Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-11-11 10:55:10

Made in Prague 2020: Hurá na medvědy

Autor článku: Jana České centrum Londýn vás zve ke sledování veselých příběhů dvou roztomilých a věčně hladových medvědů Nedvěda a Mišky, dvou hlavních hrdinů animovaného filmu Mlsné medvědí příběhy. Od 14. do 17. listopadu budou film moci diváci ve Spojeném království exkluzivně shlédnout na VOD stránkách Českého centra. Děti se mohou také 15. listopadu zapojit do výtvarného online [...] Příspěvek Made in Prague 2020: Hurá na medvědy pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2020-11-11 10:55:10

Made in Prague 2020: Hurá na medvědy

Autor článku: Jana České centrum Londýn vás zve ke sledování veselých příběhů dvou roztomilých a věčně hladových medvědů Nedvěda a Mišky, dvou hlavních hrdinů animovaného filmu Mlsné medvědí příběhy. Od 14. do 17. listopadu budou film moci diváci ve Spojeném království exkluzivně shlédnout na VOD stránkách Českého centra. Děti se mohou také 15. listopadu zapojit do výtvarného online [...] Příspěvek Made in Prague 2020: Hurá na medvědy pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2020-01-05 16:27:46

Imaginární zoologie Jana Lukavce ukazuje reálná zvířata v dějinách literatury

Imaginární zoologie Jana Lukavce je – snad i navzdory titulu – literárněvědnou a zároveň obecně kulturní historií zvířat zcela reálných. A protože je autor vědec, pozoruje jejich funkci v celé přehršli knih nejrozmanitějších žánrů, méně ve filmech. Analyzované přitom vcelku umně konfrontuje s regulérními znalostmi přírodovědců té které doby a v šestnácti kapitolách s ním zaujatě projdeme mnoha literárními odkazy. Úvodem si ovšem prohlédneme i celou milovanou pražskou zoo, jednu z nejhezčích zahrad na světě, a samo sebou i tohle provedeme skrze její obrazy v literatuře a knihách. Spolu s uměleckými motivy zkoumá autor postupně mravence (ty především na podkladě práce Petra Hampla O mravencích a lidech), netopýry, vrány, krkavce, lišky, vlky, psy, kočky, prasata, koně, medvědy, opice, delfíny i velryby. Vždy bude, to je pravda, někomu nutně nějaký odkaz chybět – a v případě takovýchto prací to jinak není ani možné. A hle, Lukavec například vůbec nezohlednil pohádku Lumíra Čivrného Jak zvířata zavřela lidi do klece. Ale nelze do jedné knihy shromáždit všechno. Ale podívejme se mezi stránky i konkrétněji. V románu Lilith George MacDonalda (1834–1905) vykonává havran s klidem povolání knihovníka, což je zřejmě metaforou, a současně je průvodcem právě zesnulých. Teoriemi Carla Gustava Junga je pro změnu inspirován vlk Hermanna Hesse, kterým se částečně cítí být jeho hrdina Harry Haller v románu Stepní vlk (1927). Nu, a co vlci Kiplingovi? Co Londonovi věrní tažní psi? Bílý tesák. A nechybí ani legendární český Punťa, výtvarně ztvárněný René Klapačem. Analogii v životě lidí a lišek viděl Seton a ještě daleko zřetelněji náš Těsnohlídek. V oddíle Z člověka v lišku a zase zpět analyzuje Lukavec i známou literární diádu Dáma v lišku (David Garnett) – Sylva (Vercors). Nedávno ji zohlednil i český spisovatel Jiří Kratochvil. A přírodovědec Buffon (1707–1788) přičítal – oproti tomu – polidšťující rysy medvědům k tíži. „Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem podtrhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům,“ mínil – a snad měl i pravdu. Tyto solitérní šelmy se nedomluví ani vnitrodruhově, natož s člověkem, jejich krocení v cirkusech je nebezpečné a je tak trochu překvapivé, nakolik ušlechtile je – s Gerstäckerovou výjimkou – líčí už zmíněný Seton, Faulkner (sic), Curwood či Charles Roberts (1860–1943), ten v novele V srdci pralesa. Lukavec prózu tohoto kanadského autora charakterizuje následovně: „Zvířecí samice Kroof v ní přichází o svoje mládě a přimyká se k mladé dívce. Medvědice děvčátko chrání před nástrahami pralesa a ono naopak přivádí zvíře stále blíže ke svému a matčinu lidskému příbytku. Statná samice je dívce oddána vášnivěji než vlastnímu dítěti. Když ale dítě dospěje a zvíře smrtelně ohrozí muže, který si ji vyvolil, mladá žena medvědici s velkým sebezapřením zastřelí.“ Antropomorfizované medvědy přivedl na literární scénu rovněž fenomenální Philip Pullman, autor Zlatého kompasu, ale není zapomenut dokonce ani Menzelův Míša Kulička. V knize nechybí dokonce ani netopýří Batman, ba ani prasátko Babe (z pera literáta Dicka Kinga-Smithe), a dokonce dojde na Jahelkovu prasečí píseň Balada o strašlivém úderu šilhavého řezníka Josky. Ani Havlova hra Prase, ani Prase Dahlovo není opomenuto a my jenom zaváháme, zda autor neměl zohlednit i lidožravé čuníky Harrisova Hannibala. I kdyby ne, trochu zde chybí Farma zvířat. A opice „z Korálové ulice“? Je zkoumána v jediném tyglíku s Tarzanem a King Kongem, ale taky jako hrdinka Vercorsových Nepřirozených zvířat. Pouze na (příliš exkluzivní) Planetu opic Pierra Boulea v tomto případě nezbyl prostor. A vorvani? Delfíni? Velryby? Mimo Barona Prášila je tu spatříme i v podobě Mocha Dicka, ba dojde na reflexi filmu Orca zabiják. Nedůsledně, ale přesto Jan Lukavec dodržuje v kapitolách jistou chronologii, a tak třeba u koček začíná výklad už ve starém Egyptě, aby pokračoval třeba i Montaignovým postřehem „když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní“ a končil u citací z Terry Pratchetta. Nechybí Quijotův boj s kočkami, ba ani lev Aslan z Letopisů Narnie. Ani Poeův Černý kocour, ani Haškova Povídka o kočce, ani Kiplingova Kočka, která chodí sama, ani umručený kocour Trnkovy Zahrady. Jen ta interpretace Hoffmannových Životních názorů kocoura Moura není, pravda, jednoznačná. I když se podobné kumulace motivů mohou někomu zdát až mechanické, autor dochází k tak zajímavým odhalením, souvislostem, objevům a postřehům, že si u mnohých kapitol nelze nevysnít, že se pod jeho perem jednou stanou celou samostatnou knihou. Třeba právě kočičí. Lukavcův přístup k problematice je po celý čas konkrétně textový a méně teoretický, ale právě tak se to nejlépe vyplatí. A nejen čtenářsky. Zvláště to pak vynikne v kapitolách jako Z člověka v žábu či brouky (a někdy i zpět), kde se nám dostane pohledu na podstatné momenty díla Franze Kafky. I na zvířecí já v každém, jak je metamorfovali například Stevenson, Jekyll a Hyde. Mnohé z Lukavcových postřehů zpochybňují dichotomie zvíře – člověk, příroda – kultura. Antropocentrický pohled na život a vesmír nikdy nebyl namístě, i vítejme tuto stránku těchto půvabných kulturních dějin. Není radno vydělovat se jako lidé z říše živočišné přespříliš.   Absolvent FF UK Jan Lukavec (*1977 v Praze) pracuje v Národní knihovně, píše recenze pro časopis iLiteratura.cz (kde je zároveň redaktorem), publikuje v tisku a časopisech, je spoluautorem Slovníku novější literární teorie (2012), napsal knihu o Gilbertu Keith Chestertonovi Fanatik, prorok, či klaun? (2008) a po ní publikace Zneklidňující svět zrcadel (2010), Od českého Tokia k exotické Praze (2013) a Bytosti na pomezí (2016). A právě poslední z nich, která ovšem operuje spíše se zvířaty z mytologie, bezprostředně souvisí s jeho poslední knihou.   Jan Lukavec: Imaginární zoologie. Odborně recenzovali Petr Kopecký a Michal Sýkora. Pulchra. Praha 2019. 288 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-02 18:08:00

Konec medvědů na hradech a zámcích. Podle památkářů zvířata trpí

Národní památkový ústav (NPÚ) se zavázal, že přibližně do roku 2030 odstěhuje medvědy ze státních hradů a zámků. Medvědária podle památkářů nevyhovují současným normám. Medvědy proto přesunou do přírodních rezervací po Evropě.

Čas načtení: 2024-07-02 19:28:50

Bitcoin připravuje past na medvědy

Cena bitcoinu se obchoduje pod hodnotou klesající trendové čáry s tím, že v nedávné minulosti došlo k učebnicovým odrazům od její hodnoty a následnému cenovému poklesu. Pokud by se trhu podařilo prorazit trendovou čáru a navíc i nejbližší swingové maximum na hodnotě 64 000 USD, mohl by se bitcoin dostat do růstového trendu a atakovat […] Originální článek Bitcoin připravuje past na medvědy pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-11-16 16:41:00

Metropole ledních medvědů vydělává miliony, soužití s predátory má v DNA

V odlehlém kanadském městečku Churchill, ležícím na výběžku pevniny u Hudsonova zálivu, se lidé každodenně setkávají s jedním z největších predátorů světa – ledními medvědy. Seržant Ian Van Nest, pracovník ochrany přírody provincie Manitoba, je jedním z těch, kdo dohlíží na bezpečnost místních i turistů. Lidé si soužití s medvědy pochvalují.

