Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2024-03-03 22:33:00

Derby bylo pro Staňka v novém klubu jako křest ohněm. Nechtěl jsem být přemotivovaný, přiznává

Nečekaným trumfem se stal v nedělním pražském derby Jindřich Staněk. Brankář Slavie se po zranění z přípravy uzdravil dříve, než se očekávalo, a pomohl mužstvu k bezbrankové remíze ve šlágru 23. kola na Spartě. Derby bylo pro sedmadvacetiletého českého reprezentanta soutěžní premiérou v červenobílém dresu po zimním přestupu z Plzně. Trenéři rozhodli o jeho startu na Letné až večer před zápasem po posledním tréninku, jak připustil sám Jindřich Trpišovský.

Čas načtení: 2024-03-23 03:32:00

Čtyři jezdci v desetině sekundy. V posledním tréninku byl nejrychlejší Leclerc

Nejrychlejší čas zajel v posledním tréninku Charles Leclerc před Verstappenem a Sainzem.

Čas načtení: 2024-03-29 19:06:21

Bojovník Ordoš. Nejlepší střelec Motoru odehrál čtvrtfinále i se zlomeninou

V základní části hokejové extraligy byl s 22 góly jasně nejlepším střelcem Českých Budějovic, v play off si ale útočník Jan Ordoš vybral pořádnou kupu smůly. V předkole s Karlovými Vary odehrál jen první duel, pak obdržel dvouzápasový trest za podkopnutí. A když se chystal na čtvrtfinálovou sérii s Třincem, na posledním tréninku schytal kotoučem ránu do nohy. Přesto se zlomeninou kůstky pod kotníkem odehrál sedm duelů pod prášky.

Čas načtení: 2024-04-04 17:00:00

Reprezentace? Únik z reality, říká Pyrochta. Nová smlouva v klubu mu dává smysl

S Mladou Boleslaví prožil sezonu plnou rozčarování. Bruslaři se dlouho drželi na posledním místě, nakonec se ale posunuli před Kladno a ročník pro ně skončil už po základní části. Měsíc po jejím konci se Filip Pyrochta vrátil na led v reprezentačním dresu. Spolu s několika spoluhráči, kterým už sezona také skončila, zahájil v Říčanech přípravu na nadcházející dvojzápas s Německem. „Je dobré, že jsme se potkali už takhle brzo, ale je nezvyklé, že je nás tu tak málo,“ vyprávěl po jednom z tréninků sedmadvacetiletý bek.

Čas načtení: 2024-04-06 05:32:00

V posledním tréninku byl v Japonsku nejrychlejší Verstappen

V posledním tréninku na Grand Prix Japonska 2024 byl nejrychlejší Verstappen před Pérezem a Russellem.

Čas načtení: 2024-05-18 19:49:00

Odjet závod, jet domů a myslet na Monako. Poslední Alonso si od závodu moc neslibuje

Fernando Alonso zažil velmi špatnou sobotu. Po nehodě v posledním tréninku vypadl v kvalifikaci už v její první části. Do závodu navíc odstartuje poslední.

Čas načtení: 2024-05-26 12:24:24

Krejčíkův start nejistý, pečují o něj lékaři. Kalous: Trest pro Ruttu se nám nelíbí

Ihned vyloučil, že by národní tým odehrál finále jen s pěti obránci. Zároveň ale Jiří Kalous zatím nedokázal říct, jaká šestice beků se proti Švýcarům na ledě objeví. „Máme několik variant. Čekáme, jak se vyvine situace okolo Kuby Krejčíka,“ prohlásil asistent trenéra po posledním tréninku před vyvrcholením domácího mistrovství světa.

Čas načtení: 2024-05-26 12:24:24

Krejčíkův start nejistý, pečují o něj lékaři. Kalous: Trest pro Ruttu se nám nelíbí

Ihned vyloučil, že by národní tým odehrál finále jen s pěti obránci. Zároveň ale Jiří Kalous zatím nedokázal říct, jaká šestice beků se proti Švýcarům na ledě objeví. „Máme několik variant. Čekáme, jak se vyvine situace okolo Kuby Krejčíka,“ prohlásil asistent trenéra po posledním tréninku před vyvrcholením domácího mistrovství světa.

Čas načtení: 2024-06-22 13:35:00

V posledním tréninku byl nejrychlejší Carlos Sainz

Nejrychlejší čas zajel v posledním tréninku Carlos Sainz. Rozdíly ale nejen na čele byly velmi malé.

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-20 18:00:01

Tajemná smrt trampů v Hřensku nebyla nikdy vyřešena. Stopy vedly k pohraniční stráži

Rodiče Lenky († 22), Petra († 26) a Pavla († 23) už přes rok neměli žádné zprávy o tom, co se s jejich potomky stalo. Ačkoliv Veřejná bezpečnost nalezla jejich těla, rodině to nikdo neoznámil. Právě zde začínají podivnosti, které provázejí celý tento případ.  Na cestě za dobrodružstvím  Petr Havel, Pavel Plšek a Lenka Vítová se vydali 26. června 1987 na čundr, konkrétním cílem mělo být Hřensko. Posledním člověkem, který je měl vidět, byl Josef Dvořák, hlídač Pravčické brány a pomocná ruka Pohraniční stráže. Skupina měla namířeno na Pravčickou bránu, údajně se dostala na kýžené místo, ale jinou cestou, takže Dvořákovi nezaplatila vstup. Ten zalarmoval pohraničníky. Tolik ověřená svědectví o posledním pohybu trampů. Domů se měli vrátit 4. července.  Na základě oznámení nálezu dvou lidských lebek v září téhož roku se vydali do hor horolezci, kteří měli za úkol lokalizovat oznámený nález. Když dorazili na Pravčickou bránu, našli dvě těla zakrytá větvemi, které ale nepocházely ze stromu, pod kterým ležela. Téhož dne bylo nalezeno tělo Lenky, která byla pohřbena v rokli. V okolí se našly boty a další věci patřící trampům.  Záhadné zmizení tří studentů v Albánii. Známe pravděpodobného pachatele Číst více Když kulový blesk vraždí nožem  Na místě činu chyběl jeden fotoaparát, druhý ležel nedotčený a bylo z něj možno vyvolat fotografie a zmapovat tak poslední jejich pohyb. Na snímcích však nebylo nic zvláštního – klasické snímky, které si uděláte při rodinném výletu. Podezřelé je, že rodiny pozůstalých dostaly pouze fotografie, negativ zůstal pravděpodobně na kriminálce.   Začalo vyšetřování a ztotožňování několika desítek trampů, které znali kriminalisté pouze podle přezdívek a chabého popisu jiných čundráků. Jejich výslechy ale vůbec nikam nevedly. Policisté pracovali hned s několika verzemi. Jedna z nich byla otrava houbami nebo konzervou, ta se nepotvrdila, také pracovali s verzí vraždy a následné sebevraždy, avšak i tato verze se ukázala jako lichá. Uzavření případu přineslo více otazníků než odpovědí. Kriminalisté totiž věc uzavřeli s tím, že se trestný čin nestal a za smrt trampů mohl pravděpodobně kulový blesk. Větší absurditu si nelze ani představit, blesk zavraždil tři trampy, jednoho svázal francouzskou vrcholovou smyčkou a podřízl mu Achillovu šlachu.   ÚDV vyšetřuje  Krátce po sametové revoluci se případu chopil Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). V roce 1991 byl případ znovu otevřen, již se vyšetřoval jako vražda, ale skončil znovu uzavřením, protože se nepovedlo najít pachatele, tudíž ani zahájit trestní stíhání proti němu. Maminka Petra Havla však byla neoblomná a láska k synovi ji nutila pátrat dál na vlastní pěst. Povedlo se jí přimět ÚDV, aby se začal případem v roce 1992 znovu zabývat. Nové informace, které paní Havlová vyčetla z archivů, navedly vyšetřovatele na stopu, která směřovala k Pohraniční stráži.   Co se tenkrát stalo  Existuje několik verzí, co se tehdy mohlo přihodit. Jedna mluví o tom, že měl vraždit pohraniční strážník jménem Ladislav F. K této verzi došla paní Eva Havlová. Tento výše postavený pohraničník prý krátce po smrti trampů změnil trasy pohraničních hlídek, to však mohlo mít i jiný důvod. Paní Havlová také tvrdila, že poznala Ladislava F. na identikitu k případu zavražděné prostitutky, který se odehrál roku 1995 a nepodařilo se ho nikdy vyřešit. Mohl by mít tento již zesnulý muž něco společného i se zmizením stopařek Lenky Mužíkové a Ilony Vavříkové? Ty se v této oblasti prokazatelně vyskytovaly. Zajímavostí je, že posledním, kdo s nimi mluvil, byl znovu onen hlídač a prodavač vstupenek na Pravčickou bránu, Josef Dvořák. Je zde ještě jedna, hodně odvážná teorie, že trampové viděli něco, co neměli.   Tajemné zmizení Ivanky Koškové: Rodiče odmítají připustit, že už dceru neuvidí Číst více Přechody na Hřensku měl využívat agent Falkman (a jeho lidé), což byl špion nasazený v Německu. Podle spisů se v blízkosti činu pohybovalo auto s karlovarskou značkou, které využíval a později i vlastnil zmíněný Falkman, jehož skutečné jméno znělo Karel Platl. V oblasti Hřenska bylo po smrti trampů nahlášeno několik nálezů batohů, dokonce se našly části končetin, tehdejší policie se těmito hlášeními ze záhadných důvodů nezabývala. Násilná smrt tří mladých lidí se už asi nikdy nepodaří objasnit. Ať odpočívají v pokoji a vědí, že na ně ani po tak dlouhé době lidé nezapomněli.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vážná nemoc skvělého Miroslava Donutila: Lékaři mu neřekli diagnózu a pokazili léčbu  

