své povinnosti a práva týkající se již existujícího společného jmění“. Smlouva jako prevence před průšvihem Úkoly správce společného jmění: nakládání se společným jměním jako s celkem, nakládání s obydlím.  V případě, že se snoubenci rozhodnou pro smluvený režim, aby zamezili případným průšvihům s majetkem jako manželé, je pak namístě dojít si k notáři a před sňatkem podepsat veřejnou listinu. „Smlouvu je nutno sepsat formou notářského zápisu. Advokát může provést pouze poradenskou činnost. Notáři se musí předem sdělit rozsah majetku a jaká jsou přání účastníků,“ vysvětluje advokát Michal Benčok.  Smlouva, která se zapíše do veřejného seznamu, nabývá účinnosti dnem uzavření manželství, přičemž novomanželé mají povinnost předložit notáři oddací list. Důležité je, že tato domluva nesmí mít za následek vyloučení manžela při zabezpečení rodiny. Mimo jiné lze smluvní režim změnit dohodou obou stran u soudu.  Svatba s blízkým příbuzným? Kupodivu to jde, když na to máte žaludek Číst více Podnikání je riziko Partneři smlouvu před manželstvím podepisují často kvůli podnikání. Jedná se o situaci, „kdy jeden nebo oba budoucí manželé jsou podnikatelé nebo mají majetek ve formě firmy. Je třeba si uvědomit, že finanční ručení za závazky firmy přesahuje i do sféry osobních financí a majetku“, jak tvrdí Benčok. Manželé Růžičkovi raději před lety podepsali tento typ dohody, aby se nestalo, co v předešlém manželství. Pan Růžička totiž napsal celý svůj podnik na svoji bývalou manželku a ona po rozvodu úspěšně zavedenou firmu pohltila jako velryba. Její bývalý manžel se ocitl rázem na dlažbě bez firmy, do které vložil první poslední. Krásně ho jeho bývalá žena oškubala. A proto se rozhodl v novém partnerském vztahu již neriskovat a novou firmu si pohlídal tím, že se svou budoucí ženou podepsali předmanželskou smlouvu. Manželství na zkoušku? V prvním roce utéct jen tak nemůžete Číst více Zadlužený partner Druhý případ, kdy je dobré podepsat předmanželskou smlouvu, jsou partnerovy finanční hříšky. Jedná se o situaci, „pokud má jeden z partnerů dluhy a hrozí, že půjde do insolvence nebo v ní již je“, jak uvádí Benčok. Nynější šťastně sezdaný pár Marie a Pavel Kotočovi si prožil krušné chvíle v počátcích vztahu. Pavel Kotoč totiž sedl na lep lichvářovi a z hlouposti jeho dluh narostl do obludných výšin. Dlužil totiž milion korun. Byl do Marie bláznivě zamilovaný, ale hrál jakousi šaškárnu, aby neohrozil ji a její rodinu. Přátelé mu poradili, aby se své lásce vyznal a navrhl jí sňatek s podmínkou, že podepíše předmanželskou smlouvu. Předmanželská smlouva je nástrojem, který může partnerům vyjasnit si jejich vztah k majetku a zajistit tak klidnější budoucnost. Rozhodnutí o uzavření této dohody je třeba pečlivě zvážit a spolupracovat s právníkem. I zde platí, že základem každého šťastného manželství je vzájemný respekt, komunikace a láska. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (občanský zákoník, nkcr.cz) KAM DÁL: Cesta z dluhové pasti? Jak to vidí insolvenční správce a kde hledat pomoc.

Čas načtení: 2010-08-22 00:00:00

Jak přežít manželskou krizi

Podle statistik se v České republice rozvádí každé druhé manželství. Co je příčinou tak vysokého rozvodovosti? Je to tím, že bychom si tak často vybírali špatného partnera? Nebo je to způsobeno naší neochotou problémy partnerství řešit? Ideální manželství Ideální manželství či partnerství se vysky ...

Čas načtení: 2016-07-07 01:00:00

Následky zániku manželství

K zániku manželství může dojít rozvodem nebo smrtí manžela. Manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Jaké jsou následky zániku manželství?

