Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2015-10-15 12:53:02

Americké duo Twenty One Pilots míří do Prahy

V pražském Lucerna Music Baru vystoupí 5. února příštího roku americké duo Twenty One Pilots. The post Americké duo Twenty One Pilots míří do Prahy first appeared on Hudební magazín XBand.cz.

Čas načtení: 2024-11-19 12:05:45

Americké akcie míří nadále vzhůru: S&P 500 v příštím roce výrazně posune rekordní hodnoty!

Americké akciové trhy zažívají nebývalý optimismus, podpořený Trumpovou politikou a očekáváním snížení sazeb Fedu. Rok 2025 může být pro S&P 500 opět více než optimistický! Článek Americké akcie míří nadále vzhůru: S&P 500 v příštím roce výrazně posune rekordní hodnoty! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-10-08 15:00:32

Tesla Model 3 s absolutně největším dojezdem míří do Česka. Milion vám stačit nebude

Do Česka míří Tesla Model 3 ve variantě Long Range Ta slibuje maximální dojezd až 702 kilometrů, což vám teoreticky vystačí i na cestu z Aše na Hrčavu Prodej bude zahájen v listopadu za cenu 1 099 000 Kč Společnost Tesla asi není potřeba dopodrobna představovat. Americká automobilka Elona Muska, která do značné míry změnila pohled na elektromobily, už nějaký ten pátek působí také na českém trhu. Nyní si pro tuzemské zákazníky přichystala novinku, která potěší především ty zákazníky, kteří vyžadují co možná nejdelší dojezd na jedno nabití. Tím je dobře známá Tesla Model 3, avšak ve variantě Long Range s pohonem zadních kol. Ta slibuje dojezd až 702 kilometrů a spotřebu 12,5 kWh/100 km, což z něj dělá vozidlo s nejdelším dojezdem od americké společnosti, byť reálný dojezd samozřejmě bude odlišný v závislosti na mnoha různých faktorech. Přečtěte si celý článek Tesla Model 3 s absolutně největším dojezdem míří do Česka. Milion vám stačit nebude

Čas načtení: 2019-08-19 08:33:36

Iva Tajovská: Hořící nebe (ukázka z knihy)

