Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-31 15:00:24

BIMI: Nový standard pro zvýšení důvěryhodnosti a ochrany značky v email marketingu

Článek BIMI: Nový standard pro zvýšení důvěryhodnosti a ochrany značky v email marketingu se nejdříve objevil na Emailkampane.cz.

Čas načtení: 2014-02-17 10:13:48

Prestižní SSL certifikát GeoTrust EV - AKCE -15% sleva

Zvýšení zabezpečení internetových stránek, vyšší důveryhodnosti pro návštěvníky webu i nárůst počtu objednávek. Získejte prémiové výhody SSL EV certifikátu nyní ještě levněji.AKCE -15% + USB ZDARMA.

Čas načtení: 2024-04-25 12:26:01

Policisté rozkryli organizovanou česko-ukrajinskou skupinu, která se vydávala za bankéře

Skupina se vydávala za pracovníky České národní banky. Poškozeným volali pod smyšlenou legendou, že došlo k napadení jejich účtu a je třeba k záchraně úspor převést peníze na tzv. záchranný účet. V některých případech přiměli poškozené k nainstalování programu pro vzdálenou správu, čímž získali neomezený přístup k jejich internetovému bankovnictví. Pro zvýšení důvěryhodnosti používali pravá jména zaměstnanců banky, telefonní čísla banky i Policie ČR tzv. spoofing, takže si poškození mysleli, že hovoří se zaměstnancem banky či policistou, uvedla Policie České republiky. The post Policisté rozkryli organizovanou česko-ukrajinskou skupinu, která se vydávala za bankéře first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-24 09:52:00

Jak se připravit na NIS2 a nový zákon o kybernetické bezpečnosti? Poradí odborníci z aliance All4Cyber

