Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-07-19 00:00:00

Chcete potěšit svou milovanou skvělým dárkem? Užijte si společný wellness

Teplé léto přímo vybízí ke společné dovolené. Rozhodně nemusíte rozbíjet rodinný účet a utrácet veškeré úspory, abyste si užili krásné chvíle. Bohatě vám totiž postačí některé z českých lázní. Ty nabízí bezpočet romantických balíčků služeb. Který si vyberete vy? Lázeňský pobyt pro mladé i starší ...

Čas načtení: 2024-06-09 01:59:00

Dobrá vína, která stojí za ochutnání: Červené dvaadvacítky z Velkopavlovicka

Červených vín se v tomto čase hodnotí v databázi opravdu mnohem méně. Stačí ale změna počasí a do deštivého dne je to právě víno této barvy, které může člověka potěšit. Hodí se ostatně i v horkém letním dni. Například po degustaci několika šťavnatých rýňáků přijde určitě také vhod. Z hodnocení minulých týdnů jsme vybrali trojici vín, která mají společný původ ve velkopavlovické podoblasti a ročník 2022.

Čas načtení: 2021-01-24 13:29:40

Indián miluje svobodu a přesto „poslouchá“ náčelníka?

Indián, i když se to možná tak nezdá, je sociální osobnost. Indián má rád svobodu své osobnosti, kterou si ochraňuje jako svůj největší poklad. A proto se rád potuluje, brouzdá lesem i bezcílně, aby cítil propojení s přírodou jako zvíře. A proto nerad cítí nějaká omezení, nějaké ploty či drátěné hranice, protože se potřebuje volně, svobodně rozběhnout kamkoliv jej vede jeho myšlenka, jeho duše. Na druhou stranu také miluje společnost obřadů, tanců, slavností, rituálů s péřovými ozdobami, maskami, malováním, křepčením, pitím opojných nápojů. Ano, rád se baví, zpívá, tancuje a směje stejně tak, jako se v tichosti ponoří sám do sebe na osamoceném místě hluboko v džungli bez jídla a pití. Týdny tak soustředěně sleduje přírodní fenomény a síly a čeká na svého duchovního ochránce. Nikdo mu to nepřikazuje. Je to v jeho přirozenosti, je to jeho svobodné rozhodnutí, je to součást jeho kultury, je to součást jeho tradic? Indián vyznává svobodu jednotlivce, když se může rozhodovat podle své nálady, svého přesvědčení, bez ohledu na kohokoliv. Ale přesto je členem komunity, bez které by nemohl existovat. Vyznává volnost své vůle, nemá v popisu své existence hlasovat pro velkohubost někoho jen pro jeho velkou hubu, nerad se podřizuje vůdcům, ale uznává jejich schopnosti. Už sám název vůdce, náčelníka vypovídá o mnohém. My máme vůdce či vládce, oni mají „Ten, který jde první“. Nebo „Ten, který zná“. Když Motilonům, lovcům savan severovýchodní Kolumbie, někdo vadil jejich konceptu svobody a nezávislosti, tak jej nelítostně eliminovali, i kdyby patřil do vlastní rodiny. Je to tvrdé, kruté, ale po staletí jsou právě proto stále svobodní a žijí si podle svých představ. Arawete, lovci a sběrači z brazilské Amazonie jsou také velcí individualisté odolávající jakékoli formě „kolektivismu“ a velení. Odmítají někoho následovat a raději se chlubí svou tvrdohlavou nezávislostí. Kolektivní jednání je však i u nich nutností, avšak sám pojem náčelníka, vůdce, tenotã mõ pouze znamená „to, co jde vpřed“, „to, co začíná“. Tedy je to ten, co začíná, ne ten, co přikazuje. Ale všimněme si správného překladu názvu: není to „ten, který jde vpřed“, jak se nám přirozeně vnucuje, ale „to, co jde vpřed“! Zdá se nám to až ponižující, ale v jejich kontextu kultury zřejmě ne, protože se vždy někdo najde, kdo to bude provádět, kdo má v sobě tu potřebu něco udělat pro ostatní, aniž v tom hledá nějaké ocenění. Když se tedy prostě někdo rozhodne, že začne něco dělat, třeba vyrábět luk, ostatní se přidají a všichni dělají luk. Protože je to asi správné. Když se někdo rozhodne kácet les nebo tancovat, ostatní se prostě přidají. Ten někdo bývá ten vůdce, který cítí, že je něco zapotřebí udělat, provést a ostatní jej jakoby v nákaze následují. V zásadě se u náčelníka jedná o respekt jedince, respekt jeho schopností. Jinými slovy se jedná o přirozenou autoritu, přirozené charisma, které však není absolutní. Nikdo totiž není povinován ji respektovat, nikdo není povinován třeba jít stavět nový společný dům, nebo jít na společný lov nebo jít do války. Náčelník to nikomu nepřikazuje! Ani o to nežádá! Vlastně nepoužije ani jediné slovo! Když můj náčelník Aritana kmene Yawalapiti na řece Xingú rozhodne, že je opravdu na čase postavit nový společný dům, vezme sekeru a jde kácet strom, aby zasadil první kůl do země. Beze slova, bez přikázání. A ostatní se seberou a jdou taky. Když se rozhodne uspořádat společný lov, začne si připravovat lovecké zbraně a chystat k loveckým tancům a obřadům a všem je jasné, co se chystá, co je správné a nutné a přidají se. Když se Aritana, dej mu jejich Pánbůh věčnou slávu, rozhodne k válce, začne se beze slova malovat válečnými barvami a ostatní si řeknou: „Ha, Aritana jde do války, jdeme taky.“ Většina či dokonce všichni to respektují, protože v tom cítí nutnou potřebu, správné rozhodnutí. Cítí v tom totiž cestu přežití: v jeho činnostech, v jeho názorech, v jeho aktivitách, v jeho nápadech. Ale i když momentálně je to jediná správná cesta, přesto se někdo třeba rozhodne, že se nepřidá, že nepůjde stavět s ostatními nový dům, že nepůjde na společný lov, že nepůjde do války. Nikdo mu to však nevyčítá nebo se mu neposmívá, že se bojí, ani ten vůdce se nezlobí, protože všichni vědí, že k tomu ten jedinec měl asi moc dobrý důvod, proč se nepřidal. A nemusí ani přinést nějakou omluvenku! Je to projev jeho osobní vůle a svobody. Nicméně k tomu dochází málokdy, protože věří schopnostem svého náčelníka. Kdyby se však nepřidala většina, znamenalo by to, že náčelník už není náčelník, že někdy zklamal, neodhadl situaci a zvolí si nového náčelníka. Jenže, milí přátelé, to jsou jen obyčejní divoši, je jich jen pár stovek, zatímco nás jsou milióny! A hlavně jsme už civilizovaní lidé mající své příkazy, zákony, vyhlášky, pokyny, svobodné volby, partaje vyjadřující naší vůli, vlády, parlamenty a senáty se stovkami poslanců, senátorů, zastupitelů, ministrů a jejich nohsledů, sekretářek, řidičů, hlídačů, poradců, lobbyistů, fámulů, podržtašků, influencerů.... Co to máme za svět, milí přátelé? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-28 12:42:56

