Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-03 07:10:16

Je svět v rukou deprivantů?

Lidi odjakživa vzrušuje otázka, jaká je společnost, v níž žijí. Osobní zkušenost k odpovědi nestačí. Na pomoc proto přicházejí sociologie, politologie a umění. Média pak z výsledků těchto disciplín vytvářejí sebeobraz současníků. Převažující podoba dnešního světa vypadá tak, že volá po úklidu. Jak napravit všechen ten neřád? Kurt Vonnegut byl nejmladším členem rodiny, a jak píše, nejmladší dítě v rodině je vždycky vtipálek, protože vtip je jediný způsob, jak se uplatnit při konverzaci dospělých. Vonnegut měl štěstí – byl za vtipného uznán, a tak se mu dostalo hlasu. Arthur Fleck, hlavní postava Phillipsova filmu Joker (2019), řeší stejný problém jako desítky let před ním Vonnegut. I Arthur chce být slyšet a i on si nejprve usmyslí, že si své místo na slunci vydobude vtipem. A tak začne pracovat jako klaun. Jenže na rozdíl od Vonneguta má Arthur mentální poruchu a lidé ho za vtipného nepovažují. Nesmějí se jeho vtipům, smějí se jemu. Jinak je pro ně míň než vzduch. Neposlouchá ho ani jeho terapeutka, za kterou pravidelně dochází. Šéf ho vyhodí z práce. Zmlátí ho kluci z pouličního gangu, zmlátí ho byznysmeni v kravatách. Zesměšní ho televizní komik, ke kterému Arthur vzhlíží jako k otci, kterého nikdy nepoznal a který mu chybí...… Co má Arthur Fleck dělat, když Vonnegutem zaručený recept na uznání přestává fungovat? Jak se může přehlíženému, vysmívanému a ponižovanému člověku dostat ve zlém světě hlasu? To nejsou otázky, které řeší pouze fiktivní filmová postava jménem Arthur Fleck, jsou to otázky, které si pokládají reální lidé po celém světě a odpovídají si na ně různými způsoby. Někdy se nám jejich odpovědi nelíbí. Někdy, když vezmou do rukou zbraň, jako ji vzal do ruky Arthur Fleck, nás jejich odpovědi děsí. Phillipsův Joker se jednoho z tisíců podobných Arthurů pokouší vysvětlit a možná – záleží na tom, jak kdo film chápe – i ospravedlnit. A Todd Phillips to dělá dobře. Studovat džungli Zdánlivá odbočka: v Knize džunglí, Kiplingově příběhu o Balúovi, Baghírovi, Ká (a dalších zvířatech), se jedno lidské dítě, Mauglí, shodou nešťastných náhod ocitne na místě, které nezná a na které nepatří, a proto – aby se zorientovalo a přežilo – potřebuje pomoc nejpodivuhodnějších tvorů-domorodců (Balú, Baghíra, Ká atd.). Představme si na chvíli (hypoteticky), že by se Mauglí nedostal do džungle jako novorozenec, ale až jako dospělý, a že by se z džungle po několika letech (či měsících či třeba jen týdnech) vrátil zpět do civilizace. Jakou zprávu by o džungli a jejích tvorech-domorodcích podal civilizovaným soukmenovcům? Myslím, že by Mauglí, pokud by byl soucitný a vzdělaný, natočil Jokera – film o vzpouře přehlíženého, vysmívaného a ponižovaného tvora-domorodce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Joker je – uvažujeme-li o pozicionalitě lidí, kteří ho natočili, a budeme-li se i nadále držet zvířeny – broučkiáda, film civilizovaného člověka ocitnuvšího se na nějaký čas v džungli. S džunglími příběhy se roztrhl pytel. Zajímavá je třeba kniha Alice Goffman (dcera slavného sociologa Ervinga Goffmana) On The Run: Fugitive Life in an American City líčící život jedné komunity mladých filadelfských Afroameričanů. Goffmanová – další Mauglí v džungli – žila ve shora uvedené komunitě několik let. Saša Uhlová je se svými Hrdiny kapitalistické práce českým příkladem téhož jevu; teď nechme stranou kvalitu svědectví, řeč je jenom o Mauglích jako takových. Útěk z džungle O (lidských) džunglích existuje ještě jeden typ svědectví. Představme si, že se v džungli narodí excentrický tvor-domorodec, který je sice svým „džunglím původem“ předurčen k tomu prožít v ní celý svůj život, který si však v průběhu dospívání uvědomí, že džungle není pro něj. Balú se mu bude zdát moc machistický, Ká moc krutý – vždyť snědl tolik opic! –, a tak z džungle prchne. Kam? Do civilizace. Tam