Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-17 13:32:14

Chtěli postrašit soupeře. Ale fandové se spletli, autobus vezl hráče domácí Barcelony

Omyl, nad kterým zůstává rozum stát. Fanoušci Barcelony chtěli před odvetou čtvrtfinále Ligy mistrů drsně přivítat a zastrašit výpravu hostí z Paris Saint-Germain. Když kolem nich projížděl autobus, o kterém si mysleli, že veze francouzské mužstvo, agresivně na něj pořvávali a házeli na něj různé předměty. Jenže následně se zjistilo, že onen autobus vezl hráče domácí Barcelony. Španělský celek po porážce 1:4 nakonec vypadl.

Čas načtení: 2024-06-23 10:10:16

Exiler přinese vymítání démonů 

Exiler přinese mrazivou hororovou výpravu, která vrhne hráče do děsivé říše démonů a okultních rituálů. Jako exorcista se musíte pohybovat v labyrintovém světě plném děsivých tajemství, zoufalých duší a zlovolných sil. Článek Exiler přinese vymítání démonů  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2024-03-22 18:00:01

Záhadné zmizení tří studentů v Albánii. Známe pravděpodobného pachatele

Zmizení tří studentů nahlásili vyděšení rodiče. Lenka Tučková, Michal a mladší Jan Pavelkovi, všichni kolem dvaceti let, se ztratili. Jejich rodiny se nejdříve dozvěděly, že do žádného Rumunska nejeli, poté jim od úřadů pouze přišla informace, že překročili albánské hranice. Příbuzní tedy alespoň věděli, kterým hraničním přechodem šli a kde začít možné pátrání. Kamarády nesmírně lákala divoká Albánie, konkrétně hory Prokletije, které se táhnou hranicemi tří států: Černé Hory, Kosova a Albánie. Nutno říct, že studenti se vydali na svůj trek v srpnu roku 2001, kosovské války skončily v roce 1999 a v horách, ve kterých se ukrývali albánští partyzáni, nebylo ještě úplně bezpečno.   Albánský diktátor Hodža: Odsoudil okupaci Československa a budoval nejizolovanější stát světa Číst více Vyšetřování na vlastní pěst  Jenomže se nic nedělo, rodiny čekaly pátrací akci, kterou zorganizuje stát. Bratr Petr zmizelé Lenky se vyjádřil takto: „Žádná akce se nekonala, všechno se odbývalo od stolu, nikdo nezvedl zadek, aby jel pátrat po třech spoluobčanech.“ Nakonec se dala dohromady parta dobrovolníků, kteří se poznali přes internet, a na vlastní pěst se vydali pátrat do Albánie.   Ve skupině byli i příbuzní zmizelých studentů. V říjnu konečně vyrazili a překročili albánské hranice. Důkazem, že válka zde ještě tak úplně neskončila, byli ozbrojenci, kteří výpravu zastavili a pečlivě zjišťovali, co je účelem jejich cesty. Vysvětlili jim, že do míst, kam míří, se nedá jet bez ozbrojeného doprovodu. Už tenhle fakt naznačoval, že se trojice studentů vydala skutečně do nebezpečných míst v politicky nestálé zemi.   Tam, kde vládne krevní msta  Dostali od vojáků podrobné a přísné bezpečnostní instrukce – nepohybovat se bez viditelné zbraně, v noci už vůbec. Také poprvé slyšeli o krevní mstě. Vyráželi tedy na průzkum okolí s ozbrojenou hlídkou a na noc se vraceli zase zpět do Skadaru. Jednou narazili na horskou vesnici Theth. Bylo to jen pár kamenných domů, mezi nimi byl jeden větší. Šlo o hotel, který patřil učitelce z místní školy. Jeden z jejích žáků měl dokonce doma ještě papírek, na kterém byla skutečná e-mailová adresa ztraceného Michala. Znamenalo to, že ve vesnici skutečně byli, skupina pátračů měla konečně horkou stopu. Onen žák si ještě vzpomněl, že tři mladí lidé přespávali u nedaleké říčky.   V horských oblastech Albánie a Kosova stále ještě vládne krevní msta. Podle tohoto zvyku pokud vám někdo zabije příbuzného, máte právo vy zabít buď jeho, nebo někoho v jeho pokrevní linii (manželky jsou tedy krevní msty ušetřeny). Tyto zvyky jsou silně svázány s tradicemi, díky kterým existují v těchto oblastech kmenová společenství (podobně jako Afghánistánu). Další důležitou tradicí je besa neboli přísaha. Ve stručnosti je to nutnost vždy dostát svému slovu. Tento zvyk spojený s místní pohostinností zapříčinil, že měla Albánie jako jediná země po druhé světové válce více židovských obyvatel než před ní.   Radost skupinu brzy opadla, narazila na zvláštní chování místních. Posílali ji vzdálená místa, vypadalo to, že se snažili poslat výpravu za každou cenu pryč od vesnice. Vrcholem všeho bylo, když jim místní šéf (obdoba starosty) řekl, ať odtud okamžitě odejdou, nebo se jim stane totéž co těm studentům. Bůh ví, co tím myslel. Tohle ale nebyl konec českého pátrání v Albánii, byla podniknuta ještě druhá výprava.  Zpátky v prokletých horách  Jméno hor Prokletije znamená prokletí a váže se hned k několika pověstem. Pro rodiny zmizelých mladých lidí se skutečně prokletými staly. Maminka bratrů Pavelkových byla věřící a dohodla si s albánskými zástupci katolické církve, že vystoupí v místní televizi, ani toto však nemělo žádný výsledek.   V roce 2016 nabídl svou pomoc v pátrání spisovatel Josef Habas Urban. Vydal se znovu do horské vesnice Theth. Co se zde dozvěděl, mu vyrazilo dech. Učitelka Mira, která vlastnila hotel, byla mrtvá, zastřelil ji její bratranec, který bydlel v nedalekém lese. Místo bylo stále nebezpečné jako před 15 roky. Policisté spisovatele varovali, že místní masově pěstují marihuanu a těmito místy prochází stezka obchodníků s bílým masem a pašeráků. Rozhodli se tedy najít zmíněného muže.  Havel o humanitárním bombardování nikdy nemluvil, souhlas s útokem byla Zemanova práce Číst více Tam, kde právo neplatí Uprostřed lesa stála bouda, okolo nábojnice ze samopalu. Uvnitř spal člověk bez nohy, u postele měl opřený kalašnikov, byl to bratranec paní učitelky, křestním jménem Micun. Mira nebyla první člověk, kterého měl zavraždit, a přesto byl na svobodě. To ukazuje, v jakém stavu bylo (a možná stále je) albánské soudnictví. Dozvěděl se také, že se tento muž skupince studentů vnucoval jako průvodce a sliboval jim, že jim ukáže nejlepší trek. Je tedy silně pravděpodobné, že se stali obětí obchodu s lidskými orgány. K odebírání docházelo v nechvalně proslulém žlutém domku, který se nacházel v těžko přístupné horské vesničce Ribe nedaleko města Burrel.  Případ zůstal dodnes nevyřešen, ale vrah Micun se zdál jako důvodně podezřelý, Urban také zjistil, že tento muž přišel o nohu při bankovním přepadení. Ztráta dětí krutě poznamenala obě rodiny, Lenčina maminka měla deprese a nakonec se utopila při potápění, její otec začal ze žalu nezřízeně pít. Navzdory výše zmíněným faktům je Albánie dnes relativně bezpečná země, kterou postupně objevují čeští milovníci turistiky, jednak kvůli divoké kráse, jednak kvůli velmi nízkým cenám.  Zdroj: autorský článek (autor čerpal z knih Návrat do Valbone a Albánie: Kráska se špatnou pověstí) KAM DÁL: Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno .  

