EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Rosberg na úvod před Hamiltonem
--=0=--
---===---Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18
V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996 1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2] Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány. [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13. Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-09 14:27:18
Kateřina Farná: Jak jsem potkala Brusel (ukázka z knihy)
Kniha Jak jsem potkala Brusel vás zavede do nejskrytějších komnat belgické metropole, kterou s Vlámy a Valony sdílí lidé více než 180 národností. Koláž osobních zážitků, reportáží, vtipných glos, vážných témat, zajímavých reálií a pamětihodných příběhů odráží autentickou podstatu města, kde se zrodila první čokoládová pralinka i architektonická secese, a kde je snazší sehnat politika než šikovného instalatéra. Publikace připomíná ohromný úspěch Československa během Světové výstavy Expo 1958, představuje královskou rodinu a monstrózní Justiční palác, vysvětluje necitlivou bruselizaci, neopomíjí patálie sochy čurajícího chlapečka, ozřejmuje důvody, proč Belgičané jako národ vlastně neexistují, nebo odhaluje místo, kde básník Paul Verlaine postřelil svého mladého milence. A jako bonus se naučíte bruselsky a dozvíte se, jak vzniká pravé lambické pivo. Vše v přehledných 60 kapitolách, bohatě vybavených fotografiemi a vtipnými ilustracemi. Ukázka z knihy: JAZYKOVÝ BABYLONBrusel je schizofrenní město. Vlámové versus Valoni, Belgičané versus přistěhovalci, zaměstnanci úřadů EU versus většinová společnost. Čím déle nad Bruselem přemýšlím, tím víc chápu, proč zrovna tam úspěšně tvořil jeden z největších surrealistických malířů René Magritte (více ve stejnojmenné kapitole). Je to místo dvou oficiálních jazyků, kde jeden kamarád bydlí v Elsene, druhý v Ixelles, a přitom je to stále tatáž městská část, a kde na jednom konci tramvajové linky podává řidič hlášení jen vlámsky, přičemž na druhém pouze francouzsky. Je to trochu blázinec, protože kvůli byznysu, vzdělání nebo z rodinných důvodů se většina Belgičanů naučila žít dvojím životem, ale mnohdy ty jazyky užívají spíš tři a více. Neplatí to samozřejmě obecně. Dorozumívací potíže mezi oběma hlavními komunitami stále existují a měly například na svědomí některá vlaková neštěstí, protože si vlámští a frankofonní dispečeři nerozuměli. Bruselský region se snaží své úřední jazyky držet v rovnováze. I když se to vždycky úplně nedaří zejména v okrajových částech, tak téměř všechny městské cedule, názvy ulic a ukazatele směru jsou jak ve francouzštině, tak i nizozemštině a někteří hnidopichové řeší, který jazyk má být na prvním místě a který na druhém. Když jsem přišla poprvé na cizinecké oddělení etterbeeckého obecního úřadu, měla jsem smůlu. Hrdá valonská hlava za přepážkou odmítla mluvit anglicky, i když se k angličtině hlásila malá zaprášená cedule na dveřích do její kanceláře. Mluvila na mě španělsko-francouzsky, já na ni francouzsko-německo-anglicky a s pomocí rukou a nohou, abych se nakonec dozvěděla, že mám za měsíc a půl přijít znovu a vyplnit další dokumenty (více v kapitole Byrokracie). Příště jsem měla štěstí na Vláma, jehož angličtina by se dala tesat. Podobná štěstěna se mi však potom dlouho vyhýbala a já se po nocích raději drtila francouzštinu, protože se základními frázemi Bonjour, ça va? Comment vous vous appellez? Bon soir, Bon appétit nebylo možné vyjít dál než před práh. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jakmile opustíte nevyzpytatelné vody bruselského úřadu a vyplujete do národně smíšeného regionu a kulturně rozmanitého města, můžete v jedné jediné tramvaji zaslechnout deset, ale i dvacet různých jazyků, pochopitelně nejen těch evropských, ale i hybridních řečí a hatmatilek. Ostatně každý den se lidé žijící a pracující v Bruselu snaží mezi sebou domluvit 2, 3, 4, 5 a někdy i více jazyky, a tak musejí být v konverzaci značně kreativní a někdy míchat několik řečí dohromady, aby se dobrali kýženého výsledku. Lebedíte si v kavárně, a už to jede! Zprava dva chlapíci diskutují vlámsky, nalevo dámy štěbetají francouzsky, obsluha kavárny zdraví italsky a naproti sedící kravaťáci dělají byznys anglicky... Španělé brebentí rádi „špancouzsky“ a někteří Italové mluví víceméně italsky s francouzským přízvukem. Další jazykovou koketérií je franglaiština, která se v Bruselu také rozšířila a zaplnila prostor výrazy jako formidabilní, aretování, explikovat, refýžovat, fatigovaný... Z toho, jak se lidé doma nebo na ulici handrkují a pokřikují na sebe v různých jazycích nebo horečně na baru diskutují o tom, jak se co v jakém jazyce řekne, může být někdy člověk perplex. Po nějaké době si může všimnout, jak mu leze z úst: Uvři dveře, C’est co? Pozor, y a auto! nebo C’est kočka. Brusel je podle World Migration Report druhým nejkosmopolitnějším městem na světě a prvním v Evropě, žije tam 183 národností, které hovoří více než stovkou jazyků a jejich