Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-04 09:03:31

Ředitel Národní knihovny Martin Kocanda: Karanténa nás zásadně posunula v oblasti digitálních služeb

Epidemie COVID-19 a opatření podniknutá proti jejímu šíření se dotkla i tuzemských knihoven. O tom, jak poslední týdny ovlivnily chod té největší z nich, Národní knihovny ČR v Praze, a jakým výzvám bude čelit v nejbližších letech, jsme hovořili s jejím generálním ředitelem Martinem Kocandou.   V čele Národní knihovny stojíte už tři roky. Jak jste se sžíval s novou funkcí, a hlavně se svými zaměstnanci, pro které jste byl za posledních deset let již čtvrtým generálním ředitelem? Počátky nebyly jednoduché. Přeci jen jsem přicházel z poněkud jiného prostředí (Martin Kocanda nejprve řídil ústředí evangelické církve, pak působil na ministerstvu pro místní rozvoj, pozn. PN), navíc kolem výběru nového generálního ředitele vzniklo značné napětí, které vycházelo právě z častých výměn ředitelů. Na druhou stranu musím říct, že jsem dost dlouho přemýšlel, jestli usilovat o pozici, kde bylo vysoce pravděpodobné, že se stanu další figurou na orloji, která se na chvíli zjeví a zase zmizí. Začátek opravdu nebyl snadný, vyhlášená stávková pohotovost kvůli další výměně generálního ředitele a samozřejmě tomu odpovídající atmosféra mezi zaměstnanci. Do toho dokonalé mediální zkratky, že se „vězeňský kaplan“ stává ředitelem národní kulturní instituce. No a pak jsem si řekl, že si můžu buď stěžovat, jaká je to nespravedlnost, anebo se vykašlat na to, co kdo v té mediální zkratce napíše, a zkusit něco dobrého pro knihovnu udělat. Nakonec – nikdo mě nenutil a jít do toho bylo mé rozhodnutí. Zrovna dnes jsem s našimi odboráři vzpomínal, jaké to bylo, když mě před třemi lety vítali s transparenty protestujícími proti mému nástupu. Ale musím říct, že jsem jejich rozladění chápal. Žádné instituci nedělá dobře časté střídání vedení. Dnes si troufám tvrdit, že s většinou zaměstnanců se máme navzájem rádi a respektujeme se. Se zaměstnanci se mi komunikuje velmi dobře, i když musím říct, že knihovníci jsou silné osobnosti a často se velmi dohadujeme, protože na spoustu věcí máme rozdílné názory. Ale od toho koneckonců komunikace je – abychom věcně diskutovali, argumentovali a hledali řešení. A to se, myslím, daří. Instituce, jako je ta naše, nemá být sektou, kde všichni stojí v zástupu a mají totožný – takže ten můj – názor na věc. Je to spíš živý organismus a já jsem hrdý, že do něj můžu už tři roky patřit.   V čem podle vás spočívá hlavní úskalí fungování i řízení tak velké a specifické instituce, která je nadto příspěvkovou organizací Ministerstva kultury? Víte, musíme si uvědomit, že Národní knihovna je jednou z nejstarších institucí v naší zemi s nepřerušenou právní kontinuitou. Ačkoliv je příspěvkovou organizací Ministerstva kultury, byla zde dávno před ministerstvem. Za oficiální založení knihovny považujeme sice rok 1777, ale tomuto okamžiku předcházelo dlouhé fungování několika knihoven, které se v Národní knihovnu v podstatě transformovaly. Pokud jde o současnost, je důležité mít na paměti, že provozujeme současně dvě knihovny. Knihovnu s tradičními dokumenty, ale zároveň i knihovnu digitální. Ke specifikům Národní knihovny patří také ohromná různorodost činností, které zajišťuje. Přeci jen jsme zároveň metodickým a koordinačním pracovištěm pro ostatní knihovny, digitalizujeme dokumenty, spravujeme množství databází, zaměstnáváme odborníky nejen na oblast knihovnictví, ale také v oborech restaurátorství, chemie, mikrobiologie, pečujeme o vzácné sbírky mimořádného významu, a tak bych mohl pokračovat dál. Neodpovídáme jen sami za sebe, ale ze zákona máme mnoho úkolů ve vztahu k ostatním knihovnám, kolektivním správcům, vydavatelům. Důležité je samozřejmě všechny činnosti sladit a zajistit, aby se mohla knihovna dále rozvíjet. To ovšem patří k manažerské pozici a mě to navíc baví, protože knihovny, včetně té naší, mám rád.  Za hlavní úskalí bych tak označil spíš některé provozní a technické úkoly. Typicky například dokončení revitalizace Klementina a dokončení centrálního depozitáře v Hostivaři. S tím je spojeno jednak obrovské množství administrativy a jednak nutnost řešit problémy, které se vyskytují jak během příprav projektů, tak během jejich realizace. Jedním z největších současných problémů je to, že významnou část našeho fondu máme provizorně uloženou v bednách, a nemůžeme ji tedy půjčovat našim uživatelům. Šestičlenná rodina, se kterou navíc bydlí babička, strýček a dva bratranci, se prostě také velmi obtížně srovná v garsonce. A my máme v současné době více než sedm milionů svazků, jejichž množství každým týdnem narůstá, a to vše v nedodělaném Klementinu a rozestavěné Hostivaři. Ale naštěstí už vidíme světlo na konci tunelu. Právě v těchto týdnech přebíráme zrekonstruovanou budovu starého depozitáře v Hostivaři a chystáme se spustit výstavbu druhého, nového depozitáře. Takže v dohledné době zpřístupníme čtenářům mnohem větší část našeho fondu a následně pak všechno. Na to se opravdu těším. Zároveň teď hodně intenzivně pracujeme na digitálních službách Národní knihovny.   Jak vlastně vypadá takový běžný pracovní den generálního ředitele Národní knihovny? A máte vůbec čas na čtení? Napjatě. Vedle běžné administrativy a stohů dokumentů, které musím přečíst a podepsat, jednání stíhá jednání a dveře se u mě v kanceláři opravdu netrhnou. Takže je třeba řešit personální záležitosti, provozní, projektové, rozpočtové. Ke konci týdne mi z toho občas jde hlava kolem. Ale na druhou stranu to zase vyváží prostředí, kde mohu pracovat, a především lidé. Protože jsou to oni, kdo společně s našimi knihami dělají knihovnu. Jinak – jsem rád za cesty vlakem mezi Pardubicemi a Prahou. Aspoň tam mám prostor číst.   S nástupem Lubomíra Zaorálka na post ministra kultury se znovu otevřelo téma nové budovy Národní knihovny, mimo jiné kvůli ní také sestavil tzv. garanční radu NK, v níž zasedli především odborníci spjatí s knihovnickou praxí – například ředitel Městské knihovny v Praze Tomáš Řehák nebo předseda Ústřední knihovnické rady Vít Richter. Rýsuje se v tomto směru již něco konkrétního? Národní knihovna novou budovu potřebuje jako sůl. To je bez debat. Současný stav je opravdu velmi nevyhovující. Sídlíme ve dvou značně vzdálených pracovištích, většina fondů je v hostivařském depozitáři a musíme je dvakrát denně převážet sem a tam dvacet kilometrů. To je náročné na logistiku, tudíž i na finance, zvyšuje se riziko opotřebení či dokonce znehodnocení knih, a navíc je to uživatelsky velice nekomfortní. Příprava nové budovy Národní knihovny je běh na dlouhou trať. Půjde o investici v řádu miliard korun, a proto je třeba najít také širokou shodu na realizaci projektu. A nejde jen o budovu jako takovou. Je také potřeba vybrat vhodný pozemek s dobrou dopravní dostupností. Každopádně záměr vybudovat novou budovu NK vnímám jako jediné možné koncepční řešení. S panem ministrem v tom mezi námi panuje naprostá shoda.   Nadále také pokračuje již zmíněná revitalizace Klementina, konkrétně její poslední, 3. etapa. Platí i nadále, že by měla být dokončena v roce 2023? Podle loňské výroční zprávy se samotná koncepce plánovaných úprav neustále mění… Původní záměr třetí, závěrečné etapy revitalizace doznal mnoha změn. Průběžně hledáme kompromisy mezi ochranou historického barokního areálu a potřebami živé moderní instituce. Ale je zapotřebí poctivě říct, že sebelepší návrh nevyřeší problém uložení knih na dvou různých místech. To bude možné vyřešit až v nové budově. Pokud jde o termín dokončení, snažíme se dosáhnout co nejdřívějšího data. Poslední etapa je mimochodem nejrozsáhlejší; zahrnuje přes polovinu prostor Klementina, a navíc samotné jádro knihovny. Přitom nejde jen o práce samé, ale také o zabezpečení činností během revitalizace. Z pochopitelných důvodů si nemůžeme dovolit během stavebních prací knihovnu zavřít.   Národní knihovna má zhruba 21 tisíc registrovaných čtenářů, což není třeba ve srovnání s Městskou knihovnou v Praze mnoho (ta jich registruje přes 170 000), navíc v posledních letech ubývá výpůjček knih v NK i návštěvníků vašich studoven (což je zčásti způsobeno různými omezeními provázejícími zmiňovanou revitalizaci). Snaží se NK přilákat více čtenářů, nebo její poslání spočívá v něčem jiném, a zmíněné statistiky tak pro vás nehrají podstatnou roli? Národní knihovna má jiné poslání než Městská knihovna v Praze, se kterou máme mimochodem velmi dobrou spolupráci. Nejsme rozhodně konkurenty. Naším cílem není například půjčovat beletrii. Taková role přísluší opravdu spíš městským a obecním knihovnám. Naše knihovna plní především dvě role, které jsou do jisté míry protichůdné. Jsme jednak ústřední univerzální vědeckou knihovnou, ale zároveň máme za úkol starat se o konzervaci bohemikálního fondu pro budoucnost. S nadsázkou říkám, že zde nejsme pro čtenáře, kteří si na víkend chtějí půjčit novou detektivku. Takový čtenář by u nás byl zklamán navzdory tomu, že ve svém fondu tu novou detektivku také máme. Právě v sousední Městské knihovně mu takovou službu poskytnou mnohem lépe. Na druhou stranu, pokud jste například vědeckým pracovníkem, měl byste u nás najít to, co potřebujete. Stejně tak, pokud potřebujete pracovat s historickými rukopisy a starými tisky. Navíc významnou část našeho historického fondu můžete pohodlně studovat i z domova v námi provozované aplikaci Manuscriptorium. Jinými slovy počet registrovaných uživatelů pro nás není tím nejdůležitějším ukazatelem. To ovšem neznamená, že bychom nechtěli zvyšovat atraktivitu NK pro širokou veřejnost. Pracujeme na několika projektech, které nám v tom mají pomoci. Stále větší roli pro nás také hrají uživatelé našich digitálních služeb. Plány máme v tomto ohledu celkem velkorysé.   Fondy Národní knihovny obsahují cca sedm a půl milionu knihovních jednotek a jen za loňský rok jich přibylo skoro 90 tisíc, většinou v podobě povinných výtisků. Přesto se ve výroční zprávě za rok 2019 dočteme, že „nadále zůstávají nenaplněny nejen konkrétní požadavky uživatelů, ale částečně i strategické cíle instituce vycházející z jejího poslání a garantované informační gesce“. Co s tím? Navýšit finanční prostředky na nákup, vymáhat povinné výtisky od laxních nakladatelů? Navýšení finančních prostředků na akvizice by bylo více než potřebné. Uvědomme si, že dva povinné výtisky, které putují do naší knihovny, nemohou nahradit komplexní akviziční politiku. Vezměte si, že jeden ze dvou povinných výtisků putuje do tzv. národního konzervačního fondu, jehož cílem je uchování pro budoucnost, a tedy pouze jeden je našim uživatelům běžně k dispozici v rámci univerzálního knihovního fondu. A když říkám běžně k dispozici, tak to znamená, že pokud máme v univerzálním fondu pouze jeden výtisk konkrétního díla, tak ho půjčujeme pouze prezenčně ve studovně. Jsem ovšem realista a uvědomuji si možnosti rozpočtu. Takže nezbývá než jednat a jednat. Peníze jsou potřeba všude, a je tedy otázkou stanovení priorit, na co a v jakém rozsahu budou využity. Já jsem ovšem povahou optimista a věřím, že se časem podaří situaci NK v tomto směru zlepšit.   A pokud jde o ty povinné výtisky, do jaké míry a jak rychle plní obecně nakladatelé v České republice svou povinnost? Drtivá většina nakladatelů svou povinnost plní a výtisky nám zasílá. Ale jsou samozřejmě i výjimky, kdy musíme nakladatele i opakovaně upomínat a v krajním případě i zažalovat u soudu. Chápu, že mnozí vnímají tuto povinnost jako nepříjemně zasahující do jejich podnikání a nákladů. A to především v případech drahých vydání knih, např. bibliofilských. Ale role povinných výtisků je nezastupitelná v naplňování konzervační funkce knihovny.   Důležitou agendu Národní knihovny představuje digitalizace knih, jejíž obecný význam prokázala aktuální pandemie COVID-19, kdy byli po uzavření všech knihoven čtenáři odkázáni pouze na elektronické zdroje. Původním cílem projektu nazvaného Národní digitální knihovna, na němž participuje i Moravská zemská knihovna v Brně, bylo zdigitalizovat přes 310 milionů stran. V jaké fázi se dnes projekt nachází? Zjednodušeně řečeno, když bereme v potaz stránky, je hotova zhruba šestina. Pokud jde o starší díla, 19. století a dále do historie, tak tam už máme hotovo více než z poloviny. Problém je u nově vydávaných knih a periodik, protože vycházejí rychleji, než stíháme digitalizovat. Ale i v této věci chystáme změny, které budou postaveny na sofistikované výběrové digitalizaci, která je běžná i jinde ve světě. Jinak řečeno, každá zdigitalizovaná stránka nemá stejnou hodnotu. Nechceme tedy honit pouze kvantitu a počítat strany. Zdigitalizovaná současná vědecká monografie má pro naše uživatele většinou větší význam než český překlad Lysenkova díla.   V souvislosti s pandemií nového typu koronaviru vznikla také Národní digitální knihovna pro studenty VŠ, určená pro studenty a pedagogy vysokých škol a vědecké pracovníky. Díky dohodě mezi NK, agenturou DILIA a Ochrannou organizací autorskou nabízela až do května přístup k vybraným tištěným dokumentům formou online čtení. Jaké měl projekt ohlasy? A neuvažuje se o nějaké formě jeho pokračování? Jestli jsem na něco opravdu pyšný, tak je to právě tento projekt, který jsme rychle připravili a spustili. Situace, která nastala, mi vnukla myšlenku zkusit se domluvit s kolektivními správci a vydavateli na dočasném mimořádném zpřístupnění té části digitální knihovny, která je pod autorskou ochranou. Bylo jasné, že studenti nebudou mít z čeho studovat, když se uzavřely školy i knihovny. Takže jsem vzal telefon a zavolal do DILIA, OOA-S a vydavatelům a prostě to zkusil. Reakce všech zúčastněných mě neuvěřitelně překvapila. Ihned souhlasili a poskytli maximální pomoc. Jsem jim opravdu vděčný, jak se k této věci postavili. Pokud někdo hovoří o „nenažraných“ kolektivních správcích, neví, co říká. Projekt měl opravdu velký ohlas. Ukázalo se, jak moc jsou digitální fondy důležité pro studující a badatele. I když jsme tento mimořádný projekt s koncem nouzového stavu museli samozřejmě ukončit, navázali jsme novým projektem zpřístupnění tzv. děl nedostupných na trhu. Nyní postupně zpřístupňujeme digitalizáty děl vydaných do roku 1989 a za půl roku spustíme rozsáhlou část vydanou před rokem 2007. Pokud jde o noviny a časopisy, tak dokonce do roku 2009. K tomu všemu nás opravňuje kolektivní licenční smlouva, kterou jsem v prosinci loňského roku s kolektivními správci podepsal. Na tomto projektu velmi intenzivně spolupracujeme s dalšími knihovnami. Výsledek tak bude našim společným dílem. I díky tomuto projektu se Národní knihovna vrací k roli určitého koordinátora našeho knihovního systému. Je to role, kterou v minulosti bohužel přestávala hrát. A já jsem moc rád, že se k ní opět vracíme.   A jakou úlohu tedy dnes hraje Ústřední knihovnická rada, jejímž jste řadovým členem? Před časem vyvolalo protesty odvolání jejího dlouholetého předsedy Víta Richtera (který se posléze do jejího čela vrátil), s nímž přišel dosluhující ministr kultury Antonín Staněk během posledního dne svého působení na MK. Ústřední knihovnická rada se postupem doby vyvinula v reprezentativní fórum knihoven a knihovníků. Na jednu stranu je to více, než jak je rada definována v zákoně, na druhou stranu ale vámi připomenutá prázdninová událost ukázala, že je zapotřebí brát vážně přirozený vývoj, který vyústil v podstatě samosprávnou instituci knihoven. A možná mají pravdu ti, kteří říkají, že rada se za posledních 15 let vyvinula do takovéto podoby z nutnosti, protože z určitých důvodů Národní knihovna neplnila zcela svou zákonnou roli koordinačního a metodického centra českých knihoven. Myslím, že dnes ale funguje spolupráce mezi Národní knihovnou a Ústřední knihovnickou radou velmi dobře. Nakonec v této radě působí asi pět zaměstnanců Národní knihovny.   Přinesla vám nucená karanténa nějaké poznatky nebo inovace, ze kterých hodláte v budoucnu těžit? Karanténa nás opravdu zásadně posunula v oblasti digitálních služeb. Zrychlili jsme přibližně o půl roku až rok v našich plánech. Máme vyvinuté nástroje, které nás v online službách posunou o hodně dále. Kromě projektu pro vysokoškoláky a zpřístupnění děl nedostupných na trhu jsme vyvinuli novou verzi Manuscriptoria pro školy, která bude sloužit při výuce na základních a středních školách.    Jaké zásadní úkoly a změny podle vás čekají Národní knihovnu v nejbližších letech? Inu, jak už tu zaznělo – posun v oblasti online služeb, dokončit revitalizaci Klementina, dostavět Hostivař. Tyto úkoly jsou dány. Navíc bych velmi stál o vybudování vlastní odkyselovací linky, která by sloužila nejen nám, ale třeba i okolním zemím. A samozřejmě ta nová budova…   A v čem spatřujete největší budoucí výzvu pro sebe coby generálního ředitele Národní knihovny? Aby byli naši uživatelé co nejdříve spokojeni se službami, které nabízíme a nabízet budeme. Aby se u nás prostě cítili dobře, ať už nás navštíví fyzicky, nebo digitálně.   PhDr. Bc. Martin Kocanda, Ph.D. (*1974) vystudoval baptistickou teologii v Olomouci a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UPOL a Pedagogické fakultě MUNI. Právní specializaci získal na Právnické fakultě MUNI a doktorská studia sociální práce zakončil na UK v Bratislavě. Vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice, působil ve vedení Vězeňské služby ČR a byl ředitelem ústředí Synodní rady ČCE. Od 1. června 2017 je generálním ředitelem Národní knihovny ČR. Žije v Pardubicích, je ženatý, má dva syny (5 a 12 let). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-07 15:23:00

