Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2018-11-02 10:00:04

Headshot ZD – Zúčastněte se boje přeživších se zombie v této pixelartové akční hře

Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho internetového týdeníku, pak jste dobře seznámeni se skutečností, že jsem oddaným fanouškem zombie. Zombie nákazu a s ním spojené nepříjemnosti pro lidské pokolení oddaně hltám ve všech možných směrech. Čtu zombie knihy, listuji zombie komiksy, sleduji zombie seriály a filmy a především hraji zombie hry, samozřejmě pokud jsou dobré. Jednu zábavnou […] Příspěvek Headshot ZD – Zúčastněte se boje přeživších se zombie v této pixelartové akční hře pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Zombie City Defense – Ochráníš město před vlnami zombies? Akční 3D FPS hra Dead Effect je jako kdyby slavný Dead Trigger potkal ještě slavnější Dead Space Dead Trigger 2 – uvolněné screenshoty z chystané 3D zombie akční hry ukazují sílu Tegry 4 (Nová hra) Zombie ve hře Deadlings pomůžete skvělým postřehem i plánováním (Nová hra) Bardbarian je cenami ověnčený mix strategie a akční hry

Čas načtení: 2019-07-13 23:12:35

Jan Grabowski: Lov na Židy (ukázka z knihy)

V polských popisech situace za druhé světové války se lze pravidelně setkat s názorem, že „se objevili Němci a odstranili Židy“. Autor této knihy, polsko-kanadský historik Jan Grabowski se na základě pečlivého studia archivních materiálů pokouší odpovědět na otázku, proč a jak němečtí okupanti věděli, kde Židy hledat, a odkrýt okolnosti, jež vedly k odhalení ukrývajících se nešťastníků. V letech 1942 a 1943 se po likvidaci ghett podařilo uniknout tisícům polských Židů, ale jen málokteří se dožili konce války. Výraz Judenjagd – lov na Židy – používali němečtí policisté a četníci pro pátrání po židovských uprchlících, kteří na okupovaném území hledali úkryt v nežidovském prostředí. Židé se porůznu skrývali, ale postupně byli zrazováni a vydáváni Němcům či vlastní polské „modré“ policii. Za války existovali v Polsku na jedné straně lidé, kteří lovili Židy nebo je vraždili z chamtivosti či rasové nenávisti. Na druhé straně byli také lidé, kteří Židy chránili a pomáhali jim. Tato skupina byla početnější, ale ti první byli ve svém konání mnohem úspěšnější a efektivnější. „Prakticky všichni Poláci vzdorovali, ať už pasivně či aktivně, německé okupaci,“ vzpomíná jeden z přeživších židovských uprchlíků. „Avšak většina polské populace napomáhala Němcům v jejich snaze o vyhlazení Židů. Neexistuje žádný morální závazek být hrdinou, ale podílet se na vraždě je kriminální čin.“ Jan Grabowski ve své knize Lov na Židy podrobně zkoumá osudy pronásledovaných na příkladu jednoho okresu v Malopolském vojvodství. Přináší tak důrazný příspěvek ke stále probíhající a vzrušené debatě o odpovědnosti Poláků a Němců za holokaust.   Ukázka z knihy: KAPITOLA PÁTÁJUDENJAGD – LOV NA ŽIDY„V roce 1942, v měsíci září jsme se začali skrývat před Němci, protože probíhaly velké deportace.“Asi bychom měli začít čísly: z 5500 až 6000 Židů, kteří žili v okresu Dąbrowa Tarnowska před začátkem „likvidačních akcí“, jich pouze 150 až 200 přežilo válku. Největší skupina (méně než 100 lidí) přežila v Sovětském svazu; někteří z nich se po roce 1945 vrátili do Polska a byli zaregistrováni tarnówskou či krakovskou kanceláří Ústředního výboru Židů v Polsku. Jiní se vrátili, nakrátko zůstali a pak utekli na Západ, aniž by po sobě zanechali stopu v místní dokumentaci či otisk v paměti místních obyvatel. Odhady týkající se počtu Židů přeživších v úkrytech na území okresu Dąbrowa Tarnowska se liší. Podle nejoptimističtějších scénářů, zdůrazňujících všeobecný výskyt fenoménu „pomocné ruky“ mezi Poláky, v okrese Dąbrowa Tarnowska přežilo válku více než 100 Židů. Opatrnější odhady uvádějí asi 50 až 60 přeživších, schovaných ve více než třiceti skrýších různě po celém regionu. Krátce po skončení války zdejší pobočka Ústředního výboru Židů v Polsku (CKŻP) vytvořila několik seznamů přeživších, kteří se objevili ve městě. Seznamy (viz tabulka 9 v přílohách této knihy) obsahují 110 jmen lidí, kteří přežili válku buď v koncentračních táborech, či v bunkrech a úkrytech, anebo v Sovětském svazu. Byť jsou seznamy užitečné, probouzejí také jisté pochybnosti: zahrnují osoby, které sice po válce přišly do Dąbrowé, ale původně pocházely z jiných oblastí; nelze specifikovat, kde se nacházely úkryty a bunkry Židů; a silně podhodnocují počet dąbrowských Židů, kteří přežili v Sovětském svazu a vrátili se do Polska až poté, co byly tyto seznamy vypracovány. Je tedy otázka, jestli lze snadno akceptovat či odmítnout některý ze scénářů či čísel výše uvedených (tolerance chyb a nedostatek existujících pramenů představují příliš velkou překážku), nicméně důkazy shromážděné pro účely této studie nám umožní postavit údaje na pevný základ a vycházet z předchozích zjištění.            Nejplodnějším autorem píšícím o Polácích, kteří zachránili Židy v oblasti Dąbrowé, byl nepochybně Jósef Kozaczka, amatérský historik a předseda dąbrowské odbočky asociace polských veteránů (ZBOWiD). Také není pochyb o tom, že za války Kozaczka pomáhal Židům. V září 1942 zaklepali na jeho dveře a poprosili o pomoc Hinda a Fejga Birnbaum-Windheilovy, dcery místního kováře. Kozaczka jim pomohl získat „árijské“ dokumenty, které oběma mladým ženám umožnily odjet do Německa, kde přežily válku vydávajíce se za polské „dobrovolné pracovnice“. Ačkoli můžeme oceňovat Kozaczkův pozoruhodný válečný skutek, pozdější texty tohoto amatérského historika, jež jsou plné faktických chyb a často založené jen na neověřených zvěstech, už tolik uznání nevzbuzují. Přesto si Kozaczkovy publikace zaslouží přezkoumání, neboť jejich závěry byly bez dostatečné verifikace akceptovány jinými historiky a tím se později staly součástí akademického mainstreamu. Kozaczkova posedlost tématem Poláků, kteří pomáhali Židům, splynula se zlomyslnou antisemitskou kampaní zahájenou v březnu 1968 Polskou sjednocenou dělnickou stranou. První z jeho článků pod titulkem To se nám dostalo oplátkou! Poláci pomáhající Židům se objevil v deníku Zielony Sztandar (Zelená vlajka). Kozaczka se v něm pustil do složité a sporné záležitosti a vrhl se do ní doslova po hlavě:S odporem a úžasem se dočítám o urážkách a pomlouvačných kampaních, které organizují různé zahraniční židovské kruhy. Obviňují v nich nás Poláky z toho, že jsme nacistům pomáhali vraždit Židy. Je obtížné si představit něco odpornějšího a nepravdivějšího o naší společnosti. Pochopitelně nehodlám o tomto nesmyslu diskutovat, ale chci jen zmínit určitá fakta a události, k nimž došlo v okresu Dąbrowa Tarnowska. My, bývalí vojáci odboje, se děsíme pomluv, které se o nás šíří v Izraeli a jinde. Taková je oplátka za veškerou pomoc, které se dostalo Židům? Za veškerou naši oběť? Kde jsou ti, jejichž životy jsme zachránili? Proč ti Židé, kteří nyní žijí v Izraeli, USA, Německu a jinde, zůstávají potichu? Další Kozaczkův článek (nazvaný Platili svými životy za pomoc Židům) se objevil v deníku Słowo Powszechne, který v roce 1968 stál v čele antisemitské kampaně. Nejpodrobnější text tohoto amatérského historika z Dąbrowé se později objevil v knize Poláci a Židé, 1939–1945. Zde Kozaczka uvádí seznam více než jednoho sta případů, kdy Poláci v okrese Dąbrowa zachránili Židy. „V našem okrese je sto vesnic,“ napsal Kozaczka, „a v každé z nich se skrýval Žid. […] Za pomoc Židům zaplatilo životem padesát šest Poláků, z nich dvacet sedm bylo zabito na místě a dvacet osm zavražděno později v táborech, jedna osoba zahynula na následky bití.“ Bohužel Kozaczkova čísla jsou nepodložená, neexistují žádné náznaky, že by byl proveden nějaký výzkum, žádné odkazy na důvěryhodné zdroje. Navíc je fenomén „pomoci“ definován velmi liberálním způsobem: volným do takové míry, že dlouhý seznam dobrých lidí, kteří během války pomohli Židům, také zahrnuje jednoho polského „modrého“ policistu, který mohl zastřelit prchajícího Žida, ale nakonec se nad tímto nebožákem slitoval a spoušť nestiskl. Tato situace připomíná výměnu názorů, o níž psal jeden přeživší z Tarnówa: „Žil tam fiakrista, nějaký Staszek, který se vychloubal tím, jak mi pomohl za války. Jednoho dne jsem na něho narazil a zeptal jsem se ho, kde k těm lžím přišel: Zatvářil se velice překvapeně: ,K jakým lžím? Copak si nepamatuješ, kolikrát jsem tě zahlédl ve městě, po deportacích, když už v Tarnówě nebyli žádní další Židi, a nikdy jsem tě neudal Němcům!‘ Tak to byla ta pomoc, kterou se tolik chlubil.“ A co je ještě horší, Kozaczkův seznam „nápomocných“ Židům zahrnuje i Michala Kozika, který, dle tohoto historika z Dąbrowé, mu tvrdil, že zachránil deset Židů. Ve skutečnosti poskytl úkryt třem Židům, které pak koncem roku 1944 zabil sekyrou, když jim došly peníze na placení za úkryt. Kozaczkova publikace nám neříká nic o způsobech pomoci: jednou se jedná o nezištnou pomoc, další je částečně založena na profitu a jiná je celá založena na chamtivosti. Nemáme žádnou představu, zda byli Poláci potrestání za napomáhání Židům, přestoupení jiných německých příkazů či za jejich zapojení do podzemních aktivit. V závěrečných poznámkách tento předseda dąbrowské odbočky Asociace polských veteránů uvádí asi 150 Židů, kteří se po válce vrátili do Dąbrowé. „Mohlo by se jich vrátit o mnoho více nebýt banditů z židovské policie, kteří vystopovali své soukmenovce.“ Toto tvrzení má ovšem malou oporu ve skutečnosti, protože židovští policisté z ordnungsdienstu nikdy ghetto neopustili, a jak už bylo zmíněno, byli zavražděni v prosinci 1942, tedy v době, kdy lov na Židy teprve začínal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}            Očekávali bychom, že registry a svazky nacistických válečných zločinů sestavované po desítky let polskou Hlavní komisí vyšetřování nacistických zločinů musí vnést světlo do osudu Židů skrývajících se na území námi zkoumaného regionu. Avšak zjištění komise nejsou bohužel zdaleka úplná, a co je ještě znepokojivější, jsou očividně předpojatá a nevěrohodná. Zaprvé, registry obsahují pouze tři hlášení o Židech popravených v období po likvidaci ghett.Zadruhé v případě válečných zločinů Poláků má komise sklon připisovat je na vrub Němců. Například v seznamu nacistických válečných zločinů v oblasti Tarnówa se můžeme dočíst: „Nacisté zavraždili tři lidi. Mrtví: Hereśniak; Owca Tadeusz; Polanicerová Estera.“ To ale není pravda. Estera Polanicerová byla předána do rukou policie místními rolníky a poprava byla vykonána polskými „modrými“ policisty z otfinówské stanice. S touto konkrétní vraždou neměli nacisté co do činění. Totéž platí pro Lejba Hersfelda a jeho rodinu zabitou v Luszowicích – také on figuruje na seznamu obětí nacistů. Podle svědků byli Hersfeldovi zabiti svými vlastními gójskými sousedy. V záznamech komise nenajdeme žádné jiné informace o exekucích dalších Židů skrývajících se v oblasti. Co je ještě horší, hlášení Hlavní komise neumožňují sledovat v archivu důkazy a pokládat další otázku: jak mohli Němci vědět, kde Židy hledat? Totožnost polských informátorů a kolaborantů přímo odpovědných za smrt Židů zůstává tedy mimo možnost dalšího zkoumání. Vzorec polopravd či jasných lží v případech citovaných „hlášeními“ je rozšířený. Například v Ostrowieci Swiętokrzyském v únoru 1943 několik Poláků (příslušníků AK), motivovaných chamtivostí, zavraždilo dvanáct Židů, kteří se pokoušeli připojit k partyzánské jednotce. V lokálním „registru“ Hlavní komise najdeme stručnou poznámku: „Nacisté za blíže neurčených okolností zabili dvanáct osob židovské národnosti. Žádné informace o jejich totožnosti.“ V tomto případě autoři „registru“ bezostyšně lžou (či naznačují ostatním odborníkům, aby „četli mezi řádky“), protože opatřili citaci nahoře odkazem na archivní dokumenty, které odhalují jména polských pachatelů a se všemi strašnými detaily líčí okolnosti masakru. Proto zprávy hlavní komise mohou být jen stěží považované za spolehlivý a informovaný zdroj o osudech Židů, kteří po deportacích z roku 1942 hledali úkryt v námi zkoumané oblasti. Naštěstí máme k dispozici jiné prameny, vzniklé za války nebo bezprostředně po ní, jež nám mohou pomoci porozumět dramatickým volbám, před kterými stáli „neárijští“ uprchlíci.(...) Jan Grabowski (*1962) je polský historik působící na Univerzitě Ottawa v Kanadě. Ve svém výzkumu se specializuje na polsko-židovské vztahy a holokaust v Němci okupovaném Polsku.Přeložil Jan Krist, nakladatelství Academia, Praha, 2019, brož., 428 stran.