Čas načtení: 2018-07-28 18:38:38

Návštěva v továrně Junghans

Firma Junghans uvítala naší malou výpravu z České republiky ve městě Schramberg, kde byla založena v roce 1861 a sídlí dodnes. Zpočátku se zde vyráběly komponenty pro ostatní výrobce z okolí, první kompletní hodiny firma vyrobila v roce 1866. V roce 1888 si firma zaregistrovala ochrannou známku na logo – pěticípou hvězdu s písmenem J […]

Čas načtení: 2024-02-09 19:26:00

VED

VED je príbehové RPG so strhujúcou ručne kreslenou grafikou a animáciami, jedinečným ťahovým bojovým systémom a prvkami rogue-lite. Hra VED, zasadená do dvoch rôznych svetov, rozpráva príbeh o mladom hrdinovi Cyrusovi, ktorý sa vydáva na výpravu, aby sa stal majstrom meča a mágie a zachránil všetko, čo pozná, pred skazou. Alternatívna hrateľnosť V hre VED vás čaká bohatý príbeh, ktorý má alternatívne konce hrateľnosti v závislosti od vašich rozhodnutí. Pripravte sa na desiatky nevratných dôsl...

Čas načtení: 2024-02-08 13:29:17

Tlapková patrola – Dobrodružství s dinosaury [kolektiv / Egmont]

Tlapková patrola vyráží na dobrodružnou výpravu za dinosaury! Pomozte oblíbeným animovaným hrdinům zachránit ztracená dinosauří mláďata, seznamte se se zbrusu novým členem týmu Rexem a zjistěte, jak si neohrožená štěňata poradila s nebezpečným tyranosaurem.

Čas načtení: 2019-12-01 18:43:59

Proč neuzavřete sňatek s někým, s kým jste se v dětství často koupali?

Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers (Proč zebry nemají žaludeční vředy, 1994) fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM (2017), na níž pracoval deset let.   Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti primáta, 2002). Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru, bratra, strýčka a tak dále). A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po cizího člověka (26 procent). Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození (emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí, kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ

Čas načtení: 2013-05-27 07:15:00

Letenky do Helsínk - Fínsko za pár eur

Fínsko, čiže krajina tisícich jazier je lákavá nielen pre svoju jedinečnú krajinu a nezameniteľnú klímu, ale aj vďaka hlavnému mestu, ktoré láka stále nových a nadšenejších turistov. Zavítajte aj vy do Helsínk a užite si romantickú dovolenku či dobrodružnú výpravu s partiou priateľov. Helsinki leži ...

Čas načtení: 2012-03-23 18:00:00

Letenky do Helsinek – Finsko za pár korun

Finsko, neboli země tisíce jezer je lákavá nejenom pro svou jedinečnou krajinu a nezaměnitelné klima, ale také díky hlavnímu městu, které láká stále nové a nadšenější turisty. Zavítejte i vy do Helsinek a užijte si romantickou dovolenou či dobrodružnou výpravu s partou přátel. Helsinky leží v nulov ...

Čas načtení: 2018-07-25 07:00:00

Arrietty ze světa půjčovníčků

Půjčovníčci jsou malinkatí lidé, kteří žijí nenápadně v lidských obydlích a všechny věci k životu si "půjčují" od lidí. Mezi půjčovníčky patří taky mladá Arrietty se svými rodiči. Žijí už nějakou dobu v domě jedné staré paní. Zrovna v den, kdy se Arrietty chystá na svou první výpravu za zásobami, přijíždí do domu za svou babičkou chlapec Šó.

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2024-02-17 01:17:30

Únorová nabídka titulů v PlayStation Plus Extra odhalena. Na co se těšit?

Předplatitelům služeb PlayStation Plus Extra a Premium v únoru Sony nabídne pestrý katalog herních titulů. Ať už toužíte vyrazit na závodní dráhu, do vesmíru nebo na vikingskou výpravu, cesta ke slávě v digitálním světě se od 20. února ponese ve znamení nezapomenutelných zážitků. Únorový katalog her pro předplatitele PlayStation Plus Extra a Premium je konečně tady. Uspokojí přitom potřeby fanoušků závodních her, sci-fi příběhů a RPG prvků. Všechny hry budou dostupné od 20. února. Nestačí vám soupeření s ostatními závodníky? V Need For Speed Unbound na PS5 vyzvete i policisty. Hra slibuje hodiny elektrizující a adrenalinové akce. Ovládněte se svou károu ulice

Čas načtení: 2021-06-28 14:42:59

Cirk La Putyka uvede premiéru svého největšího projektu Cesty v září v šapitó Azyl78