se naučí jejímu jazyku, osvojí si (samozřejmě že civilizované) způsoby atd. a – vybaven často velice neradostnými vzpomínkami na život v džungli – rozhodne se podat svým novým civilizovaným soukmenovcům zprávu, kterou tvorové džungle sice nikdy číst nebudou, protože nebude napsána v jejich jazyce, a tak jí nebudou rozumět. V knihkupectvích je plno těchto knih. Každý civilizovaný člověk chce přece dnes pochopit ony v džungli žijící tvory-domorodce volící Trumpa nebo Le Penovou nebo Zemana z první ruky. Je to téma hovorů v kavárnách a tak, takže je dobré mít názor opřen o argumenty. Zmiňme jen dvě takové knihy; říkejme jim zprávy přeživších (přežili džungli): 1. D. Vance prchne z dělnické čtvrti v Middletownu. Nastoupí do armády, slouží v Iráku, studuje na univerzitě v Ohiu, pak na Yale, pak napíše Americkou elegii o tom, že se do Middletownu, do tohoto padlého města zamořeného drogami a domácím násilím, už nikdy nevrátí…  2. Didier Eribon prchne z remešské dělnické rodiny a stane se z něj pařížský intelektuál (i v češtině si lze přečíst jeho text o Michelu Foucaultovi). S rodinou se po svém úprku desítky let neviděl. Pak začne znovu navštěvovat matku, pak napíše knihu o nemožnosti návratu a o tom, že není doma ani v Paříži, ani v Remeši – Návrat do Remeše… Máme tudíž příběhy krátkodobých či střednědobých návštěvníků džungle a máme příběhy přeživších. To vše je samozřejmě důležité, ale cosi podstatného nám chybí, a sice hlas lidí, kteří se v džungli narodili a kteří v ní jednou i zemřou, tedy hlas všech těch, kteří do ní nechodí jenom na návštěvy nebo kteří z ní prchli, protože v ní nemohli žít. Dojímání nad Arthurem Arthur Fleck alias Joker neexistuje. Je zajímavým výmyslem civilizovaného Mauglího, který se navrátí z džungle, kterou studoval, a rozhodne se vyprávět o vraždícím, přesto však v jistém smyslu ctnostném hadu Ká. Vždyť i ten byl, jak jsme si už řekli, vrahem. Sežral spoustu zlých opic poté, co unesli Mauglího. Nezasloužily si to? Filmový Arthur Fleck je ovšem supra-Káem. Zatímco Kiplingův Ká zabíjel zlé tvory jenom v džungli, Arthur je zabíjí všude. Zabije tři byznysmeny v kravatách v metru, zabije svou matku, která ho v dětství týrala, zabije odpudivého bývalého spolupracovníka, zabije komika, který si ho pozval do studia jenom proto, aby ho zesměšnil. Dobré lidi Arthur nezabíjí. Takže naživu zůstane jak hodný kolega odpudivého bývalého spolupracovníka, tak žena, která se k Arthurovi chovala hezky (byť to, že ji nezavraždí, z příběhu vyplývá jen implicitně). Arthur prostě a jednoduše došel k závěru, že slovo je bezcenné, že slovem svět očistit nelze, že je třeba plamenů, násilí – vražedného, přesto však ctnostného násilí. Jinými slovy, Arthur je věrozvěstem revolučního osvobozujícího chaosu. Některé lidi Arthurův příběh dojme. I já byl jedním z nich a Arthura jsem v jistém smyslu i v těch nejkrutějších činech chápal. U dojetí se však na chvíli zastavme. My, civilizovaní lidé žijící na pražských Vinohradech, v Holešovicích nebo třeba na Letné – či v jiných hezkých čtvrtích jiných českých či zahraničních měst – si přece ve skutečnosti nepřejeme, aby se v našich džunglích zrodil někdo jako Arthur Fleck. Máme své jisté. Máme byty, domy, dobré práce, můžeme se v kavárnách hádat o identitních politikách a třetích záchodcích. Obecně řečeno, máme jistotu, žijeme své životy v bezpečí. To poslední, co bychom chtěli, je revoluční chaos. Rádi si však nad Arthury tohoto světa někdy posteskneme, dojmeme se. Cítíme se pak o něco lépe, lidštěji. Phillipsův Joker není toxický film, jak píší s odkazem k tomu, že vyzývá k násilí, mnozí zahraniční komentátoři. Je to dobrý film, je však třeba si uvědomit, že je to film o nás a našich představách, nikoli o tvorech-domorodcích džunglí, které na první pohled líčí.  Jejich hlas, hlas tvorů-domorodců, k nám nepronikne. Musíme si ho vymýšlet. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-03-07 17:49:18