Čas načtení: 2021-10-29 17:40:44

Jako by se to všechno stalo včera. Vyšla esej o holokaustu od Radky Denemarkové se vzpomínkami pamětníků

Ačkoli od konce druhé světové války uplynulo více než tři čtvrtě století, dosud žijí její svědci, kteří mohou doložit svým osobním svědectvím tehdejší hrůzy. Česko-německý fond budoucnosti oslovil téměř tisíc přeživších nacistické perzekuce s výzvou, aby svěřili své osobní vzpomínky a životní kréda. Výsledkem je kniha Jako by se to všechno stalo včera / Als wäre das alles gestern geschehen. Dvojjazyčná kniha se skládá z fotografických portrétů přeživších a jejich citací, k nimž Radka Denemarková na základě jejich výpovědí přidala esej o holokaustu, jehož možnost přežívá dál i v poválečné společnosti. Kontrapunkt její varovné úvaze tvoří fotografie 22 pamětníků pořízené Karlem Cudlínem. Vznik této knihy inicioval Česko-německý fond budoucnosti, který již od roku 1998 podporuje projekty týkající se společné kultury a dějin obou zemí. „Traumata přeživších jsou traumaty nás všech, ale aby se nás dotkly ještě po tolika letech, je nutné dát zaznít hlasům konkrétních jedinců, kteří o nich ještě mohou mluvit,“ uvádějí jeho ředitelé Petra Ernstberger a Tomáš Jelínek. Mezi portrétovanými se objevují ti, kteří prošli koncentračními tábory v Osvětimi a Terezíně, přežili vyhlazení Lidic a také ti, jejichž rodiče byli zastřeleni před jejich vlastníma očima, popraveni za účast v odboji či umučeni v koncentračních táborech. A přesto, stejně jako z jejich fotografických tváří, jako by ani z jejich vzpomínek nezaznívala rezignace. Načrtnuté vzpomínky pamětníků zároveň znovu připomínají, že vznik války a holokaustu byl úzce spojen se samou podstatou novověké evropské společnosti a obecně moderních mocenských mechanismů. Stále žijeme v civilizované kulturní společnosti, která holokaust umožnila. A nezabránila mu. Když nastal, lidé odmítali věřit faktům, které měli před očima,“ říká Radka Denemarková. „Ani dnes se naše vnímání nezměnilo; zase nebudeme připraveni slyšet varovné signály, i když je budeme mít před očima. Jsme nadutí a zaslepení perspektivou ekonomicky zajištěného, konzumního světa, nevidíme, jak mizí morální hledisko, nevnímáme nespravedlnosti a genocidy světa, mlčíme k odsouvání lidí na okraj společnosti, abychom se jejich neštěstím nenakazili. Masové vraždění bylo nepředstavitelné, ale my si v dnešní době musíme představit nepředstavitelné mnohem dříve, jinak nespravedlnostem nezabráníme,“ dodává Denemarková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 15:25:52

V Lidicích odehrává boj za nezávislost vědeckých organizací, tvrdí zaměstnanci Památníku Lidice. Za jeho ředitelku se postavila i poslední lidická žena

Vynucená rezignace ředitelky Památníku Lidic rozhořčila její podřízené. Podle nich nemohla odsoudit práci historika Vojtěcha Kyncla, který objevil dokument, že jedna z lidických žen nahlásila četníkům židovskou podnájemnici, protože by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Za ředitelku se v dopise ministrovi kultury postavila i poslední přeživší lidická žena Jaroslava Skleničková. „Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány,“ napsala mu. Zveřejňujeme stanovisko zaměstnanců i dopis Jaroslavy Skleničkové.   Výzva k podpoře nezávislosti vědy a kultury V Lidicích se teď odehrává boj o nezávislost. Týká se nejen této paměťové instituce, ale i všech ostatních vědeckých organizací. Právě proto se na vás obracíme s prosbou o vyjádření podpory. Paní ředitelka Lehmannová byla donucena ze svého místa odejít, a to za velkého nátlaku ze strany zástupce zřizovatele organizace, ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Odmítla totiž odsoudit a distancovat se od kvalifikované odborné práce a jejího autora, zaměstnance Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla jen proto, že jím zjištěné poznatky nezapadají do černobílé interpretace dějin Lidic. Odmítla to udělat proto, poněvadž by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Jako zaměstnanci si velmi dobře uvědomujeme, že lidický památník je značně specifickou institucí tím, že se věnuje živým dějinám. Je to pro nás všechny vědomý závazek a privilegium, které nebereme na lehkou váhu. A právě to je předmětem situace, v níž se nacházíme. Součástí výše uvedené vědecké práce je i informace o tom, že jedna z lidických žen krátce před tragédií měla nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Dcera této lidické ženy je jedním z přeživších lidických dětí. Je pochopitelné, že informace týkající se její maminky, která byla prezentována v červnu 2019 v reportáži České televize, se jí osobně hluboce dotkla. Máme pochopení pro to, že v listopadu 2019 sepsala otevřený dopis, kterým se spolu se sedmi dalšími přeživšími lidickými dětmi obrátila mimo jiné na ministerstvo kultury a kterým oznámila ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Musíme se však bránit falešnému obvinění ředitelky Lehmannové a celého památníku z překrucování faktů o lidické historii. Jakkoli chápeme bolest, kterou bádání přineslo, jsme povinni bránit se nařčení, že se jedná o dehonestaci lidických žen a dětí. Autoři dopisu podali kvůli uvedené reportáži České televize stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta podnět po projednání odložila s tím, že zdroje použité v reportáži jsou doložené a spor je na úrovni historicko-vědeckého zkoumání. Následně se autoři dopisu vyjádřili médiím, že chtějí, aby ústavní činitelé „zjednali ve státní organizaci Památník Lidice nápravu.“ Tento bezprecedentní nátlak navíc přichází v situaci, kdy jsme zcela nově svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války, a kdy se objevují cílené snahy o politické zneužití Památníku Lidice. Problematické je i to, že jeden z osmi přeživších na otevřeném dopise podepsaných nám potvrdil, že uvedený dopis nepodepsal a že se od něj distancuje. Ředitelka Lehmannová se opakovaně pokoušela vzniklou situaci řešit, a to i přesto, že byla zprvu odmítána. Nevzdala se a kýžené schůzky se jí dostalo. Ve chvíli, kdy už bylo řešení na spadnutí, oznámila starostka obce Lidice Veronika Kellerová, která se jednání účastnila, že paní Marie Šupíková, které se celá věc dotýká osobně, potřebuje čas na rozmyšlenou a schůzku ukončila. Následně sama oznámila do médií, že dohoda se nekoná. Namísto urovnání napětí se tak paní starostka zasadila o jeho pokračování. Situace vyústila 20. ledna 2020, kdy byla Martina Lehmannová ministrem kultury postavena před volbu rezignovat, nebo být odvolána. Ministr Zaorálek se následně během tiskové konference vyjádřil, že mu jde o to „…jak vystupuje památník, nejde mi o zkoumání odborných věcí“. Je zcela nepřijatelné, aby se v takovéto situaci ministr nepostavil za svou příspěvkovou organizaci a nehájil její nestrannost. Rovněž je absurdní, když svůj tlak na odchod ředitelky nejen nepopírá, ale ještě jej vysvětluje jejím údajným nedostatkem empatie. Jako nejsmutnější na celé záležitosti vnímáme to, že Jana Bobošíková, předsedkyně místního Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a starostka Veronika Kellerová ve svém tažení proti ředitelce Lehmannové zneužily přeživší lidické děti, které použily jako štít, proti kterému si nikdo se základy slušného vychování nedovolí vystoupit. Ministr Zaorálek bez ohledu na skutečnou podstatu celé záležitosti vyhověl tlaku ČSBS a obce Lidice a v zájmu vlastního klidu obětoval nejen ředitelku Lehmannovou, ale i nezávislost celého Památníku Lidice a jeho odbornou pověst. Z tohoto důvodu my, zaměstnanci Památníku Lidice, nechceme mlčet a přihlížet tomu, jak je role vědeckých a paměťových institucí relativizována, jak je historie a věda politizována a jak se pod tlakem určité skupiny lidí vytváří „Historie na přání“. Vyzýváme tedy všechny, kterým není vytrácení se svobody z veřejných institucí lhostejné, aby se připojili k našemu Vyjádření podpory ředitelce Památníku Lidice. Zároveň přikládáme vyjádření paní Jaroslavy Skleničkové, poslední žijící lidické ženy, abychom rozptýlili mylný dojem o tom, že všichni přeživší lidické tragédie jsou proti paní ředitelce. Naopak, z celkem 12 dosud žijících svědků lidické tragédie jich několik zcela jasně podpořilo právě lidický památník i s jeho odstupující ředitelkou. Filip Petlička, jménem zaměstnanců Památníku Lidice   Dopis Jaroslavy Skleničkové ministrovi kultury Vážený pane ministře, jsem poslední žijící lidická žena. Zažila jsem onu osudnou tragédii, ale také jsem v koncentračním táboře Ravensbrück poznala soudržnost lidických pozůstalých. S lítostí proto vnímám rozkol nás, posledních pamětníků těch událostí. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Napsala jsem dvě knihy vzpomínek (první byla přeložena do němčiny a angličtiny), přes svůj věk spolupracuji s Památníkem, kdykoliv jsem požádána, a absolvuji besedy a přednášky. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.  Proto mě velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková. Byla zvolená na schůzi, kam jsem já ani další dvě tehdy ještě žijící „poslední ženy“ nebyly pozvány. Ze svazu jsme poté na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže České televize, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce Památníku, která v reportáži také neutrálně vystoupila. Spolupráce skupiny „lidických dětí“ s Památníkem zcela ustala. Účastnila jsem se schůzky, kde se paní ředitelka Lehmannová pokoušela situaci zklidnit, a také jsem apelovala na smíření ostatních pamětníků. Zůstala jsem však osamocená. Nevhodně načasovaná reportáž ČT, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby i její práce.  Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány. Proto se také obracím na Vás, pane ministře, abych Vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal. S pozdravem, Jaroslava Skleničková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2018-11-02 10:00:04