Cesty, vysněné představení Cirku La Putyka, získává po dvou letech příprav a odkladů z důvodu koronavirové pandemie pevné obrysy. Největší a nejnáročnější projekt v historii souboru, jehož premiéra měla proběhnout letos v dubnu v hale O2 universum, se přesouvá na září do nového cirkusového šapitó Azyl78 v dolní parkové části Výstaviště v pražských Holešovicích. Představení proběhnou od 11. do 23. září. V Cestách vystoupí přes 35 herců, akrobatů, tanečníků a hudebníků. „Uvidíte vrcholný nový cirkus plný akrobacie, žonglování, tance a náročných čísel. Budete tajit dech i zažijete smích při klaunských výstupech. Očekávejte velkolepou scénu, výpravu i techniku. Přípravám jsme věnovali téměř dva roky a premiéře předchází dlouhé a náročné zkoušení,“ láká principál souboru Cirk La Putyka Rosťa Novák. Vzhledem k náročnosti projektu budou Cesty uváděny exkluzivně letos v září, žádné další reprízy nejsou v plánu. Všechny vstupenky zakoupené na představení do O2 universa budou vyměněny do nového prostoru Azyl78. Držitelé zakoupených vstupenek obdrží e-mailem přesné instrukce k dalšímu postupu.  „Když jsme stáli společně s vedením O2 universa před otázkou, zda projekt rušit, nebo přesouvat na další rok, rozhodli jsme se udělat ten nejriskantnější a nejodvážnější krok – dovést Cesty v celé jejich kráse k premiéře již v letošním roce. Chceme s vámi sdílet zážitek a radovat se o to více, že jsme našli společnou cestu, jak projekt realizovat,” vysvětluje rozhodnutí Novák. „Jsme fascinováni cirkusovým uměním. Uměním, které je plné opravdovosti, svobody, risku, poezie, smíchu, slz, potu, bolesti a souhry. Respektu a důvěry. Umění, které je tu s námi několik stovek let. Umění, které nás uhranulo a přivedlo nás k projektu Cesty,” říká dále principál Cirku La Putyka, který je režisérem představení. „Poslední rok jsem snil o tom, jak najít cestu k Cestám. Uvědomil jsem si, že je to srdcový projekt, do kterého jsem dal nejen ze sebe, ale z celého souboru a kreativního týmu maximum. V tom projektu je vše o tom, jak vnímáme současné cirkusové umění. Pracujeme s fascinací tímto uměním. Uvidíte to nejlepší, co umíme nabídnout. Uvidíte věci, které jste v našem podání ještě neviděli. Uvidíte nás živě a oslavíte s námi výjimečný okamžik. Za Cesty se zaručuji vlastním jménem,“ dodává. Cesty budou uvedeny v novém velkokapacitním šapitó Azyl78, které nabízí nejvyšší divácký standard i prvotřídní technické vybavení, navíc v krásném parkovém prostředí holešovického Výstaviště Praha. „Současná situace nás přivede na místo, kde se potkávají moderní technologie, světla, zvuk a náš pohled na cirkusové umění s tradicí cirkusových šapitó a historií českého cirkusového umění,” uvádí Novák. V představení projdou diváci společně s umělci čtyři cesty, které jsou důležité pro soubor, jeho tvůrce, akrobaty, tanečníky, herce, scénografa, kostýmního výtvarníka, technickou složku i produkci. „Cesty, po kterých jsme šli, po kterých bychom chtěli jít a na kterých hlavně chceme být s vámi,” říká Novák. První z cest je inspirovaná největším evropským Cirkusem Kludský, jeho stanem se třemi manéžemi pro deset tisíc lidí, největšími cirkusovými čísly a drezúrami. „Láskou k řemeslu. K poezii cirkusu a cirkusové manéži. K neuvěřitelným příběhům a skutečnostem. K opravdové cirkusové magii,” doplňuje Novák. Druhá cesta trvá již dvanáct let. Kráčí po ní přímo soubor Cirk La Putyka a je o osobnostech, které jej tvoří. Je o multifunkčnosti a opravdovosti. Třetí cesta je ta, která se dotkla všech v posledním roce. „Opustili jsme divadla a hledali cesty k divákům. Kde všude jsme se setkali s cirkusem, tancem, divadlem? Kde všude se podařilo držet kulturu při životě? Toho diváci byli a jsou součástí,” líčí Novák. Poslední inspirační cestou je pak přímo den, kdy návštěvníci usednou v šapitó Azyl78 a kdy je celá cirkusová rodina společně s pořadateli z O2 universa budou moct přivítat. „Držme si palce, abychom mohli společně oslavit to, že můžeme. Že můžeme hrát. Že můžeme hrát pro diváky a s diváky. Že můžeme fascinací cirkusem okouzlit i je. Že můžeme žít cirkusem,” uzavírá Novák. Více informací najdete na www.laputyka.cz nebo www.jatka78.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-23 07:31:28

Nový film Svéráz českého rybolovu prozradí, co dělají muži na rybách

V České republice je více než 350 tisíc rybářů, 15 tisíc jich každoročně odjíždí chytat ryby do Norska. Režisérka Ivana Pauerová Miloševičová se rozhodla zachytit výpravu šesti dobrosrdečných chlapů z menšího českého města do norského Bessakeru nad Trondheimem. Jaká jsou tajemství mužských rybářských expedic? Premiéra celovečerního dokumentu Svéráz českého rybolovu je plánovaná na 22. července. Autorem ústřední písně Halibut Blues je Džian Baban a nazpíval ji Zdeněk Hrachový z kapely Fleret. Hlavní hrdiny filmu Svéráz českého rybolovu spojuje dlouholeté přátelství a touha po dobrodružství. Společnou mají i adresu oblíbené jihlavské hospody uprostřed města, kde se každý pátek potkávají. Jednou ročně pak sbalí své rybářské pruty, nepromokavé bundy, smažené řízky i kartony piv a dají na čas sbohem svým partnerkám a domovům. Moře jim poskytuje svobodu a touha plnit si své sny je žene vstříc kapitálnímu úlovku. Nejdříve se ale musí vypořádat se špatným počasím, nespolehlivou technikou i vlastními humornými přešlapy. A možná se nakonec ukáže, že to nejcennější nenajdou na konci udice. Jaká jsou tajemství mužských rybářských expedic? „Více než deset let jezdí muži v naší rodině koncem jara nebo v létě do Norska na ryby. I na svých cestách do zahraničí jsem potkávala party převážně českých mužů mířících s nadšenými výrazy na sever ,na lov‘. Tito rybáři mě zaujali natolik, že jsem se rozhodla uchopit a zfilmovat tu vášeň, nadšení a radost, kterou v sobě měli,“ říká režisérka Ivana Pauerová Miloševičová. Ta působí dlouhodobě také jako dramaturgyně dokumentárních filmů, stála u zrodu projektů, jakými jsou snímek Šmejdi nebo televizní seriál Dobrodružství archeologie v České televizi. Filmový štáb sledoval své hrdiny už během samotných příprav na cestu a doprovázel je do Norska i zpět. Leckdy komické situace spojené s humornými přešlapy samotných protagonistů, nepřízní počasí či nespolehlivou technikou na kameru zaznamenával často v náročných podmínkách na moři z doprovodné lodi kameraman David Cysař. Jedná se o první film, u něhož se distribuční společnost Aerofilms (V síti, filmové trabantí výpravy cestovatele Dana Přibáně, Zelená kniha, Planeta Česko nebo Katka) ocitá přímo v roli koproducenta. Koproducentem snímku je také Česká televize. Film vznikl s podporou Státního fondu kinematografie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-02 18:21:42