Čas načtení: 2025-01-14 16:53:59

V pražské zoo se začne stavět pavilon pro lední medvědy. Cenu srazil velký zájem firem o stavbu

Chov ledních medvědů v pražské zoo má dlouhou tradici a může se pyšnit několika úspěchy. Pokud by se nepostavil nový pavilon patrně by ze zoo zmizeli. Článek V pražské zoo se začne stavět pavilon pro lední medvědy. Cenu srazil velký zájem firem o stavbu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-17 17:00:00

Medvědi vrací úder. Kdysi je ve Španělsku téměř vyhubili, teď terorizují vesnice

Populace medvěda hnědého žijícího na Pyrenejském poloostrově byla kdysi téměř vyhubena. Nyní se ale zotavila natolik, že medvědi začali ohrožovat obyvatele vesniček na severu Španělska. Regionální vláda Kastilie a Leónu proto vytvořila hlídky lesníků, kteří mají medvědy z obydlených oblastí zahánět, napsal zpravodajský server The New York Post.

Čas načtení: 2024-02-17 17:19:21

Medvědi vrací úder. Kdysi je ve Španělsku téměř vyhubili, teď terorizují vesnice

Populace medvěda hnědého žijícího na Pyrenejském poloostrově byla kdysi téměř vyhubena. Nyní se ale zotavila natolik, že medvědi začali ohrožovat obyvatele vesniček na severu Španělska. Regionální vláda Kastilie a Leónu proto vytvořila hlídky lesníků, kteří mají medvědy z obydlených oblastí zahánět, napsal zpravodajský server The New York Post.

Čas načtení: 2013-10-02 00:00:00

Poznámky ze země sluncem spálené

Po roce znovu na Slovensko. A to by bylo tak všechno, co se s loňskem shodovalo. Tehdy jsme jeli v autíčku Kočerů, letos sami vlakem. Změnilo se i složení - kromě ostřílených pardálů Kuby, Kláry a Ondry vyrazila na Campfest ještě Bětka S., Markéta V., Jéňa P. a Kája K. Walk off the Earth Ukulele Cesta začala být zajímavá hned kus za Berounem. Vlak zde kohosi srazil a my čekali, až to páni policisté vyřeší a vlaky znovu začnou jezdit. Čekali jsme a čekali. I ukulele jsme vytáhli, abychom se moc nenudili, a přemýšleli, jak to uděláme s navazujícími spoji. Začalo se totiž ukazovat, že je nestíháme. Ze slibovaných dvaceti minut se stala půlhodinka, z půlhodinky hodinka a nakonec bylo zpoždění rovných sto minut. Od průvodčího jsme dostali potvrzení o zpoždění a truchlili nad svými koupenými místenkami. Cesta byla dlouhá Co se dalo dělat, nastoupili jsme do dalšího vlaku, našli pár volných míst a se svými krosnami se do vagónu vtěsnali. Průvodčí na nás koukali překvapeně, ale byli rozumní a rychle pochopili, že to opravdu není naše vina - to že jedeme špatným vlakem. Dále už cesta probíhala poklidně až do Žiliny, kde jsme z vlaku vyskočili, abychom učinili jeden z posledních přestupů - a můj úplně poslední. Opouštěl jsem zbytek výpravy o něco dřív, v Ružomberoku, abych se vydal přímo do kopců Velké Fatry. Campfest mne letos dostatečně nenalákal a tak jsme si řekl, že radši projdu další kus světa, ve kterém jsem ještě nebyl. A tak vám ani nemohu vyprávět, jak se letošní Campfest povedl. Prý tam bylo zase o něco víc lidí a nahluchlí zvukaři to z reprobeden pouštěli zase o něco víc nahlas. Velká Fatra Já hodil civilizaci za hlavu a svižně stoupal po červené pryč z města. Moc jsem nekoukal na mapu a říkal si, že červená je vždycky nejlepší. Když jsem za chvíli hekal do opravdu prudkého stoupáku, začal jsem si říkat, jestli by se mi po té modré, co vede o trochu níž pěkně po vrstevnici, nešlo lépe. Velká Fatra poprvé… Vylezl jsem na kopec Velká skála a po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že to v příštím sedle zkusím. Dostat se z hřebenu dolů pod kopec prudkým srázem bylo trošku o ústa, ale z výsledku jsem byl potěšen - modrá byla krásná lesní pěšinka, vedoucí velmi zvolna do kopce. Šlo se krásně. Žádné hekání jako předtím. Z Hrabovského potoka jsem doplnil vodu a za chvíli už stoupal pod vlekem na horu Malinné (1.209). Zrovna zapadalo slunce a vůbec bylo pěkně. Pak ale začal les a v něm šero a já přemýšlel nad tím, kam hlavu složit. Zaneprázdněn uvažováním jsem přestal dávat pozor na cestu a zakrátko už bloudil po lesích. Podařilo se mi to totiž záhadným způsobem sejít z modré a kdyby to dolů k Čutkovskému potoku nebyl takový krpál, asi bych slezl až tam. …a podruhé Když jsem se zase našel, neměl jsem moc chuť pokračovat dlouho dál a tak jsem u laviček v sedle pod Vtáčnikom rozbil tábor. Trochu mne překvapilo, že zanedlouho po cestě, která sedlem vedla, projelo auto. Houby divočina. Další den jsem vyrazil poměrně brzy, což se později ukázalo jako dobré rozhodnutí. Byl jsem na suchu a pramen pod Vtáčníkom se mi nalézt nepodařilo. I po ránu bylo docela teplo, ale cesta vedla povětšinou lesy a tak voda ani tolik nescházela. Nabral jsem ji až v potoku před Smrekovicou. Po druhé snídani jsem pokračoval dále po zelené směrem k Rakytovu (1.567). Výšlap nahoru mi dal docela zabrat, ale stál za to. A pak zas dál až ke Grúňu, kde se mi podařilo z pěkného pramene doplnit vodu. Šlo se dobře. Lidí jsem potkával málo, zvláště ve srovnání s Tatrami, kde jich byly mraky. Dokonce tak málo, že jsem v salaši Mandolína spal sám. Trochu zvláštní pocit. Zase jsem byl bez vody. Pramen jsem nenašel, vracet se mi nechtělo a tak jsem snídani zapil posledními doušky vody a vydal se po červené dál. Od Ostredoku (1.592) začalo lidí přibývat a kolem Križné (1.574) už to byla hotová dálnice. Já se vydal směrem ke Králově studni, kde jsem doufal, že nějakou vodu najdu. Byla tam. Sice ubohý čůrek, který ani náhodou velká plechová koryta zaplnit nedokázal, ale alespoň něco. Naplnil jsem, co jsem mohl a pustil se zpátky. V tom horku, které panovalo, se voda opravdu hodila. Připadal jsem si trochu jako továrna na sůl. Plánoval jsem, že přespím pod Repišťom, ale z údajné chaty zbyla jenom střecha a tak jsem pokračoval dál. Cesta už zase vedla většinou lesy a tak se horko dalo vydržet. To byl ale asi jediný pozitivní bod, protože jinak bylo putování utrpením. Cesta vedla nahoru dolu a znovu a zas a když už jsem šplhal asi na pátý kopec, abych z něj zase slezl, měl jsem toho docela dost. Navíc se mi v hlavě bez ustání honil Ježíšek od Nohavici. Na Motyčské hole (1.292) jsem se utábořil, uvařil polévku a kochal se hvězdami. Další den byl zase horký, ale naštěstí už mne nečekala žádná velká štreka. Potřeboval jsem jenom dojít do Donoval, kam odpoledne měl přijet zbytek bandy a odkud jsme měli vyrazit do Tater. Seběhl jsem ze Zvolenu (1.403) a u potoka, který tekl přes cestu se umyl. Bylo úžasné ze sebe smýt všechnu tu sůl a prach. V Donovalech jsem se usídlil před kostelem, kde jsem poslouchal katolické chorály a kontroloval Facebook na zdejší veřejné wifi. Do kostela se seběhly snad celé Donovaly. Stálo se i venku. Pro Čecha trochu neobvyklý jev. Nízké Tatry Připraveni vyrazit, Donovaly Odpoledne zbytek skutečně dorazil. Kuba s úpalem. Po občerstvení zmrzlinou jsem vyrazili směr Nízké Tatry. Největší horka už naštěstí byla pryč a cesta zase vedla chvíli lesem. V dobré náladě jsme vyběhli na Kozí chrbát a zase z něj sběhli, abychom se utábořili v Hiadelském sedle. Kuba sice na Kozí chrbát vzpomíná nerad, ale to bylo dáno spíš jeho současným stavem než čímkoli jiným. Výhled na Kozí Chrbát V útulně v sedle bylo lidí tak akorát. Spalo se nahoře i dole. V prostřed noci přišla pěkná bouřka a průtrž mračen a ti, co spali dole, strávili noc zabalení v pláštěnkách. U nás nahoře tu a tam kapalo, ale jinak se vyspat dalo. Ráno bylo příjemně. Vlahý vzduch po dešti se krásně vdechoval a tak i stoupání na Prašivou (1.652), Malou (1.720) a Velkou Chochuli (1.753) bylo snesitelné. Kuba už se z úpalu oklepal a do kopců běhal jako první, my ostatní supěli za ním. Kocháme se pohledem na krajinu před Velkou Chochulou Vzduch se ale ohříval víc a víc a za pár hodin už bylo utrpení jít pod žhavým srpnovým sluncem. Užívali jsme si každý stín, na který jsme narazili. A že jich moc nebylo. Kuba vychutnává odpočinek ve stínu Na útulňu pod Chabencom jsme dorazili v rozumném čase. Umyli se, uvařili večeři, zahráli pár kol kenta a anonyma a chystali se jít spát. Ne však chatár, který s pár hosty popíjel a pouštěl si muziku na plný pecky. Já, poučen z cesty do Skotska, jsem nasadil špunty a za chvíli už spal. Co se v tu noc dělo, znám jenom z vyprávění. Holkám neudělalo dobře ostré horké sluníčko a skončily s podobným úpalem, jako Kuba před nimi. A tak střídavě vybíhaly z chaty, úpěly a zbavovaly se večeře. A do toho chatár se svojí muzikou. Když už toho na Bětku bylo moc, vzbudila ho, protože mezitím usnul na stole a poprosila, jestli by nemohl ten kravál vypnout. On na to, že jestli se jí to nelíbí, ať se sbalí a vypadne. To se jí pochopitelně nechtělo a tak radši zalezla do spacáku a snažila se noc nějak přežít. Kdesi v Tatrách Ráno vypadaly obě holky dost zbědovaně. Chatár už vystřízlivěl a opřekot se omlouval a dával rady, co máme dělat. Nakonec nám vrátil i část peněz a kdybychom chtěli, asi by nám vrátil i mnohem víc. Podle plánu jsme měli před sebou pořádnou štreku. Chtěli jsme totiž dojít až na Ramžu - platit za ubytování na Chopoku nebo na Štefáničce se nám nechtělo. Teď byly naše představy ohroženy a my připraveni k sestupu do údolí, pokud by to dál nešlo. Ochočení kamzíci kus za Chabencom Vyrazili jsme. Ne úplně brzo, ale také ne úplně pozdě. Horko už docela bylo a při výstupu na Chabenec (1.955) jsme se pořádně zapotili. S vidinou lanovky na Chopoku v dáli jsme ukrájeli ze zbývající cesty. Za Polanou (1.890), kterou jsme raději obešli zespoda, začala pravá horská dálnice. Míjeli jsme davy turistů, které sem vyvezla lanovka, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Možná i proto jsme skoro běželi, abychom to měli rychle za sebou. Výhled při cestě Výhled na Děreše Na Chopoku (2.000) jsme dali delší pauzu na odpočinek. Já si odlovil kešku, Kuba vyběhl na vrchol a holky usnuly. Ďumbier jsme z časových důvodů oželeli, i když nám to bylo trochu líto. Na druhou stranu jsme mohli o to déle posedět před Štefáničkou u sklenice kofoly, kterou jsme koupili za vrácené peníze z Ďurkové. Vyčerpaná Bětka odpočívá u Štefáničky Holky už se trochu oklepaly a tak se pokračovalo ve veselé náladě. I přes to horko. Polovinu těl už jsme měli dokonale spálenou. Do Čertovici jsme dorazili k večeru a řekli jsme, že už to na tu Ramžu přece jenom dojdeme. Do osmi tam budem! Krajina před sestupem do Čertovici Do osmi jsme tam nebyli. Ale opravdu jsme tam dorazili. S krásnými třiceti kilometry horským terénem v nohách. Další přespávající v útulně jen kroutili hlavami. Na Ramže bylo plno. Na holky zbyly poslední dvě volná místa a my s Kubou spolu s půltuctem dalších horalů spali venku. Noc byla poklidná a ráno jsme nikam nechvátali - slíbili jsme si zasloužený odpočinek. Holky se z útulni vybelhaly, teprve když poslední skupina odešla. Snídaně na Ramže V klidu jsme posnídali a před polednem se vydali za dalším dobrodružstvím. Bylo vedro. Vzduch se ani nehnul a my se prodírali přes prales popadaných stromů a větví, abychom vylezli na Homolku. Pot z nás tekl proudem Pekelně nás pálily spálené půlky těla a když jsme se museli prodírat ostrými větvemi kleče, jeden by bolestí brečel. Seběhli jsme do sedla Priehyba, kde jsme dohonili skupinu, která z Ramži vycházela před námi. Obsadili jsme břehy potoka, který v oněch místech teče. I tekoucí voda se nám zdála býti dost teplá, ale i tak bylo příjemné zase smýt pot, prach a sůl z těl. Osvěženi jsme vyběhli na Velkou Vápenicu v rekordním čase a za zpěvu "Oh, Freedom" jsme dorazili až k útulně Andrejcová. Západ slunce u Andrejcové Ani nás nepřekvapilo, že bylo zase plno. Naštěstí to nevypadalo, že se něco přižene a i kdyby, dovnitř bychom se taky nějak vešli. Uvařili jsme si polévku, pojedli kaši a s plnými břichy a hvězdnou oblohou nad hlavou šli spát. Dovnitř jsme se se nevešli Ráno jsme zase nikam nechvátali a zase vyráželi jako poslední. Horko bylo pořád, ale už ne takové, jako dny před tím. Výstup na Královu Holu jsme si užívali. Netrvalo dlouho a už jsme sbíhali dolů směrem na Pusté Pole. U chalupy Pod Košariskom jsme se brzy odpoledne utábořili, máchali se v potoce a dojídali zásoby. Taky jsme odháněli medvědy naším brnkáním na ukulele. Zasloužený odpočinek na Králově Hole Následující den jsme se s menšími obtížemi dostali do Popradu. Autobusová zastávka v Pustých Polích je dosti svérázná, ale i tak se nám autobus zastavit podařilo. Slasti přírodní koupele Jak bývá naším zvykem, naše cesty ve městě směřovaly nejdříve do obchodu. Na plánovaný průzkum Popradu nedošlo, protože se přihnala bouřka s lijákem, který vydržel celé odpoledne. A pak hurá domů. Trochu nás překvapilo, že musíme ve studentovi platit za zavazadla. Cesta byla poklidná a v ranních hodinách jsme rozlámaní vylézali na Florenci. Nestačilo? Tak koukněte na video.

