EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně. I Karlovarský kraj je nejlepší ze sedla, ovšem toho cyklistického. Celkem kraj nabízí více než 2 000 km vyznačených cyklistických tras a své si tu přijde opravdu každý – od rodin s dětmi po “hltače” kilometrů.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-03-20 09:00:00
20. 3. 2024 Počet obyvatel se v Karlovarském kraji v roce 2023 zvýšil, a to důsledkem kladného migračního salda. Na konci roku 2023 žilo v Karlovarském kraji podle předběžných výsledků 295 077 obyvatel, z nichž 51,3 % byly ženy. Ve všech okresech...
Čas načtení: 2024-06-28 15:56:34
Počet obyvatel se v Karlovarském kraji v 1. čtvrtletí roku 2024 snížil - Obyvatelstvo v kraji
28. června 2024 Počet obyvatel se v Karlovarském kraji v 1. čtvrtletí roku 2024 snížil, a to důsledkem záporného migračního salda, ale i vlivem přirozeného úbytku obyvatelstva. Na konci března roku 2024 žilo v Karlovarském kraji podle předběžných...
Čas načtení: 2024-09-27 10:45:19
Počet obyvatel se v Karlovarském kraji v 1. pololetí roku 2024 snížil, a to důsledkem jak záporného migračního salda, tak i vlivem přirozeného úbytku obyvatelstva. Na konci června roku 2024 žilo v Karlovarském kraji podle předběžných výsledků 293 139
Čas načtení: 2024-10-15 09:30:39
Zapomenutý fotbal: Muzeum Karlovy Vary zve na expozici o fotbalové historii kraje
(karlovyvarydnes.cz) Muzeum Karlovy Vary připravilo pro milovníky fotbalu nevšední zážitek v podobě nové výstavy, která mapuje historii tohoto populárního sportu v Karlovarském kraji. Výstava s názvem "Zapomenutý fotbal. Historie fotbalu v Karlovarském kraji 1904-1970" nabízí pohled na vývoj fotbalu od jeho počátků, přes jeho zlatou éru v Československu ve 20. a 30. letech minulého století, válečnou stagnaci, až po vz ...
Čas načtení: 2024-12-20 16:00:01
Vildumetzová zaměstnává matku ve dvou výborech a vyčítá Pekarové trafiky. Ano, bude líp
Politický matador teoreticky ví, že nesmí nechat žádný prostor pro pochyby o čistotě jeho konání. V ANO to mají komplikovanější kvůli panu předsedovi, ale Vildumetzová není žádná politická začátečnice. Poslední dobou to ale vypadá, že politička, jejíž šéf tak brojí proti kumulaci funkcí, je jeho dobrou žačkou. I podle scének Vildumetzové v Senátu to vypadá, že bere každou funkci, kterou jí nabídnou. Zrušili jsme trafiky, tvrdí hejtmanka Jedenáct milionů korun. Tolik podle tvrzení současné karlovarské hejtmanky a senátorky v jedné osobě ušetřil její kraj, když vyškrtal trafiky pro bývalé vedení kraje. „Uspoříme, protože nebudeme platit uměle vyrobená místa pro kamarády," pustila se Jana Mračková Vildumetzová do předsedkyně TOP-09 Markéty Pekarové Adamové. Co bylo rozbuškou? Pekarová si na síti X rýpla do hnutí ANO, když právě v Karlovarském kraji odmítlo odhlasovat usnesení, které přesně kopírovalo jejich volební program. Vildumetzová si to zřejmě vzala osobně. Já bych se Schillerové za TikTok nesmál, varuje expert Číst více Pekarová jí vpálila maminku Pekarová Adamová však také umí využít příležitosti. Když Vildumetzová nazvala její příspěvky hloupými, slušnost šla stranou. „Když už mluvíte o Karlovarském kraji, tak tam nedáváte prostor opozici, ale funkce obsazujete příbuznými. A o tom, jak jednáte v Senátu a že tam děláte ostudu, už si cvrlikají i vrabci na střeše. Tak snad adventní čas u vás povede k větší míře pokory," vzkázala své sokyni. Zaměstnáváním příbuzných zřejmě myslela fakt, že Vildumetzová zaměstnává ve vedení Karlovarského kraje svou matku. Ta je členkou hned dvou výborů a její angažmá se stalo terčem kritiky krajské opozice. Vildumetzová pak v rozsáhlé obhajobě obvinila politické soupeře, že její mamince závidí. „Je to absolutní srdcař. Zná tu problematiku. Je velmi pracovitá. A že by to dělala kvůli penězům? Fakt ne. Za práci ve výboru má 2 400 korun hrubého za měsíc. Když se komise v daném měsíci nesejde, nedostanou nic," napsala s tím, že nechápe, proč její maminku "vláčí po sítích a kopou do ní." Babišovy zlatokopky se neztratí. Jedna by chtěla vést schůze ve Sněmovně, druhá už pečuje o miliardy z EU Číst více Nepochopila nebo schválně uhýbá? Redakce ČtiDoma.cz nechce posuzovat, zda Vildumetzová celý problém zaměstnávání příbuzných nepochopila, nebo úmyslně posunuje argumentaci do osobní roviny a stylu „nenavážej se mi do maminky". Na maminku totiž nikdy nikdo neútočil, problém je v dceři. Pokud totiž nemá hejtmanka a senátorka zároveň žádný politický pud sebezáchovy, o takovou kritiku si přímo říká. To, že její maminka dělá dobrou práci také nikdo nerozporuje, potenciální střet zájmů je tu ale obrovský. Co kdyby matka hejtmanky udělala v rámci práce ve výboru chybu, za kterou by jí její šéfka, v tuto chvíli dcera, musela nějakým způsobem potrestat? Postupovala by fakt nezaujatě? Opravdu je matka hejtmanky jedinou kandidátkou, která byla pro takovou funkci vhodná i za cenu toho, že bude čelit kritice za zaměstnávání příbuzných? A je potom na místě opozici vyčítat údajné trafiky? Na tyhle otázky se měla zeptat Vildumetzová sama sebe, než příbuznou zaměstnala.
