EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || <p>Občas se nám to stane. Otevře se debata. Tu s větším, tu s menším vkusem, ta o euru se ovšem otevřela vcelku vkusně, střízlivým projevem prezidenta (vyložte si to, jak chcete, obě verze podle mě platí).</p> <p>Debata o přijetí eura mi připomíná, jak jsem si šel onehdy skočit padákem. Stál jsem na kraji Anduly, koukal jsem poněkud vyvaleně z vrat, pode mnou byla o pár tisíc metrů níže pole a trochu tam foukalo. Začal jsem si potichu přeříkávat Litanii proti strachu, protože to je to, co pravému muži pomůže se zkoncentrovat na výkon. V takovou chvíli, říkal jsem si, potřebujete maximální rozvahu, koncentraci, soustředění. Je to moment esence chlapství a není světějšího momentu, než tenhle moment rozhodnutí.</p> <p>Pak mě dal někdo herdu pěstí do zad a já jsem z toho letadla vypadnul.</p> <p>O pár minut a metrů níže, jsem se na to přeptal instruktora. -“Si tam stál a čuměl. Člověk buďto skočí hned a je to vyřízeno a nebo se trápí tak dlouho, že už nestojí za to ani skákat. Kromě toho jsi blokoval všechny ostatní. Tak jsem tě vyhodil z letadla. Na tom nic víc nevymyslíš. A v klidu, poděkuješ příště.”</p> <p>Neexistuje žádná ekonomická úvaha, podle níž by se dalo spočítat, zda nám přijetí eura prospěje nebo uškodí. Jen si nalháváme, že bude možné se rozhodnout podle objektivních kritérií. Nebude. Neexistují na to žádné přesvědčivé studie, protože studovat ekonomiku z tak malého odstupu není průkazné.</p> <p>Nastahával jsem si všechny možné práce a studie, které k euru vznikly a to jak české, tak zahraniční, část jsem pročetl, další částí jsem nakrmil jsem jimi umělou inteligenci. Závěr je nejednoznačný. Jsme si vcelku jistí, že euro pomohlo rozjet krizi v Irsku, Portugalsku a Řecku, jenže také tušíme, že strukturální problémy v těchto zemích číhaly na spouštěč a je také pravděpodobné, že by tyto země prožily masakrální otřesy za COVIDu, zatímco takto se dvě vlny krize rozložily. Někteří ekonomové udávají, že euro mělo vyrovnat situaci mezi chudým jihem a bohatým severem Evropy, což se nestalo ve všech případech. Zatímco Španělsko rostlo nadprůměrně, Itálie si vedla prachbídně. Zatímco Česko euro nemá, Slovensko jej přijalo od roku 2009 a přitom jak vývoj exportu, tak HDP, je v obou zemích obdobný. Zatímco Španělsko rostlo více, Portugalsko méně. Zatímco tyto země se politicky vyvíjely v posledních dvaceti letech rozdílně, ekonomiku jim euro sbližovalo. Jenže co z toho usoudit?</p> <p>Je dobré, že studie umožňují ponořit se do detailu, ale je to nakonec zbytečné. Ze studií je zřejmé především to, že zemím, které neměly “tah na branku”, těm ani euro nepomohlo. Naopak se zdá, že aktivním zemím euro pomohlo. Jenže to nebylo to, co ve studiích někdo hledal.</p> <p>Co znamenalo být aktivní zemí? Znamenalo to zkoušet, pobízet, přicházet s novými koncepty nebo přenášet koncepty odjinud. A opouštět to, co nefungovalo.</p> <p>Euro není samospásné. To, zda jej přijmeme, nezmění zásadně v nejbližší době naši ekonomiku. Jen to dává signál, kde stojíme. A kde stojíme?</p> <p>Jsme země před strukturální krizí. Potrápila nás globalizace, nástup automatizace a AI nás potrápí ještě více. Jestli euro přijmeme nebo nepřijmeme, je ekonomicky jedno. Nejsme země, která by měla tah na branku, který by jej uměla využít. Jenže naše strategie v ekonomice vždy byla, vézt se za Německem. To nás dosud vysekalo ze všech problémů. A když se vezete na něčí ekonomice, má smysl mít stejnou měnu.</p> <p>Jsem pro euro.</p>
Čas načtení: 2024-01-04 19:30:40
Občas se nám to stane. Otevře se debata. Tu s větším, tu s menším vkusem, ta o euru se ovšem otevřela vcelku vkusně, střízlivým projevem prezidenta (vyložte si to, jak chcete, obě verze podle mě platí). Debata o přijetí eura mi připomíná, jak jsem si šel onehdy skočit padákem. Stál jsem na kraji Anduly, koukal jsem poněkud vyvaleně z vrat, pode mnou byla o pár tisíc metrů níže pole a trochu tam foukalo. Začal jsem si potichu přeříkávat Litanii proti strachu, protože to je to, co pravému muži pomůže se zkoncentrovat na výkon. V takovou chvíli, říkal jsem si, potřebujete maximální rozvahu, koncentraci, soustředění. Je to moment esence chlapství a není světějšího momentu, než tenhle moment rozhodnutí. Pak mě dal někdo herdu pěstí do zad a já jsem z toho letadla vypadnul. O pár minut a metrů níže, jsem se na to přeptal instruktora. -“Si tam stál a čuměl. Člověk buďto skočí hned a je to vyřízeno a nebo se trápí tak dlouho, že už nestojí za to ani skákat. Kromě toho jsi blokoval všechny ostatní. Tak jsem tě vyhodil z letadla. Na tom nic víc nevymyslíš. A v klidu, poděkuješ příště.” Neexistuje žádná ekonomická úvaha, podle níž by se dalo spočítat, zda nám přijetí eura prospěje nebo uškodí. Jen si nalháváme, že bude možné se rozhodnout podle objektivních kritérií. Nebude. Neexistují na to žádné přesvědčivé studie, protože studovat ekonomiku z tak malého odstupu není průkazné. Nastahával jsem si všechny možné práce a studie, které k euru vznikly a to jak české, tak zahraniční, část jsem pročetl, další částí jsem nakrmil jsem jimi umělou inteligenci. Závěr je nejednoznačný. Jsme si vcelku jistí, že euro pomohlo rozjet krizi v Irsku, Portugalsku a Řecku, jenže také tušíme, že strukturální problémy v těchto zemích číhaly na spouštěč a je také pravděpodobné, že by tyto země prožily masakrální otřesy za COVIDu, zatímco takto se dvě vlny krize rozložily. Někteří ekonomové udávají, že euro mělo vyrovnat situaci mezi chudým jihem a bohatým severem Evropy, což se nestalo ve všech případech. Zatímco Španělsko rostlo nadprůměrně, Itálie si vedla prachbídně. Zatímco Česko euro nemá, Slovensko jej přijalo od roku 2009 a přitom jak vývoj exportu, tak HDP, je v obou zemích obdobný. Zatímco Španělsko rostlo více, Portugalsko méně. Zatímco tyto země se politicky vyvíjely v posledních dvaceti letech rozdílně, ekonomiku jim euro sbližovalo. Jenže co z toho usoudit? Je dobré, že studie umožňují ponořit se do detailu, ale je to nakonec zbytečné. Ze studií je zřejmé především to, že zemím, které neměly “tah na branku”, těm ani euro nepomohlo. Naopak se zdá, že aktivním zemím euro pomohlo. Jenže to nebylo to, co ve studiích někdo hledal. Co znamenalo být aktivní zemí? Znamenalo to zkoušet, pobízet, přicházet s novými koncepty nebo přenášet koncepty odjinud. A opouštět to, co nefungovalo. Euro není samospásné. To, zda jej přijmeme, nezmění zásadně v nejbližší době naši ekonomiku. Jen to dává signál, kde stojíme. A kde stojíme? Jsme země před strukturální krizí. Potrápila nás globalizace, nástup automatizace a AI nás potrápí ještě více. Jestli euro přijmeme nebo nepřijmeme, je ekonomicky jedno. Nejsme země, která by měla tah na branku, který by jej uměla využít. Jenže naše strategie v ekonomice vždy byla, vézt se za Německem. To nás dosud vysekalo ze všech problémů. A když se vezete na něčí ekonomice, má smysl mít stejnou měnu. Jsem pro euro.
\nČas načtení: 2024-02-23 15:05:36
Je euro zbytečný luxus, nebo cesta k prosperitě? Co nás vlastně stojí samostatná měna?
Debata o euru, nedávno probuzená voláním po přijetí této evropské měny v novoročním projevu prezidenta Petra Pavla, je vysoce zpolitizovaná. Argumenty jsou více politické a ideologické než ekonomické. Je těžké vyargumentovat pozici pro a proti....
