Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-07-07 05:29:44

Nebaví vás okopávání záhonů? Založte si na zahradě trávník!

Proč se spousta zahrad mění na travnaté plácky a u novostaveb pomalu nic jiného nenajdete? Spoustu lidí už totiž přestalo bavit mít zahradu jako druhou práci. Patříte mezi ně i vy? Nebo založení trávníku teprve plánujete? […] Příspěvek Nebaví vás okopávání záhonů? Založte si na zahradě trávník! pochází z Bydleni-z.cz

Čas načtení: 2021-07-07 05:29:44

Nebaví vás okopávání záhonů? Založte si na zahradě trávník!

Proč se spousta zahrad mění na travnaté plácky a u novostaveb pomalu nic jiného nenajdete? Spoustu lidí už totiž přestalo bavit mít zahradu jako druhou práci. Patříte mezi ně i vy? Nebo založení trávníku teprve plánujete? […] Příspěvek Nebaví vás okopávání záhonů? Založte si na zahradě trávník! pochází z Bydleni-z.cz

Čas načtení: 2021-09-07 10:19:21

V resortu spravedlnosti je vše OK

Předvolební mediální projevy stran a hnutí se od sebe liší tak málo, že nelákají k podrobnému prostudování jejich volebních programů. Hlavní starostí hnutí ANO je zachování postavení Andreje Babiše. Proto rozdává marnotratně sliby všem voličským zájmovým skupinám bez ohledu na jejich splnitelnost a slibuje, že bude bojovat a bojovat a bojovat. Upadající vládní sociální demokracie se snaží zachránit, co se ještě zachránit dá, občas i za cenu okopávání kotníků koaličního partnera. Podobně si vede KSČM, která se ale bez okopávání kotníků hnutí ANO obejde. Všichni ostatní se hlavně chtějí zbavit Andreje Babiše a pokoušejí se vnutit voličům přesvědčení, že budou dělat vše lépe než on a v jejich rukou se země rychle stane rájem na zemi. Z čeho čerpají sebevědomí, je většinou zcela nejasné. Jinak se mezi sebou navzájem liší jen v podrobnostech, ponejvíce v postojích k Evropské unii, NATO a migraci. Určitou roli hrají vzájemné nevraživosti mezi stranickými vůdci. Je nápadné, že se všechny strany tváří, že poměry v resortu spravedlnosti jsou v naprostém pořádku, takže nevyžadují ani dílčí nápravu. Avšak z pozorování každodenního života země je zřejmé, že by bylo co napravovat, jen kdyby se někomu do toho chtělo. Jednotný nezájem politiků o právní prostředí a jeho vady je zárukou, že na stesky obětí nespravedlivých soudů, státních zastupitelství a jiných úřadů nebude ani po volbách nikdo reagovat zásadním způsobem. Ať vyhraje volby kdokoli, v této oblasti života státu zůstane vše při starém. Z proudu netečnosti k poměrům v resortu spravedlnosti zdánlivě vybočuje hnutí Přísaha. Jeho šéf, bývalý policejní plukovník Robert Šlachta, díky své minulosti kolem sebe vytváří aureolu „muže pevné ruky“, jenž „všechny zavře“, „udělá pořádek“ a „zamete s korupcí“. Netvrdím, že se tak úplně tímto způsobem předvádí, ale vidí jej tak naivní sympatizanti a nezdá se mi, že by je chtěl vyvádět z omylu. Je pravda, že volební program hnutí obsahuje kapitolu o spravedlnosti, jež slibuje „rovný metr pro všecky“, ale její náplní jsou pouze povrchní tvrzení a obecná hesla, jejichž naplnění je v mlze. Sama skutečnost, že se dere k moci muž, jenž by za