Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-19 10:00:01

Dva muži ukradli Boeing 727 a zmizeli ze světa. Nedlouho po útoku na dvojčata a dodnes se o letadle neví

Těsně před západem slunce začalo na mezinárodním letišti v Angole pojíždět odstavené letadlo, aniž by navázalo komunikaci s věží. Letoun nevyzpytatelně manévroval a vjel na přistávací dráhu. Se zhasnutými světly a transpondérem bez vysílání vzlétl na jihozápad a zamířil nad Atlantický oceán. S pistolí a granátem v ruce se pokusil unést letadlo. Pak ale okradl cestující a vyskočil Číst více Tajné služby se obávaly, že se stane létající bombou Podle serveru smithsonianmag.com se jednalo o Boeing 727, který byl pronajat k dodávce nafty do diamantových dolů, nesl 10 palivových nádrží o objemu 500 galonů a několik sedadel pro cestující v kabině. Méně než dva roky po teroristických útocích z 11. září 2001 vyvolal podivný odlet Boeingu 727 horečné pátrání amerických bezpečnostních organizací po něčem, co by podle zpravodajských zdrojů mohlo být létající bombou. Odletěl palubní inženýr bez potřebné pilotní licence? Podle očitých svědků, jak uvádí server discoveryuk.com, nastoupili do letadla Ben Charles Padilla, americký palubní inženýr, letecký mechanik a držitel licence soukromého pilota, spolu s Johnem Mikelem Mutantuem, najatým mechanikem, o kterém se předpokládá, že pochází z Demokratické republiky Kongo. Jeden zaměstnanec letiště uvedl, že viděl nastoupit do letadla jen jednoho muže, jiní uvedli, že viděli dva. Ani jeden z nich nebyl certifikován pro řízení Boeingu 727-223, letadla, které obvykle řídila kvalifikovaná tříčlenná posádka. Není ani známo, zda v té době již byl v letadle někdo další. Potvrzení osob a jejich počet na palubě v době posledního známého letu tohoto letounu je záhadou, stejně jako pohnutky posádky a její další osudy. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Pojistný podvod, nezákonné operace, či zásah mimozemské civilizace Letadlo ani po více než dvaceti letech nebylo objeveno, a tak není divu, že se objevily různé teorie, co se s dopravním letadlem stalo. Jednou z teorií je, že letadlo bylo ukradeno pro použití v tajných operacích. Spekuluje se, že mohlo být používáno k přepravě kontrabandu, jako jsou drogy nebo zbraně, napříč kontinenty. Chybějící komunikace a letový plán mohly být záměrným opatřením, aby se zabránilo odhalení ze strany úřadů. Jiná teorie říká, že krádež letadla byla propracovaným plánem na spáchání pojistného podvodu. Objevily se názory, že zmizení letadla mohlo být zorganizováno za účelem získání peněz z pojistky za letadlo, které bylo odstaveno, a narůstaly náklady na parkování a údržbu na letišti Quatro de Fevereiro. Mezi úsměvnější teorie patří ty, které naznačují, že letadlo buď bylo zabaveno vládou nebo tajnou organizací pro nezveřejněné účely, nebo že bylo uneseno nadpřirozenou silou nebo mimozemskou civilizací. Sestra údajného pilota si myslí, že její bratr byl zabit Server unilad.com zmiňuje sestru jednoho z údajných pilotů ztraceného stroje, Benitu Padilla-Kirkland, která v rozhovoru pro South Florida Sun-Sentinel v roce 2004 vyjádřila své podezření, že byl její bratr donucen třetími osobami se letadla zmocnit, někdo již v letadle čekal, a když splnil úkol, byl zavražděn. Nikterak však nezmiňovala osud samotného letadla.    Havárie? Možná, ale proč ten dobrodružný odlet? Nejobecněji přijímaným scénářem je, že zmizelý Boeing 727 havaroval na vzdáleném, možná nezmapovaném místě v moři, v Africe nebo jinde. Vzhledem k obrovským, nedostatečně monitorovaným plochám pevniny a oceánu si lze představit, že by vrak mohl zůstat neobjeven, zvláště pokud by úsilí o jeho lokalizaci – pokud skutečně nějaké existovalo, vzhledem k tomu, že transpondér byl vypnutý – bylo ztíženo nedostatkem poslední známé polohy nebo pátracích zdrojů. Navzdory řadě teorií zůstávají osud tohoto letounu a pohnutky pro jeho krádež neznámé, přičemž každé vysvětlení zanechává nezodpovězené otázky. A osud letadla a posádky se stal jednou z nejtrvalejších leteckých záhad moderní doby. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nezvládl přistání a letadlo pohltil požár. Kapitán za letu spal