\nČas načtení: 2024-04-28 12:06:17
Česko slaví 20 let v EU, vláda ale na oslavy nedala peníze, vysvětluje ministr Dvořák
Debata o euru mě překvapila, říká v podcastu ministr Martin Dvořák. Když jsme do EU vstupovali, slíbili jsme, že ho přijmeme.
\nČas načtení: 2024-09-12 14:00:00
Nejde o vlastenectví, v cizině funguje euro dobře, diskutují čtenáři
Koruna jako sentimentální přežitek vs. euro jako zbytečný krok – debata o euru v Česku pokračuje. Jedním z argumentů jsou i zkušenosti zemí, které euro přijaly nedávno. Čtenáři diskutují, na jaké zahraniční příklady se dívat.
\nČas načtení: 2024-09-18 05:30:00
Norové se snaží rozlousknout záhadu své slabé koruny. Debatují i o jejím navázání na euro
Norsko řeší otázku, proč její měna už řadu let chřadne. Propad norské koruny zrychlil po začátku války na Ukrajině, od té doby vůči euru a dolaru ztratila téměř pětinu své hodnoty. Země silně spjatá s Evropskou unií tak bolestně pociťuje zdražení importu, například stavebních materiálů. V zemi se proto rozjíždí debata o navázání koruny na euro.
\nČas načtení: 2019-09-12 10:06:06
Skandinávský dům zve na festival Dny severu 2019
Už podesáté pořádá Skandinávský dům festival severské kultury Dny Severu. Letošní ročník se zaměří na různé podoby cesty v literatuře či filmu. Konat se bude na přelomu října a listopadu 2019 v Praze a Brně. Festival v Praze zahájí debata s norským velvyslancem Robertem Kvilem a bývalým českým velvyslancem v Dánsku Zdeňkem Lyčkou o dobrodružstvích kulturní diplomacie a českých stopách na Severu. Následovat bude beseda s islandskou spisovatelkou a držitelkou Ceny Severské rady za literaturu Audur Avou Ólafsdóttir a dánskou autorkou Andreou Hejlskov. Na různé podoby cesty dojde i na filmovém plátně: ať už se jedná o finskou komediálně laděnou roadmovie režiséra Miky Kaurismäkiho Cesta na sever, atmosférický švédský film Iluze – film o vlaku, či norsko-sámský dobrodružný snímek Stopař. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky. „Téma cesta nám také vnuklo nápad na jednu speciální akci,“ říká organizátorka Jitka Jindřišková ze Skandinávského domu: „Společně s překladateli finského bohéma Penttiho Saarikoskiho se vydáme Prahou na komentovanou procházku ve stopách jeho novely Čas v Praze.“ I v Brně bude hlavním hostem Auður Ava Ólafsdóttir, která promluví o svých v češtině vydaných románech Nad propastí byla tma, Listopadoví motýli a Výhonek osmilisté růže. Součástí programu bude stejně jako v Praze debata o severské a české diplomacii. Dále se bude promítat kultovní dánská roadmovie Spi, děťátko, spi o čtyřech dívkách z pasťáku, které se vydávají napříč Dánskem, aby našly svou budoucnost. Festival zakončí komentovaná procházka podzimním Brnem po stopách severských zemí a osobností. Program festivalu v Praze - 29. 10., 19.00, debata: Cesty severské a české diplomacie, České centrum Praha, Rytířská 31 | vstup volný - 30. 10., 19.00, film Cesta na sever, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč - 31. 10., 19.00, debata: Na útěku před světem s Audur Avou Ólafsdóttir a Andreou Hejlskov - 1. 11., 18.00, komentovaná procházka: Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho, sraz na náměstí Kinských, vstup volný - 5. 11., 19.00, promítání: Iluze – film o vlaku, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč - 6. 11., 19.00, promítání: Stopař, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč Program festivalu v Brně - 30. 10., 18:00, Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir (Moravská zemská knihovna) - 1. 11., 18:00, promítání: Spi, děťátko, spi (Moravská zemská knihovna) - 4. 11., 18:00, Cesty severské a české diplomacie: Robert Kvile a Zdeněk Lyčka (Otevřená zahrada) - 6. 11., 16:00, Severská prohlídka Brna (sraz v Björnsonově sadu u Piknik boxu) Podrobnější informace najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-08 09:40:10
Putin je zku**ený gauner. Divoká debata o Ukrajině
Debata o válce na Ukrajině skončila včera večer a od čtenářů jsme obdrželi upřímné ohlasy, přičemž jeden z nich ji nazval „debatou o Overtonově... Článek Putin je zku**ený gauner. Divoká debata o Ukrajině se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-06-24 12:33:04
První debata Biden – Trump již za pár dní. Jak na ni připravit své kryptoměny? | Finex Coin Week
Zákazníkům FTX se nelíbí konkurzní plán, SEC ukončila vyšetřování Etherea a čeká nás první debata Biden – Trump, která může zahýbat i trhem kryptoměn. Vítejte u Finex Coin Week. Článek První debata Biden – Trump již za pár dní. Jak na ni připravit své kryptoměny? | Finex Coin Week z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-09-11 06:09:00
Trump a Harrisová se hádali v ostré debatě: Útoky, „snůška lží“, vraždění novorozeňat i jezení psů!
Listopadové volby v USA se kvapem blíží. Za důležitý test pro Kamalu Harrisovou a jejího republikánského soupeře Donalda Trumpa byla označena jejich vůbec první společná televizní debata, ve které naopak proti Trumpovi v červnu selhal Joe Biden. Komu z kandidátů vyšel nyní první střet, vysílaný televizí ABC, lépe? Trump označoval Harrisovou za marxistku, ta mu vracela kritiku odkazem na jeho údajnou „snůšku lží a ukřivděnosti“. A střetli se mj. o potraty. Hádek a sporů však bylo více, Trump v jednu chvíli dokonce vytáhl údajné jezení psů a koček haitskými migranty. „Trump je zjevně z Harrisové frustrovaný,“ uvedl deník The Washington Post. „Začal klidně, ale od chvíle, kdy zmínila velikost jeho davů, je naštvaný,“ poznamenal zase list New York Times. Jak dopadla tato klíčová debata? Jedno je jisté - Harrisová si vedla mnohem zdatněji, než Biden. Moderátor CNN Chris Wallace po debatě uvedl, že si nemyslí, že by byl někdy „svědkem debaty tak zničující“, jako bylo červnové zúčtování mezi Bidenem a Trumpem. „Myslím, že dnešní večer byl stejně zničující,“ poznamenal Wallace k Trumpově výkonu v debatě s Harrisovou. Co v ní také zaznělo?
Čas načtení: 2024-09-11 10:00:00
Donald Trump v pořadu Fox and Friends řekl, že toto byla jeho „nejlepší debata v historii“ a že ji vyhrál „o hodně“.Zaútočil na zpravodajskou stanici ABC a prohlásil, že „mě neustále opravovali“, a řekl, že Kamala Harrisová říkala „naprosté lži“ a nebyla opravena. Prohlásil, že debata byla „totálně zmanipulovaná“.„Tolik věcí, které jsem řekl, bylo zdiskreditováno,“ řekl.u. „Ale ona si mohla říkat, co chtěla. Moje věci byly pravda, ale oni mě opravovali.“ Bez důkazů obvinil ABC z toho, že je „nejnepoctivější zpravodajskou organizací“ a že debata byla postavena proti němu.V reakci na oznámení Taylor Swiftové, že bude hlasovat pro Harrisovu kampaň, řekl: „Je to velmi liberální člověk, zdá se, že vždycky podpoří nějakého Demokrata, a pravděpodobně na to doplatí na trhu.“Donald Trump požadoval, aby televize ABC přišla o vysílací licenci, a to po způsobu, jakým moderovala včerejší televizní debatu. , Trump prohlásil: „Měli by jim odebrat licenci za to, jak to udělali. Myslím, že ztratili hodně důvěryhodnosti.“Divákům pořadu Fox and Friends řekl, že má k dispozici průzkumy veřejného mínění, které ukazují, že debatu vyhrál „poměrem 80:20, 90, my tady máme jeden, 92:7. "A já tak nějak věřím, že je to správně“. Trump tyto průzkumy nejmenoval.Pokračoval v útoku na ABC: „ ABC jsou podle mého názoru nejnepoctivější, nejnepoctivější zpravodajskou organizací, a to je co říct, protože všechny jsou v podstatě opravdu nepoctivé.“Dnes ráno si také stihl rýpnout do moderátorů, když zdůraznil, že by nechtěl jít do debaty na stanici Fox, kdyby ji moderovali Bret Baier a Martha MacCallumová, a řekl, že Harold Ford Jr. z Foxu se musel dívat na jinou debatu a že je „podle mého názoru stejně nečestný jako ABC“.
