Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2020-12-25 14:07:21

Vánoce jako ekologická katastrofa (z archivu LtN)

V naší tekuté době ztrácejí věci svůj obvyklý pevný tvar a rozmlžuje se jejich smysl. Ani Vánocům se to nevyhnulo. Kdo dnes věří na Ježíška? Vypařil se z nich důvod, pokora i skromnost. Staly se z nich především hektické svátky konzumu a vlastností konzumu je, že nezná míru. Plýtvání tvoří jeho páteř. Plýtváme vším, jídlem, penězi, časem, energií i přírodními zdroji. Latinské slovo „profusio", tedy plýtvání, znamená v češtině také marnotratnost a mrhání, anglické „profusion“ se pak dá přeložit mimo jiné jako hojnost a nadbytek. Dává to smysl, plýtvat lze skutečně pouze, je-li něčeho víc než dost. Zažíváme tedy krizi z nadbytku? Psychologové tvrdí, že pocit štěstí a naplnění je s vlastnictvím spojen jen do určité míry.  Co nás tedy pudí hromadit, nečiní-li nás to šťastnějšími? Dalo by se odkázat na známé „Máme se tak dobře, až to špatně snášíme“. To by snad vysvětlovalo i, pro naše prostředí tak typickou, věčnou nespokojenost. Radost a uspokojení totiž předpokládají, že jsme schopni reflektovat svou situaci. Evidentně si tedy pohodlí a kvalitu života v české kotlině příliš neuvědomujeme. Angličtina zde opět disponuje krásně jednoduchým slovem „waste“, které v překladu znamená odpad, v přeneseném smyslu se ale užívá pro všechno, co je užité nebo vynaložené bezúčelně a bez rozmyslu. Neboli odpad jako produkt plýtvání vzniká naším neuvědoměním si, že ho vytváříme – vzniká jakoby mimoděk. Jan Patočka napsal, že „žádné hnutí životní, které na svůj prapor nenasadí myšlenku, rozum a pochopení, nevede k ničemu jinému než primitivismu“. S čím především dnes nakládáme primitivně? Blížící se Vánoce nás vhánějí do situace pro naši současnost nejtypičtější – plýtváme potravinami, tedy přírodními zdroji, ale také duchovními statky. Společně s nespotřebovaným jídlem vyhazujeme do koše vodu, půdu, hnojiva, energii a lidskou práci vynaloženou na jeho vypěstování a zpracování. Máte rádi na štědrovečerní tabuli bramborový salát? Na vypěstování kilogramu brambor je potřeba skoro tři sta litrů vody. Na kilo masa je to pak už patnáct tisíc litrů a na kilo čokolády dokonce sedmnáct tisíc litrů vody. Dokážete si to představit? Od stolu nevstaneš, dokud to nesníš! Většinová česká společnost si svůj životní standard zvykla automaticky považovat za samozřejmost. Příznivá ekonomická situace nás nenutí šetřit. Nakupujeme očima, oči jsou k žaludku bezohledné. Kocháme se hromadami jídla, které nemůžeme sníst. Celá jedna třetina produkce potravin končí v odpadkovém koši. Podle organizace Zachraň jídlo by vyplýtvané potraviny nakrmily všechny hladovějící lidi světa, a to hned několikrát. To, že dnes většinu potravin kupujeme navíc zabalenou, převážně v plastu, je další hřích proti planetě Zemi. Naše rouhání nezná míru. I naše blasfémie je opulentní. Víme a nevadí nám to, že až tři čtvrtiny ztrát vyprodukovaného jídla vznikají celosvětově ještě „před kuchyňským stolem“. V bohatém světě se klade důraz na svádění zákazníka. Spotřebitel nemá rád problémy, miluje vstřícnost a pohodlí. Velké problémy je proto třeba zamaskovat. Ty, které přímo nevidí, jako by se ho netýkaly. U těch menších, kterým každodenně čelí, mívá pocit, že jim rozumí a může je ovlivnit. Pocit, že má vliv na změnu, mu skýtá dokonce jistou míru uspokojení a vlastní důležitosti. Tento moment má pak šanci oslovit i širší společnost a následně i systém. Otázka „Skutečně to všechno sníme?“ by tak mohla zaznít před každým vstupem do supermarketu. Od marketérů ji však neuslyšíme. Příroda disponuje svou vlastní autonomií, kterou jako lidstvo, zdá se, začínáme už pomalu chápat. Od reflexe k činu vede ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku se po nás chce pokora, protože globální procesy neovládáme, naopak jsme jim podřízeni a musíme to plně respektovat. Příroda sama neplýtvá ničím, něco jako nepotřebný odpad v ní nenajdeme. Vyhazování jídla přitom není jen neúcta k potravě jakožto daru, ať už přírody nebo od Boha. Je to také neúcta k ostatním lidem, ke krajině a potažmo k planetě. Má obrovský negativní vliv na životní prostředí. Téměř 8 % uhlíkových emisí vypouštěných do atmosféry pochází z vyhozených potravin a jejich zpracování. V Evropské unii samotné jde o 170 milionů tun CO2 emisí. Skleníkové plyny přitom vznikají samozřejmě už při produkci samotné. Když jídlo vyhodíme, všechny tyto plyny jsme vyprodukovali naprosto zbytečně. Nad takovým plýtváním se tají dech. Nevyhazovat jídlo je tak jedna ze zaručených cest v boji proti změně klimatu, po které se můžeme navíc vydat úplně všichni, a to okamžitě.  Na půlnoční mši nepatří ekologické kázání, o půlnoci je pozdě, vše je nakoupeno. Svou ekologickou míru si v sobě nosíme každý den. Průzkumníci kontejnerů a popelnic by o její kvalitě mohli podat relevantní zprávu. A řekli by, že jedině bída by vyléčila naši slepotu a bezohlednost.  Více té něhy! V teple nadbytku se dobře zapomíná na soucit a solidaritu. Zvykli jsme si pokládat štěstí za privátní záležitost. Všeobsáhlá privatizace je znamením doby a nevyhnula se ani základním civilizačním hodnotám. Vánoce jsou dnes vlastně jediným časem, kdy se pokládá za povinnost vzpomenout na potřebné. Charita patří k dobrým zvykům a je celkem jedno, že se přitom hodně zpívá. Show uspokojí dobrodince, být ušlechtilý je snazší, když vás při tom někdo vidí. Zviditelněný dárce je spokojený dárce. Bible v knize Přísloví chválí „znamenitou ženu“, která „štědře otvírá svou dlaň ubohým a pomocnou ruku chudým nabízí“. City a soucitem se nedá plýtvat a nelze je tedy ani na někoho vyplýtvat. Nejblíže jsme si s druhými, když si uvědomíme, jak osudově nás spojuje možnost ponížení. City jsou skutečně „sustainable“, tedy udržitelné, schopny trvat po určitou dobu. V trvalé citové exaltaci by byl život nesnesitelný, ale stejně vražedná je i trvalá lhostejnost. T. G. Masaryk řekl, „humanita může být zkušeností potvrzena, nikoliv však vyvrácena“. Jde o důkaz mravní zralosti jedince, je-li schopen se starat a pečovat i o své okolí.  Vrátíme-li se ke vztahu přebytku a spokojenosti – není tedy rozumné hledat štěstí a naplnění právě ve sdílení? V soucitu a solidaritě? A třeba i v ohleduplném zacházení s přírodou a jejími zdroji? Vše nasvědčuje tomu, že i Vánoce a jejich skutečný smysl by měly projít důkladnou recyklací. Dá se ale sladit kouzlo mýtu se světem virtuálních realit? Neztratili jsme nenávratně schopnost zažít tajemství zrození člověka jako unikátní mystérium vesmíru? Nezavalili jsme toto jitřní okouzlení hromadou zbytečností, skládkou marného odpadu?    Text vyšel v Literárních novinách 12/2018. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-11 11:56:58

