EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || <em>„Chtěl bych do Nicy,“</em> říká nesměle Pierre Richard ve známé francouzské komedii. Kdo by nechtěl okusit atmosféru prosluněného jihofrancouzského regionu. Už s prvním pohledem do mapy zjistíte, že rozmanitost této nejvýchodnější části Provence rozhodně nechybí. Ať už jde o historii, kulturu nebo přírodu a s tím spojené zážitky na kole.
Čas načtení: 2024-08-30 15:16:06
Nový Range Rover SV Riviera Edition je ztělesněním moderního luxusu u moře. Díky exkluzivnímu designu od SV Bespoke vzdává hold jedinečnému životnímu stylu úchvatných evropských pobřeží. Produkce tohoto vozu je omezena na pouhých deset exemplářů a svou premiéru si odbyl na výstavách Range Rover Houses v Cannes a na Mykonosu. Azurové pobřeží a další evropské […]
\nČas načtení: 2024-04-07 15:53:01
Červnové letenky na Azurové pobřeží. Od 1 431 Kč.
Červnové letenky na Azurové pobřeží od 1 431 Kč.
\nČas načtení: 2024-04-12 09:11:09
Marseille z Prahy: za krásami Azurového pobřeží. Letenky od 967 Kč
Na tři termíny během dubna a května zakoupíte u aerolinky Ryanair akční letenky z Prahy do francouzského Marseille. Levné letenky jsou skvělé pro poznání nejen Marseille i nádherného okolí. Slavné Azurové pobřeží začíná vlastně přímo ve městě, vypravit se můžete taky do nádherných historických měst Nimes, Arles nebo Avignon, která jsou všechna dostupná do dvou hodin vlakem. 24. - 30.4. za 967 Kč 16. - 21.5. za 971 Kč 23. - 28.5. za 967 Kč Průvodce z Marseille zatím bohužel nemáme, na cestu se chystáme až během června. Zatím alespoň zkontrolujte ceny služeb na místě přes následující odkazy. Ubytování v Marseille na booking.com Ceny jízdenek na vlak na sncf-connect.com Porovnat autopůjčovny na rentalcars.com
\nČas načtení: 2024-07-20 06:00:00
20. etapa: "Poslední" čtyři kopce v okolí Nice
Azurové pobřeží si mnozí spojí hlavně s plážemi, luxusními hotely a kasiny. Pro Tour de France jsou ale důležitější kopce. A hned čtyři jsou na programu v předposlední etapě letošního ročníku. Přímý přenos 20. etapy Tour de France sledujte od 13:45 na ČT sport a ČT sport Plus, spolu s Tomášem Jílkem komentují Petr Benčík a Lubor Tesař.
\nČas načtení: 2024-07-24 21:00:00
Nejen Azurové pobřeží, ale mnoho dalších atraktivních a krásných míst činí z jihu země galského kohouta region vybízející k prozkoumání. Britský dokument[online]
\nČas načtení: 2024-10-22 07:38:39
Azurové pobřeží nejen na letní víkendy z Prahy (červen 2025). Letenky od 2 438 Kč
Dokážete-li plánovat dostatečně dlouho dopředu, můžete si levně zaletět na francouzské Azurové pobřeží. Zpáteční letenky z Prahy do Nice s Eurowings během června pořídíte za 2 438 Kč, a to od pátku do neděle. K dispozici jsou dva víkendy, ale spoustu dalších termínů i na květen a duben za podobné ceny. Nice je ideální nejen pro plážovou dovolenou, ale díky snadné dopravě po okolí navštívíte třeba místa jako Cannes nebo Monaco. V ceně je malé příruční zavazadlo, viz zavazadla u Eurowings.
\nČas načtení: 2024-12-23 11:43:32
Prázdninové letenky na Azurové pobřeží z Prahy. Od 2 271 Kč.
Prázdninové letenky na Azurové pobřeží z Prahy od 2 271 Kč.
