Aktuální Zprávy

Co říkají o našich vysokých školách diplomové práce jejich studentů? Pole pro výzkum je tu neorané!

Nedávno jsem se porozhlížel po tom, jaká témata se učí na našich vysokých školách. Mimo jiné proto, že jsem si říkal, že bych se mohl ke studiu na univerzitě vrátit. Jenže kam? A tak jsem se podíval na ty diplomky. Nebylo by zajímavé studovat tam, kde se píšou zajímavé diplomky a bakalářky? Nevypovídá to něco o studiu? Udělal jsem si malý script, který prošel databázi diplomek (budu pod pojem diplomky slučovat i bakalářky a disertace) na témata, která mě zaujala. Tak například v kvantové fyzice a kvantových počítačích je to naprosté minimum. Theses i databáze ostravské VŠB a pražského ČVUT v kvantovém oboru registrují kolem dvacítky prací. A to v oboru, který dnes je světově nejprogresivnějším oborem v oblasti počítačů a kde se očkávají nejdůležitější posuny. Zkusil jsem databázi projet na jména nobelistů posledních patnácti let. Výsledky byly také tristní - nobelisté z fyziky mají malé jednotky zmínek. Tak třeba takový Serge Haroche je zmíněn pětkrát (nobelovka 2012 za manipulace s kvantovými systémy na individuální úrovni), podobné číslo má spoluoceněný D.J. Wineland (ten se trochu plete s vinicema). David Deutsch se špatně hledá, jeho jméno koliduje s obecným slovem, ale i u něj jsou jednotky větších citací, přitom jde o zakladatele žánru univerzálních kvantových počítačů. A teprve Peter Shor, dnes 64 letý autor Shorova algoritmu má téměř tisícovku citací, naprostou většinu kvůli algoritmu. John Preskill, jeden z předních teoretiků kvantových informačních věd, který se zabývá kvantovými chybami, má také desítku zmínek, ve vyhledávání koliduje s Hallie PRESKILL, která se zabývá vzděláváním a má podstatně více zmínek. Mírně lepší je to u moderních ekonomů. Daron Acemoglu, jeden z nejznámějších profesorů na MIT, má slušnou pětistovku zmínek. Jeho práce se zaměřuje na ekonomický růst, politickou ekonomii a ekonomickou historii, je autorem legendární knihy Why Nations Fail. Ale například klasik pařížské ekonomické školy Thomas Piketty, jemuž nobelovka za práci o ekonomii nerovnosti zatím také utíká, má zmínek dvě stovky, stejně jako letošní nobelistka Claudia Goldin. Ta data jsou zajímavá ještě v jednom ohledu. Když si stejně vyhledám svoje jméno zjistím, že mám v závěrečných vysokoškolských pracech citovanost výrazně vyšší, než naprostá většina nositelů nobelovy ceny za fyziku nebo ekonomii za posledních patnáct let. To znamená, že je něco špatně. A není to rozhodně špatně v rozhodnutích švédské akademie věd. Problémy jsou dvojího druhu. Tak především, moje články a materiály jsou dostupné zdarma, na internetu a v češtině. Snadno je najdete přes Google a týkají se atraktivních oblastí, takže na ně student snadno narazí a ještě snadněji použije. Za druhé, já se většinou věnuji základům tématu, zatímco většina nobelistů se věnuje něčemu, co je ještě hodně napřed a co se na školách zatím asi nevyučuje a to ani okrajově. To v technice. Nebo dost možná si studenti neberou dost ambiciozní témata na diplomku. Pojďme se na to trochu podívat. V ekonomice je zřetelné, že Česko je dneska mimo hlavní ekonomický proud. Moderní ekonomické směry, jaké representuje třeba Mariana Mazzucatová nebo zmíněný Piketty, Acemoglu nebo Deaton, jsou v českém ekonomickém vnímání herezí. Ještě tak možná Acemoglu, protože nezabrušuje tolik do vlivu podpory státu, ale Mazzucatová, jejíž stěžejní dílo analyzuje význam státní podpory pro inovativnost podniků, tu musí pravicová ekoúderka nenávidět, pokud by ji znala. Sendhil Mullainathan s pracemi o chování spotřebitelů, diskriminaci na trhu práce a chudobě - to samé. Svědčí o tom i minimum citací Jen tak cvičně jsem se podíval, jak je na tom třeba mnichovská technická univerzita TUM, ať už si pořád nebereme do úst amerikánské MIT. V Německu je TUM považována za slušné akademické pracoviště, v žebříčku univerzit se pohybuje slušně nahoře, má cca dvojnásobek studentů proti ČVUT a když se podíváte do online databáze, tak také podstatně atraktivnější zastoupení moderních směrů. Podobně je tomu u ekonomických univerzit, díval jsem se na mnichovské LMU, Frankfurtské GU nebo kolínskou univerzitu, všechny představují slušné ekonomické univerzity. Zkuste si projít jejich databáze diplomek a vedle toho si postavit poslední práce z VŠE. To jsou dva jiné světy. Závěry si z toho udělejte sami. Já jen chci říct, že ta Mazzucatová někde napsala myšlenku, která je samozřejmě mimózní, ale za úvahu možná stojí. A totiž, že vzdělanost nevybuduje společnost rozdáváním univerzitních titulů, tím se vybuduje jen statistika. Abychom byli spravedliví, tak k těm školám: ČVUT má rozpočet kolem 6,7 mld Kč ročně na cca 25 000 studentů, tj. 270 000 Kč ročně na studenta. Mnichovský TUM má rozpočet bez nemocnice 26 mld Kč ročně na cca 50 000 studentů, tj cca 520 000 Kč ročně na studenta, cca dvojnásobek. To vypadá dramaticky, jenže jen něco málo přes polovinu těch peněz dostává TUM od státu, téměř polovinu dostává od sponzorů (tím se nemyslí státní dotace) a zbytek si vydělá. Nedělají to soudruzi v Německu úplně špatně za ty prachy. V roce 2022 byl TUM v žebříčku nejlepších světových univerzit ARWU na místě 56, ČVUT na neupřesněném místě 800-900… Berme to jako malý výkop do diskuse. Projít si školy podle diplomových prací, jejich témat, citací autorit a klíčových slov je pro někoho zajímavé téma třeba pro takovou menší disertaci. Třeba mě přesvědčíte, že to byl jen povrchní pohled! Rád se nechám čísly přesvědčovat!