Praha 24. září 2024 (PROTEXT) - Komplexní průvodce implementací NIS2 pro firmy a organizace v ČR: 7 kroků k posílení kybernetické bezpečnosti a souladu s legislativouV éře rostoucích digitálních hrozeb přináší Evropská unie aktualizovanou směrnici NIS2, jejímž cílem je významně posílit kybernetickou odolnost napříč členskými státy. V reakci na novou regulaci EU, Česká republika vytváří zcela nový zákon o kybernetické bezpečnosti (dále jen „nZKB“) včetně prováděcích právních předpisů.Pro firmy v České republice představuje nZKB novou etapu v přístupu k zabezpečení jejich digitálních aktiv a procesů. Komplexní průvodce, vytvořený aliancí All4Cyber, vás provede celým procesem implementace nZKB, od počátečního sebeurčení až po kontinuální zlepšování stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Garantem tématu je Petr Samek, spolumajitel české IT společnosti CNS, která je členem aliance All4Cyber.Úvod do NIS2: Revoluce v evropské kybernetické bezpečnostiNIS2 představuje revoluční krok v ochraně kritické infrastruktury a důležitých služeb před kybernetickými hrozbami. Oproti své předchůdkyni výrazně rozšiřuje působnost, zavádí přísnější bezpečnostní požadavky a klade důraz na proaktivní přístup k řízení kybernetických rizik. Cílem směrnice je zlepšit odolnost veřejných a soukromých subjektů v oblasti kybernetické bezpečnosti a vytvořit robustní a harmonizovaný rámec kybernetické bezpečnosti napříč EU.Klíčové aspekty NIS2 zahrnují:rozšíření působnosti na více odvětví a subjektů,zavedení dvoustupňového systému klasifikace subjektů (základní a důležité),posílení schopnosti reagovat na kybernetické incidenty,zvýšení odpovědnosti managementu za kybernetickou bezpečnosta zpřísnění sankcí za nedodržení směrnice.Pro firmy v Česku to znamená nutnost důkladně přehodnotit své současné přístupy ke kybernetické bezpečnosti a implementovat komplexní bezpečnostní opatření.Krok 1: Sebeurčení - Spadáte pod nZKB?První zásadní krok spočívá v důkladném posouzení, zda vaše organizace spadá do působnosti nZKB.Regulované subjekty jsou definovány na základě kritérií pro identifikaci regulovaných služeb. Jedná se o subjekty, které poskytují služby např. v odvětvích veřejné správy, výrobního průmyslu, zdravotnictví, energetiky, finančních trhů apod. Tyto subjekty mohou být podrobeny dvěma režimům, tj. vyšší režim pro základní subjekty a nižší režim pro důležité subjekty, které stanovují míru povinností uložených nZKB.Nový ZKB zavádí sofistikovaná kritéria kombinující sektorovou příslušnost s velikostními parametry.Středním podnikem jsou takové podniky, kterézaměstnávají více než 50 osoba jejich roční obrat přesahuje 10 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 10 milionů EUR.Velký podnikem jsou pak takové podniky, kterézaměstnávají více než 250 osoba jejich roční obrat přesahuje 50 milionů EUR,nebo roční balanční suma přesahuje 43 milionů EUR.Při určování velikosti organizace je třeba brát v úvahu tzv. partnerské (dceřiné) či propojené podniky (koncern, holding) a přičíst jejich velikosti. Je také důležité poznamenat, že i menší subjekty mohou spadat pod nZKB, pokud jsou identifikovány jako klíčové pro své odvětví.Pro efektivní sebeurčení proveďte důkladnou sektorovou analýzu, velikostní posouzení a zvažte kritičnost vašich služeb. V případě nejasností konzultujte s odborníky a pečlivě dokumentujte celý proces sebeurčení.Krok 2: Detailní analýza současného stavuPo úspěšném sebeurčení následuje detailní analýza současného stavu kybernetické bezpečnosti ve vaší společnosti. Tento krok je zásadní pro pochopení vaší pozice ve vztahu k požadavkům NIS2 a identifikaci oblastí vyžadujících zlepšení.Začněte komplexním auditem stávajících bezpečnostních opatření. Ten by měl zahrnovat analýzu síťové architektury, přezkoumání bezpečnostních politik a posouzení stavu nastavených procesů (např. řízení přístupů, řízení patch managementu, řízení incidentů, …), evaluaci bezpečnostních technologií, posouzení bezpečnostního povědomí zaměstnanců a evaluaci procesů reakce na incidenty.Pomocí analýzy identifikujete kritická místa v zabezpečení společnosti a získáte přehled o aktuálním stavu KB. Současný stav porovnejte s požadavky nZKB, vypracujte detailní přehled identifikovaných mezer a prioritizujte oblasti pro zlepšení.Krok 3: Vytvoření implementačního plánuNa základě výstupu z analýzy by měla být vytvořena strategie implementace, která bude zahrnovat harmonogram úkolů, určení odpovědných osob za jednotlivé úkoly, termíny plnění a výběr vhodných technologií a řešení.Začněte stanovením jasných a měřitelných cílů pro implementaci nZKB. Definujte krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé priority na základě identifikovaných mezer. Zajistěte, aby tyto cíle byly v souladu s celkovou strategií a cíli vaší organizace.Na implementaci požadavků nZKB je třeba pohlížet jako na projekt. Stanovte odpovědnou osobu za implementaci (projektového manažera), rozdělte projekt do menších, zvládnutelných, úkolů, a vytvořte logickou posloupnost implementace. Definujte rozsah, cíle, časový rámec a potřebné zdroje.Vypracujte strategii pro řízení organizačních změn spojených s implementací nZKB. Připravte plán komunikace pro informování všech zainteresovaných stran o změnách a navrhněte programy školení a zvyšování povědomí pro zaměstnance.Definujte klíčové ukazatele výkonnosti (KPI) pro měření postupu implementace a stanovte metriky pro hodnocení efektivity implementovaných bezpečnostních opatření. Nastavte procesy pro pravidelné reportování a přezkoumávání pokroku.Krok 4: Implementace organizačních opatřeníS plánem v ruce přichází čas na implementaci bezpečnostních opatření. Prvním krokem je určení zodpovědné osoby za kybernetickou bezpečnost. Sestavte tým pro kybernetickou bezpečnost a zajistěte, aby měl potřebné kompetence, nástroje a autoritu k efektivnímu řízení kybernetické bezpečnosti napříč organizací Následně je nezbytné zmapovat a identifikovat všechna aktiva společnosti a posoudit, jaké rizika jim hrozí.Zaveďte formální proces řízení rizik. Tento proces by měl zahrnovat pravidelné hodnocení potencionálních hrozeb, implementaci opatření pro zmírnění rizik a kontinuální monitorování efektivity těchto opatření. Ačkoli zákon tuto povinnost pro poskytovatele v režimu nižších povinností přímo nestanovuje, doporučujeme tento krok nepodcenit. Zavedení toho procesu Vám umožní lépe reagovat na neustále se vyvíjející kybernetické hrozby a zajistit kontinuitu vašeho podnikání.Implementace organizačních opatření jde ruku v ruce s implementací technických opatření. Zavádění nových procesů a technologií má být vždy doprovázeno vytvářením, příp. aktualizací, bezpečnostní dokumentace a bezpečnostních politik. Tyto dokumenty by měly pokrývat všechny aspekty kybernetické bezpečnosti od používání zařízení a správy hesel až po reakci na incidenty a správu dodavatelů.I přes nejlepší bezpečnostní opatření se kybernetické bezpečnostní incidenty často vyskytují v důsledku nedbalosti a nedostatečného bezpečnostního povědomí uživatelů. Proto je nutné všechny uživatele pravidelně školit. Zajistěte, aby všichni zaměstnanci od vedení až po řadové pracovníky, prošli pravidelným školením o kybernetických hrozbách a bezpečných praktikách. Dále uživatele seznamte s interní dokumentací, která jim definují pravidla a povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Též zvažte implementaci programu simulovaných phishingových útoků pro testování a zlepšování povědomí zaměstnanců.Na základě analýzy dopadů na business (BIA – business impact analysis) vytvořte a pravidelně testujte plány kontinuity podnikání a obnovy po havárii. Tyto plány by měly pokrývat různé scénáře kybernetických incidentů a zajistit, že vaše organizace může rychle obnovit kritické operace v případě vážného narušení.Implementujte proces řízení dodavatelů z hlediska kybernetické bezpečnosti. Proveďte hodnocení rizik spojených s klíčovými dodavateli, zahrňte bezpečnostní požadavky do smluv s dodavateli a pravidelně monitorujte a auditujte jejich bezpečnostní praktiky.Krok 5: Implementace technických opatřeníImplementace technických opatření je klíčová pro posílení vaší technické infrastruktury v souladu s požadavky nZKB.Začněte modernizací síťové bezpečnosti. Implementujte nebo aktualizujte firewally nové generace, proveďte segmentaci sítě pro omezení potenciálního šíření útoků a nasaďte pokročilé systémy detekce a prevence průniků (IDS/IPS). Pokud vaši zaměstnanci pracují z domova, zajistěte, aby se do firemní sítě připojovali výhradně přes VPN. Zajistěte, aby vaše síťová architektura odpovídala nejnovějším bezpečnostním standardům.Základem kybernetické bezpečnosti je efektivní systém pro řízení přístupů a identit. Implementujte vícefaktorovou autentizaci pro kritické systémy a účty s vysokými privilegii. Zaveďte princip nejmenších privilegií, tzn. že každý uživatel bude mít pouze ty přístupy, které nezbytně potřebuje pro svou práci, a zajistěte pravidelné přezkoumávání a audit přístupových práv.Posilte zabezpečení koncových bodů a mobilních zařízení nasazením komplexního řešení pro ochranu koncových bodů (EPP) a pokročilou detekci a reakci na hrozby (EDR). Implementujte politiky pro bezpečné používání mobilních zařízení a řešení pro správu mobilních zařízení (MDM).Implementujte komplexní systém pro šifrování dat jak v klidu (např. na discích, v databázích aj.), tak při přenosu. Zajistěte, aby všechna citlivá data byla chráněna silnými šifrovacími algoritmy doporučených NÚKIB a aby byly klíče bezpečně spravovány.Zaveďte centralizovaný systém pro správu logů a bezpečnostních událostí (SIEM), čímž získáte komplexní přehled o všech aktivitách ve vaší IT infrastruktuře. Tento systém vám umožní efektivně monitorovat a analyzovat data z různých zdrojů. Díky tomu můžete včas detekovat bezpečnostní incidenty, identifikovat anomálie a rychle reagovat na potenciální hrozby.Nastavte proces zálohování a obnovy dat. Zálohy ukládejte offline na bezpečném a odděleném místě, ideálně mimo budovu. Zajistěte, aby byly zálohy pravidelně testovány a aby byl k dispozici plán obnovy po havárii, který umožní rychlé obnovení kritických systémů v případě incidentu.Nezapomeňte na pravidelné penetrační testování a hodnocení zranitelností. Naplánujte pravidelné externí i interní penetrační testy a implementujte proces průběžného skenování a řešení zranitelností. Dalším důležitým aspektem je pravidelná aktualizace softwaru, aktualizace přináší nejen nové funkce, ale také opravy bezpečnostních děr a chyb v programech.Krok 6: Nastavení procesů pro hlášení incidentůNový ZKB klade velký důraz na včasné hlášení kybernetických bezpečnostních incidentů. Abychom tomuto požadavku vyhověli, je nezbytné implementovat efektivní procesy pro detekci, analýzu a hlášení incidentů.Vytvořte jasné postupy pro identifikaci, klasifikaci a hlášení incidentů. Definujte, co představuje incident podléhající hlášení podle nZKB, a zajistěte, aby všichni relevantní zaměstnanci byli s těmito definicemi seznámeni.Určete osobu, která bude odpovídat za řízení incidentů ve společnosti, komunikovat s NÚKIB, resp. národním CERT, a jinými relevantními externími stranami, o průběhu řešení incidentu povede záznamy apod. Zajistěte, aby tato osoba byla dobře obeznámena s požadavky nZKB. V rámci interních školení seznamujte zaměstnance s možnými typy incidentů a o způsobu jejich předcházení.Nastavte procesy pro pravidelné testování a aktualizaci postupů hlášení. Provádějte simulace incidentů a cvičení typu „tabletop", abyste ověřili efektivitu vašich procesů a identifikovali oblasti pro zlepšení. Zajistěte, aby tyto procesy byly pravidelně revidovány a aktualizovány v reakci na změny v regulacích nebo ve vašem prostředí.Implementujte technologická řešení pro detekci a analýzu incidentů. To může zahrnovat nasazení SIEM systému, nástrojů pro forenzní analýzu a platforem pro orchestraci bezpečnostních operací (SOAR).Krok 7: Kontinuální zlepšování a udržování souladuImplementace požadavků nZKB není jednorázovým projektem, ale kontinuálním procesem. Je nezbytné nastavit mechanismy pro průběžné zlepšování a udržování souladu s měnícími se požadavky a hrozbami.Pravidelně přezkoumávejte a aktualizujte vaši strategii kybernetické bezpečnosti. Minimálně jednou ročně, nebo při významných změnách ve vašem prostředí, proveďte komplexní bezpečnostní audit, který zohlední nové hrozby, technologie a legislativní požadavky.Sledujte vývoj hrozeb a nové technologické trendy v oblasti kybernetické bezpečnosti. Zapojte se do odborných sektorových fór a programů pro sdílení informací o hrozbách. Využívejte zpravodajské informace o kybernetických hrozbách pro identifikaci potenciálních rizik.Investujte do kontinuálního vzdělávání a rozvoje kompetencí vašeho bezpečnostního týmu. Podporujte získávání relevantních certifikací a účast na odborných konferencích a workshopech. Udržujte tým informovaný o nejnovějších technikách útočníků a metodách obrany.Provádějte pravidelné interní a externí audity vašeho bezpečnostního programu. Využívejte nezávislé auditory pro získání objektivního pohledu na vaši bezpečnostní pozici a soulad s nZKB. Aktivně reagujte na zjištění z auditů a implementujte doporučená opatření.Implementujte proces řízení změn, který zajistí, že všechny významné změny ve vaší IT infrastruktuře nebo procesech budou posouzeny z hlediska jejich dopadu na bezpečnost a soulad s nZKB. Tento proces by měl zahrnovat bezpečnostní posouzení před implementací změn a následné ověření po implementaci.Udržujte aktivní komunikaci s NÚKIB, účastněte se konzultací a workshopů pořádaných regulátory, abyste měli přehled o očekáváních a best practices v oblasti kybernetické bezpečnosti dle nZKB.Budování odolnosti v digitálním věkuImplementace nZKB představuje významnou výzvu, ale zároveň příležitost pro posílení kybernetické odolnosti vaší organizace. Tím, že přijmete principy nZKB a budete je důsledně aplikovat, nejen splníte regulatorní požadavky, ale také významně posílíte svou schopnost čelit stále sofistikovanějším kybernetickým hrozbám.Kybernetická bezpečnost je kontinuální proces, nikoli cílový stav. S evolucí hrozeb a technologií se budou vyvíjet i požadavky na zabezpečení. Buďte připraveni se adaptovat, kontinuálně učit a zlepšovat své bezpečnostní postupy.Investice do kybernetické bezpečnosti v souladu není dnes jen otázkou regulatorního souladu, ale především strategickou nutností. Kybernetická bezpečnost se stává klíčovým faktorem konkurenceschopnosti, důvěryhodnosti a dlouhodobé udržitelnosti vašeho podnikání.Jako odborníci na implementaci požadavků nZKB v alianci All4Cyber jsme připraveni vás na této cestě podpořit. Nabízíme expertní konzultace, technickou asistenci a průběžnou podporu pro zajištění úspěšné implementace nZKB a dlouhodobé kybernetické odolnosti vaší organizace. Se správným přístupem, odhodláním a odbornými znalostmi můžete z výzvy nZKB učinit příležitost k významnému posílení vaší organizace v digitálním věku.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách, řešeních a nadcházejících aktivitách, navštivte http://www.all4cyber.cz, LinkedIn, X, FCB nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz.O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti.   Kontakt: Mariana PohlováPR & mediaE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.czwww.all4cyber.cz  