Jan Cimický: psaní mi někdy kompenzuje pocit bezmoci, který jako lékař občas zažívám

Psát začal velice brzy. Publikoval nejdříve v časopisech. Okouzlilo ho také divadlo. Přesto se rozhodl pro medicínu a nyní je Jan Cimický nejen uznávaným psychiatrem, ale také úspěšný autor detektivních příběhů, které mu vynesly tři Ceny Jiřího Marka. V současné době pracuje na další detektivce.   Své první básně jste začal publikovat časopisecky již ve třinácti letech. A na střední škole jste hrál ochotnicky divadlo. Přesto jste se vydal na dráhu lékaře, ve vašem případě psychiatra. Proč jste si nevybral uměleckou školu? Jako kluk jsem měl spoustu zájmů, bavila mě historie, botanika a pak přišla literatura a já přečetl kde co. Knihy jsem si půjčoval i v pojízdné knihovně, která jezdila k nám na Hanspaulku a kde knihy půjčoval velice kultivovaný knihovník a také básník – Petr Skarlant. Někdy od sedmé třídy mě chytilo divadlo a ani to mě docela nepustilo. Když nastal čas skutečného rozhodování, rozhodl jsem se pro medicínu. Naivně jsem si myslel, že aby autor mohl dobře psát, musí znát člověka dopodrobna, a tím pádem je nejlepší průprava medicína. A u toho nápadu jsem setrval. A proč jsem si nakonec vybral jako specializaci psychiatrii? I to má svůj důvod zcela racionální: v psychiatrii zůstalo ještě mnoho z původní „netechnické“ medicíny, kde podstatou byl kontakt lékaře a pacienta, pozorování, zkušenost a empatie. Myslím, že to byla správná volba. Vedle medicíny mi literární zázemí zůstalo a s profesí se dobře doplňuje.   Působil jste na Psychiatrické klinice v Bohnicích a od roku 1996 vedete Centrum duševní pohody Modrá laguna. Psaní jste zůstal věrný. Napsal jste nejen řadu odborných úvah a publikací, ale také řadu detektivek. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby?  Když jsem objevil detektivní příběh jako žánr, zaujalo mě napětí a tempo, s nímž jde příběh kupředu a jak dovede spoutat a zaujmout: abych znal všechno až do konce, čítal jsem s baterkou pod peřinou a do školy chodil s opuchlýma očima – ale věděl jsem, jak to dopadne. A protože měla detektivka takovou moc, ať to byl Gardner a jeho Mason, Agatha Christie nebo Georges Simenon a komisař Maigret, vždycky mne zaujal příběh a vedle toho i lidskost detektiva (především Maigreta). Už od počátečního čtení jsem si přál napsat takový detektivní příběh, kde by třeba nějaký jiný kluk, jako jsem byl já, musel číst takový příběh až do noci… A protože, jak říkám, muž nikdy nedospěje a zůstává věčně puerilní, chlapecký, věřím, že se mi jednou takový příběh podaří napsat. Pořád to zkouším.   Vaše první detektivní novely vycházely na pokračování v časopisech. Dnes jich máte na svém kontě hezkou řádku a letos vyšla vaše další detektivka Paroháč. Hodně čerpáte ze své lékařské praxe a stvořil jste dvojici – doktora Dvořáka a kriminalisty Hladíka, která řeší řadu zapeklitých případů a budou řešit nějaký nový případ? Co vás baví na psaní detektivek? Detektivka je pohádka pro dospělé, dobro má tedy zvítězit a zlo být po zásluze potrestáno. Dříve u nás hrála detektivka roli zástupnou, za dobrodružství, která jsme nemohli prožívat přímo, dnes má již svou přirozenou roli regulativní, protože po ní sáhne čtenář, když je v klidu, třeba o dovolené a může si dopřát trochu napětí a vzrušení. Stěžejní postavy jsou v některých mých knížkách kriminalista a doktor, psychiatr. Jmenuje se Dvořák a jeho předobrazem byl skutečný doktor Dvořák, který byl ovšem onkolog a byl to synovec Jarmily Glazarové. Před časem jsem si vymyslel ještě jednoho protagonistu a je to „mladý Maigret“. Nemá s literární postavou společného nic víc než jméno. Ale protože se tak jmenuje, vezme si do hlavy, že musí být kriminalista. A okolí se smyslem pro humor, mu v tom fandí. Tak se mladý kluk jménem Maigret dostane na skutečnou PJ do Paříže. Budou ho brát vážně? Pomyslí si, že je to nějaký protekční spratek? Anebo si ho budou plést s literární postavou? Jak vidíte, možností při psaní detektivek je hodně… Mimochodem jednu jsem začal teď v létě psát, předběžně se jmenuje Opuštěné nádraží. Třikrát jste obdržel literární Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Jste čestným předsedou České sekce mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury, člen Obce spisovatelů. Máte nějaké spisovatelské vzory? Nemám doslova vzory, ale mám oblíbené autory, kteří