Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin.   Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace.      Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem.      Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů.      John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct).      Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu fikčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování.      Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru.      Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“      Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti.      Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod).      Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989).      Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů.   Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013).   Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.            

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 20:13:08

Vyšly příběhy Rychlých šípů nakreslené Marko Čermákem

Výtvarník a hudebník Marko Čermák oslavil 14. února 2020 osmdesátku. Při té příležitosti vyšel jubilejní desátý svazek Klasických komiksů Marko Čermáka, ve kterém jsou zveřejněny pouze ty díly Foglarových Rychlých šípů, které kreslil; a je jich 101. Výjimečně pojatý obrázkový svazek obsahuje vedle seriálu i tři původní Foglarovy scénáře k němu, a především úplně první vydání jeho textu Jak „se dělají“ Rychlé šípy. Jde o spíše mladším čtenářům určené pojednání z roku 1970, ve kterém spisovatel popsal metodu své spolupráce s Marko Čermákem. Jedinou stranu příběhů tvořili, zdá se, po mnoho dní – a každý samozřejmě úplně jinde. Naproti tomu v knize nejsou Čermákem nakreslené adaptace tří klasických foglarovek Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta – o dobrodružstvích Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Červenáčka a Rychlonožky v bludištní čtvrti Stínadla. Čermákovy komiksy o Rychlých šípech dělí foglarovský badatel Milan Lebeda do tří skupin. Za prvé jde o díly nově překreslené – a případně upravené, za druhé se jedná o Foglarovy adaptace seriálu Kulišáci, vycházejícího původně v časopise ABC (1963–1966), a konečně tu máme nečetné nové díly dle originálních scénářů. Původní verze osmi překreslených příběhů vytvořil ještě za války Václav Junek a v oficiálním vydání kompletu Rychlých šípů jim byla dána pietní přednost. Problém ovšem okamžitě nastal s dvěma pokračováními této řady od výtvarníka Bohumíra Čermáka, Markova jmenovce. Ta Foglar přepracovat nenechal a nejsou proto ani uvnitř této apologie. Známý příběh o dvou bezdomovcích z jeskyně tu tím pádem není dokončen! Ani začato, ani dokončeno pak není ani dobrodružství se závodem dvou speciálních vodních šlapohybů Bratrstva kočičí pracky a Rychlých šípů – a ve výsledku tu z něj dokonce objevíme jen jeho dvě prostřední části! Celkový počet příběhů Rychlých šípů vzniklých ze starších Kulišáků je čtyřicet, většina z nich byla zveřejněna v letech uvolnění mezi listopadem 1968 a dubnem 1970, jen poslední tři až roku 1986 v publikaci Píseň úplňku. A spolu s nimi i čtyři další, zbrusu nové příběhy. Úplně poslední díl Rychlých šípů vytvořil Foglar už někdy v letech 1970–1971 (aniž plánoval, že bude posledním) a Marko Čermák jej nakreslil teprve se značným odstupem (a v jiném kresebném stylu) pro tzv. Sborník nezávislých foglarovců (2009). A upozorněme zde pro jistotu, že i Marko Čermákem vytvořené pokračování Rychlé šípy znovu do Stínadel bývalo svého času prezentováno jako finále seriálu. Ale byl to očividný nesmysl, protože ve skutečnosti se jedná o první stranu adaptace románu Tajemství Velkého Vonta, která byla navíc později překreslena, takže na začátku této knihy ji nenajdete. Panu Marko Čermákovi jeho desátý svazek přejme, ale nelze obejít skutečnost, že se jedná o furiantské vytržení jím kreslených scénářů z kontextu celku a o ignorování nejméně dvou vnitřních příběhových celků. Navíc je otázkou, zda jsou Foglarem zatracená Junkova pokračování nějak podstatně horší než ta moderní Čermákova. A konečně se všeobecně ví, že Marko Čermák pracoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let až neúnosnou rychlostí, takže některé díly trochu odbyl. Oproti tomu jeho přepracování Janem Fischerem předtím kresleného příběhu Rychlé šípy plaší pytláky víc než obstojí; původní díl vyhlíží katastrofálně a doktor Fischer asi tenkrát pracoval v extrémní časové tísni a například přes noc. Prvním příběhem Marko Čermáka o Rychlých šípech je díl Rychlé šípy pomáhají starým lidem z listopadového dvojčísla Skauta-Junáka (1968), ale podezření, že se jedná „jen“ o dokreslení či překreslení nějakého staršího příběhu Fischerova je, zdá se, zcela mylné: to jen mladý Marko předložil starému spisovateli příběh takřka ve Fischerově stylu. A zafungovalo to, takže byl „přijat“ pro veškerá následná pokračování. Nepochybně se jednalo o jeden z jeho klíčových životních momentů, ale je otázkou, zda by ho Foglar akceptoval, kdyby napoprvé spatřil některé z pozdějších pokračování. Možná ne – a 101 příběhů by výtvarně zpracoval někdo úplně jiný. Kdo, o tom lze dnes už jen spekulovat, čímž rozhodně nehodlám snižovat nepochybnou kvalitu Čermákova díla. Když jsem četl Rychlé šípy jako chlapec poprvé, přechod mezi Fischerovými a Čermákovými pokračováními jsem ani nevnímal! A postrádáte-li i analýzu Čermákova přínosu do celku Foglarova seriálu, nejpřehlednější její verzi hledejte na stránkách Pavla Chrze.   Jaroslav Foglar: Rychlé šípy. Kresby Jaroslav Foglar a Marko Čermák. Grafická úprava a zpracování obálky Marko Čermák mladší. Úvod Milan Lebeda – Alpín. Vydal Václav Vávra. Praha 2019. 120 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩

Čas načtení: 2022-03-30 08:44:16

Zuzana Koubková: Na psaní mě baví, že se podívám za hranice všedních dní

Díky historickému šermu, kterému se věnovala, se začala zajímat o historii a tento zájem ji přivedl k psaní historických knih. Začínala romány o význačných mužích české historie, aby se nakonec Zuzana Koubková našla v psaní historických dobrodružných příběhů ze středověku, jako jsou příběhy s bratrem Zdislavem nebo s asketickým jezuitou Koniášem, s nímž se setkáváme v její nejnovější knížce Koniášův klíč.     Vyrůstala jste s bratrem v Praze a své kořeny máte v Louňovicích pod Blaníkem. Jaké bylo období vašeho dětství a čím jste chtěla být?    Dětství bylo fajn. S bratrem jsme měli bujnou fantazii a neustále vymýšleli nějaké příběhy a dobrodružství. Bydleli jsme v Praze, ale – jak sama říkáte – naše kořeny byly v Louňovicích. Tady máme chaloupku po předcích (z matrik jsem vysledovala, že ji zakoupili roku 1815), jezdili jsme sem na prázdniny a já se do Louňovic před dvěma lety nastěhovala. Čím jsem chtěla být, si už opravdu nepamatuju. Asi učitelkou, nebo zdravotní sestřičkou, to přece chtějí všechny holky. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu ochrany rostlin na České zemědělské univerzitě? Na gymnáziu byly mými nejoblíbenějšími předměty biologie a chemie, proto jsem si zvolila přírodovědný obor. Ochrana rostlin byla v první polovině 90. let, tedy v době, kdy jsem chodila na hnojárnu, pardon univerzitu, velmi populární téma. Vznikaly nejrůznější alternativní postupy, které měly nahradit klasické chemické postřiky. Připadalo mi to zajímavé…   Byla jste řadu let členkou historicko-šermířského spolku Záviš. Čím vás okouzlil historický šerm, a objevila jste se v nějakých představeních?   Okouzlila mne především možnost podívat se do jiných staletí. Do té doby jsem se o historii nijak zvlášť nezajímala, až šerm mi do ní otevřel úžasné okénko. Začala jsem studovat prameny, dovídala se zajímavosti o lidech, které známe z hodin dějepisu a vůbec je nevnímáme, jako živoucí bytosti, ale oni žili, trápili se, milovali… byli to lidé jako my. V představeních se sem tam objevuju dosud. Sice už nešermuji (přece jen mi bude napřesrok padesát), ale pořádáme s kámoškami (a kámoši) historické módní přehlídky.   Právě šerm vás přivedl ke studiu odborných historických pramenů a posléze k psaní historických románů. Svoji první knihu, která vyšla v roce 2003, Rytíř zelené růže jste věnovala Záviši z Falkenštejna, podle něhož se spolek jmenuje. Pak přišel román Kníže Václav, na nějž navazuje Boleslav – příběh bratrovraha. Jak se vám knihy o těchto význačných mužích české historie psaly? Zpočátku dost těžko. Byla jsem historií nepolíbená, takže jsem doslova „objevovala Ameriku.“ Něco jsem napsala, a pak jsem zjistila, že jsem se nechala strhnout fantazií, místo abych dočetla odstavec a zjistila, že to bylo jinak. Ale nakonec jsem se právě v tomhle hledání našla. Najednou mi začaly zápletky a příběhy zapadat do sebe, aniž bych se o to snažila. Samozřejmě sem tam bych dnes něco napsala jinak. Například mne velmi mrzí, že jsem nechala zemřít Zbraslava. Teprve když už byl Kníže Václav vydaný, jsem zjistila, že Zbraslav svého otce nejspíš přežil a stal se knížetem Stodoranů…   V roce 2015 vyšel první díl série historických dobrodružných příběhů ze středověku s bývalým templářem bratrem Zdislavem, z něhož se stal johanita, nazvaný Ztracený templářský poklad. Série má zatím šest dílů. Bude další pokračování? Jak se vám tyto knihy píšou?   Ráda bych doplnila ještě sedmý díl, mám už i nějakou ideu, ale skutek se nedaří. Ale tak už to se Zdíkem je – střídavě jasno, střídavě oblačno… Zdislava jsem vymyslela vlastně náhodou. Známý a veleplodný spisovatel Honza Bauer mne oslovil, zda bych nechtěla napsat historickou detektivku, mě pochopitelně nic nenapadalo, ale zrovna tou dobou jsem si našla nového endokrinologa (trpím disfunkcí štítné žlázy). Trpí jí i můj syn Bolek, a tak jsme k novému doktorovi do pražské Uhříněvsi vyrazili spolu. A když už jsme tam byli, prošli jsme se a zjistili, že v Uhříněvsi bývala templářská komenda! Na kdekterém hradě po celých Čechách a Moravě vám budou vyprávět pověsti o templářích, přesto, že ti tam prokazatelně nikdy nepobývali. A najednou místo, kde templáři byli a nic se tam o nich netraduje! Tak jsem si řekla, že to je výzva a stvořila Zdislava. Bohužel mě během psaní jeho dobrodružství potkalo pár neštěstí, a tak se mi nepsalo vždycky dobře. Jsou knížky, na jejichž tvorbu vzpomínám jako na velký flám (Zabitý před klášterem, Zlatá růže), ale i takové, u nichž jsem se vyloženě trápila (Záhada zlatodolu).   V roce 2021 vám vyšla historická kniha Koniášův klíč, v níž líčíte příhody jezuitského misionáře Antonína Koniáše. Budou další příběhy s tímto misionářem a jeho pomocníky? Neuvažujete napsat něco ze současnosti? Koniáš je dítětem pandemie a lockdownu. Trčela jsem doma a strašlivě se nudila. Zrovna jsem si přečetla Jiráskovo Temno, a tak mě napadlo stvořit žertovnou povídečku o asketickém jezuitovi a nepořádné vdově, která neumí vařit a chová milion koček (že by autobiografie?). Povídka měla úspěch, tak jsem psala další a další, až z toho byla kniha. Přemýšlím o pokračování, ale je to podobné jako se Zdíkem, nápadů spousta, ještě z nich něco vytvořit. O příběhu ze současnosti také přemýšlím, ale bojím se, abych nesklouzla ke klišé… unavená žena středních let, zpackané vztahy, kočky… Pokud se do něčeho takového pustím, bude tam určitě nějaký nadpřirozený prvek.   Pracujete jako rostlinolékařka. Co vás na psaní tak baví, že je vaším velkým koníčkem? A máte čas i na jinou zábavu?    Baví mě právě to, že se podívám za hranice všedních dní. Nemusím ani nikam cestovat, sedím doma v županu a při tom se plavím po moři, bojuji s nepřáteli, naslouchám loutně v rukou krásného rytíře. Samozřejmě, že mám čas i na jinou zábavu. Ostatně baví mě i moje zaměstnání. V poslední době pracuji jako terénní inspektor Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu (ÚKZÚZ), takže chodím po různých polích, na místa, kam by běžný turista nešel, objevuju tak všelijaké zapadlé křížky, ztracená boží muka… Nadchla jsem se pro osobnost svatého Jana Nepomuckého a fotím jeho sochy. Dokonce se mi podařilo „zblbnout“ řadu mých přátel, takže mi fotky „Johánkových“ soch posílají z široka, daleka.   Jak to máte se čtením? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Mám ráda sci-fi, fantasy, horor, detektivky, a pak samozřejmě historické romány, ale i literaturu faktu. Nedávno jsme s kámoškami tady v Louňovicích pod Blaníkem založily čtenářský klub a dáváme si různé výzvy. Díky tomu jsem přečetla i knihy, po kterých bych jinak nesáhla. Oblíbených autorů mám řadu. Z těch současných českých jsou to především Otomar Dvořák, Miloš Urban a Leonard Medek.   Jak ráda trávíte volné chvíle? Čtením, psaním. Posezením s přáteli. Ve společnosti svého syna, manžela, rodiny. Samozřejmě s kočkami. Na vycházkách, v lese, prohlídkou památek… a – no, dobře já to přiznám – v hospodě. (smích)   Zuzana Koubková se narodila 10. května 1973 v Praze. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu, obor ochrana rostlin a pracuje v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu (ÚKZÚZ) v Benešově. Od roku 2020 bydlí v Louňovicích pod Blaníkem s manželem, synem a momentálně pěti kočkami. Roku 2003 vyšla její prvotina Rytíř zelené růže, následovaly knihy Kníže Václav, Boleslav – příběh bratrovraha, Invisible a série historických „detektivek“ s někdejším templářem, posléze johanitou bratrem Zdislavem Ztracený templářský poklad, Znesvěcený hrob a další. Loni vyšla série povídek Koniášův klíč.