Čas načtení: 2020-02-04 07:23:34

Mýty kolem Boženy Němcové: nenarodila se 4. února, matka ji neměla ráda a byla šlechtického původu

Přestože kolem přesného data narození Barbory Panklové (rozené Novotné), která se pod jménem Božena Němcová nesmazatelně zapsala do dějin české literatury, dodnes panují nejasnosti, je prozatím nutno brát za bernou minci její vlastní tvrzení, že se narodila 4. února 1820. „5/2 60. / Milý Karle! Jestlipak jsi zpomněl, že byl včéra můj den narození? Je mi 40 let; už mne nebudete tak dlouho mít, jako jste mne měli!“ Tak otevřela Božena Němcová jeden ze svých dopisů dvacetiletému synu Karlovi, který v té době pracoval jako zahradník v Rájci u Brna. Po počátečních zprávách o Karlových sourozencích, po praktických pokynech a výčitkách, což bylo všechno v její korespondenci s Karlem obvyklé, se Němcová rozepisuje o svých rozepřích s manželem Josefem a o plánech na rozvod. Náhled na vlastní manželství tu vyúsťuje v jakési spisovatelčino krédo: „Kdyby byl táta se mnou zacházel jako se ženou, a ne jako s otrokem, byla bych ho milovala a byli bychom šťastní bývali do smrti, navzdor všemu neštěstí – a tak se rozejdeme a stěží více sejdeme. Pamatuj si to, Karle, pro budoucnost: ‚láska že rodí lásku!‘ – A kde není lásky, není štěstí v manželství, je to jen zvyk a sprostota.“ Dopis, uložený dnes v Literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze, patří k nejvýznamnějším dochovaným listům psaným Boženou Němcovou, a to nejen tím, že v něm pisatelka s nebývalou otevřeností hodnotí své manželství a že syna poprvé bere jako rovnocenného partnera. Významný je i pro otázku jejího stáří, neboť se v něm Němcová o této věci vyjadřuje zcela jasně. Ostatně už o tři roky dříve datuje jeden z dopisů Karlovi (tehdy učni v zámecké zahradě ve slezské Zaháni) slovy „Na den mého narození, 4/2 57“. I rukopis tohoto listu je uchováván v LA PNP. V obou dopisech Božena Němcová potvrzuje „oficiální“ datum svého narození, doložené vídeňskou křestní matrikou. V uplynulých desetiletích se ovšem do obecného povědomí rozšířily dohady o tom, že byla zhruba o dva až čtyři roky starší, někdy doprovázené i fantaziemi o jejím šlechtickém původu. Tyto názory jsou založeny na průzkumu matrik školních. Jejich proponenti se pro ně mimoto snaží najít podporu i v korespondenci, postupují přitom ale dost nešťastně: to, co jejich teorii odporuje, obvykle ignorují, a co by jí mohlo odpovídat, zveličují. Jeden z argumentů je založen na neporozumění tehdejší češtině, jiný přehlíží skutečnost, že spisovatelčin otec Johann Pankl mluvil s dětmi německy. Navzdory tomu, že v době pobytu v Zaháni, kde žili i matka a sourozenci Němcové, si Karel Němec s matkou psal mj. o tom, že je jí, popř. jejímu synu Jaroslavovi, podobný její bratr Otto, badatelé prohlašují, že podle fotografií se Němcová nikomu z rodičů a sourozenců nepodobala. Také teze o nebývale chladném vztahu mezi Němcovou a její matkou (či macechou) odpovídá spíš projekci Babičky do reality autorčina života než tomu, co lze vyčíst z dopisů. V korespondenci existuje jediný list, kterým lze skutečně argumentovat proti oficiálnímu datu jejího narození. Je to fragment z dopisu medikovi Hanuši Jurenkovi, do něhož byla Němcová zamilovaná. O události, která se stala roku 1830, se v něm píše „nebylo mi ještě zcela třináct let“. Potíž je v tom, že tento úryvek, přetištěný krátce po spisovatelčině smrti (jako ilustrace k jejímu životopisu) J. E. Sojkou, blízkým spolupracovníkem mystifikátora Karla Sabiny, není a nikdy nebyl znám ve formě rukopisu, kopie ani opisu a že byl slohovou analýzou Alexandra Sticha označen za neautentický. Mimoto je bohatě doloženo, že na rozdíl od věcných dopisů rodinným příslušníkům psala Božena Němcová přátelům a osobám, u nichž chtěla stát v dobrém světle, dopisy beletrizované, esteticky ozvláštňované, v nichž prožitou skutečnost přetavovala v romantické příběhy. Upřednostňovat tento dopis jako historický pramen před korespondencí s Karlem tak nedává smysl. Školní matriky naznačují, že se Barbora Panklová možná narodila někde jinde a někdy jindy, než uvádějí životopisy Němcové. Ona sama však byla přesvědčena, že datem jejího narození byl 4. únor 1820. Dokud nebude jiné datum nezvratně prokázáno, můžeme si narození Boženy Němcové