Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-20 14:50:15

Jaké byly rituály starověkých bohyní? Krása inspirovaná mýty a legendami

Kolem starověké civilizace kolují nejen fascinující mýty a legendy, ale také bohaté tradice rituálů bohyň, které se zaměřují na jejich krásu a ženskost. Právě bohyně byly ve starověku ideálem ženské krásy, moudrosti, síly a lásky. Zajímá vás, jaké praktiky používáme dodnes, a které skutečně patří do dávných mýtů? Afrodita – bohyně lásky, krásy a plodnosti ... The post Jaké byly rituály starověkých bohyní? Krása inspirovaná mýty a legendami first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2024-06-01 07:00:01

Únos na planetu krásných obrů

Představte si, že se na devět dní ocitnete v ráji. Mezi krásnými, moudrými a laskavými bytostmi. Všechny jsou vyspělé tak na úrovni Ježíše. Mají neuvěřitelné znalosti a rády vás poučí o všem, na co si jen vzpomenete. Řeknou vám: „Na Zemi jste nedosáhli ani prvního písmene slova civilizace.“ Více než to, že se mezi nimi cítíte jako předškolák, vám však zkazí radost, když pochopíte, že se váš nebeský výlet již nikdy nebude opakovat. Obyvatelé Thiaoouby, jak se tato rajská planeta nazývá, k sobě totiž láskyplně odnesou jen jednoho člověka přibližně za sto let. A když se vrátíte na Zemi, vaše poznání se setká s nepochopením nejen ve vaší rodině, ale také se ocitnete v opozici vůči vědě, zvyklostem, náboženskému přesvědčení… a dokonce i vůči všem badatelům UFO. Noční setkání s tajemnou astronautkou Michel Desmarquet svou nevšední zkušenost popsal ve výše zmíněné knize. V roce 1987 mu bylo 58 let a žil v Austrálii. V půl jedné v noci dostal vnuknutí, aby vstal z lůžka. Něco ho také přimělo, aby napsal vzkaz ženě, že bude deset dní pryč. Vyšel z domu a náhle se mu zdálo, že se země vlní pod nohama a vše se koupe v namodralém světle. Objevila se před ním žena působivé velikosti. Měla na sobě oblek s helmou a chovala se přátelsky. Představila se mu jako Thao. Uměla číst Michelovy myšlenky, a tak ho ujistila, že je skutečná a on nesní. Pozvala ho na výlet do kosmu. Nastoupili do vesmírné lodi ve tvaru obrovské koule. Na stránce, která je celé jeho zkušenosti věnována, se dozvíme, že cesta probíhala pomocí tzv. transsubstanciace, která spočívá v tom, že opustíme časoprostor a vrátíme se do něj jinde v naší galaxii.  Žijeme současně v mnoha světech. Odborníci opravdu věří, že máme i své dvojníky Číst více   Jak to chodí v ráji obrů Cestou na Thiaooubu navštívili ještě jinou planetu, již kdysi postihla jaderná válka a nyní na ní přežívaly zbytky obyvatel, které napadal obří zmutovaný hmyz. Když se konečně přiblížili k Thiaooubě, již zdálky Michela oslnila velmi jasná a živá záře barev. Hned nato jej zaujalo, že celá pevnina je jakoby posetá obřími vejci. Tuto podobu totiž měla všechna zdejší obydlí a budovy. Stěny těchto příbytků byly zevnitř průhledné, zvenčí však nebylo možno vidět dovnitř.  Thao svého hosta seznámila se svými spoluobčany. Michelovi připadali jako obři. Všichni vypadali mladě, jako by byli stejného věku. Ačkoliv to byli hermafroditi, jejich tváře vypadaly žensky, protože ženy, jak mu vysvětlila Thao, jsou krásnější. Kromě zdraví a krásy vyzařovali tito tvorové též nadmíru inteligence. Nosili pestrobarevné látky, které odpovídaly barvám jejich aury, nebo také chodili nazí. Aby svému hostovi ukázala místní přírodu, vzala jej Thao na projížďku zvláštním létajícím vozítkem. Na planetě rostlo neuvěřitelné množství rostlin, létali zde obrovští motýli, pestrobarevní ptáci a hmyz, jehož cvrkot zněl jako nádherná hudba. Občas kolem nich prolétli i místní obyvatelé. Jelikož uměli rušit gravitaci, nepotřebovali k letu žádné dopravní prostředky. Co nám na Zemi nejvíce škodí a co prospívá Thao Michelovi vysvětlila, že si ho její krajané vybrali proto, že znají jeho smysl pro pravdu a schopnost vše objektivně popsat. Na rozdíl od novinářů, kteří, jak známo, rádi vytvářejí senzace a zveličují. Michel měl zaznamenat nejen to, co viděl a zažil, ale především všechna poučení, která mu tyto bytosti dávaly. Sdělily mu, že největším úpadkem Země je materialismus a zaujetí penězi. K tomu přistupuje naše posedlost technikou a její používání jako ničivé zbraně. Mezi další hrozby patří násilí a média. Nejvíce však naši bytost poškozují drogy a hluk, které ničí naši auru. Kdybychom prý věděli, jak škodlivě na nás působí hlučné prostředí, vyhýbali bychom se diskotékám jako požárům. Obzvláště nebezpečná jsou všechna náboženství, kulty, sekty a podobně. Bůh údajně nepotřebuje žádné prostředníky. Měli bychom vyrůst, opustit nesmyslné rituály a přestat následovat stádo vedené těmi, kteří nás zneužívají. Pro dosažení duchovního pokroku je třeba systematicky praktikovat dvě základní mentální činnosti: „Chcete-li se ‚povznést‘, musíte nejprve meditovat a pak se soustředit, což je rozdíl, i když se často tyto dvě věci zaměňují. Nemusíte chodit na žádné zvláštní místo, protože největší a nejkrásnější chrám člověka je uvnitř něj samotného.“ Vaši planetu může zachránit vodík Michelovi průvodci ho seznámili s pojmem devíti planetárních kategorií, v nichž každá nadřazená úroveň nabízí podstatně lepší životní podmínky než ta předchozí. Asi pro vás nebude překvapením, že se my pozemšťané nacházíme teprve na první úrovni. Země představuje jakousi mateřskou školu, kde se máme naučit alespoň základním pravidlům chování. Zato devátá úroveň, k níž dospěli Thiaooubané, je konečná a po jejím dosažení je možné se znovu spojit se Stvořitelem. V klíčovém tématu ekologie nám kniha přináší hrozivé varování, že pokud co nejdříve výrazně nesnížíme množství znečišťujících látek, může v krátké době dojít k samotnému zničení celé naší planety. Jako ekologické řešení pro naši planetu navrhují Thiaooubané, abychom namísto fosilních paliv co nejdříve začali používat auta s vodíkovým motorem. Současná úroveň naší techniky by nám to měla umožnit. Tento jediný čin by výrazně snížil škodlivé emise a účinky globálního oteplování, což by v důsledku pravděpodobně zachránilo naši planetu před zničením. Za dva až tři roky vás zkontaktuje vyspělá mimozemská civilizace, slibuje nejslavnější mimozemšťan Číst více Zemi občas navštěvují mimozemské rasy, které vykazují podobnou úroveň mentality, jako je ta naše. Ta nejznámější z nich, Šediváci, také pochází z „planety smutku“ jako my. Na jejich planetě zcela ztratili imunitní systém, a tak nás sledují, protože doufají, že tím pomůžou sami sobě. Přibližně 150 lidem na Zemi vložili do těla implantáty s monitorovacím zařízením. Kniha Únos na planetu Thiaoouba stojí za přečtení. A pokud ničemu z ní nevěříte? Nevadí, aspoň vám umožní na chvíli se odpoutat od vašich každodenních, přízemních starostí.  Zdroj: autorský článek   KAM DÁL: Cestovatel časem varuje před mimozemskými bytostmi. Údajně se s nimi brzy setkáme  