The Mound: Omen of Cthulhu vás vezme za pokladem do prokleté džungle

The Mound: Omen of Cthulhu od ACE Teamu se jeví jako slibné kooperativní dobrodružství, které si bere inspiraci přímo od mistra hororu H. P. Lovecrafta. Příběh je jednoduchý: hledači pokladů se vydávají do prokleté džungle, aby odkryli její skryté bohatství. Článek The Mound: Omen of Cthulhu vás vezme za pokladem do prokleté džungle se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-03-19 16:38:21

Divoká Amazonie [Rexport]

Divoká Amazonie je desková hra, se kterou se vydáte do amazonské džungle! Každý z hráčů si v ní bude budovat svůj kousek džungle a osazavat jej zvířaty a dalšími prvky, aby nasbíral co nejvíce bodů.

Čas načtení: 2024-04-06 00:30:05

Procházka po Imbiah Trail - Malá džungle na ostrově Sentosa

Ostrov Sentosa je pověstný svými atrakcemi a plážemi. Najdete zde, ale i několik vrcholků na kterých dodnes zůstala původní džungle. Jedním z nich je i Imbiah, okolo kterého vede stejnojmenná trasa. Najdete zde několik vodopádů, které ale očividně stvořila lidská ruka. Okolní džungle je ale pěkná a stojí za procházku.

Čas načtení: 2024-04-13 15:00:01

Nejhorší komunistický režim byl v Kambodži. Pol Pot má na svědomí 2 miliony lidí

Jeden z přeživších vězňů khmerských táborů smrti, později nazvaných vražedná pole, býval dříve policista. Revolucionáři jej donutili pracovat na rýžovém poli, klidně i 12 hodin s přestávkami na politická školení. Už tehdy byl velký hlad. Když policista dostal sladkou bramboru jako příděl jídla na den, schoval si ji pod polštář. Tam ji našel jeden z dozorujících Rudých Khmerů. Obvinil policistu z krádeže a ten putoval do tábora. Jednalo se o ohraničenou část území, ve kterém probíhaly výslechy, mučení, popravy, kanibalismus. Tyto tábory nebyly většinou ani zastřešené, vězni leželi na zemi s rukama spoutanýma za zády, potřebu vykonávali tak, že se pokusili vyhrabat díru v zemi a poté ji zase zahrabat. Na stejné místo ulehli ke spánku.   Stalin měl ze svého oblíbence strach. Čím Kirov naháněl vrchnímu bolševikovi takovou hrůzu? Číst více Tuol Sleng  Nejhorším z těchto táborů měl být ten s názvem S-21, dnes je v prostorách tohoto tábora muzeum věnované khmerské genocidě zvané Tuol Sleng. Vězni zde byli mučeni tak dlouho, než podepsali vykonstruovaná obvinění, hlavně ze špionáže. Klidně to mohla být i špionáž pro KGB, co na tom, že byli také komunisté. Po přiznání následovala poprava, ke konci khmerského režimu byl nedostatek munice, takže vězně podřezávali nebo ubili k smrti lopatami. Do tábora se dostávaly i malé děti, ty byly zabity hned po příchodu. Dozorci často jedli játra zdravých vězňů, mohl za to hladomor, ale i pověra o získání síly zabitého jedince. V tomto táboře bylo zavražděno více než 12 tisíc lidských bytostí.   Z mnicha tyranem Jak vůbec mohlo dojít k tomu, že tak kulturní a vyspělý národ, jako jsou Kambodžané, poníží své lidi na úroveň pracujících zvířat bez jakýchkoliv práv? Pro odpověď musíme jít do minulosti. Sám Pol Pot nebyl typickým komunistou. Jeho skutečné jméno byl Saloth Sar, narodil se do elitní khmerské rodiny a podle tradice trávil část svého dětství v buddhistickém klášteře, kde žil s mnichy. Na studia byl poslán do Francie, kde poznal západní zvyky a kulturu. Kromě nich se setkal také s novými radikálními myšlenkami, které tou dobou byly populární, jako byl nacionalismus, marxismus a komunismus.  Myšlenka nacionalismu mu byla blízká, přece jen vyrůstal v prostředí, kde mu bylo vtloukáno, že Khmerové jsou výjimečný národ. Sarova rodina měla také vazby na kambodžského krále. Jeho bratr si prý nikdy nevšiml, že by jeho sourozenec vykazoval nějaké sklony k násilí. Sám Pol Pot si jednou o sobě zaznamenal do své vlastní Rudé knížky, kterou vydal po vzoru Maa, jistou zvláštnost. Popsal, jak byl v dětství tichý a s pokorou pozoroval život kolem sebe, také se vyjádřil ve smyslu, že nikdy nevedl interní monolog, tedy nikdy si nepokládal žádné otázky, jak to dělá většina lidí. Podle psychiatra doktora Artarita, který se otázkou Rudých Khmerů zabývá, vše nasvědčuje tomu, že měl narcistní poruchu osobnosti.   Rudí ďáblové z džungle Další ideologií, která jej fascinovala, byl marxismus. Stal se členem Komunistické strany Francie. Když se vrátil do Kambodže, byl jedním ze zakladatelů místní komunistické strany. Ta byla zprvu plně závislá na rudém Vietnamu. Tehdy zuřila indočínská válka a kambodžští komunisté šli na pomoc Vietnamcům. Pol Pot pochopil, že jim však nešlo o nic jiného než o rozšiřování svého vlastního státu na úkor khmerských území. Revoluce v Kambodži pro ně nebyla priorita. Byla to snad jediná komunistická strana, která podporovala krále Sihanuka. Tato podpora však později opadla, když si král znovu upevnil pozici a začal tvrdě pronásledovat všechny opoziční skupiny, včetně komunistů. Ti se nakonec uchýlili do džungle. Tehdy se objevil nový nepřítel – Spojené státy americké vedly válku proti komunismu. Pol Pot tehdy řekl, že v té době se kolo štěstěny otočilo v jeho prospěch. Tehdy začalo čtyři roky dlouhé peklo.   František Paleček týral politické vězně v uranovém lágru Rovnost, přezdívali mu usmívající se ďábel Číst více Jak fungoval režim Rudých Khmerů?  Zemi zachvátil chaos a vlády v zemi se chopil Lon Nol, původně ministr obrany v Sihanukově vládě. Lon Nol svrhl vládu a Sihanuk se dal na útěk. Přihlásil se k povstání proti nové vládě, které vyhlásili Rudí Khmerové schovaní v džungli. Jejich triumf nastal v roce 1974, kdy se rozhodli se zbraněmi v ruce chopit moci. Rudí Khmerové obsazovali města.   Z milionového Phnom Penhu vyhnali všechny obyvatele. Lidé, kteří nosili brýle, byli považováni za špiony a okamžitě stříleni. Ve městě zůstalo pár úředníků a nové vedení státu, který se přejmenoval na Demokratická Kampučia. Lidé otročili na rýžových polích, veškerá lidská síla se soustředila do zemědělství. V zemi nastal brzy strašný hladomor. Zotročení občané vůbec netušili, co se vlastně stalo. Jméno Pol Pot nikdy neslyšeli, z rozhlasu k nim mluvila tajemná organizace, která se představila jako Angkar a jejímž hlavním vůdcem byl z kontextu vysílání jakýsi Bratr číslo jedna. To bylo jiné jméno pro Pol Pota. Lidé byli vražděni nebo umírali hladem a nevěděli ani proč. Život v Demokratické Kampučii byl antiutopistická noční můra, kterou by nevymyslel žádný autor sci-fi. Řádění Rudých Khmerů zamezili až jejich bývalí spojenci, vietnamští komunisté. Byl to tedy rudý Vietcong, který osvobodil Kambodžu od brutálního režimu. Pol Pot nebyl nikdy souzen, ukrýval se v džungli, obklopen svými věrnými. Podle nich nikdy nevyjádřil sebemenší lítost nad tím, co svým spoluobčanům provedl.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na sklonku života bez domova: Nečekaný osud paní profesorky