připomínat v den, na který sama opakovaně poukázala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Že dvousté výročí narození Boženy Němcové nemůže projít bez povšimnutí, je nabíledni. Její osobnost je i dnes živou součástí českého kulturního i obecného povědomí; připomeňme si jen, že v populární televizní anketě o největšího Čecha se umístila v první desítce, nejvýš ze všech žen. Zatímco ještě na přelomu století se prvořadou kulturní událostí stala „fetišistická revue“ Babička Divadla Husa na provázku, v posledních letech se zdá, že spíš než dílo B. Němcové rezonuje její život. V současné době připravuje Česká televize minisérii Božena, před devíti lety natočila polohraný dokument Obrazy ze života Boženy Němcové režisérka Ljuba Václavová, v roce 2005 vznikl v Německu film A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu. V roce 2016 měla v Národním divadle v Praze premiéru hra Lenky Lagronové Jako břitva (Němcová), o tři roky dříve v divadle Viola inscenace Miloše Horanského Neumím jinak než láskou. Ke zvýšení zájmu o spisovatelčin život snad přispělo i ediční zpřístupnění její kompletní dochované korespondence péčí Nakladatelství Lidové noviny v letech 2003–2007, oceněné v roce 2008 Magnesií Literou za nakladatelský čin a iniciované přední znalkyní a vykladačkou jejího díla Jaroslavou Janáčkovou. S oporou o svůj předchozí výzkum korespondence B. Němcové totiž J. Janáčková tuto korespondenci pokládá jednoznačně za součást autorčina díla. „Listy psané v potřebě akce a chápané jako součást jednání s druhými“ nabízí v předmluvě k prvnímu ze čtyř svazků číst jako velkolepou „kroniku v dopisech“, z níž „náboj životní naléhavosti nemizí ani po staletích“.  Ač sama Němcová oceňovala ze svých textů nejvýše román Pohorská vesnice, v českém kulturním povědomí žijí především její pohádky („báchorky“), upravené z folklorních vyprávění, a idylická próza Babička. V obou případech je však jejich současný čtenářský i mediální obraz spojen s nezanedbatelnými problémy. Pohádky se k publiku zpravidla dostávají buď v podobě filmových a televizních adaptací, nebo ve vydáních jazykově a pohříchu i obsahově přizpůsobovaných domnělým potřebám dětského čtenáře – alarmující analýzu textových rozdílů mezi původní a takto adaptovanou podobou pohádek podala před patnácti lety Alena Macurová. Babičku, v médiích zhusta traktovanou jako text, který je dětem vnucován školou, třebaže je pro ně beznadějně zastaralý, už podobný osud potkal také. V roce 2013 ji vydalo „v současném jazyce“ nakladatelství Práh, čímž vyvolalo poměrně bouřlivé reakce. Předloňský výzkum porozumění tomuto i autorskému textu, realizovaný Janou Sotlovou, ukázal, že provedené úpravy byly dílem zbytečné, dílem nefunkční, nemluvě o jejich nekonzistentnosti. V plném porozumění textu dětským čtenářům brání jen některé lexikální jednotky a ty lze namísto nahrazování objasňovat vysvětlivkami. Že je prozaické dílo Boženy Němcové mimořádné, novátorské i svými tvárnými postupy a poetikou, dokazují nejnovější výzkumy prováděné v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Alice Jedličková v objevném článku zveřejněném v posledním čísle časopisu Český jazyk a literatura vyzdvihuje jako jev v dobové literatuře zcela neobvyklý, že v Babičce „děti nejsou jen poučovány a kárány, ale také se s nimi laškuje a přiměřeně reaguje na jejich emoce (…); děti škemrají, odmlouvají a vymlouvají se, s chutí instruují a poučují domněle ‚velkého světa neznalou‘ babičku, žalují nebo hrozí žalováním, chlubí se, ba vytahují. Jejich řeč má i performativní funkci, tj. dosah jednání ve světě dospělých“. Dětské postavy jsou zde pojaty jako plnohodnotné, vyvíjející se lidské bytosti, a tak není divu, že vypravěčka Babičky ztvárňuje některé scény z jejich, specificky dětské perspektivy. Myslím, že nejlepším způsobem, jak oslavit blížící se jubileum, je přečíst si znovu aspoň kousek Babičky. Jestli v ní nemáte svou oblíbenou scénu nebo kapitolu, nabízím třeba sedmou, která se začíná „nehodami“, jež dětem odcházejícím natěšeně na návštěvu zámku způsobí domácí zvířata, a ve které babička vypráví paní kněžně pohnutý příběh svého ovdovění a strastiplného, avšak nakonec šťastného návratu do rodného domu. {/mprestriction}  Autor je bohemista, působí na FF UK v Praze.