Čas načtení: 2024-08-09 11:35:48

Munay-ki a moudrost Inků [Inge Christine Schulerová / MAITREA inspirace srdcem]

Cesta lásky, harmonie a krásy Munay-ki a tradiční andská moudrost – průvodce novými transformačními rituály Trápí vás stará zranění, blokády a traumata z minulosti?

Čas načtení: 2024-10-18 08:33:08

Severské královny: Skandinávské ženy vypadají vždy mladě a nikdy nepřiberou. Tady je jejich tajemství

Skandinávské ženy jsou obdivovány pro svou přirozenou krásu a mladistvý vzhled, který udržují jednoduchými každodenními rituály. Švédské, norské, finské a dánské krásky nás inspirují svým minimalistickým přístupem k péči o pleť a vlasy, který je efektivní a zároveň šetrný k životnímu prostředí. Jednoduchost a minimalismus jako základ krásy Severské ženy často volí minimalistický přístup nejen […]

Čas načtení: 2024-11-16 10:10:58

Přináší symboly štěstí, znamení a rituály jackpoty? Mladá generace věří, že ano

Každý má svůj přístup ke hře. Někteří sází náhodná čísla, jiní stále ta stejná dokola, další dají zase na pověry, znamení a šťastná čísla. Těch posledních je přitom čím dál tím více. Na pověry a rituály věří bezmála tři čtvrtě mladé generace. O jaké pověry a rituály jde? A proč jim hráči věří? Na to se podíváme v dnešní novince. The post Přináší symboly štěstí, znamení a rituály jackpoty? Mladá generace věří, že ano appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2017-07-28 15:52:02

Mohou mít rituály vliv na náš úspěch?

Rituály mají tu moc, že nám dokáží zlepšit pocit, změnit náladu, dovedou soustředit a naladit naši mysl na něco příjemného. Třeba ještě předtím, než se naplno vydáme ven do nového dne. The post Mohou mít rituály vliv na náš úspěch? appeared first on Zapni mozek.

Čas načtení: 2024-04-30 20:34:00

Jak se připravit na pondělí? Pomohou vám nedělní rituály

Vstávají vám v neděli večer na hlavě vlasy hrůzou z představy příchodu nového týdne? Špatně se vám spí a jste rozladění již od rána? S pomoci nedělních rituálů pro vás pondělí již nebude noční můrou. Připravte si maximum věcí dopředu Aby pondělní rána probíhala v klidu a pohodě, připravte si co nejvíce věcí již v [...] Příspěvek Jak se připravit na pondělí? Pomohou vám nedělní rituály pochází z Její svět

Čas načtení: 2024-05-30 11:45:00

Pobaltští pohané dováželi koně ze Skandinávie, aby je pak pohřbili zaživa

Před tisícem roků byly součástí pohanských pohřbů i drastické rituály • Společenská elita Baltů při nich obětovala koně importované z velké dálky • Nové archeologické nálezy z Polska, Litvy a Kaliningradu vrhají na tyto kruté rituály nové světlo

Čas načtení: 2024-10-03 18:04:00

Člověčiny aneb Svět lidských fenoménů: Teď patříš mezi nás! Jaké iniciační rituály nejvíce bolí?

Válení se v rozžhaveném popelu, zjizvení zad lasturou nebo kousnutí amazonskými mravenci. Bolestivé rituály, jimiž starší a zkušenější členové společenství do něj zasvěcují ty mladší, znají kultury napříč světadíly. Proč je ovšem bolest tak důležitá? Martin Rychlík a Martin Soukup promluví nejen o rituálech etnik, které neznají písmo, ale zaměří se i na obřadné chování v české společnosti. Sdílíme nějaké rituály třeba s Papuánci nebo Inuity? A jak se liší rituál a zvyk?

Čas načtení: 2024-10-09 13:30:49

Jay-Z prováděl satanistické rituály. Nyní musel novinář cenzurovat rozhovor

Jay-Z a Beyoncé vydali Piersovi Morganovi výzvu k zastavení činnosti poté, co odvysílal výbušný rozhovor se zpěvačkou Jaguar Wrightovou, v důsledku čehož byl rozhovor... Článek Jay-Z prováděl satanistické rituály. Nyní musel novinář cenzurovat rozhovor se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-20 14:50:15

Jaké byly rituály starověkých bohyní? Krása inspirovaná mýty a legendami

Kolem starověké civilizace kolují nejen fascinující mýty a legendy, ale také bohaté tradice rituálů bohyň, které se zaměřují na jejich krásu a ženskost. Právě bohyně byly ve starověku ideálem ženské krásy, moudrosti, síly a lásky. Zajímá vás, jaké praktiky používáme dodnes, a které skutečně patří do dávných mýtů? Afrodita – bohyně lásky, krásy a plodnosti ... The post Jaké byly rituály starověkých bohyní? Krása inspirovaná mýty a legendami first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2024-11-14 12:00:22

