EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || <p><img alt="" src="http://www.pohadkar.cz/media/thumbs/content_2215_thumb.jpg"> Už 30. července 2020 do našich kin vejde animovaná komedie Velké dobrodružství malé pandy, která vypráví o síle přátelství a potěší celou vaši rodinu.</p>
Čas načtení: 2024-02-05 12:38:49
SpongeBob - SpongeBob rytířem [Egmont]
Vydejte se s oblíbeným SpongeBobem v kalhotách za velkým dobrodružstvím a vyzkoušejte si, jaké to je být středověkým rytířem!
\nČas načtení: 2020-04-21 16:40:28
Vyšla nová dobrodružství profesora Challengera, hrdiny Doylova románu Ztracený svět
Nesnesitelný profesor George Edward Challenger se poprvé vynořil v Doylově výtečném románu Ztracený svět (1912). Další příběhy s tímto hrdinou už bohužel nedosahují kvalit prvního příběhu. V chronologickém pořadí jde o texty Jedovatý pás (1913), Země mlhy (1926), Když Země vykřikla (1928) a Muž, který chtěl rozložit svět (1929); ty poslední dva nyní společně vycházejí v překladu a s předmluvou Pavla Pecháčka pod poněkud banálním titulem Dobrodružství profesora Challengera. Novela Jedovatý pás česky naposledy vyšla poměrně nedávno, a to roku 2009 a pod titulem Příliv smrti. Velmi vzdáleně koresponduje i se současnou pandemií. Místo viru se ale jedná o jedovatý éter, do kterého planeta Zem vpluje za normálního oběhu okolo Slunce, přičemž pouze geniální Challenger to předvídá, zatímco akademická obec se mu vysměje podobně, jako když ve Ztraceném světě hlásal, že jsou na náhorní plošině Jižní Ameriky dinosauři. Výsměch bohužel není oprávněný a Conan Doyle nám už vzápětí předestře ve formě katastrofického příběhu konec světa. Vše možná líčí až moc rychle a už třetí kapitola se nazývá Zamoření. Následována je sekvencemi Dlouhé umírání, Mrtvý svět a Velké probuzení. „Co jsme si měli počít na tomto hřbitově světa?“ ptá se posléze autorovými ústy jeho hrdina-novinář, když prochází mrtvým Londýnem. „Mohl od úsvitu časů čelit takové otázce nějaký člověk? Je pravdou, že naše vlastní fyzické potřeby, a dokonce přepychové výdobytky byly pro budoucnost zajištěny. Mohli jsme brát ze zásob potravy, ze sklepů plných vína, ze všech pokladů umění. Byly naše, mohli jsme si je vzít. Ale měli jsme právo to udělat?“ „Vezměte vinný hrozen,“ říká Challenger druhům. „Je pokryt nekonečným množstvím škodlivých bacilů. Zahradník ho opláchne desinfekčním prostředkem. Namočí hrozen do jedu a bacily zničí. Podle mého názoru chce ten náš Zahradník s velkým Z namočit náš sluneční systém a lidský bacil s malou životností, který se vrtěl a svíjel na vnějším obvodu Země, bude v okamžení sterilizován a vymýcen.“ V dalším románu Země mlhy (1926) předvádí kritik materialismu Doyle i fenomén spiritismu, průběhy seancí a fungování médií. Dokonce i vědu ctící Challenger se ve finále stane přesvědčeným obhájcem vyvolávání duchů. V to věřil v posledních letech života po světové válce také naivní Conan Doyle, který roku 1926 dokonce zveřejnil Dějiny spiritismu a počínaje rokem 1918 (kdy vyšla Doylova kniha Život po smrti) taktéž čtrnáctero dalších prací s touto pofiderní tematikou. Kdo by to do tvůrce racionálního Sherlocka řekl, že?! Nyní vydaná Dobrodružství profesora Challengera shrnují poslední dvě profesorovy eskapády. V té nazvané Když Země vykřikla (tento nový překlad vyšel již roku 1992 v knižní antologii Nejmenší vesmír) odhalí, že je naše planeta živá. Rozhodne se to i dokázat, a to obrovským hlubinným artézským vrtem, který zeměkouli donutí ukončit mlčení. Námět je tedy fascinující, ale stejně jako byl Jedovatý pás ve svém finále poněkud příliš zkratkovitým a odbytě banálním (všichni domněle zemřelí se nakonec probudí, dodejme), jsou Země mlhy a novela Když Země vykřikla příběhy poněkud zdlouhavými. To ovšem nelze říct o vtipné povídce Muž, který chtěl rozložit svět. Naopak, je až příliš krátká. A jak si navíc každý čtenář všimne, v podstatě se jedná pouze o další z příběhů Sherlocka Holmese, neboť struktura textu zcela odpovídá jeho dobrodružstvím, a to včetně padouchovy poznámky věnované Challengerovi: „Vždy jsem slýchal, že jste ten poslední člověk na světě, který by se dal oklamat.“ Challenger tu jednoznačně figuruje na místě Sherlocka Holmese a místo profesora matematiky Moriartyho se v roli vraha šklebí zlovolný vynálezce z prostoru Sovětského svazu, který nejmenované mocnosti prodává svůj „Nemorův rozptylovač“. Je to naprosto děsivý a zneužitelný přístroj, respektive spíše „ochočená síla přírody“, podobající se elektrickému křeslu, které ovšem nepálí, ale rozkládá a zase skládá. Lidi, lodě, cokoli. Černě humornou pointu této science fiction však neprozrazujme. Sir Arthur Conan Doyle: Dobrodružství profesora Challengera. Překlad a předmluva Podivuhodný svět G. E. Challengera Pavel Pecháček. Ilustrace Miloslav Muškát. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2020. 104 stran. „Pro čtenáře od 10 let.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2019-07-13 20:08:37
Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi
Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.
\nČas načtení: 2024-04-19 00:00:00
Při rekonstrukci mezonetu pamatovali na spotřebu energií, bourali i příčky
Rekonstrukce bydlení je vždy velkým dobrodružstvím. To platí i o nedávné přestavbě dvoupodlažního bytu o rozloze 240 m² v cihlovém domě v Praze – Troji, u niž se majitelé rozhodli pro radikální změny, které odrážejí moderní trendy otevřeného prostoru a využití pokročilých technologií.
\nČas načtení: 2024-07-21 11:00:00
Jako náraz auta do zdi. Experti varují děti a teenagery před elektrickou šlehou
Každoročně se v Česku poraní elektrickým proudem asi čtyři sta lidí, z toho 170 dětí. Pokud člověk zásah přežije, lékaři umí zázraky. Léčba je ale dlouhá a dotyčný se potýká s traumatem i celoživotními následky. Odborníci varují před velkým nebezpečím, kterému by se měli vyvarovat hlavně teenageři a děti, které léto láká k dobrodružstvím.
