Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-01-05 09:36:25

Co znamená milovat…

Chtěla jsem napsat nějaké shrnutí mých myšlenek na téma: co znamená milovat. V posledních letech se mé domnění ale stále mění. Jednou je to opravdový cit a podruhé to je jen fráze, vytvořena společností, která ztratila svůj význam. Jak to tedy doopravdy je? S ohledem na své zkušenosti vím, že říkat „miluji tě“ je žádané […] The post Co znamená milovat… appeared first on K zamyšlení.

Čas načtení: 2019-11-10 16:38:21

Zvláštní způsoby štěstí – nová kniha literárního obojživelníka Bohumila Ždichynce

Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání. Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme. Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností. Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí. Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukázka z knihy Kouzla, která zabíjí? Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni. Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se. Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl. Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů. „Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl. Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku. Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris. „Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi. Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho. Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře. „Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana. „Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni. Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“ „Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem. „To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“ „Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“ „Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“ „Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se. „Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“ „Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se. „Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor. „Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts. Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit. „Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se. „Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal. Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem. „Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se. „Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor. Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času. „Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha. Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti. Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry. „Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem. „Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.   Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.  

Čas načtení: 2020-08-06 19:42:00

Čtenářský deník - Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení

Několik slov o autorovi Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír. Vydání Dobrovský s.r.o., 2014 – edice Omega. Výchozím textem pro ně je bryskně vzniklý český text z roku 1900 vydaný v Ottově vydavatelství (dílo autorem dokončeno v roce 1899). Překlad Pavel Papáček, upravila Alena Bryndová. Kompozice Jedná se o román o zhruba pěti stech stranách rozdělený do tří částí, z nichž každá má zvlášť (římským způsobem) číslované kapitoly – první jich čítá padesát osm, druhá čtyřicet dva, třetí třicet tři. Každá z částí se odehrává v trochu jiném prostředí – zatímco první uvádí do děje a místně se vztahu zejména k Moskvě, v druhé se hlavní hrdina ocitá v Petrohradu a navštěvuje své statky na venkově, ve třetí pak sledujeme jeho cestu na Sibiř. Děj Kníže Něchljudov po smrti matky žije v jejím moskevském bytě. Stýká se se zámožnou rodinou Korčaginových, v plánu je jeho sňatek s jejich dcerou Missi. Do této životní cesty, která by se v jeho postavení dala dost dobře očekávat, ale vstoupí okolnost, která ji zcela promění. Kníže je vyzván, aby se stal porotcem u soudu. Souzená je dívka, kterou znal v mládí a k jejímuž mravnímu pádu, jak cítí, přispěl – Kaťuša Maslovová. Něchljudov poznal sličnou Kaťuši u svých tet, kde vyrůstala. Jako voják se u nich zastavil a dospívající dívku svedl a poté se o ni nezajímal. Ona otěhotněla, tety ji vyhodily, porodila pak mrtvé dítě ve své rodné vesnici. Po několika špatných zkušeností se službou v bohatých domácnostech, kde ji páni domu chtěli využívat k sexu, se stala prostitutkou v jednom nočním podniku. Nyní byla obviněna z okradení a otrávení zákazníka. Čin však nespáchala. Kníže je součástí poroty, která navrhuje soudu trest. Celou událostí je natolik překvapen, že se dobře nesoustředí na formulaci výnosu poroty a kvůli administrativní chybě k dojde k odsouzení děvčete k nucené práci na Sibiři. Něchljudov přijímá mravní zodpovědnost za situaci dívky, všemi prostředky se snaží zrušit nespravedlivé soudní rozhodnutí – nejprve prostřednictvím odvolání k soudnímu senátu v Petrohradě, pak prosbou o milost k samotnému carovi. I v případě, že by omilostněna nebyla, je rozhodnut ji následovat na Sibiř a oženit se s ní s tím, že by alespoň ulehčoval její úděl. Setkání s Kaťuší znamená pro Něchljudova určité morální probuzení či návrat jeho ideálů z mladých let. Ty nyní uskutečňuje. Na zděděných statcích popouští půdu sedlákům (ponechává si jen malou část původního důchodu z panství) a Kaťuši, jíž soudní senát nezrušil trest, následuje na Sibiř. Po cestě se jí snaží být co nejvíce nápomocen. Téměř až v cíli přichází zpráva o zmírnění jejího trestu od cara – nucené práce jsou pozměněny na vyhnanství v nedaleké části Sibiře. Kníže je nadále hotov se s děvčetem oženit. Kaťuša jej však opakovaně odmítá a volí si přijmout nabídku k sňatku od politického vězně Simonsona. Její motivací je zřejmě snaha neničit na Sibiři knížeti život. Něchjudov v závěru knihy dospívá k životním zásadám, které míní dále brát jako svůj morální kompas. Jsou to pokyny z Matoušova evangelia, konkrétně z kázání na hoře. Kníže věří, že kdyby se podle nich řídili všichni lidé, země by se prakticky mohla stát rájem. Jsou to (ve zkratce) následující zásady: 1) Člověk se nemá hněvat na svého bratra. A pokud už je s někým v nepřátelství, má se s ním smířit dříve, než se bude znovu modlit. 2) Člověk má být věrný a nezradit (nejen cizoložstvím, ale má se varovat i pohledu na krásnou ženu). 3) Člověk se nemá při ničem zapřísahat. 4) Člověk má odpouštět urážky (nastavovat druhou tvář) a nikomu neodřeknout, co by od něho chtěl. 5)Člověk nemá nenávidět nepřátele, ale milovat je, pomáhat jim a sloužit jim. Postavy Kníže Dmitrij Ivanovič Něchljudov – aristokrat, který inklinuje k liberálním a až nevídaným názorům; už od dob studií věří v to, že půdu by neměl nikdo vlastnit, ale měla by být užívána pro dobro všech; posléze v rámci vojny zapomíná na čistotu svých úmyslů, žije běžným světským životem, v rámci děje románu dospívá k definitivnímu křesťansky, avšak necírkevně ukotvenému světonázoru. Rodina knížete – tety, sestra, švagr. Známí knížete - příslušníci aristokratických rodin, bývalí kamarádi z vojska. Jekatěrina Maslovová – Kaťuša – dívka narozená z nemanželského vztahu matky volných mravů, vychovávaná tetami knížete Něchljudova, sama se stávající prostitutkou a posléze trestankyní. Vesničané, správci knížecího majetku, příslušníci moci soudní, zaměstnanci vězení, vězni, revolucionáři – političtí vězni atd. Místo: Rusko Čas: konec 19. století Citáty Spoiler alert. Myšlenkové vyústění románu: A Něchljudovovi se stalo to, co se často stává lidem žijícím duševním životem. Stalo se to, že myšlenka, která mu zpočátku připadala zvláštní, paradoxní, ba jako žert, častěji a častěji nalézající v životě potvrzení, náhle se mu ukázala nejsprostší nepochybnou pravdou. Tak mu teď byla jasná myšlenka o tom, že jediný nepochybný prostředek spasit se před hrozným zlem, jímž lidé strádají, spočívá pouze v tom, aby se lidé uznávali vždy před Bohem vinní a proto neschopní jak trestat, tak i napravovat jiné lidi. Teď mu bylo jasné, že všechno to strašné zlo, jehož byl svědkem ve vězeních a žalářích a klidná sebedůvěra těch, kdo toto zlo prováděli, pocházelo pouze z toho, že lidé chtěli dělat nemožnou věc: sami zlí napravovat zlo. Hříšníci chtěli napravovat hříšníky a mysleli, že toho dosáhnou mechanickým způsobem. Ale ze všeho vzešlo pouze to, že lidé po tom toužící a ziskuchtiví přijali za své povolání i toto domnělé trestání a napravování lidí sami se zkazili v největší míře a bez přestání kazí i ty, které mučí. Bylo mu teď jasné, odkud je všechna ta hrůza, již viděl, a co se má dělat, aby byla odstraněná. Odpověď, kterou nemohl najít, byla tatáž, kterou dal Kristus Petrovi: aby bylo odpouštěno vždycky všem, bezpočtukrát odpouštěno, protože nejsou takoví lidé, kteří by sami byli nevinní, aby tedy mohli trestat nebo napravovat. (s.503-504) Vlastní názor Hlavním vyzněním knihy z mého pohledu je oslava opravdové osobní víry v Boha a také božího záměru se zemí a lidmi (v opozici k nesmyslnému a Kristově učení neodpovídajícímu chování církve). Autorovo pojetí mi připadá smysluplné i srozumitelným a názorným způsobem podané. Tolstoj silně kritizuje poměry svého současného Ruska – nemorální, avšak všeobecně přijímané konvenční chování lidí na různých postech (zejména v prostředí soudů a vězení), včetně způsobu fungování církve. Ukazuje jiný pohled na lidskost a razí hlavní myšlenku – kdo jsme, abychom soudili? Kterak jedny lidské bytosti si mohou osobovat právo soudit jiné? Východiskem pro život je pak Tolstému pozice odpouštení – ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát dle Ježíšova naučení máme odpustit svému bratrovi... Velmi inspirativní čtení, které doporučuji každému zralejšímu čtenáři. Sama jsem si na ně počkala až doteď. A jsem ráda, že jsem se o tuhle knihu nepokoušela v sedmnácti, kdy bych ji asi nedokázala docenit. Ve čtyřiatřiceti jsou mi závěry knížete Něchljudova blízké a dívám se na ně s obdivem a touhou nacházet pro jejich uplatňování místo ve vlastním životě. Kam dál? Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 12:42:55

Jan Čep: Meditace (ukázka z knihy)

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.    Ukázka z knihy: O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.             Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.             Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.             Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.             Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –             Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?             Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.             Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.             Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.   Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.             Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.             Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!             V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –             A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.             Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.             Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?             Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.             Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti. Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92   Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.   K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-11 11:30:33

Gwen Florio: Tichá srdce (ukázka z knihy)