2020: vyhlídky na turbulentní rok

Rozhodl jsem se tentokrát pro delší článek, jehož tématem budou výhledy do příštího roku. Všechny velké západní země totiž řeší zásadní otázky budoucnosti. Máloco zůstane, jak bývalo. První musí být na řadě samozřejmě Velká Británie, jejíž brexitové drama postoupí do další fáze. Oficiální odchod, naplánovaný na 31. ledna 2020, se tentokrát nejspíš již opravdu uskuteční, ale tím nebude celá věc vyřízena. Pak bude ještě potřeba dojednat definitivní smlouvy, upravující budoucí vztah Velké Británie a EU, a to bude šílený proces. Britům na obchodě s EU zas tak nezáleží Pozoruji ze strany eurofilů (anglických, německých i českých) jakési škodolibé očekávání, že Británie se ocitne v nevýhodném a podřízeném postavení, ve kterém bude muset od Bruselu přijímat regulace, aniž by se na jejich vytváření směla podílet, a to výměnou za přístup na obří společný trh. Tak by to možná skončilo, kdyby v čele Konzervativní strany zůstala Theresa May, ale nový premiér Johnson a jeho hlavní stratég Dominic Cummings mají úplně jiné strategické úmysly, ve kterých už velký společný trh EU nehraje až takovou roli. On je ten společný trh totiž sice opravdu velký, ale zároveň (s výjimkou střední a východní Evropy) očividně stagnuje, což se dost přetřásalo už v debatách Remain / Leave před referendem (článek na serveru Slate, který je přitom obecně dost do liberálně-leva). Jedním z lidí, kteří kritizovali velmi chabý ekonomický růst v Evropě, byl… Boris Johnson. A situace se od té doby nijak nezlepšila, i Německo se plácá těsně nad nulou, před čímž ve své poslední řeči varoval odcházející šéf ECB Draghi. Budoucí zájmy EU a UK jsou natolik nekompatibilní, že se nová konzervativní vláda nemůže spoléhat na to, že se vůbec dohodnou. Počínaje 1. únorem 2020 se právní a regulační mechanismy v UK a EU začnou rozcházet, přičemž Britové, kteří si opakovaně stěžovali na sklerotičnost a byrokracii evropských struktur, budou ve svém kodexu spíše škrtat, rušit a redukovat, aby se jim snáze obchodovalo se zeměmi jako USA nebo Indie. Pro EU je naopak společný trh hlavním ekonomickým pilířem její existence, daleko stabilnějším a lukrativnějším než nešťastné euro, a tudíž nebude chtít připustit, aby do něj měla přístup země, která se nepodřídí všem stávajícím požadavkům. Přístup na společný trh je výměnný obchod: zde přijměte velmi rozsáhlé regulace, z nichž část je vytvořena za účelem ochrany něčích speciálních zájmů (například francouzských zemědělců) a na oplátku za to smíte relativně volně obchodovat. Z toho mi plyne, že s výjimkou velmi speciálních oblastí, jako je rybolov, se UK a EU nejspíš na nějakém volném obchodu jen tak neshodnou. A můžeme-li soudit z dosavadního průběhu rozvodových jednání, nebude to debata příliš konstruktivní ani pružná. UK a EU se v dalších letech budou stávat spíše konkurenty než spojenci. Zajímavá otázka je, zda se ta konkurence udrží striktně v mezích nějaké fair play, nebo zda pozvolna přeroste ve vyslovené ideologické nepřátelství. Zbylé dvě velmoci EU – Francie i Německo – mají dlouhou historickou tradici vymezování se proti Británii coby hlavnímu protihráči moderních dějin, ke které se dá dost snadno vrátit. Ostatně ještě Charles de Gaulle svého času „hodil vidle“ do britské snahy o vstup do tehdejších Evropských společenství. Bohužel si myslím, že existuje určitá pravděpodobnost, že k tomu znepřátelení opravdu dojde, a že za pár let se dočkáme ve veřejné diskusi i pojmů typu anglický troll nebo agent Londýna. Dost záleží na tom, jak se bude Británii po Brexitu ekonomicky dařit. Pokud bude zápasit s recesí, zavládne v EU pocit spokojenosti – vidíte, jak končí odpadlíci, kteří si nevážili našeho projektu století! Ale pokud by rostla a prosperovala lépe než kontinent samotný, přidala by se do pocitu rozvodové zhrzenosti ještě závist a nutkání zavřít vlastním skeptikům držku. Což bych měl osobně blbé, protože já mám většinu aspektů anglosaské kultury (až na idiotské výjimky typu wokeness, které se snad časem ale požerou samy) docela rád a celkově je mi bližší než třeba ta německá. Takže v téhle množině vyvrhelů bych nejspíš přistál zcela automaticky. Francouzská ekonomika má zásadní problém Francie není momentálně v postavení, že by mohla britský odchod kdovíjak využít k posílení svého vlivu v EU. Jakkoliv prezident Macron neustále pobíhá po Evropě a přednáší různé vize, doma se mu odehrává něco, co by se dalo popsat jako souboj nezadržitelné síly s nepohnutelným objektem. Tou nezadržitelnou silou je vývoj francouzských státních financí, který Macron coby bývalý bankéř nemůže ignorovat. Zadlužení státu je obrovské. Deficity se sice krátkodobě podařilo snížit pod 3 procenta, ale rozsáhlé sliby, které dal prezident vzbouřeným Žlutým vestám, se do rozpočtu zase zakousnou. Francouzský stát přerozděluje 56 procent HDP, což je nejvíce v Evropě, ale na pokrytí jeho sociálních ani jiných závazků to nestačí. Země má dokonce i primární deficit, tj. zadlužovala by se i tehdy, kdyby nemusela platit úroky ze stávajících dluhů. Navíc se na rozdíl od Němců nemůže Francie zahojit třeba tím, že by podinvestovala armádu; na to jsou její zájmy v Africe příliš palčivé a akutní. To znamená, že nějaké reformy jsou nezbytné. Třeba ta důchodová. Na druhé straně ale stojí ten nepohnutelný objekt, obyvatelstvo, které dokonale ovládá umění ochromit stávkami fungování celé země. Letošní vlna nepokojů a stávek byla nejhorší za uplynulou generaci a jelikož Macron už jednou po delším nátlaku ustoupil (Žlutým vestám), můžou se současní protestující posilovat nadějí, že ve věci důchodové reformy ustoupí i jim. Také už jsou na těch ulicích po rekordní dobu. Vůbec nevidím, jak by se toto dalo nějak řešit, a nezávidím ani Macronovi, ani jakémukoliv prezidentovi, který přijde po něm. Fundamentálním problémem francouzské ekonomiky je to, že její schopnost konkurovat na světovém trhu šla prudce dolů (a to už v letech 2000-2010, podrobná studie v PDF); čínské výrobky jsou levnější a německé zase mají lepší pověst. S tím se v rámci eurozóny nedá nic dělat, když nemůžete ani devalvovat měnu. Německo směřuje doleva Německo, poslední skutečně důležitá země EU, má podstatně zdravější veřejné finance než Francie, i když jeho ekonomický růst poklesl na malé kladné epsílon a bezprostřední situace ani vyhlídky do nejbližšího roku nevypadají kdovíjak nadějně. Německý problém roku 2020 ale není primárně ekonomického rázu. Je jím skutečnost, že země nyní dostává účet za 14 let bezvýrazné merkelovské politiky – i s vysokými úroky. Merkelismus naprosto duševně zdevastoval běžnou pravici (CDU) i běžnou levici (SPD), které ztratily schopnost myšlenkové konzistence a jakékoliv vize pro budoucnost. SPD, u níž byl úpadek daleko zřetelnější, se nyní snaží zachránit příklonem k radikálnější levici, ale těžko v tom bude konkurovat postkomunistické Die Linke, ta vždycky přijde s něčím ještě kontroverznějším a v posledních letech se přesto bez problémů dostala do několika zemských vlád. CDU jako by se bránit ani nesnažila. Opětovná volba Annegret Kramp-Karrenbauer do čela strany přesto, že je i u členů samotných nepopulární, jako by naznačovala, že jsou smířeni s tím, že příštího kancléře stavět nebudou; po Merkelové potopa. Strana si už na pravici nehraje ani formálně, říká si Die Mitte (střed). To, že se jí odtrhlo celé nacionalistické křídlo, bere stoicky a raději se orientuje na koalice se sociálními demokraty a Zelenými. Nápadná je zjevná neochota „přepřáhnout“ a zkusit pustit k vedení někoho jiného s novými myšlenkami, kterou přitom prokázali třeba právě britští konzervativci. V tomhle myšlenkovém vakuu ohromně prosperují Zelení, kterým se podařilo udělat z ochrany klimatu a dekarbonizace téma číslo jedna až deset; rozklikněte libovolné velké noviny a budete (jako Čech) šokováni tím obsesivním přívalem článků „na jedno brdo“. Němcům už to připadá zcela normální, ačkoliv ještě před dvěma lety získali Zelení jen 8,9 % hlasů ve spolkových volbách a téma klimatu se zdaleka tak nehrotilo, i když Energiewende už běžela. Jelikož Zelení mají voličskou základnu v bohatších čtvrtích německých měst, velký vliv v médiích a zároveň jsou s nimi ostatní strany ochotny „koalovat“, považuji za hodně pravděpodobné, že se v nejbližších letech pokusí předělat Německo k obrazu svému ještě daleko více, než už jím je teď. A že s tím nebudou čekat až na další volby roku 2021 – vždyť celé to protiuhlíkové hnutí je poháněno myšlenkou, že zítra bude pozdě. Jaký dopad to bude mít na ekonomiku země? To je pro oddané ochránce planety zcela podružná otázka. Na nás to ale bude nějaké efekty mít stoprocentně. Případný úplný zákaz spalovacích motorů apod. by se na české ekonomice podepsal tlustým červeným fixem. Trump má velkou šanci opět vyhrát volby Poslední jsem si nechal Spojené státy americké, kde se Donald J. Trump bude ucházet o další čtyřleté období. Myslím si, že probíhající impeachment bude v tomhle směru zcela irelevantní, jeho voličské bázi jsou totiž nějaké události na Ukrajině zcela ukradené. Zdaleka nejdůležitější bude stav ekonomiky ke dni voleb. Poslední tři roky je na tom americká ekonomika docela solidně a nezaměstnanost poklesla na nejnižší stav za posledních padesát let. Dokonce i různé tradičně problémové vrstvy obyvatelstva (např. propuštění vězni nebo černoši) mají v současné době vyhlídky na to, najít práci. Pokud se tenhle stav udrží a pokud Demokraté – jak to zatím vypadá – nominují protikandidáta, který se bude přesně a neúchylně držet woke principů svatých pro Kalifornii a New York, bude mít Trump další volby v kapse. Ale ta kampaň, ta bude hodně divoká. Tam se máme na co těšit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-07-10 07:01:12

Co je společný účet?

