Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-07-09 12:22:18

Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období

Hrad Lukov, resp. zříceninu tohoto hradu najdete asi čtvrt hodiny cesty autem od Zlína. Zřícenina je dobře přístupná z parkoviště Lukov – pod hradem a je třeba uvést, že má smysl sem vyrazit za téměř každého počasí. Venkovní prostory hradu jsou otevřeny celoročně a není tedy určitě na škodu vyrazit sem na výlet třeba i … Pokračování textu Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období → Příspěvek Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období pochází z Život na cestách Podobné články: Když hrad není hrad aneb selský dvůr Janův hrad u Vizovic Janův hrad, Lednicko-valtický areál, Česká republika Hrad Děvičky, Pálava

Čas načtení: 2022-09-24 17:48:29

Do Katovic s dětmi

Rozlehlé starobylé centrum jako třeba v Krakově v polských Katovicích nenajdete, ale stejně je to zajímavé město, které jde v posledních letech hodně nahoru… ne nadarmo se občas zmiňuje srovnání s Ostravou. Technické památky, hodně zeleně, moderní novostavby, zajímavé kulturní akce, zoologická zahrada… To samé lze najít i v největším městě v české části Slezska. … Pokračování textu Do Katovic s dětmi → Příspěvek Do Katovic s dětmi pochází z Život na cestách Podobné články: Zoo Praha, Česká republika Jak naplánovat výlet s dětmi a neutratit ani korunu? Vydejte se s nimi nakrmit zvířátka do Vysokého Chvojna. Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období

Čas načtení: 2024-05-11 11:44:50

S dětmi na Oravu

Slovensko už dlouho patří mezi oblíbené dovolenkové cíle Čechů. Najít důvody není až tak těžké: blízkost Slovenska, možnost domluvit se nebo rozumné ceny ubytování, stravování a dalších služeb. V neposlední řadě je to pak velká koncentrace přírodních i dalších krás. Mnoho turistů vyráží do Tater nebo do Slovenského ráje. My tentokrát za cíl našich cest … Pokračování textu S dětmi na Oravu → Příspěvek S dětmi na Oravu pochází z Život na cestách Podobné články: Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období Do Katovic s dětmi Zřícenina Rabštejnek, Pardubický kraj

Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50

Nejkrásnější knihy loňského roku: Možnosti milostného románu, To je metro, čéče! či katalog Vrchovina, krabatina, mrchovina

Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online.    Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“   2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“   3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“   Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“   2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“   3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“   2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“   3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“   Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“   2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“   3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.”   Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“   2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“   3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“   Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“   2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále.   3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“).  To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“   Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“   2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“   3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00

Drama v Domažlicích

Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování.  ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩

Čas načtení: 2023-08-27 21:53:55

Ona byla jako rákos. On jako oheň. Příběh královy třetí ženy

Když jsem poprvé držela v ruce román Jindřišky Kracíkové Králova třetí žena, hned jsem se nadchla pro grafické ztvárnění Cyrila Gaji. Jednak velmi pěkně propracovaná obálka a pak rovněž uvnitř knihy působivé černobílé ilustrace. Málokdy se setkávám s knihami pro dospělé čtenáře, které kromě textu nabízejí i skvělý vizuální dojem, díky němuž máte pak skutečně vážný problém s klidným svědomím někomu dalšímu knihu půjčit. Jeden král a tři ženy Králova třetí žena vás zavede do hluboké historie, do městského státu na kenaanském pobřeží za vlády krále Jakinela. Ve snaze udržet mír ve své zemi, zaštiťuje si přízeň okolních států svazkem s jejich ženami. Nic neobvyklého pro tehdejší dobu a kulturu. Klid zbraní má tak nejprve zajištěný u Egypta, z jehož země získal nádhernou první manželku, Meri-Amún. Je dominantní, pyšná, skvostná, chytrá. Před ostatními budí respekt i úctu. Nicméně její srdce příliš velkou radostí pro nový domov a vládce nehoří. Druhou ženou se Jakinelovi stala Chetitka Daniti. Těžko zvládá místní jazyk a není tak uhrančivá jako Meri-Amún. Po příchodu třetí ženy se uvnitř paláce dostává do nepříjemného soukolí mezi dvěma sokyněmi. Je těžké najít pravé přátelství v místech, které sice skví přepychem a možná by po něm leckterá jiná žena zatoužila, ale kde vládnou zákeřné intriky. Udržet si pozici oblíbené ženy není pro žádnou z nich vůbec snadné. Měla by být pro krále přitažlivá, ale primárně by měla stvrdit svou pozici tím, že vladaři porodí syna. To vše nese svá úskalí. Je to nevyrovnaný boj plný stresu. A pak s každým rostoucím břichem narůstá nevraživost. Žádné slitování: nikdo není v bezpečí. Přitom pokud by mělo dojít k nějaké nešťastné “nehodě” či falešnému obvinění, je potřeba vše zařídit tak, aby ani kapka pochybnosti o vině před zraky svého pána nepadla na žádnou z nich. Bintaja Třetí žena, Bintaja, jež nese titul knihy, přichází na dvůr jako mladé děvče, jež se vyzná v bylinkách, je vzdělaná, chytrá a zpočátku v uvědomění si zákulisních intrik docela naivní. Podřizuje se roli další z vyvolených žen; nic jiného jí nezbývá. Avšak když cestou z Uruku do vladařského sídla blíže poznává svého chotě, jehož pro tyto chvíle získává celého pro sebe, oddává se mu s upřímnou láskou. Ano, je zamilovaná, v tu chvíli opravdově šťastná. Brzy po příjezdu musí rychle vystřízlivět a o to víc si uvědomit, že se o svého krále bude muset dělit. Úžasně zpracovaný příběh Příběh vás pohltí velmi příjemným literárním stylem, pestrým psychologickým zpracováním postav a od druhé poloviny knihy i výrazným napětím. Musím se přiznat, že jsem po celou dobu neměla ani ponětí, jak to celé dopadne. A ačkoliv se chci bránit, abych třeba omylem neudělala nějaký spojler, přesto si dovolím přidat drobnost, která ve vás určitě probudí další zvídavost: Tam, kde by jiní autoři již skončili, Jindřiška Kracíková pokračuje dál. A má to smysl: Díky tomu se rozšíří pohled chápání vědomí mezi životem a smrtí tak, jak bylo běžné pro starověké kultury s jejich rozmanitostí různých božstev a podmínek odchodu do podsvětí. Že jisté vědomí těch, co už nemohou být běžně mezi námi, tu stále je, dokud se neučiní patřičné kroky, aby vše proběhlo správně. Svět lze opustit nejen přirozenou smrtí, ale v tehdejší době snad častěji kvůli královskému výslovnému rozkazu, zradou, nemocí, zlým úmyslem nebo během vojenské obrany před útoky mořských národů. A stejně ti, kteří jsou ještě na rozcestí, mohou pomoci rozřešit nedokončený úkol, otevřít oči a přivézt k pravdě. Je to bohatý příběh vzájemného poznávání osob v paláci i mimo něj, příběh o nově vznikající manželské lásce, která je tak odlišná oproti dnešnímu pojetí. Přes všechny vroucí city Bintaja musí přijmout fakt, že by nikdy ani ona, ani žádná další, neměla nutit vladaře k volbě, aby byla jeho jedinou ženou a milenkou. Musí vždy dbát své role a dodržovat společenská pravidla. Protože trest, který by mohl nastat, může být až nezvratný. Avšak různé okliky a manipulace mohou přesto strhnout pozornost žádoucím směrem. Takzvaně ukrojit si ze svého dílu větší kus… Brzy po příjezdu třetí ženy atmosféra v paláci houstne. V sázce je hodně. Nebezpečí je cítit na každém rohu: Když jde o moc, nehraje se fair play. Nebudu prozrazovat žádné detaily, protože byste se okradli o to nejlepší, jak se nakonec příběh rozuzlí. A nad všechna očekávání vás bude autorka stejně čtenářsky příjemně šokovat. Život ve starověku Velmi příznivě hodnotím popisování každodennosti starověku, informace o bylinkách, rituálech, vzájemné vztahy, jejich posilování a oslabování ve společenském hierarchickém žebříčku. Líbilo se mi postupné poznávání a vývoj charakteristik postav, upřímnosti, lži i zaslepenost krále, jež časté rozepře a stížnosti svých manželek považoval někdy jen za přehnané ženské nepodstatné pletichy; stejně tak, jak se nechal jindy ošálit našeptávači, aby následně v sobě byl nucen nést tíhu viny za některé skutky. Překvapil mě i jeho vztah s otcem třetí manželky, jenž přichází jako moudrý muž a vzájemně spolu nacházejí porozumění a pochopení, jako by spíš než otcem byl v podstatě hlavně mužem, tím, jenž vládne. Králova třetí žena by měla určitě přitáhnout vaši pozornost Od studií na vysoké škole trochu upozaďuji historické romány z obav z  přehnané fabulace, díky níž se děj mnohdy až příliš odklání od skutečných reálií. Nakonec jsem chycena do pasti, protože ztrácím důvěru k textu. Ale v tomto případě jsem byla skutečně nadšená! Musím se přiznat, že mě Králova třetí žena dostala: Text působí zcela věrohodně, je zábavný a poutavý. Bezpochyby ho doporučuji všem čtenářům, kteří si chtějí užít skutečně zajímavý příběh, historicky zasazený do dob dávno ještě před naším letopočtem. Stejně tak velmi příznivě oceňuji vzadu vypsaný seznam hlavních a vedlejších postav, bohů, významných míst a ostatních pojmů. Ukázka Jindřiška Kracíková Jindřiška Kracíková vystudovala hebraistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde získala titul Ph.D. ve studijním programu Filologie, Teorie a dějiny literatur zemí Asie a Afriky. K prohloubení jejího zájmu o literaturu, a zejména o překlad, významně přispěl úspěch v překladatelské soutěži Jiřího Levého 2000/2001, v níž získala ocenění v kategorii Poezie za maqámu Sefardští básníci od Jehudy al-Charízího (12.–13. stol). V následujícím období se al-Charízího dílem zabývala dál a publikovala překlady v časopisech Nový Orient a Tvar. Mezi další autory, jejichž myšlenky zprostředkovala českému čtenáři, patří Ruth Bondyová, Josl Birstein, Dorit Pelegová a Henri Bacry. Své vědomosti a zaujetí pro svět starověkého Předního východu autorka vtělila do románu Králova třetí žena, nadčasového příběhu o mezilidských vztazích, zodpovědnosti a chybách, který poodhaluje roušku bohatství tehdejších velkých kultur: egyptské, kenaanské, mezopotámské a chetitské. MB

