Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-11-07 07:00:08

Využití hudby a hudebních nástrojů v józe

Hudba během jógy. Ano nebo ne? To je velké téma. Někdo si jógu bez příjemného hudebního podbarvení nedokáže ani představit, jiného může hudba rušit. V tomto článku si řekneme, jaké jsou výhody a nevýhody poslechu hudby během jógové praxe. Dále se budeme bavit o hudebních nástrojích, se kterými je jóga často spojována, a řekneme si, jaký ... Přečíst celý článek The post Využití hudby a hudebních nástrojů v józe appeared first on Spojuje nás jóga.

Čas načtení: 2024-08-09 16:35:00

Podvodníci ukradli identitu e-shopu Kytary.cz, přes Facebook vysávají peníze zákazníků

Super výhodná akce, jenž slibuje například značkovou akustickou kytaru Fender za méně než tři stovky, připravila o peníze zákazníky, kteří uvěřili falešným facebookovým profilům. Ty se tváří jako profil největšího českého prodejce hudebních nástrojů, e-shopu Kytary.cz. Podle marketingového ředitele obchodu Kytary.cz Filipa Černého jde o profesionální podvodníky. Ti, jak uvedl, současně falšují profily i dalších tuzemských prodejců hudebních nástrojů.

Čas načtení: 2021-11-12 17:25:28

Vychází Kašpárkova hudebka. Tvrdí, že muzika je boží

Zdaleka nejen pro své fanoušky připravil frontman bejbypankové kapely Kašpárek v rohlíku knížku o muzice. Kdokoliv díky ní může nahlédnout do teorie a historie hudby, do nahrávacího studia či backstage koncertu, ale také si zahrát na prdlafon nebo ve velkém kvízu zjistit, na jaký nástroj se má naučit hrát. Nemusí přitom ani umět číst, všechny informace mu totiž přeříká chytrá Albi tužka. Ta slouží jako čtečka speciálního kódu schovaného v obrázcích na stránkách knihy. „Chtěl jsem, aby Kašpárkova hudebka byla napěchovaná informacemi o muzice, současně aby bejbypankáče pobavila, a navíc aby byla krásná. Proto jsem přišel s principem velkoformátových snímků souvisejících s hudbou, které až na výjimky vytvořil fotograf Marek Novotný. Do nich jsme pak vkládali obrázky mého dvorního kreslíře Lukáše Urbánka,” popisuje vznik publikace sám autor Kašpárek v rohlíku. V Hudebce tak čtenáři najdou třeba fotografii Panské skály s kamennými varhanami, na něž hraje ilustrovaný vynálezce hudebních nástrojů Harry Partch, nebo snímek ulice s přechodem, přes nějž si jako The Beatles na obalu slavného alba vykračují dokreslení zástupci různých hudebních žánrů. Výtvarník Lukáš Urbánek, který již pracoval na čtyřiceti knížkách pro děti a za řadu z nich získal významná ocenění, vytvořil pro šestnáct velkých stran Kašpárkovy hudebky několik set obrázků. Ke každému si pak čtenář může z elektronické Albi tužky pustit hned pět různých zvukových stop, podle toho, jaké informace chce slyšet. Stěžejní jsou samozřejmě leckdy bláznivé postřehy Kašpárka v rohlíku. Nechybí ale ani faktické informace, které říká peprná, avšak muziku upřímně milující učitelka hudební výchovy. Tu načetla herečka Dejvického divadla Simona Babčáková. Všechno od houslového klíče přes vozembouch až po Johna Lennona také promluví, jako kdyby to mělo ústa, hlasem herce divadla Minor, Vosto5 a současně zpěváka Kašpárkovy kapely Ondřeje Bauera. Především pro nejmenší děti je pak určeno encyklopedické pojmenování každé ilustrace dětským zpěvákem hudební skupiny Kašpárek v rohlíku Konstantýnem Šponarem. A nakonec úplně všechno v knížce o hudbě samozřejmě musí hrát nebo alespoň nějak znít. Výsledkem je dohromady více než 3 333 zvukových stop od úryvku Vltavy v podání symfonického orchestru přes klapnutí dvířek magnetofonu až po stovky Kašpárkových hlášek. Na jejich nahrávání se ve 3bees studiu samozřejmě podílela kapela Kašpárek v rohlíku v čele se skladatelem Jindřichem Čížkem. Podle Vlasty Touše ze společnosti Albi Česká republika v lecčems vybočuje z produkce tohoto vydavatelství. „Určitě designem a tím, že je namluvená i přední strana. Také se na jejím vzniku podílelo hodně lidí, které Kašpárek tak umně překecal,“ poukazuje Touš na jedno z překvapení. Dvacítka vzkazů od českých muzikantů má děti nejen potěšit, ale především je stejně jako celá vřešticí učebnice nadchnout pro muziku, pro její tvorbu nebo i jen poslech. “Ať tě hudba baví aspoň tak, jako mě. Protože je zkrátka boží!” vzkazuje z tužky několikrát také samotný Kašpárek. Kniha Kašpárkova hudebka vychází 16. listopadu ve vydavatelství Albi. Je určena nejen dětem od pěti let, ale jako vše ve světě bejbypanku také jejich dospělákům, potěší tedy celou rodinu současně.

Čas načtení: 2009-04-27 00:00:00

Postele z masivu

Dřevo patří k nejstarším stavebním a zpracovatelským materiálům, které se lidstvo naučilo využívat ve svůj prospěch. Od nepaměti se dřeviny využívají k výrobě kuchyňského nádobí, příborů, měchaček, hudebních nástrojů, papíru, lodí a v nespolední řadě k výrobě nábytku. Postele z masivu disponují t ...

Čas načtení: 2010-06-29 00:00:00

Postele z masivu na doživotí

Téměř se stoprocentní jistotou můžeme říci, že dřevo patří k nejstarším materiálům, které slouží lidstvu jako zpracovatelský a výrobní materiál. Je tomu již hodně dávno, co se různé druhy dřevin začaly využívat k výrobě kuchyňského nádobí, hudebních nástrojů, papíru a v neposlední řadě samozřejmě i  ...

Čas načtení: 2024-02-18 05:40:00

Houslař Pilař: Jsem optimista, více než stoletá rodová tradice bude pokračovat

Hradec Králové - Královéhradecký houslař Tomáš Pilař dosud postavil přes 300 mistrovských hudebních nástrojů. Stavbě houslí se věnuje zhruba 50 let. Pokračovatele houslařské tradice má, o budoucnost...

