Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-15 11:50:15

Maďarský prezident Orbán odhalil Sorošův plán na nahrazení Evropanů nelegálními migranty

Maďarský prezident Viktor Orbán odhalil agendu EU zaměřenou na příliv migrantů do Evropy na základě šestibodového plánu miliardáře George Soroše z roku 2015. Orbán upozornil na Sorošův sloupek z roku 2015 zveřejněný v Project Syndicate, mediální organizaci financované jeho nadací… The post Maďarský prezident Orbán odhalil Sorošův plán na nahrazení Evropanů nelegálními migranty first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-08-09 12:00:11

Jachta po zesnulém Stevu Jobsovi měla u Neapole nehodu. Srazila se s lodí jiného miliardáře

Loď Steva Jobse měla u Neapole nehodu s jachtou mexického miliardáře Naštěstí žádný člen posádky nepřišel k úhoně Miliardář celou situaci glosoval na sociální síti X Když se někde stane dopravní nehoda, rozhodně to není důvod k smíchu. Jakmile se ale do kolize dostanou dvě jachty, to už vyvolá nejedno pozdvižené obočí. O to více je taková srážka kuriózní, když je jedním z účastníků nehody loď Venus, která patřila Stevu Jobsovi, zakladateli společnosti Apple, který nyní patří jeho vdově Laurene Powell Jobsové a jachta Lady Moura mexického miliardáře Ricarda Salinase Pliega. Přečtěte si celý článek Jachta po zesnulém Stevu Jobsovi měla u Neapole nehodu. Srazila se s lodí jiného miliardáře

Čas načtení: 2024-04-01 05:00:00

Kdo je Křetínského obchodního společnice Athina Onassisová? Tragédie i úspěchy miliardové dědičky!

Kontrolu nad francouzským maloobchodním řetězcem Casino přebírá nový tým, který vyšel z konsorcia firem kolem českého miliardáře Daniela Křetínského. V novém vedení bude společně s Křetínským například i vnučka a dědička proslulého řeckého miliardáře Athina Onassisová. S tou se Křetínský zná z parkurových závodů a oba mají podíl v parkurovém podniku Global Champions Tour. Život slavné dědičky je plný úspěchů, ale i tragédií. 

Čas načtení: 2024-04-01 20:10:00

Kdo je Křetínského obchodní společnice Athina Onassisová? Tragédie i úspěchy miliardové dědičky!

Kontrolu nad francouzským maloobchodním řetězcem Casino přebírá nový tým, který vyšel z konsorcia firem kolem českého miliardáře Daniela Křetínského. V novém vedení bude společně s Křetínským například i vnučka a dědička proslulého řeckého miliardáře Athina Onassisová. S tou se Křetínský zná z parkurových závodů a oba mají podíl v parkurovém podniku Global Champions Tour. Život slavné dědičky je plný úspěchů, ale i tragédií. 

Čas načtení: 2024-08-21 09:00:35

Záběry ukazují, že superjachta miliardáře „zmizela za 60 sekund“

List The Wall Street Journal citoval představitele italské pobřežní stráže, kteří uvedli, že britský technologický podnikatel Mike Lynch, předseda představenstva Morgan Stanley International Jonathan Bloomer... Článek Záběry ukazují, že superjachta miliardáře „zmizela za 60 sekund“ se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2023-11-06 15:55:00

Plzeňská teplárna připravuje sedmimiliardový projekt odklonu od uhlí k plynu

Plzeň 6. listopadu (ČTK) - Plzeňská teplárenská připravuje projekt odklonu od uhlí k plynu a vodíku. Jde o dosud největší investici v její historii asi za sedm miliard korun. Důvody jsou hlavně ekonomické, tedy razantní růst výdajů za emisní povolenky, ale také ekologické. Stavět se bude za plného provozu, hotovo bude do roku 2029, řekl ČTK generální ředitel teplárny Václav Pašek. Návratnost očekává do deseti let. Největšího dodavatele tepla na západě Čech vlastní většinově Plzeň a z 35 procent skupina EPH miliardáře Daniela Křetínského.

Čas načtení: 2024-02-15 13:29:00

Nedostal bilion a pomstil se. Musk přestěhoval SpaceX z Delawaru do Texasu

Vesmírná společnost SpaceX amerického miliardáře Elona Muska přesunula své sídlo z amerického státu Delaware do Texasu. Musk to oznámil na sociální síti X, kterou předloni koupil. Musk už z Delaware přemístil sídlo své firmy Neuralink a obdobné úsilí vyvíjí i v případě automobilky Tesla.

Čas načtení: 2021-03-04 21:39:00

Demokracie 21 - Nedomyšleno

Určitě jste slyšeli o projektu miliardáře Karla Janečka, který chce zlepšit demokracii. Pod hlavičkou Demokracie 21 navrhuje změnu volebních systémů tak, aby měl každý volič více než jeden hlas. Třeba 3 hlasy a třeba i jeden záporný. Má to přinést sjednocení rozdělené společnosti, ukončit úspěchy populistů a najít cestu k rozumnému konsenzu. Ve světě již bylo v místním rozhodování o nejrůznějších záležitostech vyzkoušeno. U nás došlo třeba k modelování variant u přímé volby prezidenta. Představíme-li si to v praxi u voleb do Poslanecké sněmovny, navrch budou mít ti, kdo co možná nejméně vadí. Dáte hlas svému favoritovi a další pak těm, které nemusíte, ale kteří ujdou. Dopad na strany se silnými a vyhraněnými osobnostmi je jasný. Na reformy nebo zásadní kroky tudíž můžeme zapomenout. Hlavní bude nikoho nenaštvat a zůstat druhou či třetí variantou pro co možná nejširší spektrum lidí. Otázkou je, co by nasazení Demokracie 21 udělalo s účastí u uren. Velká část voličů totiž nemění své preference, jak ostatně můžeme aktuálně vidět u hnutí ANO, které se pořád pohybuje kolem 25 procent. Chtěli by skalní příznivci podpořit i někoho jiného? V tomto případě koho? Mám za to, že mnozí by hodili hlas KSČM a SPD.Hlavní slabina Demokracie 21 je ovšem jinde. Karel Janeček předpokládá, že bude-li jeho systém zaveden, všichni ho s pokorou přijmou. Kampaně budou slušnější, prim bude hrát spolupráce. A to je kardinální omyl. Staré struktury se budou snažit udržet jakýmikoli prostředky u moci. Vzniknou tudíž strany (kandidáti u senátních a prezidentských voleb), kteří budou dělat křoví těm hlavním. ANO 1, ANO 2, ANO 3.Pod jinými jmény, ale s tím samým zadáním: sebrat všechny hlasy skalních voličů. Žádná změna, spousta starostí. Demokracie 21 proto nikdy nepřekročí hranici experimentu. Bude tu a tam využívána u malých rozhodnutí a Karel Janeček si bude užívat pozici sociálního reformátora. Kdo si hraje, nezlobí.Vyjádření Karla Janečka zde a v návazných tweetech.

Čas načtení: 2022-12-09 07:51:57

Japonský dobrodruh Maezawa si vybral posádku k Měsíci, poletí s ním i český choreograf Yemi A. D.

Vesmírná loď Starship od SpaceX by mohla poprvé letět na oběžnou dráhu ještě letos. Při jedné z jejích prvních cest k Měsíci by měla mít na palubě japonského miliardáře Yusaku Maezawu a skupinu osmi umělců při misi označované jako dearMoon. Nyní byla poprvé zveřejněna tato posádka a k našemu překvapení je v ní i zástupce České rebubliky - Yemi Akinyemi Dele.