\nČas načtení: 2020-07-07 06:03:33
Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče
Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí. Ukázka z knihy ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500 připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství. Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit. V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci. Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století. I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem a vzestupem volně organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím. V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy: V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali sami sebe vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně. Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj. Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními silami. Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům. Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe. Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře. Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů. Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“ Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433. Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost. bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství. Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy: Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si s ním byli teoreticky rovni. Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-15 09:00:00
Krize na Blízkém východě: Španělská loď s humanitární pomocí je vidět u pobřeží Gazy, hlásí zprávy
Loď Open Arms, která táhne bárku s 200 tunami potravin pro Palestince ohrožené hladomorem, se nachází pět kilometrů od pobřeží GazyŠpanělské plavidlo s humanitární pomocí je vidět u pobřeží Gazy První plavidlo s humanitární pomocí mířící do obléhaného pásma Gazy prostřednictvím nového námořního koridoru bylo v pátek vidět u pobřeží válkou zničeného územíVideozáznam a fotografie agentury AFP ukázaly španělské plavidlo s humanitární pomocí viditelné u pobřeží Gazy, které táhlo bárku, jež podle španělské charitativní organizace, která ji provozuje, převáží 200 tun potravin pro Palestince, jimž po více než pěti měsících války hrozí hladomor.Na pobřeží posetém sutinami se v pátek shromáždila hrstka civilistů, aby plavidlo sledovala, ukázaly záběry AFP, i když nebylo jasné, kdy loď skutečně dorazí k pobřeží.Potraviny dodala americká nevládní organizace World Central Kitchen, která má v Gaze tým stavějící molo, na které bude možné náklad vyložit.Kypr, středomořská země, která je výchozím bodem námořního koridoru, uvedl, že se připravuje druhé, větší plavidlo, které se vydá na stejnou cestu.Námořní mise a výsadky však nejsou "žádnou alternativou" k pozemním dodávkám, uvedlo tento týden ve svém prohlášení 25 organizací včetně Amnesty International a Oxfamu.Ministerstvo zdravotnictví v Gaze ovládané Hamásem zaznamenalo v posledních týdnech nejméně 27 úmrtí na podvýživu a dehydrataci, většinou dětí.
Čas načtení: 2024-05-14 00:01:09
Crikvenica – turistické letovisko na pobřeží Kvarnerského zálivu
Crikvenica je jedno z nejznámějších turistických letovisek v Chorvatsku, město na pobřeží Kvarnerského zálivu. Místo s bohatou lázeňskou tradicí, množství pamětihodností, jezer, dobrého jídla a s populací čítající asi 11 000 obyvatel, navíc se svou nádhernou oblázkovou pláží Gradská plaža zaujme každého. Crikvenica Chorvatsko recenze Kdo by také odolal výborné chorvatské kuchyni v kombinaci s ... Celý článek > Příspěvek Crikvenica – turistické letovisko na pobřeží Kvarnerského zálivu pochází z Autovýlet.cz
Čas načtení: 2024-08-06 12:40:33
Slunečné Pobřeží s all-inclusive z Prahy v září. Zájezd od 6 490 Kč
Sezona zlevněných zájezdu na závěr sezony je definitivně tady. Na několik týdenních termínů v září zakoupíte u cestovní kanceláře Čedok zájezdy na týden s all-inclusive do dobře hodnoceného hotelu Riva *** v největším bulharském letovisku Slunečné Pobřeží. 30.8. - 6.9. za 9 109 Kč 15. - 22.9. za 7 139 Kč 22. - 29.9 za 6 490 Kč 24.9. - 1.10. za 6 490 Kč Porovnejte všechny zájezdy v našem srovnávači dovolené v Bulharsku. Slunečné Pobřeží jsme navštívili letos a přinášíme praktického průvodce s tipy na individuální výlety i co vidět na místě. Co vidět na Slunečném Pobřeží Co vidět v Nesebaru Doprava a autobusy MHD na Slunečném Pobřeží
Čas načtení: 2024-08-04 17:43:48
Nové linky Wizz Air z Vídně a Katowic na letiště Salerno/Amalfi. Letenky od 765 Kč
Zajímavé nové linky dnes vpustila do prodeje aerolinka Wizz Air. Od konce října začne létat z Vídně nebo Katowic na letiště Salerno/Amalfi, které po dlouholeté pauze bez pravidelných linek obnovilo provoz teprve letos. Letiště Salerno leží poblíž světoznámého pobřeží Amalfi, které detailněji rozepisujeme v našem průvodci: co vidět na pobřeží Amalfi kde se ubytovat jak se dopravovat Startovací ceny zaujmou zejména cestovatele, pro které je blízkým letištěm Vídeň. Na celý listopad aktuálně zakoupíte bez nutnosti členství ve WDC zpáteční letenky za 30 EUR. Nejlevnější letenky z Katowic jsou aktuálně dostupné za 248 PLN na jeden listopadový termín.
Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53
Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-09-03 17:07:51
South West Coast Path (den 1.): Minehead – Porlock Weir (16 km)
Autor článku: Jana South West Coast Path je 630 mil (1014 km) dlouhá pěší trasa vinoucí se podél jihozápadního pobřeží Anglie – z města Minehead na severním pobřeží v hrabství Somerset do South Haven Point u města Poole v hrabství Dorset na pobřeží jižním. Je nejdelší značenou pěší trasou ve Spojeném království a jednou z celkem 15 značených [...] Příspěvek South West Coast Path (den 1.): Minehead – Porlock Weir (16 km) pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE
Čas načtení: 2020-02-23 15:31:57
Italská spisovatelka Nadia Terranova mistrovským způsobem zachycuje vnitřní svět hlavní hrdinky a v psychologickém dramatu pokládá otázky, které se týkají každého z nás: Jak se vyrovnat s traumatickou minulostí i nepřítomností blízkého člověka? Jak bojovat s přízraky a démony a zvítězit nad nimi? Ida se živí psaním fiktivních příběhů do rádia. Před lety se přestěhovala ze Sicílie do Říma, kde žije se svým manželem Pietrem – ten jí poskytuje oporu a něhu, ale z jejich vztahu už veškerá vášeň vyprchala. Teď se vrací do rodného domu, z něhož matka udělala skanzen, aby jí pomohla s prodejem. Stačí překročit práh a znovu se ponoří do traumatické minulosti: když jí bylo třináct, její otec beze stopy zmizel. V 6:16 ráno jednou vstal a odešel navždy. Otec, který není ani živý, ani mrtvý, se pravidelně objevuje v jejích nočních můrách a dokonce se jí začne zjevovat jako přízrak za bílého dne. V dusné atmosféře kulminuje i napětí mezi Idou a její matkou. S vědomím, že každý je přeživším svých vlastních bitev, si přiznává, že přesun do Říma byla pouhá snaha utéct před přízraky, obsesemi a vnitřními démony. S maximálním úsilím je nakonec přemůže – a cestou nazpět symbolicky pohřbí svého zmizelého otce. Její hodinky konečně ukazují 6:17. Ukázka z knihy: V odpoledním chládku jsem se rozhodla jít ven. De Salvovi skončili s pracemi a měli přijít zase zítra, matka poslouchala ve svém pokoji rádio a přerovnávala skříně, vytahovala z nich ložní prádlo, třídila ho podle barev a pak ho ukládala do šuplíků podle nových kritérií, kterým rozuměla jenom ona; moderátor ohlašoval suitu a violoncello se snášelo na předměty, kterých zničehonic nebylo příliš, ani na mě příliš nedotíraly. Zastavila jsem se na podestě a ještě než jsem zavřela dveře, vešla jsem znovu dovnitř, abych si z kapsy vyndala mobil a nechala ho ležet vedle budíku. Konečně osvobozená od času jsem se vydala čelit městu. Nastala hodina, při níž se na kalábrijském pobřeží z druhé strany moře ostře rýsují dálnice a nadjezdy, zatímco tady se Messina rozprostírá, aby se znovu vyšplhala vzhůru, sestupuje do údolíček a rozevírá se v rozích do schodišť, směřuje spolu s fontánami a věžičkami k nebi, ohýbá se pod katalánskými kupolemi a nad rozbitými chodníky a nahlíží do oken vedoucích do chudých dvorků. Za skutečností, že jsme přestali vyhazovat věci, určitě stojí zemětřesení v roce 1908 – kvůli historické paměti jsme nebyli schopni odstranit staré, abychom uvolnili prostor novému; po tomto traumatu muselo všechno koexistovat, vršit se na sebe, nic se nemělo zbourat, jen vyděšeně nepřiměřeně stavět, boudy a činžáčky, ulice a pouliční lampy: jeden den tu město bylo a druhý už ne, a jestliže se ta pohroma stala jednou, mohla by se stát znovu, nekonečněkrát. Takže bylo lepší naučit se držet při sobě, hned vystavět budovu, aby zastínila tu předešlou a pak třetí, aby je zakryla obě a tak dále až do nerozpletitelného šmodrchance architektonické imploze. Nezbývalo mi než procházet se podél moře. Chůzí jsem měla svádět svoji bitvu, jako když jsem svírala popruhy od batohu cestou do školy nebo ke kamarádce Saře. Pryč z domova a od věcí, pryč od vrat a té pořád stejné ulice, pryč od paměti a kostry pendlovek, pryč od budíku, který se zastavil před třiadvaceti lety. Teď jsem si, na cestě k moři, musela zvolit směr. Nalevo: pobřeží a muzeum neboli voda a místo, kde moje matka pracovala řadu let. Napravo: katedrála a vjezd na dálnici neboli historické centrum upravené jako dětské hřiště a možnost úniku. Ale já jsem jen chtěla využít hodiny neviditelnosti, hodiny bez mobilu, bez hodin, bez kapes, bez ničeho. Mohla jsem stoupat směrem k panoramatickým čtvrtím a vybrat si jednu z ulic, které mají v názvu slovo torrente, bystřina, protože původně městem protékaly řeky, které byly následně zasypané pískem, aby tvořily dopravní tepny, co