jsou mi duší blízcí. V detektivních příbězích je mi nejbližší Simenon, protože jeho příběhy jsou lidské. Ani tolik nezáleží na potrestání pachatele, může se stát, že všechno dopadne jinak. Jeho příběhy nejsou tvrdé ani agresivní, mají v sobě jistou noblesu a chápavost i k činům, které společnost chápe jako zločin. Poznal jsem i řadu kriminalistů, kteří opravdu takoví byli. V celé šíři literatury bych ovšem těžko vybíral a upřednostňoval nějaké jméno, je jich hodně. V poezii je to třeba Prévert anebo Miroslav Holub. Věnujete se také překladům z francouzštiny, které jste plně podlehl na střední škole a překládáte jak francouzské dramatiky, tak i básníky. Proč právě francouzština a koho rád překládáte? Ano, francouzština je mi blízká, přivedla mě k ní spisovatelka, která žila nějakou dobu v Paříži a uměla o ní sugestivně vyprávět. Možná i kvůli tomu jsem chtěl tehdy poznat Paříž a Francii vůbec. Naučit se francouzsky byl takový nesmělý před stupínek. Jenže to byl v té době jen nedostižný sen! Dnes si při překládání člověk mimoděk udržuje dynamiku jazyka, který se také vyvíjí. Proto rád překládám divadelní hry třeba Thomase, Giudicelliho či Barbiera, Anouilhe, mám jejich typický situační humor. U poezie je zase třeba prožívat podobně jako autor, nejde jen o otrocké a přesné převedení textu, ale je třeba pochopit nuance, to je ovšem mnohem těžší. Proto se mi lépe překládají autoři, které jsem měl možnost poznat osobně.   Ale hlavně jste lékař – psychiatr. Jak se tato vaše profese odráží ve vaší literární tvorbě? Ty dvě aktivity si vzájemně pomáhají! Opravdu! V té občanské profesi, v medicíně, jste neustále konfrontování s bolestí, strachem, úzkostí, mnohdy jste jen svědky a nemůžete účinně zasáhnout. Nemůžete vrátit někomu milovanou bytost, aby nebyl smutný! Ale jako autor člověk může všechno, může oživit mrtvé, může dělat zázraky. To mne baví a kompenzuje to někdy pocit bezmoci, který občas lékař zažívá. Takže se psaní a medicína vzájemně doplňují. A já si ordinuji psaní za odměnu.   Působíte také jako rozhlasový moderátor v ČRo, kde rozmlouváte s hosty v pátečním Nočním Mikrofóru. Na koho nejraději vzpomínáte a podle čeho si hosty vybíráte? Moderuji Mikrofórum už jedenáctý rok, a jestli dobře počítám, za tu dobu jsem si povídat více než se třemi stovkami hostů! Stále ještě jsou to lidé, které znám, kteří jsou mi blízcí a sympatičtí a výhodou je, že si je mohu vybírat sám. Někteří hosté už bohužel znovu ani přijít nemohou, třeba Jarmila Šuláková, Zdeněk Mahler nebo Rajko Doleček. Moji hosté jsou ze všech možných kategorií, od vědců, přes lékaře, spisovatele, malíře, básníky, zkrátka osoby, které jsou mi blízké. Proto se mi s nimi také snadno povídá.   Jste velice plodný spisovatel, a jaký jste čtenář? Čtenář jsem býval velký, s věkem jsou oči nejen unavené, ale i slábnou, a to člověka hodně limituje. Ale některé knížky si vždycky s chutí přečtu, třeba Evu Kantůrkovou nebo Jirku Žáčka. A bylo by jich samozřejmě víc!   A co čas na odpočinek? Taky s knížkou v ruce? Knížky mám všude, doma je nemám kam dávat, mám je tedy i kolem sebe v ordinaci a na chalupě. A sáhnu občas po některé, kterou jsem četl už dávno. Třeba to jsou momentálně Listy z mého mlýna Alphonse Daudeta a Bubáci pro všední den Karla Michala. To jsou knihy, které umějí duši pohladit.   MUDr. Jan Cimický, CSc., se narodil se 23. února 1948 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a specializoval se na psychiatrii. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v roce 1996 otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. Vydal několik sbírek poesie, detektivní příběhy, odborné publikace, knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak nebo cestopis Nefritový drak. Věnuje se překladům francouzské dramatiky a poezie. Za romány Dívka z přehrady, Oddychový čas a Vražedná past obdržel Ceny Jiřího Marka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-19 00:01:00

Vinohradská 12: Vzestup Hamásu (díl I.): Začalo to v Gaze

Zatímco oči všech byly v 80. letech upřené na Organizaci pro osvobození Palestiny, v Pásmu Gazy pomalu zapustila kořeny tehdy malá islamistická skupina. Pod vedením Jahji Sinvára ale rostla a rostla, až se z ní nakonec stala vrazedna teroristická organizace. Tohle je její příběh. Vydal ho magazín Der Spiegel. Díl první – Začalo to v Gaze. Čte Matěj Skalický.