\nČas načtení: 2024-09-24 05:22:00
Režisér Petr Forman: Od lidí jsem chtěl, aby se z nich opravdu na chvilku stali ptáci
Po Obludáriu, Deadtownu či Muži dvojhvězdy přichází Divadlo bratří Formanů s novým dobrodružstvím. Představení Ptačí sněm, které v zahraničí proslavila dramatizace Petra Brooka a Jeana Clauda Carriéra a u nás kniha Petra Sýse, je právě ve finálových zkouškách před premiérou v pražském Erpet centru. Jeho režisérem je Petr Forman, který uvedl, že v něm pracují s velkým obrazem, animacemi, vizuálními efekty a umělci z různých koutů světa.
\nČas načtení: 2018-11-10 00:00:00
Hřejivý podzim cestou necestou
Sychravé počasí vám přece nezabrání vydat se s celou rodinou na podzimní procházku – za dobrodružstvím! Ať už chcete vyrazit pouštět draka nebo se jen chcete projít v parku, KiK jako obvykle nelenil a připravil pro vás hřejivou podzimní kolekci, ve které jen tak chlad nepocítíte. Sport nebo město? ...
Čas načtení: 2024-02-12 11:13:39
Prázdniny v Česku [Tomski&Polanski, Ladislav Zibura / KNIHA ZLÍN]
Za dobrodružstvím není třeba létat přes půl světa! Stačí procestovat rodný kraj a dobře se dívat. Vydejte se s Ladislavem Ziburou na dvouměsíční jízdu po českých luzích a hájích a připomeňte si, v jak rozmanité a krásné zemi žijeme.
Čas načtení: 2024-02-08 14:03:15
Větroplavci 2: Pátrání po papoušcích [Jen Marlinová / Slovart]
Na nové výpravě za dobrodružstvím bude Maxovi se Sofií pořádné dusno - Větroplavec s nimi totiž doplachtí až do deštných pralesů tropické Amazonie!
Čas načtení: 2024-02-05 12:38:49
SpongeBob - SpongeBob rytířem [Egmont]
Vydejte se s oblíbeným SpongeBobem v kalhotách za velkým dobrodružstvím a vyzkoušejte si, jaké to je být středověkým rytířem!
Čas načtení:
Jaro je tady a krásné počasí prostě láká vyrazit někam ven za dobrodružstvím. Také cestování je v tuto dobu mnohem příjemnější a možností, kam vyrazit, je stále více. Příjemné teploty si totiž nyní už
Čas načtení: 2024-01-12 15:12:00
Zimní kouzlo v Rovinj: Proč do Chorvatska v zimě?
Už vás omrzely klasické zimní destinace s hromadami sněhu, lyžemi a svařákem? Co takhle zkusit něco netradičního a vydat se za zimním dobrodružstvím do...
Čas načtení: 2020-08-17 10:37:36
Paniku z dovolené má víc lidí, než byste čekali
Letní prázdniny se sice chýlí ke konci, ale to neznamená, že končí i čas dovolených. Řada lidí se teprve za zaslouženým odpočinkem chystá, vyjedou si klidně v září, říjnu či kdykoliv jindy během roku. Jenže zatímco většina z nás se nemůže dočkat a dychtivě odpočítáváme poslední dny, než konečně vyrazíme za dobrodružstvím, poznáním či relaxací, jsou i tací lidé, kteří při představě blížící se dovolené bojují s panickými stavy a obchází je hrůza. Dá se jim nějak pomoci?
Čas načtení: 2024-02-16 08:20:03
Vážení čtenáři, změny v lásce jsou nevyhnutelné a vaše síla a odvaha budou rozhodující, když budete čelit výzvám, které vám osud přináší. Vaše srdce skrývají hluboké emoce vůči minulosti, ale také otevřenost novým milostným dobrodružstvím. V nadcházejícím období jsou před vámi osudová setkání a důležitá rozhodnutí, která budou formovat váš milostný příběh. ŠTÍR Vaše hluboké […]
Čas načtení: 2019-10-15 15:14:34
5 dobrodružných zemí, do kterých se dostanete i s menším rozpočtem
Pokud čekáte na konec zkouškového období jako na smilování a plánujete cestu někam za dobrodružstvím, prohlédněte si našich 5 tipů kam vyrazit. I se studentským rozpočtem to jde. A mnohdy získáte víc než při drahé letní koupací dovolené. Východní Turecko “Turecko a dobrodružná země? To asi těžko,” říkáte si dost možná. Máte pravdu, západní a...
Čas načtení: 2011-11-27 15:00:00
Malárie – i obyčejný komár může být zabijákem
Cestování do bohem zapomenutých končin s sebou přináší nejrůznější rizika a následky z případných chorob. Před každým neznámým dobrodružstvím byste proto měli podstoupit očkování, abyste se vyvarovali případným potížím ze smrtelné choroby, které například na Africkém kontinentu číhají ze všech stran ...
Čas načtení: 2021-10-07 09:00:00
Nerozhazujte zbytečně peníze na vašich cestách!
Všichni milujeme tu vůni dálek, objevování nových míst, ochutnávání lokálních specialit. Cestování však velmi často takzvaně leze do peněz a určitě každý z nás uvítá informace, jak na cestách za dobrodružstvím ušetřit. Navíc, pokud ušetříme, můžeme se vydat na cesty brzo znovu. Ušetřete při cestová ...
Čas načtení: 2017-05-06 12:00:00
Kam v květnu? Máme skvělé tipy
Květen je zde v celé své kráse a spolu s ním samozřejmě nespočet možností, jak jej trávit. Můžete sedět doma a stejně jako v zimě sledovat své oblíbené seriály a filmy, můžete si také číst nebo relaxovat anebo můžete využít volných dní a svátků a vyrazit za dobrodružstvím. letenky již dávno nejsou t ...
Čas načtení: 2013-11-02 00:00:00
Tipy na dovolenou ve Španělsku, Itálii a Francii
Vyberte si z naší nabídky tipy na dovolenou, které jsou vám blízké, a rozhodněte se, kam vycestujete za sluníčkem či dobrodružstvím. Zajímavá místa doslova praskají ve švech. Zkuste temperamentní Itálii, slunné Španělsko nebo ovíněnou Francii. Itálie Hledáte vhodnou destinaci, pro vaši dovolenou? ...
Čas načtení: 2012-02-01 14:00:00
Levné letenky do celého světa – dejte průchod svým snům a užijte si cestování za nejnižší ceny
Cestování se rok co rok stává koníčkem stále většího počtu lidí. Nejenom zaopatření penzisté, bezdětné páry, rodiny s dětmi, ale také studenti se vydávají za dobrodružstvím do blízkých, ale i tisíce kilometrů vzdálených destinací. V dřívějších dobách si vlivem komunismu a přísného režimu užil cestu ...