Čas načtení: 2019-07-13 19:26:03

Legendy stříbrného plátna: Laurence Olivier exceloval ve filmu i na divadle

Jen málokterý jiný herec se přiblížil svým fanouškům takovým způsobem, jakým se to na sklonku života podařilo Laurenci Olivierovi. Jeho kniha pamětí s příznačným názvem Hercova zpověď zachycuje s obdivuhodným nadhledem nejen Olivierův osobní život (počínaje nelehkým dětstvím), ale také jeho prakticky celou divadelní kariéru. Té filmové je v ní věnována podstatně menší pozornost, neboť Olivierovým domovem bylo především divadlo, my bychom ale na ni rozhodně zapomínat neměli, protože zahrnuje bezpočet dalších nezapomenutelných rolí. Však byl také Olivier hned desetkrát nominován na Oscara, přičemž jednu z těchto nominací se mu podařilo i proměnit. A samozřejmě to byla ta, kterou získal za svého jedinečného Hamleta... Hercem z rozhodnutí otce Laurence Olivier přišel na svět 22. května 1907 v Dorkingu jako nejmladší dítě reverenda Gerarda Kerra Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Není bez zajímavosti, že jeho předci z otcovy strany byli gaskoňští hugenoti, kteří emigrovali do Anglie na sklonku 17. století. „Lehká nechuť, kterou otec ke mně pocítil při prvním pohledu, mu vydržela, jak se mi zdálo a jak o tom byla dozajista přesvědčená matka, celé mé dětství, až do mých dvanácti let, kdy moje nebe, moje naděje, můj celý svět, moje zbožňovaná maminka zemřela. Tehdy jsem poznal, že velké utrpení může někdy nějakým záhadným způsobem vyvolat nečekanou sílu. Přimykal jsem se k této víře celý svůj život a vždycky za nejstrašlivějších okolností mi poskytovala malý, uzounký ostrůvek, kde jsem si mohl na chvilinku odpočinout, propůjčovala mi okamžik síly jako doušek kyslíku, který cítíme při hlubokém nadechnutí. Právě v této době mi má jediná sestra Sybille (psáno prosím francouzsky jako všechna naše jména) sdělila, že byla u toho, když se blížil matčin konec, a slyšela, jak matka přiměla otce ke slibu, že bude ke mně, jejímu nejmenšímu děťátku, co nejhodnější. Slyšela, jak jí otec slibuje, že udělá všechno, aby splnil její poslední přání, a jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si určité příznaky této snahy,“ napsal pak Olivier ve svých memoárech. Byl to právě přísný, leč zásadový reverend Olivier, kdo svému synovi určil kariéru herce. Byl si vědom jeho úspěchů ve školních inscenacích Shakespearových her (Julius Caesar, Zkrocení zlé ženy), a tak dospívajícího Larryho poslal v roce 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně. Svého rozhodnutí litovat nemusel, neboť ji jeho syn absolvoval jako jeden z nejlepších studentů. Jedna věc ale byla herectví studovat a druhá se herectvím živit. A to pro mladého Oliviera nebylo vůbec nic lehkého – jelikož se mu nějaký čas nedařilo najít stálé zaměstnání, musel se spokojit jen s vedlejšími rolemi a přivydělávat si jako pomocný inspicient či asistent scény. Situace se změnila ve chvíli, kdy získal angažmá v Birminghamském repertoárovém divadle, na jehož prknech ztělesnil hlavní role ve hrách jako Strýček Váňači Dobrý konec vše napraví. „Dvacátá léta přivedla na prkna generaci herců, k níž jsem patřil i já, která podlehla magickému vlivu „přirozených“ herců v čele s Charlesem Hawtreyem a potom Geraldem du Maurier. Namluvili nám – a my jim uvěřili – že realistické hraní je vlastně realistické chování; tito skvělí herci nás obalamutili. Jejich vliv na nás byl katastrofální. Přijali jsme za své přesvědčení, že hraní není vůbec hraní, ale prostě „bytí“. Neměli jsme dost zkušenosti, abychom si uvědomili, že tito skvělí umělci dovedou skrýt svou zvláštní techniku. Po období neposlouchatelných představení a mystifikovaného obecenstva jsme byli nuceni tuto vysoce specializovanou školu odvrhnout