Společný účet, také známé jako společné konto, je bankovní účet, ke kterému mají přístup minimálně dva lidé. Může jít o partnery, manžele nebo osoby sdílející společnou domácnost. Důvody pro zřízení společného účtu Správa rodinných financí – společný účet usnadňuje sdílení běžných výdajů jako je například nájemné, hypotéka, poplatky za energie a služby, náklady na dopravu […] The post Co je společný účet? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-25 23:10:16

DEU/FRA - Projekt evropského tanku MGCS (Main Ground Combat System)

Autor: Jiří Tintěra Datum: 25.03.2024 23:10:16 Chronologie vzniku evropské konstrukce pásových vozidel: 22.05.2015 Francie a Německo zvažují společný vývoj eurotanku. Technologie a koncepty budou zkoumány v letech 2015 až 2018. 15.12.2015 V rámci chystaného společného francouzsko-německého programu budoucího evropského tanku vzniklo nadnárodní konsorcium KNDS (Krauss-Maffei Wegmann a Nexter), Společný projekt řady pásových vozidel ponese název MGCS (Main Ground Combat System). Předpokládá se, že evropský tank MGCS nahradí francouzský Leclerc a německý Leopard 2. 18.02.2016 Německá firma Rheinmetall představila svoji vizi výzbroje budoucího evropského tanku MGCS - jedná se o dělo ráže 130 mm s délkou hlavně 51 ráží, jehož vývoj by měl být dokončen společně s tankem po roce 2030. 19.06.2018 Vlády Francie a Německa se rozhodly zahájit společný vývoj tanku MGCS. 16.10.2019 Ministři obrany Francie a Německa v Toulous potvrdily svůj závazek na rozvoji MGCS. 2019 K projektu MGCS se oficiálně připojila německá firma Rheinmetall. 08.04.2022 Podle generálního ředitele KNDS Franka Hauna, zájem o vstup do francouzsko-německého iprogramu MGCS projevila Belgie, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Spojené království, Španělsko a Švédsko - nyní probíhají přístupová jednání. 13. až 17.06.2022 Na Eurosatory představen projekt tanku MGCS od německo-francouzské firmy KNDS (KMW+Nexter Defense Systems). 13.07.2023 Sebastien Lecornu a Boris Pistorius oznámili, že Francie a Německo pokračují ve vývoji společného tanku MGCS. 15.12.2023 Itálie se připojila k programu MGCS. 22.03.2024 Ministři Sebastien Lecornu a Boris Pistorius oznámili, že Francie a Německo se dohodly na rozsahu konstrukčních prací na vývoji společného tanku MGCS. Zdroj:armyrecognition.comdefenceredefined.com.cyeda.europa.euen.defence-ua.comhtka.huwww.defensenews.comwww.dw.comwww.idnes.czwww.knds.comwww.knds.comwww.knds.comwww.italiandefencetechnologies.comwww.spartanat.comwww.wiwo.dewww.wiwo.dehttps://youtu.be/FXL-A9PWaaE (video)

Čas načtení: 2024-05-21 16:25:02

Jak společný dětský pokoj rozdělit na dva? Víme to!

Pokud byly vaše děti malé, byl společný pokoj skvělou cestou k tomu, jak si mohli společně hrát a užívat si života. S postupem času to může být na obtíž. Jak postupně rostou, každé potřebuje svůj vlastní prostor a soukromí. Toho ve společném pokoji nelze dosáhnout. Pokud je dětský pokoj velkou místností, lze se uchýlit k […] The post Jak společný dětský pokoj rozdělit na dva? Víme to! appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2021-02-04 10:13:59