Rituály a moudrost pro dobře prožitý život

V dnešních tipech se podíváme na různorodé knihy, které se zabývají rituály, moudrostí i sebe-rozvojem. První kniha vás zavede do Japonska, druhá vám přiblíží iniciační rituály různých kultur a třetí kniha je průvodcem spokojeným a naplněným životem. Zajímá-li vás japonská kultura, jak zpomalit či jak se vyrovnat s těžkými ranami osudu, kniha Kokoro od japanoložky Beth Kempton by

Čas načtení: 2024-12-26 20:19:00

Jak vkročit do nového roku s partnerem v naprosté pohodě? Aneb partnerské rituály na konec roku

Co udělat pro to, aby vám to také v nadcházejícím roce s partnerem klapalo? Máme pro vás několik tipů, díky nimž do nového roku vykročíte s tou správnou nohou jenom vy a váš partner. Zavzpomínejte na uplynulý rok Aby mohlo něco nového začít, musí také něco skončit. A proto si společně s partnerem zavzpomínejte na [...] Příspěvek Jak vkročit do nového roku s partnerem v naprosté pohodě? Aneb partnerské rituály na konec roku pochází z Její svět

Čas načtení: 2019-10-31 00:00:00

Hřejivá pyžama pro chladné noci

S odchodem léta se mění nejen šatník, ale i večerní rituály. Namísto krátké sprchy se mnohdy ponoříte do dlouhé relaxační koupele a místo sezení na balkoně či terase dáte přednost pohodlí v křesle obývacího pokoje. Zachumlat se do hřejivé a měkoučké deky a ponořit se do četby pěkné knížky, nebo si ...

Čas načtení: 2024-02-13 14:47:39

Svatby [Petr Herynek, Petra Koubínová / Argo]

SVATBA je od nepaměti jedním z nejvýznamnějších okamžiků v životě člověka a je doprovázena mnoha RITUÁLY předávanými z generace na generaci. Svatbu ovšem neztělesňuje jen okouzlující nevěsta a ohromený ženich, ale též veselící se svatebčané...

Čas načtení: 2024-02-05 13:11:34

Svatby [Petr Herynek, Petra Koubínová / Argo]

SVATBA je od nepaměti jedním z nejvýznamnějších okamžiků v životě člověka a je doprovázena mnoha RITUÁLY předávanými z generace na generaci. Svatbu ovšem neztělesňuje jen okouzlující nevěsta a ohromený ženich, ale též veselící se svatebčané...

Čas načtení: 2021-07-25 11:10:07

Vychutnáváte si rádi kávu nebo sklenku vína? Podporujete tím svou psychiku

Tipů, triků, zaručených návodů i babských rad, jak si udržet zdraví, být fit, ve formě a v plné fyzické a duševní síle, existuje nespočet. Mnoho z nich nás ale odrazuje svou náročností, a tak raději zůstaneme lenošit doma, než abychom běhali po parku nebo někde poskakovali. Ale svému zdraví můžete velmi prospět i jinými, mnohem příjemnějšími činnostmi a rituály.

Čas načtení: 2021-07-14 09:00:00

Rutina a rituály před spaním vám pomohou ke kvalitnějšímu spánku

**Opakovaný nedostatek spánku může vést ke spánkové deprivaci, insomnii a zhoršení spánkové apnoe. Nevyspání je pro tělo obrovský stres a pokud se nechcete ocitnou v kruhu neustálého nevyspání, je třeba k potížím se spaním přistupovat preventivně. ** Máte potíže se spánkem? Příliš mnoho stresu Dn ...

Čas načtení: 2024-01-30 01:00:00

Kvalitní spánek při hubnutí nepodceňujte a stejně tak zařízení v ložnici

Stále dokola se snažíte shodit nějaká ta kila, ale pořád se vám to nedaří, ačkoliv si hlídáte jídlo a cvičení také úplně neodbýváte? Možná je na vině nedostatečný spánek. V článku se dozvíte, jak by měl ideální spánek vypadat, a poradíme vám, jak změnit svoje zaběhnuté rituály před ulehnutím a jak si zařídit samotnou ložnici, aby se vám spalo co nejlépe. 

Čas načtení: 2022-04-19 13:52:31

Divadlo Bolka Polívky uvede tragickou komedii Kdo sestřelil anděla od Karla Steigerwalda

Známý dramatik, scenárista a novinář Karel Steigerwald napsal svou novou divadelní hru Kdo sestřelil anděla (Voli slzy nepijí) přímo pro brněnské Divadlo Bolka Polívky a jeho principála, se kterým v inscenaci vystoupí Cyril Drozda a v alternaci také Ivana Hloužková nebo Eva Salzmannová. Světová premiéra se odehraje v sobotu 23. dubna, druhá premiéra následuje 24. dubna. Pražskou premiéru této tragické komedie o lži uvede Studio DVA ve čtvrtek 5. května. Dva tuláci, možná spíš pobudové či dokonce klauni (Bolek Polívka a Cyril Drozda) se sejdou v blíže nespecifikovaném rozbořeném kostele. Tak začíná tragická komedie o střetu dvou světů v troskách civilizace, ve které se Voják a Filozof handrkují ve velkém zápase o pravdu a spravedlnost a ve které asi jen Marie, zmítaná nešťastnou láskou, ví, kdo sestřelil anděla, tvora na vyhynutí. „Jeden čeká na udělení státní ceny, nebo na soud, nebo na obé. Z druhého se vyklube soudce, který prvního odsoudí za činy páchané v minulosti, ačkoliv i on je páchal. Oba lžou, protiřečí si, popírají sami sebe. Jejich vzpomínání, plné cynismu, je proto útržkovité, asi nepravdivé, ale zábavné a přitažlivé. Jsou to šarmantní nuzáci lží. Vytvářejí si nepochopitelné dějiny, které se jim mění pod rukama, jak je napadne. Jsou to také teskliví hrdinové lží. Ne však lží, proti kterým bojujeme, které poznáváme, odmítáme a odhalujeme, abychom nad nimi zvítězili. Jsou to lži, které plynou samozřejmě jako fakta, vrší se, popírají se navzájem a jsou roztomilejší než pravda. Vytvářejí naše životy, naši minulost i to, co je teď. Říká se cokoliv o čemkoliv, nic nelze potvrdit ani vyvrátit. Místo příběhu přicházejí jen útržky a náznaky, které mohou znamenat cokoliv, nebo nic. Místo příběhu slyšíme jen srandovní křik zoufalců. Někoho může tento rozklad světa pobavit. Nic prý není přitažlivější než beznaděj. Dva klauni, Voják a Filozof, pohrávají si míčkem abstraktních představ. Jenže ty představy jsou nesnesitelně skutečné,“ říká o hře Karel Steigerwald, který ji dokončil v prosinci roku 2021, ale v souvislosti s probíhající ruskou invazí na Ukrajinu se stala ještě aktuálnější a palčivější. A jak vnímá hru režisér Břetislav Rychlík? „Karel Steigerwald je dnes už žijícím klasikem, dramatikem, píšícím pro studiová, experimentující či hledačská divadla. Je proto vynikající, že napsal původní hru pro dalšího žijícího klasika Boleslava Polívku, jako je vždycky skvělé, když vznikne nová hra pro konkrétní divadlo a konkrétní tvůrce. Ostatně, tím druhým do páru filozofujících pobudů je Cyril Drozda, kultovní herec z brněnského HaDivadla. Z tohoto spojení by měla vzniknout inscenace, opírající se o brilantní herecké mistrovství. Tématem je žonglování lži a cynismu v prolhaných kulisách současnosti i minulosti. Postavy nevedou dialog, ale vzájemně se šacují, obracejí kapsy svých kostýmů naruby, snaží se jedna druhou slovenským slovem ´prekabátit´, převracejí slova v ústech jako ochutnávači pokrmů u anděla smrti. Z toho bude vycházet inscenační klíč. Vyprázdněné rituály lidí bez hodnot lidství v troskách slavné kultury. Velkou roli hraje scénografické řešení jako metaforický prostor vybydleného světa.“