Čas načtení: 2024-02-20 00:01:00

Vinohradská 12: Vzestup Hamásu (díl II.): Varovné signály

Zatímco oči všech byly v 80. letech upřené na Organizaci pro osvobození Palestiny, v Pásmu Gazy pomalu zapustila kořeny tehdy malá islamistická skupina. Pod vedením Jahji Sinvára ale rostla a rostla, až se z ní nakonec stala vražedná teroristická organizace. Tohle je její příběh. Vydal ho magazín Der Spiegel. Díl druhý – Varovné signály. Čte Matěj Skalický.

Čas načtení: 2024-02-21 00:01:00

Vinohradská 12: Vzestup Hamásu (díl III.): Rozzuřený „psychopat“

Zatímco oči všech byly v 80. letech upřené na Organizaci pro osvobození Palestiny, v Pásmu Gazy pomalu zapustila kořeny tehdy malá islamistická skupina. Pod vedením Jahji Sinvára ale rostla a rostla, až se z ní nakonec stala vražedná teroristická organizace. Tohle je její příběh. Vydal ho magazín Der Spiegel. Díl třetí – Rozzuřený „psychopat“. Čte Matěj Skalický.

Čas načtení: 2024-02-28 19:30:24

Na Netflix dnes dorazí další investigativní pořad

Netflix dnes přivítá pořad Americká konspirace: Vražedná chobotnice. Novináře, který rozkrýval spiknutí známé jako Chobotnice, našli mrtvého v hotelovém pokoji. O desítky let později se objeví podrobnosti o jeho práci a vraždě. Trailer naleznete pod odstavcem.

Čas načtení: 2024-03-14 07:00:01

Vikinga zakousla useknutá hlava, právníka zabil důkaz. I další bizarní úmrtí stojí za to

Smrt některých významných osobností historie byla skutečně velmi nešťastná. Věděli jste například, že vás může nepřítel zabít i poté, co jste mu vzali život a jeho hlavu si vítězoslavně připnuli k nohám? Ano, i tohle se stalo. „Zakousla“ ho hlava bez těla Hrůzostrašný vojevůdce Vikingů Sigurd Eysteinsson se stal pravděpodobně jediným člověkem v historii, kterého „zakousla“ hlava bez těla. Během dobývání severního Skotska Nory se na konci 9. století stal hrabětem z Orknejí. Jeho agresivní válčení mu vyneslo označení „Sigurd Mocný“, ale jedno z jeho nejkrutějších vítězství se ukázalo být také posledním. Sigurd měl spor se šlechticem s přezdívkou Bucktoothed (Ozubený) a oba se dohodli, že to vyřeší střetem čtyřiceti mužů proti čtyřiceti. Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší Číst více Viking však podváděl, na bojiště si přivedl dvojnásobný počet válečníků. Sigurd vyhrál, dnes bychom řekli v „suchém triku“, a nebohému Skotovi usekl hlavu, kterou si následně připevnil k sedlu jako trofej. Když triumfálně odjížděl pryč, Sigurd se nohou škrábl o jeden ze zubů vyčnívajících z uříznuté hlavy. Rána se infikovala a Sigurd zemřel – možná jediný vojevůdce v historii, kterého zabil někdo, koho předtím porazil. Smrt hrochem Menes, považovaný za úplně prvního faraona, měl působivý životopis i podle měřítek svých kolegů vládců. Kromě toho, že se mu asi před 5 000 lety připisovalo sjednocení Egypta, prý popularizoval používání papyru a jednou unikl smečce běsnících psů tím, že jel na krokodýlovi přes jezero jako na surfovém prkně (OK, tohle byla pravděpodobně jen legenda, ale my tomu chceme věřit). Vůdce takového rozsahu si zasloužil galantní, hrdinskou nebo epickou smrt. Místo toho byl – podle egyptského kněze a kronikáře Manetha – zabit rozzuřeným hrochem. No, takže tak. To byl konec muže, který založil Egypt. Vražedná hudba Možná není známý jako Bach a Händel, ale Jean-Baptiste Lully byl významný barokní skladatel, který se proslavil operami a duchovní hudbou. Bohužel hudba také znamenala jeho zkázu. Při dirigování představení v roce 1687 udržoval rytmus tím, že bouchal o podlahu dřevěnou holí (ekvivalent dnešních dirigentských taktovek). Náhodou se udeřil do vlastní nohy takovou silou, že ránu postihla gangréna. Lully odmítl amputaci končetiny, protože miloval tanec. Gangréna se zhoršila a dirigent zemřel. Je ironií, že koncert, který v inkriminovaný den dirigoval, byl napsán na oslavu nedávného zotavení krále Ludvíka XIV. Sama sebe upálila Rakouskou arcivévodkyni Mathildu v roce 1867 nezabilo kouření, ale samotná cigareta. Osmnáctiletá aristokratka se měla provdat za následníka italského trůnu. Její zářivá budoucnost však skončila katastrofou, když se jednoho červnového večera rozhodla zakouřit si v paláci Hetzendorf ve Vídni. Arcivévodkyně totiž uslyšela kroky svého otce, který jí kouření zakázal, a rychle schovala cigaretu za zády. Hořící špička se dotkla ozdobných gázových šatů, které měla na sobě, a zapálila je. Plamen se proměnil v doslova ohnivou kouli, která Mathildu „objala“. Uhořela tak přímo před zraky své rodiny. Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny Číst více Smrt důkazem v soudní síni Právník, člen americké Sněmovny reprezentantů a prominentní politická osobnost během americké občanské války (zuřivý zastánce Jihu), to byl Clement Vallandigham. Lidé si ho však pamatují hlavně kvůli jeho netradiční smrti. V roce 1871 se ujal případu obžalovaného, který byl obviněn ze zabití kohosi v barové rvačce. Vallandigham měl v úmyslu dokázat, že se oběť ve skutečnosti omylem zastřelila, když vytahovala pistoli z kapsy. Zatímco při snídani probíral strategii s kolegou právníkem, rozhodl se Vallandigham událost zopakovat s použitím údajně nenabité zbraně přímo u soudu. Až na to, že pistole byla skutečně nabitá, a když zmáčkl spoušť, střelil se do břicha. Vallandigham zemřel následující den, když se rána infikovala. Ale jeho originální demonstrace důkazu alespoň zprostila jeho klienta viny. Zdroje: history.co.uk, billofrightsinstitute.org, britannica.com KAM DÁL: Špatně mu diagnostikovali rakovinu. Albert dostal obrovskou dávku radiace, aniž by o tom věděl.