Jeff Bezos na odchodu aneb Proč místo Amazonu nemáme v Evropě Dunaj

 Zakladatel Amazonu Jeff Bezos otevřeným dopisem oznámil, že se vzdává ředitelského křesla a přesouvá se do správní rady, patrně i proto, aby měl více času na své další aktivity. Mezi ně patří Blue Origin, raketová společnost, která má ambice konkurovat SpaceX, ale funguje zcela jiným způsobem – daleko více se soustřeďuje na co nejdokonalejší vývoj na papíře (respektive v CADu) a mnohem méně na spektakulární exploze prototypů na přistávací rampě. Blue Origin nepochybně potřebuje více manažerské pozornosti, neboť působí dojmem, že jim tak trochu ujíždí vlak ve vývoji. Je možné, že nás jejich designový tým v dohledné době oslní Dokonalou Raketou, ale nevsázel bych na to. Intuitivně se mi zdá lepší postup Muskových inženýrů, protože nevěřím, že u tak složité věci, jako je manévrovatelná a znovupoužitelná raketa, se dá všechno namodelovat v počítači. Ale to je koneckonců jedno, jen ať se ukážou. Zajímavé je spíš zastavit se na chvíli u fenoménu Amazonu jako takového a chvíli nad ním meditovat. Pokud možno s odstupem a bez emocí. Sice je to firma velikosti plejtváka obrovského, která napáchala spoustu nečistých věcí a kterou výbor Kongresu doporučil rozdělit na menší kousky, ale stejně se vyplatí na chvíli tu animozitu odložit a přemýšlet, čím je Amazon zvláštní. Při psaní tohoto článku jsem částečně vycházel z pravidelných dopisů Jeffa Bezose partnerům Amazonu, jehož shrnutí z let 1997-2016 lze najít jako PDF zde; hlavně proto, že je to jedna z mála možností, jak nahlédnout do jeho hlavy. Data, data, data... Je dost těžké se dostat k nějakým relevantním informacím o Jeffu Bezosovi coby člověku, přece jen je to nepříliš sdílný miliardář, který žádnou zvláštní otevřeností vůči novinářům netrpí. Jestli ale můžeme soudit podle toho, jak vypadá jeho největší dílo, Bezos je neuvěřitelně algoritmická osobnost, neustále analyzující data, data, data. Všechno v jeho světě se řídí nějakými principy a pravidly odvozenými z dat. Každý prohřešek proti těmto pravidlům má v sazebníku stanoven adekvátní trest. Těch pár lidí, které znám a kteří zkusili pracovat v Amazonu, se shodlo na tom, že si tam připadali jako roboti z masa a kostí. Osobně si myslím, že Amazon směřuje k naprosto masivní robotizaci v průběhu následujících deseti či patnácti let. Živí pracovníci zůstanou na příjmech reklamací, možná i u balení samotných zásilek, ale co se kmitání po gigantických skladech týče, tam už se produktivita lidských zaměstnanců moc zvyšovat nedá, kdežto roboti se dají vylepšovat ještě hodně dlouho. Navíc je patrné, že pracovní podmínky živých zaměstnanců mohou vést ke špatnému PR v tisku (zvlášť tento článek v NYT byl docela brutální, podobně jako tento v Atlanticu), kdežto skutečnost, že si nějaký robot zadřel na vzdutých parketách kolečko, žádného reportéra vzrušovat nebude a trhák se o ní napsat nedá. Společnosti (a teď tím slovem myslím jak firmy, tak státy a celé kultury), které se řídí striktním Ordnungem, mívají přirozenou tendenci padat do pasti zkostnatělosti a neschopnosti reagovat na novinky kolem sebe. Tomuhle problému se Amazon dokázal vyhnout neustálým důrazem na inovace, kterému se v amazonském firemním žargonu říká „Day 1 – Day 2 mentality“. (Bezosův dopis z roku 2016 popisující totéž.) Zhruba řečeno, ani vysocí manažeři nesmějí chrápat na vavřínech, jinak jsou tvrdě vyměněni. Toto je natolik netypický stav, že jsem upřímně zvědav, zda po Bezosově odchodu vydrží. Velké a ziskové firmy mnohdy nejpozději po generační výměně začnou plodit manažerskou šlechtu s chlupatými koberci v pracovnách a s přístupem „říkej mi Vaše Vysokoblahorodí, chrapoune jeden“. Z hlediska malých firem je to dobře, protože jenom kvůli tomu dokážou těm gigantům konkurovat a růst. Amazon v tomhle směru tvoří velkou a netypickou výjimku. Ačkoliv dorostl rozměrů Godzilly pravidelně krmené steroidy, stále si ještě zachovává schopnost reagovat na změny trhu s agilitou podstatně menšího, mladšího a hladovějšího živočicha. Proti tomu se jakákoliv konkurence buduje jen velmi těžko. Co je dobré pro zákazníka, to je dobré pro akcie Další zvláštnost, která nejspíše pomohla Amazonu k růstu, je ta, že Bezos nikdy moc nekladl důraz na to, co se děje s akciemi firmy na burze, zvlášť pak ignoroval ty charakteristické výkyvy ze dne na den. Deset procent sem, deset procent tam, čert to vezmi. Ve svých dopisech Bezos rád cituje investora Benjamina Grahama, jehož názory na obsesivní sledování hodnoty akcií byly silně kritické. Amazon se v Bezosově podání zaměřoval na koncového zákazníka a jeho spokojenost s tím, že co je dobré pro zákazníka, to bude v delším časovém horizontu dobré i pro akcie. Toto je jedna z mála věcí, kterou má Jeff Bezos společnou s Elonem Muskem, se kterým se přetahují o místo nejbohatšího člověka na světě, a kteří se od sebe jinak liší prakticky ve