dialektů. Peloton vede francouzština. Pro polygloty ráj na zemi, v kině jsou i troje titulky nad sebou, akorát češtinu si většinou můžeme strčit do kapsy. A protože my Češi víme, jak je náš jazyk těžký, máme pochopení pro chyby, které v něm cizinci dělají. Podobně bývají až na výjimky tolerantní obyvatelé Bruselu. Ovšem kromě Francouzů, kteří jsou i tady proslulí tím, že mohou k vašim špatným jazykovým návykům zaujmout až ostentativně nepřátelský postoj. Navíc valonština není klasická francouzština, a Francouzi se někdy rádi posmívají hrdelnímu přízvuku Valonů (více v kapitole Bruselština aneb Mluvíte belgicky?). A i když fráze „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“ zní jako klišé, v Bruselu na každém rohu platí, že znalost cizích řečí opravdu otevírá nové dveře. Najdou se samozřejmě výjimky odmítající tu jeden, tu druhý jazyk z čistého nacionálního přesvědčení. „U mě platí, že kolik znám jazyků, tolikrát jsem režisérem. Zatím zvládnu jen tři nebo čtyři, pokud zahrnu i dialekt mého rodného města, který už figuroval v Býčí šíji. Další jazyky nechám režisérům, kteří je umí,“ pravil v jednom rozhovoru vlámský režisér Michaël R. Roskam. Vlámové umí většinou skvěle anglicky, protože po vzoru severních sousedů nedabují anglosaskou televizní produkci, a také slušně francouzsky, neboť se francouzštinu povinně učí na základní škole (více v kapitole Děti jeslemi povinné). Na svůj mateřský jazyk, považovaný za květnatější regionální variantu nizozemštiny, jsou hrdí, takže mívají tendence vmést vám do tváře: „Vy po čtyřech letech v Bruselu ještě nemluvíte vlámsky?!“ Valoni umějí většinou také italsky, španělsky, portugalsky, na své belgické francouzštině si také náležitě zakládají a na vlámštinu začasto zvysoka „vyvíteco“. Pokud neprojevíte alespoň elementární snahu mluvit francouzsky, budou vám na smrt svých dětí přísahat, že „vůbec, ale vůbec oni nemluvit anglicky, vy muset mluvit francouzsky, protože Brusel.“ Ti vstřícnější vám jen stroze sdělí, že hovoří anglicky „ánpe!“ (trochu). Ani Vlámové však nejsou kdovíjaká jazyková neviňátka. Může se vám stát, že si v Bruselu zavoláte instalatéra a on to bude Vlám jak poleno, který neumí ani slovo francouzsky. Komplexy z toho určitě mít nebude. Naopak. Odplivne si, že každý cizinec se v Bruselu učí jen francouzsky nebo používá angličtinu, a na jeho rodnou řeč kašle. Stačí popojet k moři na severu Belgie, abyste pocítili vlámský jazykový hněv. Někteří se tam budou tvářit, že vám francouzsky nerozumí, ačkoliv tušíte, že to není pravda. Naopak fascinující je sledovat belgické tiskové konference. Tiskoví mluvčí, uvádějící jakoukoli novinku od otevření pekárny až po dostavění tunelu, jsou schopni plynule přecházet z francouzštiny do vlámštiny, z té do angličtiny, a někdy ještě i do němčiny. Podle pozorování jednoho zahraničního zpravodaje se pomocí různých jazyků také trochu manipuluje s veřejným míněním. Třeba tak, že belgický ministr zahraničí na brífi ngu hovoří o evropských záležitostech francouzsky, v angličtině mluví o mezinárodních tématech mimo EU a nepříjemná témata rozebírá vlámsky. Do bruselského jazykového babylonu patří ještě sterilní eurořeč – jazyk dokumentů, kuloárů a jednání v rámci institucí EU, kde se většina práce odehrává v angličtině, francouzštině a němčině. Po několikadenním summitu to však v hlavách některých účastníků, včetně novinářů, může vypadat i takto: „Jajdaiejvkajůopoi alkjhflu jkahlfkdiu ambvkjaljht alkjd lkjhf alkjlhlu ahha kljhlufann alhkjha aklhjdlakhj...“ Pod tíhou nekonečného toku řečí, prohlášení a komuniké ve všech jazycích eurozóny musíte na chvíli vypnout, aby se vám nerozskočila hlava. Nezbytností je rovněž znalost euroúřednického newspeaku, který nezadržitelně proniká mimo zdi evropských institucí. Průměrný unijní úředník ovládá minimálně tři jazyky, výše postavený až pět. Hodně termínů v jejich hantýrce ani nemá český ekvivalent. Předpokládá se, že lidé pracovně provázaní s EU politikou bruselský EUžargon ovládají. V legislativních normách a dokumentech z dílen evropských úřadů se obyčejný smrtelník ztrácí v proudu cizích slov, odborných výrazů, technických zkratek a naprosto nesrozumitelných formulací. A proto vznikla těžká tisícistránková, hustě popsaná bichle s názvem Velký slovník zkratek Evropské unie. Takže když vám někdo sdělí, že pracuje na „dýdží“, neznamená to, že špatně vyslovuje slovo dýdžej, ale dělá na „DG“, tedy generálním ředitelství nějakého útvaru Evropské komise. Po referendu o brexitu se začalo seriózně hovořit o možném otřesu dominantního postavení angličtiny a le comebacku Molièrova jazyka. Nepochybuji o tom, že se Francie a frankofonní Belgie budou o renesanci francouzštiny snažit. „Bývaly časy, kdy všichni v eurobublině, komisaři, úředníci, mluvčí, a dokonce i Boris Johnson33, který působil v Bruselu jako novinář, mluvili francouzsky,“ uvedl Christian Spillman z agentury AFP, který poprvé do Bruselu přišel jako korespondent v roce 1991. Zásadní obrat nastal v roce 2004, kdy došlo k tzv. východnímu