Čas načtení: 2022-05-27 13:35:42

Když Česká justice lobbuje

Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.   Kdysi jsem se o České justici v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím. Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci. První je Princip prokurátorské neomylnosti z 23.května 2022. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „Justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán. Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se: „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“. Dovozuje pak odpovědnost Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou: „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění … Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“ Bradáčová za stíhání Parkanové nemůže Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já se v článku Kární žalobci nežalují naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často. Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Dimun, ale nikdy jsem neuspěl. Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v roce 2015 v článku Odměna za škodu označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Parkanové začala, Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny docenta Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření. Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké personální přesuny, takže se dá očekávat, že Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna. Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje. Článek přebral test státního zástupce Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu je Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout. Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů korun. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci 2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným důkazem, jenž stál za pozornost, pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci 2019 odsoudil manžele Novotné na sedm a čtyři roky ztráty svobody. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Dimun. Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni a znám dokumentaci. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jsem popsal v článcích: Kdo se má bát božích mlýnů? a Kdo se nemusí bát božích mlýnů? První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených jsou dva ve vězení). Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“. Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu – vedoucímu pobočky, který návrh zamítl. Popudil mě i státní Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl kwezhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody. Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán, 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku, 3. zamítnou odvolání státního zástupce Matouška. Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od roku 2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid. Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 milionu korun, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar ministerstva financí.

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-12 11:05:03

Tip na zajímavý festival – Transition festival v Nizozemí

9. března 2024, 14:15, Tivoli Vredenburg, Utrecht, NL Objevte progresivní a inspirativní jazzové hudebníky na festivalu Transition. Vstupenky můžete zakoupit přímo na stránce místa konání festivalu – Tivoli Vredenburg. Trubka Na letošním sedmém ročníku hraje hlavní roli trubka. Čtyři trumpetisté zdůrazní rozmanitost tohoto nástroje v žánru, každý ze svého zcela odlišného pohledu. Terence Blanchard přijede s E-Collective a Turtle Island Quartetem a zahraje svůj nový projekt Absence, který kombinuje klasické smyčce a tradiční jazz. Trumpetista Avishai Cohen propojuje jazzovou tradici […] The post Tip na zajímavý festival – Transition festival v Nizozemí first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Tip na zajímavý festival – Transition festival v Nizozemí

Čas načtení: 2023-07-09 12:22:18

Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období

Hrad Lukov, resp. zříceninu tohoto hradu najdete asi čtvrt hodiny cesty autem od Zlína. Zřícenina je dobře přístupná z parkoviště Lukov – pod hradem a je třeba uvést, že má smysl sem vyrazit za téměř každého počasí. Venkovní prostory hradu jsou otevřeny celoročně a není tedy určitě na škodu vyrazit sem na výlet třeba i … Pokračování textu Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období → Příspěvek Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období pochází z Život na cestách Podobné články: Když hrad není hrad aneb selský dvůr Janův hrad u Vizovic Janův hrad, Lednicko-valtický areál, Česká republika Hrad Děvičky, Pálava

Čas načtení: 2016-09-25 00:00:00

Stolečku prostři se!