Čas načtení: 2024-05-31 15:00:24

BIMI: Nový standard pro zvýšení důvěryhodnosti a ochrany značky v email marketingu

Článek BIMI: Nový standard pro zvýšení důvěryhodnosti a ochrany značky v email marketingu se nejdříve objevil na Emailkampane.cz.

Čas načtení: 2024-02-18 11:05:05

Economia získala jako první v ČR prestižní certifikát Journalism Trust Initiative (JTI), který potvrzuje profesionální a nezávislou žurnalistiku jejích titulů

Certifikát JTI je celosvětovým standardem důvěryhodnosti novinářské práce. Iniciovali ho Reportéři bez hranic spolu s Evropskou vysílací unií a agenturou AFP. Sestavila ho pak skupina 130 odborníků, institucí, regulačních orgánů, vydavatelů a hráčů...

Čas načtení: 2015-06-16 23:15:00

Bankovní registr klientských informací

Jaká data jsou v něm obsažena a jak dlouho se evidují? Bankovní registr klientských informací (BRKI) představuje dobře zabezpečenou databázi údajů o úvěrových vztazích mezi bankami a jejich klienty. Obsahuje data klientů vypovídající o jejich bonitě a důvěryhodnosti. V registru si jeho účastník (b ...

Čas načtení: 2012-09-17 13:15:00

Jak zvýšit důvěryhodnost internetových stránek?

Každý online obchod chce zvyšovat celkové prodeje, příjmy a taktéž loajalitu zákazníků. Ve snaze dosáhnout těchto cílů firmy vytváří propagační akce, soutěže v sociálních médiích a všeobecně propagují značku pro zvyšování celkové návštěvnosti stránek. Všechny tyto kampaně jsou jistě dobré, ale je tu ještě jeden neméně důležitý vliv. Je jím budování důvěryhodnosti webové stránky.

Čas načtení: 2024-02-12 14:29:00

Středoškoláci si otestovali, jak rozumí médiím a zpravodajství

Ostrava 12. února 2024 (PROTEXT) - Studenti středních škol mají za sebou první kolo Mediální olympiády, národní soutěže v mediální a informačnígramotnosti. Průměrná úspěšnost v testu byla 49 %, což je vzhledem k jeho obtížnosti dobrý výsledek. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkémbrouku“, nejvíce soutěžící potrápila teorie manipulativních metod nebo vlastnické struktury českých médií. Finalisté se setkají 26. a 27. března v Ostravě.Mediální olympiáda přilákala na 2500 zájemců ze všech 14 krajů České republiky. Průběžné výsledky ilustrují, jak si dnešní mladí lidé dokážou poradit s ověřováním důvěryhodnosti různých mediálních sdělení. Do soutěže se přihlásilo 713 týmů středoškoláků z 258 škol a zapojilo se 315 pedagogů, přičemž v ČR máme celkem 1280 středních škol.Společnost Scio, která je partnerem celé Mediální olympiády, se postarala o technické řešení on-line testování. „On-line kolo Mediální olympiády proběhlo naprosto hladce. Žádný ze stovek týmů se nesetkal s jakýmkoliv technickým problémem. Naše zákaznické centrum kontaktovaly jednotky účastníků s běžnými organizačními dotazy. Testové rozhraní si s počtem soutěžících poradilo zcela bez potíží, ostatně Národní srovnávací zkoušky dávají našim serverům zabrat mnohem více. Ihned po skončení olympiády proběhlo vyhodnocení a výsledky jsme organizátorům předali do druhého dne," uvádí Jáchym Vintr, Product Owner testovací platformy ScioLink.On-line vědomostního testu se v rámci 1. kola soutěže nakonec zúčastnilo 643 družstev. Zatímco technické řešení olympiády na platformě ScioLink se obešlo bez zádrhelů, jiné organizační či technické problémy znemožnily účast 10 % zájemců.Nejlépe z celé ČR si se 40 otázkami v limitu 30 minut poradili gymnazisté z Krnova. Nejvíce správných odpovědí zaznamenaly otázky na pojmy clickbait, dopamin či na propagandu o „americkém brouku“. Lze říci, že přecházejí do obecného povědomí. Naopak dotazy na konfirmační zkreslení, tzv. biasy, se ukázaly jako nejobtížnější a správně na ně dokázala odpovědět pouze 3 % soutěžících. Podobně studenty zaskočily definice žurnalistických žánrů či databáze Českých elfů.Test, který zvládli studenti v 1. kole Mediální olympiády, si nyní může na webových stránkách soutěže vyzkoušet kdokoliv.Hlavním pořadatelem Mediální olympiády je Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, příspěvková organizace Moravskoslezského kraje. „Musím ocenit, že se do soutěže věnované mediálnímu vzdělávání zapojilo opravdu veliké množství studentů z Moravskoslezského kraje, a navíc se skvělými výsledky. V prvním celorepublikovém kole se mezi deset nejlepších dostalo šest týmů z našeho regionu. To je obrovský úspěch, který může být důkazem, že se náš kraj skutečně významně posunul od těžkého průmyslu k novým technologiím. Všem našim nadaným středoškolákům gratuluji a týmu, který postoupil do finále, držím palce. Velmi si vážím práce našich pedagogů, kteří se s elánem věnují rozvoji dovedností mladých lidí,“ konstatuje Lukáš Curylo, náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro kulturu a památkovou péči.Na pořádání Mediální olympiády se podílí Ostravská univerzita a Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK a Wikimedia CZ. Akce se koná pod záštitou prezidenta ČR Petra Pavla, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové, europoslance Luďka Niedermayera, rektora Ostravské univerzity Petra Kopeckého, MŠMT a NÚKIB.„Panuje obecná shoda, že rozvíjet ve školách kritické myšlení je nezbytné; mediální vzdělávání má být prioritou. Každodenní realita ovšem za psanými plány zaostává, ačkoliv je mediální výchova průřezovým tématem Rámcových vzdělávacích programů. Pomáháme to měnit. Mediální olympiáda má ambici přitáhnout k mediální a informační gramotnosti více soustavné pozornosti pedagogů i studentů a zábavnou soutěžní formou je v tématu vzdělávat,“ říká organizátorka Pavlína Tassanyi z Moravskoslezské vědecké knihovny v Ostravě.Do finále Mediální olympiády postupuje z každého kraje jeden tým. V březnu se finalisté osobně sejdou před odbornou porotou, aby vyřešili několik pestrých disciplín. Vítězové svůj úspěch oslaví zájezdem do Evropského parlamentu ve Štrasburku. Mediální olympiáda 2024: základní faktaOrganizátoři: Moravskoslezská vědecká knihovna v Ostravě, p.o., Ostravská univerzita, Univerzita Palackého v Olomouci, Akademie ČTK, Wikimedia CZZáštity: Prezident ČR Petr Pavel, ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová, poslanec Evropského parlamentu Luděk Niedermayer, rektor Ostravské univerzity Petr Kopecký, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnostMediální partner: Česká televizePartneři: SCIO, Ecomail, Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Safer Internet Centrum ČR, Čeští elfové, JSNS.CZ, Kecy&Politika podcast, Svět techniky OstravaPrůběžné výsledky: Výsledky 1. kola Mediální olympiády 2024: Kompletní pořadí podle krajů, Absolutní pořadí, Pořadí podle typu školPodrobné informace: www.medialniolympiada.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2014-02-17 10:13:48