rozšíření Unie. Málokdo z nových zástupců mluvil francouzsky, takže ve formální i neformální konverzaci dostala zelenou angličtina. Jazyková a kulturní nepochopení bývají obvykle trapně nepříjemná, ale kdo z cestovatelů se dokáže v cizích zemích vyhnout chybám z neznalosti. Mám jich na kontě několik. Naší sousedce Maryke jsme po nějakém čase začali říkat souseda. Často neupravená tělnatější žena vypadala jako divoženka. Někdo by v ní dokonce mohl vidět staropanenskou ježibabu. Už jen koště jí chybělo. Neuklízela ale vůbec, na to si platila starší Polku. Pracovala ve své domácí kanceláři jako účetní a žila sama s kočkami. Když jsem se s ní šla seznámit, hned na uvítanou jsem jí vmetla do tváře, že má moc hezké [šat], tedy kočky (fr. les chats). Touto dobrosrdečně zamýšlenou lichotkou jsem ji definitivně přesvědčila, že my lidé z východní Evropy, kam si Belgičané často Českou či Slovenskou republiku nebo Polsko na mapě světa posouvají, nemáme vůbec žádné vychování. Koukla na mě trochu podezíravě, jako že špatně slyšela, a tak jsem jí větu pro jistotu zopakovala ještě jednou a hlasitěji, aby mé zvučné [ŠAT] opravdu slyšel celý dům. Přece si ze střední školy pamatuji francouzský ekvivalent slova kočka. Podívala se na mě přes své upatlané brejle ještě podezíravěji a důrazněji prohlásila [ša]. Pomyslela jsem si, že je nějaká nechápavá. Ona si zase určitě říkala něco o mé natvrdlosti. Rozloučily jsme se a mně to celou dobu vrtalo hlavou. Když jsem pak náhodou potkala kamarádku, zkušenější plavkyni v těchto komplikovaných jazykových vodách, příhodu s kočkami jsem jí povyprávěla. Usmála se, jaké faux pas jsem předvedla hned na začátku našeho sousedského soužití. Milé Maryke jsem totiž s úsměvem a nedokonalou výslovností sdělila, že má pěknou pipku, mám-li to napsat slušně. V jemnějším vyznění bývá la chatte [šat], chápáno jako kočička/číča, anglicky pussy. Později jsem zjistila, že řada turistických průvodců do frankofonních zemí nabádá cestovatele, aby své potenciální lásky za žádnou cenu neoslovovali [ma šat]. Mohlo by to skončit pořádnou fackou. Trochu hůř dopadla má spolužačka z večerní školy francouzštiny, Italka Christine-Beatrice, které se podařilo během večírku přede všemi pozvanými prohlásit, ať si dávají pozor na její nemocnou kočku, aby je nekousla. Francouzsky hovořící hosté zkoprněli. Oznámila jim totiž něco jako „moje pipina má breberky“. Často jsem se chodívala procházet do krásně upravených bruselských parků, kde se to hemžilo nejen papoušky, ale také voláním dětí [mamí, mami, papi] směrem k osobám, které je zrovna hlídaly. Říkala jsem si trochu nekorektně, panečku, ta starší prošedivělá dáma má odvahu mít ve svém věku tak malé dítě. Jenže po nějaké době, jak jsem pronikala do tohoto složitého babylonu, jsem zjistila, že si musím setsakramentsky dávat pozor, zda je mluvčí frankofonní, anglofonní nebo třeba Slovan, protože mummy[mami] v angličtině znamená maminka, ale francouzské mummi [mamí], případně papi [papí] vyjadřuje babičku a dědu (maminka a tatínek jsou maman a papa). Do humorných situací se naopak české maminky dostanou tím, když své batole vezou v kočárku a vyzvou ho, ať udělá na kolemjdoucího usmívajícího se muže „papa“. Zaskočený cizí pán se nezřídka začne okamžitě bránit, že on přece není jeho tatínek. Pro frankofonní rodiče totiž představuje dětský pozdrav slovo „dada“. V dalších jazykových nástrahách bych mohla pokračovat: například onze francouzsky znamená číslo 11, ale nizozemsky „naše“. Jednou si můj manžel nedal v pekařství pozor na francouzskou výslovnost a místo dvou deux, [de] croissantů jich dostal dvanáct douze, [důz]. Začátečníci často ledabyle říkají [du]. Pro cizince najednou všechno zní úplně stejně: deux, de, des, douze [du/de]. Chtěla jsem manžela rozveselit obědem v rybí restauraci. Abych mu ukázala, jak jsem se ve francouzštině za těch pár týdnů výuky zlepšila, zeptala jsem se číšníka, jakou [puazon] (psáno poison) by nám doporučil. Pobaveně odvětil, že [puazon] nepodávají, neboť à la carte nabízejí jedině delikátní a nejedovaté [puazon] (psáno poisson). Manžel viditelně pookřál. Nad skleničkou alsaského vína jsme pak diskutovali o dalších jazykových pastích, jako například v angličtině dessert/desert (koláč, poušť), kdy si snadno kvůli špatné výslovnosti objednáte v kavárně místo dortíku kus Sahary. S belgickou francouzštinou mohou mít nejen kvůli odlišnému přízvuku a výslovnosti v Bruselu problém také samotní Francouzi. Mladá manažerka původem z Paříže, která si našla v Bruselu lásku, mi vyprávěla, jak v ní při hovoru valonští spolupracovníci spolehlivě poznají Francouzku, neboť ve významu savoir (vědět) používá pouvoir (být schopen, moci), což při dohadování podmínek byznysu může být dost zapeklitá věc. Frankofonní Belgičan totiž spíš prohlásí Je sais ve smyslu „Já můžu“, kdežto Francouz to bude chápat jako „Já vím“, což nutně neznamená, že dotyčný může úkol udělat, respektive udělá. I samotní frankofonní frňáci, kteří prázdniny stejně jako my Češi zbožňují tak, že o nich rovnou mluví v plurálu les vacances, umí někdy zaperlit jako pravé šampaňské. Jako třeba, když se jedna francouzská slečna snažila příchozí na pracovní setkání uctivě usadit anglickým pokynem: „Šit daun plís.