Hledáte vkusný a zajímavý designový stolek luxusního charakteru do svého příbytku? Neumíte si v záplavě nabídky na trhu vybrat? Tak právě pro vás máme jeden zajímavý tip! Trendy, originální a zajímavý kousek pro vaše doma může být stolek Trienna od firmy Artek. Tenhle nadčasový kousek kdysi dávno ( ...

Čas načtení: 2022-09-24 17:48:29

Do Katovic s dětmi

Rozlehlé starobylé centrum jako třeba v Krakově v polských Katovicích nenajdete, ale stejně je to zajímavé město, které jde v posledních letech hodně nahoru… ne nadarmo se občas zmiňuje srovnání s Ostravou. Technické památky, hodně zeleně, moderní novostavby, zajímavé kulturní akce, zoologická zahrada… To samé lze najít i v největším městě v české části Slezska. … Pokračování textu Do Katovic s dětmi → Příspěvek Do Katovic s dětmi pochází z Život na cestách Podobné články: Zoo Praha, Česká republika Jak naplánovat výlet s dětmi a neutratit ani korunu? Vydejte se s nimi nakrmit zvířátka do Vysokého Chvojna. Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období

Čas načtení: 2024-02-25 17:56:46

Kosmonaut z Čech je zajímavý film podle české předlohy, tvrdí kritici. Novinka brzy dorazí na Netflix

Za týden na Netflixu vyjde sci-fi Kosmonaut z Čech podle předlohy českého autora. Podle prvních ohlasů je to zajímavý melancholický snímek. Článek Kosmonaut z Čech je zajímavý film podle české předlohy, tvrdí kritici. Novinka brzy dorazí na Netflix se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-29 13:30:10

Vodafone útočí cenou. Velmi zajímavý tarif nabízí už za 300 korun

Vodafone zase předvedl velmi levný a přitom zajímavý mobilní tarif Nenáročným zákazníkům servíruje 3,5 GB dat, neomezené volání a SMS V akci do konce května přitom vyjde na sympatických 327 korun měsíčně Operátor Vodafone se po čase vytasil se zajímavou slevovou akcí na jeden ze svých základních tarifů. Těm prakticky nejméně náročným zákazníkům, dost možná seniorům či naopak juniorním zákazníkům s vůbec prvním tarifem, přijde k duhu jak neomezené volání + SMS, tak i slušná porce dat za cenu kolem 3 stovek. Přečtěte si celý článek Vodafone útočí cenou. Velmi zajímavý tarif nabízí už za 300 korun

Čas načtení: 2024-05-11 11:44:50

S dětmi na Oravu

Slovensko už dlouho patří mezi oblíbené dovolenkové cíle Čechů. Najít důvody není až tak těžké: blízkost Slovenska, možnost domluvit se nebo rozumné ceny ubytování, stravování a dalších služeb. V neposlední řadě je to pak velká koncentrace přírodních i dalších krás. Mnoho turistů vyráží do Tater nebo do Slovenského ráje. My tentokrát za cíl našich cest … Pokračování textu S dětmi na Oravu → Příspěvek S dětmi na Oravu pochází z Život na cestách Podobné články: Hrad Lukov – zajímavý v každém ročním období Do Katovic s dětmi Zřícenina Rabštejnek, Pardubický kraj

Čas načtení: 2024-07-29 18:00:34

Chytré digitálky, co nerozptylují pozornost? Casio WS-B1000 nabízí zajímavý kompromis

Casio má ve svém portfoliu zajímavé digitálky WS-B1000 Ty nabízí aktuálně populární retro vzhled a šikovné chytré funkce, které vás nebudou rozptylovat Za necelých 1500 korun se jedná o zajímavou alternativu Japonská hodinářská společnost Casio je synonymem pro náramkové hodinky, minimálně ty digitální. V minulosti patřily digitálky od Casia k vyhledávaným hodinkám běžných lidí i úspěšných celebrit a takový model F–91W patří mezi hodinářské legendy. S příchodem chytrých hodinek ovšem tradiční značky mají lehký problém, Casio nevyjímaje. Ačkoli se japonská firma snaží do některých svých modelů nové technologie implementovat, stále to není úplně ono. Zajímavý přístup rozhodně nabízí model s označením WS-B1000. Přečtěte si celý článek Chytré digitálky, co nerozptylují pozornost? Casio WS-B1000 nabízí zajímavý kompromis

Čas načtení: 2024-07-31 09:45:49

Cítíte se osaměle? Náhrdelník Friend s vámi bude komunikovat díky AI

Na trh míří zajímavý gadget s umělou inteligencí Náhrdelník Friend dokáže komunikovat s uživatelem Chce být společníkem pro ty, kteří se cítí osaměle Nositelná elektronika, která využívá výhod umělé inteligence, je na vzestupu. Nyní na trh míří zajímavý kousek, konkrétně náhrdelník, který chce změnit používání AI. Náhrdelník s názvem Friend (v překladu přítel/kamarád) je zajímavý…

Čas načtení: 2024-08-13 15:17:00

Zajímavý evoluční paradox

Druhým každý rád radí a sobě neumí poradit kde je chyba? Je to zajímavý paradox, že? Často se stává, že lidé, kteří jsou velmi zkušení v radění druhým, mají sami problémy s aplikováním těchto rad na svůj vlastní život. Když jde o naše vlastní problémy, jsme často emocionálně zasažení a naše schopnost racionálně analyzovat situaci… Číst dále »Zajímavý evoluční paradox

Čas načtení: 2024-10-23 12:00:57

Tim Cook má zajímavý vedlejšák, sedí ve správní radě sportovního giganta

Šéf Applu kromě vedení technologického giganta sedí v představenstvu Nike Jeho členem je už dlouhých 19 let Nyní čelí zatím nejtěžšímu období Generální ředitel Applu Tim Cook se na první pohled může zdát jako suchar, který věnuje gigantu z Cupertina svůj veškerý volný čas. I když je o něm známo, že se rád věnuje cyklistice, filantropii či procházkám po národních parcích, má také jeden zajímavý „vedlejšák”. Ne, Cook potají nerozváží po Palo Altu pizzu, ale je hlavním nezávislým členem představenstva sportovní značky Nike, která se zaměřuje na výrobu oblečení a obuvi (nejen) pro sportovce. Přečtěte si celý článek Tim Cook má zajímavý vedlejšák, sedí ve správní radě sportovního giganta