se šplhají od pobřeží do kopců. Torrente Trapani, Torrente Giostra, Torrente Boccetta… Se zavřenýma očima jsem cítila, jak vůně sladké vody proráží asfalt, Messina je město vystavěné na bahnitých základech. Rozhodla jsem se zahnout doprava, udělat si procházku moře, u moře tak promíseného s městem, že člověk může zapomenout na jeho existenci, podobně jako u řek pohřbených pod ulicemi. Nebyl už den, ale ještě ani večer, byla modrá hodina: žádná hranice mezi nebem a vodou, zmizela i čára obzoru a bylo vidět tisíc různých odstínů jednoho a téhož barevného koberce. Nad soškou Madonny v přístavu se kupí mračna, párek feťáků se hádá u lavičky, on křičí, seš kráva, ty seš vážně taková kráva, a ona křičí ještě víc, nech toho, mluv potichu, vždyť nás uslyšej. Několik málo klaksonů, vlny na útesech. Seš mrcha, ukradlas mi i duši, hajzle, ty mi ještě visíš peníze z loňska. V beznaději těch, kdo na sebe křičí, je cosi vitálního, člověk za ní uhání, pronásleduje každé slovo, žebrá o odpověď; záviděla jsem jim ten vztah, to lpění na životě, jež mi bylo vlastní, a pak muselo zmizet v mořských hlubinách, spolu s prstenem krále, který má Colapesce za úkol znovu získat. Když jsem byla malá, mýty naší úžiny byly mými pohádkami, Cola, kterému po všem tom čase stráveném ve vodě začnou růst ploutve, Morgana, která očaruje plavce, když je vzduch moc průzračný, Skylla a Charybda, nymfy přeměněné v nestvůry; moře, které odděluje ostrov od kontinentu, to tekuté úzké pásmo přeplněné loďmi a svého času i felúkami na lov mečounů, nenasytné moře, zdivočelé zdánlivým klidem svých hranic. Není otevřené, myslí si turisté a návštěvníci, když ho vidí uvězněné mezi dvěma pruhy země; není otevřené, takže je bezpečné a chráněné, myslí si. Ale to, co se nemůže rozpínat do šířky, se až do nekonečna prohlubuje, a mýty jsou tu od toho, aby nám to připomínaly. Jistě, při letmém pohledu se může zdát, že ta voda je jen rovná plocha. Kolem projela tramvaj, pro Messinu relativní novinka. Ale před dvěma desítkami let, když byl chodník ještě prostý kolejí, jsem tímhle úsekem nesčetněkrát proběhla navlečená do teplákových souprav, které jsem si kupovala na hodiny tělocviku, s vlasy spletenými do copu a s dychtivostí běhat a potit se, typickou pro hubené dospívající dívky, které to nepotřebují. Ještě předtím jsem po něm jezdila sem a tam jako dítě, ode dne, kdy mi otec daroval kolečkové brusle, až do okamžiku, kdy jsem spadla, zatímco ho zrovna rozptýlila jedna z jeho němých myšlenek, což se v roce před jeho zmizením dělo běžně. Při pádu jsem si odřela koleno, loket a půlku brady a natekl mi horní ret. Otec se zvednul z lavičky, otřesený apatií, v níž už v té době trávil celé dny, a řekl, jdeme, pojď, co tady vůbec děláme, tohle přece není nic pro nás. Rozšněrovala jsem si brusle, dala si je přes rameno a vydala se po chodníku za ním. Míjela nás protijedoucí auta, otec se nerozhlížel, nedržel mě za ruku, neříkal mi, abych byla opatrná. Chtěla jsem varovat já jeho, aby dával pozor na auta a držel se dál od kraje, ale už jsem mu nedokázala nic říct a nechala jsem si to pro sebe: doufejme, že neumře. Musela jsem na to myslet s takovou intenzitou, že mě chvíli nato bohové potrestali tím, že mi mé přání splnili: otec nezemřel a neměl zemřít už nikdy. Na procházku moře už jsme nikdy nešli, ale nebyla to moje chyba, to otec zjistil, že soustředit se na něco jiného než na sebe samého je luxus, který už si nemůže dovolit. Ráno dělal, že otevírá oči, ale na nic se doopravdy nedíval, matka mu do postele nosila podnos s kávou a talíř sušenek se sezamem, chodila se projít podél moře a pak do muzea a já jsem vyrážela do školy a přede dveřmi jsem křičela ahoj. Tématu, co tvoří náplň dní mého otce, bylo lepší se vyhnout. Věci byly stejné jenom v mých vzpomínkách a ve stejné podobě mě pronásledovaly ven z bytu; paměť má dobré boty a neúprosnou trpělivost, zkusila jsem nechat moře za zády a vnořila jsem se dál do města. V ulici Via Santa Caterina dei Bottegai byla okna ve druhém a třetím patře zavřená. Nikdo už tady nebydlí, pomyslela jsem si, a hned zas: ale ne, určitě si jen zašli na večeři. Zůstat na konci léta večer doma byl smrtelný hřích, kdoví kde si všichni užívali čerstvého vzduchu, aby se pak vrátili, rodiny s dětmi a zamilované páry, otevřeli okna a vpustili dovnitř zářijovou noc, připravení jít do postele nebo prohodit posledních pár slov v jídelně. Když jsem si je představovala, dokázala jsem snášet pustotu ulice. Nakonec se zjevil profil mého gymnázia. Z posledního okna dole nalevo, z gymnaziální auly, vyhodila paní profesorka učebnici od Bignamiho, kterou našla pod lavicí: než abyste měli polovičaté znalosti, to radši ať nevíte vůbec nic. Pozastavila jsem se nad nápisem nahoře: „Díky třiceti staletím historie můžeme na některé zaalpské doktríny pohlížet se svrchovaným soucitem.