Divadlo Na zábradlí uvede audiowalk Kleopatra

Skupina 8lidí připravila s herci divadla Na zábradlí netradiční inscenaci Kleopatra – výpravu se sluchátky na uších do historického centra Prahy. Diváky čeká procházka egyptským podsvětím, v němž se společně s Kleopatrou setkají s hlavními postavami jejího života. Kleopatra umírá, s ní končí rod Ptolemaiovců, egyptská civilizace pomalu zaniká a na trůn už žádný faraon neusedne. Královna i diváci se vydávají na dlouhou pouť podsvětím, během níž bude váženo jejich srdce i jejich činy. Na této poslední cestě nejsou hlavním nebezpečím démoni či zbloudilé duše, ale naše vlastní svědomí. Egyptské podsvětí je v inscenaci Kleopatra svým způsobem „druhým městem“, alternativní realitou, která je v Praze pro běžné smrtelníky neviditelná. Inscenační tvar vychází z formy audiowalku. Skrz netradiční zvukový zážitek a herecké akce ve veřejném prostoru Prahy 1 bude možné zdánlivě obyčejná místa nahlédnout z jiné perspektivy a upozornit na detaily, které nám často unikají. V úvodu inscenace se diváci v sále Divadla na Zábradlí stanou přímými svědky Kleopatřiny smrti; pak už je cesta podsvětím doprovázená dominantním sluchovým zážitkem. Inscenace postavila před členy hereckého souboru Divadla na Zábradlí novou výzvu, jelikož mnozí z nich se z „bezpečného“ jeviště vydávají hrát do veřejného prostoru. Inscenačním záměrem je brát městský prostor důsledně do hry a přijímat všechny podněty, které z něj vycházejí. Autorem hudební složky je skladatel Matouš Hejl. Při nahrávání byl použit binaurální mikrofon, který umožní divákům stanout přímo ve středu egyptského prostředí a nechat jej na sebe působit ze všech stran. 8lidí je tvůrčí umělecká skupina, která vznikla v roce 2017 jako nezávislé divadelní uskupení. Je složena z režisérů, dramaturgů a scénografů, kteří se potkali v roce 2014 ve společném ročníku na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Stálými členy jsou Petr Erbes, Emilie Formanová, Nina Jacques, Boris Jedinák, Anna Klimešová, Alice Kofláková, Karolína Kotrbová, Zuzana Sceranková, Vendula Tomšů a Viktorie Vášová. Skupina se zabývá převážně projekty s aktuální společenskou tématikou na pomezí divadla, performance, instalace a happeningu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-07 19:33:33

Národní muzeum otevřelo výstavu o československých a českých sportovcích na olympijských hrách

O zajímavých historických a společenských souvislostech, ale především o československých a českých sportovcích, vypráví nová výstava s názvem Olympijské Tokio, která je právě otevřena v Historické budově Národního muzea a bude zde až do konce srpna letošního roku. Vznikla ve spolupráci Národního muzea, Českého olympijského výboru a Vojenského historického ústavu. Věděli jste, například že olympijské hry se měly v Tokiu poprvé konat v roce 1940? Že v roce 1964 se z Tokia poprvé vysílal televizní přenos přes satelit? A že se hry v moderní historii olympismu dosud nikdy neodkládaly? To jsou jen některé ze zajímavých informací, které na vás ve výstavě čekají. Mimo jiné se také seznámíte například s historií sportovního vybavení. Prohlédnete si gymnastické nářadí z konce třicátých let i současnosti. Porovnáte kolo zlatého dráhaře z Tokia 1964 Jiřího Dalera se špičkovým modelem současnosti. K vidění jsou i části originální osmiveslice z roku 1964, dobové sportovní oblečení i osobní předměty pamětníků her. Fanoušci mohou obdivovat medaile československých a českých olympioniků, včetně zlaté, kterou získal Jiří Daler. Vystaveny jsou i tři originální kimona, jež Čáslavské věnovali japonští fanoušci a jedno z nich jí daroval sám japonský císař. „V době uzavření Národního muzea pro veřejnost jsme nezaháleli a připravovali celou řadu nových výstavních projektů. Jednou z nových výstav, kterou jsme 4. května otevřeli v naší Historické budově je i výstava Olympijské Tokio, kterou jsme připravili společně s Českým olympijským výborem a Vojenským historickým ústavem. Sportovní sbírka Národního muzea je jednou z nejvýznamnějších sportovních sbírek i v evropském kontextu. Cíleně a dlouhodobě mapujeme a dokumentujeme nejen české sportovní úspěchy, ale i významné sportovní soutěže, včetně olympiád. Doufám, že se výstava bude návštěvníkům líbit a po skončení letošní olympiády v Tokiu v České republice přibude mnoho nových olympijských medailí,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Výstava ilustruje olympijské úspěchy našich sportovců v čele s Věrou Čáslavskou. Ale také úžasný pokrok a změny ve sportu, technologiích i každodenním životě. Pro mě osobně je nejcennější atmosféra, kterou cítíte z dobových materiálů. Je unikátní, ale v něčem velmi podobná atmosféře, kterou zažívají sportovci na olympijských hrách i v současnosti. Jde o pocit výjimečné soudržnosti, ale zároveň rozmanitosti a pestrosti,“ dodává předseda ČOV Jiří Kejval. „Sport hrál vždy mimořádnou úlohu při posílení fyzických i morálních vlastností naší společnosti, což si návštěvníci mohou mimo jiné připomenout i prostřednictvím osudů našich sportovců, kteří se v roce 1940 místo do zápolení na tokijských olympijských sportovištích zapojili do bojů o obnovení samostatného Československa,“ doplňuje ředitel Vojenského historického ústavu brigádní generál Aleš Knížek.  Československou výpravu v roce 1964 zachytil na řadě dosud nepublikovaných fotografií Karel Novák. Zaznamenal nejenom sportovní výkony, ale i všední život v Tokiu, atmosféru olympijské vesnice či přílet naší výpravy. Jeho snímky jsou součástí výstavy. Promítat se bude také oficiální film Mezinárodního olympijského výboru ze stejného období. Záběry zapůjčila ze svého archivu i Česká televize. Dobovou atmosféru navodí historické záznamy z archivu Českého rozhlasu. K vidění jsou také akreditace sportovců, originální plán olympijské vesnice s umístěním jednotlivých národních výprav a další oficiální dokumenty. Vystavené jsou dobové fotoaparáty a videokamera. Olympijské hry v roce 1940, které byly zrušeny kvůli válečnému konfliktu, budou zastoupeny například dopisem tokijské organizační komise pro tehdejšího předsedu ČSOV Jiřího Gutha-Jarkovského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-22 17:21:20