Čas načtení: 2024-11-21 12:00:04

Jedinečné akce na Google Play: praktický launcher doplňují chytlavé hry

Máme tady čtvrtek a to znamená také náš pravidelný seriál, který vám přináší ty nejzajímavější aplikace a hry, které jsou momentálně zdarma či ve slevě na Google Play. Tentokrát můžeme doporučit například zajímavý launcher pro váš telefon s názvem Lucid Launcher Pro, chytání kapra ve hře Carp Fishing Simulator nebo taktickou roguelike strategii Undergrave. Přečtěte si celý článek Aktuální akce na Google Play: zajímavý launcher, chytání kapra a roguelike taktická akce

Čas načtení: 2025-01-08 14:00:20

Zajímavý hybrid od LG: AeroCatTower vyčistí vzduch a zdřímne si na něm vaše kočka

LG na veletrhu CES ukázalo zajímavý hybridní gadget, který ani nelze pojmenovat jedním slovem AeroCatTower je kočičí odpočívadlo kombinované s čističkou vzduchu Designově propracovaný a chytře navržený produkt nabízí několik vychytávek Veletrh CES toho každoročně nabízí skutečně mnoho a představivosti se meze nekladou. K vidění je vše od příslušenství ke smartphonům, přes chytrou domácí elektroniku až po futuristické elektromobily. Pozornost návštěvníků pak často přitahují neobvyklé a originální gadgety, jako je například tato novinka od LG. Přečtěte si celý článek Zajímavý hybrid od LG: AeroCatTower vyčistí vzduch a zdřímne si na něm vaše kočka

Čas načtení: 2020-09-28 15:24:02

Milion chvilek a tisíc stran

Mikuláš Minář rezignoval na předsednictví spolku Milion chvilek pro demokracii a oznámil svůj záměr založit politické hnutí, se kterým za rok půjde do voleb. Za normálních okolností Milion chvilek moc nekomentuji. Připadá mi jako spolek, jehož hlavním cílem je přesvědčovat již přesvědčené, a který si vůbec neklade otázku, proč jeho kampaň neměla na Babišovy preference žádný efekt. Ale tohle zakládání nových stran je zajímavý fenomén, jeden z mnoha dalších způsobů, jakým sociální sítě změnily společenský život. Politická scéna je už teď neuvěřitelně rozdrobená. Svoje kluby v poslanecké sněmovně má celkem devět stran a pak je tu ještě šest poslanců nezařazených, příslušníků JAP a Trikolóry. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že kolem pětiprocentní hranice se pohybuje hned několik stran, takže otázka, čí hlasy propadnou a čí nepropadnou, bude ještě hodně napínavá. Skoro bych si opatrně troufl tvrdit, že hlavním problémem české politiky dneška není malý či nedostatečný počet stran a hnutí, ze kterých vybírat. Proč si tedy Mikuláš Minář myslí opak? Vždyť žije v té samé zemi a má k dispozici ty samé zdroje informací. Moje pracovní hypotéza je, že mu aktivita jeho příznivců – na sociálních sítích i v realitě – zkreslila optiku, skrze kterou vidí svět. V čemž ostatně není sám. Před mnoha lety, kdy seznam strašáků české politiky vypadal ještě zcela jinak, dávali v jednom pražském 3D kině film o skupině U2. Trojrozměrné kino je zajímavý zážitek, spoustu věcí jako byste najednou zažívali z pohledu někoho jiného. A ten film o U2, ve kterém byla i spousta záběrů z koncertů, mi pomohl pochopit, proč je zpěvák Bono s tím svým levicově-progresivním aktivismem tak vytrvalý a zároveň působí poněkud nesoudně až mimózně. Protože spatříte-li z jeho perspektivy ty šílející a vzpínající se davy, které k vám natahují ruce po tisících jako k nějakému prorokovi, a uvědomíte-li si, že takové davy ten člověk vidí několikrát týdně po celé roky, dojde vám, že z toho musí slabším osobnostem prostě hrábnout. Okolnosti člověka vždycky do nějaké míry (de)formují a pokud jste systematicky, dlouhá léta vystaven takovému uctívání, jednoho dne vás to může dostrkat k názoru, že byste měl být mluvčím celé planety. Tomu se ubrání leda velcí stoici (v hudebním průmyslu mě napadá Nick Cave, který má mimochodem velmi originální stránky), zato zrovna Bono tomu propadl podobně jako Tonda Vágus svému krabicáku, a není v tom mezi rockery sám. Česká republika je proti světovým turné rockových hvězd jen malý rybníček, ale stejně je pravděpodobné, že početné demonstrace na Letné a obrovská aktivita na sociálních sítích mohou mít i tady podobný efekt. Ne tak silný, ale bude tam. Existuje koncept zvaný Dunbarovo číslo, maximální počet lidí, se kterými jedinec dokáže udržovat smysluplné vztahy. Pokud v téhle množině bližších kontaktů převládnou hlasy, které vám říkají „jsi borec, běž do té politiky“, a pokud je to podpořeno chórem souhlasných výkřiků z Facebooku a z demonstrací, možná opravdu dospějete k názoru, že to, co české politické scéně schází, je další hnutí s vámi v čele. Proti tomuto scestí by mohla pomoci dvě uvědomění: * ať jsem politik nebo zpěvák, nikdy nikdo mi neukáže ten ještě daleko větší dav lidí, kteří mě mají takříkajíc na háku, protože ten se z principu nikde neschází, * ani ti, kdo skutečně někam přijdou nebo mě veřejně chválí, nejsou většinou oddaní až tak, aby mě opravdu následovali kamkoliv, a po 99,9 % svého času dělají něco jiného. Některé antické zdroje tvrdí, že když se na počest vítězného generála či císaře pořádal triumfální pochod Římem, postavili mu za záda otroka, jehož úkolem bylo šeptat mu: „Pamatuj, že jsi jenom smrtelný člověk.“ Chytře pojato. Římani toho vůbec o lidské povaze věděli hodně. Možná bychom tuhle instituci mohli obnovit. Potřebovalo by to tady slyšet více lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-17 07:44:06

Zygmunt Bauman: Dnes jsme všichni lovci (Z archivu LtN)