---=1=---

Čas načtení: 2024-05-15 13:12:00

Studenti z Česka vytvořili v CERN systém, který pomáhá vědcům

Praha 15. května 2024 (PROTEXT) - Studenti tuzemské soukromé vysoké školy Unicorn University se mohou pochlubit nebývalým úspěchem. Vytvořili informační systém ITk Production Database, který zaznamenává každý detail o všech součástkách vnitřního detektoru pro experiment ATLAS - součást urychlovače částic v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN). Práce na vývoji informačního systému začaly v roce 2017 a od té doby se systém používá a rozvíjí. V současné době je téměř dokončený a může se tak začít plně využívat. Projekt realizoval zakladatel společnosti Unicorn Vladimír Kovář a ředitel IT Unicorn University Marek Beránek. Průběžně jim s tím pomáhala desítka studentů.Detektor částic je klíčovou součástí urychlovače, na kterém se uskuteční další kolo experimentu ATLAS. "Nevýhodou tohoto detektoru je, že je umístěn hluboko v zemi a jakmile se experiment rozjede, tak se k němu deset let nesmí. Navíc je složen z přibližně milionu součástek, které během experimentu nelze vyměnit nebo opravit, protože jsou vysoce radioaktivní," upřesňuje Vladimír Kovář, majitel společnosti Unicorn.Informační systém ITk Production Database slouží k evidenci digitálních dvojčat součástek, které tvoří vnitřní detektor experimentu ATLAS. "To znamená, že každý prvek, z něhož je detektor složen, je podroben několikanásobné kontrole a duplikaci, což zahrnuje důkladné kontroly a testování od výroby po instalaci. Digitální dvojče přístroje obsahuje podrobný seznam všech součástek, včetně nejmenších šroubků a čipů, a dokonce i použitého lepidla. Systém také sleduje trasu, kterou jednotlivé komponenty do CERN putovaly, což je klíčové pro zajištění bezchybného fungování detektoru po celou dobu desetiletého experimentu. Všichni zúčastnění odborníci se shodují, že přesná, striktní a formální evidence je správná cesta," dodává Vladimír Kovář.Hledání částic temné hmotyCERN je domovem největšího a nejsložitějšího experimentálního zařízení na světě -Velkého hadronového urychlovače (LHC). Nachází se nedaleko švýcarské Ženevy ve 100 metrů hlubokém tunelu, který má obvod 27 kilometrů. V jeho útrobách se uskutečňují srážky protonů, jež vědcům umožňují pozorovat, co se ve vesmíru odehrávalo bezprostředně po velkém třesku. "V hlavním urychlovacím prstenci LHC jsou protony urychlovány téměř na rychlost světla. K udržení protonů na kruhové dráze a jejich dalšímu urychlování slouží silná elektromagnetická pole, generovaná supravodivými magnety," vysvětluje Marek Beránek, ředitel IT na Unicorn University.Urychlovač částic obsahuje několik detektorů, v nichž dochází ke srážkám protonů a vědci sledují, co se s částicemi děje. Největším z detektorů je právě ATLAS, který se může pochlubit impozantními rozměry: je vysoký 25 metrů, dlouhý 45 metrů a váží 7 tisíc tun. Během experimentu v něm každou sekundu probíhá více než miliarda interakcí částic, což odpovídá rychlosti přenosu dat srovnatelné s tím, jako by v jeden moment všichni lidé na Zemi vedli 20 simultánních telefonních hovorů.Pouze jedna z milionu srážek v detektoru je vyhodnocena jako potenciálně zajímavá a je uložena pro další studium. Detektor sleduje a identifikuje částice, které jsou klíčové pro zkoumání široké škály fyzikálních jevů, včetně studia Higgsova bosonu, top kvarku, a pro hledání dalších rozměrů a částic tvořících temnou hmotu. ATLAS je navržen tak, aby dokázal pozorovat až 1,7 miliardy proton-protonových srážek za sekundu, přičemž celkový objem dat přesahuje 60 milionů megabajtů za sekundu.Rozhodnutí o uchování dat z události je učiněno méně než 2,5 mikrosekundy po jejím vzniku. Během této krátké doby jsou data o události dočasně uložena ve vyrovnávací paměti. Pokud je událost vyhodnocena jako relevantní, předává se softwarovému spouštěči druhé úrovně, který může zpracovat až 100 tisíc událostí za sekundu. "Tento spouštěč provádí během pouhých 200 mikrosekund velmi podrobnou analýzu každé zaznamenané kolizní události, zkoumá data z konkrétních oblastí detektoru. Nakonec vybírá přibližně tisíc událostí za sekundu, které jsou předány do systému pro ukládání dat, kde probíhá jejich offline analýza. A právě při nedávné rekonstrukci vnitřního detektoru, která měla za cíl zvýšit jeho výkonnost a umožnit vědcům odhalit další informace, se na tomto procesu podílel také tým studentů z Unicorn University," vysvětluje Beránek.Dokonalejší systém díky českým studentůmDíky novému systému ITk Production Database, vytvořenému v digitální stavebnici Unicorn Universe a provozovanému na internetové službě Plus4U, mají vědci k dispozici detailní informace o vyrobených součástkách. "K dnešnímu dni systém obsahuje záznamy o téměř 800 tisících součástkách a 9 milionech provedených testech. V březnu 2024 bylo do systému přidáno 4 GB dat, a z něj bylo staženo více než 105 GB dat. Během roku 2023 bylo v aplikaci spuštěno přes 85 milionů operací a jen za první tři měsíce roku 2024 dalších 20 milionů. Tyto údaje ilustrují klíčovou roli systému v operacích detektoru," uvádí Beránek a dodává, že systém nyní využívá více než 1,1 tisíc uživatelů z přibližně 140 institucí po celém světě, což ukazuje na jeho zásadní význam pro mezinárodní fyzikální společenství."Navíc vznikají desítky dalších softwarových produktů, které vyvíjejí vědecké instituce se zaměřením především na analýzu dat uložených v našem informačním systému, ke kterým přistupují přes API (aplikační rozhraní). Jedná se o různé analytické nástroje v Pythonu a dalších programovacích jazycích, které umožňují vědcům efektivně analyzovat shromážděná data a extrahovat z nich cenné informace pro další výzkum. A to by bez naší jedinečné architektury nebylo možné," uzavírá Beránek.Digitální stavebnice Unicorn Universe a architekturaNa softwarové architektuře, která tvoří jádro digitální stavebnice Unicorn Universe, pracuje majitel Unicornu Vladimír Kovář již od roku 2014. "Vždy bylo mou hlavní motivací vyrábět softwarová řešení továrním způsobem, zkrátka to sekat jako Baťa cvičky. Jsem také velkým fanouškem stavebnice Lego,a když toto spojíte s internetem věcí, cloudovými technologiemi a různými koncovými zařízeními jako jsou mobily, notebooky, chytré televize a tablety, které používají HTML5 a JavaScript, získáte základy pro vytvoření naší stavebnice," popisuje Kovář. Dodává, že kromě řešení pro CERN, jeho týmy systematicky vyvíjí i další produkty, jako jsou vzdělávací online kurzy Red Monster, zelené energetické certifikáty nebo systémy Damas pro obchod s elektřinou. "Loni jsme postavili v naší architektuře takových systémů 92," uzavírá Kovář.Podpora inovací a vzděláváníZapojení studentů a vědeckých institucí do vývoje ITk Production Database nejen podporuje technický pokrok projektu, ale také poskytuje cenné vzdělávací příležitosti pro budoucí generace vědců. Na projektu se podílela zhruba desítka studentů z Unicorn University. Někteří z nich měli vývoj aplikace pro CERN jako téma bakalářské nebo diplomové práce, jiní vývoj zahrnuli do své praxe. Spolupráci Unicorn University s tak prestižní institucí, jakou je CERN, zaštítily veřejné instituce, ČVUT, Akademie věd a Karlova univerzita. Unicorn University je renomovaná soukromá vysoká škola, která nabízí kvalitní vysokoškolské vzdělání v oblasti informačních technologií, byznysu a datové analýzy. Soustředí se na systematické vzdělávání odborníků v akreditovaných bakalářských a magisterských programech s cílem maximalizace konkurenční výhody pro jejich budoucí uplatnění. Promyšlený vzdělávací systém řádně shrnuje a předává vyvážený komplex znalostí složený ze standardů dobré odvětvové praxe, aplikované výzkumné činnosti, korporátního přístupu a partnerské spolupráce s oborovými leadery. Zdroj: PP Partners Prague ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.

Čas načtení: 2024-04-24 09:14:00

IT Raiffeisenbank a Profinit oznamují strategickou spolupráci v oblasti AI, dat a informací

