Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-05-02 23:08:05

O podstatě našeho uspořádání

Pro mnohá hodnocení stavu dnešní společnosti je typický nářek nad úpadkem veřejné debaty, ústupu demokracie a vzrůstajícím podílu lidí, kteří otevřeně podporují politiku okázalé síly a pohrdání zavedenými pořádky. Přitom se nacházíme v době, kdy všichni dopodrobna znají své politické protivníky. Pravdivost každého jednotlivého výroku je okamžitě zkoumána a přetřasána. Lidé, kteří útočí na demokratické […] The post O podstatě našeho uspořádání appeared first on K zamyšlení.

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-07 07:19:14

Kdo ohlídá hlídače? Německý ústavní soud zpochybnil rozhodnutí Evropského soudního dvora

Německý ústavní soud rozhodl, že program nákupu cenných papírů, uskutečňovaných Evropskou centrální bankou, není v souladu s německou ústavou. Zajímavější je ale jiná část celého rozhodnutí. V letech 2015 – 2016 podali Bernd Lucke, bývalý předseda AfD, Peter Gauweiler, bavorský politik za CSU, a také skupina politiků reprezentovaných berlínským politikem Markusem Kerberem, celkem čtyři stížnosti k německému ústavnímu soudu v Karlsruhe. Jednalo se jim o program PSPP, v jehož rámci nakupuje Evropská centrální banka postřednictvím centrálních bank členských zemí cenné papíry z různých států EU. Jelikož mandát ECB zakazuje bance provádět fiskální politiku a financovat jednotlivé státy, podle názoru stěžovatelů překročila své pravomoci. Evropský soudní dvůr (ECJ) dal roku 2018 tomuto programu své požehnání. Celá kauza tím nicméně neskončila. V úterý 4. května 2020 vydal druhý senát německého ústavního soudu své vlastní rozhodnutí, které je dosti zajímavé. (Tiskové prohlášení v angličtině zde, v němčině zde.) Podle něj je program v částečném nesouladu s německou ústavou a neudělá-li ECB do třech měsíců určité kroky, musela by se z něj Spolková banka stáhnout. O ekonomických detailech si lze česky více počíst na serveru E15. Skutečně zajímavá je ale podle mého názoru otevřená „plechovka červů“ v podobě otázky, kdo má v tomto případě navrch. Součástí rozhodnutí německého ústavního soudu je totiž i tvrdá kritika předešlého rozhodnutí ECJ, které bylo podle německých soudců nesrozumitelné, vymykalo se běžným normám práce ECJ a považují jej za svévolné. Rozhodnutí ECJ bylo ultra vires (mimo rozsah jeho pravomocí) a německé úřady se nesmějí na činnosti ultra vires podílet. Toto je superzajímavá situace, protože na první pohled by člověk ECJ považoval za nadřazený soud, kterému musejí jednotlivé národní soudy ustoupit, ať už se jim to líbí nebo ne. Tento dojem má i Evropská komise, která ihned potvrdila, že bere evropské právo jako nadřazené právu členských států. Ve skutečnosti to v případě ústavního práva zase tak jasné není. EU není – na rozdíl třeba od Austrálie nebo USA – federální stát. Federace mají jednoznačnou hierarchii, ve které je nejvyšší federální soud úplně nahoře a soudy jednotlivých členských zemí se mu musejí podřídit. Vezmeme-li konkrétní příklad, nejvyšší soud státu Texas musí respektovat rozhodnutí nejvyššího soudu USA, a to i přesto, že Texas je i na poměry USA „region razovity“. Tohle uspořádání ale v rámci EU nikdy nevzniklo. Žádná smlouva nestanoví, že by se členské státy vzdávaly své suverenity jako celku a převáděly ji na EU. Členské státy se ve prospěch EU vzdaly pouze vyjmenované části svých pravomocí. Evropské orgány mají právo rozhodovat v těchto smluvně daných věcech, ale neměly by tyto svoje pravomoce překračovat. Dvojkolejnost, která tím vznikla, je zřejmá. Německý ústavní soud nemá právo (a ani se o něj nehlásí) rozhodovat o zbytku Evropy, ale má právo přezkoumat, jestli zapojení Bundesbanky a peněz německých občanů do evropských aktivit odpovídá znění smluv, které Německo podepsalo. Což znamená mimo jiné dohled nad tím, zda si evropské orgány nevykládají svoje pravomoci příliš širokým způsobem a zda je proti „papírovému základu“ fakticky nepřekračují. Přesně k tomuhle dohledu se německý ústavní soud ve svém rozsudku hlásí. Podle něj je nutné si možnost takového dohledu na národní úrovni zachovat, i když by měla být vykonávána jen zdrženlivě: V jeho rozhodnutí se píše: „Pokud by členské státy mohly jednoduše rozhodovat – skrze svoje vlastní soudy – o platnosti rozhodnutí EU, mohlo by to podkopat prioritu evropského práva a ohrozit jeho jednotnou aplikaci. Ale pokud by se členské státy zdržely jakékoliv možnosti přezkoumat, zda nedochází k překračování pravomocí, daly by tím orgánům EU výlučnou moc rozhodovat o Smlouvách, a to dokonce i v případě, kdy EU přijme interpretaci, která by ve své podstatě znamenala změnu smluv nebo rozšíření smluvně daných kompetencí.“ V podstatě je to starý známý problém, který získal svoji latinskou formulaci už někdy před dvěma tisíci let: „Kdo ohlídá hlídače"? Federální struktury fungují tak, že nejvyšší hlídače už nikdo nehlídá a jejich členské státy se s tím smířily. EU, struktura unikátního typu, to tak zřetelně stanoveno nemá. Tenhle rozsudek je určitým druhem „varovného výstřelu“ německých soudců vůči orgánům EU: sledujeme vaši činnost a nedovolíme vám úplně cokoliv, některé postupy už jsou za hranicí legality. Zvlášť zajímavé to bude v případě budoucí hospodářské pomoci zemím zasaženým koronavirovou krizí. Německo se svého času stalo součástí měnové unie na základě slibu, že Němci nebudou muset nikdy ručit za dluhy jiných států. Kdyby tenhle princip měl být v budoucnu nějak narušen či obcházen, stoprocentně to zase skončí před soudem v Karlsruhe.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2022-01-13 23:05:21

„Doba“ není člověk a nemá žádné svědomí

Ještě, než se pustím do konkrétních bodů článku Petra Bittnera v Deníku Referendum Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso: dost mě fascinuje, jak se část našich intelektuálů snaží urputně až otrocky importovat do zdejší kotlinky pojmosloví z americké kulturní války, což je například ten „bílý heterosexuální muž“. Nedělá to jenom progresivní levice, i když s tím začala. Na pravici se začínají ty samé pojmy používat sice ironicky, ale přece. To je podle mého názoru zásadní chyba. Akceptací slovníku protivníka akceptujete i základní princip schovaný za ním, což je v tomto případě rozdělení populace do těsných identitárních škatulek, jejichž hranice je verboten překračovat. To je přitom asi vůbec nejzhoubnější atribut „woke“ levice, která se jinak ráda zaštiťuje individuálním sebeurčením – samozřejmě jen do chvíle, kdy jako gay, muslim nebo černoch začnete podporovat nějakou tu nesprávnou politickou myšlenku. Zrovna Deník Referendum občas pojem „bílý muž“ používá, i když ne systematicky; Google na vás vysype nějaký ten tucet odkazů. Deník Referendum byl svého času vnímán jako médium pro mladé intelektuály blízké ČSSD. Jestli je občasné rýpání do „bílých mužů“ součástí nějaké strategie, jak pro ČSSD dosáhnout stejných volebních úspěchů, jaké slaví Strana zelených, dá se říci, že je to strategie úspěšná. Z hlediska Středoevropana středního věku je tento import zajímavý hlavně proto, že jej nezažívá poprvé. Když v polovině osmdesátých let nastoupil Gorbačov a tehdejší silně zkostnatělá KSČ shledala, že poměry v bloku se změnily, televize a noviny se náhle zaplnily slovy jako perestrojka, chozrasčot a glasnost. („Perestrojka“ se překládala jako „přestavba“, druhé dva pojmy se ani nepřekládaly.) Běžné obyvatelstvo z toho mělo tichou srandu, protože bylo patrné, že staří soudruzi se snaží navléknout nový kabát, aby zůstali u koryta a podrželi si nějakou relevanci. Naštěstí se doba změnila, což znamená, že něčím takovým určitě nebudou přispěvatelé Deníku Referendum motivováni, že ano. Křiklouni bez mandátu Tím se volně dostáváme k prvnímu bodu, což je celé zarámování článku ve stylu „menšiny versus (nechápavý a plačtivý) heterosexuální bílý muž“. Echo24, kam také píšu, je prezentováno jako médium mužů (není to pravda), snaha o osekávání svobody projevu je požadavkem mladých, kterému se staví zpátečnická a ignorantská střední a starší generace. Milý čtenáři, ať jsi gay, žena, černoch nebo muslim: toto zarámování je manipulace, jejímž cílem je použít tě jako kanónenfutr v kulturní válce, které by ses třeba nejradši ani neúčastnil. Na tlak ve stylu „ženy a mladí si myslí X, takže ty musíš taky“ se dá odpovědět třeba tak, že jsi svobodný člověk a budeš si myslet a říkat, co chceš. Na myšlence svobody projevu a otevřeného souboje myšlenek na veřejné scéně bez nějakého „vylučování“ není nic mužského, starého ani bělošského, a budeš-li chvíli hledat, najdeš protipříkladů dost. Jednou z největších osobností v boji za svobodu slova je například černá somálská ex-muslimka Ayaan Hirsi Ali, která kvůli svým názorům dlouhodobě riskuje život, což se o většině veřejně činných intelektuálů říci nedá (ti mají leckdy strach riskovat i dotace). A ve vězeních celého světa sedí novináři, karikaturisté a komici všech barev, věků a vyznání, které tam dovedl nějaký ten pokus vysmát se místním politickým či společenským tabu. Povšimni si, že základní slabinou, kterou všichni ti křiklouni mluvící jménem „mladých“, „žen“ či kohokoliv jiného, trpí, je ta, že k tomu nemají žádný mandát. Takový druh voleb se prostě nekoná a doporučil bych brát s rezervou každého, kdo se snaží mluvit jménem jiných lidí, než je on sám, aniž by měl v ruce jejich souhlas. Mlčení může být zbabělost Druhý bod: článek přistupuje k odpůrcům jako k lidem, kterým ujel vlak dějin a nechápou, proti čemu protestují. Jejich námitky jsou „pláč“ nedůstojný chlapů (najednou se ten pojem hodí). To je zase zarámování s nějakým cílem; má vzbudit ve čtenáři jakousi pohrdavou lítost nad těmi ubožáky a rovněž vágní obavu, aby si někdo něco takového náhodou nepomyslel o něm samotném. Tudíž: držet hubu. Dovolím si přistoupit k věci z jiné strany. Prezentovat odpůrce jako nechápavé, novým vývojem zmatené a rozčilené lidi, je podpásovka prozrazující značné množství arogance. Naštěstí je svým způsobem sebepoškozující, protože při téhle nadutosti začnete nutně dělat chyby. (On tuto chybu ovšem dělá kdekdo, nejen progresivci. Mnohokrát jsem se například mezi odpůrci islámu setkal s názorem, že ten systém je hloupý, i když přitom samotný fakt, že dokázal ovládnout pořádný kus planety a drží si jej pod kontrolou dodnes i přes těžké vojenské porážky v 19. století, naznačuje, že je ve skutečnosti docela dobře vymyšlen. Podobně si například lidi myslí, že Ruholláh Chomejní byl nějaký negramotný fanatik, i když to v reálu byl vysoce vzdělaný a inteligentní fanatik – právě proto se mu podařilo ten Írán v chaosu protišáhovské revoluce strhnout na svoji stranu.) Konkurenční perspektivou k onomu pohrdavému pohledu na „pláč v médiích“ je ta, že mlčet k něčemu, co považuji za nesprávné, je v podstatě zbabělost, a upozorňovat na problém dříve, než se rozroste do nezvladatelných rozměrů, je naopak celkem prozíravé jednání. Pokud vám v nějakém kancelářském domě hoří „jenom“ místnost 201, je to důvod volat hasiče a nečekat, až budou v plamenech aspoň tři patra, aby snad člověk nebyl za plačtivce. V České republice skutečně zatím není situace tak hrozná, ale záleží na nás, jestli si tento stav dokážeme udržet, a to se nedá dělat pasivně. Zároveň je znalost angličtiny dost rozšířená na to, aby mnozí z nás dokázali posoudit, jak daleko už to v anglosféře zašlo, a že třeba takové poměry importovat nechtějí. Máte-li chuť si prostudovat konkrétní příklad, můžete se pokochat například tímto soudním rozsudkem (PDF) z kanadského státu Ontario, který zrušil povinnost budoucích učitelů podrobit se standardizovanému testu z matematiky, protože v něm rasové menšiny (patrně ne východoasiati; ti tento druh problémů nemívají ani tady, ani tam) byly disproporčně neúspěšné. Nahlédnete-li do rozsudku, najdete v něm výroky jako „rasově odlišným žákům je prospěšné, když mají rasově odlišné učitele“, prezentované jako zjevná a samozřejmá pravda. (Opravdu to platí i v případě, že ti učitelé nedokáží složit standardizovanou zkoušku?) No, tak nechcete-li, aby podobná neorasistická ideologie jednoho dne pronikla i do našeho práva a k našim soudům, nabyla váhu zákona a naše instituce byly povinny se jí řídit, musíte „plakat“ v médiích včas a neohlížet se příliš na to, že se vás za to někdo snaží zesměšnit. Doba je nástroj tyranů Poslední bod. Následující Bittnerova věta by mohla být perfektním manifestem autoritářství v praxi: „Máte-li názory, které doba překonala a v otevřené diskusi rozpoznala jako represivní, pak není nic nemístného, jste-li s nimi vykázáni mimo veřejný prostor.“ Doba ve smyslu inteligentní bytosti, která by dokázala něco rozpoznat, překonat a měla právo vynášet rozsudky vyhnanství, vůbec neexistuje. Existují jenom konkrétní jedinci, kteří se takovým aktivitám věnují a kteří se „dobou” zaštiťují, částečně možná proto, aby nebylo vidět, jak málo jich ve skutečnosti je. Ono zní daleko mocněji, říci „Drž hubu, protože ti to přikazuje doba“, než „Drž hubu, protože ti to přikazuje Bc. Franta Vokurka, který by případě tvého nesouhlasu dokázal svolat demonstraci skoro třiceti lidí“. Doba ve smyslu trendů pošťuchovaných konkrétními osobami, ta, pravda, existuje, ale zato nemá žádné svědomí. Taková „doba“ je dokonalý psychopat podléhající aktuální módě a politickým potřebám. Posuďme například různé doby 20. století a jejich napojení na mládež. Doba roku 1914 diktovala, že musíte poslat své syny do blátivých zákopů a na cestu jim popřát, ať zabijí co nejvíc friců nebo žabožroutů, se kterými ještě před pár lety házeli žabky do rybníka na letním táboře. Pacifisti byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1939 diktovala, že budoucnost Evropy má podobu naleštěných holínek a zástupů mužů oblečených ve stejnokrojích, mašírujících ve jménu Velkého Něčeho (Polska, Německa, SSSR, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Itálie…) do sousední země. Demokracie byl přežitek předválečné doby, případně židovský vynález, a anomálie typu ČSR neměly v novém uspořádání Evropy místo. Zastánci míru a diplomacie byli vykázáni mimo veřejný prostor. Důraz na hrdinnou mládež, která nesla břímě bojů za lepší svět i proti námitkám měšťáků, defétistů, zrádců a zbabělců, byl velký. Doba roku 1950 si žádala věšet kapitalisty a jejich přisluhovače, doktorku Horákovou nevyjímaje. Podepisovaly se petice, kdo všechno má jít na šibenici, a připojovaly se k nim celé pracovní kolektivy. Hrdinná mládež budovala za Ostravou Novou huť Klementa Gottwalda a buržousti byli vykázáni mimo veřejný prostor, často i do velmi neveřejných prostorů jménem gulag. A z doby roku 1995 by Deník Referendum měl noční můru. Tam byla aktivní „nová kapitalistická“ mládež, která s velkou radostí demontovala dílo předešlých socialistických mládeží a po nevyhnutelném zbohatnutí si stavěla takové ty zvláštní domy, kterým se dnes říká podnikatelské baroko. Proti předešlým třem dobám byla o hodně benignější a nevykazovala lidi rutinně mimo veřejný prostor, ale stejně jste z toho zápalu některých jedinců museli mít bžundu, hlavně když jste věděli, že jejich otecko byl prominentním členem KSČ. (A syn je možná dneska v Bruselu, tak to u těch přizpůsobivých rodin chodí.) Zkrátka: nikomu, kdo si chce zachovat aspoň špetku osobní integrity, bych nedoporučoval řídit se dobou. Doba je nástroj tyranů a výborné prostředí pro ohebné páteře, v socialismu i v korporátní sféře. Všichni ostatní by si od ní měli držet skeptický distanc.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-10-12 11:52:01