Čas načtení: 2023-12-23 18:17:12

Kvantové počítače

Třicet let se ve svém psaní důsledně vyhýbám kvantovým počítačům. Dnes je načase tomu udělat konec. A říct si něco víc o kvantových počítačích a otevřít jejich důsledky pro lidstvo. Tak především: proč jsem se jim tak důsledně vyhýbal? Protože se musím přiznat, že stále neumím zjednodušeně říct, jak fungují. Ne proto, že bych to nevěděl, ale prostě proto, že to neumím říct tak jednoduše, abych s tím byl spokojený. Za poslední rok se toho v kvantových počítačích událo mnoho nového a já jsem mimo jiné přečetl pětici knih, které se snažily v krátkosti představit na čtyřech stovkách stran, jak kvantové počítače fungují. Tím jsem poněkud ztratil ostych, neboť stručné vysvětlení se nedaří ani nositelům nobelových cen. Odpusťte tedy prosím mě, že se pokusím velmi zjednodušujícími příměry vysvětlit, o co jde a proč je to důležité. Dnes jsme zvyklí na to, že každý počítač je takzvaným turingovým strojem, tedy mašinkou, která umí provádět operace s binárními čísly. Vše, co jde do klasického počítače, se musí převést na jedničky a nuly, takzvané bity. Chvilku se můžete trápit s teorií, můžeme si ukázat, jak se čísla v této dvojkové soustavě sčítají, ale je to v zásadě jedno, takhle hluboko se u běžných počítačů dostane málokdo, jen ten pojem “bit” a jeho násobky nám zůstávají. Bit může být representován libovolně: může to být zhasnutá či rozsvícená žárovka, sepnutý tranzistor atd. Jednička nebo nula. Kvantové počítače používají kvantové bity, takzvané qubity. I ony mohou nabývat hodnoty jedna nebo nula - a pak také všech hodnot mezi tím. A klidně více hodnot zároveň. To tehdy, když se nacházejí v takzvané superpozici. To se lehce řekne, ale obtížně vysvětluje. Qubity jsou subatomární částice, zejména elektrony nebo fotony. A ty se mohou chovat jako částice i jako vlny, s čímž právě souvisí ona “mnohost”, jíž se projevují. Určitě jste slyšeli to rčení o Schrodingerově kočce v krabici, o které nevíme, zda je mrtvá nebo živá, dokud se do krabice nepodíváme a nezjistíme, zda ji důmyslné zařízení v krabici neusmrtilo. Toto myšlenkové cvičení Erwina Schrodingera a především rovnice za ním vyneslo jeho autorovi Nobelovu cenu. Abych byl přesný, když hovořil o kočce, měl cenu už dva roky v kapse. Schrodinger tím chtěl poukázat na problematickou uchopitelnost takzvané kodaňské interpretace kvantové fyziky, jenže o sto let později je jeho kočka vnímána spíše jako zábavný mem. Ve skutečnosti, pokud přijmeme za své nejmodernější verzi kvantové fyziky popisující multiversum, tedy mnohovesmír, ta kočka v krabici existuje ne ve dvou, ale hned v nekonečném množství stavů, živá, mrtvá, umírající, ale také třeba zcela zmizelá, s narozenými koťaty nebo třeba proměněná v pejska. Ve všech těchto stavech existuje ona kvantová Schrodingerova kočka do momentu, než otevřete krabici. Co se stane pak, o tom se kvantoví fyzici přou. Někteří tvrdí, že v tu chvíli se vlna zhroutí do konkrétní pozice a kočka bude živá nebo mrtvá. Jiní říkají, že otevřením krabice jen podle zákona pravděpodobnosti uvidíte něco a že je to podobné, jako když naberete vodu do dlaní. Spousta jí vyteče, nemůžete přesně říct, kolik vody naberete, ale velmi pravděpodobně to bude více, jak několik atomů a méně, než tuna. Že z toho nejste moudří? Inu, proto jsou tomu věnovány knihy o stovkách stran. Jednoduché příměry z našeho světa nejsou dostatečné. Podstatný je pro nás především ten jeden důsledek: qubit obsahuje najednou obrovské množství hodnot ale přitom právě jednu. A teď, co s tím dělá ten kvantový počítač? Představte si, že chcete udělat program, který nasimuluje pravděpodobnost stavu kočky v oné krabici. Už jsme si řekli, že to není ono “pade na pade”, že je tu celá řada více či méně nepravděpodobných možností. Normální počítač dostane zadané varianty a nějakou dobu k nim bude počítat hromadu výpočtů a pak z něj něco vypadne. U kvantového počítače to proběhne jinak. Výpočet na kvantovém počítači funguje tak, že se připraví superpozice všech možných výpočetních stavů. Kvantový obvod připravený uživatelem používá interferenci selektivně na složky superpozice podle zadaného algoritmu. Mnoho možných výsledků je interferencí zrušeno, zatímco jiné jsou zesíleny. Zesílené výsledky jsou řešením výpočtu.  Tím pádem výpočet proběhne prakticky okamžitě. Také bychom mohli říct, že výpočet proběhne v nekonečném počtu všech možných vesmírů, v počítačích v nich umístěných a odečte se výsledek, který nejlépe zapadá do toho našeho vesmíru. Zní to jako magie, ale je to spíš pravděpodobnost a podobnost nebo naše neznalost skutečného fungování kvantového počítače.  Jen qubity a jejich superpozice by na fungování kvantového počítače nestačily. Důležitým prvkem je možnost vytvářet páry qubitů, které jsou “entanglované”, což znamená, že dva členové páru existují v jednom kvantovém stavu. Změna stavu jednoho z qubitů okamžitě změní stav druhého předvídatelným způsobem a na libovolnou vzdálenost. A když říkám okamžitě, tak myslím okamžitě, rychleji, než by se ta informace přenesla světlem. Nikdo zatím přesně neví, jak a proč provázání funguje. Dokonce to zmátlo i Einsteina, který to slavně popsal jako “strašidelné působení na dálku”. Je však klíčem k výkonu kvantových počítačů. V běžném počítači zdvojnásobení počtu bitů zdvojnásobí jeho výpočetní výkon. Díky provázanosti však přidání dalších qubitů ke kvantovému stroji vede k exponenciálnímu nárůstu jeho schopnosti zpracovávat čísla. Superpozice umožňuje jednomu qubitu provádět dva výpočty najednou, a pokud jsou dva qubity propojeny entanglováním, mohou provést dva nebo čtyři výpočty současně; tři qubity až osm výpočtů atd. V principu by kvantový počítač s 300 qubity mohl v jednom okamžiku provést více výpočtů, než kolik je atomů ve viditelném vesmíru. Odtud také pojem kvantová nadřazenost, který označuje stav, kdy kvantové počítače dosáhnou úrovně rychlosti výpočtů, které nemohou klasické počítače ve vhodných úlohách konkurovat. Dnes se předpokládá, že kvantové nadřazenosti bude podle typu kvantového obvodu možné dosáhnout při 200-400 qubitech, tedy na počítačích nikoliv vzdálených od těch dnešních. Výše uvedené také znamená, že jsou úlohy, na které se kvantový počítač hodí a naopak takové, na které je zcela zbytečný. Například udělat počítač zobrazující grafické rozhraní nebo kódující video, na to je podstatně lepší běžný počítače, protože je to lineárně běžící úloha, kterou za pořizovací náklady a elektřinu vyřídí podstatně lépe. Kvantové počítače jsou dobré na výpočty, které jsou strukturálně paralelizované a které by ani normálními počítači nešly provést, typicky na jevy svou povahou kvantové. Vezměme si třeba simulaci fotosyntézy. Obecně víme, jak funguje, ale její detailní pochopení a zopakování či napodobení nám uniká, protože běžnými počítači nelze simulaci provést, výpočet by nedoběhl v geologicky dohledné době. Zřejmě i proto, že fotosyntéza je svou povahou kvantový proces. A její rozluštění a nasimulování je úloha pro kvantový počítač. Zajímavá otázka je, zda toto znamená, že vyrobením jediného kvantového počítače získáme nekonečný výkon počítačů z nekonečného počtu vesmírů. Nu, tak jednoduché to není. Za prvé nevíme, zda počet těch vesmírů či bublin je nekonečný, je to jen předpoklad, či spíše představa nebo zjednodušený popis nějakého abstraktnější představy. Takovou představu asi umíme uchopit lépe, než představu všech pravděpodobnostních variant koexistujících v našem prostoru a času tak, že připomínají mlhovinu, do níž se při pozorování noříme. Za druhé je tu i praktické omezení. Kvantové počítače jsou technicky velmi náročné a vlastně nestabilní. S qubity se pracuje v teplotách kolem absolutní nuly, v mechanicky stabilním prostředí, bez otřesů a se subatomární atomární přesností. Když dojde k odchylkám od ideálu, dochází k dekoherenci, tedy k rozpadu a zániku kvantového chování qubitů ještě před tím, než dokončí výpočet. Tím vzniká “šum”, tedy defektně získané informace. Důležitou součástí každého kvantového počítače je jednotka, která ověřuje kvalitu získaných informací a vyřazuje ty zjevně špatné. Představte si, že byste dali svému počítači sečíst dvě čísla a počítač by musel mít součástku, která by tento výpočet provedla nějakolikrát a pak vybrala za správný výsledek ten většinový - tak nějak to mají kvantové počítače. Nu a právě schopnost udržet šum pod kontrolou spoluurčuje onen počet využívaných “mnohovesmírných počítačů”, výsledků z nich a tím i výkonu. Aby to fungovalo dobře, je potřeba spojit větší množství qubitů (cca tisíce) do jednoho “logického qubitu”, což zní teoreticky dobře, jenže v praxi mají dnešní kvantové počítače kolem 200 qubitů. Zní to famózně, má to všechno své drobné slabiny. Například to, že kvantový počítač je extrémně složité vyrobit. Všechno je extrémně nízké: teploty, rozměry, snad jen rozpočty musí být extrémně vysoké. Podle některých kritiků kvůli tomu nebudou kvantové počítače nikdy praktické, budou jen takovou hračkou nebo velmi specializovaným počítačem pro vzácné typy úloh. Nu - kdo by byl před padesáti lety řekl, že budeme mít supervýkonný počítač připojený na internet v kapse? Tvrdší kritika se objevuje i z renomovaných zdrojů, například letos v květnu v časopisu Nature, kde se přímo píše, že kvantové počítače zatím nejsou k ničemu. Podobně kritický byl také šéfarchitekt švýcarského superpočítačového centra Torsten Hoefler ve článku Oddělit hype od praktičnosti: O reálném dosažení kvantové výhody, který suše konstatuje: “naše analýza ukazuje, že široká škála často citovaných aplikací pravděpodobně nepovede k praktickému kvantovému náskoku bez významných algoritmických vylepšení.” Bude potřeba přijít s novými algoritmy, které výhod kvantových počítačů využijí. Podle Hoeflera jsou nejslibnějšími kandidáty na dosažení zrychlení pomocí kvantových počítačů “problémy s malými daty”, například v chemii a materiálových vědách. Článek však také dochází k závěru, že velká řada uvažovaných potenciálních aplikací, jako je strojové učení, “nedosáhne v dohledné době kvantové výhody se současnými kvantovými algoritmy”, a identifikoval vstupně-výstupní omezení, která činí zrychlení nepravděpodobným například pro tak zajímavé a atraktivní problémy s velkými daty. Jsou tu i strukturálně-existenční výhrady. Paul Davies tvrdí, že 400-qubitový počítač by se dostal do rozporu s kosmologickou informační mezí, kterou předpokládá holografický princip. Podle něj pozorovatelný vesmír představuje konečnou kauzální oblast s omezenými materiálními a informačními zdroji a takový kvantový počítač by je přesáhl s neznámými následky, nebo naopak přesáhnout nemohl - a tím by nepřekonal hranici nutnou ke kvantové nadřazenosti. Dnes se předpokládá, že kvantové počítače budou mít několik způsobů nasazení. Z médií čtete, že budou luštit šifry, protože takové AES256 chroupnou na počkání. Budiž, možná, proto se pomalu přechází na “postkvantové” šifry, tedy algoritmy vymyšlené tak, aby kvantovým počítačům daly zabrat. Tady to bude jako vždy: panika povzbuzovaná prodejci a médii, otočí se v tom nějaké peníze, ale mnoho ohně z toho kouře nebude. Problematika je dostatečně známá. Důležitější budou dva aspekty: chemicko-biologický výzkum, kde kvantové počítače mohou provádět simulace na úrovni buněk a atomů. Mohou přispět k výzkumu DNA i jevů, jimž nerozumíme a které bychom potřebovali zvládnout, jako je třeba právě fotosyntéza. A proto je také z průmyslového pohledu nutné kvantové počítače neminout: jsou momentálně nejzřetelnější šancí dosáhnout průlomu v těchto oborech, které jsou pro další posun klíčové. A ten, kdo ovládne fotosyntézu nebo zásadně porozumí DNA, bude mít opravdu průlomové výhody. Třetím oborem je umělá inteligence. Ano, řada průlomů v ní nastala a velké jazykové modely jsou jedním z nich, který obor AI za poslední léta obrovsky posunul. Jenže v jednom z minulých článků jsme si také řekli, jaká jsou rizika pro to, že z AI se nestane kýžený průlom: že posuny v algoritmech nebudou sledovány rychlými posuny v technologiích. A tím se dostáváme k poslední části povídání, které by vám mělo pomoci utvořit si názor na kvantové počítače. Nemůžeme zůstat u křemíku a klasických počítačů, tedy u Turingových strojů? Musíme experimentovat s kvanty, není to drahá zbytečnost? Nemáme se soustředit na další rozvoj běžných počítačů? Zásadní dnešní problém výpočetní techniky se jmenuje Moorův zákon. A otázka, jak rychle se blížíme jeho konci. Moorův zákon říká, že počet tranzistorů (a tedy rychlost) integrovaného obvodu na stejné ploše se zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí. Bylo to praktické pozorování jednoho ze zakladatelů společnosti Intel, není to fyzikální zákon, jen se tomu tak říká. Moorův zákon má totiž jeden hlavní limit: fyzikální zákony. Dnešní technologie tvorby čipů na úrovni 3nm už pracují s atomární přesností. Dráhy, po nichž se na čipech pohybují elektrony, mají šířku několika desítek atomů a jít ta menší rozměry, je potíž. Čím užší jsou dráhy, tím vyšší je zahřívání a také možnosti chyb. Jakmile se dráhy dostanou na atomové rozměry, dochází v nich ke kvantovým efektům, které v elektronice vnímáme jako rušení. V běžné technologii procesorů už o mnoho níž jít nemůžeme. Existuje celá řada předpovědí, kdy a jakých rozměrů dosáhneme, obecně tak kolem roku 2040 narazí stávající procesorové technologie na atomární hranici. A to ještě předpokládáme, že takovéto procesory budou vyrobitelné masově a zaplatitelné trhem. Pokud mají počítače pokračovat, musí přijít radikální změna v návrhu a kvantové počítače jsou dnes tou nejpokročilejší variantou. Tou druhou je mimochodem sdílení volného výpočetního výkonu lidských mozků. A řekněme si upřímně, to se mi víc líbí sypání peněz do kvantových mašinek. A co retro country Česko? Tak a to by bylo pro základní povídání všechno. Dovolte mi ale jeden povzdech. Kvantovým počítačům se v Česku věnujeme pramálo a ostatně jako ze všeho dění kolem moderních progresivních oborů je vidět, že spíše než “country for the future” jsme “retro country”. Existuje extrémně málo knih v češtině a z českých autorů se kvantové mechanice věnuje Bedřich Velický, který napsal kolegou Janem Klímou knihu o kvantové mechanice. Pánům je ale 85 let (každému, ne v součtu) a i když jsou to legendy oboru, tak nějak bych očekával, že dobrou a čtivou publikaci zaměřenou na mladší čtenáře napíše čtyřicetiletý postdoc, který se aktuálně oborem zabývá a je v čilém komunikačním spojení s kolegy na světě. Nic a nikoho takového zřejmě nemáme, nebo o něm nevím. A tohle je moje veřejná nabídka: pokud někoho takového znáte, extrémně rád mu pomůžu takovou knihu napsat, protože jestli něco žánr kvantové fyziky potřebuje, tak je to jeho česká tvář (jeho, ne moje, já jen přepíšu věty ve vědečtině do češtiny). Na lepší časy se mírně blízká. Jak se začalo debatovat o tom, že nám do Česka koupí EU kvantový počítač, začalo se to trochu hýbat. Jasně, bylo by trapné mít na technické univerzitě v Ostravě kvantový počítač projektu LUMI-Q a nemít k němu co s ním dělat. Takže na ČVUT i VŠB se vypisují první kurzy kvantových počítačů a máme tu právě ono superpočítačové centrum, kam kvantový počítač má přijít. Jenže to je jen začátek, postupujeme totiž jako vždycky. Kupují se drahé věci, dělají se drahá gesta, ale chybí propagace, chybí vědomí důležitosti projektu, které by politici i vědci sdíleli s veřejností. Chybí nadšení, chybí popularizace, takže to tak trochu vypadá, jako že nám přiklepli eurounijní peníze, za ty koupíme drahou mašinku, spálíme hromadu strojového času a dopadne to jako vždycky. Nijak. A pak se podíváte do databáze studenstkých prací ČVUT a zjistíte, že za poslední tři roky se zde obhajovalo deset prací na téma kvantové fyziky, z toho tři disertace. Na VŠB, která sousedí se superpočítačovým centrem, kam má přijít kvantový počítač, jsou to tak tři práce. Snad jen špatně hledám… Pokud si chcete nějakou knihu v češtině o kvantové fyzice a počítačích koupit, tak doporučím začít u Pátrání po Schrodingerově kočce od Johna Gribbina. Je to už skoro osmdesátiletý britský fyzik, ale machr na popularizaci fyzikálních témat, protože taky píše scifi (dobrý, fyzikální). Tato kniha je bohužel už 40 let stará, napsal ji v roce 1984, ale je to klasika žánru, až na základě jejího úspěchu Hawking napsal svou Stručnou historii času. Tu si ostatně přeštěte taky. V regálech knihkupectví najdete o kvantech často spíš metafyzické záležitosti jako je Kvantová kniha odpovědí.  Je to sice teoretický fyzik, ale má to šoupnuté trochu do netafyzična a bude se vám kvantově snažit vysvětlit život a lásku, chraň vás ruka páně si tuhle knížku koupit mezi prvními. Tu se vyplatí číst až v momentě, když už máte načteno a umíte rozlišit mešuge názory jen od příliš odvážných. Slušnou knihou je také Částice na konci vesmíru od amerického teoretického fyzika Seana Carrolla (originál vyšel před deseti lety). Pak u nás vyšel překlad knihy italského teoretického fyzika Carla Rovelliho, což je jeden z velmi uznávaných kvantových fyziků. Jeho kniha Realita není, čím se zdá, vyšla v roce 2016 a je prostě dobrá, česky vyšla jen o dva roky později. Argo vydalo v edici Dokořán ještě dvě další slušné knihy česky, ale to už se opakujeme v základech. Pokud můžete sáhnout do anglické literatury, doporučím od prvně zmíněného Johna Gribbina Počítání s kvantovou kočkou, velmi dobrý úvod do kvantových počítačů, pak si půjdete rovnou koupit tekuté hélium a jeden si postavit. Od Gribbina si mimochodem přečtete cokoliv, je to skvělý popularizátor, jeho knihy mají hluboký vhled a jsou pochopitelné a z řady příbuzných oborů. Ne nadarmo bývá označován za nejlepšího popularizátora vědy vůbec. Kniha Davida Deutsche The Fabric of Reality z roku 1997 je další dílo, které byste neměli minout. A přijde mi nepochopitelné, že nevyšla v češtině, je to jedno ze stěžejních děl oboru, ve kterém je Deutsch velmi oceňován, ačkoliv nobelovka mu stále uniká, přeci jen je více teoretik. Ačkoliv Deutsch vydal řadu skvělých knih, v češtině nevyšlo nic. Sabine Hosenfelder je německá teoretická fyzička v oboru kvantové gravitace a její kniha Lost in Math je krásným povídáním o jazyku matematiky ve fyzice. Nebojte se, netrápí vás rovnicemi. Tak a to je pro dnešek všechno. Snad jen jedna jediná věc: když se podíváte na seznam udělených Nobelových cen, záležitosti kolem kvant tam vedou spolu s věcmi kolem DNA. Jasně, jestli v tom neděláte třicet let, asi to příští rok neklapne, ale je to zkrátka obor, kde se dnes děje nejvíce. Ostatně, letos dostala Nobelovu cenu za chemii trojice vědců za kvantové tečky. Moungi Bawendi z MIT, Louis Brus z Kolumbijské univerzity a Alexej Ekimov ze společnosti Nanocrystals Technology byli oceněni za svou práci s drobnými částicemi, které “mají jedinečné vlastnosti a nyní šíří své světlo z televizních obrazovek a LED lamp”, jak zní ve zdůvodnění ocenění.