Čas načtení: 2024-01-04 19:30:40
Občas se nám to stane. Otevře se debata. Tu s větším, tu s menším vkusem, ta o euru se ovšem otevřela vcelku vkusně, střízlivým projevem prezidenta (vyložte si to, jak chcete, obě verze podle mě platí). Debata o přijetí eura mi připomíná, jak jsem si šel onehdy skočit padákem. Stál jsem na kraji Anduly, koukal jsem poněkud vyvaleně z vrat, pode mnou byla o pár tisíc metrů níže pole a trochu tam foukalo. Začal jsem si potichu přeříkávat Litanii proti strachu, protože to je to, co pravému muži pomůže se zkoncentrovat na výkon. V takovou chvíli, říkal jsem si, potřebujete maximální rozvahu, koncentraci, soustředění. Je to moment esence chlapství a není světějšího momentu, než tenhle moment rozhodnutí. Pak mě dal někdo herdu pěstí do zad a já jsem z toho letadla vypadnul. O pár minut a metrů níže, jsem se na to přeptal instruktora. -“Si tam stál a čuměl. Člověk buďto skočí hned a je to vyřízeno a nebo se trápí tak dlouho, že už nestojí za to ani skákat. Kromě toho jsi blokoval všechny ostatní. Tak jsem tě vyhodil z letadla. Na tom nic víc nevymyslíš. A v klidu, poděkuješ příště.” Neexistuje žádná ekonomická úvaha, podle níž by se dalo spočítat, zda nám přijetí eura prospěje nebo uškodí. Jen si nalháváme, že bude možné se rozhodnout podle objektivních kritérií. Nebude. Neexistují na to žádné přesvědčivé studie, protože studovat ekonomiku z tak malého odstupu není průkazné. Nastahával jsem si všechny možné práce a studie, které k euru vznikly a to jak české, tak zahraniční, část jsem pročetl, další částí jsem nakrmil jsem jimi umělou inteligenci. Závěr je nejednoznačný. Jsme si vcelku jistí, že euro pomohlo rozjet krizi v Irsku, Portugalsku a Řecku, jenže také tušíme, že strukturální problémy v těchto zemích číhaly na spouštěč a je také pravděpodobné, že by tyto země prožily masakrální otřesy za COVIDu, zatímco takto se dvě vlny krize rozložily. Někteří ekonomové udávají, že euro mělo vyrovnat situaci mezi chudým jihem a bohatým severem Evropy, což se nestalo ve všech případech. Zatímco Španělsko rostlo nadprůměrně, Itálie si vedla prachbídně. Zatímco Česko euro nemá, Slovensko jej přijalo od roku 2009 a přitom jak vývoj exportu, tak HDP, je v obou zemích obdobný. Zatímco Španělsko rostlo více, Portugalsko méně. Zatímco tyto země se politicky vyvíjely v posledních dvaceti letech rozdílně, ekonomiku jim euro sbližovalo. Jenže co z toho usoudit? Je dobré, že studie umožňují ponořit se do detailu, ale je to nakonec zbytečné. Ze studií je zřejmé především to, že zemím, které neměly “tah na branku”, těm ani euro nepomohlo. Naopak se zdá, že aktivním zemím euro pomohlo. Jenže to nebylo to, co ve studiích někdo hledal. Co znamenalo být aktivní zemí? Znamenalo to zkoušet, pobízet, přicházet s novými koncepty nebo přenášet koncepty odjinud. A opouštět to, co nefungovalo. Euro není samospásné. To, zda jej přijmeme, nezmění zásadně v nejbližší době naši ekonomiku. Jen to dává signál, kde stojíme. A kde stojíme? Jsme země před strukturální krizí. Potrápila nás globalizace, nástup automatizace a AI nás potrápí ještě více. Jestli euro přijmeme nebo nepřijmeme, je ekonomicky jedno. Nejsme země, která by měla tah na branku, který by jej uměla využít. Jenže naše strategie v ekonomice vždy byla, vézt se za Německem. To nás dosud vysekalo ze všech problémů. A když se vezete na něčí ekonomice, má smysl mít stejnou měnu. Jsem pro euro.
Čas načtení: 2020-08-16 16:38:50
Splynutím obrovské hospodářské moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci do jedněch rukou vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci: využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu. To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada: „Podle skutků jejich poznáte je.“ V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat. Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, který by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou svrhnout Vezíra. Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, například v článku O Babišově střetu zájmů jinak. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by 4. srpna nepřineslo článek oznamujícím v titulku, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tisíc korun. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13. srpna se k problematice použití správní žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tisíc korun je banalita, pak o veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. Nic to nemění na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje – s navrhovateli se tedy v podstatě ztotožnil. Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a rezignovat. V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa nebo Finančně analytický útvar nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-25 11:58:01
Literární vyhlídky (25. listopadu až 1. prosince)
Z řady literárních pozvánek, které nabízí poslední listopadový týden, si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu. Závěr týdne také nabídne hned dvě premiéry dramatizací úspěšných českých próz, a to Vyhnání Gerty Schnirch od Kateřiny Tučkové a Jezera Bianky Bellové. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů. POZVÁNKY 25. 11. Praha / Od 16.45 se na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (v budově Hollar) uskuteční diskuse se spisovatelem a publicistou Jáchymem Topolem o nezávislých médiích. Oceňovaný prozaik stál na jaře 1989 u zrodu politického časopisu Sport, který se po 17. listopadu změnil v Informační servis a pak během roku 1990 na časopis Respekt, kde byl Jáchym Topol až do roku 1991 redaktorem. Současně působil do roku 1993 jako šéfredaktor a do roku 1994 jako redaktor Revolver Revue. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny a od roku 2011 pracuje jako programový ředitel Knihovny Václava Havla. Ústí nad Labem / V 18 hodin zavítá do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem básnířka, redaktorka, editorka a literární kritička Simona Martínková Racková. Držitelka Drážďanské ceny lyriky za rok 2016 je autorkou básnických sbírek Přítelkyně (2007), Město, které není (2009), Tance (2015) a Zatímco hlídací psi spí (2017). Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 a dvoudílné Antologie české poezie (2007 a 2009). Od třinácti se věnuje tanci, nyní zejména flamencu. Moderuje spisovatel Radek Fridrich. Praha / Od 19.30 nabídne Božská Lahvice literární večer nazvaný Jack Kerouac: 50 let na cestě. Odkaz života i děl, který dotyčný autor zanechal, žije dodnes. V rámci literárně-performačního večera formou projekcí, hlasů, hudby a četbou z životopisu i díla Kerouaca prožijete jeho téměř padesát let života. Vystoupí Matěj Senft, Lukáš Senft, Matěj Ptáček, Jan Čermák a Vojta Vilém Cibulka. 26. 11. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Jan Čermák s přednáškou na téma Kalevala. Praha / V 19.30 zavítá do kavárny Fra chorvatský básník, překladatel a esejista Marko Pogačar, jeden z nejoceňovanějších básníků současné Evropy, působící mimo jiné v literárním časopisu Quorum. Na programu bude čtení, debata, nové překlady. Moderuje Adam Borzič, překladatel Pogačarovy poezie. 27. 11. Praha / Od 18 hodin proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) další debata nad Knihou měsíce podle redakce Literárních novin, věnovaná tentokrát novému románu Jana Němce Možnosti milostného románu (Host 2019). Debatovat o ní budou básník a výtvarník Miroslav Huptych a šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek. Rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE. Praha / V 18 hodin nabídne Pražský literární dům dvojici přednášky na téma Rok 1989/90 v české a německé literatuře. Prof. Ilse Nagelschmidt z Lipské univerzity vystoupí s přednášku nazvanou Ostdeutsche Literatur nach 1989. Grenzen und Grenzerfahrungen (Východoněmecká literatura po roce 1989. Hranice a přeshraniční zkušenosti). A přelomovým událostem roku 1989/90 v zrcadle české literatury se bude věnovat prof. Pavel Janoušek z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Hořovice / V 19 hodin zavítají do Klubu Labe v rámci cyklu Poezie ve středu architektka, urbanistka a básnířka Anna Beata Háblová, autorka knih Města zdí (2017) a Nemísta měst (2019), a oceňovaný básník a překladatel Petr Borkovec, mimo jiné autor sbírky Herbář k čemusi horšímu (2018) nominované na cenu Magnesia Litera za poezii. Program nabídne i hudební vystoupení Jiřího Smrže, úvodní slovo pronese básnířka Jitka N. Srbová. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla představeno české vydání knihy reportáží Slon na Zemplíně (Absynt 2018, česky 2019 v překladu Miroslava Zelinského) slovenského fotografa a reportéra Andreje Bána. Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech dalších důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha je pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji ze všech nejméně. Večerem provází Jan Urban. Praha / V 19.30 začne v Kampusu Hybernská literární večer revue Prostor na téma Znovu objevit Zemi, kde bude představeno nové 112. ekologické číslo zkoumající soužití člověka s dalšími obyvateli planety, vliv řek na vznik civilizací nebo spolupráci horníků a hlívy ústřičné. Vystoupí mimo jiné Kristina Dvořáková, Marie Heřmanová, Ivo Bystrican a Lukáš Senft. Na programu je rovněž přednáška Petra Bittnera a Pavla Šplíchala „Manifest pravicové ekologie“ aneb Kapitalismus nabízí hned tři způsoby, jak bezproblémově zvládnout klimatickou změnu nebo projekce autorského videa Anny Petruželové a Tadeáše Poláka ke zmíněnému číslu revue Prostor. 28. 11. Krnov / Od 18 hodin nabídne Městská knihovna Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven setkání s básnířkou, spisovatelkou a dramatičkou Kateřinou Rudčenkovou, která za svou básnickou sbírku Chůze po dunách získala v roce 2014 Magnesii Literu za nejlepší poezii a za divadelní hru Niekur zase druhé místo v Dramatické soutěži o Cenu Alfréda Radoka. Kromě psaní se v rámci divadelního spolku Antonín Puchmajer věnuje i herectví. Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, pořadatel kulturních akcí a literární kritik Ondřej Hložek. Pochází z Opavy, kde vystudoval českou literaturu na Slezské univerzitě. Vydal pět básnických knih: Tížiny (2011), Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017), Teď (2017) a nejnovější Řez kamenem, která vyšla v září tohoto roku. Jeho texty byly přeloženy a publikovány v řadě evropských jazyků, například ve slovinštině, rumunštině, bosenštině, polštině aj. Je zastoupen ve sbornících Nejlepší české básně 2017 a 2018, vydávaných nakladatelstvím Host. Praha / Od 18 hodin se ve Studiu Paměť uskuteční křest knihy pro děti Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse od spisovatele Marka Tomana, kterou ilustrovala Magdalena Rutová a kterou vydalo nakladatelství Baobab. Nejprve Divadlo Čučka sehraje divadelního Florentina, pak bude křest a poté zahraje Eva Černá a band. Praha / V 18 hodin bude v knihovně Libri prohibiti uvedena kniha Eduarda Vacka s názvem Občanský průkaz, prosím (Pulchra 2019), ve které autor zpracoval do románové podoby své zkušenosti z ročního pobytu ve vězení, kam byl v 80. letech zavřen za vydávání samizdatů. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých letech je jen velmi málo. Praha / Od 18 hodin nabídne Pražský literární dům diskusní večer dvou významných literátů a pamětníků, kterým minulý režim zásadním způsobem ovlivnil život. Oba hosté – Jürgen Serke a Milan Uhde – se podělí o své zkušenosti a vzpomínky: od vnímání zakázaných spisovatelů východního bloku, přes možnosti a problémy publikování za totalitního režimu až po dění na počátku devadesátých let. Moderuje František Černý. Praha / V 18 hodin proběhne v Topičově salonu další večer z cyklu Literární čtvrtek, kde soudobé básnířky a básníci představují klasičky a klasiky. Tentokrát přijde na řadu postava a dílo Wislawy Szymborské (1923–2012), básnířky a esejistky, laureátky Nobelovy ceny za literaturu v roce 1996. Básnířku představí Zofia Baldyga, bohemistka, překladatelka a autorka tří básnických sbírek. Praha / Od 19.30 se v Božské Lahvici uskuteční křest Bláznova deníku, 17. svazku edice Xin vydávané nakladatelstvím Verzone. Výboru z díla čínského spisovatele Lu Süna pokřtí překladatelka a sinoložka Zuzana Li a literární historik a komparatista Martin Bedřich. 29. 11. Praha / V pátek 29. listopadu a v sobotu 30. listopadu bude mít v Žižkovském divadle Járy Cimrmana premiéru inscenace Vyhnání Gerty Schnirch podle stejnojmenné prózy Kateřiny Tučkové – románu o jednom osudu zlomeném dějinami, o vině Čechů a Němců, o tom, zda je možno odpustit a porozumět. Příběh jedné „malé“ a obyčejné ženy, jejíž život několikrát převrátí naruby „velké“ a dramatické dějiny 20. století (od protektorátu přes poválečné divoké odsuny až po nástup brutálního „osvoboditelského“ režimu), nastudovala s divadelní společností 3D Company režisérka Diana Šoltýsová. Praha / V 10 hodin proběhne v Národní knihovně ČR (zasedací místnost č. 136) křest sady S knížkou do života / Bookstart. Součástí programu bude také křest malovaného kalendáře výtvarnice a ilustrátorky Markéty Vydrové a příspěvky dalších hostů. Akce se uskuteční v Klementinu pod záštitou ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Praha / Od 18 hodin bude v Baru Cobra uvedena nová kniha Petry Soukupové s názvem Klub divných dětí (Host 2019). Její čtyři hrdinové na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. Moderuje Adéla Elbel, kmotrou knihy bude Aňa Geislerová. Praha / V 19 hodin začne v kavárně Dark Velvet křest sbírky Liliový prach – básnického debutu Arthurky Višňové, který vychází pod nakladatelstvím Otevření. Vázaný verš z úst básnířky na vlnách melancholie, avantgardy i baladického snění zazní za doprovodu pianisty Jana Malého, jenž představí také svou tvorbu. Těšit se můžete na hudební vstup básníka a hudebníka Petra Suchana, kmotra knihy. Vše pod taktovkou veršotepce Davida Pillowa. 30. 11. Praha / V A studiu Rubín bude mít premiéru inscenace Jezero podle cenami ověnčeného stejnojmenného románu Bianky Bellové. Nami žije s bábou a dědkem celý život v Borosu, koupe se v jezeře, co pomalu vysychá a v mlhavých vzpomínkách vidí svojí matku, kterou touží poznat. Pak se dědek ztratí v bouři, bábu pošlou na jezero a Nami potká Zazu. A pak se vydá do hlavního města, aby poznal, co všechno je na druhém břehu. V režii Lucie Ferenzové hrají Vojtěch Hrabák, Jakub Gottwald, Jiří Štrébl a Anita Krausová. 1. 12. Praha / Od 16 hodin proběhne v Kampusu Hybernská štafetový maraton adventního čtení knihy Gunnara Gunnarssona Advent v překladu Heleny Kadečkové, a to v podání přátel a spolupracovníků zesnulé překladatelky a s hudebním doprovodem Štěpána Axmanna ml. Výtěžek akce bude věnován na projekt Nocleženka Armády spásy. Novela Advent Islanďana Gunnara Gunnarssona (1889–1975) přináší prostý, ale velkolepý příběh o shánění ovcí na zimu nabyl díky realistické ukotvenosti v drsné, zasněžené přírodě severního Islandu obecnou platnost. Advent, napsaný původně dánsky (knižně 1937), došel velké popularity po celém světě. Česky ho vydalo nakladatelství Kalich již v roce 1938 v překladu Niny Neumannové. Zhruba o deset let později si příběh přečetla jako studentka Helena Kadečková (1932–2018) a otevřel se jí tak svět severské literatury. Předávání skandinávského a zejména islandského písemnictví i kultury do českého prostředí pak zasvětila život. Jako poslední knihu přeložila právě Advent (Kalich 2017). Praha / V 18 hodin začne v Klubu FAMU předvánoční Večer Revolver Revue, na kterém z nově vydaných románů Marlen Haushofer Zeď a Martina Ryšavého Zlaté vidění budou číst Gabriela Míčová a Ivana Uhlířová za přítomnosti překladatelky Kateřiny Lepic a výše jmenovaného českého autora. Uvedeno bude též zimní číslo Revolver Revue. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petr Hruška: Daleko do ničeho: Básník Ivan Wernisch (Host 2019) „Opakovaně je nutno podléhat dojmu, že nejde o nic, aby bylo možno následně pocítit, že je daleko do ničeho. Je to paradoxní ‚povinnost‘ Wernischovy básně (a možná i celé poezie obecně): má-li za něco stát, pak musí mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic. Má-li v sobě skrývat hluboké citové pohnutí, důležitý myšlenkový postřeh, překvapivý vhled do podoby světa, musí mít zároveň možnost být čtena jako samoúčelnost, rozmarný nesmysl bez opodstatnění. Ukrývá-li každá banalita nějaký význam, na nějž je teprve potřeba přijít, pak také každý význam v sobě tají banalitu, kterou je v něm možno shledat. A báseň je oscilací mezi těmito významy a banalitami, nestojí v jednom či druhém, ale neustále se pohybuje od jednoho ke druhému a zpátky. Záleží na způsobu čtení, na situaci, rozpoložení, ochotě vidět.