Vyměň celou kuchyňskou linku aneb Co je to „vendor lock-in“

Antitrustové zákony jsou na pravici poněkud kontroverzní, protože jdou proti principu, že trh si poradí nejlépe. Po vydání minulého článku mi také dorazilo hned několik reakcí v tomto duchu – hlavně, ať do toho nehrabe stát! Naprosto chápu skepsi vůči státu coby napravovateli škod, historie je v tomhle směru poučná. Ale u toho pojmu trhu coby samonapravujícího se mechanismu bych se rád zastavil. Trh není žádný Alláh, ne v tom smyslu, že by fungoval zcela záhadnými až magickými postupy, kterým my smrtelníci můžeme jen přihlížet s posvátným a nechápavým údivem. Má svoje mechanismy, jejichž prostřednictvím působí, například vzájemnou konkurenci firem. Jako cokoliv, i konkurence funguje jenom za nějakých předpokladů, které mohou být naplněny více nebo méně. A ten podstatný předpoklad, který v případě digitálních gigantů nebývá splněn, jsou nízké náklady na změnu dodavatele. Doba cechů Klasická tržní ekonomika v době, kdy ji poprvé studovali lidé jako Adam Smith, nemívala se změnou dodavatele moc velký problém. Nechutnal-li vám chleba od pekaře z Long Street, šli jste si nakoupit na Main Avenue, o pět minut chůze dále. A totéž fungovalo při nákupu slanečků nebo bot. Tenhle druh transakcí, ve kterých lze jedno zboží snadno nahradit jiným, funguje velmi dobře dodnes. Jakmile můžete v nějakém zákaznicko-obchodnickém vztahu za sebou „prásknout dveřmi“ a během chvíle dávat vydělávat někomu jinému, funguje to na prodejce, výrobce či dodavatele služeb jako nevyslovená hrozba. I na cenách se to obvykle projeví. (V době Smitha a spol. byly hlavním nepřítelem konkurence cechy, tradiční sdružení řemeslníků-profesionálů, které už od středověku požívaly privilegium omezovat nebo úplně znemožnit činnost konkurence v daném městě. Právě v 18. století byla cechovní privilegia hromadně rušena, protože zabraňovala rozvoji moderní společnosti. Ale určité formy cechů přežily dodnes, třeba profesní komory.) Vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“ Zkuste si nyní představit poněkud depresivní svět, ve kterém byste při změně pekaře museli vyměnit půlku kuchyně. Nový chleba by totiž nebyl kompatibilní, takže starý nůž by jej neuřízl, starý toustovač neopekl, staré máslo by na něm nedrželo, na staré pánvi byste z něj neudělali topinku a ze starého talíře by okamžitě padal na zem. V takovém případě by tržní mechanismy dostaly notně zabrat. I kdyby třeba chleba od místního pekaře byl hnusný jak komisárek z vězení, stejně byste váhali, jestli jít jinam, protože náklady na takovou změnu by byly vysoké. Samozřejmě, nikdo nevymyslí chleba, který by automaticky padal z toho nesprávného talíře na zem. Ale v jiných případech, s trochou zlé vůle, se taková situace dá představit i docela realisticky: * chcete změnit dodavatele elektřiny? To budete muset nechat předělat celou elektriku vedoucí k vám do baráku, příteli, a taky všechny spotřebiče, protože společnost A dodává proud o úplně jiné voltáži a kmitočtu než společnost B, *  chcete odejít k jinému lékaři a odnést si s sebou staré chorobopisy, nebo aspoň výpisy z nich? Smůla, původní lékař je má zamčené ve skříni a nedá vám do nich ani nahlédnout. Je to přece jeho papír a jeho kartotéka. Vzpomeňte si sami, co jste kdy měli a jaké léky jste na to užívali, *  naštval vás mobilní operátor a chcete přejít k jinému? Budete muset přesvědčit i všechny své kamarády, protože sítě obou operátorů jsou od sebe oddělené a z jedné si prostě nezavoláte do druhé. Tohle jsou příklady jevu zvaného vendor lock-in čili „uvěznění dodavatelem“. Koupili jste zkrátka službu, ze které je velmi těžké, drahé či nepraktické odejít. Toto je situace, ve které trh přestává fungovat a spotřebitelé zůstávají zaseknuti u produktů, se kterými už dávno nejsou spokojeni a které je spíše séřou, než aby je těšily. Moc se to neliší od státem garantovaného monopolu, jakým byl třeba SPT Telecom neblahé paměti v devadesátých letech. A – samozřejmě – v téhle situaci, pokud už jednou nastane, má konkurence problém vůbec vzniknout, protože k rozjezdu potřebujete zákazníky a odkud je vezmete, když jsou již chyceni v “zahradě obehnané vysokou zdí”? Co na tom, že tam ze začátku naivně vlezli sami, to vám jako zakladateli konkurenční firmy nepomůže. Povšimněte si, že ve všech třech výše zmíněných příkladech byla řešení situace netržního charakteru. Technické standardy v elektřině jsou stanoveny vahou zákona a s ním souvisejících vyhlášek, stejně jako povinnost umožnit změnu dodavatele proudu, aniž by se do daného domu musel tahat kilometr nových drátů. Na nahlížení, kopírování a výpisy ze své zdravotnické dokumentace máte rovněž právo dané zákonem, i kdyby se příslušný MUDr. vztekal a vrčel. A poskytování telekomunikačních služeb je licencovaná živnost, přičemž součástí licenčních podmínek je právě vzájemná propojenost s jinými sítěmi a také – od jisté doby – i přenositelnost čísla. Je to berlička? Ano, v podstatě ano. Ale ta berlička dává šanci fungovat přirozenému samoopravnému mechanismu tržní konkurence, který by bez snadného přechodu zákazníka jinam nefungoval. Je to úplně to samé jako skutečná berlička u člověka se zlomenou nohou. Ten doktor mu ji nedal proto, že by jej uzdravila sama o sobě, ale proto, aby obě části zlomené kosti měly šanci srůst samy, pomocí přirozených mechanismů, které už lékaři přímo neřídí. Zkrotnutí Microsoftu V IT světě bohužel dochází k „vendor lock-inu“, polapení dodavatelem služeb, hodně snadno. Svého času se o toto snažil Microsoft. Dnešní Microsoft je vcelku OK a nemám vůči němu žádných námitek, ale kolem roku 2000 to byla vysloveně zparchantělá firma. Součástí její praxe byly mj. časté změny formátů dokumentů Office, ke kterým neexistovala žádná veřejně dostupná dokumentace. To znamenalo, že člověk, nebo ještě daleko hůře firma, která by se rozhodla opustit Microsoft Office a přejít k nějaké konkurenci, riskovala, že ztratí přístup ke své vlastní práci za dlouhá léta dozadu. Nekompatibility byly tak velké, že při otevření dokumentu konkurenčním produktem na vás vyskočil „rozsypaný čaj“. Když vám v tom vězí pět či deset let práce, to si rozmyslíte podstupovat takové riziko, že? To byl úplně klasický vendor lock-in a ne jediný. V Microsoftu se na přelomu století snažili všelijak sabotovat možné rozšíření Linuxu coby jediného konkurenta na poli operačních systémů, který se nedal koupit; ve válce browserů narušovali zavedené standardy webu různými proprietárními technologiemi atd. Společným prvkem všech těch aktivit byla snaha o přikování uživatele k sobě. Chovali se zkrátka jako sv*** a mladá generace IŤáků a programátorů jim nedůvěřovala a pohrdala jimi – brali jsme je tehdy jako hlavní ohrožení svobody v digitálním prostoru. Jít pro ně pracovat, to bylo trochu schmutzig, a takový člověk těsně po škole občas čelil nepochopení svých přátel, kam že to vlezl. Ne úplně cancel culture, ale řekněme WTF culture. (Právě tou dobou vznikl Google a jeho první korporátní heslo, Don’t be evil, bylo průhlednou narážkou na tehdejší manýry společnosti Microsoft. Ó, ty mocná ironie osudu!) Microsoft poněkud zkrotnul po velkém antitrustovém procesu, který skončil mimosoudním vyrovnáním. Skeptici říkají, že celý ten proces k ničemu nebyl a že to slavné okénko pro výběr browseru, které bylo jedním z jeho výsledků, byla šaškárna. Nesouhlasím s tím, nějaký odstrašující efekt to mělo. Vykašlali se na svoji dřívější agresivitu a o deset let později měli neutrální pověst velkého, leč nepříliš nápadného korporátu. A tu si udržují dodnes. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc To samé, ale dokonce ještě v horší podobě, teď máme v případě sociálních sítí a podobných struktur, kde za odchod zaplatíte ztrátou možnosti komunikovat s přáteli, kteří tam zůstávají. Živnostníkům a firmám navíc vyvstává hrozba ztráty zákazníků. A tohle uspořádání věcí také zabraňuje růstu konkurence. Toto není OK a typickým projevem takové situace je, že lidi na ty platformy nadávají, kudy chodí, ale stejně tam zůstávají, protože odejít je pro ně ještě bolestivější. Samozřejmě ne pro každého; někdo je od přírody introvert a případná ztráta kontaktu s bývalými spolužáky apod. jej zas tolik nebolí. Ale většina lidí cítí potřebu někam patřit a pokud se tenhle druh kontaktu dnes přestěhoval na sociální sítě, odejít z nich je svého druhu vyhnanství. Vysoká cena za změnu dodavatele v tomto případě nemá podobu faktury s mastnou částkou, ale společenské izolace. K takovým koncům, kdy jste hrubě nespokojen s chováním dodavatele nějaké služby, ale přesto u něj se skřípáním zubů zůstáváte, by zdravý trh rozhodně vést neměl. Možná u jednotlivců, vždycky se najdou zvláštní jedinci; ale ne v tomto měřítku, protože těch uživatelů, které velké IT firmy svým chováním štvou, jsou zástupy. I proto si myslím, že nejlepší odpovědí by bylo zavedení otevřených standardů a vzájemné propojitelnosti. Podobně jako u elektrické sítě, telefonu, webu, e-mailu, dokonce i u takových zdánlivých samozřejmostí, jako jsou míry a váhy. O hodně snáze se člověku žije, cestuje a obchoduje, když se dnes ve valné většině světa měří stejným metrem a váží stejným kilogramem. Ortodoxní libertariáni i tohle odsoudí jako státní zvůli. Ale historie říká, že právě to období předtím, kdy každé království a knížectví mělo svoje lokty a couly, bylo pro fungování mezinárodního obchodu spíš nepřátelské a nahrávalo těm lokálním cechovním monopolům. Společné a závazné technické standardy jsou dobrá věc. Nejen pro spotřebitele, i v jiných ohledech. Dobře si pamatuji na to, jak jsem někdy roku 2010 vyklízel jednu kancelář a narazil přitom na zásuvku plnou starých nabíječek k různým mobilům. Bylo jich odhadem třicet. Nic jim nebylo, ale každá měla jiný konektor a poté, co originální mobil chcípnul nebo zastaral, byly naprosto k ničemu. Dokonce ani ten samý výrobce tehdy nezůstával u svého standardu delší dobu. Recyklační firma si je převzala v krabici, ale její pracovník stejně neurčitě poznamenal, že se s nimi nikdo moc piplat nebude. Kdo ví, v které zemi třetího světa nakonec skončily na skládce.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-05 08:47:22