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách – zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.   Ukázka z knihy Polední tma nad městem Jiřinka rozpustile kope odřeným sandálkem do zasychající trávy. Dívá se, jak se odmršťují hrudky hlíny a na zemi zůstává důlek. Ale i to ji za chvíli přestane bavit. Nudí se. Z její maminky se stala socha. Vůbec se nehýbe, jen pusa jí občas zacuká. Pořád kouká před sebe a jí si nevšímá. Přitom má žízeň a chce se jí spát. I když si zvedá sukýnku a mává s ní, tak je jí pořád teplo. Kdyby tu byl alespoň ten pramen vody, jak o něm mluvil tatínek, tak by si v něm namočila ruce a vlásky.      Ten šeredný zvuk, který se sem nese, je protivný. Když jsou s tatínkem a takhle nějak podobně to kvílí, tak se jdou všichni schovat dolů do sklepa. Ale teď to houká jinak, chvíli tence a pak hned jinak, jako když se maminka hádá s tatínkem nebo jako když pradědeček Vojta dělá legraci a na houslích jí ukazuje, jak se dají střídat vysoké a hluboké tóny.      „Jsme v bezpečí, neboj se, nic se nám nestane. Jdeme se schovat jen proto, že je to úřední nařízení,“ říká vždycky tatínek. Jenom si ve sklepě pokaždé chvíli posedí, maminka jí dá piškotek nebo nějakou mlsotu a pak, když ta siréna začne houkat jinak, zase můžou domů. Zaslechla, jak se maminka s tatínkem bavili o tom, že když to jednou v noci padalo, tak zrovna byly s maminkou v Morašicích. Že alespoň nebudou mít noční běsy. Jenže neví, co padalo a co jsou to ty běsy. Ale asi to nebude nic hezkého, protože u toho šeptali, aby je neslyšela.      Zvuk zařezávající se do uší zvedá dívčinu hlavu vzhůru. „Maminko, podívej,“ ruka Jiřinky míří k nebi. „Jak se ty naše rybenky dostaly tak vysoko, až na oblohu?“ kroutí udiveně hlavou. „Nebo už vyšly stříbrný hvězdičky?“      Blížící se zvuky a hlas dcery vstupují do Sonina rozjímání a nemilosrdně ji táhnou do přítomnosti z lahodnosti světa vonícího mořem, levandulí a milovaným mužem. Strnule hledí na oblohu. Zesilující se hukot motorů připomíná roj rozzlobených sršní.      Zem se rozhoupala. Na zlomek vteřiny se Soňa vrací do svého pravého světa, sedí v loďce na břehu moře a čeká na George.      Záblesky se střídají s ohlušujícími ránami. Chce utíkat, ale nohy neposlouchají. Choulí se do klubíčka, hlavu tiskne mezi kolena, aby neslyšela. Vše kolem se chvěje. I její tělo.      Nebe se rozplakalo černými slzami. Zvětšují se a po dopadu halí do hustého kouře místo nedaleko dvou malých žen. Soňa se odváží podívat směrem k továrně. Slyší exploze, vidí dýmající čerň, kterou se proplétají plameny. Olizují komíny tyčící se nad počátkem zmaru. Horko, už i tak nesnesitelné, sálá do okolí. Z nebe padají další a další zvětšující se tečky. Místa jejich dopadu se vzdalují od rafinerie. Míří na nádraží. Cukrovar. Lihovar. Domy. Letiště. Mučí sténající město.      Hmota se bortí. Prostor kolem kvílí a naříká. Vzduch se stává nedýchatelným.      Slzy kreslí Jiřince světlé cestičky v uprášeném obličeji. Vyděšeně hledí na matku, která se klepe tak silně, až se její tvář rozostřuje a připomíná nepovedený rozpitý obraz. Neví, co má dělat. Obejme mámu, ráda by se schovala v jejím náručí, ale matčino chvění je tak silné, že se obě klepají stejně. Hluk, horko, výbuchy a nedýchatelno nabírají obludné rozměry. Lidství se začíná škvařit stejně tak jako parafín a olej v bortící se rafinerii.      Tříštivá detonace porcuje vzduch. Zem se houpe a ne a ne přestat. V těle děvčátka exploduje pud sebezáchovy. Chytá za ruku matku připomínající hračku, ve které se zasekl natahovací strojek. Vleče ji za sebou. Tuší, že by se měly dostat k prvním domům Svítkova, tam, kde jsou lidé. Prodírají se kopřivami a šlahouny plané révy, které obrůstají chátrající kapličku. Žena a dívenka si vyměňují role. Jiřinka se snaží k matce mluvit konejšivým hlasem, tak, jak to slýchává u tatínka, když se matka zlobí nebo je rozrušená. V krku ji pálí, plíce drásá kouř, přesto se jí daří matku donutit k pohybu a vést směrem od žáru. Rozezní se nové údery. Následující tlaková vlna odhazuje dvě drobná těla a nechává je měkce dopadnout do rigolu na kraji lesa, vystlaného listím a mechem.      Hluk utichá. Nejdříve všechno zrudne, na okamžik zčerná a pak se kolem Soni rozlije konejšivý opar. Vše mizí. Jako když spánek obejme unavené tělo. Ale jen na laskavý okamžik. Než se přibelhá černá můra. Zarývá do Soni krvavé hnáty, aby ji probudila a donutila zvednout hlavu. Zahlédne zpovzdálí „svou“ kapličku, za níž tančí plameny a temný dým se vpíjí do černající oblohy. Nepochopitelný obraz připomínající znetvořené kulisy zpackaného divadelního představení. A než zděšení a údiv dovolí její hlavě klesnout k rozpálené zemi, zahlédne zvětšující se předmět, který se oddělil od stovek dalších. Dopadá na kapli. Už beztak stářím skloněný kříž zaúpěl. Zachraptěl tesknou píseň a pak se rezignovaně sesunul k zemi.      O několik minut později oblohou prolétlo nové kovové hejno a v dálce nad letištěm a závodištěm porodilo další tuny bomb. Sonina ruka zašátrala kolem sebe. Nahmatala cůpky a pak rozpálené, chvějící se tělíčko. Křeč povolila. Loučící se torzo síly si to na poslední chvíli rozmyslelo a dovolilo jí přitáhnout dcerku pod sebe a zakrýt její tělo svým. * * * Stejně tak jako dalším deseti mužům posádky liberatoru stékají slané krůpěje i po tváři poručíka Paula Whitemana. Vlhkost, fyzický projev soustředění a nervozity, se i v chladu výšky dere na povrch jejich těl. Než se bombardér odlehčený od svého nákladu vydal na cestu zpět, naposledy zakroužil nad rafinerií zahalenou do černého dýmu. Město, ještě před několika desítkami minut zalité sluncem, se přehouplo do noci.      „Dobrá práce, hoši!“ Paul se otáčí k mužům za svými zády a má co dělat, aby přehlušil zvuk čtyř motorů, který se mísí se vzdalujícími se výbuchy olejových nádrží. Kontroluje čas. Je 12.22. Než srovnal výšku na 6660 metrů, zahlédl kromě rozesetých kráterů a menších požárů v obytné části města i v přilehlých vesnicích kouř a plameny, které se valí od nádraží. Evidentně je budova zasažena a zdá se, že je téměř srovnána se zemí. Je patrné, že se podařilo poškodit i železnici severně od seřadiště. Zamrzelo ho, že tento úspěch nebude patřit jeho skupině. Kluci, nejspíš ze třetí vlny, kterým se podařilo zasáhnout nejen rafinerii, ale i kolejiště nádraží, za tenhle kousek určitě dostanou vyznamenání.      Ale nebude si kazit náladu. I oni odvedli vynikající výkon. Dopady pum z jeho bombardéru byly přesně zacíleny, nic naplat, jejich bombometčík je zkušený chlapík, a navíc i vnější podmínky jim byly příznivě nakloněny. Svůj úkol beze zbytku splnili. Dokonce byl nečekaně až příliš snadný. Protiletadlová obrana rafinerie ani blízkého okolí se buď včas nevzpamatovala, nebo žádná nebyla.      Ostatně vše stále díkybohu probíhá snadno. Luftwaffe je nejspíš vyčerpaná nebo zaskočená. Nebo větší část přemístěna na frontu. Skopčáci melou z posledního, Velkoněmecká říše se svým názvem už dlouho chlubit nebude.      Paul cítí uspokojení a hrdost. Vesele si lusknul prsty, když se ještě jednou podíval pod sebe. Z řeky, do níž se vlévá užší, vytryskl gejzír. Nastal čas vyklidit prostor a uvolnit ho pro další vlnu, která má na starost likvidaci pardubického letiště.      Paul je pyšný na práci celé 15. letecké armády Spojených států. Levou zatáčkou na jih opouští prostor města a směřuje k Zwettlu, aby se tam ve formaci setkali s dalším svazem a společně se vrátili na italské základny.      Ani téměř sedmikilometrová výška neochlazuje mysl jedenácti mužů na palubě liberatoru. Oheň a žár, které zanechali hluboko a daleko za sebou, jim stále zůstává v očích. Poručík Paul má žízeň a brní ho nohy. Dlouhým sezením a plnou koncentrací je celý zkoprnělý, stejně tak jako druhý pilot a chlapci za ním. Šíji má ztuhlou. Ví, že až za několik hodin na základně vystoupí z letadla a napětí vystřídá úleva, zaplatí za ni druhý den bolestí hlavy a ramen.      Let se znovu stává monotónním. Je unavený, nemá chuť hovořit s navigátorem ani s nikým dalším v malém prostoru o ničem víc, než je nezbytné pro bezpečný návrat. Ještě není vhodná doba poděkovat oficiálně osádce za skvělou práci, dokud nejsou na zemi, nosí to smůlu. Potřebuje šetřit síly, ne překřikovat hluk motorů. Mají před sebou ještě dlouhou cestu. Cítí, že přichází okamžik, kdy mu únava začne přivírat víčka. Nemůže si dovolit jakoukoliv nepozornost. Postupně uděluje členům posádky pokyny, aby zkontrolovali to, za co je kdo zodpovědný. Ví, že se nacházejí v nebezpečném čase po splnění hlavního úkolu, který se je pokouší ukolébat dojmem, že je hotovo, vše je v pořádku a už není třeba se plně soustředit. Stále jsou na nepřátelském území. Sám se sebou si umí poradit. Je to hloupé, ale účinné. Protože o sobě ví, že má skvělý sluch, zaposlouchává se do zvuků čtyř motorů a snaží se rozeznat drobné nuance, které by je mohly odlišit. Nezachytil žádný rozdíl, motory šlapou jednolitě a spolehlivě.      Bombardér si šveholí svou vyladěnou písničku. Hoši hlásí splnění rozkazů a navigátor si na okamžik sundává sluchadla. Let se znovu noří do poklidného stereotypu.      Paulovy myšlenky utíkají k Georgeovi. Tak se na něj těšil. Od první chvíle mu s ním bylo dobře. Protože dokázal naslouchat. Uměl mu dát najevo, jak je zajímavé to, co říká. Už řadu měsíců žije v malém prostoru ve společnosti mužů různých hodností, profesí, povah a temperamentů. Ale každý z nich nejraději mluví o sobě. O sobě ve válce. O svých domnělých i skutečných hrdinstvích. Opakují se, omílají každý detail svých bojových akcí. Samozřejmě je potřeba všechno rozebrat, i o tomto úspěšném náletu se bude na základně mluvit do aleluja, ale Paulovi to bude stačit dvakrát třikrát, ale pak tím bude přesycený. Protože napětí každé akce musí být správně zpracované. A pak odsunuté. U bojového letectva je už příliš dlouho na to, aby věděl, že všechny útoky mají své oběti. Každá vzpomínka na ně zanechá jizvu. A aby neuzmula kus odvahy, jejíž příděl není bezedný, je lepší nevědět. Vymluvit se a pak zapomenout. Neoživovat příběhy ztrát, smrti a zranění, nekumulovat trápení a běsy druhých.      Potřeboval hovořit o něčem jiném. A s Georgem to bylo tak snadné. Přirozené. Mírové. I on chtěl slyšet o tom, co bylo, je a bude za branami základny. O něčem abstraktním. O tom, co je přesahuje. O domově, o plánech, o zázemí, o čemkoliv, co nemá nic společného s tím, že když s kamennou tváří usedne ke kniplu, drátěný kartáč se rozvrní v jeho vnitřnostech a začne odříkávat mantru o tom, že návrat je nejistý. George je tak jiný. Poslouchal. Vyptával se. Zajímalo ho, co dělal, než se dostal do armády. Co ho těší, co prožívá, co má rád. Neměl potřebu stále dokolečka mluvit o válce, jednotlivostech bojů, o politice, a dokonce ani o sobě. Přesto se dalo odtušit, že má v sobě něco zajímavého, co ho odlišuje. Tušil v něm tajemství. Něco navíc. V co doufal. To, co hledá. Co se napoprvé neodvážil naznačit, natož vyslovit. Aby něco nepokazil. Znepokojivá směsice naděje, nejistoty, netrpělivosti, obav, doufání a očekávání v něm bolavě kvasila. Přesto udělal chybu, když poprvé, kdy byli spolu sami, příliš pil a mluvil, aby zamaskoval svoje rozrušení a rozpaky. A ke všemu se nechal zdržovat kumpány ze své základny místo toho, aby se o Georgeovi dozvěděl víc.      Ale minulý týden bylo všechno napraveno. Neví, který z nich se první odhodlal. Nesmělý impulz probudil bouři. Vnořili se do své jinakosti. Bezprostřednosti. Zakázané, vysmívané a nepotlačitelné proměnili v čistotu. Opojnou danost.      Ne, nebyl to zázrak. Jen přirozenost, která dokořán otevřela bránu tomu, co tak dlouho potlačoval. Přirozenost jeho a Georgeova. Měla mít dnes pokračování. Zpropadený rozkaz z velitelství pokazil jejich den. Neví jistě, zda se dnešní akce dotkla i jeho. Kéž by ne…  {loadmodule mod_tags_similar,Související}       Navigátor hlásí, že se blíží k Jindřichovu Hradci, a než to stačí doříct, z prostoru se vynoří německé stíhačky. Americké stíhací letouny, doprovázející bombardéry, se pouštějí za nimi. Stres se rozšafně uvelebí v Paulově šíji.      V kabině je to rázem jako v rozdrážděném úle. „Je jich nejmíň dvacet,“ křičí kdosi z osádky a všichni sledují, jak se od nich odlepuje ochranný stíhací doprovod a pouští se do boje.      Oheň, kouř a střelba jsou náhle všude kolem. Palubní střelci mají plné ruce práce. Z druhé strany se vynořují další desítky německých stíhaček.      „Nejsme chránění!“ křičí navigátor do hukotu motorů a střelby. „Svině germánský, odlákali naše stíhačky!“ řve bombometčík a po bledém obličeji mu stéká pot.      Před očima Paula zpěčujícíma se uvěřit se mihne žhnoucí předmět, který ještě před několika vteřinami byl bombardovací liberator jejich formace. Tříšť kovu doprovázená ohněm a kouřem padá k zemi. Zleva zahlédne několik mužů na padácích. Jeden z nich vypadá jako hadrák patřící ke kupce sena na poli. Je rád, že se tak rychle vzdalují a nevidí jim do tváře. Všechny by je znal.      Bortí se pomíjivá převaha vykonavatelů rozkazů, kteří v moderních strojích měli v sedmikilometrové výšce nad městem ruce na páce, aby dali pokyn kovovým tlamám k vyhřeznutí pum.      Paul ucítí benzín. Vydává rozkaz k nasazení kyslíkových masek. Ale i tak se nemůže zbavit pocitu, že se mu v nose probouzejí částice jakési divné směsice pachů. Jako by se mu chtěly připomenout molekuly škvařícího se oleje, asfaltu i tavícího se parafínu z rafinerie promísené s páchnoucími molekulami hořícího máku a obilí z cukrovaru a lihovaru.      Každý z osádky plní svůj úkol, vzdorují vřavě útočících hákových křížů.      Přilétá další vlna německých stíhaček. Dva kulomety na boční straně zmlknou.      Kabinou zazní rozkaz poručíka Paula Whitemana nasadit padáky. Ale vzápětí se ozve rána, která přehluší pobrukování pekla, kterému podzemí a zem začaly být těsné.      Ocas letadla se rozzáří, jako by si pro osádku liberatoru přišlo samo slunce.   Iva Tajovská (nar. 1959 v Pardubicích, matka dvou dospělých dcer) vystudovala obor sociální práce a působí v neziskové organizaci v sociální sféře. Právě odtud vesměs čerpá náměty pro své prózy – dojemné, laskavé a současně syrové příběhy lidí, za jejichž nenápadným a navenek nezajímavým životem se skrývají opravdová dramata. Jejím literárním debutem byl soubor novel Jepičí hvězdy (2006), dále následovaly romány Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009), povídkový soubor Jarmark obnažených duší (2010), novely Odkladiště náručí (2013) a Podlaha z trávy, strop z hvězd (2016). V románu Odpusť, že jsem se vrátil (2018) se autorka zaměřila na osudy obyčejných lidí zasažených první světovou válkou. Podle povídky Archiv ze souboru Jepičí hvězdy natočila v roce 2009 Česká televize stejnojmenný film.   Nakladatelství Prostor, 2019, 264 stran

