Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2011-11-08 20:11:50

Povídáte si v hospůdce o politice?

Také si povídáte v hospůdce o politice? Za časů, kdy se tam na vás mračil z obrazu na zdi… …a pilo se třeba… …to bylo důrazně zakázané! (Všechny tři obrázky pochází z muzea automobilových veteránů, starých rádií, fotoaparátů a různých … Celý příspěvek →

Čas načtení: 2011-11-08 20:11:50

Povídáte si v hospůdce o politice?

Také si povídáte v hospůdce o politice? Za časů, kdy se tam na vás mračil z obrazu na zdi… …a pilo se třeba… …to bylo důrazně zakázané! (Všechny tři obrázky pochází z muzea automobilových veteránů, starých rádií, fotoaparátů a různých … Celý příspěvek →

Čas načtení: 2022-01-07 15:10:28

Vyčistit sedačku nemusí být věda!

Na sedačce trávíte spoustu času – díváte se na filmy při pojídání dobrot, povídáte si s přáteli při popíjení kávy nebo se mazlíte se psem. Není divu, že občas dojde Číst více...

Čas načtení: 2021-12-08 14:21:22

Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové chystá na příští rok Letní scéna Musea Kampa

Premiérou 9. června 2022 vstoupí na repertoár Letní scény Musea Kampa další hra věnovaná osobnosti, jejíž životní příběh je dodnes velkou inspirací. Půjde o divadelní recitál Marta k 80. narozeninám Marty Kubišové v hlavní roli s Berenikou Kohoutovou či Hanou Holišovou Navazuje na předchází počiny Meda a Werich, které se na letní scéně budou hrát i příští rok. „Těším se na připravované letní představení Musea Kampa, které bude volně inspirováno mojí kariérou. Jsem upřímně zvědavá, jak se divadelní soubor vypořádá s výběrem skladeb a s celkovým pojetím. Tak zlomte vaz!“ vzkázala tvůrcům Marta Kubišová. Inscenace Marta je koncipována jako recitál, jednotlivé obrazy ze života Marty Kubišové se prolnou se živou hudbou. Vedle Bereniky Kohoutové nebo Hany Holišové, které budou alternovat titulní roli legendární zpěvačky, další postavy ztvární například Václav Kopta, Jan Cina nebo Denis Šafařík. „Život Marty Kubišové bych přirovnala k její slavné písni Magdalena. Postoj silné svobodné ženy, který provokoval jak svou nespoutaností, tak určitým nadhledem, že zpívání není vše. A že jí ten zákaz nepoloží. A že to často omílané: ‚My jen chtěli zpívat, běhat, hrát divadlo…' není jejím heslem ani omluvou. Přitom, když s paní Martou mluvíte osobně, je tak civilní, že ji nelze než obdivovat,“ říká autorka recitálu a producentka letní scény Daniela Sodomová. „Některé lidi můžete potkat jen jednou a budete na ně vzpomínat celý život. S Martou se cítíte obyčejně, ale po chvíli zjistíte, o jak vzácných a neobyčejných věcech si s ní povídáte. Popřála nám hodně štěstí, a tak trošku jsme si slíbily, že z ní sejmeme břemeno hrdinky, které jí bylo přisouzeno. Její kroky a rozhodnutí vycházely z toho vzácného teď a tady. Co cítila, to i udělala. Ale bojovným vlajkonošem, Johankou z Arku, prý nikdy nebyla,“ dodává režisérka Adéla Laštovková Stodolová. A jak k herecké výzvě, ztvárnit na jevišti Kubišovou, přistupují hlavní protagonistky nové inscenace? „Těžko se na toto téma mluví, mediální obrazy jsou vždy nějak zkreslené a já paní Martu Kubišovou neznám osobně, ale vždy jsem ji vnímala jako krásnou ženu, charismatickou, s ojedinělým hlasem, s tajemstvím v očích a zároveň jako člověka, který si zachovává svou tvář a zůstává normální a svůj za všech okolností, které v jejím životě byly tak různé a složité. V tuto chvíli samozřejmě netuším, jaká ‚naše Marta' bude, ale budu to vždycky brát jako poctu této ženě za to, že je jaká je a pro mě je čest a radost u toho být,“ odpovídá Hana Holišová. Osobní pohled přidává také Berenika Kohoutová: „Během zkoušení inscenace Werich jsme se jednou s naší režisérkou Adélou bavily o našich pracovních a tvůrčích snech a já jsem se při otázce, koho bych si chtěla zahrát, zasnila a odpověděla: ‚Martu Kubišovou'. V té chvíli jsem netušila, že je to reálné. A najednou se to děje. Producentka Daniela s režisérkou Adélou mě oslovily na tuto krásnou roli a já neváhala ani vteřinu. Paní Marty Kubišové si nesmírně vážím a její ztvárnění je pro mě jednoznačně zatím asi ta největší pracovní výzva.“