všem; zkuste si představit koženého a neosobního Bezose v následujícím videu – nejde to. Nicméně ani jeden si nenechává diktovat od burzy, co má dělat. Evropská unie vzniku konkurence nepřeje No dobrá, Bezos už nebude ředitelem Amazonu, pod novým šéfem nejspíš společnost zamíří malinko někam jinam a třeba ten její neprorazitelný krunýř trochu změkne. Co konkurence? Vyroste nějaká? Teď trochu odbočím. Po posledním článku jsem se zase dočkal reakcí, že prý tu EU moc zesměšňuji atd.; jeden z těch méně paranoidních a slušnějších pisatelů se mě dotázal e-mailem, zda bych nemohl unii kritizovat trochu konstruktivněji? V pořádku, následuje tedy konstruktivní kritika EU. Evropská unie tvoří společný trh o stovkách milionů lidí, na světové poměry relativně zámožných. V podstatě není důvod, aby tady nevznikla nějaká vážná a velká konkurence Amazonu. Určitě by to nebylo ve zbyrokratizované a předaněné Francii, ale jsou tu i menší a akceschopnější státy, třeba Estonsko nebo Slovinsko. Hypotetický evropský Amazon by se klidně mohl jmenovat třeba Dunaj. Jenže ten náš milý společný trh je optimalizovaný hlavně pro kamiony proudící se zbožím sem a tam a má jednu slabinu: absenci jednotné poštovní a balíkové služby a příliš složitý tarif mezinárodní dopravy zásilek. To je ten hlavní důvod, proč se španělskému e-shopu nevyplatí udržovat švédskou verzi. Cena dopravy zboží z Málagy do Malmö by byla tak vysoká, že Švédi ve španělském e-shopu nakupovat nebudou, i když by to byla otázka pár kliknutí a platit by mohli světově uznávanou kartou. Tenhle problém postihuje veškerý e-obchod s fyzickými předměty, od nejmenších krámků až po megafirmy. Z poštovního a balíčkového hlediska žádná jednotná Evropa neexistuje, a tak nastávají absurdity, že máte-li obchod v Českém Těšíně, vyplatí se zákazníkovi z Bielsko-Bialé nebo z Čadce sednout do auta a dojet si pro nákup osobně, aspoň má-li na to čas; mezinárodní balíček na vzdálenost pár desítek kilometrů by vyšel dráž než ten benzín. Sám na to narážím, kdykoliv se mi někdo ozve z ciziny, že by chtěl poslat knížky. Dokonce i Německo vyjde tak čtyřikrát dráž než Česká republika, přitom je to blízko. Španělsko nebo Irsko by vyšlo strašlivě draho. V tomto mají americké e-shopy, včetně Amazonu, určitou konkurenční výhodu jednotného prostředí. Balíček malé velikosti z Aljašky na Floridu stojí 8,45 USD a střední velikosti 15,50 USD, zcela stejně, jako byste si jej posílali mezi dvěma městy v tomtéž státě, a americká pošta slibuje jeho doručení během třech dnů napříč kontinentem, navíc s příjemnou poznámkou regardless of weight (bez ohledu na hmotnost). Není to sice supernízký, ale zato aspoň jednotný a jednoduchý tarif, zhruba odpovídající kupní síle průměrného Američana. A to znamená možnost založit si e-shop s celoamerickým dosahem víceméně kdekoliv. Skvělé je to zejména pro podnikatele z nějakých méně ekonomicky zdatných končin USA. Mohou odněkud z venkovského Missouri klidně obsluhovat zákazníky v Kalifornii, aniž by platili kalifornské nájmy za skladiště a kalifornské mzdy zaměstnancům. Srovnejte tuto jednoduchou a přímočarou situaci třeba s aktuálním ceníkem České pošty za mezinárodní Obchodní balík. Nejenže je roztříděn do hmotnostních kategorií po jednom kilogramu(!), ale ještě rozděluje evropské země do čtyřech cenových kategorií, přičemž u těch nejvyšších jsou ceny opravdu závratné. Mohla by EU v rámci fungování jednotného trhu mít i něco jako jednotný poštovní systém, který by aspoň trochu připomínal fungování U. S. Post a usnadňoval fungování e-shopů napříč kontinentem? Nejspíš mohla, však evropské pošty jsou vesměs až dodnes ve státních rukou. Nicméně zatím nemá, a to je něco, co omezuje v růstu všechny e-shopy v Evropě. Jakmile chcete překročit hranice své vlastní země, narážíte, mimo jiné, na problém vysokého poštovného. Tady by se dalo něco konstruktivního dělat, že? A nejen s poštou, dost možná by šly uhladit i nějaké základní právní principy. Aby pro obchodníka z Kypru nebo Finska bylo stejně samozřejmé a bezrizikové poslat balíček s objednávkou do Irska, jako je to nyní samozřejmé mezi Aljaškou a Floridou. Zrovna těm chudším zemím na jižním křídle unie by to mohlo pomoci. Kapacitních přístavů a nevyužitých skladišť je v Itálii a v Řecku habaděj, jen kdyby jich každý živnostník mohl využít k rutinnímu zásobování koncových zákazníků v bohatší severní Evropě … třeba by pak ta zadlužená periferie nabrala druhý dech. Tady si hážeme kolektivní klacky pod nohy sami. Teoreticky mluvíme o „společném trhu“ a u některých věcí opravdu funguje, ale v e-obchodu je to zoufalství. Většina malých e-shopů v Evropské unii obsluhuje jenom svoji vlastní zemi, protože ty starosti a náklady spojené s expanzí do sousedství prostě nestojí za to. A přitom jeden z těch malých e-shopů by mohl být onen budoucí Dunaj.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2019-10-10 14:46:18