Čas načtení: 2012-10-20 00:00:00

Cesta domů

Za okny se jak ve zrychleném filmu míhala pole, domy, louky, vesnice. Vlak hlasitě rachotil po kolejích a jako starý udýchaný muž se blížil ke svému domovu, ke své cílové stanici. Pomalu se smrákalo a posledním večerním vlakem se vraceli unavení otcové zpět ke svým rodinám, děti s maminkami z návštěvy u babičky, jinak byl vlak poloprázdný a vládlo zde klidné unavené ticho. Jen občas někdo potichu promluvil, aby tím náhodou neporušil nevyslovenou dohodu, neviditelné společenství všech cestujících. Docela tiše, tak potichu, že to přes veškeré rachocení a kodrcání vlaku skoro nebylo slyšet, začalo vzduch ve vagónu naplňovat tiché pískání. Dívka začtená do knížky se pomalu rozhlédla, aby zjistila, kdo se opovážil narušit onu dohodu, onu smlouvu o tichu a když zjistila, že onen odvážlivec sedí přímo naproti ní, beze slova se na něho zamračilo a vrátila se zpět ke knize. Kluk naproti si ale jejího zamračení ani nevšiml. Koukal se upřeně kamsi z okna a ve tváři se mu odrážely paprsky zapadajícího slunce. Nezacházej slunce, nezacházej ještě, já mám potešení, na dalekej cestě… Maminka vracející se domů s malou holčičkou se zasněně podívala ven. Já mám potěšení, mezi hory doly… Před očima se jí vybavil její táta. Jako malé jí tuhle písničku zpíval. A ona ráda s ním. Jestli by ji ještě zvládla? V tu chvíli jí přišlo hrozně líto, že už dlouho žádnou písničku nezpívala. Hned večer malé jednu zazpívám, rozhodla se. Žádnej neuvěří, co je mezi námi… Dívka naproti se už dávno mračit přestala. Ani stránky knížky už tak často neobracela a zdálo se, že jí oči sklouzly kamsi pryč od papíru. Písnička už se pomalu blížila ke svému konci a už nebyla tak malá a ustrašená jako na začátku. Vlak jí byl plný a když tam pak najednou nebyla, každému přišlo, že zde náhle něco chybí. Kluk se dál díval z okna do dáli, ale nezdálo se, že by se chystal k tomu začít s novou. Cestující se pomalu vraceli ke svým rozečteným knížkám a k přemítání, co doma ještě musejí uklidit a vyčistit a vyprat, až se vrátí. Prudce trhl hlavou, jako by mladíka něco polekalo, a s opovržením se podíval na dívku na protějším sedadle. Knížku měla položenou vedle sebe a namísto toho držela v roce mobil, ze kterého se před malou chvíli začaly ozývat tóny klavíru. Come away with me in the night, zpívala z malého reproduktoru Norah Jones. Umaštěný dlouhovlasý metalista přes uličku si zastrčil do uší sluchátka a aby ho něžná píseň nezkazila, pustil si cosi tak hlasitě, že se džezová basa začala přetlačovat s běsnícími bubny. Starý pán, který seděl kousek opodál, si pomyslel, že tu ještě před chvíli byl krásný klid, a kdyby za chvíli stejně nevystupoval, měl by sto chutí všechny ty mobily, sluchátka a přehrávače vyházet z okna. And I want to walk with you, on a cloudy day… Nebyla by zas tak špatná, pomyslel si pískající kluk, ale protože se mu všechna tato lacině reprodukovaná hudba hnusila, mračil se dál. Come away with me, pár posledním tónů a ve vlaku bylo opět ticho. Jako kdyby se chtěl také dostat ke slovu, hlasitým skřípáním přehlušil vlak všechno ostatní. Starý pán vystoupil, s ním i umaštěnec se sluchátky v uších. Úplně na druhou stranu vagónu si přisedla babička, která ještě dlouho po rozjetí mávala někomu na nástupišti. Dívka si s překvapením uvědomila, že znovu slyší tiché pískání. Přišlo jí tak samozřejmé a tak sem patřilo, že ho chvíli ani nevnímala. Tuhle znám, pomyslela si. Měsíc snílek stoupá nad skalou, a zpívá si svou píseň pomalou. Na desky knihy si začala poklepávat prstem do rytmu. Kluk se na okamžik přestal dívat z okna a když si toho všiml, nepatrně se pousmál a trochu se do písničky opřel. Babička na druhé straně si pomyslela, že špatně slyší a přesedla si k mamince s holčičkou. Tuhle jsem měla vždycky ráda, usmála se. …málo je míst, kde staré lásky naráz uplavou, Jedním z nich je náruč tvá a tudíž máš už znát, že jak kotě si příst a víčka mít zavřená, chtěl bych rád… Náhle písničku opět přerušilo brzdění vlaku. Kluk si uvědomil, že už by měl také vystupovat a chvatně sebral bundu a tašku, která ležela vedle něho. Když si všiml, že dívka naproti vystupuje s ním, usmál se a mrkl na ni. Zatvářila se trochu překvapeně, ale pak nevydržela a usmála se také: "Nesmím se bavit s cizími, ale nedopískal bys mi ji cestou?"

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2020-06-01 20:35:01

Chvála pochybnosti II.