Čas načtení: 2021-11-11 12:30:13

Marie Rottrová oslaví osmdesátiny. ČT při té příležitosti odvysílá dokument To mám tak ráda

Natáčení snímku Marie Rottrová: To mám tak ráda k jubileu jedné ze zásadních osobností české populární hudby probíhalo na různých místech Ostravy, kde Marie Rottrová prožila polovinu života a kde vzpomíná na radostné dětství, zlatá šedesátá, šedivá sedmdesátá i hektická osmdesátá léta. Tvůrci během natáčení navštívili také kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově, kde se zpěvačka v roce 2016 v utajení před novináři vdala. V uvolněné atmosféře konce šedesátých let zpěvačku učaroval hudební žánr rhythm and blues, přičemž v Ostravě začala na legendárních čajích o páté zpívat soul. „Nedokážu si představit lepší období, kdy začít zpívat profesionálně. Nikdo nás v ničem neomezoval, nikdo nás k ničemu nenutil,“ říká v dokumentu Marie Rottrová. Srpnové události roku 1968 a následná normalizace pro ni znamenaly mimo jiné i povinnost změnit repertoár. Písně angloamerické provenience musela nahradit původní česká tvorba. Marii Rottrové vynucená změna ale paradoxně prospěla a z interpretky napodobující afroamerické vzory se stala zpěvačkou s vlastním nezaměnitelným stylem a výrazem, která si navíc dokáže téměř neomylně vybírat kvalitní autory, melodie a texty. „Písničky jsem si většinou docela přísně vybírala podle svého vkusu, píseň mi musí být blízká. Jarda Wykrent mi často připomínal, že jsem mu vrátila víc písniček, než jsem si od něj vzala,“ komentuje se smíchem Marie Rottrová. Dokument To mám tak ráda nemapuje pouze úspěšnou profesní dráhou oblíbené interpretky. I když nikdy neplnila stránky bulváru, a působí jako žena, jež toho o sobě moc neřekne, v dokumentu uvolněně, vstřícně a otevřeně hovoří i o svém soukromí a přiznává výčitky vůči rodině, které se nevěnovala tolik, kolik by chtěla. „Před vznikem tohoto dokumentu jsem neznal všechny písně Marie Rottrové, ale většinu ano. Spoustu zapomenutých jsem si připomenul během přípravy a několik písniček jsem pro sebe objevil při natáčení. Když si totiž povídáte s Marií Rottrovou, každou chvilku se jí při vzpomínce na její životní a profesní dráhu vybaví nějaká melodie, či kousek textu,“ uvádí dramaturg a scenárista Marek Dohnal. A dodává: „Tak se nám s režisérkou Petrou Všelichovou při skládání dokumentu krásně přirozeně propojovalo a doplňovalo zpěvaččino vyprávění s písničkami. Měl jsem dopředu vytipovanou asi dvacítku písní, které by nějak charakterizovaly Marii Rottrovou jako interpretku a ženu, či například ilustrovaly dobu, ve které vznikly, ale nakonec jsme těch ukázek použili šedesát šest.“ Dokument odvysílá Česká televize v sobotu 13. listopadu ve 22:00 na programu ČT1.