Čas načtení: 2025-01-02 00:00:00
Počet obyvatel se v Karlovarském kraji v 1. až 3. čtvrtletí 2024 snížil, a to důsledkem jak přirozeného úbytku obyvatelstva, tak i vlivem záporného migračního salda. Na konci září roku 2024 žilo v Karlovarském kraji podle předběžných výsledků 293 218
Čas načtení: 2025-01-09 18:31:00
Studená fronta právě vstupuje nad naše území v Karlovarském kraji
??Studená fronta právě vstupuje nad naše území v Karlovarském kraji. Linii fronty doprovází i slabší roztroušená konvekce (oblasti vyšší odrazivosti v Karlovarském kraji), ve které se objevují i výjimečné bleskové výboje (třeba na Ašsku). Ty můžeme..
Čas načtení: 2019-01-14 06:10:00
Bankrot, jedna z nejčastějších nočních můr podnikatelů, ale i s tím musí podnikatelé počítat. Za rok 2018 bylo dle insolventního zákona vyhlášeno nejméně bankrotů firem což je nejméně za 11 let. Během roku 2018 bylo vyhlášeno 649 bankrotů obchodních společností. V porovnání s rokem předchozím klesl počet bankrotů obchodních společností o 120, tedy o 16 %. Počet bankrotů podnikatelských subjektů v posledních letech dlouhodobě výrazně klesá. Za jejich poklesem nadále stojí příznivá makroekonomická situace. Výražně se snížil i počet bankrotů fyzických osob podnikatelů. V loňském roce bylo evidováno 5418 bankrotů fyzických osob podnikatelů. Jde tak o nejnižší počet za posledních 6 let. Počet bankrotů fyzických osob podnikatelů se meziročně snížil o 926, tedy o 15 %. Nejvíce bankrotů za rok 2018 bylo obchodních společností vyhlášeno v Praze, dále v Jihomoravském kraji a v Moravskoslezském kraji. Naopak nejméně firemních bankrotů bylo vyhlášeno v kraji Vysočina, v Karlovarském a v Libereckém kraji. Nejvíce se počet bankrotů OS snížil ve Středočeském kraji, a to o 42 %, následoval kraj Vysočina s poklesem o 40 % a Pardubický kraj, kde se jejich počet snížil o 31 %. Naopak nejvíce se počet firemních bankrotů zvýšil v Olomouckém kraji, v Plzeňském kraji a v Jihočeském kraji. U fyzických osob se počet bankrotů snížil ve všech krajích s výjimkou Prahy, kde vzrostl o 5 %. Nejrychleji se jejich počet snížil v kraji Vysočina, a to o 25 %. Následoval Liberecký kraj a Jihočeský kraj.
Čas načtení: 2024-01-29 14:18:20
Počty nemocných chřipkou a dalšími akutními respiračními infekcemi stouply za předchozí týden o více než pětinu na 1750 na 100 tisíc obyvatel. Podle Státního zdravotního ústavu (SZÚ) jde při pohledu na celostátní čísla o epidemii, nejvyšší nemocnost je v Jihomoravském a Karlovarském kraji a na Vysočině, informoval ústav v tiskové zprávě.
Čas načtení: 2021-02-16 13:44:07
Vědci z celého světa horečně hledají, jak získat převahu nad všudypřítomným koronavirem. Základem úspěchu se jeví testování na přítomnost koronaviru v těle. Doposud používané testy jsou spojené s nepříjemným vyšetřením tyčinkou v nose, případně jde o nepříliš přesné antigenní testy. Vzhledem k požadavku na masivní a opakované testování velkého počtu osob je každé zjednodušení testování velkým přínosem. Vyřešení nelehkého úkolu se ujal kolektiv mladých nadšenců ze startupu SvaProCo. Analýzou dostupných dat bylo k velkému překvapení zjištěno, že osoby pozitivně testované na přítomnost koronaviru v těle mají kromě již popsaných příznaků, jako je zvýšená teplota, suchý kašel či bolesti hlavy, zásadně změněné jazykové schopnosti. Na vzorku dobrovolníků bylo ověřeno, že nakažení v závislosti na množství virové nálože již několik dní od nákazy ovládají částečně, nebo zcela, jazyk oblasti, ze které mutace viru pochází. Zatímco u nakažených z počátku pandemie převládá znalost čínštiny, u nových nemocných je to angličtina. Podle přízvuku je dokonce s velkou přesností možné určit místo původu viru, který nákazu způsobil. Nyní používané testy tak bude možné nahradit jednoduchým jazykovým testem po telefonu, případně ústní zkouškou například na hranicích. Čína proto operativně přislíbila vyslání potřebného počtu zkušebních komisařů na všechna kontrolní stanoviště v EU, kde pak budou postupně nahrazování pracovníky z Velké Británie. Můžeme doufat, že se vedení EU poučilo z krizového vývoje při objednávání vakcín a výměna proběhne bez zásadních průtahů. Spolu s touto skvělou zprávou se vzápětí objevila zatím neověřená informace, že z řad odpůrců COVID-19 byl vznesen požadavek na kultivaci koronaviru do formy očkovací látky. Farmaceutické firmy mají přednostně zajistit britskou variantu, která má být plně hrazená ze zdravotního pojištění. Další jazykové mutace mají následovat a být dostupné za úhradu. Odpůrci argumentují, že pokud bude možná domluva společným jazykem, problém koronaviru následně sám vymizí. Zda tím budou ztracené i nově nabyté jazykové znalosti, však nebylo možné spolehlivě ověřit. Přes veškerá pozitiva je ještě nutné získat odpovědi na otázky spojené s tímto revolučním objevem. Je možné očkováním nahradit jazykovou výuku ve školách? Je možné učitele a lektory jazykových škol rekvalifikovat na zdravotnický personál? Bude potřeba se také soustředit na nežádoucí projevy, které můžeme pozorovat například v Karlovarském kraji, kde se vyskytuje britská mutace s bavorským a saským přízvukem, dokonce i jednotky případů kombinace sasko-bavorského přízvuku, které bohužel dosud nikdo neporozuměl. Z kruhů několika zpravodajských služeb také unikla informace, že původ viru není v čínském Wu-chanu, ale v britského Oxfordu, kde na tajném pracovišti tamní univerzity byl vyvíjen vir jako tajná zbraň pro zachování vlivu Velké Británie po brexitu. Naše elity tak stojí před bezprecedentním rozhodnutím, do jaké kategorie COVID-19 zařadit. Doufejme tedy ve vítězství zdravého rozumu. Pochybujete, že je to možné? A dobře děláte! Vaše kritické myšlení stále funguje, což je dobrá zpráva! {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-05-02 09:10:01
