Po 16letech jsem zahodil všechen kod webu a napsal celý kod znovu. Vypadá to tu +- stejně, ale pokud narazíte na něco co vám vadí tak mi o tom napište: martin@vorel.eu nebo se mi ozvěte na twitteru Začal jsem dělat change log.

Kurzy ze dne: 22.01.2025 || EUR 25,145 || JPY 15,448 || USD 24,075 ||
čtvrtek 23.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 023,  dnes má svátek Zdeněk, zítra má svátek Milena
23.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 023,  dnes má svátek Zdeněk
DetailCacheKey:d-28399 slovo: 28399
Na týden do New Yorku

<img width="660" height="660" src="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2023/11/DSCF2792-660x660.jpg" class="webfeedsFeaturedVisual wp-post-image" alt="city" link_thumbnail="" decoding="async" fetchpriority="high" srcset="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2023/11/DSCF2792-660x660.jpg 660w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2023/11/DSCF2792-120x120.jpg 120w" sizes="(max-width: 660px) 100vw, 660px"><p>Dle mnoha článků si New York buď zamilujete nebo jej nenávidíte. Asi na tom bude něco pravdy. Není to pro každého. Je hodně lidí, kteří nemají rádi americký způsob života nebo je děsí strávit týden ve velkoměstě. Tím spíše ve velkoměstě tak intenzivním, jakým je právě New York. A čím byl New York pro nás? … <a href="https://www.zivotnacestach.cz/na-tyden-do-new-yorku/" class="more-link">Pokračování textu <span class="screen-reader-text">Na týden do New Yorku</span> <span class="meta-nav">→</span></a></p> <p>Příspěvek <a href="https://www.zivotnacestach.cz/na-tyden-do-new-yorku/">Na týden do New Yorku</a> pochází z <a href="https://www.zivotnacestach.cz/">Život na cestách</a></p> <div class="yarpp yarpp-related yarpp-related-rss yarpp-template-thumbnails"> <!-- YARPP Thumbnails --> <h3>Podobné články:</h3> <div class="yarpp-thumbnails-horizontal"> <a class="yarpp-thumbnail" rel="norewrite" href="https://www.zivotnacestach.cz/na-tyden-do-armenie/" title="Na týden do Arménie"> <img width="120" height="120" src="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2021/11/IMG_7319-120x120.jpeg" class="attachment-yarpp-thumbnail size-yarpp-thumbnail wp-post-image" alt="Armenie" data-pin-nopin="true" decoding="async" loading="lazy" srcset="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2021/11/IMG_7319-120x120.jpeg 120w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2021/11/IMG_7319-660x660.jpeg 660w" sizes="(max-width: 120px) 100vw, 120px"><span class="yarpp-thumbnail-title">Na týden do Arménie</span></a> <a class="yarpp-thumbnail" rel="norewrite" href="https://www.zivotnacestach.cz/belgicke-charleroi-opravdu-nejdepresivnejsi-mesto-evropy/" title="Belgické Charleroi – opravdu nejdepresivnější město Evropy?"> <img width="120" height="120" src="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2020/05/DSCF4470-120x120.jpg" class="attachment-yarpp-thumbnail size-yarpp-thumbnail wp-post-image" alt="Charleroi, most" data-pin-nopin="true" decoding="async" loading="lazy" srcset="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2020/05/DSCF4470-120x120.jpg 120w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2020/05/DSCF4470-660x660.jpg 660w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2020/05/DSCF4470-150x150.jpg 150w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2020/05/DSCF4470-100x100.jpg 100w" sizes="(max-width: 120px) 100vw, 120px"><span class="yarpp-thumbnail-title">Belgické Charleroi – opravdu nejdepresivnější město Evropy?</span></a> <a class="yarpp-thumbnail" rel="norewrite" href="https://www.zivotnacestach.cz/na-tyden-do-slovinska/" title="Na týden do Slovinska"> <img width="120" height="120" src="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2019/11/DSCF2847edit-120x120.jpg" class="attachment-yarpp-thumbnail size-yarpp-thumbnail wp-post-image" alt="Jezero Bled" data-pin-nopin="true" decoding="async" loading="lazy" srcset="https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2019/11/DSCF2847edit-120x120.jpg 120w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2019/11/DSCF2847edit-660x660.jpg 660w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2019/11/DSCF2847edit-150x150.jpg 150w, https://www.zivotnacestach.cz/wp-content/uploads/2019/11/DSCF2847edit-100x100.jpg 100w" sizes="(max-width: 120px) 100vw, 120px"><span class="yarpp-thumbnail-title">Na týden do Slovinska</span></a> </div> </div>