Acronis True Image se vrací k původnímu názvu

Acronis uvedl novou verzi aplikace pro zálohování a kybernetickou ochranu domácích uživatelů a kanceláří Acronis Cyber Protect Home Office, která se s novou verzí vrací ke svému původnímu názvu Acronis True Image. Nová verze oblíbeného nástroje kybernetické bezpečnosti a ochrany dat, který využívá více než 5,5 milionu uživatelů po c...

Čas načtení: 2011-03-18 00:00:00

Kanceláře Facebook: Sociální síť má jednu adresu

Sociální server Facebook, s více jak 250 miliony uživatelů po celém světě, přesunul svoje zaměstnance z deseti roztroušených kanceláří pod jednu střechu. Zhruba 700 zaměstnanců se denně potkává v bývalé továrně Agilent Technologies, na prostoru o celkové rozloze 14 tisíc metrů čtverečných. Nové síd ...

Čas načtení: 2024-05-29 10:34:32

Plánujete si pořídit vnitřní rolety? Nezaspěte těchto 6 trendů

Když člověk pořizuje rolety poprvé, je to vždy těžké: hrne se na něj spousta neznámých pojmů, má nespočet možností a dlouho váhá, jestli neudělá při výběru chybu. Finální rozhodnutí je vždy na vás, ale my vám teď aspoň prozradíme, co je dnes v souvislosti s roletami na dveře i okna trendy. Minimalistický design a pastelové barvy „A jaká je nejlepší barva?“ Na tuto otázku se ptá prakticky každý, kdo si pořizuje rolety i jakýkoliv jiný typ stínění. Správná odpověď na ni neexistuje, protože záleží na vašich preferencích a na designu interiéru. Můžeme vám ale prozradit, že v posledních letech jsou (nejen) v oblasti rolet v kurzu pastelové a další světlejší barvy, které jdou ruku v ruce s minimalistickým designem. Ujaly se především přírodní tóny, například světle zelená či světla růžová. Kromě toho si Češi velmi oblíbili bílou, protože jako neutrální barva ladí s většinou interiérů, včetně firemních.   Pokud tedy do podobného stylu ladíte i zbytek domácnosti, můžete se svézt na vlně minimalismu a vydat se touto cestou. Zaluziekomfort.cz Rolety S elektrickým ovládáním je život jednodušší Vnitřní stínicí technika není jen o zastínění oken či dveří, ale také o pohodlí jejích uživatelů. A tak možná nepřekvapí, že jsou stále větším trendem elektrické rolety (rolety na dálkové ovládání), případně rolety vybavené dalšími chytrými technologiemi. Elektrické ovládání doporučujeme především pro velké, a tím pádem těžší rolety, a také pro ty, na které ze země těžko dosáhnete, typicky na střešním okně. Počítejte každopádně, že stínění na dálkové ovládání bývá o něco dražší než alternativa s řetízkem nebo šňůrkou. Antistatické materiály napomáhají čistotě Proč se zbytečně otravovat s tunami prachu, když ho lze snížit na minimum? Výrobci stále častěji nabízí tzv. plisé rolety vyrobené z antistatických látek, nebo aspoň opatřené antistatickou vrstvou. Díky tomu se na stínění usazuje jen minimum prachu, což vám výrazně usnadní údržbu a čištění. Nejde přitom jen o úklid, plisé z antistatický materiálů se hodí do každé domácnosti, kde žije kdokoliv s dýchacími potížemi. Udržitelnost je trendy i v oblasti stínění Jestli rádi žijete v souladu s přírodou a zároveň jí chcete pomáhat, pak by vás mohl oslovit trend ekologického smýšlení, který se kromě jiných oblastí života promítá i do stínicí techniky. U některých výrobců dostanete na výběr třeba rolety z organických materiálů, recyklované tkaniny nebo obecně z takových, které mají jen minimální dopad na životní prostředí. Případně rovnou sáhněte po čistě přírodních materiálech (například bambus), u nich je ale opět třeba počítat s vyšší cenovkou. Multifunkčnost aneb když se nemůžete rozhodnout Jste zatím ve fázi, kdy nevíte, zda vsadit na rolety, nebo vnitřní žaluzie do plastových oken? Rozhodování by vám mohl usnadnit trend multifunkčnosti, dokonale reprezentovaný roletami Den a Noc. Ty v sobě kombinují nejlepší vlastnosti rolet a žaluzií, protože se vyrábí z látky o dvou vrstvách, na níž se střídají průsvitné a neprůsvitné pruhy. Multifunkčnost rolet den a noc spočívá za prvé v možnosti nastavit si propustnost světla podle potřeby, za druhé v jejich schopnosti udržet v místnosti stálejší teplotu a za třetí v univerzálnosti – hodí se prakticky do kterékoliv místnosti v domácnosti či kanceláři. Klasické látkové rolety stále táhnou Na závěr skvělá zpráva pro každého, kdo má rád retro styl: klasické jednobarevné látkové rolety jsou stále trendy a Češi je rádi používají i v moderních domácnostech. To ale neznamená, že byste si měli na okna namontovat staré rolety po babičce. Pokud se vám styl látkových rolet líbí, je lepší si je nechat vyrobit na míru a opět designově sladit se zbytkem interiéru. K velkým výhodám látkových rolet patří nižší cena, takže s nimi hravě vybavíte celý byt či dům, od dětského pokoje až po ložnici. Teď už je jen na vás, jestli a které trendy „roletové trendy“ budete následovat. Držíme palce s výběrem.

Čas načtení:

Acronis True Image splňuje vysoké standardy ochrany dat domácích uživatelů a kanceláří

S nejnovější verzí produktu Acronis True Image, který nahrazuje na předchozí vydání Acronis Cyber Protect Home Office (2021 - 2023), získávají uživatelé nástroj odpovídající aktuálním bezpečnostním výzvám. Vyznačuje se vyšším výkonem a rozšířenými možnostmi kybernetické bezpečnosti s osvědčenou ochranou domácích uživatelů a kanceláří. [ čtvrtek 25. července 2024 - čtvrtek ]

Čas načtení: 2024-10-23 16:18:00

Roční tržby společnosti Hisense v zámoří přesáhly 12,2 miliardy USD

Čching-tao (Čína) 23. října 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Hisense Group oznamuje u příležitosti 55. výročí svého založení nové cíle do budoucnaSpolečnost Hisense, přední světová značka na poli spotřební elektroniky a domácích spotřebičů, oznámila dosažení úžasného milníku, kdy její tržby ze zámořského obchodu za fiskální rok 2023 přesáhly 12,2 miliardy USD. Tento významný úspěch byl představen na oslavách 55. výročí založení společnosti, během kterých společnost zároveň nastínila své ambiciózní cíle pro budoucnost.Během posledních pěti let společnost Hisense významným způsobem rozšířila své globální působení a dosáhla průlomových výsledků v oblasti technologického základu. Akvizice společnosti SanDen Corporation a vývoj čipů pro maximální kvalitu obrazu s využitím umělé inteligence se staly katalyzátory růstu, díky kterým mohla společnost Hisense proniknout na nové trhy a rozšířit své technologické možnosti. Výsledkem bylo, že se od roku 2019 příjmy společnosti Hisense v zámoří víc než zdvojnásobily, přičemž v roce 2023 přesáhly příjmy společnosti Hisense 28,7 miliardy USD.Na slavnostní akci přednesl předseda představenstva společnosti Hisense Group, pan Jia Shaoqian, projev s názvem „Věrní jako na začátku, vytváříme budoucnost", ve kterém představil budoucí cíle – včetně toho, že se společnost stane modelem kvalitního rozvoje s využitím průmyslových klastrů, přejde na ekologický a nízkouhlíkový provoz, rozšíří svůj globální dosah skrze transformace z čínského modelu řízení na skutečně globální model a stvoří podnik světové úrovně a globální značku.„Dál posilujeme naši klíčovou konkurenceschopnost v oblasti technologií a produktů, využíváme velký zájem na poli mezikulturní integrace a zvyšujeme globální konkurenceschopnost při budování matice značek," zdůraznil pan Jia. „Společnost Hisense bude neúnavně rozvíjet své vlastní značky a snažit se o to, aby se zařadila mezi ty nejlepší světové hráče na špičkovém trhu!"Společnost Hisense cílí na inovace a přibližně pět procent svých ročních příjmů věnuje na výzkum a vývoj – z čehož zhruba 30 % směřuje do předběžného výzkumu. Hisense staví na první místo potřeby uživatelů a spokojenost zákazníků, navíc zajišťuje, aby její výrobky a technologie sloužily uživatelům a vytvářely hodnotu.Společnost Hisense má silné globální zastoupení v podobě 36 průmyslových parků a výrobních základen, 30 výzkumných a vývojových center a 64 zahraničních kanceláří, které tvoří síť „5+1" pokrývající Evropu, Ameriku, oblast ASEAN, Blízký východ, Afriku a Čínu. Za účelem podpory vlastního růstu společnost Hisense zrychluje svou výrobní činnost po celém světě. V Africe společnost zakládá nové výrobní závody, zatímco v zemích oblasti ASEAN a Latinské Ameriky Hisense rozšiřuje své výrobní i výzkumné kapacity. Zásluhou této strategická expanze bude moci společnosti Hisense poskytovat lepší služby zákazníkům a dosáhne posílení vlastního globálního konkurenčního postavení.S vizí vybudovat „stoletou společnost" se Hisense zavázala k nepřetržitému zlepšování správy a řízení společnosti. Díky porovnání s nejlepšími světovými postupy, podpoře rozmanitosti představenstva a zavedení robustnější struktury chce společnost posílit úroveň řízení a urychlit svou cestu k tomu, aby se stala podnikem na světové úrovni.O společnosti HisenseHisense je přední světovou značkou domácích spotřebičů a spotřební elektroniky a oficiálním partnerem šampionátu UEFA EURO 2024™. Podle údajů společnosti Omdia se značka Hisense v roce 2023 i v prvním pololetí roku 2024 umístila na 2. místě žebříčku celkového celosvětového prodeje televizorů a na 1. místě v kategorii televizorů s úhlopříčkou 100". Společnost prošla rychlou expanzí a nyní působí ve více než 160 zemích, přičemž se specializuje na multimediální produkty, domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2536884/Hisense_significantly_expanded_global_footprint_achieved_breakthroughs_technological_foundation.jpg KONTAKT: Patrick Chen, patrick.chen@bluecurrentgroup.com 