Čas načtení: 2021-03-20 11:07:18

Očkování z Lübecku

Winfried Stöcker není opravdu jednoduchá osobnost. Když teď oznámil, že vytvořil novou očkovací látku proti covidu (a hned ji také na sobě a svojí rodině vyzkoušel), není to poprvé, co se dostal do titulků. Po promoci působil jako lékař v německé armádě, vedl univerzitní laboratoř v Lübecku, je držitelem mnoha patentů v oblasti laboratorní medicíny a seznam jeho publikací opravdu není krátký. V roce 1987 založil firmu Euroimmun, která se zabývá laboratorní diagnostikou a je na německém trhu největším hráčem. Má dnes 3100 zaměstnanců a působí v 17 zemích. V červnu 2017 ji prodal americkým investorům – údajně za 1,3 miliardy dolarů. Kromě toho mu patří letiště v Lübecku a pustil se do renovace klasického obchodního domu ve Zhořelci. Navíc je jeho manželka Číňanka a působil také na univerzitě ve Wuhanu. A teď k ještě ta vakcína… Na svém webu (www.winfried-stoecker.de) popisuje jím vytvořenou vakcínu „jako triviální antigen, který se dá lehce a levně vyrobit a dosahuje u očkovaných dosažení 97procentní úrovně protilátek, které neutralizují virus. U prvních sto pacientů nedošlo k žádným významným vedlejším účinkům.“ Do dnešní očkovací hysterie v Německu a celé Evropě tím hodil odjištěnou bombu. Reakce široké veřejnosti i odborníků oscilují mezi nadšením, opatrností a odmítáním. Petra Falb, viroložka a znalkyně pro schvalování vakcín, to vyjádřila jednoduše: „Pan Stöcker by měl samozřejmě jako každý jiný šanci vydat se cestou schvalování. Musel by si jenom najít partnera, který má se schvalováním zkušenosti a disponuje odpovídajícími výrobními kapacitami.“ Zdá se, že ale právě tohle není styl lékaře, podnikatele a miliardáře ze severu Německa. Nyní má na krku žalobu kvůli neoprávněnému testování. Jen pro zajímavost: Jako jeho právní zástupce bude zřejmě fungovat Wolfgang Kubicki, místopředseda Spolkového sněmu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-19 14:51:52

Jak Facebook „unfriendnul“ Austrálii

Facebook odstavil australské uživatele od možnosti sdílet zpravodajské články a celý svět od možnosti sdílet články z australských novin. Jelikož ani programátoři ze Silicon Valley nejsou neomylní, při spouštění železné opony to poněkud přehnali a zablokovali patrně omylem i sdílení stránek některých úřadů (včetně zdravotních), charit, a – což by si snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel – Facebooku samotného. Vskutku existoval na pár hodin stav, že na australském Facebooku jste nemohli sdílet Facebook. Tento typ konfliktu zatím Facebook s žádným západním státem neměl, takže by bylo dobré prozkoumat jeho kontext. Pro začátek: on to není boj australské vlády za práva individuálních uživatelů, čili nás, malých a snadno zašlápnutelných červíků v zarostlé bažině jménem internet. Jde o spor mezi dvěma obry: těmi digitálními na straně jedné a velkými zpravodajskými kanály na straně druhé. Facebook, Google a spol. jsou nepoměrně bohatší, ale v případě Austrálie je to zase vyváženo tím, že Murdochův konglomerát News Corp. si velmi dobře rozumí se současnou vládou, která může hájit jeho zájmy formou zákonů. Zda nám, běžným jedincům, z tohoto zápasu mezi Sarumanem a Sauronem něco pozitivního vzejde, to si zatím netroufám odhadnout. Každopádně v této věci doporučuji šetřit sympatiemi, jako by byly na příděl, a jen pozorně sledovat, co se semele. Za vším hledej peníze Základem konfliktu je spor o peníze, co jiného. Kostra sporu vypadá takto – a vůbec není specifická jen pro Austrálii, podobné námitky mají všude, mnohokrát jsem je slyšel i od českých novinářů. Novináři: Zabrali jste drtivou většinu digitální inzerce, nemáme z čeho žít. G+F: No a co, trh rozhodl, nebo ne? Novináři: Nás to vytváření obsahu něco stojí, zvlášť když má být kvalitní. Vy jej pak sdílíte zadarmo a ještě vyděláte na reklamě, kterou u toho zobrazíte. G+F: Bez sdílení článků na našich sítích vám propadne návštěvnost do suterénu, přihráváme vám čtenáře a diváky. Novináři: Diváci a čtenáři, kteří si navykli za nic neplatit, jsou nám na dvě věci. Začíná se z nás stávat hračka pro miliardáře, kteří kupují noviny pro zábavu, žijeme z milodarů. Atd. atd. Komu patří data? Zamyslíte-li se nad tím chladnou hlavou, v konečném důsledku jde o záležitost autorských práv, která se u takových „hromadných vysílání“ řeší poměrně obtížně, a to už od doby vynálezu rozhlasu (což je zhruba 100 let). Facebook a spol. nepochybně mají určitý zisk z toho, že si jejich uživatelé přeposílají odkazy na zajímavé zprávy (i když pod pojmem zajímavé zprávy se dost často skrývá clickbait). Google by taky nebyl tak zajímavým vyhledávačem, kdyby neindexoval žádný obsah od novinářů. Nicméně jejich, samozřejmě pro ně příznivá, právní interpretace je ta, že zveřejňovat úryvky je férové užití, za které podle autorského zákona netřeba platit. Tady se autorský zákon ocitá v úzkých, protože kdyby na jedné straně „zatrhl“ veškeré citace z cizího obsahu, stal by se naprosto nepoužitelným; a pokud by byly zpoplatněny i pouhé odkazy (URL) na články, zmrzačilo by to fungování světové informační pavučiny (webu) jako takové. Na druhou stranu výše zmíněný problém není zrovna banální a jde přitom o speciální případ daleko obecnější otázky, komu skutečně patří data uložená na serveru společnosti X a kdo si o nich může rozhodovat. Kdo vyhraje digitální válku? Austrálie není prvním státem, kde k takovému vývoji došlo. Ve Španělsku zablokoval Google roku 2014 svoji službu Google News z velmi podobného důvodu; španělské zákony chtěly kompenzaci pro noviny, jejichž články se na Google News ukazovaly; tento stav trvá dodnes. Nicméně není to ani zdaleka takový blackout jako v případě současného sporu Austrálie vs. Facebook. Při běžném hledání na Googlu španělské novinové články snadno najdete. Navrhovanému australskému zákonu o tom, že noviny mají dostávat zaplaceno, se Google kupodivu podřídil a například s Murdochovým konglomerátem News Corp. čerstvě uzavřel smlouvu v hodnotě 30 milionů australských dolarů. Je to méně než to, co australské novinové korporace původně chtěly (10 procent veškerých tržeb z reklamy), ale patrně jim to stačí. Facebook na to šel jinak a vyhlásil tomuto záměru digitální válku s tím, že hin sa hukáže, kdo je na kom závislejší a kdo nakonec přileze ke křížku. Podle mého názoru se tím Zuckerberg & spol. vystavují pořádnému riziku, protože australská vláda je v současné době poměrně populární – hlavně kvůli tomu, že udržela úmrtnost na covid ve velmi nízkých číslech a každodenní život tam funguje o dost normálněji než v jiných částech světa, o ČR už vůbec nemluvě. (Cenou za to bylo razantní omezení mezinárodního cestovního ruchu. Australané mají z anglickojazyčných médií výborný přehled o tom, jak vypadají morové rány v Británii a v USA, takže se s tím smířili. Navíc mají velkou zemi a můžou si zacestovat aspoň po ní.) Postup Facebooku, i když má svoji vnitřní logiku, vypadá z hlediska uživatelů jako určitá forma šikany. A australská národní povaha nenese šikanu moc dobře, v tom se klokaní země poněkud podobá americkému Texasu, fuck yeah. I proto bych na vítězství Facebooku v tomto klání nesázel. No, uvidíme. Třeba mi k tomu australští čtenáři něco napíšou; pokud ano a bude to zajímavé, rád otisknu jejich odpovědi v dalším článku. Spor o algoritmy Zajímavým detailem, který se ve většině článků nezmiňuje, je to, že součástí nového australského zákona měla být i povinnost informovat novináře o změnách třídících a zobrazovacích algoritmů. To je další téma, které se asi v nejbližších deseti letech bude řešit nejenom v Austrálii, a které bude v digitálních korporacích vyvolávat velký odpor. Algoritmy, které vám na vaši „zeď“ nebo do seznamu stránek řadí jednotlivé prvky obsahu, jsou dnes vesměs „černé skříňky“, samoučící systémy, jejichž detailní chování už asi nikdo živý nechápe. Totéž platí o algoritmech, které detekují a mažou zakázaný obsah, pročež občas nestačíte zírat, co všechno zmizelo ze světa. (Například na Twitteru, kde se stále ještě občas vyskytuji, mi upozornění, že „odpověď obsahuje urážlivý obsah“, ještě nikdy neukázalo skutečně urážlivé odpovědi; ve sto procentech případů to byly naprosté banality bez jediného sprostého slova či narážky.) Jenže aspoň rámcově jim v tom Facebooku či Googlu rozumět musejí, určitě by je nenasazovali totálně naslepo, když jim na tom závisejí příjmy; a zároveň je pro ně i to rámcové pochopení druhem obchodního tajemství. Na druhé straně takové algoritmy zasahují fungování čím dál více jiných firem, občas i existenčně. Není úplně jasné, zda je v pořádku, aby takové algoritmy tajemstvím zůstaly. Bývaly časy, kdy vám lékař či lékárník mohl namíchat nějaký elixír a neříci, co v něm přesně je; dneska musí být v příbalovém letáku všechno, a to včetně informací, ze kterých pak někteří pacienti nemají lehké spaní. (Samozřejmě ta analogie není dokonalá, já vím.) Toto je zase poněkud šedá zóna, kterou není jednoduché rozsoudit spravedlivě. Národ sobě Malá poznámka na závěr: přeskočím z Austrálie k vlastnímu blogu. Model, kdy se určitý server – třeba právě Kechlibar.net – živí buď ukazováním reklam přímo u sebe, nebo nějakým druhem monetizace vlastního obsahu na cizích serverech, mi šel vždycky silně proti srsti. I kdyby nic jiného, tak ty reklamy běžného návštěvníka pěkně štvou, překážejí na displeji a stahují mu do počítače nebo do mobilu desítky megabajtů zcela zbytečných dat. Ale to by pořád byl jen ten menší problém. Ten větší je v tom, že reklamní mašinerii mají v rukou právě firmy jako Google a Facebook, přičemž je očividné, že dost podstatnou část toho rozhodování dělají opravdu mrtvé, tupé algoritmy a v případě „nehody“ se živého člověka ani nedovoláte. To mi přijde asi stejně bezpečné jako tancovat rejdováka na okraji bazénu naplněného kyselinou sírovou. Jeden krok vedle a budete sežrán, přičemž jste ani nikomu (ničemu…) neposloužil jako výživný oběd; úplně zbytečný konec. V případě blogu tedy „jeden článek vedle“, který nějakým způsobem spustil záhadný mechanismus vašeho vymazání z té či oné sítě, nebo vás dostal na nějakou černou listinu. Proto místo reklam raději provozuji Knihovní fond, proto také lákám čtenáře na nákup svých knih; a proto taky, aniž bych jmenoval konkrétní příjemce, posílám sám měsíčně blíže neurčenou částku na podporu různých jiných blogů a projektů, které jsou mi sympatické (vydání knih apod). Někdy jde o pravidelný příspěvek, jindy jednorázový, třeba u akcí na HitHitu, ale podstata věci je ta samá. Decentralizovaná síť typu „národ sobě“ je daleko odolnější, než když si kvůli pohodlnosti a jednoduchosti necháme de facto určovat svoji informační dietu od lidí, jako je Zuckerberg, a od jejich záhadných robotů. Pokud si máme aspoň trochu zachovat vlastní hlavu, budeme ji potřebovat. Australské informační embargo nám to teď docela dobře ukazuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-11 18:35:50