“ Instinktivně jsem se podívala na nohy, ale ne: tentokrát jsem měla boty suché a lesklé, pár anonymních tmavých balerín. Ve vzduchu byla vysrážená vlhkost, která pronikala do kostí. Z modré hodiny se stala šedá. Ale předtím, než se vydám domů, mi schází ještě jedna meta: náměstíčko vedle soudu. Odpoledne, když jsme si se Sarou napsaly úkoly, jsme si chodily sednout k Vodnářově fontáně. Na znuděná auta na semaforech se snášel soumrak a my jsme se opíraly o lavičku s kornouty plnými kouřících kroket, které jsme si koupily v nedaleké rosticcerii. Občas jsme si zpívaly. Na ramenou jsem cítila dech mramorového chlapce sedícího obkročmo na glóbu, který občas zafoukal silněji a zahříval mi šíji uklidňujícím teplem; z jeho fontány nikdy neprýštila voda a mně se nikdy nechtělo brečet. Sara byla stejná jako já, ale nedotčená, její domov byl lehký a obyčejný, její myšlenky směly odpovídat jejímu datu narození; když jsme byly spolu, i mně mohlo být čtrnáct let, stejně jako jí, proto jsem se jí držela jako trosečnice, já, která jsem od chvíle, kdy můj otec už neměl žádný, nenáviděla jakýkoli věk a věděla jsem, že se každé její narozeniny budou oslavovat mně natruc. To místo bylo pojmenované po bohu Janovi, později po Vodnáři a pro Messiňany po Gennarovi. Teď jsem ho měla zase před sebou. Povědomý bůh, pokrytý plevelem, malý a anonymnější než obr z mých vzpomínek, nikoliv kluk, který foukal do hlučných odpolední mého dospívání, ale kus bezvýznamného němého mramoru. Lehla jsem si na lavičku s rukama založenýma za hlavou a pokrčenými koleny, mezi probodnutá srdce a citáty napsané fixem na železo opěradla. Lampy se rozsvítily a já jsem nemyslela na nic. Minulost byla vzdálený kraj, věci jsou nehybné pouze v mojí paměti, ta samá vzpomínka se opakuje tisíckrát, jako nový kousek v divadle, otec vstane v šest šestnáct, rázným zacvaknutím vypne budík a ten jako zázrakem přestane jít, vybere si kravatu, přiloží kravatu, vyčistí si zuby, nechá za sebou stopu od pasty jako šnečí sliz, vyjde z bytu v modré košili, otočí se, aby se podíval na dveře, a projede jím melancholické uspokojení. Opona, tma, žádný potlesk. Moje oči tu vzpomínku neviděly, a přesto se držela v mojí hlavě na scéně už třiadvacet let. Otočila jsem se na bok. V kapse jsem pevně uchopila jediný předmět, který jsem si vzala z domova: zelené voňavé pero, se kterým jsem dělala úkoly a psala Saře zanícené přátelské dopisy. Na železe lavičky, mezi jmény zamilovaných a vulgaritou obscénních obrázků, jsem úpěnlivě prosila o klid nebožtíka a napsala jsem slova, kterým se opravdoví sirotci mohou vysmívat, zatímco ti, co přežili zmizení, po nich prahnou jako po klidu: „Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida.“ Když jsem dopsala otcův epitaf, běsy jeho jména se najednou zklidnily. Italská prozaička Nadia Terranova (*1978) pochází ze Sicílie a žije v Římě. Vystudovala filozofii a moderní historii. Je autorkou dvou románů, několika knížek pro děti a přispívá do různých periodik. Se svým dílem Sbohem, přízraky se roku 2018 dostala mezi finalisty Premio Strega. Přeložila Monika Štefková, nakladatelství Odeon, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-04-15 19:21:09
Rybáři objevili u pobřeží Brazílie loď plnou rozkládajících se těl
V sobotu se naskytl rybářům u severovýchodního pobřeží Brazílie nepěkný pohled. V malém člunu se nacházela těla v pokročilém stádiu rozkladu, uvádí servery LoopNews a CityNews. The post Rybáři objevili u pobřeží Brazílie loď plnou rozkládajících se těl first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-05-02 10:00:00
USA utratí 320 milionů dolarů za výstavbu mola v Gaze
Do projektu je zapojeno tisíc amerických vojáků, kteří operují u pobřeží Gazy, čímž se vystavují riziku, že se stanou terčem útoku Hamásu.Odhad nákladů americké armády na výstavbu mola na pobřeží Gazy se zvýšil na 320 milionů dolarů, informovala v pondělí agentura Reuters. Odhad je dvakrát vyšší, než armáda původně předpokládala. Stavba již byla zahájena a podílí se na ní tisíc amerických vojáků operujících přímo u pobřeží Gazy, což je vystavuje riziku, že se stanou terčem útoku. To by mohlo vést k výrazné eskalaci amerického zapojení do izraelského vyvražďování Palestinců v Gaze, píše Dave DeCamp.