Čas načtení: 2008-09-24 00:00:00

Neznámý

Byl jsem tehdy v nejlepších letech. Síly bylo dost na každou práci, člověk mě ještě nebolel, ale stáří se neúprosně blížilo. Život zde, v tvrdých lesích mi přidával na mládí. Líbilo se mi tu, zimy tvrdé, léta krátká. Příroda a člověk nikde. I mně se občas zachtělo mít jiné společníky, než plaché jeleny, medvědy. Každý rok jsem vyrážel do civilizace. Bylo potřeba nakoupit něco jídla, potřebné nářadí, které se za ten rok rozbilo, poptat se co je nového, kdo se s kým oženil a kdo umřel. Každý rok jsem se vydával na cestu. Nechal jsem svůj srub opuštěný v lesích a na kánoi, kterou jsem dostal darem od starého indiána se vydal po Moren River dolů do údolí. Řeka byla rychlá, samá peřej a tak jsem byl rád, když se k večeru zešeřilo a já se unavený po celodenní námaze posadil u plápolajícího ohně. Řeka šuměla, dříví v ohni praskalo a já vytáhl harmoniku, od vláčení po kapsách celou otlučenou a oprýskanou. Člověku který žije sám v přírodě jsou bližší mnohem obyčejnější věci. Jste rádi za každé dobré jídlo, které si uvaříte, jste rádi, když se vám podaří utěsnit škvíru pod prahem a přestane vám táhnout na nohy, jste rádi, když si můžete zahrát v míru na harmoniku, která už je tak stará, že některé tóny vůbec nehrají. Člověk který žije v divočině je ale také mnohem více zvyklý chránit si svůj život a bojovat o něj. Příroda tu bude ať už tu budete nebo ne, a tak s připravenou poslední modlitbou na rtech neváháte uchopit svojí pušku, neváháte bojovat s kýmkoli. I tenkrát jsem se těmi radami nepřestal řídit, a tak jakmile jsem zaslechl z lesa přibližujícího se tvora, vzal jsem do ruky svojí pušku a odstoupil od ohně připraven na cokoli. Jediné koho jsem opravdu nečekal byl člověk. Takových jako já tu bylo v okolí jen pár a ti se nevzdalovali ze svého revíru jen tak nazdařbůh. „Dobrý večer,“ zavolal na mne příchozí. „Dobrej. Co tu chcete?“ odpověděl jsem mu dost příkře na pozdrav. I zvířatům se dá někdy věřit více než lidem a já si toho byl vědom. „Tábořil jsem nedaleko po proudu a všiml jsem si vašeho ohně. Po tak dlouhé době zde jsem si řekl, že bych docela rád viděl člověka.“ Nepřestal jsem být ostražitý, ale k ohni jsem se s ním posadil. Když ho ozářily plameny ohně, mohl jsem si ho konečně prohlédnout. Byl mladší nežli já, možná i o deset let. Nebyl byl vyložený svalovec, ale kdyby bylo třeba asi by se také dokázal chopit práce. Toto vše jsem zaregistroval jen zběžně, to co mě udivilo bylo jeho oblečení. Byl vymóděn jak kdyby šel do gala, alespoň mně se to tenkrát tak zdálo, v takovém oblečení bych nevydržel snad ani minutu. Dodnes nevím, kde se tam tenkrát vzal a jak dlouho byl v kraji, podle mého pozorování ale moc ne. Když přikládal na oheň bral dřevo opatrně, skoro to vypadalo, že se nechce ušpinit. Ruce měl jemné skoro jak ženská. Mezi svými bych se za něj styděl, i přesto jsem ho přibral do lodi – pádlovat po řece není snadná práce a tak jsem byl nakonec rád. Byl to hrozivě nudný společník. Potvrdila se má domněnka, že je měšťák, nezvyklý na pořádný život. Skoro mi přišlo, že na všechno by si našel vzorečky a tabulky. Když mne začal učit, jak mám pádlovat, přemýšlel jsem nad tím, kdy ho vysadím. Večer jsme se zase utábořili a když byl oheň rozdělán, trochu jsme si rozvázali jazyky lokem whisky, kterou jsem sebou vozil skoro stejně často jako harmoniku. Povídali jsme si o ženách, o životě. „Co tu vlastně děláš celé ty měsíce?“ zeptal se mně. „Tady je pořád co na práci. V létě lovíš zvířata, sekáš dříví na zimu, snažíš se obdělávat si svoje skrovné políčko. Někdy chytáš ryby nebo opravuješ chalupu. V zimě máš pak spoustu času na přemýšlení.“ „Co jsi provedl, že se tady schováváš?“ nepřestával klást otázku. Trochu mě překvapil: „Proč bych se tu měl schovávat? Jsem tu dobrovolně a rád.“ Zdálo se, že jsem ho trochu odpovědí zarazil. Z jeho názorů se zdálo, že si o mně myslí možné i nemožné – patrně mě má za blázna. Rozhodl jsem se trochu oživit hovor. „Bydlel jsem v jednom městě necelý rok. Pak jsem utekl, ani výplatu jsem si nevzal.“ usmál jsem se při té vzpomínce. Už se odvážil říct to nahlas, jen to schovával za masku smíchu: „Jste blázen!“ „A co vy? Ředitel velkého podniku na cestách?“ zeptal jsem se s ironií v hlase. Asi ji nepostřehl. „Nějak tak. Vystudoval jsem vysokou školu a založil firmu. Děláme vše co lidi baví a nově také rozjíždíme vývojové oddělení.“ „Á, pán je velký podnikatel. Samozřejmě taháte z lidí velké prachy za nic.“ „Samozřejmě, to je byznys.“ zasmál se. Nevydržel jsem to a odplivl si: „Jsem rád, že žiji tu kde žiji. Neslyším nic o podobných zlodějích a firmách.“ „Lidé to chtějí. Nic jiného jim nedáváme.“ „Ano, za své bláznovství člověk draze platí. Nechtěli by to, kdybyste jim to nenabízeli. Nepotřebovali to. Jen nepatrný zlomek z toho, co si člověk navymýšlel je nám k prospěchu.“ „Ale lidé jsou za to rádi. Lidé dají na požitky.“ „Ano já vím. Znám lidi. Všude tvrdí jak jsou šťastní, děti vyrůstají ve zlatém věku. Každý si užívá života naplno. Ale přitom se lidé rozvádí, raději žijí na hromádce než aby se vzali – co kdyby si to rozmysleli. Děcka nemají otce. Ne protože by umřel. Protože si někde jinde našel hezčí mladší ženskou a jejich máma nového chlapa. Lidé nejsou šťastní, i když se tak tváří.“ „Možná máte pravdu. Kdo ví. Ale přece jen jsou na dnešku dobré věci. Věda dala mnohé – léky, lepší stravu, správné životní styly.“ „Věda dala mnoho. Špatného. Kolik lidí bylo zachráněno novými léky? Souhlasím mnoho. Ale kolik jich zabily války pro peníze. A kolik dala věda krásných nových zbraní, které vám udělají z těla cucky.“ „Jste zpátečník. Lidé se musí bránit proti tomu, kdo jim chce vzít život. Vy byste mne také zastřelil první den, kdybych na vás chtěl útočit. K čemu by pak život byl, kdybychom si nemohli užívat tak, jak si užíváme?“ „Život si nikdy neužijete úplně. Ve stáří se ohlédnete zpět a zjistíte, že to všechno bylo kdysi možná pěkné, pěkné ale k ničemu a začnete se klepat před smrtí. Už nic v životě nestihnete. Pokud budete žít způsobem užít, bude vám život vždy krátký.“ Nechtěl se se mnou více o tom bavit. Zatvářil se uraženě, zavrtěl hlavou a šel spát. Doplul jsem s ním tehdy až dolů do města, kde se naše cesty rozdělily. Víckrát jsem ho v životě neviděl. Asi někde žil sebou naplněný život a možná už zjistil, že toho pořád prožil málo a tak se snaží víc a víc. A já tu pořád žiji ve svém starém srubu. Nikam nechvátám, ale vím, že můj čas se blíží.