Září v Městských divadlech pražských: osudová láska v čase vojny i míru nebo pokračování nejčernější satiry naší reality

Sedm. To je počet premiér, které se v Městských divadlech pražských uskuteční nikoli za celou novou sezonu, ale pouze během měsíce září. Kvůli koronakrizi se některé inscenace, původně plánované na jaro 2020, přesunuly na podzim. Září tak bude v Městských divadlech opravdu nabité. Divadlo ABC nabídne tři premiéry. Sezonu slavnostně zahájí 4. září Vojna a mír. Divadelní adaptace románové epopeje Lva Nikolajeviče Tolstého o generaci, jejíž vztahy a životy se osudově proměňovaly spolu s postupem Napoleonovy armády, připraví režisér a umělecký šéf Městských divadel pražských Michal Dočekal s Viktorem Dvořákem, Kateřinou Marií Fialovou nebo Tomášem Havlínkem v hlavních rolích. „Po dlouhých pětačtyřiceti letech se tak vrátí na pražská jeviště jeden z nejsilnějších příběhů světové literatury o veliké lásce, přátelství a hledání ideálů a jejich ztrátě,“ říká dramaturgyně inscenace Jana Slouková. Následovat bude 19. září nová původní hra Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky Zítra swing bude zníti všude, inspirovaná vzpomínkami Karla Vacka a Lubomíra Dorůžky. Hudební komedii z poválečné Prahy „nylonového věku“ v režii Ondřeje Havelky živě doprovází orchestr Melody Makers. Stálý host divadla ABC, Agentura Harlekýn, uvede 25. září v premiéře inscenaci romantické komedie Ernesta Thompsona Na zlatém jezeře se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem v rolích postaršího manželského páru Ethel a Normana Thayerových, která se v Praze bude exkluzivně uvádět pouze v ABC. Divadlo Rokoko čekají dvě premiéry. Tou první bude 5. září Posedlost, temná psychologická love story podle scénáře Luchina Viscontiho na motivy románu Pošťák zvoní vždycky dvakrát Jamese M. Caina. „James M. Cain stál u zrodu žánru drsných milostných příběhů. Viscontiho scénář, z něhož jsme vycházeli v naší inscenaci Posedlosti, téma posunuje do osobitého zobrazení zklamané a zbídačené společnosti, determinované beznadějně pudovým a duchovně rozvráceným ovzduším. Tak jako Viscontiho nás zajímají nikoli vítězové, ale poražení, krajní situace odhalující pravdu o člověku a pohled, který jde dál za realitu,“ říká dramaturgyně a autorka divadelní adaptace Simona Petrů. Příběh o spalující vášni a nenávisti režíruje Jakub Šmíd. Temná zákoutí lidské duše vystřídají 12. září Kanibalky 2: Soumrak starců, druhý díl nejčernější satiry současné společenské a politické reality autora a režiséra Davida Drábka. Vyšetřovatelky pražské kriminálky Iggy a Diana jsou zpět, aby tentokrát zastavily podnikatele a miliardáře Balcara. Sezonu v Komedii otevřou 14. září Hrdinové kapitalistické práce na motivy stejnojmenné reportážní knihy Saši Uhlové. Inscenace režiséra Michala Háby vznikla jako koprodukce s berlínskou Volksbühne v rámci mezinárodního projektu POSTWEST a přibližuje podmínky nejhůře placených zaměstnání v Česku. Novou inscenaci uvede 23. září i rezidentní soubor divadla Komedie – Lenka Vagnerova & Company. Komponovaný večer čtyř zbrusu nových choreografií má název Krajinou slz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2020-03-15 17:40:39