Čas načtení: 2021-10-27 15:02:40

Česká televize odvysílá čtyři exkluzivní jazzové koncerty

Česká televize a pořadatelé festivalu JazzFestBrno pokračují ve spolupráci z doby úplného zákazu živé kultury a fanouškům jazzu připravili v rámci projektu JazzFestBrno on Screen další čtyři hudební přenosy. Od 28. října do 18. listopadu odvysílá ČT art každý čtvrtek exkluzivní koncertní záznam. V prvních třech koncertech se představí kapely Post Noisy Pots, The Survivors a Jiří Levíček Trio, které před kamerami České televize zahrály během Mezinárodního dne jazzu v brněnském Besedním domě, sérii pak zakončí koncert tria David Dorůžka – Piotr Wyleżoł – Jeff Ballard natočený na střeše výškové budovy v areálu Vlněna v působivé kulise západu slunce nad Brnem. Všechny koncerty odvysílá ČT art krátce před půlnocí. Post Noisy Pots, 28. října Kapela The Noisy Pots působí ve složení Michal Šupák (klavír, syntezátory) a Jakub Tengler (bicí souprava). Pro festivalově-televizní projekt však upravila repertoár, pozměnila název, a hlavně si přizvala dalšího člena. Jako host se představí Antonín Dlapa (kytara, basová kytara). Unikátní zvuk Post Noisy Pots vzniká spojením kýblů, hrnců a dalších „nástrojů“ z kuchyně či garáže v kombinaci s elektronikou a syntezátory. V projektu pro JazzFestBrno ukazují odvrácenou tvář. Ale ne tak docela. Doménou hudebníků z této kapely je totiž improvizace, obzvlášť ta ovlivněná afroamerickou hudbou. The Survivors, 4. listopadu Kapelu The Survivors tvoří Jiří Slavík (klavír, klávesy, saxofon, kytara, zpěv), Jiří Levíček (klavír, klarinet, vokály) a Jakub Tengler (bicí, vokály). „Přeživší“ vznikli v Praze v roce 2017, a to původně pod jménem Open Office. Poté, co na ně během prvního zahraničního open air koncertu v Saudské Arábii spadla světelná rampa, se jméno kapely změnilo do nynější podoby. Autorská hudba tohoto seskupení je inspirována celou řadou hudebních žánrů, od brazilské a africké tradiční hudby po jazz či písňovou tvorbu. Kapela se snaží přímočaře komunikovat dětskou radost ze společného muzicírování s nadějí, že ji nakonec všichni přeživší posluchači budou brát vážně. Letos vydali The Survivors svoje debutové album Děti a rodiče inspirované osobnostmi jako Jan Werich, Radek Pastrňák či Ivan Mládek. Jiří Levíček Trio, 11. listopadu STAY IN TUNE je nový projekt klavíristy Jiřího Levíčka stojící na vlastních kompozicích a originálních úpravách jazzových standardů. Trojice (vedle Jiřího Levíčka se představí Peter Korman na kontrabas a Martin Novák na bicí nástroje) rozvíjí improvizaci na stručných aranžích kolem jedné konkrétní hudební myšlenky, se kterou pak volně pracuje. Výrazová jednota a prostor pro kolektivní improvizaci při zachování hlavního kurzu jsou základními rysy projevu tohoto seskupení. David Dorůžka – Piotr Wyleżoł – Jeff Ballard, 18. listopadu Trio David Dorůžka (kytara) / Piotr Wyleżoł (piano, fender Rhodes, Prophet 5) / Jeff Ballard (bicí) vystoupilo v Brně ve světové premiéře, zároveň to ale bylo tak trochu znovushledání starých známých. Dorůžka totiž s Ballardem vystupoval již v roce 2008 a o pár let později působil v kapele Piotra Wyleżoła, s níž se objevil například na festivalu JazzBaltica nebo v londýnském South Bank Center. Toto konkrétní složení je ovšem zbrusu nové stejně jako jeho repertoár a představuje hudebníky v poněkud električtěji znějícím hávu, než jak je publikum znalo doposud. Hra Dorůžky i Wyleżoła je charakteristická svojí slovanskou melodikou a lyrismem, které se tentokrát pojí s Ballardovou živelnou rytmickou energií, jíž tolik vynikal například ve formacích Chicka Corey, Kurta Rosenwinkela nebo Brada Mehldaua.

Čas načtení: 2021-04-08 21:07:29

Josef Bernard Prokop: V literatuře jsem „všežravec“

Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.      Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo?  Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.   Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě? Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji. Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře. Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace. Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších. Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.     V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví? O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.   V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV… Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal! Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři. A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.   V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“?  Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.   Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?    Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy. A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl. Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel. Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.   V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce?  Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…   Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku? Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat. V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.   Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-21 13:05:43

Jazykovědma: Proč jezdí v Brně šalina?

Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Kde se vzalo leporelo? Kdo či co je to prevít? Proč se říká chyba lávky? Kde se vzal papaláš? Odkud se vzal paskvil? Proč se říká mít něco za lubem? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož únorové posty přebíráme.    Nikoho neprotěžujte! (1. 2.) Rozmáhá se nám tu takový nešvar: mylné protěžovat místo náležitého protežovat. Nespletete to, když víte, že protežovat značí poskytovat protekci. Protežování i protekce vycházejí z latinského prōtegere (chránit) a protěkce nepíšete, tak nepište ani protěžovat!   Pokálená šalina. (2. 2.) Proč jezdí v Brně šalina? Nejspíš jde o zkomolení německého ekvivalentu (Elektri)sche Linie. Zlí jazykové lidové etymologie ovšem podsouvají výklad Scheisse Linie (doslova pokálená linka), tak prý zvaná podle výkalů lemujících původně koněspřežnou dráhu.   Neosobní iniciály (3. 2.) Až vás někdo zase požádá o iniciály, poslušně uveďte první písmena svého jména či adresy. Právě to totiž slovo iniciála označuje – první písmeno, a to podle latinského initiālis (počáteční). Iniciály tedy neoznačují osobní údaje, byť se tak mylně používají.   Lyže na ližinách (4. 2.) Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Protože spolu etymologicky nesouvisejí! Lyže máme z ruského lýža, zatímco ližiny jsou odvozené od staršího líha. Slovo líha označuje trám, na kterém něco leží a který se používá k posouvání břemen.   Lechtivá historie leporela (5. 2.) Až se vás děti zeptají, kde se vzalo leporelo – možná raději pomlčte! Jméno skládací obrázkové knížce totiž propůjčil Leporello, sluha Dona Juana v Mozartově opeře Don Giovanni, konkrétně jeho katalog s portréty pánových milenek – tedy leporelo.   Prevít ze záchoda (6. 2.) Kdo či co je to prevít? Tento výraz vychází ze staročeského prevét, což je zase odvozeno z latinského prīvātus locus (soukromé místo). Jako prevét se dříve označoval výklenek v obvodové zdi hradu opatřený sedátkem a otvorem – tedy předchůdce dnešního záchodu.   Kdy napsat čárku před než (8. 2.) Jak na čárku před „než“? Pomůcka: kde je věta, tam je čárka. 1) Pokud za „než“ následuje celá věta (tj. se slovesem v určitém tvaru, ne infinitivu), píše se čárka. Př. Jsem lepší, než jsi ty. 2) Pokud za „než“ není věta, nepíše se čárka. Př. Jsem lepší než ty.   Moudrý mlynář z Babičky (9. 2.) Jste si jistí významem slova rozšafný? Známe je z Babičky Boženy Němcové, jejíž pan mlynář byl rozšafný člověk, ale čtverák. Výraz rozšafný pochází zřejmě z německého rechtschaffen (poctivý, doslova správně dělaný) a značí uvážlivý, moudrý a prozíravý.   Vzápětí je vám za patami (10. 2.) „Polednice blíž se plíží, blíž – a již je v zápětí.“ Že vám toto použití slova „vzápětí“ (dřív psáno zvlášť) v Erbenově Polednici nedává smysl? Ale ano! Výraz vzápětí se dnes užívá ve významu obratem, ale původní význam byl doslova „za patami“ či „v patách“.   Všichni jsme námořníci (11. 2.) Víte, že se zdravíme jako námořníci? Pozdrav „ahoj“ je totiž počeštěná podoba námořnického zvolání „ahoy“, kterým se zdravila posádka míjejících se lodí. Anglické citoslovce „ahoy“ samo vzniklo kombinací citoslovcí „ah“ a „hoy“ a nemá další hlubší význam.   Žaluziemi proti závisti (12. 2.) Žaluzie nás chrání před pohledy žárlivců a závistivců – doslova! Slovo žaluzie totiž původně vychází z řeckého zēlos, což značí žárlivost, závist či horlivost. Do češtiny se dostalo přes němčinu (Jalousie) z italštiny (gelosia) a francouzštiny (jalousie).   Koblihy pro ženy (13 .2.) Čím házel v kavárně Saturnin, postava stejnojmenného románu Zdeňka Jirotky? Pokud jste odpověděli „koblihami“, máte pravdu fakticky i gramaticky! (Ta) kobliha je totiž kodifikovaná v ženském rodě; zatímco (ten) koblih rodu mužského je jen varianta nářeční.   Děláte chybu, když minete lávku (15. 2.) Proč se říká chyba lávky? Jde o pozůstatek staročeského slovesa chybiti se (čeho), které odpovídalo dnešnímu minout (něco). Chybiti se cesty značilo minout cestu. Chybiti se lávky, nebo chyba lávky, znamenalo doslova minout lávku, přeneseně pak udělat chybu.   Holt vzdal hold (16. 2.) Co se plete: hold (pocta) vs. holt (zkrátka a dobře). 1) Když něčemu vzdáváte hold, vlastně tomu holdujete. Že něčemu *holtujete, byste nenapsali, takže holdujte s „d“. 2) Když ničemu neholdujete, jde o částici holt, kterou vylučovací metodou napíšete s „t“.   Jak se rozloučit v mailu (17. 2.) Jak na interpunkci se závěrečným pozdravem v mailu? 1. Za nevětným pozdravem není nic; ani čárka, ani tečka: S pozdravem Jan Novák 2. Za celou větou se slovesem je tečka či vykřičník: Přeji hezký den. Jan Novák Takže: není věta, není nic. Je věta, je tečka.   Hejtmanští supermani (18. 2.) Říká se hejtmani, nebo hejtmané? Říká se leccos, ale kodifikovaná koncovka pro množné číslo jmen končících na -man je -i. Náležitý je tedy tvar hejtmani. Podobně jiná jména na -man: ombudsmani, supermani, narkomani atd. Takže: hejtmani po vzoru supermani!   Kušuj! A lehni! (19. 2.) Asi se shodneme, že kuš se volá spíš na zvířata než na lidi. To dokládá i etymologie tohoto citoslovce. Kuš má dnes význam „Ticho!“ nebo „Dej pokoj!“, ovšem původní francouzské couche značí „Lehni!“ a jde specificky o povel pro psa. Tak nekušujte!   Automobilový Sputnik (20. 2.) Pamatujete auta značky Trabant? Tak či onak, možná vás bude zajímat původ názvu Trabant. Jméno vzešlo z dotazníku mezi spotřebiteli a jeho význam je společník či doprovod. Inspirací byl sovětský satelit Sputnik, jehož název má stejný význam.   Odmlouvající papaláš s čepicí (22. 2.) Kde se vzal papaláš? Jde o pejorativní výraz pro funkcionáře a pochází asi ze slovenštiny, kde papuľovať značí mluvit naprázdno či odmlouvat. Spekuluje se ale i o souvislosti s ruským slovem papacha, vysokou kožešinovou čepicí nošenou tamními hodnostáři.   Vidím sousedku a vidím jí až do žaludku (23. 2) Kdy je krátce ji a kdy dlouze jí? Pomůcka: kde lze dosadit tu, tam je ji (obojí krátce); kde lze dosadit té, tam je jí (obojí dlouze). Takže: vidím ji (tu sousedku) vs. vidím jí (té sousedce) až do žaludku.   Nejstarší paskvil najdete v Římě (24. 2.) Odkud se vzal paskvil? Tento výraz pro něco nevydařeného pochází z italského Pasquino či Pasquillo, což je název silně poškozené antické sochy nacházející se v Římě. Od 16. století tuto sochu používají místní pro vyvěšování anonymních satirických komentářů.   Vizte bez tečky! (25. 2) Píše se viz bez tečky, nebo s tečkou? Standardně je bez tečky, protože to není zkratka, ale rozkazovací způsob slovesa vidět. Existuje i viz. s tečkou, což je zkratka latinského videlicet (to jest). To se v češtině běžně nepoužívá, takže raději viz bez tečky.   Měl za lubem trochu mouky (26. 2.) Proč se říká mít něco za lubem? Lub je tenká dřevěná deska používaná mj. při výrobě hudebních nástrojů, ale dříve se tak označoval také kryt mlýnských kamenů. Za ním při mletí obvykle ulpěla trocha mouky, kterou si mlynář ponechal, tedy měl ji za lubem.   Má vši? Tak si zavískáme. (27. 2.) Pamatujete si z Němcové, jak Barunka vískala babičku ve vlasech? Vískání označuje právě probírání se ve vlasech druhé osoby, což byla dříve součást hygieny. Tomu odpovídá i původ tohoto slova, které vzniklo zúžením významu slovesa jískat, tj. hledat (vši).   Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-30 07:25:53

Online festivalu Pohoda in the Air se zúčastní Milan Lasica, The Tap Tap či Midi Lidi. A uvidíte i koncert Kronos Quartet v San Francisku