Prestižní SSL certifikát GeoTrust EV - AKCE -15% sleva

Zvýšení zabezpečení internetových stránek, vyšší důveryhodnosti pro návštěvníky webu i nárůst počtu objednávek. Získejte prémiové výhody SSL EV certifikátu nyní ještě levněji.AKCE -15% + USB ZDARMA.

Čas načtení: 2013-07-24 12:07:10

Intermediate certifikáty a jejich instalace

Intermediate certifikáty (česky zprostředkující) jsou předpokladem správného fungování a důvěryhodnosti SSL certifikátu na serveru. Bez Intermediate certifikátu není ani certifikát na serveru důvěryhodný a vyvolává bezpečnostní varování v prohlížeči.

Čas načtení: 2022-03-22 14:42:23

Pohoršení vzbuzující Andrej Babiš

Čekal jsem napjatě, jak kunktátor Jaroslav Šaroch naloží s obviněním Andreje Babiše teď, kdy již není předsedou vlády, když kdysi dávno jeho trestní stíhání zastavil. Nejistota skončila: 21. března 2022 se národ dověděl, že Andrej Babiš čelí obžalobě, podané k Městskému soudu v Praze, kde napadla senátu předsedy Jana Šotta. K tomuto bodu se státní zastupitelství propracovalo po sedmi letech trestního řízení. Průtahy řízení jsou trestem samy o sobě.   Na událost pružně reagovala Česká televize krátkým pojednáním v pořadu Události, komentáře. O věci samé se diváci mnoho nedověděli, protože u tohoto případu kupodivu nedošlo k velkým únikům informací z přípravného řízení a obžaloba se dosud na veřejnost nedostala. Osvědčená „speciální mluvčí hnutí ANO“ profesorka trestního práva Helena Válková usvědčila státní zastupitelství ze šlendriánu upozorněním, že vymezení skutku v žádosti o vydání Andreje Babiše ke stíhání neodpovídalo skutečnému právnímu stavu řízení. Pozoruhodné bylo vystoupení místopředsedy vlády Mariána Jurečky, který projevil mravní pohoršení a Babiše znectil kvůli jeho vystoupení ve Sněmovně při projednávání žádosti o jeho vydání. Podle jeho názoru neměl Babiš dlouze napadat obvinění jako nástroj, určený k jeho vypuzení z politiky, ale pokorně se podrobit nezávislému soudu a nejlépe se vzdát mandátu a funkce předsedy ANO. Srovnal jej v jeho neprospěch s poslancem Bohuslavem Svobodou, který bez dlouhých řečí požádal o vydání. Jeho vystoupení nepřímo potvrzuje, že trestní stíhání Andreje Babiše má napravit to, co jeho protivníci nedokáží politickými prostředky: má být touto cestou vypuzen z politického života státu. Válková horlení Jurečky objektivizovala upozorněním na to, že Svoboda se domáhal vydání, protože ví s jistotou, že na něj čeká zprošťující rozsudek v ukončeném řízení, jehož se nemůže dočkat, kdežto Babiš má před sebou martyrium trestního řízení soudního s nejistým výsledkem. Vystoupení místopředsedy vlády Jurečky považuji za typickou ukázku myšlení politických pseudoelit, jehož základním stavebním kamenem jsou různá klišé neodpovídající skutečnému stavu věci. V tomto případě jde o klišé o důvěryhodnosti nezávislých soudů. Politiky nezajímá, jaká je skutečnost: považuje se za patřičné takto se vyjadřovat, aniž by se vědělo, o čem se mluví. Souhlasím s tím, že průběh většiny trestních řízení soudních je v souladu se zákonem a soudy vydávají spravedlivé rozsudky. Ale někdy dochází k výchylkám, jež se dokonce dají předjímat již na základě znalosti dřívějších výkonů předsedy senátu. Jsou přece známy případy zřejmě nespravedlivých rozsudků, které se podařilo napravit až po letech usilování. Jako příklad připomínám trestní stíhání bývalé místopředsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové a její podřízené Michaely Schneidrové, které senát Aleše Novotného odsoudil k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, ale obě nakonec dosáhly zprošťujícího rozsudku, přičemž Schneidrová musela nejdříve strávit sedm měsíců ve vězení. Bohužel se stává, že ve vězení skončí nevinný člověk, a ne vždy se zdaří pokusy o nápravu. Je to ošklivá skvrna na štítě státu, jenž se sebevědomě prohlašuje za právní. Tato skutečnost politické pseudoelity nijak neznepokojuje, protože pár desítek tisíc odsouzených není významná voličská skupina. Případ Aleny Vitáskové nastavuje zrcadlo názorům, že obžalovaní mají opustit svá místa. Vybudovat si kariéru není snadné. Vzdát se jí kvůli nesmyslnému obvinění by bylo pošetilé. Pro Vitáskovou byl výkon náročné funkce v době, kdy se musela dostavovat k hlavnímu líčení, nesmírně namáhavý. Ale pokud by v době trestního stíhání rezignovala na funkci, znehodnotila by výsledky své práce za několik let. Přibližně totéž se týká Babiše. Ostatně jeho domnělý skutek je velmi starý a nemá nic společného s jeho veřejnou činností. Dne 9. března 2022 jsem vydal článek Meze soudcovské nezávislosti, v němž jsem se zamýšlel nad zdánlivým rozporem mezi soudcovskou nezávislostí a povinností respektovat právní názory odvolacího soudu. Shodou náhod jsem se v něm mimo jiné zabýval jednáním soudce Jana Šotta, jenž bude soudit Andreje Babiše. Nevylučuji, že pan soudce během let dozrál. Ale v procesu s bývalým ministrem dopravy Vítem Bártou byl přímo posedlý úmyslem jej odsoudit. Rozsudek zatížil právními vadami. Jeho zrušení odvolacím soudem jej popudilo, ale s reptáním se mu podřídil. Proslavil se pak podáním neúspěšného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti vlastnímu prvostupňovému rozsudku. Takový nápad neuplatnil patrně nikdo jiný před ním ani po něm. Jsou to náhody! Podnikatelský klan Zemků, Vitáskovou a Schneidrovou soudil Aleš Novotný, proslulý sklonem k ukládání drakonických trestů, Andreje Babiše a Janu Nagyovou (dříve Meyerovou) bude soudit Jan Šott, jenž v kauze Víta Bárty předvedl unikátní výkon. Ale nezbývá než věřit v nezávislost, nestrannost a objektivitu soudu. Projednání věci ve veřejném procesu před očima celého národa je nejlepším možným způsobem jejího uzavření. „Zametení pod koberec“ by zanechalo nepříjemná podezření.