Čas načtení: 2020-10-31 17:27:53

Tereza Boučková: Psaní je radost i trýzeň

Než se stala spisovatelkou, vystřídala řadu zaměstnání. Za svoji prvotinu Indiánský běh získala cenu Jiřího Ortena. Dnes má na svém kontě Tereza Boučková tituly jako Rok kohouta, Život je nádherný nebo cestopis Bhútán láska má. Je autorkou divadelních her a dvou filmových scénářů. Kromě psaní také zpívá v souboru Mišpacha a působí jako rozhlasová moderátorka Nočního Mikrofóra.   V pěti letech jste začala navštěvovat Dismanův dětský rozhlasový soubor. Vaším snem bylo, být herečkou. Proč právě herečkou?     Holky přece touží být herečkou nebo zpěvačkou… Já k tomu chtěla být i tanečnicí a zubařkou, abych si mohla sama vrtat zuby, protože jsem se strašné zubaře bála.   Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta jste to ale neměla lehké, nesměla jste studovat. Na DAMU vás nevzali, přesto jste se nedala a vzdělávala jste se v tzv. bytových univerzitách, jako i zahrála v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Vystřídala jste řadu zaměstnání. Jak vás to ovlivnilo?  Na jednu stranu bylo užitečné nebýt jen ve své sociální bublině a vidět, jak to chodí v zaměstnáních, o kterých jsem nikdy nesnila, ale trvalo to moc dlouho a výhled byl beznadějný. A to není dobře. Ztratila jsem uklízením nejlepší roky svého života.   Psaní jste se začala věnovat již za totality, a to v samizdatu, a za svoji první knihu Indiánský běh jste po revoluci získala Cenu Jiřího Ortena (1990). Co Vás přivedlo k psaní? Touha nějak se umělecky vyjádřit. Psaní bylo „nejjednodušší“.   Napsala jste řadu knih, ta poslední je literární cestopis Bhútán má láska (2020). Co pro vás znamená psaní a podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát?  Psaní je radost i trýzeň. Nevím, co převažuje. Někdy mám pocit, že mi dává křídla, častěji, že je moje spisovatelská existence úplně zbytečná.   Kromě knih a řady fejetonů jste napsala několik divadelních her a dva filmové scénáře – Smnradi a Zemský ráj to napohled. Za scénář k filmu Smradi jste byla nominována na Českého lva. Jak jste se dostala k psaní her a scénářů?    Prostě jsem to téma k vyjádření viděla jako film. Ale proces to byl těžký. Musela jsem se vše naučit sama. A pak taky vydržet nezájem producentů. Anebo jejich tlak na banální změny.   Řadu let zpíváte v souboru Mišpacha. Jak jste se dostala ke zpěvu a zkusila jste také psaní textů k písním?  Napsala jsem a složila několik písniček, když jsem ještě hrála na kytaru a klavír. A kdysi dávno jsem je zpívala na zkouškách na DAMU. V Mišpaše zpívám ráda a taky ráda zpívám s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Příležitostí je ale poskrovnu.   Od května 2019 si povídáte se zajímavými lidmi v ČRo v pořadu Noční Mikrofórum. Podle čeho si hosty vybíráte a jak se cítíte v roli moderátorky? Moderovat Noční Mikrofórum mě moc baví a stále se mám co učit. Třeba se snažím neskákat hostům do řeči… Výběr hostů je někdy jednoduchý – mám zajímavé přátele nebo kamarády v různých oborech. Ale někdy se ke mně host dostane náhodou – třeba architekt Roman Koucký, který reagoval na jeden z mých fejetonů, které už tři roky píšu do magazínu Reportér. Jiného hosta jsem zase poznala jen na Facebooku. Takže i náhody se dějí – a dějí se pěkně.   Jste velice aktivní. Umíte vůbec odpočívat a jak? Asi jsem trochu neklidná a stále musím něco dělat. To mám v povaze a někdy bych si přála být jiná. Jenže nikdo se nikdy nezmění. Odpočívám aktivně, třeba jízdou na kole. To je fajn způsob relaxu, když nejedete s manželem, který chce vyjet každý kopec a nejraději lesem přes kořeny.   Tereza Boučková se narodila se 24. května 1957 v Praze jako Tereza Kohoutová, dcera spisovatele Pavla Kohouta a asistentky režie Anny Kohoutové. Má dva sourozence Ondřeje a Kateřinu. Po maturitě na akademickém gymnáziu podepsala Chartu´77. Vystřídala řadu zaměstnání (uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice…). Napsala knihy Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Jen tak si trochu schnít, Rok kohouta, Boží a jiná muka, Šíleně smutné povídky, Život je nádherný, Bhútán láska má. V ČRo je moderátorkou Nočního Mikrofóra. Je vdaná a má tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-30 07:28:32

Jiří Štědroň: Místo ale říkej a! (ukázka z knihy)