“ Petr Motýl: Bohemiana 1988-2019 aneb v srdci lehký žal na rtech sprostý smích (Malvern 2019) Ve své sedmé prozaické knize Petr Motýl (*1964) vtipně glosuje malé i velké události českých dějin v čase od roku 1988 po současnost. Hravá knížka plná stylistických hříček, ironických poznámek a absurdních dobových citací má ale i hlubší podtext. Petr Borkovec: Petříček Sellier & Petříček Bellot (Fra 2019) „Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem prosekáváte cestu mačetou slov skrz džungli chaosu k napajedlu skutečnosti? Máte nějaký koníček? Co byste dělal, kdybyste nepsal? Máte rád Bukowského?“ Otázky jsou jasné. Petr Borkovec se ve svých krátkých prozaických textech pokouší zodpovědět všechny najednou. Helena Wernischová: Melancholie (Dokořán 2019) Helena Wernischová začala na přelomu 60. a 70. let vytvářet zcela originální časopis v jediném exempláři – vždy pečlivě vyhotovený na ručním papíře, s nepravidelnou periodicitou – a tento její mimořádný autorský počin trvá po více než čtyřicet let. Melancholie spojují autorčiny kresby a akvarely s textem, většinou ručně psaným. Vedle záznamů snů zde najdeme nesčetné citáty a výpisky z četby, od autorů světových i českých, básníků i prozaiků, myslitelů a esejistů. Vzniklo tak mimořádně působivé a velmi rozsáhlé dílo literární i výtvarné, pro něž bychom v českém kontextu jen stěží hledali obdobu. Pro knižní vydání zvolila Wernischová formu autorského výběru – jde tedy o knihu nově promyšlenou a komponovanou. Podrobnější vhled do její tvorby a do okolností vzniku Melancholií přinášejí i dva rozhovory, v nichž Helena Wernischová odpovídá na otázky Radka Malého a Terezy Kodlové, a text syna Martina Wernische. Aleš Palán: Návrat do divočiny (Prostor 2019) V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál a výsledkem je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly. Alena Mornštajnová: Slepá mapa (OneHotBook 2019) Do Anežčina osudu se promítají nejen životní příběhy jejích rodičů a prarodičů, ale i krutý dopad dějinných událostí. Její babička Anna odjela přes odpor rodičů do pohraničního městečka na severu Čech, aby tam se svým vyvoleným začala nový život – ten se však záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později se pak s těžkými začátky potýká i jejich dcera Alžběta, donucená prchat před německou armádou zabírající Sudety. Po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu – tentokrát v podobě důstojníka StB – i život vypravěčky Anežky… Románový debut Aleny Mornštajnové načetla Veronika Gajerová. Stephen King: Osvícení (OneHotBook 2019) Horský hotel Overlook se nachází v nejpůvabnějším koutě státu Colorado a zvlášť v zimě budí dojem klidu. Wendy Torrenceová si v něm touží nejen odpočinout, ale také docílit zlepšení narušených rodinných vztahů. Naproti tomu její manžel Jack, zkrachovalý učitel a nevyléčený alkoholik, vzal práci mimosezonního správce tohoto zařízení jako příležitost uniknout životní smůle. Ani jednoho by nenapadlo, jakým hrůzám tady bude muset čelit jejich pětiletý „osvícený“ syn Danny, kterému se v liduprázdných pokojích zjevují mrtví hosté, střílející mafiáni či oživlé zahradní dekorace. Číhá tu čiré zlo právě na ně? Možná, i když ani jejich předchůdci nedopadli na téhle ponuré štaci právě nejlíp… Román Stephena Kinga, který převedl na filmové plátno režisér Stanley Kubrick, načetl Petr Jeništa.
Čas načtení: 2019-10-10 14:46:18
Rezervoár zla aneb Následky turecké invaze pro bezpečnost Evropy
Tak se to stalo, turecká armáda zaútočila na syrský Kurdistán (Rojavu). Normálně bych asi tento článek zařadil do série „Říše na Bosporu“, jenže jedna věc tomu brání: tentokrát nejde jen o Erdoganovu sólo-akci, schválily to i opoziční strany (kemalistická CHP a „Strana Dobra“), jedině prokurdská strana HDP se postavila proti. Toto se zdá být celoturecký projekt. Skoro všichni anglicky mluvící Turci, kteří se účastní online diskusí, tvrdí, že boj proti kurdským milicím je jen jednou ze dvou skutečných příčin, proč se celá akce koná. Druhou a snad ještě důležitější má být to, vytvořit v severní Sýrii prostor, kam by se z tureckého území dali „nahrnout“ běženci, kteří se momentálně nacházejí v Turecku. (Píšou o tom i New York Times.) Tedy převážně Syřané, kterých je v Turecku zaregistrováno 3,6 milionu, ale dost bych se divil, kdyby se přitom „nesvezli“ i nějací ti Afghánci, Pákistánci či Bangladéšané, kteří přišli do Turecka s cílem dostat se dále do Evropy. V takových situacích se notoricky na papíry moc nekouká. To může být právě ten důvod, proč invazi podporují skoro všechny strany zastoupené v tureckém parlamentu. Ani v Turecku totiž kulturní konflikty mezi místními lidmi a migranty z chudších a zaostalejších částí světa nejsou zrovna malé. Poslední dobou se turecké úřady snaží o přesun běženců zpátky na východ země. Asi aby je měly po ruce, až začne finální deportace do Sýrie, a aby to nevidělo na vlastní oči moc cizinců ze Západu, kteří přeci jen dávají přednost pohodlnějšímu životu v pobřežních metropolích jako Istanbul a Izmir. To je mimochodem z pohledu místních Kurdů katastrofální zpráva, daleko horší než pouhá vojenská okupace. Okupační síly mohou jednoho dne sbalit své balalajky a odjet zpátky domů, však jsme to zažili taky; ale takový populační přesun znamená, že původní obyvatelstvo bude najednou ve své vlasti menšinou, i když tu žije od starověku. Asi jako by nám sem soudruh Brežněv kromě tanků poslal i čtyři miliony nových „Čechoslováků“. Nicméně z našeho pohledu je to také špatná zpráva, protože právě v tom území, které se Turci rozhodli okupovat, se nacházejí záchytné tábory plné zajatců z Islámského státu. Proto jsem tenhle článek pojmenoval „Rezervoár zla“. Před pár dny se na CEVRU konala debata „Děti a ženy Islámského státu“ s novinářkami Lenkou Klicperovou a Markétou Kutilovou. Byl jsem tam; kdo jste nebyli, celý záznam z akce je na YouTube a můžete se na něj podívat ZDE. Byla hodně zajímavá. Kdo by stál o stručný „výcuc“: ty tábory jsou obrovské, největší z nich, Al-Húl, má nějakých 70 tisíc obyvatel. (Psalo se o něm i na iDnes.) Dospělí, kteří tu jsou drženi, patří k nejfanatičtějším příznivcům IS, kteří s ním ustupovali až do poslední vesnice. Platí to i o ženách, jedna ze zadržených prý řídila továrnu na bomby apod. No, tak to je ten rezervoár zla, po kterém jsem pojmenoval tento článek, a tenhle rezervoár nám turecká invaze jaksi otevře. Turecko vůbec mělo k Islámskému státu podivně blízko, nakupovalo od něj ropu a zajišťovalo mu tím ekonomickou životnost. A obě novinářky říkaly, že když se vyptávaly zadržených žen na to, jak se dostaly do Islámského státu (zvenčí), tak se vesměs dozvídaly, že „normálně“, v klidu překročily hranice z Turecka, žádné schovávání pod rouškou temnoty v horách apod. Zkrátka jedna z členských zemí NATO měla s největší teroristickou entitou světa přátelský sousedský vztah. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Až dosud se marně řešilo, co vlastně s lidmi zavřenými v Al-Húlu a podobných institucích bude. Nikdo o ně moc nestojí a Kurdové v Rojavě zrušili trest smrti. Turecká invaze tuto otázku ovšem možná „vyřeší“ za nás. Kurdové nemají dost sil na to, aby hlídali tábor nacpaný sedmdesáti tisíci nepřátelsky naladěných radikálů a odráželi tureckou armádu zároveň (a vskutku tam již propukla vzpoura vězeňkyň). Takže se dá čekat, že zadržovaní se ocitnou na svobodě. Kolik z těch lidí skončí v Evropě a dostane sice ne azyl, ale aspoň strpění čili Duldung? Jak rozhodl Soudní dvůr EU: „… ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení, je nutné bezpodmínečně dodržovat.“ Zrovna ta poslední slova vedou člověka k myšlence, že slepý fanatismus má různé formy, nejen ty náboženské, a že zajatci jednoho takového fanatismu jsme v současné době my. Docela by mě zajímalo, kdo bude v Evropě ten první Spartakus, který řekne, že Ženevskou konvenci a společný azylový systém je nutno vzhledem k zásadní změně světových poměrů minimálně přejednat, ne-li zrušit. A nahradit něčím novým, co nebudou moci soudy vykládat jako právně závazný sebevražedný pakt. Nebo jestli se takový Spartakus nenajde, a jestli bude potřeba další katastrofy rozměrů druhé světové války, než ten svůj současný kurz konečně zkorigujeme. Oni by se i ti tehdejší signatáři Ženevských dohod, kteří bez větších výčitek svědomí posílali německé válečné zločince na popraviště, asi dost divili, co všechno si dnes ve jménu jejich myšlenky necháme líbit. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2019-10-07 08:25:25
Debata o přechylování není záležitostí jazyka, ale ideologie