Čas načtení: 2021-11-25 13:31:41

FUBAR, čili o tom, že kostra už umělé dýchání nepotřebuje – I.

Milí čtenáři, po minulé taškařici na téma covidového dělení společnosti se mi ozvalo několik hlasů, že by bylo na místě, abych se k situaci vyjádřil pokud možno vážně. Dobrá, tento dvoudílný článek bude tedy míněn vážně. Pro roboty a jiné cenzory: budeme se bavit POUZE o úřední KOMUNIKACI v časech epidemie a nebudeme se tady snažit dělat novou lékařskou vědu. Na scénu přichází nekompetentnost Dnešní článek už ve skutečnosti má jednoho předchůdce, a tím je sloupek „Tečka, která se pomalu mění ve středník“. Ten jsem napsal pro Echo 24 a vyšel tam 9. listopadu. Jelikož je to součást placené sekce Echa, přečtou si jej bohužel jen předplatitelé; ale i tak vzbudil nadprůměrné množství vesměs souhlasných reakcí. V kostce se jednalo o to, že komunikace úřadů a politiků kolem covidu a vakcín byla nezvládnutá, že slibovali nereálně pozitivní vize o brzkém konci epidemie a že nám to teď poněkud kolektivně vybuchuje do ksichtu. Pardon, tváře. Toto není nijak specificky český problém. Tenhle druh chyby udělali skoro všude a je to jeden z důvodů, proč je teď určitá část populace vysloveně odhodlaná další sdělení shůry ignorovat nebo se jim vysmívat. V Německu, Rumunsku i Americe. Na situaci se dobře hodí mariňácký pojem FUBAR čili Fucked Up Beyond Any Repair a co se nějakého jejího spravování týče, moc na něj nevěřím. Abych použil nějaké barvité přirovnání: představte si, že by k archeologům odkrývajícím hroby nějaké té pravěké kultury přiběhl P.R. manažer z ministerstva, ukázal prstem na jednu tu čtyři tisíce let starou kostru a křičel „rychle jí dejte umělé dýchání, třeba nám něco poví, to by bylo skvělé na Facebook“. Teď už nepoví. A dost podobně jako té kostře nepomůže umělé dýchání, tak současnému komunikačnímu stavu kolem covidu a vakcín nepomůžou různé zoufalé manévry. Určité procento lidí se zaseklo v pozici „nahoře jsou to všechno lháři a podvodníci“ a další pokusy o přesvědčování s nimi nepohnou. Ty jednotlivé státy si to postupně uvědomují a místo dalšího přesvědčování čím dál více nasazují tvrdou sílu, někdy úplně proti té jasné budoucnosti, kterou svého času malovaly – třeba takový čerstvě zavedený rakouský lockdown i pro očkované je úplně k nasrání, i kdybyste byl (třikrát očkovaný) Buddha. Troufám si říci, že toto bude mít v dlouhodobé perspektivě značně negativní následky na vztah mezi občanem a státem. Přitom mám za to, že toto opravdu je vesměs následek nekompetentnosti, ne vysloveně zlý úmysl. Důvodů, které vidím, je několik, a v tomto článku bych se na ně nejdříve trochu podíval. Následně, v druhém dílu, bych chtěl ukázat hypotetický příklad, jak by taková poctivá komunikace měla vlastně vypadat – aspoň podle mého gusta. Tři základní problémy Tak tedy, kde všude byly problémy? Bod první – vědci vesměs nemluví „lidskou řečí“. Literárně a řečnicky nadaných vědců je zatraceně málo, v zemi velikosti České republiky třeba jen jeden na celé odvětví, nebo taky žádný. Vědecká obec komunikuje hlavně mezi sebou, a to dost specifickým žargonem, kterému outsideři nerozumějí. Dokonce i komunikace mezi vědci a lékaři může dost váznout, protože lékaři dělají úplně jinou práci a mají jiný pojmový aparát. Komunikace mezi vědci a úřady … no comment. To jsou totálně jiné světy. To ale znamená, že nevezmete-li do týmu někoho, kdo je skoro geniální přes popularizaci vědy, budou vám na veřejnost vylézat hrubá zkreslení toho, co ti vědci skutečně vypátrali a s jakou mírou jistoty. Špičkových popularizátorů vědy je málo, byl jím třeba Karel Pacner a dnes jím je Petr Koubský (ano, je to můj kamarád, ale nechci mu jen tak lichotit; myslím si, že je v tom objektivně velmi dobrý a tu Peroutkovu cenu si plně zasloužil). Bohužel se jejich práce podceňuje, jako by skoro žádná zodpovědná instituce nechápala, že takoví překladatelé z „vědečtiny“ do „lidštiny“ mají v krizové situaci opravdu cenu zlata, potažmo lidských životů. Kde takoví překladatelé nejsou, nebo kde jsou odsunuti do pozadí, tam nutně nastane komunikační šum, který se později může některým lidem jevit třeba jako úmyslná lež. Druhý bod, politici strašlivě touží sdělovat svým voličům pozitivní zprávy. To je koneckonců něco, co jim může pomoci ke znovuzvolení. Ano, už je líp, atd. To ale znamená, že často interpretují nějakou situaci daleko optimističtěji, než by bylo na místě. To prosím není zdaleka jen problém Babiše. Kdo podpořil loni na Karlově mostě tu neslavnou hostinu coby symbolické rozloučení s koronavirovou krizí? Mimo jiné i primátor Hřib, Babišův politický protipól. Jenomže ta epidemie tehdy neskončila, jenom nastal dočasný propad počtu případů, a po něm následovala zima s další vlnou, při které pomřelo jen v ČR na covid přes třicet tisíc lidí. A teď si všimněte: pokud vím, tak žádná seriózní vědecká instituce v červnu 2020 netvrdila, že koronavirová krize skončila, tradá! (Pokud ano, opravte mne.) Odkud na to tedy primátor Hřib přišel? Do hlavy mu nevidím, ale tipoval bych, že byl příliš velký optimista. To zase není unikátně Hřibova chyba, tenhle druh neúměrného optimismu je daleko více rozšířený, a dokonce se i psychologicky studuje, ale právě proto, že o něm už dávno víme, bychom proti němu měli mít nějaké systémové korekce. (Mimochodem, ono je to to samé s migrační krizí: když na pár měsíců přestane akutní nápor, neznamená to, že by celý problém skončil napořád. Je to jen dočasný propad nepravidelné pseudo-sinusovky, kdy zatím vždycky po periodách klidu zase následovalo akutní zhoršení, teď tedy na polsko-běloruské hranici.) Třetí důvod, marketingový bullshit. Politici jsou zvyklí najímat si na kampaň marketingové odborníky, tož je zapojili i do kampaně ohledně vakcinace. A tak vznikla Tečka, naznačující lidem, že se covid dá relativně snadno odsunout na smetiště dějin. (Příroda má někdy smysl pro ironii a právě na jaře 2021, kdy tato kampaň vznikala, se v Indii zvedala nová vlna způsobená vysoce nakažlivou variantou delta… která byla ovšem poprvé identifikována už v říjnu 2020.) V samotném faktu, že někde začnete angažovat marketéry, influencery apod., se skrývá pěkné čertovo kopýtko. To totiž nejsou lidi kdovíjak posedlí pravdou. Jejich prací je něco prodat a moc si přitom nelámou hlavu s co největší faktickou přesností svých tvrzení. Když mají dělat kampaň politikovi, představí jej jako nového Otce Vlasti s dokonalým účesem a nízkou uhlíkovou stopou. Když mají prodat nový nanuk, ukážou vám blondýnu, která po prvním zakousnutí do něj prožívá téměř pornografickou rozkoš, ačkoliv je to běžný sladký lepihub jako všechny ostatní nanuky. Chápete, jaký je problém, když takoví lidi dostanou za úkol „prodat“ nějaký medicínský postup nebo prostředek? Který má nutně nějaké výjimky, nejistoty, vedlejší účinky atd.? V situaci, která se pořád ještě nějak vyvíjí a není úplně ustálená a dokonale poznaná? Toto je recept na, jemně řečeno, budoucí problém s důvěryhodností. A to se taky stalo. Podle mě se žádná státní marketingová kampaň v tomhle směru neměla dělat, stejně jako se nedělá třeba na „zdravé jídlo” (další pojem, ve kterém je příliš mnoho nejistot a poznatky se musejí průběžně přehodnocovat). Nicméně tady pro změnu padlo rozhodnutí vytlouci klín ještě větším klínem. Dobrá. Nenechal jsem teď na několika typech lidí ani niť suchou. V příštím díle zkusím být trochu konstruktivnější a představit vám „ministerstvo bez filtru“, aneb komunikaci, jaká by se líbila a vyhovovala mně osobně. Jenom vzorek, ale jsem zvědav, co o něm budete soudit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-06 10:50:11