a zanechat ji odborníkům,“ uvedl s odstupem let Olivier ve svých pamětech. Když se v roce 1930 ženil s herečkou Jill Esmondovou, byl už poměrně známým a respektovaným divadelním hercem. Cesta do Hollywoodu Na počátku 30. let se Laurence Olivier pokusil prorazit také ve světě filmu – tentokrát ale ještě neuspěl. Mohl si zahrát v historickém dramatu Královna Kristýna, byl z něj ale nakonec vyhozen, protože úmyslně urazil jeho hlavní hvězdu, „božskou“ Gretu Garbo. A tak se po účasti v několika zapomenutých filmech (Příliš mnoho darebáků – 1930, Žlutý lístek – 1931, Cesta na západ – 1932) vrátil z Hollywoodu zpátky domů, kde se mu herecky dařilo podstatně lépe. Poté, co exceloval na divadle v roli Romea, zaujal v domácím snímku Jak se vám líbí (1936). Následovalo dobrodružné drama Požár nad Anglií (1937), které symbolizovalo zlom především v Olivierově osobním životě. Jeho hereckou partnerkou v něm totiž byla půvabná Vivien Leighová, z níž se posléze stala partnerka životní. Když se Olivier rozváděl s Jill Esmondovou, aby se mohl konečně oženit s Vivien Leighovou, měl už za sebou úspěšný „reparát“ v Hollywoodu. V romantickém dramatu Williama Wylera Na Větrné hůrce (1939), stejnojmenné adaptaci románu Emily Brontëové, exceloval coby „temný“ a rozervaný Heathcliff – a výsledkem byla první oscarová nominace. Další následovala o rok později, a sice za mysteriózní thriller Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá (1940), v němž Olivierovi připadl part tajemného šlechtice Maxe de Wintera (autorkou literární předlohy téhož jména byla Daphne Du Maurierová). Nepovšimnuta však nezůstala ani austenovská adaptace Pýcha a předsudek (1940) a společně s ní i Olivierův ušlechtilý pan Darcy. „V té době se hraní na divadle a hraní ve filmu pokládalo za dvě zcela odlišná řemesla, dokonce odlišné profese. Dnes víme, že to není v žádném případě pravdivé hodnocení; pravda je mnohem subtilnější. Obě profese vyžadují stejné ingredience, ale v různých proporcích. Trvalo by několik let práce plné dohadů, než by se došlo k přesnému rozdílu; v každé oblasti existuje mnoho jemných variací podle charakteru herce. Trvalo mi mnoho let, než jsem se naučil hrát ve filmu; aspoň prvních deset bylo děsivě diletantských, z čirých předsudků a nevědomosti. Potom bylo nutné se znovu naučit hrát na jevišti, ztělesnit sice pravdu vyžadovanou filmem, přitom však snížit míru teatrálnosti,“ vzpomínal později Olivier coby autor svých memoárů. Válka a Shakespeare Diváci se na Oliviera hrnuli jak do kina, tak do slavného divadla Old Vic, kde kombinoval Shakespearovy hry s freudovskou psychoanalýzou. Jeho šťastný pobyt v Hollywoodu však brzy ukončila válka. Poté, co svému synovi z prvního manželství zajistil bezpečný pobyt na americké půdě a po boku Leighové ztělesnil admirála Nelsona v patriotisticky laděném historickém dramatu Lady Hamiltonová (1941), vrátil se Olivier zpět na britské ostrovy, aby se mohl plně zapojit do obrany své vlasti. To mu ale nakonec nebylo umožněno v takové míře, jak by si představoval: přestože úspěšně absolvoval letecký výcvik, válečných bojů se zúčastnit nemohl (některé zdroje uvádějí, že kvůli věku, jiné, že kvůli horšímu sluchu). Natočil tedy alespoň několik propagandistických filmů (v jednom z nich hrál postavu sovětského vědce), vystupoval v rozhlase a angažoval se ve vojenském estrádním souboru. Už během války Laurence Olivier dokázal, že ze Shakespearovy hry lze udělat velký filmový hit. Vydal se do neutrálního Irska, aby tam jako herec, režisér, producent a spoluscénárista natočil Jindřicha V. (1944). Práce to byla nelehká, ale s jejím výsledkem byli spokojeni jak diváci, tak kritici – a Olivier byl za svůj herecký výkon znovu nominován na Oscara. Pro zlatou sošku si však došel až o čtyři roky později a stalo se tak, jak už bylo zmíněno, díky Hamletovi (1948). Toho Olivier pojal jako „středověký film noir“ a ona jedinečná atmosféra, kterou mu vtiskl (úmyslně se točilo na černobílý formát), funguje na diváky dodnes. Hamletnakonec získal čtyři Oscary (kromě ceny za nejlepšího herce získal také cenu za nejlepší film, za režii byl Olivier „pouze“ nominován). Zopakovat tento úspěch se Olivier pokusil v polovině 50. let s Richardem III.