Filmový tip: Komedie pro časy pandemie
Kina zavřená, festivaly zrušené, premiéry odložené na neurčito. Přestože se domácí projekce nevyrovná zážitku z plného kinosálu, jde zároveň o příležitost dohnat některé filmové resty. Přinášíme výběr komedií z nabídky dvou velkých streamovacích platforem, které u nás v kinech k vidění nebyly. Zřejmě nejobsáhlejší online videotéku na našem území v současnosti nabízí Netflix, investující zároveň nejvyšší sumy do vlastního obsahu. Původní filmy a seriály od Netflixu se na předplatitele valí v takových kvantech, že není snadné oddělit kvalitu od hlušiny. K tomuto protřídění zpravidla pomůže až delší časový odstup a větší množství recenzí. Trojici následujících snímků lze díky množství pozitivních recenzí a různých cen označit za prověřené. Vesměs výborná hodnocení si zasloužila hořká komedie Tamary Jenkins Private Life (2018). Pár manželů ve středních letech se po neúspěšných pokusech počít dítě přirozenou cestou rozhoduje pro asistovanou reprodukci. Tímto rozhodnutím ale vzájemné tápání, zda se jejich život a vztah ubírá správným směrem, teprve začíná. Film neobyčejně citlivý ke specifikům dlouhodobého partnerského soužití a bolestivě přesný při vykreslování selhávající mezilidské komunikace se vedle scénáře plného kousavého humoru opírá o vynikající herecké výkony Paula Giamattiho a Kathryn Hahn. Americký nezávislý režisér Noah Baumbach natočil pro Netflix před nahořklou Manželskou historií komediálněji laděné Meyerowitzovic historky (2017). Přestože hlavní roli v tomto rodinném portrétu ztvárnil Adam Sandler, nabízí film mnohem důmyslnější zábavu, než s jakou si populárního komika mnozí spojují. Sandlerův nedospělý a nezodpovědný hrdina, fungující zejména na základě uznání od druhých, je jedním z členů velké a nefunkční newyorské familie. Její hlavou je uznávaný, poněkud jízlivý sochař, kterého hraje Dustin Hoffman. Film plný rychlých slovních výměn, aktů pasivní agrese a dobře odpozorovaných situací z rodinného života, sleduje klopotnou cestu otce a syna k pozdnímu osamostatnění a nalezení společné řeči. Za velký comeback Eddie Murphyho po letech účinkování v druhořadých komediích byl vloni označován životopisný film Jmenuju se Dolemite. Murphy si v něm vychutnává roli excentrického hudebníka Rudyho Raye Moorea, který se v sedmdesátých letech rozhodl zkusit štěstí u filmu. Drobná potíž tkví ve faktu, že vůbec netuší, co filmová produkce a režie obnáší. Jeho touha představit divákům své neohrožené filmové alter ego je ovšem silnější než ochota připustit si vlastní tvůrčí limity. Zábavné zachycení vzniku filmu, který splňoval všechny předpoklady pro to, aby dopadl katastrofálně, připomene slavného Eda Wooda (1994) o nejhorším režisérovi všech dob. V obou případech sledujeme outsidery, kteří svým nakažlivým entuziasmem zakrývají fatální nedostatek talentu. Kromě Murphyho šťavnatého výkonu film odlehčuje soundtrack plný chytlavých funky songů. Na geograficky rozmanitější filmovou nabídku láká HBO GO, kde se objevují také tituly z programu artověji zaměřeného kanálu Cinemax. Na velice svébytný humor sází ukrajinský Vulkán (2018), uvedený předloni na karlovarském festivalu. Tlumočník pracující pro misi OBSE uvízne v městečku na jihu Ukrajiny, připomínajícím svět po apokalypse, v němž přestaly platit veškeré civilizační normy. Vtipné i mrazivé střetávání městského člověka s venkovským prostředím se odehrává v magické atmosféře místa žijícího si podle vlastních pravidel. Prapodivnou atmosférou se vyznačuje rovněž venkov, jak je vykreslen v turecké černé komedii Motýli (2018). Tři sourozenci se po otcově telefonátu vracejí do rodné vísky, kde se neochotně zapojují do otcova plánu na opětovné scelení rodiny stojící na extrémně křehkých základech. Návrat ke kořenům lemuje množství zvláštních příhod od stávky tureckých kosmonautů po explodující slepice. Chvílemi smutný, chvílemi bizarní, po celou dobu originální film získal hromadu ocenění, mj. Velkou cenu poroty na festivalu v americkém Sundance. Hitem amerických kin v předloňském roce byla komedie Šíleně bohatí Asiati. Film nominovaný na dva Zlaté glóby vychází z celosvětového knižního bestselleru spisovatele Kevina Kwana. Ten se při psaní příběhu o rodilé Newyorčance, která doprovází kamaráda na svatbu konající se v Singapuru, nechal inspirovat vlastními zkušenostmi. Stejně jako hlavní hrdinka, také on poprvé teprve v dospělosti navštívil zemi svých předků. Od jiných romantických komedií, s jejichž konvencemi si pohrávají, se Asiati liší exotickým prostředím a tématem střetu kultur, které k sobě mají dál, než se zdá. Příjemný mix povědomých a osvěžujících prvků oproti jiným filmům stejného žánru zbytečně netlačí na pilu a dokáže si udržet emocionální uvěřitelnost. Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-17 11:25:23
Literární vyhlídky (17. až 23. února)