Lhaní o lži, aneb Co „víme“, aniž by to byla pravda?

Dan Ariely je slavný izraelský psycholog studující lidské chování, autor několika bestsellerů a nefalšovaný sympaťák, jehož videa (třeba tohle) snadno nasbírala miliony shlédnutí. Jako mladík přežil velmi těžký úraz, při kterém utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla; je to dodnes vidět na jeho tváři a také trochu na jeho vystupování. Několik jeho knih mám také staženo ve čtečce a nenudil jsem se u nich. Opravdu zajímavý vypravěč, možná až příliš. (Nejen) slavný psycholog ovšem nyní problém s kvalitou práce, kterou zaštítil. A jak to vše souvisí s Afghánistánem? Ariely je jednou z čelních světových postav behaviorální psychologie. Proto také zapůsobilo poněkud explozivním dojmem, když jej webová stránka Datacolada v srpnu 2021 obvinila z vědeckého podvodu. Ironií osudu jde o poměrně známý pokus, který studoval ochotu lidí lhát o tom, kolik má jejich auto skutečně najeto kilometrů. Ariely a jeho kolegové dospěli v tomto pokusu k závěru, že jsou-li lidé požádáni o slib upřímnosti hned na začátku formuláře, lžou méně, než když je příslušná kolonka přesunuta až na jeho konec. Jenže jejich výsledky se dalším vědcům nezdařilo zopakovat a autoři Datacolady tvrdí, že je to tím, že samotná měření byla „cinknutá“. Dokládají to podezřelým statistickým profilem nasbíraných údajů (například rozložení ujetých kilometrů neodpovídá tomu, jak se řidiči v reálném světě chovají), tak i anomáliemi v tabulkách – nezvyklými změnami použitých druhů písma počínaje a neočekávanými, extrémně těsnými korelacemi mezi určitými údaji konče. Jinými slovy, vypadá to, že článek o lidském lhaní je sám vylhaný, a že podklady, na kterých je založen, byly upraveny nebo úplně vymyšleny tak, aby to „pěkně vyšlo“. Statistické anomálie objevené Datacoladou skutečně smrdí až do nebes. Sám Ariely se je ani nesnaží nějak vysvětlit a tvrdí, že vadná data mu dodala pojišťovna a on se zkrátka spolehl na jejich integritu; je to jedno z možných vysvětlení, jenže jiný jeho kolega upozorňuje, že poslední zásahy v datových souborech provedl právě Ariely. Je dost možné, že podobnému nepříliš přátelskému zkoumání teď budou podrobeny i jiné články, na nichž se Dan Ariely podílel. Proč opakované pokusy selhávají? Kdyby byla tato situace ojedinělá, asi by se o ní nevyplatilo psát článek, jenže jde jen o specifický případ daleko většího, přímo globálního jevu, kterému se říká replikační krize. Na to, že jde o problém, který ohrožuje samotné kořeny důvěryhodnosti některých oborů, se o něm na veřejnosti mluví poměrně málo. Podstatou replikační krize je to, že mnoho výsledků vědeckých studií, které byly uznány za platné, publikovány v prestižních časopisech a na které navazuje další práce dalších lidí, se při opakování pokusu nedaří ověřit. Prostě to, co původní autoři naměřili a považovali za prokázané, další tým neuvidí a nenaměří. A přitom nejde jen o „nejměkčí“ obory typu psychologie a sociologie. Svoji replikační krizi má i medicína, včetně tak kritických oborů, jako je studium rakoviny. Nedá-li se nějaká studie replikovat, znamená to, že jsme kolektivně spoléhali na něco, co nejspíš vůbec není pravda. Přitom v některých zemích se na základě výsledků takových studií zřizovaly úřady a měnily zákony. Bývalý stanfordský behavioralista s roztomile anglicko-rusínským jménem Jason Hreha věnoval loni dlouhý a místy trochu jízlivý článek právě tématu replikační krize v behaviorální ekonomii, kteroužto diagnostikuje jako de facto mrtvou a zabitou právě nemožností replikovat své nejdůležitější teoretické pilíře. Co k tak bídným výsledkům vede? Proč opakované pokusy selhávají? Příčin bohužel může být mnoho. Úmyslných podvodů, na jaký to vypadá v Arielyho případě, není zase až tolik, ale hodně paseky se dá natropit i špatným použitím matematických nástrojů, odfláknutím všelijaké nevděčné drobné práce (neumytá zkumavka, kontaminace vzorků), zanedbáním úvah o alternativních vysvětleních jevu atd. Překvapivě destruktivní může být i to, že studie, která „nevyšla“, se založí do šuplíku s nepovedenými projekty a zbytek světa se o ní nedozví. Abychom použili trochu ujeté přirovnání: nikdo nechce publikovat články o tom, že vařením švestek zlato nevzniká. Jenže pokud pak jednomu člověku z tisíce do těch povidel omylem spadne zlatá náušnice, může být výsledkem článek pojednávající o pravém opaku, protože těch 999 jeho kolegů, kteří ve svých švestkách žádné zlato nenašli, o svých zkušenostech raději pomlčelo. (Toto je ale aspoň řešitelné tím, že se plánované studie registrují dopředu a autoři se zavážou vydat jejich výsledek i v případě, že je „zklamal“.) Hluboká hniloba v akademické sféře Americký spisovatel Mark Twain je u nás známý hlavně jako autor knih o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Za naprosto úžasný ale považuji jeden jeho citát, který se na situaci kolem replikační krize velmi dobře hodí: „Do problémů tě nedostane to, co nevíš, ale to, co víš s jistotou – jenomže to není pravda.“ Teď se konečně dostaneme k tomu Afghánistánu, o kterém jsem se zmiňoval na začátku celého článku. Vojenství je zrovna oblast, která replikační krizí zase tolik netrpí. Kdyby někdo vyráběl bomby a pušky, které by na reálném bojišti nevybuchovaly a nestřílely, velice rychle by přišel o zákazníky; buď by utekli ke konkurenci, nebo by prostě přestali existovat. A západní armády také skutečně v boji nad Tálibánem triumfovaly, kdykoliv k němu došlo. Tam byla převaha vědy nad nevěděním zjevná. Jenže celé to budování nového státu pod Hindúkušem, reconstruction, to už nebylo vojenství. To řídili různí civilní odborníci, z nichž mnozí si za jméno psali PhD. a měli za sebou ty nejlepší vysoké školy vyspělého světa. Nepochybně přitom používali poznatky, se kterými se při svém studiu seznámili a které odpovídají současnému stavu poznání v sociologii, politologii, antropologii, různých etnických studiích atd. Všechny ty instituce byly stavěny na základě nějakých teoretických zdůvodnění, proč jsou k fungování nového Afghánistánu potřeba. Extra pikantním případem takového odborníka je právě uprchlý prezident Ašraf Ghání, vysokoškolský profesor, který získal své PhD. na Kolumbijské univerzitě a mimo jiné je autorem knihy o tom, jak rekonstruovat rozpadlé státy (Fixing Failed States, 2009, Oxford University Press). Ani není drahá, za pouhých deset dolarů si můžete počíst, jak se to dělá. Bohužel ten samý Ašraf Ghání, PhD., teď musel utéci ze své země před tlupou negramotů, kteří nejspíš knihu v životě nedrželi v ruce, ale přesto dokázali během pár dnů zbořit režim, který „naši“ PhD. dávali dohromady dvacet let. Co to? Nečekali bychom od Tálibánu, že vyrobí lepší zbraně nebo třeba počítače než vyspělý svět. Jak to, že měl úspěch zrovna v tomto? Napadá mě možná odpověď: replikační krize je příznakem skutečně hluboké hniloby v akademické sféře a ti naši PhD., od prezidenta Gháního až po posledního amerického úředníka v Kábulu, se při snaze vybudovat nový Afghánistán opírali o teorie a poznatky, které ve skutečnosti neplatí. Přesně podle toho, co říkal Mark Twain, je do problémů dostalo to, co věděli s jistotou, jenomže to nebyla pravda. Kdežto Tálibán věřil jenom koránu – a na islámském právu se rozhodně funkční stát vybudovat dá, i když zaostalý a krutý; je to takříkajíc prakticky osvědčený model už od dob Mohameda, který s jeho pomocí ovládl celou Arábii. Nevím, jestli mám v tomto pravdu, ale „selhavší studie“ jménem demokratický Afghánistán stála tolik peněz, času a krve, že se ji nejspíš nikdo ani replikovat nepokusí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-17 14:16:52