zneužití policie ke svržení vlády Petra Nečase zasloužil umístění na hradě, nikoli však pražském, ukazuje, že naše právní prostředí je trestuhodně netečné k ohrožování principů parlamentní demokracie. Kde je záruka, že by hnutí Přísaha v případě významného volebního vítězství nesáhlo k použití mimoparlamentních nástrojů vládnutí a definitivně by tak skoncovalo s demokracií, beztak pozvolna chátrající na úbytě? Podle průzkumů voličských preferencí se zdá, že Přísaha nebude mít v nové sněmovně silné postavení, takže mé starosti jsou předčasné. Ale ohrožení demokracie je třeba klást odpor, dokud je čas. V jednotnosti projevu nezájmu o vady poměrů v resortu spravedlnosti vidím důkaz odtržení politických pseudoelit od života společnosti. Stížností občanů na způsob, jak jsou nastaveny právní zásady řešení jejich životních problémů a jak s jejich záležitostmi nakládají úřady, zmocněné k vymáhání práva, je spousta. Prokazatelná skutečnost, že se do vězení může dostat nevinný člověk, nebo naopak zločinec může dlouhodobě unikat spravedlností, je ošklivou skvrnou na štítě státu, která nezmizí, když se o ní mlčí. Systémovým řešením a vyřešením stížností občanů by se významně zlepšila kvalita života v zemi. To by ale byla tvrdá práce, do které se politikům nechce, poněvadž účinky nešvarů na ně samotné dopadají jen výjimečně a trampoty lidu obecného je nezajímají. Samozřejmě by bylo co napravovat, kdyby se chtělo. Například by bylo záslužné prosazení soustavy opatření k zajištění odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, způsobené občanům a tím i státu. Postavení poškozených účastníků úředních postupů by se mělo změnit z postavení pokorných prosebníků na postavení cílů iniciativní odškodňovací péče státu: poškození by neměli prosit, ale stát by měl důsledně odškodnění nabízet. Politici by mohli konečně zahladit mnohaleté legislativní dluhy, způsobené trvající nezpůsobilostí zásadně rekodifikovat provozní řády soudů a zákon o státním zastupitelství. Zvýšení efektivity soudnictví by prospělo překreslení jeho územní struktury a přehodnocení odvětvové proporcionality. Řešení by zasloužily náměty na zavedení soudcovské samosprávy, skončit by mělo blouznění o podřízení státního zastupitelství přímo pánubohu. Netečnost k problematice práva a spravedlnosti se v letošním předvolebním období projevila více než v minulosti. Z dlouhodobého pohledu je smutný vývoj hnutí ANO, jež šlo do voleb roce 2013 s programem, jehož realizace by s poměry v justici a státním zastupitelství pohnula. Po odvolání ministryně Heleny Válkové se ale na program zapomnělo a většina jeho cílů zůstala nenaplněna. V daném případě se ale netečnost k počínání úřadů pro vymáhání práva vrací hnutí ANO jako bumerang šestiletým ovlivňováním veřejného mínění trestním stíháním jeho předsedy, jehož délka a různé výkyvy jsou nepřístojností bez ohledu na to, zda se Andrej Babiš provinil či nikoli. Na okraj podotýkám, že pozornost, věnovaná problematice právního prostředí, je základem politického úspěchu polské strany Právo a spravedlnost. Poláci nesnášejí příkoří, jež Čechům nevadí.