Ohrožuje nás virus mnohem smrtelnější než SARS-Co-2: opomíjení a zanedbávání hodnot naší civilizace

Teď abstrahujme od rozdílu mezi epidemií samotnou a zvolenými metodami k jejímu ukončení (i když se od toho v podstatě abstrahovat nedá a nemá), ale obojí se stalo, a dnes ve svém součtu přetrvává. Proto je legitimní mluvit o tomto fenoménu jako o celku. Předvídáme, že se tato událost stane jednou z křižovatek ve vývoji společnosti u nás i ve světě. Filozof Barša podobně předpokládá, že bude mít tato krize „obdobné epochální důsledky, jaké měly světové války minulého století“. Předvídáme, že – jako při mnoha společenských otřesech minulosti – dojde k významné změně ve vztahu jednotlivce a státu, v ekonomické oblasti ve vztahu trhu a státního intervencionismu. Dojde k pokračování a zesílení tendencí, které sledujeme v posledních desetiletích. Už tento vývoj jsme považovali za varovný, ale pořád ještě existovaly nezanedbatelné brzdy a protitlaky. V boji s tímto koronavirem však padla velká část dosavadních politických a společenských tabu. Došlo k ohromnému posílení moci státu nad občany. Řada politických aktivit byla zastavena. Pohyb lidí byl omezen. Moc bezpečnostních složek vzrostla (ministerstvo obrany by si jinak nedovolilo navrhovat suspendování parlamentu). Vzrostl dohled nad celou společností a nad jednotlivci prostřednictvím digitálních technologií. To všechno představuje závažnou hrozbu pro občanské svobody a politickou demokracii. Výjimečný (či nouzový) stav dával vždy v dějinách politikům alibi, aby získali více moci. Bude síla k udržení pouhé dočasnosti všech těchto opatření? Bude možné očekávat návrat k normálu, aspoň k normálu posledních desetiletí? Nebo už definitivně nastane Huxleyho „Brave New World“? Bude naděje na změnu, nebo se současná krize, a z ní plynoucí nové společenské uspořádání světa, Barša říká „odchod minulé epochy“, stane novou realitou? Řada bystrých komentátorů si všímá, že nás ohrožuje virus mnohem smrtelnější než SARS-Co-2. Tím je opomíjení a zanedbávání hodnot, na nichž stála naše civilizace po celá staletí. Západ strávil poslední desetiletí ve stavu prosperity, kdy začalo být mnoho věcí považováno za samozřejmost. Lidé je proto považují za nesporný nárok. Luboš Motl velmi trefně říká, že se i „nesmrtelnost stala další položkou ve stále delším seznamu lidských práv, na které mají občané nárok“. Nárok na onu „nesmrtelnost“ však formuluje pouze lidská pýcha, která pro to nemá žádné opodstatnění. Očekáváme dvě, vzájemně se podporující tendence. Jednou bude posilování dosavadních, ne příliš příznivých trendů, druhou bude vznik nových, protože tato pandemie „uvolnila stavidla“, která bude těžké vrátit zpátky. Bude pokračovat posilování moci státu. Nastane oslabování volného trhu a svobody jednotlivce. Posilovat budou vlády a centrální banky. Dojde k rozšíření všestranné a trvalé kontroly občanů. Dojde k zesílení státního řízení ekonomiky. Rostoucí dluh státu nemůže dříve či později nebýt následován velkou inflací, která sice dluhy „sníží“, ale spolu s tím sníží i významnou část bohatství celého světa. V neposlední řadě tato inflace znehodnotí i úspory obyvatelstva. Bývalý viceguvernér ČNB Hampl obhajuje kvantitativní uvolňování (neboli tisk peněz) a hrozí, že když to ještě všichni nechápeme, bude třeba nás „edukovat“. To už jsme zažili. Útok na hotovostní placení byl dříve veden jako boj s černou ekonomikou, dnes spíše jako boj se zbytky koronaviru na bankovkách. Každý argument je pro nositele „nového světa“ dobrý. Posílí se přesuny k práci doma (k home-office), čili k atomizaci společnosti. Významně zesílí role internetových obchodů, další prvek lidské izolace. Nastane nová fáze krize systému mezinárodních organizací a samozřejmě i velký otřes Evropské unie. Posílí se postavení Číny v mezinárodních vztazích. Dojde k posunu od současné podoby globalizace směrem k blokovému spořádání světa. Budou se více a více prosazovat „mladé“ státy, státy jiných kontinentů, na úkor „unaveného“ Západu. To je to, co vidíme a předvídáme. To byl pokus o pozitivní, deskriptivní pohled. Nyní pohled normativní: co by bylo třeba, aby se stalo. Přáli bychom si: - posílení pozice národních států, obnova jejich hranic a braní ochrany těchto hranic vážně (racionální propustnost hranic ano, ale hranice musí zůstat hranicemi); - návrat k vyvážené zahraniční politice, založené na obraně národních zájmů (na základě mnohokrát opakované zkušenosti, že se o nás, když jde do tuhého, stejně nikdo nepostará); - přehodnocení bezpečnostních rizik (jejichž formulace je předpokladem jakékoli racionální zahraniční politiky); - zodpovědně stanovit rozsah strategické výroby a zásob (dnešní epidemie ukázala, že je třeba opustit víru, že se vše potřebné vždy rychle doveze); - návrat k politice (od videopolitiky a od televizní politiky řízené pány Moravci, od nahrazování politiky tiskovými konferencemi) a to návrat k parlamentní politice, založené na ideologicky jasně vymezených politických stranách (což předpokládá opuštění populistické teze, že pravo-levý konflikt, konflikt o více nebo méně státu a o více nebo méně svobody jednotlivce, je už dávno věcí minulosti); - návrat k tržní ekonomice, což znamená opuštění dnešní verze diktátu politiky nad ekonomikou (neobáváme se znárodňování, vyvlastňování a znovuzavádění centrálního plánování, ale nových, chytřejších podob téhož); - opuštění „nárokové společnosti“, ve kterou se proměnil dnešní Západ (a my s ním); - odmítnutí zhoubných doktrín jako je klimatický alarmismus, genderismus, multikulturalismus (a to všechno zabalené ve falši politické korektnosti). Nenastane-li toto všechno, budeme před další pandemií stejně bezbranní, jako dnes.   Převzato z webu Institutu Václava Klause.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 17:03:15

Gibraltar – skála, na kterou by Evropská unie měla raději zapomenout

Rozvodové rozhovory mezi Británií a zbytkem EU dostaly další nepříliš pozitivní dimenzi: EU hodlá podpořit nároky Španělska na Gibraltar. Proč je to chyba? Španělé se myšlenky dostat zpátky Gibraltar nikdy úplně nevzdali. Je pozoruhodné, jak moc se tomuto nepříliš reálnému tématu věnují jak pravicové, tak levicové vlády, které se jinak neshodnou skoro na ničem. Současná menšinová španělská vláda se skládá z levice a tvrdé levice, u kterých by člověk tak trochu čekal, že myšlenka znovuzískání nějakého tři sta let ztraceného území je moc pálit nebude; kdepak. No, a na rozdíl od let minulých tentokrát naše milá EU prohlásila, že španělské nároky podpoří. Update: Respektive toto sdělil britskému listu Observer jeden vysoce postavený evropský diplomat. (Pokud by se nakonec ukázalo, že jde o dezinformaci, budu se nucen omluvit, ale pochybuji, že si to Observer vymyslel.) Citát zní takto: „Požádali o to, aby se nové uspořádání vztahů (mezi UK a EU, pozn. MK) netýkalo Gibraltaru, aniž s tím bude souhlasit Španělsko. A španělský souhlas bude dán jen tehdy, pokud dvoustranné rozhovory mezi Španělskem a UK, týkající se Gibraltaru, skončí řešením.“ Konec update. Dlouhotrvající španělská pozice, oživená v rámci vyjednávání o brexitu, je ta, že má dojít ke vzniku „sdílené suverenity“, s vyhlídkou na pozvolnou budoucí reintegraci Gibraltaru do Španělska. Update 4. 2. 2020 v 15:00. Vyjádření Michela Barniera: bez souhlasu Španělska nebude Gibraltar zahrnut do žádného pobrexitového dojednání. Takže je to pravda… Španělsko s plnou britskou mocí nad Gibraltarem zásadně nesouhlasí a dostalo teď zelenou, aby svoje veto mohlo uplatnit. Na Gibraltaru tedy musíme počítat s velmi tvrdou, možná i zavřenou pozemní hranicí. Mimochodem, profíci z Politico píšou, že Gibraltar je „island“, což tedy opravdu není. Jsem zvědav, kdy to opraví a zda vůbec. Konec update. Začátek nepřátelství Jedním z často užívaných argumentů zastánců aktuální podoby EU je to, že zabraňuje konfliktům a válkám. Viz třeba šéf Pirátů Ivan Bartoš před pár dny: No, tak rád bych pana Bartoše i další zastánce teorie o EU coby mírové síle rád upozornil na to, že španělské sápání se po Gibraltaru je přesně ten stupidní iredentismus, kvůli kterému vzniklo na tomto kontinentě plno konfliktů a válek, a že EU se právě přihlásila k jeho podpoře. Potenciální důsledky do budoucna jsou ještě zajímavější. Kdyby se dejme tomu Srbsko rozhodlo, že do EU nakonec nevstoupí, znamenalo by to, že by EU podpořila Maďary v nějaké budoucí snaze o získání Vojvodiny? (Asi ne, protože Orbán je ten zlej.) Nebo kdyby proběhl onen teoretický Czexit, který asi jen tak neproběhne, znamenalo by to, že naše hranice na Těšínsku by byly opět zpochybněny, protože Poláků žije kolem Třince pořád ještě dost? Toto je ze strany EU docela velká chyba. Klidně ať Brusel a Londýn vedou tuhá, třeba i dramatická ekonomická vyjednávání, to je v pořádku. Cla, regulace, všechno možné: v ekonomických smluvních věcech – nechť si vyhrožují čímkoliv. Ale když EU schvaluje španělské požadavky, které znamenají ohrožení bezpečnostních a teritoriálních zájmů Británie, to už je přešlap ze sféry tuhého, ale férově vedeného obchodního sporu. Kam? Do zóny vysloveného nepřátelství. Gibraltařany španělská nadvláda neláká Situace je o to absurdnější, že situace v Gibraltaru Španělům moc nenahrává. Můžou se ohánět historickými důvody, což je květnatý způsob, jak říci, že nic lepšího po ruce nemáte. Ale ona už i ta historie začíná být pěkně zaprášená. Španělsko přišlo o Gibraltar fakticky roku 1704, kdy město dobyl anglický admirál Rooke. Mírová smlouva z Utrechtu roku 1713 pak tenhle status quo zpečetila právně. Nevím, zda by současné soudy vyhodnotily utrechtskou smlouvu jako dodnes platnou, ale myslím, že ani EU by s ní raději neměla moc mávat před justičními orgány Unie. Jsou v ní totiž taková zábavná ustanovení, jako třeba, že Britové nesmějí dovolit muslimům a židům, aby se na Gibraltaru usazovali, což by se asi Evropskému soudu pro lidská práva moc nelíbilo. (Zrovna tuhle podmínku začala ostatně britská správa ihned v 18. století porušovat, a to ne kvůli náboženské toleranci, ale kvůli tomu, že nejlepším partnerem pro zásobování vzdálené výspy Británie bylo nedaleké Maroko. A maročtí obchodníci té doby byli buď židé, nebo muslimové.) Současná gibraltarská populace má v podstatě nulový zájem na tom, patřit jakýmkoliv způsobem pod Španělsko. Makaků se nikdo neptá, ale místní lidé se ve dvou různých referendech vyjádřili dost jasně a věřím tomu, že i kdyby teď, po odchodu Británie z EU, vypsalo referendum třetí, dopadlo by víceméně stejně. Sousedním regionem Španělska je Andalusie, z celého Španělska snad nejvíce postižená nezaměstnaností a všudypřítomnou korupcí. Kdo by se chtěl pod taková vypelichaná křídla uchýlit? Pak jsou tu i historické reminiscence. Svého času totiž na Gibraltaru našlo útočiště pár katalánských separatistů pronásledovaných generálem Frankem, a Katalánci mají s Gibraltarem dodnes nadstandardní vztah. Z pohledu Gibraltařanů musí zase policejní zásahy Španělska proti katalánským demonstrantům působit notně neatraktivním dojmem. Sdílená suverenita se Španěly nevypadá v jejich světle moc lákavě. Jediná podle mého názoru legitimní námitka, kterou Španělé můžou proti Gibraltaru vznášet, je rozsáhlé pašování cigaret, které patří k místnímu folklóru. To by se nelíbilo žádnému státu. Ale k zamezení takové aktivity není nutné usilovat o změnu suverenity nad celým územím, že? Update 3. 2. 2020 v 19.25: V rámci férovosti je nutno říci, že brexitové referendum dopadlo na Gibraltaru drtivým vítězstvím „Remain“, daleko výraznějším než ve Skotsku. Dává to smysl, otevřená hranice je přeci jen pohodlná. Ale na rozdíl od Skotska neexistuje na Gibraltaru žádné separatistické, natož pak prošpanělské hnutí – a nevzniklo ani poté, co se ukázalo, že zbytek Británie si brexit odhlasoval. Gibraltar, jak je dnes, je zkrátka s Británií kulturně i společensky spojen. (Zajímavý článek ve Foreign Policy, jehož autor, sám obyvatel města pod Skalou, tvrdí, že hlavním důvodem pro gibraltarské vítězství Remain byla obava z toho, že v případě Leave se po nich Španělsko zase začne rozmachovat.) Konec update. Velká Británie se Gibraltaru nikdy nevzdá Zatím byla řeč o teritoriální integritě Británie a jejích držav, ale zmiňoval jsem v souvislosti s Gibraltarem i ohrožení britských bezpečnostních zájmů, takže je čas k tomu dodat pár slov. To, že Gibraltar ovládá vstup do Středomoří, je podle mapy asi jasné. Ze čtyřsetmetrové vápencové skály máte dokonalý přehled o tom, kdo se právě chystá dovnitř nebo ven, a bez vašeho souhlasu vám neproklouzne nic většího než racek chechtavý. Jaká všechna vojenská zařízení se skrývají uvnitř Gibraltaru, se těžko jen tak dozvíme. Historické tunely jsou částečně zpřístupněny turistům, ale všechno opravdu zajímavé bude tajné. Vnitřek mohutné skály je přeci jen chráněn jak před „očima“ špionážních satelitů, tak před výbuchy čehokoliv menšího, než je opravdu velká atomová bomba, takže se tam nějaká zajímavá zařízení dají čekat. Gibraltarské letiště je samo o sobě strategickým bodem první třídy. To byla hodnota, kterou si dávní admirálové neuměli ani představit, ale v dnešní válce je letectvo snad nejdůležitější složkou vůbec. No a pak je tu špionáž. Vzhledem ke své dominanci je gibraltarská skála místem, odkud se skvěle odposlouchává veškerý možný rádiový provoz v širokém okolí, až hluboko do severní Afriky. A ta se přitom v posledních desetiletích stala horkým teritoriem, protože ani vcelku stabilní Maroko nemá úplně málo problémů s islámským fundamentalismem, o nedalekém Alžírsku ani nemluvě. Všechny tyto skutečnosti jsou pro Velkou Británii, potažmo USA a zbytek NATO, docela podstatné. A z toho plyne, že Británie se své svrchovanosti nad Gibraltarem dobrovolně vzdá leda tak v případě úplného civilizačního kolapsu, který se ovšem nejspíš v souvislosti s Brexitem nedostaví… A na to, dostat Angličany ze Skály nátlakem či dokonce silou, na to neměl svého času ani generál Franco a EU to taky zkoušet nebude. Maximálně může zavřít pozemní hranici, ale u poloostrova vysunutého do moře není otevřená pozemní hranice zrovna životně důležitá. Chybějící pracovní síly se dají dovážet třeba z nedalekého Maroka (vzdálenost je tak malá, že lodí lze klidně pendlovat každý den na směnu a zpět) a veškeré zásoby lze vozit po moři nebo vzduchem. O myšlence uzavřít kolem Gibraltaru námořní blokádu se asi nemusíme bavit. Takový cvok snad není ani Guy Verhofstadt. A i kdyby byl (popravdě řečeno – podle některých svých vystoupení možná je), potřebnou flotilu k tomu stejně nemá. Sečteno, podtrženo: na tohle téma neměla Evropská unie vůbec sahat. Jestliže je španělská vláda fixovaná na nereálnou představu, že si může dělat nějaké naděje na Gibraltar, je to její problém. Ale kompetentní diplomat by jim to měl vymluvit, možná s krabicí jahodových lízátek na odškodněnou. Nic víc. Bohužel je těch kompetentních diplomatů méně, než by bylo potřeba. Nemám-li chodit pro příklad daleko: zrovna od našeho současného ministra zahraničí nečekám, že by ve věci Gibraltaru projevil nezbytnou střízlivost. Ne, že by zrovna na jeho názoru záleželo, to ne. Ale stejně by bylo pěkné mít v křesle ministra zahraničních věcí ČR někoho, kdo tou nezbytnou střízlivostí vládne. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-16 13:55:34