Čas načtení: 2012-01-31 13:00:00
Letenky do Indie – za dobrodružstvím ještě dnes!
Indie je zemí velice zvláštní a ne každý ji přijde na chuť, avšak najdou se dobrodruzi a nadšení cestovatelé, kteří si krásy Indie oblíbili a nedají na ni dopustit. Pokud i vy patříte k nadšencům Indického státu, pořiďte si letenky za ty nejnižší ceny a vydejte se na dobrodružnou cestu ještě dnes. ...
Čas načtení: 2011-11-11 00:00:00
Lord of the Rings: War in the North
Po dlouhé době se zde zase ozývá hlas Středozemě, který utichl před dávnými časi. Po dlouhé době se snaží svou slávu obnovit borci ze studia Snowblindu. Pojďme si ho tedy představit. Lord of the Rings: War in the North nemá být tradičním dobrodružstvím: připravovaný titul nekopíruje dějovou linii Pá ...
Čas načtení: 2013-10-02 00:00:00
Poznámky ze země sluncem spálené
Po roce znovu na Slovensko. A to by bylo tak všechno, co se s loňskem shodovalo. Tehdy jsme jeli v autíčku Kočerů, letos sami vlakem. Změnilo se i složení - kromě ostřílených pardálů Kuby, Kláry a Ondry vyrazila na Campfest ještě Bětka S., Markéta V., Jéňa P. a Kája K. Walk off the Earth Ukulele Cesta začala být zajímavá hned kus za Berounem. Vlak zde kohosi srazil a my čekali, až to páni policisté vyřeší a vlaky znovu začnou jezdit. Čekali jsme a čekali. I ukulele jsme vytáhli, abychom se moc nenudili, a přemýšleli, jak to uděláme s navazujícími spoji. Začalo se totiž ukazovat, že je nestíháme. Ze slibovaných dvaceti minut se stala půlhodinka, z půlhodinky hodinka a nakonec bylo zpoždění rovných sto minut. Od průvodčího jsme dostali potvrzení o zpoždění a truchlili nad svými koupenými místenkami. Cesta byla dlouhá Co se dalo dělat, nastoupili jsme do dalšího vlaku, našli pár volných míst a se svými krosnami se do vagónu vtěsnali. Průvodčí na nás koukali překvapeně, ale byli rozumní a rychle pochopili, že to opravdu není naše vina - to že jedeme špatným vlakem. Dále už cesta probíhala poklidně až do Žiliny, kde jsme z vlaku vyskočili, abychom učinili jeden z posledních přestupů - a můj úplně poslední. Opouštěl jsem zbytek výpravy o něco dřív, v Ružomberoku, abych se vydal přímo do kopců Velké Fatry. Campfest mne letos dostatečně nenalákal a tak jsme si řekl, že radši projdu další kus světa, ve kterém jsem ještě nebyl. A tak vám ani nemohu vyprávět, jak se letošní Campfest povedl. Prý tam bylo zase o něco víc lidí a nahluchlí zvukaři to z reprobeden pouštěli zase o něco víc nahlas. Velká Fatra Já hodil civilizaci za hlavu a svižně stoupal po červené pryč z města. Moc jsem nekoukal na mapu a říkal si, že červená je vždycky nejlepší. Když jsem za chvíli hekal do opravdu prudkého stoupáku, začal jsem si říkat, jestli by se mi po té modré, co vede o trochu níž pěkně po vrstevnici, nešlo lépe. Velká Fatra poprvé… Vylezl jsem na kopec Velká skála a po krátkém zvažování jsem se rozhodl, že to v příštím sedle zkusím. Dostat se z hřebenu dolů pod kopec prudkým srázem bylo trošku o ústa, ale z výsledku jsem byl potěšen - modrá byla krásná lesní pěšinka, vedoucí velmi zvolna do kopce. Šlo se krásně. Žádné hekání jako předtím. Z Hrabovského potoka jsem doplnil vodu a za chvíli už stoupal pod vlekem na horu Malinné (1.209). Zrovna zapadalo slunce a vůbec bylo pěkně. Pak ale začal les a v něm šero a já přemýšlel nad tím, kam hlavu složit. Zaneprázdněn uvažováním jsem přestal dávat pozor na cestu a zakrátko už bloudil po lesích. Podařilo se mi to totiž záhadným způsobem sejít z modré a kdyby to dolů k Čutkovskému potoku nebyl takový krpál, asi bych slezl až tam. …a podruhé Když jsem se zase našel, neměl jsem moc chuť pokračovat dlouho dál a tak jsem u laviček v sedle pod Vtáčnikom rozbil tábor. Trochu mne překvapilo, že zanedlouho po cestě, která sedlem vedla, projelo auto. Houby divočina. Další den jsem vyrazil poměrně brzy, což se později ukázalo jako dobré rozhodnutí. Byl jsem na suchu a pramen pod Vtáčníkom se mi nalézt nepodařilo. I po ránu bylo docela teplo, ale cesta vedla povětšinou lesy a tak voda ani tolik nescházela. Nabral jsem ji až v potoku před Smrekovicou. Po druhé snídani jsem pokračoval dále po zelené směrem k Rakytovu (1.567). Výšlap nahoru mi dal docela zabrat, ale stál za to. A pak zas dál až ke Grúňu, kde se mi podařilo z pěkného pramene doplnit vodu. Šlo se dobře. Lidí jsem potkával málo, zvláště ve srovnání s Tatrami, kde jich byly mraky. Dokonce tak málo, že jsem v salaši Mandolína spal sám. Trochu zvláštní pocit. Zase jsem byl bez vody. Pramen jsem nenašel, vracet se mi nechtělo a tak jsem snídani zapil posledními doušky vody a vydal se po červené dál. Od Ostredoku (1.592) začalo lidí přibývat a kolem Križné (1.574) už to byla hotová dálnice. Já se vydal směrem ke Králově studni, kde jsem doufal, že nějakou vodu najdu. Byla tam. Sice ubohý čůrek, který ani náhodou velká plechová koryta zaplnit nedokázal, ale alespoň něco. Naplnil jsem, co jsem mohl a pustil se zpátky. V tom horku, které panovalo, se voda opravdu hodila. Připadal jsem si trochu jako továrna na sůl. Plánoval jsem, že přespím pod Repišťom, ale z údajné chaty zbyla jenom střecha a tak jsem pokračoval dál. Cesta už zase vedla většinou lesy a tak se horko dalo vydržet. To byl ale asi jediný pozitivní bod, protože jinak bylo putování utrpením. Cesta vedla nahoru dolu a znovu a zas a když už jsem šplhal asi na pátý kopec, abych z něj zase slezl, měl jsem toho docela dost. Navíc se mi v hlavě bez ustání honil Ježíšek od Nohavici. Na Motyčské hole (1.292) jsem se utábořil, uvařil polévku a kochal se hvězdami. Další den byl zase horký, ale naštěstí už mne nečekala žádná velká štreka. Potřeboval jsem jenom dojít do Donoval, kam odpoledne měl přijet zbytek bandy a odkud jsme měli vyrazit do Tater. Seběhl jsem ze Zvolenu (1.403) a u potoka, který tekl přes cestu se umyl. Bylo úžasné ze sebe smýt všechnu tu sůl a prach. V Donovalech jsem se usídlil před kostelem, kde jsem poslouchal katolické chorály a kontroloval Facebook na zdejší veřejné wifi. Do kostela se seběhly snad celé Donovaly. Stálo se i venku. Pro Čecha trochu neobvyklý