“ Ta slova pronášela dívka, sladce navoněná a sladce nevědoucí, co právě těm hlavounům unijních úřadů, mezinárodních korporací i ambasád a dalším důležitým personám řekla.33/ Bývalý britský ministr zahraničí, obhájce brexitu, syn pracovníka Evropské komise a absolvent European School of Brussels. EUROSLOVNÍČEK Bruselit se blahem ... Radost z kariérního postupuBruselné ... Peníze z eurodotacíDo brusele ... Do prčic, v souvislosti s politikou a byrokraciíDobruselit ... Dobrat se k totálnímu krachuEurobubák ... Politik donekonečna strašící Unií a BruselemEuromýtus ... Dezinformace o neexistujícím nařízení z EU Vlezdobruselista ... Jedinec toužící pro práci v EU úřadech a politiceVybruselit z něčeho ... Snaha vše svést na složitou a do všeho zasahující politiku Evropské unie Novinářka a publicistka Kateřina Farná (*1983) působila v Bruselu více než čtyři roky jako korespondentka deníku Právo. Přispívala také na svůj blog Bruselská sojka a publikovala ve slovenském Denníku N. Z rodinných důvodů se absolventka pražské Fakulty sociálních věcí Univerzity Karlovy nemohla naplno věnovat psaní o evropské politice, a tak se zaměřila na „cvrkot kolem“. Výsledkem je mj. několik výjimečných příběhů, které do českého mediálního prostoru přinesla. Líbí se jí laskavý humor a váží si všech, kteří hájí dobré hodnoty a nebojí se být sami sebou, i když to nemusí být pohodlné.Nakladatelství GRADA Publishing, Praha, 2019, váz., 360 stran.
Čas načtení: 2024-07-03 22:46:15
Belgický obránce Theate po Euru 2024 přestupuje do Saudské Arábie
Euro už pro něj skončilo, ale i tak si na něm solidně vydělal. Belgický reprezentant Arthur Theate si totiž zajistil angažmá v Saudské Arábii. Teprve 24letý technicky a rychlostně nadaný stoper/levý bek tak většinu svých fanoušků nehorázně zklamal. Začíná druhá vlna odchodů do Arábie?
Čas načtení: 2024-07-24 08:22:34
Prodej opor? Nevadí. Soupeř Slavie v Lize mistrů náhrady trefuje
Soupeř Slavie ve třetím předkole fotbalové Ligy mistrů může sloužit pro mnoho klubů jako vzor. Belgický vicemistr Union Saint-Gilloise se profiluje jako přestupní stanice. Najde hráče, rozvine ho a prodá. „Union platí za klub, který dělá vždy správné transfery. Už několik let přichází o své nejlepší hráče, ale pokaždé dokáže najít perfektní náhrady,“ říká pro Sport.cz belgický novinář Stijn Joris z listu Het Nieuwsblad.
Čas načtení: 2024-07-27 12:09:57
Belgický gólman Olivier Vliegen opouští Liberec: Směřuje zpět do Belgie
Pětadvacetiletý gólman Slovanu Liberec Olivier Vliegen se po šesti letech vrací do Belgie. Belgický rodák se vrací do Genku, kde začínal svou profesionální kariéru. V Genku podepsal smlouvu na dva roky. Pro Vliegena je to pozitivní krok, protože usiloval o další posun v kariéře.
Čas načtení: 2024-12-08 10:34:57
Státní zástupce zablokoval žalobu na Ursulu von der Leyenovou v kauze Pfizergate
Belgický soud nemohl přezkoumat obvinění proti předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové kvůli zásahu Evropské prokuratury, uvedl aktivista a zástupce prokuratury Frédéric Baldan. Žalobu proti předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové odložil Belgický soudce na neurčito. Odložení následovalo… The post Státní zástupce zablokoval žalobu na Ursulu von der Leyenovou v kauze Pfizergate first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-02-15 06:15:00
V německé metropoli začíná vyhlášený filmový festival Berlinale
Berlín - V německém hlavním městě dnes večer začne vyhlášený mezinárodní filmový festival Berlinale. Filmový svátek zahájí irsko-americko-belgický snímek Small Things Like These režiséra Tima Mielantse...
Čas načtení: 2011-07-01 00:00:00
KOMONO na Freshlabels / Přes hodinky na spodní prádlo
Belgický label KOMONO dorazil do regálů obchodu Freshlabels.cz teprve nedávno, ale ihned se stal hitem. Hned po netradičním designu se stala velkým lákadlem cena. V dílně KOMONO vznikají především digitálky, které ocení každý příznivce retro módy. Kromě zmiňovaných hodinek se můžete těšit na stylo ...
Čas načtení: 2011-05-06 13:00:00
Hot tip přímo z Belgie! Hodinky a brýle Komono na Freshlabels.cz
Následující zpráva udělá radost všem milovníkům stylových doplňků, které ovšem nevyvrakují vaši peněženku. Posvítíme si totiž na novinku v obchodě Freshlabels.cz. Nováčkem v repertoáru teplického obchodu je belgický label Komono, který si pro nás přichystal několik zajímavých modelů hodinek a brýl ...
Čas načtení: 2009-08-03 13:00:00
Martin Margiela Fall/Winter 2009
Martin Margiela, belgický módní designer, jehož možná znáte z dob jeho zaměstnání u Jean Paul Gaultier nebo Hermès, v posledních dnech představil extravagantní brýle, které patří do jeho kolekce Fall/Winter 2009. Martin Margiela často spolupracuje s firmou Ray-Ban, ale tentokrát představil svoje vl ...