Čas načtení: 2024-03-21 10:50:00

Sex ve městě míří na Netflix, objeví se tu 1. dubna

Další ikonický seriál americké placené televize HBO míří do konkurenční online videotéky.

Čas načtení: 2024-04-27 23:57:40

La Liga míří do zahraničí, první zastávkou budou Spojené státy americké

Prezident La Ligy Javier Tebas oznámil, že se budou odehrávat zápasy španělské ligy v zahraničí, a to již za dva roky. První destinací budou Spojené státy americké. Tato myšlenka již dříve zazněla, ale kvůli neshodám mezi Královskou španělskou fotbalovou federací (RFEF) a La Ligou byla odložena. Nyní, když je prezident RFEF Luis Rubiales minulostí, se Tebas cítí sebejistě a věří v její realizaci.

Čas načtení: 2011-12-21 00:00:00

Acapulco Gold Holiday 2011 / Od ulice až po oběd s babičkou

Jestli vám je pořád zima na uši, určitě oceníte nejnovější kolekci americké značky Acapulco Gold, která právě míří k vybraným prodejcům a my se podívám na stylový lookbook, jež sérii pánské oblečení doprovází. Label Acapulco Gold není na našem blogu žádnou novinkou, takže jen letmo si prohlédneme ...

Čas načtení: 2010-08-08 00:00:00

The Hundreds podzim 2010 / Očekávaný lookbook

Léto je sice v plném proudu, ovšem už nyní některé labely představují své podzimní kolekce, které pomalu míří na pulty obchodů. Dnes vám představím podzimní kolekci, ze které mám velkou radost. Samozřejmě, že se jedná o kolekci americké streetwear značky The Hundreds, jejíž zastoupení v ČR tvoří obc ...

Čas načtení: 2015-09-13 13:17:00

Video: Do Česka přijela první část konvoje americké armády

Českou hranici u Rozvadova na Tachovsku dnes ráno před devátou hodinou překročila první část konvoje americké armády, který míří na cvičení do Maďarska....

Čas načtení: 2020-03-06 10:47:12

Mnoho neužitečného šumu kolem koronaviru. Podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika

Didier Sornette působí jako profesor na Vysoké škole technické v Curychu. Zabývá se především studiem rizika a patří v této oblasti mezi nejznámější vědce. Tematicky studuje rizika při zemětřeseních a jejich vlivu na jaderné elektrárny, ale zabývá se také diagnózami krizových jevů na finančních trzích. Na rozdíl od teorie o „černých labutích“ Nassima Taleba, považuje finanční krize principiálně za předvídatelné.     Pane profesore, už jste si koupil roušku proti koronaviru? Ne. Většina těchto roušek stejně proti ničemu nechrání. A vy roušku máte?   Ne. Ale to téma lidi znepokojuje. Oprávněně? Je třeba to relativizovat. Každý rok zemře v Číně zhruba 10 miliónů lidí, z toho zhruba 150 000 na normální chřipku. Ve Spojených státech ročně zemře na chřipku zhruba 30 tisíc lidí, celosvětově je toto číslo mezi 600 tisíci a jedním miliónem. U nejnovějšího koronaviru se jedná řádově o tisíce lidí. Novináři jako vy ale jejich význam zveličují: Jste součástí problému.   Tak to se omlouváme. Jako statistik nyní slyším mnoho hluku, mnoho neužitečného šumu. Když se podíváme na čísla, jedná se o masivní přehánění. Jako ekonom si ale současně uvědomuji význam pozornosti. Co vzbuzuje pozornost, toho je třeba využít. O jednom miliónu mrtvých, kteří zemřou ročně na chřipku, ale nečteme nic.    Je to tedy jen jedno velké přehánění? Ne, existují také další čísla. Třeba úmrtnost. U normální chřipky je mezi 0,1 a 0,01 procenta. U nejnovějšího koronaviru je zhruba dvě procenta, což je výrazně výše. To je znepokojující, ale není to ještě důvod k panice. Například u epidemie SARS byla tato kvóta kolem 10 procent a u španělské chřipky kolem 30 procent. Navíc oběťmi koronaviru byli lidé starší a nemocní. U zdravých osob, které se nakazily koronavirem byla úmrtnost hluboko pod dvěma procenty.   Lidé tedy podle vás přeceňují nově se objevivší rizika a podceňují ta existující? Ano. Počty úmrtí na tisíc obyvatel sice od roku 1960 klesají, ale svět je stále více propojen. Díky novým komunikačním formám vědí lidé okamžitě, když se někde stane něco špatného. Navíc k tomu přistupuje iluze o společnosti s nulovým rizikem.   Co tím máte na mysli? Život je riziko a riziko je život. Situace bez rizika se ve fyzice nazývá termodynamickou rovnováhou – a to znamená smrt. Člověk je ale trvale v nerovnováze a produkuje entropii. To je riskantní. Přesto podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika. Kdo chce ale odstranit všechna rizika, omezuje tím nejenom svobodu, ale znemožňuje také hledání nového. Bádat znamená vzít na sebe riziko hledat neznámé. Společnost, která chce stále více kontrolovat rizika, míří k záhubě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Není racionální u nových rizik přehánět? Jejich vývoj není koneckonců jasný. Co znamená racionální? Po teroristických útocích z 11. září 2001 se mnoho Američanů zřeklo létání. Přitom je létání nejbezpečnější formou dopravy, na rozdíl od automobilismu, který si žádá mnoho obětí. Je racionální, když reakce na nové riziko vede k tisícovkám obětí, které by jinak nezemřely?    Mohlo ale dojít k dalším atentátům… Racionální je, když vylezeme na strom, protože v houští něco chrastí. Nechceme riskovat, že na nás vyskočí lev. Je to sice dost nepravděpodobné, ale důsledky by byly fatální. Proto dojde k reakci, která je nadnesená. Ve světě lovců a sběračů funguje nejlépe princip předběžné opatrnosti. Problémem je, že dnes žijeme v komplexním vysoce technizovaném světě, lidský „software“ je ale stejný jako ve světě lovců a sběračů.   Dnes žijí lidé zdravěji, bohatěji a bezpečněji než kdykoliv předtím. Přesto často vzniká dojem, jako bychom žili ve strašlivém světě. V čem spočívá tento rozdíl mezi realitou a jejím chápáním?  Náš imunitní systém pracuje nejlépe, když podněty, které způsobují stres a vyžadují reakci, jsou vypnuté. Pak dosahujeme pokroku a jsme odolnější. Potřebujeme konstantní stres, abychom přežili. Když naproti tomu žijeme v nějaké bublině, hrozí nebezpečí.   Můžete uvést příklad takové bubliny? Vždycky mne překvapí, když pozoruji lidi při přecházení ulice. Dívají se na svůj smartphone a cítí se bezpečně jenom proto, že přecházejí přes vyznačený přechod. Pak jsou zcela překvapeni, že dochází k nehodám. Auta jsou to, co byly dříve šelmy. Je třeba být vždy připraven. Když přecházím přes ulici, běžím co nejrychleji, abych se dostal pryč z nebezpečné zóny.    Proč taková nepozornost? Lidé mají stále větší strach, že je zabije žralok nebo tygr, než že je přejede auto. Před našimi domy sice už tygři neběhají, ale strach v našem mozku zůstal. Evolučně nebyl nahrazen srovnatelným strachem z aut. Když si uvědomíme, že náš „software“ není aktuální, musíme tvrdě pracovat na naší převýchově. To je ale těžké.   Nedalo by se argumentovat tím, že přehnané vnímání rizika nás pohání kupředu, tím každé takové téma přesně pochopíme a promyslíme si protiopatření?  Druhá světová válka byla extrémně hroznou dobou a současně katalyzátorem inovací. Bylo možné přijít o všechno, proto jsme se pokoušeli tomu zabránit. Vzpomeňte si jen na závod kolem atomové bomby. Boom po válce se proto nedá vysvětlit jen znovuvýstavbou zničeného. Mnoho inovací se přelilo z vojenského do soukromého sektoru. Evropa z toho profitovala po desetiletí. Problémem je, že od sedmdesátých let se už žádný takový inovační boom neuskutečnil.    Cynicky řečeno: Potřebujeme válku, abychom byli opět inovativní?  Potřebujeme inovační úsilí a ochotu k převzetí rizika, jako bychom stáli před třetí světovou válkou, ale bez války. A v tom je dilema, bez války to nefunguje. Bylo by potřeba investovat do inovací zhruba 10 procent hrubého domácího produktu. Problém je, jak toho dosáhnout v mírových dobách bez pocitu neodkladnosti.   Možná k tomu přispěje změna klimatu… To je dost dobře možné. Žertem vždycky říkám, že by bylo potřeba útoku Marťanů, aby se lidstvo opět sjednotilo. Potřebujeme globálního společného nepřítele. Může to být změna klimatu nebo chybějící udržitelnost.   Existují regionální rozdíly v kultuře rizika? Vnímají se rizika jinak v Asii a jinak v Evropě?  Kulturní rozdíly jsou velké. Například v Číně se po tisíciletí přírodní katastrofy chápaly jako trest od císaře. Císař a elity platily za ochránce lidu. Pokud zklamaly, byly bohy nebo přírodou potrestány. Přírodní katastrofy proto často znamenaly konec jedné dynastie. Rizika ovlivňovala v Číně sociální dohodu mezi elitou a lidem. Takové spojení na Západě neexistuje.   Bojí se Evropané rizika? Není vůbec špatné bát se rizika. Já jsem také takový.   Zkoumáte také tzv. finanční bubliny? Podle všeobecného mínění se tyto bubliny dají poznat teprve tehdy, když prasknou. Vy říkáte, že se dají předpovědět. Dobrým příkladem pro takovou bublinu je nyní americký výrobce elektromobilů Tesla. Elon Musk je geniální v tom, jak dokáže řídit očekávání. Mnohé takové bubliny začínají s novou technologií, ale pak přijde okamžik, kdy všechno přestane fungovat. Bylo to tak například u internetové bubliny v roce 2000, kdy se očekávaly krátkodobě obrovské zisky. Na trzích a v hospodářství probíhá růst rychleji než exponenciálně. Když se ale míra růstu zrychlí superexponenciálně, nemůže to dlouho vydržet. Dojde ke změně režimu, ke krachu.    Nyní jsou akciové kurzy rekordně vysoko. Jsme v takové bublině? Musíte se ptát přesněji.   Mají se tedy akcie nyní prodávat? Ne. Může trvat dlouho, než taková bublina praskne. Alan Greenspan, bývalý šéf americké Federální banky, mluvil již v roce 1996 o iracionálním převisu na akciových trzích. Ale tato bublina praskla teprve v roce 2000. Doporučuji tedy surfovat na kurzové vlně, ale neseskočit z ní příliš pozdě. To ale vyžaduje metodu, disciplínu a odvahu.   Nassim Taleb formuloval koncept tzv. černé labutě. Vy jste ale přesvědčen, že se i zřídkavé jevy dají předpovídat. Mluvíte o dračích králích, statistických výjimečnostech s velkým vlivem. Nevzbuzujete tím iluzi úplné kontroly? Považuji teorii mého přítele Taleba za falešnou. Pro politiky je pohodlné, když mohou říkat, že se nedá nic předvídat. Tak se mohou zbavovat odpovědnosti. Elitám chybí odvaha a odpovědnost. Politici se přitom chovají zcela racionálně, když se krátkodobě soustředí na znovuzvolení a ne na dlouhodobé optimum pro společnost.    Jak posuzujete rozhodnutí opustit jaderné elektrárny? Německo se stalo rozhodnutím opustit jadernou energetiku největším znečišťovatelem v Evropě. Proč? Protože se budou znovu stavět uhelné elektrárny. Atomová energie je z pohledu CO2 nejčistější energií.   Ale jaderná energie má také svoje rizika. Analyzovali jsme více než tisíc případů, abychom mohli posoudit rizika. Při srovnání nákladů a výnosů jednotlivých zdrojů energie je uhlí nejhorší, jaderná energie patří k nejlepším. Ve Fukušimě zemřel kvůli ozáření jeden jediný člověk a bylo to ve všech médiích. Nic jsme ale neslyšeli o lidech, kteří při montáži solárních panelů na střechy spadli a zabili se.    Přesto se Švýcarsko a Německo rozhodly, že svoje atomové elektrárny uzavřou. Je to smutné, protože tyto země patří mezi nejdůvěryhodnější a jsou na vysoké technické úrovni. Jiné země – například Saúdská Arábie, Vietnam, Rusko a USA – ve využívání atomové energie pokračují, a je to tak dobře. Technologie atomových elektráren se vyvíjejí a rizika se zmenšují. Jsme v 21. století, ale naše rozhodnutí vycházejí ze stavu technologií sedmdesátých let minulého století. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Didier Sornette (*25. června 1957, Paříž) vystudoval v letech 1977-1981 francouzskou Ecole Normale Supérieure a v letech 1980-1985 univerzitu v Nice. Specializuje se na predikci krizí a extrémních událostí ve složitých systémech, na fyzikální modelování zemětřesení, fyziku komplexních systémů a tvorbu vzorů v časoprostorových strukturách. Je držitelem řady vědeckých ocenění a autorem a spoluautorem mnoha knih.