V roce 2001 se Kábul vzpamatovává po letech útlaku Tálibánu a stává se městem možností. Uprostřed tohoto chaosu se setkávají americká humanitární pracovnice Liv a její pákistánská tlumočnice Farida, která si zvyká na život ve sjednaném manželství. Liv přijíždí do Kábulu se svým mužem, aby tam po útocích v září 2001 pracovali pro nevládní organizaci. Zatímco on potřebuje oživit svou upadající kariéru, ona doufá, že tím dají nový impuls svému manželství. Krásná, vzdělaná Farida se s rodinou svého muže vrací z exilu zpět do Kábulu, kde se stává tlumočnicí Liv a jejího manžela. Mezi oběma ženami se i přes různost světů, z nichž pocházejí, postupně vytváří přátelské pouto, Liv však v nejmenším netuší, jak moc je Farida loajální ke své nové rodině.Autorka doslova přenese čtenáře do Afghánistánu zničeného válkou, odkrývá těžký úděl místních lidí i kulturní napětí vznikající s nevítaným příchodem Američanů. Barvitě líčí krásy i složitosti afghánského každodenního života.„Příběhy zobrazující moderní války až příliš často odsouvají do pozadí životy těch, kdo konflikty nejvíc trpí. V Tichých srdcích je to naopak. Jde o chytrou, vášnivou poctu každodennímu životu. Čtenář se ponoří do nadějí a obav Farij a Liv a najednou zjistí, že si přeje, abychom všichni měli jejich odvahu. Kdyby tomu tak bylo, svět by byl mnohem lepším místem,“ napsal o knize bývalé reportérky americký spisovatel Matt Gallagher.   Ukázka z knihy ISLÁMÁBÁD, PÁKISTÁN, SRPEN 2001Každý den, kdy Farida Basra nadále zůstávala svobodná, hrála hru na „alespoň“.Začala hrát, když čekala na autobus na ulici lemované vysokými, štukovanými zdmi, po kterých rostly bugenviley a které tak chránily domovy islámábádských boháčů před závistivými a rozzlobenými lidmi. Vedle ní si dřepla žena, opřela si bradu o kolena a začala zametat špinavý chodník košťátkem svázaným z větviček. Z dlouhých hodin trávených na slunci měla pleť téměř černou. Farida si přitáhla dupattu, lehkou šálu, která jí zakrývala hrudník a ramena. Připomněla si, že by měla být vděčná.Možná jsem chudá, ale alespoň nemusím zametat ulice.Když se k ní blížila rodina na motorce, o krok couvla. Muž se šedou bradkou řídil, jeho mladá žena se ho jednou rukou zezadu držela, zatímco ve druhé svírala kojence. Starší dítě sedělo před mužem, mladší za ženou. Za nimi se zvedal oblak prachu.Možná jsem stále svobodná, ale alespoň nejsem odkázaná na muže, který je dost starý na to, aby byl mým otcem.Přikývla na pozdrav skupině školaček v modrých uniformách a bílých šátcích a hru zaměřila na ně. Ať se ti stane cokoliv, alespoň tě ochrání tvé vzdělání – to byla mantra, kterou ji naučil otec. Byl profesor, jehož otec, také profesor, udělal tu chybu, že se postavil proti odtržení Pákistánu od Indie a zbytek života strávil tím, že tento krok nedobrovolně odčiňoval a nesměl využít žádné příležitosti, která se mu naskytla – jeho příjmy a společenský status rychle klesaly.„Ale dal mi vzdělání a já vám dal to samé,“ říkával Latif Basra dcerám. „Takto se naše rodina vrátí na své právoplatné místo. Udělal jsem, co jsem mohl. Teď už to bude na vašich synech.“ V takových chvílích Farida a její sestra Alia upřeně sledovaly podlahu a své vzpurné reakce si nechávaly na noční šeptané konverzace ve společné ložnici.Farida si nechala dupattu sklouznout na ramena a ještě o trochu víc zvedla hlavu. V duchu přikazovala školačkám, aby ji viděly takovou, jak se vnímala sama – jako profesionálku, která se vrací domů z práce tlumočnice v komerční „modré zóně“, s brašnou důležitých dokumentů a hlavou plnou frází v angličtině, němčině a francouzštině. Muži, její krajané, a dokonce i někteří cizinci její práci a dovednosti znevažovali a považovali ji jen za o něco málo lepší než prostituci. Ale to byli ti se starými postoji, kteří z pákistánských měst rychle mizeli, z venkova však ne. Každý večer rodičům marně říkala, že žena nepotřebuje manžela. Vždyť v roce 2001 mají ženy už tolik možností.Dívky zašly za roh, smích se za nimi nesl podobně jako cípy šál, které měly přehozené přes hlavy. Farida se snažila potlačit závist. Byly dost staré na určitou míru nezávislosti, stále však příliš mladé na to, aby je někdo nutil k sňatku, a navíc měly dívky jedna druhou. Alia po uzavření manželství, ze kterého doposud vzešly jen dcery, opustila rodný dům a zanechala Faridu samotnou. Farida se připravila na další večer zahrnující napjatou konverzaci nad průměrným jídlem, připraveným kuchařkou, která fungovala i jako hospodyně. Většina z Faridina nedostatečného platu šla na výdaje rodičů za domácnost a na snahu udržet si určitou úctyhodnost, jejímž výsledkem by mělo být její manželství.Otec s matkou byli příliš slušní na to, aby Faridě připomínali, jak rychle si zvykla na dříve nepředstavitelnou svobodu, získanou v době, kdy rodina žila před několika lety v Anglii. Doteď za to platí. A skutečnost, že práce tlumočnice vyžaduje neustálý kontakt s cizinci, její situaci moc nepomáhá. Navzdory její kráse nebyli rodiče schopní domluvit sňatek s nějakým úředníkem, učitelem, dokonce ani majitelem obchodu. Podle rodičů byly tyto skupiny jediné, které by mohly přijmout její úroveň vzdělání společně s lehce pošramocenou pověstí z doby, kdy žila v zahraničí. I po všech těch letech se to za ní táhlo jako příliš silný parfém. Setkala se s řadou podivných bratranců z druhého kolene, vdovců ve středním věku, mužů s pramínky mastných vlasů učesaných přes lesklé pleše, mužů, jejichž pupek napínaly zmačkané košile, mužů, jejichž tlusté prsty nebyly ani trochu čisté, mužů, kteří se na ni i přes to všechno mračili a sledovali ji se stejným podezřením a averzí, s jakou sledovala ona je.Navzdory tomu, že se ji matka snažila přesvědčit o opaku, Farida již teď věděla, že si nedokáže představit muže, kterého by mohla milovat.Když mizeli její potenciální nápadníci – brali si dívky méně krásné, ale nejspíš také méně problematické – mizely také její kamarádky: do vlastních domluvených manželství rychle následovaných potřebnou produkcí dětí. Jejich cesty se rozcházely a Farida se stále víc ukrývala za svou práci.Farida se prodrala z autobusu a otevřela bránu do dvora pokrytého prachem. Co by dnes měla očekávat? Ticho, kdy rodiče po večeři hledají útěchu v hudbě nebo knihách? Nebo další trápení?„Farido!“ Otec vyběhl ze dveří s otevřenou náručí. Objal ji. Takovou intimitu si nedovolil od doby, kdy byla malé dítě.Vyprostila se s úlevou a podezřením, které ještě stouplo po tom, co si všimla jeho oblečení. „Ten je nový?“Kousek poodstoupil, zatočil se a nechal ji obdivovat letní vlněný oblek, odborně střižený tak, aby zakryl vystupující břicho a rozšiřující se pozadí. „Co říkáš na tatínka?“„Cos udělal s tím starým?“ žalostný černý oblek, jehož látka na loktech a kolenou už povážlivě zřídla.Odmítavě mávl rukou. „Je pryč.“ Bezpochyby jej prodal obchodníkovi s hadry.Ve dveřích se objevila matka. Zvedla ruce na pozdrav. Nové široké zlaté náramky o sebe zazvonily, jejich nadějeplný tón byl v rozporu s jejím nepokojným výrazem. „Tvůj otec má překvapení.“A tak Farida zjistila, že za cenu pár kousků dvaadvacetikarátového zlata, zlevněného obleku od návrháře neznámého jména a téměř jistě posíleného bankovního účtu zasnoubil Latif Basra svou zbývající dceru s negramotným synem afghánského obchodníka.     „Bude to katastrofa.“Alia, přivolaná neustálými telefonáty matky a sestry, stála nad Faridou, která plakala do polštáře ve své dětské posteli. Alia byla jedna z mála žen v Islámábádu s řidičským průkazem a využívala jej, kdykoli to bylo možné. Což bylo zřídka. Byla tma a to pro ženu na silnici znamená nebezpečí. Její přítomnost byla dobrým měřítkem jejího znepokojení.Když Farida zaslechla sestřina slova, posadila se, natáhla se ke knihovně, náhodně vytahovala knihy a házela je po místnosti.„K čemu mi teď budou?“ Zvedla hlas, aby ji slyšel i otec, který se skrýval v pracovně. Vzala do rukou vzdušnou dupattu a začala ji trhat. „K čemu mi bude tohle? Schová mě pod burku.“Po sestře hodila výtisk Alenky v říši divů s koženými deskami a zlatě vytištěným titulem. „A co tohle? Dal mi zvláštní vydání mé nejoblíbenější knihy, jen aby mě prodal muži, který neumí číst ani ve vlastním jazyce, natož v angličtině. A tyhle hnusné náramky!“ Sundala si je ze zápěstí a hodila je proti zdi, křičíc na svého schovaného otce: „Vezmi si je a prodej je! Kup si další oblek!“Alia odkopla náramky stranou a přitiskla sestru zpět na postel. Pustila ji až ve chvíli, kdy Farida zmlkla. „Přestaň. Už je to hotové. A ty se musíš rozhodnout, jak to budeš řešit.“Farida se nadechla. Na vlhký obličej se jí lepily pramínky vlasů. Alia je uhladila a jako obvykle promluvila velice pragmaticky. „Něco takového bylo nevyhnutelné. Nikdy by ti nedovolili staropanenství. Ne s tímhle.“ Vzala Faridu za bradu a otočila ji k velkému zrcadlu na druhé straně místnosti. I přes to, že byla rudá a opuchlá jako granátové jablko, Faridiny rysy – velké oči pod klenutým obočím, vystouplé lícní kosti a nos, plné rty a krásná brada – přitahovaly pozornost. Při pohledu na sebe Alia jen pokrčila rameny.„Kdo by řekl, že mou největší výhodou bude vzhled?“ Farida se opřela o sestru a odtrhla pohled od zrcadla. Zatímco její rysy byly ostře řezané, Alia měla následkem akné tvář flekatou a plnou dolíčků. Stejná malá brada, která tak dokonale vyvažovala Faridiny plné rty, byla pro Alii nevýhodou, protože téměř mizela v tukových záhybech krku. Otci se nepodařilo najít Alii bohatého ženicha. Místo toho reagoval s ponižující vděčností, když mu navrhla velice nepravděpodobné a neobvyklé řešení: sňatek z lásky. Aliin manžel Rehman Khan byl stejně obyčejný jako ona, byť malý a vychrtlý, zatímco ona byla silnější.„Je to dospělý muž, nebo ještě stále chlapec?“ zajímala se matka potom, co se s ním setkala. „Bude mu manželkou, nebo matkou?“Ale Rehman byl stejně jako Alia student filozofie a Farida byla po každé návštěvě u jeho rodiny znovu fascinována jejich usměvavými, šeptanými rozhovory. Spíš to bylo jako povídání mezi kamarádkami než mezi ženou a mužem. Ti dva si žili spokojeně, soustředění na studium a tři malé dcery.Farida se otřásla. Dříve se obávala vyhlídky na podobnou nudnou domácnost. Dávno se obávala, že podobný svazek čeká i ji, i když by mu samozřejmě chyběl luxus lásky. Probíhaly by každovečerní večeře s jeho rodiči a víkendové návštěvy její rodiny. Tato setkání by samozřejmě znamenala únavné pomluvy společných známých. Teď, tváří v tvář děsivé skutečnosti, začala toužit po starém scénáři plném omezení.Alia zvedla z podlahy Alenku a podala ji Faridě. Ta si ji přitiskla na prsa. „Kéž bych tak mohla být jako kočka Šklíba a zmizet. Kdybychom zůstali v Londýně, tohle by se nikdy nemohlo stát.“Alia ji znovu přivedla zpět do reality. „Kdybychom zůstali v Londýně, tatínek by zkrachoval.“Přestěhování rodiny do Londýna nebylo zkratkou k úspěchu, jakou si Latif Basra představoval. Našel si práci asistenta na podřadné vysoké škole. Jejich pobyt znamenal řadu pochybných špinavých bytů a stále rostoucí dluh.„Myslím, žes ho svým způsobem zachránila,“ uvažovala nahlas Alia. „Ale kdo by to takhle vymyslel?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Přestaň.“ Farida nepotřebovala další připomínku toho, že její chování výrazně urychlilo jejich návrat. Předchozí nápadníky přirozeně odmítala. Musela přece předvídat tento nevyhnutelný konec svého nekonečného hledání chyb. Rodiče se jí laskavě snažili najít muže, který, ač by nebyl bohatý, byl by alespoň z jejich vlastního okruhu. Nedala rodičům jinou šanci než zvolit peníze. A tentokrát se za ni, snad moudře, přimluvili. Bojovat proti tomuto rozhodnutí by znamenalo uvrhnout rodinu do takové hanby, která se vůbec nedala srovnat s tím, co Farida způsobila v Anglii.„Vždycky jsi chtěla vzrušení – nové věci, cizí kultury.“ Z Aliina hlasu zazníval náznak zloby. Farida si uvědomila, jak hluboce se sestry dotkla kritika jejího života. „Tak teď to budeš mít.“ Nakladatelství Metafora, 2019, brožovaná, 392 stran.