Čas načtení: 2020-03-02 06:16:54

Jan Vyčítal zpíval do posledního dechu

V neděli 1. března 2020 zemřel v nedožitých osmasedmdesáti letech zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal. Narodil se za války, 8. března 1942. To znamená, že by za týden, tj. o další neděli, oslavil narozeniny. Ještě jako chlapec pilně smolil westerny, které se v rodině dodnes dochovaly, a třeba ještě vyjdou; ale Jan psal prvořadě z toho důvodu, aby měl co ilustrovat. Vystudoval pak na Střední průmyslové škole bytové tvorby obor propagační grafiky (1960) a počínaje rokem 1961 kreslil pro nejrůznější časopisy. Na tzv. umístěnku nastoupil do ČKD Dukla a roku 1961 absolvoval konkurs, na jehož základě se dostal do výtvarného oddělení Československé televize. Z pouhého tvůrce titulků, jaké dnes už na obrazovce bohužel neuvidíme, se vypracoval na oficiálního výtvarníka, nicméně roku 1974 byl propuštěn a vždycky již poté „fungoval“ pouze „na volné noze“. Honza Vyčítal se už v dětství naučil hrát na kytaru a byl to on, kdo roku 1965 založil The Greenhorns. Již od roku 1967 hráli profesionálně a on zde s vynucenými přestávkami zůstal uměleckým vedoucím i producentem. S nimi či samostatně vydal takřka osmdesát zvukových nosičů, i když některé pod dobou (opět) vynuceným jménem Zelenáči (1972–1989). Dělal také filmy: Kolo, Nový život, seriál do televizního pořadu Pro šťastný návrat a s Milošem Kánským i sérii večerníčků. Objevil se ve filmu Balada pro banditu (1978) a mnoha televizních pořadech, například Honem, než to zapomenu I, II. Zde je – spolu s Ivanem Mládkem – v pátém dílu: Poetiku jeho literární tvorby ovlivnily především dřevní trampské písně, ale taktéž zmíněné už westerny (a to nejen rodokapsové) a Foglarův seriál Rychlé šípy. Vyčítal se stal objevitelem už objevených krás české přírody (zvláště Brd), ale i hovorové češtiny. Jeho kreslený humor je absurdní a stojí často na metaforách, výrazné obraznosti, na hře s jazykem. A stojí šprýmovně, ale současně i důstojně na samém „pomezí publicistiky a literatury,“ jak to kdysi lokalizoval Josef „Kobra“ Kučera. Výtvarně Vyčítal zpočátku mírně napodoboval Adolfa Borna, ale poté se stal zcela svým, takže vtipy ani nemusel podepisovat. Vytvořil legendární postavičku pytláka Říhy a často taky kreslil kocoury, zajíce, psy, medvědy, ufouny, trampy a více i méně zlostné hajné. Humor začal publikovat v Dikobrazu a vystavoval od roku 1970. Sporadicky také maloval oleje. Výtvarně zpracoval obaly mnohých gramofonových desek, když ještě něco takového existovalo, a ilustroval rozličné texty v časopisech, ale i regulérní knihy. Již roku 1964 byly na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku oceněny jeho obrázky k Čapkově Válce s mloky. V letech 1974–1978 byla Honzovi zakázána autorská tvorba ve veškerých médiích a nesměl dokonce publikovat ani onen kreslený humor. Jak už řečeno, byl i propuštěn z Čs. televize. Symbolem jistého návratu se stala jeho písnička Cadillac, která se sice odehrává ve Spojených státech, ale rozkrádání, které líčí, jaksi „pasovalo“ kamsi jinam. „A aniž si kdo toho všim´, pronesl ven rychlostní skříň!“ Po převratu byl Jan Vyčítal místopředsedou České unie karikaturistů. Již počínaje Slepcem (1959) napsal přes čtyři sta písňových textů a vždy vyznával pravidlo, že country stojí na příbězích. Za Oranžový expres si přebral cenu na „2. folk a country festivalu“ (1970). Zlidověly (více i méně) písňové texty a songy jako Červená řeka, Šlapej dál, El Paso, Rovnou, tady rovnou, Řekněte jí, Když náš táta hrál, Blizzard (který napsal společně s Jiřím Grossmannem), Zatracenej život (to je ta písnička, kde zpíváte Jupí, čerte!), Blues folsomské věznice, Blízko Little Big Hornu, To tenkrát v čtyřicátom pátom aj. Roku 2006 koneckonců vydal i působivé CD „T jako textař“. Vyčítal publikoval v Pionýru, Pionýrské stezce, Zápisníku, Květech, už zmíněném Dikobrazu, v Novém dikobrazu, v KUKu, Škrtu, Mladém světě, v Mladé frontě, ve Svobodném slově (například povídku Kosa na kámen, 7. února 1987), v Magazínu Co vás zajímá (například vzpomínku Kouzelníci), v Premiantu, Reportéru, Reflexu, Blesku, Portýru, v Sedmičce zveřejnil roku 1992 vyjímatelný Zpěvníček Jana Vyčítala. Podle klasické novely Dala Stivense volně převyprávěl a nakreslil dvanáctidílný komiks Kamenáč Bill (mj. v časopise Škrt) a zcela původním je kreslený seriál Toulavé kecky Čendíka Pecky (1-12, časopis Pionýr 1987–1988). Texty i s akordy obsahují Vyčítalem vytvořené publikace To tenkrát v čtyřicátom pátom (MARSYAS, Praha 1990), SEMTEX a dalších 15 písniček Honzy Vyčítala… (KOBRA, Praha 1992) či Zpěvník Honzy Vyčítala (LAGUNA, Praha 1995). V naposled zmíněné knize najdete i jeho kreslený humor. Je také spoluautorem knih 100x o láske (Smena, Bratislava 1989), Čaj s příchutí jehličí (REGIA, Praha 1995) či Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu (REGIA, Praha 1998). Posledně jmenovanou knížku sám sestavil, ilustroval a doplnil úvodem. Bez dalších spoluautorů vytvořil a vydal knihy kresleného humoru Salon Honzy Vyčítala (Fortuna, Praha 1970), Kočkové, trempíři a ufouni Honzy Vyčítala (Svět v obrazech, Praha 1991) či Velká kniha vtipu Honzy Vyčítala (Grada Publishing pod značkou COSMOPOLIS, Praha 2019). V posledně zmíněném svazku (má 256 stran) najdete i vtipy méně mravné, ale jak sám Honza Vyčítal prohlásil, kreslit humor toho typu, ve kterém leží na kolejích člověk přejetý vlakem napůl, si nikdy nedovolil. Jan Vyčítal napsal také obsáhlou vzpomínkovou trilogii Greenhorns a Honza Vyčítal (G + W, Cheb 2000–2002), kterou sám ilustroval a jejíž svazky zahrnují také veškeré jeho texty i s akordy. Mapují ovšem jen léta 1960–1974 (1. díl), 1975–2000 (2. díl) a 1992–2002 (3. díl). Na to následovaly ještě osobnější a místy opět i nemravné paměti Co mě nezabije, to mě přizabije (vydal vlastním nákladem, Praha 2003, kniha obsahuje i jeho kreslený humor) a Co mě nezabije, to mě pošílí (opět vlastním nákladem, Praha 2007). Nu, a oba tyto díly se staly základem definitivní knížky vzpomínek Práce všeho druhu (nakladatelství Daranus, Řitka 2008), kterou sám ilustroval, jíž navrhl obálku a kterou doplnil z vlastního archivu fotografií. Tento svazek má 272 stran a není úplně jednoduché jej hodnotit. Autor tu mimo jiné vzpomíná i na přátele Jana „Plivníka“ Jedličku, Víta Hrubína, Marko Čermáka, Karla Vágnera, Michala Hrdého (předčasně bohužel zesnulého autora kresleného humoru), „Karolka“ Klose, Pavla Pecháčka, Jaroslava Štercla, Jiřího Falladu, Josefa Šimka. Současně se neostýchá líčit i některá svá erotická dobrodružství a různé touhy a preference v této oblasti. Nelze tím pádem vyloučit, že na někoho mohou Vyčítalovy paměti působit až lehce vulgárně. Avšak jsou zřejmě upřímné, on byl, jaký byl, a jak se nechal slyšet, veškerá traumata a problémy vždy okamžitě řešil, což bylo někdy nutné dělat právě a jenom prostřednictvím literární tvorby. Jak si vzpomínám, míval ovšem i chvíle, kdy se uzavíral pouze napolo: to potom vyhlásil, na kterém místě u Berounky bude tábořit, a podle všeho tam skutečně čekal, kteří z příznivců se zastaví. Asi největší porevoluční náraz znamenal pro Honzu Vyčítala konflikt z roku 2007 okolo jeho písně propagující protiraketový radar Spojených států, který měl být svého času umístěn v Brdech. Jak si vzpomínám, i můj dobrý kamarád Jaromír „Billíček“ Frič, který je jinak vyznavačem banja, country i Greenhornů, tehdy řekl, že Honza ztratil ponětí o době. Domnívám se, že to ponětí neztratil, pouze nemohl ustoupit ze svých stanovisek. I když jej ledacos hnětlo nebo i bolelo, velmi rychle se dovedl pokaždé otřepat, a ačkoli ztratil schopnost hrát na kytaru, zpíval doslova do posledního dechu. A výborně. Jeho písničky jsem sbíral a jeho ráčkování mi už jako dítěti spíš imponovalo. Opakovaně jsem se setkával s názory, že „neumí kreslit“, a na vysoké škole mě spolužák horlivě ujišťoval, že prý dozajista slyšel, že je Honza pěkný blbec..., ale to je nesmysl. Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 06:00:13

Alejandro Jodorowsky: Kdeže ptáče nejlíp pěje (ukázka z knihy)