Nadcházející týden nabídne hned několik zajímavých literárních akcí v české metropoli – prim budou v tomto směru hrát Knihovna Václava Havla a Božská Lahvice. Literární kritici si jistě nenechají ujít slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020, překladatelé a básníci bezpochyby v hojném počtu dorazí na setkání pod hlavičkou projektu Poezie na kolečkách a příznivci dokumentárního žánru určitě nepohrdnou besedou ke knize rozhovorů Ženy o ženách. A na závěr jako obvykle připojujeme několik tipů na nové (audio)knihy. POZVÁNKY 17. 2. Praha / 18.00, Cafe Academia Představení knižního vydání politického eseje Jeana-Claudea Michéy Tajnosti levice: Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu o příběhu, kořenech a současnosti levice a sborníku Sametová budoucnost? Eseje o naší současnosti, který uspořádali Petr Drulák a Petr Agha u příležitosti 30 let od sametové revoluce jako reflexi toho, k čemu u nás vlastně od té doby došlo. Do sborníku přispěli historička umění Milena Bartlová, filozof Martin Dokupil Škabraha, politoložka Anna Durnová, politolog Jaroslav Fiala, filozof Michael Hauser, politolog Ondřej Slačálek a socioložka Tereza Stöckelová. Obě knihy právě vydala Masarykova demokratická akademie ve spolupráci s olomouckým nakladatelstvím Burian a Tichák. Mezi hosty večera nebudou chybět překladatel Tajností levice a editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Drulák, editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Agha a další autoři sborníku. 18. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Setkání s kultovním románem ukrajinské literatury Město (Větrné mlýny 2019) v překladu Miroslava Tomka. Město je dobrodružný a také filozofický román, který hravě obstojí i v kontextu evropského modernismu. Příběh mladíka, který opouští rodnou ves, aby se stal inženýrem a šířil osvětu, vypadá ze začátku poněkud schematicky až naivně. Ale jen proto, že naivní je mladík sám. Semele město hrdinu, zkazí ho, vezme mu ideály? Ano i ne: město na tyto otázky neodpovídá, ale klade otázky nové. Donutí hrdinu potkat sebe sama, narazit na svoje vlastní touhy, sexualitu, zklamat se, najít své poslání. Právě pro tuto nejednoznačnost a neschematičnost byl román prohlášen za antisovětský a jeho autor, Valerjan Pidmohylný (1901–1937), zahynul během čistek. S překladatelem Miroslavem Tomkem budou mj. o těžkostech spojených s překládáním literární klasiky hovořit ukrajinistka Tereza Chlaňová a básnířka a komparatistka Marie Iljašenko. Praha / 19.30, kavárna Fra Autorské čtení a beseda se spisovatelkou Dorou Kaprálovou, věnované její nové povídkové knize Ostrovy (Druhé město 2019), v níž autorka tematizuje na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Jedenadvacet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Moderuje Markéta Kittlová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Básník Pavel Kolmačka přijal pozvání na čtení v Božské Lahvici. Držitel ceny Tvárnice za dílo roku – básnickou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) – přečte některé ze svých niterných básní za doprovodu obrazů z života „na kraji světa“. Po autorském čtení bude následovat diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. 19. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami tvořícími v Česku vyšlo ve svazku nazvaném Ženy o ženách (wo-men 2019). Autorka Barbora Baronová v knize zjišťuje, jakou mají respondentky motivaci k tvorbě, jakým způsobem volí témata nebo jak se vztahují k důležitým aspektům dokumentární praxe, jako jsou cenzura, angažovanost nebo terapie. V neposlední řadě spolu s dokumentaristkami tematizují gender, roli institucí v dokumentu nebo financování tvorby. Kniha obsahuje rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou, žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou a dalšími. Večer uvádí a diskusi s autorkou knihy vede Bára Šichanová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020 nabídne předání ceny Dílo roku 2019, udělené Janem M. Hellerem Petru Borkovcovi za knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019), předání ceny Kritik roku 2020 Evě Klíčové, literární kritičce a redaktorce časopisu Host, a čtení oceněného spisovatele Petra Borkovce. Moderuje Lukáš Senft. 20. 2. Do českých kin ve čtvrtek vstoupí slovenský film Sviňa, dílo režisérské dvojice Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek vznikl na motivy stejnojmenné knihy slovenského novináře Arpáda Soltésze, který se v ní inspiroval skutečnými událostmi okolo vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. – Zemičku kdesi pod horami ovládají vysoce postavení zločinci, lidé propojení s politikou, mafií, ale i s policií, soudy a velkými kšefty. Závislá teenagerka zmizí z resocializačního centra, nikomu ale nechybí. O nuceném sexu a drogách chce vypovídat na policii, ale pošlou ji pryč. Vyhledá novináře, který se pustí do rozplétání neuvěřitelné chobotnice zločinu, mafie, vydírání. Nadějný politik se stane předsedou a ovládne celou zemi, protože kdo má moc, má pod palcem i policii i státní obchody. Z malého veksláka se stává velký vyděrač, který s lidmi zachází jako s šachovými figurkami. Jenže může pravda přežít mezi lidmi, kterým jde o prachy a moc? Nebo se Bůh peněz neštítí ani vraždit? Ostrava / 18.00, Dům umění v Ostravě Na akci s názvem Protimluvná osmnáctka vystoupí autoři spojení s nakladatelstvím Fra. Nakladatel a překladatel Erik Lukavský čte a představuje francouzského básníka Stanislase Rodanskiho. Básník a esejista Jakub Řehák čte z nové sbírky Obyvatelé (Fra, jaro 2020). Básník, prozaik a dramaturg Café Fra Petr Borkovec