Čas načtení: 2019-12-16 13:45:13

Literární vyhlídky (16. až 22. prosince)

Poslední předvánoční týden nabídne kromě několika literárních akcí i pár vánočních večírků, počínaje čtvrtkem se však i spisovatelé a redaktoři začnou věnovat horečnatým přípravám na nadcházející svátky. Odmlčíme se na čas také my s našimi Literárními vyhlídkami. Tak tedy šťastné a veselé Vánoce, bohatou knižní nadílku a všechno nejlepší do nového roku!  POZVÁNKY 16. 12. Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven publicista a spisovatel Aleš Palán, autor či spoluautor více než dvou desítek knih. Jeho kniha rozhovorů Raději zešílet v divočině byla loni vyhlášena Knihou roku v Lidových novinách (ukázku z pokračování nazvaného Návrat do divočiny najdete ZDE), letos mu mimo jiné vyšel nový román Miss exitus. Praha / Od 18 hodin bude v Jan Čejka Gallery představena kniha Josefa Šebka Literatura a sociálno. Bourdieu, Williams a jejich pokračovatelé (Vydavatelství FF UK 2019). Autor se v ní zaměřil na dva současné směry sociálně kontextového studia literatury: teorii literárního pole Pierra Bourdieua a kulturní materialismus Raymonda Williamse a Alana Sinfielda. Českému čtenáři je představuje jako komplementární modely: teorie literárního pole počítá s existencí relativně autonomního mikrosvěta literatury, zatímco kulturní materialismus vychází z přesvědčení o plném začlenění literárního textu do široce chápaného sociálna. Praha / V 19 hodin proběhne v Knihovně Václava Havla prezentace knihy Olgy Houskové Rodinné album (Paper Jam 2019), která v krátkých textech, fotografických portrétech a rodinných momentkách osobitým způsobem zachycuje dvacáté století z pohledu fotografky Olgy Houskové (1919–2015), která spolu se sestrou dvojčetem vyrostla v prostředí avantgardy první republiky, dospívala v kruzích kolem časopisu Mladá kultura a během války provozovala se sestrou fotoateliér, kde se vedle dětské a portrétní fotografie věnovaly odbojové činnosti a pomoci židovským přátelům, z nichž mnozí zahynuli v koncentračních táborech; později působila řadu let jako fotografka Divadla na Vinohradech. – O vzpomínkách, paměti, fotografii, fenoménu rodinného alba a o rodinné a „velké“ historii promluví Vlasta Dufková, Anna Housková, Mariana Machová a Josef Moucha. Úryvky z knihy přečte Táňa Fischerová, večer uvede Jan Šulc. Praha / Od 19 hodin se v redakci A2 (Na Květnici 700/1a, Nuselská sokolovna, Praha 4) uskuteční Čtenářský klub A2: Vlast a terorismus. Co stojí za přitažlivostí a mezinárodním úspěchem čerstvě přeloženého španělského románu Vlast (přeložil Vít Kazmar, Akropolis 2019), který zpracovává téma baskického separatismu a terorismu? Daří se Fernandovi Aramburu (rozhovor s autorem ZDE) v příběhu dvou rodin zprostředkovat perspektivu obou stran konfliktu? A měli bychom od románu očekávat i přiblížení kořenů nedávno zaniklé organizace ETA? Která z rovin knihy je skutečně „univerzální“, a která především „baskická“? Je důležitější pravda, nebo usmíření? – V posledním letošním Čtenářském klubu budou diskutovat překladatel Vít Kazmar, redaktorka Anna Tkáčová a kritik Jan Bělíček, moderovat bude Michal Špína. Praha / V 19 hodin zavítají do Kavárny Liberál německý galerista, filmař a filmový producent, nakladatel a spisovatel Michael J. Wewerka a český malíř, grafik, spisovatel, básník a muzikant David Cajthaml.   17. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Ústavu pro českou literaturu AV ČR prezentace knihy Petra Hrušky Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019). Autor ve své monografii interpretuje mnohovrstevnaté a na mystifikaci založené Wernischovo dílo. Sleduje nejen veškerou básníkovu činnost předkladatelskou, publicistikou či ediční, ale též umělecký a historický kontext, ve kterém dílo vznikalo. Publikace zachycuje Wernischovo dílo také jako inspiraci pro další umělce (divadelníky, výtvarníky i hudebníky) a obsahuje též ohlasovou bibliografii Wernischova díla. Praha / V 17 hodin bude v Knihovně Václava Havla představena kniha Tomáš G. Masaryk: Hilsneriáda. Texty z let 1898–1900 (Masarykův ústav AV ČR 2019). 24. díl Spisů TGM zahrnuje ve dvou svazcích Masarykovy tištěné práce z let 1898–1900, zaměřené především na témata sociologická, osvětová a politická. Řada více než třiceti prací v tomto rámci dokumentuje autorovo vystoupení proti rituální pověře a antisemitismu a jeho statečný polemický postoj v rámci tzv. hilsneriády. Jeho úběžníkem byla otázka vzdělávání davu, vztahu mezi žurnalistikou, inteligencí a charakterem národního celku, potřeba orientace veřejnosti, každého „jen poněkud myslícího člověka“, snaha o proměnu českého veřejného prostoru. – Večer uvedou Marie Bahenská a Jan Zouhar, promluví vedoucí redaktor Spisů TGM Jiří Brabec a editor publikace Luboš Merhaut. V rámci programu zazní ukázky z Masarykových textů, které přečte Petr Nárožný. Brno / V 18 hodin přijde do Moravské zemské knihovny podpořit charitativní antikvariát pro Nadační fond onkologie spisovatel, novinář a scenárista Jan Němec. Držitel Ceny Evropské unie za literaturu 2014 (za román Dějiny světla) vydal letos na podzim novou knihu Možnosti milostného románu – „román o lásce a o psaní ve věku digitálního smutku“ (recenzi si můžete přečíst ZDE, rozhovor s autorem ZDE). Besedu bude moderovat Jana Glózová z nakladatelství Host. Po besedě bude následovat autogramiáda. Brno / Od 19 hodin začne u Tří ocásků autorské čtení poezie. Přijede Magdalena Šipka teoložka a aktivistka, která představí svou aktuální sbírku Města hráze (Malvern 2019). Svou aktuální tvorbu i loňskou sbírku Peníze poté připomene básník Pavel Zajíc. Praha / V 19.30 vypukne v kavárně Fra vánoční večírek v latinskoamerickém duchu s hispanistkou a překladatelkou Anežkou Charvátovou, která představí básně, prózy a nové překlady dané provenience.   18. 12. České Budějovice / Od 18 hodin nabídne literární kavárna Měsíc ve dne Literární šleh s Lidmilou Kábrtovou – čtení a besedu s autorkou knih Koho vypijí lišky a Místa ve tmě. Ostrava / V 18 hodin začne v Mirror Pubu kurtoazní vánoční večírek Protimluvu. Na programu večera bude již tradiční neformální setkání s redaktory revue a jejich autorské čtení, uvedení nového čísla Protimluvu 4/2019 či knižní bazar. Součástí večera bude také literární čtení autorů nejnovějšího čísla revue (Kristýna Svidroňová a další). Praha / Od 19.30 proběhne v karlínské kavárně Bazén další z Večerů Tvaru, tentokrát na téma Ozvěny surrealismu. Na programu bude scénické čtení veršů Zdeny Tominové, Joyce Mansourové a Zuzany Lazarové v podání Anny Luňákové a Ondřeje Macla. Moderuje Lukáš Senft. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Anna Maria Ortesová: Žalostící stehlík (přeložil Jiří Pelán, RUBATO 2019) Román je příběhem tří mužů ze Severu — knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub. Na širokém plátně plyne nakonec před našima očima anarchický proud stále přepisovaných obrazů, jejichž úběžníkem je mytická figura Stehlíka: nedefinovatelné bytosti, jež je hlasem nejednoznačných životních energií, radostí i bolestí, a má nejblíže k těm, jejichž prosté bytí a intuitivní vnímání života dosud nepohltila racionální civilizační schémata.   Olga Stehlíková: O čem mluví Matka, když mlčí (Dobrý důvod 2019) Básnířka, redaktorka a literární publicistka Olga Stehlíková, která za svůj debut Týdny získala cenu Magnesia Litera za poezii, přichází v roce 2019 s provokativní básnickou skladbou, která je osobitým příspěvkem k diskusím týkajícím se tématu celosvětové environmentální krize, kolapsu biodiverzity a klimatické změny. Slovo si jejím prostřednictvím bere sama Matka, planeta Země.   Petra Soukupová: Klub divných dětí (čtou Patricie Solaříková Pagáčová, Matyáš Valenta, Kristýna Podzimková a Robert Hájek, OneHotBook 2019) Mila a má ráda pavouky, vlastně všeobecně hmyz, nebo spíš všechna zvířata; umí se „ztratit ze světa“, stačí se na něco soustředit, a vše kolem přestane existovat. Petr chodí už do čtvrté třídy, ale vypadá jako prvňák; hezky maluje a v noci… nemůže spát, bojí se totiž tmy, nebo spíš toho, co se v ní může skrývat, a když konečně usne, zdají se mu hrozné sny. Katka nemá mnoho přátel, možná proto, že je ošklivá a… tlustá; s lidmi se do hovoru moc nepouští, raději si čte, tak je nejšťastnější. Franta je mrzák, teda postižený, jak se to říká, má nemocné nohy a bez berlí se neobejde; chcete vědět, co ho baví? koukněte se na jeho YouTube profil. Tito čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná.   Terry Pratchett: Nohy z jílu (čte Jan Zadražil, OneHotBook 2019) Do Ankh-Morporku, největšího města Zeměplochy, vtrhl sychravý Prvopodzim. Sir Samuel Elánius i jeho Městská hlídka jsou už zase v pohotovosti, neboť v mlhavých uličkách se vrší tajemství, která je záhodno rozluštit. Stihnou to strážníci s vrchním velitelem dřív, než to odskáče další bezbranný stařík? A komu ti kmeti vlastně tolik vadí? Ke všemu ve městě přibývá sebevražd golemů a kdosi se pokusil o vraždu patricije. Hlídka se pouští do pátrání, ačkoli zpočátku nemá nejmenší tušení, jak vysoká hra se tu hraje. Do spiknutí je zřejmě zapleten i jeden z jejích členů – a aby toho nebylo málo, potíže uvnitř jednotky se stupňují…

Čas načtení: 2024-05-23 09:00:02

Nemluvně se ztratilo z domu svých rodičů, policie podezírá matku: Udělala žena v opilosti něco strašlivého?