Praha 24. dubna 2024 (PROTEXT) - Cílem je akcelerovat adopci AI a daty řízené rozhodování v rámci banky s využitím odborných zkušeností ProfinituV rámci partnerství vzniká také RB AI Data Lab, jejíž cílem je nejen pilotovat nové koncepty, ale také propojit byznys s vědou a výzkumemSoučástí spolupráce je i produktizace takto vzniklých modelů, tzv. MLOPSIT oddělení Raiffeisenbank a společnost Profinit oznamují strategickou spolupráci v oblasti AI. Pro banku se jedná o možnost obohatit znalosti a zkušenosti svých odborníků o mnohaleté zkušenosti týmu Profinitu. „Tato strategická spolupráce je logickým vyústěním úspěšných projektů za několik posledních let, kde jsme již měli možnost spolupracovat. Projekty jako první zavedení big datové platformy Hadoop nebo daty řízené cílení kampaní nám ukázaly, že spolupráce se zkušeným partnerem nám pomáhá akcelerovat využití dat pro náš business,“ říká Vladimír Matouš, CIO Raiffeisenbank.„Velmi si vážím důvěry Raiffeisenbank v náš datový tým a věřím, že se nám společně podaří smysluplně využít AI v mnoha oblastech fungování banky. Jedním z příkladů může být využití velkých jazykových modelů jako např. ChatGPT pro optimalizaci procesů, což se projeví třeba na ještě lepší obsluze klientů. Nebo také využití pokročilých algoritmů pro cílenější nabídku služeb a produktů klientům. To vše nejen z pohledu pokročilých algoritmů, ale také s důrazem na následný provoz takto vzniklých řešení v dlouhodobém horizontu, “ vysvětluje Bohumír Zoubek, Services & Products Director Profinit.Součástí strategické spolupráce je také RB AI Data Lab, která je určená pro vysokoškolské studenty zajímající se o umělou inteligenci (AI), data science a strojové učení a v níž mají příležitost pracovat na reálných případech jejich uplatnění v praxi. V rámci AI Data Labu tak mohou zpracovat například diplomové práce a získat první zkušenosti s využitím AI v praxi a agilním řízením projektů, což jim následně otevře nové příležitosti na pracovním trhu. Toto spojení akademie s byznysem je důležitým krokem k posílení výzkumu a aplikace umělé inteligence v České republice.„AI Data Lab je mnohem více než jen laboratoř – je to křižovatka, kde se setkává akademický výzkum s reálným světem. Přináší to nejen nové příležitosti pro studenty, ale také nastavuje nový standard pro to, jak by měla vypadat spolupráce mezi univerzitami a průmyslem. Projekty, na kterých studenti v AI Data Labu pracují, jsou reálné problémy, jež bankovní a technologický sektor řeší každý den. Práce na těchto projektech je proto nejen užitečná pro osobní rozvoj studentů, ale také pro budoucí směřování celého odvětví,“ říká Lukáš Mazánek, CDO Raiffeisenbank. O společnosti RaiffeisenbankRaiffeisenbank působí na českém bankovním trhu od roku 1993 a patří mezi největší banky na tuzemském trhu. Je to česká banka s rakouským vlastníkem. Sídlo je v České republice, řídí se pravidly podnikání nastavenými Českou národní bankou a je jednou z pěti nejvýznamnějších tzv. “systémově významných bank”, na které jsou Českou národní bankou kladeny nejvyšší požadavky na finanční sílu a stabilitu. Podnikání české Raiffeisenbank se odehrává v České republice, případně v EU.O společnosti ProfinitSpolečnost Profinit sídlí v Praze a od roku 1998 je předním poskytovatelem služeb v oblasti vývoje softwaru na zakázku, správy dat, business intelligence, data science a umělé inteligence a. Díky svým delivery centrům v České republice a na Slovensku poskytuje v současnosti služby klientům v celé střední a západní Evropě, a to především v odvětvích bankovnictví a financí, pojišťovnictví, fintech, farmacie, telco a utility. Profinit spolupracuje se společnostmi z Velké Británie, Německa, Rakouska, České republiky, Belgie, Nizozemska a Dánska. Společnost v současné době zaměstnává více než 600 IT vývojářů a v roce 2022 dosáhla obratu 36 milionů eur. Odkazy:https://bigdataforbanking.com/success-stories/big-data-hadoop-platform/ https://bigdataforbanking.com/success-stories/data-driven-campaign-targeting/ Zdroj: Profinit

Čas načtení: 2024-07-02 03:57:23

Teorie bez praktického základu

Profesionál nemůže pracovat jako amatér, to musí konečně lidi do hloubky pochopit, školsví je ukázkou toho jak profesionálové pracují jako amatéři a následkem jsou diplomové práce s nulovou hodnotou. Profesionál vytváří svojí prací skutečné hodnoty, profesionální školsví tak dělá ze studentů profesionály co mají vysoké platy. Internet je jako zrcadlo které nám ukazuje jak to …Pokračovat ve čtení Teorie bez praktického základu

Čas načtení: 2024-11-20 11:16:00

Zvýší se pokuty za fixlování s VŠ tituly, práce mají být bezodkladně na webu

Povinnost vysokých škol zveřejňovat bezodkladně na internetu bakalářské, diplomové, disertační a rigorózní práce studentů schválili poslanci. Změnu do novely vysokoškolského zákona navrhl šéf poslanců Pirátů Jakub Michálek. Novela také zpřísňuje postih za neoprávněné užívání titulu absolventa VŠ. Nově to může být až 50 tisíc korun, desetkrát více než nyní.

---===---

Čas načtení: 2024-06-27 01:00:00

Za zajímavé ekonomické diplomové práce čeká na vysokoškoláky 60 tisíc Kč

Brno, 27. června 2024 - Motivovat a odměnit úspěšné absolventy a absolventky ekonomických oborů za zajímavé diplomové práce, a zároveň ocenit i pedagogy za odborné vedení jejich diplomantů. Ale také poskytnout vysokoškolákům zpětnou vazbu a vyzdvihnout netradičně zpracovaná ekonomická témata. I takové jsou cíle již šestého ročníku tradiční soutěže Cena Atlas Copco Services, která letos opět hledá zajímavé ekonomické diplomové práce, vzniklé na tuzemských univerzitách. Celý článek...

Čas načtení: 2023-01-28 12:30:00

Jak rychle připravit online dotazník?

Situací, kdy se vám hodí vytvořit online dotazník, je opravdu hodně. Někdo zpracovává šetření ke své diplomové práci, další chce udělat průzkum spokojenosti zaměstnanců, jiní podnikají průzkum trhu nebo chtějí posbírat názory veřejnosti na svůj produkt. K čemu online dotazník využijete vy? Ať už ...

Čas načtení: 2022-04-21 09:40:25

Co je normostrana a jak si ověřit její délku

S normostranou se v dnešní době setkávají všichni, kteří něco profesionálně píší nebo kteří studují. Potřebujete napsat bakalářku o určitém rozsahu? Přiživujete nebo živíte se vytvářením textů? V tom případě je velmi užitečné vědět, kolik textu tento standard reprezentuje. K čemu je normostrana? Diplomové práce, články i překlady V běžné řeči se často setkáváme s...