Aktuální debata o přechylování s sebou nese silná prohlášení, jako že každý by měl mít právo jmenovat se, jak chce, nebo že přechylování je ponižování žen, protože vyjadřuje ženskou podřízenost mužům. Vskutku? Debata o ženských příjmeních není ničím novým. Už Jan Neruda takto v 70. letech 19. století popisoval Čechy o 50 let později ovládané ženami a předvídal opačný model: „Antonín Procházčin, putzmacher. František Proščin, modista. Josef Landin, modista. Člověk by si myslil, že je někde na Rusi, kdyby nevěděl, že ti obchodníci mají jméno dle toho, které ženě náležejí. Právě tak jako támhle Václav Zubaté, Jan Dlouhé, Jiljí Červené.“ Pavel Eisner k tomu v knize Chrám i tvrz dodává: „Všímavý Neruda (ale) cítil, že fantasmagorií je vlastně i náš životní normál – že totiž žena, pokud by šlo o její příjmení, nikdy, ani na vteřinu od kolébky do hrobu, není prostě svá, pro sebe a za sebe, nýbrž je něčí, vždy je -ová.“ Boj proti mýtu Pavel Eisner v krátké poznámce vlastně potvrzuje námitku, že přechýlené příjmení je přivlastňování ženy mužem. „Položili jste si otázku, jaký význam má ono -ová v ženském příjmení? Znamená přece, že dotyčná paní je Hamáčkova, Babišova a Okamurova či Klausova, že vám jako vaše manželka podléhá, že je vaše, že vám není rovna, že jste jejím pánem,“ napsala Tereza Brdečková v Deníku N. Jenže jazykovědci tvrdí, že jde jen o mýtus. Ani ve staré češtině totiž neplatilo, že by tato přípona jednoznačně vyjadřovala vlastnictví. „Příponou -ová se samozřejmě nepřivlastňuje, tu si insitní filologové pletou s příponou -ova. Přípona -ová vyjadřuje jen vlastnost, přináležitost, barvy fial-ová, růž-ová, losos-ová příslušným kytkám nebo rybě barvu nepřivlastňují, jsou ‚jenom jako ony‘: barva růžová je barva ‚jako růže‘. Analogicky paní Nováková je ‚jako pan Novák‘, oba rovnoprávně (!) patří k rodině, v níž muži se jmenují Novák, ženy Nováková. A do mýtu o přivlastňování se už vůbec nehodí přípona -á u mužských příjmení typu Novotný; paní Novotná je nepřivlastňovací přídavné jméno.“ Jinými slovy: kdysi skutečně existovala v hovorové češtině přivlastňovací přípona -ova pro nesezdané ženy, to ale neznamená, že -ová je přivlastňovací. Onu zmiňovanou příslušnost k rodině ostatně můžeme někde ještě zaslechnout i ve tvarech mužského příjmení, když se říká třeba Pepa Novákovic. Pokud tedy někdo chce, aby se ženská příjmení nemusela přechylovat i kromě dnes stanovených výjimek, měl by přinést opravdové argumenty a nestavět na údajných křivdách. Dlouhá desetiletí je přitom hlavní autoritou v oblasti přechylování jazykovědkyně Miloslava Knappová. Ženy tedy utlačují ženy, chtělo by se ironicky poznamenat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mohu se jmenovat, jak chci Dalším silným argumentem je tvrzení, že člověk má právo jmenovat se, jak chce. „Svoboda volby je však u nás – přinejmenším v otázce jmen – setrvale přehlížena, což dokumentují i poněkud bizarní předpisy toho, jak se může, a naopak nesmí jmenovat dítě, nebo jak se může přejmenovat dospělý. Volání po takové svobodě je traktováno jako jakýsi módní výstřelek či projev iracionality (bývalý ředitel Ústavu pro jazyk český Karel Oliva za celou věcí vidí neracionální, ‚emotivní‘ důvody). Nejvíce energie se tak věnuje vysvětlování, proč není možné současnou situaci změnit,“ napsal ředitel Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK Jan Chromý v Deníku Referendum. Volání po svobodě jmen ovšem nějaké mantinely mít musí. „Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat ‚Hrmtzvfffgggjkmdndll‘ nebo ‚)€‘. Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic,“ napsal na webu Literarky.cz publicista Štefan Švec. Jeden nechce být úplně jízlivý, ale nedávno měl dohru příběh dívky, kterou rodiče chtěli pojmenovat Půlnoční bouře, za což jim úřady dítě na chvíli dokonce odebrali. „Šestnáctiletá dívka z Klatovska odešla dobrovolně z domova, aby mohla chodit do školy. Její rodiče totiž žijí nekonvenčním způsobem života a dceru do lavice nepustili. Vědomosti tak nabírala jen při domácím vzdělávání, které ale nebylo dostačující,“ napsal loni o této dívce v únoru server iDnes.cz. Ironický úsměv pak v tomto kontextu vzbuzuje věta jedné české spisovatelky ve facebookové diskusi: „Z neobvyklýho jména si dítě může udělat přednost, s tuctovým jménem se člověku docela těžko prosazuje.“ Jak Češi „komolí“ jména cizinců Snahy o nepřechylování příjmení žen-cizinek se ve veřejné diskusi objevily už před třiceti lety. „V poslední době se občas objevují ve veřejnosti názory, že přechylování příjmení (tj. tvoření ženských příjmení z mužských pomocí přípon -ová, -á) je jev poplatný minulému politickému režimu; příjmení se jím prý komolí a nositelky přechýlených příjmení, zejména cizího původu, se tím zneuctívají,“ napsala Miloslava Knappová roku 1992 v Naší řeči. Jenže český jazyk vlastně „komolí“ kdekoho a kdeco (Nejezdíme snad do Paříže? A na druhou stranu – opravdu zahraniční průvodci používají slovo Praha?). Dnes už nepoužíváme jméno Vilém Shakespeare, ale jiné takové adaptace se vžily a stále se užívají, jak za všechny svědčí Karel (správně Karl) Marx, Bedřich (správně Friedrich) Engels a Vladimír (správně Vladimir) Iljič Lenin. A nemusíme sahat jen mezi revolucionáře, i když je v současnosti snaha počešťovat cizí jména menší než v minulosti, stále mluvíme o královně Alžbětě (ovšem zároveň o princi Charlesovi, což bude jednou pro autory historických knih malý oříšek). A cizí jména „komolíme“ už tím, že je skloňujeme, a to samozřejmě nejen u žen. Nepřechylovat cizí ženská příjmení se snaží časopis Respekt a jde mu to. Ovšem na druhou stranu jeho texty ukazují všechna úskalí nepřechylování, především fakt, že příjmení pak nelze skloňovat, což s sebou nese potřebu dál přidávat k němu další slova. Ostatně to navrhuje jako jedno z řešení i Jan Chromý: „Mohly by vznikat víceznačné výpovědi typu Allen porazila Hulsen. (…) V řadě případů je víceznačnost nežádoucí, ale to lze snadno ošetřit, přičemž k tomu existují různé prostředky: křestní jména (skloňují-li se: Clara Allen porazila Marii Hulsen), sloveso, které je spojeno s předložkou (Allen zvítězila nad Hulsen), různá přídavná jména (skvělá Allen porazila Hulsen; Allen porazila mátožnou Hulsen) atd.“ Jako teorie je to pěkné, nicméně v praxi narazíte na obtíže, které nikomu mimo akademickou sféru a rozumbrady na facebookových diskusích nepřijdou na mysl. Tím může být třeba titulek, na který máte právě tři slova. Když napíšete Allen porazila Hulsenovou, je váš problém vyřešen za pár vteřin. Pokud nesmíte přechylovat, je Allen porazila Hulsen vyloučeno, neb nevíme, která kterou porazila. Určitě to lze nahradit titulkem Clara Allen vyhrála, leč tím čtenáře ochudíte o informaci, že zvítězila nad svou největší soupeřkou. (Mimochodem, v knize Kultura genderově vyváženého vyjadřování lingvistka Jana Valdrová spolu s dalšími píše: „Nejsou-li označováni muži křestními jmény, bylo by nevhodné takto označovat ve stejném mediálním produktu ženy“. Jeden by řekl, že to situaci dále komplikuje…) A pokud nepřechylování rozšíříme ve větším měřítku na česká příjmení, tak bych nechtěl být editorem bulvárního deníku, který čtenáři musí na první straně jasně oznámit, že Gott miluje Vondráček. A fakt, že se ve škole budou muset učit, že věta „Novák s Peškovou šly“ může být správně, svým vnukům nezávidím (jistě se to ale objeví jako argument, proč y/i v příčestí minulém zrušit). Mluvíme, jak nám zobák narostl S masivním nepřechylováním ženských jmen zkrátka český jazyk zatím nepočítá. Určitě existují možnosti, jak tento problém vyřešit, ale ty jsou – přiznejme si – ne úplně praktické. „Zákon by přirozený vývoj českého jazyka neměl urychlovat,“ řekla v roce 2013 tehdejší předsedkyně senátní ústavní komise Eliška Wagnerová, když návrh na možnost nepřechylovat česká ženská příjmení připravila ODS. A to vystihuje celý problém nejlépe. Nikdo z rodilých mluvčích neřekne, že Allen porazila Hulsen nebo že mu volala Novák. Všichni použijí český jazyk tak, aby jim co nejpřesněji a nejsnadněji umožnil říci druhému člověku podstatnou informaci. „Odborné instituce i média by měly napřít své úsilí směrem k hledání cest, jak respektovat právo na odlišnost a zároveň využít bohatý jazykový potenciál češtiny. Je na čase si uvědomit, že zejména ve světě médií jsou kreativita a rozmanitost výhodou,“ napsala před deseti lety Helena Skálová z Gender Studies, o.p.s. Jeden si spíše myslí, že máme využívat kreativitu rodilých mluvčích. Až se v běžném jazyce objeví náznaky řešení, jak problémy s nepřechylováním ženského příjmení snadněji vyřešit, bude cesta otevřena. {/mprestriction} Autor je novinář.