Čas načtení: 2024-07-09 06:28:04

Realitní džungle se rozhýbala mnohem rychleji, než se čekalo. Na jaké triky si dát pozor a nenaletět?

Známý finanční poradce a expert na hypotéky Tomáš Rusňák popisuje realitní tsunami, které zaplavilo trh v Praze a Brně v posledních týdnech. Článek Realitní džungle se rozhýbala mnohem rychleji, než se čekalo. Na jaké triky si dát pozor a nenaletět? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2011-05-07 00:00:00

Nixon Black&Gold - léto 2011 / Business třída

Nedávno jsme vám představovali letní sérii hodinek Nixon, která byla ve znamení barev džungle, ovšem vedení Nixonu se rozhodlo pro oslovení i manažerské vrstvy. Další část letní kolekce se vyznačuje kombinací černé a zlaté barvy, přičemž výsledné hodinky vypadají opravdu luxusně. Vybírat můžeme z  ...

Čas načtení: 2020-06-08 00:00:00

Zvířátka jsou v kurzu: i ve špercích

Česká klenotnická značka ALO diamonds má krásnou kolekci Animals. V ní najdete kouzlo lesů, pouští i džungle. Nechte se také pohltit světem plným života a jedinečných barev pod mořskou hladinou. ALO diamonds vítá jaro rozšířením této kolekce Animals o nové designové kousky, ze kterých Vás učaruje ...

Čas načtení: 2019-01-29 00:00:00

Boss Menswear: stylovka pro zimu

New York je nekonečnou studnicí inspirace pro mnohé umělce a značky. A krásou, scenérií, ikonami nebo sportovním duchem této betonové džungle se pro kolekci podzim/zima 2018/2019 nechala inspirovat i značka BOSS. Její nová řada v sobě propojuje kvalitní krejčovství, jímž BOSS proslul, a trend sporto ...

Čas načtení: 2017-05-03 00:00:00

Jak přežít městskou džungli? S Nila!