jev. Nízké Tatry Připraveni vyrazit, Donovaly Odpoledne zbytek skutečně dorazil. Kuba s úpalem. Po občerstvení zmrzlinou jsem vyrazili směr Nízké Tatry. Největší horka už naštěstí byla pryč a cesta zase vedla chvíli lesem. V dobré náladě jsme vyběhli na Kozí chrbát a zase z něj sběhli, abychom se utábořili v Hiadelském sedle. Kuba sice na Kozí chrbát vzpomíná nerad, ale to bylo dáno spíš jeho současným stavem než čímkoli jiným. Výhled na Kozí Chrbát V útulně v sedle bylo lidí tak akorát. Spalo se nahoře i dole. V prostřed noci přišla pěkná bouřka a průtrž mračen a ti, co spali dole, strávili noc zabalení v pláštěnkách. U nás nahoře tu a tam kapalo, ale jinak se vyspat dalo. Ráno bylo příjemně. Vlahý vzduch po dešti se krásně vdechoval a tak i stoupání na Prašivou (1.652), Malou (1.720) a Velkou Chochuli (1.753) bylo snesitelné. Kuba už se z úpalu oklepal a do kopců běhal jako první, my ostatní supěli za ním. Kocháme se pohledem na krajinu před Velkou Chochulou Vzduch se ale ohříval víc a víc a za pár hodin už bylo utrpení jít pod žhavým srpnovým sluncem. Užívali jsme si každý stín, na který jsme narazili. A že jich moc nebylo. Kuba vychutnává odpočinek ve stínu Na útulňu pod Chabencom jsme dorazili v rozumném čase. Umyli se, uvařili večeři, zahráli pár kol kenta a anonyma a chystali se jít spát. Ne však chatár, který s pár hosty popíjel a pouštěl si muziku na plný pecky. Já, poučen z cesty do Skotska, jsem nasadil špunty a za chvíli už spal. Co se v tu noc dělo, znám jenom z vyprávění. Holkám neudělalo dobře ostré horké sluníčko a skončily s podobným úpalem, jako Kuba před nimi. A tak střídavě vybíhaly z chaty, úpěly a zbavovaly se večeře. A do toho chatár se svojí muzikou. Když už toho na Bětku bylo moc, vzbudila ho, protože mezitím usnul na stole a poprosila, jestli by nemohl ten kravál vypnout. On na to, že jestli se jí to nelíbí, ať se sbalí a vypadne. To se jí pochopitelně nechtělo a tak radši zalezla do spacáku a snažila se noc nějak přežít. Kdesi v Tatrách Ráno vypadaly obě holky dost zbědovaně. Chatár už vystřízlivěl a opřekot se omlouval a dával rady, co máme dělat. Nakonec nám vrátil i část peněz a kdybychom chtěli, asi by nám vrátil i mnohem víc. Podle plánu jsme měli před sebou pořádnou štreku. Chtěli jsme totiž dojít až na Ramžu - platit za ubytování na Chopoku nebo na Štefáničce se nám nechtělo. Teď byly naše představy ohroženy a my připraveni k sestupu do údolí, pokud by to dál nešlo. Ochočení kamzíci kus za Chabencom Vyrazili jsme. Ne úplně brzo, ale také ne úplně pozdě. Horko už docela bylo a při výstupu na Chabenec (1.955) jsme se pořádně zapotili. S vidinou lanovky na Chopoku v dáli jsme ukrájeli ze zbývající cesty. Za Polanou (1.890), kterou jsme raději obešli zespoda, začala pravá horská dálnice. Míjeli jsme davy turistů, které sem vyvezla lanovka, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Možná i proto jsme skoro běželi, abychom to měli rychle za sebou. Výhled při cestě Výhled na Děreše Na Chopoku (2.000) jsme dali delší pauzu na odpočinek. Já si odlovil kešku, Kuba vyběhl na vrchol a holky usnuly. Ďumbier jsme z časových důvodů oželeli, i když nám to bylo trochu líto. Na druhou stranu jsme mohli o to déle posedět před Štefáničkou u sklenice kofoly, kterou jsme koupili za vrácené peníze z Ďurkové. Vyčerpaná Bětka odpočívá u Štefáničky Holky už se trochu oklepaly a tak se pokračovalo ve veselé náladě. I přes to horko. Polovinu těl už jsme měli dokonale spálenou. Do Čertovici jsme dorazili k večeru a řekli jsme, že už to na tu Ramžu přece jenom dojdeme. Do osmi tam budem! Krajina před sestupem do Čertovici Do osmi jsme tam nebyli. Ale opravdu jsme tam dorazili. S krásnými třiceti kilometry horským terénem v nohách. Další přespávající v útulně jen kroutili hlavami. Na Ramže bylo plno. Na holky zbyly poslední dvě volná místa a my s Kubou spolu s půltuctem dalších horalů spali venku. Noc byla poklidná a ráno jsme nikam nechvátali - slíbili jsme si zasloužený odpočinek. Holky se z útulni vybelhaly, teprve když poslední skupina odešla. Snídaně na Ramže V klidu jsme posnídali a před polednem se vydali za dalším dobrodružstvím. Bylo vedro. Vzduch se ani nehnul a my se prodírali přes prales popadaných stromů a větví, abychom vylezli na Homolku. Pot z nás tekl proudem Pekelně nás pálily spálené půlky těla a když jsme se museli prodírat ostrými větvemi kleče, jeden by bolestí brečel. Seběhli jsme do sedla Priehyba, kde jsme dohonili skupinu, která z Ramži vycházela před námi. Obsadili jsme břehy potoka, který v oněch místech teče. I tekoucí voda se nám zdála býti dost teplá, ale i tak bylo příjemné zase smýt pot, prach a sůl z těl. Osvěženi jsme vyběhli na Velkou Vápenicu v rekordním čase a za zpěvu "Oh, Freedom" jsme dorazili až k útulně Andrejcová. Západ slunce u Andrejcové Ani nás nepřekvapilo, že bylo zase plno. Naštěstí to nevypadalo, že se něco přižene a i kdyby, dovnitř bychom se taky nějak vešli. Uvařili jsme si polévku, pojedli kaši a s plnými břichy a hvězdnou oblohou nad hlavou šli spát. Dovnitř jsme se se nevešli Ráno jsme zase nikam nechvátali a zase vyráželi jako poslední. Horko bylo pořád, ale už ne takové, jako dny před tím. Výstup na Královu Holu jsme si užívali. Netrvalo dlouho a už jsme sbíhali dolů směrem na Pusté Pole. U chalupy Pod Košariskom jsme se brzy odpoledne utábořili, máchali se v potoce a dojídali zásoby. Taky jsme odháněli medvědy naším brnkáním na ukulele. Zasloužený odpočinek na Králově Hole Následující den jsme se s menšími obtížemi dostali do Popradu. Autobusová zastávka v Pustých Polích je dosti svérázná, ale i tak se nám autobus zastavit podařilo. Slasti přírodní koupele Jak bývá naším zvykem, naše cesty ve městě směřovaly nejdříve do obchodu. Na plánovaný průzkum Popradu nedošlo, protože se přihnala bouřka s lijákem, který vydržel celé odpoledne. A pak hurá domů. Trochu nás překvapilo, že musíme ve studentovi platit za zavazadla. Cesta byla poklidná a v ranních hodinách jsme rozlámaní vylézali na Florenci. Nestačilo? Tak koukněte na video.