Román Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje je považován za vrchol dosavadní prozaické tvorby tohoto polyedrického autora původem z jihoamerického Chile. V sevřené narativní formě se zde díky autorově originální, bájivé fantazii rozvíjí příběhy několika generací autorových sefardských a aškenázkých židovských předků, kteří na své pouti ze středověkého Španělska, přes Itálii, Litvu a Ukrajinu až do Argentiny a Chile počátku dvacátého století procházejí soustavnou řadou bizarních událostí, v nichž se mísí historie, mýtus, šílenství a surrealistická představivost. Vyprávěním defilují zázrační rabíni, šarlatáni, podvodníci, světci, cirkusáci, anarchisté, tanečníci, básníci, policisté, prostitutky, panovníci a politici, celé panoptikum postav pevně propojených vyprávěním, které s obdivuhodnou lehkostí a podmanivým magnetismem mísí evropskou historii s kánony chasidských legend a latinskoamerického magického realismu. Kniha, krom toho, že je výtečným románem, odrážejícím drsné sociální podmínky osidlování Jižní Ameriky, se zároveň snaží být i popisem formativní zkušenosti a konkrétním návodem na to, jak zacházet s rodinnými příběhy a s materiálem genealogického stromu každého čtenáře tak, aby přestaly být pastí stereotypních modelů a prostřednictvím psychomagické transfigurace se staly zdrojem emotivního bohatství a popudem k neustávajícímu vnitřnímu růstu.   Ukázka z knihy: PROLOG „Všechny postavy, všechna místa a všechny události (ačkoliv je občas pozměněno jejich chronologické pořadí) jsou skutečné. Tato skutečnost je však proměňována a vyzdvihována až na úroveň mýtu. Náš genealogický strom představuje z jedné strany past, která omezuje naše myšlení, naše emoce, touhy a materiální stránky života, a z druhé strany je pokladem, který v sobě skrývá převážnou většinu našeho vnitřního bohatství. Tato kniha, krom toho, že je románem, je i prací, která by, pokud bude úspěšná, chtěla posloužit k tomu, aby ji každý čtenář následoval, a tak prostřednictvím odpuštění proměnil svou vlastní rodinnou historii v hrdinskou ságu.“   Alejandro Jodorowsky   I. RODINNÉ KOŘENY MÉHO OTCE   V roce 1903 se moje babička Tereza, matka mého otce, rozhněvala na Boha a taktéž na všechny Židy z Jekatěrinoslavi na Ukrajině, protože v Něho i nadále věřili, navzdory smrtonosné povodni na Dněpru, při které utonul její milovaný syn Josef. Když voda začala zaplavovat chalupu, chlapec vytlačil na dvůr skříň a vylezl si na ni, jenomže skříň byla zevnitř zatížena třiceti sedmi svazky Talmudu a potopila se. Po pohřbu moje babička s manželem v patách a tisknouc k sobě Jakuba, Benjamína, Lolu a Fanny, čtyři drobečky, kteří jí zbyli a které na svět přivedla spíš z povinnosti než z lásky, vtrhla jak fúrie do synagogy, přerušila předčítání z devatenácté kapitoly knihy Leviticus, „Mluv k celé obci synů Jisraele a rci jim…“ a vykřikla: „Já to budu, kdo vám něco poví!“ Vběhla do té části, kam jí byl jakožto ženě vstup zakázán, protlačila se mezi muži, kteří v záchvatu dětinské hrůzy ukrývali své vousaté tváře pod bílé hedvábné šály, strhla si z hlavy paruku, praštila s ní o zem, odhalila vzteky rudou, lesklou lebku, s úšklebkem se sklonila nad pergamen Tóry a začla chrlit nadávky směrem k hebrejským písmenům: „Tvoje knihy lžou! Říkají, že jsi zachránil celej národ, že jsi rozevřel Rudý moře stejně snadno, jako když já rozkrojím mrkev, a přesto jsi pro mého ubohého Josefa nehnul ani prstem… A jelikož to nevinný dítě se přece ničím neprovinilo, tak co jsi mi tím chtěl jako dokázat? Že tvá moc je bez hranic? To už jsem věděla. Že seš neproniknutelný mystérium a já že mám osvědčit svou víru tím, že pokorně příjmu tenhle zločin? To teda nikdy! To může vyhovovat prorokům, jako byl Abrahám, ti jsou schopní přiložit nůž na hrdlo svejch dětí, ale ne ubožačce, jako jsem já. Jakým právem po mně něco takovýho chceš? Dodržovala jsem všech tvých 613 přikázání, myslela jsem na tebe ve dne i v noci, nikdy jsem nikomu neublížila, svý rodině jsem poskytla svatej mír domova, modlila jsem se při vaření i při úklidu, nechala jsem si ve tvým jménu vyholit hlavu, milovala jsem tě víc než vlastní rodiče, a co ty? To má bejt z vděku, to co jsi udělal? Před tvojí smrtonosnou mocí nebylo mý dítě nic víc než červíček, mravenec, muší pšouk. Ty neznáš slitování! Jsi zrůda! Stvořil jsi lid vyvolený jen proto, abys ho mohl týrat! Věčně se na náš účet jen bavíš! Ale s tím je teď konec! Mluvím k tobě jako matka, která všechnu naději ztratila, a proto se tě už nebojí! Proklínám tě a zříkám se tě! Chcípni si nudou! Zalez si do tý svý věčnosti, tam si můžeš tvořit a ničit vesmíry, hřímat a promlouvat, já už tě poslouchat nebudu! To platí jednou a provždycky! Ven z mýho domu, jediný, co můžu, je tebou pohrdat! Chtěl bys mě potrestat? I kdyby se mý tělo pokrylo vředama, i kdyby mě roztrhali na kusy a vnitřnosti hodili na pospas psům, na ničem z toho mi nesejde. Josefova smrt mě už zabila.“             Nikdo nic neřekl. Josef nebyl jedinou obětí. Ostatní teprve nedávno pochovali příbuzné a přátele. Můj dědeček Alexandr, po kterém jsem zdědil jméno jen z části, protože mi bylo dáno do vínku i otcem mé matky, rovněž Alexandrem, s nevýslovnou péčí osušil slzy, které se leskly na hebrejských písmenech jako průsvitné mandelinky, a několikrát se před shromážděním poklonil; s brunátnou tváří mumlal omluvy, které nikdo neposlouchal, odváděl pryč Terezu a snažil se jí pomoct se čtyřmi dětmi, které nesla. Ona je ale pustit nechtěla a přitlačila je na svá mohutná ňadra takovou silou, že se rozkřičely. Zavál bouřkový vítr, rozletěla se okna a do templu vlétl temný mrak. To mouchy z širokého okolí prchaly před náhlým deštěm.   