Čas načtení: 2020-04-29 09:26:55

Michael Rittstein: Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií

Dnes ho dlouze představovat netřeba, má za sebou víc než stovku samostatných výstav po celém světě. V roce 1977 jsem si poprvé o Michaelu Rittsteinovi v jedné z oficiálních výtvarných publikací, hodnotící tehdejší mladou nastupující generaci výtvarníků, přečetl, že „u něj došlo k výraznému odklonu od oficiálního, expresivně zaměřeného realismu k subjektivismu“. Zpozorněl jsem! První zvednutí varovného prstu? Osud se naplnil. Stačil jeden obraz Nechci v kleci vystavený v roce 1978. A bylo „vymalováno“. Začneme rozhovor vzpomínkou na dětství? Když si představím dětství a mládí, tak to je Brnířov na Domažlicku. Praha byla až druhou štací. Rozpadla se rodina, ve které jsem žil, tak jsem směřoval citově k babičce. Do dneška je tam můj domov. Ta chalupa nese pietně stopy mého dětství, lásku a zázemí. Už při studiích jsem měl na půdě ateliér. Dělal jsem tam na farmě i brigády, abych si vydělal na fotoaparát, barvy. A najednou jsem byl přímo „v tom“. V jejich čase, v jejich životech. Posouvalo se mi to do malování. A měl jste téma na diplomovou práci. Na akademii jsme se sešli jako studenti v ateliéru profesora Paderlíka. Dobrá parta. Václav Bláha, Petr Pavlík, Vladimír Novák, Svatopluk Klimeš, Marie Blabolilová… Najednou i Paderlík dostal novou tvář, začal se na škole profilovat ve výraznou personu. Probíhal mezi námi intenzivní dialog. Na to, co se dělo okolo nás, jsme se neohlíželi. Normalizace? I když na akademii se už tlačila, my byli duchem před šedesátým osmým. Zajímala nás dekadence, na ambasády jsme chodili na filmy, které se tu přestaly promítat, sledovali českou novou filmovou vlnu… Profesor se neodvážil na nás mít politické nároky. S námi společně stávkoval v osmašedesátým proti Rusům a najednou by nám měl zadávat normalizační témata? Co bylo vaším hlavním předmětem zájmu na akademii? Ve třetím ročníku, to už to moje malování dostávalo nějakou podobu, jsem maloval cyklus inspirovaný prvobytně pospolnou společností. Tehdy byla velice módní filosofie hippies. Řešil jsem to způsobem, jako by se to odehrávalo v pravěku. Zajímal jsem se o Darwina, srovnání psychiky zvířete a člověka, navštěvoval muzea, vyhledával různé pravěké pozůstatky a fabuloval z toho fantaskní obrazy. V pátém ročníku jsem si uvědomil, že mi v tom, chybí „reálný materiál“, že to, co je kolem mě, v tom malování není. A tak jsem to začal kombinovat s reálným životem, s příběhy, které jsem prožíval. Rozhlížel jsem se kolem Brnířova. Ženský se tu pořád popichovaly s chlapama, bylo to plné sexuality a ty historky… Inspirovalo, mě to, lákalo udělat tenhle motiv, do kterého se mi nepřestávala vkrádat lidskost. Dostal jsem se do fáze, kdy jsem začal to okolí doslova mapovat. Kreslil jsem rozpadající se domy, stodoly, lidi v pohraničí. Mezitím jsem chodil na farmu, makal tam s nimi a maloval. První obrazy byly vysloveně akční, prasata, krávy, ale byli tam i souložící zemědělci. To bylo to moje zemědělství, moje téma… ne jako bolševický, ale téma, které současné moderní umění opomíjelo. Měl jsem pocit, že se dostávám k zajímavým souvislostem, které oficiální výtvarné umění ignoruje, vůbec se neinspiruje tímto tématem. Nakonec jsem si to vybral jako diplomové téma. Namaloval jsem asi sedmačtyřicet obrazů. Vybralo se dvanáct. Bylo to poměrně krotké. Ty ostatní vybočovaly z představ socialistického zemědělství. Ale i tak jsem se v podstatě po ukončení akademie stal paradoxně angažovaným výtvarným umělcem a „soustem“ pro Svaz československých výtvarných umělců. Úspěšný mladý angažovaný umělec hned po akademii. To je rozjezd! Legitimaci mi vystavili, ale nevydali. V roce 1976 mi přidělili Galerii mladých na výstavu. Jenže na Svazu výtvarných umělců čekali, že tam bude, podle nich, angažované zemědělství. Já už ale maloval město. Nelíbilo se. Bylo to existenciálně problematický. Pro ně! Svěsit už to nešlo. Osočili mě, že jsem je podvedl. A od té doby, když slyšeli moje jméno, byli ve střehu. V návštěvní knize jsem našel pochvalné zápisy … Adriena Šimotová, Zbyšek Sion, Ruda Němec a další. Pro jejich generaci to bylo zajímavý, protože jim to připadalo, že určitým způsobem rozvíjím českou linii. Stal jsem se tak potenciálním členem odvrácený strany, šedé zóny, té druhé strany, alternativy. Nemusel jste na vojnu? Ženil jsem se ve čtvrtém ročníku na akademii, to už jsme měli i dítě. Strávil jsem rok v Armádním studiu. Jeho ateliéry byly v pražských Vršovicích a my jsme tam vlastně obsluhovali ty „veliký“ armádní umělce, kteří tvořili angažovaná díla. Rozváželi jsme jejich obrazy po kasárnách a dělali z nich výstavy. I záklaďáci tam museli malovat. Jako témata nám zadávali pitomosti, já to nedával. Maloval jsem si svoje. Říkali, že to je nepoužitelný, a tak Rittstein v kasárnách nikdy nevisel. Po vojně jsem si v Čechově ulici našel sklepní místnost, samá plíseň, a tam se pochopitelně nemaluje zemědělství. Začal jsem se přiklánět k takový existenciální linii českého umění. Já měl rád Šmidry, Nepraše a tam začaly vznikat obrazy Nechci v kleci, Sprchový kout ... Cítil jsem něco neurčitého, mimovolně to přicházelo samo. Nebyl to ještě program, do kterého bych se rozmaloval. A přišla výstava, která skončila tak neslavně? Ta naše parta pocítila potřebu udělat konfrontační výstavu. Marcela Pánková, historička umění, „sebrala“ v roce 1978 Sozanskýho, Bláhu, Švédu, Ouhela, Petra Pavlíka a Luboše Janečku a pověsila obrazy v Krči v Praze ve výzkumáku na chodbě. Já tam vystavil tři obrazy: Bytové jádro, Sprchový kout a Nechci v kleci. Vůbec mě nenapadlo, že dělám nějaký proti, jen jsem chtěl vypovídat o údělu jedince, který má omezený rádius. Na vernisáži to někdo udal, přijeli estébáci a zavřeli nás na vrátnici. Nazvali to spiknutím a že si nás odvezou. My jsme se, naše parta, což může být pro mnohé překvapující, stýkali s Kotalíkem, tehdejším ředitelem Národní galerie. Bylo zajímavé, že jeho, přestože to byl velký komunista, zajímalo hodně i to neoficiální. On chtěl mít dobrý sbírky v Národní galerii, a tak kamarádil i s námi. Chodil ke mně do ateliéru. Chodil sem jak Kotalík, tak i Chalupecký a i jiní. A tak Jirka Sozanský zavolal Kotalíkovi, a ten přijel a vyřešil to. Řekl, že to jsou malířský pokusy, od mladých absolventů akademie a že není co vyšetřovat. Pustili nás domů. Nahlásili to na Svaz, kde jsem měl pořád legitimaci. Když jsem si pro ni šel k tajemníkovi, pustil se do mě: „Co jste dělali v Krči?“ „Pověsili jsme si obrazy na chodbu, když to nepovolíte ve svazové výstavní síni tady.“ „A co obraz Nechci v kleci, co ta červená, co to pletivo? Komunistickej koncentrák?“ Nedal si to vysvětlit. Nakonec zařval na sekretářku, aby mi ji dala, že už mě nemůže poslouchat. Nikdy jsem ji nepoužil. Deset let mi nedali výstavu. Muselo se žádat. A tak jsem vystavoval s Malichem a jinými po různých chodbách mimo Prahu. Po hospodách jsme to probírali. Navštěvovali jsme se v ateliérech. Svým způsobem to bylo pro mě velice významný. Potřeboval jsem odezvu. A z čeho jste žil, měl jste rodinu? Občas jsem něco prodal a trochu vypomohli rodiče. První nákup udělala Alšova jihočeská galerie. Rok po studiu koupili tři obrázky. Národní galerie koupila dva obrazy. Kotalík říkal: „Já to dám do komise, ale musím si ji připravit. Musí to být něco za něco. Vezmu nějakou blbost jejich kamaráda a oni vezmou, co chci já.