Online festival Pohoda in the Air od příštího čtvrtka 9. července do nedělního rána nabídne 50 slotů, z toho 31 koncertů. Jádro programu bude tvořit živý přenos z letiště Trenčín i jiných zajímavých míst, která nejsou návštevníkům Pohody běžně přístupná. Například letištní věž, její střecha, stará vojenská technika, hangár či požární nádrž. K tomu na festivalu zahrají speciálně připravené koncerty umělci doslova z celého světa, zastoupených bude totiž všech pět obývaných světadílů. Úvodní den otevře koncert afgánského ženského orchestru ZOHRA z Kábulu, po kterém vystoupí na letišti Trenčín Milan Lasica a Dorota Nvotová. Páteční program otevře svým vystoupením ochestr  The Tap Tap, ke kterému se na prázdné letištní dráze přidá v kilometrovém tanci Radoslav Piovarči z EnKnapGroup. Debutové generační album předvede skupina Veľká potreba, z Atén zahraje objev řecké hudební scény Marina Satti & Fonés a své sedmnácté album v pořadí představí Raptor Koch. Světovou premiéru spojenou se křtem nového alba si odbudou romantici z Billy Barman, mimořádnou tvořivost v hudbě a též v tvorbě hudebních nástrojů ukážou hudební bojovnice a bojovníci ze slamů Kinshasy – konžská sestava Fulu Miziki. Po dlouhých sedmnácti letech hibernace si naživo zahraje elektronicko-dechový orchestr Neuropa. Po nich přijdou belgičtí Shht, ze svého autobusu se přihlásí Bazzookas a s prázdnotou letiště a světly si pohraje skupina Luvver. Jediným pódiem na letišti bude Garáž, symbolicky postavené na místě hlavního pódia. Po půlnoci na něm zahrají metalové kapely Besna a 7 minút strachu. V prostoru vyřazených vojenských zařízení odehraje svůj set Nina Pixel. Sobotní program otevře jediný veřejný koncert festivalu – na trenčínském náměstí zahraje ve světové premiéře Komorný orchester mesta Trenčín díla Vrbovských vítězů v aranžích Slava Solovica. Ze střechy letištní věže představí své nové album Stroon, debutové album Puntičkár na vyřazeném radaru předvede maďarsko-slovenská kapela Drť. V jednom setu se střetnou rappeři Čavalenky a Gleb. Koncert při západu slunce odehraje a odtančí festivalový oblíbenec Ventolin a ze sedmitisícového městečka La Junta pošle svou tvorbu outsiderská americká hvězda Space Lady. Zahrají také Midi Lidi a koncertem z Tel Avivu se přihlásí íránská zpěvačka Liraz. Hru se světly a letištní dráhou ukáže Blikající orchestr a ze Sydney se s novým albem představí Donny Benét. Program bude po půlnoci opět patřit tvrdším žánrům a elektronice. Album Epiphany v premiéře odehrají elektronici Tittingur, analogové mistrovství ukáže česká dvojice Oliver Torr & OGJ. V Garáži se představí punková kapela The Wilderness a úplně nové tváře slovenské scény – kapela Haďáci. V balónu propluje celým světem DJ Džbán. Hudebním vrcholem a zároveň tečkou za Pohodou in the Air bude Vítání slunce s Kronos Quartet. Díky geografické poloze a časovému posunu tak diváci uvidí nejen východ slunce nad trenčínským hradem, ale i jeho západ v San Franciscu. Kromě hudby nabídne Pohoda in the Air i nejrůznější debaty, performance, literaturu, film a vizuální umění. I v tomto případě bude festival využívat různé prostory letiště, instalace ale i letadlo nebo balón. Festival Pohoda in the Air budete moci sledovat na www.pohodafestival.sk, na facebookovém profilu a YouTube kanálu Pohody.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2021-11-07 07:00:08

Využití hudby a hudebních nástrojů v józe

Hudba během jógy. Ano nebo ne? To je velké téma. Někdo si jógu bez příjemného hudebního podbarvení nedokáže ani představit, jiného může hudba rušit. V tomto článku si řekneme, jaké jsou výhody a nevýhody poslechu hudby během jógové praxe. Dále se budeme bavit o hudebních nástrojích, se kterými je jóga často spojována, a řekneme si, jaký ... Přečíst celý článek The post Využití hudby a hudebních nástrojů v józe appeared first on Spojuje nás jóga.

Čas načtení: 2013-10-07 05:00:00

5 nejlepších hudebních přehrávačů zdarma

Někomu se může zdát zbytečné zaobírat se hlouběji něčím tak triviálním jako je volba přehrávače hudebních souborů, ale je nutné nezapomínat na fakt, že správná volba přehrávače může znamenat nejen zvýšení uživatelského komfortu, ale také třeba větší pořádek v naší kolekci „empétrojek“. Proto si v dn ...

Čas načtení: 2011-11-25 09:49:00

Hudební kytička

Dostal jsem kytičku, takovou voničku. Hrst hudebních lahůdek. Občas si s přáteli vyměňujeme několik rozvážně vybraných hudebních ukázek, umně provázaných osobitým vkusem a dávaných s výmluvným gestem – toto je to pravé, to musíš, hle, to je nové, toto zase nadčasové… Znáte to, člověk vždy dává podle sebe, to, co jemu samému chutná.

Čas načtení: 2021-12-12 15:21:44

Divadlo Cabaret Calembour vydává své první písňové album KonCCert

Autorské divadlo Cabaret Calembour, tedy trio Šotek-Orozovič-Suchý z Tábora násobené Lucií Polišenskou, oslavilo deset let své existence speciálním koncertem v Malostranské besedě, kde zazněly písně z jejich představení v doprovodu Orchestru Calembour i několika hudebních hostů v originálních koncertních aranžích. V pátek 10. prosince vyšlo na CD i v digitálních formátech album s příznačným názvem Cabaret Calembour – KonCCert. Jde o výběr jednadvaceti písní, které v Malostranské besedě zazněly a daly tak vzniknout vůbec prvnímu hudebnímu albu od tohoto uskupení. Trojice Milan Šotek, Igor Orozovič a Jiří Suchý z Tábora své autorské divadlo založila už při studiích na DAMU v roce 2008.  Základní trio doplňuje ještě Lucie Polišenská, Kristýna Farag a Orchestr Calembour. Svojí tvorbou navazují na tradici divadel malých forem – Osvobozené divadlo, Semafor, ale i Cimrmany. Část představení vyplňují písněmi a krátkými skeči, část aktovkou, aby si „i činohra přišla na své“. Diváci se třeba v jejich představeních dočkají pravdivého příběhu Věstonické Venuše, dozvědí se, jak to ve skutečnosti bylo s kostrou plejtváka myšoka v Národním muzeu, vyslechnou operu Streptokok či třeba okusí ukázku z Maryši v broadwayském střihu nebo se účastní antického „slovního rohování“. Cabaret Calembour nabízí zatím sedm večerních představení, jež oplývají písněmi (na textech se podílejí všichni tři autoři, o hudbu se stará Igor Orozovič) a humorem postaveném převážně na slovních hříčkách. To se ostatně odráží už v názvu souboru – „kalambúr“ je označení pro větu nebo sousloví různých významů. Soubor působí na komorní scéně PalmOff Divadla pod Palmovkou. Protagonisté Cabaretu Calembour pro album vybírali z více než šedesáti písní, jež vznikaly do jejich inscenací. V lednu 2019, u příležitosti jubilejní Sezony X., s nimi vystoupili na KonCCertě v pražské Malostranské besedě. Písně zazněly ve velkorysé koncertní podobě, o kterou se postaralo sedm muzikantů, pět zpěváků, dvě vokalistky a jako speciální host s nimi vystoupil kytarista Michal Rákosník. Některé záznamy již Cabaret Calembour zpřístupnil svým divákům během pozastaveného divadelního času prostřednictvím svého YouTube kanálu a nyní je nabídne i formou hudebních nosičů. Autorské písničky Milana Šotka, Igora Orozoviče a Jiřího Suchého z Tábora se dostanou k posluchačům na albu Cabaret Calembour – KonCCert v podobě CD a formou digitálního downloadu MP3 i ve vyšším rozlišení FLAC a zároveň se objeví i na Spotify, Apple Music či v dalších streamingových službách. Audiofilské vinylové vydání je plánováno na jaro příštího roku.

