Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-08-16 09:14:22

Bakewell tart: mandlový koláč s marmeládou

Autor článku: Jana Bakewell tart je stejně jako třeba Victoria sponge nebo lemon drizzle cake tradičním britským moučníkem, který zná každý. Jeho název je odvozen od města Bakewell v hrabství Derbyshire, odkud patrně pochází. Bakewell tart je koláč, který se skládá z korpusu z lineckého těsta potřeného džemem, plněného mandlovou náplní a posypaného krájenými mandlemi. Takže pokud máte [...] Příspěvek Bakewell tart: mandlový koláč s marmeládou pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2016-10-18 12:00:00

Jak vybrat varnou desku?

Milujete vaření a nedokážete si představit, že by vaše moderní kuchyně sloužila pouze jako ozdoba domácnosti? Každý člověk by měl alespoň čas od času vařit a není nad domácí stravu a šťastné výrazy malých dětí, když jim k snídani naservírujete čerstvé palačinky s marmeládou nebo omeletu z vajec a sý ...

Čas načtení: 2020-10-30 19:34:08

Ukázka z knihy Benjamina Kurase Malá paměť

Humorná, poučná, zajímavá i provokující – taková je kniha memoárů Benjamina Kurase Malá paměť, to je nejnovější literární dílo známého spisovatele, dramatika a také humoristy Benjamina Kurase, které autor napsal během svého jarní karanténou způsobeného „uvěznění“ v Praze. Nejedná se o autobiografii, nýbrž o knihu memoárů. Jak sám autor v knize vysvětluje: „Tento memoár bude ani ne tak psaní o životě, jako psaní o psaní. O událostech a lidech, kteří ze mě nějakým způsobem uplácali spisovatele. Taky trochu o tom, co a nač spisovatelství je a proč je někdo dělá.“ Benjamin Kuras čtenáře v knize provází důležitými událostmi své dosavadní životní dráhy, vysvětluje, co ho přimělo stát se spisovatelem a s humorem sobě vlastním říká: „Spisovatelství je nemoc podobná schizofrenii. Vykonávají ji dvě osoby sídlící ve spisovatelově hlavě a hovořící dvěma různými hlasy říkajícími každý něco jiného. Autor a Kritik. Autor umí psát (nebo si myslí, že umí psát). Kritik umí číst a ví, jak by to psal on, kdyby to uměl. Autor věří, že všecko, co napsal, je geniální. Kritik ví, že všichni spisovatelé píší i spoustu pitomostí a jeho úkolem je ty pitomosti vyhledávat a Autora na ně upozorňovat, aby ze spisovatele nedělal veřejného osla.“ Vzpomíná také na inspirativní osobnosti, které mu vstoupily do života a přiměly ho ke psaní. V závěru knihy rovněž čtenáře seznamuje se svými názory a pohledy na současnou situaci ve světě a na pandemii koronaviru. Své postřehy nikomu nevnucuje a jak sám říká: „Máme svobodu věřit, čemu chceme.“ Ukázka, strana 95: KOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM „Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem,“ říkával Masaryk. Já si k tomu troufnu přidat: Kolik zemí poznáš, tolikrát jsi emigrantem. Nebo naopak: Jestli jsi za celou emigraci dobře poznal a prožil jen tu jednu zemi, do které jsi emigroval, tak je to skoro, jako bys neemigroval. Poznávání třetí a čtvrté a další země, s třetí a čtvrtou další řečí, člověku pomůže líp pochopit tu první zvolenou – i to, proč si ji zvolil. Za celou dobu emigrace se mně nikdy po Československu nezastesklo. Zato se mně všude jinde po nějaké době stýskalo po Londýně, který jsem hltal plnými doušky a nikdy nepřestal brát jako nekonečné dobrodružství stále něco nového nabízející.         