Pro Alexandra Leviho (tehdy naše rodina ještě nosila příjmení Levi) nebylo odpadnutí jeho ženy od víry ničím víc než jenom další těžkou ranou osudu. Těžké rány osudu tvořily nerozlučnou součást jeho existence: snášel je jako stoik po celý život, bylo to stejně přirozené, jako mít ruce nebo vnitřnosti, rány osudu pro něj byly normální součástí skutečnosti. Nebyly mu ještě ani tři roky, když se maďarská služka Pirožka pomátla, vešla do pokoje, kde spala jeho matka Lea, a přitom ho držela v objetí a sekyrou ji umlátila. Horký proud krve zbarvil jeho nahé tělíčko doruda. O pět let později výbuch nenávisti, vyvolaný pověrou, že rabíni používají k přípravě nekvašeného chleba krev křesťanských dítek, vyplavil do ulic Jekatěrinoslavi hordu opilých kozáků, kteří zapálili vesnici, znásilňovali ženy a děti a za to, že odmítl poplivat Tóru, mlátili holemi do jeho otce Jákoba tak dlouho, dokud z něj nenadělali fialovou kaši. Ujala se ho Zlatopolská obec, abstraktní jednotka, žádná konkrétní osoba. Přidělili mu postel v náboženské škole a naučili ho dvěma věcem: dojit krávy – za svítání – a modlit se – po zbytek dne. Ty litry ranního mléka se staly jedinou mateřskou vůní jeho dětství, a aby se mu dostalo vůbec nějakého ženského pohlazení, naučil přežvýkavce, aby jej nahého olizovali svými tlustými, teplými jazyky…   Přednášet modlitby v hebrejštině bylo pro Alexandra utrpením, a to do té doby, dokud se on a Rebe nesetkali v Zásvětí… Přihodilo se to takto: od samého pohupování, při němž pobrukoval modlitby, kterým nerozuměl, Alexandr náhle pocítil, jak mu mrznou nohy, čelo hoří a žaludek se naplňuje kyselým vzduchem. Bylo mu stydno dýchat zhluboka s pusou otevřenou dokořán jak ryba na souši a padnout do mdlob před svými spolužáky, kteří těm textům rozuměli, oni ano, jestli ovšem jejich výraz hluboké víry nebyl jenom komedií, za niž si posléze slibovali chutnou večeři. Vynaložil nadlidské úsilí, nechal tělo, aby se dál klátilo, vystoupil z něj a ocitl se v čase, který nemíjel, a v prostoru, který byl bez rozměru. To vám byl objev, takováhle skrýš! Tady mohl přebývat v klidu, nic nedělat a pouze žít. Zakusil naplno, co znamená přemýšlet bez stálého tělesného ohrožení, bez potřeb těla, bez jeho přečetných obav a slabostí, bez pohrdání anebo soucitu druhých… Zatoužil se nikdy víc nevracet a zůstat tam, ve věčné extázi.   Skrze světelnou stěnu prošel muž oděný černě jak rabíni, měl však šikmé oči, žlutou pleť a dlouhý hladký plnovous. Počal se vznášet po jeho boku. „Máš štěstí, chlapče,“ řekl mu, „tobě se nepřihodí to, co se stalo mně. Když já objevil Zásvětí, nebylo nikoho, kdo by mi přišel poradit. Bylo mi stejně tak nádherně jako teď tobě a rozhodl jsem se, že se už nevrátím. To byla vážná chyba. Moje tělo, opuštěné kdesi v lese, bylo roztrháno medvědy, a když jsem pocítil znovu potřebu lidských bytostí, zpět už jsem nemohl. Byl jsem odsouzen, abych se potuloval po deseti stupních stvoření, zbaven práva zastavit se byť i na chvíli, jak nějaký potulný ptáček-žebráček… Jestliže mi ale dovolíš, abych se přivinul ke tvé duši, vrátím se společně s tebou. Na oplátku ti mohu být rádcem – znám zpaměti Tóru i Talmud – a ty už nikdy víc nebudeš sám. Souhlasíš?“             Jak by býval mohl říct ne, on, ubohý sirotek? Žíznil po lásce a přijal tedy Rebeho, Kavkazana, který to kdysi přehnal s kabalistickými studiemi, vydal se hledat svaté mudrce, kteří podle knihy Zohar dlí na onom světě, a zabloudil v labyrintu času. A v zákrutech nekonečné samoty se tenhle zatvrzelý poustevník naučil cenit si společnosti lidských bytostí, pochopil onu věčnou psí touhu po přítomnosti pána, zjistil, že bližní jsou formou potravy, že člověk bez člověka hyne duševním hladem. Když zase přišel k sobě, ležel Alexandr natažený na školní lavici. Profesor i spolužáci stáli kolem něj celí bledí, neboť se domnívali, že je mrtev. Zdálo se jim, že tlukot jeho srdce ustal. Dali mu napít sladkého čaje s citronem a zapěli na oslavu jeho zázračného zmrtvýchvstání. Rebe zatím tančil po místnosti. Krom mého dědečka jej nikdo neviděl, ani slyšel. Netělesný přízrak se tak zaradoval ze svého návratu mezi Židy, že se poprvé zmocnil Alexandrova těla a chraplavým hlasem přednesl děkovný žalm Hospodinu: „Tys byl naším útočištěm z generace na generaci…“ Zděsili se. Chlapec byl posedlý dybbukem! Bylo třeba vyrvat mu toho démona z útrob! Rebe si uvědomil svou chybu a tělo mého děda skokem opustil. Ačkoliv Alexandr protestoval a všem se snažil vysvětlit, že mu jeho přítel slíbil, že nikdy víc do jeho těla už nevstoupí, pokračovali dále ve vymítání. Potřeli ho sedmero druhy různých bylin, dali mu vypít odvar z kravských exkrementů, ponořili ho do ledových vod Dněpru a nakonec, aby ho zahřáli, mu připravili parní lázeň, při níž ho šlehali kopřivami. Ačkoliv ho považovali za uzdraveného, po určitou dobu vůči němu udržovali předsudečnou nedůvěru, jak ale dědeček postupně rostl, zvykli si na přítomnost jeho neviditelného společníka a začali se na něj obracet o radu, nejprve ve věcech interpretace Talmudu, později v záležitostech nemocí dobytka, a protože výsledky byly výborné, přešli na slabosti lidské, až jej nakonec ustanovili soudcem nad každou pří… Celá vesnice vychvalovala inteligenci a moudrost Rebeho, na Alexandra však zapomínala. A on, protože byl hluboce pokorný a nesmělé povahy, se nedokázal prosadit ani jako prostředník. Na večeře zvali Rebeho, ne jeho. Když vcházel do synagogy, ptali se jej, zda se dostavil rovněž Rebe, protože mudřec občas zmizel, aby navštívil jiné dimenze a porozprávěl si s duchy světců. Byl-li Rebe s ním, posadili ho do první řady, jinak ho nikdo ani neoslovil, ani mu nenabídl židli. Kavkazan prohlásil, že ze všeho nejvíce miluje pohled na děti. A tak rodiče, kteří přicházeli, aby se na něj obraceli se svými dotazy v chudičké Alexandrově světnici vedle stájí, s sebou přiváděli potomky umyté, načesané a vifintěné jako na šabat. Ta dětská přehlídka byla jedinou odměnou, které se mu dostávalo. Nikdo mu nedonesl ani jablečný koláč nebo kastrůlek s nadívanou rybou, ani talíř smažených jater. Nic takového. Existoval jen Rebe a neviditelným byl můj dědeček. A protože byl od kolébky zvyklý na přehlížení, nenaplňovalo ho to ani smutkem, ani radostí. Dojil krávy, modlil se a v noci, předtím než padl přemožen spánkem, vedl dlouhé rozhovory se svým zásvětním kamarádem. (...)   Alejandro Jodorowsky, básník, dramatik, spisovatel, loutkoherec, mim, tanečník, divadelní a filmový režisér, scenárista, autor komiksů, psychoterapeut, mystik, filosof a vykladač tarotu se narodil v roce 1929 v Chile v rodině židovských přistěhovalců z Ukrajiny. V roce 1953 odjel do Francie, kde se zapojil do kulturního života a poprvé vynikl jako scenárista a spolupracovník legendárního mima Marcela Marceaua. V šedesátých letech, kdy působil především v Mexiku, se etabloval jako avantgardní divadelní režisér, později na sebe upozornil rovněž experimentálními filmovými snímky Fanny a Liz, El topo a kultovním snímkem Svatá hora. Po návratu do Francie se proslavil jako autor komiksové science-fiction série Incal, jako vykladač tarotu a také jako iniciátor svérázné psychoterapeutické praxe, kterou nazval Psychomagie. Jeho publikace dnes již čítají přes stovku titulů a jsou překládány po celém světě. Román Kdeže ptáče nejlíp pěje byl poprvé publikován v roce 1992 a v českém překladu vychází poprvé.   Přeložil Martin Švehlík, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 352 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-22 12:02:04