Nezábavný koronavirus – nezabavitelná kultura

„Ten virus mě děsí,“ řekla. „I mě, Věro. Víš co? Tak mu říkejme KORO-NARO-VIRUS. Zesměšníme jeho jméno, celá věc se odlehčí.“ „Věc? Tys řekl VĚC? Ale virus je NEVIDITELNÝ. A jestli putuje volně ovzduším, jak o té tvé VĚCI spekuloval i jeden přední badatel (když bil na poplach), jsme ztraceni! Vymřeme jako dinosauři. Anebo aspoň částečně. Nelíbí se mi to! Vždyť... I sama Angelína Merkelová řekla, že pouze v Německu ta tvá neviditelná VĚC nakazí sedmdesát procent občanů. Hrůza. Hrůza. Hrůza; a ne jen nějaká filmová. Třesu se jako ratlík. Jdu na záchod. A řekni sám, neřekla to snad, ta naše Angelína?“ „Angela, miláčku. Angela. Ale jo, to povídala. Hm, jenže mi pověz ty: Jaké má ta dáma povolání?“ „Politička?“ „Přesně. No a já se, Viro (tedy Věro), ptám: Jaká a která musí být hlavní vlastnost političky?“ „Pravdomluvnost, věrozvěste?“ „Naopak. Diplomatičnost. Ne přímo prolhanost, ale zdravá prohnanost, ty virozvěstko. A tak řečená Angelina je jak diplomat, tak mazaná všemi mastmi.“ „Ale fuj, to nepovídej. Mazaná? Proč si to myslíš?“ „Přece je to jasné jako smrt. Když tohle řekne, všichni cizinci si to s migrací do Evropy hned ještě jednou rozmyslí. Roku 2015 je prakticky pozvala a touto hláškou to zase napravila. Ne? Jinou věcí samo sebou bude, že se postupně třeba opravdu nakazí hodně lidí. A přece to ještě neznamená, že se zase neuzdravíme. Že si právě tím těla nezbudují proti KORO-NARO-VIRU patřičnou imunitu. To mě víc irituje, že zavřeli multikina. Skoro se bojím, aby některá nezkrachovala. Co jednou zavřeš... Co jednou zakážeš... A ne že by mi kinaři platili za reklamu, ale víš sama, že jsme tam chodili a viděli vždy poutavý film, který nás vtáhl dovnitř do sebe, a když nás opět vyplivl (vzpomínáš?), my ven do světa vyšli odreagovaní a vnímali reálné starosti a úzkosti v jiném světle. V úplně jiném. A to redukcí kin lidem sebrali, přičemž ministr zdravotnictví dokonce pohrdlivě hovořil o celkem očekávatelném triku realizovaném na chvíli v pokladnách těch kin, než je zavřeli docela.“ „Vidíš, o tom ani nevím. Něco kradli? Oč šlo?“ „Nic nekradli, samozřejmě, a samo sebou by tě stejná finta napadla taky. Jako každého. Prodávali lístky dál, ale jen do počtu sto. V době, kdy ještě byla povolena shromáždění do sta lidí, no, a když vláda omezila shluky na pouhých třicet osob, v řetězcích kin by samo sebou s úplným klidem prodávali dál, i když jen do třiceti míst v sále. Co je na tom špatného? Normální kapitalismus!“ „Ale je pravda, že i mezi třicítkou čumilů může sedět jediný bacilonosič, nemyslíš?“ řekla Věra. „Ale jo. Může. Nakonec se zavíráním kin souhlasím a vládě dávám za pravdu, ale taky si přece pamatujeme, jak probíhaly ty naše návštěvy filmových představení, ne?“ Neodpověděla. Ale oba jsme to viděli před vnitřním zrakem. A jak to fungovalo? Ve frontě na lístky jsme samozřejmě nikdy nestáli a objednávali místa v sále „na kraj do vzadu“ přes internet. A když jsme pak vstoupili do sálu, pokaždé byl takřka prázdný. Usadili jsme se a čekali, kdo přijde, protože nic naplat, sledovat film pouze ve dvou, to můžeme i doma u televize, že, zatímco do kina člověk někdy chodí taky proto, aby SDÍLEL emoce s někým úplně cizím, koho ještě nikdy předtím nepotkal. Nejspíš už ani nepotká. A jistě, ten člověk může být bacilonosič, ale do multikin chodí dnes tak málo lidí, že dotyčný stejně bude celé dvě hodiny SDÍLET emoce na úplně opačném konci sálu. A jinak nikde nikdo. Ó, jak se multikina mohou uživit? Netuším! A teď navíc ta rána. „A co vlastně zrovna dávali?“ zeptala se Věra. „Které filmové trháky to postihlo?“ „Nejvíc?“ Zamyslel jsem se, načež povídám: „Například film 1917. A horor Neviditelný.“ „Ale lidi, které to zajímá, si je stejně opatří jinak.“ „To jo. Na druhou stranu...“ Napadlo mě, že kdyby se kina nezavřela, minimálně zmíněné dva snímky výtečně korespondují s aktuální krizí. Odreagovávali by lidi. Přefiltrovávali emoce. Anebo si to nemyslíte? Ve filmu 1917 vidíme Evropu těsně před atakem slavné španělské chřipky. Vidíme brutální válku v zákopech a čas před sto lety, kdy se prvně začaly užívat smrtící plyny. Kolik mladých tenkrát zemřelo, kolik jejich žen si vzala po válce chřipka! Nebylo by od věci ten film teď vidět! Ale je „zabaven“. A Neviditelný? Jde sice o volnou adaptaci klasické novely Herberta George Wellse, ale všechno v příběhu je natolik změněno, že se stal velmi dobrou alegorií na atak KORO-NARO-VIRU, chcete-li koronaviru. Jak to? I virus je neviditelný a vy nevíte, odkud udeří. Je možná pravda, že virus nezvedne ze stolu nůž a nepodřízne vám krk, jako to opakovaně vidíme ve filmu Neviditelný (v USA přístupném dětem do osmnácti let pouze v doprovodu dospělých), ale sám virus je záludným nožem. Ač ne pod krkem, ač rovnou V KRKU. A pochopíte-li z Neviditelného obludnou moc titulního miliardáře, který je neustále za patami vlastní ex-manželce, již brutálním vražděním totálně dehonestuje a kompromituje, spadne z vás během dvou hodin valná část úzkosti ze STEJNĚ NEVIDITELNÉ MOCI a NEMOCI, za jejímž rozšířením se, věřme a doufejme, žádní miliardáři nevyskytují. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-11 10:23:11

Desetimilionová Praha, ve které se vraždí digitální prostitutky. Ukázka z nové knihy Františka Kotlety Underground