V divadlech se v sedmdesátých a osmdesátých letech skoro každý měsíc dávala nějaká nová hra, brilantně napsaná a zahraná. Centrum Londýna už tehdy nabízelo nejpestřejší světovou gastronomii: od Itálie, Francie, Řecka a Turecka po Persii, Čínu, Indii a Indonésii. Ve starodávných pubech s klubovkami u krbu a galeriemi obrázků na stěnách se podávalo hořké nechlazené pivo bez pěny, na něž kontinentálním přivandrovalcům chvíli trvalo si zvyknout, ale v nichž nakonec nacházeli pohodu a šarm. V jednoduchých dělnických cafes s umakartovými stoly jste se levně nasnídali klasicky anglicky: dvě vejce, opečená slanina, klobáska, plátek jelita, bramboráček, smažené rajče a žampion, to vše následované pomerančovou marmeládou na bílém tenkém toastu, provázené silným černým čajem, jehož barva nebyla k rozeznání od kávy. Někde jste posnídali i klasicky skotsky s ovesnou kaší porridge, doprovázenou uzeným herynkem kipper. V poledne jste tu dostali plátky do měkka propečeného roastbeefu s omáčkou gravy, bochánkem Yorkshire pudding, do křupava propečenými brambory a vařenou mrkví, kapustou a hráškem. Nebo podobnou kombinaci s plátkem jehněčího. Nebo tehdy populární jehněčí játra. Nebo klasické fish-and-chips. Nebo zapékané těstové pies, plněné kousky dušeného hovězího na žampionech. Jednoduché, levné, syté a britsky uklidňující.         Každá čtvrť měla obrovskou knihovnu, nejen s knihami, ale i gramofonovými deskami všech hudebních žánrů, s bezplatným členstvím a nabídkou nekonečných možností sebevzdělávání. Hlavní galerie a muzea s bezplatným vstupem, vybavená tím nejlepším, co se bohatým Britům podařilo za ta staletí světáctví v umění nasbírat, kam jste si mohli kdykoli zajít schovat se před deštěm nebo strávit trochu času, který vám vybýval mezi pracovními schůzkami a jinými činnostmi.         Procházky podél Temže a imperiálních budov vaší duši dovolovaly se rozmáchnout do velikosti a velkoleposti ještě nedávné světové velmoci, k níž jste teď patřili. Průplavy plné pestrobarevných houseboatů vás zase vtahovaly do starého anglického venkova uprostřed velkoměsta.         V Londýně nebylo možné se nudit, ani když jste měli v kapse jen pár šestáků. Návrat odkudkoli byl balzámem pro duši.         A paradoxně, bylo to díky tomu, že jsem se dokázal zamilovat i do jiných zemí a naučit se pár dalších jazyků.         Francouzsky jsem se naučil díky Ivanu Theimerovi. Teda ne od něho, nýbrž od Francouzek. Ale díky němu a jeho skromnému bytečku v centru poblíž starého, dnes už neexistujícího trhu Les Halles jsem měl kde na skládacím lehátku přespávat a hroužit se do poznávání Paříže.         V divadlech jsem měl to štěstí poklonit se mistrné profesionalitě Jeana Maraise (jemuž se na Hané říkávalo Honza Mařas), jenž dovedl hlas, tvář a gestikulace promítnout až do horní galerie tak, že jste je vnímali skoro jako z filmového plátna, i když to zde bylo jen v jednoduché komedii Sachi Guitryho. Z inscenací Comédie Française jsem byl dlouho rozpačitý, než jsem si zvykl, že zde se divadlo nehraje, nýbrž recituje, v tradici 17. století, i když je to ústy herců, jako byl tehdy François Perrier.         Paříž sedmdesátých let byla hypnotizována experimentálními inscenacemi Petera Brooka a Arianne Mnouchkine. Na Ionesca a Becketta se chodilo do mrňavých divadýlek, na jejichž jména si nevzpomenu.         Prošmejdil jsem těch divadel a divadýlek francouzských hezkou řádku a brzy dospěl k závěru, že ve srovnání s divadlem anglickým je to francouzské – jak by se to dalo nejlíp říct, aby je člověk neurazil – loudavé? Ale Francouzi je tak mají rádi, a když vychvalují nějakou inscenaci, na níž se hodně poučili a hodně toho procítili, myslí tím v hloubi duše: Už dlouho jsem se tak dobře nenudil.         Herecké umění hvězd Comédie Française jsem nejvíc ocenil ve dvoutýdenním intenzivním audiovizuálním kurzu francouzštiny, který jsem absolvoval, abych mohl začít ukecávat Francouzky. Mohl jsem si tam i po vyučování znovu přehrávat videosmyčky scének, v nichž třeba takoví François Perrier a Bernard Blier nádherně recitativně a výrazně srozumitelně vedou takovýto dialog, který si pamatuju skoro doslova: Půjdeme se posadit do zahrady. Ano, rád se do vaší zahrady podívám. Mám tam spoustu záhonů. Pěstujete něco? Ano, tady mi roste salát. Pěkný hlávkový. A tady kvetou růže. Já mám rád dobrý salát. Já dávám přednost růžím. S takovouto francouzštinou se vám Francouzky vrhají do klína. Tisková zpráva