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2020-12-14 13:01:31

Nová kniha kanadského Malcolma Gladwella dokazuje, že náš úsudek je často mizerný a jeho důsledky mohou být fatální

„Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost ‚emočních poruch‘ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou,“ píše kanadský spisovatel a novinář Malcolm Gladwell ve své nejnovější knize Proč si nerozumíme. Co bychom měli vědět o lidech, které neznáme. Jako příklad básnického génia odsouzeného k záhubě uvádí Sylvii Plathovou. Analyzuje důvod její sebevraždy a dokládá, jak to bylo se sebevraždami svítiplynem obecně. V další kapitole se mj. zamýšlí, proč lidé skáčou z mostu přes Golden Gate. Na řadě dalších příkladů vysvětluje, že mnozí lidé se našim měřítkům vymykají a svým nepochopením můžeme jim i sobě přivodit mnoho nepříjemností a bezpráví. Současně radí, jak situaci předejít. Při rutinní dopravní kontrole provedené po spáchání banálního přestupku byla na texaské silnici zadržena mladá žena jménem Sandra Blandová. Právě přijela z Chicaga a chtěla začít nový život. O pár dní později spáchala ve vazbě sebevraždu. Co se tehdy mezi ní a zasahujícím policistou stalo? Dalo se tomu předejít? Podle Malcolma Gladwella rozhodně dalo. Případ Sandry Blandové je zářnou ukázkou toho, jak nesnadné je porozumět lidem, jež neznáme, a jak tragické důsledky případné nepochopení může mít. Na pečlivém rozboru několika skutečných událostí autor dokládá, v čem je způsob, jakým se snažíme posoudit záměry a povahu cizích lidí, chybný. Pokud totiž chyby, jež činíme, poznáme, můžeme se jich napříště vyvarovat. Kromě objasnění případu Sandry Bandové dojde i na vysvětlení, proč Neville Chamberlain nedokázal prohlédnout úmysly Adolfa Hitlera, v čem je složitý případ odsouzeného pedofila Jerryho Sanduskyho, proč seděla Amanda Knoxová několik let ve vězení za vraždu, přestože proti ní neexistovaly žádné spolehlivé důkazy, jak souvisí četnost sebevražd s dostupností konkrétních sebevražedných prostředků nebo v čem spočívá systémové selhání při výcviku amerických policistů.   Ukázka z knihy:  Kapitola 10. Sylvia Plathová 1.      Na podzim roku 1962 odešla americká básnířka Sylvia Plathová ze svého domku na anglickém venkově a zamířila do Londýna. Potřebovala začít znovu. Její manžel Ted Hughes ji opustil kvůli jiné ženě a nechal ji samotnou s jejich dvěma malými dětmi. Našla si byt v londýnské čtvrti Primrose Hill, v nejvyšších dvou patrech řadového domu. „Píšu z Londýna. Jsem tak šťastná, že ani nemohu mluvit,“ sdělila své matce. „A hádej co. Je to dům irského básníka W. B. Yeatse. Nad dveřmi je modrá pamětní deska, která oznamuje, že tady žil!“      V Primrose Hill psala brzy ráno, zatímco děti ještě spaly. Byla mimořádně produktivní. V prosinci dokončila básnickou sbírku a vydavatel jí řekl, že by mohla vyhrát Pulitzerovu cenu. Byla na cestě stát se jedním z nejuznávanějších mladých básníků světa – a její reputace by bývala v následujících letech jen rostla.      Jenže koncem prosince se na Anglii snesla hrozná zima. Byla to jedna z nejtřeskutějších zim za posledních 300 let. Bez přestání padal sníh. Lidé bruslili na Temži. Zamrzlo vodovodní potrubí. Vypadával proud a stávkovalo se. Plathová se celý život potýkala s depresemi a temnota se vrátila. Na Štědrý den ji přišel navštívit přítel a literární kritik Alfred Alvarez. „Vypadala jinak,“ vzpomíná ve své knize The Savage God (Krutý Bůh):      Vlasy, jež obvykle nosila pevně svázané v učitelském drdolu, měla rozpuštěné. Klesaly jí k pasu jako plachta, což jejímu bledému obličeji a vyzáblé postavě dodávalo podivně sklíčený a zadumaný vzhled. Připomínala kněžku, vyprázdněnou rituály vlastního kultu. Když přede mnou procházela po chodbě… její vlasy silně zapáchaly, jako zvířecí srst.      Byt byl strohý a chladný, zařízený jen minimálně, pro děti zde nebyla skoro žádná vánoční výzdoba. „Pro nešťastné lidi,“ napsal Alvarez, „je vánoční období vždycky nepříjemné: příšerné falešné veselí, jež se na člověka hrne ze všech stran, a neustálé řeči o laskavosti, míru a rodinném štěstí mají za následek, že se samota a deprese stávají takřka nesnesitelnými. Nikdy jsem ji neviděl tak napjatou.