Na podzim 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor Michala Komárka s jedním největších sociologů a filozofů uplynulých let Zygmuntem Baumanem. Tehdy už 87letý muž mluvil i o tom, že „pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu.“ V současné době koronakrize jsou jeho myšlenky stále podnětné.   Velké diskusní téma pro intelektuály na Západě je dnes krize kapitalismu. Vy jste v této souvislosti nedávno připomenul zajímavý postřeh Rosy Luxemburgové... Rosa Luxemburgová už před sto lety ohlašovala konec kapitalismu, a to na základě velmi pronikavé úvahy. Podle ní totiž kapitalismus může existovat jenom potud, pokud bude mít k dispozici další a další „panenská území“, která může kolonizovat, vysát a zničená zanechat podél své cesty. Chová se jako parazit, který hledá hostitelské organismy a až se jejich zásoba vyčerpá, sám zanikne.   Jenže během těch sto let se situace změnila... Luxemburgová myslela ta „panenská území“ doslovně, jako teritoria, jako kolonizovaná území s předkapitalistickou ekonomikou, kam je možné kapitalismus vyvážet. A logicky jí také připadalo, že ta zásoba je omezená a dříve či později ten systém narazí na své limity. Jenže se ukazuje, že to tak není.   Znamená to, že kapitalismus našel nějaká nová panenská území? Je to parazit mnohem vynalézavější, než se před sto lety mohlo zdát. Našel způsoby, jak vytvářet nové hostitelské organismy uvnitř vlastního systému. Už to nejsou vnější „skutečná“ teritoria, ale virtuální světy, které nejprve sám stvoří a pak kolonizuje. Dnes k té kolonizaci nepotřebuje armádu. Je to civilizované, chytré, elegantní – můžete vysávat hostitelský organismus pohodlně od pracovního stolu, například obchodem s akciemi. Typickým novým hostitelským organismem je dluh.   Dluh? Uvědomte si, jak se změnilo chování bank. Dříve věřitelé chtěli, aby byly půjčky rychle splaceny. A hrozili vězením pro dlužníky. Dnes se naopak banky snaží udělat ze všech permanentní dlužníky. Jakmile totiž přestanete platit úrok, přestáváte být zajímavý. A život na dluh odkryl ohromné nové „panenské území“, úžasné odbytiště, podobně jako kdysi fyzické kolonie... Finanční krize sice tyto možnosti do značné míry ohrozila, ale nepochybuji o tom, že už dnes existují zárodky řady dalších hostitelských organismů, které současná úžasná invence kapitalismu stvořila.   Znamená to tedy podle vás, že kapitalismus současnou krizi přežije? Že díky novým schopnostem vytváření hostitelů má před sebou ještě dlouhý čas? Ano, současnou krizi kapitalismus přežije. A paradoxně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že dnes neexistuje alternativa. Ta existovala ještě před dvaceti třiceti lety, ale od té doby jsme ztratili schopnost zacházet se sociálními problémy jinak než prostřednictvím nakupování. Prošli jsme naprostým odklonem od politiky k ekonomice. Výrazem té změny je význam kategorie hrubého domácího produktu (HDP).   Jak HDP ukazuje ztrátu schopnosti zacházet se sociálními problémy? Není žádnou novinkou, že růstu HDP neodpovídá růst pocitu spokojenosti či štěstí obyvatel bohatých zemí. Spokojenost roste jen do určité míry bohatství, kdy jsou překonány elementární hranice chudoby. A není složité pochopit, proč je HDP velmi problematickým kritériem pro posuzování spokojenosti. HDP je zjednodušeně řečeno konstruován jako součet výměny služeb a zboží, počítá se tedy do něj větší prodej antidepresiv, stejně jako výjezdy sanitek k rostoucímu počtu dopravních nehod, prodej zbraní, prodej balené vody, který nahrazuje nedostatek čisté vody z kohoutku... Ale my v bohatých zemích se chováme, jako bychom ty rozpory nevnímali a mohli většího štěstí dosáhnout právě větším objemem nákupů. Změnila se totiž základní představa o štěstí: už to není dosažení nějakého stavu naplnění, nejsou to pevné vztahy, sdílení, spolupráce..., ale je to neustálá honba za prostředky, které by k tomuto naplnění měly vést.   Proč se nám to stalo? Souvisí to s rozdílem mezi tím, co nazývám „pevnou“ a „tekutou“ fází modernity. Každé období dějin má své výhody a svá úskalí. Pevná modernita přinesla diktatury, totalitní režimy i genocidu. Na druhou stranu byla organizovaná, držela pohromadě, znala solidaritu, silné odbory nebo národní hrdost....   Promiňte, že vám skáču do řeči: rozumím tomu dobře, že rizikem této fáze bylo, že ty různé roviny nebylo od sebe možné úplně oddělit? Že mohly do sebe vzájemně přejít? Jak vysvětlujete v Modernitě a holokaustu: že sen o dobře organizované ideální společnosti mohl přejít v genocidu a koncentrační tábory... Ano, rozumíte tomu dobře. Koncentrační tábory byly součástí logiky toho období. A nakonec z něj vzešlo „skvělých třicet let“ poválečné obnovy, kdy Západ prožil dobu rostoucího blahobytu i sociálního smíru a zároveň pokládal zárodky globalizace, která sociální stát smetla...   A tím se vracíme k období „tekuté“ modernity... Ta je civilizovanější, pokud jde o koncentrační tábory. Je otevřenější, vyznává větší individuální svobodu... Ale vnitřně se rozpadá, nedrží tvar, nenabízí nic trvalého, nic, oč se můžete opřít... Zanechává tu opuštěné osamělé jedince, kteří jsou obklopeni neustálým pohybem a soutěží. Rozpadly se tradiční rámce chování, politiky, národního státu, i instituce vzájemné spolupráce a pomoci...   Lze tu změnu popsat i prostřednictvím vaší kategorizace utopií? Rozdíl mezi „utopií zahradníka“ a „utopií lovce“ tyto změny zachycuje. Zahradník vychází z toho, že musí do světa vnést řád, který by sám o sobě neexistoval. Podle pečlivě promyšleného plánu vybraným druhům rostlin pomáhá, jiné označuje za škodlivé a potlačuje je. Má na mysli celkovou harmonii a růst všeobecného blahobytu. Věří v pokrok a v možnost dosažení nějakého ideálního stavu. Tento postoj v současnosti ustupuje postoji lovce. Lovec se absolutně nestará o celkový blahobyt či rovnováhu sil a harmonii. Zajímá ho pouze jeho úlovek. Pokud uloví ve svém okolí všechnu zvěř, přesune se jinam. Úvahami o možném vyčerpání lovišť se nezabývá jako „svým“ problémem, nebo alespoň nikoli naléhavým problémem. Dnes jsme všichni lovci. Nebo se nám alespoň vnucuje myšlenka, že jsme lovci a že pokud se tak nebudeme chovat, hrozí nám, že budeme zařazeni mezi lovnou zvěř.   Má smysl vizi lovce nazývat utopií? Jistě, hodně se dnes mluví o konci utopií. V jistém smyslu je postoj lovce skutečně koncem utopií. Na rozdíl od předchozích představ nepočítá se společným pokrokem, ale zaměřuje se na individuální přežití. Nepočítá ani s tím, že dosáhne nějakého konečného bodu, naplnění, štěstí. Ale přesto je to utopie, byť bizarní a neortodoxní. Přenáší definitivní řešení lidských problémů z představy o dokončení nějaké cesty, doplutí k vysněným břehům ideální společnosti na cestu samotnou. Konec cesty totiž pro lovce může znamenat jedině porážku. Je to žitá utopie, tady a teď, neustálý sled vítězných okamžiků, který nesmí být přerušen. Základní rozdíl od předchozích utopií tak spočívá v tom, že ta lovecká nenabízí žádný – ať skutečný nebo falešný – smysl života. Naopak: pomáhá vyhnat z hlav lovců otázku po smyslu. Na to, aby se lovec zastavil a reflektoval svoji cestu, totiž nemá čas. Hrozila by mu prohra...   Zní to všechno hodně pesimiticky a definitivně... Opravdu máte pocit, že tu není alternativa? Osobně si myslím, že pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu. Ale kdo ví, třeba právě teď vzniká někde na nějakém ostrově v Pacifiku nějaká nová forma spolupráce, která je zárodkem změny. Vždyť všechny velké věci ve dvacátém století přišly nečekaně. A je to obecné pravidlo. Stejně jako to, že každá většina byla nejdříve menšinou. Nevíme, kdy to přijde. Já mám jistotu, že se té změny už nedožiju. Ale vám přeju, abyste ji viděl. Určitě to není nemožné.   Mluvíte a píšete o tom, že život se dnes mění v honbu za štěstím, ale lidé ztrácejí schopnost být šťastni, dosáhnout naplněného života... Vy jste, pane profesore, prožil a prožíváte šťastný život? Podobnou otázku kdysi položili Goethovi. Odpověděl: Prožil jsem velmi šťastný život. Ale když na něj vzpomínám, nemohu si vybavit ani jeden šťastný týden. Taková je i moje odpověď. Chápete – ten konkrétně přítomný momentální pocit štěstí je hrozně relativní a prchavý... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-05-28 13:15:50