Stanislav Beran: Naše společnost se s minulostí zdaleka nevyrovnala. A netýká se to jen odsunu Němců

Do povědomí českých čtenářů se zapsal povídkami, z nichž ty nejzdařilejší slovy jednoho z literárních kritiků připomínají „chirurgický řez realitou, který je veden bez narkózy“, v minulé knize Vyšehradští jezdci přesedlal na historizující prózu a v jejím sedle zůstal Stanislav Beran i s aktuální Kocovinou (Odeon 2019).   Patříte mezi zavedené české povídkáře, tedy představitele žánru, který u nás nemá právě na růžích ustláno – čtenářské oblibě, a tedy i zájmu nakladatelů se v Čechách těší spíše romány. Proč dáváte přednost kratším prozaickým útvarům? Povídka tak trochu každého autora svlékne donaha, nic mu neodpustí. Je to taková esence vyprávění. Zároveň ale ten omezený prostor v povídce skrývá úžasnou možnost věnovat se jen nezbytně nutnému, koncentrovanému sdělení, kde však nesmí nic chybět. A co se týče obliby žánru, celé to podle mě stojí na faktu, že u knihy povídek neřeknete potenciálnímu čtenáři ani nakladateli, „o čem to je“. Pokud bych tedy psaní přirovnal třeba k zabijačce, román by byl celé prase a povídka vepřová panenka. Nebo mozeček.   Také vaše delší prózy, novela Hliněné dny a román Vyšehradští jezdci, byly v podstatě soubory navzájem provázaných povídkových příběhů. A totéž by se dalo říci o vaší nové knize Kocovina, nakladatelem označované za novelu. Jako byste cítil potřebu dát slovo všem zainteresovaným postavám či stranám vylíčených konfliktů... Asi v zájmu spravedlnosti a práva na prostor pro každého. Ono to ale plyne spíš z faktu, že ty knihy nemají pouze jednu hlavní postavu. Je to tak, že každá z postav, ať živých nebo neživých, hrají v příběhu podobně důležitou roli. A podstatný je příběh jako celek, složený z mnoha fasetek, které na děj vrhají světlo nebo stín a modelují ho.   V Kocovině je tím konfliktem v pozadí zachycených životních příběhů několika protagonistů odsun, respektive vyhnání sudetských Němců po konci druhé světové války. Co vás k tomuto dodnes palčivému tématu přivedlo? A k čemu se vztahuje název knihy? Už v předchozích knihách se tohle a podobná témata objevovala. Dost mě děsí taková představa, že za suchými fakty bychom si už nedokázali představit životy konkrétních lidí, jejichž tehdejší osudy ovlivňují nás a naše blízké i v dnešní době. A jednoduchá pojmenování a myšlenkové zkratky bohužel svádí k bezohlednosti – nejste člověk, jste položka, váš dům je číslo popisné, vaše děti jsou další položky s národností a pohlavím, nic víc. Kocovina je samozřejmě metafora pocitu, který některé postavy v určitou chvíli mají. Bolest hlavy, sucho v ústech, žaludek na vodě – obrazně řečeno.   Opět se setkáváme s několika příběhy, odehrávajícími se v různých dobách (nikoliv v chronologickém pořadí), které kromě dějiště – česko-rakouského pohraničí – alespoň do jisté míry spojuje postava Honzíka, v jehož tragickém životním osudu se zrcadlí velká část českých dějin 20. století. Měl jste o výsledné kompozici knihy jasnou představu již od začátku, nebo se to ještě vyvíjelo v průběhu psaní? To, jakou bude mít kniha kompozici, jsem věděl od začátku. Vlastně je mi z tohoto pohledu dost líto nakladatele, který se se mnou spustí, protože je mi jasné, že uspořádání děje takovým způsobem cestu knize k možnému čtenáři spíš komplikuje než naopak. Na druhou stranu pořád ještě nějak doufám, že jsou mezi námi tací, kteří nevyžadují, aby jim byla sousta předžvýkávána. Co se týče postavy Honzíka, ona je to skutečně pouze jedna z mnoha postav, i když chápu, že vzhledem k typu asi ta nejvýraznější.   Vylíčené kulisy bývalých Sudet v proměnách času působí ve vašem podání dosti přesvědčivě – vyžádalo si to kromě důkladných rešerší i osobní průzkum? A jaké dojmy a postřehy, v knize třeba nakonec nezachycené, jste si odtamtud případně odvezl? Pokud popisy takovým způsobem působí, můžu být jen rád. Jezdím do těch míst dost často, člověk si občas připadá, jako by se pohyboval ve vzduchoprázdnu. Ten kraj má svoje kouzlo, byť kouzlo poněkud neokázalé a asi ne pro každého. Často je tu možné dohledat stopy života, který už vyšuměl. Něco tady kdysi bylo, ale už není, a na místě vesnice se dnes pasou krávy. Staré zplanělé sady, zarostlé cesty, zbytky rybníků nebo staveb. Ve vesnicích, které měly před válkou několik stovek obyvatel, jich dnes žije třeba pět. Je zajímavé poslouchat ty, kteří tu žijí dodnes a pamatují, jaké to bylo. Jak místo nedělního oběda, na který byli pozvaní k sousedům, našli jen v peřinách zastlané uvařené brambory, které už nikdo nestihl sníst. A prázdný dům spolu s ostatními za dva dny srovnaly ruské tanky se zemí. Dnes tam stojí jen starý židovský hřbitov. Jak příslušníci pohraniční stráže rozstříleli bláznivou ženskou, která odmítala pochopit, že už nesmí domů a dál přecházela hranici. Mrtvou pak pohřbili v Československu a příbuzní se o jejím osudu dozvěděli až po letech. Jak říkám, kouzlo, které není pro každého. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jedním z leitmotivů Kocoviny se vedle hospody – dost možná nezamýšleně – stalo jízdní kolo. Kromě místních obyvatel v čele se zmíněným Honzíkem na něm objevují dotyčný kraj i pozdější turisté, vášnivým cyklistou je také vyhnaný Hans, jedna z postav se dokonce zabije cestou na kole z hospody. Pouhá náhoda? Žádná náhoda. Kolo je pro každého v každé době. Dopravní prostředek symbolizující možnost rozhodnutí. Nepotřebujete na něj řidičák, vlastně nepotřebujete ani skutečnou cestu. Jen nesmíte přijít o vzduch v duši, na prázdné duši nikam nedojedete. A některým se cestou na kole může duše i poněkud přifouknout. Dnes se z kola stal víkendový fetiš a uniforma milovníků čerstvého povětří. Je to takový dobový symptom – týden strávíme v antiseptickém open space, z něj pak prcháme někam, kde se můžeme trochu zpotit a ušpinit. Divné.   Téma vysídlení Němců z Československa je v naší literatuře hojně reflektováno, která díla vás v tomto ohledu nejvíce oslovují a proč?  Spíš mi přijde zajímavé, jak téma vysídlení funguje univerzálně. Vůbec nemusí jít o Němce v Sudetech, ačkoliv nám tady je to samozřejmě nejblíž. Ale vždyť židovské postavy v Singerových knihách uvažují určitým způsobem podobně, stejně tak Estonci u Sofi Oksanen nebo rumunští Němci v knihách Herthy Müllerové. My měli sudetské Němce a historii, dilemata, která oni museli na dohled od hranice Říše řešit. Nějak se v určitou chvíli rozhodli a dějiny se s tím popasovaly.   „Němci taky mluvili o spravedlnosti, nejdřív Sudeťáci s tím svým Heim ins Reich, nosili bílý podkolenky a strašně chtěli domů, ke svým. Nakonec ti jejich přišli za nimi a za ruku je odvedli na smrt do Ruska. Pak se páchala spravedlnost na Židech, na Cikánech. Po spravedlnosti německé přišla spravedlnost česká, nejspíš stejně krutá.“ Jak dosvědčuje citovaný úryvek vaší povídky Žena lamželezo a polykač ohně ze stejnojmenné knihy, tématu poválečného vyrovnávání si účtů s německým obyvatelstvem v Československu jste se v minulosti dotkl i vy sám... Je to tak a je to dáno patrně tím, že se skutečně naše společnost se svou minulostí zdaleka nevyrovnala. A to nejen minulostí týkající se odsunu. Znovu se tím dostáváme k už zmiňovanému rozdílu mezi myšlenkovou zkratkou a konkrétními osudy konkrétních lidí. A faktu, že skutečnost nikdy není černobílá. Beletrie má v tomhle směru obrovskou šanci tahle suchá fakta zlidštit.   Vedle těchto nedobro-volných exulantů se v knize objevuje i postava zvažující nelegální odchod ze země. Takzvaní kopečkáři mívali ovšem před sebou ohromné dilema v podobě těch, které tu za sebou nechávali a jejichž další osud mohli svým činem tragicky poznamenat. Odvaha se tedy mísila se sobectvím... Samozřejmě takové rozhodnutí vyžadovalo obrovsky silnou vůli, která vám umožní necouvnout a opravdu opustit svoje nejbližší s vědomím, že už je nejspíš nikdy neuvidíte a že jim možná právě ničíte život. Podobná dilemata ale řešili například i vojáci zahraničních armád za druhé světové války. Jak říkám, nic není černobílé a účty skládáme především sami sobě.   „Bál se uniformy, instituce. Bál se těch, kteří jsou vidět, a zapomněl, co je vlastně na téhle kriminálnické zemi to nejhorší. Je plná bachařů bez uniforem, esenbáků hájících své pokřivené zákony z pohodlí obýváků.“ To je poměrně nelichotivý účet vystavený „obyčejnému lidu“ komunistického Československa. Opravdu to nebyla země pro lidi, abych parafrázoval jednu z vašich postav? To je na celém tom zjištění nejhorší. Nepotřebujeme, aby nám ubližoval někdo zvenčí. Vystačíme si sami. Kdo byli estébáčtí vyšetřovatelé? Přece Češi. A žádná stranická zvířata. Formálně úředníci. Reálné zlo nebývá spektakulární. Reálné zlo je malé, každodenní, páchané obyčejnými neviditelnými lidmi, kteří vám v obchodě podrží dveře, půjčí sekačku, a pak na vás pošlou udání, že máte v garáži u domu naražený sud piva a neposíláte EET. A to není lid komunistického Československa, to je současný lid. Technologie moci je univerzální, mění se jen prostředky.   Neméně dramatickými kapitolami naší historie – protektorátem a pade-sátými léty – jste se nechal inspirovat k napsání předešlé prózy Vyšehradští jezdci, kde se objevují reálné postavy Františka Peltána z odbojové skupiny Tři králové a Františka Šulce alias Čerta, člena „gangu“ Královských vyšehradských jezdců. Proč padla volba právě na tuto dvojici a jak vás napadlo propojit jejich příběhy do jediné knihy?  Kdysi jsem si přečetl, že jsem posedlý malostí svých postav. Proč ne. Samozřejmě existují mnohem známější a asi i výraznější postavy využitelné jako symboly určité doby. Všichni znají Gabčíka, Kubiše, Horákovou, Kalandru. Ale stejně jako není spektakulární reálné zlo, není taková ani reálná odvaha, hrdinství. Bez lidí, jako byl Peltán, by nemohl existovat generál Mašín. Revoltu zosobněnou tragédií Milady Horákové představoval v každodenním vydání František Šulc se svou pubertální nechutí k častuškám. Tématem knihy Vyšehradští jezdci bylo hledání svobody v jakékoliv podobě. A především jsem chtěl ukázat, že hledání svobody je téma výsostně aktuální, proto i ta postava ze současnosti. Kromě toho, k čemu by byla historie, pokud by ji nebylo možné využít pro dnešek.   Symbolem pádu komunismu a začátku svobodných devadesátých let se v Kocovině stává bordel otevřený v bývalé škole. Je to jen důsledek vaší autorské záliby v zobrazování lidského marastu (byť v tomto případě dobově příznačného), nebo projev nějaké hlubší deziluze? Autorskou zálibou bych to asi nenazval, spíš snahou vylíčit takové prostředí co nejvěrohodněji. Stejně tak i postavy. A znovu se vracím k titulu celé knihy. Myslím, že kocovina je stav, který dokáže popsat nejpřiléhavěji to, jak se lidi tenkrát cítili. A bohužel, zdá se, že mnoho z nich se z téhle kocoviny ještě nevyspalo. Nezapomínejme, že i takové podniky jako hampejz na malém městě mohly dát místním aspoň na čas pocit, že se stávají světovými. Že je to jen navoněná bída, na to bohužel přišli velmi rychle.   Smutné, leč výstižné jsou rovněž scény zachycující neznalost a především nezájem dnešní mladé generace, pokud jde o naši historii. Teprve nečekaný střet s reálnými stopami minulosti probudí v jedné z mladých hrdinek touhu dozvědět se více. Literatura asi nemůže v tomto směru zcela nahradit svědectví pamětníků, kterých každým dnem ubývá, ale měla by se o to podle vás alespoň do jisté míry snažit?  Rozhodně měla, už jenom proto, že za nezájmem dnešních dětí stojí často spíš naše neochota s nimi mluvit a pokusit se je zaujmout. Jsem velmi vděčný například za aktivitu Post Bellum, které se snaží vzpomínky pamětníků uchovat. Literatura má ale jednu obrovskou výhodu – ona se realitou může pouze inspirovat a dál pracovat s fikcí. Tak, aby dokázala děti zaujmout a zároveň jim i cosi předat.   Vrátím se ještě k žánru povídky, kde jste si svými nejlepšími texty vysloužil přirovnání k Raymondu Carverovi či Janu Balabánovi. Jsou vám tito autoři blízcí? Kdo další patří k vašim oblíbeným spisovatelům? Carver, Balabán, to jsou jména… Samozřejmě, že mám jejich povídky rád, tihle pánové měli důvod psát a prostě znali svoje řemeslo, takže je radost je číst. Je to živé maso, žádná vycpanina. Stejně jako třeba povídky Samanthy Schweblin nebo Lucii Berlinové. Já osobně mám moc rád Garcíu Márqueze, Bulgakova, Sorokina, Dostojevského nebo třeba Tokarczukovou a Oksanen. Z českých autorů Hájíčka, Stančíka, Topola, Ladislava Klímu. Je jich hodně.   A čeho se od vás dočkáme příště? Pevně doufám, že se nedočkáte špatné knihy. {/mprestriction}  Stanislav Beran (*1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti působí jako manažer ve farmaceutické firmě. Knižně debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009), další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013) a román Vyšehradští jezdci (2016). Nyní mu v nakladatelství Odeon vyšla novela Kocovina.