Když se na Karlově mostě zaposloucháte do staročeských písní v podání zarostlého vagabunda, nenechte se mýlit – pod maskou bezdomovce se může skrývat třeba i úspěšný ředitel velké banky! Hynek Hamr, hlavní hrdina humorné novely, žije dvojím životem – jako vysoce postavený manažer nadnárodní společnosti se musel smluvně zavázat k tomu, že se vzdá svého největšího koníčku, protože jakékoli veřejné vystupování by mohlo snížit prestiž jeho funkce. Skutečnost, že v převleku vystupuje s heligonkou, tají i před svou milovanou manželkou. Když se pracovně setká s dávnou zhrzenou láskou, která touží po pomstě a nezastaví se před ničím, komplikace na sebe nenechají dlouho čekat. Kristiánovský příběh plný vtipu, napětí a originálních zvratů odhaluje zákulisí uměleckého i manažerského života.   Ukázka z knihy: „A vy jste kdo? Říkal Míla, že jste Rakovnickej!“ zaútočil šedivý stařík a ukázal na Hynka kostnatým prstem. Seděl na bytelné dřevěné lavici pod kaštanem v Heroldově zahradě. Polodlouhé, ocelově šedé, ale zplihlé vlasy, původně vyčesané do jakéhosi mikáda, se na krku vytáčely ven, stejně stříbřitý vous, vlastně až na masivnější knír spíše jen strniště, to vše se chvělo v patrně permanentním rozhořčení. „Hamr.“ Hynek to vyslovil rázně, ale co nejsmířlivěji. Bylo pozdě, nebylo mu dobře, potil se, zítra ráno musí do práce, mimo dosah zářičů bylo lezavo. Natálie se na jeho utajené, ale úpěnlivé naléhání vydala za rodiči vyjednat co nejméně nevhodný ústupový okamžik. Aby neměl prázdné ruce, rozhodl se pro šálek horkého punče. Jakmile totiž opustil stůl, kde už nemohl vydržet vedrem, vrhali se na něj slavnostní hosté v celých hroznech a chtěli se seznámit, připít si, pohovořit. Všechno ostatní kromě punče už během večera měl. Na koriandru grilovanou křepelku, paštiku z jehněčích jater, tatarák z pstruha, skotské pivo, izraelské víno i zvečera, a to si zvlášť dobře pamatoval, s tchánem a s hostitelem stopku devadesátiprocentního rakouského rumu, jako ránu palicí. „Hamr? Znal jsem jednoho Hamra na gymnáziu v Rakovníku?“ „Ano. Já jsem z Rakovníka.“ „Coooo?“ zařval dědek a přiložil si k uchu skvrnitou dlaň jako trychtýř. „…že jsem z Rakovníka!“ přidal Hynek na hlase a periferně zaznamenal, jak se řada lidí, rozptýlených po setmělé zahradě, ozářené jen barevnými lampiony, otočila jeho směrem. Nerad se takhle předváděl a nerad o sobě poskytoval informace, i kdyby by to mělo být jen to, že je z Rakovníka. „…chodil s náma do třídy taky ten… no, jak měli tu lékárnu v podloubí…“ „Pydych.“ „Coooo?“ „Pydych!“ „…a hráli jsme spolu v Na tý louce zelený. Hamr dělal toho… no toho hajnýho…“ „Štětivce.“ „Coooo?“ Hynek mlčel. Ať si to děda vygůglí! „…já jsem dělal inženýra Jiřího Miláčka! To byste do mě neřek, co?“ A stařík se napřímil a vzkřikl: „Vidíte? Říkal jsem, že vám nebude příjemné říkat mi miláčku!“ zachechtal se ďábelsky a bez varování začal notovat.   Na tý louce zelený roste babyka, ten kdo si na lásku přivyknul, těžko odvyká!   V okamžiku přeřval i najatého pianistu s jeho preludiem na téma Spadané listí. Tohle ten mladík neznal. Kdyby znal, snad by se i přidal. Takhle jen zůstal sedět, dal ruce z kláves a snažil se být menším.   