Bon Appétit! Společná taneční inscenace Baletu Národního divadla a Laterny magiky

Premiérové uvedení nového projektu, který vznikl ve spolupráci souborů Baletu Národního divadla a Laterny magiky, taneční inscenace Bon Appétit!, se uskuteční 10. září. Pod toto přání dobré chuti k jídlu i do života se podepsali choreograf Jan Kodet a režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) se svým tvůrčím týmem. Novinka Bon Appétit!, která je určena především mladému publiku se zájmem o moderní hudbu a tanec, byla inspirovaná fascinací jídlem, kterou tvůrci společně sdílejí. Jde o ryze autorské divadlo, které nemá scénář ani libreto, protože se vyvíjí od první schůzky až do premiéry a v kterémkoli okamžiku se může vydat novým směrem. „S touto metodou jsem se setkával pravidelně například v zahraničí, vznikají tak inscenace tanečního divadla a současného tance, je to běžná praxe,“ vysvětluje postup, který však není obvyklý v Národním divadle, choreograf Jan Kodet. Asociace, které tvůrci na scéně oživili, se samy podobají volným veršům, když se snaží přiblížit nám tyto své pocity do inscenace vtělené: „Útržky příběhů, vnitřní světy lidí, které jsme minuli na ulici nebo ve snu. Strach, hledání a nalézání. Plynutí času. Radost z dobře udělané palačinky. Pomeranč a jeho tajemství pod kůrou. Odhozený kelímek. Osamělost za stolem. Dotek. Absence dotyku. Francouzština – jazyk kuchařů. Fontána čokolády. Zmražené a rozmražené city uprostřed chladícího boxu na potraviny, nebo spíš na život... To vše v inscenaci tanečníci vyjadřují zejména pohybem, ale občas i slovem a zpěvem. Z mnoha takových střípků si může divák poskládat vlastní příběh a vlastní svět, který vyvoláte anebo zakončíte souslovím Bon Appétit!,“ přibližuje více Martin Kukučka. Hlavou uměleckého týmu je choreograf Jan Kodet: „Bylo jen logické vyjít z tématu, kterým člověk žije. O jídlo však jde jen v prvním plánu. Téma před námi otevřelo spoustu asociací a dalších cest k tanečním obrazům, které jsou konkrétnější i abstraktnější, dotýkají se mezilidských vztahů, užívání si života, ale i environmentálních problémů.“ Nejpevnějším rámcem inscenace je scénografie, která se vždy vyrábí v pevně stanoveném harmonogramu a stává se tak neměnnou složkou. Jejím autorem je Jakub Kopecký, který pro Laternu v minulosti vytvořil výpravu například k inscenaci Human Locomotion, pro Balet ND k Čarodějově učni nebo k činoherní Kytici (za úspěšnými inscenacemi stojí i stejná tvůrčí trojice Jan Kodet + SKUTR). Inscenaci dominuje také soudobá hudba Ivana Achera, který pro každou scénu komponuje v jiném stylu. Jak již bylo řečeno, nechybí ani zpěv. Interpretkou choreografie i písňového textu je demisólistka Baletu Kristina Kornová. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-17 11:25:23

Literární vyhlídky (17. až 23. února)