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-10 16:00:01

Souboj velmocí na moři: Čína už tlačí USA, chce být jedničkou. Rozhodnout může moře

Čínské námořnictvo v posledních letech značně zmohutnělo, Peking se soustředí na stavbu ponorek, hladinových plavidel a hlavně letadlových lodí. Námořnictvo východní velmoci je ve srovnání se zeměmi východní Asie zdaleka největší. Mezi USA a Čínou jde samozřejmě primárně o projekci síly na světových mořích, kde americké námořnictvo za poslední roky ztratilo svou dominanci. Čína se dere do popředí Pekingu však toto už zdaleka nestačí a touží technologicky i početně předčit americké námořnictvo. V počtu se mu to už podařilo. Aktuálně má Čína více než 370 plavidel a ponorek, předpokladem je, že by se měl tento počet zvýšit do roku 2025 na 395, respektive 435 plavidel do roku 2030. Nejde přitom o nějaký nahodilý plán, ale o soustavnou snahu dosáhnout na začátku třetí dekády prvenství na moři před Američany. Ti mají k dispozici v současné době okolo 300 lodí. Seriálový svět potřebuje nového Lamboru: Štafetu přebírá Vašek Matějovský Číst více Výhoda Američanů nad Čínou spočívá zatím ve vlastnictví velkých plavidel – hlavně letadlových lodí s jaderným pohonem, kterých mají jedenáct, a doplňují je útočné výsadkové lodě a jiné. Čína se nechce v tomto ohledu nechat zahanbit a staví již čtvrtou letadlovou loď, údajně na jaderný pohon. Jak uvádí server firstpost.com, Peking má již brzy novou letadlovou loď představit veřejnosti. USA pak kontrují stavbou nejmodernější třídy Gerald R. Ford, v rámci níž vzniká několik jednotek, které mají být technologicky nejvyspělejší plavidla s výtlakem 101 600 tun, elektromagnetickým katapultem a údernou výzbrojí. Čína zatím v minulosti představila tři letadlové lodě – Liao-ning a Šan-tung a Fu-ťien. Třetí jmenované plavidlo se už některými parametry blíží americkým moderním letadlovým lodím, nicméně jim ještě nestačí i přes solidní výtlak 80 000 tun a rovněž přítomnost elektromagnetického katapultu. I čínské ponorky doznaly pokroku Na ponorkovém poli pak USA počítají s třídou Virginia a Columbia. Třída jaderných ponorek Columbia, která nahradí starší třídu Ohio, má zahrnovat 12 jednotek. Mezi jejich hlavní výhody pak patří zcela jistě fakt, že budou mít životnost přes 40 let a nebude muset dojít k výměně paliva v půlce životnosti. Čína má v současné době zhruba šest desítek ponorek (USA jich mají k dispozici 67). Čína vlastní moderní třídu ponorek typu 094 na jaderný pohon, ve službě jich je momentálně 6. Ponorka typu 039 pak představuje plavidla na konvenční pohon, ve službě jich má Čína celkem 13. A k dispozici má i další třídy. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Nicméně je třeba uznat, že čínské ponorky doznaly velkých pokroků, a i když Peking nedokáže konstruovat tak vyspělý design jako americké námořnictvo, které má zatím nad čínskými ponorkami převahu, začíná i v podmořské oblasti USA šlapat na paty. Podle vojenských odborníků stále platí, že americké námořnictvo má navrch ve velkých útočných plavidlech, což je rozhodující. Americké námořnictvo v problémech Na druhé straně Číně hraje do karet ne úplně jednoduchá situace amerického námořnictva. Problémy s neúspěšnými projekty, jako byly například torpédoborce třídy Zumwalt, jsou již dostatečně známy. Problém je v tom, že se velké projekty US Navy prodražují, což platí i o již zmíněné třídě ponorek Columbia. USA se válkou na Ukrajině učí. Jejich střet s Čínou může svět uvrhnout do jaderné katastrofy, říká generál Šedivý Číst více Jak ostatně vyšlo najevo minulý rok, zpráva amerického Kongresu ukázala, že celý projekt může stát o 20 miliard dolarů více, než s čím počítal plán, a to už je vysoká částka. A dále hovoříme o nedostatečných kapacitách amerického námořnictva ke stavbě nových lodí a také chybějícím personálu. Z toho může Čína přirozeně těžit, má totiž větší kapacity loděnic. Početní výhoda na straně Číny Čína má mít k dispozici 13 loděnic, jak prohlásil tajemník US Navy Carlos Del Toro, kterého cituje CNN. Jedna čínská loděnice má větší kapacitu než všechny americké dohromady. Podle Del Tora už toto může znamenat vážnou hrozbu pro americké námořnictvo. Rusko vyhrožuje novým světovým řádem. Putin má zálusk nejen na americkou Aljašku Číst více Čína tak do budoucna bude ještě vážnějším protivníkem Američanů na moři, než je dnes. Ve třetí dekádě se navíc mohou nůžky rozevřít ještě více a Peking bude mít nejen velkou početní výhodu plavidel, ale ta budou ještě technologicky a designově vyspělejší než nyní. A na to už Američané budou muset adekvátně reagovat, bez ohledu na potíže, které svírají jejich námořnictvo. I tak pro ně předpověď do budoucna není zrovna příznivá. Zdroj: firstpost.com, The War Zone, CNN KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-06-19 07:15:52

Česko–americké slavnosti synkop

JazzFestBrno, Divadlo Husa na provázku, neděle 2. 6. 2024 Slavnosti synkop, které má už tradičně v programu jarní část JazzFestuBrno, přinášely v minulých letech reprezentativní a rozsáhlou přehlídku československého jazzu. Letošní třetí ročník Slavností synkop tentokrát poprvé přinesl do útulného sálu a na dvorek Divadla Husa na provázku česko–americký program. Při přípravách potrápilo organizátory bouřkové počasí, které se během koncertů bohudíky uklidnilo. Úvod Slavností synkop patřil v divadelním sále velmi nadějné čtveřici mladých muzikantů 2in2out, kterou založili saxofonistka Nela Dusová a […] The post Česko–americké slavnosti synkop first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Česko–americké slavnosti synkop

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-29 13:12:13

Válka budoucnosti: Americká armáda použila umělou inteligenci při výběru cílů v Sýrii a Iráku

Americké armádě během odvetných úderů v Sýrii a Iráku pomáhala vybírat cíle umělá inteligence (AI). Agentuře Bloomberg to prozradila zaměstnankyně blízkovýchodního velitelství americké armády. I když se jedná o praktické využití, vzbuzuje to obavy ze zneužití algoritmů strojového učení například teroristy. Armáda USA dříve tvrdila, že používá technologii AI pouze pro zpravodajské účely. Schuyler Mooreová, jež v blízkovýchodním štábu CERN vede technickou sekci, pro Bloomberg přiznala i útočné využití těchto systémů. 7. října 2023 zahájily Izraelské obranné síly (IDF) tehdy ještě s požehnáním Washingtonu invazi do Pásma Gazy. Na americké jednotky v Sýrii a Iráku se v reakci na to slétly jako

Čas načtení: 2024-04-21 16:00:01

Američané toužili po sbratřování s českými ženami. Churchill a Patton nás nechtěli nechat Sovětům