Toho dne byla malá Lisa Irwin doma jen s matkou Deborah a svými staršími bratry, které měla matka se svým předchozím partnerem. S ním ostatně tehdy ještě ani nebyla rozvedená, jak píše Daily Mail. Otec Jeremy odešel na směnu do práce v kavárně a domů se vracel až druhého dne ve čtyři hodiny ráno. A právě v té době si už před svým domem na předměstí Kansas City uvědomil, že spousta věcí není v pořádku. Únosci chovali dívku na zahradě jako zvíře. Po mnoha letech přišel gigantický trest i odškodné Číst více Všechno bylo divné V domě se svítilo a vchodové dveře nebyly zamčené. Jeho podezření, že se děje něco nekalého, stoupalo každou vteřinou. Jako první se tedy vydal zkontrolovat dceru. K jeho hrůze se ale vyplnilo jeho černé podezření a postýlka byla prázdná, jak uvádí například web Tuko. Jedinou nadějí, kterou se mohl ještě několik sekund těšit, byla domněnka, že si dítě vzala manželka k sobě do postele. Ani v ložnici ale maličká Lisa nebyla. Rodiče proto okamžitě zalarmovali policii. Bylo 4. října roku 2011 a celý příběh byl teprve na samém začátku.  Sousedé viděli muže s dítětem Vyšetřovatelé byli na místě během krátké chvíle, a tak se brzy dozvěděli od sousedů, že na ulici v té době viděli muže, který nesl na ruce dítě. Divné jim to sice bylo, ale nikdo se o zvláštní dvojici dál nezajímal. Policie podle přibližného popisu domnělého únosce rychle vypátrala, ale stopa se ukázala jako falešná, či lépe řečeno neověřitelná. Strážníci se tedy vrátili do domu manželů Irwinových, tentokrát i s vycvičeným psem, který měl zachytit podezřelé pachy a vydat se po stopě dítěte.  Stopy vedly k matčině posteli Jaké ale bylo překvapení všech zúčastněných, když čtyřnohý policista neomylně zamířil do ložnice matky, kde signalizoval předchozí přítomnost mrtvého těla. Jak to tedy bylo? Zdálo se, že je všechno jasné. Dítě buď zemřelo, nebo jej matka sprovodila ze světa a pak dceru odnesla z domu neznámo kam. Hrůza matky ze ztráty dítěte a navíc obvinění, že je vším vinna, musely být neuvěřitelným traumatem. Pod vlivem všech posledních událostí navíc Deborah tehdy podstoupila test na detektoru lži, kterým sice prošla, ale policisté jí v naději, že spíše promluví, zalhali a tvrdili jí, že test dopadl špatně. Deborah ale zjevně stejně neměla, co by k případu řekla dalšího. Své máslo na hlavě ale přesto měla.  Alkoholový dýchánek a pak tragédie Večer předtím, než se malá Lisa ztratila, totiž její matka popíjela se sousedkami na terase alkohol – a zjevně nijak střídmě. Když si tedy později šla lehnout, její schopnost zaslechnout případný šramot v domě byla jen pramalá. Únosce tak měl doslova volné pole působnosti, čehož také využil. Nabízela se tedy teorie, že mohlo jít o někoho z blízkých známých Lisiných rodičů. Bohužel se tuto teorii nepodařilo potvrdit ani vyvrátit.  Pátrání v televizi i vysoká odměna Lisini rodiče mezitím v televizi i na sítích zoufale prosili každého, kdo by o jejich dceři cokoliv věděl, aby pomohl vrátit dítě domů. Kdosi neznámý dokonce za její nalezení nabídl odměnu ve výši sta tisíc dolarů. Nic nepomohlo, zbývalo jen zoufalství. K výslechu měli být povoláni i Lisini starší bratři, ale rodiče na poslední chvíli jejich účast v této kauze odmítli. Údajní svědci navíc vypovídali každý něco jiného, popis muže, kterého údajně té noci ve čtvrti viděli, byl také pokaždé jiný. Co mohli policisté dělat?  Po dlouhém hledání našla policie tělíčko měsíčního chlapce. Matka z jeho smrti obvinila média Číst více Čekání na zázrak Čas letěl, od únosu uběhly už dva roky, když rodičům svitla jiskřička naděje. V řeckém romském táboře se objevilo dítě, které by věkem a částečně i podobou mohlo odpovídat ztracené Lise. Genetika byla ale neúprosná a všechny myšlenky na návrat dítěte domů okamžitě zhatila. Po chvilce napjatého očekávání bylo všechno zase při starém, a tak to vlastně zůstává až dodnes. Ani po třinácti letech se policii přes veškeré úsilí nepodařilo dívku najít. Je ještě vůbec možné, že by se někde objevila a vrátila se domů? Případy z minulosti ukazují, že je to možné i po desítkách let.  Co by se stalo, kdyby bylo všechno jinak?  Může za celé neštěstí matčina opilost? Udělala Deborah něco, co si nepamatuje nebo raději pamatovat nechce? Stalo se něco, co matčina mysl vytěsnila, nebo nešťastná žena dobře ví, jak to všechno bylo, jen to zkrátka nemůže a nechce přiznat? A co když do domu opravdu vnikl únosce, třeba Lisa žije nedaleko, možná na druhém konci světa. Nejistota, hrůza i naděje se dodnes mísí v mysli dívčiných blízkých a nikdo kromě jednoho jediného člověka pravděpodobně netuší, co se tehdy doopravdy stalo, a mohou jen stále jen doufat, že se jednoho dne přece jen stane zázrak…  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dcera vzala na rodiče sekeru. Policie zpackala, co mohla, sousedé tomu nechtěli věřit.

Čas načtení: 2024-05-24 18:00:01

Zmizení dvou stopařek dodnes nebylo objasněno, vypovídal také pomocník Františka Mrázka

Ilona Vavříková a Lenka Mužíková byly kamarádky z Plzně, jedna pracovala jako zdravotní sestra, druhá byla zaměstnaná v továrně Škoda. Jejich výlet měl být pouze krátký na pět dní, děvčata se však domů 13. srpna 1988 nevrátila. Problém byl, že nebylo ani jasné, kam měly vlastně namířeno.  Tajemné zmizení Ivanky Koškové: Rodiče odmítají připustit, že už dceru neuvidí Číst více Žádný pohled nepřišel Dívky dojely autobusem na Rokycanskou ulici, odtud chtěly dál pokračovat stopem. Existuje hned několik teorií, co se dívkám stalo. První indicií pro příbuzné obou dívek, že něco není v pořádku, bylo, že ze svých cest neposlaly pohled, což byl jejich zvyk. Pak máme dvě svědectví o pohybu děvčat, obě neověřená. První dal řidič autobusu, který viděl děvčata nastupovat do červené škodovky. Další poznatek přinesl čerpadlář blízké pumpy.   Ten tvrdil, že jedna z dívek běhala kolem aut a žádala o svezení, poté se pohybovala v prostranství pumpy. Odtud ji čerpadlář vykázal, jelikož přijela cisterna. Poté již děvčata neviděl. Ještě je zde svědectví starší paní, která viděla dvě dívky stopovat směrem na Prahu, popisem odpovídaly zmizelé dvojici. Měl přijet kamion a stopující dívky zakrýt, z něj vystoupil spolujezdec, podíval se do zadní části kamionu a poté nastoupil a kamion odjel. Dívky zde poté již nestály. Nabízí se dvě vysvětlení toho, co tato dáma viděla. Obě stopařky nepozorovaně vlezly do nákladního prostoru a chtěly se takto svézt, nebo šlo o únos.   Svědectví kriminálníka  Další věrohodné, nicméně dále neprověřené svědectví je o výskytu dívek u Máchova jezera. Popis, který svědek dal, se shodoval se zmizelými. Dalšímu svědectví se kriminalisté věnovali o poznání víc a také jeho oznamovateli. Byl jím třináctkrát trestaný recidivista Miroslav Dubský. Přihlásil se sám a tvrdil, že obě dívky viděl u Nepomuku na Plzeňsku, sám jim prý svezení nabízel, děvčata ale odmítla. Poté přišla na oddělení Veřejné bezpečnosti dívka, která popsala, jak se ji pokusil v autě neznámý muž znásilnit. Tím mužem měl být právě Dubský. Kriminalisté poté udělali prohlídku jeho auta, našli zde skutečně blonďaté vlasy a nasadili na podezřelého odposlech, ale s žádným výsledkem. Tedy s žádným výsledkem v pátrání, Dubský dostal čtrnáctý trest za soužití s nezletilou, a kdyby se nepřihlásil se svědectvím, tak by na něj nepřišli.  Vzkaz v láhvi Další svědectví vedlo do Adršpachu, což bylo jedno z míst, kam měly dívky původně namířeno, ale nebyly pevně rozhodnuty, jak se zmínily. Iveta Maixnerová kriminalistům vypověděla, že se byla projít do lesa na houby a našla tábořiště, nedaleko nějž byl vzkaz v láhvi: „Ahoj kamarádi, pěkně vám děkujeme, že jste nedorazili, čekaly jsme tady dvě noci, šly jsme do Adršpachu, Lenka“. Policisté nebrali toto svědectví na lehkou váhu a na místo se i s paní Maixnerovou vydali. Bohužel našli už jen zbytky provázku, na kterém byl vzkaz uvázán.   Hrůzné svědectví z České Skalice Jiné informace o jejich pohybu přišly z České Skalice z kempu Rozkoš. Podal je Petr Dobeš, podle něhož měla být děvčata v kempu společně s cizinci, kteří měli auto s rakouskou poznávací značkou. Jeden z cizinců prý mluvil pouze německy, druhý německy a polsky. Co se dělo poté, bylo podle pana Dobeše jako vystřižené ze severského thrilleru. Mělo se to odehrát v onom kempu, kde děvčata viděl. Probudil jej časně ráno hovor, muž nedaleko jeho stanu říkal: „Ilona je nahá“, na to mu měla nějaká žena odpovědět: „Nevadí, pak ji oblečeme.“ Poté bylo již ticho, Dobeš viděl toto rakouské auto ještě jednou, stálo na polní cestě nedalo kempu, prý by dokázal ukázat kde. O to ale už evidentně kriminalisté nestáli, jeho výpověď nebyla dále prověřována.   Spojitost s hřenskými vraždami Podle jiných svědectví jejich kroky vedly opačným směrem. Hlídač Pravčické brány Josef Dvořák se nechal slyšet, že dívky potkal a mluvil s nimi. Je tedy možné, že se staly obětí sériového vraha, jak si to myslí i maminka jednoho z trampů zavražděných v roce 1987 neznámým pachatelem (viz náš článek). Tím vrahem měl být pohraničník Ladislav F.  Stopa Františka Mrázka Poslední verze toho, co se tenkrát stalo, je asi nejpravděpodobnější. Toto svědectví podal Rudolf Javornický. Člověk, který společně s Františkem Mrázkem vykrádal hroby, později byl součástí nového porevolučního podsvětí a stal se informátorem, který donášel právě na Mrázka. Nakonec jej rozstříleli samopalem před zraky jeho manželky a malého syna. Javornický se měl svěřit, že parta lidí (asi také vykradačů) zabila tři dívky a jejich těla ukryla do hrobky na hřbitově ve Varnsdorfu. Měla to být nehoda. Kriminalisté na místě skutečně našli onen hrob, byl však prázdný, ale s poklopem se evidentně manipulovalo. Tajemná smrt trampů v Hřensku nebyla nikdy vyřešena. Stopy vedly k pohraniční stráži Číst více Varnsdorf je kousek od Máchova jezera, odtud měli kriminalisté také věrohodné oznámení o jejich výskytu. Je tedy možné, že obě dívky skončily v některé z hrobek? Pokud se jednalo o gang zkušených vykradačů hrobů, nejspíš věděli, kam těla ukrýt. A pokud budeme brát tuto stopu za teoreticky správnou, nabízí se otázka, kdo byla třetí žena, kterou měli takto pohřbít. Jen o pár desítek kilometrů dál a pár dní dřív se na svůj, bohužel poslední, výlet stopem vydala zpěvačka Pavlína Braunová. Měla dojet na zkoušku kapely Minnesengři, tam však nedorazila a nikdo ji už nikdy neviděl.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Střet USA a Číny se blíží, známe rok. Viděl to i slavný věštec.