Headshot ZD – Zúčastněte se boje přeživších se zombie v této pixelartové akční hře

Pokud jste pravidelnými čtenáři našeho internetového týdeníku, pak jste dobře seznámeni se skutečností, že jsem oddaným fanouškem zombie. Zombie nákazu a s ním spojené nepříjemnosti pro lidské pokolení oddaně hltám ve všech možných směrech. Čtu zombie knihy, listuji zombie komiksy, sleduji zombie seriály a filmy a především hraji zombie hry, samozřejmě pokud jsou dobré. Jednu zábavnou […] Příspěvek Headshot ZD – Zúčastněte se boje přeživších se zombie v této pixelartové akční hře pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Zombie City Defense – Ochráníš město před vlnami zombies? Akční 3D FPS hra Dead Effect je jako kdyby slavný Dead Trigger potkal ještě slavnější Dead Space Dead Trigger 2 – uvolněné screenshoty z chystané 3D zombie akční hry ukazují sílu Tegry 4 (Nová hra) Zombie ve hře Deadlings pomůžete skvělým postřehem i plánováním (Nová hra) Bardbarian je cenami ověnčený mix strategie a akční hry

Čas načtení: 2021-10-13 08:30:28

Výstava fotografií Pavla Diase v Domě U Černé Matky Boží připomíná 80. výročí zahájení židovských transportů

Pavel Dias, historicky první absolvent oboru fotografie na FAMU a jeden z nositelů odkazu klasické humanistické fotografie více než třicet let dokumentoval místa, kde stály koncentrační tábory. Navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech, vyhlazovacích táborech i původní budovy lágrů. U příležitosti 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí lze nyní v Domě U Černé Matky Boží unikátní kolekci z Diasovy pozůstalosti. Výstava fotografií Pavel Dias: Torzo – Vzpomínky pro budoucnost potrvá do 28. listopadu. Letos v dubnu ve věku dvaaosmdesáti let zesnulý Pavel Dias, jehož dědeček přežil pobyt v koncentračním táboře a část jeho rodiny zde zahynula, zachycoval návraty přeživších na místa paměti. Ti následně předávali svědectví svým potomkům, čímž Dias v čase zdokumentoval i zásadní proměnu „kultury připomínání“. Více než sto Diasových fotografií vystavených v Domě U Černé Matky Boží, ukazuje místa paměti, symbolické scény, chvíle usebrání, šťastných shledání a pietních setkání. Na pozadí budov lágrů a jejich zbytků lze vnímat lidskou bezohlednost a krutost, vnitřní světy přeživších i „pouhých“ návštěvníků. Jejich do sebe ponořené pohledy jsou symbolem něčeho nesdělitelného. Tato unikátní kolekce z pozůstalosti autora, který za svůj život působil i jako pedagog na brněnské SUPŠ, pražské FAMU a zlínské Univerzitě Tomáše Bati, byla znovu zpracována i jeho žáky a v rámci aktuální výstavy je doplněna nadčasovými citáty významných současných historiků, sociologů, spisovatelů a renomovaných osobností v dialogu o kulturní dědictví. „Výstavou Pavla Diase otevíráme významnou spolupráci s novou státní příspěvkovou organizací Památník ticha, jejímž posláním je mimo jiné ve svém programu upozorňovat na stinné stránky naší minulosti a varovat před jejich možným návratem. Ticho znamená mlčení k nebezpečným tendencím, které rozdělují společnost zejména z rasových důvodů," uvádí ředitelka Uměleckoprůmyslového musea Helena Koenigsmarková. Každé úterý počínaje 19. říjnem a konče 23. listopadem budou moci návštěvníci výstavy od 18 hodin využít výklad zdarma k zakoupené vstupence doplněný diskusemi s hosty o žánru fotografické dokumentární školy. V nabídce je i program pro školy, který studentům i pedagogům nabídne jedinečný vhled do problematiky zobrazování a interpretace historických událostí a faktů. Termín lze domluvit na: rezervace@pamatnikticha.cz „Výstava Torzo – Vzpomínky pro budoucnost je epochálním hledáním jazyka k odkazu šoa pro naši dobu. Expozice třicetiletého svědectví návratů na stigmatizovaná místa je vzpomínkou na nedávno zesnulého fotografa a také zamyšlením nad současným pohledem na odkaz, se kterým pracujeme. Výstava vzdává hold dílu Pavla Diase, ctí jeho pohled na fotografii a zároveň představuje současný kurátorský výběr z více jak pěti tisíc fotografií, přičemž většina z nich nebyla dosud veřejně prezentována,“ říká autor konceptu, námětu a scénáře výstavy Pavel Štingl. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-21 07:13:31

Řada vzpomínkových a kulturních akcí připomene 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí

Památník Terezín, Židovské muzeum v Praze, Památník ticha, Terezínská iniciativa a dalších osm paměťových institucí se spojí, aby připomněly i prostřednictvím společného programu letošní 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí. Období vzpomínkových akcí se vztahuje k datům 16. října, kdy odjel z nádraží Bubny první pražský transport, a 24. listopadu, kdy se připomíná vznik ghetta Terezín. Podzimní vzpomínkové akce svým obsahem propojí výstava Pavel Dias: Torzo – Vzpomínky pro budoucnost, jež vzdá hold dílu letos zesnulého klasika české reportážní a dokumentární fotografie. Výstava historicky prvního absolventa oboru fotografie na FAMU, jehož dědeček přežil koncentrační tábor, bude k vidění od 13. října v Domě U Černé Matky Boží. Osmdesáté výročí počátku židovských deportací z Čech a Moravy není spojeno s žádným státním svátkem. Řada institucí spojených s těmito událostmi však považuje toto období za významné pro naši historii a počátek zásadních změn v kulturní identitě Československa. Mezi dalšími institucemi společně připomínajícími toto výročí jsou: Federace židovských obcí, Institut Terezínské iniciativy, Masarykova univerzita, Nadační fond Arnošta Lustiga, Nadační fond obětem holocaustu, Opera Národního divadla, Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Věčná naděje. Veřejnosti nabídnou řadu akcí ve formě konferencí, odborných diskusí, vzdělávacích programů, přednášek, koncertů, výstav či veřejných vzpomínkových a pietních setkání. Památník ticha například představí svůj tradiční bubnovací happening proti pasivnímu přihlížení na nádraží Bubny, festival Věčná naděje nabídne slavnostní koncert izraelských umělců s básněmi Ilse Weberové a hudbou Viktora Ullmanna ve Španělské synagoze, ve Stavovském divadle bude k vidění inscenace Brundibár nastudovaná souborem Dětské opery Praha a v Národním divadle zazní v cyklu Musica non grata slavnostní uvedení Symfonie č. 21, Kadiš Mieczysława Wajnberga. Masarykova univerzita vystaví v centru Brna expozici o transportu Brno – Minsk, Památník Terezín pozve k výročí vzniku ghetta bývalé vězně. Tento rozsáhlý několikatýdenní program je veřejnosti předkládán v době, kdy zodpovědnost za příběhy šoa přebírá druhá a třetí generace přeživších holocaustu. Významnou akcí Památníku ticha, Uměleckoprůmyslového musea v Praze a Židovského muzea bude výstava fotografií Pavla Diase. Brněnský rodák a významný pedagog Dias, který zemřel letos v dubnu ve věku nedožitých osmdesáti tří let v Praze, více než 30 let s fotoaparátem navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech či vyhlazovacích táborech i původní budovy lágrů. Tím, že zachycoval návraty přeživších na místa paměti a ti následně předávali svědectví svým potomkům, zdokumentoval v čase i zásadní proměnu kultury připomínání. Mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 odjelo pět transportů z Prahy do ghetta v Lodži a 16. listopadu jeden transport z Brna do ghetta v Minsku. Následně bylo rozhodnuto, že Židé budou soustřeďováni v ghettu umístěném na tehdejším území Protektorátu Čechy a Morava. Jako „vhodné“ místo byl vybrán Terezín. Historie terezínského ghetta začala příchodem transportu s označením Aufbaukommando neboli „komando výstavby“ dne 24. listopadu 1941. Jednalo se o první z dlouhé řady transportů, které do Terezína proudily z protektorátu a později z dalších zemí ovládaných nacistickým režimem. Celkem v těchto transportech přijelo 140 tisíc lidí, k nimž s postupem fronty přibyly tisíce převážně židovských vězňů. 35 tisíc deportovaných zahynulo v Terezíně, téměř 88 tisíc lidí bylo odsud postupně deportováno na východ do míst vyhlazování a na otrocké práce. Osvobození se dožilo jen přibližně 3 800 z nich. Nejpočetnější skupinu mezi deportovanými, více než 60 tisíc, tvořili Židé z českých zemí. Programový cyklus letošního 80. výročí zahájení židovských deportací završí datum 24. listopadu, kdy se uskuteční symbolický pochod se svíčkami z Bohušovic do Terezína ve stopách prvního transportu do tehdy nově vzniklého ghetta. Symbol světla se přenese o několik dní později do tradičního svátku chanuka, kdy se rozsvítí slavnostní svíčky na mnoha významných místech paměti a první z nich symbolicky již potřetí na nádraží Bubny.