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2022-05-17 12:19:30

Výstava Nový světový pořádek přináší nepříliš známý pohled na Reinharda Heydricha

Multimediální expozice Nový světový pořádek zahrnující až čtyřicet pět minut audiovizuálních projekcí, fotografie, objekty a instalace veřejnosti přibližuje záměry Heydrichem angažovaných odborníků – rasových poradců, kteří pracovali na definici parametrů ideálního prototypu člověka a měli vytvořit koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. Autoři výstavy přibližují veřejnosti skoro dokumentaristicky skutečnosti ohledně Heydrichova působení v Praze, kam pozval za účelem výzkumu rasové kvality a plánování nové kolonizace východu řadu pseudovědeckých specialistů vzděláním často na úrovni profesorských hodností. Výstava není zaměřena na události kolem samotného atentátu na zastupujícího říšského protektora, ale na opomíjenou děsivou technokratickou vizi spojenou s novým uspořádáním evropského jihovýchodu. Expozice začíná audiovizuálním mementem vtahujícím návštěvníka do děje. Tři projekce zobrazují Heydrichovu účast při okupaci Československa, jeho protektorský nástup do Prahy a následně i tryznu za jeho úmrtí včetně odjezdu jeho těla v rakvi. Atmosféru dotváří symfonická hudba z Wagnerovy opery Soumrak bohů. Následující prostory jsou koncipovány jako pomyslný labyrint schémat fungování říšské vlády včetně jejího ideologického proplétání se s rasovými programy a formulacemi rasových specialistů, které pronikaly do zákonů třetí říše. Heydrichovy projevy ve stylu silové velmocenské politiky kombinované s nemilosrdným rasovým poselstvím ukazují, jaký obrovský vliv zastupující říšský protektor spolu se svými poradci měl. Nástupem k moci se Heydrich, do té doby hlava policejní moci, stal také vrcholným politikem. Samostatná sekce výstavy je věnována základům oboru eugeniky, původně sociálně-filozofického směru v dobrém smyslu zaměřeného na zlepšení genetického fondu člověka. Ten Němci ve třicátých letech minulého století postupně proměnil v ideologické postuláty nacistického režimu. Ukázky dobových učebnic představují, jak dokonale byly myšlenky eugeniky nacisty zneužity a jak v praxi fungovala rasová hygiena. Návštěvníci se zde seznámí i s antropometrickými měřeními, jež měla analyzovat rasovou kvalitu místní populace na území protektorátu i na východních okupovaných územích. Výsledky měření se pak staly součástí rasové statistiky, podle níž byla hodnocena „využitelnost“ konkrétní okupované oblasti. Jedním z leitmotivů expozice jsou životopisy rasových profesorů, kteří řídili pražské vědecké ústavy. Heydrich usiloval o jejich propojení do multidisciplinárních týmů, které plánovaly nové využití území připojených k centrální říši a kolonií Eurasie. Rasoví odborníci z akademického prostředí tak pokrývali obory medicíny, rasové biologie, historie, rasových práv, rasové statistiky, národohospodářství, antropologie, slovanských studií a v té době velmi populární rasové hygieny. Praha se tak zásluhou Reinharda Heydricha stala centrem pro koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. V plánech, s nimiž tito „Heydrichovi profesoři“ pracovali, se počítalo s likvidací třiceti až čtyřiceti milionů obyvatel Čech, Polska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska až po Ural. Mezi těmito osobnostmi „nového světového pořádku“ nechybí ani Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, který osnoval velkolepé urbanistické plány pro celé nacistické Německo včetně okupovaných území. Jeho ambiciózním plánům na přestavbu Prahy je věnována samostatná projekce. „Skutečnými architekty lepšího světa podle nacistické ideologie nebyli masoví vrazi se zbraní v ruce, ale vzdělanci s vysokými akademickými tituly, profesoři působící v Praze na válečné Německé Karlově univerzitě. Útok na Reinharda Heydricha, jenž německá propaganda nazvala atentátem, nebyl jen likvidací významného velitele SS a policejních složek třetí říše. V pražském kontextu byl odstraněním hlavy systému, který měl světu dát novou vizi totálního vítězství vyšší rasy nad méněcennými – jednotlivci, národy, zeměmi,“ říká kurátor a autor scénáře výstavy Pavel Štingl z Památníku ticha. Expozice veřejnosti zcela nově představuje zastupujícího říšského protektora také coby workoholika. Odborný poradce výstavy historik Michal Šimůnek sestavil exkluzivně pro výstavní účely Heydrichův „diář“ detailně popisující jeho pražské angažmá, jejž kurátoři výstavy přetvořili do základní časové osy celé instalace. Důležitou roli v expozici hraje také samotný jazyk nacistické propagandy. Část výstavy věnovaná holokaustu je prezentována jako jedna z logistických fází nového uspořádání světa, která je vlastně „jen“ prologem k dalším plánovaným populačním reorganizacím. Časová osa Heydrichova diáře končí vyhlazením Lidic. To je v expozici představeno nejen jako pomsta za likvidaci jednoho z nacistických zločinců, ale především jako ukázka názorného přístupu k proměně rozsáhlých území jihovýchodu. „Když jsme výstavu připravovali, ani jsme netušili, jak dramaticky se podobenství největší světové války zaktualizují. Vladimir Vladimirovič Putin ve svých proslovech o nutnosti zavedení pořádku logistickou ,vojenskou operací‘ nezřídka hovoří o novém uspořádání evropského jihovýchodu. Opět se vrací zvrácené teorie a mediální přestřelky o národech různých kategorií, které mají či nemají právo na vlastní hranice a existenci,“ uzavírá Štingl. Místo konání výstavy v prostorách Univerzity Karlovy v Praze v Křížové chodbě Karolina organizátoři nezvolili náhodně. Centrum pro hodnocení rasové kvality sídlilo převážně v pražských budovách zavřené české Univerzity Karlovy zabrané nacisty pro válečnou Německou Karlovu univerzitu a její vědecké ústavy. Součástí výstavy Nový světový pořádek bude i doprovodný program Vysílání stanice Bubny v podobě tří moderovaných diskusí (19. a 26. května, 2. června) na téma starých a nových válek, války na Ukrajině a dosavadního světového řádu a dezinformační propagandy. K diskusi v prostorách pražského Nádraží Bubny, odkud odjelo z Prahy v židovských transportech na padesát tisíc občanů, se sejdou například novináři Jakub Szántó, historik Petr Koura, diplomaté Petr Kolář či Tomáš Pojar, ale také režisér a producent Václav Marhoul a další osobnosti veřejného a společenského života. Výstava je otevřena do 12. července denně od 10 do 18 hodin, vstup je zdarma.

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08

Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“

V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2012-09-07 00:00:00

Inspirace pro dětský pokoj

Před zahájením školního roku zajisté mnozí z nás museli řešit myšlenku uspořádání dětského pokoje. Z předškoláků se od září stávají školáci a taková změna vyžaduje i speciální uspořádání dětského pokoje. Když jsou děti ještě malé, snažíme se jim mnohdy pokoje zařídit tématicky. Holčičky mohou mít po ...

Čas načtení: 2020-05-02 23:08:05

O podstatě našeho uspořádání

Pro mnohá hodnocení stavu dnešní společnosti je typický nářek nad úpadkem veřejné debaty, ústupu demokracie a vzrůstajícím podílu lidí, kteří otevřeně podporují politiku okázalé síly a pohrdání zavedenými pořádky. Přitom se nacházíme v době, kdy všichni dopodrobna znají své politické protivníky. Pravdivost každého jednotlivého výroku je okamžitě zkoumána a přetřasána. Lidé, kteří útočí na demokratické […] The post O podstatě našeho uspořádání appeared first on K zamyšlení.

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-04-02 05:28:09

Nový koncert velmocí?