čte z knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). V plánu je též rozhovor o edičním plánu 2020/21, veřejných čteních v roce 2020 a neveřejných plánech a čteních z let 2001–2020. Večerem provede Jiří Macháček. Praha / 19.30, Božská Lahvice První setkání v rámci projektu Poezie na kolečkách – evropská poezie v českých překladech. Český překladatel a básník Ondřej Buddeus bude s pozvanými hosty z řad překladatelů, autorů a organizátorů literárního života diskutovat o překladové poezii, její recepci v českých zemích, úskalích spojených s překladem veršů, evropské identitě a o řadě dalších témat, která s tímto disciplínou uměleckého překladu souvisejí. Cílem projektu, který se následně uskuteční v Jihočeském, Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, je zpřístupnit evropskou poezii v českých regionech. Ve vybraných městech budou v kavárnách či jiných prostorech umístěné sbírky básní, které si návštěvníci budou moci na místě prolistovat nebo přečíst. Evropská poezie bude navíc tématem kulturního setkání, jež daná instituce v rámci projektu uspořádá. 21. 2. Pardubice / 18.00, Krajská knihovna v Pardubicích V rámci literárně-hudebního pořadu Poezie pod klenbou se představí spisovatel Petr Boček, autor hororových próz (mj. Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr, Hrobořadí, Nekrosarium, Mízožravci), a nakladatel Martin Štefko, majitel malého nakladatelství Golden Dog zaměřeného na žánrovou literaturu (horor, thriller, detektivka aj.). Moderuje Vanda Vávrová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Literární večer dvou výrazných českých básnířek, Ireny a Marie Šťastných. Irena Šťastná je autorkou básnických sbírek Zámlky (2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015) a Sen o třetí plíci (2018) a za svou tvorbu byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky a na cenu Magnesia Litera za poezii. Marie Šťastná vydala básnické sbírky Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a je držitelkou Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (Academia 2020) Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta. Jasmine Wargaová: Jiné jméno pro domov (přeložila Barbora Punge Puchalská, Argo 2020) Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka. A náhle se všechno změní. Dvanáctiletá Jude musí opustit svůj domov. V její zemi se rozhořela válka, a ona i její těhotná maminka odjíždějí přes oceán za strýcem. Filmy hrdinku na život v Americe nepřipravily – všechno je tu moc rychlé a hlučné. Jude si musí zvyknout na novou školu, na věčný strach o příbuzné doma v Sýrii i na novou identitu imigrantky ze Středního východu. Ale život jí přinese i jiná, příjemnější překvapení – nové kamarády a taky konkurz na roli v muzikálu. Možná je Amerika místo, kde Jude může být taková, jaká opravdu je… Lukáš Prokop (ed.): Les /Literární archiv č. 51/ (Památník národního písemnictví 2020) Nové číslo sborníku Literární archiv se věnuje obrazu lesa v literatuře a výtvarném umění. Přezkoumává představy Karla Klostermanna o původním šumavském pralese, zabývá se literárním a výtvarným dílem Josefa Váchala z pohledu ekopoetiky či podobou lesa v českých překladech Cooperova Posledního Mohykána. Všímá si lesních nadpřirozených bytostí v trampské próze a promýšlí symboliku lesa v obrazech Aloise Kalvody. Součástí čísla je výběrová edice korespondence s přírodní tematikou mezi Petrem Bezručem a Jany Vrbovými (otcem a synem) z let 1913–1956. Z lesního prostředí čerpá původní autorská hra dramatika S. d. Ch. připomínající spisovatele Jana Vrbu, Otokara Březinu a malíře Jožu Uprku. Jako obrazovou přílohu otiskuje výběr ilustrací Otakara Štáfla ke Klostermannovu románu Ze světa lesních samot. Předposlední oddíl tvoří příspěvek o nalezené chybějící části rukopisu Stín kapradiny od Josefa Čapka ve zpracovávaném fondu Jana Herbena. Zprávy Literárního archivu informují o přírůstcích v roce 2018 a o zpracovaných fondech (Medková Eva, Václavek Bedřich a Kostohryz Josef). Číslo uzavírají vzpomínky Marty Dandové na její působení v Památníku národního písemnictví a Miloše Sládka na bývalý depozitář Literárního archivu v Duchcově. Šúsaku Endó: Mlčení (čte Martin Zahálka, Voxi 2020) Audiokniha Mlčení obsahuje historický příběh o prvním střetu západního myšlení s japonskou duchovní kulturou. Text japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) nabízí drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Audiokniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-11 18:12:30
33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020 zahraje a zatančí v rytmu swingu