Čas načtení: 2024-11-11 12:29:00

ABSL ocenila nejzajímavější inovace oboru IT a podnikových služeb roku 2024

Praha 11. listopadu 2024 (PROTEXT) - Asociace ABSL i letos ocenila firmy, které v uplynulém roce nejvíce přispěly k rozvoji oboru IT a podnikových služeb v České republice a díky inovativním projektům zvýšily standard poskytovaných služeb, zákaznické zkušenosti, rozvoje talentů či pracovního prostředí. Vítězné projekty vybírala sedmnáctičlenná nezávislá odborná porota z bezmála sedmi desítek nominací v sedmi kategoriích. Devět diamantových ocenění a dvě speciální ceny výherci převzali v průběhu gala večera u příležitosti 11. výroční konference ABSL.„Letos již po jedenácté oceňujeme mimořádné projekty, které posouvají celý náš obor mílovými kroky dopředu. Každý rok při tom žasneme nad tím, kolik invence a kreativity se v našich centrech skrývá, jak inovativně přistupují k novým výzvám a jak hladce dokázaly vstoupit do nové, plně digitální a přitom tolik lidské éry,“ říká Jonathan Appleton, ředitel asociace ABSL, a dodává: „Kromě projektů jsme se letos rozhodli ocenit i Centrum roku a Lídra roku, a to za mimořádný a dlouholetý přínos pro obor i celou společnost. Všem výhercům gratulujeme a věříme, že jejich úsilí motivuje a inspiruje nejen náš obor, ale i firmy a organizace napříč všemi sektory.“ K výhercům letos patří:Centrum roku – SAP Services. Za 20 let své existence na českém trhu toto centrum stálo v popředí jak v oblasti inovací, tak i osvěty celého oboru IT a podnikových služeb. Dnes patří k největším centrům v České republice.Lídr roku – Jan Skoták, ředitel Infosys Czech Republic. Lídr, který inspiruje nejen svůj tým, ale s plným nasazením se snaží i o kultivaci českého podnikatelského prostředí a propagaci České republiky jako ideální destinace pro provoz center podnikových služeb, rozvoj talentů a inovací.V kategorii Employee Engagement and Development (Zapojení a rozvoj zaměstnanců) byly oceněny hned dvě společnosti. První diamant putuje do společnosti Zebra Technologies za projekt Succeed as One: Collaborative Employee Engagement (Úspěch v jednotě: Iniciativa pro spolupráci a zapojení zaměstnanců). Jde o lokální iniciativu zaměřenou na vylepšení pracovního prostředí a zvýšení angažovanosti zaměstnanců, a to prostřednictvím firemní kultury a aktivit, v jejichž centru stojí samotní zaměstnanci, kteří se cítí doceněni a respektováni. Firemní index angažovanosti díky tomu vzrostl na 82 %.Druhý diamant získala společnost Kenvue za iniciativu Funpack, která byla vytvořena zaměstnanci pro zaměstnance s cílem podpořit pocit sounáležitosti a propojení. Když se společnost Kenvue oddělila od společnosti Johnson & Johnson a rychle se rozrostla, mnoha novým kolegům chyběly místní podpůrné sítě. Funpack organizuje rozmanité aktivity, včetně charitativních akcí, kulturních oslav a společenských setkání, a nabízí tak pro každého něco. Umožňuje také zaměstnancům vytvářet vlastní kluby a spolky zaměřené na společné zájmy. Zapojily se do něj více než dvě třetiny ze 400 zaměstnanců společnosti. Při odštěpení od společnosti Johnson & Johnson před více než rokem bylo pro společnost Kenvue jako čerstvou samostatnou firmu nanejvýš důležité vybudovat pracovní prostředí, ve kterém všichni zaměstnanci Kenvue budou cítit, že někam patří, budou se vzájemně propojovat a společně utvářet novou identitu společnosti.V kategorii Employer Branding Excellence (Budování značky zaměstnavatele) získala ocenění společnost Kyndryl za vynikající práci s mladými talenty. V rámci projektu Empowering University Talents Experience si tato firma dala za cíl přijmout 100 stážistů z řad studentů, kteří pak měli možnost účastnit se skutečných projektů a pracovat na reálných pozicích. Na závěr této stáže se podělili se svými mentory a dalšími zaměstnanci Kyndrylu o své zkušenosti, což současně znamenalo příležitost podobu stáží dále zlepšovat. Iniciativa byla vyvinuta a připravena na místní úrovni a oslovila celkem 4500 studentů. Pro společnost Kyndryl hraje klíčovou roli v budování značky zaměstnavatele a ukazuje odhodlání a nadšení zaměstnanců pro mentoring a rozvoj mladých talentů.V kategorii Technology Innovation (Technologická inovace) byla oceněna společnost Mann Hummel Services za interně vyvinutou aplikaci PredictO určenou k vymáhání pohledávek. Aplikace, která využívá prediktivní analýzu, přispěla ke zlepšení cash flow společnosti. PredictO analyzuje historická data, identifikuje vzory, které signalizují potenciální opožděné platby a zpřístupňuje tyto informace zodpovědným zaměstnancům, a to včetně prioritizovaných doporučení. Následující kroky jsou částečně automatizovány (předpřipravené e-maily včetně dokumentace atd.). Namísto hromadné komunikace je výsledkem cílená komunikace přizpůsobená na míru jednotlivým případům.V kategorii Workplace Innovation (Inovace pracovního prostředí) získala diamantové ocenění společnost Sandoz, která v Praze vybudovala nové kanceláře, jež se plně soustředí na potřeby zaměstnanců a podporu flexibilní práce. Klíčovým prvkem tohoto projektu bylo zapojení zaměstnanců již od samotného začátku – prostřednictvím setkání a dotazníků, které pomohly formovat nejen design kanceláří, ale i jejich vybavení. Velký důraz byl kladen na ergonomii a zdraví pracovníků, přičemž v kancelářích jsou použity nejnovější technologie, které mají zlepšit efektivitu, podporovat spolupráci a zvýšit produktivitu. Nové prostory navíc odpovídají udržitelným cílům společnosti. Tento projekt však není jen o vytvoření moderního pracovního prostředí, ale i o změně firemní kultury. Sandoz, inovativní lídr v oblasti medicíny se silným propojením do IT technologií, se zaměřil na to, jak změnu prostředí udělat pro zaměstnance co nejpříjemnější, s realistickými očekáváními, což vedlo k vysoké úrovni spokojenosti s novým pracovním prostředím.V kategorii ESG Strategy (ESG strategie) zvítězila společnost Novartis Czech Republic, která aktivně prosazuje ESG strategii s důrazem na rovnost v odměňování, vyváženost mezi pohlavími a transparentnost. Novartis dosahuje konkrétních měřitelných výsledků, například zvyšováním počtu žen na vedoucích pozicích a snižováním rozdílů v odměňování. Tyto principy jsou součástí celé společnosti a uplatňují se i v dodavatelském řetězci.V kategorii Business Innovation (Inovace v podnikových procesech) porota udělila hned dva diamanty. První z nich putuje do společnosti Deutsche Telekom Services Europe, která vyvinula překladatelský nástroj využívající umělou inteligencí, jenž poskytuje přesné překlady v reálném čase do více jazyků pomocí modelů založených na neuronových sítí a strojovém učení. Systém výrazně zkracuje dobu překladu, zvyšuje přesnost a je přizpůsobitelný pro konkrétní odvětví, což znamená vysoký potenciál pro široké uplatnění a integraci s dalšími aplikacemi. Nástroj je vybaven schopností adaptivního učení, v průběhu času se zlepšuje a zpřesňuje překlady na základě uživatelských vstupů a oprav, takže je ideální pro použití v globálních firmách, zákaznické podpoře a při lokalizaci obsahu. Vylepšená kvalita vícejazyčné komunikace snižuje riziko nákladných nedorozumění, umožňuje zvýšit produktivitu a rychlost. Inkluzivní komunikace zahrnující rozmanitost jazyků posiluje hodnotu značky a představuje jednoznačnou výhodu pro klienty. Nástroj zpracovává překlady v reálném čase a zkracuje typické časy překladů o více než 90 %. Přes 85 % uživatelů, kteří si nástroj osvojili během pilotní fáze, jej nadále používá a míra spokojenosti (měřená prostřednictvím průzkumů) trvale přesahuje 90 %.Jako druhý byl v této kategorii oceněný projekt společnosti Medtronic „EMEA Invoice to Cash 360° Optimization“. Jde o inovativní iniciativu, která pro společnost Medtronic znamenala revoluci v řízení procesů inkasa hotovosti a pohledávek (AR). Projekt zahrnoval vývoj a implementaci sady vzájemně propojených řídicích panelů a souvisejících automatizací, které poskytují komplexní kontrolu a přehled o inkasu hotovosti, řízení AR a aktivitách inkasních společností v regionu EMEA s možností rozšíření pro globálním funkčnost. Cílem projektu bylo zlepšit předvídatelnost a viditelnost peněžních toků, rizika selhání, zlepšení provozní efektivity i řízení, optimalizace kvality zákaznických dat, komunikace a standardizace postupu řízení AR. Úspěšné zefektivnění procesu v souladu se strategickými obchodními cíli společnosti podpořilo skvělé výsledky dosažené během posledního fiskálního roku, jako je výrazné zvýšení inkasa a snížení pohledávek po splatnosti o 10 %.V kategorii Customer and Operational Excellence (Efektivita provozních procesů a péče o zákazníky) získala cenu společnost Atlas Copco za projekt Customer-Centric Sales Operations Journey (Cesta k zákaznicky orientovaným prodejním operacím), který vedl k významnému zlepšení spokojenosti zákazníků (o 50 %), metriky CSAT (Customer Satisfaction Score, o 40 %) a prodejů náhradních dílů (o 23 %). Projekt přinesl příjmy ve výši 5 milionů euro, zefektivnil provoz automatizací administrativních úkonů prostřednictvím umělé inteligence a robotické automatizace procesů a umožnil přerozdělení práci směrem k lepší interakci se zákazníky. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2022-05-23 00:00:00

Cesty ke zdravější práci v kanceláři: dobrý stůl, židle a cvičení

Už Vás unavuje zdlouhavé sezení v kanceláři, ze kterého Vás nepříjemně bolí tělo? Dbejte na správné doplňky, zdravé sezení a zkuste cvičení v kanceláři! Práce v kanceláři může být někdy velmi nepříjemná. Člověk dlouhé hodiny sedí na jednom místě a už neví, jak si sednout tak, aby to pohodlné. Poh ...

Čas načtení: 2024-08-10 12:11:22

Pověřte úklidem kanceláří úklidovou firmu

Někteří podnikatelé si vystačí sami a provádí veškeré přidružené práce svépomocí. Starají se o příjem a export zboží, zajišťují si účetnictví a starají se i o úklidové práce v kanceláři.. read more... Článek Pověřte úklidem kanceláří úklidovou firmu se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2024-03-26 09:00:01

Služba vlasti za komunistů: Nesložil jsem přísahu, nikdo mě nechtěl. Bál se mě i velitel, říká pamětník

Vojenskou službu v Československé lidové armádě absolvoval v letech 1980–1982. A soudruzi v jeho případě prokázali, že za socialismu opravdu není nemožné vůbec nic. Možná kdyby se dnes uvažovalo o natočení pokračování Dobrého vojáka Švejka, Pavel Hromada by díky svým zážitkům mohl napsat dokonalý scénář. „Zcela jsem se vyhnul přijímači, dokonce jsem nikdy nepodepsal vojenskou přísahu. Je tedy vlastně otázka, jestli jsem se po útvarech nepoflakoval protiprávně,“ kroutí ještě dnes hlavou chlapík, který původně nastoupil do slovenského Prešova na poddůstojnickou školu (PŠ). V ruce měl potvrzení od civilního lékaře, že není schopen vojenské služby. „Takže jsem se přihlásil na posádkové ošetřovně, kde jsem byl hospitalizován. Nebyl jsem tak vystaven tehdy běžnému psychickému a fyzickému náporu tehdejšího přijímače, nezahájil jsem ani výuku v rámci PŠ na radistu nebo spojaře, natož abych absolvoval pravidelné nástupy na ‚buzeráku‘ nebo slavnostní přísahu.“ Válka je na spadnutí. Měl bych větší šanci přežít než můj syn, říká pamětník socialistické vojny Číst více Na rotě o mě přestali jevit zájem Po přísaze byl převelen do vojenské nemocnice v Košicích jako pacient, kde strávil další dva měsíce. Do civilu ho ale nakonec nepustili. „Tak jsem se celkem po třech měsících hlásil poprvé na rotě, kam jsem měl od začátku nastoupit. Bylo to v době, kdy na útvaru probíhaly tzv. ‚prověrky‘ a nikdo už se mnou nepočítal. Když jsem se v té době hlásil u velitele roty, ten prohlásil: ‚Preboha, Hromada, čo tuná robítě, veď ja som myslel, že už ste dávno v civile. Okamžitě zmiznite, ja vás tu nemožem potrebovat‘. Tak jsem šel.“ Zapuzen armádou přemýšlel, co dál. A protože na hotel v Prešově neměl, jel domů do Brna, kde strávil asi týden. „Pak mi to už přišlo hloupé, začínal jsem se pomalu cítit jako dezertér, a tak jsem se rozhodl vrátit k útvaru. Shodou okolností měl zrovna ‚lítačku‘ můj velitel roty, ke kterému jsem se pomalu blížil cestou od nádraží. Zřejmě se mě lekl, a ačkoli mě určitě viděl, najednou přešel i s oběma vojáky na chodník na druhé straně ulice, aby se mi vyhnul.“ V Prešově pak pan Hromada přežíval na štábu v jedné z kanceláří, které patřily proviantnímu náčelníku, který se ho nakonec ujal s tím, že mu bude užitečný pro svoji schopnost psát na stroji. „V kanceláři byla také pohovka, na níž jsem v noci spával, abych nemusel chodit na rotu, kde o mě zcela přestali jevit zájem, a dokonce jsem tam měl zakázán vstup. Vzhledem k tomu, že jsem měl u sebe neustále také svoji vycházkovou knížku, kam jsem si psal, co mě napadlo – od vycházek až po opušťáky – nebyl jsem na vojně nijak limitován.“ Samopaly a kulomety v nádražní úschovně Po půlroce od nástupu k útvaru v Prešově se jako tradičně díval z okna na „buzerák“, kde probíhaly nástupy, odkud byli vojáci převelováni k dalším útvarům. „Byl jsem v šoku, protože najednou četli i moje jméno s tím, že jsem byl převelen k útvaru do Mariánských Lázní. Vzal jsem to vážně a sám jsem se připojil k jednomu z posledních zvláštních vlaků, které mířily i s převelenci na západ Čech. Naštěstí jsem nemusel mít s sebou plnou polní i se zbraní, ale jen pár osobních věcí a vycházkovou uniformu, tak jsem opět ‚dezertoval‘ domů. K mému překvapení to napadlo i vojáky s plnou polní, kteří si ‚nepotřebnou‘ výbavu, často i se samopaly a kulomety, prostě uložili do nádražní úschovny.“ Po čtyřech dnech rekreace na brněnské přehradě zatoužil poznat život v lázeňském městě a rozhodl se přesunout na západ Čech do nového vojenského působiště, kam nakonec dorazil v neděli večer. „Podle dozorčího posádky v Klimentově u Mariánských Lázní jsem byl očekáván už ve čtvrtek. Tím opět nastal zmatek a nakonec si mě vyzvedl výkonný praporčík spojovací roty, která měla být mým novým domovem a kde jsem v noci z neděle na pondělí také přespal. V pondělí jsem se stal znovu bezprizorním, když spojovací náčelník na štábu prohlásil, že dezertéry na své rotě netrpí, a nechal mě převelet k 1. spojovací četě, která sídlila ve stejné budově, jen o dvě patra výše. Večer, téhož dne, jsem se proto přihlásil u jejího velitele, četaře absolventa, který nevěděl ‚co se mnou‘, tak jsem noc strávil ve spacáku ve skladu.“ Naděje v boji s Parkinsonovou chorobou: Pomáhat mohou nanokrystaly zlata v mozku Číst více Všímala si mě vojenská rozvědka Když se spojovacímu náčelníku na štábu doneslo, že pan Hromada umí psát „všemi deseti“, změnil názor a nakonec si ho ponechal u sebe v kanceláři, kde za něj vše vyřizoval – od odesílání spojovací techniky do opravy přes přidělování posádkových bytů vojákům z povolání (ti mu pak nosili flašky) až po evidenci skladu. Fungoval také jako zástupce spojovacího náčelníka na různých schůzkách na divizi v Karlových Varech a v armádě v Příbrami apod. „Těmito známostmi na divizi a v armádě jsem vlastně získal moc i nad velitelem útvaru a náčelníkem štábu, kteří si mě předcházeli, jak mohli. Po celém útvaru jsem byl přezdíván jako ‚šedá eminence‘. A tak jsem strávil dva neuvěřitelné roky mé základní vojenské služby.“ Neuvěřitelný příběh z vojny pana Hromady však měl podle všeho i neblahé následky. „Až zhruba o 10 let později jsem zjistil, že si mě všímala i vojenská rozvědka. Když se po roce 1989 odtajnily svazky StB, tak jsem se tam ‚našel‘ pod krycím jménem ‚Muzikant‘. Kontráši mě tam zanesli v roce 1981 jako PO (prověřovanou osobu), aby po roce 1984 můj svazek skartovali. Po jeho skartování jsem se o jeho obsahu dál nic nedozvěděl,“ dodal pro Čtidoma.cz. Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Služky se zbavily svých zaměstnavatelů. Jejich čin však našel i zastánce.