Čas načtení: 2024-05-02 21:05:11
Tajná zbraň vyplavena na americkém pobřeží?
Na sociální síti X se v hojném počtu sdílí video s neznámým dronem či tajným vládním prijektem, který byl vyplaven na americkém pobřeží. (Foto:... Článek Tajná zbraň vyplavena na americkém pobřeží? se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-05-23 11:00:01
Den D: Detaily, ze kterých mrazí. Takhle blízko jsme byli průšvihu
Dne 6. června 1944 se spojenecké síly snažily zvrátit vývoj druhé světové války zahájením největší vzdušné, pozemní a námořní invaze, jakou kdy svět viděl. Mířily na pět úseků pobřeží nacisty okupované Normandie s kódovými názvy Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. Podíváme se, jak se v Den D vyvíjely některé klíčové události. 01:30 Letecká invaze na pláž Utah začala vysazením výsadkářů za nepřátelské linie v Normandii. Jejich cílem bylo zmocnit se východů z hrází vedoucích do vnitrozemí ze samotné pláže, zničit mosty a další životně důležitou německou infrastrukturu a připravit cestu pro útok pěchoty z moře. „Bohužel hodně z těchto výsadkářů bylo zastřeleno při seskoku přímo ve vzduchu, zatímco jiní se utopili v nížinách záměrně zatopených Němci. Což byla mimochodem velmi účinná strategie, kterou nacisté dále hojně využívali,“ podotkl Dalibor Moravec. Americký výsadkář dobýval v sovětském tanku Berlín, oficiálně byl přitom mrtvý Číst více 03:00 Spojenci zahájili letecké a námořní bombardování na pláži Sword. Vojáci seskákali z kluzáků, aby obsadili tamní mosty a dobyli německé pevnosti. „Následovala pozemní operace. Zajímavé bylo, že přišlo o život ‚jen‘ něco přes šest stovek Britů, přitom na pevninu se vojáků dostalo přes 29 tisíc. Bylo to velký úspěch.“ 04:30 V oblasti pláže Utah se město Sainte-Mère-Église stalo prvním ve Francii, které bylo osvobozeno během invaze v Normandii. Boje zde byly velmi intenzivní. A také měly svého hrdinu. Stal se jím americký voják John Steele, jehož padák se zachytil na věži kostela. „Hodiny si hrál na mrtvého. Jen tak visel, v podstatě se ani nehnul. Němci ho později sice zajali, on jim ale utekl a znovu se připojil ke své divizi. Není bez zajímavosti, že se tato událost objevila ve filmu Nejdelší den a podobizna tohoto muže stále visí na kostelní věži,“ vysvětlil Moravec. 05:45 Spojenecké válečné lodě pálily na německou obranu na pláži Utah. Během tohoto těžkého bombardování utrpěl torpédoborec USS Corry přímé zásahy a rychle se potopil. Zahynuly desítky členů posádky. „Jeden z mužů vztyčil na stěžni americkou vlajku. Zůstala viditelná i poté, co loď klesla na dno.“ Přibližně ve stejnou dobu také spojenci zahájili bombardování pláží Gold, Juno a Omaha. „Přestože americký generál Omar Bradley slibil svým mužům, že bombardování na Omaze způsobilo Němcům rozhodující škody, jiní lidé se domnívali, že nebylo ani zdaleka dostatečné. Pravdu měli ti druzí. Spojenci skutečně utrpěli na pláži Omaha větší ztráty než na kterémkoli jiném místě přistání v Den D,“ uvedl Moravec. 06:30 Pěchota na ikonických výsadkových plavidlech známých jako LCVP zahájila útok na pláž Utah. V čele první vlny byl jeden z velkých hrdinů Dne D, brigádní generál Theodore Roosevelt mladší. „Nejstarší syn bývalého amerického prezidenta Roosevelta trpěl vážnými zdravotními potížemi, včetně artritidy a srdečních potíží. Ale trval na tom, že bude sloužit v armádě a byl považován za oblíbeného a statečného vůdce,“ měl jasno Moravec. Když se Roosevelt dostal na pláž, uvědomil si, že kvůli silným proudům, které smetly jejich přistávací plavidla z kurzu, nebyli na určeném místě přistání. „Bez rozpaků prohlásil: ‚Začneme válku přímo odtud!‘ A nařídil, aby se další jednotky přesměrovaly na místo, které se ukázalo pro výsadek příznivější. Pokračoval v nasměrování nákladních aut a tanků, jako by se ani nebál střelby a granátů, které všude svištěly.“ 06:40 Začal útok pěchoty na pláž Omaha, což byl nejlépe bráněný úsek pobřeží. Pro vojáky to byla opravdu brutální zkouška, mnoho z nich padlo nebo bylo raněno. Kvůli smrtící obraně bylo pro spojence náročné překonat ocelové překážky, které Němci důmyslně připravili. „Navzdory krvavému masakru se vojákům na pláži Omaha nakonec podařilo dostat k útesům a překonat německé pozice. Jen málo věcí tu ale šlo podle plánu. Padlo zde téměř pět tisíc amerických vojáků.