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 17:57:17

Boříkovy lapálie pokračují dalšími knihami

V letech šedesátých zveřejňoval dětský časopis Ohníček na pokračování známý francouzský cyklus veselých povídek Mikulášovy lapálie. Ilustroval je karikaturista Sempé (*1932) a psal René Goscinny (1926–1977), jinak autor Asterixe, kovboje Šťastného Luka i několika filmových komedií (např. Krysy z temnot). Redakce Ohníčku oslovila v roce 1968 karikaturistu Vladimíra Renčína (1941–2017) a chtěla něco podobného. Brzy našla také „českého Goscinnyho“: Vojtěcha Steklače (*1945). Steklač v knize Boříkovy ohníčkové lapálie (2017) vzpomíná: „Obvykle na záhady mezi nebem a zemí nevěřím, ale někdy ano. A pořád mám před očima letní den, kdy jsem ležel na zahradě své první lásky a sem tam do mě cvrnkla přezrálá meruňka. Zároveň jsem (jako vysokoškolák) narazil na svou první letní brigádu. Stal jsem se elévem, tedy jakýmsi žákem na redaktora časopisu Ohníček, a měl jsem u sebe klasický školní sešit A5 s úzkými linkami a oblíbenou propisovačku s černou náplní. Před sebou pak poněkud mlhavý úkol, o kterém jsem věděl jen tolik, že to bude ilustrovat Vladimír Renčín. A tak se onoho pálivého odpoledne na sluníčku ve městě Znojmo z řeky Dyje vynořil Bořík. S jeho lapáliemi jsem až dosud strávil déle než jedno půlstoletí a ještě pořád ve své paměti pátrám po dalších.“ První knižní výbor těchto povídek, nad kterými jsem se v dětství moc a moc nasmál (a dokonce je předčítal rodičům), vyšel již roku 1970 a dodnes následovalo bezpočet knih dalších, z nichž některé jsou taky povídkové, ale jindy se jedná o ucelené příběhy. Steklač ovšem původní eskapády zlobilů znovu přepisoval a rozvíjel, takže někdy čteme variace na nejstarší nápady, které však byly díky omezenému prostoru v časopise hutnější. Jindy čteme zdařilá dobrodružství nová a titulního školáka vždy provázejí tři kamarádi Aleš, Mirek a Čenda. I nové verze příběhů byly různě reeditovány, a to pod novými názvy, avšak autor nikdy neztratil energii a dodnes produkuje nová díla s těmito hrdiny, kteří stále chodí do školy, ale najednou už používají mobily a jsou obklopeni kapitalismem. Rýpalové to samozřejmě nepochopí, nicméně Vojtěch Steklač si s podobnými detaily hlavu nikdy nelámal. Co víc, do jinak úplně realistických příběhů několikrát vložil fantaskní bytosti a prvky! I to mu prošlo, ale je pravda, že se vždy rád vrátil do krajiny, která je často rafinovanou adaptací jeho vzpomínek na vlastní dětství. Zprvu byly ty příběhy neodmyslitelně spjaty s kresbami Vladimíra Renčína, ale ten byl z politických důvodů „odejit“ a nahrazen Adolfem Bornem (1930–2016). Born ilustroval Steklačovy knihy pečlivě, také výborně a tak dlouho, že čtenáři na Renčína v této souvislosti takřka zapomněli. Teprve roku 2017 vydalo nakladatelství Albatros doplněnou, ale jinak velmi pietně pojatou reedici prvního sešitu lapálií (1970), a to samozřejmě opět s Renčínovými obrázky. Ale Vladimír Renčín se k ilustrování Boříkových lapálií nevrátil a tou dobou na nich už dávno nepracoval ani Adolf Born, neboť ho nahradil nejprve Jaromír Palme (2004), potom Vojtěch „Vhrsti“ Jurík (2009) a konečně Jiří Filípek (2019). A právě Jiří Filípek loni ilustroval prvá vydání dvou volně navazujících „steklačovek“ Pekelná třída a mejdan u Bohouška a Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. První z těchto na míru šitých knih nás opět zavede do školy, ve které kluci již malilinko sní o holkách. Jednu ovšem zachrání ne oni, nýbrž jejich tělocvikář Tužítko. A Bořík? Setkává se se svou pekeleckou babičkou, známou již z dřívějších knih, a spolu se svými kamarády Alešem, Mirkem a Čendou (který skoro dostane dvojku z mravů) není zrovna tím nejlepším druhem třídnímu šprtu Bohouškovi. Kniha nijak nepopírá situování příběhů do Holešovic a blízké Stromovky a znovu z jejích stránek vyvstávají stará známá esa od školní katedry, především pak učitel Hamáček. Druhá kniha staví na nejtypičtějším znaku Alešově, a totiž jeho obezitě. Hoch dostane pozvánku na takzvanou obezitologii. Ale znovu nás obemkne Pekelec a vyřešíme tu s Boříkem mj. i „tajemství prasklého kufru. Nelze než smeknout před Steklačovou výdrží. Je autorem více než stovky publikací a neustává v mapování světa dětství, aniž by mu přitom příliš utíkal technologický vývoj. Spíše než jako autor pro dospělé (tyto ambice měl také) zřejmě zůstane zapsán v dějinách literatury jako spisovatel s dětskou duší, kterému se podařilo udržet si ji navždy.   Vojtěch Steklač: Pekelná třída a mejdan u Bohouška. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4082. publikaci. Velké Přílepy 2019. 128 stran. Vojtěch Steklač: Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4100 publikaci. Velké přílepy 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2024-10-08 06:30:28

Legendární Alien: Isolation dostane pokračování. Budeme se opět bát?

Vývojáři z Creative Assembly potvrdili práci na pokračování Alien: Isolation Hra je prozatím v rané fázi vývoje, přičemž tvůrci se nepochlubili dalšími podrobnostmi V příštím roce se alespoň dočkáme seriálového zpracování známého xenomorfa Svět Vetřelce v poslední době zažívá mírnou renesanci. V kinech se například představil snímek Vetřelec: Romulus, který si na ČSFD vysloužil příjemných 74 procent, a jak to tak vypadá, ani ve videoherním vesmíru nezůstane ticho. Vývojáři z Creative Assembly totiž při příležitosti 10. výročí vydání hry Alien: Isolation oznámili, že již pilně pracují na pokračování. „Slyšeli jsme vaše tísňová volání čistě a jasně,“ napsal kreativní ředitel studia Al Hope. „S radostí vám mohu jménem našeho týmu oznámit, že pokračování hry Alien: Isolation je v rané fázi vývoje.“ Přečtěte si celý článek Legendární Alien: Isolation dostane pokračování. Budeme se opět bát?

Čas načtení: 2025-01-03 16:36:22

2003 / 07

Autor: Martin Smíšek Datum: 03.01.2025 16:36:22 LETECTVÍ A KOSMONAUTIKA79, 2003, č. 7Obsah čísla: Čadil, Jan: Útok na Irák (pokračování) (4-7)Informujeme (8-11)Líška, Anton: Skákanie v Dubnici - pre radosť (12)Hornát, Jiří: Ptali jste se: Latécoère Laté 6 (13)Mamula, Martin: Aero India 2003 (14-17)ALV: Rada pro mezinárodní vztahy za rok 2002 (17)Balous, Miroslav: Letadla 39-45: Northrop MX-334, -324 "Rocket Wing" (18)Božinovski, Igor: Irácké vojenské letectvo 1931-2003 (dokončení) (19-21)Kolmann, Petr: Rozhovor L+K s Ing. Pavlem Štrůblem (22-23)Kolmann, Petr: Nekonečný vývoj (24-28) [PZL I-22 Iryda] Růžička, Bedřich: Columbia - cesta k ohnivému infernu (29-31)Šafařík, Petr: Záchrana vrtulníkem na několik způsobů (32-35) [W-3A Sokol v českém letectvu]Maršálek, Josef: Pohonná jednotka pro Ibis (pokračování) (36-38) [Aero Ae 270]-bal-: Co nového: VulcanAir VF600W Mission (39)-bal-: Z archívů: American Gyro Company AG-4 Crusader (39)Týc, Pavel: Sikorsky S-56/CH-37 Mojave, část I. (40-43)Irra, Miroslav: „Jednadvacítka“ (pokračování) (44-46) [MiG-21 v čs. letectvu]Knap, Pavel: Kosmické projekty zítřka (pokračování) (47-49)Cvrkal, Milan; Sviták, Pavel: Řízení letového provozu, část 7 (51-53)Kolář, Stanislav: AWACS monitoruje vzdušný prostor Iráku (pokračování) (55-57) [E-3 Sentry]Malé letectvo: Pod pokličkou (58-60)Recenze a novinky (61)Tělesa vypuštěná a zaniklá: únor 2003 (64)Kosmonautická kronika: srpen 2001 (64)PeS: Přistávací zařízení (66)