Pochybnost začíná na P. Probereme ještě další tři P: Politiku, Populismus a Pravdu. Na začátku se vrátím k té včerejší citaci, která mě motivovala k sepsání série „Chvála pochybnosti“. Umění citovat je nutně spojeno s rozhodnutím, kde ten citát začít a kde jej zase utnout. Okolní věty poskytují kontext, bez kterého může citovaný úryvek vyznít jinak, než jak byl zamýšlen. Na druhou stranu nemůžete přetisknout celý projev, to by lidi nečetli. Nic extrémního V případě Hany Lipovské a jejích slov, která se dostala na Twitter, si myslím, že ten citovaný úryvek je příliš stručný. Zde je video online tiskové konference, na které ta slova zazněla. Kvalita zvuku je mizerná, pokusil jsem se tedy část, kterou považuji za relevantní, nějak přepsat. (začátek zhruba v 03:58): „Tím pádem když mluvíme o objektivitě a nezávislosti, tak všichni budou asi mluvit o zprávách a publicistice. Tam samozřejmě pro mě osobně je důležité, aby byla vždycky a za všech okolností pluralita názorů. To je věc, o které já mluvím dlouho a mluvím o tom proto, že já, ano (nesrozumitelné) s nějakým hodnotovým vybavením, někdo bude mít názory řekněme progresivní levice, někdo bude středový, ale mně jde o to, že nikdo z nás neví, kde je pravda. Nikdo z nás neví, co je to jediné, jasné, správné. V tomhle já věřím na střet názorů, na soutěž názorů, protože ekonomie je založená na konkurenci, na střetávání na trhu, a na tomto trhu názorů já se domnívám, že musí zaznít plná (nesrozumitelné) veškerá pluralita názorů.“ Tenhle širší kontext dává citátu úplně jiné zabarvení. Je patrné, že se mluví o názorové, politické „pravdě“, či její neexistenci, a ne o nějakém zpochybňování toho, že 2+2 = 4 a hodiny ukazují 18.34 středoevropského letního času. Nejsem si jist, zda lidé, kteří ten kratší citát na Twitteru sdílejí a kritizují jej, jsou si vědomi, co mu předcházelo a co mu následovalo. Toto totiž není nijak kontroverzní ani extrémní myšlenka. Takhle vypadá úplně klasický názorový liberalismus, takový ten osvícenský. Pokud skutečně Rusové podvratně šíří myšlenky klasického liberalismu, nezbývá než jim popřát, aby se inspirovali sami sebou. Na pohled nic hezkého Názorovou pluralitu nevynalezli zakladatelé moderní západní demokracie jen tak pro potěšení z debaty. Ona ta demokracie má spoustu slabin, stačí se podívat na jedince, kteří krášlí některé volené funkce. Má ale důležitou pojistku, která to více než vyvažuje: možnost ty nejhorší politiky odstavit mírovou cestou, bez krvavé revoluce nebo vojenského puče. (V České republice ani neoceňujeme, jak destruktivní je občanská válka a jak dlouhé jizvy po sobě zanechává. Takové Španělsko si ji nezpracovalo dodnes a povědomí o tom, kdo komu zabil půlku rodiny, se nese do dalších generací.) Tohle je asi nejlepší vlastnost demokratického uspořádání, které je jinak dost chaotické a ostatními neřestmi politiky (korupce, přihrávání zakázek příbuzným apod.) trpí v hojné míře, opticky dokonce ještě větší než totalitní režimy, protože novináři v demokratických státech se o takových tématech méně bojí psát. Podobnou funkci má v tržní ekonomice bankrot – umožňuje odstranit nefunkční firmy z trhu, ideálně tak, aby po sobě nezanechaly příliš velkou díru. Nicméně chcete-li mít takovou pojistku na odstraňování nejhorších jedinců, musíte mít také nějaký mechanismus, který je identifikuje. Tím je právě svoboda projevu, která zajistí dostatečnou různorodost názorů místo Jediné Pravdy. Jenomže nikde není psáno, že ten mechanismus bude hezký a příjemný na pohled. Spíš naopak. Žádná demokratická společnost nemůže počítat s tím, že jednoho dne se do televizního studia dostaví hrdina očividně ušlechtilého charakteru, celý v bílém, a začne jasným hlasem pronášet precizní, kompletní a důkladně podloženou obžalobu současného ministerského předsedy. Podle toho, jak nekriticky se občas v médiích referuje o různých nových protestních hnutích, to vypadá, že existují lidi, kteří se téhle představy nechtějí úplně vzdát. Ale je asi stejně reálná jako ta legendární flaška vodky, ze které neubývalo, ať si pijáci dolévali jakkoliv. (Pokud vám poslední věta přijde jako důkaz ruských machinací, dosaďte si whisky, gin, víno atd. Tím máme pokrytu Ameriku, Británii a Francii. Jakou kořalku momentálně nejraději popíjejí v Pekingu, to vážně nevím.) „Stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ Je to právě naopak. Má-li demokracie fungovat, musí být schopna unést to, že politici budou rozdávat podpásovky, podrážet nohy a stahovat oponenty do verbálního bahna. Jediné, co tomu může zabránit, je vnitřní morálka daného jedince (ne taková ta, která se dává na odiv na sociálních sítích), a tu zdaleka každý nemá. Mezi těmi zápasníky o mocenské pozice teprve ne. A také musíte věřit aspoň částečně schopnosti lidí si ty žvásty nějak prosít a oddělit zrnka pravdy od hromady hlušiny. Přesně tahle víra se nám v takovém tom tradičním establishmentu vytratila. Hlášky typu „stupidní venkovští vidláci zvolili lháře a idiota“ jsou poslední dobou depresivně časté, a to zdaleka nejen v České republice. Chyba. Tady jde o záměnu příčiny a následku, a dokud si to příslušní politici nedokážou uvědomit, budou prohrávat ve volbách i nadále. Z perspektivy čtyřicetiletého komentátora mi přijde velmi zajímavé, jak moc se proměnila role takzvaných populistů v médiích. Před 15-20 lety šlo o výsměch: Podívejte se na ty ubohé žvanily, kteří žijí na okraji společnosti a sbírají ve volbách jedno procento hlasů! A politujte je, když už sami nemají duševní kapacitu na to, aby se politovali sami! Dnes, poté, co se volební výsledky změnily, hraje populista spíš roli mystického nepřítele ve stylu Krysaře, který svými omamnými kecy strhává bečící zástupy pitomců a vede je přímo do propasti. (Jaké? Třeba brexitové.) Čím větší procento výsledků pak populisti sklidí, tím větší důkaz o tom, že příslušný národ má vysoký koeficient debility. Co ukazuje Itálie a Turecko Mám alternativní teorii, která se zastáncům té předešlé nebude moc líbit. Růst preferencí nových politických stran není dán ani tak tím, že by voliči byli stupidní, ale tím, že předešlá garnitura není ochotna či schopna adresovat některé problémy, které voliče pálí. Lidi jen málokdy mění svoje preference čistě z plezíru a nudy. Politická orientace je důležitá součást osobnosti a pokud se bývalý kmenový volič otočí ke své straně zády, mívá k tomu nějaký pádný důvod. Sladké řeči konkurenta nestačí. Vezměme si třeba Itálii. To je v našem evropském okolí asi země, ve které byla tradiční politická struktura během posledních deseti let rozkopnuta nejvíce. V současné době už zbývá v parlamentu jenom jedna významnější strana, o které by se dalo říct, že je „evropsky mainstreamová“, a to jsou socialisti (PD). Jinak je to divočárna. U nás známe Salviniho, kterému poslední dobou ubývají preference, jenže podle principu spojené nádoby zároveň rostou preference strany Bratři Itálie, jejíž šéfka Giorgia Meloni má nakročeno k tomu, aby na národovecké pravici vytlačila Salviniho na druhou příčku. No dobrá, toť popis stavu. Italové mají zjevně své dřívější politické vrstvy plné zuby. Ale ono to má nějaké příčiny, že? Mizernou ekonomickou situaci bez vyhlídek na zlepšení, ponižující nutnost žebrat teď o nějaké přerozdělené peníze od Němců, permanentní migrační tlak ze severní Afriky, při kterém vypomáhají německé neziskovky. To jim nadrobily minulé vlády. Opravdu od těch voličů čekáte, že budou i nadále volit lidi, jejichž výsledky práce vypadají takhle? To by přeci byla „Einsteinova definice šílenství“. Tohle je mimochodem i případ tureckého pseudosultána Recepa Tayyipa Erdoğana. Já toho chlapa nemám rád, je to velký demagog, ale když se podíváte na jeho kariéru, tak zjistíte, že čirou demagogií se k moci nedostal. Dostal se k ní tak, že předešlá sekulární elita po posledním vojenském převratu (1997) dovedla Turecko ke stavu nápadně připomínajícímu státní bankrot, při kterém muselo jít s prosíkem na Mezinárodní měnový fond. Proti posledním sekulárním vládcům Turecka vypadal istanbulský primátor Erdoğan jako schopný člověk, kterému nakonec dala hlasy i řada nábožensky vlažných Turků. Samotní fanatici by jej proti osmdesát let budované republikánské struktuře prosadit nedokázali. Všimněte si taky, že teď, když turecké hospodářství vypadá čím dál hůře, Erdoğanova hvězda zmatněla. Těžko říct, jestli se ho podaří odstavit od koryta mírovou cestou, ale o Istanbul už přišel.   I v Evropě existuje pár politiků, kteří si tuhle situaci uvědomují a jednají podle toho. Sousední rakouský kancléř Sebastian Kurz je asi nejvýraznějším příkladem. Pochopil, že Svobodní (FPÖ) žijí hlavně z tématu živelné imigrace ze třetího světa. Začal s tím něco vážně dělat, FPÖ se mezitím samovolně ničila zevnitř. Dneska je tam Kurz pánem politické scény a pokud mu tenhle pragmatismus vydrží, nejspíš ještě dlouho bude. Idioti jsou ti druzí Jsem zvědav, kdo z toho našeho demobloku bude ochoten podstoupit podobný proces. Potenciální zisk je v řádu desítek procent, ale překážka ležící na cestě je veliká: připustit si, že za současnými špatnými výsledky nejsou ani tak ruské narativy šířené hybridní válkou, jako spíš určitá ztráta duševního kontaktu s širší voličskou základnou. To ale znamená uznat vlastní chyby a nezabetonovávat se duševně v pozici nevinné oběti nemilosrdných vnějších sil (jako třeba právě těch Rusů a Číňanů). Což je hodně, hodně bolestivé, a patrně by to v některých případech znamenalo i výměnu vedení celých stran. Fat chance, jak říkají Anglosasové. Jedním z rizik, když se politika dělá skrze sociální sítě, je to, že se kolem vás vytvoří bublina-klaka nekritických fandů, kteří vás utvrzují v myšlence, že všechno děláte dobře. A idioti jsou zásadně ti druzí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32

Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.             „Miloval jsem svou ženu vůbec?“             Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.             Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.             V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.             Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“             Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.             „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“             Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.             Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.             A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.             Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.             Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.             Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“             „A proč?“             „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“             „Jaký asi má být takový ideální otec?“             „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“             Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.             „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“             Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“             Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.             Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.             Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.             Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…   Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.   Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Čas načtení: 2019-10-08 07:51:16

Edward Snowden: Kdybych někdy vypadl z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil

Když se oba reportéři německého časopisu Der Spiegel měli setkat v Moskvě s Edwardem Snowdenem, připomínalo jim to opravdové setkání tajných agentů. Museli pronajmout apartmá v luxusním moskevském hotelu, jeho číslo zašifrovaně poslat na udané číslo mobilu. Poté dostali čas setkání, a nakonec se s Edwardem Snowdenem, který už žije šestým rokem v ruském exilu, potkali. Důvod byl jednoduchý: Edward Snowden vydal knihu, ve které popisuje svůj příběh. A tak bylo třeba ji trochu promovat. Podobné rozhovory vyšly i v dalších světových médiích. Přinášíme výtah z rozhovoru pro Der Spiegel.   Pane Snowdene, vždy jste říkal, že nejste historická osobnost a teď najednou sepíšete knihu, která má 432 stran a je o vás. Proč? Protože je důležitější než kdy jindy, aby se veřejnost dozvěděla o systémech masového dohledu a manipulace. A já nemohu popsat, jak tyto systémy vznikly, aniž bych vysvětlil moji roli – pomáhal jsem tyto systémy vybudovat.   Nebylo by to stejně důležité před čtyřmi nebo šesti lety? Před čtyřmi lety byl prezidentem Barack Obama. Před čtyřmi lety nikdo nemluvil o Borisi Johnsonovi. A Alternativa pro Německo byla jen vtipem. Podívejte se na rostoucí rozdělení společnosti na celém světě a na vlnu autoritářství, která se přelévá přes mnoho zemí. Všude pochopili politici a podnikatelé, že mohou využívat technologie, které mohou svět ovlivňovat na nové úrovni. Na naše systémy se útočí.   Jaké systémy? Politický systém, právní systém, sociální systém. Věříme, že problém je vyřešen, když se zbavíme lidí, které nemáme rádi. Říkáme: To je zkrátka Donald Trump. A Boris Johnson. A zase ti Rusové. Ale Trump není problém. Je produktem systému.   Systémová chyba? Ano, a proto jsem tu knihu napsal.   Píšete, že chcete dát zprávu o celé pravdě. Co byla největší lež, kterou o vás šířili? Bože, byly jich milióny. Ta největší byla…   … že jste ruský špión? To ne, spíše že to byl můj plán skončit v Rusku. Dokonce i NSA uznává, že Rusko nebylo vlastně můj cíl. Ale ta lež už žije svým životem, protože je taková srozumitelná. Je to část typického válečného tažení, které je právě teď aktuální. Fakta nehrají žádnou roli. To, co víš, je méně důležité, než co cítíš. Je to zničující pro demokracii. Stále méně často jsme schopni se na věcech domluvit. Když už nemůžeme uznat, co se stalo, jak můžeme potom diskutovat o tom, proč se to stalo.   Co bylo vaší motivací, že jste se ponořil do světa špionáže? To zní tak významně. Viděl jsem tehdy jen neomezené možnosti, protože americká vláda po útocích v roce 2001, kolem sebe házela milióny dolarů, jen aby zaměstnala kohokoliv, který měl technické schopnosti a bezpečnostní prověrku. Měl jsem obojí. Byl jsem téměř ještě dítě a najednou jsem seděl v hlavním štábu CIA a měl odpovědnost za celou síť v prostoru Washingtonu. Úplně bláznivé. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Nebylo to ale také fascinující mít možnost státem dotovaným hackingem vstupovat do téměř každého života? Na začátku jsem ještě nevěděl nic o masovém sledování, protože jsem nejdříve pracoval pro CIA, která rozvědku provádí především přes lidské zdroje. Když jsem pak byl přeložen k NSA a na mém posledním místě měl s masovým sledováním přímo co do činění, byl tam jeden kolega, který mne měl zaučovat. Občas se otočil na své kancelářské židli a ukázal mi fotografii nahé ženy sledované osoby a řekl: To máš jako bonus!   Byl to pro vás ten bod obratu? Ne, byl to proces trvající několik let. Na mém posledním místě jsem byl zařazen jako analytik infrastruktury. NSA má zásadně dva druhy analytiků při masovém sledování. Jednak jsou to personiální analytici, kteří sledují Facebook určitých lidí, jejich chaty a zprávy. Analytici infrastruktury se naproti tomu používají k hackingu. Pokoušeli jsme se zjistit, co by nám mohli někteří udělat, aniž bychom znali jména nebo čísla. Nepozoruješ lidi, nýbrž přístroje.   Například veřejně dostupné computery? Ano. Sledovali jsme například jeden počítač v knihovně a zapojili jsme jeho kameru, abychom viděli jeho uživatele. To jsme zaznamenali a uložili pro případ, že by to mohlo být později zajímavé. Náhodou jsem narazil na záznam jednoho inženýra v jihovýchodní Asii. Žádal o přijetí na jednu univerzitu, která byla podezřelá, že se podílí na nukleárním programu nebo nějakém kybernetickém útoku. Už si přesně nevzpomínám, protože nějaké vysvětlení vždycky existovalo. A tomu muži sedělo na klíně jeho dítě a zcela nevinně si hrálo na klávesnici počítače.   Byl to ten moment, který se dotkl vašeho svědomí? Uvědomil jsem si, že používám nástroje k masovému sledování. Najednou vidíš osobu, která se na tebe z obrazovky dívá, ale přirozeně to neví. A tak najednou pochopíš: Zatímco lidé čtou, my čteme lidi. Tyto systémy se rozvinuly do takové šířky, aniž by o tom kdokoliv věděl. Trvalo to dlouho, než zvítězila moje skepse. Když to ale bylo už tak daleko, stále častěji jsem hledal rozpory v tom, co můj zaměstnavatel říká a tím, co dělá.   Jednu dobu jste byl také nemocný a trpěl jste depresemi. Měl jste někdy myšlenky na sebevraždu? Ne! A to je důležité do protokolu. Mám filozoficky zdůvodněný odpor proti myšlence sebezničení. Pokud někdy vypadnu z okna, buďte si jisti, že mne někdo vystrčil.   Když jste začal shromažďovat informace, které byly později známé jako „Snowden Files“, pracoval jste na Havaji pro Kancelář k rozšiřování informací. To zní jako vtip. Byl jsem jediný zaměstnanec této kanceláře. Dostal jsem se tam náhodou. Po mojí nemoci jsem se pokoušel všechno brát tak trochu na lehkou váhu, moje vztahy znovu vybudovat, všechno uvést do pořádku. Seděl jsem na místě, které mi dovolovalo v rámci NSA mít přístup k téměř všem informacím. Ostatní kolegové, kteří v těchto prostorách pracovali, znali moje zkušenosti systémového administrátora a inženýra. A říkali mi: „Ty nám můžeš pomoci!“. A tak jsem měl neuvěřitelný přístup k datům.   Ta kancelář byla v podzemí, je to správně? Ano. Středem ostrova Oahu probíhá dlouhá cesta. A je tam takové malé parkoviště před velkou leteckou základnou, což je skryté zařízení NSA. Z toho parkoviště se jde tunelem do hory, na které rostou ananasy.   Jak jste ta data z komplexu propašoval? Nechci mluvit o detailech, protože je možné, že někdy budu stát před soudem. Ne že by to hrálo nějakou roli, protože pokud budu stát před soudem, strávím dlouhou část mého života ve vězení.   V knize píšete, že jste paměťové karty pašoval v dětské hračce, kouzelné krychličce. Nesloužila ani tak k pašování, jako spíše k odlákání pozornosti. Daroval jsem ji v kanceláři téměř každému, strážci mne viděli přicházet a odcházet s touto hračkou. A když jsem odcházel z tunelu s pašovanými daty, nudícímu se strážci jsem tuto krychličku hodil a on mi řekl:Takovou jsem měl také jako dítě, ale nikdy jsem to nedokázal vyřešit .   Pronášel jste také paměťové karty v ústech.  Když to děláš poprvé, jdeš dolů tou chodbou a snažíš se, aby ses netřásl. Pak ale časem pochopíš, že to funguje, protože detektory kovu nemohou paměťovou kartu zjistit. Je na ní méně kovu než v nýtech tvých džín.   Jak se vyrovnáváte s výtkou, že jste zrádce? Je nutné být přesvědčený, že to, co děláš, slouží dobrému účelu. Nestačí jen v něco věřit, když chceš věci změnit. Musíš být také schopen jít na riziko.   Počítáte někdy s tím, že byste se mohl vrátit do USA? Zdá se to být pravděpodobnější, že bych se mohl jednoho dnes vrátit. Už nejsou tak často slyšet ty výtky, které byly ještě v roce 2013 proti mně vzneseny. Například že jsem poškodil národní bezpečnost. Současně se ukazuje, jaký význam měla moje odhalení pro veřejnost.   Popisujete váš příjezd do Moskvy jako nějakou procházku. Odmítl jste spolupracovat s ruskou tajnou službou a nechali vás jít. To pro nás nezní moc pravděpodobně. Moje vysvětlení pro to, že mne ruská vláda nepověsila za nohy hlavou dolů a netýrala mne elektrickými šoky, aby ze mne dostala všechna tajemství je, že se na nás díval celý svět. A oni jednoduše nevěděli, jak s tím mají zacházet. A tak si myslím, že si řekli: Počkáme.   Západ pravidelně prohlašuje Rusko za největšího bídáka s digitální oblasti. Má pravdu? Rusko je zodpovědné za mnoho odsouzeníhodných aktivit po celém světě. Manipulovali volby? Téměř s jistotou. Manipulovaly USA volby? Přirozeně. Dělají to už desetiletí. Každá země, která je větší než Island, se pokouší do rozhodujících voleb zasahovat a všichni to budou zapírat, protože takhle to tajné služby dělají.   Je internet zničený? Ne, funguje velmi, možná velmi dobře, ale pro špatné lidi.   Je to možné reformovat? Jaká je dnešní situace? Máme Facebook, Google, obrovská datová centra po celém světě, které počítače dálkově ovládají. Ptáte se na cestu Googlu, a ten vám pošle odpověď. Dnes jsou ale koncová zařízení mnohem výkonnější, než byla kdykoliv předtím. Vyhledávání v internetu by se mohlo koncipovat tak, že byste nebyli odkázáni na cloudové služby. Proč musí Google vědět, kam chcete jít?   Ale lidé jsou, zdá se, s tím, že používají Google a Facebook, docela spokojeni. Podívejte se na ten mobil, který tady leží na stole. Víte co dělá, zatímco je jeho displej tmavý?   Ve skutečnosti ne. S určitou autoritou vám mohu říci, že za minutu stokrát a možná tisíckrát komunikuje. Kontaktuje webové reklamní agentury, analyzuje vaše chování, vypočítává, kde se nacházíte. To všechno se děje neviditelně. Kdybyste měli možnost kliknout na ikonu, a všechny tyto skryté funkce zastavit. Udělali byste to?   Jistě. Ale v současnosti to není možné. Dnes se nám říká: Stiskni tlačítko Souhlasím a tvůj život bude šťastnější. A pokud nikdo nevytvoří alternativu, tak to zpropadeně udělám já. Musíme zviditelnit, jak jsme na každém kroku sledováni. {/mprestriction}  Vybral a přeložil Miroslav Pavel. Edward Snowden (* 21. 6. 1983) je bývalý systémový administrátor, který pracoval pro CIA a americkou národní bezpečnoství agenturu NSA. V červnu 2013 se v Hongkongu sešel s novinářem Glennem Greenwaldem, který psal pro americké vydání britského listu The Guardian a předal mu informace o do té chvíle před veřejností utajovaném celosvětovém sledování telefonů a elektronické komunikace ze strany bezpečnostních služeb USA. V srpnu téhož roku obdržel v Rusku status uprchlíka, nejprve na jeden rok. Nyní tam žije již šestým rokem a hledá zatím neúspěšně azyl v mnoha zemích světa. V USA mu hrozí trestní stíhání.