Čas načtení: 2020-02-03 07:10:16

Je svět v rukou deprivantů?

Lidi odjakživa vzrušuje otázka, jaká je společnost, v níž žijí. Osobní zkušenost k odpovědi nestačí. Na pomoc proto přicházejí sociologie, politologie a umění. Média pak z výsledků těchto disciplín vytvářejí sebeobraz současníků. Převažující podoba dnešního světa vypadá tak, že volá po úklidu. Jak napravit všechen ten neřád? Kurt Vonnegut byl nejmladším členem rodiny, a jak píše, nejmladší dítě v rodině je vždycky vtipálek, protože vtip je jediný způsob, jak se uplatnit při konverzaci dospělých. Vonnegut měl štěstí – byl za vtipného uznán, a tak se mu dostalo hlasu. Arthur Fleck, hlavní postava Phillipsova filmu Joker (2019), řeší stejný problém jako desítky let před ním Vonnegut. I Arthur chce být slyšet a i on si nejprve usmyslí, že si své místo na slunci vydobude vtipem. A tak začne pracovat jako klaun. Jenže na rozdíl od Vonneguta má Arthur mentální poruchu a lidé ho za vtipného nepovažují. Nesmějí se jeho vtipům, smějí se jemu. Jinak je pro ně míň než vzduch. Neposlouchá ho ani jeho terapeutka, za kterou pravidelně dochází. Šéf ho vyhodí z práce. Zmlátí ho kluci z pouličního gangu, zmlátí ho byznysmeni v kravatách. Zesměšní ho televizní komik, ke kterému Arthur vzhlíží jako k otci, kterého nikdy nepoznal a který mu chybí...… Co má Arthur Fleck dělat, když Vonnegutem zaručený recept na uznání přestává fungovat? Jak se může přehlíženému, vysmívanému a ponižovanému člověku dostat ve zlém světě hlasu? To nejsou otázky, které řeší pouze fiktivní filmová postava jménem Arthur Fleck, jsou to otázky, které si pokládají reální lidé po celém světě a odpovídají si na ně různými způsoby. Někdy se nám jejich odpovědi nelíbí. Někdy, když vezmou do rukou zbraň, jako ji vzal do ruky Arthur Fleck, nás jejich odpovědi děsí. Phillipsův Joker se jednoho z tisíců podobných Arthurů pokouší vysvětlit a možná – záleží na tom, jak kdo film chápe – i ospravedlnit. A Todd Phillips to dělá dobře. Studovat džungli Zdánlivá odbočka: v Knize džunglí, Kiplingově příběhu o Balúovi, Baghírovi, Ká (a dalších zvířatech), se jedno lidské dítě, Mauglí, shodou nešťastných náhod ocitne na místě, které nezná a na které nepatří, a proto – aby se zorientovalo a přežilo – potřebuje pomoc nejpodivuhodnějších tvorů-domorodců (Balú, Baghíra, Ká atd.). Představme si na chvíli (hypoteticky), že by se Mauglí nedostal do džungle jako novorozenec, ale až jako dospělý, a že by se z džungle po několika letech (či měsících či třeba jen týdnech) vrátil zpět do civilizace. Jakou zprávu by o džungli a jejích tvorech-domorodcích podal civilizovaným soukmenovcům? Myslím, že by Mauglí, pokud by byl soucitný a vzdělaný, natočil Jokera – film o vzpouře přehlíženého, vysmívaného a ponižovaného tvora-domorodce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Joker je – uvažujeme-li o pozicionalitě lidí, kteří ho natočili, a budeme-li se i nadále držet zvířeny – broučkiáda, film civilizovaného člověka ocitnuvšího se na nějaký čas v džungli. S džunglími příběhy se roztrhl pytel. Zajímavá je třeba kniha Alice Goffman (dcera slavného sociologa Ervinga Goffmana) On The Run: Fugitive Life in an American City líčící život jedné komunity mladých filadelfských Afroameričanů. Goffmanová – další Mauglí v džungli – žila ve shora uvedené komunitě několik let. Saša Uhlová je se svými Hrdiny kapitalistické práce českým příkladem téhož jevu; teď nechme stranou kvalitu svědectví, řeč je jenom o Mauglích jako takových. Útěk z džungle O (lidských) džunglích existuje ještě jeden typ svědectví. Představme si, že se v džungli narodí excentrický tvor-domorodec, který je sice svým „džunglím původem“ předurčen k tomu prožít v ní celý svůj život, který si však v průběhu dospívání uvědomí, že džungle není pro něj. Balú se mu bude zdát moc machistický, Ká moc krutý – vždyť snědl tolik opic! –, a tak z džungle prchne. Kam? Do civilizace. Tam se naučí jejímu jazyku, osvojí si (samozřejmě že civilizované) způsoby atd. a – vybaven často velice neradostnými vzpomínkami na život v džungli – rozhodne se podat svým novým civilizovaným soukmenovcům zprávu, kterou tvorové džungle sice nikdy číst nebudou, protože nebude napsána v jejich jazyce, a tak jí nebudou rozumět. V knihkupectvích je plno těchto knih. Každý civilizovaný člověk chce přece dnes pochopit ony v džungli žijící tvory-domorodce volící Trumpa nebo Le Penovou nebo Zemana z první ruky. Je to téma hovorů v kavárnách a tak, takže je dobré mít názor opřen o argumenty. Zmiňme jen dvě takové knihy; říkejme jim zprávy přeživších (přežili džungli): 1. D. Vance prchne z dělnické čtvrti v Middletownu. Nastoupí do armády, slouží v Iráku, studuje na univerzitě v Ohiu, pak na Yale, pak napíše Americkou elegii o tom, že se do Middletownu, do tohoto padlého města zamořeného drogami a domácím násilím, už nikdy nevrátí…  2. Didier Eribon prchne z remešské dělnické rodiny a stane se z něj pařížský intelektuál (i v češtině si lze přečíst jeho text o Michelu Foucaultovi). S rodinou se po svém úprku desítky let neviděl. Pak začne znovu navštěvovat matku, pak napíše knihu o nemožnosti návratu a o tom, že není doma ani v Paříži, ani v Remeši – Návrat do Remeše… Máme tudíž příběhy krátkodobých či střednědobých návštěvníků džungle a máme příběhy přeživších. To vše je samozřejmě důležité, ale cosi podstatného nám chybí, a sice hlas lidí, kteří se v džungli narodili a kteří v ní jednou i zemřou, tedy hlas všech těch, kteří do ní nechodí jenom na návštěvy nebo kteří z ní prchli, protože v ní nemohli žít. Dojímání nad Arthurem Arthur Fleck alias Joker neexistuje. Je zajímavým výmyslem civilizovaného Mauglího, který se navrátí z džungle, kterou studoval, a rozhodne se vyprávět o vraždícím, přesto však v jistém smyslu ctnostném hadu Ká. Vždyť i ten byl, jak jsme si už řekli, vrahem. Sežral spoustu zlých opic poté, co unesli Mauglího. Nezasloužily si to? Filmový Arthur Fleck je ovšem supra-Káem. Zatímco Kiplingův Ká zabíjel zlé tvory jenom v džungli, Arthur je zabíjí všude. Zabije tři byznysmeny v kravatách v metru, zabije svou matku, která ho v dětství týrala, zabije odpudivého bývalého spolupracovníka, zabije komika, který si ho pozval do studia jenom proto, aby ho zesměšnil. Dobré lidi Arthur nezabíjí. Takže naživu zůstane jak hodný kolega odpudivého bývalého spolupracovníka, tak žena, která se k Arthurovi chovala hezky (byť to, že ji nezavraždí, z příběhu vyplývá jen implicitně). Arthur prostě a jednoduše došel k závěru, že slovo je bezcenné, že slovem svět očistit nelze, že je třeba plamenů, násilí – vražedného, přesto však ctnostného násilí. Jinými slovy, Arthur je věrozvěstem revolučního osvobozujícího chaosu. Některé lidi Arthurův příběh dojme. I já byl jedním z nich a Arthura jsem v jistém smyslu i v těch nejkrutějších činech chápal. U dojetí se však na chvíli zastavme. My, civilizovaní lidé žijící na pražských Vinohradech, v Holešovicích nebo třeba na Letné – či v jiných hezkých čtvrtích jiných českých či zahraničních měst – si přece ve skutečnosti nepřejeme, aby se v našich džunglích zrodil někdo jako Arthur Fleck. Máme své jisté. Máme byty, domy, dobré práce, můžeme se v kavárnách hádat o identitních politikách a třetích záchodcích. Obecně řečeno, máme jistotu, žijeme své životy v bezpečí. To poslední, co bychom chtěli, je revoluční chaos. Rádi si však nad Arthury tohoto světa někdy posteskneme, dojmeme se. Cítíme se pak o něco lépe, lidštěji. Phillipsův Joker není toxický film, jak píší s odkazem k tomu, že vyzývá k násilí, mnozí zahraniční komentátoři. Je to dobrý film, je však třeba si uvědomit, že je to film o nás a našich představách, nikoli o tvorech-domorodcích džunglí, které na první pohled líčí.  Jejich hlas, hlas tvorů-domorodců, k nám nepronikne. Musíme si ho vymýšlet. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-01-30 16:03:00

Lubomír Zaorálek věnoval Památník Lidice Janě Bobošíkové, říkají jeho zaměstnanci a na protest odcházejí