Čas načtení: 2024-11-24 08:00:01

Soukromý detektiv zabil přítelkyni a kusy těla rozeslal poštou. Případ balíkového vraha děsil Česko

Konec srpna roku 2001, Brno. Pošťáci v Brně otvírají silně zapáchající balík odeslaný na neexistující jméno, který ukrývá hrůzný nález. Při jeho otevření je čeká šok. V černém igelitovém pytli na odpadky nacházejí kusy lidského těla, konkrétně kusy rukou a další orgány. Okamžitě zalarmují policii a ta odveze kusy těla do ústavu soudního lékařství. Tehdejší noviny nález okamžitě začaly přirovnávat k případu Otýlie Vranské, o kterém se můžete více dočíst v tomto článku. Hvězda partičky Čurko má temnou rodinnou minulost. Jeho bratr vraždil, spekulace o kanibalismu Číst více Další podobný balík našla jiná brněnská pošta o den později. Nedoručitelný balík tam přivezli z Uherského Hradiště a po jeho otevření na překvapené zaměstnance pošty vypadla lidská chodidla a kusy dolních končetin. Už tehdy bylo policistům jasné, že spolu balíky budou mít souvislost. Oba byly odeslány na neexistující jména a adresy, ale jedno měly společné – podané byly na poště v pražských Vršovicích. Pitva odhalila záhadnou modrou barvu Soudní pitva toho příliš neodhalila. Snad jen to, že ruce a nohy patřily ženě a že smrt nastala nejdříve v polovině srpna. Od těla je vrah oddělil pilkou na železo a v okolí řezů byly pozůstatky modré barvy. Protože víc se zjistit nedalo, museli se vyšetřovatelé zaměřit na pohřešované osoby v Praze. A k jejich údivu se k vrahovi dostali až podezřele snadno. Pár dní předtím, než se objevily balíky s ostatky, totiž nahlásil zmizení své dvaatřicetileté přítelkyně stejně starý Martin Vostárek, který se živil jako soukromý detektiv. S přítelkyní bydlel v malé garsonce a podle něj zmizela beze stopy. Působil sebejistě a policisty tehdy vůbec nenapadlo, že by mohl mít ve zmizení své přítelkyně prsty. To bylo ale ještě před hrůzným nálezem. Kdyby Vostárek zmizení své přítelkyně nenahlásil, případ by byl podstatně složitější. Kupoval si pilky Policistům při pátrání pomohla i modrá barva, která na ostatcích ulpěla. „Modrý lak pocházel ze speciální pilky dovážené ze Švédska, která se v Praze prodávala jen v několika speciálních obchodech. Takže policisté šli a v jednom z nich si prodavač moc dobře vzpomínal na člověka, který tam takové pilky kupoval,“ vysvětluje v podcastu Hlasy zločinu dlouholetý krimireportér Jakub Kvasnička. Popis muže skvěle odpovídal Vostárkovi. Tvrdil, že zemřela sama Když Vostárka zavolali policisté k výslechu, netušil, že už mají mnoho důkazů, které jej v podstatě usvědčují z toho, že tělo přítelkyně naporcoval on. Podle webu kriminalistika.eu už vyzpovídali i kamarádky zmizelé přítelkyně a zjistili, že chtěla od despotického a násilného Vostárka odejít. Měli i výpověď Vostárkovy bývalé přítelkyně, která řekla, že život se soukromým detektivem nebyl žádné peříčko. Byl žárlivý, násilný a svou přítelkyni psychicky i finančně vysával.  Pod tíhou důkazů se Vostárek k rozřezání těla přiznal. Řekl, že se s přítelkyní pohádal, udeřil ji do hlavy a ráno ji našel mrtvou ve vaně. Zpanikařil, tělo rozřezal, končetiny rozeslal poštou, trup pohodil v Praze a hlavu zakopal na chalupě svých rodičů. Části těla kriminalisté skutečně našli, ale výpověď s hádkou a utopením ve vaně Vostárkovi nevěřili. Tuhle teorii se po nalezení zbylých částí těla podařilo kriminalistům rozbít. Z pitvy ostatků se jasně prokázalo, že žena měla proraženou lebku a byla zardoušena. Vraždu krásné dívky vyšetřili po téměř 50 letech. Viníka odhalila jeho nedbalost Číst více Dlouholetý trest Psychologové Vostárka popsali jako egocentrického, bezohledného a nervově labilního narcise. „V průběhu vyšetřování neprojevil žádný pocit viny, ale naopak se cítil jako oběť nešťastné lásky. V době činu také netrpěl žádnou duševní chorobou ani sexuální deviací,“ zaznělo tehdy u soudu, od kterého odešel se čtrnácti lety vězení. Do trestu mu tenkrát započítali i krádež a nedovolené ozbrojování, protože nelegálně vlastnil brokovnici. Experti tehdy vypověděli, že kdyby se přiznal ihned po vraždě a nerozesílal tělo v balících, trest by byl pravděpodobně mnohem nižší. KAM DÁL: Krásné dívky zabil a zbavil orgánů. Tajemného českého „chirurga“ policie nikdy nechytila

Čas načtení: 2024-05-10 09:30:00

Odbor pátrání

Odbor provádí administrativní a výkonné pátrání v rámci své působnosti a odpovídá za celkový stav a úroveň pátrání v Česku. 1. oddělení se převážně zabývá metodickou, kontrolní a koordinační činností. Je vyhlašujícím útvarem pátrání po osobách a věcech pro celorepublikové policejní útvary, Celní správu ČR a také pro Generální inspekci bezpečnostních sborů. Náplní 2. oddělení je především cílené (aktivní) pátrání po hledaných osobách, výjimečně i po osobách pohřešovaných.

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-09 12:22:00

Jarouška (†3) našli mrtvého na louce. Rodiče: Někdo ho tam zavlekl! Lékař má také pochybnosti

Tři dny pátraly záchranné složky po tříletém Jarkovi ze slovenského Ďurkova. Rozsáhlé pátrání po malém chlapci nakonec skončilo tragicky. Našli jej v pátek bez známek života na louce. Vedle těla chlapce ležela jeho bunda. Zdrcení rodiče do poslední chvíle doufali, že pátrání bude mít šťastný konec. Jeho máma se po oznámení smrti syna zhroutila.

Čas načtení: 2024-03-22 18:00:01

Záhadné zmizení tří studentů v Albánii. Známe pravděpodobného pachatele

Zmizení tří studentů nahlásili vyděšení rodiče. Lenka Tučková, Michal a mladší Jan Pavelkovi, všichni kolem dvaceti let, se ztratili. Jejich rodiny se nejdříve dozvěděly, že do žádného Rumunska nejeli, poté jim od úřadů pouze přišla informace, že překročili albánské hranice. Příbuzní tedy alespoň věděli, kterým hraničním přechodem šli a kde začít možné pátrání. Kamarády nesmírně lákala divoká Albánie, konkrétně hory Prokletije, které se táhnou hranicemi tří států: Černé Hory, Kosova a Albánie. Nutno říct, že studenti se vydali na svůj trek v srpnu roku 2001, kosovské války skončily v roce 1999 a v horách, ve kterých se ukrývali albánští partyzáni, nebylo ještě úplně bezpečno.   Albánský diktátor Hodža: Odsoudil okupaci Československa a budoval nejizolovanější stát světa Číst více Vyšetřování na vlastní pěst  Jenomže se nic nedělo, rodiny čekaly pátrací akci, kterou zorganizuje stát. Bratr Petr zmizelé Lenky se vyjádřil takto: „Žádná akce se nekonala, všechno se odbývalo od stolu, nikdo nezvedl zadek, aby jel pátrat po třech spoluobčanech.“ Nakonec se dala dohromady parta dobrovolníků, kteří se poznali přes internet, a na vlastní pěst se vydali pátrat do Albánie.   Ve skupině byli i příbuzní zmizelých studentů. V říjnu konečně vyrazili a překročili albánské hranice. Důkazem, že válka zde ještě tak úplně neskončila, byli ozbrojenci, kteří výpravu zastavili a pečlivě zjišťovali, co je účelem jejich cesty. Vysvětlili jim, že do míst, kam míří, se nedá jet bez ozbrojeného doprovodu. Už tenhle fakt naznačoval, že se trojice studentů vydala skutečně do nebezpečných míst v politicky nestálé zemi.   Tam, kde vládne krevní msta  Dostali od vojáků podrobné a přísné bezpečnostní instrukce – nepohybovat se bez viditelné zbraně, v noci už vůbec. Také poprvé slyšeli o krevní mstě. Vyráželi tedy na průzkum okolí s ozbrojenou hlídkou a na noc se vraceli zase zpět do Skadaru. Jednou narazili na horskou vesnici Theth. Bylo to jen pár kamenných domů, mezi nimi byl jeden větší. Šlo o hotel, který patřil učitelce z místní školy. Jeden z jejích žáků měl dokonce doma ještě papírek, na kterém byla skutečná e-mailová adresa ztraceného Michala. Znamenalo to, že ve vesnici skutečně byli, skupina pátračů měla konečně horkou stopu. Onen žák si ještě vzpomněl, že tři mladí lidé přespávali u nedaleké říčky.   V horských oblastech Albánie a Kosova stále ještě vládne krevní msta. Podle tohoto zvyku pokud vám někdo zabije příbuzného, máte právo vy zabít buď jeho, nebo někoho v jeho pokrevní linii (manželky jsou tedy krevní msty ušetřeny). Tyto zvyky jsou silně svázány s tradicemi, díky kterým existují v těchto oblastech kmenová společenství (podobně jako Afghánistánu). Další důležitou tradicí je besa neboli přísaha. Ve stručnosti je to nutnost vždy dostát svému slovu. Tento zvyk spojený s místní pohostinností zapříčinil, že měla Albánie jako jediná země po druhé světové válce více židovských obyvatel než před ní.   Radost skupinu brzy opadla, narazila na zvláštní chování místních. Posílali ji vzdálená místa, vypadalo to, že se snažili poslat výpravu za každou cenu pryč od vesnice. Vrcholem všeho bylo, když jim místní šéf (obdoba starosty) řekl, ať odtud okamžitě odejdou, nebo se jim stane totéž co těm studentům. Bůh ví, co tím myslel. Tohle ale nebyl konec českého pátrání v Albánii, byla podniknuta ještě druhá výprava.  Zpátky v prokletých horách  Jméno hor Prokletije znamená prokletí a váže se hned k několika pověstem. Pro rodiny zmizelých mladých lidí se skutečně prokletými staly. Maminka bratrů Pavelkových byla věřící a dohodla si s albánskými zástupci katolické církve, že vystoupí v místní televizi, ani toto však nemělo žádný výsledek.   V roce 2016 nabídl svou pomoc v pátrání spisovatel Josef Habas Urban. Vydal se znovu do horské vesnice Theth. Co se zde dozvěděl, mu vyrazilo dech. Učitelka Mira, která vlastnila hotel, byla mrtvá, zastřelil ji její bratranec, který bydlel v nedalekém lese. Místo bylo stále nebezpečné jako před 15 roky. Policisté spisovatele varovali, že místní masově pěstují marihuanu a těmito místy prochází stezka obchodníků s bílým masem a pašeráků. Rozhodli se tedy najít zmíněného muže.  Havel o humanitárním bombardování nikdy nemluvil, souhlas s útokem byla Zemanova práce Číst více Tam, kde právo neplatí Uprostřed lesa stála bouda, okolo nábojnice ze samopalu. Uvnitř spal člověk bez nohy, u postele měl opřený kalašnikov, byl to bratranec paní učitelky, křestním jménem Micun. Mira nebyla první člověk, kterého měl zavraždit, a přesto byl na svobodě. To ukazuje, v jakém stavu bylo (a možná stále je) albánské soudnictví. Dozvěděl se také, že se tento muž skupince studentů vnucoval jako průvodce a sliboval jim, že jim ukáže nejlepší trek. Je tedy silně pravděpodobné, že se stali obětí obchodu s lidskými orgány. K odebírání docházelo v nechvalně proslulém žlutém domku, který se nacházel v těžko přístupné horské vesničce Ribe nedaleko města Burrel.  Případ zůstal dodnes nevyřešen, ale vrah Micun se zdál jako důvodně podezřelý, Urban také zjistil, že tento muž přišel o nohu při bankovním přepadení. Ztráta dětí krutě poznamenala obě rodiny, Lenčina maminka měla deprese a nakonec se utopila při potápění, její otec začal ze žalu nezřízeně pít. Navzdory výše zmíněným faktům je Albánie dnes relativně bezpečná země, kterou postupně objevují čeští milovníci turistiky, jednak kvůli divoké kráse, jednak kvůli velmi nízkým cenám.  Zdroj: autorský článek (autor čerpal z knih Návrat do Valbone a Albánie: Kráska se špatnou pověstí) KAM DÁL: Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno .  