Na Vídeňském kongresu, který trval téměř rok – od 1. října 1814 do 9. června 1815 – a na němž se sešli představitelé téměř všech zemí Evropy, byly upraveny mezinárodní vztahy soustavou smluv. Hlavním cílem bylo nastolit stav před Velkou francouzskou revolucí, dosadit na trůny původní panovnické rody a také provést významné územní změny v Evropě. Jen jejich seznam je obsáhlý. Rakousko mimo jiné získalo Benátky, Terst, Tyroly a Dalmácii, ale ztratilo Belgii. Rusku připadla Besarábie a Finsko. Z Varšavského knížectví Rusko vytvořilo Polské království, které s ním ale bylo v personální unii. A třeba Spojené království Velké Británie a Irska dostalo Maltu, Mys Dobré naděje, Jižní Afriku a Cejlon. Změnilo se i napoleonskými válkami zničené Německo, když jako volné soustátí 39 zemí (patřilo k nim mimochodem i Království české a Markrabství Moravské), vznikl Německý spolek. Jména jako von Metternich, nebo de Talleyrand, kteří byli hlavními strůjci politiky rovnováhy, vzniklé na kongresu, mluví sama za sebe. S odstupem bývá tato politika rovnováhy, která po vídeňském kongresu vydržela téměř do 1. světové války v roce 1914, a na kterou dohlíželo spojenectví Rakouska, Pruska a Ruska, nazývána koncertem velmocí. Proč ten výlet do historie? V prestižním americkém časopise Foreign Affairs, který se zabývá především zahraničněpolitickými otázkami, vyšel letos 23. března společný článek Richarda N. Hasse a Charlese A. Kupchana. Ten první je prezidentem Rady pro zahraniční vztahy (CFR). Vznikla v roce 1921 a je velmi významnou neziskovou organizací, jejímiž členy mohou být pouze občané USA. Členská základna je složena z politiků, majitelů velkých firem, bankéřů, právníků. Je také vydavatelem dvouměsíčníku Foreign Affairs, ve kterém vyšel zmiňovaný článek. Cílem Rady je diskutovat o zahraničněpolitických otázkách a formulovat doporučení pro zahraniční politiku USA. Také druhý autor – kromě profesury mezinárodních vztahů na univerzitě v Georgetownu – patří mezi vedoucí pracovníky Rady. Jejich společný článek si tedy určitě zaslouží pozornost. „Mezinárodní systém je v historickém inflexním bodě,“ začínají svoji úvahu autoři. „Jak Asie pokračuje ve svém ekonomickém vzestupu, končí dvě století západní nadvlády nad světem, nejprve pod Pax Britannica a poté pod Pax Americana. Západ ztrácí nejen svou hmotnou nadvládu, ale také ideologický vliv. Rostoucí Čína, které pomáhá vytrvalé Rusko, se snaží zpochybnit autoritu Západu a jeho přístupy k domácí i mezinárodní správě. Americký prezident Joe Biden je odhodlán obnovit americkou demokracii, oživit americké vedení ve světě a zkrotit pandemii, která má zničující lidské a ekonomické důsledky. Ale Bidenovo vítězství bylo těsné, na žádné straně Atlantiku snadno nezmizí populismus a neliberální pokušení. Navíc, i kdyby západní demokracie překonaly polarizaci, nezabrání příchodu světa, který je multipolární a ideologicky rozmanitý. Historie jasně ukazuje, že taková období bouřlivých změn přinášejí velké nebezpečí. Velmocenské soutěžení o hierarchii a ideologii pravidelně vede k velkým válkám. Aby to odvrátil, musí Západ střízlivě uznat, že liberální řád vedený Západem, který nastal po druhé světové válce, nemůže zajistit globální stabilitu ve 21. století.“ „Nejlepším prostředkem k podpoře stability je globální koncert velkých mocností.“ Oba autoři pak rovnou poukazují na zkušenost Vídeňského kongresu v 19. století. „Jak ukázala historie tohoto Koncertu velmocí – jeho členy byly Velká Británie, Francie, Rusko, Prusko a Rakousko – skupina předních zemí může potlačit geopolitickou a ideologickou soutěž, která obvykle provází multipolaritu.“ I když to tak jistě nebylo zamýšleno, aktuální podporu těmto úvahám poskytlo nedávné jednání představitelů Číny a USA v Anchorage. Státní tajemník Blinken a poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan si za americkou stranu museli od čínských protějšků – ministra zahraničních věcí Wang Yi  a Yang Jiechi, nejvyššího zahraničněpolitického funkcionáře Komunistické strany Číny – vyslechnout, že účelem čínské zahraniční politiky je jít cestou mírového rozvoje. „Nevěříme v invaze pomocí násilí, ani ve svrhávání jiných režimů různými prostředky, protože to všechno by na tomto světě způsobilo pouze nepokoje a nestabilitu. A nakonec by to ani Spojeným státům neposloužilo dobře. Věříme tedy, že je důležité, aby Spojené státy změnily svůj vlastní obraz a přestaly prosazovat svou vlastní demokracii ve zbytku světa.“ To ale nebyl zdaleka konec. Yang Jiechi na závěr zdůraznil, že Spojené státy nereprezentují mezinárodní veřejné mínění, stejně jako nereprezentují západní svět. USA nezastupují celý svět, představují pouze vládu Spojených států. „Nemyslím si, že by drtivá většina zemí světa uznala, že univerzální hodnoty, prosazované Spojenými státy, nebo jejich názory, mohly představovat mezinárodní veřejné mínění.“ A když vzápětí přiletěl do Pekingu ruský ministr zahraničí Lavrov, konstatovalo komuniké z jeho návštěvy: Svět vstoupil do doby vysokých turbulencí a rychlých změn. V těchto podmínkách vyzýváme mezinárodní společenství odložit stranou nesouhlasy, upevnit vzájemné chápání a rozvíjet spolupráci v zájmu obecné bezpečnosti a geopolitické stability, spolupůsobit při vytváření spravedlivějšího, demokratičtějšího a racionálního mnohopolárního světového pořádku. Možná by se na první pohled zdálo, že jsou to jen slova. Myslím si ale, že oba autoři článku ve Foreign Affairs vystihli současnou politickou situaci ve světě poměrně přesně. Dokreslují to i reálné politické a ekonomické kroky, které jim dávají za pravdu. Konec loňského a počátek letošního roku přinesl fakta. V listopadu 2020 podepsala v Hanoji skupina 15 zemí asijsko-pacifického regionu největší dohodu o volném obchodu na světě. Tato dohoda pokrývá více než dvě miliardy lidí a zhruba třetinu světové ekonomiky. Účastníkem je samozřejmě Čína, ale chybí Spojené státy. Na rozdíl například od Jižní Koreje, Japonska, Austrálie a Nového Zélandu, tedy zemí, které se určitě dají označit za americké spojence. Hlavním architektem dohody, která se projednávala a připravovala od roku 2013, byla Čína. Po sedmiletém jednacím maratónu byla koncem loňského roku podepsána další významná dohoda – tentokrát mezi Čínou a Evropskou unií o investicích. Evropské firmy díky této dohodě, kterou ovšem ještě musí ratifikovat evropský parlament, získaly možnost působit v odvětvích jako například reality, soukromé nemocnice, reklama, námořní doprava, telekomunikační cloudové služby. Má být zrušen požadavek, že firmy musejí působit ve společném podniku s čínským partnerem. Významný je i čínský závazek, že nebude zahraniční partnery nutit k transferu technologií. Čínská ekonomická a politická ofenzíva ovšem zdaleka neskončila se závěrem roku. Koncem března navštívil čínský ministr zahraničních věcí Irán, kde spolu se svým iránským rezortním kolegou Jawadem Zarifem podepsali tzv. kooperační smlouvu na příštích 25 let. I když podepsaný text nebyl zveřejněn, obsahem má být podle pozorovatelů užší spolupráce v oblasti ropného průmyslu, atomové energie a ve vojenské oblasti. Jaký vliv tato dohoda bude mít na celkové uspořádání Blízkého a Středního východu je zatím předčasné spekulovat. Zřejmé ovšem je, že celá tato operace jde mimo Spojené státy. Multipolární uspořádání světa v praxi, tak by se to dalo jednoduše shrnout. To jistě neznamená, že jednotlivé vrcholy tohoto úhelníku nepřestanou s pokusy získat pro sebe na úkor ostatních nějaké výhody a zisky. V klasické podobě je to možné pozorovat na vztahu k Rusku. Jít do přímého vojenského střetu s ním si nikdo netroufá, protože si dokáže představit důsledky. Politika „okopávání kotníků“ – pokud možno nohama někoho jiného – ale Spojeným státům nevadí. Viz Ukrajina. Anebo Bělorusko, Navalnyj a tak dále. Riziko této politiky ovšem spočívá v tom, že ke konfliktu stejně může dojít, i když si ho vlastně nikdo nepřeje. Není pak skutečně na řadě nový koncert velmocí, nový Teherán, nová Jalta, nová Postupim? Historicky neodmyslitelná role světových dějin je v tomto okamžiku před hlavními mocnostmi této éry. Zdá se, že Rusko i Čína by proti takovému řešení nic nenamítaly. Možná k tomuto poznání dozrávají i Spojené státy, jak naznačuje citovaný článek z Foreign Affairs. Jen na závěr poznámka pro českou politiku: bude to rozhodování bez nás. A dost bude záležet na tom, abychom neztratili ze zřetele český národní zájem. V poklonkování komukoli bych ho ovšem nehledal.

Čas načtení: 2020-04-18 11:00:00

Africká odpověď na koronavirovou pandemii: nejsme vaši pokusní králíci

Postupné odhalování případů nakažení a následných smrtí v západních zemích vyprovokovalo šok a probuzení povědomí o nebezpečí koronaviru. Přes toto světové povědomí velká část africké populace zpočátku nevěřila, že by se koronavirus rozšířil do Afriky. Byla zde představa, že Afričané jsou vůči koronaviru imunní. Tento názor spočíval na dvou předpokladech: africká demografie a vznik vlastního viru. Myšlenka demografie stojí na faktu, že africká populace je převážně mladší. Jelikož se o viru tvrdí, že nezasahuje příliš mladé generace, Afričané předpokládají, že se mohou nakazit jen těžko. Africká myšlenka vzniku pandemie se potom opírá o dosti rasistickou domněnku, podle níž nemůže virus zasáhnout africkou populaci, jelikož nepochází z Afriky. Je to nemoc lidí Západu a pravděpodobně boží trest za jejich četná provinění. Navíc mnozí Afričané věří, že mají silnou přírodní odolnost vůči virům. Objevení prvních případů nakažení koronavirem v Africe a následná úmrtí odhalily nepravdivost předpokladů africké imunity proti koronaviru. Od té doby se v různých afrických zemích každý den objevují případy nákazy koronavirem. Poslední statistiky se týkají afrických zemí, které byly nejvíce zasaženy: Jižní Afrika (1 934), Kamerun (820), Burkina Faso (497), Pobřeží slonoviny (626), Ghana (566). Je zřejmé, že evidence případů nákazy v Africe je stále vzdálena počtům v západních zemích (USA, Španělsku, Itálii, Francii či Německu), kde se zdá být ohnisko. S rostoucím počtem potvrzených případů v Africe roste strach z blížícího se zhoršení situace, jelikož většina afrických zemí nemá fungující zdravotnický systém. Na základě této zkušenosti lze říci, že došlo k uvědomění si skutečnosti, že se virus týká potenciálně každého. Pandemie v africkém společenském a politickém uspořádání Africké země si stejně jako ostatní země samy zaznamenávají údaje o bojích proti epidemii a všech typech onemocnění. Africké vlády využívají této zkušenosti k rozvíjení lepší prevence a ochraně jejich populace před pandemiemi. Jak ve svém románu Mor uvádí Albert Camus, pandemie navíc způsobuje nejen ztrátu lidských životů. Pandemie znemožňuje přeživším žít normální život. Všechny činnosti, jež zahrnují obchod, školu apod., jsou přerušeny preventivními opatřeními úřadů. Zahrnují také uzavření státních hranic, nařízení hygienických pravidel a zvyků, nošení lékařských roušek mimo domov či různá omezení obyvatelstva. Tato opatření lze považovat za opak afrických zvyklostí. Uzavření hranic se jeví jako pochopitelné, jelikož brání novému zanesení viru. Ale například udržování vzdálenosti mezi lidmi při setkávání je každodenní problém. Tato opatření lze jen stěží sladit s místní realitou a způsobem života lidí. Většina lidí v Africe žije ve skutečně přeplněném okolí. Je běžné, že pětičlenná rodina má pouze jednu místnost. Stává se také, že několik rodin musí sdílet stejné nádvoří, stejnou studnu a související domácí prostory. V takových podmínkách je myšlenka společenského odstupu jednoduše něčím, co si lidé nedokážou představit, a to ani pro své vlastní dobro. Zavedení omezení volného pohybu je také obtížné provést, protože v důsledku vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté ekonomiky je mnoho sociálních skupin lidí závislých na šedé ekonomice. Celé dny se setkávají s dalšími a hledají způsob, jak si vydělat na živobytí. U těchto lidí, obvykle soustředěných ve velkých afrických městech, vypadá opatření omezující volný pohyb spíše jako osobní zábrana než preventivní doporučení proti pandemii COVID-19. Tento pocit je podpořen skutečností, že opatření nepočítají se sociální kompenzací. Řada lidí pak na vlastní náklady nemůže realizovat opatření o omezení pohybu, o kterém rozhodly vnitrostátní orgány. Musejí si někdy vybrat mezi nákazou koronavirem a cholerou, přičemž jejich volba znovu a znovu spočívá v pouhém přežití dne a očekávání nejhoršího. COVID-19 jako kulturní, společenský a politický fenomén Vznik krize spojené s nemocí COVID-19 upozorňuje na roli státu jako ochránce občanů a ochránce společenského smíru. Tento postulát vysvětluje přijetí opatření poměrně omezující individuální a kolektivní svobodu na základě rozhodnutí vlád různých zemí za účelem omezení šíření pandemie. Ve většině afrických zemí jsou přitom vládní orgány pečlivě sledovány opozičními stranami, které mohou využít současného dění a manipulovat s emocemi lidí a přeměnit pandemii COVID-19 na virus podkopávající politické a společenské uspořádání. Mnozí afričtí politici si takové riziko uvědomili a nečekali až na vznik krize nemoci COVID-19, aby si vytvořili politické a právní podmínky, jež umožňují jejich politické přežití. V tomto ohledu je vhodné připomenout, jak si někteří afričtí politici přizpůsobili právní systém a vytvořili si různé politické strategie, aby si udrželi moc na neurčitou dobu. P. Chabal a P. Dalloz ve své knize L’Afrique est partie. Du désordre comme instrument politique píšou o instrumentalizaci neřádu jako o způsobu vládnutí. Achille Mbembe si přitom klade otázku, zda bude také současná pandemie využita k posilnění tohoto účelu. Nejsme vaši pokusní králíci Dvě souběžná prohlášení vyvolala velký skandál ohledně klinických testů kvůli možné vakcíně proti pandemii COVID-19: první pocházelo od dvou francouzských vědců, Jean-Paula Miry a Camille Lochta, zatímco druhé pronesl doktor Jean-Jacques Muyembe, mezinárodně proslulý virolog a vedoucí týmu bojujícího proti koronaviru v Demokratické republice Kongo. Během televizní debaty navrhovali francouzští výzkumníci testování účinnosti BCG vakcín proti pandemii COVID-19 v Africe. Jean-Paul Mira prohlásil: „Neměl by být tento výzkum prováděn v Africe, kde není žádné léčení a roušky? Tak se to dělá při výzkumech AIDS.“ Pokračoval: „Provádíme tyto testy s prostitutkami, jelikož je nám zřejmé, že přicházejí do styku s hodně lidmi a nechrání se.“ Jeho kolega Camille Locht odpověděl: „Máte pravdu, zvažujeme současný výzkum v Africe.“ Druhý případ se odehrál během tiskové konference o zhodnocení dosažených výsledků v boji proti koronaviru, kdy se Jean-Jacques Muyembe z Konga vyjádřil: „Velké instituce [z USA, Kanady a Číny] se zaměřují na vakcínu. […] Domnívám se, že v květnu bychom měli být schopni začít s klinickými testy […] A snad kolem července nebo srpna bychom s testy začali. Byli jsme vybráni provádět tyto testy. […] Předpokládá se, že budeme testovat zde doma.“ Obě tato prohlášení vyvolala ohromné protesty po celém světě a autoři se museli omluvit. Kritika se rozvinula dvěma směry. Na jedné straně odsoudila rasismus a západní nadřazenost, návrat koloniální mentality, pohrdání Afričany, absenci kritického myšlení a snahu podřizovat Afričany Západu. Na druhé straně kritika poukázala na to, že tato prohlášení vyvolala prastaré démony boje proti očkování. Afričtí odpůrci očkování považují jakoukoli vakcínu – i tu proti pandemii COVID-19 – za jed, jejímž původním záměrem je obohacení akcionářů farmaceutického průmyslu a následná eliminace znevýhodněných. Podle některých lidí je očekávaná vakcína proti nemoci COVID-19 pouze druhem trojského koně, který usiluje o oslabení afrického populačního růstu, či dokonce o vyhlazení obyvatelstva této části světa. Jinými slovy, vidí ve vakcíně plán spiknutí Západu proti Africe. Věří, že „Západ chce Afriku, avšak bez Afričanů“. Podle nich populační růst děsí západní země. To je důvodem, proč se západní země snaží prostřednictvím různých strategií podstrčit vakcínu proti COVID-19 africkým zemím. Dále mnoho lidí v Africe nechápe, proč by se v Africe, ze které koronavirus nepochází a ani v ní není nejvíce rozšířen, měla stát místem klinických testů vakcíny proti COVID-19. Měli snad dříve západní výzkumníci zájem testovat v Evropě či v USA způsoby léčby pandemií pocházejících z Afriky – například eboly? Těžko si vybavit takový případ. Afričtí kritici veřejně odsoudili skutečnost, že takový přístup ponechává veškerá rizika africké populaci a západním uživatelům vakcíny pouze výhody. Stručně řečeno, africká kritika klinických testů požadovala všeobecné a kategorické odmítnutí těchto testů v Africe. Tento postoj byl vyjádřen sloganem: „Nejsme vaši pokusní králíci!“ Na rozcestí Ochromením našeho ekonomického modelu ve velmi krátkém čase a omezením našich společenských vztahů na holé minimum nám pandemie přináší nový přístup k sobě samým, ke světu kolem nás. Vědomí takové změny myšlení by mělo lidem otevřít oči, aby prosazovali nejdůležitější hodnotu, kterou máme: naše společné lidství.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-19 09:48:24