Čas načtení: 2024-05-07 08:35:53

Izrael zakázal televizní stanici Al Jazeera. Nařídil uzavření kanceláří

Izraelský kabinet v neděli jednomyslně odhlasoval uzavření televize Al Jazeera v zemi a okamžitě nařídil uzavření jejích kanceláří a zákaz vysílání společnosti. The post Izrael zakázal televizní stanici Al Jazeera. Nařídil uzavření kanceláří first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-21 00:00:00

Úterý je nejvytíženější den v kancelářích, pátky jsou v Praze poloprázdné

Podle průzkumu společnosti Savills se Praha může pochlubit největším nárůstem návratu zaměstnanců do kanceláří mezi evropskými hlavními městy za posledních šest měsíců. Avšak i s tímto nárůstem se fyzická obsazenost kanceláří v Praze drží na 57 %, což ji umisťuje na čtvrté místo v Evropě, za městy jako Madrid (68 %), Londýn West End (61 %) a centrální obchodní čtvrť (CBD) v Paříži (59 %). Stále ale není na úrovni před pandemií, kdy fyzická obsazenost kanceláří byla přibližně 70 %.

Čas načtení: 2025-01-19 15:17:00

Emergency modul Bakaláři software

Praha 19. ledna 2025 (PROTEXT) - Společnost Bakaláři software s.r.o., která provozuje nejpoužívanější školní informační systémy v České republice, uvádí na trh nový Emergency modul – nástroj, který může zásadně zlepšit bezpečnost a koordinaci škol v krizových situacích. Inspirací k jeho vzniku byla silná osobní zkušenost, která vedla k rozhodnutí vytvořit nástroj, jenž by mohl pomáhat v krizových situacích. Od 21. prosince 2023, kdy došlo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy k ozbrojenému útoku, uplynul rok. V okamžiku útoku byla naše kolegyně Hanka Sobotková, která tehdy pracovala v sekretariátu děkanky, zabarikádovaná ve své kanceláři spolu s několika kolegy. „V budově panoval chaos. Nikdo nevěděl, co se přesně děje, kde se útočník nachází ani jaká je aktuální situace. Byli jsme odkázáni jen na vlastní úsudek a improvizaci,“ vzpomíná Hanka. Během dramatických chvil se Hance snažilo dovolat mnoho kolegů, členů rodiny i přátel. Jedním z nich byla i její blízká kamarádka Pavla. Hanka si nebyla jistá, jak reagovat, ale instinktivně se chovala správně a komunikovala minimálně. „Nevěděli jsme, kde přesně se útočník nachází, a měla jsem obavy, že by zvuky zvonění nebo hovoru mohly prozradit, že jsme ukryti v kanceláři,“ popisuje . Až po několika hodinách, kdy nebezpečí pominulo, mohla tak Pavle zavolat zpět. Tento zážitek Pavlu hluboce zasáhl a sdílela jej se svým manželem, Antonínem Blatným, generálním ředitelem Bakaláři software. „Když mi manželka vyprávěla, co Hanka prožila, uvědomil jsem si, jak nepředvídatelné a složité podobné situace mohou být. Přemýšlel jsem, co můžeme udělat, aby školy, které využívají naše systémy, měly k dispozici funkční nástroj, který by jim pomohl krizové situace lépe zvládnout. Došlo nám, jak doslova životně důležité je rozšířit mezi všechny, kterých se taková situace přímo dotýká, co nejrychleji informace o tom, co hrozí a jak se chovat. Jak například zabránit tomu, aby se do školy rozjel někdo další se snahou pomáhat. Jak zajistit, aby každý, kdo ve škole je, přesně věděl, co dělat a co ne. Ne každý si v takové situaci vzpomene na školení.“ říká Antonín Blatný. “Nemůžeme zabránit tomu, aby se taková tragédie někdy opakovala, ale něco udělat dokážeme, můžeme lidem v takové situaci pomoct udělat vše pro to, aby ochránili sebe i kolegy a studenty,” dodává. I na základě této zkušenosti se proto tým společnosti Bakaláři software pustil na jaře do vývoje Emergency modulu – nástroje, který by pomohl školám efektivně reagovat na mimořádné události. Inspiraci čerpali přímo z této situace a intenzivně pracovali několik měsíců. Výsledkem je modul, který umožňuje rychlou a spolehlivou komunikaci, pomáhá koordinovat krizové týmy a poskytuje checklist pro zvládnutí situace. Jak Emergency modul pomáhá v krizových situacích Emergency modul je navržen tak, aby v mimořádných situacích umožnil rychlé a efektivní řešení: Okamžitá varování: Žáci, učitelé i rodiče jsou informováni o nebezpečí prostřednictvím mobilní aplikace. Zpětná vazba: Uživatelé mohou potvrdit, že jsou v bezpečí, což škole umožní rychle reagovat tam, kde je pomoc nejvíce potřeba. Jednotné řízení krizí: Modul obsahuje předdefinované scénáře pro různé typy situací, například evakuaci nebo lockdown. Dostupnost pro všechny: Modul je plně integrován do školního systému Bakaláři a jeho mobilní aplikace, což zaručuje snadnou dostupnost pro všechny uživatele. Od osobního traumatu k reálné změně Pilotní testování Emergency modulu proběhlo na Střední policejní škole v Holešově, kde se simulovaly situace, jako je ozbrojený útočník nebo požár. Testy potvrdily, že modul dokáže výrazně zlepšit krizovou koordinaci a zvýšit šance na ochranu životů. „Nikdy nechceme zažít to, co zažila Hanka, ale pokud se něco podobného stane, věřím, že díky Emergency modulu budou školy připravenější,“ říká Antonín Blatný. Pozvání k rozhovoru Hanka Sobotková v současnosti pracuje pro Bakaláři software a je připravena sdílet svůj příběh s médii a hovořit o své motivaci k vývoji Emergency modulu. Popisuje, jak uvažuje člověk, který sedí v kanceláři za zamčenými a zabarikádovanými dveřmi a netuší, jestli kolem nich nejde zrovna střelec. Její zkušenost se stala impulsem pro inovaci, která může pomoci ochránit tisíce žáků, učitelů a zaměstnanců škol. Pro další informace a rozhovory kontaktujte: Hana Sobotková sobotkova@bakalari.cz

Čas načtení: 2018-01-03 22:45:00

Do nového roku s moderní a vybavenou kanceláří

Nové začátky jsou většinou spojeny s nadšením, dychtivostí a těšením. Týká se to i pracovního procesu na začátku nového roku – v nově zařízené kanceláři pozitivní energii ještě víc posílíme a bude se nám líp pracovat. Zajímá vás, jak si kancelář zmodernizovat a vylepšit? Máme pro vás návod. Volba s ...

Čas načtení: 2021-08-26 09:00:00

Tipy pro seniory na cestách

Je vám dávno přes šedesát a přesto rádi poznáváte nové země? Určitě uvítáte cestovatelské tipy pro dříve narozené, avšak stále duší mladé. Jak si ve stáří užít dovolenou? Cestovka pro seniory Určitě můžete vycestovat s klasickou cestovní kanceláří, ale pokud se neumíte v nabídce kanceláří oriento ...

Čas načtení: 2019-12-20 08:36:46

Klimatizace v kanceláři zlepšuje pracovní prostředí i lidské zdraví

V dobách, kdy jsme si o prvotřídní ochlazovačích vzduchu mohli nechat jenom zdát, si člověk za teplotně nadprůměrných pracovních dní vypomáhal větráním formou průvanu. The post Klimatizace v kanceláři zlepšuje pracovní prostředí i lidské zdraví appeared first on vkanceláři.cz.

Čas načtení: 2016-04-28 00:45:00

Pozor na úrazy v kanceláři. 10 tipů jak si chránit své zdraví i v naoko bezpečných provozech

I když bývá práce v kanceláři často zmiňována jako příklad bezpečného pracoviště, statistika pracovních úrazů se nevyhýbá ani těmto na první pohled zcela bezpečným místům, kde každý rok evidujeme nižší jednotky tisíc drobných úrazů a kolem stovky závažnějších poranění. Oproti jiným segmentům, jako j ...