Čas načtení: 2021-12-20 15:30:37
Martina Heš Hudečková: Baví mne sdružovat spřízněné psavé duše
Napsala několik e-booků a v roce 2020 debutovala knížkou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi a v současné době pracuje na další. V online světě je Martina Heš Hudečková známá jako Šperkařka textů. Působí jako copywriterka a korektorka. Píše blog a je jednou z autorek tria Povidkarky.cz. Baví ji práce s textem a je velkou milovnicí knížek. Co vás přivedlo k psaní? Psala jste i jako malá holka a jak jste prožívala období dětských her a prvních lásek? Co vás bavilo? Myslím, že jsem začínala deníčky. Měla jsem takové ty zamykací. Už od mala jsem milovala knihy, bavila mě Enid Blyton (Správná pětka apod.) a pokoušela jsem se psát podobné detektivní příběhy, jejichž hlavními hrdiny byly děti. Do nich se zatím lásky moc nepromítaly, to přišlo později, začala jsem psát zamilované povídky, a dokonce i fan fikce, i když jsem tehdy ještě netušila, že se tomu tak říká. Proč jste si vybrala studium češtiny v komunikaci neslyšících? Nějak se to sešlo. V oktávě na gymplu jsem vybírala VŠ, aniž bych netušila, co chci v životě dělat. Psaní jsem měla ráda, ale brala jsem ho jen jako koníček. Chodila jsem v té době s kamarádkou na kurzy znakového jazyka a bavilo mě to, připadalo mi cool, že bych se třeba jednou dostala jako tlumočnice do televizního okýnka vpravo dole. To mě postupně přešlo, ale je pravda, že si na to občas vzpomenu, když v tom okýnku zahlédnu tlumočit známé tváře z našeho oboru. Působíte jako copywriterka a korektorka. Jste vlastně takovou šperkařkou textu. Co vás na práci se slovy tak velice baví, že se s textem hrajete, dokud jej „nevyšperkujete“ k dokonalosti? Dáváte záludné otázky, ale díky za ně. Asi mě na tom baví to kouzlo, jak málo někdy stačí, aby se z dobrého textu stal skvělý text. Napsala jste několik e-knih jako je například 7 vzkazů od múzy, speciální e-příručku o problematice mezer při psaní, jakousi „mezerologii“, nebo povídkovou sbírku Nezastavujem. Někde jste řekla, že ráda lidi hecujete ke psaní, a proto také pořádáte on-line kurzy. Jaké je o vaše kurzy zájem a co se v nich lidi naučí a kde je možné se na ně přihlásit? Info i přihlášky jsou na mém webu sperkarka-textu.cz. Letos jsem třeba pořádala výzvu Rande s tvůrčím blokem nebo Najdi si svůj spisovatelský rituál. Z kurzů teď nabízím třeba Povídkový nenávod, kde dovedu účastníky vpěti krocích k tvorbě a editaci povídky (nenávod proto, že nedávám instantní rady ani neučím tvůrčí psaní, jen motivuju, podporuju a kladu ty „správné“ otázky), ty se pak objeví ve společném e-sborníčku a uspořádáme si on-line autorské čtení. Baví to mě i účastníky. I po kurzech zůstáváme v kontaktu, potkáváme se ve skupině Spisovatelské cappuccino. Každý, kdo rád píše, je tam vítán. ¨ Přes deset let píšete blog, jste jednou z autorem Povidkarky.cz O čem ráda píšete a co vás inspiruje při psaní? Fakt už tak dlouho? No jo. Letí to. To, že jsem poznala Povídkářky, Janu a Helču, je jeden z největších milníků v mém spisovatelském životě. I proto mě baví sdružovat spřízněné psavé duše, protože sama vím, jak je ta podpora a možnost sdílení zásadní. Nebýt Povídkářek, možná bych vůbec nevydala vlastní knížku. A o čem ráda píšu? Ke mně ta témata odněkud přichází, našeptávají mi je moje múzy. Třeba u Tvůrčího restartu jsem roky měla vymyšlený název a věděla jsem, že se kniha bude odehrávat v lázních pro spisovatele v krizi, ale to je všechno. Příběh se mi pak postupně odkrýval až během psaní. Teď píšu druhou knihu s pracovním názvem Po hlavě do podivna a ta je zase o přátelství single třicítky a mámy dvou dětí. Taky je inspirovaná mým sólo výletem do Helsinek letos v září. Čím vás tento sólo výlet tak inspiroval, že vás přivedl na myšlenku začít spřádat příběh? Začala jsem psát už předtím, dokonce se mi vyjevil i konec příběhu, což u mě není obvyklé, ale právě tímhle finským dobrodružstvím se všechno propojilo a zapadlo do sebe. A přiznávám, že cestovatelské pasáže v knize budou asi z velké části autobiografické. Píšete pod jménem Martina Heš Hudečková. Dočetla jsem se, že Heš je vlastně vaše přezdívka ještě ze studií, když jste brigádničila a vám se velice zalíbila, a tak jste si ji přivlastnila. Jelikož jeden z překladů anglického „hash“ je „zmatenina“, a jak jsem se dočetla, přiznala jste, že právě to se k vám hodí… Platí to stále? Myslím, že mě nejlíp vystihuje úryvek z písničky Mňágy a Žďorp: Miluji zmatek a toužím po klidu. Přezdívka Heš ke mně přirostla, stala se mým uměleckým jménem. Jestli to tak bude napořád, to nevím. Ale zmatená si připadám pořád a často. Mám se takovou ráda. A pomáhá mi to při psaní. V roce 2020 jste debutovala novelou Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi. Jak se vám knížka psala a připravujete další? Tak to jsem už trochu nakousla… Je pro mě pořád trochu sci-fi, jak se mi povedlo tuhle knížku stvořit. Začala jsem psát, když synovi byly čtyři měsíce a dcerce dva a půl roku. Rozhodla jsem se napsat každý den aspoň jednu větu, a to se mi povedlo dodržet. Někdy zůstalo fakt jenom u jedné věty, jindy jsem měla štěstí na totální flow a stránky přibývaly rychleji. Psala jsem většinou večer, když děti spaly. Neměla jsem promyšleno dopředu, co se bude dít. Nechala jsem se překvapovat. To byla zábava. Kolikrát jsem kulila nad klávesnicí oči, říkala si – cožeee, no tohleto snad ne probůh?