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2021-03-09 20:05:11

Hamáčkovi podřízení rozbíjejí rodinu

Ukoptěná snaha Jana Hamáčka o zabrzdění jízdy ČSSD do politického propadliště je nepřehlédnutelná. Věnuje tomu spoustu umu a energie. Stylizuje se do postavení zachránce národa proti coronavirové pohromě a s velkou pílí využívá kdejakou příležitost k „okopávání kotníků“ koaličního partnera, tedy hnutí ANO a osobně Andreje Babiše. Těžce tím poškozuje důvěryhodnost vlády v očích veřejnosti. Na řízení vnitřního chodu ministerstva vnitra mu kvůli těmto koníčkům zřejmě nezbývá čas. Někteří jeho úředníci pak bezostyšně porušují zákony upravující jejich činnost a bezohledně škodí lidem.   Projevuje se to v jimi ovlivněnému příběhu, který mi absurditou silně připomíná Kafkův Proces. Týká se rodiny starousedlých Gruzínců, přišedších do naší vlasti v roce 1994. Psal jsem o nich již v lednu letošního roku v článku Úředníci rozbíjejí rodinu. Rodinu tvoří rodiče, tři synové s partnerkami a jejich čtyři zdařilé děti. Z mně neznámých důvodů pouze nejmladší syn požádal o české státní občanství a uspěl. Ostatní zde žijí s trvalým povolením k pobytu. Ke Gruzii již dávno nemají žádný vztah. Vztahově jsou vázáni na Českou republiku jako na svou vlast. Jeden ze synů, Emil, zapomněl požádat včas o prodloužení povolení k pobytu. Když se dostavil do úřadovny Cizinecké policie s prosíkem o prominutí prošvihnutí lhůty, policisté jej prolustrovali. Zjistili, že se kdysi v minulosti dopustil bagatelní trestné činnosti. Místo prodloužení povolení k pobytu jej přímo ze služebny eskortovali do střediska pro běžence. Soud na základě jejich návrhu rozhodl o jeho vyhoštění na dobu tří let. Možná měl tehdy smůlu, že jeho obhájce neměl chuť pokoušet osud a neobrátil se k Ústavnímu soudu. Dnes již máme k dispozici judikát, podle něhož spáchání trestného činu na našem území samo o sobě nemá být důvodem k vyhoštění cizince. Ostatně v daném případě by v právním státě trestní minulost žadatele již dále nesměla hrát roli, protože soud rozhodl o zahlazení všech rozsudků. Z hlediska práva je nadále bezúhonný a takto s ním má být nakládáno. Emil si pak po tři roky každý večer povídal s dcerou prostřednictvím skypu. Podle názoru úředníků tak jeho vyhoštění není významným zásahem do rodinného života. Když po vypršení lhůty vyhoštění přiletěl s turistickým vízem do Prahy, nesměl vstoupit na území ČR, protože byl zapsán v seznamu nežádoucích osob. Policisté, kteří jej do země nepustili, mu o důvodech zápisu nedokázali podat vysvětlení. Časem se zjistilo, že seznam je nástrojem vydírání vracejících se vyhoštěných osob: podmínkou vymazání ze seznamu je úhrada nákladů, které stát vynaložil na vyhoštění. Soudržná rodina se tedy složila na „nekřesťanské“ výpalné a Emil znova přicestoval do vlasti s pevnou vůlí dožít mezi svými. Předem si obstaral a smluvně zabezpečil zaměstnání. Již v července 2019 podal žádost o zaměstnaneckou kartu. Podle zákona má být žádost vyřízena do 60 dnů, ve zvlášť složitých případech do 90 dnů. Ale Hamáčkovi úředníci žijí v přesvědčení, že mají výjimku ze zákona, takže čas běžel, ale ministerstvo mlčelo. Po řadě stížností žadatele vydala v říjnu 2020 Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako nadřízený orgán imigračnímu a azylovému odboru příkaz k vyřízení věci do 30 dnů. Ale její pokyn měl hodnotu hrachu házeného na zeď. Uvnitř Hamáčkova ministerstva zákony a vnitřní příkazy neplatí. Zvůle úředníků stojí nad právem. Rozhodnutí padlo nakonec až po 595 dnech a je záporné, takže Emil musel svou pravou vlast znova opustit a bude si opět s dcerou povídat jen přes skype. Důvodem zamítnutí je tvrzení, že „je důvodné nebezpečí, že by účastník řízení při svém pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu“. Znám osobně celou rodinu včetně dětí a znám podrobně Emilovu trestní minulost. Nemohu proto pochopit, jak Hamáčkovi podřízení k takovému nesmyslu dospěli. Důvodnost jejich závěrů ale nelze přezkoumat, protože dokument, na který se odvolávají, je tajný. Postižený se tak nemůže bránit proti nařčení. To je čistá „kafkárna“: Člověk, jehož práva úřad krátí, je vystaven jako bezbranná oběť svévoli úředníků nedbajících zákona a dobrých mravů. Hamáčkovi podřízení si asi nevšimli, že byl nějaký 17. listopad 1989, že mravy předlistopadových úřadů jsou dnes mimo zákon, a bez rozpaků pokračují v bolševických manýrech. Emil je z hlediska práva bezúhonný. Právo celé jeho rodiny na zachování rodinné pospolitosti je chráněno právem národním i nadnárodním. Nikdy se nedopustil jednání, jež by se dalo považovat za ohrožující bezpečnost státu. V právním státě by s ním úřad takto jednat nesměl. Rodina je základ státu. Stát, který svévolně rozbíjí rodinné společenství, není právní, ale zločinný. S vědomím, že obracet se na jakékoli ministry jakékoli české vlády je neúčelné, jsem učinil zoufalý pokus: poslal jsem ministrovi vnitra Janu Hamáčkovi stížnost s podrobným vylíčením bezpráví, jemuž jsou Emil, jeho dcera a všichni členové jeho rodiny vystaveni ze strany jeho úřadu. Dostal tedy možnost zabývat se zhůvěřilostí svých podřízených. Nevyužil ji. Neomlouvá jej nedostatek času, způsobený jeho plýtváním na vytváření profilu hlavního záchrance proti pandemii a okopáváním kotníků koaličního partnera. Ministr nese odpovědnost za nedbání zákona a dobrých mravů jeho podřízenými. Je odpovědný za to, že jeho úřad jedná způsobem, jenž je v rozporu s pravidly chování právního státu. Je na čase, aby zmizel v politickém propadlišti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-01 14:30:10