Jak se vyfešákovat na nákupy ve městě? S novou jarní kolekcí People Tree od Nila jednoduše. Nevěříte? Vzhůru do městské džungle! Vypadat dobře a cítit se dobře – to je heslo britské značky People Tree. Jarní kolekce People Tree Nová kolekce People Tree je plná vzdušných látek, retro střihů a vtip ...

Čas načtení: 2014-02-18 15:00:00

Zara Women spring/summer campaign

Podobně jako v pánské kolekci Zary pro jaro a léto 2014, tak i v dámské nalezneme trendy jako overprinty, all black a all white everything. Celá kampaň je velmi svěží, strohé čisté linie modelů jsou dány do kontrastu džungle a velkých květin. Elegance v živočišné podobě. Pojďme se podívat, co Zara n ...

Čas načtení: 2024-02-13 00:00:01

Bojové nasazení North American B-25 Mitchell v Pacifiku (1): 5th Air Force 1942-1943

Většina letounů B-25 v americké službě byla použita ve válce proti Japonsku v Asii a Tichomoří. Mitchell bojoval od severního Pacifiku po jižní Pacifik a Dálný východ. Tyto oblasti zahrnovaly kampaně na Aleutských ostrovech, Papui-Nové Guineji, Šalamounových ostrovech, Nové Británii, Číně, Barmě a kampaň na ostrovech ve středním Pacifiku. Během války v Tichomoří se projevil jeho potenciál jako letounu pro pozemní útoky. Prostředí džungle snižovalo užitečnost bombardování ze středních výšek a nejlepší taktikou se stal útok v nízkých výškách. Při použití podobné taktiky náletu ve výšce stěžňů a skip bombingu se B-25 osvědčil jako schopná protilodní zbraň a potopil mnoho nepřátelských lodí.

Čas načtení: 2018-03-27 19:55:54

Enrique Barrios: Ami, vnitřní civilizace

„Když jsme přijeli, myslel jsem si, že se Ami a jeho kosmická loď navrátí v prvních dnech letního období, ale strávil jsem téměř dva měsíce marným čekáním na skalách, kde jsme se předtím dvakrát setkali. Prázdniny už pomalu končily, zanedlouho jsme se měli vrátit do města a pořád nic. Toto smutné čekání změnilo mé prázdniny ve skličující, nekonečně dlouho trvající okamžiky. Každý den jsem chodil na skály na pláži a dlouhé hodiny, někdy až dlouho do noci, jsem pozoroval oblohu a přál jsem si spatřit známý létající předmět. Při každé světlušce, která nade mnou prolétla, mi srdce poskočilo nadějí, ale vždycky se ukázalo, že jde o nějaký klamavý satelit, hloupý meteorit nebo mizerné letadlo, a ne o Amiho loď, jediný prostředek schopný mě dopravit k Vince.“ Ach ta Vinka. Bude ve třetí části Amiho příběhu hrát velkou roli. Snad proto, že Pedro nám dospěl, náhle už to není malý naivní chlapeček, který poprvé viděl kosmickou loď Amiho, chlapce z hvězd, ale téměř mladý muž, který se nám tolik zamiloval do své mimozemské přítelkyně Vinky. Rok o ní snil, rok na ní čekal. A vůbec netuší, že ty poslední prázdninové dny budou tak akční a barevné, že to je snad i důvod, proč třetí díl Amiho je nejtlustší. Hodně se nám tady toho bude dít, budeme se neustále přesouvat z místa namísto a poznávat nové lidi, rasy, tvory a bádat nad jejich hodnotami, životním stylem a pořád nám z toho to lidstvo nevychází zrovna nejlíp. Milý příběh můžete brát jako rozšíření předchozích dílů, nebo jako chvíli, kdy se to, co bylo řečeno, začíná tak nějak uvádět do praxe a dostáváme se hlouběji a hlouběji. Myslím, že tato kniha se bude více líbit dětem, protože se toho tady hodně děje, stále tu máme ty hloubavé dialogy, ale u toho také akci a cestování a vývoj příběhu tak výrazný, že nenechá děti vydechnout úlevou. A ta nitka lásky mezi Vinkou a Pedrem se začíná zesilovat tak, že budou řešit věci, ke kterým leckteří dospělí nemají odvahu. Takže tuhle otázku mohu klidně prozradit – ano ano, ti dva spolu budou chtít žít, jenže takové partnerství mezigalaktických bytostí není jen tak. Minimálně se dočkáme vzájemného představení v rodinách. A to bude velice zajímavé a napínavé. A možná i překvapivé. Ostatně moment překvapení Enrique Barrions ve svých knihách umí. Snad za to může to, že nám tu prezentuje život podle jiných zákonů, těch, které vyznávají vyspělé civilizace a nikoliv náš pravěký systém džungle a přežití silnějšího, ale ne vždycky dokážete předvídat, co se v příběhu uděje. A když se to uděje, rozhostí se ve vás krásný klid, protože vlastně, takhle nějak by to být mělo. A najdete tu i mnoho obecně známých pravd a povzbuzení. Třeba, že jestliže se nám něco líbí, mozek pracuje lépe, aktivněji, svěžeji a směřuje do těch míst a na to téma svou plnou pozornost. Jak logické, jak jasné, jak žitelné, ale jak málo používané! Tak si uvařte dobrý čaj a počkejte si na tu kosmickou loď, která skutečně s posledními prázdninovými dny přistane u domu Pedra a jeho tety… Enrique Barrios se narodil v roce 1945 v Santiagu de Chile. Dětství prožil ve Venezuele, dospívání pak v Chile. Často cestoval a žil v deseti dalších zemích. Po osmi letech pobytu v Brazílii se roku 2014 usadil ve Španělsku, což nebylo poprvé, a zanechal všech veřejných činností. Jeho dílo je zvláštní tím, že bylo oceněno ve dvou oblastech, jež jsou za běžných okolností ve vzájemném rozporu: akademické a náboženské. Ministerstvo vzdělávání Chile prohlásilo sérii jeho knih o „Amim“ za didaktický materiál. Kromě toho se mu dostalo uznání od rozličných organizací, například Psychoalanytického sdružení Argentiny za knihu Zázračný svět magie. Dostalo se mu pochvaly i od papeže Jana Pavla II., přestože jeho první dílo Ami, chlapec z hvězd, je bez dogmat a představuje duchovní filosofii založenou na prosté lásce. To však bylo v naprosté shodě s nápadem zmíněného papeže na vytvoření Civilizace lásky. Díla Enriqua Barriose jsou zatím přeložena do dvanácti jazyků a další přibývají. Vydalo nakladatelství Anch Books, 2017, www.anch-books.eu Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]

