Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-02-11 19:02:02

Na týden do Arménie

Arménie… Jaká bude? Jako sousední Gruzie nebo úplně jiná? Prvotní pocit byl, že Arménie je země klášterů. Přesně takhle nám připadala potom, co jsme prošli pár článků a prohlédli knižního průvodce. Země, která na mapách cestovatelů leží často trochu opominuta na úkor čím dál oblíbenější Gruzie. Přitom i v Arménii je cestování příjemné díky ochotným lidem … Pokračování textu Na týden do Arménie → Příspěvek Na týden do Arménie pochází z Život na cestách Podobné články: Cestování po Arménii, naší zemi zaslíbené Na týden do Slovinska Národní park Plitvická jezera – místa, kudy kráčel Vinnetou

Čas načtení: 2024-01-30 12:09:41

Na týden do New Yorku

Dle mnoha článků si New York buď zamilujete nebo jej nenávidíte. Asi na tom bude něco pravdy. Není to pro každého. Je hodně lidí, kteří nemají rádi americký způsob života nebo je děsí strávit týden ve velkoměstě. Tím spíše ve velkoměstě tak intenzivním, jakým je právě New York. A čím byl New York pro nás? … Pokračování textu Na týden do New Yorku → Příspěvek Na týden do New Yorku pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Belgické Charleroi – opravdu nejdepresivnější město Evropy? Na týden do Slovinska

Čas načtení: 2024-07-20 13:15:10

Na týden do Kazachstánu

Jsou dvě hodiny ráno kazašského času a právě jsme usmlouvali taxi z letiště z 15 000 tenge na 10 000. Další den (samozřejmě) zjišťujeme, že je to cena přemrštěná, ale co už… teď je hlavní se dostat co nejdříve na pokoj, usnout a naladit se na kazašský časový režim. Týden v Kazachstánu nabitý zážitky právě … Pokračování textu Na týden do Kazachstánu → Příspěvek Na týden do Kazachstánu pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Na týden do New Yorku Poklady předhůří Ťan Šanu v okolí Almaty

Čas načtení: 2020-10-02 11:23:24

Román Narine Abgarjanové Tři jablka spadlá z nebe je arménskou odpovědí na Sto roků samoty