Čas načtení: 2021-12-07 12:42:38

Národní muzeum ukazuje hudbu Bedřicha Smetany jako ten nejkrásnější dárek domů

Národní muzeum otevřelo ve svém Muzeu Bedřicha Smetany zcela novou výstavu s názvem Hudba Bedřicha Smetany – nejkrásnější dárek domů. Jedná se o ukázku toho, jaký vliv na věhlas skladatele může mít i fenomén hudebních nosičů. Výstava bude k vidění do konce října příštího roku. Sláva Bedřicha Smetany se ve 20. století umocnila díky rozvoji nahrávání hudby na zvukové nosiče a vzhledem k charakteru hudby, která nepotřebuje tlumočníka, docházelo k jejímu postupnému rozšíření do celého světa. Hudbu bylo tak možné poslouchat nejen na koncertních podiích, ale také, a to opakovaně, v domácím prostředí. Hudební nosiče se proto staly velmi oblíbenou formou, jak obdarovat někoho blízkého, ale také přinesly nový druh sběratelství, v němž lidé měli možnost bezprostředního srovnání nahrávek stejné skladby provedené různými interprety. Gramofonový průmysl, jakožto nově vzniklá oblast obchodu přinesl i další hodnotu, a to výtvarnou.  Výstava Hudba Bedřicha Smetany – nejkrásnější dárek domů prezentuje fenomén hudebních nosičů s nahrávkami děl Bedřicha Smetany, zaměřuje se na světoznámé interprety, dirigenty a hudební tělesa. Představí rovněž design obalů, který zrcadlil výtvarné trendy a dobový vkus doma i v zahraničí. Návštěvníci tak uvidí například nahrávky pocházející již z přelomu 19. a 20. století. Představeny jsou nahrávky takových pěvců, jakými byli Ema Destinnová, Karel Burian, Marie Podvalová, Otakar Mařák či Eduard Haken.

Čas načtení: 2021-11-12 17:25:28

Vychází Kašpárkova hudebka. Tvrdí, že muzika je boží

Zdaleka nejen pro své fanoušky připravil frontman bejbypankové kapely Kašpárek v rohlíku knížku o muzice. Kdokoliv díky ní může nahlédnout do teorie a historie hudby, do nahrávacího studia či backstage koncertu, ale také si zahrát na prdlafon nebo ve velkém kvízu zjistit, na jaký nástroj se má naučit hrát. Nemusí přitom ani umět číst, všechny informace mu totiž přeříká chytrá Albi tužka. Ta slouží jako čtečka speciálního kódu schovaného v obrázcích na stránkách knihy. „Chtěl jsem, aby Kašpárkova hudebka byla napěchovaná informacemi o muzice, současně aby bejbypankáče pobavila, a navíc aby byla krásná. Proto jsem přišel s principem velkoformátových snímků souvisejících s hudbou, které až na výjimky vytvořil fotograf Marek Novotný. Do nich jsme pak vkládali obrázky mého dvorního kreslíře Lukáše Urbánka,” popisuje vznik publikace sám autor Kašpárek v rohlíku. V Hudebce tak čtenáři najdou třeba fotografii Panské skály s kamennými varhanami, na něž hraje ilustrovaný vynálezce hudebních nástrojů Harry Partch, nebo snímek ulice s přechodem, přes nějž si jako The Beatles na obalu slavného alba vykračují dokreslení zástupci různých hudebních žánrů. Výtvarník Lukáš Urbánek, který již pracoval na čtyřiceti knížkách pro děti a za řadu z nich získal významná ocenění, vytvořil pro šestnáct velkých stran Kašpárkovy hudebky několik set obrázků. Ke každému si pak čtenář může z elektronické Albi tužky pustit hned pět různých zvukových stop, podle toho, jaké informace chce slyšet. Stěžejní jsou samozřejmě leckdy bláznivé postřehy Kašpárka v rohlíku. Nechybí ale ani faktické informace, které říká peprná, avšak muziku upřímně milující učitelka hudební výchovy. Tu načetla herečka Dejvického divadla Simona Babčáková. Všechno od houslového klíče přes vozembouch až po Johna Lennona také promluví, jako kdyby to mělo ústa, hlasem herce divadla Minor, Vosto5 a současně zpěváka Kašpárkovy kapely Ondřeje Bauera. Především pro nejmenší děti je pak určeno encyklopedické pojmenování každé ilustrace dětským zpěvákem hudební skupiny Kašpárek v rohlíku Konstantýnem Šponarem. A nakonec úplně všechno v knížce o hudbě samozřejmě musí hrát nebo alespoň nějak znít. Výsledkem je dohromady více než 3 333 zvukových stop od úryvku Vltavy v podání symfonického orchestru přes klapnutí dvířek magnetofonu až po stovky Kašpárkových hlášek. Na jejich nahrávání se ve 3bees studiu samozřejmě podílela kapela Kašpárek v rohlíku v čele se skladatelem Jindřichem Čížkem. Podle Vlasty Touše ze společnosti Albi Česká republika v lecčems vybočuje z produkce tohoto vydavatelství. „Určitě designem a tím, že je namluvená i přední strana. Také se na jejím vzniku podílelo hodně lidí, které Kašpárek tak umně překecal,“ poukazuje Touš na jedno z překvapení. Dvacítka vzkazů od českých muzikantů má děti nejen potěšit, ale především je stejně jako celá vřešticí učebnice nadchnout pro muziku, pro její tvorbu nebo i jen poslech. “Ať tě hudba baví aspoň tak, jako mě. Protože je zkrátka boží!” vzkazuje z tužky několikrát také samotný Kašpárek. Kniha Kašpárkova hudebka vychází 16. listopadu ve vydavatelství Albi. Je určena nejen dětem od pěti let, ale jako vše ve světě bejbypanku také jejich dospělákům, potěší tedy celou rodinu současně.

Čas načtení: 2021-09-26 17:55:16

Procházka z Hradčan na Jižní Město. Skladba Pražské metamorfózy Petra Wajsara v podání FOK bude on-line