Čas načtení: 2019-08-07 07:37:44
Facebook ohrožuje svobodu slova
Komentář s titulkem S náhubkem politické korektnosti. Němci se bojí mluvit svobodně, který vyšel na serveru iDnes 3. srpna 2019, mě vysloveně překvapil. Málokdy chválím česká média, ale tentokrát se to výjimečně stane. O průzkumu veřejného mínění, jenž odhalil neochotu Němců bavit se o kontroverzních otázkách, jsem už psal také. Co mě ale zaskočilo, je ochota velkého mainstreamového serveru se tohoto tématu vůbec dotknout a přiznat, že tabuizace určitých společenských problémů je sama o sobě problémem. Asi nejsem překvapen sám; stačí se podívat do komentářů pod článkem, kolik lidí tam vyjadřuje údiv nad tím, že něco takového mohlo vyjít. Tedy: díky, Ladislave Henku a díky, iDnes! Najít takové zamyšlení v novinách skutečně bohužel není zrovna běžné. Ještě tak můžete očekávat věcnou zprávu o tom, že někoho někde rozsekali mečem, ale tahle kritická perspektiva v názorové sekci velkých novin, to už je vzácnost. Ne zase taková jako v Německu, ale přeci jen vzácnost. Daleko běžnější je „rádiové ticho“ provázené řešením jiných témat. Převážně těch vnitrostátních. A přitom, i když odhlédneme od samotného tématu migrace a jejích dlouhodobých následků, a podíváme se na tu hlubší úroveň – svobodu slova – je to naprosto zásadní bod pro existenci moderní západní civilizace, jak ji známe. Hlavní síla demokracie není v tom, že by přiváděla k moci zodpovědné, čestné a šlechetné anděly (či dokonce Angely). Stačí se podívat na aktuální panoptikum u nás, abyste si přáli nahradit je náhodně vybranou množinou jmen z telefonního seznamu. Hlavní síla demokracie je v možnosti ty politiky od moci zase odstavit mírovými prostředky – aniž k tomu by byl potřeba vojenský převrat nebo krvavá revoluce. Ballots are better than bullets. Jenže nezbytnou součástí takového samokorekčního procesu je právě svoboda slova. Všechno to začíná u možnosti formulovat své názory veřejně, z toho pak plyne možnost zakládat politické organizace s lidmi podobně naladěnými, kandidovat za ně, volit je apod. Celý tenhle demokratický strom vyrůstá právě z možnosti se svobodně projevit, bez ní uschne. Protože i kdyby si devadesát lidí ze sta myslelo totéž, tak pokud se budou bát to projevit na veřejnosti, nebudou vědět jeden o druhém, a už vůbec nebudou vědět, že tvoří většinu. Klasickým nebezpečím pro svobodu slova jsou totalitní státy, ale po dvou horkých válkách a jedné studené jsme si vůči nim už vyvinuli jistou rezistenci. Například neumožňujeme politickým stranám, aby měly svoje ozbrojené složky. Dlouho se zanedbával násilný potenciál náboženství, zejména toho islámského, ale i v tomhle směru už se začaly jednotlivé státy pomaličku vzpamatovávat. Co ale zatím neumíme řešit, je ohrožení svobody slova ze strany malých nátlakových skupinek, které si našly jiný způsob, jak zavírat lidem ústa – verbální šikanu a nátlak na zaměstnavatele, školy apod. To není tak násilný proces, ale následky může mít v dlouhé perspektivě ty samé. Místo toho, aby tenkou skořápku demokracie rozšlápla okovaná bota nějakého oficíra, ji rozhlodá tisíc malých neúnavných červíků. Vůči téhle metodě zatím rezistenci nemáme, o čemž svědčí sílící pocit veřejnosti (zachycený například v onom průzkumu veřejného mínění v Německu), že o zásadních otázkách se dá mluvit už jen v soukromí. Demokracie, ve které se o některých věcech nediskutuje, je stejný fejk jako zaručeně pravá kabelka Prada z tržiště v Šen-čou. Podstatou demokratického uspořádání je právě to, že nic není alternativlos. (Tenhle pojem a s ním spojený způsob myšlení nám ještě přinese hodně problémů.) Toto je jeden z důvodů, proč jsem teď opustil Facebook a proč obecně lidem říkám, aby si dávali pozor na sociální sítě. I když je to jen jeden soukromý hráč mezi mnoha jinými, má reálně vzato na společenské poměry obrovský vliv a tento vliv využívá k tomu, aby proces zužování „přípustného názorového spektra“ dále posiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vidím minimálně dvě věci, kterými chování Facebooku svobodu slova ohrožuje. Ta první: jeho uživatelé jsou navykáni na myšlenku, že cokoliv, co napíšou, může být použito proti nim, a to podle záhadných a neprůhledných úradků kohosi (nebo snad čehosi, protože zdaleka ne o všem rozhodují v útrobách firmy živí lidé), koho ani okem nespatří. Pro nás čtyřicátníky to není tak zásadní, vyrostli jsme ve svobodnějším prostředí a nikdy tu myšlenku vnitřně neakceptujeme a nesmíříme se s ní. Ale pro mládež, která je těmto „pravidlům moštárny“ exponována od okamžiku, kdy začala rozum brát, se takový stav věcí může stát druhou přirozeností a připravit ji na nějaký budoucí čínský model politiky, ve kterém si s nimi jakési záhadné síly shora pohrávají dle libosti. Pak se budou zcela automaticky cenzurovat sami a učit tomu i svoje děti. Ta druhá: vznik organizovaných skupin udavačů, kteří společnými silami pochopitelně zvládnou více, než každý zvlášť. Dokud působí jen tam, je jejich moc nad ostatními omezená. Ale vždycky se může stát, že se k moci (a nejen na celostátní, třeba i na městské) úrovni dostane nějaká garnitura, pro niž jsou nějaké moderní kauzy ve stylu inkluze za každou cenu důležitější než svoboda slova, a která tyhle dosud neformální organizace kooptuje k prosazení svých cílů, zejména pak potlačení opozice. Pak mají najednou v ruce jak úřední moc, tak know-how získané svojí dřívější činností, a mohou utiskovat své protivníky daleko širší paletou způsobů než dříve. Musíme s tím, přátelé, něco dělat. Dříve se mi zdálo, že základní principy fungování svobodné společnosti jsou zajištěny naší právní strukturou, ale nejsou. To riziko, že červíci budou hlodat, hlodat a hlodat, až se jednoho dne vzbudíme v zemi, kde ústava formálně chrání všechny možné svobody, ale prakticky se každý ustrašeně ohlíží přes rameno, než řekne vtip, je reálné. Netvrdím, že je to jistota, ale platí princip prevence: čím vážněji to riziko budeme brát, tím méně pravděpodobně se skutečně naplní. Nakonec některé státy jsou tomuto stavu podstatně blíže než ČR samotná. No dobrá, co s tím? Stará otázka, že? Už J.R.R.Tolkien ji řešil, v jiných časech a jiném světě. „Pomoc!“ vykřikl pan Máselník a zbledl; bylo vidět, že to jméno zná. „To je nejhorší zpráva, jaká přišla do Hůrky za celý můj život.“ „To ano,“ řekl Frodo. „Pořád mi ještě chcete pomáhat?“ „Chci!“ řekl pan Máselnik. „Tím spíš. I když nevím, co může člověk jako já dokázat proti – proti –“ hlas mu selhal. „Proti Stínu na Východě,“ řekl Chodec pokojně, „moc ne, Ječmínku, ale každá troška je dobrá. Můžete tu nechat pana Podhorského přespat a zapomeňte jméno Pytlík, dokud nebude hodně daleko.