„Lidická tragédie je mementem jednoho z největších projevů brutality a totalitní svévole. Usilovali jsme o to, aby Památník Lidice byl místem setkávání a diskuse pro každého jednoho z přeživších i návštěvníků. S posvěcením ministra kultury Lubomíra Zaorálka bude nyní tento symbol navrácen normalizačnímu výkladu dějin, který neústupně hájí a reprezentuje Český svaz bojovníků za svobodu na všech svých úrovních,“ píšou zaměstnanci Památníku Lidice v prohlášení, které zveřejňujeme v plném znění. „S tímto přístupem k výkladu dějin a paměťových institucí se nechceme smířit a nehodláme se na něm podílet. Ministr Zaorálek avizoval, že výběr nového ředitele Památníku Lidice se uskuteční do konce února. Ať už ve výběrovém řízení bude vybrán kdokoliv, nastoupí do funkce se zřejmým, a Lubomírem Zaorálkem deklarovaným, zadáním: „vycházet s většinou přeživších“, to znamená předcházet si Oblastní organizaci Českého svazu bojovníků za svobodu Lidice, především však její předsedkyni Janou Bobošíkovou s jejími věrnými „sestrami“ Veronikou Kellerovou (starostkou obce Lidice a členkou ČSBS), Renatou Hanzlíkovou (bývalou zaměstnankyní Památníku Lidice a členkou ČSBS) a Klárou Klímovou (bývalou zaměstnankyní Památníku Lidice a členkou ČSBS) a podílet se na tendenčním výkladu dějin. Lubomír Zaorálek ve svém pro nás nepřípustném a zcela nediplomatickém postupu „napřed vyhodit a potom jednat“ vytvořil situaci, ze které není snadná cesta ven. Během pondělního (27. 1. 2020) jednání s lidickými přeživšími, zástupci obce Lidice a zaměstnanci Památníku Lidice ministr kultury použitím výrazů „nezajímá mě“ a „kašlu na vaše argumenty“ urazil všechny přítomné zaměstnance. Ty také přirovnal ke komunistickým funkcionářům 50. let. Po této zkušenosti se většina zaměstnanců Památníku Lidice nadále odmítá podílet na vědomém politizování veřejné paměťové instituce a na relativizování jejího významu. Z těchto a dalších souvisejících důvodů podalo ke konci ledna 2020 výpověď z pracovního poměru 10 z 16 vedoucích a odborných pracovníků Památníku Lidice.“ Výpověď z pracovního poměru podali tito vedoucí a odborní pracovníci Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, vedoucí oddělení prezentace Michal Šutinský, vedoucí oddělení správy majetku, Mgr. Michaela Brábníková, vedoucí oddělení vzdělávání Mgr. Roman Škoda, vztahy s veřejností Lenka Knorová, projektová manažerka Mgr. Tereza Feltlová, asistentka oddělení vzdělávání Mgr. Viktor Janák, kurátor historické sbírky MA MRes Markéta Jonášová, kurátorka umělecké sbírky Sylva Novotná, účetní XY (nepřeje si uvádět své jméno), referent správy majetku {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-23 16:00:00

Infection Free Zone

V hre Infection Free Zone vytvoríte bezpečnú zónu pre preživších v reálnej časti sveta, ktorú potom musíte udržiavať a chrániť pred nájazdmi monštier. Vyberte si akýkoľvek skutočný región zo sveta. Vyberte si svoju operačnú základňu, potom prestavte a prispôsobte budovy okolo seba, aby ste vytvorili sebestačné sídlisko. Postarajte sa o skupinu preživších z vášho mesta. A keď padne noc - bráňte zónu pred infikovanými! „Šialený vírus“ sa rozšíril po celom svete rýchlosťou prúdových lietadiel. ...

Čas načtení: 2024-11-27 18:35:00

Všude byla voda, lidé křičeli z kajut, líčí přeživší z potopené lodi v Egyptě

Třetí den je pro pátrání po přeživších většinou kritický. Záchranáři se ale nevzdávají a stále hledají sedm lidí, které pohřešují poté, co v pondělí u egyptských břehů šla ke dnu výletní loď pro potápění. Někteří z 33 přeživších se s novináři podělili o momenty, kdy se loď převrátila, zaplavila je voda nebo jak slyšeli ostatní křičet ze zavřených kajut.

Čas načtení: 2024-01-14 22:47:43

Snežné bratstvo

V roku 1972 došlo k leteckej havárii. V Andách sa zrútilo lietadlo s rugbyovým teamom Uruguaja. Niekoľko pasažierov umrelo okamžite, no preživších čakal dlhý boj ...

Čas načtení: 2009-12-02 06:00:00

Left 4 dead 2 - opět zombie útočí?

Dlouho očekávaná hra Left 4 dead je tady! Po veleúspěšném prvním titulu následuje díl druhý a na nás čeká ohromující dobrodružství plné létajících kulek. Opět se stanete jedním ze čtyř přežívších, kteří budou mít za úkol prostřílet se tisíci mrtvých, aby si zachránily krky. Nové postavy i zbraně T ...

Čas načtení: 2022-04-24 10:57:15

Moskva pod hladinou aneb O (příliš?) drahých lodích

Potopení Moskvy, vlajkové lodi ruské černomořské flotily, je celkem ojedinělou událostí – a to hlavně proto, že průmyslově vyspělé státy proti sobě dnes válčí jen velmi zřídka. Tálibán ani Islámský stát žádnou flotilu neměly a stejně tak neměly schopnost útočit na flotily svých protivníků. Největším historickým úspěchem islámských teroristů na moři bylo poškození americké lodi USS Cole v adenském přístavu, což už je dlouho. Lodi pohybující se mimo přístav se vesměs takových improvizovaných útoků nemusejí bát vůbec. To znamená, že chceme-li srovnat současnou událost s nějakými podobnými, musíme se vrátit až do časů britsko-argentinské války o Falklandy (1982), kdy Britové potopili Argentincům křižník General Belgrano a Argentinci Britům hned několik lodí: HMS Sheffield, HMS Ardent, HMS Antelope, HMS Coventry, SS Atlantic Conveyor a vyloďovací plavidlo Sir Galahad. Ztráty na Galahadu byly obzvlášť velké: 48 mrtvých a řada přeživších zmrzačená na zbytek života. General Belgrano, na jehož palubě přišlo o život 323 námořníků (daleko více než na všech britských lodích dohromady), šel ke dnu po útoku britské ponorky Conqueror, která se za ním předtím nenápadně plížila po několik dní. Dá se tedy říci, že v tomto případě šlo aspoň o střetnutí podobně drahých a náročných systémů, protože ponorky nejsou o nic levnější než křižníky, spíše naopak. Většina britských plavidel byla potopena bombami svrženými z letadel. Ale opravdu velký strach naháněly Britům naváděné protilodní střely Exocet, které si Argentina nakoupila u francouzských výrobců a s jejichž optimálním použitím by mohla válku dokonce i vyhrát. (Udržovat vojenské operace v chodu více než 10 tisíc kilometrů od domovských břehů bylo pro Brity náročné a Argentinci měli šanci je porazit pouhým opotřebením.) Argentinci jich ovšem měli na začátku války k dispozici jen pět. Thatcherová nakonec přesvědčila francouzského prezidenta Mitterranda k tomu, aby zastavil další dodávky Exocetů nejen pro Argentinu, ale i pro další jihoamerické státy, které by je patrně ihned předaly do Buenos Aires. (Jakou formu to přesvědčování přesně mělo, to už se nedozvíme, minimálně ne do doby, než se koncem tohoto století otevřou staré archivy, a možná ani tehdy ne. Bývalý Mitterrandův psychoanalytik Ali Magoudi tvrdí, že Thatcherová vyhrožovala jaderným úderem na Argentinu, nebude-li po jejím. Důkazy pro to ovšem nemá a oba hlavní protagonisté jsou dávno mrtvi.) Poměr ceny protilodní střely a křižníku je nesrovnatelný To je zajímavá paralela k dnešní situaci. Už roku 1982 byla „chytrá“ protilodní střela, i když o několik generací starší než dnešní sofistikované vybavení, smrtelným nebezpečím pro lodi, jejichž pořizovací cena byla o několik řádů vyšší a jejichž ztráta znamenala pro příslušnou válčící stranu těžký problém. Podobně jako Moskva, i HMS Sheffield první úder Exocetem přežila a potopila se až při tažení do přístavu. V obou případech to nějakou dobu trvalo (u Moskvy jeden den viz update, u Sheffieldu dokonce šest dní). Na rozdíl od ztráty Moskvy ovšem Britové neměli problém přiznat, že šlo o práci nepřítele, i když několik trapných okolností přitom zůstalo takticky utajeno a vyšly najevo až po pětadvaceti letech. Update 16.4.2022 v 19:00: Jak dlouho trvala agónie Moskvy, to není zas tak jednoznačně známo, narazil jsem i daleko kratší údaje kolem pouhých dvou hodin. Fog of war. Přesně se to asi dozvíme až po skončení bojů. Konec update. Čerstvě potopená Moskva byla zdaleka největší lodí černomořské flotily, s výtlakem zhruba 11 tisíc tun. Na historické poměry to zase tolik není (německý Bismarck přesahoval 50 tisíc tun), ale na standardy dnešních křižníků to byla velká loď. Mimo jiné nesla fantastické množství protiletadlových střel, s jejichž pomocí mohla rozprostřít „ochranný deštník“ nad širokým okolím. Jestli byl tento protivzdušný deštník neproniknutelný, není úplně jisté. Pro velké stíhačky nejspíš ano. Ale podle šeptandy, která se šíří po internetu, prý odvedli Ukrajinci pozornost posádky dronem (nebo snad více drony) Bayraktar a když měli jistotu, že všichni operátoři radarů jsou zaujati něčím jiným, vystřelili po Moskvě dvě protilodní střely Neptun. Na zasažené lodi vypukl požár, zásoby munice začaly vybuchovat, a nakonec se při pokusu o odvlečení do přístavu potopila. Rusové tvrdí, že předtím úspěšně evakuovali posádku, což se vzhledem k těžkým škodám, které plavidlo předtím utrpělo, nezdá být úplně pravděpodobné. Evakuace posádky z hořící lodi bývá obtížná i v přístavu, natož pak daleko od břehu. Osobně bych tipoval, že tam valná většina námořníků zůstala. Každopádně vezmeme-li to čistě ekonomicky, poměr mezi cenami obou Neptunů a pár Bayraktarů (a to ani nevíme, jestli ty drony akci přežily nebo ne; střely určitě nepřežily) a cenou jednoho nového křižníku se srovnatelným vybavením, jaké nesla Moskva, je minimálně 1:100. Tento druh „výměn“ si dlouhodobě nemůže dovolit nikdo. Ani Američané by na něco takového neměli peníze. Role námořnictva v budoucích válkách bude nejistá Bránit se protilodním střelám je samozřejmě možné, ale vyžaduje to kvalitní výcvik, velmi dobré vybavení, a v ostré akci pak nesmíte udělat žádnou chybu; vystřelí-li proti vám nepřítel dvacet raket a vy zneškodníte jen devatenáct z nich, stejně jste nejspíš skončili. To je velice nepříjemný nepoměr. Pak je tu další věc, a to je rozsah ztrát na životech, pokud už ke katastrofě dojde. Zničený tank, to jsou maximálně čtyři mrtví vojáci. Sestřelené letadlo – jeden až dva piloti, pokud nejde o transportní letadlo naložené výsadkáři, pak může jít o pár desítek vojáků. Ale u potopené lodi může jít celkový “účet” do stovek až tisíců lidí; tragédie, která zasáhne mnoho příbuzných a přátel naráz, a která může naladit domácí obyvatelstvo proti válce. Z toho plyne, že role námořnictva v budoucích válkách bude poněkud nejistá. Pokud nebude na druhé straně stát nějaký Tálibán, ale stát schopný nasadit protilodní střely, musíte být připraveni na velké, drahé, a ještě navíc demoralizující ztráty (protože lodě jsou významný symbol národní suverenity a síly). Můžete se samozřejmě odsunout někam mimo dostřel protivníka, což znamená pár set kilometrů daleko, ale tím se zároveň vzdalujete od bojiště i vy – a tím pádem užitečnost plavidla pro vaši bojovou činnost poněkud klesá. Rakety typu Tomahawku sice dostřelí daleko, ale těch zase z podstaty věci nemůžete mít na palubě příliš mnoho. Suma sumárum, všechny velké státy budou muset po této válce řešit velmi podobnou otázku: jaká je optimální míra investice do námořních sil? Na úplný zánik námořnictva to samozřejmě nevypadá, protože pro logistiku, ostrahu domácích vod, ale i pro úkoly typu potlačování aktivity pirátů, pašeráků či teroristů budou lodě potřeba i nadále. Ale jestli bude “poměr ceny a výkonu” v případě velkých lodí stále ještě výhodný i v konvenčních válkách mezi vyspělými státy, nebo jestli se více vyplatí investovat do jiných zbraní a stavbu mořských kolosů naopak trochu utlumit…? Na to už asi nebude nijak jednoznačná odpověď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-07-25 06:40:06