Čas načtení: 2019-11-12 20:14:53
První, kdo mě požádal o eutanázii, byl katolický kněz
Jak se slučuje katolická víra, práce pro Centrum pro prevenci sebevražd a provádění eutanázie? Belgický lékař Yves de Locht vnímá všechny jako projev úcty k životu. Zatímco v Česku a dalších státech Evropy se na toto téma vedou více či méně ohnivé diskuze, v Belgii byla eutanázie legalizována v roce 2002 (eutanázie dětí od roku 2014). Doktor Yves de Locht byl poprvé požádán, aby „něco udělal“ manželkou pacienta, kterému rakovina prostaty metastázovala do páteře a žádné léky proti bolesti již nezabíraly. Jenže se psala devadesátá léta, lékař beztrestně zakročit nesměl, a proto odmítl. Později svého alibismu dlouho litoval. Zákon dekriminalizující eutanázii – za přísně stanovených podmínek – tedy uvítal. O choulostivé rozhodnutí se postaral hned první případ, kdy jej o pomoc požádal katolický kněz. Přestože je doktor de Locht jednoznačně zastáncem dobré smrti (doslovný význam slova eutanázie), rozhodně ji nepovažuje za běžný lékařský úkon a při každé provedené eutanázii ho provází morální dilema, jelikož vyrůstal v hluboce věřící rodině. Nesetkává se se smrtí pouze ve své lékařské praxi, ale také v osobním životě. Jeho první žena zemřela po banální operaci následkem lékařského pochybení. Sestra, která v den svých čtyřicátých narozenin upadla do kómatu, zemřela, aniž byla zjištěna příčina. Druhá žena se léčí s rakovinou kostní dřeně. Před časem požádala svého muže, aby jí začal vést zdravotní kartu. Neexistuje žádný oficiální seznam lékařů provádějících eutanázii. Jednak je proti lékařská komora a pak také lékař, jenž se k této praxi otevřeně hlásí, čelí slovním i fyzickým útokům. Kniha Yvese de Lochta, která nyní vychází v českém překladu s předmluvou dvou předních českých lékařů, představuje nejen lékařovo odvážné svědectví o podpoře práva rozhodnout o vlastní smrti, ale zároveň přináší vyprávění o životě zasvěceném životům druhých – životům, které mnohdy bývají už jen trýznivým přežíváním. Ačkoliv se může zdát, že se nás tato problematika zatím netýká, je víceméně jisté, že jednou se s podobnou situací setkáme, ať už půjde o naše blízké či o nás samotné. Také v tomto ohledu může být kniha belgického lékaře jistým světlem na konci tunelu nebo alespoň povzbuzením, že podobné těžké situace neřešíme v životě sami. TZ
Čas načtení: 2014-02-03 10:45:59
K čemu je výpočet BMI a lze se na něj spolehnout?
BMI neboli Body Mass Index je jistě nejznámější a pravděpodobněji i nejpoužívanější metodou pro určování nadváhy a obezity. Je pozoruhodné, že tento vzoreček, který se stále těší všeobecné popularitě, vznikl již před více než 160 lety, kdy jej vytvořil belgický matematik Adophe Quetelet (ale vychází z ještě staršího tzv. Brocova indexu). Je však i dnes tento index dostačujícím ukazatelem problémů s váhou?
Čas načtení: 2024-02-15 06:15:00
V německé metropoli začíná vyhlášený filmový festival Berlinale
Berlín - V německém hlavním městě dnes večer začne vyhlášený mezinárodní filmový festival Berlinale. Filmový svátek zahájí irsko-americko-belgický snímek Small Things Like These režiséra Tima Mielantse...
Čas načtení: 2018-06-23 16:00:56
Na Aerodrome festivalu vystoupí Oscar and the Wolf!
Nahradí X Ambassadors, kteří odložili celé evropské turné. Na pátém ročníku Aerodrome Festivalu, který se uskuteční již příští týden na letišti v Panenském Týnci, vystoupí belgický umělec Max Colombie známý jako Oscar and the Wolf! Nahradí skupinu X Ambassadors, která … Continue reading →
Čas načtení: 2024-01-28 13:53:00
Neuville ustál tlak Ogiera a v Monte Carlu zvítězil
Úvod mistrovství světa v rallye nabídl drama až do konce. Nakonec se v Monte Carlu radoval podruhé v kariéře lídr po třetí etapě Thierry Neuville. Belgický pilot týmu Hyundai přetavil původně třísekundový náskok v triumf před obhájcem titulu Sébastienem Ogierem z Toyoty o 16,1 sekundy, třetí byl Francouzův týmový kolega Elfyn Evans z Velké Británie.
Čas načtení: 2024-01-27 19:26:00
Drama v Monte Carlu, Neuville se přetahuje o vedení s Ogierem, Evans ztrácí
Třetí etapa Rallye Monte Carlo se odehrála ve znamení souboje mezi bývalými vítězi Thierrym Neuvillem a Sébastienem Ogierem a před nedělním finále úvodní soutěže sezony mistrovství světa je v čele o 3,3 sekundy belgický pilot týmu Hyundai. Oba předstihli dosavadního lídra a Ogierova týmového kolegu z Toyoty Elfyna Evanse, který za osminásobným mistrem světa z Francie zaostává už o více než půl minuty.