---=1=---

Čas načtení: 2024-01-30 12:09:41

Na týden do New Yorku

Dle mnoha článků si New York buď zamilujete nebo jej nenávidíte. Asi na tom bude něco pravdy. Není to pro každého. Je hodně lidí, kteří nemají rádi americký způsob života nebo je děsí strávit týden ve velkoměstě. Tím spíše ve velkoměstě tak intenzivním, jakým je právě New York. A čím byl New York pro nás? … Pokračování textu Na týden do New Yorku → Příspěvek Na týden do New Yorku pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Belgické Charleroi – opravdu nejdepresivnější město Evropy? Na týden do Slovinska

\n

Čas načtení: 2024-07-20 13:15:10

Na týden do Kazachstánu

Jsou dvě hodiny ráno kazašského času a právě jsme usmlouvali taxi z letiště z 15 000 tenge na 10 000. Další den (samozřejmě) zjišťujeme, že je to cena přemrštěná, ale co už… teď je hlavní se dostat co nejdříve na pokoj, usnout a naladit se na kazašský časový režim. Týden v Kazachstánu nabitý zážitky právě … Pokračování textu Na týden do Kazachstánu → Příspěvek Na týden do Kazachstánu pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Na týden do New Yorku Poklady předhůří Ťan Šanu v okolí Almaty