Na tý louce zelený roste kozí pysk…   „A toho jsi znal… toho… jak měl tu…? No, vona byla taková… měla takový veliký prsa… chodila s tím…“ „Civopulos,“ zařval Hynek. „Správně. Civoš jsme mu říkali. Oni přijeli z Řecka nebo co… jeho tatínek hrál na tu jejich fujaru… na to suvo… suva… takový zahnutý to bylo…“ Google, dědo, Google! „…hrávali v sobotu na faře s kostelníkem. Jak on se jmenoval…?“ „Bruzda!“ „Coooo?“ „Bruzda!!!“ Ano! Bruzda! Arnošt! Učil děti na trumpetu, ale byl v podezření, že…“ starý muž se zalykavě rozesmál, „…že… rozumíš, ne? A co ty? Hraješ taky na něco?“ „Ne, ale velice mě těšilo.“ Hynek se pustil se zdvořilou úklonou do ústupu, ale zjistil, že stojí v čele těsně sevřeného útvaru, který se mezitím za ním utvořil. Dav zřejmě očekával konečně něco zábavného. Slabinou večera skutečně bylo, teď v Hynkovi promluvil příležitostný estrádní umělec, že křest neměl žádnou dramaturgii, pianista nestačil, chtělo to nějaké číslo, komika nebo aspoň moderátora. No, já to tady suplovat nebudu! Zachránila ho Natálie. Přivedla maminku. „Vidím, že jste se, Hynečku, s panem Heroldem starším už seznámili. A že si pěkně povídáte. Bohužel, pane Herolde, je nám to moc líto, ale pan generální ředitel nás musí opustit.“ Paní Kroupová, hezká ani ne padesátnice, Natálie má být po kom, kvitoval Hynek s uznáním, udělala pauzu, odkašlala si a nadechla se, aby mohla pokračovat stejně forte, jak začala. „Pana generálního ředitele volají další povinnosti.“ Ve stejném okamžiku Hynka vzala s úsměvem z druhé strany za loket jeho vlastní žena, on sám stačil už jen zamávat a vysmrkat se. Hergot, jaké asi povinnosti to teď v noci pan ředitel ještě má, uchechtl se v duchu, to musí být všem jasné. Ale nikdo se nesmál. Všichni jen koukali, v tomto okamžiku už kompletně celá zahrada. No, takhle jsme si odchod po anglicku věru nenaplánovali. Ale bylo mu to jedno. Jak mizeli k taxíku, zaslechl už jen závěrečné: „coooo?“   *   Vypadalo to, že se Steven zase opil. Potkali se na chodbě. Hynek se zdržel v práci, potřeboval vyřídit řadu restů, Steven, zdá se, takhle navečer do banky jen zabloudil. Asi to tady, přes všechen americký optimismus a věčně dobrou náladu, taky nemá lehký, pomyslel si Hynek. „Hi, Frankie! Nédame jedno?“ prohodil Steven a shodil s ramene bag s holemi, že ho zastrčí do kanceláře a zakymácel se. Vida, už začal i s těmi v Čechách nejpotřebnějšími frázemi! „Nemůžu, jsem autem. Ale dám si s tebou jedno nealko. Ale fakt jenom jedno.“ „Ok!“ zvolal Američan o hodně veseleji, než bylo třeba. A přidal, jako by chtěl svou euforii vysvětlit, „…ja býl ná golf.“ Hynek zamykal kancelář, pak si to rozmyslel a vrátil se ještě pro jeden spis, mezitím vyslechl ještě další informace, trochu zmatené a ne úplně srozumitelné. To podstatné ale snad pochopil. Stevena sem přitáhla naděje, že zde ještě zastihne Kateřinu, patrně tedy, doplnil si Hynek, slečnu Červinkovou, která, doplnil si, se mu zřejmě líbí, ale nestihl to. Zdržel se na golfu, nebo, doplnil si, u panáka. „Ty hraješ ne? Frankie? Hci žíct ty néchrajež? Golf? To krasna chra! A choudně poučiš!“ Jo, hochu, já a golf! Kdybys věděl! „Kam chodíš?“ „Do Spalena centrum. Tet zíma. Leto Kharlstýn.