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK odvysílá záznam skladby Pražské metamorfózy Petra Wajsara na svých sociálních sítích. Natáčení bez publika se konalo v květnu tohoto roku a bylo živě vysíláno na stanici Český rozhlas Vltava. Symfonickou báseň o putování po Praze napsal skladatel přímo pro orchestr FOK. Záznam bude zveřejněn 28. září v 18:00. Symfonická báseň Pražské metamorfózy zazněla ve světové premiéře ve stejnojmenném pořadu FOK, který vysílal Český rozhlas Vltava 7. května. Autorem je Petr Wajsar, kterého Pražští symfonikové požádali, aby přímo pro ně napsal skladbu o Praze a rozšířil tak seznam děl, která toto město oslavují. V Pražských metamorfózách vykresluje putování po Praze od Pražského hradu až na Jižní Město. Právě Jižní Město dostává v symfonické básni největší prostor, neboť právě zde Wajsar žije a má k němu velmi speciální vztah. Na rok 2021 navíc připadá výročí 50 let od zahájení výstavby tohoto ikonického betonového komplexu. „Skladba Pražské metamorfózy nás v několika částech provede atmosférou a místy mého nejmilovanějšího města. První část s názvem Pražské panoráma je inspirována nejen charakteristickým tvarem Hradčan, ale také výběrem písmen ze slov Praha a Prague, které je možné převést do názvu hudebních not – Re /D/, A, H, G a E. Většina rytmů rovněž reflektuje počet písmen názvu hlavního města, tedy pět. Kromě hlavního tématu se však také ozve reminiscence na husitské chorály Povstaň, povstaň, veliké město pražské a Kdož sú boží bojovníci, a krátce i na známé téma Smetanovy Vltavy. Druhá část nás zavede do bývalého Židovského města, které, ač z převážné části zbouráno, s sebou ve svých ulicích stále nese svůj bývalý charakter, utvářený mnoha staletími neměnného půdorysu ulic a uliček. Třetí část s názvem Pražská domořadí reflektuje stylovou rozmanitost pražských domů, kdy vedle barokního paláce najdeme funkcionalistický dům a hned vedle románskou rotundu. Část je zakončena v kubistické čtvrti na Vyšehradě. Čtvrtá část je exkurzí do pražských hospod, kde hudebníci nejen simulují rozladěnou heligonku, ale také se přímo na pódiu nepokrytě baví a hrají přitom na půllitry. Pátá část je oslavou fascinujícího architektonického úkazu, kterým je pro mě sídliště Jižní Město, moje milované a mnohokrát i nenáviděné bydliště, s řadami nekonečných panelových domů pnoucích se do nedohledné výšky a rachotu aut, davů a motorů. Závěrečná coda nás navrátí zpět k hlavnímu tématu, a majestátně zakončuje skladbu akordem H dur. Doufám, že skladba bude stejně příjemnou procházkou, jako je jistě pro každého výprava do reálných pražských ulic,“ komentuje téma skladby autor Petr Wajsar. Petr Wajsar (*1978) je český skladatel, který se pohybuje na pomezí žánrů. Působí v několika hudebních uskupeních a je držitelem Českého lva za hudbu k filmu Hastrman. Věnuje se jak orchestrální tvorbě, tak i skladbě populární a filmové hudby. Sladbu najdete na YouTube kanálu Pražští symfonikové FOK či na Facebooku: www.facebook.com/orchestrFOK.  

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk.   Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio):   Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“.   „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil).   Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru.   Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-08 16:55:26

Festival Praha Žije Hudbou rozezní na konci června pražské ulice a náměstí, ale i on-line prostor

Jako jeden z prvních hudebních festivalů se mezi 25. a 27. červnem uskuteční pouliční festival Praha Žije Hudbou. Ten ve svém pátém ročníku promění na malé hudební scény tři desítky míst v centru Prahy, jako je náměstí Republiky, Kampa, Jungmannovo náměstí nebo Můstek. Do třídenního programu se zapojí mnoho profesionálních hudebníků i buskerů, například Lenka Dusilová, Zrní, Mucha, Circus Brothers, Brass Avenue, Kittchen, Dušan Marko, Tomáš Karlík, Tygroo a další. Festival také v sobotu 27. června odvysílá na svých sociálních sítích on-line několikahodinový blok věnovaný dalším pražským festivalům, které postihla koronavirová krize a nemohly se letos na jaře uskutečnit, konkrétně Pražské jaro, Khamoro, United Islands, Mladí ladí jazz a Žižkovská noc. On-line tak vystoupí například Bennewitzovo kvarteto, David Kraus & Gipsy Brothers, Zrní nebo Ochepovsky Project. Zástupci těchto festivalů se společně s představiteli pražského magistrátu, ministerstva kultury a některých iniciativ na podporu živé kultury zúčastní závěrečné panelové diskuse věnované současné situaci hudebních akcí i postavení kultury ve společnosti. V současné době registrují pořadatelé na devadesát přihlášených buskerů, další se mohou přihlásit ZDE. Veškerý program je zdarma, posluchači mohou muzikanty odměnit dobrovolnými příspěvky do klobouku. Více informací na www.prahazijehudbou.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-19 18:14:40