Jak dát tragédii smysl – to je jedno ze sdělení románu Narine Abgarjanové Tři jablka spadlá z nebe. Ona tragédie není okamžikem ani mimořádnou událostí, ale dědičným prokletím, o němž se obyvatelé horské vesničky Maran domnívají, že jim přineslo utrpení a smrt. Kletba se během staletí stala jakýmsi přijímaným zvykem – nestříhané, dlouhé vlasy žen jsou údajně jedinou ochranou proti jejím škodlivým účinkům. Jedna z ústředních postav, Anatolie Sevojancova, o svou ochranu přijde, když jí násilnický manžel utne copy sekyrou. Otřesení obyvatelé Maranu strnou v úzkostném očekávání, jak to s Anatolií dopadne.  Narine Abgarjanová (1971) má již za sebou povícero titulů. Za Tři jablka spadlá z nebe obdržela v roce 2016 mimo jiné literární ocenění Jasná Poljana. Název románu odkazuje na říši pohádek a kouzel, přitom nás zavádí do drsné reality chudé horské vesnice Maran. Poznáváme její stárnoucí obyvatele a historii, sahající několik generací zpátky. Maran se však na mapě Arménie najít nedá, vlastně ani o Arménii není nikde ani zmínka. Přitom osud vesnice ovlivňují skutečné dějinné události, jako byla arménská genocida Turky, hladomor či válka o Náhorní Karabach. „Příběh Maranu tak může fungovat stejně dobře jako obraz tragické arménské historie i nadčasové podobenství o tradičním životním řádu vzdorujícím tlaku modernity,“ píše v doslovu překladatelka Kateřina Šimová.V tomto ohledu má text blízko k Márquezovu románu Sto roků samoty, k němuž jako k inspiračnímu zdroji se Abgarjanová přímo hlásí a s nímž její text pojí přímé paralely a aluze. „Macondo i Maran jsou fiktivní vesnice odloučené od vnějšího světa, stojící mimo konkrétní časoprostor, přesto se v nich zrcadlí tragické dějiny dvacátého století, ať už toho jihoamerického, nebo arménského. K Márquezovi vede také žánrová charakteristika románu – magického realismu, pro nějž je typická přirozená koexistence realistických a fantaskních motivů,“ pokračuje Šimová.    Ukázka z knihy Kapitola první V pátek krátce po poledni, když se slunce ladně přehouplo přes zenit a spořádaně se vydalo k západnímu okraji údolí, se Anatolie Sevojancova přichystala na smrt.      Před odchodem na onen svět ještě důkladně zalila zahradu a nasypala slepicím do zásoby krmení. Kdo ví, kdy sousedé objeví její bezvládné tělo, přece do té doby nezůstane drůbež hlady. Potom sundala víka ze sudů na dešťovou vodu, které stály pod okapovou rourou, aby chlístající proudy vody nepodemlely základy domu, kdyby náhle přišla bouřka. Pak prohledala police v kuchyni, posbírala všechny nedojedené zbytky – talířky s máslem, sýrem a medem, krajíc chleba a půlku vařené slepice – a odnesla to do sklepa do chladu. Vytáhla ze skříně věci na poslední cestu: pletené šaty ke krku s bílým krajkovým límečkem, dlouhou zástěru s vyšívanými kapsami, boty s plochou podrážkou, tlusté vlněné gulpy (celý život ji zábly nohy), pečlivě vyprané a vyžehlené prádlo a prababiččin růženec se stříbrným křížkem. Jasaman se dovtípí, že jí ho má vložit do rukou.      Oblečení položila na nejviditelnější místo ve světnici – na těžký dubový stůl pokrytý ubrusem z režného plátna (kdyby ho člověk nadzvedl, uviděl by dvě výrazné, hluboké rýhy od sekery). Na kupičku oblečení položila obálku s penězi na pohřeb, vytáhla z prádelníku starý voskovaný ubrus a odešla do ložnice. Tam rozestlala postel, ubrus rozřízla napůl, jednu polovinu rozložila na prostěradlo, lehla si, druhou polovinou se přikryla, přehodila přes sebe peřinu, sepjala ruce na hrudi, hlavou se pohodlně zavrtala do polštáře, zhluboka vydechla a zavřela oči. Vzápětí rychle vstala, otevřela dokořán obě křídla okna, zapřela je květináči s muškáty, aby se nezabouchla, a znovu si lehla. Teď už se nemusí bát, že by duše bezradně bloudila po pokoji, až opustí její smrtelné tělo. Jen co bude volná, vyletí z otevřeného okna rovnou do nebe.      Tyto zevrubné a pečlivé přípravy měly velmi závažný a smutný důvod – Anatolie Sevojancova už druhý den silně krvácela. Když objevila na spodním prádle divné hnědé skvrny, nejprve jí zatrnulo, pak si je ale pozorně prohlédla, ujistila se, že je to opravdu krev, a hořce se rozplakala. Hned se ale za svůj strach zastyděla, sebrala se a rychle si cípem šátku otřela slzy. Pláčem si nepomůže, co je jí souzeno, to ji stejně nemine. Na každého čeká nějaká smrt. Jednomu zastaví srdce, druhému s výsměchem sebere rozum a ona holt vykrvácí.      Anatolie ani na chvíli nezapochybovala, že je to nevyléčitelná nemoc a že to s ní půjde rychle. Není přece náhoda, že zasáhla tu nejzbytečnější a nejnanicovatější část jejího těla – dělohu. Jako by jí tím dávala najevo, že je to trest za to, že nikdy nedokázala naplnit své hlavní poslání – porodit děti.      Když si zakázala pláč a nářek, smířila se s osudem a překvapivě rychle se uklidnila. Prohledala truhlu s prádlem, vytáhla z ní staré prostěradlo, rozřezala ho na kusy a vyrobila si něco na způsob vložek. Ale k večeru už krvácela tak silně, že to vypadalo, jako by jí někde uvnitř praskla velká, nikdy nevysychající céva. Musela použít tu malou zásobu vaty, kterou měla doma schovanou. A protože hrozilo, že brzy dojde, rozpárala okraj pokrývky, vytáhla z ní několik chomáčů ovčí vlny, důkladně ji proprala a pak ji rozložila na parapet, aby uschla. Mohla si samozřejmě zaskočit k Jasaman Šlapkancové, která žila v sousedství, a půjčit si vatu od ní, ale to Anatolie nechtěla. Co kdyby se neudržela, rozplakala se a řekla jí o své smrtelné nemoci. Přítelkyně by se vylekala a okamžitě by vyrazila k Satenik, aby zatelegrafovala do údolí pro sanitku… Jenže Anatolie se nechtěla vláčet po doktorech, aby ji trápili bolestivými a zbytečnými procedurami. Rozhodla se umřít důstojně a smířeně, v klidu a pokoji, v domě, kde prožila celý svůj těžký a zbytečný život.      Šla si lehnout pozdě, protože si dlouho prohlížela rodinné album. Tváře dávno mrtvých příbuzných vypadaly ve slabém světle petrolejky obzvlášť smutně a zádumčivě. Brzy na viděnou, šeptala Anatolie a každý obrázek pohladila prsty zhrublými těžkou venkovskou prací, brzy na viděnou. I když byla hodně zesláblá a rozrušená, usnula rychle a spala až do rána. Vzbudilo ji rozčílené kokrhání kohouta. Slepice se bezcílně štrachaly po kurníku a netrpělivě čekaly, až je někdo vypustí ven, aby se mohly projít po zeleninových záhonech. Anatolie pozorně naslouchala svému tělu. Přišlo jí, že se cítí celkem snesitelně a že ji kromě bolesti v kříži a lehké závratě nic moc netrápí. Opatrně se zvedla, došla si odskočit a s jistým zlomyslným zadostiučiněním se přesvědčila, že krvácí ještě víc než předtím. Vrátila se do domu a udělala si z chomáče vlny a ústřižku látky vložku. Jestli to takhle půjde dál, tak z ní do zítřejšího rána všechna krev vyteče. A dalšího východu slunce už se možná ani nedožije.      Chvíli postála na verandě a každou buňkou těla vstřebávala tápavé ranní světlo. Zašla k sousedce, aby se s ní pozdravila a optala se, jak se daří. Jasaman se pustila do velkého prádla a zrovna stavěla na kamna těžký lavor s vodou. Zatímco se voda ohřívala, poklábosily spolu a probraly všední záležitosti. Brzy dozrají moruše, budou se muset setřást ze stromu, posbírat, z části navařit sirup, část nasušit a zbytek nechat dozrát v dřevěném sudu a pak vypálit morušovici. Taky už je na čase začít sbírat šťovík, za týden, za dva už bude pozdě – na horkém červnovém slunci rostlina rychle hrubne a už se na jídlo nehodí. Když se voda v lavoru začala vařit, Anatolie od přítelkyně odešla. Teď může být v klidu, Jasaman si na ni do zítřka ani nevzpomene. Než vypere prádlo, naškrobí ho, vybělí, rozvěsí na sluníčko, sesbírá a vyžehlí, má dlouho do večera co dělat. Takže Anatolie bude mít dost času na to, aby v klidu umřela.      To ji uklidnilo, celé dopoledne strávila poklidnou všednodenní prací a teprve odpoledne, když slunce oběhlo nebeskou klenbu a spořádaně se vydalo k západnímu okraji údolí, přichystala se na smrt.      Anatolie byla nejmladší ze tří dcer Kapitona Sevojance a jako jediná z celé jeho rodiny se dožila vyššího věku. V únoru oslavila padesáté osmé narozeniny, kdo by se toho nadál, to byl na její rodinu nebývalý věk.      Na matku si sotva pamatovala, umřela, když jí bylo sedm let. Měla mandlové oči neobvykle zlatavé barvy a husté medové kadeře. Jmenovala se Voske – Zlatá –, což krásně ladilo s jejím zevnějškem. Nádherné vlasy si zaplétala do pevného copu, na temeni ho upevňovala pomocí dřevěných jehlic do těžkého uzlu a pak chodila s mírně zakloněnou hlavou. Často si masírovala krk a stěžovala si, že jí tuhne šíje. Jednou do roka ji otec posadil k oknu, opatrně jí vlasy rozčesal a pečlivě je přistřihl, aby sahaly po pás, víc mu to matka nedovolila. Svým dcerám vlasy nikdy nestříhala, dlouhé vlasy je měly ochránit před prokletím, které kolem nich kroužilo už rovných dvanáct let, od toho dne, kdy se provdala za Kapitona Sevojance.      Ve skutečnosti si ho měla vzít její starší sestra Tatevik. Té bylo tehdy šestnáct let a čtrnáctiletá Voske, druhá dívka na vdávání ve velké rodině Garegina Agulisance, se na přípravách slavnostního dne velmi činorodě podílela. Podle prastaré tradice, která se v Maranu ctila po celou řadu pokolení, se po církevním obřadu odehrávala svatební oslava nejprve v domě nevěsty a potom v domě ženicha. Ale hlavy Tatevičiny a Kapitonovy rodiny, dvou bohatých a vážených maranských rodů, se rozhodly spojit síly a uspořádat jednu velkou svatební oslavu na majdanu, rozlehlé návsi uprostřed vesnice. Měla to být slavnost, jakou Maran ještě neviděl. Kapitonův otec hodlal početné hosty ohromit, a tak poslal dva švagry do údolí, aby na svatební oslavu pozvali hudebníky z komorního divadla. Vrátili se unavení, ale spokojení, a hlásili, že odměření hudebníci (kdo to kdy viděl, zvát na vesnici divadelní orchestr!) rychle obrátili, když se dozvěděli o velkorysém honoráři čítajícím dvě zlaté mince pro každého a týdenní zásoby jídla, které jim Kapitonovi švagři slíbili přivézt po oslavě povozem do divadla. Tatevičin otec chystal vlastní překvapení: na svatební oslavu pozval nejproslulejšího vykladače snů z celého údolí. Za deset zlatých byl ochoten provozovat své řemeslo po celý den a jediné, co požadoval, byla pomoc s dopravou potřebného vybavení – stanu, křišťálové koule na masivním bronzovém podstavci, věšteckého stolu, širokého divanu, dvou velkých květináčů s nevídanými košatými, omamně vonícími rostlinami a podivných spirálovitých svící vyrobených ze zvláštních druhů drcených dřev, které hořely několik měsíců v kuse, aniž by dohořely, a šířily kolem sebe vůni zázvoru a pižma. Na svatební oslavu bylo kromě Maranských pozváno ještě několik desítek hostů z údolí, vesměs vážených a movitých lidí. Nadcházející slavnost slibovala, že bude opravdu nezapomenutelná, psalo se o ní dokonce v novinách, což byla mimořádná pocta, protože do té doby tisk nikdy neinformoval o slavnostech v rodinách, které neměly šlechtický původ.      Ale stalo se něco, co nikdo nečekal. Čtyři dny před svatebním obřadem nevěsta ulehla, celý den a celou noc problouznila v horečkách a zemřela, aniž by znovu nabyla vědomí.      V den jejího pohřbu se nad Maranem nejspíš otevřela nějaká temná brána, z níž sestoupily síly protichůdné silám nebeským, protože jinak než zatměním mysli se chování hlav obou rodin vysvětlit nedá. Oba muži se ihned po zádušní mši krátce poradili a rozhodli se, že svatbu nezruší. ¨ „Přece ty peníze nepřijdou nazmar,“ pronesl na smuteční hostině šetrný Garegin Agulisanc. „Kapiton je dobrý mládenec, zdvořilý a pracovitý, takového zetě aby pohledal. Tatevik si k sobě vzal Bůh, tak jí bylo souzeno, byl by hřích protivit se Jeho vůli. Ale máme ještě jednu dceru na vdávání. Takže jsme se s Anesem rozhodli, že si Kapitona vezme Voske.“      Nikdo si netroufl mužům odporovat, a tak Voske, ztrápené ztrátou milované sestry, nezbylo nic jiného než se pokorně vdát za Kapitona. Smutek za Tatevik o týden odložili a oslavili velikou, hlučnou a bohatou svatbu. Víno a morušovice tekly proudem, stoly prostřené pod širým nebem se prohýbaly pod rozmanitými pokrmy, orchestr v tmavých oblecích a vyleštěných botách vyhrával polku a menuety, Maranští chvíli soustředěně naslouchali nezvyklé klasické hudbě, ale když se pořádně připili, hodili způsobné chování za hlavu a pustili se do prostého vesnického tance.      Do stanu vykladače snů nahlédl málokdo. Svatebčané, rozjaření vydatným jídlem a pitím, měli jiné starosti. Voske k němu dotáhla za ruku vyplašená teta, které dívka ve volné chvilce pár slovy popsala sen, co se jí zdál v předvečer svatby. Vykladač snů byl drobný, vyzáblý a neuvěřitelně, skoro strašidelně ošklivý stařec. Ukázal Voske, kam si má sednout, a dívka strnula, když zahlédla malíček jeho pravé ruky. Dlouhý, zčernalý, řadu let nestříhaný nehet se ohýbal jako skoba, stáčel se okolo bříška prstu a táhl se podél celé dlaně až ke křivému zápěstí, takže bránil ruce v pohybu. Tetu stařec bez okolků vyprovodil ze stanu a poručil jí, aby hlídala vchod, sám se usadil se široce rozkročenýma nohama v podivných širokých šarovarech naproti Voske, svěsil tenké dlouhé ruce mezi kolena a mlčky se na ni zahleděl.      „Zdálo se mi o sestře,“ odpověděla dívka na nevyřčenou otázku. „Stála ke mně zády, v nádherných šatech, se šňůrou perel vpletenou do vlasů. Chtěla jsem ji obejmout, ale nedovolila mi to. Otočila se ke mně a tvář měla takovou starou a vrásčitou. A ústa vypadala… jako by se jí jazyk nemohl vejít dovnitř. Rozplakala jsem se a ona poodešla do kouta, vyplivla do dlaně jakousi temnou tekutinu, natáhla ke mně ruku a říká: ‚Nikdy tě nepotká štěstí, Voske.‘ Vylekala jsem se a vzbudila se. Ale to nejhorší přišlo až pak, když jsem otevřela oči a uvědomila si, že sen pokračuje. Bylo pozdě v noci, ještě před enbašti, kohouti ještě nekokrhali, šla jsem se napít vody, kdovíproč jsem vzhlédla ke stropu a ve střešním okně, v erdyke, jsem uviděla Tatevičinu smutnou tvář. Hodila mi pod nohy svou čelenku se závojem a zmizela. A ta čelenka se závojem se rozpadly v prach, jakmile dopadly na podlahu.      Voske se usedavě rozplakala, až se jí po tvářích roztekla černá řasenka – jediná kosmetika, kterou maranské ženy používaly. Z průstřihů hedvábné mintany zdobené drahými krajkami a stříbrnými penízky vykukovala křehká dětská zápěstí, na spánku jí nervózně tepala bezmocná modrá žilka.      Vykladač snů hlasitě vydechl a vydal přitom táhlý, dráždivý zvuk. Voske se zarazila a vylekaně na něj upřela oči.      „Dobře mě poslouchej, děvče,“ zaskřehotal stařec. „Sen ti vykládat nebudu, to by nemělo cenu, stejně už se s tím nedá nic dělat. Ale nikdy si nestříhej vlasy. Ať ti vždycky zakrývají záda. To je jediné, co ti můžu poradit. Každý z nás má nějaké místo, kde se ukrývá jeho síla a ochrana. To moje,“ máchl dívce před očima pravou rukou, „je v nehtu na malíčku. A ty ho máš, jak se zdá, ve vlasech.“      „Dobře,“ špitla Voske. Chvilku vyčkala, doufala, že dostane ještě nějakou radu, ale vykladač snů zachmuřeně mlčel. Tak se zvedla k odchodu, pak ale sebrala odvahu a přiměla se zeptat: „A víte, proč zrovna ve vlasech?“      „To netuším. Ale když ti hodila pokrývku hlavy, tak to znamená, že chtěla schovat to, co tě může ochránit před prokletím,“ odpověděl stařec, aniž zvedl oči od doutnající svíce.      Voske vyšla ze stanu se smíšenými pocity. Na jednu stranu se trochu uklidnila, protože část svých obav zanechala u vykladače snů. Zároveň ji však neopouštěla myšlenka, že musela, byť bez zlého úmyslu, udělat ze zesnulé sestry před cizím člověkem skoro nějakou vědmu. Teta, která netrpělivě přešlapovala vedle stanu, se kdovíproč ohromně zaradovala, když jí Voske starcovu věštbu odvyprávěla.      „Hlavně, že už se nemusíme ničeho bát. Udělej, co ti poradil, a všechno bude dobré. A Tatevičina duše čtyřicátý den opustí naši hříšnou zemi a nechá tě na pokoji.“   Z ruského originálu С неба упали три яблока, vydaného nakladatelstvím Astrel imprint v Petrohradě roku 2015, přeložila Kateřina Šimová, 264 stran, nakladatelství Prostor, 2020   Narine Jurjevna Abgarjanová (1971) se narodila v arménském městečku Berd. Od roku 1993 sice žije v Moskvě a píše rusky, ale ve svých prózách se do Arménie a ke svému arménskému dětství a mládí stále vrací. V roce 2010 ji proslavila dětská novela Maňuňa o veselých příhodách dvou malých rozpustilých kamarádek v kulisách arménského maloměsta osmdesátých let, které díky velkému úspěchu přibyla v následujících letech další dvě pokračování. Dětské literatuře se Abgarjanová věnuje i nadále. Autobiografickou trilogii o arménském dětství doplnila v roce 2011 kniha Náplava (Ponajechavšaja), tragikomická historie mladé dívky, která v divokých devadesátých letech přijede z malé horské republiky dobývat Moskvu. S Arménií a jejím prostým, nehybným a poetickým světem jsou neoddělitelně spjaty i autorčiny prózy psané na vážnější notu, sborníky povídek Lidé, kteří jsou vždy se mnou (Ljudi, kotoryje vsegda so mnoj, 2014) a Zuzali (2016) i román Tři jablka spadlá z nebe. Zatím poslední autorčinou knihou je drásavý soubor krátkých povídek o lidských osudech poznamenaných válkou o Náhorní Karabach Žít dál (Daleje žiť, 2018).