\n

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

\n

Čas načtení: 2024-02-29 07:00:01

Kruté popravy historie: Ukřižování se jeví skoro jako procházka růžovou zahradou

V mnoha případech měl vzdor mučedníků tváří v tvář autoritě úředníků, králů a císařů ten výsledek, že byli považováni za zrádce. Mocní se pak pro ně dožadovali těch nejtvrdších možných trestů. Stránky historie jsou potřísněny krví mužů a žen, kteří umírali ve jménu víry. Stejně tak dlouhý je seznam způsobů, jakými byli sprovozeni ze světa. Podívejme se teď na několik z nich, zjistíme, že lidé jsou ty největší bestie, jaké kdy chodily po této planetě. Petr – ukřižován hlavou dolů Jedním z nejznámějších mučedníků je svatý Petr. Narodil se v Judeji v roce 1 našeho letopočtu a byl prvním papežem a jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Petra odsoudil k smrti římský císař Nero, proslulý svým bezohledným a brutálním zacházením s křesťany. V roce 64 vypukl v aréně Circus Maximus Velký požár Říma. Hořel téměř týden, a než byl uhašen, dostal se do deseti ze čtrnácti římských obvodů. Nero obvinil z požáru křesťany a Petr byl jedním z hlavních obětních beránků. Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu Číst více Petr žádal, aby byl ukřižován hlavou dolů, protože nevěřil, že by byl někdo hoden zemřít stejně jako Ježíš Kristus. Mnozí lidé dnes věří, že Petr je pohřben v kryptě pod bazilikou svatého Petra v Římě, ale to nebylo nikdy přesvědčivě prokázáno. Bartoloměj – stažen z kůže zaživa Svatý Bartoloměj, narozený v Galileji v 1. století, byl dalším z apoštolů Ježíše Krista. Byl umučen v Arménii kolem roku 68 našeho letopočtu. Tradiční příběh říká, že Bartoloměj strávil čas kázáním v západní Asii a obrátil se na krále Polymia, vládce starověké Arménie. To velmi rozzloblo králova bratra, který se obával, že tím naruší jejich vztah s Římany. Kníže nařídil Bartoloměje usmrtit. Zaživa byl stažen z kůže a poté sťat. Stahování z kůže jako prostředek popravy se obvykle provádělo pomocí nože, přičemž se dělaly krátké řezy a pak se postupně odlupovaly malé proužky kůže. Bartoloměj je často zobrazován v ruce s nožem, což symbolizuje jeho hroznou smrt a také jeho spojení s nožířskými profesemi, jako jsou řezníci a koželuhové. Vavřinec – grilován zaživa Svatý Vavřinec se narodil v Huesce v dnešním Španělsku v roce 225 a byl jedním ze sedmi římských jáhnů, kteří byli zodpovědní za pomoc římským chudým. Jednoho dne v roce 258 řekl chamtivý římský prefekt Vavřincovi, aby mu přinesl bohatství, o kterém věřil, že církev skrývá. Vavřinec shromáždil chudé z města a představil je prefektovi a řekl mu: „Tito lidé jsou pokladem církve.“ Prefekt to vzal jako urážku a nařídil Vavřince popravit. Pověřený úředník chtěl, aby Vavřinec skutečně trpěl, a tak přikázal, že má být položen na železný rošt a pod ním má být zapálen oheň. Když byl Vavřinec postupně grilován zaživa, modlil se, aby se Řím jednoho dne obrátil ke křesťanství a aby se tato víra rozšířila po celém světě.  