(1955), ale neúspěšně A to i navzdory skutečnosti, že byl jako kulhavý, zákeřný a mstivý York jedním slovem fascinující. Na sklonku 40. let to vypadalo, že Laurence Olivier snad ani nemůže být šťastnější. Měl krásnou ženu, Oscara i šlechtický titul, společně s Ralphem Richardsonem a Tyronem Guthriem navíc stál v čele divadla Old Vic. Pak ale u Vivien Leighové propukla těžká duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a kdysi spokojené manželství se rázem změnilo v očistec. Olivier se ho sice snažil zachránit, leč marně. Během turné v Austrálii a na Novém Zélandu se také dozvěděl, že byl z vedení Old Vic odvolán. Po celá 50. léta však dokázal nepřízni osudu čelit: řídil divadlo St. James, které si v roce 1950 pronajal, a natočil pár dalších zajímavých filmů (Carrie – 1952, Žebrácká opera – 1953, Pekelník – 1959). Vedle již zmíněného Richarda III.se pak podepsal pod ještě jeden autorský počin, romantickou komedii Princ a tanečnice (1957). Spolupráce s problémovou Marilyn Monroeovou se mu ale ve finále příliš nevyplatila... Nový život Přestože se Olivier snažil o zdraví i kariéru Vivien Leighové pečovat, jak nejlépe dovedl, rozpadu svého druhého manželství nakonec zabránit nedovedl. Začátkem 60. let ale pro něj už svět zase byl veselejším místem. Zahrál si nejen ve veleúspěšném Spartakovi (1960) Stanleyho Kubricka, ale především v dramatu Komik (1960), za nějž získal další oscarovou nominaci (pro úplnost dodejme, že Komik byl adaptací stejnojmenné divadelní hry, kterou si sám Olivier objednal u Johna Osbornea). V roce 1961 se pak (po rozvodu s Leighovou) oženil s herečkou Joan Plowrightovou, s níž už zůstal až do konce svého života a která mu dala tři děti (syna Richarda a dcery Tamsin a Julii-Kate). A aby toho štěstí nebylo málo, stal se Olivier v roce 1963 ředitelem Královského národního divadla, přičemž v této funkci strávil deset mimořádně plodných let. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Během 60. a 70. let se sice Olivier potýkal s řadou vážných zdravotních problémů (včetně rakoviny prostaty), herectví se ale s úspěchem věnoval i nadále. Kromě toho, že svou účastí ozdobil hned několik slavných velkofilmů (Bitva o Británii – 1969, Mikuláš a Alexandra – 1971, Příliš vzdálený most – 1977), předvedl další nezapomenutelné kreace ve snímcích Slídil (1972), Maratónec (1976) a Hoši z Brazílie (1978). Všechny mu vynesly oscarovou nominaci, přičemž největší pozornost dnes budí ta z thrilleru Maratónec: coby sadistický nacista Szell byl Olivier vážně děsivý. Ani 80. léta nebyla obdobím, kdy by se Laurence Olivier odebral do zaslouženého důchodu. Kromě dokončení svých pamětí si také zahrál třeba v kultovní fantasy Souboj Titánů (1981) či dobrodružném velkofilmu Bounty (1984). Jakmile se ovšem tato dekáda nachýlila ke svému konci, odešel Laurence Olivier na věčnost. Stalo se tak 11. července 1989, nedlouho po natočení jeho posledního filmu, dramatu Válečné requiem (1989) – a krátce předtím, než jeho nástupce Kenneth Branagh uvedl do kin svého Jindřicha V.(sám si pak Oliviera zahrál ve snímku Můj týden s Marilyn). Popel Laurence Oliviera, velkého herce, který bude navždy žít v srdcích miliónů diváků na celém světě, je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství.