Čas načtení: 2016-02-16 00:00:00

Mazda CX-3: Designový skvost se sportovním duchem

Kompaktní crossover s výjimečným designem, který spojuje sportovního ducha díky technologii SKYACTIV, pohodlí a praktický rozměr, to je Mazda CX-3. Vůz, který se hodí do městské džungle i na víkendové výlety do divočiny. Mazda CX-3 klade důraz na řidiče a pro něj vznikla řada inovativních bezpečnos ...

Čas načtení: 2020-08-17 15:36:23

Hurá do džungle!

Už 20. 8. 2020 se může celá vaše rodina vydat na zábavné dobrodružství do džungle s novou animovanou komedií režiséra Brenta Dawese a scenáristy Sama Wilsona.

Čas načtení: 2017-11-16 15:59:19

Guatemala – Národní park Tikal

Na poloostrově Yucatan, severně od města Flores leží v srdci džungle přírodní rezervace Tikal. Přímo v ní je jedno z největších mayských sídlišť.  Ze stovek PŘEČÍST ČLÁNEK The post Guatemala – Národní park Tikal appeared first on Exoticky.cz.

Čas načtení:

Thajsko: Krabi

Mé úžasné dny plné plážových procházek, objevování džungle, šnorchlování a potápění, jízd na kajaku a všeho ostatního na ostrově Koh Lanta skončily a já jsem se v sobotu ráno vydal do vnitrozemí do města Krabi, poblíž kterého je letiště. Krabi a Ao Nang…

Čas načtení:

Thajsko: Kurz potápění PADI

O kurzu potápění jsem uvažoval již v Česku, ale nebral jsem to nijak vážně a bral jsem to spíše jako doplňkovou činnost. Několik týdnů zde na ostrově Koh Lanta jsem prováděl činnosti, jako bylo objevování ostrova, opalování se, zkoumání džungle a výlety…

Čas načtení: 2022-06-09 06:34:03

Marek Skřipský: Za první republiky jsme za velmi krátký čas dokázali neuvěřitelně mnoho