Čas načtení: 2020-03-04 20:13:08

Vyšly příběhy Rychlých šípů nakreslené Marko Čermákem

Výtvarník a hudebník Marko Čermák oslavil 14. února 2020 osmdesátku. Při té příležitosti vyšel jubilejní desátý svazek Klasických komiksů Marko Čermáka, ve kterém jsou zveřejněny pouze ty díly Foglarových Rychlých šípů, které kreslil; a je jich 101. Výjimečně pojatý obrázkový svazek obsahuje vedle seriálu i tři původní Foglarovy scénáře k němu, a především úplně první vydání jeho textu Jak „se dělají“ Rychlé šípy. Jde o spíše mladším čtenářům určené pojednání z roku 1970, ve kterém spisovatel popsal metodu své spolupráce s Marko Čermákem. Jedinou stranu příběhů tvořili, zdá se, po mnoho dní – a každý samozřejmě úplně jinde. Naproti tomu v knize nejsou Čermákem nakreslené adaptace tří klasických foglarovek Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta – o dobrodružstvích Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Červenáčka a Rychlonožky v bludištní čtvrti Stínadla. Čermákovy komiksy o Rychlých šípech dělí foglarovský badatel Milan Lebeda do tří skupin. Za prvé jde o díly nově překreslené – a případně upravené, za druhé se jedná o Foglarovy adaptace seriálu Kulišáci, vycházejícího původně v časopise ABC (1963–1966), a konečně tu máme nečetné nové díly dle originálních scénářů. Původní verze osmi překreslených příběhů vytvořil ještě za války Václav Junek a v oficiálním vydání kompletu Rychlých šípů jim byla dána pietní přednost. Problém ovšem okamžitě nastal s dvěma pokračováními této řady od výtvarníka Bohumíra Čermáka, Markova jmenovce. Ta Foglar přepracovat nenechal a nejsou proto ani uvnitř této apologie. Známý příběh o dvou bezdomovcích z jeskyně tu tím pádem není dokončen! Ani začato, ani dokončeno pak není ani dobrodružství se závodem dvou speciálních vodních šlapohybů Bratrstva kočičí pracky a Rychlých šípů – a ve výsledku tu z něj dokonce objevíme jen jeho dvě prostřední části! Celkový počet příběhů Rychlých šípů vzniklých ze starších Kulišáků je čtyřicet, většina z nich byla zveřejněna v letech uvolnění mezi listopadem 1968 a dubnem 1970, jen poslední tři až roku 1986 v publikaci Píseň úplňku. A spolu s nimi i čtyři další, zbrusu nové příběhy. Úplně poslední díl Rychlých šípů vytvořil Foglar už někdy v letech 1970–1971 (aniž plánoval, že bude posledním) a Marko Čermák jej nakreslil teprve se značným odstupem (a v jiném kresebném stylu) pro tzv. Sborník nezávislých foglarovců (2009). A upozorněme zde pro jistotu, že i Marko Čermákem vytvořené pokračování Rychlé šípy znovu do Stínadel bývalo svého času prezentováno jako finále seriálu. Ale byl to očividný nesmysl, protože ve skutečnosti se jedná o první stranu adaptace románu Tajemství Velkého Vonta, která byla navíc později překreslena, takže na začátku této knihy ji nenajdete. Panu Marko Čermákovi jeho desátý svazek přejme, ale nelze obejít skutečnost, že se jedná o furiantské vytržení jím kreslených scénářů z kontextu celku a o ignorování nejméně dvou vnitřních příběhových celků. Navíc je otázkou, zda jsou Foglarem zatracená Junkova pokračování nějak podstatně horší než ta moderní Čermákova. A konečně se všeobecně ví, že Marko Čermák pracoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let až neúnosnou rychlostí, takže některé díly trochu odbyl. Oproti tomu jeho přepracování Janem Fischerem předtím kresleného příběhu Rychlé šípy plaší pytláky víc než obstojí; původní díl vyhlíží katastrofálně a doktor Fischer asi tenkrát pracoval v extrémní časové tísni a například přes noc. Prvním příběhem Marko Čermáka o Rychlých šípech je díl Rychlé šípy pomáhají starým lidem z listopadového dvojčísla Skauta-Junáka (1968), ale podezření, že se jedná „jen“ o dokreslení či překreslení nějakého staršího příběhu Fischerova je, zdá se, zcela mylné: to jen mladý Marko předložil starému spisovateli příběh takřka ve Fischerově stylu. A zafungovalo to, takže byl „přijat“ pro veškerá následná pokračování. Nepochybně se jednalo o jeden z jeho klíčových životních momentů, ale je otázkou, zda by ho Foglar akceptoval, kdyby napoprvé spatřil některé z pozdějších pokračování. Možná ne – a 101 příběhů by výtvarně zpracoval někdo úplně jiný. Kdo, o tom lze dnes už jen spekulovat, čímž rozhodně nehodlám snižovat nepochybnou kvalitu Čermákova díla. Když jsem četl Rychlé šípy jako chlapec poprvé, přechod mezi Fischerovými a Čermákovými pokračováními jsem ani nevnímal! A postrádáte-li i analýzu Čermákova přínosu do celku Foglarova seriálu, nejpřehlednější její verzi hledejte na stránkách Pavla Chrze.   Jaroslav Foglar: Rychlé šípy. Kresby Jaroslav Foglar a Marko Čermák. Grafická úprava a zpracování obálky Marko Čermák mladší. Úvod Milan Lebeda – Alpín. Vydal Václav Vávra. Praha 2019. 120 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-20 23:55:51

Česká herní legenda Mafia oznamuje nové pokračování! The Old Country vyjde příští rok i s českým dabingem

Slavná videoherní série Mafia se dočká pokračování s podtitulem The Old Country Půjde o prequel, který se odehrává na Sicílii na počátku 20. století, v kolébce organizovaného zločinu Hra vyjde v průběhu příštího roku na PC, PS5 a Xbox Series X/S, více informací se dozvíme letos v prosinci Prezentace Opening Night Live, která každoročně předchází hernímu veletrhu Gamescom v německém Kolíně nad Rýnem, musela letos potěšit nejednoho fanouška tuzemské videoherní produkce. Na úplném závěru, který bývá zpravidla věnován překvapivým oznámením, totiž došlo na krátký teaser očekávaného pokračování české klasiky Mafia s podtitulem The Old Country, ve kterém nahlédneme do gangsterského podhoubí na Sicílii na počátku 20. století, kde bychom měli stát u zrodu organizovaného zločinu. Přečtěte si celý článek Česká herní legenda Mafia oznamuje nové pokračování! The Old Country vyjde příští rok i s českým dabingem

Čas načtení: 2024-11-30 12:00:54

Mobilní strategie Plague Inc. dostala překvapivé pokračování. Cílem je obnovit civilizaci po konci světa

Studio Ndemic překvapivě oznámilo a zároveň rovnou vydalo pokračování stretegické pecky Plague Inc. Novinka se jmenuje After Inc. a budete se v ní snažit obnovit civilizaci po zombie apokalypse V App Store je hra k dispozici za 2 dolary, v Google Play je ke stažení zdarma, přičemž prémiovou verzi pořídíte za 90 korun Herní studio Ndemic pořádně překvapilo své fanoušky nečekaným oznámením a rovnou i vydáním pokračování strategického hitu Plague Inc. Namísto pochmurného pandemického simulátoru jde o podstatně pozitivněji laděný titul, který na svého předchůdce navazuje vskutku originálním způsobem – hráči se tentokrát budou snažit obnovit civilizaci, kterou v předcházejícím díle s pomocí smrtících virů přeměnili na armádu nemrtvých. Hra s výmluvným názvem After Inc. je k dispozici pro iOS a Android, s verzí pro počítače se počítá na příští rok. Přečtěte si celý článek Mobilní strategie Plague Inc. dostala překvapivé pokračování. Cílem je obnovit civilizaci po konci světa

Čas načtení: 2024-12-11 17:43:23

Streaming drtí provozovatele kin! Na Max teď míří pokračování úspěšného trháku

Na streamovací platformu Max míří nový film Joker: Folie à Deux. Jde o pokračování úspěšného trháku, který šel do kin teprve v loňském roce.Přečtěte si celý článek: Streaming drtí provozovatele kin! Na Max teď míří pokračování úspěšného trháku

Čas načtení: 2025-01-03 18:38:40

2003 / 05

Autor: Martin Smíšek Datum: 03.01.2025 18:38:40 LETECTVÍ A KOSMONAUTIKA79, 2003, č. 5Obsah čísla: Informujeme (4-9)Vala, Vojtěch J.: Bezpilotní Delfin (10-12) [irácký bezpilotní L-29 RPV]Stolár, Michal: Vojenské letectvá Európy: Slovinsko (14-17)Přibyl, Tomáš: Saturny, které se vesmíru nedočkaly (18-19)Kolmann, Petr: Německý motorový kluzák Taifun (20-21)PeS: Ptali jste se: rozdíl mezi celonem a celuloidem (22)(PA): Modernizace Harrierů (23)Cvrkal, Milan; Sviták, Pavel: Řízení letového provozu, část 5 (24-26)Irra, Miroslav: „Jednadvacítka“ (pokračování) (27-29) [MiG-21 v čs. letectvu]Šedý, Miroslav: Létání v Ománu (30-33)Czvalinga, Jan: MC Tour 2002 (34-35) [české vojenské vrtulníky na ukázkovém cvičení AČR a Bundeswehru]Knap, Pavel: Kosmické projekty zítřka (pokračování) (36-39)O činnostech vědeckotechnické rady ALV v roce 2002 (40-41)Stolár, Michal J.: Lietadlá v konflikte o Falklandy: MB.339AA, T-34C.1 a SP-2H (42-44)Chudý, Oto: Rohrbach Ro VIII Roland, část II. (46-49)-bal-: Co nového: Diamond DA42 Twin Star (50)-bal-: Z archívů: Miles H.D.M.105 (50)Balous, Miroslav: Letadla 39-45: Messerschmitt Me 208 (51)Špaček, Jaroslav: EH-101 Merlin (pokračování) (16-20)Kolouch, Václav: Bezpečnost leteckého provozu českého civilního letectví v roce 2002 (56-57)Přibyl, Tomáš: GLONASS vstává z mrtvých (58)Malé letectvo: Novinky roku 2003 (pokračování) (59-60)Okem Spottera (62)Barevná schémata rubriky Letadla 39-45 (66)

Čas načtení: 2012-04-12 13:00:00

Freshjive jaro 2012 / Pokračování Lookbooku - Part 2

Americký label Freshjive přichází s pokračování jarní kolekce 2012, kterou doprovází i stylový lookbook, ovšem jelikož se jedná o pokračování edice, tedy part 2, nebudeme vás příliš zdržovat a půjdeme se podívat na oblečení, které si pro nás designéři Freshjive připravili. Ani druhé pokračování Lo ...