Čas načtení: 2024-02-25 11:11:46

Eliška (34): O manželově nevěře nechci nic vědět. Máme spokojené manželství

Některá manželství navenek vypadají velmi spokojeně. Všechno po praktické stránce funguje, jak má. A ti dva spolu dokáží rozumně vycházet jako dospělí lidé, respektují se a nedělají si žádné naschvály. Takové ukázkové manželství má i Eliška. I láska by se v jejím manželství našla. Svého manžela Rudolfa miluje a věří, že on ji také. O...

Čas načtení: 2024-02-26 08:00:01

Tajemství Krausové ve Zlaté labuti odhaleno? Nahradit má prý Irenu

S příchodem herečky Šárky Krausové do dobového seriálu Zlatá labuť se mělo hodně změnit. Nejenže konečně odešel lstivý a nelítostný ředitel Bouchner, který dámy v obchodním domě právem děsil, také měla jako francouzská koketa zamotat hlavu hned několika přítomným. Jenže zatímco se zdálo, že v srdci Petra Kučery nahradí Toni Adamová útěkářku Báru, diváci teď přišli s jinou domněnkou. Zdá se jim, že Toni pokukuje po Alence, a tak prý její manželství skončilo, protože se jí líbí ženy. Diváci o tom hojně diskutují ve fanouškovských skupinách na Facebooku, kterých vzniklo nespočet a jsou velmi aktivní. Tereza Kostková v slzách, asi nezvládá. Jeden rozvod s režisérem už přitom zažila Číst více Irena s Alenou divákům chybí To by byla geniální zápletka hned z několika důvodů. Irena si totiž ve svém postavení momentálně lesbický románek dovolit nemůže, přitom právě vášeň s Alenkou byla to, co diváky drželo u televizních obrazovek. Zakázaná láska v době války byla pro mnohé fascinující – a také nevědomky upozorňovala na problematiku homosexuálních párů, které o své postavení ve společnosti bojovaly ještě nedávno. S Lukášem Maškem je jejich manželství sice tak trochu standardní vzhledem k době – nemilují se, jsou spolu z rodinných důvodů, rozvod nepřipadá v úvahu – ale pro diváky na tom nic zajímavého není. Do oka Grubera však padla v posledních dílech právě Alena, když ji donutil k milostným hrátkám navzdory tomu, že ví, že o muže nejeví zájem. To sice zatím nikomu neřekla, ale poznala to babi, kterou hraje Regina Rázlová. I proto si diváci myslí, že byla v minulosti také znásilněná a že to může mít spojitost s Gruberem. Nejspíš ale půjde o zážitek z první světové války, což se zdá pravděpodobnější.  Regina Rázlová ze Zlaté labuti zažila vězení i nemoc. Po revoluci místo hraní prodávala chlebíčky a vykládala karty Číst více Dokáže své sympatie skrývat? Podle bystrých diváků je to právě Toni, která nedokáže skrývat své sympatie k Aleně, již se snaží nevědomky chránit. Už padlo i několik narážek, které by tomu nasvědčovaly. Nová paní ředitelka se také v jednom z dílů svěřila, že její manželství nedopadlo zrovna dvakrát valně. „Ona je poznamenaná tou Francií, to znamená, že je v těchto vztahových otázkách dost otevřená. Ale to jsem v tuto chvíli prozradila možná až příliš,“ svěřila se ještě před natáčením Krausová, což by domněnky diváků jen potvrzovalo. „Kristýnka Ryška, Adam Vacula a Simča Lewandowska, to jsou teď takoví mí hlavní herečtí partneři. A hraje se nám spolu krásně,“ doplnila. Přitom právě Lewandowska, která hraje Alenu, neměla s Bouchnerem v předchozích dílech zas tolik společného.  Diváci chyby neodpouští  Už jednou se stalo, že diváci odhalili zápletku daleko dříve, než měli scenáristé v plánu. Bylo tomu tak s číšníkem Jakubem, který zabil klavíristku Martu. To mělo být šokující a nečekané, jenže pozorným to došlo mnohem dřív, což tehdy tvůrce tak trochu zklamalo. Ještě o několik dílů dříve prokoukli také viníka znásilnění Marty, kterým celý seriál vlastně začínal. To přiznala i kreativní producentka Klára Follová. „Poučný pro mě byl například moment, kdy diváci prokoukli viníka znásilnění dříve, než jsem si myslela, že se to stane. Je velmi užitečné vidět, jakých detailů si diváci všímají. V rámci autentické dobovosti nesmíme podcenit opravdu nic,“ zařekla se při uvedení druhé série. Ani teď se to ale možná nepovedlo.  Uvidíme, zda i tentokrát mají diváci pravdu a Toni Adamová se přišla do Zlaté labutě ukrýt, protože je lesba. Vše tomu zatím nasvědčuje, ačkoliv se na začátku zdálo, že už nás snad nic nového ani nečeká… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: V seriálu Sedm schodů k moci došlo k nedorozumění. Od té doby už se svérázný Měcháček nestydí.