Triky veteránů Zbraní SS (z archivu LtN)

V honu na nové voliče po druhé světové válce konzervativní Křesťanskodemokratická unie i středolevá sociální demokracie nadbíhaly veteránům Hitlerových Zbraní SS. (Tento text původně vyšel v Literárních novinách 49/2011.) Večer 7. srpna 1953 byla výstavní síň Fährhaus v hamburské čtvrti Winterhude plná k prasknutí a nad hlavami mužů s ostře řezanými rysy se válela oblaka cigaretového kouře. Mnozí z nich měli pod košilemi na levé ruce vytetovanou krevní skupinu. Byli to veteráni Zbraní SS. Parlamentní volby se blížily a mluvčí na pódiu, nevysoký elegantní bývalý poručík, se ucházel o přízeň těchto bývalých příslušníků Hitlerových elitních oddílů. Jako někdejší spolubojovník jim řekl, že se „vždy cítil jistý“, když bojoval po boku Zbraní SS. A jak později o této akci napsal list veteránů SS, vyjádřil i politování, že si lidé příslušníky Zbraní SS často pletli s gestapem a snažili se je trestat. Reakce přítomných na tento proslov se nezachovala, ale je pravděpodobné, že slova úředníka hamburského odboru dopravy přivítali mohutným potleskem. Byl to člen sociálně demokratické strany (SPD) a ekonom a chtěl nastoupit zářnou politickou kariéru. Jmenoval se Helmut Schmidt a později se stal západoněmeckým kancléřem. Přepisování historie Schmidt nebyl jediným, kdo veteránům Zbraní SS nadbíhal. Kancléř Konrad Adenauer z křesťanskodemokratické unie (CDU) i poválečný lídr SPD Kurt Schumacher se také pokoušeli sbírat hlasy mezi členy někdejší elitní jednotky, kterou spojenečtí soudci před norimberským tribunálem definovali jako „zločineckou organizaci“. Adenauer navíc navštívil bývalého generála Zbraní SS Kurta Meyera (říkalo se mu i „Panzer Meyer“ nebo „Tankový Meyer“), který byl za podíl na popravě asi 20 kanadských válečných zajatců ve Francii v roce 1944 vězněn ve Werlu u Dortmundu. Konzervativci typu filozofa Hermanna Lübbeho později poválečné politiky chválili za jejich mírný přístup k jednotkám SS a tvrdili, že právě tato „integrace“ zajistila stabilitu mladé demokracie.  Mladší historici takové hodnocení přitom opakovaně zpochybňují. Karsten Wilke z univezity v Bielefeldu ve své studii tuto hypotézu podrobil zkoušce. Zaměřil svou pozornost na skupinu, která si říkala Sdružení vzájemné pomoci (HIAG), což byla tradiční organizace příslušníků Zbraní SS rozpuštěná na celostátní úrovni až v roce 1992. Dokumenty naznačují, že ačkoli se bývalí nacisté veřejně dušovali, že už se změnili (a pronášeli přitom slogany typu „Kamarádství končí tam, kde začíná zločin“), jejich myšlení hnědý démon ovládal dál. Snahy demokratů, jakými byli Schmidt či Adenauer, přizpůsobit někdejší nacisty k obrazu svému tak zůstaly nenaplněny. Představitelé HIAG místo toho využívali rozšířeného, byť neopodstatněného strachu ze svých členů k prosazení jejich penzí a prostřednictvím veřejného falšování dějin přispěli i k tomu, že jejich zločiny zůstávaly mnoho let nepotrestány. Karsten Wilke to shrnuje konstatováním, že HIAG „přikreslil Zbraně SS do obrazu legendy o čistém wehrmachtu“.   Byly to přitom ale právě muži ze Zbraní SS, jejichž poznávacím znamením byly hnědé košile, kteří vůči zajatcům i civilistům postupovali obzvláště brutálně. Divize, které se původně skládaly jen z dobrovolníků a až později začaly přijímat brance a považovaly se za ozbrojené křídlo SS, přitom zahrnovaly také oddíly SS Totenkopfverbände, smrtihlavů, jež hlídaly koncentrační tábory. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč soudci v Norimberku obvinili Zbraně SS z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Ačkoli tito veteráni po roce 1945 politické ambice neměli, chtěli dosáhnout na tytéž výsluhy a penze jako členové pravidelné armády, wehrmachtu. A zároveň, samozřejmě, chtěli očistit i svou image. Proto HIAG udržovalo úzké vazby jak s vládnoucí CDU, tak i opoziční SPD, která stála vůči nacismu v opozici a představovala tak mravní sílu. Schumacher, který sám strávil roky v několika koncentračních táborech a přišel přitom o nohu, se ale přesto v Bonnu v roce 1951 setkal s delegací HIAG, a veteránům Zbraní SS tak otevřel dveře do SPD. Navyšování čísel Vliv organizace vycházel převážně jen z nadhodnocených čísel. Mluvčí HIAG tvrdil, že zastupuje až dva miliony lidí a vábil sociální demokraty na představu „získání milionů německých voličů“. Ve skutečnosti přitom v Západním Německu žilo v té době jen 250 tisíc veteránů Zbraní SS a z nich jich do HIAG vstoupilo jen osm procent – z hlediska perspektivní voličské základny to tedy žádný zázrak nebyl. Trik to byl ale přesto úspěšný. Schumacher své setkání s členy HIAG zdůvodnil tím, že „pro mladou demokracii by nebylo dobré“, aby dopustila, že se zformuje tak velká skupina nespokojených lidí. „Panzer Meyer“, který se po propuštění z vězení stal národním mluvčím HIAG, těchto strachů obratně využil. Při jedné příležitosti charismatický bývalý generál například pohrozil, že pokud SPD nebude prosazovat jejich věc, mohou se jeho muži „z hlouposti“ začít přidávat k extrémní pravici. Tvrdil také, že s ním chtěl navázat kontakt sovětský velvyslanec a že podobné pokusy z Východu mají „určitou naději, pokud bude integrace bývalých členů Zbraní SS do demokratické společnosti narážet na potíže“.  Vedení SPD bylo neuvěřitelně naivní. Schumacher lidem z HIAG uvěřil, když tvrdili, že se většina veteránů Zbraní SS k nacismu otočila zády, a přesto ve společnosti „upadla do postavení páriů“, a proto je třeba jim pomoci zbavit se negativních nálepek. Později v kontaktech s HIAG pokračoval nejen Helmut Schmidt, ale i vojenský expert SPD Fritz Erler, sám někdejší účastník protinacistického odboje. Sociální demokraté se objevovali na akcích HIAG a pomáhali této organizaci stávat se sociálně přijatelnou. V Bundestagu se SPD s vládní CDU shodla, že bývalým členům Zbraní SS budou postupně zaručeny tytéž nároky na penze, jakých se dostalo někdejším příslušníkům wehrmachtu. Mimo dosah většiny členů HIAG tak zůstal alespoň Bundeswehr, německá poválečná armáda, v níž by přitom bývalí důstojníci SS rádi pokračovali v kariéře. Pokračující antisemitismus Navenek se většina členů HIAG tvářila, jako by se napravila. Usvědčený válečný zločinec Meyer například ujišťoval Erlera, že „zločinci nemají v HIAG co pohledávat“. Když se Západním Německem v letech 1959 a 1960 prohnala vlna antisemitských graffiti, nabídl dokonce, že před synagogy a židovské hřbitovy postaví bývalé členy Zbraní SS coby strážné – byl to PR pokus stejně mazaný jako cynický. Nikdy k tomu samozřejmě nedošlo a Meyer sám se od svého nápadu rychle distancoval. Místo toho ale vedení HIAG navázalo kontakty s pravicovými extremisty a Karsten Wilke v projevech členů HIAG objevil „trvalé antidemokratické, rasistické a antisemitské postoje“. V roce 1959 jeden z nich například Meyerovi napsal: „Bohužel, Izraelci ovládají a zásadně ovlivňují takřka vše, co má něco společného s veřejností.“ Jeden bavorský člen HIAG byl ještě otevřenější: „Židé, kteří se znovu stali mocnými, nebudou váhat a politicky zničí jakéhokoli člena parlamentu, který by si dovolit vést kampaň za práva rodinných příslušníků a přeživších členů Zbraní SS.“  Oslava nacistické minulosti V roce 1953 členové HIAG v rámci „oslav slunovratu“ uspořádali pochod s pochodněmi, který mířil k hradu Staufeneck v jihozápadním Německu, přičemž sborově zpívali nacistickou píseň „Toto je stráž, kterou Adolf Hitler miluje“. Kurt Meyer junior, syn „Panzer Meyera“, později napsal, že jeho otec až do konce života na zdi nad psacím stolem uchovával fotografii, na níž pózoval společně s Hitlerem.  V 60. letech, kdy se začalo ukazovat, že pro členy HIAG už nelze získat žádné další zásadní výhody, se organizace otevřeně přiklonila k pravicovému extremismu. Právě v té době HIAG vytiskl i kalendář, který zvýrazňoval důležitá nacistická data. Trvalo přitom ale až do 80. let, než SPD a později i CDU oficiálně upravily své postoje vůči HIAG. A počínaje rokem 1981 už členové HIAG přestali být v řadách SPD vítáni. Od té doby se tato otázka v rámci sociální demokracie vynořila jen jednou. V roce 2006 totiž Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu a dlouholetý člen sociální demokracie, přiznal, že byl příslušníkem Zbraní SS. Členem HIAG však Grass nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-10 13:31:21