Nadcházející týden nabídne hned několik zajímavých literárních akcí v české metropoli – prim budou v tomto směru hrát Knihovna Václava Havla a Božská Lahvice. Literární kritici si jistě nenechají ujít slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020, překladatelé a básníci bezpochyby v hojném počtu dorazí na setkání pod hlavičkou projektu Poezie na kolečkách a příznivci dokumentárního žánru určitě nepohrdnou besedou ke knize rozhovorů Ženy o ženách. A na závěr jako obvykle připojujeme několik tipů na nové (audio)knihy.   POZVÁNKY 17. 2. Praha / 18.00, Cafe Academia Představení knižního vydání politického eseje Jeana-Claudea Michéy Tajnosti levice: Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu o příběhu, kořenech a současnosti levice a sborníku Sametová budoucnost? Eseje o naší současnosti, který uspořádali Petr Drulák a Petr Agha u příležitosti 30 let od sametové revoluce jako reflexi toho, k čemu u nás vlastně od té doby došlo. Do sborníku přispěli historička umění Milena Bartlová, filozof Martin Dokupil Škabraha, politoložka Anna Durnová, politolog Jaroslav Fiala, filozof Michael Hauser, politolog Ondřej Slačálek a socioložka Tereza Stöckelová. Obě knihy právě vydala Masarykova demokratická akademie ve spolupráci s olomouckým nakladatelstvím Burian a Tichák. Mezi hosty večera nebudou chybět překladatel Tajností levice a editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Drulák, editor sborníku Sametová budoucnost? Petr Agha a další autoři sborníku.   18. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Setkání s kultovním románem ukrajinské literatury Město (Větrné mlýny 2019) v překladu Miroslava Tomka. Město je dobrodružný a také filozofický román, který hravě obstojí i v kontextu evropského modernismu. Příběh mladíka, který opouští rodnou ves, aby se stal inženýrem a šířil osvětu, vypadá ze začátku poněkud schematicky až naivně. Ale jen proto, že naivní je mladík sám. Semele město hrdinu, zkazí ho, vezme mu ideály? Ano i ne: město na tyto otázky neodpovídá, ale klade otázky nové. Donutí hrdinu potkat sebe sama, narazit na svoje vlastní touhy, sexualitu, zklamat se, najít své poslání. Právě pro tuto nejednoznačnost a neschematičnost byl román prohlášen za antisovětský a jeho autor, Valerjan Pidmohylný (1901–1937), zahynul během čistek. S překladatelem Miroslavem Tomkem budou mj. o těžkostech spojených s překládáním literární klasiky hovořit ukrajinistka Tereza Chlaňová a básnířka a komparatistka Marie Iljašenko. Praha / 19.30, kavárna Fra Autorské čtení a beseda se spisovatelkou Dorou Kaprálovou, věnované její nové povídkové knize Ostrovy (Druhé město 2019), v níž autorka tematizuje na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Jedenadvacet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Moderuje Markéta Kittlová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Básník Pavel Kolmačka přijal pozvání na čtení v Božské Lahvici. Držitel ceny Tvárnice za dílo roku – básnickou sbírku Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018) – přečte některé ze svých niterných básní za doprovodu obrazů z života „na kraji světa“. Po autorském čtení bude následovat diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft.   19. 2. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami tvořícími v Česku vyšlo ve svazku nazvaném Ženy o ženách (wo-men 2019). Autorka Barbora Baronová v knize zjišťuje, jakou mají respondentky motivaci k tvorbě, jakým způsobem volí témata nebo jak se vztahují k důležitým aspektům dokumentární praxe, jako jsou cenzura, angažovanost nebo terapie. V neposlední řadě spolu s dokumentaristkami tematizují gender, roli institucí v dokumentu nebo financování tvorby. Kniha obsahuje rozhovory se spisovatelkou Petrou Dvořákovou, slovenskou filmařkou Zuzanou Piussi, literátkou Alenou Wagnerovou, autorkou filmových časosběrů Helenou Třeštíkovou, aktivistkou a filmovou dokumentaristkou Apolenou Rychlíkovou, autorkou filmových dokumentů Olgou Sommerovou, novinářkou a spisovatelkou Juditou Matyášovou, žurnalistkou a humanitární pracovnicí Petrou Procházkovou a dalšími. Večer uvádí a diskusi s autorkou knihy vede Bára Šichanová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Slavnostní vyhlášení laureátů ceny Tvárnice 2019/2020 nabídne předání ceny Dílo roku 2019, udělené Janem M. Hellerem Petru Borkovcovi za knihu Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019), předání ceny Kritik roku 2020 Evě Klíčové, literární kritičce a redaktorce časopisu Host, a čtení oceněného spisovatele Petra Borkovce. Moderuje Lukáš Senft.   20. 2. Do českých kin ve čtvrtek vstoupí slovenský film Sviňa, dílo režisérské dvojice Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek vznikl na motivy stejnojmenné knihy slovenského novináře Arpáda Soltésze, který se v ní inspiroval skutečnými událostmi okolo vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. – Zemičku kdesi pod horami ovládají vysoce postavení zločinci, lidé propojení s politikou, mafií, ale i s policií, soudy a velkými kšefty. Závislá teenagerka zmizí z resocializačního centra, nikomu ale nechybí. O nuceném sexu a drogách chce vypovídat na policii, ale pošlou ji pryč. Vyhledá novináře, který se pustí do rozplétání neuvěřitelné chobotnice zločinu, mafie, vydírání. Nadějný politik se stane předsedou a ovládne celou zemi, protože kdo má moc, má pod palcem i policii i státní obchody. Z malého veksláka se stává velký vyděrač, který s lidmi zachází jako s šachovými figurkami. Jenže může pravda přežít mezi lidmi, kterým jde o prachy a moc? Nebo se Bůh peněz neštítí ani vraždit? Ostrava / 18.00, Dům umění v Ostravě Na akci s názvem Protimluvná osmnáctka vystoupí autoři spojení s nakladatelstvím Fra. Nakladatel a překladatel Erik Lukavský čte a představuje francouzského básníka Stanislase Rodanskiho. Básník a esejista Jakub Řehák čte z nové sbírky Obyvatelé (Fra, jaro 2020). Básník, prozaik a dramaturg Café Fra Petr Borkovec čte z knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019). V plánu je též rozhovor o edičním plánu 2020/21, veřejných čteních v roce 2020 a neveřejných plánech a čteních z let 2001–2020. Večerem provede Jiří Macháček. Praha / 19.30, Božská Lahvice První setkání v rámci projektu Poezie na kolečkách – evropská poezie v českých překladech. Český překladatel a básník Ondřej Buddeus bude s pozvanými hosty z řad překladatelů, autorů a organizátorů literárního života diskutovat o překladové poezii, její recepci v českých zemích, úskalích spojených s překladem veršů, evropské identitě a o řadě dalších témat, která s tímto disciplínou uměleckého překladu souvisejí. Cílem projektu, který se následně uskuteční v Jihočeském, Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, je zpřístupnit evropskou poezii v českých regionech. Ve vybraných městech budou v kavárnách či jiných prostorech umístěné sbírky básní, které si návštěvníci budou moci na místě prolistovat nebo přečíst. Evropská poezie bude navíc tématem kulturního setkání, jež daná instituce v rámci projektu uspořádá.   21. 2. Pardubice / 18.00, Krajská knihovna v Pardubicích V rámci literárně-hudebního pořadu Poezie pod klenbou se představí spisovatel Petr Boček, autor hororových próz (mj. Mrazivé příběhy, Výprodej nočních můr, Hrobořadí, Nekrosarium, Mízožravci), a nakladatel Martin Štefko, majitel malého nakladatelství Golden Dog zaměřeného na žánrovou literaturu (horor, thriller, detektivka aj.). Moderuje Vanda Vávrová. Praha / 19.30, Božská Lahvice Literární večer dvou výrazných českých básnířek, Ireny a Marie Šťastných. Irena Šťastná je autorkou básnických sbírek Zámlky (2006), Všechny tvoje smrti (2010), Živorodky (2013), Žvýkání jader (2015) a Sen o třetí plíci (2018) a za svou tvorbu byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky a na cenu Magnesia Litera za poezii. Marie Šťastná vydala básnické sbírky Krajina s Ofélií (2003), Akty (2006), Interiéry (2010) a Štěstí jistě přijde (2019) a je držitelkou Ceny Jiřího Ortena a Drážďanské ceny lyriky.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (Academia 2020) Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Jasmine Wargaová: Jiné jméno pro domov (přeložila Barbora Punge Puchalská, Argo 2020) Představte si, že žijete docela normální život, máte staršího bratra, kterého obdivujete, bezva kamarádku, prima rodiče. Chodíte do školy, koukáte na americké filmy, rádi zpíváte a sníte o tom, že z vás jednou bude slavná herečka. A náhle se všechno změní. Dvanáctiletá Jude musí opustit svůj domov. V její zemi se rozhořela válka, a ona i její těhotná maminka odjíždějí přes oceán za strýcem. Filmy hrdinku na život v Americe nepřipravily – všechno je tu moc rychlé a hlučné. Jude si musí zvyknout na novou školu, na věčný strach o příbuzné doma v Sýrii i na novou identitu imigrantky ze Středního východu. Ale život jí přinese i jiná, příjemnější překvapení – nové kamarády a taky konkurz na roli v muzikálu. Možná je Amerika místo, kde Jude může být taková, jaká opravdu je…   Lukáš Prokop (ed.): Les /Literární archiv č. 51/ (Památník národního písemnictví 2020) Nové číslo sborníku Literární archiv se věnuje obrazu lesa v literatuře a výtvarném umění. Přezkoumává představy Karla Klostermanna o původním šumavském pralese, zabývá se literárním a výtvarným dílem Josefa Váchala z pohledu ekopoetiky či podobou lesa v českých překladech Cooperova Posledního Mohykána. Všímá si lesních nadpřirozených bytostí v trampské próze a promýšlí symboliku lesa v obrazech Aloise Kalvody. Součástí čísla je výběrová edice korespondence s přírodní tematikou mezi Petrem Bezručem a Jany Vrbovými (otcem a synem) z let 1913–1956. Z lesního prostředí čerpá původní autorská hra dramatika S. d. Ch. připomínající spisovatele Jana Vrbu, Otokara Březinu a malíře Jožu Uprku. Jako obrazovou přílohu otiskuje výběr ilustrací Otakara Štáfla ke Klostermannovu románu Ze světa lesních samot. Předposlední oddíl tvoří příspěvek o nalezené chybějící části rukopisu Stín kapradiny od Josefa Čapka ve zpracovávaném fondu Jana Herbena. Zprávy Literárního archivu informují o přírůstcích v roce 2018 a o zpracovaných fondech (Medková Eva, Václavek Bedřich a Kostohryz Josef). Číslo uzavírají vzpomínky Marty Dandové na její působení v Památníku národního písemnictví a Miloše Sládka na bývalý depozitář Literárního archivu v Duchcově.   Šúsaku Endó: Mlčení (čte Martin Zahálka, Voxi 2020) Audiokniha Mlčení obsahuje historický příběh o prvním střetu západního myšlení s japonskou duchovní kulturou. Text japonského spisovatele Šúsakua Endóa (1923–1996) nabízí drsný a zároveň poetický i myšlenkově bohatý příběh o zániku křesťanské misie v Japonsku v 17. století. Téma, které o něco dříve zpracoval i český spisovatel Jaroslav Durych v rozsáhlé epopeji Služebníci neužiteční, Endó pojal z neobvyklé perspektivy japonského katolického křesťana. Audiokniha sleduje cestu evropského jezuitského kněze, který se se svým spolubratrem vydává na beznadějnou misijní výpravu, je zajat, vězněn, nakonec veřejně odpadne od víry, když tak jako mnozí další šlápne na Kristův obraz. Učiní to ani ne tak z vlastní slabosti, byť tu si stále bolestněji uvědomuje, ale hlavně proto, že kvůli němu jsou mučeni a zabíjeni japonští věřící, ti pevní i ti, kteří již podlehli slabosti a Krista zapřeli. Nakonec se mu zjeví živá tvář Kristova, kterou celý život hledal, v neumělém a sešlapaném obličeji na desce, na kterou šlapaly a budou šlapat dál tisíce prostých věřících nucených křesťanství opustit. Dochází poznání v té největší poníženosti a naprosté bezmoci, která zároveň neúprosně odhalila povrchnost jeho dosavadní víry a představ o životě. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 16:13:29