“ Slzy a dojetí: Americký veterán se po 75 letech ve Francii setkal se svou láskou Číst více 07:25 Začaly útoky pěchoty na zbývající tři pláže. Přežití často záviselo na pouhé náhodě – některé jednotky byly mimo kurz, přistály na špatných strategických pozicích, někdy přímo před hnízdy německého odporu a v palebné linii kulometů a minometů. Jiné se dostaly na méně bráněná místa a relativně v klidu postoupily do vnitrozemí. 11:00 Zatímco boje pokračovaly a spojenecké jednotky postupovaly, britský major Stanley Hollis (patřil k invazním silám na pláži Gold Beach) se pokusil vyhodit do vzduchu německé dělo. „I když se mu to nedařilo, prokázal neuvěřitelnou statečnost, když se pustil do nepřátelských vojáků, kteří zbraň ovládali. Toto a také neohrožené vylodění mu vyneslo Viktoriin kříž.“ 16:00 Němci zahájili svůj jediný protiútok Dne D mezi plážemi Sword a Juno. Ačkoli některé z německých jednotek byly zastaveny spojeneckými leteckými a námořními útoky, některým vojákům se podařilo dostat se k pobřeží. „Když ale viděli sílu spojenců, zase se stáhli. Spojenecké síly sice tento den nedokázaly obsadit zdaleka všechny vytyčené strategické pozice, vybudovaly však předmostí v okupované Francii, které už nepustily. Byl to první obrovský krok z mnoha, které vedly k pádu říše zla Adolfa Hitlera. I když je pravdou, že k průšvihu bylo ten den opravdu blízko. Možná stačilo, kdyby Hitler neváhal a poslal své tankové zálohy na pomoc. Pak mohlo být vše jinak, Evropa mohla být jiná,“ dodal pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Osmiletá holčička přišla o život. Pachatel se policii roky vysmíval.
Čas načtení: 2024-06-18 09:22:14
Ruská ponorka spatřena poblíž západního pobřeží Skotska
Ruská ponorka, která momentálně kotvila na Kubě, byla dříve zpozorována u západního pobřeží Skotska, než minulý týden doplula do Havany, píše BBC. The post Ruská ponorka spatřena poblíž západního pobřeží Skotska first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-06-28 16:47:52
Velitelství pobřeží Skotska [1919-1939]
Autor: FiBe Datum: 28.06.2024 16:47:52 Název:Name:Velitelství pobřeží SkotskaCoast of Scotland CommandOriginální název:Original Name:Coast of Scotland CommandDatum vzniku:Raised/Formed:01.04.1919Předchůdce:Predecessor:Velitelství RosythRosyth CommandDatum zániku:Disbanded:DD.08.1939Nástupce:Successor:Velitelství RosythRosyth CommandNadřízené velitelství:Higher Command:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Dislokace:Deployed:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Rosyth, ? Velitel:Commander:01.04.1919-31.03.1922 Heath, Herbert Leopold (Vice Admiral)01.04.1922-30.06.1923 Green, John Frederick Ernest (Vice Admiral)30.06.1923-30.06.1925 Tyrwhitt, Reginald Yorke (Rear Admiral)30.06.1925-02.06.1926 Cowan, Walter Henry (Vice Admiral)02.06.1926-02.06.1928 Bowring, Humphrey Wykeham (Rear Admiral)02.06.1928-DD.07.1929 Cameron, John Ewen (Rear Admiral)DD.07.1929-06.07.1931 Hallett, Theodore John (Rear Admiral)06.07.1931-12.07.1933 Leveson-Gower, William Spencer (Rear Admiral)12.07.1933-15.07.1935 Hardman-Jones, Everard John (Rear Admiral)DD.MM.RRRR-22.07.1937 Davenport, Robert Clutterbuck (Rear Admiral)22.07.1937-03.08.1939 Thomson, Evelyn Claude Ogilvie (Rear Admiral)Náčelník štábu:Chief of Staff:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRČestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRVyznamenání:Decorations:Poznámka:Note: - Stanice pobřeží Skotska- Vrchní velitel, pobřeží Skotska - Coast of Scotland Station- Commander-in-Chief, Coast of Scotland Zdroje:Sources:dreadnoughtproject.orgen.wikipedia.org
Čas načtení: 2024-09-27 16:25:34
FOTO: Hurikán Helene řádil na Floridě. Muže se psem musela v zálivu zachránit pobřežní stráž
Hurikán Helene zasáhl v noci na pátek pobřeží Floridy rychlostí 225 km/h a zanechal zhruba čtyři miliony domácností a podniků bez elektřiny. Ve chvíli, kdy přecházel přes pobřeží, ho Národní hurikánové středisko (NHC) klasifikovalo jako bouři 4. kategorie na pětistupňové škále, později při přesunu k Georgii zeslábl na 2. kategorii. Následkem bouře zemřelo šest lidí. Pobřežní stráž musela například zachraňovat muže a jeho psa, jehož plachetnice se začala potápět u pobřeží Floridy.