Čas načtení: 2023-12-07 18:06:18

6 tipů pro správnou letní péči o pleť a pokožku

Známe to všechny. Extrémy počasí nemá naše pleť ani trochu ráda. V zimě póry trpí pod studeným mrazem, větrem a v přetopených místnostech, v létě naopak pleť dostává zabrat kvůli ostrému slunci, vysušenému vzduchu z klimatizace a přechlorovaným bazénům. V obou případech dochází k nadměrnému přesušení pokožky, která pak časem ztrácí elasticitu a rychleji stárne. A docílit nepružné, nezdravě vypadající kůže určitě nechceme. Co tedy s tím? Je potřeba se o naši pleť s láskou starat a denně jí věnovat alespoň minimální péči. A v létě obzvlášť! 1) Vsaďte na kvalitní kosmetiku Pokud při péči o tělo dáváte přednost přírodním přípravkům bez zbytečné chemie, škodlivých parabenů a silikonů, děláte jedině dobře. Protože přes vlasy a kůži se do těla vstřebají stejně rychle živiny, jako i nežádoucí chemické látky.  A nezdravé chemie je kolem nás už tak nadbytek, proto není potřeba tělo zatěžovat víc, než je nutné. Skvělé a k organismu šetrné jsou například přípravky od české značky SALOOS. Kvalitní kosmetika od tohoto oblíbeného českého výrobce totiž obsahuje výtažky z rostlin a zejména blahodárné esenciální oleje z kontrolovaného ekologického hospodaření. Saloos pečlivě dbá na původ a kvalitu surovin, na kterou klade zásadní důraz, pravidelně ji testuje a kontroluje. Při výrobě přípravků používá prvotřídní, za studena lisované oleje s nejvyšším obsahem přírodních látek. Díky své BIO kvalitě a příznivým cenám se tato značka u svých zákazníků těší velké oblibě. 2) Obrušujte Ano, ač se vám tento krok může zdát na první pohled zbytečný, opak je pravdou. Kvalitní peeling je skutečně základ. Pokožku je totiž v prvé řadě třeba dobře prokrvit a zároveň zbavit odumřelých buněk a šupinek. Teprve takto ošetřená kůže pak dokáže výborně vstřebat výživné látky z krému či pleťové masky. Samotný tělový peeling pokožku přirozeně hydratuje, zvláčňuje a časem porazí všechny tak nepříjemně drsné lokty, kolena i paty. Saloos vyrábí luxusní peelingové směsi, vše v BIO kvalitě, stačí si jen vybrat, která je vám složením a vůní více sympatická. Až si doma uděláte pečující chvilku pro sebe, namíchejte si třeba alko či nealko vychlazené Mojito a k němu si rovnou dopřejte mojitový peeling, který bude stejně osvěžující, jako váš koktejl. Pokud máte jemnou a citlivou pleť a bojíte se, že peeling bude příliš agresivní, vyzkoušejte zajímavou alternativu ve formě francouzského jílu. Jako jediný z jílů je totiž 100% francouzský jíl hypoalergenní, má antibakteriální účinky a na pokožku navíc zafunguje jako naprostá minerální bomba. Francouzský jíl je totiž velmi bohatý např. na železo, hořčík, vápník, křemík či stopové prvky.  Zanesené póry vám šetrně vyčistí a pokožku zároveň detoxikuje. Po aplikaci jílu pak bude pokožka celého těla prozářená, vyživená a svěží. 3) Vyživujte Vrátily jste se krásně opálené od moře, ale zjišťujete, že kromě bronzu se na vašich nohou blýská i nějak moc suchých šupinek, i když jste je poctivě mazaly? Může vás uklidnit fakt, že v tom nejste sama. V létě opravdu může suchá kůže na nohou, lýtkách i chodidlech potrápit mnohem víc, než v ostatních ročních obdobích. Bosé nohy obrušuje a vysušuje písek, slaná voda i chlór v bazénu. A na to je jediná rada. Nejprve důkladný peeling a pak každé ráno i večer pořádně mazat, mazat, mazat. Mastné krémy však v horkém létě nejsou pro pokožku zrovna příjemné. Vyzkoušejte proto třeba některý z voňavých tělových olejů Saloos. Ty jsou čistě přírodní, obsahují esenciální oleje a výtažky z bylin a rostlin a tím pádem velké množství bioaktivních látek, vitamínů a minerálů v jejich přirozené podobě, které dokážou předat našemu tělu. Oleje jsou velice příjemné k pokožce, krásně se vtírají a kůže po nich zůstane nejen krásně provoněná, ale zároveň vyživená a bez pocitu mastnoty. Pro dokonalé promazání a odstranění pocitu suché pokožky můžete vyzkoušet například kokosový olej v exoticky lákavých variantách pomeranče, kávy, čokolády či vanilky. Horký favorit letošního léta: pleťové oleje! Pleť potřebuje šetrnější péči než zbytek těla. I na to Saloos myslel, a proto ani váš obličej se jemné olejové péče nemusí vzdávat. Na ošetření větrem a sluncem ošlehané pleti můžete vyzkoušet BIO regenerační obličejový olej v praktickém malém balení s rozprašovačem. Tyto malé, ale úžasně účinné lahvičky s dary přírody se staly hitem letošního léta. Obličejový olej je praktickou alternativou denního i nočního krému. Základem pleťových olejů Saloos jsou nejkvalitnější bio oleje lisované za studena. Jojobový olej významně pomáhá regulovat vlhkost pokožky. Brutnákový je díky vysokému obsahu kyseliny gama-linolenové mimořádně vhodný na problematickou pokožku a šípkový zase ideálně bojuje proti vráskám a podporuje vitalitu zralé pleti. Dále mohou oleje obsahovat i žádaný bio arganový olej nebo olej z granátového jablka. Rozprašovač se vám pohodlně vejde do kabelky, takže ho můžete mít kdykoli při sobě a při sebemenším náznaku pnutí pokožky okamžitě použít. 4) Hydratujte Vaše tělo potřebuje ke správnému fungování vodu a v létě je zejména namáhaná pleť po hydrataci hladová jak vlk. Je nutné pleť cíleně zvlhčovat, i když trávíme celé léto v klimatizované kanceláři? Rozhodně ano. Klimatizace totiž sice zchladí vzduch, ale zároveň z něj i z vaší kůže vysaje všechny molekuly vody. Klimatizace tedy naší pleti škodí snad ještě více než krátký pobyt na sluníčku. Na to je dobré myslet nejen při pobytu v kanceláři, ale taky na dlouhé cestě letadlem při cestě do našeho dovolenkového cíle. Na léto je proto vhodné pořídit si nejen nějaký lehký hydratační krém či pleťový olej, ale k němu jako skvělý doplněk třeba ještě pleťovou vodu v rozprašovači, která dodá pleti tolik potřebnou vláhu. Květinové pleťové vody jsou skvělé v tom, že zvládnou pleť krásně čistit a hydratovat zároveň. Přirozeně zvyšují vlhkost pleti, příjemně ji osvěžují a tonizují. Květinová vůně je navíc velice jemná, nevtíravá a čistě přírodního původu. Určitě by tedy v létě neměla chybět v žádné dámské kabelce. 5) Dodržujte pitný režim Vodu je potřeba tělu dodat nejen zvenku, ale hlavně zevnitř. Jak je pitný režim důležitý, víme všichni. Je však potřeba dbát na to, co pijeme. Pleti škodí alkohol i slazené nápoje. Je proto lepší se jim vyvarovat. V horkých letních dnech je proto ideální čistá voda bez bublinek, přírodní (uměle neslazené) domácí limonády či vlažné bylinné čaje. Abyste na pití nezapomínaly, noste si vždy malou lahev vody s sebou! 6) Odlehčete stravu V létě si tělo o lehčí stravu říká samo. Šťavnaté hrozny, melouny, zralé jahody a zelenina ze zahrádky. Ideální volba. Jasně, k létu neodmyslitelně patří grilované maso i buřty. Netřeba se jich dobrovolně vzdávat. Ale zároveň není dobré jejich konzumaci přehánět. V horku má organismus už tak dost práce s jeho ochlazováním a není dobré ho proto zatěžovat potravinami, které se dlouho tráví. Pokud můžete, nehroťte to ani s kafíčky, dortíčky a zmrzlinami. Je v nich zbytečně mnoho cukru a často i umělých sladidel, které tělu neprospívají. Prostě nic se nemá přehánět. Vždy je dobré najít rovnováhu a maso občas vyměnit za rybu nebo grilovaný sýr a proložit ho třeba zeleninovým salátem. Uvidíte, že když se začnete stravovat zdravěji a lehčeji, vaše pokožka se vám odvděčí svým krásným, zdravým vzhledem. A jak jste na tom vy? Jakých rad se v letní péči o pokožku držíte vy?

Čas načtení: 2021-01-29 14:56:40

Petra Braunová: Kdyby svět zůstal bez elektroniky, děti by více četly

Na svém kontě má čtyři desítky knih pro kluky a holky, mládež i dospělé. Loni vydala knihu pro děti Eda se nedá a v současné době píše Petra Braunová pro změnu knihu pro dospělé pod názvem Ibka. Knížky nejen ráda píše, ale také ráda čte a sbírá.   Pocházíte z Prahy z rodiny vystudovaného právníka, který pracoval na poště, a maminka byla švadlenkou. Jste nejmladší ze tří sester. Jak jste prožívala období, kterému mnozí říkáme nejkrásnější, období dětství? Na dětství vzpomínám velmi ráda. Pamatuji si spoustu detailů, a to i z velmi raného období. Málokdo mi věří, že bych si mohla pamatovat střípky z doby kolem dvou let. Moje dětství bylo svobodné, lítali jsme s kamarády široko daleko, nikdo nás nehlídal tak, jako je to dnes. Samozřejmě, že jsme se občas dostali do nebezpečných situací, ale bylo nás hodně, celá parta, takže jsme si dokázali poradit. Například když jedna z nás zapadla do čerstvého betonu v základech Michelské pekárny, která se tehdy stavěla. Chvíli jsme se všichni smáli, jak se propadala níž a níž, ale pak jsme pochopili, že jde do tuhého. Letěli jsme k baráku a křičeli do oken z plna hrdla o pomoc. Vyběhl jeden pán, byl trochu při těle, utíkal s námi těch několik set metrů, funěl, ale osmiletou sousedku vytáhl. Byl v takovém šoku, že nám ani nevynadal. V betonu zůstaly její červené holínky. Dělníci se druhý den jistě nestačili divit.   Někde jste přiznala, že jste nebyla vyhraněná a zajímalo váš všechno a nic. A byl to tatínek, kdo vás nasměroval na střední ekonomickou školu. A po sametové revoluci vám doporučil jít „na zkušenou“ do světa a vy jste se ocitla ve Francii, kterou jste procestovala. Pak jste se vrátila do Čech a vystřídala řadu zaměstnání – pracovala v obchodě, dělala uklízečku, účetní, hlídala děti, pracovala v redakci… Jak na ten čas vzpomínáte? Co vám to dalo? Poznala jsem mnoho lidí, povah a názorů. Vzpomínám na to jako na velkou zkušenost, školu života. Rozdílnost lidská je neuvěřitelná. Vzpomínám si například, že jsem po maturitě pracovala v Praze v jedné kanceláři, chodila jsem v sukni a lodičkách. Koketovala jsem s každým, bavilo mě to. Potřebovala jsem si přivydělat, a tak jsem využila nabídku a v té samé kanceláři jsem po odchodu kolegů uklízela. Když jsem pytel s odpadky nesla do suterénu do popelnice, jeden kolega, právě ten, který mě nejčastěji bral na oběd, se pro něco vracel a uviděl mě. Poprosila jsem ho, jestli by mi nenadzvedl víko popelnice, pytel byl dost těžký, nesla jsem ho oběma rukama. A ten člověk, který mě ještě v poledne směroval do své ložnice, se ode mě mlčky odvrátil, nepomohl mi. Ve Francii se mi moc líbila mužská galantnost, opravdu se tam chovají lépe, ani na vesnici jsem tam nepotkala žádného „burana“. Ale zase člověk nikdy neví, jestli vás díky vrozené či naučené zdvořilosti mají opravdu rádi či ne.   Bylo vám třicet let, když jste debutovala knížkou pro děti Rošťák Oliver, který je také hrdinou pokračování Rošťák Oliver a Marice čarodějka a Rošťák Oliver a korále pro mořskou vílu. V psaní jste se našla a jak jste jednou přiznala, baví vás vymýšlet postavy. Pracujete na nové knížce? Opravdu mě moc baví si vymyslet figuru, která vás poslouchá, má vlastnosti, které jí dáte, a vrhne se do situací, které si vymyslíte. V tuhle chvíli, během pandemie, která mě paralyzovala asi jako hodně lidí, jsem docela dlouho nic nepsala, až v posledních týdnech se ve vzpomínkách vracím právě do dětství a zkouším psát příběh mojí nezapomenutelné originální maminky. Bude to po delší době čtení pro dospělé. Kniha bude mít název Ibka. To je přezdívka, kterou jí dala vnoučata. Všichni máme na mámu neuvěřitelné vzpomínky, i když odlišné. Byla to výjimečná žena, prakticky nikdy nedospěla (smích). Takový Petr Pan v sukni.   Na svém kontě mátě čtyři desítky publikací, z nichž většinu jste věnovala dětem, jako je i nejnovější Eda se nedá. Pro děti pořádáte besedy, kurzy psaní, hrajete s nimi divadlo. Co vás na práci pro děti a s dětmi baví? Snad proto, že si tak dobře pamatuji vlastní dětství, mám k dětem blízko. Do určitého věku, zhruba do třetí, čtvrté třídy, jsou děti báječná stvoření. Baví mě jejich výmysly, jejich názory, představa o životě. Baví mě jejich fantazie, dokážou si hrát s kostkami, a přitom skutečně vidí dům, dokážou si kreslit šeredné panáky, a přitom vidí nádherné princezny… Ráda si s nimi povídám jako bych byla stejně stará, jedině tak vás ochotně zapojí do svého života. A je úsměvné, jak se pak bouří, když začnu být přísná a vyžaduji například dodržování pravidel. Proto jim ta pravidla říkám hned na začátku. A neustoupím. Bohužel hodně dětí nezná důslednost, a tak bývají diskuse náročnější. Menší děti však velmi brzy pochopí, jak je důležitá. Mám ale zkušenost, že úderem třinácti let se dítě promění jako mávnutím proutku. Chce být dospělé za každou cenu. Takové dítě nepřemlouvám, pouštím ho do světa. Věřím, že to, co se mnou prožilo, nezapomene a třeba v dospělosti ocení.   Napsala jste také knížky pro dospělé (Pozorovatelka, Kalvárie), biografické knihy – Barvy života a Nejsem žádná lvice s Kamilou Moučkovou, Nina – životní příběh herečky Niny Divíškové. Jaká byla spolupráce s těmito dámami? Spolupráce s oběma byla velmi dobrá, ačkoli každá z nich byla jiná. Kamila byla velmi společenská, její vyprávění bylo velmi obsáhlé a podrobné. Nina je více uzavřená, přesto velmi vstřícná. Víceméně mě často odkazovala na své kolegy, kteří se se mnou ochotně sešli a vyprávění doplnili podle svých zážitků s Ninou. Taky proto je každá kniha psaná jiným způsobem. Ale obě dámy jsou velké osobnosti, byla radost se s nimi setkávat. Jsou to přesně ty bohémky, které vás odkážou na vlastní lednici či minibar, zatímco sedí v křesle, kouří, prohlížejí fotografie a vzpomínají. Kamila nedávno zemřela a já vím, že mi bude nadosmrti chybět.   Knížky vám vynesly několik literárních ocenění a v jednom rozhovoru jste řekla, že si nejvíce vážíte cen od dětí, protože děti jsou nejlepšími kritici na světě… Ano, o tom jsem přesvědčená. Děti jasně a hned poznají, co je dobré a co ne. Kdyby svět zůstal bez elektroniky, děti by jistě více četly. Ale ani dnes čtenáři nemizí, jen je potřeba je hýčkat, hledat a podporovat ve čtení. Děti milují příběhy, jen nejsou ochotné, po zkušenostech s chytrými telefony, samy věnovat čas písmenkům, která se nehýbají (smích).   Někde jste prohlásila, že od dětství velice ráda čtěte a již v pěti letech jste si sama přečetla pohádku O zvědavém štěňátku. Co ráda čtěte? Máte oblíbeného autora? To je pravda. Čtu téměř pořád, čtu cokoli, jsem obklopená knihami, sbírám pozůstalosti. Mám stovky nádherných knih, klasiků českých i světových. Nezajímají mě ale ženské „romány“, to sladkobolné vyprávění o lásce všeho druhu. Neohrnuji nad tímhle žánrem nos, ale mě jednoduše nebaví. Taky se ztrácím v detektivkách, obvykle nikdy nepochopím, proč je vrah zrovna ten a ten. V poslední době jsem se vrátila k Čapkovi a jeho ženě Olze Scheinpflugové. Pokud se po smrti duše scházejí, tyhle dva budu ve vesmíru hledat. Ze zahraničních autorů zbožňuji Holanďana Fabricia.   Před časem jste koupila starou, zchátralou školu, kterou se vám podařilo zrekonstruovat. Budete v ní pořádat, když to situace dovolí, besedy, divadlo, kurzy psaní pro děti? Ano, a velmi se na to těším. V domě už proběhlo mockrát setkání se zajímavými osobnostmi, a pokud zrovna není pandemie, schází se tu můj dětský divadelní spolek. Dům má dobrou atmosféru, je starý, kamenný a moudrý. Jsem tu často sama, přestože v přízemí stojí rakev (smích), ale vůbec se nebojím, protože vím, že dům mě má rád. Vracíme ho s vlastními dětmi a přáteli do původní podoby, vybořili jsme příčky a vše umělé, co se sem během desítek let dostalo. Erb nade dveřmi nese datum 1822, ale podle základů a podle kroniky je budova mnohem starší, minimálně o dalších sto let. Fascinuje mě, že jsem v místnostech, kde se pohybovali lidé docela jiného vyznání, nosili docela jiné šaty, měli život zcela odlišný. To si říkám hlavně zrána, když musím přikládat do kamen či vynášet popel (smích). Snažím se té době přiblížit co nejvíc, přemluvila jsem své dcery a necháváme si šít dobové šaty! Mimochodem rakev, přestože skutečná, je rekvizita, do pohádky O Sněhurce. Je plná dřeva. Občas posílám děti z divadelního kroužku pro dřevo do rakve. A víte, že je to velmi baví? Sice se vrací udýchané, maximálně se dvěma polínky, ale ještě žádné neodmítlo (smích).   A co čas na odpočinek? Umíte vypnout a nic nedělat? No jéje. Velmi často tu usedám s hrnkem kávy, hledím do stropu a přemýšlím. Jestli to, co dělám, má smysl. Věřím, že ano.   Petra Braunová se narodila v Praze jako Petra Šatoplechová 31. ledna 1967 a má starší sestry Renatu a Hanku. Vystudovala střední ekonomickou školu. Napsala na čtyři desítky knih, pro kluky a holky, mládež i dospělé. Obdržela několik literárních ocenění: Výroční cenu vydavatelství Albatros (Tramvaj plná strašidel, Dům doktora Fišera), Zlatou stuhu (Česká služka aneb Byla jsem au-pair), 3. místo v anketě SUK vyhlášené Národní knihovnou (Kuba nechce číst, Ztraceni v čase), nominace na Zlatou stuhu (3333 km k Jakubovi). Z cest po Francii napsala knihy Česká služka aneb Byla jsem au-pair a Česká služka aneb Byla jsem au-pair po dvaceti letech. Má tři dospělé děti: Olivera, Marii a Johanku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-28 11:24:17