Čas načtení: 2024-03-10 10:00:01

Tomáš Klus dříve slavným ženám neodolal. Podvedl je všechny, a to včetně manželky

Když si Tomáš Klus ze seriálu ZOO vylil srdíčko a přiznal se k nevěře, některé dámy zřejmě zůstaly v němém úžasu. Těžko říct, jestli u některé ze svých bývalých lásek našel vůbec pochopení! Naopak jeho manželka Tamara mu neochvějně stála po boku, a to i ve chvílích, kdy se hněv snesl také na ni – vyslechla si, že pro slavného muže obětuje cokoli, i svou hrdost. Ve skutečnosti však dodnes říká, že to byla především láska, která ji dovedla k odpuštění – protože prý milovat neznamená někoho vlastnit. Ale co ty ostatní ženy?  Umetá Klus dětem cestičku ke slávě? Novým seriálem jim moc nepomohl Číst více Láska dvou zlatých slavíků dlouho nevydržela Spojuje je rodné město Třinec, láska k hudbě i hvězdná kariéra – Ewa Farna se dala s Tomášem Klusem dohromady v roce 2011, vydrželo jim to ale jen půl roku. Je tak otázkou, co za tím bylo ve skutečnosti a jestli kvůli pozornosti, kterou věnoval jiným ženám, nevzala Ewa kramle. „Prakticky od školky jsem konstantně podváděl všechny přítelkyně včetně své ženy,“ řekl Klus. Po jejich rozchodu, když už byl Tomáš manželem Tamary, o nich Farna vždy mluvila velmi pěkně, a dokonce přiznala, že když se jí v životě něco nedaří, brnkne a staví se na kafe.  Randil také s herečkou Lenkou Zahradnickou, známou ze seriálu Ordinace v růžové zahradě nebo Ulice. Prý se do vztahu s ním moc nehrnula a musel ji dlouho uhánět. Nakonec jejich vztah trval zhruba rok.  Chyby v seriálu ZOO: Tohle Eva Burešová už vážně přehání Číst více Zrada nejlepší kamarádky Přítelkyní mu však byla také zpěvačka a violoncellistka Terezie Kovalová, u které nakonec našel trochu jiné štěstí, než předpokládal. Učarovala mu totiž její kamarádka Tamara Kubová a Terezie pak prý celou událost velmi těžce nesla. „Řekla bych, že jsem vložila důvěru tam, kam jsem neměla. Bylo to pro mě těžké období, protože zároveň probíhal rozchod partnerský s ním a přátelský a pracovní s ní,“ řekla tehdy Kovalová. Chtělo by se říct, že poslední Tomášovou partnerkou a láskou je Tamara, vzhledem k jeho vyjádření ale zřejmě během jejich vztahu potkal ještě další ženy, které mu učarovaly. Navzdory jeho záletnické povaze při něm Tamara stojí jako neochvějný sloup, který pro něj znamená rodinu, domov a zázemí. Prožila s ním dny, kdy neměli ani na hypotéku, porodila mu tři děti a říká, že se našla v tom, být matkou. Odměnou je jí nejen slavný muž, ale také jeho láska, která má jen trochu jiné podmínky, než jsme „normálně zvyklí“.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vládnou v zákulisí Všechnopárty neshody? Členové štábu odcházeli kvůli Šípovi.  

Čas načtení: 2024-05-18 09:36:24

Léčitelé srdcí: 3 znamení zvěrokruhu, jejichž domorodci mají dar léčit

Existují některá znamení zvěrokruhu, kterým Bůh dal schopnost poskytovat druhým útěchu a útěchu a pomáhat jim léčit se. Ne každý má schopnost milovat bezpodmínečně jako Bůh a ne každý má schopnost léčit zlomená srdce. Ale pokud dokážete rozptýlit temnotu kolem druhých a uzdravit trpící duši, znamená to, že vy sami máte v Božím srdci zvláštní […]

Čas načtení: 2024-06-24 11:00:01

Sandra Nováková má nálepku protekční herečky. Odvážné fotky jí pomohly

Je možné, že se bude Nováková s rostoucí popularitou setkávat s dalšími a dalšími „hejtry“. Už dnes se sem tam někdo pozastaví nad tím, že bez manžela by o pořádnou roli nezavadila. Faktem je, že Vojtěch Moravec ji obsadil do řady svých projektů, jen namátkou jmenujme seriály Na vlnách Jadranu, Banáni, Pod hladinou či Lež na pláži. Vlastně i v seriálech 1. mise nebo v Modrém kódu měl Moravec prsty. „Ruku na srdce. Kdybyste měli jako režisér doma herečku, tak byste ji neobsazovali? Jasně, že jo. Pokud se hodí do koncepce a má na to, tak je to přeci logické. A Nováková kvalitní herečka je, alespoň podle mě,“ řekl pro Čtidoma.cz Rousek. Vydra opustil manželku, s Bouškovou je spojila tragédie. Zachránil ho duch maminky Číst více Dosáhla svého Některé snímky z focení pro pánský magazín Sandra Nováková sdílela na svém instagramovém profilu. Lidé nešetřili pochvalnými komentáři, i když se samozřejmě našlo pár škarohlídů, kteří na těle krásné herečky ze seriálu ZOO či na stylu focení hledali chyby. „Tak je to vždycky, nic neobvyklého. Každopádně fotky měly úspěch, o Sandře se mluvilo, reklamu měl i časopis. A o to šlo, kvůli tomu do toho obě strany jdou. Když pominu honorář či zisky z prodeje. Mnohem zásadnější je ale mnohdy právě reklama a to, co z toho bude do budoucna,“ poodhalil pokličku práce fotograf Rousek. Obstála ve všech rolích Má to svoji logiku. Novákové se navýšil počet sledujících na sociálních sítích. Z toho mohou vyplynout noví klienti, které bude na Instagramu propagovat. A tím pádem se jí navýší finanční zisky. Navíc fotky v magazínu sice byly odvážné, ale nijak vulgární nebo urážející. „Bylo to vkusné. Všechno si sedlo tak, jak mělo. Snímky ukazují krásnou ženu, herečku, ale i matku syna Mikuláše. Ani v jedné z těchto rolí se nemusí stydět za to, co ukázala. Za mě tedy super práce.“ Nadšený byl i Novákové manžel, režisér Vojtěch Moravec. „Holku z Playboye chce mít každý,“ pochvaloval si sympatický chlapík, který dle svých slov manželku popostrčil, aby na nabídku řekla ano. „Postavil se k tomu skvěle, v ničem jí nebránil, což je super. A jsem si přitom skoro jistý, že si od kamarádů vyslechl hodně narážek. Umím si představit, že mu říkali něco ve smyslu, že už viděli všechno, co on, apod. Na druhou stranu to ukazuje, že je Moravec sebevědomý chlap.“ Uzlík na štítné žláze: Co to znamená a jak ho odstranit Číst více Už si může vybírat Pravdou také je, že Nováková nemusí do budoucna řešit další focení pro Playboy či jiný podobný magazín. I kdyby ta nabídka přišla, může si říct pěknou sumičku, případně s klidem odmítnout. Vystačí si totiž jen se svým Instagramem. „Má teď silnou páku, může si diktovat cenu. A když se na její Instagram podíváte, tak je tam spousta pěkných fotek, které rozparádí nejen chlapy. Nemá postavu zadarmo, mnohokrát říkala, že pravidelně cvičí, a asi to nebude jen pár sklapovaček a hotovo. Já jí fandím, evidentně ví, co chce, a jde si za tím. A její Instagram je opravdu pastva pro oči,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Burešovou nemusíte milovat, ale tohle je moc.

Čas načtení: 2024-08-20 09:50:17

Mezi námi [Manuel Vilas / Pavel Dobrovský - Beta]

Mezi námi zkoumá, co to znamená být naživu a milovat, a zároveň je příběhem ženy uvězněné v intimní, imaginativní a smrtelné utopii. Kniha získala ve Španělsku prestižní Nadalovu cenu za román 2023.

Čas načtení: 2022-01-05 09:36:25

Co znamená milovat…

Chtěla jsem napsat nějaké shrnutí mých myšlenek na téma: co znamená milovat. V posledních letech se mé domnění ale stále mění. Jednou je to opravdový cit a podruhé to je jen fráze, vytvořena společností, která ztratila svůj význam. Jak to tedy doopravdy je? S ohledem na své zkušenosti vím, že říkat „miluji tě“ je žádané […] The post Co znamená milovat… appeared first on K zamyšlení.