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2019-07-15 18:13:26

Rudá záře nad Prstenem Nibelungovým

Jednou z nejdůležitějších inscenací posledních let Wagnerovského festivalu Bayreuther Festspiele byla bezpochyby velkolepá tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův), kterou naposledy inscenoval (po Tankredovi Dorstovi) "enfant terrible" německé divadelní režie Frank Castorf. Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův) je pokládán za Wagnerův Summum opus, respektive Magnum opus –  celé provedení trvá 16 až 17 hodin. Wagner v něm zpracovává po vzoru antických dramat německé pohanské legendy z dob stěhování národů s jejich bohy (z nich nejvyšší podobně jako Zeus je Votan), aby tak podal výpověď o stavu a své představě vývoje společnosti. Germánský hrdina Siegfried podobně jako antický Prométheus bojuje proti bohům, kteří se různě mezi sebou a dalšími bájnými bytostmi hašteří, jak se na pohanské bohy sluší, bojují o bohatství a moc (zlato a prsten – prsten propůjčuje moc), aby nakonec společnou smrtí s Brünhildou připravil základy nového lepšího řádu. V čem měl Marx pravdu Není divu, že v programu inscenace je citován Marx, i když ten právě Wagnera nemiloval – možná na něj, jak to bylo u Marxe běžné, žárlil – označoval jej, vlastně obdobně jako později Mann, za státního hudebníka, což je ovšem taktně zamlčeno. Ale celkem jasnozřivě prohlédl nebezpečí spojené s jeho vykupitelskou fantazií (že se mu to nepodařilo u sebe samého, je jiná kapitola). Marxovi nelze upřít, že si povšiml přesně těch momentů ve Wagnerově tvorbě, které jej činí i dnes pro mnohé těžko stravitelným – tedy krom dosti komplikované hudby a jazyka především jeho lehce zneužitelného nacionalismu. Wagnerova představa a cesta k beztřídní společnosti je klasikům marxismu idealistická a blízká je například Dühringovu protimarxistickému, národnímu (arijskému) socialismu. Děj Prstenu je mimořádně složitý (zřejmě to odpovídá i postupnému vzniku dramatického textu, přičemž nejdříve napsal Wagner Siegfrieda), řada příběhů je pouze vyprávěna, dokonce se dozvídáme události, které tomu, co jsme několik dní sledovali, předcházely, teprve na počátku posledního dílu, tedy Soumraku bohů. To v mnohém, jak to už u Wagnera ani nepřekvapí, předjímá moderní dramatiku a dává velké možnosti novým režijním interpretacím. Od prvních náčrtů a studií materiálů do ukončení díla pracoval na Prstenu od roku 1848 (tedy od doby své účasti na májové revoluci v Drážďanech, po které se musel na deset let uchýlit do švýcarského exilu, kde Siegfried vznikl) do roku 1874. Poprvé bylo dílo uvedeno pod vedením mistra 1876 v Bayreuthu na prvních „hrách“. Méně času měl Frank Castorf, režisér posledního bayreuthského Ringu. Zaskočil za Wima Wenderse, který po delších jednáních s ředitelstvím festivalu odřekl. Na samotnou inscenaci prvního dílu, respektive předběžného večera (trvá dvě hodiny!) mu prý dokonce zbylo – stěžoval si – jen devět dní. Skutečnost, že bude Ring v roce 2013 inscenovat, věděl ovšem již dva roky předtím. Zdá se mi, že si Castorf vůbec rád stěžuje a provokuje v naději, že si bude moci stěžovat. Není pochyb o tom, že Wagner je autorem „nejněmečtějším“. Inscenátory proto svádí právě tato skutečnost, k vyrovnávání se – přes Wagnera – s německou minulostí i současností, s německou identitou. A samozřejmě i Castorfovi je Nibelungův prsten projekční plochou – jím značně rozbitých, karikovaných – dějin minulého století. Se soustředěním především na dění v Německu a v souvislosti s Německem. Režisér trpí silnou "ostalgií Děj Prstenu přesunul mimo jiné do bývalé NDR (i když ne moc důsledně). Když ředitelství chtělo vyhodit, nebo snad dokonce vyhodilo z představení jakýsi enderácký plakát, cítil se podle svých slov jako v bývalé NDR a požádal o právní podporu Gregora Gysiho (významného právníka stojícího ostatně jako každý, kdo za vlády jedné strany obhajoval disidenty, v podezření ze spolupráce s východoněmeckou Stasi, jednoho z hlavních činitelů Strany levých, následnické strany bývalé vládnoucí SED). Myslím si, že trpí silnou "ostalgií", jak se tomu v Německu říká (Osten = východ), tedy nostalgií po bývalé NDR. Tam se dalo perfektně provokovat! Například v Basileji, kde zinscenoval dosti nekonvenčně Schillerova Wilhelma Tella (dalo by se říci, že ideologickokriticky, bez spříseženecké přísahy) ho pochválili za objevné pojetí, což samozřejmě zklame... Plakátu jsem si v opulentní inscenaci nepovšiml, takže se možná ředitelství nakonec přece jen proti „zůstatkovému marxistovi“, jak se rád označuje, prosadilo, ale zato velké světelné reklamy národního podniku Chemických závodů Buna v posledním díle ano. Castorf v Basileji inscenoval několikrát – ve Verdiho Othellovi osvětloval jednou místo jeviště hlediště, což bylo docela praktické, neboť si divák mohl pozorně přečíst text opery. Tento režijní nápad přenesl i do Bayreuthu – i když v podstatně oslabené verzi. Přesto se oslepování některým divákům nelíbilo a dost si na ně o přestávce stěžovali. Stejně je neuchvátila skutečnost, že Siegfried vyřídil Fafnera salvou ze samopalu prý značky Kalašnikov (nevyznám se ve zbraních), který se mu podařilo nějak objevit, když si koval meč Nothung. Popravdě jsme se všichni dost lekli, i když upozornění na střelbu jsme nalezli na sedadlech. Navíc randál přehlušil a přerušil Wagnerovu hudbu (prý ale výsledky měření potvrdily, že by škody na sluchu nastat neměly). Gitler nesmí dobít Baku Ale popořadě. Předvečerem cyklu je Zlato Rýna. Režisér nahradil zlato (bohatství) ropou a prsten (bájnou moc) poměrně konkrétní politickou mocí minulého století. Děj zasadil na americký západ (někam, kde se těží ropa, nejspíš do Texasu), přesněji do čerpací stanice pohonných hmot na Rout 66 (Road 66), dcery Rýna proměnil v nudící se animírky, popřípadě prostitutky, Albericha ve chlípného troubu, ze kterého si děvčata střílí, sídlo německých Bohů Valhallu v onu čerpací stanici s motelem nahoře a barem, ve kterém i za velmi nepříhodných situací známých z amerických filmů (jejichž estetiku inscenace kopírovala) „šikovně“ obsluhoval hubený pomenší černovlasý barman. S ním jsme se pak setkávali ve všech dílech Prstenu - šlo o Castorfova asistenta Patrica Seiberta. Postupně ze statisty stal jednou ze stálic Prstenu a svým způsobem (nejmenovanou) hlavní postavou. Ale to už jsem zas napřed a postupuji jako Wagner na přeskáčku, čili zpět: bůh Votan osobně je děvkař, mafiózo a kapitalista, který se v motelu pochybné kategorie povaluje v posteli nejen s Frickou, ale i se svou sestrou, bohyní a pohlednou blondýnkou Freiou. Ačkoliv srbský výtvarník (Alexandar Denič) používá – velice inteligentně - točny, takže máme možnost sledovat dění a prostor z různých stran, uspokojuje Castorf naše voyerství ještě filmovými pohledy na skryté scény (po scéně pobíhá kameraman) a filmovými dotáčkami promítanými na plátno. Obři Fafner a Fasolt přicházejí s basebalovými pálkami jako dosti špinaví násilníci jakýmsi sklepením nebo garáží rovněž v dotáčce a ohrožují Votanovo pěkné auto. Nejzajímavější je závěrečná dotáčka, kdy „Rusalky“ plavou a potápí se v bazénu (film, který i ony sledují v televizi) a při tom nám živě zpívají. Kamera je ovšem i zrádná – dost mne pobavilo vidět, jak na vodě bazénu plavou cihly zlata. Die Walküre (Valküra), první díl cyklu, se odehrává v předrevolučním i porevolučním Rusku, tedy SSSR, ještě přesněji v Ázerbájdžánu v Baku.  I tam se těžila a těží ropa. Po incestu Sieglindy s bratrem Siegmundem, při němž je zplozen Siegfried (2. díl) vidíme v dotáčce úspěšný vrt ropného ložiska tedy gejzír ropy (sic!). Sieglindin manžel Hunding se podobá nebezpečně Stalinovi a Wotan je zprvu kapitalista. To se mění Velkou říjnovou revolucí, o které se dovídáme z filmových projekcí filmů Ejzenštajna nebo Pudovkina, možná že i z dotáček v jejich stylu. Napadlo mne, že třeba chtěl Castorf ono nevědoucí a neuvědomělé buržoazní publikum poučit o chodu dějin... Na každý pád Walküry, co normálně – tedy dle Wagnera - odnášejí padlé hrdina do Walhally, se v Castorfově podání věnují hrdinům práce, kteří zahynuli při plynovém výbuchu. Jejich slavné jízdy, na jejíž hudbu se vždy publikum těší (dirigentem pěkně zvýrazněna), se nemůže zúčastnit Brünhilde, poněvadž ta neuposlechla otce Wotana a pomohla Siegmundovi v čestném souboji s Hundingem. I Seibert se mihne coby uvězněný intelektuál. Scéna znázorňuje těžní věž, pumpu a především jakési skladiště s haraburdím, na jehož vrcholu září rudá hvězda. Wotan si nechá narůst Trockého vousy, přidá se – možná z oportunismu, tak zůstane vedoucím výroby - na stranu bolševiků, stane se funkcionářem a čte Pravdu. Opravdu čte Pravdu v azbuce (!), jak vidíme na plátně. Ale Sovětský svaz napadne Gitler (v azbuce). Opět dotáčky, na kterých mimo jiné rusky a v azbuce stojí, že Baku Gitler nesmí dobít: „Ani kapku ropy zachvatiteli!