“      Oba měli po sklence vína a ona mu jako obvykle přečetla své nejnovější básně. Byly temné. Přišel nový rok a počasí se ještě zhoršilo. Plathová měla spory s bývalým manželem. Vyhodila ženu, která jí vypomáhala s domácností. Sbalila děti a odešla do domu Jillian a Gerryho Beckerových, kteří bydleli nedaleko. „Cítím se hrozně,“ řekla. Vzala si antidepresiva, usnula a vzbudila se s pláčem. To bylo ve čtvrtek. V pátek napsala bývalému manželovi vzkaz, který Hughes později nazval „dopisem na rozloučenou“. V neděli trvala na tom, aby ji Gerry Becker i s dětmi odvezl zpátky do jejich bytu. K večeru od nich odešel poté, co uložila děti do postele. Někdy během následujících pár hodin nechala Plathová dětem v pokoji vodu a jídlo a v ložnici jim otevřela okno. Napsala na papír jméno a telefonní číslo svého lékaře a dala jej do kočárku v chodbě. Pak si vzala ručníky, utěrky a lepicí pásku a utěsnila dveře do kuchyně. Pustila na kuchyňském sporáku plyn, strčila hlavu do trouby a vzala si život. 2.      Básníci umírají mladí. To není jen fráze. Průměrná délka života u básníků značně zaostává za délkou dožití dramatiků, romanopisců i autorů naučné literatury. Mají vyšší četnost „emočních poruch“ než herci, hudebníci, skladatelé a spisovatelé. Kromě toho mají ze všech povolání nejvyšší míru sebevražd – oproti běžné populaci více než pětinásobnou. Zdá se, že psaní poezie přitahuje raněné lidi nebo otevírá nové rány. A málokdo ztělesňuje obraz génia odsouzeného k záhubě tak dokonale jako Sylvia Plathová.      Plathová byla posedlá sebevraždou. Psala o ní, přemýšlela o ní. „Mluvila o sebevraždě stejným tónem, jakým hovořila o jakékoli jiné riskantní, náročné činnosti: naléhavě, dokonce zuřivě, nicméně zcela bez sebelítosti,“ napsal Alvarez. „Zdálo se, že na smrt pohlíží jako na fyzickou výzvu, kterou jako řadu jiných překonala. Ta zkušenost se ve své podstatě velice podobala… sjetí nebezpečného zasněženého svahu, aniž by člověk uměl pořádně lyžovat.“      Plathová naplňovala všechna kritéria zvýšeného rizika spáchání sebevraždy. Dřív už se o ni pokusila. Léčila se na psychiatrii. Byla Američanka žijící v cizí kultuře – odloučená od rodiny a přátel. Pocházela z rozvrácené rodiny. Právě ji opustil muž, kterého zbožňovala.      Tu noc, kdy zemřela, nechala Plathová u Beckerových kabát a klíče. Ve své knize o Plathové (každý, kdo ji byť jen okrajově znal, o ní napsal alespoň jednu knihu) to Jillian Beckerová interpretuje jako důkaz, že její rozhodnutí bylo definitivní:      Předpokládala, že jí Gerry nebo já v noci kabát a klíče doneseme? Ne. Nečekala, že ji na poslední chvíli zachráníme před smrtí, kterou si přivodila,a ani to nechtěla.      Koronerova zpráva uvádí, že Plathová vsunula hlavu do trouby tak daleko, jak to jen šlo, jako by byla rozhodnutá dovést svůj pokus do úspěšného konce. Beckerová pokračuje:      Ucpala skuliny pode dveřmi na podestu a do obývacího pokoje, plynové kohoutky otočila na maximum, pečlivě složila utěrku, umístila ji na dno trouby a položila na ni tvář.      Lze vůbec o jejích úmyslech pochybovat? Podívejte se, co napsala pár dní před tím, než si vzala život. Teď je ta žena dokonalá. Její mrtvé tělo má úsměv naplnění… její bosé nohy jako by říkaly: až sem jsme došly, máme to za sebou.      Když se podíváme na básně Sylvie Plathové a na její minulost a letmo nahlédneme do jejího nitra, myslíme si, že jí rozumíme. Je tu ovšem něco, na co zapomínáme – třetí chyba, kterou v souvislosti s neznámými lidmi děláme.   Malcolm Gladwell (* 1963) se narodil v Anglii, ale vyrůstal v Kanadě. Po studiu historie na University of Toronto pracoval téměř deset let jako reportér ve Washington Post, kde se zabýval různými tématy – obchodem, sociologií, psychologií, novými technologiemi či psychologií spotřebitele. Od roku 1996 byl kmenovým autorem časopisu The New Yorker. V roce 1999 získal National Magazine Award a v roce 2005 byl zařazen do seznamu 100 nejvlivnějších lidí světa, který každoročně zveřejňuje časopis Time. Česky vyšly jeho knihy Bod zlomu (2006), Mžik (2007), Mimo řadu (2009), David a Goliáš (2014) a Co viděl pes a jiná dobrodružství (2014).   Z anglického originálu Talking to Strangers. What We Should Know about the People We Don’t Know přeložil Pavel Pecháček, 328 stran + 40 ilustrací, vydalo nakladatelství Dokořán roku 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-14 12:42:41

Z dopisů dvou dam: Sára píše Ayaan (I.)