Nejprodávanější autor české sci-fi a fantastiky přichází s novou knihou Underground, která se věnuje daleké budoucnosti. Svět v ní prošel nejen změnami politickými, ale i technologickými. Státy se rozpadly a futuristická města nabobtnala. To se stalo i Praze. Z ní je desetimilionová metropole, která žije samostatně díky pokročilé technice a v níž se lidé stále více zdokonalují díky technologickým implantátům. Praha City je šťastné město, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten si to nemyslí. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí. František Kotleta ve svém novém románu předestírá vizi možné budoucnosti, v níž se staré hodnoty zbortí a ty nové budou pevně spjaty právě se stále dokonalejší technologií. To vše v hávu noirové detektivky, kdy vysloužilý detektiv pátrá po vrahovi digitálních prostitutek. Kniha vychází 18. března.   Ukázka z knihy  * * * Praha bylo zkurvený město. Ale měl jsem ho rád. Bylo jako kulhavej pes s vyrážkou – smrdělo, rozpadalo se, fungovalo jenom občas, ale pořád v sobě mělo něco, proč jste ho nakonec se zatajeným dechem pohladili. Jasně, pak jste si museli popatlat ruce dezinfekcí, ale pořád šlo o vašeho milovanýho čokla. Taková byla i Praha na počátku zatraceného dvaadvacátého století. Vlezl jsem do metra a protlačil se davem lidí, kteří proudili ven i dovnitř – z práce, do práce, za štěstím nebo nelibou povinností. Anebo prostě byli jenom tak v pohybu, protože místo, kde skládali hlavu, smrdělo hůř než ten kulhavej pes. Narval jsem se do prvního vagonu a opřel o stěnu mezi chlápkem v tričku s nápisem „Konec už byl, jen jsme si toho nevšimli“ a paní, která vypadala, že snědla své dvě sestry i s půlkou višňového sadu. Vzhledem k tělesné blízkosti obou jsem nedokázal rozeznat, kdo z těch dvou páchne víc. Ani tahle hromada lidí mě ale neuchránila před zprávami CN, které řvaly víc, než kdyby se někdo postavil mezi tu ženskou a její denní dávku umělýho tofu.      „Setkání Rady korporací dnes proběhlo v tradičním přátelském duchu. Všichni ředitelé největších korporací se shodli, že zlepšování života obyvatel města se daří i přes občasné výpadky proud v některých čtvrtích, za které může přetížení sítě způsobené prudkým nárůstem spotřeby,“ hlásila moderátorka ve studiu.      Už jsem ji párkrát viděl. Měla krátce střižené černé vlasy, úsměv, kterým by nedokázal pohnout ani polský bojový vrtulník, a výstřih, který spíš odhaloval, než skrýval. Přes ten kousek látky na obou stranách se hladově draly ven vztyčené bradavky.      „A nyní už přepojujeme na živě vysílanou tiskovou konferenci Rady korporací, kterou před malou chvíli ukončil osobně primátor Dieter Sierbach,“ pronesla a na obrazovce se objevil stejně rozzářený ředitel VEPu Václav Dejčr.      „Myslím, že problémy s dodávkami se vyřeší v horizontu týdnů. Problém spočíval v tom, že lidé nám bohatnou a kupují si větší a silnější spotřebiče, město vzkvétá a i to přináší jisté komplikace,“ prohlásil Dejčr a kamera pak švenknula na ostatní členy Rady, kteří se tvářili, jako by se zrovna chystali na vzájemnou kuřbu. Vpravo nahoře blikal malý nápis „Přímý přenos“.      Nejspíš bych si odplivl, ale dole pod námi se choulil chrápající bezdomovec a ten chlápek fakt za nic nemohl. Naštěstí na další zastávce se tlustožena vysoukala ven a já s jistými rozpaky zjistil, že to smrděl ten kluk. Využil jsem ale mezery, překročil bezdomovce a dostal se k jedné z tyčí s inzeráty.   Prodám děti – holka pět, kluk sedm let. Poslušné a zdravé. Jen podvyživené. Stanice U-metra Kolského. Maruška Ládrová   Reformovaná Satanova církev nabírá nové členy. Satan vás potřebuje, bez něj svět lepší nebude.   Nikdo tě nevykouří jako já. Stanice U-metra Roztyly. Salon Šust.   Armáda digitálních čarodějek povstane!        Poslední papírek jsem si utrhl. Nikdo si toho nevšiml. Promnul jsem ho mezi prsty. Laciný papír, ale úhledné písmo. Tohle nepsal pologramotný kretén jako většinu inzerátů. Strčil jsem ho do kapsy a zamířil na druhou stranu vagonu. Ze CN na mě řvala zpráva o tom, že na střechách mrakodrapů krásně sněží a Praha si tak užívá krásný vánoční čas.   Digitální čarodějky při vás stojí!        Další zatracený papírek v té záplavě hlášení, proseb, výkřiků, vydírání a projevů zoufalství. Na nejbližší zastávce jsem vylezl ze dveří a zapadl do následujícího vozu. Za dveřmi mě uvítala Fay. Někdo její tvář do stěny vozu vyškrábal šroubovákem nebo možná dlátem. Přesto jsem ji hned poznal.      „Už nebudete mravenci“ inovoval někdo úryvek z jejich posledního vystoupení. Zaklekl jsem, minul dron Bezpečnosti a vypadl na své prakticky domovské zastávce.      Venku mě čekal teplý vzduch a pomalu se zklidňující ruch nočního velkoměsta. Mína měla pravdu. Digitální čarodějky nějakým podivným způsobem dokázaly oslovit střeva města. Skeptik ve mně si pomyslel, že to tak těžké nebylo – lidé chtěli věřit. Stačilo vzpomenout na všechny ty legendy o armádě duchů mrtvých městských policistů ztracených v podzemí, která bloudí tunely metra a vyjde ven, až bude Praze nejhůř. O ohnivých démonech na Petříně, o ženě, která spala s opicí, a jejich potomcích, co teď unášejí děti u stanice metra Kolbenova. Tomu všemu lidé dokázali věřit a přisoudit cokoliv, co špatného se jim v životě stalo. Ale tohle bylo přece jenom něco jiného. Tohle totiž smrdělo nadějí. A kde je naděje, tam zpravidla nebývá nic jiného než pořádný průser.      Nejhorší bylo, že ti lidé si nedokázali představit, co jsou vlastně jejich hrdinky ve skutečnosti zač – jen potetované pověrčivé šlapky pro večírky boháčů, kteří žijí pětkrát delší a stokrát lepší životy než oni všichni tady. Boháčů, jejichž orgasmy zaplatily všechny ty implantáty, s jejichž pomocí pak Negerka, Polly, Kuka, Kelly, Long Liz a Fay prováděly svá vystoupení, na nichž vydělávaly díky milodarům všech těch chudáků.      A přesto všechno na těch šlapkách něco bylo.      A nejspíš právě to něco dvě z nich už stálo život.      Přidal jsem do kroku a dorazil k autobusu, ve kterém sídlila Kafetérie Krvavého Alího.      „Alláh akbar,“ pozdravil jsem.      „A ty jdi taky do prdele. Víš, že jsem…“      „Já vím, buddhista,“ dořekl jsem za něj a unaveně se usmál. Sedl jsem si k prázdnému baru a konečně se trochu uvolnil. Blížila se půlnoc a v kafetérii bylo u stolečků ještě docela plno. Proto také po place kmitala paní Maruška. Měl jsem ji rád, bylo na ní cosi uklidňujícího. Marie totiž byla nejobyčejnější ženskou na světě – obyčejné jméno, obyčejná práce, obyčejné zvyky, tři děti a manžel, který dělal hlídače v Pražské metropolitní bance, která podobně jako většina finančních institucí patřila GEZu. Z reproduktoru pod barem hrál prastarý afghánský rap. Alí ho pouštěl vždy kolem zavírací doby. Ne že by ho měl rád, šlo o fakt děsivou kakofonii skřeků, ale odrazoval zákazníky od toho, aby si ještě chtěli objednat. Pokud byli přesto vytrvalí, vytáhl remixy sto let starých nahrávek chlápka jménem Michal David a zpravidla už po dvou sonzích začala lidem téct z uší krev.      Alí se mě ani nezeptal, co si dám, a nalil irský kafe. O kafi to nikdy neslyšelo a Irsku se to vyhnulo na vzdálenost sta námořních mil, ale bylo to černé a byl v tom alkohol. Dobrý barman prostě pozná, co jeho zákazník potřebuje.      „Zbyly mi tu burgery. Ohřívat to nebudu, jsou kapku okoralý a radši jsem nezjišťoval, z čeho je v ARKASu dělaj, ale má to kalorie a dneska se z toho ještě nikdo nepoblil,“ prohlásil, a aniž by se mě ptal na názor, prostě přede mě postavil talíř s třemi burgery. Poděkoval jsem a napil se nejdřív irského kafe. Bylo strašné jako kolonoskopie, ale člověk od irského kafe nechtěl, aby chutnalo. Čím hnusnější, tím lépe jednoho postavilo na nohy.      „Myslel jsem, že Ježíše nemáš rád,“ pohodil jsem hlavou ke stolu u vchodu. Chlápek v tradičním kostýmu tu dojídal burger. Netvářil se u toho moc šťastně.      „Tenhle je v pohodě, chodím s ním do buddhistického chrámu.“      „Jo, typickej Ježíš,“ usmál jsem se. Alí jen pokrčil rameny.      „Tebe náboženství nikdy nebralo, co?“      Kousnul jsem do burgeru a rozžvýkal sousto. Ve srovnání s kuřetem na večírku mrtvého miliardáře to bylo jako dát si skutečné pivo a zapít ho chcankama, ale v kategorii chcanek stál tenhle burger docela vysoko. Navíc, po tom všem, co se mezi pojídáním kuřete a téhle hnědé placky semlelo, mi slušně vyhládlo.      „Vyrostl jsem v tomhle městě, sledoval jeho rozpad a pak přišel o nohu ve válce. Nikde jsem žádného boha nepotkal. Nikde. Ani když jsem studoval dávné dějiny – vzestupy, pády, masakry, lidské utrpení, nikde žádnej bůh,“ odvětil jsem. Nešlo o nejmoudřejší myšlenku, ale Marie by ji určitě ocenila.      „Buddha řekl, že všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli,“ odvětil Peršan.      „Jakože když budu přemýšlet o jednorožcích, budu jednorožec?“ namítl jsem.      „Proč ne. Viděl jsem chlápka, co se nechal předělat na mořskou pannu. Pak ale zjistil, že se mu s tím dost blbě chodí, a vrátil to zpátky,“ usmál se Alí. Takhle jsme se škádlili často.      „Nechci být ani mořská panna, ani jednorožec.      Jsem vysloužilej policajt,“ odvětil jsem.      „Vidíš, o tobě Buddha mluvil, když pravil, že tři věci dlouho neutajíš: Slunce, Měsíc a pravdu. Myslel jsem, že to je heslo policajtů, ne?“      Teď už jsem se usmál opravdu od srdce.      „Já ti nevím. Pravda v tomhle městě je strašně levná štětka, každej s ní vyjebe a pro nikoho nemá větší cenu než dva halíře,“ povzdechl jsem si a dodal: „A nakonec stejně každému jen způsobí utrpení, když na to přijde.“      „Bolest je nevyhnutelná. Utrpení je volitelné.“      „Zase Buddha?“ ujistil jsem se.      „Jo. Jak jinak. Až budeš mít někdy čas, můžeš se stavit u nás v chrámu a…“      „S babičkou jsem chodil do kostela,“ přerušil jsem ho. „Byla tam zima. To ještě nějaká zima vůbec byla,“ řekl jsem nakonec a hrábl do kapsy po peněžence. Úplně jsem zapomněl, že jsem si ji nechal u Fay, když jsem se převlékal. A náramek odešel do věčných lovišť, takže jsem přes něj nemohl ani převést peníze na účet.      „Napíšu to na Mínu,“ pochopil kavárník, která bije.      „Jo, Mína, ta ze mě asi nebude mít moc velkou radost,“ zašeptal jsem pro sebe a vyrazil do místa, kterému jsem občas říkal domov.   Nakladatelství Epocha, Praha 2020, první vydání, 312 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-30 05:22:36