Oslňující Carmen na jevišti Divadla J. K. Tyla v Plzni

V únoru loňského roku přinesly Literární noviny velký rozhovor s Martinem Otavou, ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni. Hovořilo se i o výjimečném projektu plzeňského divadla s pražským Hudebním divadlem v Karlíně, společném nastudování jedné z nejslavnějších a nejhranějších operet všech dob od Franze Lehára Veselé vdovy. Inscenace je velkým úspěchem nejen iniciátora a režiséra tohoto projektu Martina Otavy, ale i celého společného realizačního týmu. Dodnes se hraje a bude se hrát ještě dlouho, protože má i rok po premiéře 94procentní návštěvnost v Plzni a v Praze je vyprodaná zcela. Světově uznávaný režisér mezitím stihl nastudovat v létě loňského roku operetu Oskara Nedbala Polská krev v Oděse. Bylo to vůbec její první uvedení na Ukrajině. V sobotu 25. ledna měla v plzeňském divadle premiéru nejúspěšnější a dodnes vůbec jedna z nejhranějších oper, opera Georgese Bizeta Carmen, která byla zároveň jeho operou poslední. Premiéru měla v Paříži v březnu roku 1875. V tom samém roce v červnu autor zemřel. Na plzeňské jeviště se Carmen vrací po dvaceti letech. Inscenovat tuto operu není nic jednoduchého už proto, že ji všichni znají a mají v sobě vytvořenu svoji vlastní představu. V jeho dlouholeté režisérské dráze Martina Otavy je to první Carmen na divadle, i když jich, ale jako open air nejen u nás, ale i v zahraničí, režíroval téměř deset. Díky tomu, že režíruje doslova po celém světě, má výborné kontakty, a tak dokáže do svých inscenací vždy obsadit vedle předních českých interpretů, z nichž mnozí jsou nositeli Thálií, i přední zahraniční operní sólisty. V roli strhující Carmen se vystřídají sólistka domácího souboru Jana Foff Tetourová, hostující Václava Krejčí Housková a teprve třiadvacetiletá Ruska Nina Gracheva. V roli Dona Joseho alternují Kanaďan Philipe Gastageier a Ital Paolo Lardizzone. Vedle českých pěvců zpívají hlavní role ještě vynikající umělci ze Slovenska, Kuby a Ukrajiny. Obsazení rolí je pro Otavu rozhodující, je si vědom, že to je výchozím momentem pro jeho další práci na inscenaci. Obsazuje nejen podle kvalit pěveckých, ale i věku odpovídajícímu věku postav, schopností hereckých a pohybových. Martin Otava je znám svým osobitým inscenačním přístupem, který mimo jiné charakterizuje i to, že není příznivcem šokujících aktualizací operetního, ani operního žánru. Myslím tím extravagance, se kterými se můžeme setkávat i na operních jevištích. On se snaží k předloze, k originálu, přistupovat s respektem. Důvěřuje žánru i dílu samotnému, je k němu uctivý a pozorný. To ale neznamená, že nedokáže přiblížit dílo dnešnímu divákovi moderními formami divadelní komunikace tak, aby si ho zařadil nejen do kontextu doby, ve které se příběh odehrává, ale i do portfolia svých krásných zážitků. Plzeňská inscenace má velkolepou výpravu, elegantní kostýmy, mnohačlenný sbor, orchestr a balet, který „protančí“ celou operou v plném lesku a velikosti. Snad nejvíce mu režisér dává prostor k výraznému vyniknutí na začátku čtvrtého aktu výstupem toreadorů. Navíc jsou všechny taneční vstupy začleněny do děje tak, že pomáhají umocnit napětí. Znalci díla jistě ocení i to, jak koncepčně byly vytvořeny hudební úpravy. Zvláště na začátku čtvrtého aktu. Inscenační tým si dobře uvědomil, že po třetím aktu Bizet exportuje doslova ohňostroj rytmů a melodií, aby se divák cítil svátečně a že v tom momentu končí radost a následuje tragédie. Pamatuji si, že právě tento začátek byl v minulé inscenaci zásadně zkrácen, a tak plasticita závěru opery nebyla zachována v potřebné míře. Martin Otava dokáže i u klasické opery bezezbytku využít nejmodernější prvky světelného designu, který se stává nedílnou součástí scénografie. Je tomu tak i u Carmen, kde od druhého dějství přebírá světelný design (jeho autorem je režisérův dlouholetý spolupracovník Antonín Pfleger) vedoucí úlohu scénografie. Na jednoduchých, čistých, o detaily oproštěných scénách, se stává světlo v barvě hned po hudbě rytmizujícím prvkem inscenace kopírujícím rytmus i tonalitu hudby i akce, které režisér rozehrává na scéně. To všechno jsou prostředky, které Otava užívá, které dokáže propojit, prolnout tak, aby nejen zaujal, ale vytvořil oslňující harmonický zážitek. A ono se mu to zase podařilo. Díky tomu o jeho inscenacích recenzenti píšou, že „na jevišti vytváří něco pozitivního, na hraně magického okouzlení. Daří se mu vybalancovat rovnováhu mezi hudbou, příběhem, scénografií, choreografií… divák je zasažen nejen citově, ale i vizuálně.“ Když jsem se Otavy při zkouškách opery ptal s trochou nadsázky, kdože je vlastně ta „jeho“ Carmen, odpověděl: „Každý divák má svoji představu, jaká Carmen je. A já chci, aby až příběh skončí, byl spokojený, protože dostal Carmen právě takovou, jakou ji čekal, jakou si nosí v sobě. A proto mu nechávám prostor i pro jeho fantazii, emoce a představivost.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-29 13:17:24