U knihovny s Petrem Bílkem: O síle jména, „telefonátu otci“ do záhrobí a zapřisáhlém civilismu

Kultivované důvěryhodnosti knihy Příležitostné nápady bez jména autorky od Eleny Ferrante působily polovičním dojmem, Arnošt Goldflam je pozoruhodným pokračovatelem Karla Poláčka a Oty Pavla a Jiří Kolář kladl důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky.   Elena Ferrante: Příležitostné nápady (Prostor 2020/ překlad Anna Kudrnová) Italská bestselleristka stále neproniknutelně skrytá za svým pseudonymem vyslyšela výzvu a rok 2018 věnovala každotýdennímu sloupku pro britský deník The Guardian. Texty nyní vyšly s nápaditými ilustracemi Andrey Uciniho i česky. Autorčin tematický rozptyl není ohromující. Vyhýbá se aktualitám a své myšlení nechává kroužit kolem problematiky psaní a vlastních hodnotových preferencí. Její kultivované důvěrnosti by působily polovičním dojmem, kdyby čtenář neměl pocit, že nahlíží do kuchyně slavné spisovatelky. Například: „Jediná závislost, kterou dobře znám, je závislost na tabáku, kouřila jsem totiž od dvanácti let.“ Tohle by mohl napsat kdekdo a nechalo by vás to chladnými. Jenže když to napíše Ferrante, tiskne to i Guardian.   Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn (Sefer 2012) Goldflama (1946) vnímá kulturní obec hlavně jako herce a divadelního autora a režiséra. Méně je těch, kterým nezůstalo utajeno, že jde o pozoruhodného spisovatele navazujícího na linii české prózy započaté někde u Vojtěcha Rakouse a pokračující Karlem Poláčkem až k Otu Pavlovi. Poloha českožidovské narace je z podstaty ironická a nesena je také moudrým nadhledem i v situacích krajně a povážlivě tragických. Tento svazek povídek je Goldflamův v pořadí třetí. Zatímco předcházející knížka měla filiace spíše kafkovské, zde se ocitáme v silovém poli dobře známém z próz Pavlových – autor se vyrovnává se svým vztahem ke zvláštní postavě otce. Jde o „telefonát otci“ do záhrobí, že syn nedopadl tak špatně, jak mu rodič prorokoval.   Jiří Kolář: Očitý svědek (Arkýř, Karel Jadrný, 1983) Exulant Karel Jadrný se zasloužil o českou literaturu nejen svým noblesním nakladatelstvím v Mnichově, ale po listopadu 1989 i tím, že ve svém restituovaném pražském domě poskytl útulek Antonínu Brouskovi, když mu bylo nejhůř. A Jiří Kolář si v této knize a v roce 1949 vyzkoušel to, co pak doporučil Bohumilu Hrabalovi i Ludvíku Vaculíkovi. Den co den si zapisoval, co prožil nebo co ho napadlo. Přicházel tak ke slovu jeho zapřisáhlý civilismus a důraz na každodenní životní materii, jejíž znalost a tíhu často postrádal u lidí, jež se zpěčoval nazývat básníky. Z plynutí třeskutého poúnorového času vystupuje jako tragický vrchol svědectví o odchodu Františka Halase. Spolu s Pavlem Juráčkem se chce zopakovat: Deník je literatura. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 12:07:15

Fotograf Festival ukazuje transformaci společnosti z totalitního režimu do kapitalismu