“ Nevím, co dělají návštěvníci neznalí azbuky a těch je pochopitelně v Německu většina. Můj soused se vyptával mne, poněvadž jsem prozradil, že rusky umím. Gitler Baku nedobude. A Brünhilde zde – místo dle libreta na hoře obklopena ohněm, z kterého ji má vysvobodit skutečný hrdina předurčený k velkým hrdinským činům, tedy Siegfried – zůstává v blízkosti obrovského hořícího barelu. Muset zůstat v Ázerbájdžánu je zřejmě i Wotanovi trest dostatečný. Na takovou blbost by ani soudruzi z politbyra nepřišli „Siegfried“ (2. díl cyklu) bydlí se svým vychovatelem kovářem Mimem ve stylovém stříbrně se lesknoucím obytném voze, který lze směrem k publiku otevřít (toho je hojně využíváno) pod sochami v obrovité skalní stěně připomínajícími americký Mount Rushmore: jen místo hlav amerických prezidentů vidíme hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga, tedy bohů minulého století. Pozoruhodné je, že se tito „bozi“ různým osvětlením v některých okamžicích proměňují v jiné osoby – měl jsem dojem (a nejen já, diskutovali jsme o tom se sousedem), že se například Stalin proměnil v M. Albrightovou. Mime chce nejinak než v originálu zneužít Siegfrieda k získání prstenu. Nejenže se pokouší vykovat meč, který by poněkud pubertálně se nudící Siegfried nezlomil, což se mu pochopitelně nedaří, ale drží si i Castorfova asistenta jednou jako medvěda, podruhé jako sluhu, který šplhá po lešení, aby mohl tvář Marxe „šidlat“ omývacím zařízením. Děj se konečně dostává do Německa, převážně do toho východního, neboť na opačné straně scény je prakticky přesná kopie berlínského Alexandrova náměstí, kam odchází Siegfried poté, co odrovnal Fafnera samopalem, při čemž mu na jazyk kápla kapka jeho krve. To mu umožňuje rozumět řeči ptáků. Prakticky této schopnosti využije v Berlíně na Alexandrově náměstí, kde potká lesního ptáčka, zpěváčka, dost hezkou slečnu, připomínající zpěvačku třeba z Moulin Rouge. Ta si sundá boty, svlékne punčochy a pak i kalhotky. Všichni čekáme, co bude dál, ovšem vzhledem k tomu, že se při orálním sexu špatně zpívá, k očekávanému – pořád mu to tak nějak naznačovala, jako, že by měl a jelimánek Siegfried věděl nejspíš z internetu, že se něco takového dělá – nedošlo. Kohabitovat začali až na konci aktu, poté co mu sdělila, že by měl šanci u Brünhildy, která spí na hoře (ovšem v tomto případě v Baku) a opona už padala. To už ovšem nezpívali. Byla to nejspíš jen „rychlovka“ (quickie), protože pauza byla krátká. Přesto se to některým divákům nelíbilo a volali, jak se to v Německu dělá, bů. Pravda je, že tím byl trochu narušen původní smysl a děj opery, pokud jde o dospívání Siegfrieda: ten má totiž poznat lásku až s Brünhildou. Ale víme, že dnes to bývá jinak. Po pauze také na Alexandrově náměstí v restauraci v prvním patře se schází při špagetách a víně (také kouří – podle libreta se scéna odehrává v nepřístupné divočině) již dosti sešlý Wotan s bohyní země Erdou, tou, se kterou má Brünhildu. Vše sleduje kameraman (takže představitel Wotana musí skutečně mezi zpěvem i polykat (také to si už Castorf vyzkoušel v Basileji) a číšník, který možná pracuje pro Stasi, jinak opět Castorfův asistent a statista. Slídící kamera má tentokrát i funkci naznačit, že se pohybujeme v policejním státě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wotan má starosti a ptá se té „nejmoudřejší ženy“, tedy Erdy (die Erde = Země), jak zastavit „valící se kola“: „sage mir nun, wie besiegt die Sorge der Gott“ („řekni mi, jak zvítězí bůh nad starostí“). Erda neví, co říci. A dost naštvaně odejde (v originálu Wotanem probuzena upadá zase do spánku). Ale vrátí se a je pro změnu přítulná. A než se nadějeme, rozepne Votanovi poklopec a začne mu (trochu odvrácena od publika, kamera snímá jen její kývající hlavu) provádět felaci. Sledovali jsme to se zájmem na velkém plátně v přímém přenosu za doprovodu mimořádně kvalitní hudby. Jenže bohužel před vrcholem přišel číšník s tím, že má Wotan vyrovnat úhradu a protože neměl – asi východní – peníze, prchá Wotan skrze zeď k těm sochám... Myslím si, že na západ, protože na takovou blbost, by na východě snad ani soudruzi z politbyra nepřišli, tedy že by postavili socialistický Rushmore (navíc Mao nebyl u evropských soudruhů ke konce svého žití moc v oblibě). A tak si chudák Wotan ani pořádně neužil. Napadá mne ovšem, že tato scéna patří spíše do politického kontextu jiné – významné kapitalistické - země, ne? I Siegfried posedává s Brünhildou ve shora zmíněné restauraci – některé návštěvníky představení trochu iritovalo, že má Brünhilde při buzení i teď jiné oblečení, než když usínala, což se stává v některých filmech, pracuje-li špatně skriptka, ale Castorfovi takové detaily zřejmě nevadí. Na náměstí přijdou dva krokodýli (podle mne je to připomínkou 2. světové války, kdy skutečně krokodýli při bombardování utekli ze zoologické zahrady a dostali se až sem). V představení přichází na scénu zrovna v okamžiku, kdy to mezi Brünhildou a Siegfriedem eroticky jiskří. Jeden z krokodýlů sežere slunečník, druhý ptáčka zpěváčka z předchozího aktu, ovšem Siegfried ho, tedy ji, vytáhne krokodýlovi z tlamy za nohu. Chtěl(a) se mu – už zase – ráda patřičně odvděčit. Siegfried by si to asi nechal opět líbit. Ale Brünhilde (byla těhotná, tedy skutečně, nebylo to způsobeno režijní, ale jinou koncepcí, takže klobouk dolů před výkonem zpěvačky Catherinou Foster) ji dost hrubě odstrčila. "Sociální plastika", které divák nerozumí Není pochyb o tom, že Castorf své město Berlín zná a ví o něm více nežli my. Takže asi bude vědět, proč tam situoval v posledním dílu Prstenu „Soumraku bohů“ do sklepa svatyni Woodoo. V ní zprvu jako kněžky působí tři sudičky (Norny) a později souloží bezdomovecký pár. Že by již v roce 2013 jasnozřivá předzvěst utečenecké vlny? Ke svatyni se jezdí výtahem a také přichází po rudém schodišti na levé straně jeviště připomínajícím slavné oděské schody z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin, po kterém se zřítí při střelbě policistů do manifestujících dělníků kočárek, z něhož vypadne miminko. A skutečně brzy se objeví i nám všem již známý asistent Patric Seibert s kočárkem, skutálí se (co dneska dramaturgové a režijní asistenti musí všechno umět!) a z kočárku se rozsypou jablka. Opět se míchá socialismus s kapitalismem: pobavil mne neonový nápis ...XANDERPLATZ (Alexanderplatz – tedy evidentní charakteristika socialismu s jeho vypadávajícími neony), ale kiosek s kebabem, ve kterém opět - jak jinak – působí Patric Seibert (obsluhuje sbor hostů pozvaných Hagenem na svatbu, mimochodem jediná sborová scéna), ale patří spíš do současnosti. O zahalené budově vypadající jako Bundestag (tak nějak, jak jej zahalil před lety Christo) nemluvě. Poté, co se plachta odhalí, zjišťujeme, že jde o Wall Street. Zřejmé poselství: svět není řízen již ani bohy, ani rabiátskými petrolejovými manažéry, ale americkou burzou. Dcery Rýna – i nadále lehká děvčata – sem odjedou autem protestovat proti zneužívání umění jako spekulačního objektu. To Brünhilde je jiný formát – je tak zdisgustována, že zapálí benzín, ale ze světového požáru zbude nakonec jen nám již známý hořící sud. Bojím se, aby se Castorf nepletl. Castorfova inscenace je prý vyrovnáváním se se dvěma utopiemi (zdůrazňoval několikrát dr. Friedrich z Wagnerova muzea v pravidelných dopoledních úvodech) – kapitalismem a socialismem. K tomu je třeba podotknout, že kapitalismus žádnou utopií není, nýbrž hospodářskou praxí (že je ideologicky podpořen, je už jiná věc). Castorfovi téměř úplné změnění děje velké problémy nedělá, myslí si, že konec konců, i Wagner kompiloval a divák nemusí všemu rozumět (a také vše vidět, z některých míst totiž údajně není vidět celá scéna) – prý to v životě není jinak. Na druhou stranu mu neušlo, že přesuny děje a prostředí nikdy moc dobře nefungují a tak prý mu nejde o sémantické, nýbrž o asociativní porozumění. Tedy takové, kde nemusí být udržována, podobně jako ve snu, logika. Prý tak vznikají dvě paralelní díla – Wagnerovo hudebně dramatické a Castorfova „sociální plastika“. Co mně na této „sociální plastice“ nejvíce vadí, je skutečnost, že Castorf vytváří inscenaci s pohledem do minulosti, tedy přes všechny posuny inscenaci v podstatě historizující. Také si myslím, že jeho soustředění na ropu místo na zlato Wagnerův pohled na svět poněkud zužuje. Nečiní-li jemu významové posuny problémy, činí je rozhodně divákovi. Tady nestačí říci, že člověk nemusí všemu rozumět. Protože jde o enormní posuny v obsahu opery (a oper, týká se i jiných režisérů), bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. A také kdybychom si to, co si můžeme poslechnout v úvodu k představením, mohli přečíst v programu. Kirill Petrenko jako dirigent inscenace, kterou jsem viděl, byl publikem oslavován – zdá se že on to byl, kdo zachránil dosti chaotické představení.   V příštím textu se bude autor zabývat zhodnocením všech aktuálních inscenací.