Rezervoár zla aneb Následky turecké invaze pro bezpečnost Evropy

Tak se to stalo, turecká armáda zaútočila na syrský Kurdistán (Rojavu). Normálně bych asi tento článek zařadil do série „Říše na Bosporu“, jenže jedna věc tomu brání: tentokrát nejde jen o Erdoganovu sólo-akci, schválily to i opoziční strany (kemalistická CHP a „Strana Dobra“), jedině prokurdská strana HDP se postavila proti. Toto se zdá být celoturecký projekt. Skoro všichni anglicky mluvící Turci, kteří se účastní online diskusí, tvrdí, že boj proti kurdským milicím je jen jednou ze dvou skutečných příčin, proč se celá akce koná. Druhou a snad ještě důležitější má být to, vytvořit v severní Sýrii prostor, kam by se z tureckého území dali „nahrnout“ běženci, kteří se momentálně nacházejí v Turecku. (Píšou o tom i New York Times.) Tedy převážně Syřané, kterých je v Turecku zaregistrováno 3,6 milionu, ale dost bych se divil, kdyby se přitom „nesvezli“ i nějací ti Afghánci, Pákistánci či Bangladéšané, kteří přišli do Turecka s cílem dostat se dále do Evropy. V takových situacích se notoricky na papíry moc nekouká. To může být právě ten důvod, proč invazi podporují skoro všechny strany zastoupené v tureckém parlamentu. Ani v Turecku totiž kulturní konflikty mezi místními lidmi a migranty z chudších a zaostalejších částí světa nejsou zrovna malé. Poslední dobou se turecké úřady snaží o přesun běženců zpátky na východ země. Asi aby je měly po ruce, až začne finální deportace do Sýrie, a aby to nevidělo na vlastní oči moc cizinců ze Západu, kteří přeci jen dávají přednost pohodlnějšímu životu v pobřežních metropolích jako Istanbul a Izmir. To je mimochodem z pohledu místních Kurdů katastrofální zpráva, daleko horší než pouhá vojenská okupace. Okupační síly mohou jednoho dne sbalit své balalajky a odjet zpátky domů, však jsme to zažili taky; ale takový populační přesun znamená, že původní obyvatelstvo bude najednou ve své vlasti menšinou, i když tu žije od starověku. Asi jako by nám sem soudruh Brežněv kromě tanků poslal i čtyři miliony nových „Čechoslováků“. Nicméně z našeho pohledu je to také špatná zpráva, protože právě v tom území, které se Turci rozhodli okupovat, se nacházejí záchytné tábory plné zajatců z Islámského státu. Proto jsem tenhle článek pojmenoval „Rezervoár zla“. Před pár dny se na CEVRU konala debata „Děti a ženy Islámského státu“ s novinářkami Lenkou Klicperovou a Markétou Kutilovou. Byl jsem tam; kdo jste nebyli, celý záznam z akce je na YouTube a můžete se na něj podívat ZDE. Byla hodně zajímavá. Kdo by stál o stručný „výcuc“: ty tábory jsou obrovské, největší z nich, Al-Húl, má nějakých 70 tisíc obyvatel. (Psalo se o něm i na iDnes.) Dospělí, kteří tu jsou drženi, patří k nejfanatičtějším příznivcům IS, kteří s ním ustupovali až do poslední vesnice. Platí to i o ženách, jedna ze zadržených prý řídila továrnu na bomby apod. No, tak to je ten rezervoár zla, po kterém jsem pojmenoval tento článek, a tenhle rezervoár nám turecká invaze jaksi otevře. Turecko vůbec mělo k Islámskému státu podivně blízko, nakupovalo od něj ropu a zajišťovalo mu tím ekonomickou životnost. A obě novinářky říkaly, že když se vyptávaly zadržených žen na to, jak se dostaly do Islámského státu (zvenčí), tak se vesměs dozvídaly, že „normálně“, v klidu překročily hranice z Turecka, žádné schovávání pod rouškou temnoty v horách apod. Zkrátka jedna z členských zemí NATO měla s největší teroristickou entitou světa přátelský sousedský vztah. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Až dosud se marně řešilo, co vlastně s lidmi zavřenými v Al-Húlu a podobných institucích bude. Nikdo o ně moc nestojí a Kurdové v Rojavě zrušili trest smrti. Turecká invaze tuto otázku ovšem možná „vyřeší“ za nás. Kurdové nemají dost sil na to, aby hlídali tábor nacpaný sedmdesáti tisíci nepřátelsky naladěných radikálů a odráželi tureckou armádu zároveň (a vskutku tam již propukla vzpoura vězeňkyň). Takže se dá čekat, že zadržovaní se ocitnou na svobodě. Kolik z těch lidí skončí v Evropě a dostane sice ne azyl, ale aspoň strpění čili Duldung? Jak rozhodl Soudní dvůr EU: „… ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení, je nutné bezpodmínečně dodržovat.“ Zrovna ta poslední slova vedou člověka k myšlence, že slepý fanatismus má různé formy, nejen ty náboženské, a že zajatci jednoho takového fanatismu jsme v současné době my. Docela by mě zajímalo, kdo bude v Evropě ten první Spartakus, který řekne, že Ženevskou konvenci a společný azylový systém je nutno vzhledem k zásadní změně světových poměrů minimálně přejednat, ne-li zrušit. A nahradit něčím novým, co nebudou moci soudy vykládat jako právně závazný sebevražedný pakt. Nebo jestli se takový Spartakus nenajde, a jestli bude potřeba další katastrofy rozměrů druhé světové války, než ten svůj současný kurz konečně zkorigujeme. Oni by se i ti tehdejší signatáři Ženevských dohod, kteří bez větších výčitek svědomí posílali německé válečné zločince na popraviště, asi dost divili, co všechno si dnes ve jménu jejich myšlenky necháme líbit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-07 11:40:00