Osmý den Petra Bílka: Kytky na cestu mezi hvězdy

Dušičkové věnce a květináče s chryzantémami vroubí naši cestu do hlubin podzimu. Choulíme se k obydlím, potápíme se do časů minulých, kdy s námi tady ještě byli ti dnešní nebožtíci. Jsou víc než jména na náhrobcích. Vrostli do nás a neopustí nás, dokud my neopustíme je. Slunce z posledních sil krmí naše naděje i běsy. Rozhrnujeme oponu, kterou všední dny zahalují jeviště vzpomínek, a podáváme ruku minulým výjevům, hledíme do tváří, o nichž jsme nikdy nepochybovali, a jsme náhle udiveni nepravděpodobností toho, co patřilo a patří k našemu životu. Světýlka svíček, ohýnky znamení, vzkazy hvězdám, jež nám svým mžikáním slibují pochopení a přízeň. Proto se brzy stmívá, aby s námi byly déle, učí nás vážit si světla. Opar vzlíná z moravských úvalů a auto bzučí po dálnici od severu k Brnu. Chvat vozidel jako by nepatřil doprostřed bukolické krajiny s mírnými kopečky, kam se víc hodily pochodující pluky císaře Napoleona. Mohlo to vypadat malebně, než jejich kosti splynuly s touto půdou, a nemají hřbitovy a nemají hroby. Austerlitz, Austerlitz, převaluje se to slovo na jazyku, vynořuje se s ním jedno pařížské nádraží a vane jím neutuchající proud slávy, než náhle a najednou – zrada aliterace: Auschwitz. Ano, také proto už není v Rousínově židovské ghetto. Míjíme tabuli s názvem města a smutek zalévá údolí. Potřebovali bychom vzdálený přístup, potřebujeme cosi opravit na ploše minulého času, stejně jako nám aplikace dává možnost přecházet z jednoho počítače na display druhého. Vzdálený přístup je sdílení. Snesli bychom je? Mír této krajiny viničně šumí a naklání se do Rakous. Tím směrem odtud odtekla i němčina a nebylo to bez křiku a nebylo to bez ran. Babička, než se definitivně rozhodla pro samostatnost šikovné švadleny, nastoupila na krátko do služby v brněnské rodině a první, co se musela naučit, byla věta: „Gnädige Frau ist nicht zu Hause.“ Pamatovala si to do smrti, stejně jako nezapomněla na skupiny mladíků v bílých podkolenkách vypínavě se procházející po vyškovském náměstí. Rousínovské ghetto je pryč, ostrůvek německých vesnic je pryč. Ale dějiny přece nekončí. Co přijde dál? Pestrá látka krajiny se vine jako šál, ale barevnému listí něco chybí. Zčista jasna je tu stará a neúprosná asociace. Štiplavý dým podzimních ohňů. Ano. Trpká chuť hořící bramborové natě. Tak vonělo a chutnalo přece dětství. S ním zmizely z polí i brambory. Ten pokrm chudých je prý teď u nás jen z dovozu. Vypadá to tak, že vše pracné, obtížné a namáhavé se snažíme hrnout z našich životů jako okopávání brambor. Chtěli bychom život lehčí a lehčí, až nebude vážit skoro nic. Ale za co bude pak stát? Jazyk je výsměšný. Říkáme předkové, ale musíme k nim couvat. Dušičky jsou dny zpětného chodu. Uháníme kupředu, a máme zařazenou zpátečku. Paradoxní doba krátících se dnů. Paradoxní doba, kdy lidí ve vesnicích ubývá, a domů a aut přibývá. Chryzantémy jsou paradoxní květiny, rozkvétají, když všechny ostatní kytky vadnou, a čistí vzduch. Proto je pěstují v kabinách kosmických lodí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-28 09:43:00

Martin Herman: Klobouk dolů, pane Rakušane! Děláte to dobře a zbytek vlády vám to baští - nic jiného jim nezbývá

Jak dlouho budou ještě vládní strany tolerovat Rakušanovi to jeho okopávání kotníků ostatním koaličním partnerům? Tuhle otázku jsem dostal včera a přiměla mě k napsání tohoto textu, tedy ke krátké úvaze na téma možného vývoje ve vládní koalici.

Čas načtení: 2024-03-31 18:35:00

Nerudovou naštvalo okopávání kotníků. Navrhne nástupce Jourové STAN sám, nebo i s Piráty?