Nástup doby greténské

Ve chvíli, kdy musel francouzský prezident Emmanuel Macron ustoupit protestům žlutých vest a odložit ekologickou daňovou reformu, vstoupila na světovou politickou scénu patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Její školní stávka za klima od té doby poutá zájem médií a vytváří atmosféru, v níž by vládám mohlo snadněji projít zdražování energií a potravin výměnou za snížení daní miliardářům. Česko je politickou laboratoří Evropy. Již za vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS) parlament v roce 2007 schválil daňovou reformu, která by v současné atmosféře byla označována jako „ekologická“. Bez střelby do demonstrantů a barikád v ulicích u nás byla zavedena rovná daň z příjmů i uhlíkové daně. Rovná daň pomohla nejbohatším Čechům, Moravanům a Slezanům ušetřit na daních miliardy ročně zrušením třetí až páté sazby daně z příjmů. Mezní sazba byla předtím 32 %. Po reformě zůstala jen jediná sazba 15 %. Lidem s minimální mzdou tím stát naopak na daních z příjmů sebral několik stovek měsíčně. Před daňovým balíčkem ministra financí Miroslava Kalouska (tehdy KDU-ČSL) jsme z potravin, elektřiny, plynu, vodného a stočného platili státu 5 %. Po reformě DPH ze základních životních potřeb vzrostlo v několika krocích na 15 %. Stát tak z rodin tahá měsíčně o několik tisíc více. Nemalou měrou se o to postaraly i ekologické daně, které během projednávání Kalouskova reformního balíčku připojil ve Sněmovně cestou pozměňovacího návrhu jako poslanec ministr životního prostředí Martin Bursík (Zelení). Reformní balík nazvaný zákon „O stabilizaci veřejných rozpočtů“ obsahoval v jednom tisku změny 52 zákonů. Do jejich změti byly metodou „volně loženo“ připsány nové daně z plynu, z elektřiny a z uhlí. Místo stabilizace přinesla reforma růst státního dluhu. V roce 2009 skončilo hospodaření státu s rekordním deficitem ve výši 192 miliard. HDP poklesl meziročně o 4,8 %. S výjimkou Řecka se ČR z finanční krize, která vypukla v roce 2008, sbírala nejdéle v Evropě.  Na rekordním růstu deficitu se podílelo i zavedení podpory pro tzv. ekologické formy výroby energie. Ještě během první vlády premiéra Mirka Topolánka, která nezískala důvěru Sněmovny, se poslanci Bursíkovi podařilo cestou pozměňovacího návrhu k novele spotřebních daní zavést osvobození biopaliv od spotřební daně. Zbohatly na tom firmy z koncernu Agrofert dnešního premiéra Andreje Babiše (ANO). Jako ministrovi životního prostředí se Bursíkovi navíc podařilo prosadit novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií. Spotřebitelé byli zákonem přinuceni kupovat část energie vyrobené několikanásobně dráž v solárních a větrných elektrárnách. Výkupní ceny energií z těchto typů výroby byly garantovány státem. Kromě toho stát na výstavbu některých solárních a větrných parků přispěl i formou dotací. Celkově Bursíkovy „čisté energie“ zasekly do státního rozpočtu sekeru za 50 miliard ročně. Zhruba sedmkrát více se na solární barony složili občané v účtech za elektřinu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Žluté vesty Ihned po svém nástupu do Elysejského paláce předložil Emmanuel Macron v květnu 2018 parlamentu daňovou reformu, kterou nazval „modernizační“ a „ekologickou“. Macron navrhl zrušit tzv. milionářskou daň, tedy mezní pásmo daně u příjmů nad 1 milion eur, která byla 75 %, a druhou nejvyšší sazbu, která činila 49 %. Ztráty za miliardy eur vznikající veřejným financím ze snížení daní nejbohatším chtěl kompenzovat především novou daní z elektřiny a vytápění a zvýšením spotřebních daní z paliv. Miliardy eur do rozpočtu mělo přinést i snížení maximální povolené rychlosti na silnicích a dálnicích a masivní nasazení pokutových radarů. Kromě toho Macron sliboval zavést dotační podporu ekologickým formám výroby elektřiny. Během projednávání daňové reformy sestavilo trio aktivistů Jacline Mouraudouvá, Priscilla Ludoská a Eric Drouet nezávislý tým ekonomů, který vypracoval analýzu dopadů připravovaných změn daní na běžné obyvatelstvo. Podle jejich výpočtů měl vládní balíček zvýšit životní náklady pracujících Francouzů průměrně o více než 250 eur měsíčně. Po zveřejnění těchto čísel v srpnu 2018 se ve Francii zformovalo hnutí žluté vesty a vypukly mohutné protesty. Vláda proti nim nasadila policejní těžkooděnce a vodní děla. Při násilných zásazích bezpečnostních složek vyrostly v ulicích Paříže a dalších měst barikády. Reakcí na brutalitu policie a četnictva byl růst podpory žlutých vest. Na demonstraci před závěrečným parlamentním hlasováním o daňové reformě se 17. listopadu 2018 v Paříži sešlo více než 300 tisíc lidí. Vláda proti demonstrantům kromě policie a četnictva nasadila i armádu. Při střelbě do demonstrantů gumovými projektily bylo zraněno 585 civilistů – z toho 16 s trvalými následky na zdraví. Účinek byl opačný, než vláda čekala. Účast na každosobotních demonstracích žlutých vest před Vánoci 2018 vzrostla na miliony osob v rámci celé země.  V pátek 4. ledna 2019 policie zatkla zakladatele žlutých vest Erica Droueta. Za to, že při demonstraci 8. prosince 2018 vylezl na Vítězný oblouk, z něhož promlouval ke shromážděným demonstrantům, jej obvinila z výtržnictví a poškození národní kulturní památky.  Uvěznění Droueta a obvinění Mouraudouvé a Ludoské ze škod za 4 miliony eur vyhnalo další den do ulic ještě více lidí. Vláda proti demonstrantům nasadila 85 tisíc policistů a vojáků s rozkazem použít granáty s nervově paralytickým plynem. Po ošetření zraněných a laboratorním rozboru bylo zjištěno, že granáty obsahovaly i složky zakázané Úmluvou o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní.  Po zveřejnění informací o použitích zakázaných chemických zbraní hněv demonstrantů vyvrcholil. Stoupenci žlutých vest na většině silnic zdemolovali policejní radary. Při mimořádné demonstraci uprostřed týdne se protestujícím podařilo vniknout do úřadu vlády. Mluvčí vlády Benjamin Griveaux musel být evakuován vrtulníkem. Při sobotní demonstraci 12. ledna 2019 se žlutým vestám podařilo s pomocí vysokozdvižného vozíku vniknout do budovy ministerstva financí. Při „návštěvě“ demonstrantů z budovy vyletěly oknem tisíce vládních dokumentů, které byly před objektem spáleny. Spor rozhodla hrozba časově neomezené generální stávky. Odbory ji vyhlásily v reakci na zranění občana, který se kolem demonstrace vracel z práce a jemuž policejní granát utrhl 4 prsty na ruce. V pondělí 14. února prezident Macron částečně demonstrantům ustoupil. Vláda na jeho návrh schválila nařízení o odložení účinnosti daňového balíčku.  Copaté beranidlo Ihned poté byl zájem médií přesměrován ke studentské stávce za klima, kterou na 15. březen 2019 vyhlásila patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Školní stávku za klima vymyslel a zorganizoval švédský aktivista Bo Thorén z organizace Fossil Free Dalsland (FFD). Podle vzoru USA, kde děti po střelbě ve škole v Parklandu na Floridě vyšly do stávky proti zbraním. Greta byla na akci najata, protože jako jediná z dětských aktivistů byla ochotna do ní jít i sama. FFD akci rozjela v srpnu 2018. Finančně ji podpořil Open society Fund maďarského miliardáře a měnového spekulanta George Sorose. Až do Macronova ústupu však Greta demonstrovala před švédským parlamentem sama. Zájem televizních kamer zorganizovali po Macronově prohře švédští akcioví spekulanti Ingmar Rentzhog a David Olsson. Na první místo zpravodajských relací jí pomohl inzertní vliv nadnárodních korporací z energetického strojírenství, jako je ABB. Peníze na kampaň a vlivné kontakty dodala i bývalá viceguvernérka švédské centrální banky Kristina Perssonová. S jejich pomocí se během měsíce podařilo přesměrovat zájem médií od lidové vzpoury žlutých vest proti zdražování k tématu údajné hrozby konce světa v podobě CO2. Mediální kampaň ovlivnila i volby do Evropského parlamentu, po nichž stanula v čele Evropské komise bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová (CDU). Funkce se ujala se záměrem prosadit uhlíkově neutrální EU. Poté, kdy Leyenová získala důvěru europoslanců, předložila německá vláda kancléřky Angely Merkelové (CDU) zákon o zavedení uhlíkové daně, která by zdražila ropná paliva až o 0,57 eur (15 Kč) za litr. Záměrem spolkové vlády je v zájmu „ochrany klimatu“ přeřadit maso ze snížené 7% sazby DPH do základní sazby 19 %.  Nespí ani česká vláda. V meziresortním připomínkovém řízení už je návrh zákona o zvýšení Bursíkových ekologických daní. Pokud na podzim nepostaví v SRN barikády německé žluté vesty, tak to Babišově vládě projde stejně snadno jako letošní zrušení osvobození bytových domů se společným kotlem od ekologických daní. Parlament je schválil během protestu Milionu chvilek. Geislerová a Minář si toho ani nevšimli. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2019-07-19 14:35:13