Opožděné recenze (VII): Život strávený v antikvariátu

Antikvariáty jsou oblíbeným místem ctitelů knižní kultury, memoáry zase patří k často vyhledávaným žánrům zvídavých čtenářů. Zatímco však na paměti spisovatelů, ba i nakladatelů narazí člověk poměrně často, knižně vydané vzpomínky antikváře jsou naopak případem velmi ojedinělým. Jeden takový titul spatřil světlo světa v roce 2013, kdy se pod názvem Antikvariát a já dočkaly souborného vydání dva již starší svazky pamětí Luďka Svobody, vyučeného knihkupce a dlouholetého zaměstnance známého pražského antikvariátu v Dlážděné ulici.   Dotyčný titul zachovává samostatnost a původní pořadí dvou obsažených knih (Antikvariát a já, 1999; Kouzelná obálka, 2003; oba tituly autor původně vydal vlastním nákladem), jejichž náplň zůstala podle ediční poznámky rovněž zachována beze změny. Nemalé obohacení naproti tomu představují dodané poznámky převážně bibliografického charakteru, které spolu s kompletním seznamem zaměstnanců Dlážděnky, jak se Svobodovu působišti přezdívalo, a užitečným jmenným rejstříkem jen podtrhují nadstandardní výpravu celé knihy. Za zmínku stojí rovněž bohatý obrazový doprovod v podobě archivních fotografií, jež byl naopak kvůli nedostupnosti snímků z původních vydání obou svazků zcela obměněn. První část, jejíž název Antikvariát a já dal titul celému svazku, předčí tu druhou nejen, co se rozsahu týče, ale také co do zajímavosti z pohledu nezainteresovaného čtenáře. Jejím leitmotivem je proslulý antikvariát v Dlážděné ulici č. p. 5, po svém zániku v roce 1991 obnovený coby Antikvariát Dlážděná (nebo AD Plus) a přestěhovaný jen o pár metrů dále do č. p. 7, v němž Luděk Svoboda prožil svá léta učednická i mistrovská. Autor zasvěceně poodhaluje zákulisí velmi specifického prostoru, jakým antikvariát obecně a tento pak dvojnásob – nadto v období totality – nepochybně byl. Coby oblíbené místo nejrůznějších lidských typů, které však pojila společná vášeň pro knihy, představoval antikvariát před rokem 1990 vzácný ostrůvek relativní svobody a také útočiště celé řady jmen figurujících na černé listině komunistického režimu (mezi zaměstnance patřil svého času třeba Zbyněk Hejda nebo Vlastimil Třešňák). Druhý oddíl nazvaný Kouzelná obálka je psán stylem o poznání osobnějším a kromě několika zbylých střípků do celkové mozaiky Svobodova působení v původní Dlážděnce obsahuje množství vzpomínek a postřehů týkajících se autorova rodinného života a jeho rozmanitých aktivit po roce 1989, od práce v porevoluční Dlážděnce přes dohlížení na malý antikvariát v Humpolci až po vlastní psaní přítomných pamětí. Stejně jako v předchozí části své knihy se Svoboda ohlíží za sebe střízlivýma očima, všímaje si neblahého vlivu nových poměrů na antikvární řemeslo, a neopomíjí ani odchod některých přátel a spolupracovníků v čele s dlouholetou vedoucí Dlážděnky paní Dagmar, dcerou věhlasného antikváře a pořadatele knižních aukcí Karla Zinka. Zatímco sám o sobě nedosahuje tento oddíl čtivosti ani výpovědní hodnoty části úvodní, coby součást souborného vydání představuje vítané prohloubení portrétu jak antikvariátu v Dlážděné ulici, tak samotného autora vzpomínek. Titul Antikvariát a já není jen nadmíru pečlivě vypravenou, tematicky nevšední a poměrně čtivou knihou, ale především možností seznámit se s výjimečnou osobností Luďka Svobody a skrze ni též s tajuplným světem antikvářů. Dotyčný svazek přitom nepředstavuje pouze zasvěceného průvodce historií jednoho slovutného pražského antikvariátu, ale též cennou kapitolu z novodobých kulturních dějin naší metropole (nejspíše budete překvapeni, kolik zvučných jmen si podávalo dveře v Dlážděnce). A v neposlední řadě je vydání této knihy činem záslužným též kvůli uchování památky početného zástupu neznámých či dokonce bezejmenných postav, jejichž srdce spaluje horoucí láska ke knihám – a kterých mezi námi bohužel stále ubývá.   Luděk Svoboda: Antikvariát a já. Nakladatelství KANT a Aula, Praha, 2013, 1. souborné vydání, brož., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}