Čas načtení: 2019-12-03 15:07:52

O chlup zdravější Vánoce

Vánoce jsou čas hodování a setkávání se s blízkými i přáteli. Nechte se inspirovat a obměňte letos svůj tác s cukrovím. Připravte rodině i návštěvám originální, a především zdravější cukroví. Můžete své hosty nechat hádat, z čeho jsou lahodné kuličky i zdánlivé linecké cukroví připraveno. Uvidíte, že budou překvapeni. Celozrnné linecké bez cukru Linecké, je typický druh cukroví, který se v Čechách těší obrovské oblibě. A to až v takové míře, že nechybí na stole téměř žádné domácnosti. Vyzkoušejte letos zdravější variantu. Cukr nahraďte mrkví a klasickou mouku tou celozrnnou. V rámci úspory času použijte již nastrouhanou mrkev z řady Bonduelle Vapeur. Uvidíte, že se po těchto lineckých mrkváncích jen zapráší. Linecké mrkvánky Ingredience: 250 g Bonduelle Vapeur strouhaná mrkev 400 g hladké celozrnné mouky 250 g másla 1 čajová lžička prášku do pečení špetka soli vanilka marmeláda nebo povidla Postup: Mrkev, mouku, máslo, prášek do pečení, špetku soli a vanilku vložte do mísy a dobře promíchejte. Vzniklé těsto rozválejte na pomoučeném válu na zhruba 2 mm tenký plát. Z něj pak vykrajovátkem tvořte kolečka či jiné libovolné tvary. Kolečka vyskládejte na plech a pečte v předehřáté troubě na 170 °C do růžova. Poté vyjměte a nechte vychladnout. Dvojice mrkvánku spojte marmeládou nebo povidly a podávejte. Tajemné kuličky Kuličky se dělají na nespočet způsobů. Rumové, čokoládové, kokosové, raw a mnoho dalších. Zkuste letos připravit originální – cizrnové, slazené datlemi. Jsou zdravé, a přitom tak lahodné, že ani vaši nejbližší neuhodnou základní surovinu. Cizrnové kuličky Ingredience: 1 balení Bonduelle Vapeur cizrna (425 ml) 1 polévková lžíce datlové pasty nebo hrst přes noc namočených datlí 4 polévkové lžíce ořechového másla 1/2 čajové lžičky skořice kokos a kakao podle chuti Postup: Cizrnu smíchejte s datlovou pastou či drobně pokrájenými datlemi, skořicí, ořechovým máslem a vše společně rozmixujte.   Ze vzniklé hmoty vytvarujte kuličky, které pak obalte dle chuti v kokosu či kakau a podávejte. TIP: Jak na ořechové máslo? Oblíbené ořechy upražte v troubě, stačí 8-10 minut. Vychladlé je smíchejte s javorovým sirupem, vanilkovým extraktem a několika lžičkami rumu. Krásné Vánoce přeje Bonduelle. TZ

Čas načtení: 2015-08-31 12:00:00

Postava podle somatotypu - jakou máte vy?

Roky se snažíte zhubnout, máte pocit, že přiberete po každém kousku čokolády a jen si trochu přidáte, už nedopnete džíny? Nebo jste naopak tím šťastlivcem, která snídá denně toast s nutellou a marmeládou, neodepře si odpolední dezert, večeří tučnou pizzu a přesto má velikost S? Ať už je to tak nebo ...