“ Od posledně jakoby se Stevenova čeština zhoršila. Hynek chytal každé třetí slovo. Nabídl by mu komunikaci v angličtině, ale mohl by se urazit. Na pivo zašli k Běhounkům, u jejich obědového stolku bylo plno, zůstali u pultíku hned vedle výčepu. Vrchní je přišel přivítat, omlouval se, že není místo, když chvilinku počkají… „Ne, díky, nedělejte si starosti, hned půjdeme. Jenom jsme dostali po práci žízeň.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}    Vrchní se skepticky podíval na Stevena, přidržujícího se s trochu nepřítomným výrazem pultíku, jako že tohohle pána už musela žízeň sužovat déle, ale úslužně se uklonil a přinesl jim obratem pivo. Jednu plzeň a jeden birell. Měli tu čepovaný, dal se pít. „Na srávy!“ „Ať slouží!“ Napili se. „You know, ona libi mě! Ona vhelice.“ Hynek nepovažoval za nutné reagovat. Zaprvé to, že Steven zahořel ke slečně Červinkové, bylo jeho nezadatelné a zcela soukromé právo, zadruhé dotyčnou pořád ještě moc neznal, vybavil si ji jen z letmého setkání v Chlebojedech, takže si netroufal se k jejím kvalitám fundovaně vyjádřit. „Ono mně thády vůbec libi,“ pokračoval Steven dalším vyznáním. „Ja rad by i doma ve Staty, v Sakramentou, pracovat pro Čechy. Vy moc pěkny lidi! Skilfull… é…“ „Schopní,“ pomohl mu Hynek. „Jo, schoupny! Jak my mluvili o tych sphecifikach… ja… ona Khaty mi dala čist basničku o thom…“ A stratég Unibank začal nedaleko výčepu typické pražské hospůdky nečekaně recitovat. Hospůdka pomalu utichala a naslouchala.   Kral Khárel s Púškem z Vilhártys nes zásedlí sí gdůbovemu stólu   Pravda, každému slovu nebylo perfektně rozumět, ale báseň je to národní, skoro zlidovělá a každý normální Čech ví od školních let, co chtěl Neruda říci. Český král, který vyrůstal v cizině, přichází teprve postupně na chuť svému lidu. A když o tom nadšeně recituje Američan, no řekněte, má to určité speciální a nezpochybnitelné kouzlo!   Viš skeumat tržeba Púšku mhíly tou vino ma svůj zvléštny réz sprd trtkej ále mhíle zés my mýslim úž se vpíli   Steve zdvihl půllitr a přiťukl si s Hynkem. Ozval se spontánní a srdečný potlesk. Asi proto, že tenhle národ má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém, v osobité kráse…   Jiří Štědroň (*1942) je český zpěvák, herec a spisovatel. Vyrůstal v hudebním prostředí, ale ovlivnil jej výrazně i dědeček, klasický filolog. Na gymnáziu založil se spolužákem Borisem Hybnerem kapelu a kabaret. Během studií na JAMU hrál v avantgardním divadle poezie X 62 a po absolutoriu nastoupil do angažmá v divadle Večerní Brno. V roce 1969 hrál ve slavné černobílé verzi pohádky Popelka a přes její mimořádný úspěch se rozhodl upřednostnit dráhu sólového zpěváka. Nazpíval desítky populárních písní, k nejslavnějším patří Belinda, Vlaky, Butterfly, Sedmikráska, Guantanamera, Neklidné srdce, Barbara nebo Džulija. Po roce 1989 se věnoval podnikání a byl kreativním ředitelem mezinárodních reklamních agentur Grey a GGK. Po deseti letech se vrátil na jeviště Hudebního divadla v Karlíně a dnes je stálým členem divadla Semafor, hostuje i ve Studiu Ypsilon a v jiných divadlech. Vydal několik hudebních alb, napsal dvě divadelní hry a několik knih povídek.   Nakladatelství Galén, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 133 stran.