Čas načtení: 2019-10-18 09:11:18

Současná kurdská Varšava se jmenuje Seré Kaniyé

V kurdském městě Seré Kaniyé v oblasti Rojava na severu Sýrie zažívají obyvatelé nejstrašnější stránku války. Nepřetržité bombardování a ostřelování. Turecké letectvo proti civilistům použilo dokonce fosforové bomby, které zakazuje Úmluva o zákazu chemických zbraní. Největší světové velmoci přihlíží genocidě národa, který jim pomohl v boji si Islámským státem (ISIL). US Army se na pokyn prezidenta Donalda Trumpa stáhla z oblasti. Rusové a Syrská arabská armáda zabrali některá území doposud spravovaná kurdskou samosprávou. Do bojů proti turecké agresi však nezasahují. Ruské letectvo nechává Turecku volné nebe k bombardování v pásu 30 km podél hranic. Tedy v místě, které chce Erdogan zabrat. Opravu zvláštní pojetí ochrany územní celistvosti Sýrie. Stejnou zradu zažili Češi a Poláci Počtem malé národy jako Češi a Poláci zažili zradu „velkých“ spojenců několikrát. Polští jezdci prolomili v roce 1683 obklíčení Vídně osmanskými vojsky a zabránili vyhladovění a kapitulaci města. Po příchodu posil zatlačili Turky zpět a zastavili muslimskou invazi do Evropy. Rakousko se mu za to v letech 1772 až 1795 odvděčilo účastí na trojím dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko, v jehož důsledku Polsko zaniklo. Mezi Rusko a Německo bylo Polsko rozděleno i v roce 1939 paktem Molotov – Ribbentrop. Západní spojenci sice Německu vyhlásili válku, na Berlín však místo bomb padaly z britských letadel neškodné letáky. Francouzi nečinně seděli v Maginotově linii a čekali, až ji nacistická vojska obejdou přes Belgii. Před Polskem spojenci zradili v září 1938 Československo. Bez účasti naší vlády se v Mnichově dohodli, že máme Hiterovi předat pohraničí i s opevněním. Bez boje. Francouzi a Britové zradili národ, jehož příslušníci spolu s jeho vojáky bojovali proti německé agresi za 1. světové války. K okupaci zbytku Československa již Hitler souhlas Britů a Francouzů ani nežádal. O pár měsíců později se britské RAF zatraceně hodil každý československý pilot, který jí pomáhal v bitvě o Británii. Britové se ubránili i díky pomoci „těch nemnohých“ Čechoslováků, kteří bojovali na britském nebi i v den, kdy už RAF neměla žádné zálohy. Přesto nás před koncem války na konferenci v Jaltě bez výčitek předali do sféry vlivu Stalina. Historie Kurdů s v mnohém podobá osudu Čechů a Poláků. Západním spojencům pomohli porazit Osmanskou říši v 1. světové válce. Na mírové konferenci ve Verseilles a v Lausanne se na ně Britové a Francouzi vykašlali. Místo slíbeného vlastního státu byla Kurdy obývaná území rozčtvrcena mezi nově vzniklé Turecko, Persii a britskou okupační zónu, z níž později vznikl Irák, a francouzský protektorát, z něhož vznikla Sýrie. Kurdové se v posleních letech hodili Západu i Rusku při bojích s Islámským státem (ISIL). Američané i Rusové na islamisty útočili jen ze vzduchu, kam na ně nepřítel nemohl. Nejtěžší práci při pozemních bojích, nechali na Kurdech a Syřanech. Po porážce ISIL Kurdové zažívají trojí zradu Západu i Ruska. V roce 2018 vydali Rusové turecké armádě a džihádistům kurdský kanton Afrín. Den před tureckou invazí odsud po dohodě s Erdoganem stáhli svoji leteckou základnu. Před několika dny se těsně před tureckou invazí do oblasti Rojava v severní Sýrii stáhla US Army a krátce na to i letectvo. Kurdové v nouzi požádali o pomoc Syrskou arabskou armádu. Asasova vojska spolu s ruským letectvem přišla. Ale nepomáhají Kurdům v místech největšího ohrožení tureckou agresí. Zabrala část území, které doposud existovalo na samosprávném principu. Do přímých bojů s tureckou armádou a džihádisty však nezasahují. Možná je to součástí dohody, nikdo přesně neví. Nejhorším úsekem fronty je nyní město Seré Kaniyé. Leží na hranicích s Tureckem a již déle než týden odolává téměř nepřetržitému tureckému bombradování a ostřelování děly a raketami. Od středeční noci je obklíčené ze všech stran. Kurdští obránci bojují s Turky a džihádisty o každou trosku domu, podobně jako Rusové ve Stalingradu. A stejně jako Poláci při Varšavském povstání v roce 1945. Obávám se, že kurdské pohraniční město čeká stejný osud. Syrská armáda stojí 30 kilometrů od oblíčeného města a nejde mu na pomoc. Ruské letectvo neprovádí žádnou ochranu vzdušeného prostoru nad touto oblastí Sýrie, jak se k tomu zavázalo ve smlouvě s Asadem. Stalin kdysi nechal zastavit ruskou ofenzívu a počkal na dobytí Varšavy vojsky SS. Ani Američané ani Rusové nechtějí jít do konfliktu s Tureckem, které momentálně vytváří největší ohrožení světového míru. S vojenskou diktaturou, která tvrdí, že je spojencem USA v rámci NATO, ale zároveň je i ruským trojským koněm v této organizaci. Proč je turecká invaze Co se děje v Rojavě, tedy severní Sýrii? Ptají se mnozí. Je to zhruba takto: 2. největší armáda NATO a 10. nejlidnatější světová vojenská velmoc čítající 75 milionů obyvatel útočí na sousední region, který má nanejvýš tři miliony obyvatel a jehož obránci – dokud je USA jakž takž nevyzbrojily po obléhání města Kobání – bojovali proti ISIL s kalašnikovy AK-47 obalenými lepící páskou. Toto není válka. Toto je genocida. Jedná se o etnickou čistku. Toto není turecko-kurdská „válka“. Jedná se o úmyslnou, plánovanou, systematickou politiku demografických změn a neoosmanských aspirací spojených se silnými islamofašistickými tendencemi. Jedna z nejsilnějších svrchovaných vojenských sil na světě útočí na skupinu civilistů, organizovaných v sebeobranných jednotkách, kteří v době divokých útoků ISIL neměli na výběr v globálním tichu, které ostatně panuje kolem agrese na jejich území i dnes. V těchto odstavcích jsem parafrázovala slova Hawzhin Azeez, kurdské aktivistky, publikující na svém webu.  Po devíti dnech bombardování, ostřelování a vražedného řádění protureckých džihádistů dosáhla zrada západních spojenců na Kurdech ve čtvrtek 17. října svého vrcholu. Donald Trump slavnostně ohlásil, že jeho viceprezident Mike Pence dosáhl velkého vítězství ve vyjednávání – pětidenního příměří s Tureckem na hranicích severní Sýrie. Zachrání to prý miliony životů. Podmínky jsou „výhodné“ – SDF, tedy kurdské jednotky se stáhnou 30 kilometrů od hranic, tedy mimo pásmo, které chce Turecko obsadit a umístit tam „syrské uprchlíky“. Kurdů se samozřejmě nikdo na nic neptal – napřed zrada a pak rovnou prodej. Vážení spojenci NATO mohou agresí dosáhnout čehokoli. Hlavní body „dohody“: YPG by se měly vzdát všech těžkých zbraní, stáhnout se ze svých pozic, USA prý stojí za bezpečnostními zájmy Turecka. Bezpečnostní zónu by měla ovládat turecká armáda. Těžko si představit, že na to SDF přistoupí. V daší fázi, pokud neuposlechnou, mohou zřejmě počítat s tím, že budou označeni za teroristy i oficiálními místy v USA a bude proti nim zahájeno „kárné řízení“. Kam až Turci mohou zajít Od středy minulého týdne, kdy turecká armáda zahájila pozemní fázi operace „Fontána míru“, došlo k strašlivé morální devastaci naší civilizace. Obchodníci v čele států si to samozřejmě neuvědomují, hlídají kvartální výkazy svých firem. Třeba Trump Towers. Lidé, občané jejich zemí, kteří ještě nemají místo srdce kreditky či měšce s penězi, tu ale devastaci vidí. Neboť zrada je nejhorší z lidských zločinů. Kurdům zřejmě nebylo moc platné ani to, že se dohodli s prezidentem Sýrie Bašárem Asadem na předání severní Sýrie, tedy i Rojavy, pod jeho správu a ochranu. Syrská armáda obsadila Manbídž a Kobání, ale dál se moc nehrne. Město Seré Kaniyé, které Turci stále nemohou dobýt, je druhým Kobání, které kdysi Kurdové za cenu velkých ztrát ubránili před ISIL. Tehdy se vzdušnou podporou mezinárodní koalice. Dnes jim padají na hlavu turecké bomby a nikdo jim v tom nebrání. Rusové žádný ochranný štít nad Rojavou neutvořili, stejně jako předtím NATO. Ruský prezident Putin se domnívá, že vážený spojenec Turecko nepůjde dál, než žádá ochrana jeho hranic. Vážený spojenec ale pořád trčí u města, které se mu nedaří dobýt. Bojuje se tam dům od domu, ve městě jsou lapeni i civilisté. Bombardování je plošné. Příměří nepříměří, turecká armáda i proturečtí džihádisté útočí dál a lidé umírají. Z více zdrojů přišly zprávy o použití fosforu a napalmu v tomto městě. Hovoří o tom i lékaři, ošetřující zraněné. Děje se to samé, co se dělo loni v Afrínu - v přímém přenosu. Lidé v ulicích apelují na své vlády, ale ty už dávno nevládnou a jejich loutkovodiči mají jiné zájmy než trestat důležitého obchodního partnera. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z města Seré Kaniyé civilisti utéct nemohou, kurdská samospráva marně volá po vytvoření sanitárního koridoru, kudy by mohli z města uprchnout. Jinak je na útěku podle mezinárodních humanitárních organizací kolem už 300 tisíc lidí. Markéta Kutilová a Lenka Klicperová, které se ve čtvrtek ze Sýrie vrátily, hovoří na svých facebokových profilech o všudypřítomném zoufalství a utrpení lidí, kteří se ptají – proč? Ano, proč. Vždyť je to jen dobrý obchod. Kurdy už nikdo nepotřebuje – ale kdekdo potřebuje jejich území. Je tam voda, ropa a cement. Dnes už definitivně víme, že nemají šanci. Jako jsme ji neměli my v letech 1938 a 1939. Napřed pohraničí, pak celé Československo. Napřed 30 kilometrů, pak celá Rojava. Co by svět neudělal pro uprchlíky. Musí přece mít kam jít – i za cenu genocidy národa, který bojoval proti jedné z příčin, jež uprchlickou krizi způsobily – proti terorismu Islámského státu. Není nad to, schovat ohavné činy do ušlechtilého hávu. Mimochodem, zmíněné mezinárodní humanitární organizace, například Lékaři bez hranic, ze Sýrie odjely. Prý před Asadem, jak uvedly zmíněné válečné reportérky, které viděly, jak v luxusních autech míjely zástupy uprchlíků. Zůstal jen Červený půlměsíc – a situace lidí bez domova je neúnosná. Kolik civilistů je v současné době v městě Seré Kaniyé, to je těžké dohledat. Co se ví, je, že jsou stovky mrtvých civilistů a stovky mrtvých bojovníků YPG a SDF, těch samých, kteří bojovali proti ISIL. Koho ještě Erdoganovi prodají? Situace je ale jasná – dříve či později zde dojde k masakru. A na jiných místech k dalším masakrům. Tyto životy budou vyňaty z těch milionů „zachráněných“ Mikem Pencem a Recepem Tayyipem Erdoganem. Ani další sankce nebudou. Nic se nestane. Svět jen oněmí a na dlouho, hodně dlouho se nevzpamatuje. Do globálního ticha budou znít jen poslední výkřiky zrazených a postradatelných. Těmi ale můžeme být brzy i my. Turecký ministr „obrany“ Hulusi Akar sdílel začátkem týdne na svém twitteru mapu Turecka, ale ne mapu ledajakou mapu. Podle ní Turecku náleží části pevninského Řecka až k Soluni, ostrovy v Egejském moři, severní Sýrie, Irák, západní Írán, jižní Gruzie, samozřejmě Arménie, celý Kypr a dokonce bulharská Varna. Jistě jen takový žertíček váženého spojence. Pro obchodníky. Pro lidi, kteří ve zmíněných zemích žijí, by to mělo být varování, aby si obchodníky a převodní páky koncernů přestali volit do čela svých států. Než prodají i vlastní občany.