Čas načtení: 2024-04-13 15:00:01

Nejhorší komunistický režim byl v Kambodži. Pol Pot má na svědomí 2 miliony lidí

Jeden z přeživších vězňů khmerských táborů smrti, později nazvaných vražedná pole, býval dříve policista. Revolucionáři jej donutili pracovat na rýžovém poli, klidně i 12 hodin s přestávkami na politická školení. Už tehdy byl velký hlad. Když policista dostal sladkou bramboru jako příděl jídla na den, schoval si ji pod polštář. Tam ji našel jeden z dozorujících Rudých Khmerů. Obvinil policistu z krádeže a ten putoval do tábora. Jednalo se o ohraničenou část území, ve kterém probíhaly výslechy, mučení, popravy, kanibalismus. Tyto tábory nebyly většinou ani zastřešené, vězni leželi na zemi s rukama spoutanýma za zády, potřebu vykonávali tak, že se pokusili vyhrabat díru v zemi a poté ji zase zahrabat. Na stejné místo ulehli ke spánku.   Stalin měl ze svého oblíbence strach. Čím Kirov naháněl vrchnímu bolševikovi takovou hrůzu? Číst více Tuol Sleng  Nejhorším z těchto táborů měl být ten s názvem S-21, dnes je v prostorách tohoto tábora muzeum věnované khmerské genocidě zvané Tuol Sleng. Vězni zde byli mučeni tak dlouho, než podepsali vykonstruovaná obvinění, hlavně ze špionáže. Klidně to mohla být i špionáž pro KGB, co na tom, že byli také komunisté. Po přiznání následovala poprava, ke konci khmerského režimu byl nedostatek munice, takže vězně podřezávali nebo ubili k smrti lopatami. Do tábora se dostávaly i malé děti, ty byly zabity hned po příchodu. Dozorci často jedli játra zdravých vězňů, mohl za to hladomor, ale i pověra o získání síly zabitého jedince. V tomto táboře bylo zavražděno více než 12 tisíc lidských bytostí.   Z mnicha tyranem Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že tak kulturní a vyspělý národ, jako jsou Kambodžané, poníží své lidi na úroveň pracujících zvířat bez jakýchkoliv práv? Pro odpověď musíme jít do minulosti. Sám Pol Pot nebyl typickým komunistou. Jeho skutečné jméno byl Saloth Sar, narodil se do elitní khmerské rodiny a podle tradice trávil část svého dětství v buddhistickém klášteře, kde žil s mnichy. Na studia byl poslán do Francie, kde poznal západní zvyky a kulturu. Kromě nich se setkal také s novými radikálními myšlenkami, které tou dobou byly populární, jako byl nacionalismus, marxismus a komunismus.  Myšlenka nacionalismu mu byla blízká, přece jen vyrůstal v prostředí, kde mu bylo vtloukáno, že Khmerové jsou výjimečný národ. Sarova rodina měla také vazby na kambodžského krále. Jeho bratr si prý nikdy nevšiml, že by jeho sourozenec vykazoval nějaké sklony k násilí. Sám Pol Pot si jednou o sobě zaznamenal do své vlastní Rudé knížky, kterou vydal po vzoru Maa, jistou zvláštnost. Popsal, jak byl v dětství tichý a s pokorou pozoroval život kolem sebe, také se vyjádřil ve smyslu, že nikdy nevedl interní monolog, tedy nikdy si nepokládal žádné otázky, jak to dělá většina lidí. Podle psychiatra doktora Artarita, který se otázkou Rudých Khmerů zabývá, vše nasvědčuje tomu, že měl narcistní poruchu osobnosti.   Rudí ďáblové z džungle Další ideologií, která jej fascinovala, byl marxismus. Stal se členem Komunistické strany Francie. Když se vrátil do Kambodže, byl jedním ze zakladatelů místní komunistické strany. Ta byla zprvu plně závislá na rudém Vietnamu. Tehdy zuřila indočínská válka a kambodžští komunisté šli na pomoc Vietnamcům. Pol Pot pochopil, že jim však nešlo o nic jiného než o rozšiřování svého vlastního státu na úkor khmerských území. Revoluce v Kambodži pro ně nebyla priorita. Byla to snad jediná komunistická strana, která podporovala krále Sihanuka. Tato podpora však později opadla, když si král znovu upevnil pozici a začal tvrdě pronásledovat všechny opoziční skupiny, včetně komunistů. Ti se nakonec uchýlili do džungle. Tehdy se objevil nový nepřítel – Spojené státy americké vedly válku proti komunismu. Pol Pot tehdy řekl, že v té době se kolo štěstěny otočilo v jeho prospěch. Tehdy začalo čtyři roky dlouhé peklo.   František Paleček týral politické vězně v uranovém lágru Rovnost, přezdívali mu usmívající se ďábel Číst více Jak fungoval režim Rudých Khmerů?  Zemi zachvátil chaos a vlády v zemi se chopil Lon Nol, původně ministr obrany v Sihanukově vládě. Lon Nol svrhl vládu a Sihanuk se dal na útěk. Přihlásil se k povstání proti nové vládě, které vyhlásili Rudí Khmerové schovaní v džungli. Jejich triumf nastal v roce 1974, kdy se rozhodli se zbraněmi v ruce chopit moci. Rudí Khmerové obsazovali města.   Z milionového Phnom Penhu vyhnali všechny obyvatele. Lidé, kteří nosili brýle, byli považováni za špiony a okamžitě stříleni. Ve městě zůstalo pár úředníků a nové vedení státu, který se přejmenoval na Demokratická Kampučia. Lidé otročili na rýžových polích, veškerá lidská síla se soustředila do zemědělství. V zemi nastal brzy strašný hladomor. Zotročení občané vůbec netušili, co se vlastně stalo. Jméno Pol Pot nikdy neslyšeli, z rozhlasu k nim mluvila tajemná organizace, která se představila jako Angkar a jejímž hlavním vůdcem byl z kontextu vysílání jakýsi Bratr číslo jedna. To bylo jiné jméno pro Pol Pota. Lidé byli vražděni nebo umírali hladem a nevěděli ani proč. Život v Demokratické Kampučii byl antiutopistická noční můra, kterou by nevymyslel žádný autor sci-fi. Řádění Rudých Khmerů zamezili až jejich bývalí spojenci, vietnamští komunisté. Byl to tedy rudý Vietcong, který osvobodil Kambodžu od brutálního režimu. Pol Pot nebyl nikdy souzen, ukrýval se v džungli, obklopen svými věrnými. Podle nich nikdy nevyjádřil sebemenší lítost nad tím, co svým spoluobčanům provedl.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na sklonku života bez domova: Nečekaný osud paní profesorky