Čas načtení: 2024-03-24 12:50:49

Sejkovo gólové jaro. Bral bych postup s Rodou a titul pro Spartu, říká rozjetý útočník

Sálá z něj pohoda a do očí se mu vrátila jiskra. Když si s ním povídáte, nemračí se. Proč taky? Útočník Václav Sejk se na podzim ve Spartě trápil, ovšem během jarního hostování v nizozemské Rodě Kerkrade rozkvetl: v osmi druholigových zápasech stihl čtyři góly. A další dva přidal ve čtvrtečním přáteláku české jednadvacítky se Severním Irskem (3:0). Bude trumfem i v úterní osudové bitvě evropské kvalifikace s Islandem? „Nejen já, ale i další kluci jsou ve formě. Zvládneme to,“ slibuje kapitán Lvíčat v rozhovoru pro Sport.cz.

Čas načtení: 2024-06-18 00:05:00

Český sniper popisuje, jak přežil přepadení. Zachránilo nás, že si teroristé stáhli okénka při rychlosti 140 km/h

„Celé přepadení vzniklo tak, že si normálně povídáte v klasickém provozu, kdy auta jezdí. My jeli nějakých 140 km/h a venku bylo zhruba 50 stupňů. A teď najednou auta začala stahovat okénka,“ popisuje detaily útoku na Blízkém východě bývalý policejní sniper Josef Procházka. Bývalý šéf odstřelovačů u Útvaru rychlého nasazení, který se před 20 lety zúčastnil i mise v Iráku a Kuvajtu, byl hostem podcastu Perimetry. Mluvili s ním moderátoři Martin Shabu a Martin Hampejs.

Čas načtení: 2024-06-18 00:05:00

Český sniper popisuje, jak přežil přepadení. Zachránilo nás, že si teroristé stáhli okénka při rychlosti 140 km/h

„Celé přepadení vzniklo tak, že si normálně povídáte v klasickém provozu, kdy auta jezdí. My jeli nějakých 140 km/h a venku bylo zhruba 50 stupňů. A teď najednou auta začala stahovat okénka,“ popisuje detaily útoku na Blízkém východě bývalý policejní sniper Josef Procházka. Bývalý šéf odstřelovačů u Útvaru rychlého nasazení, který se před 20 lety zúčastnil i mise v Iráku a Kuvajtu, byl hostem podcastu Perimetry. Mluvili s ním moderátoři Martin Shabu a Martin Hampejs.

Čas načtení: 2024-09-18 18:00:00

Zíráme, jak se lidé skvěle ptají, říká zakladatelka projektu Zeptej se vědce Adéla Šimková

V mládí zpívala v punkrockové kapele, mezi její záliby patří pole dance neboli tanec u tyče, a když si s ní povídáte, v podstatě nepřetržitě se ozývá její zvonivý smích. Chemička Adéla Šimková z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR celou svou...

Čas načtení: 2024-09-26 08:37:00

Proč se šňůra od sluchátek pokaždé zamotá? I na to umíme odpovědět, říká zakladatelka projektu Zeptej se vědce Adéla Šimková

V mládí zpívala v punkrockové kapele, mezi její záliby patří pole dance neboli tanec u tyče, a když si s ní povídáte, v podstatě nepřetržitě se ozývá její zvonivý smích. Chemička Adéla Šimková z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR celou svou...

Čas načtení: 2024-10-02 18:00:00

Investice do umění jsou ošemetné, dílo si zamilujete a pak je těžké ho prodat, říká galerista Jakub Kodl

Když vyrůstáte mezi obrazy obří hodnoty a u večeře si s tátou a bratrem místo o fotbalu povídáte o novinkách ve světě umění, není divu, že se nakonec i vy pustíte do obchodování s obrazy. Jakubu Kodlovi, nejmladšímu ze slavné pražské galerijní...

Čas načtení: 2024-10-04 11:44:00

Investice do umění jsou ošemetné, dílo si zamilujete a pak je těžké ho prodat

Když vyrůstáte mezi obrazy obří hodnoty a u večeře si s tátou a bratrem místo o fotbalu povídáte o novinkách ve světě umění, není divu, že se nakonec i vy pustíte do obchodování s obrazy. Jakubu Kodlovi, nejmladšímu ze slavné pražské galerijní...