… a psala a psala. Vlastně jsem byla v některých chvílích současně autorem i čtenářem. Teď píšu Po hlavě do podivna, ale jde to bolestně pomalu. A na rozdíl od Tvůrčího restartu vím, jak příběh skončí, to je pro mě nové a zvláštní. V jednom rozhovoru jste přiznala, že velice ráda čtěte a jste milovnicí knížek. Máte oblíbeného autora nebo knížku, ke které se ráda vracíte? Jo jo, to přiznávám velmi ráda. Jednou se mi povedlo dát dohromady seznam top deseti knih mého života, to byl jeden z nejtěžších úkolů ever. Ráda se vracím k rozhovorům se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak. Pak mě hodně nadchla kniha Do less / Dělej méně, zrovna nedávno vyšla v českém překladu, k ní se chci určitě vrátit znovu. Baví mě knihy, které nejsou jen na jedno přečtení (ale ani těm na jedno přečtení se nebráním, ráda je pak pošlu dál) a pokaždé v nich člověk najde něco nového. Vracím se ráda také ke knihám o kreativitě, třeba k Umělcově cestě (Julia Cameron), Velkému kouzlu (Elizabeth Gilbert) nebo Ukaž, co děláš (Austin Kleon). Propadla jsem taky finskému podivnu, už několikrát jsem třeba zhltla povídkovou knížku Lesní lišky a další znepokojivé příběhy. Poslední dobou mám chuť vrátit se k Růžím pro Algernon. A mohla bych pokračovat dlouho… Jedny z mých nejoblíbenějších českých autorek jsou taky Jana Poncarová a Helena Žáková (úsměv). Jejich knihy čtu většinou, ještě než vyjdou, na vytištěných „áčtyřkách“, a když je pak držím v ruce v knihkupectví, mívám euforické záchvaty radosti, jako bych je napsala já sama (smích). Jste maminkou dvou malých dětí, takže volného času moc nemáte. Ale přece, když se objeví chvilka volna, jak ho ráda trávíte? U dobré knížky a cappuccina? Ano. Obecně ráda trávím čas sama se sebou. Když je u toho dobré cappuccino a dobrá kniha, tím líp. Martina Heš Hudečková vystudovala FF UK v Praze (obor Čeština v komunikaci neslyšících). Působí jako copywriterka, korektorka a povídkářka tria Povidkarky.cz. V online světě je známá jako Šperkařka textů. Píše blog, dělá on-line kurzy o psaní. Napsala e-knihy 7 vzkazů od múzy, Být či nebýt mámou, Povídková degustace a Nezastavujem. Vyšla ji kniha Tvůrčí restart: Lázně pro spisovatele v krizi (2020). Je mámou dvou dětí.
Čas načtení: 2020-04-21 16:40:28
Vyšla nová dobrodružství profesora Challengera, hrdiny Doylova románu Ztracený svět
Nesnesitelný profesor George Edward Challenger se poprvé vynořil v Doylově výtečném románu Ztracený svět (1912). Další příběhy s tímto hrdinou už bohužel nedosahují kvalit prvního příběhu. V chronologickém pořadí jde o texty Jedovatý pás (1913), Země mlhy (1926), Když Země vykřikla (1928) a Muž, který chtěl rozložit svět (1929); ty poslední dva nyní společně vycházejí v překladu a s předmluvou Pavla Pecháčka pod poněkud banálním titulem Dobrodružství profesora Challengera. Novela Jedovatý pás česky naposledy vyšla poměrně nedávno, a to roku 2009 a pod titulem Příliv smrti. Velmi vzdáleně koresponduje i se současnou pandemií. Místo viru se ale jedná o jedovatý éter, do kterého planeta Zem vpluje za normálního oběhu okolo Slunce, přičemž pouze geniální Challenger to předvídá, zatímco akademická obec se mu vysměje podobně, jako když ve Ztraceném světě hlásal, že jsou na náhorní plošině Jižní Ameriky dinosauři. Výsměch bohužel není oprávněný a Conan Doyle nám už vzápětí předestře ve formě katastrofického příběhu konec světa. Vše možná líčí až moc rychle a už třetí kapitola se nazývá Zamoření. Následována je sekvencemi Dlouhé umírání, Mrtvý svět a Velké probuzení. „Co jsme si měli počít na tomto hřbitově světa?“ ptá se posléze autorovými ústy jeho hrdina-novinář, když prochází mrtvým Londýnem. „Mohl od úsvitu časů čelit takové otázce nějaký člověk? Je pravdou, že naše vlastní fyzické potřeby, a dokonce přepychové výdobytky byly pro budoucnost zajištěny. Mohli jsme brát ze zásob potravy, ze sklepů plných vína, ze všech pokladů umění. Byly naše, mohli jsme si je vzít. Ale měli jsme právo to udělat?“ „Vezměte vinný hrozen,“ říká Challenger druhům. „Je pokryt nekonečným množstvím škodlivých bacilů. Zahradník ho opláchne desinfekčním prostředkem. Namočí hrozen do jedu a bacily zničí. Podle mého názoru chce ten náš Zahradník s velkým Z namočit náš sluneční systém a lidský bacil s malou životností, který se vrtěl a svíjel na vnějším obvodu Země, bude v okamžení sterilizován a vymýcen.“ V dalším románu Země mlhy (1926) předvádí kritik materialismu Doyle i fenomén spiritismu, průběhy seancí a fungování médií. Dokonce i vědu ctící Challenger se ve finále stane přesvědčeným obhájcem vyvolávání duchů. V to věřil v posledních letech života po světové válce také naivní Conan Doyle, který roku 1926 dokonce zveřejnil Dějiny spiritismu a počínaje rokem 1918 (kdy vyšla Doylova kniha Život po smrti) taktéž čtrnáctero dalších prací s touto pofiderní tematikou. Kdo by to do tvůrce racionálního Sherlocka řekl, že?! Nyní vydaná Dobrodružství profesora Challengera shrnují poslední dvě profesorovy eskapády. V té nazvané Když Země vykřikla (tento nový překlad vyšel již roku 1992 v knižní antologii Nejmenší vesmír) odhalí, že je naše planeta živá. Rozhodne se to i dokázat, a to obrovským hlubinným artézským vrtem, který zeměkouli donutí ukončit mlčení. Námět je tedy fascinující, ale stejně jako byl Jedovatý pás ve svém finále poněkud příliš zkratkovitým a odbytě banálním (všichni domněle zemřelí se nakonec probudí, dodejme), jsou Země mlhy a novela Když Země vykřikla příběhy poněkud zdlouhavými. To ovšem nelze říct o vtipné povídce Muž, který chtěl rozložit svět. Naopak, je až příliš krátká. A jak si navíc každý čtenář všimne, v podstatě se jedná pouze o další z příběhů Sherlocka Holmese, neboť struktura textu zcela odpovídá jeho dobrodružstvím, a to včetně padouchovy poznámky věnované Challengerovi: „Vždy jsem slýchal, že jste ten poslední člověk na světě, který by se dal oklamat.