Marciana – zabita zvířaty Svatá Marciana se narodila v dnešním Alžírsku někdy na konci 3. století. V roce 305 byla potrestána provinčními římskými úřady ve městě Caesarea jako jedna z mnoha obětí krvavých protikřesťanských perzekucí císaře Diokleciána. Marciana byla bita kyji a poté uvězněna v městské gladiátorské škole, kde ji podle jednoho viktoriánského spisovatele „Bůh zázračně ochránil“ před nebezpečím „pohanských gladiátorů“. Marciana byla poté zavřena do arény, pravděpodobně proti gladiátorům. Úřady se touto „zábavou“ snažily získat davy na svou stranu, což se povedlo. Pak nařídily, aby byl do amfiteátru poslán divoký býk, který ji páral a smýkal s ní. Nakonec na ni byl povolán leopard, který ji definitivně usmrtil. Kasián – zavražděn svými žáky Svatý Kasián z Imoly se narodil někdy ve 4. století pravděpodobně v Itálii. Byl učitelem na škole v Imole v severní Itálii. Popraven byl v roce 363 za to, že odmítl vzdát hold polyteistickému římskému náboženství, jak přikázal císař Julián zvaný Odpadlík. Zabít ho měli vlastní žáci, kteří se toho po letech tělesných trestů rádi chopili. Přivázali ho k dřevěnému kůlu a stoupli si dokola. Kasián pak podstoupil mučivou smrt – byl bodán, sekán a bit. Protože žádné z dětí nebylo dost silné, aby zasadilo smrtelnou ránu, trvalo mnoho hodin, než Kasián zemřel. Říkalo se, že žáci používali své ostré psací potřeby. John Houghton – pověšen, sťat a rozčtvrcen Svatý John Houghton, londýnský převor a jeden ze „čtyřiceti mučedníků Anglie a Walesu“, se narodil v Essexu kolem roku 1487. John byl odsouzen k smrti za to, že odmítl složit přísahu uznávající krále Jindřicha VIII. jako nejvyšší hlavu anglikánské církve. Byl pověšen, tažen koňmi a rozčtvrcen 4. května 1535 v Tyburnu. Před mučením objal kata, který byl tak dojat, že prosil převora za odpuštění. Než byl John oběšen, dostal před davem poslední šanci, aby přijal nadvládu krále. Odmítl s tím, že je „připraven a ochoten podstoupit každý druh mučení místo toho, aby popíral učení církve“. Když se mu kat chystal vyrvat srdce a spálit je, John údajně vykřikl: „Co uděláte s mým srdcem?“ Jeho tělo bylo poté rozsekáno na čtyři kusy a on byl sťat. Tyto části byly vystaveny na veřejných místech v Londýně. Ďáblovo zlato se dodnes těží. Je smrtelně nebezpečné a dělníci umírají ve velkém. Číst více Margaret Clitherow – rozdrcena k smrti Svatá Margaret Clitherow se narodila v Yorku kolem roku 1556 a svatořečena byla v roce 1970. Dne 10. března 1586 byla zatčena za ukrývání katolických kněží, což byl v alžbětinské Anglii vážný zločin. Odmítla podat obžalobu a řekla úřadům, že se nedopustila trestného činu, a proto je soud zbytečný. Běžným postupem, jak přinutit vězně k požadované odpovědi, bylo v této době „přitlačení“ těžkými závažími. Soudce v případě Margaret nařídil, že bude mučena k smrti, pokud neudělá to, co se po ní žádá. Margaret ale zjevně neměla v úmyslu ustoupit a řekla soudci, že děkuje Bohu, že jí vybral právě takovou smrt. Předpokládá se, že Margaret také odmítla prosit za své děti, které byly zřejmě také zatčeny a mučeny. Dne 25. března 1586 byla odvedena na veřejné místo v Yorku, svlékli ji donaha a nařídili jí lehnout si na malý ostrý kámen. Na místo byly přineseny velké, těžké dvěře z jejího vlastního domu a k nim bylo připevněno další závaží. O 15 minut později byla Margaret mrtvá. Zdroje: history.co.uk, thecharterhouse.org, catholic.org, britannica.com KAM DÁL: Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák.