Zemřel jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu Miloš Povondra-Bondy, autor vzpomínek Co odvál dým

Ve věku 96 let zemřel 27. června ve švýcarském Magdenu pražský rodák Miloš Povondra, původním jménem Bondy, jeden z nejstarších českých přeživších holokaustu a autor osobního svědectví Co odvál dým. Ve čtvrtek o tom informovala nakladatelství Prostor dokumentaristka Olga Sommerová, přítelkyně manželů Povondrových.   Miloš Bondy pocházel z pražské židovské rodiny, společně s rodiči Bohumilem a Kamilou Bondyovými a sestrou Věrou žili na Královských Vinohradech. V Praze studoval gymnázium. Za protektorátu dopadla na jeho rodinu perzekuce židovských obyvatel v rámci norimberských zákonů a posléze „konečného řešení židovské otázky“. V srpnu 1942 byl spolu s rodiči internován v ghettu Terezín, na začátku února 1943 byli transportováni do Osvětimi-Březinky, kde oba jeho rodiče zahynuli. Miloš Bondy věznění v Osvětimi a dalších táborech (Sachsenhausen, Ohrdruf a Buchenwald) přežil, po pochodu smrti se dočkal osvobození v německém Eisenachu. Po válce se vrátil do Prahy, kde dokončil gymnázium a vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. Příjmení Bondy si změnil na Povondru. K výběru nového příjmení ho inspiroval Čapkův román Válka s mloky, kde je postava Povondry, vrátného pana Bondyho. Miloš Povondra pracoval jako lékař v různých nemocnicích, a nakonec až do roku 1968 působil na ministerstvu zdravotnictví. Hned po ruské okupaci emigroval s manželkou do Švýcarska, kde pracoval ve farmaceutickém průmyslu. Prahu s manželkou pravidelně každý rok navštěvovali. Před třemi lety vydal Prostor Povondrovy paměti Co odvál dým aneb Jak jsem přežil holokaust. Kniha vyšla pod původním příjmením autora. Vzpomínky začínají popisem transportu Miloše do Terezína spolu s jeho rodiči. Tehdy mu bylo 16 let. V Terezíně byli internováni několik měsíců, podmínky zdejšího života byly sice velice stísněné a těžké, ale proti jiným táborům méně vražedné. Na počátku února 1943 však byla celá rodina transportována na východ, do vyhlazovacího tábora Osvětimi-Březinky. Zde začíná stěžejní část vzpomínek Miloše Bondyho – od úvodní selekce na rampě, kde byla maminka zařazena mezi ženy jdoucí do plynové komory, přes pobyt s tatínkem v úvodní „karanténě“ po zvykání si na nelidské a vražedné podmínky života v táboře. Po konci „karantény“ a smrti tatínka se Miloš Bondy dostává do hlavního tábora Osvětim I. V knize popisuje otrocké práce, které musel vykonávat, mučení od kápů a jejich úlohu v systému koncentračního tábora, vztahy mezi vězni různých národností (Poláky, Rusy, Ukrajinci, Francouzi, Nizozemci a Židy) a pobyt na „ošetřovně“. Přežil tam s velkým štěstím několik selekcí do plynu a zrůdné lékařské pokusy. Po několika měsících byl s dalšími Židy přeložen zpět do Osvětimi-Březinky. Zde byl zařazen do „úklidového komanda“, které odklízelo a třídilo věci, jež na rampě zůstaly po příjezdu každého nového transportu a kde se věci příchozích a většinou zavražděných dále třídily a skladovaly. Členové komanda zde pracovali po několik měsíců, poté byli obvykle zavražděni v plynových komorách a nahrazeni novými vězni. Díky potravinám ze zavazadel se mu podařilo přežít další měsíce a získat tak fyzickou sílu pro poslední etapu svého věznění. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 s blížící se frontou a Rudou armádou začala SS Osvětim postupně vyklízet. Miloš Bondy byl nejprve transportován do Sachsenhausenu, odtud pak do pracovního tábora Ohrdruf, pobočného tábora KT Buchenwald. V Ohrdrufu vězni pracovali v otřesných podmínkách při budování tunelu ve zdejším skalním masivu. Část pobytu naštěstí přežil v táborové kuchyni, nakonec však otrocké práci při budování štol neunikl. Brzy byl na konci sil, nadto se teror SS s blížící se nevyhnutelnou válečnou porážkou zvyšoval. Před postupem Rudé armády se příslušníci SS snažili dostat více na západ, blíže Američanům. Mnoho vysílených vězňů bylo na vyčerpávajícím pochodu bez jídla a odpočinku zastřeleno. Miloš Bondy se octl začátkem dubna 1945 v Buchenwaldu. Těsně před koncem války byl odtud hnán jedním z takzvaných pochodů smrti přes Výmar do Eisenachu, kde se dočkal osvobození Američany, pomoci UNRRA i cesty zpět do své vlasti. Kromě této hlavní dějové linky autor vyprávění prokládá vzpomínkami na členy své širší rodiny a popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal – židovskou měšťanskou rodinu z pražských Vinohrad. Vzpomínky Co odvál dým jsou tak nejen vyprávěním o životě člověka, kterého nezlomily ani ty nejkrutější podmínky, ale především osobním svědectvím o tom, čemu byly oběti holokaustu vystaveny. Jejich autor zachytil mnoho konkrétních detailů fungování táborové mašinerie, příběhy některých svých spoluvězňů i táborovou hierarchii. Vše podává velmi živě a místy i s nečekaným humorem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-02 16:41:06

Výstava Loupežníkova Lásky hra osudná v Památníku Karla Čapka na Strži přibližuje vztah bratří Čapků k ženám a lásce

Výstava vypovídající mimo jiné o soukromí bratří Čapků a jejich vztahu k ženám a lásce připomene návštěvníkům hned dvě důležitá čapkovská výročí. Právě letos uplyne už 110 let od premiéry jednoaktovky Lásky hra osudná, první spolupráce Karla a Josefa Čapka na poli dramatu. A své kulatiny slaví i hra Loupežník, první samostatné dramatické dílo Karla Čapka, jímž před 100 lety dobyl pražské Národní divadlo. „Výstavou vzdáváme hold dvěma pozoruhodným dílům, věnujícím se z různých pohledů lásce a mládí, a dotýkáme se samozřejmě také tvůrčích počátků jejich autorů. Proč se vlastně bratři Čapkové rozhodli psát pro divadlo? Jaký byl vztah Karla a Josefa Čapka k ženám a lásce v době, kdy díla psali? A co hry prozrazují o nich samotných? Na tyto a další otázky zkoušíme odpovědět,“ říká spisovatel a publicista Zdeněk Vacek, který Památník vede od ledna tohoto roku. Výstava představí například archivní fotografie, ohlasy na nejzajímavější inscenace obou děl před domácím i zahraničním publikem a připomene také jejich hudební a filmová zpracování. K vidění jsou také originální scénické návrhy Josefa Čapka či citáty a úryvky z milostných dopisů obou bratrů. včetně Karlovy autorské básně, která vznikla pod dojmem tehdy začínající herečky a později i spisovatelky a dramatičky Olgy Scheinplugové. Právě v ní našel ideální představitelku Mimi ze hry Loupežník a později i svou životní družku. Výstavu doplňuje promítání klíčových scén z filmu Loupežník z roku 1931 režiséra a pátečníka Josefa Kodíčka. Ve hře Lásky hra osudná, napsané v roce 1910, se promítá osobní situace obou bratrů poté, co se coby svobodní, láskou ještě nespoutaní dandyové rozhodli společně dobýt Prahu. Tu chtěli zaujmout, ohromit a šokovat svou světáckostí. „Jejich duchaplná hříčka, vycházející z commedie del´arte, zdůrazňuje šviháctví, originalitu, hravost a sarkasmus, s nímž oba autoři ironizovali měšťácký svět i sami sebe. Textu si ale zprvu příliš nevážili, vydali ho pouze v literárním časopise Lumír a dokonce zvažovali, že ho spálí. Teprve později ho vzali na milost, takže se dostal až na divadelní jeviště,“ líčí Zdeněk Vacek. „V Loupežníkovi, na němž bratři původně pracovali společně, a nakonec jej o osm let později dokončil Karel Čapek, se oproti tomu promítají hořkosladké pocity nostalgie, spojené s prvním milostným okouzlením a neuchopitelností mládí. A také autorova sympatie k Loupežníkovi, mladíkovi, který ukradne srdce profesorské dcerce Mimi, tak pozdější Čapkovo pochopení pro jejího stárnoucího otce, který musí zpět dobýt svůj dům i náklonnost vlastní ženy,“ uvádí Vacek. Výstava má být první se série plánovaných akcí přibližujících osobnost Karla Čapka a Olgy Scheinplugové z trochu jiného úhlu, než jak byla veřejnost dosud zvyklá. „V areálu Památníku využijeme návštěvníkům dosud nepřístupné autentické garáže a od 4. července zde otevřeme novou expozici Automobilisté Karel a Olga, věnovanou 85. letům od jejich první společné dovolené a předsvatební cesty do Alp vozem Škodou Popular. A od 26. září chystáme ještě výstavu Cesta do hlubin robotovy duše připomínající 100 let od vzniku hry R.U.R, Čapkova vizionářského ztvárnění tématu umělého života,“ uzavírá Zdeněk Vacek. Výstava v Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše potrvá až do 12. září. Je postavena jako putovní, takže si ji budou následně moci zapůjčit i další muzea, divadla, galerie, veřejné knihovny, školy nebo jiné instituce.   Víte, že… … doživotní užívání domu u rybníka Strž, v němž od roku 1963 sídlí Památník Karla Čapka, věnoval coby svatební dar Karlu Čapkovi a Olze Scheinpflugové Václav Palivec, bratr Čapkova švagra? Novomanželé jej proměnili na letní sídlo a zvali sem svoje přátele i známé. Velkorysost rodiny Palivcovy pomáhá budově dodnes. Současný spolumajitel Emil Palivec pronajímá dům i se zahradou za symbolické dvě koruny ročně Středočeskému kraji, zřizovateli Památníku. … Olga Scheinpflugová nebyla první láskou Karla Čapka? Poprvé se zamiloval jako čtrnáctiletý. Mařenka se však ukázala „jako docela, ba až příliš všední, mělké, ale až příliš v jistých věcech ´flákané´ děvče. Jsem rád, velice rád tomu, že jsem měl tolik síly, abych udělal konec,“ zapsal si zklamaný mladík. Ani vzplanutí patnáctiletého Karla k Anně Nepeřené, idolu hradeckých gymnazistů, nevedlo k cíli. „Holubička Anjelka“ na jeho pečlivě formulované dopisy neodpovídala. … známost Karla s temperamentní, o dvanáct let mladší Olgou začala v roce 1920 a Čapkova rodina z ní nebyla vůbec nadšená? Karel proto své styky s mladou herečkou tajil a hovory o ní odmítal. Před Olgou zas nemluvil o ničem, co se týkalo jeho rodiny. Do vily Karla a Josefa tak vkročila Olga Scheinpflugová až v den svatby. Po 26. srpnu 1935 se také navždy uzavřely dveře do té doby propojující obě části bratrského dvojdomu. … k zásadním ženám v životě Karla Čapka patřila i přecitlivělá matka Božena? „Věděla, jak si udržet lásku svého syna, ostatně si byla jista, že bude mít pro tento boj silnější pomocníky, které jsem tenkrát ještě podceňovala, Karlovu nemoc a naivní představu celé rodiny, že Iček, jak mu říkali doma, musí zůstat jen a jen jejich,“ napsala Olga Scheinpflugová v roce 1947 o svém souboji s Karlovou matkou. … Karlův starší bratr Josef Čapek poznal Jarmilu Pospíšilovou, dívku z právnické rodiny s ambicemi umělkyně, v roce 1910 jako devatenáctiletou. V době svatby jí bylo osmadvacet jemu dvaatřicet. Soudě podle Jarmiliných deníkových zápisů, trpělo jejich manželství Josefovým nedostatkem vřelosti a citu. Když však Jarmila Čapková po válce zjistila, že se jméno jejího muže nevyskytuje na seznamu přeživších ani zemřelých v koncentračním táboře Bergen-Belsen, zahájila vlastní zoufalé pátrání. Celá léta odmítala uvěřit, že Josef opravdu zemřel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 10:15:00