Hra s ohněm a jedem

V Literárních novinách na začátku roku 2012 vyšel esej historika Jana Tesaře věnovaný třetímu odboji, který je aktuální i v tuto chvíli. Jan Tesař napsal: Hra s ohněm a jeden. Tak nazývám sociálně-psychologickou operaci, jejíž eventuální kódový název samozřejmě neznám a která má před veřejností podobu kampaně třetí odboj. Nechci se nešetrně dotknout jizev nevinných obětí politické perzekuce a provokací Státní bezpečnosti. Chci varovat před obmyslnou hrou, která zasívá nebezpečí pro celý národ, také pro potomky obětí stalinistické perzekuce. Uchyluji se dle dávného zvyku k samizdatu, neboť žádný z velkých časopisů mi nezaručuje svobodné a nezkreslené vyjádření. Občanské ctnosti v české společnosti již natolik upadly, že není třeba cenzurního úřadu: noviny samy vstřícně berou ohled na předpokládaná přání finančních pánů a jejich politických loutek. Nikdo také nerespektuje nutnost autorizace, takže v tomto ohledu je to se samizdatem stejné. Kampaň třetí odboj je vystavěna na individuálních psychických traumatech desetitisíců obětí stalinistické perzekuce a zároveň na výsledném několikanásobném sociálně-psychologickém komplexu české společnosti. Komplex sociálně-psychologický navazuje na historický fakt zaostávání pobělohorského (novo)českého národa v jeho emancipačních snahách, které na počátku XX. století přes rychlý pokrok v posledních desetiletích stále činilo nejméně padesát let v porovnání s většinou sousedů na jihu a západě Evropy; navíc se národně emancipační pohyb často prosazoval díky koalici se silami reakce a tmářství v habsburské říši, v opozici k zápasu jiných národů o větší míru občanských svobod. Nejlépe tuto skutečnost charakterizuje realistické ocenění T. G. Masaryka, že na počátku světové války doma žádná revoluce možná nebyla. (Na Slovensku nebylo možné dosáhnout ani zvolení slovenských poslanců ve slovenských obvodech.) Takže byla nastoupena cesta zápasu ve službách Dohody, využívání jejích zájmů a jejich umné manipulace. Mýtus o odboji Na to pak reagoval mýtus o odboji, později nazvaném prvním. Byl to mýtus konstitutivní, měl stejnou stmelující a výchovnou funkci jako zakladatelské mýty antických republik a dynastické legendy středověkých křesťanských komunit. Nezakládal se na vysloveném falšování historických fakt o odboji, jen byly zamlčeny určité nepříjemné okolnosti; byly ponechány stranou skutečnosti, jejichž připomínání by traumatizovalo nezralé společenství, nemající dostatek duchovních sil nezbytný k sebepřekonání.  Zakladatelský mýtus například heroizoval sibiřskou anabázi legií a ponechal stranou fakt, že daleko víc zajatců, vábených slíbeným žoldem, se po uzavření míru s bolševickým Ruskem vrátilo do habsburské říše, a nakonec na válečná jatka. Zakladatelé Republiky (později nazvané první) věděli z antické zkušenosti, že úlohou kostitutivního mýtu je sjednocovat společenství, a moudře se vyhnuli zdůrazňování rozporů, které by rozkládalo. Válka byla chápána jako poslední ze zločinů cizácké dynastie – takže sám fakt, že na bojišti se střetával legionář s Čechem v rakouské uniformě, posloužil konstitutivnímu mýtu. Můžeme oprávněně soudit, že v představách těch moudrých státníků, jimž jistě nechyběla schopnost kriticky myslet, byly nepříjemné historické skutečnosti odkázány ke kritické reflexi příštích generací nezatížených traumatizujícím zážitkem – do času, kdy společenství dosáhne dospělosti, tj. občanské zralosti, která nahradí, přesně dle antického vzorce, nezbytnou funkci konstitutivních mýtů. Tak měl být česko-slovenský dvojnárod uzdraven, odrakouštěn, to jest zbaven svého traumatu, jímž byl dereš a rákoska, neblahé dědictví feudalismu. Snad to mohla být terapie účinná, kdyby na ni bývalo zbylo dost času; ovšem jenom za předpokladu, že by pak proběhl duchovní zápas dospívání, spojený s překonáním konstitutivního mýtu. Vzorec milosrdné lži Namísto toho přišla nová světová katastrofa, která tu potřebu zasula. Zůstala jen zkušenost mýtu, od té chvíle již jen v podobě milosrdné lži. Ještě dříve, než vypukla 2. světová válka, nadešla potřeba odlišit republiku přívlastkem první od toho nového, co vytvořili Češi a Slováci ruku v ruce a ponecháni sami sobě – a co je jednou z nejodpornějších kreací předválečné Evropy. Z hlediska světových dějin vzato, je nejvýznamnějším činem, zločinem toho státu odevzdání ohromného zbrojního arzenálu bez poškození a závad darem nacistům, k agresi proti Evropě. Správcové toho arzenálu jakoby nikdy ani nezaslechli příklady z historie o loďstvu, které se samo potápí, o pevnostech, které nemohouce bojovat, vyhazují se do vzduchu. Ani svá letadla nespálili. Poslední příčinou selhání byla občanská nezralost, nedostatek vědomí občanské odpovědnosti, projevující se respektováním ubožácké vlády a její politiky založené na naději, že dobropoddanské chování vůči aktuálně nejsilnější moci přinese zaslouženou, vyslouženou shovívavost vítěze. Také v následujících letech nepřekonané iluze o háchovské a tisovské politice brzdily sjednocení společnosti a její pozdvižení k odporu, které bylo předpokladem opravdové svobody – a bylo ponecháno propagandě moskevských komunistů, aby hovořila o této pravdě.  Následný mýtus druhého odboje má pak jednak „pravicovou“, jednak „levicovou“ tvář: ta první omlouvá, a nakonec přímo ospravedlňuje politickou kolaboraci, ta druhá ji spojuje jen a výhradně s „pravicí“ a buržoazií. To hlavní mají ale obě verze společné: V kterékoli příručce o druhém odboji se dočteme, jak je vydání zbrojního arzenálu vyděračsky obráceno ve výčitku právě těm, kdo pak byli za pomoci těchto zbraní zmasakrováni. Snad je nutno vyjít ven, mimo místní kontext, aby bylo možno cítit cynismus a skandálnost toho sofismatu. (Stejně jako zevnitř není cítit hanba za výčitku komukoliv, že nám nedovolil bojovat.) Zaběhnutý vzorec milosrdné lži je tu využíván k zakrytí povážlivého selhání, což znamená, že ti, kdo takto kážou, se neznepokojují o budoucnost. Sám příběh druhého odboje je však historií heroického vzepření se poměrům a revolučního vzniku nové mravní elity národa; tradice takového činu evokuje tyto hodnoty jako příklad, stavěný společenství za vzor. To je jistě oprávněno nejen ve vztahu k odboji jako složce jevu evropského, ale i v rámci dějin našeho státu. Setba druhého odboje Národní kultura jako celek v polovině šedesátých let dokázala nalézt rovnováhu mezi respektováním společenské funkce konstitutivního mýtu a potřebou kritické reflexe všech resentimentů. To bylo pro společnost, která konečně již občansky dozrávala, stále naléhavější. Sjezd historiků upozornil státní vedení, že stát bez úcty k vlastnímu vzniku ohrožuje svou existenci. Intelektuální avantgarda zároveň vyvolávala na scénu skryté démony a zahájila s nimi nekompromisní boj. Začali jsme upozorňovat na historické kořeny návyků omezené suverenity, s nimiž se musela společnost právě v předvečer roku 1968 vyrovnat, jestli se neměla znovu stát bezbrannou obětí bezprincipiálního politického konání své vlastní politické reprezentace za budoucí historické krize. Zároveň jsme dokázali – my a nikoli primárně politická elita – najít spravedlivý, důstojný a zároveň racionální vztah k politické perzekuci, k níž docházelo v Československu nejen v letech padesátých – která ve skutečnosti vyrůstala již z druhého odboje. Tehdy nikdo nehovořil o nějakém třetím odboji. Pokud je mi známo, nikde není doloženo byť neveřejné použití toho termínu v té době, a to je logicky konzistentní: za odboj jsme přirozeně považovali odpor proti cizí nadvládě, nikoli své vlastní antagonismy, byť se i pohybovaly na samé hranici občanské války. Reálným politickým problémem byl fakt, že takzvaná i skutečná protistátní činnost padesátých let (tj. protikomunistické aktivity i například vojenská špionáž v zájmu cizích mocí) byla v ohromné míře provokována Státní bezpečností – ať už z přirozené potřeby každé politické policie obstarat si vlastní zdůvodnění své existence, anebo z podstaty stalinského režimu, jenž trvá represemi. Problémem byla zároveň traumata obětí, které se daly provokatéry oklamat a jejichž extrémní tresty byly zřídkakdy snižovány bez závazku spolupracovat s mučiteli, byť třeba jen formálního. Řešení Gama V polovině šedesátých let jsem jako historik druhého odboje vystupoval, spolu s dnes již zesnulým vynikajícím historikem prvního odboje Karlem Pichlíkem, za nezávislost historiků vůči každé, třeba i reformní politické moci. Na jaře 1968 nás však také vyzval ke spolupráci tehdejší předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, v mém případě s odkazem na mé mnohaleté soukromé úsilí o spravedlnost pro mnohé odbojáře-oběti politické perzekuce. Dotázal jsem se, zda rehabilitace, kterou bych měl připravovat, zahrne například i Miladu Horákovou. Smrkovský vzkázal, že zahrne všechny případy, kde dokážeme pochybení justice. Usoudil jsem, že takovou výzvu nelze bez mravní úhony odmítnout, a patřil jsem potom mezi stoupence nebo snad inspirátory myšlenky zákona o národním smíření. Byla převzata z pozdně frankistického Španělska a politického programu tamní demokratické opozice. Prakticky by znamenala ukončit také u nás zákonem období rozděleného národa (případně občanské války) přiznáním respektu k postojům jedněch i druhých, pokud se pohybovaly v rámci všeobecně uznávaných norem lidskosti; stíhat vybočení z ní; a následné praktické problémy vyřešit rehabilitacemi, amnestiemi a abolicemi. Za tuto myšlenku (Řešení Gama) se plně postavila především tehdejší organizace bývalých politických vězňů komunistického režimu, K 231. Postavil se za ni též tzv. Kruh mladých příslušníků StB, který přicházel s nezpochybnitelnými důkazy o ohromném rozsahu policejních provokací v padesátých letech. Všichni se shodovali, že provokační činnost StB má být stíhána jako zneužití úřední moci, případně dle platných zákonů postihujících protistátní činnost, jakožto její vyvolávání. Přes různá stanoviska v tomto ohledu jsme všichni zastávali názor, že oběti podobných provokací je třeba nejen odškodnit, ale také zbavit tehdy zřejmých komplexů a vzájemných výčitek mezi nimi. Nehledě na všechny konkrétní politické okolnosti a na aspekt mravní, měla idea národního smíru proti (neexistující tehdy) ideji třetího odboje ohromnou duchovní převahu v tom, že nepřipouštěla další zpochybnění samé existence státu a věčný zápas o samou podstatu, jak je to obsaženo v koncepci stále nových číslovaných odbojů; namísto toho vyhlašovala národní společenství za dospělé, tudíž typické přirozenými antagonismy, které bohužel v určité situaci přerostly do neúnosných rozměrů – což se ve všeobecné shodě odsuzuje a odkazuje napříště provždy k civilizovanému řešení bez občanské války, represí a nezákonností.  