Čas načtení: 2024-04-02 08:10:33

Ruští záchranáři odvolali pátrání po 13 hornících uvězněných v ruském zlatém dolu Pionýr

Ruské záchranné týmy odvolali pátrání po 13 hornících zavalených v ruském zlatém dolu na Dálném východě, kteří zde již dva týdny čekají na své vysvobození, uvádí deník The Moscow Times. The post Ruští záchranáři odvolali pátrání po 13 hornících uvězněných v ruském zlatém dolu Pionýr first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-25 10:25:00

Obří pátrací akce po hochovi (6): Autistu lákají na balónky

V Německu už třetím dnem probíhá rozsáhlé pátrání po němém chlapci Arianovi (6), který v pondělí zmizel bez bot ze zahrady domu. Šestiletý autista nemluví, oblast navíc zasáhly kruté mrazy. V pátrání pomáhá přes 400 lidí, úřady do akce nasadily také armádní letoun, psy, drony, sondy a několik potápěčů. Chlapce naposledy zachytila bezpečnostní kamera u místního lesa. Policisté proto ve středu zvolili nevšední taktiku. Na několika místech lesa vyvěsili balónky naplněné heliem. Kloučka totiž nesmírně přitahují.

Čas načtení: 2024-05-01 14:51:06

Zoufalé pátrání po britském turistovi pohřešovaném po skoku z pražské party lodi

Po britském turistovi, který zmizel po skoku z pražské party lodi, bylo vyhlášeno zoufalé pátrání. Devětadvacetiletý muž byl údajně naposledy spatřen, jak v neděli 27. dubna v časných ranních hodinách skáče z party lodi v Praze. The post Zoufalé pátrání po britském turistovi pohřešovaném po skoku z pražské party lodi first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-06 17:05:04

Muž v pátrání se před policisty schoval do gauče

Hradecko - Operační důstojník na lince 158 přijal oznámení, že v jednom domě na Novobydžovsku se ukrývá osoba, po které je vyhlášené celostátní pátrání z důvodu k dodání do výkonu trestu, uvedla Policie České republiky. The post Muž v pátrání se před policisty schoval do gauče first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-07 09:00:01

Patnáctiletá dívka odešla bosá z domu po záhadném telefonátu. Za pár dní ji našli mrtvou

Lidé ji milovali, neměla nepřátele ani konflikty. Jessie Marie Twilight Song Crooks byla předčasně vyspělá dívka s „tisíciwattovým“ úsměvem. Sportovala, milovala plavání a fotbal. Volno trávila s vrstevníky na Greenwood High School ve městě Bowling Green v Kentucky, kde studovala a snila o Harvardově univerzitě. Svět jí ležel u nohou a ona byla připravena ho objevovat. V roce 2001 byla nalezena zavražděná poblíž vyschlého rybníka ve venkovském okrese Warren v Kentucky. Vrah nebyl nikdy dopaden. Nikomu nic neřekla Pozdě večer 28. srpna 2001 Twilight vzala telefon, kdosi volal z automatu z obchodního domu Plano Country Store. Nedlouho poté, kolem 23:00, opustila bosá dům. Lidé, kteří ji znali, potvrdili, že podle všeho chtěla jít ven jen na chvíli. Doma nikomu nic neřekla, nikdo netušil, kam jde a s kým se chce setkat. Existuje dokonalý zločin? 6 případů, kdy chybělo málo Číst více Druhý den ráno, když si její otec Bobby a jeho manželka Linda – Twilightina nevlastní matka – uvědomili, že se holčička pohřešuje, nahlásili vše policii. Po dvoutýdenním pátrání ze strany rodičů, komunity a policie bylo dívčino tělo nalezeno na místě, které je nyní sójovým polem. Pátrání po Twilight bylo komplikované nejen kvůli nedostatku vodítek, ale také kvůli izolované oblasti jihozápadního okresu Warren, ve které Crooksovi žili. Plano se nachází několik kilometrů od centra města Bowling Green. Střídání mezi hustými lesy a úrodnou zemědělskou půdou vytváří krásnou krajinu, ale strašlivé místo pro pátrání po pohřešované osobě, protože je plné vegetace. Jen náhodou tělo děvčátka našel muž, který venčil svého psa. Útoky na USA vyšetřování odsunuly Skutečnost, že následujícího dne došlo k útokům 11. září, je považována za jeden z důvodů, proč vražda dívky nikdy nezískala takovou pozornost, jakou by měla. Zatímco se země snažila reagovat na národní ohrožení, vyšetřování vraždy Twilight bylo stranou. Neexistuje způsob, jak zjistit, kdo jí tu noc zavolal z telefonního automatu. „Neměli techniku, jakou mají vyšetřovatelé dnes. DNA bylo v plenkách. A samozřejmě mluvíme o pozdním létě v Kentucky, kde se působením přírody určitě mnoho důkazů ztratilo,“ vysvětlil Vlastimil Kořen, který sám v USA několik let žil a pracoval jako soukromý detektiv. Příčina smrti dívky nebyla nikdy zveřejněna, a přestože vyšetřovatelé identifikovali jednu osobu jako podezřelou, žádné jméno nepadlo. Záhadou bylo i to, proč měla na sobě mrtvá holčička dres školy, na kterou nechodila. Dle vyšetřování pocházel z místního „sekáče“. Ale jak se dostal na její tělo, nebylo nikdy objasněno. Je možné, že ten, koho potkala, jí ten dres dal, a je pravděpodobné, že ten člověk byl poslední, kdo ji viděl živou. Ve skutečnosti však mnoho z toho, co se stalo Twilight bezprostředně před a poté, co zmizela, zůstává záhadou. Některé informace – například příčinu smrti – policie záměrně nezveřejnila. Nevíme, jak dlouho byla Twilight mrtvá, než ji našli. Neznáme motiv. Další informace, jako například koho potkala, kde se setkali a proč za dotyčným šla, zůstávají záhadou i pro její nejbližší. „Kdo by to udělal? Proč by to dělali?“ ptal se Bobby Crooks v rozhovoru pro místní zpravodajskou stanici WNKY v roce 2019. „Nemáme žádné odpovědi.“ Pták velký jako člověk je i v Česku. Zabíjí své sourozence, říká se mu duch z bažin Číst více Naděje, která brzy zhasla V roce 2021 však došlo k drobnému pokroku ve vyšetřování. Úřady získaly povolení k prohlídce nemovitosti na základě informací anonyma. Místní šerif přizval FBI, aby pomohla, vyžádal si luminolové testování, které umožňuje najít stopy krve i roky po zločinu. Chemická látka interaguje s hemoglobinem v krvi a vytváří modře zabarvené světlo, které ukazuje, zda a případně kde je krev přítomna. FBI shromáždila důkazy, které byly poté předány oddělení šerifa okresu Warren a odeslány do státní laboratoře. Výsledky však nebyly průkazné. Smrt dívky je tak stále předmětem spekulací. Bohužel už téměř bez pozornosti médií. „Může to být kvůli tomu, že měla krev původních obyvatel. Byla Arapaho z matčiny strany. A smutným faktem je, že bílé ženy přitahují mnohem více pozornosti médií,“ dodal pro Čtidoma.cz Vlastimil Kořen. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Ztracené světy nejsou jen mýty. Jak je to s legendárními zeměmi jako Atlantida?

Čas načtení: 2024-05-22 17:07:00

Stefanie (17) a Jasmínka (2 měs.) zmizely: Mladičkou mámu s dcerkou hledají policisté

Zem se slehla po sedmnáctileté Stefanii Stojkové z Černovic na Pelhřimovsku. Dívka s malou dcerkou se nevrátila do zařízení pro mládež. Dosavadní pátrání výsledek nepřineslo, policisté se proto obracejí s žádostí o pomoc na veřejnost.

Čas načtení: 2024-05-29 11:03:16

Muž v pátrání se před policisty ukryl na půdě, ukazují záběry. Vyhýbal se trestnímu řízení

Děčínsko - Od roku 2023 pátrali policisté po jednačtyřicetiletém muži z Děčínska. Provinilec se totiž vyhýbal trestnímu řízení a pro orgány činné v trestním řízení se stal nedosažitelným. Více než  rok se muž úspěšně skrýval před spravedlností. Po muži bylo vyhlášeno celostátní pátrání hned z několika důvodů, uvedla Policie České republiky. The post Muž v pátrání se před policisty ukryl na půdě, ukazují záběry. Vyhýbal se trestnímu řízení first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-25 13:04:00

Horská služba pátrala ve spolupráci s Policií ČR

Spolupráce se složkami IZS je v mezisezónní době jednou z činností, která Horské záchranáře zaměstnává naplno. „Pátrání je součástí činností Horské služby od jejího založení. Současnost pátracích akcí je spojena s využitím moderních technologií v rámci organizace akce, sběru dat, vytvoření rychlého přehledu o situaci a terénu. Samotné pátrání ale zůstává stále závislé na zkušenostech a odhodlání záchranářů, policistů a dalších osob, které se pohybují v terénu a přispívají svými zkušenostmi,“ okomentoval zapojení HS ČR do pátrání a důležitost spolupráce složek IZS ústřední náčelník HS ČR o.p.s., René Mašín.

Čas načtení: 2024-07-04 08:45:00

Neviděli jste Šárku (48)z Blanska? V neděli odešla z domova, rodině se neozvala

S prosbou o pomoc se na veřejnost obrátili kriminalisté při pátrání po Šárce Illkové (48) z Blanska. Žena opustila domov v neděli odpoledne, naposledy ji viděli u cyklostezky poblíž obchodního domu Billa.

Čas načtení: 2024-09-17 17:33:00

Tragický konec pátrání po muži (†33) z Prahy: Nechal dopisy na rozloučenou, našli ho mrtvého

Policie v úterý vyhlásila pátrání po muži, který odešel z bytu v Praze 4, kde zanechal dopisy na rozloučenou. Krátce poté, co policisté prosbu o pomoc při pátrání zveřejnili, však přišla smutná zpráva - muž byl nalezen bez známek života.

Čas načtení: 2024-10-25 10:01:00

Monika ze Znojemska zmizela před 10 dny: Dům nechala otevřený! Neviděli jste ji?

Už druhý týden trvá pátrání po Monice Ševelové (45) z Krhovic na Znojemsku. Naposledy se s ní 15. října bavila posádka automobilu, kterou by potřebovala policie vyslechnout. Hledaná se léčí s epilepsií, ve větší míře pije alkohol. Lidé z jejího okolí nevylučují, že by si mohla ublížit.

Čas načtení: 2025-01-10 22:10:00

Neviděli jste Báru (15)? V minulosti se pokusila o sebevraždu, bez léků může být agresivní

Policie ČR v pátek vyhlásila pátrání po 15leté Barboře Žeravové z Příbrami. Ta byla naposledy spatřena ve čtvrtek ve škole. Po ní měla navštívit lékaře, k tomu už ale nedorazila. 

Čas načtení: 2025-01-10 22:10:00

Šťastný konec pátrání po Báře (15) z Příbrami: Díky pomoci občanů se ji podařilo najít v Dobříši

Policie v pátek vyhlásila pátrání po 15leté Barboře Žeravové z Příbrami, která byla naposledy spatřena ve čtvrtek ve škole a měla zamířit k lékaři, k němuž ale nedorazila. Pátrání bylo o den později odvoláno, protože pohřešovanou dívku se podařilo díky informacím od občanů nalézt v Dobříši. 