Čas načtení: 2020-04-29 12:20:16

Pierre Derlon: Okultní tradice Cikánů (ukázka z knihy)

Cikáni (stejně jako třeba Židé či Arméni), jsou lid, jenž se v historii se specializoval výhradně na poskytování služeb pro okolní zemědělské společnosti. Zajišťovali usedlíkům řadu jim nedostupných statků činností – magii a léčitelství nevyjímaje. Má to ovšem od počátku jeden háček: bez výjimky to vyvolávalo nepřátelství a zášť vůči nim, byli vydědění a pronásledování. Kniha Pierra Derlona nabízí českému čtenáři zcela ojedinělý vhled do tradic a zvyků kočovných cikánských kmenů, přehled magických a léčitelských praktik, způsobů tajné komunikace prostřednictvím šifrovaných značek, řeči rukou, ale i zvyků uvnitř rodin kočovníků. Autor v tomto prostředí pobýval od roku 1939, knihu vydal v roce 1975. Zaznamenal tak svědectví kultuře ve Francii i západní Evropě již zcela vymizelé, tím spíše v České republice, kde byli kočovní Cikáni násilně nuceni k usedlému způsobu života již koncem devatenáctého století, definitivně pak po komunistickém převratu.   Ukázka z knihy Do magického světa Cikánů jsem padl rovnýma nohama v roce 1939, přesně čtyři dny před vyhlášením války. Od té doby mě nepustil a já se nikdy nemohl zbavit způsobu existence, která mi byla přisouzena onoho dne, kdy jsem shrbený nad řídítky jízdního kola odjížděl z města Patay v kraji Eure-et-Loir za svými rodiči, do pětadvacet kilometrů vzdáleného Janvillu. Mockrát jsem po té cestě jel, důvěrně jsem znal každou zákrutu, každý meandr silnice. Obloha byla tenkrát nízká a začínalo se stmívat; nastal čas, kdy čiperné vodní ptactvo vystrkuje zobák z hnízda.             Kvůli silnému větru jsem musel šlapat se skloněnou hlavou a „ze sedla“. V jednom okamžiku jsem v příkopu zahlédl cosi tmavého. Zabraný do boje s protivětrem jsem si nevšiml podrobností, ale spatřený obrázek mě vyvedl z klidu, nakonec jsem se asi po dvou stech metrech otočil a vrátil zpět. Když jsem slezl z kola, uviděl jsem ve vodním kanálu topícího se muže. Rychle jsem ho vytáhl. Měl na sobě kalhoty a tmavohnědé, manšestrové sako oblečené na nahém trupu. Jakmile se vzpamatoval, mávl rukou směrem k silnici. Nerozuměl jsem! Díval jsem se tím směrem, seč jsem mohl, ale v padajícím soumraku jsem dokázal rozeznat jen panáky obilí vyjímající se na ocelově šedém pozadí.             Bylo mi devatenáct let. Byla to doba strachu a já stál v šeru s mužem, kterého jsem zachránil – jen já a on – a poslouchal slova, jež opakoval, aniž bych jim rozuměl:             „Běž za kolonou! Běž za kolonou!“             Vystoupal na násep, odkud uviděl řídítka mého kola, usmál se, vzal mě za ruku a řekl:             „Cikáni, tam, konvoj…“             Konečně mi to došlo, muže jsem nechal v zářezu zavlažovacího kanálu a naskočil na bicykl. Rval jsem se s větrem, jel jsem a jel, oběma rukama křečovitě svíral řídítka, svaly na stehnech tvrdé jako kámen. Pustá silnice přede mnou mi připadala nekonečná. Konečně jsem zahlédl houpající se svítilnu na zádi maringotky.             Byl jsem u cíle. Předjel jsem pojízdné obydlí a oslovil muže, kráčejícího vedle koně, jemuž na hřbetě seděl klimbající pes. Byla to zvláštní scéna. Přede mnou jelo ještě pět vozů, rychlost udával kůň v samém čele, ohromný peršeron, snad až přehnaně veliký ve srovnání s ostatními pinto koni zapřaženými do dalších maringotek. Řekl jsem:             „Nějaký muž se málem utopil v kanále, prosí vás o pomoc.“             O chvilku později zastavivší karavana sledovala můj odjezd v doprovodu muže, který na mě z neosedlaného koně křičel:             „Tak dělej! Dělej, ty lenochu!“ a zasypával mě takovými nadávkami, že je na tomto místě nemohu reprodukovat. Čas mi přišel dlouhý. Konečně jsme dorazili na místo. Zachráněný kouřil krátkou dýmku a nikdo by si nedokázal představit, že se ještě před půlhodinou, sotva o dva metry dál, topil v zavlažovacím kanálu.             Dodnes si pamatuji na slovo, jež vykřikl muž na koni v okamžiku, kdy poznal svého druha:             „Hartissi!“             Několikrát to jméno zopakoval, zatímco jeho druh těžce vstal a chytil se nás, abychom mu pomohli vylézt do svahu. Oči měl jako zahalené závojem, v pološeru mi v té troše světla ze svítilny mého kola připadaly skoro až neskutečné.             „Jmenuješ se Pierre,“ řekl mi neznámý, „dlouho jsem na tebe čekal, mám tě totiž zapsaného ve svém životě.“             Usmál se a krátkými, trhanými nádechy potáhl z dýmky. Teprve mnohem později, snad po deseti letech, jsem pochopil, jak velké úsilí ho stálo ji zapálit. „Muž, který se poddá bolesti,“ řekl mi tehdy, „který skloní hlavu, svěsí ruce a podlomí se mu kolena, není muž. Zejména když ostatní, kteří si ho zvolili za náčelníka, vidí, že se nedrží zpříma a nedokáže vstát.“             Hartiss, neznámý ze zavlažovacího kanálu, odmítl nasednout na koně svého druha; celou cestu urazil pěšky vedle mě.             „Jestli chceš, Hartissi, nechám ti koně a na gadžově kole pojedu oznámit ostatním, že jsi v pořádku.“             „Jeď, Rolphe, a vyřiď jim, že Pierre s námi stráví dnešní večer.“             Neodvážil jsem se odporovat a nechal Cikána odjet na svém kole. Kůň šel pravidelným krokem podél vodního příkopu. Připadal jsem si jako ve snu. Cikán vedle mě mlčel; zdál se pohlcený v myšlenkách; co chvíli jsem se k němu natočil, v šeru se střetl s jeho pohledem a pocítil jakousi úlevu, dojem klidu.             „O matku si starost nedělej,“ řekl zničehonic a položil mi ruku na rameno. „Její čas zatím nenastal, ještě ji čeká spousta smíchu i slz.“             Mužova mluva mě udivila; měl jsem pocit, že slyším starodávný jazyk, jako by ten, kdo se jím vyjadřuje, žil v minulém století. Pomyslel jsem si, že mnoho přečetl a archaické vyjadřování je výsledkem dlouhých chvil strávených nad knihami.             „Mýlíš se,“ pokračoval, „neumím číst.“             Vzpomínám si, že jsem ohromením zastavil. Muž ušel ještě pár kroků, potom mi položil obě ruce na ramena. V té chvíli tvář neznámého ozářily reflektory automobilu za mnou. V jediném okamžiku se mi do paměti navždy vtiskl intenzivní výraz toho člověka a já věděl, že mě má rád stejně intenzivně, jako jsem začínal mít já rád jeho.             „Nesmíš se na mě, Pierre, zlobit za to, že ti čtu v myšlenkách, mezi námi dvěma nejde o nic závažného ani neobyčejného; neobyčejno tvoří prosté věci, které lidé zahalují do tajemství. Život plyne jako voda z pramene, ale málokdo ví, kde má počátek.“             Nevědomě se mě zmocňoval jakýsi, dosud nepoznaný, půvab. S Cikány jsem se poprvé v životě setkal asi ve čtrnácti letech – o prázdninách u jednoho polesného jsem si hrál s malými Romy, jejichž náčelník se jmenoval Jean-Michel Mathias. Ale mezi náčelníkem kmene, jakým byl Jean-Michel Mathias, a Hartissem byl propastný rozdíl. Najednou mi všechno připadalo mimo čas, mimo veškerá měřítka. A měl jsem zřetelný dojem, že se dostávám mimo vše, co mi život dosud přinášel.             Když jsem mu říkal, jakou radost měli jeho přátelé z toho, že je živ a zdráv, odpověděl:             „Ani jeden z těch, které jsi před chvílí viděl, si nedělá starost o můj život. Jediné, co má pro ně cenu, jsou má slova, to, co chci říci a na co oni čekají. Zbytek jejich života bude záviset na tom, co řeknu. Pro ně…“ na chvilku se odmlčel, pak pokračoval: „pro nás představuji spravedlnost. Před čtrnácti dny jsem byl v Itálii, ani ne před měsícem ve Flandrech.“             Byl jsem jako opařený a mlčel. On dál mluvil:             „Vy máte soudce, advokáty, prokurátory. A tihle soudci nemají nic společného se souzenou osobou. U nás jsou soudci, advokáti nebo prokurátoři přátelé či příbuzní těch, které budou soudit. Když se u nás člověk vykonávající spravedlnost jednou zmýlí, už ji dál vykonávat nemůže.“             Dolehl k nám jakýsi ruch. Směsice štěkotu, ržání a dětského křiku; chvílemi jako činel práskla zvučná nadávka, přehlušená pronikavými ženskými hlasy. „Naši našli místo k táboření,“ řekl Cikán, „večerní odpočinek nám přijde k duhu, bratře.“             Hlasy začaly být rozlišitelné a záhy jsme slyšeli vrzání náprav maringotek.             Když nám k cikánskému konvoji nezbývalo ani dvě stě metrů, můj společník se zastavil a řekl mi:             „Jedna žena z těch, které poznáš, tě zná už dlouho; jmenuje se Sandra a její chování ti bude připadat zvláštní. Nesmíš se ale ničemu divit, přebývá totiž v samém srdci moudrosti a ví toho víc než já.“             Dosud klidný kůň poznal důvěrně známé zvuky, sešel z krajnice a podkovami v trysku rozezněl asfalt silnice. Běžely k nám děti; za nimi psi, průvod uzavírala, s hlavou u země, liška s useknutým ocasem; spolu s ní přicházela žena.             „To je Sandra!“ zvolal Hartiss a zopakoval: „Sandra!“             Sandra na mě v pološeru upřela pohled. Kolik jí mohlo být? Dýchalo z ní mládí; světlé, narezlé vlasy jí spadaly podél obličeje v pravidelných copech až na boky. Dlouhé šaty zvýrazňovaly její drobnou postavu; měla naprosto dokonalý krk a bílou pleť; oči jako by jí vymyla modř pramenů. Ruce s hbitými, avšak překvapivě krátkými prsty kontrastovaly se zbytkem nepopiratelně harmonické osoby. Usmála se a já zahlédl široké a bílé zuby; rty měla masité, stvořené pro rozkoš… a přitom tou dobou bylo Sandře přes padesát.             „No tak je tady,“ řekla, když nás spatřila, „ten tolik očekávaný společník!“             Měla svěží, ale nakřáplý hlas, konce vět, které vyslovila, zůstávaly jakoby zavěšené v prostoru, jako by nikdy nedomluvila, takže nikomu se nechtělo ji přerušovat.             Děti se na nás věšely, brebentily mezi sebou neznámým jazykem, vyskakovaly mému vyčerpanému druhovi na ramena.             Do jejich hlaholu znovu zazněl Sandřin hlas:             „Flixie, běž vyřídit do tábora, ať všichni mluví francouzsky. Že chci, aby dnes večer všichni mluvili francouzsky.“             Muž z příkopu vzal Sandru za paži a řekl:             „Každé tvé slovo, Sandro, je prostoupeno láskou a moudrostí.“             „Ale Hartissi!“ odpověděla hrdelním hlasem, „spíš bychom měli vzdávat pocty těm, kdo dávají či zvěčňují život. Není snad teď tenhle mladík tvým otcem, když ti daroval znovu život?“             Nějaká holčička se mě chytila za paži a pověsila se na ni; sklouzla po manšestru saka, vzala mě za ruku a už ji nepustila.             Vpravo ode mě vyšlehl do výšky plamen a odrážel se v kaluži. Vtom jsem uviděl tábor, maringotky, koně, muže, ženy, mladé i staré, všichni sledovali, jak přicházím.             Ve vzduchu se vznášel silný pach nafty a dřeva. Holčička mě držela za ruku. Muž z příkopu se Sandrou sledovali děti, kolem poskakovali psi.             Od skupiny se odpojil stařec a vyšel mi vstříc. Podal mi ruku, já gesto opětoval.             A tak mi na ramena padl, jako plášť utkaný ze stínu, magický svět Cikánů, a když se naše ruce spojily, stal jsem se člověkem, jímž jsem; cizincem tomu, čím jsem byl.   Stačí vstoupit do samého srdce záhadného a záhadné se změní v normální. Na nástupišti nádraží ve Voves jsem očima ulpíval na obličejích, v nichž se zračila úzkost. Jako by na všechny dolehla zasmušilá malátnost.             „Takže dohodnuto, Pierre, zítra jedeš za rodinou.“             „Sejdeme se za tři dny v Chartres, Sandra ti všecko vysvětlí.“             „Já mu to řeknu, Hartissi, řeknu mu to,“ přisvědčila Sandra, která šla s námi.             S železným lomozem a ohlušujícím syčením páry přijížděl vlak.             Sotva před pár hodinami na tábor dolehla novina. Válka… je válka! Bosý klučina se vrhnul na Hartisse, jenž ho vsedě na schůdcích maringotky sledoval, jak přichází.             „A je to tady, Pierre, je konec,“ řekl mi Hartiss, protože to věděl mnohem dříve, než malý kluk promluvil.             VÁLKA! Novina oběhla tábor a ani ne do minuty všichni stáli kolem Hartisse; znovu se rozezněl jazyk kmene, muži a ženy mluvili a mluvili; jeden mladý chlapec vzal muže, kterého jsem vytrhl z náruče smrti, za ruce. Přestože hovořil mně neznámým jazykem, pochopil jsem přibližný smysl:             „Sandra říkala, že dokud bude s námi, máme mluvit francouzsky.“             Na chvilku se rozhostilo ticho, přešlo jako mlha, a hovory se znovu rozproudily.             „Ano, vím o tom,“ řekl Hartiss mladému muži, jenž se ho na něco ptal, „do dvou týdnů budeš v bezpečí.“             Od skupiny se oddělil mladý Cikán.             „Herberte, za hodinu na cestě, a s ním sraz, víš kde, v Chartres, zítra v ‚noïlle‘.“             Potom vstal, vzal chlapce oběma rukama za ramena a přitiskl ho k sobě.             „Za čtrnáct dnů budeš v bezpečí, Frantzi.“             Frantz na mě vrhl vystrašený pohled. Hartissův hlas, dosud mírný, zahřměl jako hrom.             „Ten člověk je tvůj bratr, Frantzi, nemáš se čeho bát.“             Pochopil jsem. Vzpomněl jsem si na ohavná zranění, která si můj otec přinesl od Verdunu. A teď stojím tváří v tvář Němci, tedy nepříteli, a tento nepřítel se z důvodu, že jsem zachránil život cikánskému „čaroději“, stal mým „bratrem“.             Skupina se znovu dala do šeptání kmenovým jazykem.             „Říkal jsem francouzsky!“ okřikl je Hartiss.             Nad táborem znovu zavládlo tíživé ticho.             „Pomůžu ti sbalit si věci, Frantzi, ničeho se neboj,“ řekl jsem a popošel k němu.             Frantzovi bylo šestnáct, mně devatenáct. Byl první den příšerného masakru. Miliony lidí a tisíce cikánů měly zaplatit životem za šílenství jednoho jediného muže. Toho dne jsem uprostřed plání v Beauce svému cikánskému bratrovi pomáhal uprchnout ze země mých bratrů. Když z Herbertovy maringotky pádící k Chartres zbyla jen maličká tečka na obzoru, pochopil jsem, že už sám sobě nepatřím, že jsem se stal přijímaným člověkem; teď jsem si upřeně prohlížel tábor já.             Stáli přede mnou, jako by pózovali na svatební fotografii. Starci, děti, krásné dívky, jedna z nich s těžkými, havranově modrými copy a třemi klasy pšenice za levým uchem, bědný národ, svobodný, avšak neustále hnaný z jedné obce do druhé, odstavovaný na veřejná smetiště, na prostranství, kde se konaly trhy se zvířaty. Upíralo se na mě dvacet párů očí. Hartiss mě vzal za ruku a zašeptal:             „Nic jim neříkej, oni vědí.“             A nepadlo mezi námi jediné slovo. Skupina se rozešla, ženy odvedly své děti, zůstali jen muži. Byli čtyři: jedenasedmdesátiletý patriarcha Firmin, Arthuro, Solies a Sampion.             Ani ne za hodinu bylo rozhodnuto. Arthuro a Sampion, kterým hrozila mobilizace, se měli po železnici dostat do Aisne, sejít se tam se svými bratry Piercem a Wandolem a sdělit jim místo, cíl dlouhého, „sisteronského“ pochodu. Firmin za úsvitu zamíří spolu se ženami, dospívajícími a dětmi na jih.             A Sandra?             Zrovna přicházela, Sandra, přicházela. Její útlé nohy jako by klouzaly po mazlavé zemi utopené v ranní mlze. Její šedobéžové šaty s švestkově modrým proužkem se komíhaly v rytmu chůze.             „Půjdu s tebou, Firmine,“ sdělila podivně tlumeným hlasem, „s Arrakovci se sejdeme na sedmičce a s avronskými u Pařížské brány.“             Měl jsem pocit, že jsem náměsíčný, natolik mi vše kolem připadalo zvláštní. Obrázek Frantze se mi lepil k srdci jako výčitka, veškerá radost byla pryč. Moje kolo opřené o maringotku vzbuzovalo myšlenky na útěk. Asi dvanáct kilometrů odtud si moji rodiče museli dělat starosti, proč jsem nepřijel. Přišla ke mně Sandra.             „Útěk je útočiště zbabělců,“ řekla, „a lítost nachází místo jen v srdcích slabochů.“ Vzala mě za ruku. Zůstal jsem.             Zúčastnil jsem se všech příprav, a když se potom Hartiss objevil ve dveřích Firminovy maringotky, ulevilo se mi.             Vlak, který odvážel Arthura se Sampionem, mi zmizel z očí, ale v uších mi stále zněla jeho ozvěna. Na nástupišti nádraží ve Voves zůstala jen Sandra, tisknoucí se ke mně, a přednosta stanice, který úkosem sledoval podivný pár, který jsme tvořili.             Dalo se do jemného a nepříjemného deště, hustého a svírajícího jako anglická mlha.             „Pojďme,“ řekla Sandra a vzala mě za paži.             Cesta ubíhala jako důvěrně známá krajina. Za chvilku se v dálce objevil tábor. Osvětlené obdélníčky okének blikotaly jako lucerny na šífech.             Sandra mi paži stiskla ještě silněji. Kráčeli jsme mlčky; naše kroky klouzaly s vlhkým zvukem po mokré trávě.             Liška pod maringotkou se oklepala. Zachrastil řetěz, na němž byla přivázaná. „Klid!“ zašeptala Sandra.             Hbitě překročila kaluž, roztřesené zrcadlo, které deformovalo obdélník nažloutlého světla dopadajícího z Firminovy maringotky.             „Pojď dál,“ řekla mi z výšky tří schůdků své maringotky. Vstoupil jsem do přítmí jejího pojízdného obydlí. V tančících odlescích lampičky pod ikonami jsem si domýšlel vnitřek. Potom škrtla sirka; na okamžik se mi zjevil Sandřin obličej vlhký od deště, jako proměněný. Ale to už mi plamen v petrolejce odhalil tajemství úzkého příbytku.             Jako bych vkročil do místa mimo náš čas; všechno tam bylo zvláštní, strop, stěny pokryté různobarevnými látkami; žádná postel, ale v zadní části ležela spousta polštářů z látky a kůže. Skříň, která vypadala jako zavěšená na stropě. Před takto vzniklou alkovnou stál na měděném podnosu samovar třpytící se kovovým leskem. Vlevo nad ním se na tančící plamínek věčné lampičky z opalinového skla laskavě usmívaly dvě ikony. Z naftových kamínek vedle dveří vyzařovalo mírné, lahodné teplo. Uvnitř nebyl stůl ani židle, žádné kuchyňské nádobí, na háčcích viselo jen šest šálků z krvavě rudého porcelánu, které se zhouply při sebemenším pohybu maringotky. Na poličce stály vyrovnané keramické džbánky opatřené korkovými zátkami.             „A je to!“ řekla Sandra.             Jedním pohybem si svlékla pláštěnku, potom si pohrála s přezkou na opasku a nechala ze sebe sklouznout sukni. Objevila se přede mnou v jakýchsi pouzdrových šatech, jejichž horní díl jí sloužil jako korzet, když na sobě měla nabíranou sukni. Tu pověsila na věšáček skrytý za látkovým závěsem. Můj nepromokavý plášť a sako skončily hned vedle, a jakmile závěs klesl, mohl jsem obdivovat harmonii, která z tohoto podivuhodného místa vyzařovala. Nic nenarušovalo zdejší pořádek.             Pohodlně usazený v polštářích alkovny jsem sledoval Sandru, která přede mnou, vkleče u samovaru, připravovala čaj. Tu a tam vhodila do malého komínku jakási zrnka, podobající se krystalům. Stoupal z nich voňavý dým. Měl jsem pocit, že vdechuji vůni z ohromné kytice květů; neměla naprosto nic společného s tím, co jsem od té doby kdy vdechoval, jako například různé arabské či turecké přípravky; myslím, že musela pocházet z Indie.             Po prvním vypitém šálku čaje zazněl Sandřin přidušený smích. Očima se vpíjela do mého pohledu a já se snažil upínat se ke skutečnosti, natolik jsem si připadal mimo vše, co jsem byl dosud zvyklý vnímat.             „Člověk, který se brání snům, se brání životu,“ řekla, „když budeš chtít, můžeš v jediné hodině zažít to, co ti jinak život přinese za dvacet let. Chceš? Málo lidí tvého rodu poznalo to, co ti teď bude dáno prožít. Pokud souhlasíš, od téhle chvíle už nikdy nebudeš nemilovaný.“ Souhlasil jsem.             V maringotce přestala existovat skutečnost: Sandra začala mládnout. Účinky hypnózy? Očarování? Nedokážu to říci, ale odehrávalo se to přímo přede mnou, dalo se to nahmatat. Z padesátnice byla mladá dívka. Jen její hlas si uchoval charakteristickou intonaci, která ho odlišovala od běžných hlasů. A říkal:             „Už kdesi existuji. Jsem malá holčička, kterou poznáš až v den, kdy mě najdeš. Ta osoba se stane mým druhým já a bude nad tebou mít stejnou moc. Budete nezničitelní, a přece vás budou chtít zničit, budete se milovat, a přitom vás budou nenávidět, budete sami vdechovat vůni květin z vaší zahrady, budete silou, protože láskou, a gadžové, kteří se k vám obrátí, poznají ‚auru‘ lásky nebo nenávisti – podle toho, co sami ponesou v srdci.             A přitom vaše rty budou pro vás dvěma hranicemi.“             Nechápal jsem ta slova. Avšak o šestnáct let později jsem ve své ženě rozeznal onu mladou dívku, která měla tutéž tvář a stejný způsob bytí jako kočovná Cikánka Sandra.             Přikrýval nás jen stín. Občas knot lampičky pod ikonami zaprskal v mandlovém oleji a mne, v Sandřině náruči, pomaličku ovíval závan poznání.             Ráno jsem se probudil do skutečnosti. Se ztěžklými údy a znavenou šíjí jsem si náhle uvědomil, že oné noci došlo k čemusi výjimečnému. Ale k čemu? Sandra mi vařila čaj.             „Nebuď tak netrpělivý, vlčku. Čas přijde na konci času.“             Sen se rozplynul a žena, která se přede mnou věnovala kaž­dodenním činnostem, nabyla svého obvyklého zjevu. Její nahota mě nutila k úctě.             Kolik hodin, kolik dní jsem s ní takto strávil? Nevím; snad tři. Potom jsem se Sandřina těla už nikdy nedotkl. Když jsem však otevřel dvířka její maringotky, aniž jsem se otočil, jak mě o to žádala, plně jsem si uvědomoval, že má cesta je narýsovaná a že se jí mám nejen podřídit, ale přivítat ji jako odvěkého přítele.             Dnes, Sandro, provádíš svých osmdesát jar za hranicemi, jež je mi zakázáno překročit, ale skutečně jsem prožil vše z toho, co jsi jednoho dne předpověděla užaslému chlapci, s klidem, přesně jak jsem ti slíbil.             Vzpomínám si, Sandro, na tvé oči, jež jako dvě uhrančivá zrcadla vtiskávala do mé mysli pohybující se obrazy, abych si slovo od slova zapamatoval tvá proroctví. Řeklas mi: „Tvoji už za tebou nepřijdou, k sobě tě přijít nechají, ale nepřipustí tě na své oslavy, obřady, ani smuteční; jejich přátelé už nebudou tvými přáteli. Nebudou tě chápat, a proto jim tvé jednání přijde zvláštní. Další ti budou závidět a nenávidět tě. Tebe bude naopak na ramenou tížit tolik lásky, kolik jen málo lidí mělo to štěstí v životě snášet. Tvůj život bude naplněný jako vejce, nepoznáš ani lítost, ani výčitky. Ti, které budeš milovat, budou žít vyrovnaně. Přijdou za tebou lidé a poznají tě. Kvůli nim překročíš hranici krve, stanou se tvými bratry a ty díky nim projdeš zastávkami na cestě moudrosti, která vede k Tichu, protože jen v tichu pták pozná zpěv ptáka. Nebudou tě zvát ani na veřejné, ani na rodinné rady, ale lidé si k tobě budou pro radu chodit potají. Pro některé budeš špatný a budeš v nich vzbuzovat obavy; pro jiné budeš člověk, jejž následují krok za krokem a jenž se stává vzorem pro jejich vlastní život. A tak se budeš řídit opatrností, protože srdce lidí je jako ovocný sad a sklizeň velmi často závisí na zahradníkovi. Některé z tvých dětí ponesou znamení noci. Budou vědoucími štěpy stromu, který zasadíš. Všem, kdo ti způsobí zlo, se do sedmi let jejich rána vrátí zpět. Podvedli-li tě, budou podvedeni.             Poruší-li dané slovo, bude porušeno slovo dané jim. Budou tebou posedlí, ale ti, kteří tě budou milovat, budou milováni. Ve stáří, protože zestárneš, budeš mít šťastnou ruku a občas budeš i jasnozřivý. Přinutíš se k jistým ústupkům; radost se ti zabydlí v srdci až do konce tvých dnů a popel, který po sobě zanecháš, bude žhavější než oheň.“             To mi Sandra předpověděla pár dní poté, co jsem zachránil život čaroději Hartissovi. A tím to všechno začalo!   Pierre Derlon (1920 –?) se v devatenácti letech řízením osudu setkal s cikánským čarodějem a stařešinou Pietrem Hartissem. Toto setkání předurčilo jeho další život. Postupně se odcizil své gadžovské rodině i prostředí, které ho považovalo za „odpadlíka“. Žil s kočovnými kmeny, oženil se s Cikánkou, s níž měl dva syny. Živil se jako cirkusák, dvacet let vystupoval v kabaretech a varieté s cvičenými holubicemi. Po letech učení ho Pietro Hartiss zasvětil do mnoha tradic, okultních obřadů a pravidel kočovných kmenů, k nimž neměli přístup ani „obyčejní“ Cikáni, natož gadžové. Pierre Derlon napsal několik knih, z nichž Okultní tradice Cikánů, které se nyní po letech dostávají i k českému čtenáři, tvoří jakýsi vhled do duchovních a okultních praktik kočovných kmenů, jež ještě po druhé světové válce žily po způsobu svých předků. Nejedná se o přísně vědecké pojednání, ale o jakési líčení toho, co viděl a zažil formou osobních vzpomínek a pamětí, přesně v intencích věty, kterou mu jeho duchovní otec Hartiss řekl: „K porozumění života člověka z karavany nestačí karavanu sledovat, k tomu je potřeba žít jejím životem.“   Přeložil Tomáš Havel, nakladatelství Dauphin, 2020, 1. vydání, 256 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-12 19:48:30

Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší!

DOBRÉ VIBRACE, DOBRÝ ŽIVOT Jak se naučit opravdu milovat sám sebe? Použitím síly pozitivity se stanete nejlepší verzí sebe samých a vytvoříte si život, který budete milovat. Vex King představuje spiritualitu pro novou generaci: moderní, soucitnou a filozofickou.  Pro čtenáře Rupi Kauri a knih Tajemství a Zdroj. ZMĚŇTE ZPŮSOB, JAKÝM PŘEMÝŠLÍTE A ZMĚNÍTE SVĚT…  V knize Dobré vibrace, dobrý život popisuje autor svou osobní zkušenost a moudrost intuice, která mu nakonec pomohla dosáhnout v životě to, co si předsevzal, a zároveň předává toto vědění dál svým čtenářům. V knize se dozvíte: –           jak o sebe pečovat, překonat toxické energie a postavit vlastní spokojený život na první místo, –           jak pěstovat pozitivní životní styl včetně vědomého vnímání a meditace, –           jak změnit to, v co věříte, tak abyste dokázali přijmout velké příležitosti, které život poskytuje, –           jak projevit vlastní cíle za použití vyzkoušených a účinných metod, –           jak překonat strach a naladit se na stejnou vlnu s vesmírem, –           jak najít svůj vyšší smysl a stát se zářným vzorem pro ostatní. O autorovi: Vex King je optimista, vizionář a filantrop. Když mu bylo pouhých 6 měsíců, zemřel mu otec a jeho matka zůstala sama s dětmi. Jeho rodina bývala často bez prostředků a bez domova a potýkal se s rasistickým okolím, ale navzdory nepřízni osudu byl dobrý student. Začal pracovat pro velké firmy a současně si budoval kariéru v módním a hudebním průmyslu. V současné době je jednou z předních osobností v oblasti osobního rozvoje. Na Instagramu má svůj profil @vexking a vlastní lifestylovou značku Bon Vita. Vex King využívá svého vlivu k tomu, aby šířil pozitivní vibrace a pomáhal lidem objevit vlastní potenciál. Jeho manželkou je beauty guru Kaushal.

Čas načtení: 2020-01-26 11:34:56

Tři ženské – knihy

Rád čtu – paměti, vzpomínky, ohlédnutí. Protože když se s někým seznámíte, tak to není tak, že vám bude hned vyprávět svůj příběh! V knize, to je holt něco jiného. Samozřejmě je to celé filtrované, co vás zajímá nejvíc se zpravidla nedovíte a prostor pro kontrolní dotazy není. Ale i tak to stojí za to. Mám před sebou tři knihy… Klára Gočárová v knize Voslí můstky píše na významném místě svým čtenářům: Nehloubejte v mých spletitých rodinných vztazích. V Obecné škole pan ředitel taky varoval žáky, aby v mrazu nelízali zábradlí, že? To by v textu ta známá jména nesměla být… Knížka mě zaujala tak, že jsem zapomněl na to, jak už mi poslední dobou vadí to neustálé vaření a přelouskal jsem skoro i střední část trojknihy, psanou jakoby v receptech. Kdysi jsem tyhle nápady měl rád. A po celou dobu čtení, i když zaujatý a velmi sympatizující, jsem myslel s nostalgií na byvší dobré redaktory, kteří kdysi své autory vedli, dokázali jim pozorně a s účastí poradit a uměli knihu upravit i pro nezasvěcené čtenáře. Ve Voslích můstcích žena popisuje lásku. Nebo zamilovanost? Na nic si nehraje, je svoje, jde ze sebe ven – prostě najednou něco ví a já jí věřím. Píše, jaké to je milovat. Víte, jak strašně dlouho dělali něco takového – psali, popisovali – jen muži? Voslí můstky stojí za přečtení! V knize Hoď se do pogody Sandry Pogodové, původním povoláním herečky, jsem se nad některými epizodami dobře bavil, a dokonce se hlasitě smál. Karamboly života jsou zajímavé, zvlášť u druhých a když nejde o krk… Při každém průseru teď už uvažuju – za jak dlouho se tomu budu smát? Zvláštní věc – během čtení mi chyběla ta muzika, ta muzika Sandřina otce! Možná je nesdělitelná, možná jsem toho o ní čekal víc, nevím. On, její tatínek ji má v sobě, tu muziku a dcera ji má naposlouchanou a bere ji zřejmě jako samozřejmost. Jenže kniha přijde i k těm, co ji nikdy neslyšeli. Dalo by se s tím něco dělat? Nevím…O muzice není lehké psát. Když napíšete kus textu písně, jejíž melodii váš čtenář zná, můžete doufat, že obrazy ve vašich hlavách by se v něčem mohly podobat. A souznít. Jinak co? Dočetl jsem knihu od paní Landovské – Nikdy není pozdě na šťastné dětství. Jen málokdy se mi stává, že dočtu knihu a chci se seznámit s jejím autorem. Tentokrát „to“ nastalo a dám si ještě pár dní na odstup a pak pro „to“ něco udělám. Nesmělý pokus, nic víc. V té knize jsou místa, kde stačí zavřít oči a taky vidím věci ze svého dětství: a) Kluky, v první či druhé třídě, co trápili jednu holku – maličkou Italku, nebo Řekyni, prostě trochu jinou, čekali na ni za školou, jenže většinou ji myslím nedohonili, uměla dobře utíkat! (Pozlatíte vráně zobák a pařáty a ostatní ji uklovou – už jste viděli bílou vránu?) b) Film Vinnetou – Poslední výstřel. Taky jsem ho viděl jen jednou a nikdy víc – ale hlavně – jak ti chlapečkové a potom kluci mohli milovat Shatterhanda a přitom sami šikanovat, podvádět... Bůh ví, já ne. Myslel jsem, že ten archetyp zachraňování princezen v sobě mají všichni muži, tak jako… c) Učebna chemie. Taková byla i „naše“ učebna, ale ne na základce, ale na gymnáziu na náměstí – tehdy – lidových milicí, ve Vysočanech. Ale nás učil noblesní prof. Durych a já jsem se ho ptal, jestli je příbuzný s Jaroslavem Durychem a on mi odpověděl, že nějaké příbuzenství tam je. To místo, kde paní Landovská popisuje snící učitelku Živnou, si budu hezký čas pamatovat! Nechci a nebudu prozrazovat další příběhy dál – i když si odmyslím 50–60 procent, která si literáti a vyprávěči přidávají, může člověk s takovým dětstvím přežít bez úhony? Člověk vydrží hodně. A ono to asi bez ztráty kytičky nebylo, jinak by paní Landovská nepsala o dětství... Nikdy není pozdě na šťastné dětství? Zní ten název knihy jako báseň, ale je to zřejmě pravda. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-22 08:04:29

TATO 3 ZNAMENÍ ZAŽIJÍ LÁSKU JEN JEDNOU V ŽIVOTĚ, JSTE MEZI NIMI?