“ Takže takto jsem se dostal do Národní galerie ještě zamlada. A nějaký peníze na živobytí z toho byly. Kamarádi z nakladatelství Mladá fronta a z Lidového nakladatelství mi občas nechali ilustrovat knížku. Potom to museli obhájit u komise, že zrovna já… Za dva roky jsem měl výstavu v Nerudovce, dělala tam kurátorku paní, které se tam někdy podařilo vmáčknout i neoficiála. Nad galerií bydlel malíř Bedřich Dlouhý. Doporučil mě. Začali jezdit sběratelé. Ty obrazy byly levňoučký, ale dalo se za to žít. Co bylo potřeba? Čtyřicet korun za ateliér, něco na benzín, jídlo, barvy… Člověk v té době nesměl mít velké nároky. Ale já jsem věděl, do čeho jdu. V létě jsme byli v Brnířově s celou rodinou. Babička celý rok šetřila a v létě nás tam všechny živila. Ale nakonec vás nechali vystavovat v zahraničí a tady ne? Protože stát z toho měl peníze. Bylo tady Artcentrum, podnik zahraničního obchodu, ten vyvážel výtvarné umění. Na zahraničních veletrzích výtvarného umění se se socialistickým realismem nechytali. Jednoho dne mi zavolali, jestli bych jim nedal dokumentaci obrazů, že něco zkusí. Dostali na mé obrazy kóji v hlavní sekci veletrhu. „Dám vám obrazy, ale pojedu, jinak nedám.“ To se nelíbilo, ale nakonec jsem jel. Ředitel, ten se tam koukal na fotbal, a nějaký pan Dvořák, to byl tajný, ale ten umění rozuměl. Udělali mi školení, jak nemám komunikovat s emigranty, ale já tam nic jiného nedělal. Oni také, protože jenom přes emigranty se daly navázat kontakty a prodávat. Nechali mi z toho něco málo peněz, ale „chytl“ jsem tam galeristu, který mi udělal výstavy v Kolíně nad Rýnem. To samé se opakovalo. Nepustíte, nedám! Jel jsem a zase ne sám. Tam mi emigranti dali ruksak samizdatové literatury, abych ho převezl do Prahy. Vyhodil jsem ho před hraničním přechodem z vlaku. Bál jsem se, to už bych si „neškrtl“. Když mě viděli, tak kontrolovali všechno. Nevozili ale ven jenom moje věci, vozili i Knížákovy věci, nabízeli i jiné, potřebovali peníze. Potřebovali se venku „chytit“. Na moje věci dostali kóji i v hlavní expozici v Chicagu, na Navy Pieru. Zase neskutečný boj. Vyhrožoval jsem generálnímu řediteli, že to dám do novin, že se kóje dostala na moje obrazy…Nakonec jsem se stejným způsobem dostal ještě i do New Yorku. Bylo to velice úspěšný, spousty nabídek, ale nedovolili mi je využít. V Americe si mě ale všimli teoretici z Evropy a pozvali na Benátské bienále. A najednou samet… Ocitl jsem se v akčním výboru. Rozjížděla se generace těch úplně nejmladších, kteří si mysleli, že budou hned světový. Výtvarné umění se začalo různými způsoby fedrovat do světa. Mně bylo čtyřicet a mí skalní „fandové“ o mě mluvili, že „Rittstein je v prdeli/hajzlu“, že už nemůže nic pořádného namalovat, když ztratil nepřítele. Přitom já ale pořád maloval jen svůj život, žádnou politiku. Byl jsem tím vším tak unavený a řekl jsem si: už nechtěj opakovat ty své obsese, seber se a odjeď. Stejně jsem to chtěl udělat už dávno. Brnířov. Přišel čas udělat si krajinu. Ty věci, co mám okolo sebe, co jsou na dohled od baráku, břízy, které stojí za barákem. Byly to úplně jinak „zorganizovaný“ obrazy. Melancholický. Maloval jsem to pět let. Po pěti letech jsem se zúčastnil výběrového řízení na výstavu v Míčovně v Královské zahradě Pražského hradu. Za prezidenta Havla se tam dělaly velké výstavy. Představil jsem se tam v roce 1998 jako lokální krajinář. To mně bylo padesát. Vzbudilo to pozornost, mělo to velkou publicitu, všechny recenze byly pozitivní. Psalo se, že Rittstein se vyvíjí, zkouší, nelpí na svém původním výrazu, nerozmělňuje ho, že udělal úplně jinou výstavu. Pochopitelně mí skalní „fandové“ zase říkali „Rittstein je v prdeli/v hajzlu“, říkali to už podruhé. „On teď maluje jenom krajinu, strašný.“ Já jsem ale tou výstavou zjistil, že už vlastně mám všechno z té krajiny namalovaný a že se mi tam začíná vracet figura. V jiných souvislostech. Do šedesátky, deset let jsem zkoušel figurální obrazy, takový jakoby vyprázdněnější. To byl ale důsledek přestavby celé kompozice obrazu, imaginace, fantaskního realismu i surrealismu. V roce 2001 jste začal učit na Akademii výtvarných umění jako vedoucí Ateliéru malířství. Dávalo vám to něco navíc? Hned po revoluci mě oslovili studenti z Uměleckoprůmyslové školy. Odmítl jsem. Chtěl jsem především malovat. Za pár let volali několikrát z akademie. Osobně i rektor Knížák. Ale já odmítal. Bylo mi dvaapadesát a zavolali znova. Podlehl jsem. Podepsal smlouvu na rok. První studenti byli výborní, byli nadšení, přestože já byl dost náročný. Jsem docela na produkci, chci, aby se makalo. Když jsou studenti spokojený, tak chtějí dovést k diplomce a ti další také. Dával jsem jim dílčí úkoly, zpracovali to po svém, mluvili jsme o tom, chodili po výstavách, psali eseje. Nehádal jsem se, já učil jemnou ironií. Pochopili ji a respektovali mě. Přezdívku jsem měl „šéf“. Jedna výstava mimo školu ročně, jeden výjezd na plenér, jeden týdenní výjezd – Londýn, Paříž, Berlín – do galerií. Najednou jsem zjistil, že vlastně sleduji současné umění, navštěvuji galerie s absolutní pravidelností, jako bych se učil sám. Nesmírně mě to nabudilo, oživilo. Sedmnáct let a vůbec mě to nenamáhalo. Škola byla oázou. Byl jsem tam rád. V baráku, kde se mluví a probírají se spousty věcí kolem výtvarného umění. Hodně dávala i mně. Jsou tam ateliéry i s jiným zaměřením, kde jsem se zúčastňoval hodnocení jako člen komisí, a tak jsem vlastně sledoval celý proud od videoartu přes konceptuální umění, smíšený média, malbu, sochu, vlastně jsem se neustále vzdělával, a hlavně byl v obraze. K šedesátinám vám „popřála“ výstavou Národní galerie ve Veletržním paláci v Praze. Byla to retrospektiva. Tam už bylo všecko: krajina, jednodušší obrazy, které vycházely z krajiny, i figura. Přijetí bylo výborný. K sedmdesátinám to byla Jízdárna Pražského hradu na konci roku 2019 a začátku roku 2020. Na čas jsem si ji přejmenoval díky vašim rozměrným plátnům na Rittsteinovu Sixtinskou kapli. Pro mě to byla splněná představa o tom, jak budou vypadat moje velké obrazy ve velkém prostoru. Chtěl jsem to alespoň jednou vidět. Míčovna nebyla špatná, ale je to stylový prostor, Národní galerie je prestižní místo, ale je nízká. Jízdárna, to je neskutečný prostor. Já jsem je maloval na dvoře v Brnířově a pak jsem už nikdy neviděl, jak působí s patřičným odstupem. Chtěl jsem tu Jízdárnu kvůli tomu. Měl jsem obavy, že bych to mohl s tím prostorem prohrát, ale ono to vyšlo. Přesto, že jsem uspořádal spousty výstav, toto se mi stalo poprvé v životě, vidět svoje věci v takovémto prostoru. Stálo mi to za to. Mé představy se naplnily. Vlastně svým způsobem jsem se oklikou vrátil ke všemu, co jsem kdy dělal. A navíc, co jsem chtěl udělat, a udělal jsem to, že jsem poprvé v posledním období začal malovat nejen to, co jsem žil, ale i to, co jsem viděl. Vidím! Ta poslední fáze je pro mě velice důležitá. Jsem rád, že na té výstavě byla se vším, co k ní patří, a že naznačila určitou sebereflexi, ale i to, že jsem schopen namalovat i jinou polohu. Tím myslím ty mé etnografické cykly. Indii, Mexiko a mám do třetice v plánu Japonsko. Víte, co mě překvapilo na výstavě v Jízdárně, kterou navštívilo téměř dvacet tisíc lidí? Že ani tou poslední fází, o které mluvíte, mi to nepřipadalo uzavřené? Nic neuzavírám. Mám spoustu nápadů a plánů. Je to ve mně. Ale nerad bych to předem inzeroval. Nikomu to neříkám. Promiňte mi to, ale zatím to neřeknu ani vám! Autor je výtvarný teoretik a spisovatel. Michael Rittstein (*17. září 1949, Praha) je český výtvarník. Patří k nejvýznamnějším představitelům expresivní figurální malby. Žije a pracuje v Praze. Je otcem sochaře Lukáše Rittsteina, a „Miki-discjockey“ (Mikuláše). V letech 1964 až 1968 studoval na SOŠV Václava Hollara a v letech 1968 až 1974 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Arnošta Paderlíka, kde byl od roku 2001 vedoucím Malířského ateliéru III. Je členem výtvarných skupin „12:15“, „Pozdě, ale přece“, „Nová skupina“ a „SVU Mánes“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-28 06:38:49