Na vlnu swingu se naladí 33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020. Historicky druhé nejstarší filmové ocenění vyzdvihuje nejzdařilejší filmové počiny předešlého roku. V sobotu 25. ledna 2020 rozdá křišťálové trofeje, vtáhne diváky do světa swingu a pozve i na taneční parket. Ceny každoročně udílí Český filmový a televizní svaz FITES ve spolupráci s městem Beroun a Městským kulturním centrem Beroun. Martin Vadas, autor námětu a scénáře slavnostního večera, který bude přenášet i Česká televize, se při jeho tvorbě inspiroval knihou historika Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci – česká swingová mládež a její hořkej svět (Academia Praha 2016): „V roce půlkulatého výročí konce války se vracíme k připomenutí historizujícího paralelního příběhu tehdejší mladé generace, proto jsme tentokrát vsadili na motiv „POTÁPKY a SWINGAŘI se bouřili a bouří se zas“. V popředí opět stanou oceněné filmy a jejich tvůrci, které porota FITESu vyzdvihne tentokrát ve swingovém rytmu i ustrojení. A zaswingují si i diváci v sále i ti u televizních obrazovek.“ Hudebně-taneční večer se opět odehraje v berounském Kulturním domě Plzeňka a připomene zlatou éru swingu nejen na americkém kontinentu, ale i v naší vlasti. Jeho průvodcem bude moderátor Martin Myšička, swingové rytmy rozdmýchá kapelník Petr Kroutil se svým Original Vintage Orchestra. Kromě hudby je známý i jako představitel Dannyho Smiřického v seriálu Prima sezóna podle předlohy Josefa Škvoreckého. O kvalitách loňských snímků již v těchto dnech rozhodují dvě sedmičlenné poroty. V odborné porotě zasedli filmoví a televizní tvůrci a znalci, členy dětské poroty jsou žáci a studenti z berounských škol. Doprovodný program Cena diváků nabídne veřejnosti ochutnávku filmové tvorby uplynulého roku prostřednictvím dvoudenních projekcí v Městském kině Beroun 10. a 11. ledna. Diváci budou moci po zhlédnutí snímků hlasovat o svém favoritovi, který bude na slavnostním večeru odměněn nestatutární Cenou diváků – berounským Klepáčkem z dílny Muzea berounské keramiky. TRILOBIT je symbolem cen, které v 60. letech uděloval Svaz československých filmových a televizních umělců FITES nejlepším uměleckým počinům za uplynulé roční období ve filmu a v televizi. Po karlovarském festivalu se tak jedná o jedno z nejstarších ocenění svého druhu v České republice. Cena TRILOBIT byla poprvé udělena v roce 1966 a dále v letech 1967, 1968 a 1969. V lednu 1970 byla činnost FITESu zakázána, tím se i udělování cen TRILOBIT na dlouhá léta přerušilo. Cena byla obnovena až v roce 1991. Informace o doprovodných programech a o předprodeji vstupenek na slavnostní udílení cen budou postupně upřesněny na ZDE a ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-04 08:25:00
Rád narušuju žánr hororu, říká Denis Côté, režisér filmu Antologie města duchů
Nepřehlédnutelná postava québeckého filmu Denis Côté letos soutěžila na Berlinale s novinkou Antologie města duchů. Atmosférické drama o městečku, kde se začnou zjevovat duchové, sám režisér představil na karlovarském festivalu. Před jeho českou premiérou určenou na Halloween film promítá také přehlídka Be2Can, která se koná do 8. října v Praze, Brně, Ostravě a Zlíně. Film sklidil deset nominací na québecké filmové ceny Iris. Takže se místní neurazili, že v něm vyprávíte o québecké izolaci? Já jsem opatrný. Nechci divákům nic nutit, na diskusích po filmu ale rád trochu mluvím o tom, jaký je Québec. Ne proto, že by Antologie byla politický film nebo proto, že bych byl nacionalista. Jen mám pocit, že lidi berou Kanadu jako Kanadu. Jenže uvnitř ní leží dva světy. Není to ani tak otázka politiky jako kultury. Proto vysvětluju, jak jsme odlišní od všeho, co nás obklopuje. Těžko se ztotožňujeme s ostatními Kanaďany, nemáme vztah k USA, rádi říkáme, že jsme trochu Evropané, ale je to pravda? Pořád zůstáváme Severoameričany, Anglosasy, kteří mluví francouzsky. Kdo tedy vlastně jsme? O tom od nepaměti píšeme knihy a natáčíme filmy. I ten můj je o malém národě, který se snaží nezmizet. Pokud se na Antologii chcete dívat jako na příběh vesnice, kam se vracejí mrtví, můžete si ho užít i tak. Pod povrchem se ale skrývá film o Québecu. Sami Québečané tyto analogie vidí? Ano. Možná o nich už moc mluvím, někdy mi přijde, že novinářům říkám, co mají psát. Ale diváci tu metaforu chápou. Québec je malý národ. Dohromady jsme rádi drsní a arogantní a máme vlastní pravidla. Jakmile se ocitneme mimo domov, jsou z nás malí, ztracení lidé, kteří nevědí, kam mají jít, protože se odlišují. Ten paradox najdete i ve filmu. Všechno, co patří ke vsi Sainte-Irénée-les-Neiges, je v pořádku. Jakmile tam po záhadné smrti mladíka dorazí jiní lidé, všichni znervózní. Bojí se, že o něco přijdou. Mezi ony „jiné“ patří i duchové místních mrtvých. Od nich bychom čekali hrozbu a vraždy, vy si ovšem s pravidly hororového žánru dost hrajete. A tak duchové nedělají vůbec nic, jsou to ti nejnudnější zombie v historii. Mí maskéři se vyptávali, jak chci, aby vypadali. A já že nijak. Že stačí dlouhé kabáty, že se nikdo z nich nebude hýbat. Když Aleš Stuchlý uváděl v Karlových Varech první projekci filmu, mluvil o Jarmuschovi a zombie filmech, až jsem se bál, že lidi začnou očekávat horor, kde vybuchují hlavy. Já rád žánr hororu narušuju. Jako malý jsem viděl všechny horory, co kdy vznikly, proč bych měl točit další? Ten žánr je ve mně, ale pokud chcete v roce 2019 udělat zombie film, musíte v něm mít něco navíc. Nějaké metafory pod povrchem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mají zombie fungovat i jako metafora imigrantů, od kterých mnozí čekají potíže, zatímco oni nic nedělají? Nechci vám do krku cpát své významy. Ale pokud se ptáte na inspiraci, pak ano, chtěl jsem psát o obyčejné xenofobii, o našem strachu z toho, co se od nás liší. Když jsem film ukázal jeho sponzorům, tu metaforu o imigraci tam vůbec neviděli. Což je v pořádku. Preferuju jemnější významy. Jako ve scéně, kdy vejde do restaurace žena v hidžábu poslaná do vsi z většího města jako psychologická pomoc. Ve většině filmů by následovala velká konfrontace. Nebo karikatura. V reálu to ale takhle není. Kdyby ta žena vešla sem, dívali bychom se na ni, pokud by na nás promluvila, začali bychom se