Pozoruhodná kniha o skladbách skupiny Deep Purple

Steve Pilkington je šéfredaktor britského magazínu Rock Society, přispěvatel i jiných časopisů, týden co týden uvádí pořad o progresivním rocku na Firebrand Radio. A co je zač jeho kniha Deep Purple a Rainbow, every album, every song 196á–1979? Zasvěceností, propracovaností, pečlivostí, detailními přístupy se vymyká trendu mnoha jiných, banálnějších koncepcí. Fascinujícím způsobem přibližuje zásadní, ale vlastně veškerá raná alba hned dvou podstatných hudebních skupin, které ještě nezněly metalově (jako Metallica, například), ale tvrdostí, energií a promyšleností zaujaly už tak bezpočet fanoušků. Mnozí přitom prohlašují produkci skupin Deep Purple a Rainbow let sedmdesátých za absolutní vrcholky hudby. Anebo aspoň té rockové. Bylo to roku 1967, kdy kytarista Ritchie Blackmore, klávesista Jon Lord a bubeník Chris Curtis založili nenápadnou skupinu Roundabout. Basovým kytaristou se stal Nick Simper a definitivním hráčem na bicí Bobby Woodman. I on byl brzy nahrazen: Ianem Paicem. A jako první zpěvák stanul na pódiu Rod Evans. Roku 1968 se přejmenovali na Deep Purple a první koncert uspořádali v hospodě The Lion ve Warringtonu. V následujících osmnácti měsících nahráli tři alba, nicméně v létě 1969 došlo ke klíčové šarádě a světově významné změně. Basy se totiž chopil Roger Glover a mikrofonu zpěvák Ian Gillan. Éra této sestavy zůstává pro mnohé nejklasičtější. Ale Gillan a Glover roku 1973 odešli. Novým baskytaristou se stal Glenn Hughes a ještě podstatnějším byl příchod Davida Coverdala. Právě s jeho nezanedbatelnou pomocí měla vzniknout uhrančivá alba Burn a Stormbringer... Ale následoval odchod Ritchie Blackmora (1975) a roku 1976 se skupina rozpadla, byť ne navždycky. Blackmore vystupoval již od roku 1975 se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem v sestavě Rainbow a Coverdale dosáhl mimořádného úspěchu s kapelou Whitesnake. Toho všeho znalý publicista Steve Pilkington mapuje vznik legendy během onoho prvního desetiletí a skutečně rozebírá desku za deskou až do šroubku a píseň za písní až do posledního riffu. Začíná albem Shades Of Deep Purple (1968), natočeném v květnu 1968 po návratu skupiny ze skandinávského turné, a skončí albem Down To Earth (1969), nahraném v dubnu až červenci 1979, již se zpěvákem Grahamem Bonnetem a pod „značkou“ Rainbow, kde kytary ovládají Ritchie Blackmore a Roger Glover. Zatímco zprvu nahrávali rovněž coververze hitů Beatles (Help) či Neila Diamonda (Kentucky Woman), postupně začali generovat vlastní hity, ke kterým se roku 1969 přiřadilo Lordova skličující milostné blues Blind. Evokace ročních období střídajících se v Lordově textu je o dost víc než dobrý nápad a k dokonalosti dotažené Blackmorovo sólo patří k jeho nejlepším. Nelze než dodat, že je tato brilantní raná skladba nedoceněna.  To nelze říci o písni Speed King. Uvádí desku In Rock natočenou mezi říjnem 1969 a dubnem 1970 v legendární sestavě Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice. Energie hitu jen zlehýnka opadá, když tu začnou Blackmore a Lord střídat improvizovaná sóla. První sloka se vrací – s nezapomenutelnou, o hodně prudší dravostí – a finále nato kolabuje v crescendu rovném takřka smrti všech. Smrti po heroickém výkonu. Je zajímavé, že šlágr měl před nahráním jiný text Kneel And Pray. Z téhož alba pochází však větší „bomba“. Má podobu desetiminutové epopeje. Slyšíme hloubavý úvod, následné crescendo, nato dokonce bolero, konečně ikonické a Blackmorovo možná nejlepší sólo. Nato opět úvodní sekvenci, opět crescendo a finále. Veskrze zdařilá píseň vznikla Lordovou předělávkou amerického songu Bombay Callingod a správný smysl názvu plynoucí z Gillanova textu není Dítě v čase, ale Dítě včas. Respektive: Sladký dítě, ty včas rozpoznáš tu hranici. Nahrávací společnost Harvest nebyla hluchá ani hloupá! Okamžitě si vyžádala ještě singl. Snad jen díky tomu vznikl – snad během půlhodiny – hit Black Night. Blackmore zde užil riff Jamese Burtona ze Summertime v podání Rickyho Nelsona a zrodila se píseň, které v hitparádě v tu ránu konkuroval pouze Paranoid Black Sabbath. V září 1970 až červnu 1971 vzniklo album Fireball, jehož stejnojmenná zahajovací palba se stala poznávací značkou skupiny. Nemá víc než tři a půl minuty. Sólový úvod Iana Paice na bicí patří k vůbec nejosobitějším zahájením rockové písně, jaké kdy kdo nahrál. Obsahuje vícero ohromujících, a chcete-li, závratných momentů, ale využití dvojitého basového bubnu (které tu prakticky položilo základ speed metalu) bylo tak náročné, že píseň hned po prvním turné vypadla ze setlistu. Škoda.  Svého času jsem se pokusil tu skladbu dokonce otextoval jako jakousi „protivojnovou“ vypalovačku, přičemž se na konci strof rýmovala: S tou – svou – pochodovou / písní pokoj dej, kdo ti říkal – kdo ti tvrdil, / že je to tam nej? Další album Machine Head z prosince 1971 začíná úvodem v podobě šestiminutové, dnes archetypální skladby Highway Star. „Prvních pětatřicet vteřin patří k nejlepším chvílím v dějinách rocku,“ míní Steve Pilkington, a když napětí songu dosáhne nesnesitelné meze, kdy praskají lebky, přijdou dva mohutné akordy a rána, napětí se uvolní a Gillan přijde s možná banálními, ale přesto nesmrtelnými úvodními slovy: „Nikdo si neveme mý auto!“ Nejprve Lord a pak i Blackmore připojí dvě z nejzásadnějších sól desetiletí a skladba jako by neuměla zvolnit. Zatímco první sloka chválí auto, druhá již zpěvákovu dívku a třetí zpěvákovu hlavu. Ta je totiž díky autu a dívce přímo nahuštěna vzrušením. Na tomtéž albu je Smoke On the Water, a tedy riff, který dodnes zkusí naprosto každý, kdo se začíná učit na kytaru. Gloverův monotónní basový part lze řadit k nejjednodušším a současně nejpůsobivějším, jaké byly kdy nahrány. A refrén? „Kouř nad vodou, oheň na nebi.“ Již nezmizí z paměti. Po třetí řádce nečekaně uslyšíte riff, který dle všeho měl přijít později, a právě ten zneklidňující efekt mu dává působivost. Píseň má geniální konstrukci a zvlášť v závěrečné fázi sóla je neuvěřitelně zapamatovatelná. U refrénu je to správné, u sóla jde o výkon hodný obdivu, a je zvláštní, že skupina měla zprvu tento megahit za druhořadý! Ale v čase, kdy u nich byl Gillan, ho s úctou váleli dokonce i Black Sabbath. Ten song je nakonec slavnější než obě ty kapely.  S albem souvisí strohá a krajně bolestná balada o opuštěném slepci When A Blind Man Cries, kterou ale Blackmore z desky nekompromisně vyřadil právem veta. Jeho nepřekonatelné sólo vás přesto rozbrečí. A to nemusíte být slepí a na dně. Přesto kapela tuto skvělou píseň hrála živě pouze jedinkrát, a to když byl Blackmore nemocný. Zajímavý český text pro Jiřího Schelingera Jsem prý blázen jen podle ní napsal František Ringo Čech, ale skončil (a nikoli zle) s hudbou Stanislava „Kláska“ Kubeše. Na další desce, vydané v lednu 1973, je nejznámějším songem dnes už klasický, šestiminutový hit Woman From Tokyo. I když jej podle Pilkingtona možná měli utnout o minutu dřív. – A Burn vzniklo v listopadu 1973. Titulní a současně úvodní skladba se stala další rockovou klasikou, přičemž inspiraci prý poskytla skoro čtyřicet let stará píseň bratří Gershwinů Fascinating Rhythm (1936). V listopadu 1974 bylo natočeno album Stormbringer a titulní (a současně úvodní) hit se již blíží, i když jen zlehka, heavymetalu. Obsahuje jeden z nejdůraznějších riffů, s jakým kdy kapela přišla: je krajně tísnivý a temný. „Jezdec bez sedla uprostřed oblohy,“ psal tu Coverdale o duhou zdobeném tornádu, ale sporné je tvrzení, že v nahrávce on sám cituje vulgární slova dívky posedlé satanem z Exorcisty Williama Petera Blattyho. Tohle tvrzení je ovšem podobně šířené jako názor, že jde o zcela konkrétní Elricův meč Stormbringer z knih Michaela Moorcocka. Album uzavírá nejuznávanější balada skupiny Soldier Of Fortune. Autorovi knihy řekl David Coverdale, že je ta píseň dle jeho názoru vrcholem všeho, co spolu s Blackmorem vytvořili onou osobitou metodou, kdy do hudebních děl začleňovali součástky folku, modální hudby i sekvence Bachových skladeb. Navíc sdíleli zálibu v počátcích tvorby skupiny Jethro Tull. Zdá se, že David Coverdale nenazpíval pro Purply nikdy nic lépe než právě Vojáky štěstěny. Českým textem Šípková Růženka skladbu, jak známo, opatřil Zdeněk Svěrák. Kniha Steva Pilkingtona se věnuje i produkci skupiny Rainbow a v předposlední kapitole sumarizuje další, živě nahraná alba, kompilace, a dokonce videa a DVD. Ale delších vizuálních záznamů je jako šafránu. V podstatě se jedná jen o černobíle zachycené vystoupení skupiny v Kodani (1972), o vizuálně nevalný materiál z newyorského koncertu (1973) a o záznam z koncertu nazvaného California Jam (1974), při kterém kapela exceluje na pozadí umělé duhy.  V tomto filmu napadá Ritche Blackmore kameramana svou vlastní kytarou, čímž ji ničí. Zbytky mrští do davu. Benzínem polévá reproduktory a jejich podpálením vyvolá explozi, při které sám takřka vzplane. Tlaková vlna smete Paiceovi z očí brýle. Ač se bedny hroutí z pódia, skupina hraje dál…   Steve Pilkington: Deep Purple a Rainbow. Všechna alba, všechny skladby 1968-1979. Přeložila Květa Palowská. NAVA. Plzeň 2019. 200 stran + 16 stran barevné přílohy {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-11 10:02:53