“ Challenger tu jednoznačně figuruje na místě Sherlocka Holmese a místo profesora matematiky Moriartyho se v roli vraha šklebí zlovolný vynálezce z prostoru Sovětského svazu, který nejmenované mocnosti prodává svůj „Nemorův rozptylovač“. Je to naprosto děsivý a zneužitelný přístroj, respektive spíše „ochočená síla přírody“, podobající se elektrickému křeslu, které ovšem nepálí, ale rozkládá a zase skládá. Lidi, lodě, cokoli. Černě humornou pointu této science fiction však neprozrazujme. Sir Arthur Conan Doyle: Dobrodružství profesora Challengera. Překlad a předmluva Podivuhodný svět G. E. Challengera Pavel Pecháček. Ilustrace Miloslav Muškát. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství CPress v Brně. 2020. 104 stran. „Pro čtenáře od 10 let.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-07-13 20:08:37
Harrisona Forda proslavily dvě role, ale bylo by nespravedlivé spojovat ho pouze s nimi
Věhlas získal jako hrdinný archeolog Indiana Jones pachtící se za mýtickými artefakty se šarmem a ironickým nadhledem. Neméně vysokou popularitu mu vynesla role galaktického pašeráka Hana Sola z původní trilogie Hvězdných válek. Jenže Harrison Ford, který právě slaví 77. narozeniny, není „pouze“ Indianou Jonesem a Hanem Solem – jeho příjemně civilní herectví vdechlo život řadě dalších nezapomenutelných postav. Jen sama Akademie ví, proč mu nikdy neudělila Oscara. Mezi filmem a tesařinou Harrison Ford se narodil 13. července 1942 v Chicagu. Zatímco jeho otec pocházel z irské katolické rodiny, matčini židovští prarodiče přišli do Spojených států až z běloruského Minsku. Po absolvování středoškolských studií se mladý Harrison přihlásil na univerzitu Ripon College ve Wisconsinu, aby tam studoval filozofii a angličtinu. Studium těchto dvou oborů ho ale příliš nebavilo, mnohem větší zalíbení našel v dramatu, které si zvolil jako vedlejší předmět. Na základě velmi špatných studijních výsledků se tedy po čase rozhodl univerzitu opustit a zkusit se živit herectvím. Jenže prosadit se ve filmovém a divadelním světě nebylo pro pacifisticky založeného mladíka, který se tak tak vyhnul válce ve Vietnamu, vůbec nic jednoduchého. Prvním filmem, v němž se objevil, byla kriminální komedie Vyloupení banky v L. A. (1966), ale upřímně řečeno, kdo si dnes na něj ještě vzpomene? V zapomnění upadla také jeho role v dramatu Michelangela Antonioniho Zabriskie Point (1970). A tak se Ford, který byl již v té době otcem dvou dětí, začal živit jako tesař. Tím získal určitou nezávislost a mohl si další své role vybírat o něco pečlivěji. Zahrál si jak v mysteriózním thrilleru Francise Forda Coppoly Rozhovor (1974), tak v hořké komedii George Lucase Americké graffiti(1973). Právě spolupráce s o dva roky mladším Lucasem se ukázala jako klíčová – Americké graffiti se staly velikým hitem, a tak Lucasovi už nic nebránilo v tom, aby mohl realizovat svůj vysněný projekt. A Forda učinit jeho důležitou součástí. Frajer z předaleké galaxie Oním projektem byly samozřejmě Hvězdné války (1977). Velkolepá fantasy představila divákům zbrusu nový svět z předaleké galaxie. A jeho obyvatelem byl i cynický pašerák Han Solo. Původně měl prý tuto postavu ztvárnit Burt Reynolds, Lucasova volba však nakonec padla na Forda. A jeho Han Solo nakonec zastínil všechny ostatní postavy, Lukea Skywalkera, kolem kterého se celá zápletka točila, nevyjímaje. Z Harrisona Forda se tak krátce před jeho pětatřicátými narozeninami stala skutečná hvězda. Po úspěchu Hvězdných válek se Harrison Ford pokoušel prosadit i prostřednictvím jiných rolí, jeho úsilí se však zprvu nesetkávalo s příliš velkým diváckým nadšením. Z válečných dramat Oddíl 10 z Navarone (1978) a Hanover Street (1979) upoutalo pozornost pouze to první, díru do světa neudělala ani solidní westernová komedie Rabín a zloděj (1979). Pro mnoho diváků bylo naopak překvapením, když se Ford objevil v Coppolově válečném podobenství Apokalypsa (1979) – jeho natáčení ale odstartovalo ještě před Hvězdnými válkami, tedy v době, kdy ještě nikdo netušil, jak slavný herec jednou z Forda bude. Během první poloviny 80. let se Harrison Ford vrátil k postavě Hana Sola ve filmech Impérium vrací úder(1980) a Návrat Jediho (1983). A to za velké divácké přízně: Han Solo byl prostě frajer, který trousil suché hlášky, pilotoval nejrychlejší loď v celé galaxii a získal srdce krásné princezny. Harrison Ford ovšem Hanu Solovi brzy pořídil neméně slavného „bratříčka“. „Tomu ty říkáš archeologie?