s ní bavit. Na konci filmu je i ona součástí řešení, na hidžáb všichni zapomenou. A z postavy starostky si utahujete? Ona je trochu… Je trochu… Prostě vedoucí malé komunity. Představte si ves v Česku, kam by z Prahy poslali pomoc. Taky by o ni nestáli. Myslím, že její postava je univerzální. Nemusíte z ní dělat velkou komedii nebo společenský komentář. Kolik jste si vlastně vypůjčil z knihy Laurence Olivierové, která film inspirovala? I v ní se zabije teenager při autonehodě, přesně jako na začátku filmu, a lidi nechtějí říct, jestli šlo o nehodu, nebo sebevraždu. Celá kniha je pak o tom, jak spolu vesničané nedokážou komunikovat a je hodně poetická. Žádný sníh, žádná zima, žádná starostka, žádní zombie. To jsem vytvořil já. Z knihy jsem ponechal asi 8 % obsahu, název a jména postav. Pak jsem scénář poslal Laurence a ona odpověděla: Můj bože, tam je celý duch té knihy! Film se jí moc líbil, přijela i na premiéru do Berlína. Antologie je schválně obrazově trochu špinavá. Jak brzo víte, jak bude váš film vypadat? Nejdřív se potkám se svým kameramanem a probíráme možnosti. Mluvíme o typech barev, snažíme se estetiku filmu přehnaně akcentovat. S Françoisem Messier-Rheaultem jsme se bavili, o čem Antologie vlastně je. A shodli jsme se, že o staré vesnici, která mizí. Tak jsme vzali slovo „mizení“ a snažili se ho přeložit do vizuální estetiky. Začali jsme žertovat, že film natočíme na Super VHS nebo Super osmičku, pak jsme skončili u filmového pásu. O něm se taky říká, že mizí. Není to úplně pravda, ale i tak jsme se pro něj rozhodli. Štáb měl díky tomu mnohem víc respektu, protože takové natáčení stojí víc peněz. Práce je pak klidnější, filmový pás se stane objektem, idolem, který uctíváte. Rád se teď ptám diváků, jestli si myslí, že je Antologie ošklivý film. Pro mě je hlavně syrový. Při diskusích s diváky taky rád vyzýváte, aby si vás lidi našli na Facebooku, že jim pošlete své starší filmy. Kolik lidí to opravdu udělá? Ve Varech jsem to zmínil na všech projekcích a za dva dny se mi ozvali tři lidi. Ale myslím si, že se pak na ty filmy stejně nedívají. Většina lidí mi totiž už nenapíše, jak se jim líbily. Mám teorii, že pokud vám někdo pošle film zadarmo, je to moc jednoduché. Jsme zvířata a chceme lovit. Pokud vám pošlu odkaz na film zadarmo, zůstane ve vašem e-mailu a nebudete mít potřebu se na něj podívat. Zato pokud chcete dneska večer vidět konkrétní titul, klidně zaplatíte pár dolarů poté, co si ho najdete na iTunes. {/mprestriction} Autorka je filmová publicistka.
Čas načtení: 2019-09-06 06:03:14
Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země
Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků. Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba? V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko. Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého? Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární. Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu. Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností? Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst. Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete? Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní. Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla? Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval. Kolik hodin nového materiálu jste natočila? To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli. Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“? Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce. Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu? Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská. {/mprestriction} Autorka je filmová publicistka.
Čas načtení: 2019-07-13 22:32:35
Karlovy Vary, den druhý: Překvapivě dobrý film Monos, zklamání z Loznicova Procesu
Ve Varech jsem zatím neviděl film, který by mne zcela pohltil, leč kolumbijský film Monos se tomu překvapivě blížil. Ukazuje tvrdou realitu jihoamerické společnosti lépe než leckterý dokument. Na karlovarském festivalu se promítá celá řada dokumentů, ale autor těchto řádek si zatím příliš dobře nevybral. U dokumentu Lžička (Laila Pakalniņa, Lotyšsko / Norsko / Litva, 2019) si nejsem jist, zda jde opravdu o film, nebo o sled náhodných záběrů. Autorka chce ukázat, kolik práce stojí za výrobou plastové lžičky, tedy věci na jedno použití. Proto za sebou vrší záběry chemických továren, cisteren, dělníků, kteří něco přečerpávají či koukají na nějaký ventil, dělníků, jak jedou do práce na kole, vlaků, náklaďáků... A na lžičku dojde až v poslední čtvrtině filmu. Vše je beze slov, musíme věřit, že se v továrnách připravují nějaké chemikálie na výrobu lžičky a nejsou to podniky zaměřené třeba na rozpouštění kormoránů v kyselině sírové. Lžička je film vhodný místo počítání oveček před spaním, do pěti minut budete v limbu jako mimino. Ruský režisér Sergej Loznica přijel do Varů s dokumentem Proces (Nizozemsko, 2018). Vlastně je to svým způsobem hraný film: Loznica totiž dal dohromady archivní dokumenty z procesu s představiteli takzvané Průmyslové strany, tedy technické inteligence, z konce 20. let. Ty byly točené v podstatě jako zvukový hraný film: obžaloby byly vylhané, obžalovaní se přiznávali k nesmyslným věcem, jen rozsudky byly opravdové. V průběhu procesu dokonce Stalin zasílal své poznámky, které byly zavzaty do "scénáře", třeba o kontaktech se zahraničními agenty. Tento proces byl určitou přípravou