Čas načtení: 2022-04-13 18:21:23
Nejnovější řada divácky oblíbeného seriálu Na krok od nebe, britská dobová série Byl by to hřích, oscarové velkofilmy Příchozí a Blade Runner 2049 či dokumentární portrét Volodymyra Zelenského představují část titulů, které Česká televize pro své diváky zakoupila na francouzském veletrhu audiovizuální tvorby. „Na jarním veletrhu v Cannes se České televizi podařilo získat oblíbené seriálové projekty, oscarové filmy a silné dokumentární snímky i řadu pořadů pro nejmladší diváky,“ říká ředitel programu Milan Fridrich a výběr dále specifikuje: „Vybrali jsme například dva stěžejní sci-fi velkofilmy ceněného režiséra Denise Villeneuva – Příchozí a Blade Runner 2049 nebo volné pokračování kultovního filmu Dannyho Boylea T2 Trainspotting. Pořídili jsme také britský výpravný retro seriál Hotel Portofino, nový německý thriller The Winemaker či švédské drama Cryptid určené pro iVysílání.“ Mezi další výrazné seriálové tituly patří pokračování série popisující profesní začátky mladého veterináře podle autobiografických knih Jamese Herriota Všechny velké a malé bytosti, nejnovější řada z prostředí alpského podhůří Na krok od nebe, pětidílná minisérie o osudech gay komunity v Londýně osmdesátých let Byl by to hřích, dvě řady srbské Besy o otci, jenž v prostředí balkánské mafie za každou cenu chrání vlastní rodinu, nebo dvě série Mámy, dramatu z prostředí válkou zmítaného Donbasu. Příznivcům dokumentární tvorby programy ČT nabídnou například portréty Whitney Houston, Patti Smith i Volodymyra Zelenského. Sto deset let od tragické události zaoceánského parníku připomene snímek Deset chyb, které potopily Titanic, dříve nepřístupné dokumenty KGB odhalí Černobyl – nová svědectví a součástí budou i cestopisné cykly (Krásné země z výšky II) a přírodopisné pořady (Svět zvířat). Nejmladší diváci se mohou těšit na nové komediální a animované seriály. Déčko do vysílání zařadí pořady 100 věcí, které byste měli udělat před střední, Kung Fu Panda: Legendy o mazáctví nebo Tučňáci z Madagaskaru. Vzhledem k mimořádné mezinárodní situaci získala ČT i s právy na originální ukrajinské znění také animovanou relaci pro předškoláky Stateční zajíčci. Chybět nebude ani Art Ninja, oblíbený cyklus pro školáky s Ricky Martinem, a desátá řada Operace Jauu! Kromě série Cryptid nabídne videoplatforma iVysílání také oceněný belgický dokumentární seriál Rozhořčení, jenž sleduje současný nástup populismu a radikalizaci evropské společnosti, nebo tituly Dragonslayr a Nudes.
Čas načtení: 2021-11-13 20:06:13
Kdo tu zídku zaplatí? V Bruselu se schyluje ke konfliktu o použití evropských peněz
Evropská rada je jednou z nejvyšších institucí v Bruselu; tvoří ji šéfové exekutiv členských států, což jsou většinou premiéři, a kromě toho má voleného předsedu. Tím je aktuálně bývalý belgický premiér Charles Michel. Běžnému občanovi se ER dost často plete s Radou Evropské unie či dokonce Radou Evropy, což jsou ale úplně jiné organizace, byť vesměs financované tímtéž daňovým poplatníkem. (Nejsme ale šťastní lidé, že o nás pečuje takové množství institucí?) Předseda Evropské rady Michel teď způsobil určitý rozruch v bruselských kruzích tím, že zveřejnil výsledky právní rešerše, podle které je financování hraničních překážek z evropských peněz naprosto legální. Navíc tak učinil na společné tiskové konferenci s polským premiérem Mateuszem Morawieckim, což má vzhledem k současné situaci na polsko-běloruských hranicích určitou symbolickou váhu. Právě tato symbolika ale asi bude jedním z důvodů, proč návrh na evropské financování zdí a plotů naráží na odpor jinde, totiž u předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyen. Ta před pár týdny rozhodně odmítla možnost, že by EU financovala „ostnatý drát a zdi”, o kterou žádalo dopisem dvanáct států EU včetně České republiky. V Bruselu je tedy zaděláno na pořádný konflikt mezi Willkommenskultur a jejími oponenty, vyostřený skutečností, že i poměry na polsko-běloruské hranici se zhoršují. Polská pohraniční stráž například sdělila na Twitteru, že z druhé strany hranice se ji snaží oslepit lampami a lasery a že běženci dostali k dispozici slzný plyn k použití proti Polákům. Což je velmi nevítaná novinka. Zdi nefungují? Celkem pravidelně se v proimigračních kruzích setkávám s myšlenkou, že „zdi nefungují“. Myslím, že stejně jako máme anti-vax, měli bychom mít i pojem anti-wall. V obou případech jde o zhruba stejné zkreslení situace dané tím, že dotyčný si nechce měnit určitý životní názor, tak si raději přiohne realitu, případně si ji vykládá nějakým zavádějícím způsobem. Zdi a jiné překážky nedokážou zajistit bezpečnost hranice samy o sobě, ale to neznamená, že „nefungují”. Kdo si tyto dva pojmy plete, měl by si položit otázku, jestli auto, které se neumí řídit samo a bez řidiče jen tak mrtvě stojí na parkovišti, je taky „k ničemu”. Kdyby zdi byly k ničemu, vysoce ohrožené státy jako Izrael by se ani nenamáhaly s jejich stavbou a používaly by ušetřené prostředky na něco efektivnějšího. Smyslem bariér je vyvolat to, čemu starý válečný teoretik von Clausewitz říkal Friktion čili