Čas načtení: 2019-11-10 08:50:44

Pokračování: S pravdou ven

Čtení na pokračování, sedmý díl Předchozí pokračování zde „Tak to není, opravdu!“ uklidňovala ho Alča. „Vážně! Co je teď za rok?“ pobídla jsem ho. Marek si utřel bezděky nos. „Jak , co jako za rok? Přece 1989.“ Tak to jsem se ještě nenarodil, pomyslila jsem si pro sebe. „Vidíš, a my jsme z roku 2019,“ dodala Alča. „Cestovat časem přece nejde, to ví každý,“ nenechal se zmást. „V budoucnosti už ano. Proto mám na sobě tohle oblečení a někdy se tváříme, jako když nechápeme, co říkáš. Ale mám ještě jeden důkaz, počkej. Ukážu ti to,“ uvědomila jsem si. A vytáhla jsem z kapsy mobil. Marek na něho koukal, ale nevěděl, co si o tom myslet. Prostě krabička, jakou nikdy neviděl, a která mi v tomto světě bohužel nemohla fungovat. „Tohle je mobil. S tím se v budoucnosti telefonuje.“ „A to jako jak? Vždyť nemá kabel. Myslíš jako utržené sluchátko Macha a Šebestové?“ „A umí i fotit. A má to v sobě hry.“ „Tak to teda vůbec nechápu. Jak bys do toho chtěl dostat kinofilm a ještě třeba karty, figurky, kostky. Ty mě taháš za nos.“ „Kinofilm?“ Zvláštní slovo, podivila jsem se, ale zajímavé, takové magické. Marek se plácl do čela. „No přece KINOFILM! Ta rulička, jak je na ní navinutý film, ten dáš do foťáku, a když ho celý vyfotíš, tak si ho necháš vyvolat a máš fotky. Já jsem dostal k narozeninám už foťák na barevný fotografie, heč!“ Neuvěřitelný! To bych si chtěla vyzkoušet. Vím, jak foťák, vypadá, ale nemůžu si vzpomenout, že bych někdy viděla, jak se s kinofilmem pracuje. Vrátili jsme se autobusem zpátky na původní zastávku a pomalu procházeli centrem, abychom pak mohli odbočit zpátky k sídlišti, kde bydlel Marek, a vrátili mu zimní bundu. V centru bylo stále rušno. Občas se kolem nás objevily veselé skupinky mladých lidí, které měly připíchnuté na bundách červeno-modro-bílé proužky v barvách vlajky. Říkalo se jim trikolory. Smály se a pobíhaly, jako by šly snad ze zábavného představení. Když byla jedna z nich poblíž, doběhl nás mladík, který nad hlavou mával velkým praporem. „To je obrovská vlajka!“ užasla Alča. A mně začalo docházet, že to není česká vlajka, ale československá. Tehdy byly obě země ještě spojené v jeden stát a vlajky vypadaly úplně stejně. Po pár minutách nás míjela jedna rozčílená starší paní, která jako by si povídala sama se sebou. A když si všimla, že ji pozorujeme, hned ta slova namířila přímo k nám. „Lidi teď všichni blázní. Akorát blázní! Jakápak sametová revoluce! Akorát bude válka. Přijdou milice, přijedou vojáci! Všechno zničí. A měli jsme se špatně? Copak nám něco chybělo?“ „Svoboda, milá paní,“ vyřkla rychle jedna z mladých žen ze skupinky. „To je to, co nám chybělo.“ A podávala paní trikoloru. „Ale jděte pryč se svobodou! K čemu mi je!“ „Abychom mohli říkat, co si opravdu myslíme, a přitom se nebáli,“ poznamenala jsem. „A mohli cestovat a mít klidně kamarády po celém světě.“ „To je chytré děvče,“ řekla znovu ta krásná mladá paní a objala mě. Trochu jsem se zastyděla. To se mi teda vůbec nestává, že by mě nějaké cizí paní na ulicích objímaly. Ale že o mně řekla, že jsem CHYTRÉ DĚVČE, to mě teda u srdce upřímně zahřálo. Další pokračování zde obrázky pixabay.com, wikipedie.cz

Čas načtení: 2018-08-31 10:00:36

Odysseus Kosmos: Adventure Game – klasická point-and-click adventura pro geeky a milovníky zajímavých řešení

Znáte tento: Otázka: „Nevíš náhodou, proč mi můj antivir neustále hází ten nový film do karantény?“ Odpověď: „Hmm, těžko říct… Nehraje v něm Trojan?“ … nebo tento: Alenka v říši divů: <div><div><div><div>ALENKA</div></div></div></div> … a co tento: Co jsme si mysleli v roce 1999: „To nemám šanci v životě zaplnit ten 10 GB harddisk…“ Co si myslíme […] Příspěvek Odysseus Kosmos: Adventure Game – klasická point-and-click adventura pro geeky a milovníky zajímavých řešení pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Dead Synchronicity – Překvapivě temná point-and-click adventura pro Android Stylová adventura The Inner World právě vyšla na Android Gemini Rue je temná sci-fi adventura pro Android ve stylu Blade Runnera (Nová hra) Little Big Adventure je remake PC klasiky z devadesátých let Broken Sword: The Serpents Curse – nový trailer pro pokračování úspěšné adventure hry zveřejněn