Čas načtení: 2024-06-10 03:00:27

Právě vyšlo nové číslo časopisu Enigma

Z aktuálního čísla:Vražedná chobotnice: Konspirace podle skutečných událostíDo nitra hory Ostaš: Jaká tajemství ukrývá skalní bludiště?Pod hladinou Baltského moře byla objevena tajemná megastruktura!

Čas načtení: 2024-06-16 17:22:00

Mise: V.I.M.

Kdybyste se v roce 1986 v Hollywoodu ptali, kdo bude příští velkou režisérskou hvězdou, jméno Roland Joffé by asi zaznělo víc než jednou. Rodák z Londýna se po několika televizních filmech postavil za kameru u válečného dramatu Vražedná pole, ze kterého se stala klasika, a druhá Mise vyhrála na f...

Čas načtení: 2024-06-18 13:01:30

Pan Masters [T.L. Swan / Metafora]

Je mocný, charismatický, sexy a je to můj šéf – vražedná kombinace. Uspokojení z práce najednou získalo zcela nový rozměr. Ucházela jsem se o místo chůvy u ovdovělé ženy, nebo jsem si to alespoň myslela. Ale Julian Masters je po všech stránkách muž.

Čas načtení: 2024-06-21 09:06:28

Pan Masters [T.L. Swan / Metafora]

Je mocný, charismatický, sexy a je to můj šéf – vražedná kombinace.

Čas načtení: 2024-06-24 23:50:00

23:50 Zapadákov

Vražedná výprava do srdce divoké Ameriky. Martin Sheen a Sissy Spaceková jako milenci na dráze zločinu. Vlivné americké drama Terrence Malicka (1973). Dále hrají: W. Oates, R. Bieri, A. Vint, J. Carter, G. Littlejohn, Ch. Sheen a další (V anglickém znění s titulky)

Čas načtení: 2024-06-29 08:30:00

Jednou jsem zatkl dvojnásobného vraha, říká autor detektivek David Urban

Jako zaměstnanec policie má inspirace pro své případy dost. Ještě když pracoval u výjezdovky, užil si i pohledů na krev a hrůzné mrtvoly ve všech stádiích rozkladu. Davidu Urbanovi, držiteli Ceny Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku, nedávno vyšla nová krimi Vražedná splátka a při té příležitosti poskytl Deníku rozhovor. Co se v něm dozvíte? Třeba to, jak se vlastně dostal k povolání policisty, jaká je jeho náplň práce u pátračů, nebo co musí mít dobrá detektivka.

Čas načtení: 2024-06-29 08:30:00

Jednou jsem zatkl dvojnásobného vraha, říká autor detektivek David Urban

Jako zaměstnanec policie má inspirace pro své případy dost. Ještě když pracoval u výjezdovky, užil si i pohledů na krev a hrůzné mrtvoly ve všech stádiích rozkladu. Davidu Urbanovi, držiteli Ceny Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku, nedávno vyšla nová krimi Vražedná splátka a při té příležitosti poskytl Deníku rozhovor. Co se v něm dozvíte? Třeba to, jak se vlastně dostal k povolání policisty, jaká je jeho náplň práce u pátračů, nebo co musí mít dobrá detektivka.