tření: zbrzdit, zpomalit, zkomplikovat, dát čas reagující síle k tomu, aby se mohla přemístit na ohrožené místo: „Všechno ve válce je jednoduché, ale i ta nejjednodušší věc je těžká. Tyto obtíže se kupí a vytvářejí tření.” S masovými přechody hranic je to podobné. Vypustíte-li jako příslušník převaděčské mafie tisíc lidí na zcela nechráněné zelené hranici, prostě ji přejdou nebo přeběhnou dle libosti. Se zdí v cestě už to tak jednoduché není, i kdyby dotyční měli žebříky; její přelézání se nutně musí realizovat v podstatně menším měřítku, totiž po jednotlivcích, a pokud je ta zeď vybavena nějakou detekcí pohybu lidí – což je dnes levné a technicky snadné – poskytuje to pohraniční stráži možnost zasáhnout v kritickém místě dříve, než těch tisíc lidí skutečně bariéru překoná. Jednotlivce, kterým se přechod přece jen povedl, jde pochytat snáz. (Mimochodem, běžně se setkávám s neporozuměním, k čemu kdysi sloužila Velká čínská zeď. Dost často u těch samých jedinců, kteří z ideologických důvodů odmítají zdi moderní a uvádějí VČZ jako příklad plýtvání. Velká čínská zeď sloužila – kromě jiného – k radikálnímu zpomalení nájezdníků ze stepi, třeba Mongolů, kteří jinak měli ošklivou tendenci přiřítit se na svých koních nesmírně rychle a bez varování, udeřit na nic netušící obyvatele, vyplundrovat pár měst a stáhnout se i s kořistí dříve, než stihla na místo dorazit stálá armáda. Tyto rychlé akce se s mohutnou zdí v cestě zas tak snadno realizovat nedaly, a také se přes tu zeď velmi těžko utíkalo zpátky s onou naloupenou kořistí, která zatěžovala jinak lehké a hbité stepní koně.) Komu se hodí cihly s evropským logem V případě evropského financování zdí a jiné hraniční infrastruktury jde hlavně o menší státy. Polsko na tom zas tak strategicky špatně není, i když se to na jeho hranicích momentálně mele. Je to velký, skoro čtyřicetimilionový stát se solidní průmyslovou základnou, a k ochraně vnější schengenské hranice může využít veškerých svých zdrojů – peněz, techniky, surovin i lidí. Daleko hůř jsou na tom řídce osídlené a chudší země jako Bulharsko, Lotyšsko a Litva. Ty mají na starost dlouhé úseky vnějších hranic, ale nemohou k jejich ochraně mobilizovat ani zdaleka tolik zdrojů, co Poláci. Právě jim by se nějaká ta cihla s evropským logem docela hodila. Zbývá o tom přesvědčit von der Leyenovou, případně ji nějak přehlasovat. To, že se na protistranu postavil Belgičan Michel, naznačuje, že i Francie by mohla být pro. Michel, významný člen ALDE, má k Macronovi celkem blízko. Popravdě řečeno, i kdybych se omezil jen na finanční stránku věci, zdá se mi to levnější než nekonečné začleňování. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-05-29 17:18:05
O svobodě slova ještě jednou aneb Podobenství o zábradlí
Minulý článek o svobodě, nenávisti a vzdušných zámcích, který byl sám o sobě reakcí na sloupek Jana Moláčka otištěný v Deníku N, se ze strany původního autora sloupku dočkal reakce. Na Facebooku čili tam, odkud jsem svého času rád utekl. Najdete ji v diskusi zde. Slíbil jsem, že na ni nějak zareaguji, i když už asi stručněji, aby se tato výměna netáhla až do konce našich životů (stejně asi jeden druhého nepřesvědčíme). Poslední dva dny jsem uvažoval nad tím, jak tu odpověď pojmout. A rozhodl jsem se k ní přistoupit z trochu jiného směru a probrat jiné aspekty věci, než o kterých se mluvilo dosud. Já sám jsem ke svému přesvědčení, že trestněprávní standard „imminent lawless action“ je mnohem lepší než to, co máme teď, nedospěl úplně hned. Dokonce mi to nějaká léta trvalo a definitivně jsem jej přijal teprve tak před dvěma-třemi lety, po seznámení se s řadou procesů, které u nás i v zahraničí proběhly. On je to přece jen velký skok od evropského statu quo a vyžaduje určité duševní osmělování. Nicméně když už jsem „tam“, rád bych předestřel jeden úhel pohledu, který by pro veřejně se vyjadřující jedince mohl být docela užitečný. Přílišná opatrnost? Před mnoha lety jsem se ocitl pod maďarskými horami Bükk. Ona to zase taková výška není, nejvyšší hora nemá ani tisíc metrů. Nicméně když už jsem tam byl, samozřejmě mě to lákalo podívat se nahoru. Vydal jsem se tedy do kopečků Bukových hor, které neslibovaly žádné zásadní problémy. Jenže ouha, ono během výstupu sprchlo a ukázalo se, že ten vápenec, který buduje kopce pohoří Bükk, je za mokrého stavu kluzký jak sviň. Po cestě zpátky jsem plně pochopil, k čemu tam mají podél turistických stezek zábradlí. Byla místa, kde se člověk držel i očima a minimálně jednou jsem díky tomu zábradlí nesletěl do strmého údolí, které padajícímu člověku rozhodně neslibovalo samozřejmé přežití. Zkrátka, podmínky se jen malinko změnily a to zábradlí, které jsem cestou nahoru považoval za projev přílišné opatrnosti, mi najednou cestou zpátky zachraňovalo krk. Což je něco, co si člověk nemusí nutně uvědomit, dokud je sucho a slunce svítí. Já jsem si to aspoň tehdy neuvědomoval a cestou zpět mi to „bylo uvědoměno“ – za cenu pár modřin na zadku, což byla ještě velmi přijatelná cena. Svoboda tisku pro myšlenky, které nenávidíte Mám-li tuhle příhodu použít jako alegorii (a alegorie nikdy nebývají úplně přesné), oni ti hateři zvracející duševní sliz po internetu kráčejí podstatně blíže k hraně horské propasti jménem represe. Dokud jsou právní podmínky nastaveny tak, že i jedinci typu Larryho Flynta zůstávají spokojeně na svobodě, víte, že na ní bezpečně zůstanete i vy. Svoboda projevu pro všechny včetně zloduchů je něco jako to zábradlí, zabraňující pádu ze stezky do propasti. Jak řekl sám Larry Flynt: „Víte, svoboda tisku není svobodou pro myšlenky, které se vám líbí, ale pro myšlenky, které vysloveně nenávidíte. Lidé musejí strpět Larry Flynty tohoto světa, aby mohli být svobodní.