Čas načtení: 2024-03-06 19:26:17

Grade, Friedrich

Autor: Jirka Cooper Datum: 06.03.2024 19:26:17 Příjmení:Surname:GradeGradeJméno:Given Name:FriedrichFriedrichJméno v originále:Original Name:Friedrich Wilhelm Ernst GradeFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:kapitán (Ing.)Captain (Ing.)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:29.03.1916 Büdelsdorf / 29.03.1916 Büdelsdorf / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:13.10.2023 Bornheim / 13.10.2023 Bornheim / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- vrchní strojník U-96 a U-183- chief engineer of U-96 and U-183Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - byl posledním žijícím členem posádky U-96 a posledním německým žijícím ponorkářem, který vyrazil na bojovou plavbu - was the last surviving crewmember of the U-96 and last surviving eyewitness to the submarine's patrolsSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Gradewww.tracesofwar.com

Čas načtení: 2024-03-17 10:29:50

Jamal Musiala se v Bundeslize blýsknul a Chelsea si mne ruce

Jednadvacetiletý fotbalista se v posledním měsíci v Bundeslize rozehrál ve skvělým výkonům, když nasbíral dohromady pět branek a tři asistence, což je na záložníka výborný počin. V posledním utkání proti Darmstadtu režíroval obrat Bayernu a chvála se na něj hrne ze všech stran, čehož si všímá také londýnská Chelsea. Klub z Premier League je tím, kdo mladého útočníka vychoval ve své akademii, proto v případě jeho prodeje získá 20% z celkové částky.

Čas načtení: 2024-03-23 18:00:01

Středověký světec předpověděl, že konec světa nastane právě nyní za papeže Františka