Čas načtení: 2024-07-02 10:00:00

Loznicova Ukrajina a další zajímavé filmy z Karlových Varů

Snad nejzávažnějším pondělním filmem byl na filmovém festivalu v Karlových Varech dlouhý, téměř dva a půl hodinový film Sergeje Loznicy Invaze (financovaný Holandskem, Francií a USA a vyrobený v produkce francouzské televize Arte, 2024). Je to už druhý observační dokument Sergeje Loznicy z Ukrajiny, před deseti lety natočil Majdan. Ve filmu Invaze prostě absolutně bez jakéhokoliv komentáře namířil kameru formou, které Britové říkají "fly-on-the-wall", nezúčastněný "pohled mouchy sedící na zdi" na dnešní každodenní Ukrajinu a její nejrůznější aspekty. Kolegyně Dominika Švecová poukázala na to, že vzhledem k tomu, že Loznica nikomu nedovolil promluvit přímo na kameru, celé to podle ní působilo trochu neosobně a trochu povrchně, nemohlo to jít do hloubky, protože nikdo nepřinesl své osobní svědectví. Já si ale myslím, že ten observační přístup byl záměrný, aby film působil objektivně. https://kviff.tv/embed/video/3486-invaze-trailer/cs A svědectví je to opravdu silné. Mělo by se promítat v každé domácnosti ve všech zemích světa. Píšu tady o tom, že se v letošních Karlových Varech vyskytuje více filmů, které se děsí nad nesmyslností, brutalitou  a vražedností válek a toho, že se jako lidský rod nedokážeme poučit a opakujeme to vraždění vždycky po několika letech znovu a znovu.A v tomto případě jsem si při téměř tříhodinovém sledování všech těch záběrů z dnešní ztraumatizované Ukrajiny uvědomil, v jakém jsme to všichni obrovském průšvihu: v Americe hrozí vítězství Donalda Trumpa, ve Francii ultrapravice a ta Putinova vražedná válka je nám zatraceně blízko, navzdory tomu, že se to v ČR snažíme ignorovat a děláme zabijačky.

Čas načtení: 2024-10-06 18:00:01

Případ studenta, který zavraždil svého kantora. Policisté dopadli vraha poměrně rychle

K vraždě došlo v roce 2009 na Břeclavsku a smrt nastala následkem vícečetných střelných poranění. Ke zjištění totožnosti napomohla stomatologická karta nalezená na místě činu a expertíza DNA. Smutné bylo, že vrah neměl žádné morální zábrany. Vražda v afektu Provinění gangu – kradli, nelegálně drželi zbraň, zneužili cizí automobil, spolčili se při organizovaném zločinu, přihlíželi při vraždě. Čtyři hříšníci si přišli na pěkné peníze při vykrádání bankomatů. Jedním z nich byl jejich kamarád, který vyučoval na základní škole. Táhlo mu tehdy na padesátku. Ten se s bývalým žákem nepohodl, když došlo na lámání chleba, a neštěstí bylo na světě. „Vraždil dvaatřicetiletý, už dříve několikrát trestaný muž. Poškozený byl zastřelen zřejmě v afektu po hádce několika ranami z pistole,“ vysvětluje mjr. Petra Ledabylová z Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje.  Zamilovaný Arab vraždil s rozmyslem. A pak byl vzorný vězeň Číst více Vrah a jeho kamarádi udělali osudnou chybu, když zahlazovali stopy, což potom policii při vyšetřování hodně pomohlo. „Ani snaha zakrýt stopy po trestném činu jim však nepomohla, protože od nálezu mrtvoly zahrabané v lese severně od Brna trvalo kriminalistům jen osm dní vypátrat a zadržet pachatele,“ tvrdí Ledabylová.  Ohořelý automobil Vozidlem vlastně celý případ odstartoval a po ohlášení ztráty auta Škoda Octavia začala být policie v pohotovosti. Auto nikdo neodcizil, jak by se mohlo zdát, majitel ho jenom půjčil jednomu chlapovi z bandy. Vyšetřovatelům netrvalo dlouho a Škodovka se našla ohořelá a zničená v lese u obce Hlinné na Žďársku. Okolnosti ohledně nalezeného vraku komentuje Ledabylová: „Pachatelé vozidlo odvezli a následně zapálili co nejdál od místa činu, aby co nejvíce zahladili případné stopy po vraždě a zkomplikovali své dopadení.“  Policejní akce Vnuk a její odhalení. Podvodníci kradli seniorům peníze a šperky Číst více Likvidace důkazů Vražedná zbraň – pistole CZ 70 7,65 mm – chvilku kolovala mezi známými zločinců, než se dostala do rukou spravedlnosti. Nezbavili se pouze auta, ale odstranili i jiné důkazy jako zbraň a mobil zavražděného. Lidé, kteří znali zesnulého, se po něm sháněli, a tak si mladíci opatřili starší neopotřebovaný mobil a jakoby ze zahraničí poslali zprávy jménem zemřelého. „Nebojte se o mě. Jsem v pořádku v Rakousku,“ stálo v SMS. Tato zpráva měla kantorovy známé uchlácholit a nechat při vědomí, že je vše v naprostém pořádku. Ten, kdo zabil, se zbavil též pistole, kterou prodal muži, jenž ji pustil dál. „Zbraň jeden ze spolupachatelů prodal novému majiteli, který ji následně také prodal. Tuto pistoli pak kriminalisté vypátrali a podrobili balistické expertíze, která potvrdila, že se jedná o vražednou zbraň,“ vysvětluje Ledabylová. Nepodařený útěk za hranice Když cítili, že jim teče do bot, vymysleli bojový plán. Zamýšleli utéct do Rakouska a zároveň si vymysleli historku, která vylučovala, že se kdy vůbec nějaká vražda udála. „Cílem cesty do Rakouska bylo předstírat, že zavražděný muž se pohybuje na rakouském území. Proto jeho starý mobilní telefon odvezli tam a rozeslali z něj zprávy jménem své oběti, ve kterých měl mrtvý učitel známým sdělit, že je v Rakousku, kde nějakou dobu setrvá, a že je v pořádku,“ uvádí Ledabylová. Dobrá práce kriminalistů vedla k rychlému dopadení vraha a jeho kompliců. Přechod hranic se jim nepodařil a policie je zadržela ještě před útěkem přes celnici. Při vyšetřování začalo vše do sebe zapadat jako mozaika. Objasnily se okolnosti vraždy a další závažné prohřešky a podivná parta skončila ve vězení. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (Policie ČR, NCOZ SKPV) KAM DÁL: S nevinnou tváří chodil po Praze a nabízel vraždy. Příběh Mimíska, nejobávanějšího člena orlického gangu.