Konec druhé světové války v Evropě už byl na dohled. Rudá armáda okupovala Berlín a Hitler už pomalu ve svém bunkru hledal v šuplíku ampulku s kyanidem draselným a nabíjel svou pistoli, kterou se později zastřelil. Do Bavorska se probojovaly jednotky Třetí americké armády, kterým velel generál George S. Patton. Dne 18. dubna 1945 vstoupily americké jednotky na území předmnichovské československé republiky. V 09:55 dorazily první jednotky americké armády k obci Hranice v ašském výběžku. Jednalo se o průzkum roty K 3. praporu 358. pěšího pluku 90. pěší divize z XII. armádního sboru. O dva dny později vnikly jednotky i do Aše. Pohraničí armády jako osvoboditele nevítalo Západní pohraničí bylo osídleno převážně německy mluvícím obyvatelstvem, není proto divu, že Američany nevnímali tamní občané jako osvoboditele, ostatně se nejednalo ani o území protektorátu Čechy a Morava, ale o Říšskou župu Sudety. Tamní obyvatelé dobře věděli, že připojením k německé Říši se v tuto chvíli ocitli na straně poražených, a správně tušili, že návrat před Mnichov pro ně bude mít následky. Až při dalším postupu do nitra republiky se vojákům dostalo vřelého přijetí.  Uletěli komunistům i se třemi letadly a všemi cestujícími. Agent StB se opil a ničeho si nevšiml Číst více S Američany přišli i Češi V řadách americké armády byli i Češi. Na stránkách eglish.radio.cz nalézáme zprávu jednoho z nich – českého novináře a důstojníka Zdenka Vršovského – kterou zaslal do české redakce BBC: „Je čtvrtek 19. dubna 1945. Dnes po šesti letech opět vstoupíme na československou půdu. Projíždíme bavorskými vesnicemi a městy. Je krásný slunečný den a nedaleko před námi se objevují vrcholky českých hor. Pár kilometrů od hlavního stanu je v údolí malá vesnice. Je velmi malá a žijí v ní pouze německy mluvící obyvatelé. Někde tady musí být československá hranice. Zastavíme Němce s bílou páskou na rukávu a požádáme ho, aby nám přesně ukázal, kde je hranice. Nesměle se podívá na nášivky našich uniforem s názvem Československo, začne rozumět a zbledne. Běží jen pár kroků zpět k bílé budově s poslušnou, až podlézavou úslužností.  Měří vzdálenost svými kroky a zastaví se asi 20 metrů z kopce. Pak vysvětluje: hranice je tady. Na této straně jsme v Československu. Z jeho bledé, vyděšené tváře lze vyčíst velkou obavu. Češi jsou tady. Převážně německy mluvící Sudety na hranici mezi Československem a třetí říší obsadili už v roce 1938 a nyní bylo zřejmé, že se po šesti letech okupace region opět dostane pod českou kontrolu.“ Život a smrt Malého prince: Záhada Antoina de Saint-Exupéryho Číst více Američané nesměli postupovat Až do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům další postup do nitra Československa. Třicátého dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina „Střed“ polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit. Vojáci se do Československa těšili Stránky aic.cz přibližují další vývoj. Teprve v odpoledních hodinách 4. května se telefonicky spojil generál Omar Bradley, velitel 12. skupiny armád, pod níž 3. armáda spadala, se svým podřízeným generálem Pattonem. Oznámil mu, že pod jeho armádu přesunul V. sbor, který společně s XII. sborem osvobodí dohodnutou část Československa. Zeptal se ho, kdy je schopen zaútočit. Patton odvětil, že hned příští den. Na Bradleyho otázku „Proč chce každý muž z 3. armády osvobodit Československo?“ Patton odpověděl: „Češi jsou našimi spojenci a jejich ženy jsou současně mimo zákaz o sbratřování se s místním obyvatelstvem, jak to platilo v Německu. A proto hurá do Československa a ke sbratřování!“ Poté zahájil Patton hned ráno 5. května ofenzívu do nitra Československa. Churchill se za Československo bil Samozřejmě zde byla i otázka, zda je možné, aby Američané osvobodili i Prahu. Na britské straně byl největším zastáncem této myšlenky sám Winston Churchill. Ten se začátkem května 1945 snažil o novou schůzku Velké trojky. „Před velkou katastrofou nás nemůže zachránit nic než setkání a výměna názorů, jež se uskuteční co možná nejdříve…“ Čtvrtého května pak vystoupil na konferenci v San Franciscu. Už tehdy vyslovil své obavy a nebyl daleko od pravdy. Obával se, že by k „území ovládaným Rusy patřily pobaltské oblasti, celé Německo až k demarkační linii okupovaných pásem, celé Československo…“. Toto vylíčení hranic sféry sovětského vlivu nápadně připomíná jeho pozdější projev ve Fultonu. Obrátil se v této věci i na prezidenta Trumana. Bezvýsledně. Eisenhower to Pattonovi zarazil Poslední pokus učinil Churchill 7. května, kdy se obrátil dopisem přímo na Eisenhowera. „Doufám, že vás váš plán neodradí od postupu na Prahu, budete-li mít vojáky a nesetkáte-li se předtím s Rusy. Domníval jsem se, že nemáte v úmyslu se vázat, budete-li mít vojáky a bude-li cesta volná…“ Veškeré vynaložené úsilí britského předsedy vlády však bohužel přišlo vniveč. Mrzelo to i generála Pattona, který svému veliteli navrhoval, že v Praze může být do druhého dne od rozkazu. Takový rozkaz ale nikdy nepřišel. K naší smůle. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Slavný herec zastřelil amerického prezidenta Abrahama Lincolna.

Čas načtení: 2024-05-12 20:52:25

Dubisher, Francis E.

Autor: Jirka Cooper Datum: 12.05.2024 20:52:25 Příjmení:Surname:DubisherDubisherJméno:Given Name:Francis EdwardFrancis EdwardJméno v originále:Original Name:Francis Edward DubisherFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:podplukovníkLieutenant ColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:20.05.1917 Williamsburg, Okres Iowa, Iowa / 20.05.1917 Williamsburg, Iowa County, Iowa / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:10.03.2000 Okres Amherst, Virginie / 10.03.2000 Amherst County, Virginia / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three) - velitel 2500. letištní skupiny- výkonný důstojník 35. stíhací skupiny- velitel 41. stíhací perutě - commander of the 2500th Air Base Group- executive officer of the 35th Fighter Group- commander of the 41st Fighter Squadron Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války s 5 potvrzenými sestřely- american army fighter ace of WW2 with 5 confirmed claimsSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:veterantributes.orghttps://valor.militarytimes.com/hero/6073www.findagrave.com

Čas načtení: 2024-05-19 00:51:14

Donalson, I. B.

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.05.2024 00:51:14 Příjmení:Surname:DonalsonDonalsonJméno:Given Name:Israel BartholomewIsrael BartholomewJméno v originále:Original Name: Israel Bartholomew "Jack" Donalson Jr.Fotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovníkColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:06.07.1915 Kyle, Okres Hays, Texas / 06.07.1915 Kyle, Hays County, Texas / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:24.09.2006 San Antonio / 24.09.2006 San Antonio / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 26. stíhací přepadové a 328. stíhací perutě- commander of the 26th Fighter Interceptor and 328th Fighter SquadronJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války s 5 potvrzenými sestřely- american army fighter ace of WW2 with 5 confirmed claimsSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:veterantributes.orgwww.americanairmuseum.comhttps://valor.militarytimes.com/hero/23040http://www.cieldegloire.fr/014_donaldson_i_b_j.phpwww.findagrave.com

Čas načtení: 2024-05-19 11:54:08

Dent, Elliott E. Jr.

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.05.2024 11:54:08 Příjmení:Surname:DentDentJméno:Given Name:Elliott EstillElliott EstillJméno v originále:Original Name:Elliott Estill Dent Jr.Fotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:majorMajorAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:12.08.1921 Oakley, Okres St. Mary's, Maryland / 12.08.1921 Oakley, St. Mary's County, Maryland / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:28.08.1993 Mountain Brook, Okres Jefferson, Alabama / 28.08.1993 Mountain Brook, Jefferson County, Alabama / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)--Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války s 6 sestřely- 01.11.1944 byl sestřelen japonským torpédoborcem, nakonec byl zachráněn a ve své jednotce se vrátil o 2 týdny později- american army fighter ace of WW2 with 6 claims- on 01.11.1944 was shot down by japanese destroyed, and was rescued and returned to his unit on November 14Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:veterantributes.orghttps://valor.militarytimes.com/hero/22874www.findagrave.com

Čas načtení: 2024-05-19 17:40:52

Davis, Clayton E.