“ Nekonvenční archeolog Indiana Jones se stejně jako Han Solo zrodil ve fantazii George Lucase. Pod režijním dohledem Stevena Spielberga mu původně měl vdechnout život Tom Selleck, náhoda ale zase jednou zafungovala ve Fordův prospěch. Výsledek? Postavu Indiany Jonese z Dobyvatelů ztracené archy(1981) si diváci doslova zamilovali, možná ještě víc než postavu Hana Sola. A byl-li Indiana Jones zprvu inspirován postavou Jamese Bonda, inspiroval se Bond později Indianou Jonesem. Dobyvatelé ztracené archy se setkali s úspěchem, který musel příjemně zaskočit i samotného Lucase, Spielberga a Forda (byli dokonce nominováni na Oscara za nejlepší film). A tak se Indiana Jones objevil během 80. let na plátnech kin ještě dvakrát, a to ve filmech Indiana Jones a Chrám zkázy (1984) a Indiana Jones a Poslední křížová výprava (1989). V ruce bič, na hlavě fedora a na rtech ironická hláška: Indiana Jones se stal Fordovou životní rolí. Ve filmu Indiana Jones a Poslední křížová výprava navíc Ford vytvořil nezapomenutelnou hereckou dvojici se Seanem Connerym. Charismatickému Skotovi, který se v 60. letech proslavil coby James Bond, byla svěřena (přestože je o pouhých dvanáct let starší než Ford) role Indyho otce, roztržitého a zároveň pedantského knihomola, který rozhodně není zvyklý na to, že mu někdo usiluje o život („Mně se to děje pořád,“ odsekne Indy v jedné scéně). Jejich společné putování za Svatým grálem původně mělo být posledním Indyho dobrodružstvím. Další obzory Bylo by nespravedlivé spojovat si jméno Harrisona Forda pouze s rolemi Hana Sola a Indiany Jonese. Už mezi Dobyvateli ztracené archy a Návratem Jediho zazářil Ford v existenciální sci-fi Ridleyho Scotta Blade Runner (1982). Ta se ovšem v době svého vzniku stala finančním propadákem a ani sám Ford na ni příliš rád nevzpomíná (se Scottem si zrovna dvakrát nesedli). Postupem času se ale Blade Runner stal pro mnoho diváků kultovní záležitostí a dnes bývá dokonce označován za jednu z nejlepších sci-fi všech dob. Obrovským přínosem byla pro Fordovu kariéru spolupráce s australským režisérem Peterem Weirem. Z té totiž vedle psychologického dramatu Pobřeží moskytů (1986), v němž Ford ztělesnil první ze svých „temných“ postav, vzešel i romantický thriller Svědek (1985). Coby zásadový policista John Book, který chrání život malého chlapce a musí se s ním po nějaký čas skrývat mezi amenity, podal Ford natolik přesvědčivý výkon, že si za něj málem odnesl Oscara. Více se dosud zlaté sošce nepřiblížil, ale třeba tu „oscarovou kletbu“ ještě někdy prolomí. O spolupráci s Harrisonem Fordem však jevili zájem i další renomovaní režiséři. Mike Nichols s ním natočil romantickou komedii Podnikavá dívka (1988) a melodrama Myslete na Henryho (1991), Roman Polanski mysteriózní thriller 48 hodin v Paříži (1988). Jedinečnou hereckou příležitost pak Fordovi nabídl Alan J. Pakula – roli státního zástupce Rustyho Sabiche, který je pověřen vyšetřováním vraždy své kolegyně a milenky, ve vynikajícím právnickém thrilleru Podezření (1990). Herecká stálice Během 90. let se Harrison Ford „zabydlel“ v rolích rodinně založených chlápků, kteří se pod vlivem okolností stávají akčními hrdiny. Tím byl i jeho Jack Ryan, tajný agent CIA, jehož si zahrál ve filmech Vysoká hra patriotů (1992) a Jasné nebezpečí (1994). Zatímco v prvním z nich překazil plány teroristům z IRA, v tom druhém se stal trnem v oku kolumbijskému drogovému kartelu. Nezapomenutelný byl ovšem Ford především jako chirurg Richard Kimble, který v mimořádně inteligentním thrilleru Uprchlík (1993) pátrá po vrahovi své milované ženy. Uprchlík je bezpochyby jedním z nejlepších filmů 90. let a Ford za něj získal nominaci na Zlatý glóbus. Komu jinému než Harrisonu Fordovi by prošla role amerického prezidenta, který je přepaden ruskými teroristy na palubě svého vlastního leteckého speciálu – a který je všechny do jednoho porazí? Ford ji ztvárnil v akčním velkofilmu Air Force One (1997) a diváci (zejména ti američtí) se do kin doslova hrnuli. Neúspěchem naopak skončila Fordova spolupráce s režisérem Sydneym Pollackem – hitem se nestala ani romantická komedie Sabrina (1995), ani melodrama Náhodné setkání (1999). Propadák se bohužel vyklubal i z thrilleru Tichý nepřítel (1997), v němž Forda opět režíroval Alan J. Pakula. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v romantické komedii Šest dní, sedm nocí (1998) Ford naplno využil svůj zralý šarm, duchařský thriller Pod povrchem (2000) už po něm vyžadoval pravý opak. V něm totiž pod režijním dohledem Roberta Zemeckise ztvárnil svou první ryze zápornou roli – a diváků u toho rozhodně nebylo málo. Zato výborné drama z dob studené války K-19: Stroj na smrt (2002) v kinech doslova paběrkovalo. Snad i proto, že v něm Ford, miláček Ameriky, hrál postavu kapitána sovětské jaderné ponorky. Horší ovšem je, že se Ford občas objeví v nějakém tom vyloženě špatném filmu (Firewall – 2006, Kovbojové a vetřelci – 2011, Špionáž – 2013). Velké návraty V posledních letech jsme svědky Fordova návratu k jeho nejslavnějším rolím. Jako první přišel na řadu Indiana Jones. Film Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) slavil úspěch, přesto byla část diváků zklamaná a informace o chystaném pátém dílu v nich budí spíše obavy (údajně nás čeká v roce 2021). Daleko smutnější byl nicméně návrat Hana Sola ve filmu Star Wars: Síla se probouzí (2015) – galaktického frajera v něm totiž stihl nečekaně tragický osud. Zato pokračování Blade Runnera nazvané Blade Runner 2049 (2017) překonalo i ta nejoptimističtější očekávání – film byl přijat mimořádně příznivě. Ford se však nedávno objevil i v jiných kvalitních filmech, ať už to bylo drama Imigranti (2009), sci-fi Enderova hra (2013) nebo romance Věčně mladá (2015). Zvláštní zmínku si pak – na rozdíl od třetích Expendables, v nichž spíše jen hostoval – zaslouží komedie Hezké vstávání (2010). Coby bručounský reportér Mike Pomeroy byl Ford neuvěřitelně zábavný, jen výsledné tržby této skutečnosti příliš neodpovídaly. Je-li někdo hoden označení filmová hvězda, pak je to právě Harrison Ford. Nezbývá než doufat, že k nim ještě pár dalších přidá – a že se povede i páté dobrodružství Indiany Jonese. Zatím sice ještě nevíme, po jakém pokladu bude Indy pátrat tentokrát, jedno je ale jisté: miliony diváků na celém světě našli svůj poklad v Harrisonu Fordovi.