Anglický protisměr v prodeji knih

Jak se liší prodej knížek na českém a anglickém trhu? Co tamní knihkupectví zachránilo od krachu? A proč je třeba, aby prodavači knih budovali vztah se zákazníkem a věnovali mu více pozornosti než jen při placení? Nejen o tom jsem se bavila s českou manažerkou knihkupectví Waterstones v Londýně Pavlínou Tichou. Už dlouho mě zajímal příběh ručně psaných popisků vystavených u knih. Něco takového se v českých knihkupectvích nevidí. V pobočkách Waterstones jsem si toho všimla pokaždé a tentokrát tomu chci přijít na kloub. „Jsem z Ústí nad Labem, a když jsem doma, zajdu do knihkupectví, abych si koupila nějaké knížky. Nikdo se vám tam ale nevěnuje do doby, než chcete platit,“ svěřuje se se svými zkušenostmi manažerka Pavlína Tichá, kterou zpovídám v pobočce na Piccadilly Street. „V Česku vidím velkou mezeru mezi prodejcem knih a zákazníkem. Nevím, jestli je to tím, že tamním prodejcům chybí znalost nebo motivace.“ Když ve Waterstones trénují nové posily, kladou jim na srdce mimo jiné i to, že nejprve dají knížku do rukou zákazníka a teprve pak si půjdou stoupnout za pokladnu. „Vztah totiž navazujete ihned poté, co zákazník vstoupí do prodejny. V žádném případě to však není o tom, že se na vás prodejce pověsí a vnucuje vám svou ochotu, i když o ni nestojíte,“ líčí Tichá. „Prodejce knih musí mít šestý smysl. Už když člověka pozdravíte, můžete poznat, jaký typ zákazníka to je. Někdo si chce knížky jen koupit a s nikým se bavit nechce. Někdy se vyznají zákazníci ve specifické kategorii mnohem lépe než prodavač, který se musí orientovat v celém spektru knih,“ pokračuje. „Taky záleží, kolik lidí máte v obchodě. Jak moc bychom chtěli jen chodit kolem zákazníků a bavit se o knížkách. Dneska jste sama viděla, že byl frmol a že jsem stála jen za kasou.“  Síla doporučení Důvodem, proč si jde zákazník koupit knížku do prodejen Waterstones a neudělá to z domova pomocí pár hbitých kliknutí přes internetový obchod Amazon, je servis. „My žijeme knížkami a lidé vědí, že když k nám přijdou a zeptají se, co doporučujeme vzít si na dovolenou, že jim naložíme minimálně deset knížek, se kterými si užijí srandu,“ vypráví Tichá.  Zajímá mě, jestli si čtenáři najdou v té přehršli na trhu knížku, i když se jí neudělá v knihkupectví podpora. „Chtěla bych říct ano, ale bez podpory to nepůjde. Knížka bude mít fenomenální úspěch, jen pokud ji budou prodavači doporučovat,“ vysvětluje Tichá a vzápětí vypočítává, že Waterstones prodává i knihy malých vydavatelství vycházející třeba jen v tisícovém nákladu. „Většinou je to tak, že když knížce věříme, tak objednáme deset kusů a sledujeme prodeje. Pokud tam vidíme potenciál, postavíme se za ni víc a příště koupíme například už sto padesát kusů. Pak se rozhodujeme, které knihy vystavíme i do výlohy a u kterých zajímavých knih uděláme v prodejně výstavku a plakáty.“ O tom, jakou mají prodavači knih moc, svědčí ostatně i senzační úspěch, který sklidila kniha Stoner od Johna Williamse (česky ji vydalo roku 2015 nakladatelství Kniha Zlín v překladu Jiřího Popela; pozn. aut.). Román se stal bestsellerem až čtyřicet let po svém originálním vydání, a to právě díky doporučování prodejců v pobočkách Waterstones. Jak se to přihodilo? „Zjistili jsme, že vychází nové vydání románu Stoner, a ta knížka se nám prostě zdála dobrá, takže jsme o ní se zákazníky mluvili,“ komentuje Tichá husarský kousek jejich knihkupectví. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} „Komise? To mi přijde na hlavu postavené,“ komentuje manažerka zaběhlý český přístup vztahu mezi vydavatelstvím a prodejnou knih. S touto praxí se nikdy nesetkala, neboť se knižní distribuci začala věnovat až v Anglii, takže ji musím do reality světa, kdy si knihkupectví knihy de facto od vydavatele půjčuje a teprve po jejich prodeji je zaplatí, sama uvést. „Tady to funguje tak, že nakladatelství se předhání, abychom od nich měli knížky. Konkurence je veliká. Knihy hned odkupujeme, ale ponecháváme si možnost vrátit neprodané knížky. Je tam časový limit a podrobnosti jsou už součástí know-how.“  Svoboda se cení víc Síť knihkupectví Waterstones má v Británii téměř 300 poboček a je v této zemi největším celonárodním prodejcem knih. Přesto se společnost před pár lety ocitla na pokraji krachu. „Waterstones má veřejně obchodovatelné akcie, takže to nebylo tajemstvím. V roce 2011 naši firmu odkoupil ruský podnikatel Alexander Mamut a do role výkonného ředitele firmy dosadil pana Jamese Daunta,“ popisuje Tichá. „Ten vidí knihy jako poslání a vedl úspěšný byznys šesti nezávislých knihkupectví. Naši firmu personálně zefektivnil a zeštíhlil a provedl ještě jednu zajímavou změnu. Řetězec Waterstones se za jeho vedení vzdal nemalých poplatků od vydavatelů knih za vystavování titulů ve výlohách či na prémiových místech.