Čas načtení: 2024-02-29 07:00:01

Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou

V mnoha případech měl vzdor mučedníků tváří v tvář autoritě úředníků, králů a císařů ten výsledek, že byli považováni za zrádce. Mocní se pak pro ně dožadovali těch nejtvrdších možných trestů. Stránky historie jsou potřísněny krví mužů a žen, kteří umírali ve jménu víry. Stejně tak dlouhý je seznam způsobů, jakými byli sprovozeni ze světa. Podívejme se teď na několik z nich, zjistíme, že lidé jsou ty největší bestie, jaké kdy chodily po této planetě. Petr – ukřižován hlavou dolů Jedním z nejznámějších mučedníků je svatý Petr. Narodil se v Judeji v roce 1 našeho letopočtu a byl prvním papežem a jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Petra odsoudil k smrti římský císař Nero, proslulý svým bezohledným a brutálním zacházením s křesťany. V roce 64 vypukl v aréně Circus Maximus Velký požár Říma. Hořel téměř týden, a než byl uhašen, dostal se do deseti ze čtrnácti římských obvodů. Nero obvinil z požáru křesťany a Petr byl jedním z hlavních obětních beránků. Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu Číst více Petr žádal, aby byl ukřižován hlavou dolů, protože nevěřil, že by byl někdo hoden zemřít stejně jako Ježíš Kristus. Mnozí lidé dnes věří, že Petr je pohřben v kryptě pod bazilikou svatého Petra v Římě, ale to nebylo nikdy přesvědčivě prokázáno. Bartoloměj – stažen z kůže zaživa Svatý Bartoloměj, narozený v Galileji v 1. století, byl dalším z apoštolů Ježíše Krista. Byl umučen v Arménii kolem roku 68 našeho letopočtu. Tradiční příběh říká, že Bartoloměj strávil čas kázáním v západní Asii a obrátil se na krále Polymia, vládce starověké Arménie. To velmi rozzloblo králova bratra, který se obával, že tím naruší jejich vztah s Římany. Kníže nařídil Bartoloměje usmrtit. Zaživa byl stažen z kůže a poté sťat. Stahování z kůže jako prostředek popravy se obvykle provádělo pomocí nože, přičemž se dělaly krátké řezy a pak se postupně odlupovaly malé proužky kůže. Bartoloměj je často zobrazován v ruce s nožem, což symbolizuje jeho hroznou smrt a také jeho spojení s nožířskými profesemi, jako jsou řezníci a koželuhové. Vavřinec – grilován zaživa Svatý Vavřinec se narodil v Huesce v dnešním Španělsku v roce 225 a byl jedním ze sedmi římských jáhnů, kteří byli zodpovědní za pomoc římským chudým. Jednoho dne v roce 258 řekl chamtivý římský prefekt Vavřincovi, aby mu přinesl bohatství, o kterém věřil, že církev skrývá. Vavřinec shromáždil chudé z města a představil je prefektovi a řekl mu: „Tito lidé jsou pokladem církve.“ Prefekt to vzal jako urážku a nařídil Vavřince popravit. Pověřený úředník chtěl, aby Vavřinec skutečně trpěl, a tak přikázal, že má být položen na železný rošt a pod ním má být zapálen oheň. Když byl Vavřinec postupně grilován zaživa, modlil se, aby se Řím jednoho dne obrátil ke křesťanství a aby se tato víra rozšířila po celém světě.  Marciana – zabita zvířaty Svatá Marciana se narodila v dnešním Alžírsku někdy na konci 3. století. V roce 305 byla potrestána provinčními římskými úřady ve městě Caesarea jako jedna z mnoha obětí krvavých protikřesťanských perzekucí císaře Diokleciána. Marciana byla bita kyji a poté uvězněna v městské gladiátorské škole, kde ji podle jednoho viktoriánského spisovatele „Bůh zázračně ochránil“ před nebezpečím „pohanských gladiátorů“. Marciana byla poté zavřena do arény, pravděpodobně proti gladiátorům. Úřady se touto „zábavou“ snažily získat davy na svou stranu, což se povedlo. Pak nařídily, aby byl do amfiteátru poslán divoký býk, který ji páral a smýkal s ní. Nakonec na ni byl povolán leopard, který ji definitivně usmrtil. Kasián – zavražděn svými žáky Svatý Kasián z Imoly se narodil někdy ve 4. století pravděpodobně v Itálii. Byl učitelem na škole v Imole v severní Itálii. Popraven byl v roce 363 za to, že odmítl vzdát hold polyteistickému římskému náboženství, jak přikázal císař Julián zvaný Odpadlík. Zabít ho měli vlastní žáci, kteří se toho po letech tělesných trestů rádi chopili. Přivázali ho k dřevěnému kůlu a stoupli si dokola. Kasián pak podstoupil mučivou smrt – byl bodán, sekán a bit. Protože žádné z dětí nebylo dost silné, aby zasadilo smrtelnou ránu, trvalo mnoho hodin, než Kasián zemřel. Říkalo se, že žáci používali své ostré psací potřeby. John Houghton – pověšen, sťat a rozčtvrcen Svatý John Houghton, londýnský převor a jeden ze „čtyřiceti mučedníků Anglie a Walesu“, se narodil v Essexu kolem roku 1487. John byl odsouzen k smrti za to, že odmítl složit přísahu uznávající krále Jindřicha VIII. jako nejvyšší hlavu anglikánské církve. Byl pověšen, tažen koňmi a rozčtvrcen 4. května 1535 v Tyburnu. Před mučením objal kata, který byl tak dojat, že prosil převora za odpuštění. Než byl John oběšen, dostal před davem poslední šanci, aby přijal nadvládu krále. Odmítl s tím, že je „připraven a ochoten podstoupit každý druh mučení místo toho, aby popíral učení církve“. Když se mu kat chystal vyrvat srdce a spálit je, John údajně vykřikl: „Co uděláte s mým srdcem?“ Jeho tělo bylo poté rozsekáno na čtyři kusy a on byl sťat. Tyto části byly vystaveny na veřejných místech v Londýně. Ďáblovo zlato se dodnes těží. Je smrtelně nebezpečné a dělníci umírají ve velkém. Číst více Margaret Clitherow – rozdrcena k smrti Svatá Margaret Clitherow se narodila v Yorku kolem roku 1556 a svatořečena byla v roce 1970. Dne 10. března 1586 byla zatčena za ukrývání katolických kněží, což byl v alžbětinské Anglii vážný zločin. Odmítla podat obžalobu a řekla úřadům, že se nedopustila trestného činu, a proto je soud zbytečný. Běžným postupem, jak přinutit vězně k požadované odpovědi, bylo v této době „přitlačení“ těžkými závažími. Soudce v případě Margaret nařídil, že bude mučena k smrti, pokud neudělá to, co se po ní žádá. Margaret ale zjevně neměla v úmyslu ustoupit a řekla soudci, že děkuje Bohu, že jí vybral právě takovou smrt. Předpokládá se, že Margaret také odmítla prosit za své děti, které byly zřejmě také zatčeny a mučeny. Dne 25. března 1586 byla odvedena na veřejné místo v Yorku, svlékli ji donaha a nařídili jí lehnout si na malý ostrý kámen. Na místo byly přineseny velké, těžké dvěře z jejího vlastního domu a k nim bylo připevněno další závaží. O 15 minut později byla Margaret mrtvá. Zdroje: history.co.uk, thecharterhouse.org, catholic.org, britannica.com KAM DÁL: Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák.

Čas načtení: 2024-03-06 05:40:00

Rusko se odvrací od velkého spojence. Přehodnotíme vztahy, slíbil Lavrov

Rusko je nespokojené s dlouhodobou kritikou od svého letitého spojence Arménie. Kavkazský stát, kterému vadí, že Rusko není schopné plnit své bezpečností závazky, rovněž zvažuje opuštění vojenské koalice s Ruskem a dalšími zeměmi. Na mezinárodním setkání v Turecku minulý týden shrnul ruský ministr Sergej Lavrov chmurné vyhlídky další spolupráce.

Čas načtení: 2024-07-18 19:04:00

Baník čeká cesta do Arménie, narazí na Urartu. Postup slaví i kouč Smetana

Fotbalisté Baníku Ostrava se ve 2. předkole Konferenční ligy utkají s Urartu. Arménský tým v odvetě úvodního předkola zdolal 2:0 estonský Kalev a navázal na výhru 2:1 z Tallinnu. Slezané vstoupí do soutěže doma 25. července, na soupeřově hřišti se představí o týden později.

Čas načtení: 2024-10-06 19:34:16

Boleslav reagovala na zklamání v Arménii: Bylo potřeba si sednout, nastoupil jiný tým

Pátý zápas ve fotbalové lize, třetí remíza. Mladá Boleslav pod trenérem Andreasem Brännströmem v nejvyšší soutěži potřetí za sebou plichtila, s Baníkem Ostrava hrála 0:0. „Jeden bod není moc. Ale odehráli jsme tři zápasy za týden, vstřebávali jsme zklamání z Arménie, v kontextu všeho je dobrý pro restart týmu,“ uvedl Brännström.

Čas načtení: 2023-02-11 19:02:02

Na týden do Arménie

Arménie… Jaká bude? Jako sousední Gruzie nebo úplně jiná? Prvotní pocit byl, že Arménie je země klášterů. Přesně takhle nám připadala potom, co jsme prošli pár článků a prohlédli knižního průvodce. Země, která na mapách cestovatelů leží často trochu opominuta na úkor čím dál oblíbenější Gruzie. Přitom i v Arménii je cestování příjemné díky ochotným lidem … Pokračování textu Na týden do Arménie → Příspěvek Na týden do Arménie pochází z Život na cestách Podobné články: Cestování po Arménii, naší zemi zaslíbené Na týden do Slovinska Národní park Plitvická jezera – místa, kudy kráčel Vinnetou

Čas načtení: 2024-12-19 13:21:12

Do podhůří Araratu: S Wizz Air z Vídně do Arménie. Letenky od 1 809 Kč

Na pomezí Evropy a Asie, do hlavního města Arménie Jerevanu Vás levně dopraví Wizz Air z Vídně za částky od 71,98 EUR. Pro členy Wizz Discount Clubu začínají ceny již od 51,98 EUR. V základní ceně je pouze příruční zavazadlo. Ty nejlevnější letenky seženete od ledna do března 2025, během dubna jsou jen o něco málo dražší.  Užitečné odkazy, které Vám před cestou do Arménie pomůžou: Online průvodce Arménií Autentické cestopisy z Arménie

Čas načtení: 2024-01-30 12:09:41

Na týden do New Yorku

Dle mnoha článků si New York buď zamilujete nebo jej nenávidíte. Asi na tom bude něco pravdy. Není to pro každého. Je hodně lidí, kteří nemají rádi americký způsob života nebo je děsí strávit týden ve velkoměstě. Tím spíše ve velkoměstě tak intenzivním, jakým je právě New York. A čím byl New York pro nás? … Pokračování textu Na týden do New Yorku → Příspěvek Na týden do New Yorku pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Belgické Charleroi – opravdu nejdepresivnější město Evropy? Na týden do Slovinska

Čas načtení: 2024-03-21 00:37:54

Abramjan, Varazdat Karapetovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 21.03.2024 00:37:54 Příjmení:Surname:AbramjanAbramyanJméno:Given Name:Varazdat KarapetovičVarazdat KarapetovichJméno v originále:Original Name:Вараздат Карапетович АбрамянFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:podporučíkJunior LieutenantAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:09.07.1921 Jerevan / 09.07.1921 Yerevan / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:09.03.1992 Jerevan / 09.03.1992 Yerevan / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel děla 556. houfnicového dělostřeleckého pluku (47. houfnicová dělostřelecká brigáda, 13. průlomová dělostřelecká divize)- gun commander of 556th Howitzer Artillery Regiment (47th Howitzer Artillery Brigade, 13th Breakthrough Artillery Division)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- plný rytíř Řádu slávy (č. 1321)- full cavalier of Order of Glory (No. 1321)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:ru.wikipedia.orghttps://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=11022pamyat-naroda.ru;

Čas načtení: 2024-04-23 08:28:32

Vartumjan, Garnik Barsegovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 23.04.2024 08:28:32 Příjmení:Surname:VartumjanVartumyanJméno:Given Name:Garnik BarsegovičGarnik BarsegovichJméno v originále:Original Name:Гарник Барсегович ВартумянFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:podplukovníkLieutenant ColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:05.01.1920 Šagali / 05.01.1920 Shagali / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:17.10.1992 Kirovokan / 17.10.1992 Kirovokan / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 3. baterie 459. minometného pluku (25. tankový sbor)- commander of 3rd battery of 459th Mortar Regiment (25th Tank Corps)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)- Hrdina Sovětského svazu (č. 8800)- Hero of the Soviet Union (No. 8800)Související články:Related Articles:Zdroje:Sources: ru.wikipedia.org pamyat-naroda.ru https://warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=11268