Život ve světě přibližnosti

Po nevydařeném jednání premiéra Andreje Babiše o úřednické čtvrti v Čakovicích mu pražský primátor Zdeně Hřib vytkl, že neumí poslouchat druhého, a poučil ho, že demokracie je diskuse. Jak ale u nás vlastně diskutujeme? V devětapadesátém v minulém století mi na Filozofické fakultě UK profesor Ludvík Svoboda, vracející se zrovna z postu velvyslance v Ženevě, zadal téma diplomové práce „Spory o kvalitativní demokracii u nás ve dvacátých letech“. Když mě tak viděl vedle něho sedět ve vojenské uniformě, byl bych rád věděl, co si právě myslel. Spor vyvolal profesor J. L. Fischer otázkou „zda se mají hlasy ve volbách sčítat, nebo vážit“. Přidali se F. X. Šalda, J. R. Malý. I. A. Bláha a další. O pozadí této několikaleté diskuse v sedmi časopisech, kterou přerušil nástup Hitlera k moci, jsem se od profesora J. L. Fischera dozvěděl, když jsem ho vezl autem v osmašedesátém ze sociologického sjezdu ze Špindlerova mlýna do Prahy. Převážilo mínění, že v demokracii se mají hlasy spravedlivě sčítat, nemají mít různou kvantitativní hodnotu. Po listopadu 1989 se chtěl k tématu vrátit Ludvík Vaculík v Literárních novinách, ale bez větší odezvy. Teď s tím operují někteří příznivci Milionů chvilek pro demokracii, že by například hlasy vysokoškoláků měly mít násobnou hodnotu. Ať si o tom myslíme cokoli, tehdy se převážně diskutovalo o nějakém tématu, nyní o kauzách. Jednou o Rathově a Nagyové-Nečasové, podruhé o Koněvovu pomníku a smlouvě Prahy s Pekingem. Nejsem si jistý, že by tyto diskuse naši demokracii kultivovaly. Už dlouho se diskutuje o premiérových problémech. Naposled o spisu státního zástupce, který ho zprostil viny. Na Rádiu Plus jsme mohli slyšet duel právníků Zdeňka Koudelky a Leo Steinera. Oba byli svou erudicí přesvědčiví. Jenže Koudelka si myslí, že Andrej Babiš je podle jedině platného českého práva nevinen. Steiner naopak, že podle vyššího práva evropského je tomu naopak; to tvrdí i jeden z našich bývalých vysokých představitelů v EU. A poté jsme mohli vyslechnout sérii názorů dalších právníků a všechny byly odlišné. Naplňovaly tezi, že když se sejdou dva právníci, mají tři právní názory. U politiků, komentátorů a rozhlasových a televizních moderátorů lze anticipovat jejich představy jednoduše podle jejich politického přesvědčení. Přesvědčeně vědí, je-li Babiš vinen, nebo ne; jak by měl rozhodnout nejvyšší státní zástupce; mělo-li by to jít k soudu, nebo to uložit k ledu. Takhle probíhá výchova občana k právnímu vědomí. Pohybujeme se v něm jako v jakémsi pravděpodobnostním světě. Lze jej charakterizovat Baumanovou tekutou společnost aproximativními výrazy jako pravděpodobně, asi, možná, spíše, patrně, snad, zřejmě. Nejvyšší státní zástupce nakonec rozhodl šetření obnovit, takže uvidíme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-13 17:10:17

Josef Chuchma vystavuje fotografie ukazující bezvýchodnou náladu v dobách normalizace

Publicista a kritik Josefa Chuchma (*1959) vybral pro výstavu v Leica Gallery Prague ze svého archivu snímky ze stovek filmů exponovaných od roku 1975 do první poloviny 80. let., které až na výjimky dosud nebyly zveřejněny. Výstava, která potrvá do 3. listopadu, je ohlédnutím do období okupace Československa sovětskou armádou, do let politické nehybnosti. Žánrovým určením Chuchmova díla je takřečený humanistický dokument spjatý s klasickou fotografickou technikou a s černobílou škálou. Exponáty prozrazují zanedbanost životního prostředí, konfekčnost převládajícího oblečení i tvarů zachycených věcí. Bezvýchodné nálady, rozšířené napříč společností, se zde vracejí jako ozvěny – ať už v podobě poněkud zoufalého rozptýlení, anebo přistižené ve výrazu jednotlivých tváří. Režim totiž ovlivnil existenciální situaci občanů celého státu v míře, o níž oni sami často ani neměli tušení. Autor se na výstavě prezentuje ve dvou liniích. Jednou jsou ucelenější výběry z cyklů exponovaných na vojenských přísahách v Praze a na náboženských poutích v polské Čenstochové. Druhá, početnější linie stojí na víceméně solitérních exponátech, byť vybrané snímky nejednou – třeba u záběrů z letních tanečních parketů – pocházejí z poměrně rozsáhlého tematického souboru. Instalační důraz na solitéry a na několikasnímkové sondy otevírá přítomné fotografie širším společenským vazbám a tématům. Asi vůbec nejstarší záběr pochází z návštěvy u Josefa Sudka a patří k sérii portrétů iniciačních osobností. Mimochodem dokládá, že v necelých šestnácti letech měl začínající tvůrce ponětí o vrcholových možnostech projevu v médiu zvaném fotografie. Časné vyhraněnosti napomohl fotografující otec, jehož sbírku sudkovských knih ostatně junior nesl mistrovi k podpisu. Dlužno podotknout, že valná většina snímků je zveřejněna poprvé. Předchozí autorovy výstavy byly portrétní a zaměřené výhradně na snímky spisovatelů. Píšící Josef Chuchma se od studií Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, dokončených roku 1984, profiloval jako publicista, kritik a redaktor kulturních rubrik několika periodik. Jeho rané momentky si zachovaly příznačnou svěžest hledajícího, zkoumavého, nezatíženého pohledu. Realisticky vystižené motivy nabízejí příležitost ke zpětné reflexi doby, odlišné od té dnešní nejen politicky či sociálně, nýbrž také vizuálně a fotograficky. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Josef Chuchma se začal intenzivně fotografovat zhruba ve svých třinácti letech. Záhy začal získávat ceny v soutěžích mladých fotografů. Od počátku osmdesátých let se věnoval fotografii i jako publicista a kritik – zprvu psal především do časopisu Československá fotografie. Fotografii se rovněž věnoval v rámci vysokoškolských studií včetně diplomové práce. Podílel se na fotografickém ilustrování několika knih, kupříkladu výboru z veršů Johna Updikea Domácí biograf (1998) nebo vzpomínkového svazku Luďka Svobody Antikvariát a já (1999). Editorsky se podílel na monografii fotografa Václava Chocholy (2003), je autorem textů v monografiích Hany Jakrlové (2006), Tomkiho Němce (2007), Jaroslava Brabce (2013), Jaroslava Beneše (2016), Josefa Koudelky (2018). Napsal rovněž statě například do knih Deset let – Události 1989-1999 ve fotografii MF DNES (1999) či Anna Fárová & fotografie / Photography (2006). Je spoluautorem svazku Torst: Dvacet let nakladatelství (2011). Dvakrát (1991 a 1996) samostatně vystavoval v Praze fotografické portréty spisovatelů. Autor je kurátor výstavy.