Znovu po skluzavce loajality Všechno toto úsilí bylo zmařeno srpnovým vpádem a v následujícím období husákovské „konsolidace“ posloužilo českým neo-stalinistům za odstrašující příklad, kam až věci došly. V tomto smyslu jsou proto právě oni prvními spoluviníky všech pozdějších excesů, ať na tu či onu stranu. Osudně se ale projevilo také nedokončené vyrovnání národního společenství s návyky servilnosti a podlézání cizímu panstvu. V rámci zavedeného schématu se dubčekovci identifikovali právě s těmi způsoby, které byly typické pro politické konání háchovců a které komunisté původně tak odsuzovali. Sjeli pak po téže skluzavce loajality k velmocenskému protektoru. Ale odpor proti tomu byl tentokrát bohužel o mnoho slabší než svého času druhý odboj; nebyl dost lidem na očích a nestačil vytvořit všeobecně srozumitelný vzorec. Původní nepodmíněný, ne-občanský souhlas společnosti s vládou podpisovatelů moskevského protokolu a dalších bezzásadových ústupků proto vyústil do všeobecného nihilismu, který pak zůstal jako reálné dědictví roku 1968. Ty myšlenky nestály za to, aby byly důsledně hájeny – uzavřel nezralý občan. Tak neblaze se projevil mýtus zástupné oběti, dědictví našich odbojů. Situaci na vzniklé poušti realisticky charakterizují pozdější Patočkova slova předkládaná národu jako objev: existují hodnoty, pro něž stojí za to žít a bojovat. Katastrofální nihilismus pak v dlouhodobé perspektivě vyústil do stejně katastrofálního ex-post-extremismu. Výsledkem je extempore a endemit: třetí odboj. Osamělý hlas na poušti Mezitím se idea zákona o národním smíření, nepřijatelná u nás, stačila prosadit nejen ve Španělsku, ale i v dalších zemích různých kontinentů jakožto důstojný a racionální způsob překonávání následků diktatur, občanských válek a terorismu. (V posledních letech je možno sledovat, jak působí v Alžírsku jako léčivý balzám na trauma z desetitisíců obětí terorismu, vyvolaného kapitalistickou restaurací.) V původní sovětské mocenské sféře (nejprve v SSSR, potom i v Polsku a jinde) vznikl nový fenomén, nejvýstižněji označený ruským termínem pravozaščitnoje dviženije. Právě v Rusku se mu dostalo hned na úvod zdůvodnění zároveň historického i teoretického, a to z pera jeho předbojovníka a (chceme-li) mezinárodně uznaného představitele Vladimíra Bukovského. Vycházeje z chruščovovské oblevy a tání jako historického faktu, který nepominul, i když byl potlačen, ohradil se Bukovskij od tradičního ruského terorismu a spiklenectví, vyhlásil režimu veřejně své NE, a na něm pak vytrval až na samou hranici smrti. I v Polsku se vydali stejnou cestou, přičemž si v nesčíslných polemikách a diskusích vyjasnili, až pokud je nutný a dovolen sestup do tradiční polské konspirace. Ostatně také na naší poušti zazněl občas stejný hlas. K tomu jsem oprávněn se vyjádřit, neboť jsem byl vedle Petra Uhla nejčastěji obviňován z výzev k „porušování zákonnosti“, a dokázal jsem se vyhnout veřejnému dementování této pravdy. Byl jsem totiž, za prvé, přesvědčen, že člověk musí stavět mravní zákon nad jakékoli psané právo, což je věc nadčasová a platí pro každé poměry a každého člověka (a nejen např. pro lékaře); za druhé, že oktrojovaná zákonnost není mravně závazná; a za třetí, že snaha respektovat nedokonalou zákonnost s četnými protiřečícími si normami je hloupost. Jak se zachovat, když diktatura deklaruje svobodu slova, ale nařídí zničit historickou tiskárnu jako nebezpečí? Používat v zájmu občanského odporu svobodně tiskárnu, byť to diktatura prohlásila za nezákonné, ovšem v žádném případě nikdy není totéž jako vyzývat k násilí, terorismu nebo občanské válce, ani nemluvě o dovršených činech toho druhu – třebaže diktatura ve vlastním zájmu právě tento propastný rozdíl zamlžovala! Neničili jsme ani životy, ani materiální hodnoty, chtěli jsme vytvářet nové vztahy, nové instituce a novou tradici. Pokud se týče konspirace, která byla nevyhnutelná, všichni jsme se, i navzdory dost prudkým polemikám o podobných otázkách (např. právě s Petrem Uhlem), nakonec shodovali v základní myšlence veřejně deklarovaného nesouhlasu a v nepomíjející snaze systematicky usilovat o posun hnutí ke stále větší otevřenosti a veřejnosti, ven z konspirace vynucené okolnostmi! Kromě četných teoretických studií, i explicitně navazujících na Bukovského a polský příklad, je nejlepším praktickým ztělesněním tohoto úsilí myšlenka VONSu, jejímž jsem já autorem a manželé Uhl a Šabatová prvními realizátory. Myslím, že přes všechnu slabost tohoto hnutí v československé společnosti a jejím historickém kontextu (případně přes zavedení tohoto hnutí špatným směrem a jeho celkový neúspěch, jak se to někomu může jevit), dnes, tváří v tvář kampani tzv. třetího odboje, nastal čas důrazně připomenout právě toto dědictví. Nevědomé oběti manipulátorů V minulých dnech jsem na obrazovce všenárodní oblbovny zhlédl pořad historického cyklu, v němž se oslavně připomínalo záměrné ničení železničních tratí výbušninami někdy počátkem padesátých let. Nevěřím svým očím, byť stojí tak napsáno, pro jistotu bylo to uším opakováno; ptám se, zda ztratili snad soudnost – anebo jsou si jisti, že divák je až tak manipulovatelný, že stráví i toto bez dávení?! Neznám sice konkrétní detaily právě těchto aktů a nemám praktickou možnost ověřit si je v pramenech – ale myslím, že si mohu být jist, že také v tomto konkrétním případě stála v pozadí všudypřítomná StB a její role ne-li inspirátorky, pak jistě přinejmenším vděčné žehnatelky. StB měla skvělé psychology i sociální psychology (ta věda nebyla oficiálně uznávána a pěstována možná právě proto, aby StB neměla konkurenci a nikdo jí neviděl do karet!). I své oběti si vybírala uvážlivě, a zvláště uměla zneužít jejich návyků, a hlavně traumat z doby války: jedněch uměla využít pro akce jako Jan Masaryk, a druhých zase pro vraždu majora Schramma, Babice, zmíněné ničení železničních tratí, zapalování obilí na polích a podobně. To i ono bylo stejně potřebné pro nastolení a udržování státního teroru, zničení uvědomělého občanství a znemožnění každého kritického hlasu. StB vycházela z přesvědčení, že koneckonců každý s sebou nese břímě své minulosti, takže je jen věcí zručné manipulace bez skrupulí, jak toho využít k prospěchu diktatury. Každý takový výbuch či zapálený stoh vytvářel frontovou situaci, kdy byl občan tlačen k volbě té neb oné strany barikády, a potom, pokud si zachoval zdravý úsudek, jednal proti paličům; manipulaci v pozadí ovšem řadový občan neviděl; a aby si ji snad nedomyslel, byly tu spektakulární procesy se žháři a vrahy a jejich doznání, nejlépe upřímná, spontánní nebo dokonce hrdá. Samozřejmě tam nesmělo zaznít nic o kmotřičce v pozadí. Aby se neprozradilo toto nejstřeženější státní tajemství, byli i zasloužilí velcí provokatéři popravováni bez skrupulí a bez ohledu na jejich případnou i novou použitelnost, a pokud bylo nebezpečí, že by se prozradili při procesu, byli zabíjeni již předem. Toto je ta skutečná historická kulisa ozbrojeného odporu proti poúnorovému režimu v Československu, a skuteční historici těch let to samozřejmě dávno vědí. Proč mlčí, je správná otázka. Ostatně také současní manipulátoři si umějí vybírat: sázejí na přirozenou touhu mladých historiků vyniknout a podstrkují jim domnělé senzační objevy. Vědí, že ke společensky odpovědné práci historika je potřebná také lidská zralost, a počítají s tím, že v současné cynické české společnosti nefungují vzorce občanské odpovědnosti, takže mladé autory nevede žádný příklad. Ve skutečnosti jsou také tito mladíci nevědomými oběťmi svých manipulátorů. Znovu dozrává ovoce hněvu Při svědomité dějepisné práci bude poslední pravda o teroristických akcích v době stalinismu ve většině případů nejasná. Byl původním autorem fikce o zradě maršála Tuchačevského Heydrich nebo Stalin? Ať to někdo zkusí s určitostí říci a bezpečně doložit. A to není výjimka, nýbrž pravidlo. Tam, kde jsou v příběhu (vskutku) moderní tajné služby, je primum movens (případně iniciátor) jistý přibližně tak jako současný spekulační dolar či euro – je stejně virtuální, to je to zázračné slovo. Ale v tom přece není podstata našeho problému! Koneckonců vůbec nejde o sám (svého druhu) historický fakt, ten či onen teroristický čin. Jde o stanovisko k němu. A v tom si může každý být vskutku naprosto, bez nejmenšího zapochybování jist: kult násilí stimuluje budoucí násilí.   Toto se děje v historickém čase, kdy znovu dozrává ovoce hněvu. Snad každý cítí, že se blíží nový velký sociální konflikt – možná ostřejší než kterýkoli z dosavadních. Vládnoucí třída ho očekává v situaci hluboké politické krize a bezpříkladné diskreditace všech elit. Znovu se ptám: ztratili snad soudnost? Vědomé oslavování násilí za těchto poměrů se nedá nazvat jinak než šílenstvím. Sebevražedným šílenstvím! Je ovšem také možné, že oni velmi dobře vědí, co činí. Možná, že chtějí násilné konflikty vědomě vyvolat, aby měli volné ruce ke zmasakrování odporu. Ve chvíli, kdy se určitá daná politická elita začne chovat podle hesla Po nás potopa, je bohužel všechno volání ke zdravému rozumu marné. Potopa potom dříve či později určitě přijde – k nezměrné škodě celé společnosti. Toto mám na mysli, když píšu o hře s ohněm. Jak se míchá jed Ještě ukázka, jak se v sociálně-psychologických laboratořích připravuje jed. K tomu ale musím pro nezasvěcené nejprve objasnit dnes pozapomenuté souvislosti: Českoslovenští dějepisci dokázali v šedesátých letech dojít velmi hluboko ke kořenům hlavních politických procesů let padesátých. Teď mám na mysli ten největší, Slánského. Každý ovšem dával pozor, aby nedráždil medvěda zbytečně, takže nebyla zdůrazňována hlavní příčina, každému beztak jasná: někdo musel zaplatit za nezdar sovětské naděje, že Izrael bude první lidovou demokracií Středního východu – namísto Stalina, který tomu plánu určitě osobně požehnal. Exemplární výběr čs. komunistů byl přirozený, neboť zodpovídali za realizaci: organizovali tajné dodávky zbraní židovským teroristickým organizacím, cvičili židovskou výsadkovou brigádu, otevřeli první leteckou linku do Tel Avivu atd. Zodpovídali tedy ve Stalinových očích i za nezdar. Výběr nejvýše postavených Židů v čs. komunistické špičce k zástupnému procesu je stejně demonstrativní jako zařazení ministra zahraničí a jeho náměstka. Proces je tudíž (z hlediska dané moci) velmi racionální, nikoli naopak. Toto tehdy veřejně řečeno nebylo. Naproti tomu bezprostřední příčina, která donutila Gottwalda k souhlasu se Slánského zatčením a uvedla vyšetřování oficiálně do chodu, byla v rehabilitačních materiálech označována nezakrývaně za provokaci KGB. To byl takzvaný dopis „Velkému metaři“, provokační výzva Slánskému, aby odešel na Západ, která, jistěže díky skvělé práci čs. bezpečnosti pod vedením sovětských poradců, skončila v rukou StB. Fabrikace tohoto (jakoby) klíčového dokumentu celé kampaně byla během rehabilitací spojována s Beriovými poradci, popravenými potom za Chruščova. Potud historická „škola“ zformovaná v šedesátých letech, až po Kaplana, i popřevratového. Nuže, již několik let tu čeká na objev ideologů historická práce, která dává třetímu odboji, což – prý – jeho jest: identifikuje celý případ Velký metař, tj. sám nápad, koncipování dopisu, jeho napsání, výrobu falešné legitimace pro Slánského, přepravu přes hranice a doručení těchto písemností údajné Slánského milence (kterou on však vůbec neznal), zkrátka všechno do detailu jako dílo špionážní kanceláře gen. Moravce v americkém žoldu. Autor této práce, významný a solidní historik Jiří Šolc, sice o třetím odboji nehovoří, ale to je právě proto, že politika ještě neučinila ten zásadní objev: také třetí odboj měl svou zahraniční složku! Tato senzace teprve čeká na své uplatnění ideology současné Czech Republic. Chci podtrhnout jiný aspekt věci: Šolc, opatrný historik, opírající se v této věci o účastníka-pachatele, výslovně připouští, že akce Velký metař mohla být provokací KGB (nevím, jak se to dá sladit se vznikem nápadu v Moravcově kanceláři, ale budiž), že doručovatel byl agent StB, a mezi řádky i to, že v Moravcově kanceláři to věděli. Poté o všem píše, přejímaje pachatelovo podání motivace, jako o vysoce humánní akci s cílem zachránit Slánskému život. Máme věřit, že takový zkušený historik bere vážně, že proto posílali oni v amerických službách nenáviděnému komunistovi, tehdy náměstkovi předsedy vlády, dopis a falešnou legitimaci s jeho podobenkou, a to po agentovi, který přišel ilegálně z nepřátelské ciziny, po lidech, které jakživ neviděl? Máme věřit, že člen vlády (v jakémkoli režimu) bude brát vážně neznámou bláznivou ženskou, která ho vyzývá, aby utekl do zahraničí? Myslím, že před tímto virtuózním zvládnutím dvojvýznamu, české tradiční humanity snoubící se s odbojem, by v údivu stanul sám páter Koniáš. To by on nedokázal. Mám na mysli ovšem i to, co jsem neřekl. Nač pospíchat, za čas to budou halasně kázat Koniášovi učedníci nad mistra. Takže závěrem mi zbývá konstatovat: Před více než půl tisíciletím byly Čechy v Evropě jedinou zemí oficiálně vyhlášené tolerance dvou soupeřících náboženských a ovšem i politických stran; předkové udrželi ten stav skoro dvě století, z toho prvních sto let úplně sami. To díky husitství, o které se dnes kdekterý špinavý šmok otírá. Ve Španělsku se v tom čase, a ještě tři sta let potom, masově upalovalo a fanaticky mučilo. Kdežto za života naší generace Španělé po zuřivé občanské válce s miliónem mrtvých dokázali prosadit ideu národního smíru. V tom čase se Češi nejprve nedokázali masově pozdvihnout k boji za své národní osvobození, a nakonec ani důstojně čelit diktatuře – což pravidelně vyvolává mocný ex-post-radikalismus, charakterizovaný speciálním endemitem číslovaných odbojů, jež jsou stále virtuálnější, do třetice už zcela dokonale, skoro americky. Španělé, kteří kdysi vymysleli metody, v Čechách s opovržením označované jako jezovitské, za občanské války projevovali, jak potvrzují četní svědci, neobvykle často rysy rytířské noblesy. Zatímco v zemi, kde byly v XV. století rytířské moresy zakotveny do vojenského řádu revolučního vojska, nám dnes, tváří v tvář zahraniční sekci třetího odboje, nezbývá než nostalgicky vzpomenout jezovity Koniáše. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-27 10:44:13