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.05.2024 17:40:52 Příjmení:Surname:DavisDavisJméno:Given Name:Clayton EugeneClayton EugeneJméno v originále:Original Name:Clayton Eugene DavisFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank: podplukovník Lieutenant ColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:24.03.1921 Montpelier / 24.03.1921 Montpelier / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:09.03.1991 Okres Okaloosa, Florida / 09.03.1991 Okaloosa County, Florida / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- operační důstojník 33. taktického stíhacího křídla- Operations Officer for the 33rd Tactical Fighter WingJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války se 4 potvrzenými samostatnými sestřely, 2 sdílenými a 4 zničenými na zemi- 17.08.1944 byl sestřelen, ale podařilo se mu vrátit ke spojeneckým liniím- american army fighter ace of WW2 with 4 confirmed solo claims, 2 shared and 4 destroyed on the ground- on 17.08.1944 was shot down but managed to evade captivity and returned to allied linesSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:veterantributes.orghttp://www.cieldegloire.fr/014_davis_c_e.phpwww.americanairmuseum.comhttps://valor.militarytimes.com/hero/22863www.findagrave.commilitaryhallofhonor.com

Čas načtení: 2024-05-19 00:51:14

Donalson, Israel Bartholomew

Autor: Jirka Cooper Datum: 19.05.2024 00:51:14 Příjmení:Surname:DonalsonDonalsonJméno:Given Name:Israel BartholomewIsrael BartholomewJméno v originále:Original Name: Israel Bartholomew "Jack" Donalson Jr.Fotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovníkColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:06.07.1915 Kyle, Okres Hays, Texas / 06.07.1915 Kyle, Hays County, Texas / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:24.09.2006 San Antonio / 24.09.2006 San Antonio / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 26. stíhací přepadové a 328. stíhací perutě- commander of the 26th Fighter Interceptor and 328th Fighter SquadronJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války s 5 potvrzenými sestřely- american army fighter ace of WW2 with 5 confirmed claimsSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:veterantributes.orgwww.americanairmuseum.comhttps://valor.militarytimes.com/hero/23040http://www.cieldegloire.fr/014_donaldson_i_b_j.phpwww.findagrave.com

Čas načtení: 2024-06-11 09:32:46

Street, George L.

Autor: Jirka Cooper Datum: 11.06.2024 09:32:46 Příjmení:Surname:StreetStreetJméno:Given Name:George LevickGeorge LevickJméno v originále:Original Name:George Levick Street IIIFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:kapitánCaptainAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:27.07.1913 Richmond / 27.07.1913 Richmond / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:26.02.2000 Andover, Okres Essex, Massachusetts / 26.02.2000 Andover, Essex County, Massachusetts / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel skupiny Mare Island, Pacifická záložní flota- velitel ponorkové skupiny, oblast zátoky San Francisco- velitel 5. ponorkové eskadry- commander Mare Island Group, Pacific Reserve Fleet- commander of Submarine Group, San Francisco Bay Area- commander of Submarine Squadron 5Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké ponorkové eso 2. světové války s 8 potopenými obchodními loděmi (15 886 BRT)- nositel Medaile cti- american submarine ace of WW2 with 8 sunk merchant ships (15,886 GRT)- recipient of Medal of HonorSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/George_L._Street_IIIwww.cmohs.orghttps://uboat.net/allies/commanders/3506.htmlwww.history.navy.milhttps://valor.militarytimes.com/hero/1117

Čas načtení: 2024-06-11 10:16:11

O'Callahan, Joseph T.

Autor: Jirka Cooper Datum: 11.06.2024 10:16:11 Příjmení:Surname:O'CallahanO'CallahanJméno:Given Name:Joseph TimothyJoseph TimothyJméno v originále:Original Name:Joseph Timothy "Father Joe" O'CallahanFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:kapitánCaptainAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:14.05.1905 Boston / 14.05.1905 Boston / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:18.03.1964 Worcester / 18.03.1964 Worcester / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- námořní kaplan na USS Franklin (CV-13)- Navy chaplain on USS Franklin (CV-13)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - nositel Medaile cti- první námořní kaplan, první kaplan od Americké občanské války a první katolický kaplan, oceněný Medailí cti - recipient of Medal of Honor- first Naval Chaplain, first Chaplain since the Civil War, and the first Catholic Chaplain in history, to earn the Medal of Honor Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:en.wikipedia.orgwww.cmohs.orgwww.history.navy.mil

Čas načtení: 2024-07-04 16:48:31

Ladd, Anna Coleman

Autor: Jirka Cooper Datum: 04.07.2024 16:48:31 Příjmení:Surname:LaddLaddJméno:Given Name:Anna ColemanAnna ColemanJméno v originále:Original Name:Anna Coleman Watts LaddFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:--Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:15.07.1878 Filadelfie / 15.07.1878 Philadelphia / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:03.06.1939 Boston / 03.06.1939 Boston / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)--Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - americká sochařka- během první světové války založila ve Francii pod záštitou Americké červeného kříže Studio for Portrait-Masks, kde vytvářela obličejové masky pro vojáky, kteří měli těžce znetvořenou tvář, těch vytvořila přes sto- za svou práci byla oceněna Řádem Čestné legie - american sculptor- during WW1 in France founded under American Red Cross Studio for Portrait-Masks, where she created face masks for soldiers with disfigured face, she made over hundred face masks - for he war was awarded with Legion of Honour Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Coleman_Laddhttps://en.wikipedia.org/wiki/Anna_Coleman_Ladd

Čas načtení: 2024-08-12 19:43:57

Havaj: Maui a Oahu z Katowic s odbaveným zavazadlem. Letenky od 18 229 Kč

Aerolinka Condor spouští další ze svých oblíbených akcí na Havajské ostrovy, tentokrát z polského letiště Katowice. Nejvýhodnější multi-city letenky Katowice – Maui (letiště Kahului) / Oahu (letiště Honolulu) – Katowice zakoupíte na listopadové (například 4. - 17.) termíny za 723 EUR. Několik dalších termínů zejména na přelomu ledna a února je k dispozici za 743 EUR. Podobné ceny najdete i u čistokrevných zpátečních letenek na Maui nebo Oahu, podle našeho názoru je však při tak daleké cestě na Havaj vhodné zkombinovat alespoň 2 ostrovy. Na webu condor.com nejprve vyplňte místo odletu (Katowice) a příletu (Maui) a vyberte datum odletu, například 4. listopadu. Následně klikněte na políčko "Multi-city", vyplňte místo odletu (Honolulu) a příletu (Katowice) a opět vyberte datum, například 17. listopadu. V ceně letenek je i odbavené zavazadlo do 23 kg, což činí akci ještě výrazně zajímavější. A po nákupu letenek se už jen ponořte do získávání praktických informací z našich průvodců. Máme pro vás zpracované všechny ostrovy na Havaji: Oahu, Kauai, Maui, Big Island i Molokai.

Čas načtení: 2024-08-14 14:19:41

M88A2 HERCULES (obrněné vyprošťovací vozidlo)