Čas načtení: 2009-03-06 00:00:00

Jizerky 2009

Konečně jsem si sedl a můžu napsat pořádný článek o tom, jak se Tchoříkům dařilo letos v horách Jizerských – tam nahoře, na severu, hned vedle Krkonoš. Zase tam do stejné boudičky, našeho milého srubu na úpatí Jizery, druhé nejvyšší hory na české straně. Letos to bylo tak trochu na rychlo, nebo se mi to jen zdálo, protože z ničeho nic tu byl týden před prázdninami a já ještě neměl ani boty na běžky. Nějak jsem to ale do kupy dal a v sobotu ráno jsem mohl čekat před panelákem než pro mě Hájkovi přijedou. A jak už se stává tradicí, přijeli, oznámili, že se musí chvátat a rychle vyrazili směr Železná Ruda a Špičák. Navíc byli Zdeněk i Johana nachcípaní – do toho zprávy, že se i Kryštof s Klárou, pro které jsme jeli, jsou na tom podobně. S poměrně velkou časovou ztrátou jsme dorazili na Špičák, naložili Kláru, dotankovali a zase jsme fičeli na Velhartice. V té době jsme měli být už na Rabí, co se dalo dělat, museli na nás počkat. Na hradě jsme naložili Kryštofa, zmáčkli se pořádně v autě, protože byla sklopená jedna sedačka (tam byly lyže) museli jsme se tři zmáčknout na jednu. Navíc silnici pokrývalo něco mezi sněhem a blátem, takže to klouzalo a jednou jsme málem skončili na chodníku. Cesta to byla divoká, s Boží ochranou jsme ale na Rabí dorazili. Přeházeli jsme věci z jednoho auta do druhého, rozloučili se Zdeňkem a Martinem Satoriem, který si posteskl, že by radši jel s námi – čekali ho totiž mrňata na Kvildě. A pak jsme vyrazili směr sever. Michal, Bětka, já, Kryštof, Klára a Johana. Cesta ubíhala v poklidu, párkrát jsme se někde stavili – jednou pro boty, jednou kvůli vyložení židlí (které jsme nevyložili, protože bylo zamčeno), jednou pro stěrače. Cesta Rabí – Praha – Jablonec – Josefův Důl ubíhala rychle. Až ke konci přišla nuda a tak po modním vzoru byly vytaženy mobily a ty se jaly trhat naše uši písničkami, pro které je slovo píseň moc ušlechtilé. Ne, nechci urážet cizí vkus, jsou i horší věci. V Josefově Dole jsme zjistili, že ne všude je sněhu jak u nás a tak jsme v půlce kopce museli zastavit, nechat se kousek Jendou, který byl narychlo přivolán, vytáhnout a nasadit řetězy. Do našeho základního tábora to už byl kousek, jako obvykle jsme vyráželi od babičky Jáni (a Sváti samozřejmě taky). První věcí, která se dělá pokaždé, ale opravdu pokaždé, když se přijede do Josefáče, je to, že se odhazuje sníh. Do ruky nám vtiskli lopaty a házejte, hoši, házejte. Pak jsme se rychle podívali dovnitř, jak se daří, pozdravili se s druhou půlkou Tchoříků a vyrazili do hor, směr Jizera. Už jsme byli skoro kompletní – v Jendově autě přijela Jáňa, Sváťa, Lenka a Pavel (a Jenda samozřejmě taky). Sváťa ale ještě den zůstala v Josefové Dole, taky ji zkosila nějaká chřipka a potřebovala ještě den na zotavení. Od chvíle, kdy jsme přijeli, nepřetržitě sněžilo a když pořád sněží, nemá cenu projíždět s rolbou stopu, to dá rozum. A tak jsme si ji museli prošlapávat sami. Tu a tam už sice od nějakých nadšenců projetá byla, přesto to nebylo nic moc. K naší chatce jsme se nějak prošlapali. Už ani nevím jak, možná si za pár odstavců vzpomenu, že se při cestě stalo něco zajímavého a rychle to sem dopíšu. I chatku jsme nalezli rychle, ne jako poprvé, kdy jsme bloudili v mlze. Tak první dopisování, málem jsem zapomněl na to, že se mi asi sto metrů od srubu rozpadla lyže. Moje historické vázání se vytrhlo a zůstalo mi na noze. Naštěstí to byl kousek, dalo se to dojít a Michal to i bez problémů opravil (už měl zkušenosti, minulý rok se mi skoro to samé stalo na druhé lyži). To mě přesvědčilo o tom, že potřebuji nové lyže. Na chatě jsme se opět chopili lopat, házeli cestičky, záchody a ostatní mezitím topili, aby se dalo večer přežít. Prvních pár dní, než se chatka vytopí, bývá vevnitř celkem zima. Nebudu si vymýšlet, až po tento okamžik jsem si vzpomínal celkem jasně, teď už mi to ale začíná splývat a tak to vezmu trochu obecněji. V prvních dnech se rozhodlo, kdo s kým bude mít službu. Postupným kámennůžkopapírovaním jsme se pěkně rozházeli do dvojic kluk-holka a bylo jasné, s kým tento (nad jiné těžší) den budeme vařit. Už jsem myslel, že budu muset celý první den přeskočit. Hodně jsem se zapotil, abych si vzpomněl co se dělo. Měl jsem si psát deník jako Bětka – její hieroglyfy nám poskytly zábavu na mnoho večerů, navíc si deníček psala do starého školního sešitu, do kterého kdysi psala diktáty. Takže jsme se snažili dešifrovat i je. První den nás čekala jen krátká zahřívačka. Na vrchol Jizery, dolu