Jak jsem sloužil u Československé armády zhruba rok před 17. listopadem 1989

Prvý půlrok u Československé lidové armády se pro mě odehrál v poddůstojnické škole v Nízkých Tatrách – a cvičili nás tam tři kluci jménem Fary, Coural a Marek (všechna vlastní jména jsou v textu korektně změněna). Nejostřejší byl Marek, sportsman ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova. Radek Coural, ten taktéž nebyl špatný velitel a přátelsky se vinul právě k Markovi. Na společné cimře usínali dokonce vedle sebe. Ale nakonec ho Marek odepsal. Zhrzený Coural se sice nezhroutil, ale uražen se hodil marod. Ležel jsem zrovna taky na ošetřovně, bylo to v lednu 1987, a octl jsem se na tomtéž pokoji jako Radek, ale s vysokými horečkami po jakémsi nočním cvičení, na kterém jsem musel dělat jakéhosi svítícího navigátora na křižovatce – v hrozných mrazech. Navzdory té horečce jsem si v posteli zabejčeně četl. A celé dny. Hlava mi to úplně nebrala a mně to bylo stejně jedno. Obracel jsem listy a Courala pouze pozdravil, když prvně vstoupil. To spíš desátník Fary si mě oblíbil, protože taky psal. Jako já. Navíc to byl milovník rallye, i tvořil na téma román. Roli v něm hrál sympatický pár. Dal mi rukopis posoudit, ale netušil jsem, která bije: sám jsem psal jinak. Asi hůř. Na té velké cimře s námi žil i prostý vojín z východního Slovenska jménem Maruňjak a jeden z nás se jednou nabídl, že ho bude doučovat. Moc mu to totiž nešlo. Po večerce ten kluk tedy vlezl k Maruňjakovi na „bidlo“ a nahlas vyjadřoval uspokojení. Předstíral tehdy homosexualitu, anebo to bylo opravdové? Nevím. Ale Fary jej každopádně ostrými slovy vykázal. Maruňjak by to neudělal! Jiný vojín se pomočoval. Jmenoval se Cvečka. Řekl mi také, že doma rád uklízí s maminkou nádobí. To prý je ve svém živlu. Proč, proboha, podobným lidem vkládali do ruky zbraně? Až do března jsem tenkrát zůstal v Breznu, ale dalších 17 měsíců v Benešově u Prahy, před kterým nás varovali, že tam prý stojí „kasíno pro vrahy“. Ale to byly kecy a nejzábavnějším z tamních velitelů se mi stal Marian Staviarsky alias Bodie. Muž, jehož by ideálně ztělesnil herec Ivan Trojan. Tu přezdívku získal podle hrdiny seriálu Profesionálové, ze kterého tenkrát směly jít jen vybrané díly. Ale šly; a když mazáci na baráku sledovali znělku téhle kriminálky, tak se během nástupu detektiva Bodieho zdvihl nad kasárna pokaždé řev. Nu, jen málokterý jiný důstojník byl za socialismu podobně populární. A Marian si „na vojáčky“ vlastně do značné míry jen hrál. A hlediště měl! Sestávalo z nás. Rád nosit fešáckou uniformu a miloval posezení na vrcholku tanku, zatímco kolos uháněl – s Bodiem na očích dámám Benešova – ke cvičišti za městem. „Vojíne Čierňavo, vy se mi líbitě!“ říkával dobře ustrojenému chlapci hezké postavy, ale i všem ideál připomínajícím vojínům, zatímco na odmluvy měl jiný recept: „Dajtě sa vyšetriť na ošetrovni. Odchod.“ Lapiduši už ho však znali, a tak se na ošetřovně pouze všichni společně zasmáli. Z civilu jsem pak Bodiemu zaslal Heinleinův román Hvězdná pěchota, ale vlastně jsme byli dělostřelci, takže jej stěží docenil. Zpočátku jsem dokázal u armády tvořit jen četné dopisy své lásce Zuzaně a domů, ale došlo k obratu. Jak šel čas, stával jsem se postupně půlročákem i mazákem – a objevil příležitosti k psaní skutečných příběhů a také komiksů. Jeden z nich letos uveřejnil Štefan Švec v letošním letním dvojčísle magazínu Dobrá adresa. Nakonec jsem se přestal bát dokonce i vojína Januse, který prošel Janovice, což bylo vězení, a měl to stále ještě „za milión“. Asi jen jednou si Janus všiml, že se opakovaně drbu na zadku. „Hele, Ivoši, proč se radši nemyješ?“ Ale já radši psal. Hygienu tam nikdy nikdo nekontroloval, „gumy“ zajímala jen ustrojenost. Opasek atp. Jedním ze čtenářů mých – hůlkovým písmem plněných – školních sešitů se stal četař Dobeš, voják z povolání. Sice mě posléze nazval Piplal, ale mnou vymýšlená dobrodružství jej bavila a zabíjel jimi přinejmenším v kanceláři čas, aniž by to náš úhlavní nepřítel Ronald Reagan využil. „Kdyby nastala krize,“ řekl ostatně tento nejzábavnější prezident, „vzbuďte mě, i kdybych byl na zasedání vlády.“ Takže to bylo jedna jedna. Ani Dobeš, ani Reagan neměli dohromady do čeho píchnout. A oba si rádi schrupli. Zde možná Reaganovi křivdím, a tak mě berte s rezervou, ale Dobeš byl vážně takový. Měl jsem jej rád. To Reagan se vždy včas probudil... a šel si, myslím, číst westerny Louise L´Amoura, jemuž pak udělil i metál. Mám dnes kamaráda, spisovatele a auditora Ivana Vičara, který jako by L´Amourovi z oka vypadl. Ale píše pro děti. Žádného kamaráda naštěstí nezaujaly ony mé krváky natolik, aby je ztopil. To zato potkalo erotické povídky Dvacet čísel a Sexuální spojka. Ale má chyba. Neměl jsem je půjčovat už zmíněnému četaři Dobešovi. Když jsem je chtěl zpátky, stroze odsekl, že jde o protistátní provokaci. Ten sešit jsem už víckrát neviděl. Škoda! Vždyť Sexuální spojka měla za téma noční nástupy a prudké spurty k bytům vojáků z povolání a hlavně jejich žen. Povídka Dvacet čísel se zase odehrávala na návštěvní místnosti u brány. Název měl dva významy, i když ten druhý byl pochybný, protože málokdo asi má penis dlouhý dvacet centimetrů. Jak si vzpomínám, inspirovala mě jedna dáma v síťových punčocháčích, nicméně nepřijela za mnou, ale za někým jiným. Už ji nepotkám. Ale počítám, že podobně mineme za život desetitisíce svůdných žen. Vojna jako taková se stala námětem mého literárního výtvoru Dva roky nebezpečného života, ale titul chápejte, prosím, ironicky. Ale ano, někdo vždycky zemře, obecně však nebyly „zelené roky“ 1986–1988 už nebezpečné smrtelně. Leda tak kluky odnaučily pracovat. Pokud tedy předtím nebyli hned na několika vysokých školách (jako já). Mezi spolutrpícími vojíny mi byl hned od začátku nejsympatičtější jistý Radek Váša z východních Čech. Spřátelili jsme se a teprve koncem druhého roku se mezi nás vloudil už zmiňovaný vojín Čierňava. Jednoduše žárlil! Ne, nic erotického v tom nebylo, kdo měl někdy kamaráda, pochopí to. Vzpomínám na závěrečný slavnostní nástup útvaru. Ostatní kluci se už viděli u milenek (nebo aspoň ve vlaku), mne a pár mých spoluvězňů „gumy“ nechaly zametat cvičiště. A přímo okolo nastoupených šťastnějších. Radek mě pozdravil: „Ahoj, Ivo,“ a to jsme se viděli naposled. Proč jsem seděl? Skutečně nevím. Trest jsem vnímal jako tak výraznou nespravedlnost, že jsem důvod skoro hned zapomněl; ale mám pocit, že jsme včas nevyvezli smeťák. Oproti tomu riskantní koupání v rybníku u Konopiště neodhalili a chudák vojín Tokoš se tam utopil i kvůli mně. Jistý major Veselý si pak Fencla předvolal, anžto jsem v osudnou noc měl službu u stolu na chodbě: „Proč jste mazáky pustil z budovy po večerce, vy hovado?“ Vykoktal jsem: „To... To bylo... Asi falešné kamarádství.“ „Marš!“ Víc se nestalo. Chudáka Tokoše si dodnes vybavuji a říkám si nadále: „Někteří do zeleného nepatří.“ On... Byl jiný... A cítil se na baráku jako myš v pasti. Praporčík Bubák nám po jeho smrti a zcela proti předpisům přečetl výpověď jednoho jednoduššího vojína, který v ní lhal, že měl s Tokošem na korbě náklaďáku v autoparku sex. Hm. To já nikdy s nikým sex neměl, i když si možná mnozí myslili, že ano. Oblíbil jsem si jako mazák kupříkladu mladého vojína Kuchtanina z Ostrova nad Ohří – a hned si všiml, že je i objektem zájmu jiných. U mě to bylo „jednoduše“ přátelství a ani status mazáka já nezneužíval. A basa? Ortel? Bylo to nepochybně za to, že jsem vojnu vždy ignoroval, jak jen to šlo, a četl a četl. A zašíval se. Neříká se snad i tomu pasivní rezistence? Já na vojnu přece nešel dobrovolně, takže nebylo co řešit: a zůstal jsem přes dva roky proti. „Co máte v tý vydutý kapse, vojáku? Vy snad chystáte atentát na generální štáb, ne? Aha. Výstřižky.“ A skončilo to nasluhováním v září 1988, ale to vám byla ulejvárna kalibru dvacet. Dni a dni jsme pouze vleže prázdnili obsah lahváčů uvnitř velikých stanů za Benešovem a které že drnové povrchy jsme vlastně měli urovnávat, to jsem rád zapomněl hned první den. Práci totiž nikdo nekontroloval. Ani se nepředpokládalo, že bude odvedena. Tak to za socialismu chodilo a jediným vyrušením se mi jednou večer stal moment, kdy si mládenec ze spacáku odvedle nechal od jiného mládence vyprávět o jeho erotických zkušenostech, zatímco měli za to, že spím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Flákali jsme se celý druhý rok? Ano. A neměl jsem číst zbytečnosti. To byla skutečná chyba. Studoval jsem i ryze informativní články vyrvané novinám a permanentně tkvěly v kapse saka na mých prsou, až to major Suk jednou zmerčil při nástupu. „Fajn! To si počtu.“ Ale mýlil se. Usnul nad tím jistě v kanceláři nudou. A proč? Prahl jsem číst cokoli, zcela cokoli – a mizet tím z „gumárny“. Za kinosálem jsem se jednou v sobotu dopoledne místo rajónů nabifloval zeměpis Černého světadílu. Brožura s titulem Afrika totiž zrovna vyšla a připadala mi stejně zajímavá jako cokoli jiného. Se svými znalostmi jsem se poté neplánovaně předvedl kamarádům u tabule v místnosti pro politická školení a stále vidím, jak zamrzli, když jsem do mapy bez váhání umístil i Mali. Dnes už z toho nevím nic a těším se, až sem všichni Afričani přijdou. Proč jsem nečetl raději Postřižiny jako špagy Čapek? Nechápu to. A mým kvalitativním rekordem se na vojně stal Fitzgerald (Takový pěkný pár) a Truffautovy Rozhovory s Hitchcockem. Ale ty mi pak Fary nevrátil. Půl roku na Slovensku mi zlepšilo fyzičku, zbylý čas v Benešově to zase vyretušoval. Po dva roky jsem vše detailně zaznamenával a zprávy putovaly prostřednictvím České pošty do Starého Plzence, kam jsem se živ a skoro zdráv vrátil koncem září 1988; a když se dnes vidím na snímku v rozsoše neexistujícího již obřího stromu u našeho jezu, vypadám takřka charismaticky. Já však tohle nikdy a k vlastní škodě nevnímal. Tam u Úslavy a ve větvích mě vyfotografovala má mladší sestra. Zbytečnou vojnu jsem měl za sebou, ale zpětně ji chápu jako každý chlap. BYLA KRÁSNÁ. KÉŽ BY SE ASPOŇ KOUSEK VRÁTIL. Páni! Jednou nás o víkendu odhalili a v pondělí při nástupu jsme museli potupně vynosit ze skladu asi milion lahváčů a lít jejich obsah do záhonů před očima okounějících zedníků na nedalekém, ale již mimo kasárna zbudovaném lešení. Bavili se královsky a nejspíš to neviděli poprvé. Toho piva byla věru škoda.

Čas načtení: 2024-03-06 19:26:33

Feng Shui ve vaší domácí kanceláři: Uspořádejte si pracovní stůl pro maximální pohodu

V dnešní době stále více lidí pracuje z pohodlí svých domovů a vytváří si tak vlastní pracovní prostor. Home office může být občas pořádnou výzvou, zvlášť, pokud nejste schopni najít […] Příspěvek Feng Shui ve vaší domácí kanceláři: Uspořádejte si pracovní stůl pro maximální pohodu pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-03-14 22:00:00

Pražské flexibilní kanceláře jsou druhé nejatraktivnější v Evropě. Lákají i velké korporace

Obliba flexibilních kanceláří s kratšími nájemními smlouvami roste. Firmy v těchto prostorách vidí šanci, jak ušetřit v porovnání s pronájmem klasických kanceláří. Ty pražské patří dokonce mezi nejžádanější v Evropě.

Čas načtení: 2024-03-16 00:00:00

Cestovních kanceláří přibývá, na předpandemická čísla ale nedosáhnou

Počet cestovních kanceláří podnikajících na českém trhu loni poprvé od počátku pandemie vzrostl. V porovnání s obdobím před covidem jich je však stále o třetinu méně a není příliš reálné, že by se jejich počty na dřívější úrovně vrátily. Komplikací jsou požadavky na vstup do podnikání i fakt, že řada specializovaných kanceláří už svou činnost definitivně ukončila.

Čas načtení: 2024-03-25 16:50:00

Maratonkyně běžely ve Stromovce s prezidentem. Řekl jim, že v kanceláři…

Dvě elitní české běžkyně se o víkendu proběhly s prezidentem Petrem Pavlem. Marcela Joglová, účastnice olympijského maratonu v roce 2020 v Sapporu, a Moira Stewartová, která se maraton poběží letos na OH v Paříži, se s hlavou státu potkaly během veřejného běhu v pražské Stromovce. „Prozradil nám, že má v kanceláři běžecký pás, a když nemůže ven, nebo nechce svolávat ochranku, tak běhá v kanceláři,” usmívala se Joglová.

Čas načtení: 2024-03-25 16:50:00

Maratonkyně běžely ve Stromovce s prezidentem. Řekl jim, že v kanceláři…

Dvě elitní české běžkyně se o víkendu proběhly s prezidentem Petrem Pavlem. Marcela Joglová, účastnice olympijského maratonu v roce 2020 v Sapporu, a Moira Stewartová, která se maraton poběží letos na OH v Paříži, se s hlavou státu potkaly během veřejného běhu v pražské Stromovce. „Prozradil nám, že má v kanceláři běžecký pás, a když nemůže ven, nebo nechce svolávat ochranku, tak běhá v kanceláři,” usmívala se Joglová.

Čas načtení: 2024-04-04 08:41:26

Nová pobočka servisovaných kanceláří WorkLounge nabídne coworking i fenomenální výhled na Pankrác

Už 2. května otevírá WorkLounge novou pobočku v druhém podlaží budovy City Point na pražském Pankráci. Nabídne technologie i výhled na V Tower. Článek Nová pobočka servisovaných kanceláří WorkLounge nabídne coworking i fenomenální výhled na Pankrác se nejdříve objevil na CzechCrunch.