Na přehlídce Be2Can budou vidění filmy z festivalů z Berlína, Benátek a Cannes

Začátkem října se uskuteční další ročník Be2Can, přehlídky festivalového filmu z Berlína, Benátek a Cannes. I letos slibuje výběr toho nejpozoruhodnějšího a nejpodnětnějšího, co představily soutěže tří nejvýznamnějších evropských filmových festivalů.  Ústředním tématem letošního ročníku je hledání domova a překračování hranic. To je téma filmu Synonyma izraelského režiséra Nadava Lapida, vítěze Zlatého medvěda z letošního MFF v Berlíně. Hrdinou autobiografické satiry je mladý Yoav, který se zcela bez prostředků vydává do Paříže, aby se stal plnokrevným Francouzem. I když ale utíká před svou rodnou zemí, kterou shledává jako odpornou, páchnoucí, obscénní a sprostou“, před svojí identitou uniknout nedokáže. Podobně utíká a hledá alternativní domov hlavní hrdina rovněž autobiografického snímku To musí být nebe Elii Suleimana. Nejslavnější palestinský režisér, který si za svou novinku odnesl zvláštní uznání poroty v Cannes, se po deseti letech vrací k celovečernímu filmu s melancholickou, epizodicky vystavěnou groteskou o tom, co je pro nás domov a co ho definuje. Film To musí být nebe je věnovaný Palestině, do které se Suleiman nebojí svým svérázným, zřetelně ironicky cíleným, ale zároveň poetickým humorem opřít stejně jako do Francie nebo USA. Drsnější variantou hledání svého místa na světě přináší drama Bídníci. Film inspirovaný pařížskými nepokoji z roku 2005 se odehrává na půdě současného Montfermeilu – stejného místa, kde se bouřili slavní Bídníci Victora Huga. Debut režiséra Ladje Ly si z letošního Cannes odnesl Cenu poroty. Druhým letošním tématem Be2Can jsou problémové děti. Pracují s ním bratři Dardennové ve filmu Mladý Ahmed; portrétu třináctiletého chlapce, belgického muslima, který se navzdory liberální výchově uzavírá pod vlivem bigotního imáma do ideologické ulity. Fanatická víra dovede Ahmeda až ke krajnímu činu (o filmu jsme psali ZDE). Ve svém novém filmu klasici sociálního realismu zkoumají, jak hluboko se ukrývá lidskost pod nánosem náboženské doktríny a co může zvrátit náboženský fanatismus – výchova, sociální otevřenost nebo první láska. Z Cannes si režisérské duo odneslo cenu za režii. Po lásce doslova křičí devítiletá Benni, dívka s problémovým chováním a tváří anděla, nad kterou si německá ústavní péče umyla ruce, protože narušuje zaběhnutý systém. Narušitel systému je debut režisérky Nory Fingscheidt, která si za něj na letošním Berlinale vysloužila Stříbrného medvěda/ Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevírá nové perspektivy. Snímek, který pohání kupředu výkon mladičké Heleny Zengel, je příběhem o neutišitelném vzteku i touze po opravdovém citu, o limitech systému péče o dítě i hranicích osobní svobody. Dítě, respektive rodinu v hlavní roli, přináší i čínský film Sbohem, můj synu, který je důkazem, že velké city nepotřebují velká gesta. Film uznávaného režiséra Wanga Xiaoshuaie reflektuje skrze osobní lidské drama odvrácenou stránku čínské kulturní revoluce a zejména politiky jednoho dítěte. Oba představitelé hlavních rolí, herec Wang Jingchun a herečka Yong Mei, byli oceněni Stříbrnými medvědy na Berlinale za nejlepší herecké výkony. Novinka osmdesátiletého klasika světového filmu Kena Loachese jmenuje  Pardon, nezastihli jsme vás.  Enfant terrible britského filmu si po premiéře svého filmu v Cannes vyžádal mikrofon a publiku vzkázal: „Když budeme problémy řešit, lidé nebudou naštvaní, a když nebudou naštvaní, nebude žádná extrémní pravice.“ Ve svém nejnovějším filmu Loach pokračuje v empatické linii příběhů obyčejných lidí, kteří se snaží udržet alespoň zdání důstojnosti na společenském okraji. Zneklidňující úvahy o smrti a osudu vnáší do letošní festivalové nabídky snímek kanadského režiséra Denise Côtého Antologie města duchů, situovaný do zapadlé vesnice kdesi na kanadském venkově. Melancholický i vtipný, poetický i politický snímek využívá tradiční ikonografii duchařských filmů k metaforickému vyprávění o našem strachu z „jiného“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Přední německý režisér tureckého původu Fatih Akin ve své tvorbě spojuje artové ambice a schopnost oslovit mainstreamového diváka. Odolnost obou skupin testuje ve svém posledním snímku U Zlaté rukavice, který je portrétem sériového vraha. Akin se inspiroval skutečným případem vraha Fritze Honky, který v polovině sedmdesátých let šokoval celé Německo. Jeho naturalistický snímek vzbudil na letošním Berlinale mezi kritiky mírné zděšení, přesto ho ale není možné odsoudit jako plytkou provokaci. Jde spíše o řez forenzním skalpelem do suterénu německého podvědomí. „Už šest let přináší Be2Can inspirativní filmy z hlavních soutěží tří nejprestižnějších světových filmových festivalů – Berlína, Benátek a Cannes. Letos přidáváme Edison Filmhub, náš nový pražský festivalový ostrov, v nádherné funkcionalistické budově bývalé transformační stanice, s komorním kinem a kavárnou,“ dodává Ivan Hronec, ředitel distribuční společnosti Film Europe. Detailní program kin bude zveřejněn ZDE. 