pro monstrprocesy ve třicátých letech, ale film pro potřeby propagandy nakonec použit nebyl, dojem z procesu ještě nebyl dokonalý. Když nyní Loznica dal archivní materiály dohromady, aby film nějakým způsobem rekonstruoval, můžeme si udělat představu o průběhu procesu. Potíž je v tom, že vidíme jen to, co chtěl Stalin, abychom viděli. Nic netušíme o jeho zasahování do procesu, o výsleších inženýrů, o celém zákulisí. A protože se o tomto procesu nic moc neví (a Loznica až na konci dá informace o jeho aktérech), divák si jej nemůže zasadit do kontextu. Podle úprku téměř poloviny kina během promítání si myslím, že dokument na diváky působí jinak, než Loznica zamýšlel. Místo aby je šokovala krutost procesu, když nevinní lidé poníženě prosí o život, se jednoduše nudí, jako kdyby jim někdo pouštěl propagandistický film. Danny Boyle, režisér kultovního Trainspottingu (jeden z mála filmů, ke kterému tento přívlastek opravdu patří), natočil komedii Yesterday (Velká Británie, 2019) o světě, ve kterém nejsou písničky Beatles (a i leccos jiného). Neúspěšný muzikant Jack má nehodu právě ve chvíli, kdy na celém světě dojde ke dvanáctisekundovému výpadku proudu. A když procitne, ke svému údivu zjistí, že jediný na světě (později se ukáže, že úplně jediný není), kdo si pamatuje existenci Beatles, a co víc, jako jediný (tentokrát opravdu jediný) je umí zahrát. To je samozřejmě vděčný zdroj humoru a Doyle se snaží publikum rozesmát. Počítám, že půjde o hit letních kin, jenže hit, po kterém další sezónu ani pes neštěkne. Doyle totiž klouže po povrchu a některé vděčné motivy (třeba že když loserský muzikant přijde s hity od Beatles, bude ho většina nadále považovat za losera a jeho písně odmítne) nechává ležet na zemi. A především: dobrý nápad zabíjí tím, že upřednostňuje nenaplněnou romanci mezi hlavním hrdinou a jeho původní manažerkou, a to způsobem tak nesnesitelně sentimentálním, že se červená i Červená knihovna. Ale pokud na promítání v letním kině koupíte dobré víno, můžete se zaposlouchat do Beatles, jak by zněli dnes, pobavíte se a ještě možná utužíte partnerský vztah. Ale budete-li chtít vidět film opravdu dobrý, pustíte si po letech znovu Trainspotting. Přehlédnout byste ale rozhodně neměli snímek Monos (režie Alejandro Landes, Kolumbie / Argentina / Nizozemsko / Dánsko / Švédsko / Německo / Uruguay / USA, 2018). Kdesi v horách jižní Ameriky drží Organizace (symbolizující jednu z mnoha "revolučních" povstaleckých skupin) americkou rukojmí. Tedy vlastně ji hlídá skupina výrostků, kteří si říkají Monos. Organizaci sice věrně slouží, ale jsou to jen nedospělci, kteří vlastně hledají, kým jsou. A jejich původní vzájemné "kočkování" a objevování postupně nabývá dost výhružnou podobu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Landes v Monosu postupně buduje atmosféru ohrožení a paranoie. Způsobem používání hudby někdy připomene snímek Sicario: Nájemný vrah, leč někdy možná je hudba hrozivější, než by odpovídalo ději. Poslední třetina filmu je ovšem strhující a připomíná román Pán much od Goldinga. Přestože velkou část osazenstva tvoří neherci, nejsou jejich výkony špatné, snad i díky výkonu Moisese Ariase, který má, troufám si říci, nakročeno k velké kariéře. Otevřené finále filmu pak naznačuje, že zlo nejsou jen partyzánské bojůvky, ale je jím prorostlá celá tamní společnost. Naopak zcela zapomenutelný je film Žraloci (režie Lucía Garibaldi, Uruguay / Španělsko / USA, 2019). Trochu bakalářský příběh o dívce, která je stále ještě dítětem, nicméně chce proniknout do světa dospělých, střídá záběry jak z videoklipu se scénami ze sociálního filmu. Snad by ani nevadilo, že děj je dosti řídký (před pár lety byl ve Varech skvělý uruguajský film Gigant, který jen náznakově vyprávěl o lásce, jež ještě nezačala), ale hrdinové filmu vlastně ničím nezaujmou, a když se dívka mstí mladému muži za přehlížení tím, že uváže jeho fenku v lese, nenechá to v divákovi ani špetku emocí. Možná by stačilo hlavní hrdince pomyslně nařezat a film už o tom netočit.
Čas načtení: 2024-02-19 16:16:03
Tisíce módních padělků i litrů alkoholu. Celníci v kraji zabavili zboží za 70 milionů
Hlídky celníků v terénu se v loňském roce v Karlovarském kraji zaměřily na kontroly subjektů, tržnic, ale i kamenných obchodů. Zajímalo je především značení tabákových výrobků či lihu, zboží uniklé celnímu dohledu nebo nelegální přeshraniční přeprava zboží. Celníci přitom zajistili „závadné“ zboží, jehož hodnota dosáhla téměř 70 milionů korun.
Čas načtení: 2024-02-19 09:36:06
Dětí přišlo v Karlovarském kraji na svět méně, rodí populačně slabé ročníky
Znatelný úbytek rodiček je společným jmenovatelem statistik porodnic v Karlovarském kraji za loňský rok. Může za to fakt, že rodí populačně nejslabší ročníky z konce 90. let. Tento trend bude podle demografů pokračovat zřejmě až do roku 2032. Porodnost si zachovala ve stejné výši jako o rok dříve jen nemocnice v Chebu.
Čas načtení: 2024-02-15 18:05:00
Nejmenší těžební společností hnědého uhlí v Česku a zároveň největším zaměstnavatelem v Karlovarském kraji je Sokolovská uhelná. Firma pod tímto názvem v letošním roce slaví 30. narozeniny. Zrodila se na základech několika výrobních podniků tehdejšího hnědouhelného revíru.
Čas načtení: 2024-02-22 13:07:00
Celní správa: Kontroly hazardu v roce 2023
Celníci zajistili při kontrolách hazardu v karlovarském regionu během loňského roku 36 nelegálních herních automatů.