Láska, která skončí, zanechá nesmazatelnou jizvu a trvá roky, než se zahojí.Znamení zvěrokruhu výrazně ovlivňuje způsob, jakým prožíváte emoce a jakým si nakonec vybíráte partnera. Beran Budete milovat třikrát v životě. Zástupci znamení Berana jsou, pokud jde o lásku, skeptičtí. Obecně mohu milovat třikrát za život. Často se jejich bývalý partner nepočítá, a tak si […]

Čas načtení: 2024-04-28 09:10:39

Tajné proroctví podle cikánských karet: Těmto znamením je předurčeno něco velmi důležitého!

Soudě podle cikánských map jsou zmíněná znamení zvěrokruhu zvláštní a tady je důvod, proč…     RAKOVINA Cikánské karty prozrazují, že jste znamením, které je výjimečné tím, že umí upřímně milovat. Málokdo umí milovat tak jako vy a ve skutečnosti se lišíte od všech ostatních, protože máte tak velké srdce. Musíme říct, že jste považováni za […]

Čas načtení: 2024-05-21 13:00:01

Čukotský lékař se setkal s Putinem a promluvil o jeho zdraví. Jeho slova vyděsila miliony lidí

Nedávno navštívil prezident Vladimir Putin Čukotku, což je oblast, kde podle svých vlastních slov předtím nikdy nebyl a kam si přál zajet se podívat. To se mu konečně poštěstilo, a tak si na své mapě může odškrtnout i tenhle rest. Každopádně kromě prohlídky okurek a rajčat, vypěstovaných na ruském dálném východě, v zemi krutých mrazů a otužilých lidí, došlo podle ruského serveru Gazeta také na setkání s tamním lékařem, který zhodnotil prezidentův zdravotní stav.  Putin se po Ukrajině vrhne na země NATO a povzbudí Čínu. Střet s USA se blíží, říká generál Šedivý Číst více Pozor: jde o ruského prezidenta K jakému závěru doktor došel? Stále si připomínejme, že hovoříme o hodnocení kondice ruského prezidenta, který se snaží svému lidu stále představovat jako životaplný mladík. Jestli tedy věřit tomu, že doktor jen plnil jeho přání, chtěl si zachránit živobytí, nebo dokonce život, či zda si skutečně za svým prohlášením může stát, to ví jen on sám a my se musíme každý rozhodnout, zda jeho zprávě budeme věřit. Každopádně hodnocení doktora Klosse je natolik úžasné, že se o něj samozřejmě podělila s lidmi mnohá tamní periodika, včetně webu Fontanka.  S jinými prý nejde srovnat „Veselý hlas, veselá chůze. A to, jak představuje svoje myšlenky: tak přístupně a srozumitelně… Žádní jiní političtí vůdci v zámoří se mu nemohou ani přiblížit. Myslím, že bude moci ve své funkci zůstat ještě hodně a hodně dlouho,“ pěl ódy na diktátora doktor Kloss, který se podle serveru Regnum běžně zabývá ortopedickou traumatologií. Nakolik je tedy schopen odborně posoudit prezidentovy mentální schopnosti, je pro někoho možná diskutabilní, on si je ale jistý.  Putin miluje svoji práci Přesto, že je podle doktora Klosse Vladimir Putin v tak vynikající kondici, doporučil mu pro jistotu, aby se trochu více šetřil a nevysiloval se takovým množstvím práce. Zajímal se prý také o to, jak může při svém vytížení vůbec relaxovat. „Prezident řekl, že se věnuje sportu minimálně dvě hodiny denně, ale na mou otázku odpověděl, že nejdůležitějším receptem na pevné zdraví je milovat svou práci,“ uvedl lékař. V souvislosti se situací mezi Ruskem a Ukrajinou se nelze nezeptat, zda je normální takovou práci milovat. Reptiliáni ovládají svět, živí se lidskou krví a negativní energií. Podle konspirátorů mezi ně patří i Vladimir Putin Číst více Sportovec tělem možná, ale duší?  Kterým sportům se Vladimir Putin pro utužení svého fyzického i mentálního zdraví věnuje? Není žádným tajemstvím, že se před časem pochlubil černým pásem v taekwondu, tedy nejvyšším dosažitelným výkonnostním stupněm (jaké překvapení…!), dále prý miluje judo, plavání a také kolektivní sporty, které jej učí ohledům a respektu k ostatním lidem. Inu, Ukrajinci by mohli o respektu ruského prezidenta vyprávět celé roky.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Krutý omyl: Kdyby soudci po Hitlerově hospodském extempore rozhodli přísněji, mohly přežít miliony lidí.

Čas načtení: 2024-07-06 08:00:38

Tuhle vychytávku od Xiaomi budou vaši pejsci a kočičky milovat

Xiaomi vydalo druhou generaci chytrého dávkovače krmiva s objemem 5 litrů Přístroj má záložní napájení, LED displej a infračervené senzory Očekávaná cena Xiaomi Smart Pet Food Feeder 2 je kolem 2500 Kč Xiaomi vydalo druhou generaci oblíbeného chytrého dávkovače krmiva Xiaomi Smart Pet Food Feeder 2 (XMWSQ02). Předchozí generace se prodávala i v Česku, takže […] Celý článek si můžete přečíst na Tuhle vychytávku od Xiaomi budou vaši pejsci a kočičky milovat

Čas načtení: 2024-09-20 12:28:56

Majáky ve tmě [Peter Belanský / Martin Koláček - E-knihy jedou]

Mohou spolu šťastně žít usedlý lékař a divoký, nespoutaný herec? Kolik nevěr je člověk schopen odpustit a znovu milovat? Jsou naše lásky majáky ve tmě, nebo je to iluze? Může mladý člověk milovat starce? Končí život smrtí, nebo je to jinak?

Čas načtení: 2024-10-04 13:14:20

Pokud zákazníci milují osmiválce, budou milovat i elektromobily, tvrdí šéf AMG

Neexistuje v posledních letech výbušnější téma než je elektromobilita. Evropská unie stále tvrdí, že zakáže auta, která vypouštějí škodlivé emise. Řada politiků a automobilek však žádá odložení či rovnou zrušení těchto opatření. Zatím to ale na nějakou úpravu unijního nařízení nevypadá, takže automobilkám nezbývá nic jiného než počítat s přechodem na elektromobilitu. To se týká […]

Čas načtení: 2024-11-21 12:15:38

Láska stvořila víru v zázraky

Milujeme jenom to, co má pro nás dočasnou subjektivní hodnotu, když pro nás bůh ztratil hodnotu přestali jsme jej milovat a místo něj milujeme peníze nebo moc, pokud v budoucnosti ztratí peníze a moc pro nás hodnotu tak budeme milovat zase databáze a programy, vše zde má dočasnou hodnotu. Vaše úvaha přesně vystihuje podstatu lidského vztahu… Číst dále »Láska stvořila víru v zázraky

Čas načtení: 2024-11-26 09:00:00

Budoucí Trumpův ministr obrany útočí na OSN a NATO a vyzývá USA, aby ignorovaly Ženevské konvence

Pete Hegseth píše jízlivě o klíčových institucích a říká: „Pokud milujete Ameriku, měli byste milovat Izrael“.Pete Hegseth, Trumpův kandidát na post ministra obrany, ve dvou svých nedávných knihách napadl několik klíčových aliancí USA, jako je NATO, spojenecké země, jako je Turecko, a mezinárodní instituce, jako je OSN, a také uvedl, že američtí vojáci by neměli být vázáni Ženevskými konvencemi.Muž, který by měl stát v čele gigantické americké armády, zároveň spojil zahraniční politiku USA téměř výhradně s podporou Izraele, o němž říká: „Pokud milujete Ameriku, měli byste milovat Izrael.“Na jiném místě Hegseth tvrdí, že americká armáda by měla ignorovat Ženevské konvence a veškeré mezinárodní zákony upravující vedení války a místo toho válku  „rozpoutat“ a stát se „nemilosrdnou“, „nekompromisní“ a „ohromně smrtící“ silou zaměřenou na „vyhrávání našich válek podle našich vlastních pravidel“.

Čas načtení: 2025-01-04 11:54:40

Příběh varhanistky. Anna Lapwoodová boří genderové stereotypy a učí TikTok milovat klasickou hudbu

Na TikToku sledují Lapwoodovou statisíce lidí – ona hraje v Royal Albert Hall na varhany a učí mladé i starší, že klasická hudba dokáže být cool. Článek Příběh varhanistky. Anna Lapwoodová boří genderové stereotypy a učí TikTok milovat klasickou hudbu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-14 09:45:13

14. únor - Světový den šimpanzů bonobo

Není náhodou, že Světový den Bonobo připadá na den lásky. Ohrožení bonobové jsou matriarchální společností s mnohem klidnější rodinnou dynamikou než ostatní tři druhy lidoopů. Konflikty ve skupině se obvykle řeší neagresivním chováním, pravděpodobně kvůli ženské dominanci. Bonobové, známí jako hippie lidoopi mají sklon ,,milovat se, ne válčit".Šimpanz... ...

Čas načtení: 2023-11-15 14:00:00

Nejšílenější místa pro milování? Kostel, pohřební vůz i MHD

Máš pocit, že milování s partnerem začíná být tak trošku nuda, že už dávno ztratilo ten správný náboj a o adrenalinu nemůže být ani řeč? Možná je na čase si užít žhavé hrátky na nějakém zajímavějším místě, než je postel. Zkus se inspirovat lidmi, kteří se fakt nebojí ničeho. I když, kdo ví, jestli je o co stát. Mrkni, kde všude jsou lidé schopni se milovat. Neuvěříš!