Autor: Aubi Datum: 14.08.2024 14:19:41 Název:Name:M88A2 HERCULESM88A2 HERCULESOriginální název:Original Name:Recovery Vehicle, Full-Tracked, Heavy, M88A2Kategorie:Category:vyprošťovací vozidlorecovery vehicleVýrobce:Producer:DD.MM.1997-DD.06.2005 United Defense LP, West Manchester Township DD.06.2005-DD.MM.20RR BAE Systems Land & Armaments Inc., West Manchester TownshipDD.MM.199R-DD.MM.20RR Anniston Army Depot, Anniston DD.MM.199R-DD.MM.RRRR Armoured Production and Repair Factory, Abu Zaabal Období výroby:Production Period:DD.MM.1997-DD.MM.20RR Vyrobeno kusů:Number of Produced:835+ konverzí M88A1Prototyp vyroben:Prototype Built:DD.MM.1957 M88AE1Osádka:Crew:4Technické údaje:Technical Data: Bojová hmotnost:Combat Weight:63503 kg140000 lbCelková délka:Overall Length:8585 mm28 ft 2 inCelková šířka:Overall Width:3658 mm12 ftCelková výška:Overall Height:3150 mm10 ft 4 inSvětlá výška:Ground Clearance:406 mm1 ft 4 inPancéřování:Armour: ? ?Pohon:Propulsion: Typ:Type:General Dynamics AVDS-1790-8DR, dieselGeneral Dynamics AVDS-1790-8DR, dieselVýkon:Power:783 kW při 2400 ot/min1050 bhp at 2400 rpmPřevodové ústrojí:Transmission:XT-1410-5A, 3+1XT-1410-5A, 3+1Výkony:Performance: Rychlost na silnici:Road Speed:48 km/h30 mphRychlost v terénu:Cross-country Speed:? km/h? mphJízdní dosah po silnici:Cruising Range on Road:483 km300 miJízdní dosah v terénu:Cross-country Cruising Range:? km? miPřekonávání překážek:Obstacles Crossing: Svah:Gradient:27 °60 %Boční náklon:Side Slope:14 °30 %Překročivost:Trench Crossing:2.62 m103 inVýstupnost:Vertical Obstacle:1.07 m42 inBrodivost:Fording Depth:1.42 m56 inNástavba:Superstructure:naviják o tahu 63,5 t, 85m kabeljeřáb o nosnosti 32 tbuldozerová radlice...Winch, capacity 140000 lbs, 280 ft cable Crane A-frame, 35 ton hoistHydraulic dozer blade ...Výzbroj:Armament: kulomet M2HB ráže 12,7 mm 12.7mm M2HB heavy machine gunUživatelské státy:User States:??Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Foss, Christopher; Gander, Terry. Jane's Military Vehicles and Logistics 1999/2000. Jane's Information Group, Coulsdon 1999. ISBN: 0-7106-1912-X.www.baesystems.comhttp://afvdb.50megs.com/usa/m88.html#M88A2

Čas načtení: 2024-10-29 23:37:48

Curtiss N-9H

Autor: Aubi Datum: 29.10.2024 23:37:48 Název:Name:Curtiss N-9HCurtiss N-9HOriginální název:Original Name:Curtiss N-9HKategorie:Category:cvičný letountrainer aeroplaneVýrobce:Producer:DD.MM.1917-DD.MM.191R Curtiss Aeroplane & Motor Co., BuffaloDD.MM.1918-DD.MM.1918 Burgess Co., Marblehead DD.MM.192R-DD.MM.192R Naval Air Station Pensacola, Warrington Období výroby:Production Period:DD.MM.1917-DD.MM.192R Vyrobeno kusů:Number of Produced:296:Curtis: 5 (A2286/2290)Burgess: 240 (A2410/2572, A2574/2650)NAS Pensacola: 51 (A6528/6542, A6618/6633, A6733/6742, A7091/7100)První vzlet:Maiden Flight:DD.MM.RRRR Osádka:Crew:2Základní charakteristika:Basic Characteristics: Vzlet a přistání:Take-off and Landing:CTOL - konvenční vzlet a přistáníCTOL - conventional take-off and landingUspořádání křídla:Arrangement of Wing:dvouplošníkbiplaneUspořádání letounu:Aircraft Concept:klasickéconventionalPodvozek:Undercarriage:pevnýfixedPřistávací zařízení:Landing Gear:plovákyfloatsTechnické údaje:Technical Data: Hmotnost prázdného letounu:Empty Weight:971 kg2140 lbVzletová hmotnost:Take-off Weight:1247 kg2750 lbMaximální vzletová hmotnost:Maximum Take-off Weight:? kg? lbRozpětí:Wingspan:16.26 m53 ft 4 inDélka:Length:9.4 m30 ft 10 inVýška:Height:3.33 m10 ft 11 inPlocha křídla:Wing Area:46.08 m2496 ft2Plošné zatížení:Wing Loading:? kg/m2? lb/ft2Pohon:Propulsion: Kategorie:Category:žádnýnonePočet motorů:Number of Engines:1Typ:Type:Wright A o výkonu 112 kWWright A, power 150 hpObjem palivových nádrží:Fuel Tank Capacity:??Výkony:Performance: Maximální rychlost:Maximum Speed:126 km/h v ? m78 mph in ? ftCestovní rychlost:Cruise Speed:? km/h v ? m? mph in ? ftRychlost stoupání:Climb Rate:? m/s? ft/minČas výstupu na výšku:Time to Climb to:10 min do 988 m10 min to 3240 ftOperační dostup:Service Ceiling:2012 m6600 ftDolet:Range:288 km179 miMaximální dolet:Maximum Range:? km? miVýzbroj:Armament:--Uživatelské státy:User States:Poznámka:Note:--Zdroje:Sources:Bowers, P. M. Curtiss Aircraft 1907-1947. Putnam Aeronautical Books, London 1979. ISBN: 0-370-10029-8.Johnson, E. R. United States Naval Aviation, 1919-1941. McFarland, Jefferson 2011. ISBN: 978-0-7864-4550-9. Swanborough, G., Bowers, P. M. United States Navy Aircraft since 1911. Putnam Aeronautical Books, London 1990. ISBN: 0-85177-838-0. Chorlton, Martyn. Curtiss: Company profile 1907-1947. Kelsey Media, Yalding 2014. ISBN 978-1-907426-79-7.

Čas načtení: 2024-12-28 17:45:11

Rogers, Felix Michael

Autor: Jirka Cooper Datum: 28.12.2024 17:45:11 Příjmení:Surname:RogersRogersJméno:Given Name:Felix MichaelFelix MichaelJméno v originále:Original Name:Felix Michael RogersFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:generálGeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:BSc.BSc.Datum, místo narození:Date and Place of Birth:06.07.1921 Somerville, Okres Middlesex, Massachusetts / 06.07.1921 Somerville, Middlesex County, Massachusetts / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:23.04.2014 Santa Barbara / 23.04.2014 Santa Barbara / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel Velitelství logistiky Vzdušných sil- zástupce velitele Velitelství leteckého výcviku- velitel Letecké univerzity Spojených států- commander of the Air Force Logistics Command- vice commander of Air Training Command- commandant of the United States Air UniversityJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války se 7 potvrzenými sestřely, 2 poškozenými a 5 zničenými na zemi- american army fighter ace of WW2 with 7 confirmed claims, 2 damaged and 5 destroyed on the groundSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/F._Michael_Rogershttp://www.cieldegloire.fr/014_rogers_f_m.phpwww.af.milveterantributes.orgmilitaryhallofhonor.comwww.findagrave.comvalor.militarytimes.com

Čas načtení: 2025-01-07 01:32:02

Koenig, Charles Wilbert

Autor: Jirka Cooper Datum: 07.01.2025 01:32:02 Příjmení:Surname:KoenigKoenigJméno:Given Name:Charles WilbertCharles WilbertJméno v originále:Original Name:Charles Wilbert KoenigFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:brigádní generál (USNG)Brigadier General (USNG)Akademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:26.11.1919 Stockton / 26.11.1919 Stockton / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:29.09.1976 Okres Santa Clara, Kalifornie / 29.09.1976 Santa Clara County, California / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)--Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- americké armádní stíhací eso 2. světové války se 6 samostatnými sestřely, 1 sdíleným, 1 pravděpodobným a 2 poškozenými- american army fighter ace of WW2 with 6 solo claims, 1 shared, 1 probable and 2 damagedSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:http://www.cieldegloire.fr/014_koenig_c_w.phpwww.americanairmuseum.comvalor.militarytimes.comwww.findagrave.combbs.hitechcreations.com

Čas načtení: 2024-02-17 14:55:23

Carter, Powell F.

Autor: Jirka Cooper Datum: 17.02.2024 14:55:23 Příjmení:Surname:CarterCarterJméno:Given Name:Powell FrederickPowell FrederickJméno v originále:Original Name:Powell Frederick Carter Jr.Fotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:admirálAdmiralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:03.06.1931 Los Angeles / 03.06.1931 Los Angeles / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:28.06.2017 Harpers Ferry, Okres Jefferson, Západní Virginie / 28.06.2017 Harpers Ferry, Jefferson County, West Virginia / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- ředitel Spojeného výboru náčelníků štábů (1985–1987)- velitel Atlantické floty- Director of the Joint Chiefs of Staff (1985–1987)- Commander-in-Chief, United States Atlantic FleetJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/Powell_F._Carter_Jr.https://valor.militarytimes.com/hero/315367