na Štolpišskou a hurá na Knajpu. Tam už měla čekat Sváťa. Teď se rozepíši o tom, co zůstalo všem v paměti asi stoprocentně. Jendu, řečeného Náčelníka, chytly už první den záda a tak s námi raději na první výlet nejel. Dobře udělal. Druhý den to bylo totiž ještě horší. Záda si rozhodil už asi před dvěma týdny, když něco dělal na stromě. Teď se mu to podstatně zhoršilo, záda nikdy nejsou příjemná a když jsme viděli, jak při každém pohybu zatíná zuby, aby neřval moc nahlas, byli jsme z toho všichni trochu nervózní. Druhý den už to vzdal a přivolal horskou službu. Tak nastala velká akce přemísťování Jendy. Trochu jsme se obávali, jak nás horská najde, ale naštěstí to tu asi znali a dostali se k nám v pořádku. Přijelo jich tuším jedenáct, nejsem si už úplně jistý, malý šéf to tam organizoval, všichni kolem Jendy skákali a my jenom pozorovali jak jim to jde. Za chvíli už byli zpátky na lyžích a Jenda v sáních. Jak to pokračovalo jsme se dozvěděli až za pár dní, když jsme jeli nakoupit do JD1. Jendu převezli až do nemocnice. Kus cesty urazil v sáních za skútrem, část v sanitce. V nemocnici ho ale moc s radostí nevítali. Jakási mladá doktorka totiž nemytého smradlavého chlapa správně neocenila a po tom co ho různě natahovala a protahovala, prohlásila, že mu nic není a poslala ho domů. Mimochodem bylo okolo půlnoci. Jenda, který těžko mohl vstát z postele (po prvním pokusu, se jim tam prý složil), byl prohlášen za simulanta a sanitka ho odvezla do Josefova Dolu. Ta ale řetězy neměla a nahoru nevyjela. Co naplat, museli Honzu vyložit dole pod kopcem, ať si to dojde. Obut v takových těch pěnových pantoflích, co už dlouhou dobu letí, batoh vláčejíc za sebou se nějak dobelhal s pomocí staré paní až nahoru. Díky oblbovačkám, které do něj napíchali, se to dalo přežít. To, že ho to vyšlo na 90 kaček snad ani nebudu připomínat. My si museli nahoře v horách poradit sami. Dostali jsme za úkol chatu pořádně vybydlet – dojíst co se dá. A k naší smůle tam kromě vína a kávy byla snad jen čočka a fazole. Náš jídelníček se tak skládal z polívky pocházející z těchto surovin (+ nějaké ty vločky), čočky s historickým lunchmeatem, čočkové polívky a možná ještě jedněch fazolí. Kam jsme přesně vyráželi během dalších dnů už si nepamatuji. Jeden den jsme dokonce nevyrazili nikam, což se snad v historii Tchoříků ještě nestalo. Hráli jsme šílenou námořní bitvu na týmy, která zůstala nedohraná, protože už na to nikdo neměl nervy – bylo to šíleně zdlouhavý. Raději jsme to převedli do reálu a dali boj o hrnečky. Každý tým si zakopal někde venku hrneček a cílem bylo ukrást soupeřův. Jednoduché, ale v takové mase sněhu to nabíralo nový rozměr. Velkým problémem byl večerní program. Na kytaru se nikomu hrát nechtělo, hry jsme připravené žádné neměli a já své hádanky pozapomněl. Hodně jsme improvizovali a nakonec vymysleli celkem solidní hry, kterými jsme se dokázali každý večer zabavit. Nejoblíbenější hrou se stala jednoznačně hra „na vraha“. Hra podobná „Městečku Palermu“ s trochu větší akcí a dedukcí. V původním plánu byla návštěva Polska a přespání za hranicemi naší vlasti. Ale na to jednak nebylo počasí - celou dobu sněžilo a tak ani cesty pořádně projeté nebyly, rolby začaly jezdit ke konci našeho pobytu. Do Polska jsme se nakonec ale přece jen dostali. A to při naší krásné jízdě za žranicí. Ten den začal jako vždy jindy rozcvičkou a proběhnutím ve sněhu. Pak vydatnou snídaní, řekněte sami – normální člověk si pět krajíců chleba k snídani nedává. Pak jsme se došoupali až do vesničky Jizerky ("Tady jsou lidi fakt hrozně originální…" prohlásila Jáňa a my jsme jen přikyvovali, "Jizera, Jizerka…"). Tam jsme obsadili jednu hospodu, jako všechny ostatní se jmenovala "Panský dvůr" (zase ta originalita). Po naší luštěninové ozdravné kúře jsme si konečně dali dobré jídlo. Také jsme tam obsadili záchody – takový luxus, splachovací záchod, jsme si nemohli nechat ujít. Není nic nepříjemnějšího než vykonávat potřebu s holým zadkem ve vánici. Popošli jsme asi tři kilometry a byli jsme v Polsku. A v další hospodě. Tentokrát na racozích. Mělo to být něco jako lívance, mnohem blíž to ale mělo k vdolkům. S borůvkovou marmeládou a smetanou. Smacznego! Přes všechny nedostatky polského pohostinství jsme si pochutnali. Však jsme taky byli zvyklí na hodně. Večer na chatě už jsme měli hlad jenom Michal, Kyšák a já a tak jsme se dorazili pytlíkem těstovin, společně s ostatními si připili vínem, které měl kdosi dostat k Vánocům a začali plánovat Velikonoce… Zkratka pro Josefův Důl ↩