Čas načtení: 2022-03-25 14:38:36

Trvá stále minulost? ČT odvysílá dokument Rekonstrukce okupace o roce 1968

Událost, která zcela změnila vývoj dějin nejen České republiky, ale celé střední Evropy. Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Režisér Jan Šikl před časem nalezl tři a půl hodiny profesionálně natočeného materiálu ze srpnového dění. Šikl na základě nich zahájil pátrání po tom, kdo a kde je v archivu zachycen. Vzpomínky na skoro zapomenuté příběhy tak ožily a postupně složily obraz historického okamžiku a jeho vztahu k současnosti. Dokument Rekonstrukce okupace diváci uvidí v úterý 22. března od 21:45 na ČT2. „Když jsme natáčeli, tak jsem pochopil, jak pro každého z lidí, kteří srpen prožili, je toto téma stále aktuální. Stačilo položit otázku a minulost znovu ožívala v plné intenzitě. Dnes, víc než padesát let poté, je srpen 1968 stále téma, které prostupuje celou naší společností,“ uvádí režisér a autor scénáře dokumentu Jan Šikl a dodává: „Pocit křivdy, nenávisti, vzdoru… Představuje to paměť, která se předává z generace na generaci. Přemýšlím nad tím i dnes, když ruská armáda okupuje Ukrajinu. Přemýšlím, co všechno tím zasela do svého sousedského národa… Minulost stále trvá.“ Většina z použitých záběrů nebyla dosud publikována. Jejich unikátnost spočívá mimo jiné i v tom, že se na nich objevuje řada různých míst Československa. Autor začíná hledat pamětníky z filmového pásu a identifikuje, kde proběhlo natáčení. Další materiály dokumentu pocházejí od amatérských filmařů, kteří je nabídli během vzniku snímku. Tato syrovost a neučesanost ještě více dotváří obrazově vyrovnaný celek. Vzpomínky na konkrétní události ožívají a pátrání se postupně mění v reflexi toho, jak se historický okamžik otiskl do společnosti jako takové. „Dokument reflektuje rok 1968 v Československu, invazi vojsk varšavské smlouvy a následnou normalizaci. To vše je nahlíženo očima občanů, civilistů, kteří si rozhodně válku nepřáli a to, co se stalo, si nedokázali představit ani v nejhorším snu,“ komentuje kreativní producentka ČT Alena Müllerová: „Bohužel je toto téma nyní palčivě aktuální vzhledem k útoku Ruska na Ukrajinu. Emotivní vzpomínky a trauma, které v nás dodnes zůstává, pomůže přiblížit, jak se nyní cítí lidé na Ukrajině.“

Čas načtení: 2020-02-16 16:11:58

Justiční fakenews z Lidových novin

Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze 14. února zahájila v ranních hodinách pondělka 10. února olomoucká expozitura NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12. února vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných. Policie uvalila na případ informační embargo, které bylo zřejmě „pro kočku“, neboť již v poledne 10. února vyšel na serveru Lidovky.cz článek Martina Shabu, jenž věděl dokonce již o něco více: mezi zadrženými měl být zlínský podnikatel Pavel K. A hned 12. února 2020 pokračoval v tomto duchu v informování. Již věděl, že policejní zásah souvisí s trestním řízením proti manželům Novotným, kteří nechali unést do svého domu dlužníka Pavla Buráně, podnikatele v oboru hazardního průmyslu, a tam jej vydírali s pomocí ozbrojených zakuklenců. Vydíráním si údajně chtěli zajistit proplacení pohledávky ve výši 376 milionů Kč. Aby každý věděl, jak nebezpeční zločinci jsou zmínění manželé, autor ocitoval část popisu skutku z rozsudku, který mu poskytl – embargo sem, embargo tam – soudce Radomír Koudela, jehož senát v prosinci 2019 manžele nepravomocně odsoudil k trestům odnětí svobody ve výši sedmi a čtyř let a obžalovanému Novotnému přidal jako bonus peněžitý trest ve výši pěti milionů korun. V souvislosti s touto kauzou policie zjistila, že skutečně došlo k pokusu o ovlivnění rozhodování soudu. Skutkový děj Martin Shabu servíroval čtenářům jako zjevenou pravdu, jako by nebylo pochyb, že se to skutečně stalo. Nevypálil tedy na pachatele sledované trestné činnosti, ale na jejich oběť. V informování pak pokračoval článkem ze 14. února, v němž již uvedl další podrobnosti, jako částku, kterou měli po Novotných podvodníci požadovat. Věděl, že Novotní podezřelé jednání oznámili policii, takže v této věci jsou v postavení poškozených. Uvedl plné jméno svérázného podnikatele Patrika Kalouse, který měl být hlavou skupiny podvodníků. Jeho vzetí do vazby potvrdil Lidovým novinám Michal Tománek, mluvčí Okresního soudu v Uherském Hradišti. Na tomto způsobu informování je zvláštních několik okolností. Pozoruhodná je již rychlost vydání prvního článku: utajované zatýkání sotva skončilo a již o něm psala vzdálená pražská redakce. Kdo a proč motivoval Martina Shabu k tak rychlému projevu zájmu? Ještě závažnější je skutečnost, že dva soudci uvolnili informace bez ohledu na vyhlášené informační embargo. V tomto případě ale nelze novináři vyčítat, že jejich ochotu využil, protože pátrání po informacích a jejich zveřejňování patří k jeho profesi a není jeho povinností zamýšlet se nad neodpovědností soudců, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby. Jednání obou zmíněných soudců je skutečně krajně neodpovědné, neboť ani manželé Novotní, ani Patrik Kalous nejsou pravomocně odsouzeni, takže v souladu s presumpcí neviny mají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Hypoteticky nelze vyloučit, že v dalším řízení dojde k vyvrácení jejich obvinění, ale špína na nich přesto zůstane. Ostatně první rozsudek Radomíra Koudely odvolací Vrchní soud v Olomouci přijal velmi nevlídně a vrátil mu jej s četnými výtkami a závaznými pokyny. Je předčasné předjímat, že druhý rozsudek bude úspěšnější. Je také zvláštní, že Martin Shabu se vrhl přímo na kauzu manželů Novotných, ač tažení NCOZ nesměřuje pouze proti podvodnému pokusu k jejich škodě. V popisu skutkového děje zastřel dvě okolnosti. Především se nezmínil, že poškozený Pavel Buráň před soudem uznal, že je dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi Jaroslavu Novotnému. Jeho zmocněnec, advokát Petr Dítě, dokonce uvedl před soudem částku podstatně vyšší a opodstatněnost nároku věřitele nezpochybnil. A zejména se Martin Shabu ani slůvkem nezmínil, že únosci a vyděračtí zakuklenci měli být podle Pavla Buráně Ukrajinci a policií dodané Slováky nakonec senát Radomíra Koudely zprostil obžaloby. V danou chvíli zakuklenci žijí jen v hlavě Pavla Buráně, nikdo jiný o nich neslyšel jinak než od něj, nikdo jiný je neviděl, nikdo jiný o nich nemluví. Kromě toho neexistuje žádný objektivní důkaz, že se v domě Novotných dostalo Pavlu Buráňovi příkoří, na které si stěžuje. Jediným důkazem je opět jen jeho výpověď. Jisté je pouze tolik, že na závěr návštěvy (ať dobrovolné nebo nucené) se dlužník s věřitelem opili „pod obraz boží“. Za daných okolností není vůbec jisté, že skutkový děj proběhl tak, jak jej Martin Shabu popsal s použitím vyselektovaných citací z rozsudku či z ústních informací soudce Radomíra Koudely. Jeho způsob informování o policejní akci vzbuzuje podezření, že nejde tolik o přesvědčení veřejnosti o zdatnosti policie (kterou tímto nezpochybňuji, naopak jsem přesvědčen, že odvedla skvělou práci) jako o „nasazení psích hlav“ manželům Novotným. Pak se ovšem vnucuje otázka, kdo Martina Shabu motivoval a jakými prostředky vyvolal jeho zájem o tuto kauzu. Příběh manželů Novotných sleduji od počátku soudního řízení. Poslední rozsudek senátu Radomíra Koudely jsem okomentoval článkem Šup s věřitelem do vězení! s přílohou anonymizovaného rozsudku na webu spolku Chamurappi, z. s. Podle mého laického odhadu rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Tím ovšem netvrdím, že manželé Novotní nemohou být v dalším kole definitivně odsouzeni, i když spíše očekávám další vrácení věci odvolacím soudem na 1. stupeň. Aniž bych porušil embargo, považuji za užitečné doplnit obraz jednání obviněného Patrika Kalouse o historku poněkud staršího data. Patrik Kalous se spolu s jakýmsi Konstantinem Erinem dopustil podivného jednání proti obžalovanému Jaroslavu Novotnému již dříve. Pánové mu nabídli zastavení trestního stíhání za předpokladu, že se spokojí s proplacením pouze 150 milionů Kč z dluhu Pavla Buráně. Tvrdili, že jednají ve shodě s ním, a to za slib provize. Obžalovaný Novotný je odmítl. Pochybní vyjednavači nevysvětlili, jakým mechanismem by dosáhli zastavení soudního řízení. Pokud takovou možnost neměli, dopustili se pokusu o podvod. Pokud ji měli, dopustili se přípravy podplacení soudu. Byl jsem přítomen při hlavním líčení, když toto doznali před soudem. Divil jsem se, že intervenující státní zástupce Petr Matoušek nezahájil trestní řízení z úřední povinnosti a také soudce Radomír Koudela zachoval klid. Domnívám se, že v tuto chvíli další pátrání po informacích, jež orgány činné v trestním řízení skrývají za hradbou informačního embarga, není společensky prospěšné. Již teď kolují „v prostředí“ další neověřené i ověřené informace, dvě ověřené zajímavosti mám dokonce k dispozici. Jejich zveřejnění bych ale považoval za předčasné, ztěžující práci policie. Z informace o sdělení obvinění a uvalení vazby je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit, že se případ dostane před soud. Chce to trochu trpělivosti: každý bude mít možnost sednout si do soudní síně a získat všechny informace, které k ukojení své zvědavosti potřebuje. Dožiji-li, určitě budu proces monitorovat a podávat objektivní zprávy jiné povahy než Martin Shabu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 23:06:56

Přehlídku aktuální německé literatury najdete ve speciální příloze Literárních novin