„Při posledním pronásledování svaté římské církve bude vládnout římský Petr, který bude uprostřed mnoha soužení pást své stádo, načež bude město sedmi pahorků zničeno a strašlivý Soudce bude soudit lidi. Konec.“ Takto zní poslední předpověď sv. Malachiáše. 400 let mlčení, nebo intriky jezuitů? Irský biskup Malachiáš (1094–1148) byl údajně obdařen božími dary levitace, uzdravování, jasnozřivosti a proroctví. Během svého pobytu v Římě zažil svou nejslavnější vizi. V Katolické encyklopedii se dočteme, že podle abbého Cucherata spatřil sv. Malachiáš v podivném vidění dlouhou řadu pontifiků, kteří budou vládnout církvi od jeho dnů až do konce světa. Ke každé z těchto postav, jichž bylo 112, napsal stručné zakódované poselství. Zvrhlý papež Sergius III. přihlížel hodně nechutné podívané. Do čela církve se provraždil Číst více Poté vizionář předal svůj rukopis papeži Inocenci II., aby ho uprostřed mnoha soužení utěšil. Dokument údajně zůstal zapomenut v římském archivu až do jeho objevení v roce 1590. Toto mlčení trvající 400 let je silným, byť ne zcela přesvědčivým argumentem proti pravosti rukopisu. Dnes převládá názor, že se jedná o promyšlený padělek, který pravděpodobně vytvořila škola jezuitů v roce 1600. Jak se vykládá věštba Výklad předpovědí se provádí tak, že se hledá nějaká podobnost mezi heslem a papežovým rodovým erbem, místem narození či nějakou významnou událostí během jeho pontifikátu. Může nám to připadat zábavné, nicméně mnohé popisy působí opravdu přiléhavě. Namátkou některé z hesel. Záměrně vybírám nedávné papeže, aby bylo zřejmé, že předpovědi nemohli zfalšovat jezuité:  Pavel VI. (1963–1978) obdržel přívlastek Flos florum – Květ květů. Na jeho erbu jsou tři lilie. Jan Pavel II. má heslo De labore Solis, což znamená „Ze zatmění slunce“ nebo „Z námahy slunce“. Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 během zatmění slunce. Pocházel zpoza bývalé železné opony, tedy z východu, odkud vychází slunce. K jeho pohřbu došlo 8. dubna 2005, kdy bylo v Americe viditelné zatmění Slunce. Předposlední papež, Benedikt XVI. (2005–2013), měl heslo Gloria olivæ – „Sláva olivy“. Jedna z větví benediktinského řádu se nazývá olivetáni. Svatý Benedikt prý prorokoval, že před koncem světa se člen jeho řádu stane papežem a vítězně povede církev v jejím boji proti zlu. Svatý otec si zvolil jméno Benedikt také na počest svého předchůdce Benedikta XV., protože chtěl být v církvi mírotvorcem, tedy obrazně řečeno nést olivovou ratolest. Osud neošidíš Malachiášovy předpovědi byly brány velmi vážně. Poprvé jsem se o nich dočetl ve starém časopise po babičce, který vycházel za Rakouska a jmenoval se Rajské zahrádky. Psali v něm, že se stále při konkláve (volbě papeže) udržuje zvyk uvádět k nově zvolené hlavě církve i odpovídající Malachiášovo proroctví. Už tehdy byli nervózní z toho, že do konce světa zbývá již jen pár papežů. Podle jiné, tentokrát neověřené zprávy si najal v roce 1958 před konkláve newyorský kardinál Spellman loď, naložil ji ovcemi a plavil se po řece Tibeře, aby ukázal, že je Pastor et Nautor – „pastýř a námořník“ – což je heslo, které proroctví připisovalo příštímu papeži. Jím se stal nakonec Jan XXIII., který před svým zvolením působil jako patriarcha Benátek – námořního města a domova gondol. Proroctví občas vyjdou Malachiášovo proroctví můžeme brát jako pouhou kuriozitu, která si nezaslouží více pozornosti než mnoho jiných věštců, jimž dominuje Nostradamus. Avšak na rozdíl od vágních veršů francouzského astrologa, z nichž se dá často vyvěštit všechno možné stejně dobře jako z pivního tácku nebo skvrn na koberci, u Malachiáše alespoň víme, k jakým konkrétním osobám se jeho přívlastky vztahují. A taky kdo je poslední v řadě. Navíc jsem objevil paralelu mezi Malachiášem a moderní spiritistickou věštkyní jménem Sylvia Browne, která předpověděla, že papežství ve své současné podobě brzy zanikne. I tuto autorku můžeme brát vážněji, protože v její knize z roku 2008 nalezneme i následující předpověď o covidu: „Přibližně v roce 2020 se po celém světě rozšíří závažné onemocnění způsobené zápalem plic, které napadá plíce a průdušky a odolává všem známým způsobům léčby. Téměř více než samotná nemoc bude zarážející skutečnost, že náhle zmizí stejně rychle, jako se objevila, po deseti letech znovu zaútočí a poté zcela zmizí.“ Nutno ale přiznat, že v mnoha jiných věštbách se Sylvia Browne netrefila. Věštci totiž nevidí skutečnou budoucnost, dokážou ale svým vnitřním zrakem vnímat přítomné trendy. Pokud jsou dostatečné silné, mohou se v budoucnosti zhmotnit, byť v trochu odlišné variantě. V následující předpovědi, která se vztahuje k zániku papežství, se Sylvia Browne sice zmýlila, ale může to být zásah těsně vedle. Prorocká slova se mohou naplnit jen o jednoho pontifika později – za papeže Františka: „Benedikt XVI. bude posledním zvoleným papežem. Jeho vládu vystřídá nová katolická praxe výběru kolegia kardinálů, v podstatě triumvirátu papežů, kteří se budou společně dělit o papežské povinnosti.“ Napětí uvnitř církve Zkusme tedy trochu vážněji spekulovat. Ubereme-li Malachiášově poslední věštbě barvitosti a omezíme-li ji na skutečnost, že by se současnou hlavou církve došlo k zániku papežství jako instituce, pak taková představa vůbec nepůsobí nereálně. Každý nábožensky věřící člověk stojí před nezáviděníhodnou volbou, má-li zaujmout konzervativní, nebo liberální postoj, tedy zvolit si, jestli se bude cítit, jako by se zaseknul někde ve středověku, nebo že zrazuje svou náboženskou tradici. I v katolické církvi existuje mezi oběma směry živé napětí. Papež František si získal sympatie mnoha levicově a liberálně smýšlejících křesťanů, na druhé straně však činí kroky, které konzervativněji založené katolíky vyloženě provokují. Například když koncem loňského roku Vatikán oznámil, že umožní katolickým duchovním, aby žehnali nesezdaným a homosexuálním párům. Papež je cool. František oslovuje i ty, kteří v boha nevěří, protože se umí vzepřít tradici Číst více Zanikne papežství? Vezmeme-li v úvahu nesmiřitelnost obou táborů, snadno si představíme, že se další vývoj může mílovými kroky ubírat ke schizmatu. Aby se mu vyhnuli, dospějí představitelé obou směrů k dohodě, že v rámci zachování jednoty svou viditelnou hlavu obětují a instituci papežství, která je pro liberály nepotřebná a pro konzervativce se v podobě papeže Františka stala kamenem úrazu, zruší nebo transformují v nový způsob vedení. Napomoci by tomu mohl i nějaký papežský skandál většího rozsahu. Církev by pak fungovala dál, pouze by nadále byla řízena moderněji a demokratičtěji. Trochu nadsázky a ironie na závěr Anebo vše dopadne úplně jinak. Po dvou Antikristech, kteří podle Nostradamových předpovědí již přišli v podobě Napoleona a Hitlera, se má přece objevit ještě třetí a ten určitě všechny hříšné lidi vyhladí. Také nesmíme zapomínat na „žluté nebezpečí“, o němž hovoří Sibyla. Že by Čína? A baba Vanga prorokovala slávu velikému Vladimirovi. Takže Putin! A aby těch jobovek nebylo málo, už i rozumní lidé u nás začínají věštit, že příští volby vyhraje Andrej Babiš. Takže to vypadá, že měl nakonec pravdu sv. Malachiáš, když tvrdil, že přijdou rozličné hrůzy a po nich nastane konec světa. Alespoň pak již nebudeme muset přemýšlet o tom, co nás ještě čeká. KAM DÁL: Archeologové objevili největší masový hrob v Evropě. Je to blízko českých hranic

Čas načtení: 2024-04-18 09:26:42

Proč euro zlevňuje a americký dolar zdražuje?

„V posledním roce česká koruna výrazně oslabuje vůči oběma světovým měnám, ovšem v posledním měsíci se tento vývoj začal značně lišit,“ říká analytik BHS Timur Barotov.

Čas načtení: 2024-04-26 14:19:50

V posledním kole Fortuna ligy bude VAR jen v polovině utkání. Komu to víc pomůže?

Videorozhodčí se v posledních letech stal nedílnou (a často kritizovanou) součástí českého fotbalu. V posledním kole Fortuna ligy se ovšem hned polovina utkání bude muset bez něj obejít. Z jakého důvodu? Uškodí to nebo to naopak může samotnému fotbalu pomoct?

Čas načtení: 2024-04-29 12:00:00

ONLINE: Česko - Kazachstán. Mladíci si na závěr mohou zajistit druhé místo

V posledním zápase základní skupiny a proti outsiderovi je stále o co hrát. Čeští hokejisté na mistrovství světa do 18 let zakončují skupinu B soubojem s Kazachstánem. Výběr kouče Davida Čermáka si po skvělé výhře nad Švédy (3:2sn) může vítězstvím nad posledním týmem zajistit druhé místo za suverénní Kanadou. Zápas startuje ve 14:00. ONLINE přenos utkání sledujte na iSport.cz.  

Čas načtení: 2024-04-29 14:30:00

ONLINE: Česko - Kazachstán 1:0. Kos se trefil v zápase o druhé místo

V posledním zápase základní skupiny a proti outsiderovi je stále o co hrát. Čeští hokejisté na mistrovství světa do 18 let zakončují skupinu B soubojem s Kazachstánem. Výběr kouče Davida Čermáka si po skvělé výhře nad Švédy (3:2sn) může vítězstvím nad posledním týmem zajistit druhé místo za suverénní Kanadou. Zápas startuje ve 14:00. ONLINE přenos utkání sledujte na iSport.cz.  

Čas načtení: 2024-04-29 14:35:00

ONLINE: Česko - Kazachstán 2:1. Benák dal gól, soupeř ale snížil v závěru

V posledním zápase základní skupiny a proti outsiderovi je stále o co hrát. Čeští hokejisté na mistrovství světa do 18 let zakončují skupinu B soubojem s Kazachstánem. Výběr kouče Davida Čermáka si po skvělé výhře nad Švédy (3:2sn) může vítězstvím nad posledním týmem zajistit druhé místo za suverénní Kanadou. Zápas startuje ve 14:00. ONLINE přenos utkání sledujte na iSport.cz.  

Čas načtení: 2024-04-29 15:05:00

ONLINE: Česko - Kazachstán 3:2. Jecho vrátil osmnáctku do vedení!

V posledním zápase základní skupiny a proti outsiderovi je stále o co hrát. Čeští hokejisté na mistrovství světa do 18 let zakončují skupinu B soubojem s Kazachstánem. Výběr kouče Davida Čermáka si po skvělé výhře nad Švédy (3:2sn) může vítězstvím nad posledním týmem zajistit druhé místo za suverénní Kanadou. Zápas startuje ve 14:00. ONLINE přenos utkání sledujte na iSport.cz.  

Čas načtení: 2024-04-29 15:05:00

ONLINE: Česko - Kazachstán 3:3. Drama! Outsider opět srovnal skóre

V posledním zápase základní skupiny a proti outsiderovi je stále o co hrát. Čeští hokejisté na mistrovství světa do 18 let zakončují skupinu B soubojem s Kazachstánem. Výběr kouče Davida Čermáka si po skvělé výhře nad Švédy (3:2sn) může vítězstvím nad posledním týmem zajistit druhé místo za suverénní Kanadou. Zápas startuje ve 14:00. ONLINE přenos utkání sledujte na iSport.cz.