Čas načtení: 2020-08-16 09:14:22

Bakewell tart: mandlový koláč s marmeládou

Autor článku: Jana Bakewell tart je stejně jako třeba Victoria sponge nebo lemon drizzle cake tradičním britským moučníkem, který zná každý. Jeho název je odvozen od města Bakewell v hrabství Derbyshire, odkud patrně pochází. Bakewell tart je koláč, který se skládá z korpusu z lineckého těsta potřeného džemem, plněného mandlovou náplní a posypaného krájenými mandlemi. Takže pokud máte [...] Příspěvek Bakewell tart: mandlový koláč s marmeládou pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2024-04-08 11:52:18

Mečoun a Ústřice v PRU58

Gastronomická show v PRU58 se blíží. Již 16.4.2024 od 18:00 se restaurace promění v divadlo, kde na pódiu vystoupí v hlavní roli mečoun, který se bude na místě porcovat. Spoluúčinkujícími není nikdo jiný než světově oblíbené ústřice. Večer začne amuse bouche v podobě lososové krokety s avokádem a mangem, či ananasu s čili marmeládou, kešu,

Čas načtení: 2024-04-17 16:34:28

Meghan se po roce příprav své firmy vytasila s jahodovým džemem. Stala se terčem posměchu, lidé přišli i na velkou chybu

Meghan Markle do světa konečně vypustila první produkt své firmy. A to způsobem, který je už i u nás hodně známý. Snímky s její marmeládou sdíleli na sociálních sítích ti, kterým vévodkyně poslala dárkový košík. Reakce potenciálních zákazníků ale zatím nejsou nijak závratné.