Součástí aktuálního čísla Literárních novin 7/2019, které je právě v prodeji, je speciální příloha Německá literatura. Vznikla za podpory Česko-německého fondu budoucnosti (www.fondbudoucnosti.cz) a ve spolupráci s Goetheho institutem v Praze. Obsahuje ukázky z tvorby deseti autorů, jejichž díla vyšla v českých překladech v několika posledních letech. Zveřejňujeme úvodní text přílohy, jehož autorem je germanista a literární kritik Jakub Ehrenberger. "Na dotaz, co čtenáři nabízí současná německá literatura, se dá odpovědět jednoduše: Především nebývalou tematickou šíři a pestrost autorských hlasů. Je libo trochu adrenalinu mezi fotbalovými chuligány? Anebo by čtenář raději nahlédl do pracovny maniodepresivního spisovatele? Německá literatura mu umožňuje obojí a ještě mnohem víc. Obsáhnout všechny soudobé trendy by vydalo na celou knihu a na některé autory a témata by se ani tak nedostalo. Následující řádky, zaměřující se na tvorbu posledních let, tak pouze pootevírají pomyslná dvířka. Vstoupit už do nich musí každý čtenář sám. Jizvy minulosti Není pochyb o tom, že na německém trhu už řadu let sílí volání po autenticitě. Mnoho spisovatelů se tak odklání od rozmáchlých fiktivních příběhů a stále častěji se uchyluje k vlastnímu životu coby námětu svých textů, případně k literární rekonstrukci životů svých blízkých. Téma na sebe bere řadu podob od pouhých (auto)biografických výpůjček přes knižní reportáže až po čistokrevné romány na motivy skutečných událostí. Kupříkladu rodačka z ukrajinského Kyjeva Katja Petrowskaja (*1970) v próze Vielleicht Esther (Možná Ester, 2014) mapuje pohnuté osudy vlastní židovské rodiny. Autorka pátrala v archivech, zpovídala příbuzné a pozvolna sestavila životopisy předků, mezi nimiž nechybí prastrýc popravený v Sovětském svazu za atentát na německého velvyslaneckého radu, dědeček přeživší koncentrační tábor Mauthausen a několik příbuzných zavražděných nacisty v kyjevské rokli Babí Jar. Velmi podobný typ knihy vynesl roku 2017 Cenu Lipského knižního veletrhu Natasche Wodinové (*1945). Sie kam aus Mariupol (Přišla z Mariupole, 2017) je literárním záznamem spisovatelčina pátrání po příběhu její matky, která byla za války v Německu nuceně nasazená. Když bylo dívce deset let, vzala si Jevgenija Jakovlevna Ivaščenko život, aniž by o ní její dcera věděla o moc víc, než co by se vešlo na malý list papíru. Wodin se o matčinu minulost vždy zajímala, podrobnosti však dlouhá léta zůstávaly zahaleny v mlze. Teprve před několika lety narazila na internetu na zásadní stopu, která jejímu snažení dala nový směr. Na knihu Wodinová loni navázala svazkem Irgendwo in diesem Dunkel (Někde v té temnotě, 2018), v němž se zabývá postavou svého otce. Osudy vlastního otce se zčásti inspiroval také Ralf Rothmann (*1953) při psaní (proti)válečného románu Zemřít na jaře (Im Frühling sterben, 2015, č. 2017). Rothmann v něm líčí poslední měsíce války prostřednictvím příběhu sedmnáctiletého Waltera, jenž se v únoru 1945 jen zčásti dobrovolně přihlásí k Waffen-SS. Coby řidič zásobovací jednotky se tak stává přímým svědkem řádění ustupujících vojáků wehrmachtu a hnisajících jizev, které válečný konflikt ve zbídačené krajině i krví nasáklé společnosti zanechává. Rothmann přitom není autor, který by se zalekl brutálnosti předkládaných scén. Do pozdějšího období přenáší čtenáře prozaik a nesmlouvavý komentátor literárního dění Maxim Biller (*1960) v loni vydaném svazku Sechs Koffer (Šest kufrů, 2018, české vydání připravuje Argo). Pražský rodák z rusko-židovské rodiny, který s rodiči a sestrou roku 1970 emigroval do Německa, v něm pod rouškou fikce rekonstruuje příběh vlastní rodiny. V centru stojí vypravěčovo bezmála detektivní pátrání po viníkovi zatčení a popravy jeho dědečka, moskevského překupníka s valutami a šmelináře, jehož obchody byly trnem v oku sovětskému režimu. Zradil jej někdo z rodiny? Billerův román mj. výborně ilustruje atmosféru strachu a nesvobody v socialistickém Československu. Na vlastní dětství a zejména postavu zásadového otce vzpomíná v útlém svazku Herkunft (Původ, 2014) matador německé literatury Botho Strauß (*1944). Jeho osobní vzpomínky na ješitného „muže starého ibsenovského formátu“, který v první světové válce přišel o oko, nikoliv však o důstojnost, jsou plné detailních postřehů a přibližují čtenáři období 40. a 50. let lépe než leckterý mnohasetstránkový román. Palčivá současnost Autobiografie se ale přirozeně nemusejí nutně navracet pouze do období dětství a dospívání pisatelů. Do bezprostřední současnosti čtenáře v intimní zpovědi Svět v zádech (Die Welt im Rücken, 2016, č. 2018) zavádí oceňovaný prozaik a dramatik Thomas Melle (*1975). Melle trpí bipolární poruchou a během let si prošel už trojicí silných maniodepresivních vln. V jejich průběhu ztratil přátele i tvář, nadělal dluhy, rozprodal majetek, pokusil se dvakrát o sebevraždu a skončil mj. v policejních poutech a na psychiatrické léčebně. O tom všem autor vypráví bez obalu. Neškemrá o soucit, nýbrž střízlivě analyzuje projevy nemoci ve snaze přiblížit ji čtenáři. Sympaticky se navíc svému bláznění i zoufání sám pošklebuje. Dmitrij Kapitelman (*1986), jenž s rodiči v polovině 90. let přesídlil z rodné Ukrajiny do Německa, aniž by uměl jediné slovo německy, v autobiografickém debutu Das Lächeln meines unsichtbaren Vaters (Úsměv mého neviditelného otce, 2016) popisuje nejen těžké začátky na nové škole, ale též pozdější hledání sama sebe a vlastní židovské identity během cesty do Izraele. Tím výčet autorů píšících přiznaně autobiografické či vzpomínkové texty nicméně zdaleka nekončí. O tom, že téma letí, nejlépe svědčí nedávná novinka prozaika s bosenskými kořeny Saši Stanišiće (*1978). Po humorně laděném, ryze německém vesnickém románu Noc před oslavou (Vor dem Fest, 2014, č. 2016) a sbírce nevšedních všednodenních povídek Fallensteller (Stavitel pastí, 2016) se totiž Stanišić v esejistickém svazku Herkunft (Původ, 2019) rozpomíná na vlastní dětství, útěk z válkou zmítané Jugoslávie a pozdější socializaci v Heidelbergu. Hned několik autorů zmíněných výše se nenarodilo v Německu, nýbrž v zahraničí a do Německa je později zaválo soukolí nejrůznějších událostí. Tvůrců, pro něž je němčina druhým jazykem, v Německu neustále přibývá a zpravidla dokážou díky svému rozkročení mezi vícero kulturami vnést do literatury svěží vítr. Jednou z nich je i prozaička ázerbájdžánského původu Olga Grjasnowa (*1984), s jejíž tvorbou se čeští čtenáři mohli seznámit díky překladu debutu Rus je ten, kdo miluje břízy (Der Russe ist einer, der Birken liebt, 2012, č. 2016). Pořádný rozruch způsobil i autorčin v pořadí třetí román Gott ist nicht schüchtern (Bůh není nesmělý, 2017), v němž s pomocí paralelně vykreslených osudů dvojice mladých Syřanů, lékaře Hammoudiho a začínající herečky Amal, zachycuje propuknutí občanské války v Sýrii. Text překvapuje nejen nebývalou silou výpovědi, ale též detailní znalostí reálií. Situací na Blízkém východě se s lehce odlišným akcentem ve svých prózách dlouhodobě zabývá též Abbas Khider (*1973). Vlastní zkušenost běžence promítl i do fiktivního příběhu Iráčana Karima, protagonisty politického románu Ohrfeige (Facka, 2016). Dospívající Karim má brzy nastoupit do armády, kde by se kvůli vzácné tělesné anomálii takřka s jistotou stal obětí sexuálního zneužívání. Rozhodne se proto s pomocí převaděčů raději uprchnout do Evropy. V Německu je však brzy konfrontován nejen s ubíjející nudou na ubytovně pro žadatele o azyl, ale též s falešností vlastních snů o novém životě. Řez životem Kdekdo by z předchozího výčtu mohl nabýt chybného dojmu, že současná německá próza je poněkud monotematická, místy snad i egocentrická. Všude čpí válkou a špatně srostlými jizvami po příkořích minulosti, případně bolestivě syká nad přítomností. Kde že je slibovaná pestrost? Samozřejmě to němečtí autoři umějí i jinak. Dlouhodobé popularitě se těší románové biografie slavných osobností. Několik jich vyšlo i v minulých letech, mezi nimi také román Klause Modicka (*1951) Koncert bez básníka (Konzert ohne Dichter, 2015, č. 2016). Rodák z dolnosaského Oldenburgu v něm nakukuje do vily secesního malíře a designéra Heinricha Vogelera, stojící uprostřed malebné umělecké kolonie ve Worpswede poblíž Brém. V ní svého času pobýval i poněkud nabubřelý básník Rainer Maria Rilke, nedá se ale říct, že by tam byl vždy srdečně vítaným hostem. Komu se biografický žánr zamlouvá, má v češtině možnost sáhnout též po obdobně pojatých grafických románech Reinharda Kleista (*1970). Na překlad z téže kategorie naopak čekají životopisné romány Markuse Orthse (*1969) Max (2017) a Feriduna Zaimoglua (*1964) Evangelio (2017). Zatímco Orths vykresluje osudy významného dadaisty a surrealisty Maxe Ernsta s pomocí šestice umělcových múz, Zaimoglu svůj pozoruhodný, třebaže nikoliv nekritický portrét kazatele a reformátora Martina Luthera staví na výpovědi fiktivního lancknechta. O tom, jak vysokou tepovou frekvenci může mít život v dnešním Německu, se čtenář dozvídá z prvotiny Philippa Winklera (*1986) Chuligán (Hool, 2016, č. 2017). Heiko Kolbe je oddaným fanouškem fotbalového Hannoveru 96 a za svůj klub se nebojí i rvát. A to doslova. Čtenář se tak po jeho boku stává součástí party fotbalových rowdies. Winklerův text nicméně není pouze sociální sondou mezi opomíjenou skupinu obyvatel, ale současně i příběhem o sžíravém osamění a touze někam patřit. Lesk a bída básníků Tristní je v tuzemsku už řadu let recepce současné německé lyriky. Patřila-li za socialismu poválečná německá poezie k vyhledávaným partnerům básnického dialogu a zdrojům inspirace, s nástupem 90. let její kulturní vliv pohasl. Objeví-li se tu a tam nějaký český překlad, pak pouze časopisecky či při příležitosti autorského čtení v rámci některého z nepočetných festivalů poezie. Alespoň rozvířit klidné vody se nedávno pokoušel pražský Goethe-Institut programovou řadou „Tady a teď“ věnovanou německé a české poezii. V rámci jednotlivých diskusních večerů v Praze vystoupily špičky žánru, mj. Marcel Beyer (*1965), Marion Poschmannová (*1969) či Jan Wagner (*1971). Český čtenář tak alespoň nakrátko dostal výjimečnou příležitost seznámit se v obrysech s tvorbou této silné střední generace, k níž by dále patřili třeba Nico Bleutge (*1972) či Lutz Seiler (*1963). Jenže pozornost by si zasloužily i mladší poetické hlasy, např. Nora Bossongová (*1982) či Nadja Küchenmeisterová (*1981). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jenže kde nic, tu nic. Pakliže se přece jen některý tuzemský překladatel pustí do převodu poezie, volí zpravidla návrat k modernistickým autorům, případně sáhne po zavedeném, dnes už kanonizovaném jménu. V češtině díky tomu před pár lety vyšla alespoň starší alegorická báseň Zánik Titaniku (Der Untergang der Titanic, 1978, č. 2015) jednoho z posledních žijících bardů poválečné scény Hanse Magnuse Enzensbergera (*1929). Milovník poezie si přesto zoufat nemusí. Četné ukázky lze nalézt na webových stránkách lyrikline.org, jen se jimi zájemce musí proklikat. Reprezentativní antologie německé poezie konce 20. a počátku 21. století, která by v kompaktní podobě přiblížila soudobé trendy a tvůrce, je při současných prodejích lyriky spíše jen zbožným přáním. Nezřídka se mezi germanisty a překladateli žehrá na nedostatek zájmu ze strany českých nakladatelů, případně čtenářů. Ano, knih německé provenience by u nás mohlo vycházet víc, jejich potenciál zůstává nevyužit. Ale kde není dostatečná poptávka, není logicky ani nabídka. Současně nicméně není třeba stavět barikády a bít na poplach. Vždyť jen v letošní knižní sezóně vyšlo hned několik titulů, jež mohou oslovit široké spektrum čtenářů. Na pultech se objevila mj. mozaikovitá románová prvotina oslavovaného dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967) Jednoho jasného, mrazivého rána v lednu na začátku 21. století (An einem klaren, eiskalten Januarmorgen zu Beginn des 21. Jahrhunderts, 2016, č. 2019), rozmáchlý historický opus z období třicetileté války Tyll (2017, č. 2019) úspěšného prozaika Daniela Kehlmanna (*1975) či Olga (2018, č. 2019) Bernharda Schlinka (*1944), příběh životem zkoušené učitelky z chudých poměrů. Po několikaletém půstu se navíc tuzemský trh dočkal také nového překladu z díla novelistky Herty Müllerové (*1953). Román Liška lovec (Der Fuchs war damals schon der Jäger, 1992, č. 2019) se na příkladu učitelky Adiny navrací k zobrazení pocitů strachu a nedůvěry za Ceaușeskovy komunistické hrůzovlády, tedy tématu, jemuž se autorka věnovala už v próze Srdce bestie (Herztier, 1994, č. 2011). Při výběru, pro který titul se rozhodnout, snad čtenáři dobře poslouží i následující stránky. Stačí vstoupit."    O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem  predplatne@literarky.cz nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.