Čas načtení: 2024-10-10 10:00:00

Blízký východ rok poté: Americko-izraelská genocida a agrese destabilizuje celý region

Vražedná vězeňská vzpoura Hámasu a dalších palestinských skupin, k níž došlo před rokem, zcela markantním způsobem proměnila geopolitickou dynamiku blízkovýchodního regionu. Ačkoli je nám ze strany politicko-mediálních elit sugerováno, že historii stávající krvavé pře zahájila hamásovská komanda 7. října, dlouhodobě doutnající rozbušku předcházející toto osudové datum představovala neúnosná okupace palestinských teritorií a nezpochybnitelná a destruktivní dominance Izraele v celé oblasti.

Čas načtení: 2024-11-28 18:00:01

Záhadná tragédie ve Všeborovicích: Zavražděný manželský pár a nečekaná stopa z Jadranu

Ve Všeborovicích u Karlových Varů se v roce 2012 odehrála vražda, která šokovala celé okolí. V jednom z domů v ulici V Břízkách našli policisté manželský pár kazašského původu. Dvojice byla mrtvá několik týdnů a měla prostřelené hrudníky. Hrůzný nález přišel až poté, co se ulice naplnila nezvyklým zápachem, který nešel ignorovat. Po vyražení dveří policisté spatřili to, co si asi nikdo nedokáže představit – dvě mrtvá těla v pokročilém stádiu rozkladu. Kafilerie na lidi. Orličtí vrazi chtěli v Praze vybudovat linku na likvidaci lidských těl Číst více Plynové masky kvůli zápachu Sousedi o manželském páru věděli jen málo. Jak uvedli, manželé se drželi stranou, pozdravili se jen letmo, když projížděli okolo autem. To bylo vše. „Maximálně jsme se pozdravili, když projížděli autem. Je to šokující a smutné,“ řekla tehdy tisku žena, která bydlela nedaleko domu obětí. Policie na místě okamžitě začala shromažďovat důkazy a celý dům byl obehnán policejní páskou. Kvůli neúnosným podmínkám v domě byli přivoláni i hasiči, kteří pomáhali s technickou podporou – mimo jiné s doplňováním vzduchu do lahví, aby mohli kriminalisté bezpečně pracovat. Proběhlo i odčerpávání studny, aby se zjistilo, jestli v ní náhodou nebyla vražedná zbraň. Policisté tušili, že manžele zavraždil někdo, koho oni dobře znali. Potvrzuje to i jeden z vyšetřovatelů v rozhlasovém pořadu Kriminálka. „Protože zastřelit někoho v obývacím pokoji a pak jít za manželkou, která je v ložnici a je v poloze, kdy sedí na posteli, a vtom dostane zásah. Už jenom z tohoto důvodu jsme věřili, že by se mohlo jednat o někoho z blízkých přátel z rodiny,“ říká policista, který případ vyšetřoval. Neshody v podnikání Manželé měli výnosný byznys. Bezpečnostní dveře, které nakupovali v cizině doslova za několik stovek korun, tady v Česku prodávali za desetitisíce. Jejich společníci a přátelé, jiný manželský pár, jim ale v tomhle společném byznysu dlužili miliony korun. Spolupráci se nakonec oba páry rozhodly ukončit a začaly dohady, kdo koho vyplatí. Policistům se přátele manželů po vraždě nedařilo kontaktovat. Přítel zavražděných manželů totiž už několik týdnů nebyl k nalezení, stejně tak jako auto zavražděných manželů, které vrah zřejmě vzal. Manželka, která se s ním rozváděla, netušila, kde je, a jeho telefony nebyly aktivní. Policisté později zjistili, že jel zřejmě do Chorvatska. Další mrtvý v Chorvatsku Po několika dnech se ukázalo, že právě v Chorvatsku, poblíž malé vesničky u Dubrovniku, skončil také jeho život. Dvaapadesátiletý muž z Kazachstánu, trvale žijící v Praze, byl mrtvý a jeho tělo bylo nalezeno na pobřeží s patnáctikilovým kamenem připevněným k tělu. Precizním vyšetřováním chorvatských policistů se zjistilo, že si život vzal sám, ačkoliv se snažil nafingovat, že jej někdo zavraždil. Pistole, kterou použil, zřejmě zmizela v moři, ale nábojnice odpovídala těm, které byly nalezeny u zavražděných ve Všeborovicích. Karlovarští kriminalisté tak začali úzce spolupracovat s chorvatskými kolegy. Zřejmě totiž měli vraha manželů z Česka. Co se stalo? Policie se k případu dlouho odmítala vyjadřovat. Karlovarský policejní mluvčí Pavel Valenta tehdy pouze potvrdil, že jde o násilný trestný čin a že detaily nebudou v tuto chvíli zveřejňovány. Mluvčí policie Kateřina Böhmová tehdy pro televizi Nova uvedla, že spolupráce mezi českou a chorvatskou policií byla intenzivní, ale výsledky vyšetřování byly přísně střežené. Nakonec vyšlo najevo, že skutečné pohnutky vraha manželů se prostě zjistit nepodařilo. Krásné dívky zabil a zbavil orgánů. Tajemného českého „chirurga“ policie nikdy nechytila Číst více Případ vraždy kazašských manželů ve Všeborovicích se tak zařadil mezi nevyřešené záhady, které zanechaly víc otázek než odpovědí. Šeptanda o motivech, dluzích a obchodních neshodách ještě dlouho po události rezonovala místní komunitou, ale oficiální rozuzlení se nikdy nedostavilo. Vše, co po této tragédii zůstalo, byly spekulace a nevyřčené otázky, které se vznášely nad opuštěným domem s temnou minulostí. KAM DÁL: Střela Tomahawk – bojem prověřená zbraň má novou smrtonosnou verzi