Čas načtení: 2024-07-20 13:15:10

Na týden do Kazachstánu

Jsou dvě hodiny ráno kazašského času a právě jsme usmlouvali taxi z letiště z 15 000 tenge na 10 000. Další den (samozřejmě) zjišťujeme, že je to cena přemrštěná, ale co už… teď je hlavní se dostat co nejdříve na pokoj, usnout a naladit se na kazašský časový režim. Týden v Kazachstánu nabitý zážitky právě … Pokračování textu Na týden do Kazachstánu → Příspěvek Na týden do Kazachstánu pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Na týden do New Yorku Poklady předhůří Ťan Šanu v okolí Almaty

Čas načtení: 2024-11-21 13:48:38

Karapetjan, Askanaz Georgijevič

Autor: Panzer Datum: 21.11.2024 13:48:38 Příjmení:Surname: Karapetjan KarapetyanJméno:Given Name:Askanaz GeorgijevičAskanaz GeorgiyevichJméno v originále:Original Name:Асканаз Георгиевич КарапетянFotografie či obrázek:Photograph or Picture: Hodnost:Rank: generálmajor Major GeneralAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:20.12.1899 Jevdžilar / 20.12.1899 Evdzhilar / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:01.11.1978 Jerevan / 01.11.1978 Yerevan / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- veliteľ 89. streleckej divízie- veliteľ 315. streleckej divízie- veliteľ 13. streleckej brigády- commander 89th Rifle Division - commander 315th Rifle Division- commander 13th Rifle BrigadeJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - nositeľ titulu Hrdina Sovietskeho zväzu - holder of the Title Hero of the Soviet UnionSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources: Kolektiv avtorov: Velikaja otečestvennaja: Komdivy. Vojennyj biografičeskij slovar, Tom 4, Kučkovo pole, 2015, ISBN 978-5-9950-0602-2 (Коллектив авторов. Великая Отечественная: Комдивы. Военный биографический словарь / В. П. Горемыкин. — М.: Кучково поле, 2015. — Т. 4) pamyat-naroda.ru generals.dk

Čas načtení: 2024-08-29 19:45:21

Pašinjan zhoršuje strategickou blokádu Arménie a mění ji na centrum NATO proti Íránu a Rusku

Arménie: Arménský premiér Nikol Pašinjan prohlubuje strategickou blokádu své země a mění ji na centrum NATO proti Íránu a Rusku, píše nezávislý geopolitický a vojenský analytik Drago Bosnic na stránkách portálu infoBRICS. Od té doby, co byla tato nešťastná země jižního Kavkazu v roce 2018 uchvácena Pašinjanovým režimem podporovaným NATO, je to pro jednu z nejstarších civilizací ve známé historii jen jedna katastrofa za druhou. Takovou strategickou idiocii (mírně řečeno) lze očekávat pouze od politika, který pracuje proti zájmům své země. Přežití Arménie pod tímto druhem „vedení“ lze popsat pouze jako pouhé štěstí (nebo možná nic jiného než božský zásah). Založit své přežití pouze na štěstí však ani nelze považovat za strategii a je jen otázkou času, kdy dojde. Jak jsem již uvedl dříve, Pašinjanova rezignace by jistě nevyřešila problémy Arménie, ale byl by to zatraceně dobrý začátek. ...

Čas načtení: 2022-06-13 09:16:08

EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?

V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například  ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?

Čas načtení: 2020-10-02 11:23:24

Román Narine Abgarjanové Tři jablka spadlá z nebe je arménskou odpovědí na Sto roků samoty