Vystudovaný historik a politolog Marek Skřipský si zkoušel práci učitele, dlouho působil jako redaktor v rádiu a dnes pracuje na ostravském magistrátu a k tomu píše knihy. V roce 2015 vydal první Případy inspektora Rádla. Letos vychází volné pokračování Ostravských mystérií nazvané Ostravský páter a druhý díl trilogie Archivy tajné války – Světy v plamenech, který napsal spolu Tomášem Bandžuchem.   Pocházíte z Ostravy, kde vlastně s výjimkou studií v Praze žijete celý život. Jak vzpomínáte na období dětských her? Co vás bavilo a čím jste chtěl být?  Měl jsem hezké dětství a myslím, že patřím k jedné z posledních generací, která ještě hromadně zažila „hokej s tenisákem,“ hry na vojáky, blbnutí na klepáči, střelbu ze vzduchovkového „flusbroku“ nebo urputné víkendové zápasy na škvárovém plácku „za barákem“. U toho všeho nesměla chybět voda se šťávou v umělohmotné flašce. Kromě toho jsem už odmalička hodně četl a zajímaly mě jak dějiny, tak mýty a pověsti. Svět jsem hodně vnímal přes mého bratra, o 12 staršího než já. Také mě ovlivnila památka mého dědy, který byl už ke konci první republiky důstojníkem z povolání. Zažil mobilizaci, odboj a střety s Hromenkovou sotní Ukrajinské povstalecké armády. Čím jsem chtěl být? Postupně policajtem, vojákem a historikem-badatelem ve stylu Indiana Jonese. (smích)   Co vás přivedlo ke studiu historie a politologie? Dějiny jsou mým koníčkem už od raného dětství, takže to nějak logicky vyplynulo, aniž bych cokoliv tlačil takzvaně na sílu. Ve čtvrtém ročníku univerzitních studií jsem si k historii ještě přidal bakalářskou politologii, také na Filozofické fakultě UK. Ne, že bych toho litoval, nicméně přijde mi, že politologie je velmi přeceňovaným „kecacím“ oborem. Dnes bych si jako druhý obor místo ní vybral etnografii.   Učil jste společenské vědy a pracoval v několika mediálních společnostech. V roce 2015 jste debutoval jako spisovatel knihou Případy inspektora Rádla, která je prvním dílem z detektivní série Jan Rádl a zavádí nás do doby první republiky. Proč právě detektivní žánr a zrovna toto období?    Dříve jsem učil a pak dlouho pracoval jako redaktor zpravodajství v rádiu. Byly to veselé, bohatýrské roky, nicméně každý mejdan jednou končí. Aktuálně pracuji na ostravském magistrátu v odboru kanceláře primátora. K vaší otázce: Rádlovy případy nejsou úplně klasickou detektivkou. Nejsou to Četnické humoresky, ani Hříšní lidé, ani Případy Velké Prahy. Sám, poněkud neohrabaně, říkám, že Rádlovy příběhy jsou „historickým detektivně špionážním thrillerem“. Hodně se do nich prolíná politika a zpravodajské hry či protihry. Čistě detektivní linka je v nich sice přítomná, ale místy slábne. Těch základních stavebních kamenů je více. První republika pro mě znamená jedno z mých oblíbených historických období. Aniž bych podléhal módní a svůdné masarykovské idealizaci, myslím, že to byla doba, kdy jsme za velmi krátký čas jako země dokázali neuvěřitelně mnoho. A to navzdory hospodářské krizi trvající skoro pět let z těch dvaceti, které byly první republice dopřány.   Někdejšímu legionáři Janu Rádlovi ze Zpravodajské služby, z něhož se stal vrchní inspektor, jste věnoval celkem čtyři knihy. Jak se vám Rádlovi příběhy psaly? Měl jste pro něho nějaký předobraz? Kdepak. Rádl žádný konkrétní předobraz neměl. Psaly se mi každopádně skvěle, šly svižně od ruky. Začal jsem je psát v dubnu 2013 jen pro sebe a své přátelé. Ti mě opakovaným naléháním přesvědčili, abych se pokusil o knižní vydání. Šestého března 2014 – to datum si pamatuji – přišla do mailu nabídka z nakladatelství MOBA na vydání Případů inspektora Rádla. Mé první knihy. Tím všechno začalo… Poslední Rádlův příběh jsem dopsal v únoru 2015.   Druhé světové válce se spolu s Tomášem Bandžuchem věnujete v plánované trilogii Archivy tajné války, jejíž první díl Úsvit černého slunce vyšel v roce 2021 a letos má vyjít druhý Světy v plamenech. Jak se vám spolupracuje při psaní knih? Je to jízda. Ale právě proto jsme do společného projektu šli. Bandžiho znám dlouhá léta právě ze studií v Praze. Čas od času se vídáme v Ostravě, Pardubicích nebo Praze. Naše společná historická fantasy vychází z určitého kreativního ping-pongu. Já něco napíšu – pošlu Bandžimu. Bandži něco napíše – pošle mně. Nikdo nikdy neví, co mu ten druhý připravil a musí na to reagovat. Jedinou podmínkou je, že si bez dohody nesmíme zabíjet hlavní hrdiny. Je to zábava, při níž člověk bystří mozek. Takže vlastně takové autorské sudoku. (smích)   