Čas načtení: 2024-02-27 13:00:01

Hvězdné manýry Miloše Kopeckého: Svoji bývalou lásku vyštípal z kultovního filmu

Jedno je jisté: zpočátku to musela být velká herecká láska. Miloš Kopecký a Stella Zázvorková se brali v prvním poválečném roce, ale nemělo to být na dlouho. Jejich přátelé vyprávěli, že to bylo manželství opravdu bouřlivé a velmi intenzivní. Hodně divoké manželství U Kopeckých doma nikdy nechyběl alkohol a rozhodně se nestranili ani bujarých večírků, které se ale občas, hlavně na divadelních zájezdech, zvrhly v podivnou show. Jako například ten, kdy Miloš Kopecký, posílen alkoholem, vsadil do šachové hry svoji milovanou ženu. Jak to dopadlo? Partii prohrál a s ní i večer s partnerkou. Herečka skutečně tehdy odešla s vítězem hry. Přesto, jak vyprávěla Jiřina Jirásková v dokumentu České televize Neřízená střela Stella, si herečka vážila vždy nesmírné inteligence svého manžela. „Žít se s ním ale nedalo,“ dodala herecká kolegyně Stelly Zázvorkové. O tom hovoří také zprávy o Kopeckého nesčetných milenkách. Jeho víc než kladný vztah k ženám zmiňuje také dokument Českého rozhlasu.  Herec Miloš Kopecký: Příšerně inteligentní primitiv a zbabělý komunista. Pronesl projev, na který se nezapomnělo Číst více Ona ho milovala, on ji nechtěl ve filmu Stejně jako bylo bouřlivé jejich manželství, které trvalo pouhý jediný rok a dalo jim společnou dceru, byl zjevně stejně vyostřený jejich rozvod a období, které po něm následovalo. Hovoří se ale tom, že Stella Zázvorková svého jediného manžela milovala až do konce života, v dokladech si stále nechávala příjmení Zázvorková Kopecká a také zůstali přáteli. Když se ale rozhodovalo o hereckém obsazení filmu Já už budu hodný, dědečku!, byl to právě Miloš Kopecký, který jasným postojem zabránil své bývalé manželce užít si slávu v tomto snímku. Kopecký byl důležitější než Zázvorková Co se tehdy stalo? Role nesnesitelného herce Theodora Bergnera byla napsána přímo na tělo herci Národního divadla i mnoha dalších, Miloši Kopeckému. K němu si jako hereckou partnerku a filmovou manželku vybral režisér Petr Schulhoff právě Stellu Zázvorkovou. S tím ale na konci sedmdesátých let odmítl slavný herec souhlasit. V takovém případě by zkrátka roli, po které dlouho toužil, raději nepřijal. A protože byl pro tvůrce filmu důležitější než ostatní postavy, ustoupili mu a Stella Zázvorková dostala stopku. Místo ní se Bergnerovou manželkou stala Alena Vránová.  Miloš Kopecký byl záletník i bohém. Geniální herec celý život trpěl vážnou nemocí i depresemi Číst více Společná tragédie rozvedených manželů I když byly vztahy mezi bývalými manželi pravděpodobně dlouhodobě napnuté, oba dva jistě velmi silně prožívali tragédii, která se udála již dávno po rozvodu. Jejich dospívající dcera Jana, která dlouhodobě trpěla odloučením rodičů i velkou pracovní vytížeností své matky, spáchala sebevraždu. Původně mělo jít pravděpodobně „jen“ o demonstraci jejího smutku a psychických problémů, ale nešťastný osud pro ni vybral mnohem horší scénář. I když si vše načasovala tak, aby ji matka, která chodila tou dobou domů, včas našla, Stella Zázvorková se právě toho dne zapovídala s přítelkyní a do bytu dorazila o něco později. A právě ta chvíle rozhodla o tom, že Janu již nebylo možné zachránit.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Miloš Kopecký měl stovky milenek. Jeho žena s nimi kamarádila, dokud nehrozil rozvod.