Čas načtení: 2019-08-07 16:25:51

Mise Mezinárodní agentury pro atomovou energii: V Íránu se píše rok 1397

Jedu na svou druhou misi do Íránu, tentokrát přímo na jadernou elektrárnu Búšér. První termín mise se střetl s Trumpovým obnovením ekonomických sankcí proti Íránu, tak ho íránská strana zrušila. Je konec listopadu 2018. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) s názvem Stakeholder Involvement and Public Communication začala pár dní před odjezdem tím, že Íránské ministerstvo odmítlo dát vízum vedoucímu delegace z IAEA. Komentoval to odevzdaně: "...bad timing for an American…". Tak jedeme lektoři sami: Javier z Argentiny, Takuya z Japonska a já. Vnitrostátní letenky z Teheránu do Bušéru zařizuje organizátor, dostáváme kopie ve fársí jazyce, a já se nestačím divit, že mi to letí v srpnu 1397 – aha, mají tu jiný kalendář. Oproti roku 2014, kdy jsem v Teheránu byla poprvé, udělali na poli jaderné komunikace obrovský skok. Mají materiály, filmy, animace, informační centra, modely, televizní a rozhlasové relace, pracují s lokální komunitou, sponzorují vzdělávání, zabývají se sociální odpovědností. Pořádají putovní výstavy po celé zemi, posílají odborníky přednášet do škol. Nabízejí témata pro diplomové práce a výzkumné úkoly, aby si zajistili nejlepší studenty. Pořádají setkání manažerů elektrárny s místními opinion leadery, s rybáři, s církví. V rámci pomoci lokalitě stavějí školy, zdravotní centra, sportoviště, silnice, vysazují stromy. Troufám si říci, že vlastně expertní misi o komunikaci nepotřebují, ale potřebují, aby je IAEA pochválila, aby delegace byla spokojená, že se o ni dobře postarali. Dělají, co nám na očích vidí, o čemkoliv se zmíníme, že by nás zajímalo, to nám hned druhý den ukážou. Takže jsme byli ve zdejším infocentru v areálu elektrárny, ukázali nám, jak pracují s dětmi z prvního stupně, pouštěli animovaný film o různých energetických zdrojích i budovatelský dokument o historii elektrárny. Ukázali nám i druhé malé infocentrum ve městě ve střední škole. Vzali nás do plnorozsahového simulátoru velína, kde školí a přezkušují zaměstnance (chodí to tu skoro stejně jako u nás – přísné psychotesty atd.). Ukázali nám Laboratoř environmentální a radiační kontroly se vším vybavením, stejně jako v Česku mají i síť měřicích stanic a mobilní jednotku. Prohlédli jsme si i staveniště domů pro budoucí stavebníky i zaměstnance bloků Búšér 2 a 3. Podrobně představovali havarijní připravenost, systém havarijních cvičení a vybavení. Strach z útoku Pořád se s námi fotí, ale fotky se zdráhají dát, protože se bojí, že podle tváře na nich rozpoznaní zaměstnanci by se mohli stát terčem teroristického útoku. Stále pietně vzpomínají na 20 spolupracovníků zabitých zbytečně při útocích Iráku na rozestavěnou elektrárnu. Do objektu se nesmějí vnášet počítače ani flash paměti. Írán (80 miliónů obyvatel) produkuje přes 280 TWh elektřiny ročně, 79 % z plynu, 14 % z ropy, 6 TWh ročně vyváží, z 90 % do Iráku a Turecka. Spotřeba je přes 2 800 kWh ročně na hlavu. Provincie Búšér na břehu Perského zálivu je vnímaná jako energetické centrum země - na sever od města leží největší naleziště ropy, na jih největší naleziště plynu (vlastně je to podmořské pole společně těžené s Katarem), blízko města je jaderná elektrárna s PWR 1000 a dva další reaktory se staví. První dva (PWR 1200 MW) se začaly stavět už v sedmdesátých letech ve spolupráci se Siemens KWU. Pak přišla válka s Irákem a nehotová elektrána byla vážně poškozená iráckým bombardováním. Němci ji po válce odmítli dokončit. V roce 1992 podepsala Islámská republika smlouvu o dokončení s Ruskem. Na zařízení od německých firem Rusové naroubovali své komponenty. Stavba se protahovala a v roce 2007 byla téměř zastavena. Odhadem je 24 % zařízení německého původu, 36 % Íránského a 40 % ruského původu. Rusko dodává čerstvé palivo a odebírá si použité. První reaktor byl nastartován 2011 a do komerčního provozu uveden 2013. Teprve od toho roku také probíhá "jaderná komunikace" s veřejností. Výzkumné ústavy pracují na designu a přípravě domácích malých jaderných reaktorů pro průmyslové účely. Vodka pro ruské zaměstnance Téměř všichni pracovníci na Búšéru mluví rusky, zkoušejí to i na mě. Nápisy v elektrárně jsou dvojjazyčné, někde se přidává i třetí – angličtina. V blízkosti elektrárny je sídliště ruských zaměstnanců (nyní je jich tu asi desetina), jimž ambasáda pravidelně dodává vodku, aby přežili v muslimské "bezalkoholové" zemi. Další plány s jádrem mají velké – do 2030 postavit 8 000 MW a veškerou infrastrukturu. Převzít elektrárny od Rusů a provozovat a udržovat je jen vlastním domácím personálem, který se intenzivně připravuje. Spolupracovat s veřejností, zvýšit povědomost i o neenergetickém využití jádra a radionuklidů. Zařadit jadernou fyziku do školních osnov, budovat science parky, pořádat odborné konference, spolupracovat s univerzitami a vybudovat vědeckou komunikaci. Stěžují si na vládu - pochybují, že rozumí tomu, co by potřebovali. Stěžují si na nedostatek peněz (jako všichni všude), ale je jasné, že sankce na ně velmi neblaze doléhají. Pořádají semináře pro domácí průmysl, aby dosáhli toho, že bude schopen vyrábět sám všechny potřebné součástky a zajistit údržbové práce pro jaderný program. Překážkou pro lepší rozvoj energetiky jsou uměle nízké, státem dotované, ceny energií: 0,03 USD/kWh elektřiny, 0,29 USD za litr benzinu... {loadmodule mod_tags_similar,Související} Přátelské město Protože domácí lety na ty mezinárodní moc nenavazují, strávila jsem celý den navíc v Teheránu. Je to velmi přátelské a bezpečné město, lidé jsou zde ohromně milí, pohostinní, poctiví, ochotní pomoci, dávají se do řeči. Na rozdíl od stavu před čtyřmi lety už se tu objevují i reklamy a dokonce s lidskými obličeji a postavami. V Teheránu jezdí několik linek metra, na internetu se lze dostat na více stránek než v minulosti. Facebook je stále blokován, ale mají Instagram. Je tu levno a celkem snadné cestování. Musím se sem vrátit jako turista - Persie má úžasné památky. Držím Íráncům palce, aby se vymanili z totality, kterou je dusí ti jejich imámové, aby ustáli americké schválnosti a aby se jim jaderný energetický program dařil. "Ve jménu Boha! Jadernou energii všem, jaderné zbraně nikomu!" – to jsou totiž slova, jimiž zahajují každé jednání i každý tištěný či audiovizuální materiál. Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).

Čas načtení: 2024-02-24 08:26:06

Graffiti jsou dávná záležitost. Kostel v Lounech je jich plný, říká historik

Chrám sv. Mikuláše je gotickou dominantou a chloubou Loun. Vyniká i počtem historických „graffiti“, které do zdí vryli návštěvníci, kolemjdoucí či stavitelé památky. Do jejich zkoumání se v rámci diplomové práce pustil Jan Mávr. A z diplomky se nakonec stala publikace Tři století epigrafiky v kostele sv. Mikuláše v Lounech.

Čas načtení: 2024-02-25 16:00:01

Lámání kolem mívalo soft a hard verzi. Až Marie Terezie zavedla v Čechách mírnější torturu