Čas načtení: 2024-03-14 09:28:00

Jaro je tu! Alespoň podle medvědů ušatých ze ZOO Chleby. Podívejte se na jejich jarní probouzení GALERIE

Medvědy ušaté chová ZOO Chleby od roku 2018, a tak zde proběhlo již jejich šesté nocování. Délka spánku a doba probuzení jsou dobrou předpovědí, jak se bude počasí nadále vyvíjet. A vypadá to slibně!

Čas načtení: 2024-03-14 09:28:00

Jaro je tu. Medvědi už jsou vzhůru! GALERIE

Medvědy ušaté chová ZOO Chleby od roku 2018, a tak zde proběhlo již jejich šesté nocování. Délka spánku a doba probuzení jsou dobrou předpovědí, jak se bude počasí nadále vyvíjet. A vypadá to slibně!

Čas načtení: 2024-03-16 13:50:09

16. března - Den pand

Ačkoli původ tohoto svátku není znám, můžeme předpokládat, že tento den byl vytvořen, aby přinesl povědomí o kráse pand, a zabránil jejich vyhynutí. V roce 1961 vznikl World Wide Fund for Nature a vytvořil své logo s pandou, protože je to zvíře, které je krásné, ohrožené a milované mnoha lidmi na světě.Každý rok 16. března slavíme ty nejnačechranější medvědy... ...

Čas načtení: 2024-03-20 11:30:00

Útok medvěda je otázkou pár vteřin, nebude se víc namáhat, říká zoolog

Medvědů je na Slovensku víc než třeba před 30 lety, ale za poslední roky nejde o výrazný nárůst populace. Šelma na člověka útočí vzácně, většinou uteče, říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy zoolog a odborník na medvědy Michal Kalaš.

Čas načtení: 2024-03-21 07:00:01

Pravda o biblických příbězích se církvi líbit nemusí. Ale neexistuje důvod, proč to tajit

Ve jménu Boha bylo spácháno nespočet vražd. Jen namátkou genocida části původních obyvatel dnešní Střední a Jižní Ameriky, kdy (nejen) španělští conquistadoři neváhali decimovat bezbranné domorodce. Dalších příkladů je mnoho a mnoho. Už zde je možné si položit otázku, proč by se dobrotivý Bůh díval, jak trpí a umírají nevinní. O tom ale možná až někdy příště. Pojďme se podívat na samotnou Bibli. Bible není literatura faktu Pravdou je, že kdybychom k ní přistupovali jako k „literatuře faktu“, daleko bychom nedošli a stejným způsobem bychom mohli pohlížet třeba na celý antický svět – bylo nebylo? Nebo na egyptskou královnu Kleopatru – víme o ní hodně, ale kde je její hrob, kde je mumie? Jak to s ní vlastně bylo a existovala vůbec? Když tedy přijmeme skutečnost, že Bible je jakýmsi souborem příběhů, které se mohly, ale nemusely stát, žilo by se nám asi docela dobře. Pravda o Ježíšovi se církvi líbit nemusí. Ale už nemá smysl to dále tajit Číst více Zabij svého syna, abys dokázal, že mě miluješ: Bůh řekl Abrahámovi, aby zabil svého syna a dokázal tak, že miluje Boha. Abrahám zvedl nůž, chystal se to udělat a Bůh svůj příkaz zrušil – potěšen, že by to Abrahám udělal. Zní vám to jako morální a dobrotivý Bůh? Jenže jde o Bibli, o Knihu knih, kterou se řídí miliony lidí po celém světě, církev ji dodnes dává jako příklad, kterým se mají lidé řídit. Takže si prostě zaslouží hlubší rozbor. A hned narazíme na to, že Bible je vlastně posbíraná z různých příběhů, které se (možná) odehrály dávno předtím, než bylo Písmo sepsáno. Asi se shodneme, že nejznámější je příběh Ježíše Krista. Ale… to už tady přece bylo! Bible a její opsané příběhy Už Asklepios přece uzdravoval nemocné, křísil mrtvé a byl znám jako spasitel a vykupitel. Nenarodil se náhodou Herkules bohu a smrtelnici a nechodil následně po světě, aby vykonával dobro? A co třeba Dionýsos (doslova Syn Boží), který se narodil ženě, aniž by tato měla sex s mužem? Navíc byl zobrazován na oslu, dělal zázraky, byl zabit a následně vzkříšen, aby se stal nesmrtelným. Nebo Osiris, jehož syn Horus byl známý jako „světlo světa“ či „pastýř“. A jeho symbolem je… kříž. Máme tu také Krišnu, kterého se po narození pokusil zabít místní vládce, ale jeho rodiče varoval božský posel, takže utekli. Z mladíka vyrostl jakýsi prostředník mezi bohem a člověkem. A opravdu je jen náhoda, že moudré lidi vedla hvězda, která se rozzářila při jeho narození? V neposlední řadě také Myrtha, který se narodil 25. prosince, jeho narození sledovali pastýři, ti mu nosili dary, a aby toho nebylo málo, měl dvanáct učedníků. Poslední jídlo, soudný den, jeho následovníci si říkali „bratři“, nahoře nebe, dole peklo atd. Mohli bychom se podívat i na současníka Ježíše jménem Apollonios z Tyrany, který vykonával zázraky (uzdravil zmrzačené, navracel zrak apod.), narodil se z panny, což předpověděli andělé. Byl ukřižován, vstal z mrtvých a zjevil se svým učedníkům. Byl znám jako „syn Boží“, protože měl v nebi sedět na trůnu vedle otce. Bible je plná nesrovnalostí Dokonce i samotná Bible obsahuje řadu nesrovnalostí, které její věrohodnosti nijak nepřidávají. Například je téměř jisté, že s panenstvím Marie to nebylo tak horké. Už proto, že hebrejské slovo „almah“ neznamená panna, což si lidé mysleli a myslí. Ve skutečnosti to popisuje „mladou ženu ve věku na vdávání“. Navíc existuje celá řada indicií, že Ježíš měl sourozence. Když se podíváme na Ježíšovo andělské poselství, v Matoušovi 1:20 se říká, že anděl mluvil k Josefovi. V Lukášovi 1:28 promluvil k Marii. Jak to tedy bylo? Máme tu malinko zmatek. Stejně jako když dobrotivý Bůh říká, že zabíjení je špatné. Přesto obhajuje genocidu (Exodus 34:11–14, LV 26:7–9). Nález starých mincí možná vysvětlí smrt půl milionu Židů a změní pohled na historii Číst více Není žádným tajemstvím, že v Bibli jsou uvedeny dva různé rodokmeny Ježíše, nedává to ale smysl. Jeden je totiž veden skrz Josefa, což je zvláštní, protože není Ježíšovým otcem. Proč dávat genealogii prostřednictvím někoho, kdo s vámi není příbuzný? A co třeba pesach? Je přece všeobecně známé, že Bůh je vševidoucí a vševědoucí. Pokud je to pravda, proč tedy potřeboval, aby si lidé označovali své domy krví, aby uvnitř nezabili své děti? Slavný příběh o Noemově arše je také značně děravý (naštěstí ne samotná loď). Píše se, že na loď byl umístěn pár od každého zvířete na Zemi. Když na chvíli zapomeneme na skutečnost, že příběh pochází přímo z Eposu o Gilgamešovi, jak se mohli starat o tolik zvířat? Jen s jídlem by měli docela honičku. A jak zabránili jedovatým hadům, aby uštkli další zvířata? A kde vzali lední medvědy, aligátory a tisíce dalších zvířat, která nežijí na Blízkém východě? Není to o Bohu, ale o lidech Mohli bychom pokračovat ještě hodně, hodně dlouho. Mohli bychom řešit, proč Bůh neustále mluví o vraždách, genocidě a znásilňování, proč nechá trpět miliony lidí na světě v chudobě, proč nechá umírat děti ad. Ale! Rozpory a nemorálnost v biblických příbězích nejsou důkazem toho, že Bůh je špatný nebo zlý, ale spíše jde o to, že si ho vymysleli lidé, stejně jako tisíce jiných bohů, na které jsme byli zvyklí, ale už v ně nevěříme. O tom to celé je. Ne o Bohu, ale o lidech, kteří „božské“ příběhy sepisovali. Ti byli různí, měli své strasti a starosti, strach, ale i sny a vize. A samozřejmě i paměť. To vše se do Bible promítlo. Není to špatně… Jen to tak prostě je. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Poslední vteřiny života: Vědci náhodou natočili, jak to všechno člověk vnímá.

Čas načtení: 2024-03-22 00:00:00

DOBA: Politika jako cirkusová aréna

Občas zahlédnu, že někde visí plakáty s pozvánkou, že dorazil cirkus. Nevím, jaké jsou návštěvy, dnešní mládež má asi jiné priority, než medvědy na koloběžkách.

Čas načtení: 2024-03-22 00:00:00

DOBA: Politika jako cirkusová aréna

Občas zahlédnu, že někde visí plakáty s pozvánkou, že dorazil cirkus. Nevím, jaké jsou návštěvy, dnešní mládež má asi jiné priority, než medvědy na koloběžkách.