Čas načtení: 2024-04-28 12:07:00

Omeletky: „Vyhrála jsem filmový festival, ale nevešla se do auta.“ Omeletky Haliny Pawlowské o váze

Téma Omeletek je váha. Zdál se mi sen, ve kterém jsem vyhrála filmový festival. Ve vozítku vysokém asi půl metru seděl Marek Eben. Hlesla jsem: „Já se do toho nevejdu!” Marek zasakroval a začal auto nafukovat. Pak jsem se probudila, dala jsem si toastový chleba s máslem a marmeládou. V Omeletkách uslyšíte povídku Jiřího Čutky Doba pilulková. Na udržování postavy se Halina Pawlowská zeptá herce Vaška Šandy. Přečte povídku Hustá bába a prozradí recept na penne s cuketou.

Čas načtení: 2024-07-08 11:45:00

Polská poptávka po zlatu je vysoká. Roste i kvůli obavám z bezpečnosti

Jakmile udeřila koronavirová pandemie, tvořily se před obchody se zlatem v Polsku dlouhé fronty. Pak přišla ruská invaze na Ukrajinu, která v sousední zemi vyvolala další shon po žlutém kovu. Vedoucí varšavského obchodu se zlatými pruty a mincemi z produkce Polské mincovny Piotr Kozik vzpomíná, jak připadl den ruské invaze, 24. únor 2022, na takzvaný Tučný čtvrtek, kdy Poláci jedí koblihy plněné marmeládou.

Čas načtení: 2024-08-28 09:33:33

Narodil jsem se v roce 1956: Takto jsem žil v době socialismu

Vzpomínky na jednoduché a chutné jídlo Narodil jsem se v roce 1956 a prožil jsem dlouhé období socialismu. První, co si pamatuji, je vůně čerstvě upečeného bílého chleba, který jsme kupovali v obchodech. K tomu byly krabičky s máslem a marmeládou, ale nejraději jsem měl kombinaci sýra s plátky šípkové marmelády. Tenkrát byla marmeláda hustá […]

Čas načtení: 2024-10-31 08:43:03

Strašidelné mandlové sušenky na Halloween: Chutné a snadné na přípravu

Připravte si na Halloween křupavé máslové mandlové sušenky s tématem „čarodějnických prstů“. Tato sladká pochoutka se může zdát nevinná, ale když je ozdobíte marmeládou a mandlemi, stane se z ní dokonale strašidelný halloweenský dezert. Jak na strašidelné sušenky? Stačí pár ingrediencí Pro rychlé halloweenské občerstvení můžete buď sáhnout po jednoduchých receptech, které připravíte během dvou […]

Čas načtení: 2024-11-03 07:23:31

Proč to okurce ladí se zmrzlinou? 6 nevšedních chuťových kombinací!

Chleba s máslem, palačinky s marmeládou, párek s hořčicí. Některé potraviny k sobě zkrátka patří a odjakživa je jíme dohromady… Pak jsou tu i kombinace poněkud zvláštní, kterým to ovšem ladí úplně stejně! Čím to je? Máme pro vás vysvětlení! 1/ Dva umí víc než jeden! PLÍSŇOVÝ SÝR a ANANAS Jeden krásně voní, druhý zapáchá.

Čas načtení: 2024-12-04 14:49:53

Evropská „snídaňová směrnice“ umožní nazývat džem marmeládou

Od poloviny příštího roku půjde nazývat džem marmeládou a uchovat vejce až při 24 stupních. Změnu umožňuje takzvaná evropská snídaňová směrnice, kterou ministerstvo zemědělství začlení do národních předpisů přes balíček vyhlášek o potravinách. Mezi vyhláškami je i nová povinnost uvádět u směsi medů na etiketě všechny země původu.