Kdo rozhodne o nástupci eurokomisařky Věry Jourové? Původně se zdálo, že volba připadne v pětikoalici hnutí STAN, nyní to však vypadá, že návrh kandidáta na eurokomisaře by měl náležet celé rozpadlé koalici PirSTAN, tedy i Pirátům. Rozhodnout mají společně, potvrdil v neděli premiér Petr Fiala (ODS) dle vyjádření mluvčí vlády Lucie Ješátkové pro ČTK. Rozhodnout však musí vláda. Lídr kandidátky Spolu pro eurovolby 2024 Alexandr Vondra (ODS) dnes na CNN Prima News řekl, že podle původní dohody v koalici mají navrhnout eurokomisaře STAN i Piráti. Lídryně STAN pro eurovolby a možná aeptka na eurokomisařku Danuše Nerudová však Vondrovi zaslala rýpavý vzkaz a postěžovala si na okopávání kotníků.

Čas načtení: 2024-04-12 00:00:00

Chytrá plečka z Opavy. Mašina zastane práci desítek lidí a precizně pozná, co na pole patří a co je naopak plevel

Přijde biozemědělec z Opavska za agronomem a jeho zetěm ajťákem a chce od nich pomoc, protože nemůže sehnat lidi na okopávání řádků na poli. Rodinná dvojka nebere do ruky motyku, ale vymyslí chytrou plečku s umělou inteligencí a ze Slezska s ní...

Čas načtení: 2024-04-15 17:00:00

S SPD vládnout nebudeme, slibují špičky ANO. Ale proč tomu věřit?

Určitě ne kvůli „okopávání kotníků“ a „neustálým útokům“

Čas načtení: 2024-05-09 12:38:00

Nerudová se brání tlaku na odstoupení: TOP 09 mi vehementně nabízela pozici jedničky

Ekonomka a bývalá rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová čelí ostré kritice ze strany TOP 09 či Pirátů kvůli publikování v tzv. predátorských časopisech. Jednička kandidátky hnutí STAN pro evropské volby pro Echo24 řekla, že sama se k okopávání vládních koaličních stran uchylovat nebude, připomněla, že jí TOP 09 „vehementně nabízela“ pozici jedničky na své kandidátce.

Čas načtení: 2024-08-02 14:47:44

Kalousek se Stanjurou pokračují v přestřelce

Slovní pošťuchovaná mezi šéfem státní kasy Zbyňkem Stanjurou (ODS) a glosujícím exministrem financí Miroslavem Kalouskem (TOP 09) ohledně snižování zadlužení Česka pokračuje. Kalousek vmetl Stanjurovi, že o snižování strukturálního deficitu lže, jako když tiskne, což nezůstalo bez odezvy s připomínkou o okopávání kotníků. Ač byla debata vedena ve familiárním tónu, exministr přesto trvá na tom, že vláda na své rozpočtové sliby rezignovala.

Čas načtení: 2024-10-24 18:21:00

Rozpočet ve Sněmovně, Kalousek u telefonu. Vláda asi věří, že voličům nabulíkuje cokoliv

Bývalý ministr financí a nyní i bývalý člen TOP 09 Miroslav Kalousek velmi silně nesouhlasí s navrženým státním rozpočtem pro rok 2025. „Je velmi trapné, je-li jakákoliv dobře míněná kritika nepřijatelných vládních kroků označována za ,okopávání kotníků‘. Místo snahy o vysvětlení jen nadávky a nálepky ,okopávačů‘, někdy i ,proruských trollů‘. Pokud jde o mě, nikdy jsem nikomu kotníky neokopával. Když už to muselo být, nakopl jsem ho úplně jinam,“ okomentoval státní rozpočet navržený vládou vedenou ODS.

Čas načtení: 2024-11-26 00:00:00

Pratchett, Terry - Nevídaní akademikové

Jiné ocenění : 2010 – Locus Poll Award – Fantasy Novel – 2.místo Do prastarého města Ankh-Morporku dorazil fotbal! Ne ten starodávný, plný hrubého okopávání a odstrkování, ale ten nový, rychlý, kde jsou brankové tyče vyznačeny špičatými klobouky, a s míčem, který udělá bummpin! a vyskočí, když s ním udeříte o zem. Teď musí mágové Neviditelné univerzity zvítězit ve fotbalovém utkání bez použití magie, takže jsou odhodláni vyzkoušet cokoliv. Na fotbalu je totiž jedna věc – jedna důležitá věc, totiž ta, že fotbal obvykle není jen o fotbale. Do toho! Do toho! Do toho! Datum vydání: 25.11.2024

Čas načtení: 2024-11-25 11:58:20

Nevídaní akademikové - limitovaná edice [Terry Pratchett / Talpress]

Limitovaná edice Do prastarého města Ankh-Morporku dorazil fotbal! Ne ten starodávný, plný hrubého okopávání a odstrkování, ale ten nový, rychlý, kde jsou brankové tyče vyznačeny špičatými klobouky, a s míčem, který udělá bummpin!