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-04-03 08:56:44

Je třeba udržet chod našeho hospodářství

Za klíčové považujeme udržet chod našeho hospodářství a minimalizovat nezbytně vznikající škody a ztráty. Pokračování plynulosti ekonomického koloběhu je třeba: - pro udržení klidu ve společnosti, pro zachování elementárních životních standardů, pro zabránění vzniku paniky a vykupování obchodů; - pro pokračování dnešní – nebo jí se blížící – životní úrovně naší země; - pro „vytížení“ lidí, pro zbavení je pocitu nicnedělání a nudy; - aby si ekonomika udržela schopnost nastartování po odeznění všech restrikcí a omezení. Co nejrychlejší rozběhnutí hospodářství bude psychologickou vzpruhou a významným impulsem pro celou společnost. Vycházíme z toho, jak jsme se pokusili argumentovat v předcházející části, že ekonomický kolaps řady firem i celých oborů a odvětví může být stejně nebezpečný pro zdraví lidí jako virus samotný. Za největší riziko považujeme dlouhodobý, vleklý útlum ekonomiky (kdy významná část lidí zůstane doma, aniž by to stačilo na výrazné omezení šíření koronaviru). V dnešním textu zůstaneme u „reálné“ ekonomiky, téma veřejných financí probereme příště. Pandemie nemoci Covid-19 nás nezastihla v neutrální chvíli. Česká ekonomika v poslední době, dávno před příchodem koronaviru, evidentně zpomalovala. Patříme mezi ty ekonomy, kteří i před koronavirem neviděli pro rok 2020 velkou šanci na pozitivní ekonomický růst. Všechno nasvědčovalo tomu, že by se naše ekonomika dostala k zastavení růstu i bez dnešní pandemie. Úkolem vlády i ČNB sice bylo udržovat optimismus, ale ekonomický útlum už klepal na dveře. Dnešní exogenní šok (je to opravdu učebnicový případ nesporného exogenního šoku) zaútočí na ekonomiku jak ze strany nabídky, tak ze strany poptávky. Na nabídkové straně to bude výrazné narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů, výpadky zahraničního obchodu, úbytek pracovních sil (vrátí se nám vůbec pracovní síly z Ukrajiny, Polska, Bulharska?), zabrzdění přeshraničních kontaktů všeho druhu, kolaps jednotlivých firem, prudké pohyby cen, měnových kursů i kursů akcií, naprosté zmatení odhadů budoucího vývoje atd. Na poptávkové straně to bude obří nejistota, keynesovská preference likvidity, nikoli odvážné investování, bude to opatrné připravování si finančních prostředků na horší časy, nikoli výrazné utrácení, bude to odkládání spotřeby a investic atd. Dojde k likvidaci – jako při každé krizi – části ekonomiky. Každý exogenní šok, každá krize, odhalí v ekonomice vše slabé a nemocné, upozorní na ekonomické aktivity, které už dávno měly být opuštěny, ukáže na firmy, které pouze přežívají. Jejich zániku nebude škoda a bylo by tragickou chybou aktivistické vlády, kdyby se její záchranná opatření soustřeďovala na tyto neperspektivní případy. Náhlý útlum ekonomické aktivity vyvolaný epidemií, karanténou a nouzovým stavem však zasáhne i produktivní a perspektivní firmy. Především malé a střední firmy (které zabezpečují 58 procent celkového výkonu ekonomiky) a živnostníci budou mít – pro řadu z nich likvidační – problémy. O ty velké se zatím vždy v historii vlády postaraly. Že bude rozhodování vlády obtížné, není sporu. Nevíme, jestli můžeme být optimističtí. Není nepodstatné, kdo bude tato opatření zavádět – bude to někdo, kdo soukromé podnikání považuje za předpoklad svobodné společnosti a chce mu maximálně pomoci, nebo to bude někdo, kdo soukromé podnikání pouze toleruje? Naše levicová část politického spektra, ale i Piráti a nejasné ANO v tom nejsou zcela jednoznační. Veškeré státní podpory a sanace jsou v podstatě byrokratické procedury (zatížené šílenou evropskou protipodnikatelskou legislativou) a proto by bylo třeba dělat jen jednoduchá opatření s minimálními nároky na administrativu (státu i firem). Nepokoušejme se o precizní zacílení pomoci, bude muset stačit opatrný, koncepčně dobře volený přístup. Nepokoušejme se znovuzavádět státní plánovací komisi. Je to důležité i proto, že se vláda musí maximálně snažit odolávat nejrůznějším dobře organizovaným parciálním zájmům. Je smutné, že údajně pravicová opozice kritizuje vládu a žádá, aby byla mnohem štědřejší a rozhazovačnější. Faleš tohoto populismu snad veřejnost odhalí. Úkolem vládní pomoci nesmí být snaha pokrýt všem všechny ztráty, zabránit jakýmkoli racionálním strukturálním změnám a zajistit pokračování předkrizového stavu (jako by se nic nestalo). Specifická bude i úloha České národní banky, která v průběhu několika posledních týdnů provedla překotné změny, což centrální banka dělat nemá. Špatně četla vývoj ekonomiky i zárodečnou etapu koronavirové epidemie. ČNB mimo jiné nepřímo naznačila, že námi dlouho kritizované, na jedné sporné ekonomické doktríně založené inflační cílování bylo de facto opuštěno. Radikální snížení úrokových sazeb bylo důležitým signálem spíše politického typu (ekonomicky velký vliv mít nebude, protože jsou komerční banky přeplněné likviditou). Bude to ale znamenat snížení šancí pro snadné obří výdělky zahraničních bank, které v posledních letech ve formě dividend mizely v zahraničí. Jeden z úspěšných českých podnikatelů (v časopise Ekonom) v enormním podílu zahraničních vlastníků a v jejich zcela nepatřičné podpoře investičními pobídkami našeho (ne jejich) státu vidí jistou formu dobrovolné ekonomické kolonizace naší země. Vláda v současnosti ve stavu nouze řeší spíše mikrověci. Vypadá to tak, že pro stromy nevidí les. Musíme ji varovat, že ekonomický pád bude větší, než vláda tuší. Trápí nás i to, že všechna opatření, která jsou navrhována a která mají pomoci naší koronavirem postižené ekonomice, jsou nesena v duchu přerozdělovací mánie. Tím je zásadně pokřivována iniciativa lidí a jejich motivace. Nejlépe by všemu pomohl volný, svobodný a minimálně regulovaný trh. Převzato z webu Institutu Václav Klause. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-16 18:03:50

Dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky doprovázejí ilustrace Zdeňka Buriana