\n

Čas načtení: 2024-06-14 19:20:00

Burzy jsou na rekordech od New Yorku přes Evropu až po Tchaj-wan. Jak dlouho jim vydrží dech?

Jestli mají kapitálové trhy od New Yorku přes Londýn až po asijské burzy něco společného, tak je to skutečnost, že v posledních týdnech a měsících dosáhly historických rekordů. Minulý týden se klíčový ukazatel největší světové burzy v New Yorku...

\n

Čas načtení: 2024-06-14 19:20:00

Burzy jsou na rekordech od New Yorku přes Evropu až po Tchaj-wan. Jak dlouho jim vydrží dech?

Jestli mají kapitálové trhy od New Yorku přes Londýn až po asijské burzy něco společného, tak je to skutečnost, že v posledních týdnech a měsících dosáhly historických rekordů. Minulý týden se klíčový ukazatel největší světové burzy v New Yorku...

\n

Čas načtení: 2019-08-30 09:23:20

ČT art odvysílá dosud neznámý díl cyklu Píseň pro Rudolfa III. či dokumentární seriál o českých loutkách

Co spojuje Arnolda Schwarzeneggera, Cyrana z Bergeracu, Českou filharmonii a Visací zámek? Je to podzimní vysílací schéma ČT art. Tato stanice mimo jiné také odvysílá dosud neviděný díl muzikálové féerie Píseň pro Rudolfa III. s názvem Dinosaurus, který se po dlouhé době podařilo nalézt a zrestaurovat.  „ČT art i v nové sezoně pokračuje v mapování významných českých divadelních scén. Na podzim uvede desetidílný cyklus hodinových dokumentů věnovaný té nejviditelnější, Národnímu divadlu. Druhý původní cyklus České televize se bude věnovat fenoménu českého loutkářství, které se nedávno dostalo na seznam nehmotného dědictví UNESCO,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Oba tituly vyplňují prázdné místo v dokumentární tvorbě věnované české kultuře. Přestože jde o zásadní témata, dosud se jim nikdo takto komplexně nevěnoval.“ Desetidílný cyklus Národní divadlo: Mýtus a realita zažije premiéru na ČT art ve středu 11. září. Postupně zmapuje historii Zlaté kapličky od samotné myšlenky na založení až po události ze současnosti. Pořadem režiséra Aleše Kisila provede diváky známý hudebník a filmař Ondřej Havelka. Na vzniku dokumentu se podílelo i samotné Národní divadlo, jak zmiňuje jeho generální ředitel Jan Burian: „Historie Národního divadla je obrazem české historie se všemi jejími radostmi i zákrutami. Je zprávou o hledání naší identity v tehdejší i dnešní evropské kultuře.“ Druhým cyklem, který se v programu premiérově objeví, bude Česká loutka. Vyřezávaní herci na nitkách mají dokonce o sto let delší historii než Národní divadlo. „Cyklus jsme se pokoušeli formovat tak, aby – přestože vznikal s experty na odborném základě – měl zároveň ambici oslovit široké publikum. Činí to několika cestami. Nejen dramaturgickou volbou jednotlivých témat, která zahrnují také loutku v animovaném filmu či na televizní obrazovce, což je loutka v masovém médiu, ale také volbou průvodců, jimiž jsou bratři Matěj a Petr Formanové, jež jednotlivá témata osobitě komentují,“ říká režisér Pavel Jirásek. Už potřetí se vrátí na televizní obrazovky jazzman Rudy Linka. Tentokrát mezi svými hosty přivítá například kytaristu Michala Pavlíčka, cellistku Terezii Vodička Kovalovou nebo zpěvačku Lenku Dusilovou, která celou novou řadu otevře. „V pořadu jsem se snažil ukázat bezprostřednost, přirozenost a radost, kterou hudba nejen rozdává, ale i vyžaduje, a také, že mezi žánry hudby není tak velký rozdíl, jak si mnozí myslí. Hudba je způsob komunikace a je daleko přímější než komunikace slovní. Přesně jako linka,“ popisuje režisér a průvodce pořadem Rudy Linka. Dnes již tradiční Týden dárků začne v neděli 1. září, v den šestého výročí ČT art: „Důvody, proč Týden dárků zahajujeme přenosem představení Kolaps souboru Losers Cirque Company z Letní Letné, jsou velmi jednoduché. Přímý přenos proto, že v den, kdy ČT art před šesti lety startoval, připravujeme pro naše diváky už tradičně autentický zážitek nějaké výjimečné inscenace – a tou Kolaps určitě je. A proč zrovna Letní Letná? Protože žánr nového cirkusu je stále populárnější a nikdy jsme český soubor, natož v přímém přenosu, takto nezaznamenali,“ říká říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Diváci v podzimním programu uvidí také řadu koncertů skupin Queen, U2 i Monkey Business. Dokument Stroj jménem Arnold představí kulturistu, filmovou hvězdu a politika Arnolda Schwarzeneggera, vysílání připomene také herce Petera Falka nebo Jacka Nicholsona. V premiéře se více než padesát let po svém vzniku představí ztracený díl Písně pro Rudolfa III., pro který Iva Janžurová letos v létě znovu namluvila svoji postavu. Kulturní stanice České televize se ohlédne i za festivalem Zlatá Praha, jehož 56. ročník hostí Nová scéna Národního divadla mezi 25. až 28. zářím. Uvede celovečerní sběrný dokument režiséra Pavla Štingla nazvaný Sarkofág pro královnu, který zachycuje pětiletý proces realizace unikátního díla dánského královského sochaře Bjöerna Norgaarda. Ten navrhl na objednávku dánské královny Markéty II. skleněný sarkofág pro katedrálu v Roskilde. Na obrazovkách rozehrají herci Národního divadla i klasický shakespearovský příběh Sen čarovné noci a zpracování pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Z New Yorku se před českého diváka dostane pět představení z Broadwaye včetně Cyrana z Bergeracu nebo Romea a Julie i čtyřdílná dokumentární série o počátcích hip hopu.