Vážení a milí, přišel čas zase něco přeložit. Tentokrát jsem zvolil výměnu dopisů mezi dvěma ženami, které by člověk měl znát jménem. Ta jedna se jmenuje Sarah Haider, ta druhá Ayaan Hirsi Ali a obě se – za cenu velkého osobního nebezpečí – vzbouřily proti islámu, do jehož železné náruče se kdysi narodily. Jedna v Pákistánu a druhá v Somálsku, ale jinak byly jejich osudy v mnohém podobné. Tentokrát si píšou o „woke“ hnutí, onom druhu fanatického progresivismu, který se tak těžko definuje, ale už dostal řadu lidí do kolen (a nejen symbolicky). Zvolily přitom formu dopisů, která trochu připomíná staré dobré předválečné časy. Je škoda, že tento druh obřadné zdvořilosti se na internetu neujal. „Woke“ hnutí ovládlo kulturní a intelektuální instituce „Milá Ayaan, Dovol mi začít něčím, o čem doufám, že je snad zřejmé: jsem nadšena a poctěna tím, že můžeme vést tuto konverzaci. Ještě větší radost mám z toho, že naše konverzace se nebude točit kolem tématu, které by od nás lidé očekávali – islámu. Místo toho se soustředíme na fenomén, kterému se obvykle říká hnutí „woke“. Nicméně „woke“ se, jak už si povšimlo mnoho lidí, zase tolik neliší od náboženství, takže naše zkušenosti s excesy islámu se budou velmi hodit. Byl to ve skutečnosti právě můj aktivismus v náboženských záležitostech, který mě k této věci před mnoha lety přivedl. Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila (stejně jako Ty), že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže. Velmi rychle se ukázalo, že neochota kritizovat islám ve skutečnosti neměla nic společného s islámem. Nestačilo by tedy mé kolegy liberály pouze dovzdělat – kořenem problému nebyl v jejich případě nedostatek znalostí. V průběhu předešlých desetiletí se v liberálních a pokrokových kruzích zakořenila nová ideologie; spisovatel a kulturní kritik Wesley Yang ji nazval „následnickou ideologií“, ale dnes jí běžně říkáme „woke“. Ve svém jádru je to delegitimizační ideologie zaměřená přímo proti základům hodnot humanismu a osvícenství. „Woke“ není jediným hnutím, které úspěšně využívá těch samých mechanismů jako náboženství. Ale dosáhl ohromujícího úspěchu, protože se mu zároveň podařilo vyřadit ze hry liberály, kteří by se jinak možná proti náboženským impulsům postavili. Dosáhl toho využitím našeho instinktu starat se o druhé a také nemilosrdným využitím sociální dynamiky k rozdrcení odporu. Než se do tématu zanoříme příliš hluboko, chtěla bych rozvinout postřeh, který jsem dříve učinila v našem osobním rozhovoru a který Tě podle všeho překvapil. Zopakuji jej tedy zde i pro naše publikum: myslím si, že to, čeho jsme svědky, není začátek otevřené války, ale její konec. „Woke“ hnutí rozhodným způsobem zvítězilo. Ale nikdy není vše ztraceno a nechci tady vyzývat ke kapitulaci. Můj přístup je založen na pragmatickém optimismu: abychom s tímto hnutím mohli bojovat – a bojovat s ním musíme – je nezbytné porozumět tomu, co nás čeká. Dovol mi tento názor krátce zdůvodnit. „Woke“ hnutí zvítězilo, protože ovládlo naše kulturní a intelektuální instituce. Téměř všechny naše vzdělávací, mediální a neziskové organizace (a to včetně velkých distributorů grantů) postupují jedním směrem. A zároveň globální elita téměř jednomužně vyznává tuto novou sekulární víru. Jen jeden malý příklad: ačkoliv mu protestující postavili před dveře gilotiny, tak nejbohatší člověk světa není nepřítelem „woke“ hnutí. Jeffovi Bezosovi patří Washington Post a ne Breitbart, a jeho bývalá manželka slíbila dát na různé progresivní kauzy tři čtvrtě miliardy dolarů. Jako užitečná mi přijde i tato analogie na téma, které je nám dvěma až příliš dobře známé. Víme, že džihádisté se nerodí z ničeho nic – ve vakuu. Pokud někde mohou existovat ve větších počtech, je to tím, že je širší společnost tiše toleruje. Na základě počtu džihádistů z dané země tak můžeme odhadovat, jak velká je míra jejího odhodlání bránit myšlenky svobody a tolerance. Vrátíme-li se zpátky „woke“ hnutí, není nijak divné, že New York Times najaly a hájí zaměstnance, který hovoří o běloších jako o „psech ochcávajících hydranty“, ale otisknutí článku od amerického kongresmana vedlo k masivní revoltě mezi zaměstnanci. Podmínky potřebné k rozkvětu extremismu již existují. Dveře jsou otevřeny; stačí jimi jen projít. Na to se dá namítnout, že většina Američanů se k „woke“ hnutí nehlásí. Ano, myslím si, že to je pravda. Také si ale myslím, že na tom nesejde. Pokud tolik našich základních institucí se jednohlasně hlásí k hodnotám až sektářského charakteru, pokud nejbohatší a nejmocnější z nás pravidelně veřejně předvádějí rituály jediné víry, na preferencích průměrného Američana nezáleží. Podle toho se musíme zařídit. Abych to řekla dramaticky: nebojujeme s barbary před branami, pouštíme se do vzpoury proti impériu. Svůj první dopis bych zakončila zde. Těším se na to, až budeme toto téma prozkoumávat spolu, a ráda si poslechnu tvé myšlenky ohledně toho, co s věcí dělat.“ Konec dopisu. Podobnosti mezi fanatismem džihádistů a jedovatou nenávistí internetových davů Podobnosti mezi fanatismem džihádistů, kteří chtějí nastolit vládu Alláha hrůzou, a mezi jedovatou nenávistí (ne vždy jen) internetových davů, které usilují o něčí exemplární potrestání až zničení proto, že řekl něco, co se dotklo rychle se měnících tabu, si asi všimlo více lidí. Jsem rád, že tuto myšlenku potvrzuje i Sarah Haider, která se v islámském světě narodila a za svoje odpadlictví byla vystavena tvrdé šikaně a hrozbám ze strany bývalých spoluvěrců. „Cancel culture“ a „woke“ hnutí se zdá být naším ekvivalentem wahhábismu. Nicméně tím, že dotyční jedinci vyhrožují a zuří jen po internetu, mají větší šanci na úspěch. Krvavý terorismus, jakého se dopouštějí příznivci Islámského státu, vzbudí v ohrožené populaci kromě hrůzy i vůli k odporu. Nebyli bychom na světě, kdyby naši předci ve vhodný okamžik neuměli vzít do ruky zbraň a postavit se agresorovi. Skoro v každém z nás je zabudován nějaký limit, kdy se přestává utíkat a vyjednávat. Hrozba sociální ostrakizace je daleko zákeřnější a efektivnější. Vyvrhelové a psanci měli vždycky těžký život, protože je odmítla vlastní společnost. Proto může být „cancel culture“ úspěšnější než celé tažení sebevražedných atentátníků. Mimochodem, ten postřeh k tomu, že lidé, kteří začnou na člověka vrčet v momentě, kdy se opře do islámu, tak ve skutečnosti vůbec nečiní kvůli islámu samotnému, je docela platný i tady v České republice. Když se (vzácně) do takové situace dostanu, ptám se dotyčného, čím se mu to náboženství líbí a jaké konkrétní prvky islámu by přivítal u nás doma jako obohacení. Vesměs jen zírá. Ten rozpor mezi teoreticky hnanou potřebou „vítat a tolerovat“ a mezi praktickou absencí důvodů pro ono vítání a tolerování je docela zjevný. Posvátná hrůza a strnulost Ještě jednu věc jsem chtěl k dnešnímu článku poznamenat. Když se podíváte na životopis Sarah Haider na Wikipedii, píše se tam, že její cesta k odmítnutí islámu začala na střední škole. Jeden její kamarád, ateista, jí tisknul různé hrůzné citáty z koránu a bez komentáře jí je předkládal ke čtení. Sarah, která korán pořádně neznala, se rozhodla, že mu ukáže, že nemá pravdu … a začetla se a zjistila, že pravdu má, a že kontext veršů je někdy ukazuje ještě v horším světle. Umím si až moc dobře představit, že ve „woke“ škole by taková aktivita byla považována za projev nenávisti a proti jejímu kamarádovi by zasáhlo buď vedení, nebo nějaký narychlo povolaný odborník z organizace zabývající se potlačováním nežádoucích řečí a gest. Jenže pak by se Sarah celý život klaněla bohu, kterého přitom znala tak málo, že si ani nebyla vědoma jeho horších stránek. Pokud má společnost existovat jinak než ve stavu posvátné hrůzy a strnulosti, musíme riskovat, že naše slova a činy někoho urazí. A nesmíme to mít zakázáno zákonem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-17 17:28:07