Nejkrásnější knihy loňského roku: Možnosti milostného románu, To je metro, čéče! či katalog Vrchovina, krabatina, mrchovina

Několikanásobné ocenění si za originální zpracování knih odnesla nakladatelství Host, Arbor Vitae a Nadační fond 8smička. Výsledky soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2019, kterou pořádá Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury ČR, byly vyhlášeny netradičně online.    Krásná literatura 1. místo Jan Němec: Možnosti milostného románu. Grafický desing Martin Pecina. Host. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Esteticky silný a funkční přístup k vizuálnímu řešení úpravy mainstreamové beletrie. Jednotlivé stavební prvky knihy: písmo, sazba, papír dělají přesně to, co mají – tedy přibližují příběh čtenáři. Jednoduché grafické metafory souzní a srozumitelně zrcadlí obsah: prolínání barev kruhů na obálce, barevná ořízka, podtržené litery v názvu titulu, barevné kruhy ve vstupu a černé u tiráže i odvážně vysazená anotace na zadní straně obálky. Na zajímavý výtvarný celek stačila typografova zkušenost a invence, obešel se bez ilustrací i fotografií. Péče o knihu a pozornost jí věnovaná jsou viditelné v každém detailu. Kniha jako celek baví, vytváří příjemný objekt, obyčejně neobyčejná grafická úprava.“   2. místo Ivan Motýl, Petr Szyroki: Struska. Grafický desing Jan Čumlivski. Větrné mlýny. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „Struska má soudržný design. Forma a obsah spolu úzce souvisejí. Drsný materiál přebalu skýtá hmatový vjem. Zářivá oranžová skrytá v klopě obálky evokuje stejně jako paleta tlumených barev hnědé, černé a bílé výrobu oceli, což je námětem této knihy. Uvnitř se ilustrace a typografické provedení rovným dílem kombinují překvapivým a buřičským způsobem. Ilustrace nemají jednotný styl, ale tvoří jeden útvar. Jejich spektrum má rozsah od rychlého tahu po plošný akvarel. Sazba užívá stejnou velikost písma a (téměř) bez teček nebo čárek proudí a poskakuje stránkami. I když se umístění grafiky jeví nahodilé, je velice přesné. Nákresy na přebalu odkazují na návod k použití a naznačují, jak se má publikace číst. Text představuje návod, jak v našem životě přeměnit plevel na pozitivní energii.“   3. místo: Jiří Hájiček: Muž na pokraji vzplanutí. Ilustrace Matěj Lipavský, grafický desing Lucie Zajíčková Kaňová. Host. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Útlý svazek komorní poezie Jiřího Hájíčka, oděný v růžovém pauzáku, na první pohled vypovídá o kultivovaném a vkusném grafickém pojetí Lucie Zajíčkové Kaňové. Minimalistický formát korespondující s celkovým charakterem knihy nabízí velkorysý prostor pro soubor krátkých zvukomalebných trojverší, která reflektují drobné imprese z autorových dnů. Vše doplněné o sfumatické ilustrace Matěje Lipavského v šedavých odstínech tvoří harmonické, komplexní dílo.“   Literatura pro děti a mládež 1. místo Milada Rezková: To je metro, čéče! Ilustrace Jan Šrámek, Veronika Vlková, grafický desing Anymade Studio. Paseka. Barbora Toman Tylová, členka výtvarné komise: „Skvělé a originální téma, poutavý příběh, spousta zajímavostí, ilustrací a komiksových vsuvek. Rafinovaně, přitom civilně upravená kniha je na první pohled poměrně nenápadná. Jakmile se ale začtete, objevíte kouzlo příběhu a přitažlivost tématu, oceníte vtipné použití infografiky z metra pro předěly kapitol, citlivou sazbu, příjemný papír i formát. Tato kniha je skutečně z mnoha úhlů pohledu výjimečná a svou nadčasovostí bude jistě oslovovat i další generace.“   2. místo Robin Král: Tonča a krasojezdec. Ilustrace Aneta Františka Holasová, grafický desing Toman Desing. Běžíliška. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Titul Tonča a krasojezdec je leporelo v nezvykle velkém formátu o čtrnácti stranách. Je velice vkusně a precizně provedeno. Na každé straně se odvíjí děj z cirkusového prostředí, jenž je dítěti velmi blízký. Krásné ilustrace na více než dvou třetinách stránky doplňují jednoduché verše vyjadřující děj. Leporelo je zhotoveno z velmi kvalitní lepenky, na kterou jsou nakašírovány jednotlivé tisky. Listy jsou spojeny plátnem. Leporelo je velice zajímavé a použitý odolný materiál odpovídá tomu, že bude dětmi neustále používáno.“   3. místo Pera Soukupová: Klub divných dětí. Ilustrace Nikola Logosová, grafický desing Martin Pecina. Host. Hansjakob Fehr, člen výtvarné komise: „V novele Klub divných dětí se příběh dělí do dvou částí, což se odráží v barvě knihy. Předsádky mají rozdílnou barvu, přední je modrá a zadní zelená, kdežto na stuhu záložky byla zvolena jako třetí barva žlutá. Titulní strany obou částí k těmto barvám odkazují a ilustrace obou částí knihy se k nim propracovaným způsobem vztahují také. Ilustrace jsou svěže mnohostranné, představují působivé spojení postav a abstraktních prvků. Rozvržení ilustrací probíhá v zajímavém rytmu: drobné kreslené prvky jsou rozptýlené a střídají se s kresbami celých stran. V typografické úpravě se dobře čitelná antikva vhodně kombinuje s velkými písmeny grotesk okrouhlého vzhledu. Toto písmo je využito v titulu, číslech stran a jako jediná iniciála v příběhu označující jedno z dětí, jedno z ‚divných dětí‘.“   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky 1. místo Michal Konečný: Jak to ruplo. Ilustrace Barbora Straková, grafický desing Petr Škobrtal. TIC BRNO. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Vysvětlit mladé generaci složitost společenských a politických aspektů historických událostí je skutečně těžký úkol. Obzvlášť to platí v kontextu časově vzdálenější, ale nejdůležitější události v dějinách střední Evropy. Autoři (textu a projektu) Jak to ruplo vytvořili velmi zajímavý styl sdělení, jehož obsah nemá nic společného s typickými učebnicemi a jehož vizuální jazyk má daleko do bombastického tónu, a zároveň vybízí uživatele k přečtení. Dokumentární fotografie (často dramatické) se kombinují s typografií neformálních hodnot (např. neobvyklými a nekonvenčními druhy písma), humornými komiksy (které připomínají plakáty K. Rosmanyho, J. Votruby) a výraznou kompozicí. Konečně projekt Jak to ruplo otevírá prostor pro různé strategie čtení a díky tomu zvyšuje šanci, že se mladí dozvědí o soudobé historii České republiky.“   2. místo Anna Babanová: Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce. Grafický desing Jan Šiller. Gender Studies. Josef Sedláček, předseda technické komise: „Tento titul můžeme považovat spíše za metodickou pomůcku. Vznikla na základě ročního výzkumu skupiny šestnácti učitelek prvního stupně základních škol. Originálně popisuje, jaké metody vedou k ověřování učitelských kompetencí, které podporují vzájemný respekt a principy rovnosti mezi dětmi a vzájemné sdílení informací a názorů mezi učiteli. Dále popisuje, jak děti učit, jak se stavět k tomu, že některé jsou jedinečné – méně nebo více schopné. Máme na mysli děti, které mají své specifické potřeby, pocházejí z různého rodinného a kulturního prostředí, cítí se v něčem jistě a v něčem nejistě. Kniha mapuje různé oblasti pedagogického působení na děti a představuje nové metody učení i postřehy ze zahraničí. Kniha je polygraficky zpracována jednoduše do twinové vazby. Velice dobře se dají otvírat jednotlivé listy a vzhledem k použité vazbě je můžeme otáčet až o 180 stupňů. S knihou se pracuje opravdu dobře. Obálka je zajímavě graficky zpracovaná, potažená laminovací folií a má zakulacené rohy.“   3. místo Jana Marešová: Proč umění? Ilustrace: David Kalika (Kakalík), grafický desing Klára Zápotocká (Studio Breisky). Máš umělecké střevo? Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Naučná publikace Proč umění? Odpovědi na nejčastější otázky kladené v galeriích je důkazem, že vizualita musí být brána vážně a nese s sebou názorový generační diskurz. Chytře promyšlená koncepce je v souladu s grafickou úpravou. Pomocí kontrastů v typografii, výraznou barevností se zajímavým doprovodným obrazovým materiálem v kombinaci s komiksovými stripy na dané téma odlehčuje a doplňuje tato publikace již tak dost teoreticky zatížené dějiny umění. Je jí vlastní pocit jednoduchosti a lehkosti. Při zevrubnějším ohledání divák však zjistí, že je mnohovrstevnatá a nechává prostor pro divákovu vlastní interpretaci. Pokud si tento ‚manuál‘ při návštěvě galerie nezapomenete doma, pomůže zodpovědět spoustu nevyjasněných otázek nejen teenagerům, ale i jedincům starším a pokročilým.“   Knihy o výtvarném umění 1. místo Michaela Pejčochová Posel z Dálného východu. Grafický desing Adéla Svobodová. Národní galerie Praha. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Život významného sběratele a propagátora asijského umění Vojtěcha Chytila přibližuje kniha Posel z Dálného východu, vázaná v plátně s čínskými motivy květin a ptáků v duchu tradičních dřevořezových alb. Po rozevření se kniha rozdělí na dva samostatné celky – fotografický blok rekonstruující Chytilovu sbírku a textový blok několikaletého výzkumu autorky Michaely Pejčochové. Kniha je ukázkou perfektního technického i grafického zpracování vytvářejícího přehledný celek, zároveň nabízí neokoukanou hru s materiálem, díky které odkazuje na knižní tradici mimoevropské kultury. Grafička Adéla Svobodová vždy dokáže vyextrahovat smysl projektu a proměnit jej do decentní, přitom však atraktivní vizuální podoby. Čtenář si tak uvědomuje, že v ruce skutečně drží exotický poklad.“   2. místo Lucie Česálková, Kateřina Svatoňová: Diktátor času. Grafický desing Jan Matoušek. Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Emma Hanzlíková, členka výtvarné komise: „Národní filmový archiv dbá nejen na kvalitu celuloidových pásků uložených v depozitářích, dává si záležet také na finální podobě publikací, které pod svou hlavičkou vydává. Obálka i vnitřní zpracování knihy plující na vlně televizního RGB spektra popisuje historii a fenomén Laterny magiky. Zcela se liší od české knižní produkce za poslední rok a publikace tak vyčnívá svou jednoduchou syntézou. Bohatý fotografický layout skvěle tlumočí, jak by měl vypadat onen legendární polyekran na papíře.“   3. místo Pavla Pečinková: Pracoval jsem mnoho. Grafický desing Barbora Toman Tylová, Tibor Vizi, Marek Šmidrkal (Toman Desing). Nadační fond 8smička. Karel Štědrý, člen výtvarné komise: „Souborné dílo Josefa Čapka s podtitulem Pracoval jsem mnoho I. Kresba je prvním ze čtyř dílů projektu Pracoval jsem mnoho, oeuvre-katalogu, celkového soupisu všech originálních výtvarných prací Josefa Čapka. Pokaždé, když vyjde publikace podobného typu, musí přející odborné i laické veřejnosti přejít mráz po těle, uvědomí-li si, jaké množství obrazového a textového materiálu, ale i spoustu odkazů, popisek a poznámek pod čarou muselo být zpracováno a zorganizováno do jednoho celku a kolik rozhodnutí musel grafik udělat pro to, aby kniha měla rytmus, kultivovanost, dobře uspořádanou vnitřní strukturu, byla čitelná a hlavně, aby dobře vypadala… Tento dvousvazkový katalog raisonné všechny výše zmíněné parametry s přehledem a jistotou splňuje a bezpochyby si zaslouží být oceněn.”   Katalogy 1. místo Vrchovina, krabatina, mrchovina (editor Miloš Doležal). Grafický desing Štěpán Malovec, Martin Odehnal. Nadační fond 8smička. Richard Jaroš, člen výtvarné komise: „Vrchovina, krabatina, mrchovina je dokonalým příkladem katalogu, který svojí formou maximálně koresponduje s obsahem výstavy. Materiálové řešení, volba typografie, ale i zušlechtění obálky velkoplošnou termoražbou kontrastující se zemitým kartónem, to vše dokonale a strukturovaně propojuje různorodý obsah poezie, rozhovorů, cestopisu a v neposlední řadě samotná umělecká díla.