Jak dát tragédii smysl – to je jedno ze sdělení románu Narine Abgarjanové Tři jablka spadlá z nebe. Ona tragédie není okamžikem ani mimořádnou událostí, ale dědičným prokletím, o němž se obyvatelé horské vesničky Maran domnívají, že jim přineslo utrpení a smrt. Kletba se během staletí stala jakýmsi přijímaným zvykem – nestříhané, dlouhé vlasy žen jsou údajně jedinou ochranou proti jejím škodlivým účinkům. Jedna z ústředních postav, Anatolie Sevojancova, o svou ochranu přijde, když jí násilnický manžel utne copy sekyrou. Otřesení obyvatelé Maranu strnou v úzkostném očekávání, jak to s Anatolií dopadne.  Narine Abgarjanová (1971) má již za sebou povícero titulů. Za Tři jablka spadlá z nebe obdržela v roce 2016 mimo jiné literární ocenění Jasná Poljana. Název románu odkazuje na říši pohádek a kouzel, přitom nás zavádí do drsné reality chudé horské vesnice Maran. Poznáváme její stárnoucí obyvatele a historii, sahající několik generací zpátky. Maran se však na mapě Arménie najít nedá, vlastně ani o Arménii není nikde ani zmínka. Přitom osud vesnice ovlivňují skutečné dějinné události, jako byla arménská genocida Turky, hladomor či válka o Náhorní Karabach. „Příběh Maranu tak může fungovat stejně dobře jako obraz tragické arménské historie i nadčasové podobenství o tradičním životním řádu vzdorujícím tlaku modernity,“ píše v doslovu překladatelka Kateřina Šimová.V tomto ohledu má text blízko k Márquezovu románu Sto roků samoty, k němuž jako k inspiračnímu zdroji se Abgarjanová přímo hlásí a s nímž její text pojí přímé paralely a aluze. „Macondo i Maran jsou fiktivní vesnice odloučené od vnějšího světa, stojící mimo konkrétní časoprostor, přesto se v nich zrcadlí tragické dějiny dvacátého století, ať už toho jihoamerického, nebo arménského. K Márquezovi vede také žánrová charakteristika románu – magického realismu, pro nějž je typická přirozená koexistence realistických a fantaskních motivů,“ pokračuje Šimová.    Ukázka z knihy Kapitola první V pátek krátce po poledni, když se slunce ladně přehouplo přes zenit a spořádaně se vydalo k západnímu okraji údolí, se Anatolie Sevojancova přichystala na smrt.      Před odchodem na onen svět ještě důkladně zalila zahradu a nasypala slepicím do zásoby krmení. Kdo ví, kdy sousedé objeví její bezvládné tělo, přece do té doby nezůstane drůbež hlady. Potom sundala víka ze sudů na dešťovou vodu, které stály pod okapovou rourou, aby chlístající proudy vody nepodemlely základy domu, kdyby náhle přišla bouřka. Pak prohledala police v kuchyni, posbírala všechny nedojedené zbytky – talířky s máslem, sýrem a medem, krajíc chleba a půlku vařené slepice – a odnesla to do sklepa do chladu. Vytáhla ze skříně věci na poslední cestu: pletené šaty ke krku s bílým krajkovým límečkem, dlouhou zástěru s vyšívanými kapsami, boty s plochou podrážkou, tlusté vlněné gulpy (celý život ji zábly nohy), pečlivě vyprané a vyžehlené prádlo a prababiččin růženec se stříbrným křížkem. Jasaman se dovtípí, že jí ho má vložit do rukou.      Oblečení položila na nejviditelnější místo ve světnici – na těžký dubový stůl pokrytý ubrusem z režného plátna (kdyby ho člověk nadzvedl, uviděl by dvě výrazné, hluboké rýhy od sekery). Na kupičku oblečení položila obálku s penězi na pohřeb, vytáhla z prádelníku starý voskovaný ubrus a odešla do ložnice. Tam rozestlala postel, ubrus rozřízla napůl, jednu polovinu rozložila na prostěradlo, lehla si, druhou polovinou se přikryla, přehodila přes sebe peřinu, sepjala ruce na hrudi, hlavou se pohodlně zavrtala do polštáře, zhluboka vydechla a zavřela oči. Vzápětí rychle vstala, otevřela dokořán obě křídla okna, zapřela je květináči s muškáty, aby se nezabouchla, a znovu si lehla. Teď už se nemusí bát, že by duše bezradně bloudila po pokoji, až opustí její smrtelné tělo. Jen co bude volná, vyletí z otevřeného okna rovnou do nebe.      Tyto zevrubné a pečlivé přípravy měly velmi závažný a smutný důvod – Anatolie Sevojancova už druhý den silně krvácela. Když objevila na spodním prádle divné hnědé skvrny, nejprve jí zatrnulo, pak si je ale pozorně prohlédla, ujistila se, že je to opravdu krev, a hořce se rozplakala. Hned se ale za svůj strach zastyděla, sebrala se a rychle si cípem šátku otřela slzy. Pláčem si nepomůže, co je jí souzeno, to ji stejně nemine. Na každého čeká nějaká smrt. Jednomu zastaví srdce, druhému s výsměchem sebere rozum a ona holt vykrvácí.      Anatolie ani na chvíli nezapochybovala, že je to nevyléčitelná nemoc a že to s ní půjde rychle. Není přece náhoda, že zasáhla tu nejzbytečnější a nejnanicovatější část jejího těla – dělohu. Jako by jí tím dávala najevo, že je to trest za to, že nikdy nedokázala naplnit své hlavní poslání – porodit děti.      Když si zakázala pláč a nářek, smířila se s osudem a překvapivě rychle se uklidnila. Prohledala truhlu s prádlem, vytáhla z ní staré prostěradlo, rozřezala ho na kusy a vyrobila si něco na způsob vložek. Ale k večeru už krvácela tak silně, že to vypadalo, jako by jí někde uvnitř praskla velká, nikdy nevysychající céva. Musela použít tu malou zásobu vaty, kterou měla doma schovanou. A protože hrozilo, že brzy dojde, rozpárala okraj pokrývky, vytáhla z ní několik chomáčů ovčí vlny, důkladně ji proprala a pak ji rozložila na parapet, aby uschla. Mohla si samozřejmě zaskočit k Jasaman Šlapkancové, která žila v sousedství, a půjčit si vatu od ní, ale to Anatolie nechtěla. Co kdyby se neudržela, rozplakala se a řekla jí o své smrtelné nemoci. Přítelkyně by se vylekala a okamžitě by vyrazila k Satenik, aby zatelegrafovala do údolí pro sanitku… Jenže Anatolie se nechtěla vláčet po doktorech, aby ji trápili bolestivými a zbytečnými procedurami. Rozhodla se umřít důstojně a smířeně, v klidu a pokoji, v domě, kde prožila celý svůj těžký a zbytečný život.      Šla si lehnout pozdě, protože si dlouho prohlížela rodinné album. Tváře dávno mrtvých příbuzných vypadaly ve slabém světle petrolejky obzvlášť smutně a zádumčivě. Brzy na viděnou, šeptala Anatolie a každý obrázek pohladila prsty zhrublými těžkou venkovskou prací, brzy na viděnou. I když byla hodně zesláblá a rozrušená, usnula rychle a spala až do rána. Vzbudilo ji rozčílené kokrhání kohouta. Slepice se bezcílně štrachaly po kurníku a netrpělivě čekaly, až je někdo vypustí ven, aby se mohly projít po zeleninových záhonech. Anatolie pozorně naslouchala svému tělu. Přišlo jí, že se cítí celkem snesitelně a že ji kromě bolesti v kříži a lehké závratě nic moc netrápí. Opatrně se zvedla, došla si odskočit a s jistým zlomyslným zadostiučiněním se přesvědčila, že krvácí ještě víc než předtím. Vrátila se do domu a udělala si z chomáče vlny a ústřižku látky vložku. Jestli to takhle půjde dál, tak z ní do zítřejšího rána všechna krev vyteče. A dalšího východu slunce už se možná ani nedožije.      Chvíli postála na verandě a každou buňkou těla vstřebávala tápavé ranní světlo. Zašla k sousedce, aby se s ní pozdravila a optala se, jak se daří. Jasaman se pustila do velkého prádla a zrovna stavěla na kamna těžký lavor s vodou. Zatímco se voda ohřívala, poklábosily spolu a probraly všední záležitosti. Brzy dozrají moruše, budou se muset setřást ze stromu, posbírat, z části navařit sirup, část nasušit a zbytek nechat dozrát v dřevěném sudu a pak vypálit morušovici. Taky už je na čase začít sbírat šťovík, za týden, za dva už bude pozdě – na horkém červnovém slunci rostlina rychle hrubne a už se na jídlo nehodí. Když se voda v lavoru začala vařit, Anatolie od přítelkyně odešla. Teď může být v klidu, Jasaman si na ni do zítřka ani nevzpomene. Než vypere prádlo, naškrobí ho, vybělí, rozvěsí na sluníčko, sesbírá a vyžehlí, má dlouho do večera co dělat. Takže Anatolie bude mít dost času na to, aby v klidu umřela.      To ji uklidnilo, celé dopoledne strávila poklidnou všednodenní prací a teprve odpoledne, když slunce oběhlo nebeskou klenbu a spořádaně se vydalo k západnímu okraji údolí, přichystala se na smrt.      Anatolie byla nejmladší ze tří dcer Kapitona Sevojance a jako jediná z celé jeho rodiny se dožila vyššího věku. V únoru oslavila padesáté osmé narozeniny, kdo by se toho nadál, to byl na její rodinu nebývalý věk.      Na matku si sotva pamatovala, umřela, když jí bylo sedm let. Měla mandlové oči neobvykle zlatavé barvy a husté medové kadeře. Jmenovala se Voske – Zlatá –, což krásně ladilo s jejím zevnějškem. Nádherné vlasy si zaplétala do pevného copu, na temeni ho upevňovala pomocí dřevěných jehlic do těžkého uzlu a pak chodila s mírně zakloněnou hlavou. Často si masírovala krk a stěžovala si, že jí tuhne šíje. Jednou do roka ji otec posadil k oknu, opatrně jí vlasy rozčesal a pečlivě je přistřihl, aby sahaly po pás, víc mu to matka nedovolila. Svým dcerám vlasy nikdy nestříhala, dlouhé vlasy je měly ochránit před prokletím, které kolem nich kroužilo už rovných dvanáct let, od toho dne, kdy se provdala za Kapitona Sevojance.      