Čas načtení: 2024-10-08 19:46:20
Nejlepší last-minute zájezdy z Prahy na Madeiru. Zájezd od 11 687 Kč
Chcete-li utéct podzimnímu počasí, ale zároveň vás příliš nelákají daleké exotické plážové destinace, vypravte se bez starostí na portugalský ostrov Madeira. Cestovní kanceláře TUI a Čedok aktuálně nabízejí hned několik zlevněných last-minute týdenních zájezdů do města Funchal, které se stane ideální základnou pro objevování ostrova na vlastní pěst nebo skrz fakultativní výlety. Hotel Jardins d'Ajuda **** se skvělým umístěním nedaleko pobřeží s několika přírodními i umělými bazénky na rozeklaném pobřeží za 11 687 Kč v termínu 16.-23.12. se snídaní na webu tui.cz za 12 990 Kč v termínu 12.-19.11. se snídaní na webu cedok.cz Hotel Dorisol **** umístěný jen pár set metrů od předchozího hotelu nedaleko pobřeží za 13 190 Kč v termínu 26.11.-3.12. s polopenzí na webu cedok.cz Madeira Panoramico **** s úchvatným výhledem na oceán a město Funchal za 14 193 Kč v termínu 9.-16.12. se snídaní na webu tui.cz
Čas načtení: 2024-11-05 19:15:13
4. prapor námořní pěchoty [1974-1978]
Autor: wade Datum: 05.11.2024 19:15:13 Název:Name:4. prapor námořní pěchoty4th Marine Infantry BattalionOriginální název:Original Name:4e Bataillon d'Infanterie de Marine (4e BIMa)Datum vzniku:Raised/Formed:01.09.1974Předchůdce:Predecessor:Datum zániku:Disbanded:01.07.1978Nástupce:Successor:43. prapor námořní pěchoty43rd Marine Infantry BattalionNadřízené velitelství:Higher Command: 01.09.1974-01.07.1978 Francouzské síly umístěné v Pobřeží slonoviny 01.12.1958-01.07.1959 French Forces Stationed in Ivory CoastDislokace:Deployed: 01.09.1974-01.07.1978 Abidžan, kasárny / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRPoznámka:Note:--Zdroje:Sources:fr.wikipedia.org
Čas načtení: 2024-11-05 19:35:32
4. smíšený zámořský pluk [1964-1974]
Autor: wade Datum: 05.11.2024 19:35:32 Název:Name:4. smíšený zámořský pluk4th Overseas Combined Arms RegimentOriginální název:Original Name:4e Régiment Interarmes d’Outre Mer (4e RIAOM)Datum vzniku:Raised/Formed:01.11.1964Předchůdce:Predecessor:--Datum zániku:Disbanded:01.09.1974Nástupce:Successor: 4. prapor námořní pěchoty 4th Marines BattalionNadřízené velitelství:Higher Command: 01.11.1964-01.09.1974 Francouzské síly umístěné v Pobřeží slonoviny 01.11.1964-01.09.1974 French Forces Stationed in Ivory CoastDislokace:Deployed: 01.11.1964-01.09.1974 Abidžan, kasárny Port Bouet / Velitel:Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? ( )Podřízené jednotky:Subordinated Units:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRČestný název:Honorary Name:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRDD.MM.RRRR-DD.MM.RRRRVyznamenání:Decorations:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:sites-bruno.chez-alice.fr
Čas načtení: 2024-12-30 21:29:37
Zaplavené ulice a zničené lodě. Pobřeží Peru je v chaosu
Zaplavené ulice, ztroskotané lodě a uvízlé komunity – severní a střední pobřeží Peru je v chaosu. (Foto: X) Úřady uzavřely 80 přístavů a pláží... Článek Zaplavené ulice a zničené lodě. Pobřeží Peru je v chaosu se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-02-18 11:01:00
RECENZE: Seriálová Griselda jako první dáma kokainu s dvojí tváří
Kolumbijská hvězda Sofía Vergara přivedla na streamovací platformy fiktivní obraz reálné narkobaronky, která si v 80. letech podmanila drogové kartely na jižním pobřeží. Seriál Griselda na Netflixu mocně těží z jejího obsazení, v dílčích momentech se však role obrací proti představitelce samotné. Kmotra kokainu se totiž z postrachu floridského pobřeží pravidelně mění ve vystrašenou ženu, která v sebeobraně bojácně postřílí půlku Miami.