Čas načtení: 2021-01-29 17:32:27

Krása hodinek a krása krajiny

Hodinky vnímám jako umělecká díla, proto je normální a přirozené se jimi obklopovat – protože jsou prostě krásné a navíc ukazují čas. Má smysl se ptát: co je krásnější, než hodinky? Nemá, protože ten, kdo miluje krásu hodinek, umí vnímat krásu i jinde. Kdyby neznal krásu jako takovou, neznal by ani krásu hodinek. Milovat krásu […]

Čas načtení: 2008-01-13 16:50:11

Zlatý klíček k dobrému vztahu s přítelkyní

Plno mužů v momentě, kdy mají vztah jistý, začne polevovat a uchylovat se k stereotypu. Stávalo se to dříve i mně. Například jsem byl zvyklý chodit k přítelkyni každý večer, prostě se pomilovat a ráno zase hurá do práce. Stačilo mi to a maximálně vyhovovalo, byl jsem spokojený. Partnerka však ne. Vzpomínám si, jak mi jednou jedna v posteli taktně naznačila, že by se mnou chtěla prožít taky nějaké rande. Tenkrát mi to došlo. Zatímco mně stačilo jen milovat se každý večer, ona se mnou chtěla trávit více času i jinak, aby se ujistila, že mně na ní záleží. Noční radovánky ji ke spokojenosti nestačily, protože pro ženu je ve vztahu skvělé milování erupcí krásných okamžiků a emocí, které k partnerovi cítí, ne však automatickým důkazem lásky! pokračování ->

Čas načtení: 2012-04-15 00:00:00

DC Comics x Converse Chuck Taylor All Star / Fajnšmekři ocení

Fanoušci DC Comics musí také milovat firmu Converse, především proto, že jim Converse zpracovává jejich oblíbence tak, aby si na ně vzpomněli při každém pohledu na chodník. Dnes si tu představíme nejnovější edici DC Comics x Converse Chuck Taylor All Stars, která obsahuje dvoje tenisky s potisky k ...

Čas načtení: 2011-06-21 00:00:00

adidas ZX 8000 Hiking / Z hor do ulic

Následující tenisky budou jistě vyvolávat rozdílné názory. Podle mého názoru je bude jedna skupina sneakerheads považovat za ohavnost, přičemž druhá parta je bude milovat. Seznamte se s originálním provedením klasických tenisek adidas ZX 8000 s přívlastkem Hiking. Jedno se musí nechat, tenisky jso ...

Čas načtení: 2020-08-06 19:42:00

Čtenářský deník - Lev Nikolajevič Tolstoj: Vzkříšení

Několik slov o autorovi Viz Čtenářský deník - L. N. Tolstoj: Vojna a mír. Vydání Dobrovský s.r.o., 2014 – edice Omega. Výchozím textem pro ně je bryskně vzniklý český text z roku 1900 vydaný v Ottově vydavatelství (dílo autorem dokončeno v roce 1899). Překlad Pavel Papáček, upravila Alena Bryndová. Kompozice Jedná se o román o zhruba pěti stech stranách rozdělený do tří částí, z nichž každá má zvlášť (římským způsobem) číslované kapitoly – první jich čítá padesát osm, druhá čtyřicet dva, třetí třicet tři. Každá z částí se odehrává v trochu jiném prostředí – zatímco první uvádí do děje a místně se vztahu zejména k Moskvě, v druhé se hlavní hrdina ocitá v Petrohradu a navštěvuje své statky na venkově, ve třetí pak sledujeme jeho cestu na Sibiř. Děj Kníže Něchljudov po smrti matky žije v jejím moskevském bytě. Stýká se se zámožnou rodinou Korčaginových, v plánu je jeho sňatek s jejich dcerou Missi. Do této životní cesty, která by se v jeho postavení dala dost dobře očekávat, ale vstoupí okolnost, která ji zcela promění. Kníže je vyzván, aby se stal porotcem u soudu. Souzená je dívka, kterou znal v mládí a k jejímuž mravnímu pádu, jak cítí, přispěl – Kaťuša Maslovová. Něchljudov poznal sličnou Kaťuši u svých tet, kde vyrůstala. Jako voják se u nich zastavil a dospívající dívku svedl a poté se o ni nezajímal. Ona otěhotněla, tety ji vyhodily, porodila pak mrtvé dítě ve své rodné vesnici. Po několika špatných zkušeností se službou v bohatých domácnostech, kde ji páni domu chtěli využívat k sexu, se stala prostitutkou v jednom nočním podniku. Nyní byla obviněna z okradení a otrávení zákazníka. Čin však nespáchala. Kníže je součástí poroty, která navrhuje soudu trest. Celou událostí je natolik překvapen, že se dobře nesoustředí na formulaci výnosu poroty a kvůli administrativní chybě k dojde k odsouzení děvčete k nucené práci na Sibiři. Něchljudov přijímá mravní zodpovědnost za situaci dívky, všemi prostředky se snaží zrušit nespravedlivé soudní rozhodnutí – nejprve prostřednictvím odvolání k soudnímu senátu v Petrohradě, pak prosbou o milost k samotnému carovi. I v případě, že by omilostněna nebyla, je rozhodnut ji následovat na Sibiř a oženit se s ní s tím, že by alespoň ulehčoval její úděl. Setkání s Kaťuší znamená pro Něchljudova určité morální probuzení či návrat jeho ideálů z mladých let. Ty nyní uskutečňuje. Na zděděných statcích popouští půdu sedlákům (ponechává si jen malou část původního důchodu z panství) a Kaťuši, jíž soudní senát nezrušil trest, následuje na Sibiř. Po cestě se jí snaží být co nejvíce nápomocen. Téměř až v cíli přichází zpráva o zmírnění jejího trestu od cara – nucené práce jsou pozměněny na vyhnanství v nedaleké části Sibiře. Kníže je nadále hotov se s děvčetem oženit. Kaťuša jej však opakovaně odmítá a volí si přijmout nabídku k sňatku od politického vězně Simonsona. Její motivací je zřejmě snaha neničit na Sibiři knížeti život. Něchjudov v závěru knihy dospívá k životním zásadám, které míní dále brát jako svůj morální kompas. Jsou to pokyny z Matoušova evangelia, konkrétně z kázání na hoře. Kníže věří, že kdyby se podle nich řídili všichni lidé, země by se prakticky mohla stát rájem. Jsou to (ve zkratce) následující zásady: 1) Člověk se nemá hněvat na svého bratra. A pokud už je s někým v nepřátelství, má se s ním smířit dříve, než se bude znovu modlit. 2) Člověk má být věrný a nezradit (nejen cizoložstvím, ale má se varovat i pohledu na krásnou ženu). 3) Člověk se nemá při ničem zapřísahat. 4) Člověk má odpouštět urážky (nastavovat druhou tvář) a nikomu neodřeknout, co by od něho chtěl. 5)Člověk nemá nenávidět nepřátele, ale milovat je, pomáhat jim a sloužit jim. Postavy Kníže Dmitrij Ivanovič Něchljudov – aristokrat, který inklinuje k liberálním a až nevídaným názorům; už od dob studií věří v to, že půdu by neměl nikdo vlastnit, ale měla by být užívána pro dobro všech; posléze v rámci vojny zapomíná na čistotu svých úmyslů, žije běžným světským životem, v rámci děje románu dospívá k definitivnímu křesťansky, avšak necírkevně ukotvenému světonázoru. Rodina knížete – tety, sestra, švagr. Známí knížete - příslušníci aristokratických rodin, bývalí kamarádi z vojska. Jekatěrina Maslovová – Kaťuša – dívka narozená z nemanželského vztahu matky volných mravů, vychovávaná tetami knížete Něchljudova, sama se stávající prostitutkou a posléze trestankyní. Vesničané, správci knížecího majetku, příslušníci moci soudní, zaměstnanci vězení, vězni, revolucionáři – političtí vězni atd. Místo: Rusko Čas: konec 19. století Citáty Spoiler alert. Myšlenkové vyústění románu: A Něchljudovovi se stalo to, co se často stává lidem žijícím duševním životem. Stalo se to, že myšlenka, která mu zpočátku připadala zvláštní, paradoxní, ba jako žert, častěji a častěji nalézající v životě potvrzení, náhle se mu ukázala nejsprostší nepochybnou pravdou. Tak mu teď byla jasná myšlenka o tom, že jediný nepochybný prostředek spasit se před hrozným zlem, jímž lidé strádají, spočívá pouze v tom, aby se lidé uznávali vždy před Bohem vinní a proto neschopní jak trestat, tak i napravovat jiné lidi. Teď mu bylo jasné, že všechno to strašné zlo, jehož byl svědkem ve vězeních a žalářích a klidná sebedůvěra těch, kdo toto zlo prováděli, pocházelo pouze z toho, že lidé chtěli dělat nemožnou věc: sami zlí napravovat zlo. Hříšníci chtěli napravovat hříšníky a mysleli, že toho dosáhnou mechanickým způsobem. Ale ze všeho vzešlo pouze to, že lidé po tom toužící a ziskuchtiví přijali za své povolání i toto domnělé trestání a napravování lidí sami se zkazili v největší míře a bez přestání kazí i ty, které mučí. Bylo mu teď jasné, odkud je všechna ta hrůza, již viděl, a co se má dělat, aby byla odstraněná. Odpověď, kterou nemohl najít, byla tatáž, kterou dal Kristus Petrovi: aby bylo odpouštěno vždycky všem, bezpočtukrát odpouštěno, protože nejsou takoví lidé, kteří by sami byli nevinní, aby tedy mohli trestat nebo napravovat. (s.503-504) Vlastní názor Hlavním vyzněním knihy z mého pohledu je oslava opravdové osobní víry v Boha a také božího záměru se zemí a lidmi (v opozici k nesmyslnému a Kristově učení neodpovídajícímu chování církve). Autorovo pojetí mi připadá smysluplné i srozumitelným a názorným způsobem podané. Tolstoj silně kritizuje poměry svého současného Ruska – nemorální, avšak všeobecně přijímané konvenční chování lidí na různých postech (zejména v prostředí soudů a vězení), včetně způsobu fungování církve. Ukazuje jiný pohled na lidskost a razí hlavní myšlenku – kdo jsme, abychom soudili? Kterak jedny lidské bytosti si mohou osobovat právo soudit jiné? Východiskem pro život je pak Tolstému pozice odpouštení – ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát dle Ježíšova naučení máme odpustit svému bratrovi... Velmi inspirativní čtení, které doporučuji každému zralejšímu čtenáři. Sama jsem si na ně počkala až doteď. A jsem ráda, že jsem se o tuhle knihu nepokoušela v sedmnácti, kdy bych ji asi nedokázala docenit. Ve čtyřiatřiceti jsou mi závěry knížete Něchljudova blízké a dívám se na ně s obdivem a touhou nacházet pro jejich uplatňování místo ve vlastním životě. Kam dál? Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Anna Karenina Čtenářský deník: L. N. Tolstoj - Sevastopolské povídky