Čas načtení: 2024-12-07 15:17:25

Hvězdná velryba: Když obrazy inspirují k básním

Za oranžovou mlhou velkoměstských světel, vysoko nad bzučením neonů je modročerná velká tma, třpytivá záblesky hvězdného planktonu. Tam plave hvězdná velryba… Když se mi do rukou dostala Hvězdná velryba, znovu jsem si uvědomila, jak silný první dojem umí vyvolat některá kniha už při listování. Bylo by pro každou bezpochyby skvělé, kdyby v člověku zanechala střípek něčeho, co si s sebou ponese dál, byť už ji dávno odložil. Ať je to silný příběh nebo skvělé vizuální provedení. Či v ideální případě kombinace obojího. A pokud se tedy úspěšně propojí naše očekávání toho, co by nám kniha měla přinést a jakým způsobem to podává, asi není co dodat, povedla se. Jenže co když může být ještě lepší? Skvělá kniha totiž čtenáře dokáže nad očekávání překvapit, až nadchnout. Takže abych to upřesnila: Když se mi dostala do rukou Hvězdná velryba, reagovala jsem slovy: „Věděla jsem, že je to pěkná kniha, ale že je tak nádherná! To mi vzalo dech.“ Dětské knížky bývají graficky pestřejší, barevnější, poutavější… A ano, Hvězdná velryba je primárně knížkou pro děti. Jenže: jak jí začnete listovat, pochopíte, že je nutně i pro vás, že se s ní chcete a potřebujete na chvíli zastavit a vychutnat si tu barevnou pestrost a odvázanost na každé stránce. Obrázky ve vás probouzejí něco nového, podrobně je prozkoumáváte. Jsou to barevné vrstvy, které se různě prolínají. Něco odhalují, jiné něco skrývají. S dětmi čtete básně a povídáte si o ilustracích. Je to jedna z těch knih, která vás doma při čtení spojuje. Vzájemně se doplňujete a užíváte si společné chvilky. Hvězdná velryba je bohatě ilustrovaná publikace, kde každá dvoustrana je sama o sobě uzavřeným celkem. Knížka vznikala jinak, než je obvyklé. Standardně je na začátku nejprve námět, text, pak přijde řada na ilustrace a tak dále. Nicméně, příběh této knížky se odvíjel od obrázků ve skicáku ilustrátora Petra Horáčka. To byl jakýsi prvotní impuls. „Miluji Petrovy obrazy,“ říká v úvodu knížky Nicola Davis, autorka básní v Hvězdné velrybě (překlad do češtiny: Robin Král). „Jednoho dne jsem listovala Petrovými skicáky – byla v nich různá zvířata ve všemožných prostředích, někdy realistických, někdy magických. Občas jsem tam narazila na setkání zvířete a člověka. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že skoro každý z těch obrázků otevírá nový příběh nebo rozhovor. Napadlo mě, že by bylo skvělé, kdybychom si prohodili role. Začneme od Petrových obrazů a já k nim doplním slova. A přesně to jsme udělali.“ Petr Horáček s sebou často vozí malé skicáky formátu A6, do nichž si maluje, cokoliv ho napadne. Nicole Davis, se zalíbily a vytvořila k nim básně. „Když to viděla naše paní redaktorka, nadchlo jí to, a tím jsme se vlastně oficiálně pustili do vytváření knížky. Mně se moc líbí, jak Nicola píše. O to zajímavější bylo, že ona vlastně svým způsobem vysvětlovala, co si myslí, že mám v hlavě. Já pak následně tu její verzi znovu ilustroval, takže vše se dostalo do takové smyčky. Byla to velmi zajímavá práce. Navíc jsem v knížce nepotřeboval udržet nějakou kontinuitu v ilustracích. Každá stránka je jiná. Znovu jsem použil různé materiály a dal si s tím hodně práce,“ říká Petr Horáček. Pečlivost a hodně práce je na knížce opravdu vidět. Obecně celé zpracování publikace co do kvality papíru a vazby působí jako úžasné umělecké dílo, které přináší nejen čtenářský požitek, ale i skvělý vizuální zážitek s krásnými detailně propracovanými ilustracemi. Hvězdná velryba je nádherná, všem ji vřele doporučuji. „Jen zvedni hlavu, podívej se na ni. Uslyšíš věčnou píseň rozpínání.“ Petr Horáček (zde jeho web), český výtvarník a autor dětské literatury žije a tvoří ve Velké Británii. Dosud vydal celou řadu titulů, ilustroval několik dětských knih jiných spisovatelů (např. Nicoly Davies, Joyce Dunbara). Jeho díla získala ocenění doma, ve Spojených státech, Velké Británii a v Holandsku. V Čechách vyšlo již více než dvacet jeho samostatných knih, např. Nový domek pro myšku, Husa Líza, Modrý tučňák, Nejkrásnější místo na světě, Jak myška snědla měsíc, Slon, Kamarád pro medvěda a další. MB Hvězdná velryba, nakladatelství Malvern. Básně: Nicola Davis, ilustrace: Petr Horáček, překlad: Robin Král