“ Represe je přitom bohužel ve světové historii norma, nikoliv výjimka. Lidských společností s opravdu širokou svobodou projevu bylo jen málo a i v jejich rámci neustále probíhal boj o to, kam až sahá. Daleko normálnější bylo bohužel autory různých výroků stíhat, a dost často se to týkalo i lidí, u kterých by vás to vůbec nenapadlo. Tak třeba autor Robinsona Crusoe Daniel Defoe byl kvůli „podvratné pomluvě“ vězněn a nakonec veřejně vsazen do pranýře – napsal totiž anonymně dost jedovatý traktát parodující anglikánskou církev a vzápětí zjistil, že anonymita není tím, co slibovala. (To byl mimochodem také případ „změny počasí“. Po smrti krále Viléma III., jehož vláda se vyznačovala na tehdejší dobou poměrně tolerantní atmosférou, nastoupila královna Anna, jež se rozhodla utáhnout šrouby. Nebyla v tom sama, šlo o kolektivní dílo politických dogmatiků, kteří vycítili příležitost.) Zábradlí oddělující vás od propasti represe je užitečná věc. Nemusí být krásné. Dokonce může být i ošklivé, ba i tak, že se můžete štítit jej dobrovolně dotknout; nějaké to kolomazí pomazané sukovité dřevo, posprejované hloupými výkřiky a rozrýpané noži turistů, kteří nic kreativnějšího udělat neumějí. V životě byste si něco takového nepostavili u sebe doma… Ale stejně je i v tomhle stavu užitečné a brání vám v tom, abyste se po té kluzké ploše za deště zřítili někam, kam nechcete. Názory před soudem Když pak naopak přicházíte někam, kde se už to zábradlí zřítilo do propasti a nechalo po sobě jen díry v zemi, musíte se začít pohybovat nadmíru opatrně. Možná si dokonce rozmyslíte lézt tam vůbec. Právě jsem četl, že belgický soud v Mechelenu odsoudil nějaké čtyři nacionalisty za to, že rozvinuli na veřejnosti plakát se siluetami v burkách a s nápisem STOP ISLAMIZACI. Podle (automatického) překladu úryvků z rozsudku tím „chtěli zasít strach a vytvořit nenávist“ z „imaginárního nebezpečí společnosti, kde budou ženy nuceny nosit burku nebo nikáb…“. Všimněte si, že tam není ani jedno zjevně, explicitně nenávistné slovo. Ale podle belgického soudu to přece jen stačí na šest měsíců vězení podmíněně či dokonce natvrdo (u jednoho ze čtyř odsouzených). I toto je podle nich podněcování nenávisti. Zajímalo by mě, jestli teď můžu vůbec napsat, že při poslední návštěvě Belgie jsem měl dojem, že některé bruselské čtvrti už docela dost islamizované jsou, aniž bych se pak té zemi musel doživotně vyhýbat… Toto je příklad situace, kdy se zábradlí zhroutilo a není o co se opřít. V takové situaci už jste závislí na tom, co se ještě soudci bude zdát jako přijatelný politický diskurs a co už je mimo, přičemž na tom se leckdy neshodnou ani soudci sami. Nizozemský protiimigrační politik Geert Wilders byl za své výroky o počtu Marokánců v Nizozemsku v prvním stupni odsouzen, nejvyšší soud jej o čtyři roky později osvobodil. Žít několik let v takovém protahovaném procesu je ale samo o sobě formou trestu. Už jenom náklady na právníky jsou pro běžného člověka (nevím, zda pro Wilderse) docela vážným de facto trestem, i když v rejstříku je mít zapsány nebude. Jste svobodný, pane, můžete jít. I s pěkně provětranou kapsou. Systém zafungoval, nebo snad ne? Až nám bude kluzko Tolik můj pokus vyložit „podobenství o zábradlí“. Myslím, že hodně lidí v současné době argumentuje, že zábradlí je hnusné, špinavé a nevzhledné, a že si to svržení do propasti zasloužilo, aniž by si dokázali představit, jak pak bude ta stezka vypadat v momentě, kdy přestane svítit slunce. Nebo se snad domnívají, že slunce nad našimi kraji nikdy nezapadá a bouřkové mraky jsou definitivně věcí minulosti. Přitom jenom za posledních sto let zapadlo několikrát. Většinou v tom hrály roli cizí mocnosti, ale bez pomoci zevnitř by se žádná cizí tyranie neobešla. Klidně je možné, že ten příští autoritářský režim si zvolíme sami, nebo strpíme, aby nějak organicky vyrostl z něčeho, co při volbách samotných ještě vypadalo přijatelně. Pak bude ovšem na politických a autorských stezkách zatraceně kluzko. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-18 10:34:00
Belgie bude napájet vysokorychlostní trať energií z fotovoltaického parku
Belgický správce železniční infrastruktury, společnost Infrabel, buduje fotovoltaický park Avernas. Do konce letošního roku by měl díky 3800 solárním panelům napájet tamní vysokorychlostní trať Lovaň-Lutych. Společnost to uvedla na síti Linkedin. Týdně pro trati jezdí až 500 vnitrostátních a mezinárodních vlaků. Cílem projektu je pokročit v udržitelné mobilitě.