Stojí vůbec za zmínku aktuální, již dvacáté vydání Hochů od Bobří řeky v nakladatelství Albatros? Ano. Především proto, že vychází jako sběratelské s kresbami Zdeňka Buriana. Vznést lze leda několik symbolických výhrad. Především je to jedna „burianovská“. Většina Burianových ilustrací je uvnitř knihy drasticky zmenšena, a to na formát 7 x 9,5 cm, a osm tak redukovaných maleb (více jich Zdeněk Burian dovnitř do knihy nikdy nevytvořil) odhalíte teprve na poslední dvojstraně působivého, vázaného díla. Ale jen tři z nich (ty, co se daly převzít z dosud existujících originálů) jsou rozesazeny i do vlastního textu a na dějově příslušná místa. Rikitan se například vkrádá do stanu a jinde hoši nastupují pod vztyčenou vlajku. Ty (pouhé) tři obrázky aspoň teď máme na kvalitním, lesklém papíře, avšak největší naše nakladatelství souběžně čtenáři jemně vzkazuje, aby si pět dalších ilustrací vyhledal a prohlédl jinde, nejspíše v rámci sebraného Burianova díla, jehož vydávání se Albatros, to všechna čest, soustavně věnuje. Sporné změny v textu Existuje ovšem ještě devátý obrázek – pro obálku, a ten na obálce taky spatříme, nicméně desátou malbu příslušnou knize a znázorňující sedícího Rikitana neobsahuje toto vydání bohužel ani v náznaku. Ale nutno uznat, že ji malíř tvořil s notným již odstupem od původní zakázky, možná až koncem let šedesátých... A jak tedy vznikalo dvacáté vydání této legendární knihy? Šestičlenná ediční rada nakladatelství a Skautské nadace Jaroslava Foglara vyšla při práci z prvního vydání (1937) a respektovala pietně text, a to dokonce včetně infinitivů končících na –ti. Neměnilo se ani psaní výrazů tennis či lasso, ale nic se nedá přebírat po tolika letech mechanicky, takže byly provedeny pravopisné úpravy. Jejich seznam zabírá více než tři strany a změny byly bezpochyby nutné, ale přesto jsem (hnidopišsky) objevil výjimky, kdy tak nutné nebyly. U Jana Kobese (což byl první nakladatel knihy) stojí: „Za chvilku bylo místo uklízeno, ani jeden papírek neponechán v trávě...“ Nově se „uklízeno“ s dlouhým Í změnilo na uklizeno bez čárky. Není to snad sporná změna? Autor možná více či méně intuitivně CHTĚL původním výrazem „bylo uklízeno“ intenzivněji vystavit před čtenářskou fantazii také POHYBY chlapců, ne? Anebo se dnes (na straně 61) hovoří o Písni úplňku, kterou hochy učil Rikitan. Původně se ovšem (roku 1937) mluvilo o „písni měsíce“ – s malým P. Stejně říkal autor Písni úplňku ve starší, ještě na pokračování zveřejňované verzi Hochů, která je překvapivě kratší o celých sedm kapitol (z celkových sedmdesáti). A později od „písně měsíce“ ustoupil, to je pravda, a všude ji měnil právě na Píseň úplňku a pouze na jednom místě na to zřejmě zapomněl, ale... Ale zrovna tak je možné, že autor chtěl až pamětihodně a aspoň jednou nechat v textu i původní pojem „píseň měsíce“. A proč by taky ne, že? Píseň úplňku je synonymní k „písni měsíce“ a pestrost vyjadřování jen a jenom na místě. A opakem stereotypu. To pouze nová redakce to srovnala do „lajny“. Ale jinak je přístup k úpravám obdivuhodný a jen se vynořuje otázka, proč nemohly být – ve velkém formátu – reprodukovány rovněž ty Burianovy malby, jejichž originály si... zřejmě kdosi kdysi přisvojil. Pozitivem je, že na konci knihy si lze prohlédnou barevné reprodukce různých částí Foglarova rukopisu, ale i dokonalého „čistopisu“ tohoto skutečně ručně tvořeného textu. Svaz Třinácti Foglar začal svou možná nejznámější knihu psát nejpozději roku 1929 a vycházel prvořadě ze zážitků z Tábora Svazu Třinácti (červenec 1927), jimiž se nechával prodchnout ve svých dvaceti letech. Text se začal rodit asi už tam – a roku 1999 dokonce v edici Skautské deníky vyšla nákladem 3500 výtisků foglarovka Tábor Svazu Třinácti, autorem dokonce ilustrovaná. Jde o faksimile původního Foglarova rukopisu s ručně psaným titulem Naše jednoměsíční robinsonáda u Ledče nad Sázavou. A jistě, není to nic zvláštního, ale právě tento iniciační tábor ještě vůbec nestál ve Sluneční zátoce, zpopularizované pak románem, nýbrž v Zátoce neznáma, kde tábořil Foglar prvně už roku 1925, a to pouze v počtu sedmi či osmi chlapců. Po dvou letech se na stejné místo s chutí vrátil a spolu s chlapci si podle jeho vzpomínek „umluvili“, že jen ten, kdo splní třináct těžkých úkolů, se stane členem tzv. Svazu třinácti. „Úkoly byly perné,“ píše Foglar v druhém dílu Kroniky Hochů od Bobří řeky (1996), která vznikla bedlivým výběrem z kronik 2. skautského oddílu PRAHA, jehož se ujal spisovatel Miloš Zapletal. „Naučit se plavat a třináctkrát přeplavat řeku, jít v noci na hřbitov a nakreslit na vrata křídou znamení, že jsme tam opravdu byli, strávit den a noc o samotě.“ Věřte nevěřte, nenašel se tenkrát ani jediný kluk, který by veškeré Foglarem vymyšlené úkoly zvládl. Ale vadilo to? Ne! Podstatnějším se stalo, že chlapci akceptovali denní rozkazy i táborový řád. Vše tehdy Foglar zavedl poprvé a roli sehrál dokonce následující magický detail. Jistý „Bobr“ znal tenkrát odněkud píseň neznámého autora My pluli dál a dál – a poprvé ji chlapcům zpíval. Také já, připomenu teď, jsem skladbu znal už jako dítě, nicméně z úst babičky, která ji šťastna zpívávala u plotny. Podivuhodná slova i nápěv mě fascinovaly, když jsem si hrával na linem potažené podlaze kuchyně, ale nikdy mě nenapadlo, že je píseň totožná právě s „hymnou“ Hochů od Bobří řeky, kterou uhranul svěřence Rikitan. První vydání vyšlo až v roce 1937 V Zátoce neznáma se také konal Tábor Zelené příšery (1928), ale následující Tábor na Bobří řece (1929) se uskutečnil na zbrusu novém místě, které chlapci s Foglarem našli během velikonoční výpravy u potoka Mastníku za Heřmaničkami. To už byl v oddíle „legendární“ hoch Láďa Velebil a Foglar píše: „Naše stany byly jako utopeny uprostřed luk a lesů, kudy nevedla žádná silnice ani železniční trať. Byla tu jen zarostlá vozová cesta. Tábor se vyznačoval jedinečným slunečným počasím a družina Bobrů nazvala říčku Bobří řekou.“ Podle toho získal tábor jméno. A teprve o rok později (1930) obdržela matka jednoho z Foglarových svěřenců (jménem Sedláčková) rukopis Hochů od Bobří řeky. Napsala spisovateli dopis, kde mu s knihou přeje úspěch, a on ji zprvu chtěl podle všeho vydat vlastním nákladem. To mu bylo snad s ohledem na problémy s distribucí rozmluveno, pak knihu několik pražských nakladatelů odmítlo. Léta běžela a Foglar prožil s oddílem i Tábor smůly (1930), zachycený později částečně ve stejnojmenné knize, Tábor ve Sluneční zátoce (1931), Tábor úplňku (1932) či Tábor dvacáté míle (1933). A teprve roku 1933 zaslal dílo do soutěže Melantrichu o nejlepší knihu pro mládež. Ani tentokrát neuspěl. Dostal pouze nabídku k otiskování na pokračování ve Slovíčku, příloze Českého slova, a 4. března 1934 tam kniha skutečně začala vycházet. Ilustroval ji sám Foglar, ale původně to neplánoval a jedná se proto jen o náčrty situací, které se měly teprve stát podklady profesionálního ilustrátora. Jenže redakce jim dala přednost – asi jako když během natáčení filmu Vrchní, prchni nikdo „profesionálněji“ nenazpíval Uhlířův Severní vítr. Náklad Českého slova díky Foglarovu románu prokazatelně stoupl, přibylo předplatitelů. Ale Melantrich se knihy bál. Zájem sice projevil jiný známý nakladatel, ale chtěl buď tento román plus Boj o první místo, anebo nic. Nabídl za oba dva tisíce korun, ale to se Foglarovi nezdálo dost. Vydání proto realizoval až plzeňský nakladatel s koncesí pro Prahu Jan Kobes. Měl dva syny-skauty, kteří naň naléhali, a jeden byl dokonce člen Foglarova oddílu. To rozhodlo. První vydání z května 1937 mělo 2200 výtisků a jako ilustrátora získal Kobes Zdeňka Buriana. Ten vytvořil přebal a prozatím čtyři hlubokotiskové kvaše na křídovém papíře. Přejata byla i většina Foglarových ilustrací ze Slovíčka. Oproti verzi vycházející na pokračování byl však zkrácen začátek a jiné byly i názvy některých bobříků. Čas zákazů Druhé vydání z listopadu 1939 mělo náklad 2000 kusů a Marie Majerová napsala: „Foglar utváří povahu budoucího muže a pěstuje kult zdravého těla.“ I tohle vydání bylo opět zkráceno a ubylo několik Foglarových méně zdařilých pérovek. Naopak přibyly čtyři Burianovy kvaše. Třetí vydání (dalších 2000 kusů) vyšlo pravděpodobně v létě 1940 a následoval minimálně jeden upravený dotisk. Na podzim 1940 následovalo čtvrté, opět textově pozměněné vydání. I to ve dvou tisících výtiscích a jako obvykle s načerno pořizovanými dotisky s drobnými změnami. Obdobně se kvůli daním tehdy chovali mnozí nakladatelé. Vzácné je páté vydání (1941). Šesté a sedmé bylo Kobesem opatřeno starším číslováním a sedmé poválečné označil jako čtvrté (3 150 výtisků). Teprve pak přinesla Hochy roku Mladá fronta (1947) v oficiálně osmém vydání s ilustracemi Bohumíra Čermáka, spoluautora Rychlých šípů (9 250 výtisků). V roce 1958 mohlo dojít na první zahraniční vydání knihy v Polsku (což bylo i prvé zahraniční vydání jakékoli foglarovky) a až v březnu 1965 směla poté kniha znovu začít vycházet v časopise Pionýr, ovšem v srpnovém čísle na příkaz Strany vše skončilo. Stačilo být zveřejněno jen 31 kapitol. Roku 1966 nicméně stejně následovalo deváté vydání, i když bylo povoleno jen 31 000 výtisků, a ilustroval je Václav Junek, tedy další ze spolutvůrců seriálu Rychlé šípy. Značný náklad 81 810 výtisků mělo pak desáté vydání v brněnském Bloku (1969), které se dostalo díky otci do rukou i mně, a roku 1971 vrhl Blok na trh v dalším vydání ještě 60 tisíc kusů knihy. Ale následovala další politicky zapříčiněná pauza. V roce 1984 vydal knihu Daniel Strož v Německu, pouze ovšem nákladem pěti set výtisků, které navíc Foglar odmítal podepisovat. Dobře pamatuji okolnosti dvanáctého vydání z roku 1987 (Olympia), kde se ilustrátor Miloslav Disman úplně nepokrytě inspiroval Burianovými kvaši. Náklad sto tisíc kusů ihned zmizel, a tak následoval dotisk 20 tisíc výtisků. Po převratu kniha zahájila Sebrané spisy Jaroslava Foglara (1991) doplněna takřka stovkou barevných obrázků Marka Čermáka. S výjimkou předčasně zesnulého Jana Fischera se tudíž na tomto díle postupně podíleli všichni kreslíři Rychlých šípů. Na potahu pevné vazby patnáctého vydání (1997) se opět vynořila slavná Burianova ilustrace (1937), ale jen ke třem stům výtiskům Olympia tenkrát přidala barevný přebal s Burianovou kresbou. Šestnácté vydání (1999) bylo dotiskováno v letech 2000, 2001 i 2003 a roku 2005 následovalo ještě 17. vydání s drobnými odchylkami. A následovalo opět třináct let čekání, tentokrát kvůli nevyřešeným autorským právům. Za povšimnutí stojí, že ta doba sice nebyla tak dlouhá jako dva zákazy komunistické, nicméně se jí svou délkou blíží. Devatenácté vydání je spíš kuriozitou – a reprintem časopiseckého zveřejnění ze Slovíčka. A co dodat? Snad že přičinlivý Foglar napsal podle knihy i divadelní hru Tábor ve Sluneční zátoce (vyšla dosud čtyřikrát: v letech 1940, 1947, 1993 a 2007).   Jaroslav Foglar: Hoši od Bobří řeky. Ilustrovali Zdeněk Burian a Jaroslav Foglar. Doslov Václav Nosek (s přispěním Luboše Trkovského a Romana Šantory). Pro čtenáře od 9 let. 20. vydání. Sběratelský výtisk podle rukopisu prvního knižního vydání z roku 1937. Albatros 2019. 232 stran + 35 stran příloh. 399 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31

Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy

Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem.   Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran

Čas načtení: 2019-07-17 10:09:29

V osmém Sborníku nezávislých foglarovců se mimo jiné dozvíte, jaké ženy miloval Foglar

Rada „Kruhu přátel odkazu J. Foglara“ ve složení Jiří Stegbauer – Jura (editor), Luboš Trkovský, Petr Vyleta a Jiří Zachariáš – Pedro připravuje od roku 2009 takzvané Sborníky nezávislých foglarovců; právě se dostal do prodeje osmý. Uveden je textem Pavla Hoška Poselství žlutého kvítku mezi námi a pozvánkou na výstavu Malý čtenář v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku, která se koná do 27. října. Obrazy ze spolupráce Burian-Foglar jsou součástí stálé expozice tohoto muzea. Jiří Zachariáš pojednal o Foglarových vlivech na specifiku českého skautingu a mimo jiné ve své stati připomněl, jak blízko má Foglarovo pojetí ke Komenského „škola hrou“. Poznámkovým aparátem doplněný text Ivo Jiráska Foglarovské světy se zamýšlí nad užíváním a definováním pojmů foglaring, foglarismus a foglarologie. Sborník dál upozorňuje na doplněné vydání Obrazového soupisu díla Jaroslava Foglara, které v rozsahu 350 stran připravili Luboš Trkovský a Miroslav Škvára, jenž je i autorem pojednání o zapomenutém dokumentárním filmu V říši sedmé velmoci (1940-1941) o výrobě novinové přílohy Slovíčko a časopisu Mladý hlasatel: ve snímku se objevuje i redaktor časopisu Jaroslav Foglar. Miroslav Škvára věnoval dvě postupně získané části tohoto výukového filmu Národnímu filmovému archivu a Sborník přetiskl 24 záběrů: na jednom jsou i Foglar s redaktorem Karlem Burešem. Roman Šantora a Martin Pecina jsou autory textu Jak vznikaly Rychlé šípy, který pochází z Albatrosem nedávno vydaného velkoformátového tisku několika pokračování Rychlých šípů.  Následující kontroverzní kapitola Nemilosrdná provokace agenta Bureše je z knihy Jiřího Zachariáše Stoletý hoch od Bobří řeky, jejíž druhé, doplněné vydání vyjde ještě letos, a dovětek napsal Jura Stegbauer pod titulem Oslava konfidentů Státní bezpečnosti? aneb Proč jsem nevydal Burešovy vzpomínky. (Dotyčné vzpomínky V týlu s Foglarem ale vydalo jiné nakladatelství.)  Osmnáct let přerušeným pracovním vztahem malíře Václava Junka a Jaroslava Foglara se zabývá stať Mildy Čepery doplněná snímkem kopie strojopisného dopisu spisovatele výtvarníkovi z prosince 1966. Za těžiště publikace lze považovat práci Petra Vylety, jenž detailně komentuje Foglarovy deníkové záznamy ohledně celé řady jeho lásek. Snad se redakce Sborníku neurazí, uvedu-li zde příjmení aspoň některých z těch dam: Kalousová, Voldřichová, Bittnerová, Žaludová, Branišová, Vyletová-Kubecová, Matulová, Mincová, Martínková. Jiří Zachariáš připsal ke stati navíc dovětek o Foglarovu vztahu ke zdravotní sestře Martě L., kterou autor poznal na jaře 1951 po druhé operaci kýly, a o jeho vazbách k dalším ženám v tomtéž období Naděždě Weberové a Jarmile Chládkové. Posledně zmíněná dokonce u Foglarů, a tedy v přítomnosti jeho matky, závěrem roku 1952 slavnostně povečeřela. Sborník také přetiskuje rukopis básně, již Foglar zdravotní sestře Marii napsal a která začíná: Tichý a slunný tehdá den byl... Záslužný a veskrze zajímavý je i další článek Jiřího Stegbauera se soupisem dvaačtyřiceti Foglarových článků v Lidové demokracii 1970-1971. Dodejme, že koncepci této Foglarovy rubriky navrhl roku 1970 redakci novin právě Jiří Stegbauer. Nějakou dobu vydržela, ale koncem roku 1971 přišel zákaz Foglara otiskovat a Stegbauerovi byla vzápětí zrušena pracovní smlouva. Sborník přetiskuje snímky devíti z těchto článků a zveřejňuje sérii následujících Foglarových textů k šestnácti „nálepkám“ jeho oddílu: poslední článeček vyšel 22. ledna 1972. Až fascinující je následující srovnání šesti Foglarem kreslených variant řad třinácti „záhlaví“ k jeho slavným „bobříkům“. Jde o verze ze Slovíčka let 1934 a 1968 (vzájemně odlišných), z vydání Hochů od Bobří řeky z roku 1969, ze Zápisníku 13 bobříků (záhlaví zde poprvé roku 1970) a právě z oné rubriky v Lidové demokracii. Jiří Zachariáš chválí v dalším textu knihu Klub zvídavých dětí. Jaroslav Foglar a Protektorát (2018) a k jeho textu připojuje Poznámku Zdeněk Bauer. Jan Machálek je autorem článku Utajený návštěvník, doplňují jej fotografie jeho manželky Zuzany. Následuje ne zcela smířlivý text Josefa Bláhy – Řešetláka o knize Evangelium podle Foglara a reakce autora knihy Pavla Hoška. A Ivo Jirásek píše v následující studii o Foglarem vymyšlené hře Alvarez. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Spisy StB, ale nejen ony jsou za otevřeným dopisem Jiřího Stegbauera Jaroslavu Čančarovi. Nikoli bez souvislosti je text doplněn ukázkou z dopisu, který roku 1945 napsal Foglarovi Zdeněk Burian. Jiří Stegbauer přispěl i závěrečným článkem Bohoušek – web nenávistných foglarovců? Na zadní straně sborníku najdeme třetí pokračování Hrnčířovy komiksové adaptace jeho vlastního románu Ostrov Uctívačů ginga. Více pokračování bohužel Marko Čermák nenakreslil, tohle je poslední. Jen doufejme, že není posledním ani tento osmý Sborník nezávislých foglarovců.   Kolektiv autorů: Sborník nezávislých foglarovců 8. Připravila redakční rada Kruhu přátel odkazu J. Foglara. Nakladatelství Ostrov. Praha 2019, 64 stran.

Čas načtení: 2024-02-21 16:59:14

Chystá se další pokračování sci-fi Blade Runner. Televizní minisérie se má brzy natáčet v Praze

Blade Runner patří k nejoceňovanějším filmovým sci-fi vůbec. V řádu týdnů začne natáčení televizního pokračování s názvem Blade Runner 2099. Článek Chystá se další pokračování sci-fi Blade Runner. Televizní minisérie se má brzy natáčet v Praze se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-03-07 06:44:46

Přijde další herní megahit? Studio Naughty Dog pracuje na ambiciózním titulu

Napětí ve světě videoher způsobil režisér seriálového hitu The Last of Us a hlavně prezident slavného vývojářského studia Naughty Dog. V nedávném rozhovoru zmínil práce na novém herním titulu, aniž by však poskytl více detailů. Dočkáme se dalšího pokračování herní pecky The Last of Us? Americké studio Naughty Dog patří mezi největší vůbec. Ve světě her způsobilo zemětřesení s dobrodružnou sérií Uncharted, o poznání temnějším hitem The last of Us a akční skákačku Jack and Daxter. Každá z těchto her ovlivnila obrovské množství hráčů po celém světě a nabídla to nejlepší z žánrů, do nichž spadá. Posledním vydaným titulem Naughty Dog

Čas načtení: 2024-05-31 16:00:00

Třetí Na nože dál nabírá hvězdy

Když už vypláznete téměř půl miliardy dolarů za dvě pokračování jedné povedené detektivky, nejspíš si chcete pošéfit, aby tato pokračování byla povedená. Právě to teď musí dělat Netflix, který tuto bezuzdnou částku zaplatil za dva sequely svéhlavé kriminálky Na nože. První pokračování s podtitule...