“ Člověk, který se rozhodl vzepřít praxi v Česku tak běžné, mě začíná čím dál víc zajímat. „Pan Daunt je hodně podnikavý a schopný člověk. Bankovní kariéry se vzdal pro svou zálibu v knihách (kariéru v bankovnictví opustil James Daunt v roce 1990, tedy ve svých 26 letech, aby založil první pobočku knihkupectví Daunt; pozn. aut.). Je pravda, že od doby, co nedostáváme zaplaceno od vydavatelství, jsme se vrátili ke starému řemeslu. Vystavujeme jen to, čemu věříme,“ vysvětluje Tichá přeměnu, kterou síť knihkupectví Waterstones prošla, a dodává, že Waterstones byla loni od miliardáře Mamuta odkoupena investičním fondem Elliot Advisors. „Pan Daunt dal mnohem víc svobody menším pobočkám, které si do velké části rozhodují samy, jaké knížky budou nakupovat. Zbavily jsme se věcí, které jsme museli od nakladatelů koupit a které nebyly prodejné. Dřív totiž všechny pobočky měly stejné zboží a vypadaly stejně. Vůbec se nedbalo na to, zda se tam ty knihy prodávají. Když celebrita napíše biografii, tak ji u nás na Piccadilly se spoustou zákazníků z řad turistů prodáme, ale má smysl dát dvě stě těchto knih do severního Skotska, kde o této celebritě nikdy neslyšeli?“ Prodavači, co s knihami spí Jaká je praxe u ostatních anglických knihkupectví, nechce Pavlína Tichá komentovat. „Nikdo se nechlubí tím, zda se platí za vystavování knih. Je to obchodní tajemství. Když se ale odborník podívá na vystavené knihy v různých knihkupectvích, pozná, že něco nehraje,“ dodává.  Ptám se, jak přísný je výběr zaměstnanců – prodavačů knih – na pobočku v Piccadilly. „Rozhodně to nemusí být lidé, kteří studovali literaturu. Ani já ji nestudovala,“ prozrazuje manažerka. „Musí mít ale zájem o knihy. Říkám jim s nadsázkou, ať se připraví na to, že kromě toho, že budou knihy číst, je budou i jíst a spát s nimi,“ směje se. „Denně nám chodí na pobočku dvacet až třicet žádostí uchazečů o práci. Ti, co projdou sítem, tu dostávají první tři měsíce minimální mzdu, takže jim říkám na rovinu, že jestli chtějí jen nějakou práci a peníze, ať jdou raději jinam. Pokud ale chtějí práci, která dává smysl, jsou tu na pravém místě.“ A jak je to tu s těmi ručně psanými popisky ke knížkám? Samozřejmě je tu píší sami zaměstnanci poté, co si knížku přečtou. Je běžné, že v každém knihkupectví Waterstones narazíte na jinou skladbu knih, protože nic už není centrálně řízeno. „Knížku nám může klidně nabídnout k prodeji každý, i autor, který ji vydal vlastním nákladem. Když je to místní autor, často to bude jen jedna naše pobočka, která tu knihu bude mít. Například u nás na Piccadilly nedává smysl mít autora, který je známý jen v Jižním Walesu, ale tam se bude knížka naopak prodávat velmi dobře.“ Potřebujeme bestseller? Zajímá mě, od kolika prodaných kusů se v Anglii považuje kniha za bestseller. „Bestseller je přece Bible, protože té se prodalo přece nejvíc,“ usměje se Tichá. „Pro nás ve Waterstones nemá smysl používat slovo bestseller. Když noviny něco bestsellerem nazvou, tak my to převezmeme, ale sami o sobě knížku bestsellerem nenazveme. Problém totiž je, že na obalu každé knížky dnes stojí psáno, že je to bestseller. Ale pak nemáte možnost dohledat, co vlastně tu knížku bestsellerem dělá. Každou neděli v britských novinách The Sunday Times vychází tabulky knižních prodejů na základě průzkumů agentury Nielsen. Hodně zákazníků žádá knížku uvedenou právě v tomto žebříčku, aniž by znali její přesný název nebo autora, takže to musím mít nastudované a ty noviny si pravidelně kupuju.“ V pobočce Waterstones na Piccadilly, která je největším knihkupectvím v Evropě, mají víc knih, než přečte člověk za celý život. „Je tu čtvrt milionu titulů, což je 8 mílí knih,“ prozrazuje mi žena, která za loňský rok přečetla sedmdesát pět knih, z nichž prý nedočetla jen jedinou. Když odsud odcházím, přemýšlím nad smysluplností knižního obchodu v anglickém podání, na míle odlišného od českého přístupu, kde mnozí knihkupci stále nechávají rozhodovat vydavatele, které knihy se budou propagovat, a pasují se tak do role pouhých prodavačů. V hlavě slyším i radu Jamese Daunta nezávislým knihkupcům: Pracujte tvrdě a respektujte zákazníka. Když to neuděláte, převezme vaši práci Amazon. {/mprestriction}  Autorka je novinářka a fotografka na volné noze. Pozn. aut.: V době mezi naším rozhovorem a jeho zveřejněním Pavlína Tichá přestoupila jako manažerka do pobočky Waterstones v Gower Street.

Čas načtení: 2024-02-21 22:05:58

Skupina BHM miliardáře Krska prodává svůj podíl v Adrez Living, které provozuje aparthotely v centru Prahy

Do společnosti Prague Port Group, která v centru Prahy provozuje aparthotely a hotely pod značkou Adrez Living (dříve Prague Residences), vstoupila skupina BHM group miliardáře Tomáše Krska na začátku koronavirové pandemie v roce 2020. Za investiční...

Čas načtení: 2024-02-22 02:25:37

Byznys míří na orbitální stanice, NASA plánuje návrat na Měsíc a misi na Mars

Cílem kosmických závodů nejsou jen planety a jiná tělesa, ale i oběžná dráha kolem Země. Do toho, kdo ji zabydlí, začínají stále více promlouvat soukromé firmy. Dvě americké, Voyager Space a známější SpaceX miliardáře Elona Muska, spojily síly k...

Čas načtení: 2024-02-22 17:14:00

EU zruší sankce uvalené na dva Rusy a jednoho Slováka kvůli válce na Ukrajině

Brusel - Evropská unie ze sankčních listin vyřadí dva ruské podnikatele a jednoho Slováka. Agentuře Reuters to dnes sdělily dva diplomatické zdroje, podle kterých se bude jednat o ruského miliardáře...

Čas načtení: 2024-02-22 17:14:00

EU zruší sankce uvalené na dva Rusy a jednoho Slováka kvůli válce na Ukrajině

Brusel - Evropská unie ze sankčních listin vyřadí dva ruské podnikatele a jednoho Slováka. Agentuře Reuters to dnes sdělily dva diplomatické zdroje, podle kterých se bude jednat o ruského miliardáře...