“   2. místo Alena Pomajzlová a kol.: Devětsil 1920–1931. Grafický desing Adéla Svobodová, Tereza Hejmová. Galerie hlavního města Prahy. Martin Mulač, člen výtvarné komise: „Katalog ke stejnojmenné výstavě zaujme již obálkou – modré plátno s čistou obrysovou devítkou, kde černý kruh působí jako oko a vtahuje nás jako pozorovatele do avantgardního světa. Dojem je podtržen ještě dvojím vydáním české a anglické verze. Intermediální síla knihy je výborná! Stejně jako výstava zaujme jak textovými studiemi, tak četnými reprodukcemi rozmanité tvorby Devětsilu (architektura, film, divadlo, scénografie, fotografie, kombinované techniky koláže, typografie, časopisy, …). Je to živý kabaret!“   3. místo Petr Nedoma: A Cool Breeze (editorky Martina Freitagová, Zuzana Kosařová). Fotografie Martin Polák, grafický desing Petr Bosák, Robert Jansa (20YY Designers). Galerie Rudolfinum. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Katalog se snadno přehlédnutelnou chladnou obálkou je suverénním a řemeslným dílem zkušených designérů. Připomíná, že je potřeba umět proměňovat ony desítky menších či větších designérských rozhodnutí, která stojí za vznikem jakékoliv knihy, ve svrchovanou demonstraci řemesla knižního úpravce, a to bez potřeby za každou cenu volit okázalá materiálová či formální řešení.“   Bibliofilie a autorské knihy 1. místo Petr Pazdera Payne: Malíř a mor / Le peintre et la peste. Ilustrace Jiří Šťourač, fotografie 4MAT Tábor, grafický desing Jiří Lammel. Arbor Vitae. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Patnáct celostránkových kreseb přírodním uhlem, založených na sugestivním podání valérů šedé, inspirovaných slavným románem Alberta Camuse Mor. Jejich autor Jiří Štourač jimi znovu potvrdil nejen svůj mimořádný výtvarný talent, ale v estetické rovině dokázal zakotvit i stále platné varovné memento, které právě dnes, v souvislosti s novou světovou epidemií, získalo nečekaně na aktuálnosti.“   2. místo Václav Jirásek: Auta. Ilustrace a fotografie Václav Jirásek, grafický desing Mikuláš Macháček. Artmap, Eastern Front. Emma Hanzlíková, člen výtvarné komise: „Václav Jirásek je fotografem, který si užívá pozici voyeura. Jeho soubor Auta je deníkem, sbírkou i archivem zároveň. Téměř tisíc vraků z celého světa roztříděných do osmnácti sešitů s poetickými názvy Floristi, Torza, Dřeváky, Noir, ... Výrazná typografie, surové fotografie i možnost variability vytvářejí zábavnou jednotku, která je ojedinělým a dotaženým autorským projektem. Očekávejme vol. 2, protože vraky bude Jirásek jistě lovit i nadále.   3. místo Vladimir Nabokov: Lolita. Grafický desing Nikola Janíčková (Take Take Take). Paseka. Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise: „Redaktorská a typografická kvalita Lolity dokazuje, že takzvaná bibliofilská vydání a autorské knihy mohou být nejen krásné, ale i k užitku Knižní desky, vazba, papír – a samozřejmě mikro- a makrotypografie – mají velmi dobrou designovou úpravu, provázanou s obsahem textu (slavný švýcarský typograf Jan Tschihold to nazýval „kongeniální typografií“).  To všechno potěší čtenáře tohoto Nabokovova díla.“   Odborná literatura 1. místo Tomáš Winter, Pavla Michalíková: Jdi na venkov! Grafický desing Tereza Hejmová, Adéla Svobodová. Arbor Vitae Societas, Artefactum – Nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. Milan Nedvěd, člen výtvarné komise: „Tato kniha je skvělým příkladem zpracování komplexního a rozsáhlého obsahu edukativního a odborného charakteru. Designérka si je vědoma výtvarného jazyka folkloru a tradicí lidové kultury. Z tohoto dokáže vytěžit a nacházet spoustu inspirace, kterou formálně převádí do drobných, hravých a líbivých detailů, které tuto knihu posunují od konvenční odborné publikace ke krásné knize. Číst a listovat o lidové tradici a výtvarné kultuře venkovského lidu nebyla nikdy větší radost. Ano, jdu na venkov!“   2. místo Petra Dočekalová a kol.: Jaroslav Benda 1882–1970, Grafický desing Radek Siduna. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Masarykova univerzita v Brně. Barbora Vlášková, členka výtvarné komise: „Dosud nezpracované téma písmové tvorby Jaroslava Bendy představuje zdařilá kolektivní monografie vznikající pod vedením Petry Dočekalové. Vhodně zvolená grafická úprava Radka Siduna nechává vyniknout charakteru Bendova typografického díla i grafického designu v jeho úplnosti. Publikace těší příznivce písmové tvorby na každé straně množstvím ukázek v modrých tónech i v originální barevnosti.“   3. místo Marie Jirásková, Pavel Jirásek: Umění loutky. Fotografie Karel Poneš, grafický desing: Redesing – Klára Kvízová, Petr Krejzek, Nakladatelství Karel Kerlický – KANT, Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Gustav Erhart, člen výtvarné komise: „Výpravná kniha trvalé hodnoty jak po stránce textové, tak jedinečné obrazové dokumentace. Dílo, které poprvé v úplnosti pojímá svérázný fenomén české loutky, její výroby, typologických proměn i jevištního provozu, a to od 19. století až do 50. let století minulého.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2024-02-29 17:11:45

Epic Games Store rozdává zdarma další zajímavý titul

Jako každý týden, i dnes nám obchod Epic Games Store přináší zajímavé hry zdarma v rámci čtvrtečního rozdávání. Tentokrát si do knihovny můžeme přidat akční hru Aerial_Knight's Never Yield. Článek Epic Games Store rozdává zdarma další zajímavý titul se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.