Chtěli jsme měnit svět podle svých rozmarů a gusta…

Když Albert Camus dokončil svůj slavný román Mor, netušil naštěstí, jak po šedesáti letech, které letos uplynuly od jeho tragické smrti, bude jeho dílo aktuální. Kniha vyšla v roce 1947 a v době, kdy ji připravoval, zapsal si do svého Zápisníku, který vyšel česky v Mladé frontě v roce 1999: Nemoc je kříž, ale možná také zábradlí. Ideální by nicméně bylo převzít od ní její sílu a nebrat její slabosti. Kéž je útočištěm, které činí silnějším ve chvíli, kdy to chceme. A je-li to třeba zaplatit utrpením a odříkáním, plaťme. Už platíme. Platíme za tolik sdílený mýtus, že všechna místa na světě jsou lehce zaměnitelná, že osobní historie, kultura, vztahy a jazyky nehrají významnější roli, že národní stát je zbytečný… Jenže – realita nás poučila, že je tomu jinak – právě k národnímu státu teď všichni vzhlížejí, aby pro ně udělal, co je v jeho silách. Protože navzdory jeho kritikům, dnes každý ví, že sdílené porozumění, vědomí toho, co nás spojuje, není zdaleka zanedbatelná hodnota. Chtěli jsme měnit svět podle svých rozmarů a gusta. Nechtěli jsme národní hranice, teď je máme za Olomoucí na Litovelsku i Uničovsku, mezi Lombardií i Benátkami, mezi Normandií i Paříží. Nový model člověka mondialisé, Evropana žijícího tady i jinde, mobilního, triumfujícího, zasáhla morová rána, žel doslova; místo turistů se selfíčky spěchají nyní liduprázdnými ulicemi zahalené beznosé tváře, jak za časů Nostradama, velkého odborníka na mor – jak příznačné…  A nejen to, Covid-19 rozechvěl i základy ekonomických katedrál nové Evropy. A o bruselských jednacích síních ani nemluvě, pandemie vyšla z módy, a tak proč s ní ztrácet čas? Bysnys, prebendy, benefity, toť přece už dávno lepší téma… A co trvá dlouho, přestává znepokojovat. V díle Alberta Camuse je mor určitou metaforou ohrožení světa, lidské existence v nejširším slova smyslu. Jeho Mor i po třiasedmdesáti letech od svého vydání stále nastavuje zrcadlo, zpětný obraz, příležitost k reflexi, zvláště dnes ve společnosti stále dravější a krutější globalizace. A Mor řeší právě to, jaký postoj zaujmout v okamžiku ohrožení. Autor na jednom místě výstižně konstatuje: Naši spoluobčané se umoudřili, přizpůsobili se, jak se říká, protože jiné východisko nebylo. Samozřejmě, že vědomí neštěstí a utrpení měli pořád, ale nepociťovali už jeho drásavý osten (…), a to je právě největší neštěstí, přivyknout zoufalství je horší než zoufalství samo. (…) Ti, kdo měli zaměstnání, vykonávali je doslova v morovém tempu, úzkostlivě a bez jiskry. (…) O něco dále píše o izolačních táborech, sanitárních důvodech… Nakonec se odloučení stává samozřejmostí. Všichni jsou posléze odkázáni na svoji samotu. Nekoresponduje snad Camusovo poznání s tím, co právě prožíváme? A já už jen dodávám, že z této zkušenosti není vyloučen nikdo – nemoc zasahuje horní i dolní patra společnosti. Zasáhla i francouzského ministra kultury Francka Riestera, média hlásí, že z nejhoršího je prý venku. Zato lékař z Lille takové štěstí neměl, Jean-Jacques Razafindranazy zemřel v sobotu 21. března. Dalších několik podobných úmrtí následovalo, seznam začíná být dlouhý. Své nakažení veřejně oznámil i Michel Barnier, paradoxně člověk, který kdysi v Evropské unii usiloval o vytvoření společných záchranářských sil s názvem Europaid… Během několika dnů a hodin je Evropa v úplně jiné realitě, stovky mrtvých, zavřené školy, úřady, centra zábavy, parky i hranice; země, města i obce ochromuje karanténa. Naše požadavky, touhy „všechno mít“ se zredukovaly na paralen a roušky. Město nad Seinou na svůj poslední mor v podobě španělské chřipky z roku 1920 dávno zapomnělo, zapomnělo dokonce i na chřipku hongkongskou, která si v roce 1968 vyžádala životy více než 31 tisíc obětí; nyní se nebezpečná epidemie do země opět vplížila. Francie, druhý domov Alberta Camuse, postupně vyhlašuje couvre-feu (Nice, Arras i Perpignan…), zákaz vycházení, smí se jen na formulář a jen není-li zbytí… Stejně, jak to slavný autor a nobelista už dávno popsal ve svém Moru, v příběhu, který umístil do Oranu svého rodného Alžírska.   Francie je v poslední době sužována migrací, teroristy i masovými protesty, a protože neštěstí nechodívá samo, tak se přidala i rychle se šířící smrtelná infekce. Co nedokázaly Žluté vesty, zvládl hravě Covid-19: o reformách už ani muk. Na programu jsou jiné starosti, třeba co s těmi, kteří kromě metra a chodníku jiný domov nemají? Kam s dalšími, provizorně přežívajícími ve stanech na periférii? Představa, že dodržují hygienická nařízení, je iluze; že pokuty a jiné postihy nezaberou, je jisté… Povolat armádu? Zavřít výrobu? Zachránit Air-France? Naléhavé otázky, těžké odpovědi.  V okamžiku, kdy pětadvacátého března dopisuji tyto řádky, je ve Francii hospitalizováno 11 539 infikovaných pacientů, z toho 2 827 v kritickém stavu, a dosud zemřelo 1 331 postižených nešťastníků. Zvláště v tomto kontextu nelze opomenout opatření české vlády, průběh epidemie nenabyl zatím takových rozměrů jako jinde. Zabiják Covid-19 jednou ustoupí, a nastane jakási pravda věcí, podobně jako nastala u přeživších v Moru. A doufejme, že poučeni z této zkušenosti nebudou jen lidé, které tragédie skutečně postihla, ti, kteří ztratili někoho ze svých blízkých… Doufejme, že tato událost prvního řádu nás opět naučí žít tam, kde jsme, v našem městě, obci, ve svém domově…  A doufejme také, že všichni si vezmou k srdci slova doktora Rieuxe, vypravěče a hlavní románové postavy Moru, jimiž autor své dílo končí: (…) čemu se člověk uprostřed katastrof naučí, je totiž, že v lidech je víc věcí hodných obdivu než zavržení. I u nás to platí. A zejména o těch, pro které starostlivost a empatii nejsou břímě. Možná tak lze nejlépe zabránit, aby jedna tragédie nevyvolala druhou, jak se (pře)často stává. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 18:12:08

Zachránil nás vrátný, vypráví přeživší ohnivého pekla ve Valencii

Hrdinství vrátného ze 14podlažního domu ve španělské Valencii, který ve čtvrtek shořel na troud, popsali podle stanice BBC lidé, jimž se podařilo vyváznout. „Zachránil nás náš vrátný, běhal od dveří ke dveřím a vyháněl lidi z bytů,“ líčil Manuel, jeden z přeživších. V domě žilo i několik ukrajinských rodin, které ztrátu obydlí prožívají podruhé. Podle nejnovější bilance při požáru zahynulo deset lidí a dalších zhruba desítka se pohřešuje.

Čas načtení: 2024-03-12 17:17:00

Nesrovnávejte extremisty s muslimy, žádají přeživší teroristických útoků

Neztotožňujte muslimy s extremisty, žádá 58 přeživších či příbuzných obětí islamistických teroristických útoků. Považují to za „vrchol nezodpovědnosti“, který vede k další radikalizaci. Výzvu sepsali v otevřeném dopise britským politikům. Reagují na nárůst počtu protimuslimských, ale také protižidovských incidentů, který Británie zaznamenala od začátku války v Pásmu Gazy.