Čínský úřad dal zelenou společnému podniku Stellantisu a Leapmotoru

Čínský regulátor schválil společný podnik automobilek Stellantis a Leapmotor. S odvoláním na dva informované zdroje to uvedla agentura Reuters. Společný podnik Stellantisu umožní vyrábět a prodávat elektrická vozidla Leapmotor mimo Čínu. Po schválení ze strany čínské Národní rozvojové a reformní komise (NDRC) se čeká ještě na obdobný krok regulátorů na dalších trzích.

Čas načtení: 2024-03-27 09:00:01

Partner si vás ani po letech nevzal? Život na psí knížku se může při rozchodu pěkně prodražit

Se svou životní situací se Čtidoma.cz svěřila čtenářka Bára, která žije s přítelem Davidem už skoro 10 let. Nedávno se jim narodila první dcera, plánují pronájem většího bytu a už se nemůže dočkat dalšího dítěte. Na první pohled naprostá pohádka.  „On David na ty svatby moc není, no. Já jsem si myslela, že se to časem změní, ale on pořád tvrdí, že je to jen hloupý papír. Jenže co když se rozejdeme? Bojím se, že skončím s dětmi sama a s prázdnou, všechno teď financuje on, já jsem na mateřské,“ vypráví, co ji trápí po nocích. A není tak daleko od pravdy.  Nestačí vám důchod na ucházející život? O výživné můžete žádat své děti Číst více Společný majetek nevzniká Nesezdané soužití s sebou totiž nese nejednu potíž. Můžete spolu žít klidně 30 let, ale žádný společný majetek vám nevznikne. Naopak zůstane ve výlučném vlastnictví jednoho z vás, nebo v podílovém spoluvlastnictví obou, pokud jste se na něj složili a zakoupili jej společně. Při rozchodu můžete uzavřít také písemnou dohodu o rozdělení majetku, abyste vyloučili budoucí nároky toho „naštvanějšího“. Pokud dohodu neuzavřete a neexistují důkazy o pořízení majetku, zůstává ve vlastnictví toho, kdo jej i užívá. Nezapomeňte také na to, že v nesezdaném soužití má poměrně velké slovo institut promlčení nároků. To znamená, že subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároků jsou tři roky. Využívá se například pro vrácení vzájemných majetkových vnosů do společné nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví jen jednoho z partnerů – tím dochází k obohacení partnera na úkor toho druhého.  Pokud tak jeden z vás odmítá svatbu, ale nechce v budoucnu „přijít na buben“, evidujte si nejen doklady o pořízení, ale také uzavřete rozumnou majetkovou dohodu. Pokud se totiž nevyjasněné spory dostanou až k soudu, můžete na právníkovi prodělat kalhoty. Proces totiž bude sotva krátký. Nejste schopni se po rozvodu sami živit? Máte nárok na výživné od bývalého manžela Číst více Schovávejte si doklady V nesezdaném soužití je totiž vše založené na neformální dohodě. A i když spolu máte děti, které by i bez svatby v případě rozchodu řešil soud (pokud se partneři nedohodnou sami), dělení majetku bude dost těžké. Minimum párů si vede písemné podklady k tomu, jak hospodaří se svými penězi, kdo kolik do čeho investoval nebo na čem se vlastně v partnerství dohodli – třeba jak se dohodli pro případ rozchodu nebo co se bude dít, když dojde na úmrtí jednoho z nich.  Pokud není sepsaná závěť, vždy dědí děti a další potomci. Pokud zemřelý děti neměl, spadá druh nebo družka až do další dědické skupiny spolu s rodiči zemřelého. Podmínkou však je, aby žili minimálně rok ve společné domácnosti a celý proces bývá o dost složitější. Na rozdíl od svatby má totiž nesezdané soužití nejasný právní rámec, byť i z takového druhu soužití plynou určité závazky. Myslete na to, až přistoupíte na život bez snubního prstenu. Tím spíš pokud máte děti. Zdroj: autorský článek zpracovaný dle občanského zákoníku KAM DÁL: Reklamace zboží bez originální krabice nebo příslušenství? Vyzrajte na častý trik obchodníků.