DNK - Sky-Watch RQ-35 Heidrun

Autor: Janko PALIGA Datum: 19.03.2024 09:48:24 Název:Name:Sky-Watch RQ-35 HeidrunSky-Watch RQ-35 HeidrunOriginální název:Original Name:Sky-Watch RQ-35 HeidrunKategorie:Category:bezpilotní průzkumný letoununmanned reconnaissance aerial vehicleVýrobce:Producer:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Sky-Watch, Støvring Období výroby:Production Period:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vyrobeno kusů:Number of Produced:?První vzlet:Maiden Flight:DD.MM.RRRR ?Základní charakteristika:Basic Characteristics: Vzlet a přistání:Take-off and Landing:vzlet z ruky, konvenční přistánítake-off by hand, landing in a net, conventional landingUspořádání křídla:Arrangement of Wing:jednoplošníkmonoplaneUspořádání letounu:Aircraft Concept:klasickéconventionalPodvozek:Undercarriage:jinýotherPřistávací zařízení:Landing Gear:kluzná ližinaskidTechnické údaje:Technical Data: Hmotnost prázdného letounu:Empty Weight:? kg? lbMaximální vzletová hmotnost:Maximum Take-off Weight:2,6 kg6 lbRozpětí:Wingspan:1,65 m5 ft 5inDélka:Length:1,07 m3 ft 6 ⅛ inVýška:Height:0,17 m6 ¾ inPlocha křídla:Wing Area:? m2? ft2Pohon:Propulsion: Kategorie:Category:elektrickýelectricPočet motorů:Number of engines:1Typ:Type:??Objem palivových nádrží:Fuel Tank Capacity:--Výkony:Performance: Maximální rychlost:Maximum Speed:? km/h v ? m? mph in ? ftCestovní rychlost:Cruise Speed:58 km/h v ? m36 mph in ? ftOperační dostup:Service Ceiling:5200 m17060 ftMaximální dolet:Maximum Range:? km? miVytrvalost:Endurance: > 1 2/3 hVýzbroj:Armament:--Vybavení:Equipment:Elektrooptické (EO)/Infračervené (IR)Electro-Optical (EO)/Infrared (IR)Uživatelské státy:User States: Poznámka:Note:RQ-35 Heidrun je malé, prenosné a ručne vypúšťané riešenie pre organický ISR, ktoré dokáže generovať spoľahlivé a vysoko presné údaje v reálnom čase a situačné povedomie pre bojové pozemné sily. V boji osvedčený mini UAS s pevným krídlom na operácie na krátku vzdialenosť nasadený špeciálnymi silami alebo ako organický ISR na úrovni roty a čaty. RQ-35 Heidrun je vysoko odolný voči EW a môže operovať vo vzdušnom priestore so zakázaným GNSS.RQ-35 is small, portable and hand-launched Organic ISR solution, capable of generating reliable and high precision real-time data and situational awareness for combat ground forces. The combat proven mini UAS fixed wing drone for close range operations deployed by Special Forces or as organic ISR at Company and Platoon level. RQ-35 Heidrun is highly EW resistant and can operate in GNSS denied airspace.Zdroje:Sources:sky-watch.comsky-watch.comsky-watch.com

Čas načtení: 2024-04-02 11:11:18

UKR - Aeroprakt A-22LS

Autor: Janko PALIGA Datum: 02.04.2024 11:11:18 Název:Name:Aeroprakt A-22LSAeroprakt A-22LSOriginální název:Original Name:Аеропракт А-22LSKategorie:Category:jiná kategorieother categoryVýrobce:Producer:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Aeroprakt, Kyjev Období výroby:Production Period:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Vyrobeno kusů:Number of Produced:?První vzlet:Maiden Flight:DD.MM.RRRR ?Osádka:Crew:2Základní charakteristika:Basic Characteristics:Vzlet a přistání:Take-off and Landing:CTOL - konvenční vzlet a přistáníCTOL - conventional take-off and landingUspořádání křídla:Arrangement of Wing:jednoplošníkmonoplaneUspořádání letounu:Aircraft Concept:klasickéconventionalPodvozek:Undercarriage:pevnýfixedPřistávací zařízení:Landing Gear:kolawheelsTechnické údaje:Technical Data:Hmotnost prázdného letounu:Empty Weight:290-345 kg639-761 lbVzletová hmotnost:Take-off Weight:? kg? lbMaximální vzletová hmotnost:Maximum Take-off Weight:600 kg1323 lbRozpětí:Wingspan:9,548 m31 ft 3 ⅞ inDélka:Length:6,232 m20 ft 5 ⅜ inVýška:Height:2,474 m8 ft 1 ⅜ inPlocha křídla:Wing Area:12,62 m2135.84 ft2Plošné zatížení:Wing Loading:? kg/m2? lb/ft2Pohon:Propulsion:Kategorie:Category:pístovýpistonPočet motorů:Number of Engines:1Typ:Type:Rotax 912 ULS nebo Rotax -912 iS (73,5 kW při 5800 ot/min)Rotax 912 ULS or Rotax -912 iS (100 bhp at 5800 rpm)Objem palivových nádrží:Fuel Tank Capacity:90 - 140 litrů19,8 - 30.8 (gallons UK)Výkony:Performance:Maximální rychlost:Maximum Speed:220 km/h v 0 m137 mph in 0 ftCestovní rychlost:Cruise Speed:150 km/h v ? m93 mph in ? ftRychlost stoupání:Climb Rate:? m/s? ft/minČas výstupu na výšku:Time to Climb to:? min do ? m? min to ? ftOperační dostup:Service Ceiling:? m? ftDolet:Range:1100 km684 miMaximální dolet:Maximum Range:? km? miVýzbroj:Armament:--Uživatelské státy:User States:Poznámka:Note: Dvojmiestne hornokrídle lietadlo, pevným podvozkom a riadeným predným kolesom. Lietadlo je určené na lety VFR. Motor je Rotax-912 ULS alebo Rotax-912 iS s výkonom 100 k. Na objednávku je k dispozícii široká škála prídavných možností - inštalácia plavákov vrátane obojživelných, vlečný záves, kovový batožinový priestor s bočnými dverami. Individuálny dizajn prístrojovej dosky, možnosť inštalácie vybavenia popredných výrobcov - Dynon, Garmin, Kanardia. Spoľahlivé, bezpečné a časom preverené lietadlo. Two-seat, high-wing aircraft with non-retractable landing gear and steerable nose wheel. The aircraft is designed to fly VFR. The engine is Rotax-912 ULS or Rotax-912 iS with 100 hp. Two versions of the control system – a central stick or two control yokes. A wide range of additional options is available to order – floats installation, including amphibious, a towing hitch, a metal luggage compartment with a side door. Individual dashboard design, possibility of installing equipment of leading manufacturers – Dynon, Garmin, Kanardia. Reliable, safe and time-tested aircraft.Zdroje:Sources:http://aeroprakt.kiev.ua/aircraft/a-22ls/

Čas načtení: 2016-05-15 23:12:23

Hawker Typhoon Mk.IB (1943-1945)