Ve skutečnosti si ho měla vzít její starší sestra Tatevik. Té bylo tehdy šestnáct let a čtrnáctiletá Voske, druhá dívka na vdávání ve velké rodině Garegina Agulisance, se na přípravách slavnostního dne velmi činorodě podílela. Podle prastaré tradice, která se v Maranu ctila po celou řadu pokolení, se po církevním obřadu odehrávala svatební oslava nejprve v domě nevěsty a potom v domě ženicha. Ale hlavy Tatevičiny a Kapitonovy rodiny, dvou bohatých a vážených maranských rodů, se rozhodly spojit síly a uspořádat jednu velkou svatební oslavu na majdanu, rozlehlé návsi uprostřed vesnice. Měla to být slavnost, jakou Maran ještě neviděl. Kapitonův otec hodlal početné hosty ohromit, a tak poslal dva švagry do údolí, aby na svatební oslavu pozvali hudebníky z komorního divadla. Vrátili se unavení, ale spokojení, a hlásili, že odměření hudebníci (kdo to kdy viděl, zvát na vesnici divadelní orchestr!) rychle obrátili, když se dozvěděli o velkorysém honoráři čítajícím dvě zlaté mince pro každého a týdenní zásoby jídla, které jim Kapitonovi švagři slíbili přivézt po oslavě povozem do divadla. Tatevičin otec chystal vlastní překvapení: na svatební oslavu pozval nejproslulejšího vykladače snů z celého údolí. Za deset zlatých byl ochoten provozovat své řemeslo po celý den a jediné, co požadoval, byla pomoc s dopravou potřebného vybavení – stanu, křišťálové koule na masivním bronzovém podstavci, věšteckého stolu, širokého divanu, dvou velkých květináčů s nevídanými košatými, omamně vonícími rostlinami a podivných spirálovitých svící vyrobených ze zvláštních druhů drcených dřev, které hořely několik měsíců v kuse, aniž by dohořely, a šířily kolem sebe vůni zázvoru a pižma. Na svatební oslavu bylo kromě Maranských pozváno ještě několik desítek hostů z údolí, vesměs vážených a movitých lidí. Nadcházející slavnost slibovala, že bude opravdu nezapomenutelná, psalo se o ní dokonce v novinách, což byla mimořádná pocta, protože do té doby tisk nikdy neinformoval o slavnostech v rodinách, které neměly šlechtický původ.      Ale stalo se něco, co nikdo nečekal. Čtyři dny před svatebním obřadem nevěsta ulehla, celý den a celou noc problouznila v horečkách a zemřela, aniž by znovu nabyla vědomí.      V den jejího pohřbu se nad Maranem nejspíš otevřela nějaká temná brána, z níž sestoupily síly protichůdné silám nebeským, protože jinak než zatměním mysli se chování hlav obou rodin vysvětlit nedá. Oba muži se ihned po zádušní mši krátce poradili a rozhodli se, že svatbu nezruší. ¨ „Přece ty peníze nepřijdou nazmar,“ pronesl na smuteční hostině šetrný Garegin Agulisanc. „Kapiton je dobrý mládenec, zdvořilý a pracovitý, takového zetě aby pohledal. Tatevik si k sobě vzal Bůh, tak jí bylo souzeno, byl by hřích protivit se Jeho vůli. Ale máme ještě jednu dceru na vdávání. Takže jsme se s Anesem rozhodli, že si Kapitona vezme Voske.“      Nikdo si netroufl mužům odporovat, a tak Voske, ztrápené ztrátou milované sestry, nezbylo nic jiného než se pokorně vdát za Kapitona. Smutek za Tatevik o týden odložili a oslavili velikou, hlučnou a bohatou svatbu. Víno a morušovice tekly proudem, stoly prostřené pod širým nebem se prohýbaly pod rozmanitými pokrmy, orchestr v tmavých oblecích a vyleštěných botách vyhrával polku a menuety, Maranští chvíli soustředěně naslouchali nezvyklé klasické hudbě, ale když se pořádně připili, hodili způsobné chování za hlavu a pustili se do prostého vesnického tance.      Do stanu vykladače snů nahlédl málokdo. Svatebčané, rozjaření vydatným jídlem a pitím, měli jiné starosti. Voske k němu dotáhla za ruku vyplašená teta, které dívka ve volné chvilce pár slovy popsala sen, co se jí zdál v předvečer svatby. Vykladač snů byl drobný, vyzáblý a neuvěřitelně, skoro strašidelně ošklivý stařec. Ukázal Voske, kam si má sednout, a dívka strnula, když zahlédla malíček jeho pravé ruky. Dlouhý, zčernalý, řadu let nestříhaný nehet se ohýbal jako skoba, stáčel se okolo bříška prstu a táhl se podél celé dlaně až ke křivému zápěstí, takže bránil ruce v pohybu. Tetu stařec bez okolků vyprovodil ze stanu a poručil jí, aby hlídala vchod, sám se usadil se široce rozkročenýma nohama v podivných širokých šarovarech naproti Voske, svěsil tenké dlouhé ruce mezi kolena a mlčky se na ni zahleděl.      „Zdálo se mi o sestře,“ odpověděla dívka na nevyřčenou otázku. „Stála ke mně zády, v nádherných šatech, se šňůrou perel vpletenou do vlasů. Chtěla jsem ji obejmout, ale nedovolila mi to. Otočila se ke mně a tvář měla takovou starou a vrásčitou. A ústa vypadala… jako by se jí jazyk nemohl vejít dovnitř. Rozplakala jsem se a ona poodešla do kouta, vyplivla do dlaně jakousi temnou tekutinu, natáhla ke mně ruku a říká: ‚Nikdy tě nepotká štěstí, Voske.‘ Vylekala jsem se a vzbudila se. Ale to nejhorší přišlo až pak, když jsem otevřela oči a uvědomila si, že sen pokračuje. Bylo pozdě v noci, ještě před enbašti, kohouti ještě nekokrhali, šla jsem se napít vody, kdovíproč jsem vzhlédla ke stropu a ve střešním okně, v erdyke, jsem uviděla Tatevičinu smutnou tvář. Hodila mi pod nohy svou čelenku se závojem a zmizela. A ta čelenka se závojem se rozpadly v prach, jakmile dopadly na podlahu.      Voske se usedavě rozplakala, až se jí po tvářích roztekla černá řasenka – jediná kosmetika, kterou maranské ženy používaly. Z průstřihů hedvábné mintany zdobené drahými krajkami a stříbrnými penízky vykukovala křehká dětská zápěstí, na spánku jí nervózně tepala bezmocná modrá žilka.      Vykladač snů hlasitě vydechl a vydal přitom táhlý, dráždivý zvuk. Voske se zarazila a vylekaně na něj upřela oči.      „Dobře mě poslouchej, děvče,“ zaskřehotal stařec. „Sen ti vykládat nebudu, to by nemělo cenu, stejně už se s tím nedá nic dělat. Ale nikdy si nestříhej vlasy. Ať ti vždycky zakrývají záda. To je jediné, co ti můžu poradit. Každý z nás má nějaké místo, kde se ukrývá jeho síla a ochrana. To moje,“ máchl dívce před očima pravou rukou, „je v nehtu na malíčku. A ty ho máš, jak se zdá, ve vlasech.“      „Dobře,“ špitla Voske. Chvilku vyčkala, doufala, že dostane ještě nějakou radu, ale vykladač snů zachmuřeně mlčel. Tak se zvedla k odchodu, pak ale sebrala odvahu a přiměla se zeptat: „A víte, proč zrovna ve vlasech?“      „To netuším. Ale když ti hodila pokrývku hlavy, tak to znamená, že chtěla schovat to, co tě může ochránit před prokletím,“ odpověděl stařec, aniž zvedl oči od doutnající svíce.      Voske vyšla ze stanu se smíšenými pocity. Na jednu stranu se trochu uklidnila, protože část svých obav zanechala u vykladače snů. Zároveň ji však neopouštěla myšlenka, že musela, byť bez zlého úmyslu, udělat ze zesnulé sestry před cizím člověkem skoro nějakou vědmu. Teta, která netrpělivě přešlapovala vedle stanu, se kdovíproč ohromně zaradovala, když jí Voske starcovu věštbu odvyprávěla.      „Hlavně, že už se nemusíme ničeho bát. Udělej, co ti poradil, a všechno bude dobré. A Tatevičina duše čtyřicátý den opustí naši hříšnou zemi a nechá tě na pokoji.“   Z ruského originálu С неба упали три яблока, vydaného nakladatelstvím Astrel imprint v Petrohradě roku 2015, přeložila Kateřina Šimová, 264 stran, nakladatelství Prostor, 2020   Narine Jurjevna Abgarjanová (1971) se narodila v arménském městečku Berd. Od roku 1993 sice žije v Moskvě a píše rusky, ale ve svých prózách se do Arménie a ke svému arménskému dětství a mládí stále vrací. V roce 2010 ji proslavila dětská novela Maňuňa o veselých příhodách dvou malých rozpustilých kamarádek v kulisách arménského maloměsta osmdesátých let, které díky velkému úspěchu přibyla v následujících letech další dvě pokračování. Dětské literatuře se Abgarjanová věnuje i nadále. Autobiografickou trilogii o arménském dětství doplnila v roce 2011 kniha Náplava (Ponajechavšaja), tragikomická historie mladé dívky, která v divokých devadesátých letech přijede z malé horské republiky dobývat Moskvu. S Arménií a jejím prostým, nehybným a poetickým světem jsou neoddělitelně spjaty i autorčiny prózy psané na vážnější notu, sborníky povídek Lidé, kteří jsou vždy se mnou (Ljudi, kotoryje vsegda so mnoj, 2014) a Zuzali (2016) i román Tři jablka spadlá z nebe. Zatím poslední autorčinou knihou je drásavý soubor krátkých povídek o lidských osudech poznamenaných válkou o Náhorní Karabach Žít dál (Daleje žiť, 2018).