Čím je pro vás psaní? Je to terapie, koníček, práce? Nebo od každého něco? A připravujete něco nového? Od každého trochu. Nejvíce asi koníček a nejméně práce. A někdy i únik. To jsem ovšem pochopil až za covidových lockdownů. Byli jsme nuceni omezovat běžné kontakty a návyky, které dělají společnost společností, hospoda zavřená, plavecký bazén zavřený, absurdní příkazy nosit roušku i na liduprázdné ulici… Tehdy jsem zjistil, jak moc mě psaní drží a jak mi pomáhá. Aby bylo jasno – nejsem žádný antivaxer, ani konspirační magor. Mám tři očkovací dávky a problémy s covidem nezpochybňuji. Tvrdím však, že plošné lockdowny nás poškodily více než samotná pandemie. Bylo to nejhorší možné řešení. Pokud jde o novinky, tak koncem listopadu vyjde u Strak na vrbě má kniha Ostravský páter. Jde o pokračování Ostravských mystérií, které je však natolik volné, že ho čtenáři mohou číst i bez jejich znalosti. Přibližně ve stejné době by měly Straky vydat právě druhý díl mé kooperativky s Bandžim.   Někde jste řekl, že vás baví historie, společensko-politické dění a sport. A jak to máte se čtením? Máte oblíbený žánr nebo autora? Čtení určitě stále patří mezi mé záliby. V současné době čtu nejčastěji v MHD při cestě do práce a z práce, ale divila byste se, kolik se toho dá za těch dvakrát dvacet minut přelouskat. Nepohrdnu beletrií ani odbornými nebo populárně naučnými věcmi. Z konkrétních autorů bych zmínil Bernarda Cornwella. Jeho – loni dokončenou – „anglosaskou ságu“ považuji za sérii naprosto dokonalých historických románů. Žánrově úplně jinou, avšak neméně geniální literaturu spatřuji v díle Jiřího Hájíčka. Selský baroko je skvost a povídkovou sbírku Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku snad nelze překonat. Mimochodem, s Jiřím Hájíčkem jsem se loni na podzim sešel v Českých Budějovicích a bylo to skutečně příjemné setkání. Tu „Tancovačku“ mi podepsal. S věnováním. Z autorů fantasy a hororu pak musím uvést lorda Dunsanyho, Howarda Lovecrafta a Roberta Howarda.   Je o vás známé, že jste ostravský patriot. Čím je vaše rodná Otrava tak jedinečná? Ostravu mám rád, nicméně bližší pouto cítím k Porubě, což je ostravský městský obvod, kde žiju. Do roku 1957 to byla samostatná obec. Když jsme u toho patriotismu, jsem především českým vlastencem. Za nejkrásnější kus Zeměkoule považuji Třeboňsko, kam dlouhodobě, pravidelně a rád jezdím. Mámin rod pochází z jižních Čech, v obci Hůrky je doložen už od 14. století. Pokaždé, když jsem na českém jihu, necítím se jako turista, ale jako někdo, kdo navštívil jakýsi mysteriózní, těžko uchopitelný, druhý domov. Ostrava jako taková unikátní vskutku je. Jde o kontrastní město, plné protikladů. Industriální dědictví tady stojí vedle zelených parků. Socialistická panelová zástavba vedle prvorepublikových kolonií. Procházíte se po sídlišti a za chvíli jdete tichým lesem. Když sednete do auta nebo vlaku, do hodiny zastavíte pod beskydskými vrcholy. Ostrava je takové bohaté menu. Každý si vybere. Vadí mi jen nedostatek historických památek a bezútěšné betonové džungle v některých obvodech. Pod těmi kvádry je pohřbená ta stará Ostrava. Můžete je zateplit barevnými fasádami, ale na podstatě nic nezměníte. Radši zavítám do „vesnických“ ostravských obvodů jako Pustkovec, Třebovice, Hošťálkovice, Martinov, Nová Ves… Ty jsou skutečně malebné. Byl jsem proto rád, když moje nejlepší kamarádka označila po své návštěvě rovněž mou Porubu za „takovou polovenkovskou“.   A co odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Dvakrát týdně chodím na kondiční plavání. Paradoxně mě v té vodě často napadají nové motivy ke psaní. V neděli rád vyrážím „na okruhy“, což jsou moje oblíbené vycházkové trasy o délce od 3,5 po 13 kilometrů. Čas od času zajdu v sobotu na střelnici, je to pěkný relax. Samozřejmě, o víkendech nezapomínám na svou oblíbenou hospůdku. Konec konců – občas v ní také čtu. A ještě častěji píšu. (Smích)   Marek Skřipský se narodil se 15. 7. 1982 v Ostravě. Vystudoval Filozofickou fakultu na UK v Praze. Vzděláním je historik a politolog. Je autorem série o Janu Rádlovi: Případy inspektora Rádla, Nové případy inspektora Rádla, Vysoké hry inspektora Rádla, Válka inspektora Rádla, série Ostravská mystéria: Ostravská mystéria a Ostravský páter (vyjde v roce 2022) a historického románu Strážník z Nového světa. Spolu s Tomášem Bandžuchech píšou trilogii Archivy tajné války, zatím vyšel Úsvit černého slunce (2021), druhý díl Světy v plamenech vyjde v roce 2022.