Šíření koronaviru v islámském světě

Ze zemí islámského světa zasáhla pandemie v první vlně nejprve Singapur a Írán. Každá z těchto zemí reagovala velmi odlišně a s odlišnými výsledky. V islámském světě byly v polovině dubna nejpostiženějšími zeměmi Írán (73 303 nemocných/4 585 úmrtí) a poté Turecko (61 049/1 296), které se umístily na osmém a devátém místě světového počtu nákaz. Dalšími, méně postiženými zeměmi, avšak s rostoucími počty nakažených, byly Pákistán (5 500/266) a Saúdská Arábie (5 495/472), Spojené arabské emiráty (5 000 nakažených), Katar (3 231/252) a Singapur (2 918/385). K méně nakaženým patřily Egypt (2 190/125), Alžírsko (1 983/69), Maroko (1 763/102), Irák (1 378/26), Bahrajn (1 348/212), Kuvajt (1 300/66), Ázerbájdžán (1 148/50), Kazachstán (1 091/140), Bangladéš (803/182), Omán (727/128), Tunisko (726/19), Afghánistán (665/58), Libanon (632/2). Uvedená čísla je ale nutné brát s rezervou: jen málokterá země masivně testuje a zjištěné počty nakažených i zemřelých se často nezakládají na srovnatelných metodách. Přesto lze říci, že pandemie prostoupila celým islámským světem, přičemž Írán, Singapur a Turecko byly mezi prvními; rovněž lze konstatovat, že veškeré země přijímají ve více či menší míře podobná protipandemická opatření. Odpovědi na pandemii Odpovědi islámských zemí jsou různorodé v závislosti na síle, centralizaci a zdrojích státního aparátu. Výjimečným případem je hypermoderní ostrovní autoritářský stát Singapur, ve kterém se podařilo nákazu rychle a efektivně omezit v samém začátku krize díky kolektivní hygieně, dodržování odstupu, vysoké informovanosti a spolupráci občanů, masivnímu testování a karanténním opatřením. Dalšími oběťmi nákazy jsou dva podobně lidnaté a relativně vyspělé a akceschopné státy. Irán patří k silně zasaženým zemím, a to v druhé vlně, v samém začátku globální pandemie. I kvůli tomuto rychlému šíření přišla reakce státu s určitým zpožděním a nekoherentně: opatření se stupňovala, nedosáhla úrovně restrikcí řady jiných zemí. Přes modernizované zdravotnictví je íránská schopnost reakce silně omezená jednostranným embargem USA, které kriminalizuje obchod s Íránem. Země má tedy potíže vyvážet plyn a ropu – jejichž cena navíc silně klesla – a dovážet zdravotnický materiál. Írán tak zůstává nejvíce nakaženou muslimskou zemí. Afghánští uprchlíci, často žijící v Íránu v ilegalitě, se masivně vracejí domů. Další silně zasažená země, Turecko, postupně přijala řadu striktních protiepidemických opatření jako uzavírání škol, a dokonce i uzavření třiceti jedna měst, zastavení veřejných akcí a nošení státem zajištěných neplacených roušek. I tak se Turecko v první polovině dubna stalo jednou ze zemí s nejrychleji se šířící nákazou. Přes vysoké počty nakažených prohlašují í Írán i Turecko odpověď na nákazu za úspěšnou. Turecko v dubnu snížilo optimismus a přidalo další restrikce, ale snaží se plnit svou roli regionální mocnosti humanitárními gesty (více dole). Naopak Íránu se podle WHO podařilo zpomalit růst nákazy a začíná uvolňovat určité protipandemické restrikce, ale zachovává nařízení sociálního odstupu. Měsíc po oficiálním vypuknutí globální pandemie lze už říct, že sanitární krize je zátěžovým testem pro vládní akceschopnost, ale i příležitostí pro prosazování státních politik. Ropné státy jako Saúdská Arábie a Alžírsko budou muset čelit menším příjmům z důvodu poklesu cen ropy a také oslabené legitimitě stávajících režimů. Írán, Irák, Alžírsko i Súdán se během loňského podzimu staly dějištěm masových protivládních protestů – ty krize sice zastavila, ale naopak uvalila další zkoušku na už tak kritizované vlády. Protipandemická opatření totiž přinášejí krátkodobou stabilitu, ale utlumení ekonomiky a omezení obživy početných chudých může vést k výraznému oslabení vlád – jež zpravidla nedisponují fondy na omezení sociálních dopadů. Proto jsou opatření zpravidla přijímána také až pod tlakem alarmujících čísel. Pákistánský premiér tak v polovině března nebyl ochoten přistoupit na přísný zákaz vycházení, jak to učinila sousední Indie, protože čtvrtina obyvatelstva „by zemřela hladem“. Jiné země jsou naopak schopny vidět v krizi příležitost k vehementnímu prosazování nesouvisejících vládních politik. Turecko využilo krize k humanitární diplomacii. Přes pozastavené diplomatické vztahy mezi ním a Izraelem podpořilo zdravotnickým materiálem palestinskou samosprávu a Velkou Británii, jakož i Itálii, Španělsko a balkánské země. Maroko se zase chystá využít tvrdé restrikce, nabízené kompenzace a chytrou karanténu ke zvýšení informovanosti o vlastním obyvatelstvu a větší kontrole veřejných projevů. V Kosovu opozice s pomocí USA položila vládu a otevřela ústavní krizi v samém začátku epidemie. Všude, i v méně zasažených zemích, jakými jsou Súdán a Alžírsko, vlády postupně přistoupily k omezení pohybu na veřejnosti, letecké dopravy a masových akcí a k zavírání obchodů