Čas načtení: 2024-03-09 19:55:00

Arménie zvažuje přihlášku do EU

Arménie zvažuje podání žádosti o členství v Evropské unii. „Arménský lid si zvolil demokratickou cestu rozvoje společnosti a tuto volbu lidé několikrát prokázali,“ říká arménský ministr zahraničí Ararat Mirzojan. „Je dobré diverzifikovat vztahy a mít co nejvíce partnerů,“ dodal. Prioritou zahraniční politiky Arménie nicméně i nadále zůstává budování vztahů s jejími sousedními státy.

Čas načtení: 2024-03-14 11:16:00

Pitná voda i nakládání s odpady. Arménie hledá technologie i investory

PITNÁ VODA I NAKLÁDÁNÍ S ODPADY. ARMÉNIE HLEDÁ TECHNOLOGIE I INVESTORY Přestože Arménie disponuje množstvím zdrojů kvalitní pitné vody, voda dodávaná spotřebitelům často nesplňuje mikrobiologické normy kvůli špatné...

Čas načtení: 2024-03-25 21:00:00

Arméni s utajenou hvězdou z Ruska. „Argentinci“ budou, lídr Slovanu ne

Arménie. Hrdý stát ležící v Zakavkazsku se spoléhá, co se týče sportovních úspěchů na mezinárodní úrovni, spíše na vzpěrače či zápasníky, ale popularitou je v zemi na prvním místě fotbal. Tamní reprezentace začala psát svou historii až v roce 1992 nedlouho po rozpadu Sovětského svazu. Nyní se představí v Praze už bez svého nejlepšího hráče v dějinách.

Čas načtení: 2024-03-26 06:00:00

Hašek drží úspěšnou sérii a proti Arménii chystá změny v sestavě

Už jen tři přípravné zápasy sehraje fotbalová reprezentace před letním evropským šampionátem. V Praze na stadionu Sparty se představí národní tým podruhé pod vedením staronového kouče Ivana Haška a po pátečním vítězství v Oslu nad Norskem 2:1 jej nyní čeká Arménie. Nový realizační tým chystá změny v sestavě, aby dostali šanci i další nominovaní hráči. Zápas Česko – Arménie můžete sledovat v přímém přenosu od 19:35 na ČT sport a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-04-17 05:30:00

Západ svádí s Ruskem tichý souboj o Arménii. Kreml by mohl přijít i o základnu

Evropská unie a Spojené státy slíbily tento měsíc Jerevanu pomoc ve výši 356 milionů dolarů, má jít na politický i hospodářský rozvoj. Krok lze těžko chápat jinak, než jako pokus Západu využít rozčarování Arménie z toho, že ji úzké vazby na Moskvu neochránily před výpady Ázerbájdžánu. Rusko je z vývoje nervózní a tvrdí, že západní spojenci destabilizují Kavkaz.

Čas načtení: 2024-04-19 17:36:56

O krok blíž k mírové dohodě. Arménie vrátí Ázerbájdžánu okupované vesnice

Arménie souhlasila s tím, že vrátí Ázerbájdžánu čtyři strategicky umístěné vesnice, které okupuje od počátku devadesátých let, napsala agentura Reuters s odkazem na ázerbájdžánské ministerstvo zahraničí. Jerevan počítá s tím, že díky tomu klesne bezpečnostní riziko v oblasti. Arménský premiér Nikol Pašinjan minulý měsíc prohlásil, že pokud Arménie nepřistoupí na kompromis ohledně navrácení některých vesnic, mohla by vypuknout válka.

Čas načtení: 2024-04-19 18:32:00

Poražená Arménie vrátí Ázerbájdžánu čtyři vsi. Okupovala je od 90. let

Arménie souhlasila s tím, že vrátí Ázerbájdžánu čtyři strategicky umístěné vesnice, které okupuje od počátku 90. let minulého století. Počítá, že po předání čtyř obcí klesne bezpečnostní riziko v oblasti, uvedl úřad arménského premiéra. 

Čas načtení: 2024-04-24 21:51:01

Arménie není ani více než sto let od genocidy v bezpečí. Zemi ohrožuje konflikt s Baku

Arménie si připomněla 109. výročí národní genocidy pálením praporů Turecka a Ázerbájdžánu v centru Jerevanu. V roce 1915 zahájily turecké, kurdské a arabské síly Osmanské říše systematické vyvražďování křesťanské menšiny. Nyní takřka třímilionová země čelí nebezpečí znovu, a to ze strany sousedního Ázerbájdžánu. Arménie s ním prohrála dvě bleskové války v letech 2020 a 2023, a nakonec přišla o celou separatistickou provincii Náhorní Karabach.

Čas načtení: 2024-05-24 12:04:00

Varování před cestami do určitých oblastí (Arménie)

MZV ČR varuje české občany před cestami do oblastí přiléhajících ke společné hranici Arménie a Ázerbájdžánu. V některých oblastech Arménie hrozí riziko zhoršení bezpečnostní situace a je třeba dbát zvýšené opatrnosti. MZV ČR varuje české občany před.

Čas načtení: 2024-06-12 11:40:24

Arménie a USA povýší vztahy na strategické partnerství

Spojené státy a Arménie povýší vzájemné vztahy na úroveň strategického partnerství. Ve společném prohlášení po úterní schůzce v Jerevanu to uvedli ministr zahraničních věcí Arménie Ararat Mirzojan a zástupce americké diplomacie pro otázky Evropy a Eurasie James C. O’Brien.