Již 9. ročník Fotograf Festivalu s názvem „Archeologie euforie“ začal v Praze 26. září. Ve více než desítce galerií odprezentuje domácí i zahraniční autory, ale i to nejzajímavější z archivů institucí. Letos je věnován transformaci společnosti z totalitního režimu do kapitalismu v letech 1985–1995. Fotograf Festival se dlouhodobě věnuje tématům, která rezonují ve společnosti. V předcházejících ročnících se zabýval například proměnou pracovního a volného času, digitalizací každodenního života, nebo transformací ve vnímání vztahu kultury a přírody. Letošní téma se vztahuje k výročí 30 let od Sametové revoluce, rekapituluje postupný vývoj přibližně od 80. let až po definitivní nastolení kapitalismu ve společnosti. Na konci roku 1989 došlo v celém tehdejším „východním bloku“ k pádu totalitních režimů, který radikálně předznamenal vývoj dalších desetiletí. Dosud převažující bipolární pohled na tehdejší politické změny přitom celou situaci často zjednodušuje. S dnešním dostatečným odstupem se nabízí možnost podívat se na celou problematiku politických a sociálních změn nikoliv perspektivou přelomu, ale spíše „tání“ či „přechodu,“ říká Pavel Vančát, kurátor letošního ročníku festivalu. S otázkou legitimity a fundamentů naší demokratické minulosti samozřejmě souvisí i otázka důvěryhodnosti fotografie, masových médií a propagandy a jejich vlivu na utváření společenského povědomí a étosu doby. Právě poslední dekády 20. století představují dobu, která dovršila a následně zproblematizovala nadvládu fotografie jako moderního masového média. Rozpad hierarchické a regulované distribuce médií a informací, kterou začala narušovat tehdejší „nová média“ (video, xerox, počítače), postupně dostupná i širší veřejnosti, výrazně přispěl k rozlomení nadvlády centrální moci. Festival již v prvním zářijovém týdnu otevřela výstava „Zákaz vycházení – Pražská repríza” kurátorky Zuzany Štefkové pořádaná v galerii ArtWall (potrvá do 15. Listopadu). Stejně tak už probíhá (až do 20.ledna příštího roku) výstava „Jasanský / Polák / Karny” známé autorské dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka Domě fotografie. Stěžejním bodem festivalového programu je kolektivní výstava „Obrazy konců dějin / Česká vizuální kultura 1985–1995” kurátora Pavla Vančáta, která se uskuteční v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze od 17. října 2019 do 29. března 2020. Kurátorský koncept výstavy volně poukazuje k 30. výročí zlomového podzimu 1989, ale nahlíží jej v širším časovém, politickém i mediálním rozpětí. Výstava zachycuje období od roku 1985 do roku 1995 prostřednictvím fotografie a dalších obrazových médií (grafický design, výtvarné umění, video, karikatura, televize) a soustředí se na vzájemně související politické i mediální změny v české společnosti, přičemž období této „anti-dekády“ chápe jako koherentní období od počátku „tání“ perestrojky až po konečné ustavení dravého kapitalismu. Ve Fotograf Gallery se uskuteční výstava „Svoboda“ (11. října až 6. listopadu) kurátorky Lucie Gavulové vybízející k pohledu na období od perestrojky po nástup kapitalismu optikou atmosféry raných 90. let v hlavním městě Slovenska Bratislavě. I v tomto roce je součástí programu diskusní fórum vztahující se k festivalovému tématu „Archeologie euforie: 1985–1995”. Uskuteční se 18. října 2019 od 10 do 16:30 hodin v knihovně Uměleckoprůmyslového musea v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zahájení výstavy „1989“ 14. listopadu ve Veletržním paláci Národní galerie Praha bude zároveň zakončením letošního ročníku festivalu. Výstava kurátora Tomáše Pospěcha si klade za cíl připomenout 30. výročí Sametové revoluce. Současně chce s odstupem prozkoumat rok 1989, který byl zlomový nejen pro českou společnost, ale také pro fotografii. V rámci festivalu vzniká projekt „Má historie", který má za cíl vytvořit online archiv amatérských fotografií z přelomu 80. a 90. let. Do projektu se může zapojit každý, a to na stránkách fotografestival.cz/ma-historie. Z archivu fotografií a osobních příběhů bude sestaven reprezentativní výstavní soubor, který bude představen v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Kompletní program spolu s přehledem festivalových lokací najdete ZDE.

Čas načtení: 2024-02-23 15:00:12

Celebrity propagovaly falešný obchod s iPhony, důvěřivci přišli o 819 milionů

Influencer marketing se stal s obřím nárůstem obliby sociálních sítích zcela běžnou součástí propagace mnoha obchodů. Bohužel, čas od času je však zneužit k nekalostem ve formě nejrůznějších podvodů a tak podobně. Přesně to se stalo i nyní v Íránu, kde podvodný obchod s elektronikou vylákal z uživatelů přes 35 milionů dolarů, tedy v přepočtu přes 819 milionů korun. A to hlavně proto, že jej propagovaly největší íránské celebrity, díky čemuž tak získal na důvěryhodnosti.  Jelikož […]

Čas načtení:

Komunikace datovou schránkou aneb jak efektivně komunikovat nejen s úřady

[skoleni-kurzy.eu] Co mění novela zákona pro fyzické a právnické osoby od 1. 1. 2023? Vzdělávací program je akreditován MV ČR pod číslem AK - PV-200 - 2018. Kurz vás naučí užívat správných a efektivních způsobů povinné elektronické komunikace s úřady dle jednotlivých cílových skupin PO, PFO, FO, OVM. Čeká vás seznámení s problematikou povinné elektronické komunikace zejména s úřady se zaměřením na praktickou práci s datovou schránkou a e-mailovou komunikaci včetně elektronického podepisování dokumentů. * Způsoby elektronické komunikace datovou schránkou, e-mailem • tvorba elektronických dokumentů a jejich datové formáty • zrovnoprávnění papírové a elektronické verze dokumentu • druhy certifikátů a jejich použití při elektronické komunikaci s úřady elektronický podpis, elektronická značka - pečeť, kvalifikované časové razítko • právní zakotvení problematiky datových schránek • co je to datová schránka a k čemu slouží • kdo musí mít datovou schránku zřízenou ze zákona • kdo, kde a jakým způsobem si datovou schránku může zřídit na žádost • kdo může vstupovat do datové schránky a jakými způsoby • nastavení funkcionalit přímo v datové schránce • zneplatnění a vydání nových přístupových údajů • znepřístupnění - zrušení datové schránky • datová zpráva jako elektronická data zasílaná datovou schránkou a její možné stavy • dokument jako příloha datové zprávy zasílaná datovou schránkou a její přípustné formáty • poštovní datová zpráva jako komerční služba zasílaná datovou schránkou • způsoby ukládání elektronických dokumentů a dlouhodobé zabezpečení jejich důvěryhodnosti • konverze dokumentů neautorizovaná x autorizovaná • praktická práce se zkušební datovou schránkou • aktuality k datu konání. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Komunikace datovou schránkou aneb jak efektivně komunikovat nejen s úřady

[skoleni-kurzy.eu] Co mění novela zákona pro fyzické a právnické osoby od 1. 1. 2023? Vzdělávací program je akreditován MV ČR pod číslem AK - PV-939 - 2022. Kurz vás naučí užívat správných a efektivních způsobů povinné elektronické komunikace s úřady dle jednotlivých cílových skupin PO, PFO, FO, OVM. Čeká vás seznámení s problematikou povinné elektronické komunikace zejména s úřady se zaměřením na praktickou práci s datovou schránkou a e-mailovou komunikaci včetně elektronického podepisování dokumentů. * Způsoby elektronické komunikace datovou schránkou, e-mailem • tvorba elektronických dokumentů a jejich datové formáty • zrovnoprávnění papírové a elektronické verze dokumentu • druhy certifikátů a jejich použití při elektronické komunikaci s úřady elektronický podpis, elektronická značka - pečeť, kvalifikované časové razítko • právní zakotvení problematiky datových schránek • co je to datová schránka a k čemu slouží • kdo musí mít datovou schránku zřízenou ze zákona • kdo, kde a jakým způsobem si datovou schránku může zřídit na žádost • kdo může vstupovat do datové schránky a jakými způsoby • nastavení funkcionalit přímo v datové schránce • zneplatnění a vydání nových přístupových údajů • znepřístupnění - zrušení datové schránky • datová zpráva jako elektronická data zasílaná datovou schránkou a její možné stavy • dokument jako příloha datové zprávy zasílaná datovou schránkou a její přípustné formáty • poštovní datová zpráva jako komerční služba zasílaná datovou schránkou • způsoby ukládání elektronických dokumentů a dlouhodobé zabezpečení jejich důvěryhodnosti • konverze dokumentů neautorizovaná x autorizovaná • praktická práce se zkušební datovou schránkou • aktuality k datu konání. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-03-05 18:01:00

MMR varuje před falešnou cestovní kanceláří

Na internetových stránkách kamideme.sk/dovolenky nabízí prodeje zájezdů údajná cestovní kancelář MNG s.r.o., IČO: 28514211. Pro zdání větší důvěryhodnosti uvádí i pojistku, která domněle prokazuje sjednané zajištění pro případ úpadku. Nic z toho

Čas načtení: 2024-03-07 00:00:00

UMĚNÍ REPORTÁŽE: Stoletý Capote, historie a tančící fakta

Kniha Fakta musí zatančit se dá vnímat jako přínosná a praktická příručka o umění reportáže a listovat jí by asi měl každý, kdo kdy zapochyboval o důvěryhodnosti tzv. non-fiction literatury.

Čas načtení: 2024-03-07 00:00:00

UMĚNÍ REPORTÁŽE: Stoletý Capote, historie a tančící fakta

Kniha Fakta musí zatančit se dá vnímat jako přínosná a praktická příručka o umění reportáže a listovat jí by asi měl každý, kdo kdy zapochyboval o důvěryhodnosti tzv. non-fiction literatury.