Autor: Vláďa Datum: 15.05.2016 23:12:23 Název:Name: Hawker Typhoon Mk.IB Hawker Typhoon Mk.IBOriginální název:Original Name: Hawker Typhoon Mk.IBKategorie:Category: stíhací-bombardovací letoun fighter-bomber aeroplaneVýrobce:Producer: Gloster Aircraft Co Ltd., Hucclecote Období výroby:Production Period: DD.MM.1943-DD.MM.1945 Vyrobeno kusů:Number of Produced: 3207První vzlet:Maiden Flight: DD.MM.RRRR Osádka:Crew: 1Základní charakteristika:Basic Characteristics:  Vzlet a přistání:Take-off and Landing: CTOL - konvenční vzlet a přistání CTOL - conventional take-off and landingUspořádání křídla: Arrangement of Wing: jednoplošník monoplaneUspořádání letounu: Aircraft Concept: klasické conventionalPodvozek: Undercarriage: zatahovací retractablePřistávací zařízení: Landing Gear: kola wheelsTechnické údaje:Technical Data:   Hmotnost prázdného letounu:Empty Weight: 3942 kg 8690 lbVzletová hmotnost:Take-off Weight: 5340 kg 11773 lbMaximální vzletová hmotnost:Maximum Take-off Weight: 5854 kg 12906 lbRozpětí:Wingspan: 12.670 m 41ft 7inDélka:Length: 9.740 m 31ft 10inVýška:Height: 4.500 m 14ft 9,15in Plocha křídla:Wing Area: 25.92 m2 279 ft2Plošné zatížení:Wing Loading: 206,019 kg/m2 42.2 lb/ft2Pohon:Propulsion:  Kategorie:Category: pístový pistonPočet motorů:Number of Engines: 1Typ:Type: Napier Sabre IIB kapalinou chlazený čtyřiadvacetiválec s válci do H o maximálním výkonu 1 805 kW (2 454 k) při 3 850 ot/min nad hladinou moře a 1 525 kW (2 073 k) při 3 850 ot/min v h= 4 191 m.Vrtule trojlistá kovová s konstantními otáčkami typu de Havilland o průměru 4 267 mm. Napier Sabre IIB, twenty-four-cylinder liquid-cooled H engine, rated 2,425 hp at 3,850 rpm boost +11 lbs at sea level combat 5 minutes limit, 2,045 hp at 3,850 rpm at 13,750 ft for combat power, driving a three-blade metal de Havilland constant-speed Type propeller of 14 ft diameter.Objem palivových nádrží:Fuel Tank Capacity: 700 l + dvě přídavné nádrž každá o objemu 200 l 154 UK gallons and two 44 UK gallons drop tankVýkony:Performance:   Maximální rychlost:Maximum Speed: 658 km/h v 3048 m 409 mph in 10000 ftCestovní rychlost:Cruise Speed: 539.1 km/h v ? m 335 mph in ? ftRychlost stoupání:Climb Rate: 13,0 m/s 2559.1 ft/minČas výstupu na výšku:Time to Climb to: 5,55 min do 4572 m 5,55 min to 15000 ftOperační dostup:Service Ceiling: 10729 m 35200 ftDolet:Range: 820.8 km 374 miMaximální dolet:Maximum Range: 1460 km 910 miVýzbroj:Armament: 4x pevný kanon ráže 20 mm Hispano Mk.II v křídlech, po 140 nábojích Pumový náklad:2x 113 nebo 2x 227 kg pumy Four fixed forward-firing 0,79 inch Hispano Mk.II cannons in wingBomb load:Two 250 or 500 lb bombsUživatelské státy:User States: Poznámka:Note: Hmotnosti a výkony se vztahují k pozdějším výrobním sériím s odklápěcí kabinou a s bočními dveřmi. Jednalo se již o stíhací bombardér. Weights and performances are related to the late production batch whith car door. It was a fighter-bomber airplane. Zdroje:Sources: Francis K. Mason, The Hawker Typhoon, in Aircraft Profile, nº 81, Leatherhead, UK, Profile Publications Ltd., 1966.Leszek Moczulski, Hawker Typhoon cz. 1, Monografie Lotnicze No. 94, AJ – Pressm Gdaňsk, 2004, ISBN 83-7237-151-2Leszek Moczulski, Hawker Typhoon cz. 2, Monografie Lotnicze No. 95, AJ – Pressm Gdaňsk, 2004, ISBN 83-7237-159-8John C. Fredriksen, Hawker Typhoon, in An Illustrated Guide to World Military Aircraft, 1914-2000, Santa Barbara, CA, USA, ABC-CLIO, 2001, ISBN 978-1-57607-131-1.Tony Buttler, Specification F.18/37 - Hawker Tornado and Typhoon, in British Secret Projects - Fighters & Bombers 1935-1950, Hinckley, UK, Midland Publishing, 2004, ISBN 978-1-85780-179-8.www.aviation-history.comwww.historyofwar.orgwww.wwiiaircraftperformance.org http://www.airpages.ru/eng/uk/typhoon_1.shtmlarchiv autora

Čas načtení: 2003-08-25 09:18:38

Hawker Typhoon Mk.IB (1942-1945)

Autor: Schlange Datum: 25.08.2003 09:18:38 Název:Name: Hawker Typhoon Mk.IB Hawker Typhoon Mk.IBOriginální název:Original Name:Hawker Typhoon Mk.IBKategorie:Category:stíhací-bombardovací letounfighter-bomber aeroplaneVýrobce:Producer:DD.MM.1942-DD.11.1945 Gloster Aircraft Co Ltd., Hucclecote Období výroby:Production Period:DD.MM.1942-DD.11.1945 Vyrobeno kusů:Number of Produced:3207První vzlet:Maiden Flight:DD.MM.RRRR Osádka:Crew:1Základní charakteristika:Basic Characteristics: Vzlet a přistání:Take-off and Landing:CTOL - konvenční vzlet a přistáníCTOL - conventional take-off and landingUspořádání křídla: Arrangement of Wing:jednoplošníkmonoplaneUspořádání letounu: Aircraft Concept:klasickéconventionalPodvozek: Undercarriage:zatahovacíretractablePřistávací zařízení: Landing Gear:kolawheelsTechnické údaje:Technical Data: Hmotnost prázdného letounu:Empty Weight:4010 kg8840 lbVzletová hmotnost:Take-off Weight:5375 kg11850 lbMaximální vzletová hmotnost:Maximum Take-off Weight:6341 kg13980 lbRozpětí:Wingspan:12.670 m41ft 7inDélka:Length:9.740 m31ft 11.5inVýška:Height:4.665 m15ft 4inPlocha křídla:Wing Area:25.92 m2279 ft2Plošné zatížení:Wing Loading:207,369 kg/m242.47 lb/ft2Pohon:Propulsion: Kategorie:Category:pístovýpistonPočet motorů:Number of Engines:1Typ:Type:Napier Sabre IIC kapalinou chlazený čtyřiadvacetiválec s válci do H o vzletovém výkonu 1 540 kW (2 094 k), nouzový výkon 1 685 kW (2 281 k) po dobu 5 minut.Vrtule čtyřlistá kovová s konstantnimi otáčkami typu de Havilland o průměru 4 267 mm.Napier Sabre IIC, twenty-four-cylinder liquid-cooled H engine, rated 2,065 hp for take-off and 2,260 hp 5 minutes limit, driving a four-blade metal de Havilland constant-speed Type propeller of 14 ft diameter.Objem palivových nádrží:Fuel Tank Capacity:700 l + 409 l ve dvou přídavných nádržích pod křídly154 UK gallons and 90 UK gallons in two drop tanksVýkony:Performance: Maximální rychlost:Maximum Speed:667.9 km/h v 5791 m415 mph in 19000 ftCestovní rychlost:Cruise Speed:535.9 km/h v ? m333 mph in ? ftRychlost stoupání:Climb Rate:13,59 m/s2675.2 ft/minČas výstupu na výšku:Time to Climb to:5.25 min do 4572 m5.5 min to 15000 ftOperační dostup:Service Ceiling:10729 m35200 ftDolet:Range:820.8 km510 miMaximální dolet:Maximum Range:1577.2 km980 miVýzbroj:Armament:4x pevný kanon ráže 20 mm Hispano Mk.II v křídle se zásobou střeliva 140 granátů pro každý.Pumový náklad:2x 227 kg nebo 2x 454 kg pumy nebo8-12x neřízená raketa RP-3Four fixed forward-firing 0,79 inch Hispano Mk.II cannons in wing, 140 rpgBomb load:Two 500 or 1,000 lb bombs or8~12x RP-3 rocketUživatelské státy:User States:Poznámka:Note:Hmotnosti a výkony se vztahují k posledním výrobním verzím s kapkovitou odsouvací kabinou.Weights and performances are related to the last production batch whith sliding hood.Zdroje:Sources:Leszek Moczulski, Hawker Typhoon cz. 1, Monografie Lotnicze No. 94, AJ – Pressm Gdaňsk, 2004, ISBN 83-7237-151-2Leszek Moczulski, Hawker Typhoon cz. 2, Monografie Lotnicze No. 95, AJ – Pressm Gdaňsk, 2004, ISBN 83-7237-159-8

Čas načtení: 2024-05-15 10:46:58

Nejdřív musí skončit válka, pak se bude řešit Ukrajina v NATO, řekl Pavel

Dokud probíhá válka a není v regionu mír, není možné Ukrajinu přijmout do Severoatlantické aliance, uvedl český prezident Petr Pavel v rozhovoru pro britskou televizní stanici Sky News. Podle něj by bylo naivní si myslet, že Ukrajina v dohledné získá zpět všechna Ruskem okupovaná území. Nejdříve je třeba zastavit válku a až poté lze jednat o „budoucím uspořádání“. Připustil však, že toto uspořádání by mohlo být vyřešeno „kompromisem“, s nímž ale musí souhlasit sama Ukrajina.

Čas načtení: 2024-06-27 09:34:26

LsA exkluzivně: takto přesně budou uspořádané fotoaparáty u iPhone 16 Pro a iPhone 16!

S blížícím se datem představení iPhone 16 Pro a iPhone 16 se objevují další a další úniky. Tentokrát nám v redakci přistály fotografie, které ukazují ochranná sklíčka pro fotoaparáty a je díky nim jednoznačně vidět přesné uspořádání jednotlivých kamer v zadní části iPhone 16, iPhone 16 Plus, iPhone 16 Pro a iPhone 16 Pro Max. Zatím co u vyšší řady iPhone 16 Pro a iPhone 16 Pro Max se nic nemění, v případě iPhone 16 a iPhone 16 Plus dojde ke změně uspořádání čoček a to z úhlopříčného na […]

Čas načtení: 2024-07-15 00:00:00

Dům přebírá rytmus ulice. Tváří se jako tři domy, je ale jen jeden

Inspirace k architektonickým projektům někdy přichází z hlubin fantazie nebo exotických dálek. V případě projektu rodinného domu z Ghentu ale dlouhou cestu vážit nemusela. Podkladem pro návrh se tu stalo uspořádání domů v sousedství. To, jak jsou v odstupu za sebou řazeny podél ulice, jako herringbone (rybí kosti) se promítlo i do projektu novostavby. Ta na dané uspořádání reaguje a opakováním nastaveného vzoru ve vlastním objemu se organicky zařazuje do okolní zástavby.

Čas načtení: 2024-07-21 15:28:56

Jak si vybrat tu nejlepší šatní skříň?

Jak si vybrat tu nejlepší šatní skříň? redakce Ne, 07/21/2024 - 15:28 Nábytek a Zařízení Klíčová slova: postele šatní skříně ložnice Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Při výběru se držte několika zásad Šatní skříň může mít mnoho podob, design ale není tím, co při výběru má hrát prim. Jsou i důležitější parametry pro výběr šatní skříně, pojďme se na ně podívat trochu blíž. Začněte u rozměrů Rozměry skříně jsou tím nejdůležitějším parametrem, konkrétně její výška, šířka i hloubka. Díky nim si snadno ověříte, zda se do prostoru, který na šatní skříň máte, vejde. Nezapomínejte ale ani na to, že potřebujete prostor na otevření dvířek i na pohyb kolem skříně, zásadní je i rozestup od oken, radiátorů nebo dveří do místnosti. Jaké by skříň měla mít vnitřní uspořádání? Toužíte po skříni se zrcadlem, nebo bez něj? A co vnitřní uspořádání skříně? Má disponovat tyčí na zavěšení ramínek, nebo dáváte přednost poličkám na složené oblečení? A co zásuvky na ponožky, spodní prádlo a další drobné kousky? Nebo má mít všechno zmíněné? Co otvírání dveří? Podle svých prostorových možností si vyberte i způsob otevírání dvířek skříně. Můžete je otevírat klasicky do prostoru, nebo můžete v dnešní době vsadit i na posuvné dveře, které žádný prostor navíc nepotřebují, vy tak ušetříte místo. Pozor na stabilitu skříně Šatní skříň je poměrně velký kus nábytku, u kterého je třeba dbát na správnou stabilitu. Pokud doma nemáte rovnou podlahu, zvažte pořízení skříně, která se dá připevnit ke zdi. Zaměřeno na materiál Šatní skříně se vyrábí z mnoha různých materiálů, stejně jako postele, s ohledem na stabilitu jsou nejoblíbenější šatní skříně z masivu, které s ní nebudou mít na rozdíl od těch z lamina problém. Hůř se ale stěhují, v tom zase mají výhodu skříně z lamina, které jsou lehké, a snadno je přestěhujete jinam. Víte, že v dnešní době si kromě skříní ze dřeva nebo lamina můžete pořídit i skládací textilní skříně, nebo ty kovové? A co tvar? Skříň už v dnešní době není jen klasicky rovná, pořídit si můžete i rohovou šatní skříň, která najde uplatnění zejména tam, kde bojujete o každý centimetr prostoru, přitom ale potřebujete i dostatek úložných prostor. Rohové skříně najdou uplatnění ve velkých i menších místnostech, jsou šikovným využitím rohu místnosti. Přidat komentář Šatní skříň si pořizujeme jen párkrát za život, proto se není čemu divit, že nevíme, jak vybrat tu pravou. Nejčastěji ji umísťujeme do ložnice, už dávno ale neplatí, že je to jediné místo, kam se dává. Dnes si ji můžeme postavit i do obýváku, dětského pokoje nebo předsíně. A jak tu pravou tedy vybrat?

Čas načtení: 2024-08-18 00:00:00

První měli v USA, obra Sověti. Všechny vrtulníky světa s rotory vedle sebe

Existuje několik koncepcí uspořádání vrtulníků. Nejběžnější je jeden nosný a jeden vyrovnávací rotor. Při použití dvou rotorů odpadá problém s vyrovnáváním gyroskopického momentu, protože rotory se točí proti sobě. Nejméně používanou koncepcí je uspořádání rotorů vedle sebe. Jen pár typů se dostalo do omezené „sériové“ výroby, nicméně pokusů byla provedena celá řada, především v Sovětském svazu.

Čas načtení: 2024-08-22 06:33:12

Překvapení v Mléčné dráze: Vědci u jejího centra objevili druhou černou díru

Mezinárodní tým vědců učinil překvapivý objev v samotném srdci Mléčné dráhy. V hvězdokupě tam identifikoval černou díru o střední hmotnosti. Tento typ černých děr je velice vzácný, ve vesmíru jsme jich dosud našli jen pár. Hvězdokupa slouží jako pomyslné „krmivo“ pro supermasivní černou díru ve středu naší galaxie. Mezinárodní tým astronomů pozoroval s pomocí observatoří Very Large Telescope, ALMA a Chandra hvězdokupu IES 13 nacházející se pouze 0,1 světelného roku od středu naší galaxie, kde je supermasivní černá díra Sagittarius A*. Vědci si všimli nečekaného, zvláštního pohybu hvězd. Místo jejich náhodného uspořádání pozorovali jasné uspořádání v určitém vzoru. Z toho