Čas načtení: 2024-04-15 11:02:00

Spolupráce O2 a Air Bank se prohlubuje, nově pod hlavičkou UNITY. K novému telefonu získají zákazníci LED televizi zdarma

Praha 15. dubna 2024 (PROTEXT) - Nové výhody, nový svět. O2 s Air Bank rozšiřují úspěšnou spolupráci a představují unikátní ekosystém Unity, který společným zákazníkům přináší snazší obsluhu i bezkonkurenční nabídky.Kromě zjednodušených plateb za služby O2 a 300korunového zpětného měsíčního bonusu za využívání služeb obou společností se mohou zákazníci těšit třeba na novou 50palcovou televizi Samsung, kterou získají zdarma při koupi telefonu Samsung Galaxy S24. A tím to zdaleka nekončí.Svět Unity se bude v budoucnu rozšiřovat o výhodné nabídky dalších firem skupiny PPF. Na českém trhu tak díky tomuto propojení vzniká ojedinělý prostor plný výhod, komfortnější obsluhy i správy služeb pro zákazníky zapojených společností.Svět Unity, který přilákal už 300 000 uživatelů, navazuje na úspěšnou spolupráci Air Bank a O2, kterou dále rozšiřuje a prohlubuje. „Unity propojuje špičkové firmy z různých oborů a odměňuje zákazníky za využívání služeb, které jsou už teď běžnou součástí jejich každodenního života. Už více než rok posíláme společným zákazníkům měsíční odměnu 300 korun zpět na účet. Teď k tomu nově v rámci Unity přidáváme další, ještě hodnotnější benefity a výhody – třeba 50palcovou televizi k nákupu telefonu. A to je teprve začátek,“ říká generální ředitel O2 Jindřich Fremuth.Pokud si nově společný zákazník obou firem zakoupí u O2 telefon Samsung Galaxy S24 a je součástí Unity, automaticky získává zdarma jako dárek poukázku na LED televizi Samsung UE50CU7172 v hodnotě téměř 10 000 korun. Nabídka je platná do konce června nebo do vyprodání zásob.300 korun zpět na účet každý měsícUž více než rok posílají O2 s Air Bank každý měsíc za využívání služeb obou společností svým společným zákazníkům dlouhodobou odměnu 300 korun zpět na účet. A pokračovat v tom budou i dále v rámci Unity. Tuto odměnu může získat kdokoli, kdo splní základní podmínky – na běžný nepodnikatelský účet vedený u Air Bank si pravidelně posílá alespoň 10 000 korun měsíčně a zároveň z účtu v Air Bank hradí faktury za služby operátora O2 ve výši alespoň 600 korun.Nové nabídky pravidelněKompletní nabídku exkluzivních výhod Unity najdou zákazníci ve své samoobsluze, kde si je mohou také jednoduše zapnout. Čerpat je může jak stávající společný zákazník, tak i ten, kdo si služby čerstvě pořídí. Stačí mít běžný účet zdarma od Air Bank a k tomu od O2 službu placenou fakturou pro nepodnikatele. „Nové odměny budeme doplňovat a měnit průběžně, je proto dobré svou aplikaci pravidelně sledovat, ať zákazníkům neunikne ani v budoucnu žádná výhoda,“ prozrazuje Jindřich Fremuth.Více informací a rady, jak se stát součástí Unity najdou zákazníci i na webu www.unity.cz. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-04-19 17:00:00

17:00 Bydlet jako... na plátně

Společný prostor s velkým plátnem. Designér Tomáš Havránek tentokrát navrhne společný prostor kuchyně a obývacího pokoje pro česko-italskou rodinu, pro kterou je důležité nejen dobré jídlo, ale i dobré umění. Účinkují J. Stryková a R. Zach. Připravili K. Teslíková a R. Habada[online]

Čas načtení: 2024-06-15 09:28:46

EURO 2024: atraktivní víkend odstartují outsideři ze Švýcarska a Maďarska

Už minule se předvedli oba dva v dobrém světle. EURO 2024 přinese jejich společný souboj. Maďaři překvapil ve skupině smrti i přes vypadnutí, když remizovali s Francií i Němci. Švýcaři naopak postoupili a v osmifinále vyřadili Francouze. Jak ale dopadne jejich společný zápas?

Čas načtení: 2024-06-26 18:37:12

Rivian získal investici až $5 mld. od Volkswagenu, rozjedou společný podnik

Rivian nezažívá jednoduché období. Musel se uskromnit v rozletu i výrobních plánech. Pomoc od Volkswagenu přichází jako vítaná vzpruha v pravý čas. The post Rivian získal investici až $5 mld. od Volkswagenu, rozjedou společný podnik first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-07-24 06:00:00

Byl to dobrý výkon, řekly Krejčíková se Siniakovou po společném návratu

První duel po osmi měsících a hned výhra. Tenistky Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková zažily úspěšný společný návrat na kurty. Po vítězství v prvním kole turnaje WTA v Praze nad česko-slovenskou dvojicí Laura Samson, Renáta Jamrichová 6:3, 6:4 si chválily společný výkon. Vyhlíží další zápasy včetně těch na olympijských hrách v Paříži, kde budou obhajovat tři roky staré zlato z Tokia.

Čas načtení: 2024-09-29 11:30:51

V jednom domě školka, ve druhém senioři, mezi nimi společný prostor. V Kutné Hoře mění továrnu na obuv

Jakeš Development oživil starou továrnu obuvi, v novostavbě se spojil se Senlife, který dělá domovy pro seniory. Tak vznikl mezigenerační projekt. Článek V jednom domě školka, ve druhém senioři, mezi nimi společný prostor. V Kutné Hoře mění továrnu na obuv se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-03 14:28:22

Společný projekt Peugeotu a ČVUT

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 „Capture Allure“: společný projekt značky Peugeot v ČR a ČVUT Značka Peugeot v ČR a Masarykův ústav vyšších studií na ČVUT v Praze spouštějí společný kreativně vzdělávací projekt nazvaný „Capture Allure“. Cílem je zejména podpořit tvořivost a inovativní nápady studentů, které tak mohou přispět jak k osobnímu rozvoji a rozšíření profesních kompetencí

Čas načtení: 2024-11-08 06:18:21

Simpsonovi, nebo Comeback? Bral bych společný díl, Homer a Ozzák by u Vočka vše vypili, říká Dejdar

To se takhle potkal Vojtěch Kostiha, který Simpsonovy dlouho překládá, s Martinem Dejdarem, který je ještě déle dabuje, na Comic-Conu v Brně... Článek Simpsonovi, nebo Comeback? Bral bych společný díl, Homer a Ozzák by u Vočka vše vypili, říká Dejdar se nejdříve objevil na CzechCrunch.