Sissoko, Segal, Parisien a Peirani naladí posluchače na harmonii sfér + soutěž o 3× 2 vstupenky

Kvarteto hudebních hledačů a nomádů objevilo na křižovatce svých cest čarokrásnou hudbu, přirozeně čerpající z nejrůznějších hudebních tradic. Včetně těch klasických, jazzových, afrických, orientálních i latinskoamerických. Podělí se o ni 21. dubna v pražském Divadle u Hasičů. Rovnoprávné kvarteto originálních osobností přitom vzniklo naprosto neplánovaně. Na počátku projektu Les Égarés, „Těch, kteří sešli z cesty“, stála dvě sehraná dua. Malijský hráč na koru Ballaké Sissoko (též Taj Mahal, Rokia Traoré) a francouzský violoncellista Vincent Segal (Cesaria Evora, Elvis Costello, Sting) v roce 2009 nadchli albem Chamber […] The post Sissoko, Segal, Parisien a Peirani naladí posluchače na harmonii sfér + soutěž o 3× 2 vstupenky first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Sissoko, Segal, Parisien a Peirani naladí posluchače na harmonii sfér + soutěž o 3× 2 vstupenky

Čas načtení: 2024-04-29 09:18:00

Fest1val, United Islands a Ústecký Majáles.Týdenní výběr od 29. dubna do 5. května

Přelom dubna a května nám přináší plno kulturních událostí. Tentokrát především těch hudebních. Vyrazit můžete na United Islands of Prague, Ústecký Majáles, Zahájení turistické sezóny, nebo na menší koncerty Vlasty Redla či Carmen Souza. Kromě hudebních zážitků se...

Čas načtení: 2024-04-29 09:18:00

Fest1val, United Islands a Ústecký Majáles.Týdenní výběr od 29. dubna do 5. května

Přelom dubna a května nám přináší plno kulturních událostí. Tentokrát především těch hudebních. Vyrazit můžete na United Islands of Prague, Ústecký Majáles, Zahájení turistické sezóny, nebo na menší koncerty Vlasty Redla či Carmen Souza. Kromě hudebních zážitků se...

Čas načtení: 2024-06-22 09:30:00

Na hudebních festivalech partneři přinesou edukaci, biotop i svatby

Aktivace partnerů na hudebních festivalech dalece přesahují chilli out zóny s logem. Připravují edukační aktivity, vodní biotop, seznamku pro nezadané či rovnou svatební obřady.

Čas načtení: 2024-06-25 13:30:48

Recenze WiiM Amp: dostupné hi-fi řešení pro streaming i gramofon

Zesilovač WiiM Amp poslouží v mnoha situacích, od přehrávání z gramofonu po streaming z telefonu  Za cenu 9 490 Kč můžete očekávat prémiovou kvalitu a široké možnosti konektivity  Nechybí podpora pro AirPlay 2, Spotify Connect, Tidal Connect ani ChromeCast  Pokud jste ještě neslyšeli o značce WiiM, na úvod je nutno uvést, že se jedná o výrobce převážně hudebních streamerů, který v poslední době začal také s produkcí hudebních zesilovačů. Tato all-in-one zařízení spojují moderní standardy a služby s léty osvědčenými výhodami kabelové konektivity, zároveň se pyšní řadou designových ocenění. WiiM Amp tedy zařídí propojení vašeho telefonu, počítače, televize ale i gramofonu se sestavou pasivních reproduktorů včetně subwooferu. Značně zjednoduší hudební provoz i v domácnosti náročnějšího posluchače. Přečtěte si celý článek Recenze WiiM Amp: dostupné hi-fi řešení pro streaming i gramofon

Čas načtení: 2024-07-19 15:15:00

Z hudebních akcí nejvíce inzerují Hrady CZ a Live Nation

V segmentu hudebních akcí patří k nejsilnějším inzerentům festivalová série Hrady CZ a pořadatel Live Nation. 

Čas načtení: 2024-07-26 07:03:00

Nové knihy: LePera, Ahonen či Wicke

Léto je časem návštěv cizích zemí, obřích hudebních festivalů, ale také jistého sebepoznání, co si můžeme sami k sobě dovolit. Nicole LePera napsala průvodce po našich emocionálních vzorcích, který nám v tom může pomoci. Slovenská dívka, která se provdala do země tisíců jezer, tedy Finska, zase vytvořila průvodce po této, pro nás exotické, zemi. No a na hudebních festivalech můžeme narazit i na velké světové kapely. Třeba na německé Rammstein, jejichž příběh sepsal muzikolog Peter Wicke. A navrch v této nabídce najdeme pro pobavení i klasickou detektivku Agathy Christie se slečnou Marplovou.

Čas načtení: 2024-08-09 16:35:00

Podvodníci ukradli identitu e-shopu Kytary.cz, přes Facebook vysávají peníze zákazníků

Super výhodná akce, jenž slibuje například značkovou akustickou kytaru Fender za méně než tři stovky, připravila o peníze zákazníky, kteří uvěřili falešným facebookovým profilům. Ty se tváří jako profil největšího českého prodejce hudebních nástrojů, e-shopu Kytary.cz. Podle marketingového ředitele obchodu Kytary.cz Filipa Černého jde o profesionální podvodníky. Ti, jak uvedl, současně falšují profily i dalších tuzemských prodejců hudebních nástrojů.

Čas načtení: 2024-09-16 18:10:00

Hudební stanice Trace UK vysílá v Česku jako FAST kanál

Multimediální služba Plex rozšířila svou nabídku bezplatných hudebních stanic v Česku o program Trace UK. Tento krok posiluje přítomnost sítě hudebních kanálů Trace na našem trhu.

Čas načtení: 2024-10-09 16:00:18

Definitivní konec jedné éry: Apple končí s opravami těchto oblíbených iPodů

Společnost Apple se opět rozhodla rozšířit svůj seznam zastaralých zařízení. Tentokrát se do tohoto seznamu zařadily dva modely jablečných hudebních přehrávačů produktové řady iPod. Zařazení těchto hudebních přehrávačů z dílny společnosti Apple na seznam zastaralých zařízení mimo jiné znamená, že nastává definitivní konec jedné významné éry. Společnost Apple v průběhu tohoto týdne přidala poslední modely iPod nano a iPod shuffle na svůj celosvětový seznam zastaralých produktů, čímž označila konec jedné […]