“ Ano, každá troška je dobrá. Pro začátek můžeme dávat pozor na situace, kdy se někdo ocitne právě pod palbou „vyhodit – nepřipustit – zavřít ústa“, čili pokusu o deplatforming. To je začátek šikmé plochy, která končí u nohou Saurona Velikého. Lidem, kteří budou vystaveni nátlaku odvolat hosta, vyhodit zaměstnance, potrestat studenta, patří podpora, aspoň obyčejným e-mailem; většina z nich, když už tomu nátlaku podlehne, to totiž neudělá dobrovolně, ale ze strachu. Sledujte tyhle kauzy a občas se do nich zapojte na straně svobody, ať to soudruzi vyděrači nemají zas tak lehké. (Ale s rozumem: nadávky, natož dokonce výhrůžky, jsou totálně kontraproduktivní. Zdvořile a klidně, to je jediný postup důstojný obhájce svobody slova, a to i přesto, že jej před chvílí někdo vytočil doruda. Je lepší si dát pět minut pauzu a vydýchat se, než v afektu napsat něco, co se vám pak dalších deset let bude vracet jako bumerang.) Je dobré si uvědomit, že tahle taktika má mnoho podob, třeba tu, že se na nějakou firmu slétnou organizovaní škodiči a dávají jí ve veřejných hodnoceních „jednu hvězdičku“, ač třeba její služby nikdy nečerpali. Zkrátka: lidé, bděte. I ten jeden podpůrný e-mail či jedna výprava do kavárny, na kterou právě organizovaná klika prudičů podnikla dehonestační nálet, může něco změnit. Pak je tu druhá věc, a to jsou právě ty sociální sítě. Používejte je jako nástroj, ale nenechávejte se využívat jako nástroj od nich. Udržujte si alternativní strukturu vztahů, které nebudou ovlivněny tím, transformuje-li se ta či ona síť do myšlenkového žaláře. Potkávejte se osobně a dbejte na to, aby i vaše děti věděly, že život se neodehrává online. Sociální sítě mohou být dobrý sluha, ale velmi zřetelně jsou špatný pán. (Zajímavý článek na toto téma v magazínu The Atlantic.) Tyhle dvě věci podle mého názoru úplně stačí k tomu, aby se atmosféra citelně zlepšila. Sám se o ně snažím; bude-li nás více, něco dokážeme. Protože minimálně jedna věc je důvodem k optimismu: ono těch lidí, kteří si předsevzali zúžit přípustné názorové spektrum do úzké chodbičky, je docela málo. Mnohem míň, než by se podle jejich křiku zdálo. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2024-03-04 17:27:00
Ministr vnitra bez pásu! Nepřipoutaný Rakušan se kaje po průšvihu při cestě na další debatu
Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) vyrazil na další debatu, tentokrát do Vyškova. V autě při přesunu natočil video, které obratem zamířilo na sociální sítě. Jenže ouha. Vicepremiér seděl v autě nepřipoután. Na sociálních sítích se kaje, zatímco jeho debata s občany „Bez cenzury“ odstartovala.
Čas načtení: 2024-03-04 19:44:00
Rakušan šil do Babiše: „Nežerte mu to.“ Sám to ale schytal, v autě se nepřipoutal cestou na debatu!
Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) vyrazil na další debatu, tentokrát do Vyškova. V autě při přesunu natočil video, které obratem zamířilo na sociální sítě. Rakušan chtěl zkritizoval Andreje Babiše (ANO), ale zavařil sám sobě. Babišovi vyčítal „lži a bludy“, jenže sám při tom seděl v autě nepřipoután. Na sociálních sítích se kaje, zatímco jeho debata s občany „Bez cenzury“ odstartovala v již poměrně obvyklém duchu - za účasti vládních kritiků.
Čas načtení: 2024-03-10 16:00:00
MARKÉTA HLINOVSKÁ - PETR FALTUS / JAK SE NAUČIT LÉTAT - DERNISÁŽ VÝSTAVY
NEDĚLE 10. 3. 2024 V 16 hodin - GALERIE JIŘÍHO JÍLKA ARTOVÁ NEDĚLE - DERNISÁŽ VÝSTAVY 16:00 H DEBATA s MARKÉTOU HLINOVSKOU a PETREM FALTUSEM, moderuje kurátorka Pavlína Vogelová Pouze debata: 40 Kč 17:00 HDIVADLO –…
Čas načtení: 2024-03-21 09:00:00
Když smícháte slovenské brynzové halušky, maďarský guláš a ruskou vodku, vznikne něco, co se nedá pozřít. Asi tak nějak vypadala ve středu večer poslední debata 10 kandidátů na slovenského prezidenta. V neuchopitelném pořadu televize RTVS, který trval neúnosné tři hodiny a 25 minut, zaznělo mnoho šílených nápadů, surových lží a především to byla myšlenková onanie aktérů, s kterou se ukájeli před veřejností. To, co bylo rozumné a dobré zaniklo v marasmu. Debata přinesla varující poznatek – část slovenské veřejnosti chce opustit euroatlantickou západní civilizaci a chce zamířit na Východ. Samotný slovenský prezident (zřejmě to bude Ivan Korčok či Peter Pellegrini) sice takový nebude, ale to na věci nic nemění.
Čas načtení: 2024-04-03 12:00:00
Debata nad válkou v Pásmu Gazy se v Česku vymkla ze všech možných kloubů. Podobně jako to bylo v covidu, i v tomto případě se společnost vyhranila natolik, že není možné spolu debatovat. Každý, kdo podporuje Izrael, je označen za genocidu páchajícího sionistu, každý, kdo projeví lítost s Palestinci, je označen za teroristu a antisemitu. Je potřeba silně ubrat plyn na obou stranách. Válka v Gaze napáchala nevratné škody jak na lidských životech, tak i reputaci Palestinců a Izraelců. A Česká debata ani jednomu z nich nepomáhá.
Čas načtení: 2024-04-08 06:00:55
Rychlíková: Čeká nás velká debata o tom, kdo a za kolik o nás bude pečovat. Levicové nálepky nechápu
Apolena Rychlíková v podcastu Crunch mluví o novém dokumentu Hranice Evropy, kde s novinářkou Sašou Uhlovou ukazují práci migrantů v západní Evropě. Článek Rychlíková: Čeká nás velká debata o tom, kdo a za kolik o nás bude pečovat. Levicové nálepky nechápu se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-04-11 16:30:00
20 let ČR v EU: Sledujte živě veřejnou debatu v Hradci Králové
Ve čtvrtek 11. dubna 2024 se v Hradci Králové uskuteční veřejná debata na téma 20 let ČR v EU. Akce se koná u příležitosti 20. výročí vstupu České republiky do Evropské unie a zaměří se na hodnocení přínosů a dopadů členství pro Českou republiku a její regiony. Hosty debaty budou Monika Ladmanová, Martin Dvořák, Pavlína Springerová a Jan Prouza.
Čas načtení: 2024-04-21 10:00:00
Kam za kulturou? Diskuse v Liberci o klimatu, migraci a přednáška s bývalým velvyslancem
Nadcházející týden se koná debata o českém pohledu na evropskou klimatickou politiku, liberecká přednáška bývalého velvyslance na Ukrajině či středeční debata v Brně na téma změn v přístupu Čechů k…
Čas načtení: 2024-04-22 12:41:00
Vyostřená debata v nedávných Událostech komentářích České televize o instalaci motýlů skřížených se spifiry Davida Černého na obchodní dům Máj, má dohru. Po debatě Černého a kurátorky Galerie hlavního města Prahy Marie Foltýnové, se její aktéři posílali „do pr...“. Sice už mimo kamery, ale jejich hádku zaznamenaly mikrofony. Na sociálních sítích vyvolala debata ostré reakce především od politiků. Kurátorky se zastal například Miroslav Kalousek. Naopak zastupitel hlavního města Jan Wolf…