a škol. Ve všech zemích budou mít restriktivní opatření dopady na ekonomiku, zejména v těch, které nemají finanční zásoby – jako např. Jordánsko. V těch nejméně rozvinutých či zasažených válkou lze očekávat devastující dopady na zdraví a obživu chudých vrstev obyvatelstva a také šíření nákazy mezi těmi, kdo závisejí na šedé ekonomice jako zdroji obživy. Země postižené válkou, nestabilitou nebo chudobou jako Jemen, Sýrie, Afghánistán a Súdán – nedisponují dostatečnou lékařskou péčí, ventilátory, testy a ani finanční rezervou pro financování protipandemických opatření. Právě ve velkém počtu zemí ve válečném stavu lze přes dosavadní pomalý průběh očekávat nezvladatelné vypuknutí epidemie. Náboženství a karanténa Pandemie výrazně omezila a omezí náboženská shromáždění. Islámské instituce s určitým zdráháním přijaly restriktivní opatření. První je byl nucen učinit Írán: nákaza se zřejmě šířila z Qomu, politického centra íránského šíitského islámu. Tam ji v začátku, ještě před vypuknutím otevřené krize, pravděpodobně urychlily hromadné náboženské rituály a koncentrace vysoce mobilních funkcionářů islámské republiky. Irán se tak stal jednou ze zemí, kde nejenže se nakazili vedoucí politici, ale kde jich i řada zemřela. V Pákistánu a v Indii byly podobně jako v Jižní Koreji rané případy šíření nákazy spojené s globální misijní skupinou Tablihi Jamaat, která organizuje masová shromáždění. Centra hnutí v Dilí, v Láhauru v Pákistánu a v Malajsii jsou podezřelá jako ohniska šíření. V Indii se o této skupině a o muslimech obecně šíří poplašné zprávy a existující komunitní napětí mezi většinovými hinduisty a menšinovými muslimy se prohlubuje. Během března muslimové po celém světě omezili nebo zcela zastavili stěžejní islámský rituál a jeden z tzv. pilířů islámu, společnou páteční modlitbu. Pro svou hromadnost a rituální blízkost při řazení se do tzv. saffů, řad, je páteční rituál vysoce riskantní. První zemí, která toto zásadní opatření přijala, byl Írán. Jiné země se pokoušely sloučit páteční modlitby a tzv. sociální odstup, ale neúspěšně. Dnes už žádné páteční modlitby neprobíhají v nejméně dvanácti větších muslimských zemích, které byly nejvíce postiženy nákazou, a další postupně přibývají. Nákaza ukázala i různé formy náboženské organizace neboli tzv. governance of islam. V centralizovaných zemích se silným státem a státním dozorem nad náboženskými organizacemi, jako je Írán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt, bylo toto opatření možné rychle přijmout a vynutit. V Turecku zavření mešit oznámil ministr náboženských záležitostí Ali Erbaš a jeho úřad nechal doplnit tradiční výzvu k modlitbě (tzv. ezán) doporučením modlit se doma. Jinde se modlitba z prázdných mešit přenáší mikrofony či přes internet; imámové vystupují s rouškami. V zemích, kde vládne spíše neoficiální autorita jednotlivých duchovních, dostali věřící doporučení: např. vlivný Ajatolláh Sístání v Iráku vyzval věřící k protiepidemickým opatřením a k vyvarování se náboženských shromáždění. Podobě i v Indonésii se vyslovily organizace islámských duchovních na podporu sociálního odstupu a Jakarta zavřela mešity; v některých místech největšího muslimského státu, rozprostírajícího se na tisíci ostrovů, ale shromáždění pokračovala. V Pákistánu vyjednávala vláda se zástupci náboženských skupin, ale ne všechny dodržují její doporučení. Sama vláda ale v polovině března zastavila pozdě čtvrtmiliónové mezinárodní setkání skupiny Taglihi Jamaat, a umožnila tak šíření právě začínající nákazy.  Další zásadní omezení se bude týkat i dvou z pěti zbývajících rituálů. Na konci dubna začíná postní měsíc ramadán, ve kterém je zvykem po večerech držet společné modlitby v mešitě (taráwíh) a pořádat společná ukončení každodenního půstu v rodinném kruhu či ve společnosti jiných věřících a sousedů. Tento „iftár“ zcela jistě nebude probíhat jako obvykle. Dále pouť do Mekky (hadždž), jejíž rituální sezóna začne v červeni, se nejspíš nebude konat. Už dnes jsou hranice Saúdské Arábie zavřené Íráncům, Kaaba v Mekce nedostupná, což platí i pro mešitu al-Aqsá v Jeruzalémě a ostatní centrální mešity. Pandemie ukázala zcela jednoznačně, že logika osobní a kolektivní bezpečnosti a národního zájmu převládá nad logikou náboženských povinností, jak to ostatně stipuluje i řada šaríatských pravidel. Dnešní situace je ale bez precedentu: ke zrušení hromadných pátečních modliteb nikdy od jejich zavedení v 7. století nedošlo. Negativně pandemii naopak využívají nestátní aktéři pro vlastní agendu: al-Káida tak označila nákazu za boží trest za mravní zkaženost, ale i tato se připojila k protipandemickým opatřením. Tzv. Islámský stát zvýšil svou aktivitu v Sýrii a v Iráku. Stejně jako v jiných zemích se pandemie stala předmětem konspiračních teorií, v Turecku např. spojovaných s protiamerickou a pročínskou propagandou.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}