Lámání kolem se začínalo buď od nohou, což způsobovalo před smrtí velké bolesti, protože se lámaly jednotlivé kosti končetin, nebo se začínalo od hlavy, kdy se nejprve zlomil vaz a teprve poté se postupovalo po těle dál. Tresty na mrtvém byly určeny hlavně pro pobavení přihlížejících a odrazení od páchání trestné činnosti. Rovněž trest smrti upálením měl různé možnosti zkrácení či prodloužení. Upálení se ukládalo za čarodějnictví, žhářství, sodomii, svatokrádež. Stětím se zase trestala vražda novorozence, únos, bigamie, kuplířství, hanobení mrtvých, prozrazení úředního tajemství a loupežné přepadení. Mezi hrdelní tresty patřilo také odsouzení k věčnému vězení. Pokud delikt nezbavoval odsouzence cti, byl mu poskytnut křesťanský pohřeb. Z toho náležela výjimka pro upálení, kdy byl popel vysypán do řeky, a pro oběšení, po němž tělo zůstávalo na šibenici. Mimoto mohl soud přidělit tělo odsouzeného k pitvě na vysoké škole. Mezi tělesné tresty patřilo vymrskání metlou, bití holí nebo karabáčem a vypalování cejchu. Přesná pravidla mučení, dokonce s obrázky Tento trestní zákoník, pojmenovaný podle Marie Terezie Constitutio Criminalis Theresiana, poprvé zakotvil přesná pravidla užívání tortury, její stupně, technické podmínky i dobu, po kterou směli být sprostí podezřelí mučeni. Byly to tehdy palečnice, „šněrování“ rukou, natažení na žebřík nebo skřipec či pálení těla na žebříku. Jako mezistupeň byly používány tzv. „španělské boty“ přikládané na holeně. Mučení se však nesmělo provádět u každého. Obecně jen u zločinů, za které byl ukládán trest smrti. Mučen nesměl být ani urozený člověk či výše postavený člověk (vyjma zločinu urážky božského nebo světského majestátu). Mučení bylo také zakázáno na osobách duševně chorých, nedospělých do 14 let (pokud nespáchali hrdelní zločin), mužích nad 60 let, těžce nemocných a těhotných ženách. Jeden stupeň mučení nesměl podle Dějin českého a československého práva do roku 1945, publikace Karla Malého, trvat déle než 15 minut a celé mučení déle než hodinu. Osvícená superstar V roce 1769 se arcivévodkyně rakouská, královna česká a uherská, Marie Terezie rozhodla pro krok, který otřásl základy soudního systému habsburské monarchie! Vládkyně, která vládla se železnou pěstí, ale srdcem plným osvícenských ideálů, se postavila proti brutálním metodám a vydala nový hrdelní zákon. Tento zákon způsobil pravé právní zemětřesení, neboť omezil používání mučení na absolutní minimum. Jak je možné, že se konzervativní panovnice rozhodla pro tak radikální změnu? Hrdelní zákon z roku 1769 se stal průkopnickým aktem, který znamenal víc než jen reformu trestního práva. Byl to manifest osvícenského ducha a snahy o ochranu lidské důstojnosti. Tento zákon vyžadoval, aby mučení bylo použito pouze v extrémních případech a s předchozím souhlasem vyšší soudní instance. Taková odvaha! Marie Terezie tímto ukázala, že je možné vládnout s láskou k spravedlnosti a lidskosti i v absolutistickém režimu. Společenský lynč soudců za mírné trestání znásilnění nemá reálný důvod Číst více Marie Terezie: Konec mučení! Inspirace osvícenskými myšlenkami a vliv jejích progresivních poradců, jako byli Gerhard van Swieten a Wenzel Anton von Kaunitz, vedly Marii Terezii k přehodnocení používání mučení v trestním právu. „Dost bylo krutosti,“ řekla si patrně a sepsala zákon, který měl zastavit nehumánní zacházení s obviněnými. To byl pravý skandál! Mučení bylo totiž považováno za efektivní nástroj v boji proti zločinu, ale Marie Terezie ukázala, že má odvahu jít proti proudu. Umělá inteligence je zkrátka z Marie Terezie nadšená Předchozí dva odstavce tohoto článku napsala umělá inteligence, které jsme zadali dotaz: „Marie Terezie, hrdelní zákon, bulvárně.“ A ukázalo se, že tento „nový nástroj“ z Marie Terezie udělal hrdinku, která se postavila proti středověkým praktikám a ochránila svůj lid. Tak jednoduché to však ve skutečnosti nebylo. Zákoník opravdu sjednocoval právo v zemích českých i německo-rakouských, v Čechách vyšel 18. února 1769. A i když byl bezpochyby krokem vpřed, na svou dobu byl přece jen už trochu zastaralý. Pořád ještě v něm figuroval trest smrti a mučení. Některé druhy trýznění dokonce velmi podrobně popisoval a ilustroval. Zpackané popravy. Nenašli žílu pro smrtící injekci. Teď zkusí dusík Číst více Torturu sice zmírnila, ale útrpný dotaz nezmizel Marie Terezie velmi ovlivnila zákony a sama se účastnila rozhovorů kodifikační komise ve Vídni, se kterou měla několikráte rozdílné názory. Marie Terezie se řadí určitě právem mezi osvícené panovníky, avšak byla také vychována jezuity v přísně náboženském duchu. Tato výchova v panovnici trvale zakořenila a projevuje se i v trestním zákoníku, kde například na prvním místě je stále ochrana Boha, církve a náboženství. Svým obsahem zákoník stále vychází ze středověkých tradic. A k němu patří i útrpný dotaz, jinak řečeno získávání přiznání mučením. Pravdou však je, že za její vlády zmizely čarodějnické procesy. Zahrabání za živa a čtvrcení ale do moderního zákonodárství nepatří Jak popisuje Tomáš Zíka ve své diplomové práci Vývoj trestního práva v 18. století v našich zemích, trestné činy se dle tohoto zákoníku dělily na činy nejtěžší, za které byly ukládány zostřené hrdelní tresty (upálení, lámání kolem), těžké, které byly trestány trestem smrti „levnějším“ (pověšení na šibenici), a na lehčí spojené s ostatními tresty. Zajímavé je, že tresty smrti byly dále rozděleny, mimo rozdělení na lehčí a těžší, i podle možnosti použití na jednotlivá pohlaví. Například ženy nemohly být pověšeny, protože pohled na houpající se ženu na šibenici mohl vyvolávat pohoršení. Proto se používalo stětí. Dalším trestem vyhrazeným pouze pro ženy bylo zahrabání za živa. Naopak čtvrcení bylo určeno pouze mužům. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Obyvatelé Prahy umírali kvůli chybě navigátora. Ignorovali sirény.

Čas načtení: 2024-03-24 15:42:48

Napsal diplomku, pak podle ní postavil školu v africké vesnici. Pro místní je raritou

Nová střední škola v zambijské venkovské oblasti Kashitu vznikla z diplomové práce studenta ČVUT, která navazuje na potřeby místních.

Čas načtení: 2024-04-24 09:14:00

IT Raiffeisenbank a Profinit oznamují strategickou spolupráci v oblasti AI, dat a informací

Čas načtení: 2024-04-24 14:07:13

Klein Vision AirCar: Létající vůz původem ze Slovenska je futuristickým zážitkem

Slovenská společnost Klein Vision se se svým prototypem létajícího automobilu snaží dobýt světový trh. V rámci propagace se nyní rozhodla posadit na místo spolujezdce světoznámého umělce a skladatele elektronické hudby Jeana-Michela Jarreho. Jak popsal svůj zážitek? Za založením společnosti Klein Vision stojí Štefan Klein, který se návrhům létajících vozů věnuje již od 80. let minulého století, a jeho kolega Anton Zajac, investor a spoluzakladatel společnosti Eset. Klein byl původně zaměstnán ve firmě AeroMobil, kde vyvinul hned dva koncepty osobního automobilu schopného létat. První model AeroMobil I, představil poprvé v roce 1989 v rámci své diplomové práce. Prototyp se podařilo zkonstruovat i vyzkoušet

Čas načtení: 2024-04-25 17:27:23

Asistentka soudce opsala diplomovou práci. Přišla o titul i vidinu kariéry v justici

Ostudou skončilo působení absolventky Právnické fakulty Univerzity Karlovy na pozici asistentky soudce u jednoho z tuzemských soudů. Při kontrole její diplomové práce vyšlo najevo, že žena, která v mezidobí získala i titul doktorky práv, opisovala od studentky olomouckých práv. Žena tak přišla o titul a tím i o možnost usilovat o post soudkyně.

Čas načtení: 2024-05-15 13:12:00

Studenti z Česka vytvořili v CERN systém, který pomáhá vědcům

Čas načtení: 2024-05-31 00:00:00

VZDĚLÁNÍ: Když nemáš titul, tak nejsi nic

Kdysi, v dobách společenského pleistocénu, byl vysokoškolský titul jistou vizitkou jedince, dokladem, že prošel náročným procesem a obhajobou kvalitní diplomové práce. I tady se však časy mění.

Čas načtení: 2024-05-31 00:00:00

VZDĚLÁNÍ: Když nemáš titul, tak nejsi nic

Čas načtení: 2024-06-03 15:00:45

Chorvatský Falkensteiner nabídne ještě lepší dovolenou na míru

Na téma „Proč Češi milují Chorvatsko“ by se daly psát diplomové práce. Plné vzpomínek na prosluněné dny u křišťálově průzračného moře, na těla opálená dohněda a sliby, že do míst, kde bylo člověku tak fajn, se opět vrátí – třeba jednou se svými dětmi. Pozitivní vztah k zemi s jedním z nejkrásnějších mořských pobřeží světa

Čas načtení: 2024-06-20 15:24:52

Univerzita Karlova jí kvůli opisování vzala titul, z krajského soudu ji propustili

Aktuálně.cz popisuje případ ženy, která přišla o akademický titul i práci na soudu kvůli opsané diplomové práci.

Čas načtení: 2024-07-02 03:57:23

Teorie bez praktického základu

Čas načtení: 2024-07-28 09:00:43

Mrakodrap mohl zavalit deset bloků Manhattanu. Katastrofu odvrátila nic netušící studentka

Nebýt diplomové práce a jednoho telefonátu, panorama newyorské čtvrti známé svými výškovými budovami dnes mohla vypadat jinak. Článek Mrakodrap mohl zavalit deset bloků Manhattanu. Katastrofu odvrátila nic netušící studentka se nejdříve objevil na CzechCrunch.