\n

Čas načtení: 2019-08-02 08:26:22

Oliver Sacks: Vše je na svém místě. První lásky a poslední příběhy (ukázka z knihy)

Sbírka různorodých esejů, která je oslavou lidské zvědavosti. Přední světový neurolog Oliver Sacks v ní nahlíží z různých úhlů na svůj život a vzpomíná zejména na to, co jej nejvíc ovlivnilo. Přibližuje své dětství, kdy se poprvé zamiloval do sodíku, draslíku a chlóru a začal provádět první pokusy (někdy ne zcela povedené, jak dokazovala exploze sklenic se špatně zakonzervovanými kvasícími sépiemi), získává první zkušenosti se čtením a knihovnami (knihovna v rodném domě byla jeho nejoblíbenější místností, soupeřila pouze s chemickou laboratoří) a muzei (jednou strávil celou noc v síni fosilních bezobratlých), z nichž se stala celoživotní láska. Autor připomíná některé zajímavé klinické případy ze své praxe, jako byla návštěva odlehlé osady mennonitů, kde se vyskytuje neobvyklý počet tourettiků s různými tiky, nebo epidemii spavého onemocnění se „zastavenými“ pacienty. Popisuje, jak tyto poruchy povětšinou odrážejí pomalu nastávající změny v mozku, kdy dochází k rozrušení samotných základů vědomí a jáství a ke krátkodobému či trvalému pocítění nicoty. Zmiňuje stigma a nepochopení, které takovéto a podobné choroby stále obklopuje, a dotýká se samotného pojetí medicíny, kdy se lékařské techniky a postupy sice změnily, lidský prožitek však nikoli.   Ukázka z knihy: CHLAD V roce 1957 jsem se coby medik setkal během praxe u Richarda Ashera s jeho pacientem „strýčkem Tobym“. Byl jsem tou prazvláštní směsicí faktů a smyšlenek fascinován. Doktor Asher občas říkal, že je to hotový Rip van Winkle. Často se mi tento případ v živých barvách vybavoval, když jsme v roce 1969 „probudili“ naše postencefalitické pacienty, a podvědomě mě pronásledoval celé roky.       Doktora Ashera tenkrát v rámci lékařské služby do domu přivolali k nemocnému děvčátku. Když s rodiči probíral léčbu, všiml si v koutu tiché, nehybné postavy.       „Kdo je to?“ zeptal se.      „Strýček Toby. Už sedm let se téměř nehýbe.“      Stal se nenáročným „příslušenstvím“ domu. Zprvu se jeho pohyby zpomalovaly jen velmi pozvolna a rodina si toho ani nevšimla. Ovšem když se posléze strýčkova kondice začala zhoršovat výrazněji, všichni to jednoduše akceptovali, což je dosti s podivem. Denně jej krmili a dávali mu napít, otáčeli jej a čas od času umyli a upravili. Opravdu s ním nebyly žádné potíže, byl zkrátka součástí inventáře. Většina návštěv si ho nikdy ani nevšimla. Jen tiše a klidně seděl v rohu. Rodina jej neměla za nemocného, prostě se „zastavil“.       Doktor Asher na tu bledou postavu promluvil. Neodpověděla ani jinak nezareagovala. Vzal strýčka Tobyho za ruku, aby mu změřil pulz. Byla studená skoro jako ruka nebožtíka. Pulz však nahmatal – slabý a pomalý. Žil, jen zjevně jaksi podivně ustrnul, jako by zmrzl.       Hovor se členy rodiny byl zvláštní a znepokojivý. O strýčka Tobyho neměli kupodivu výraznější obavy, a přesto o něj láskyplně a se vší důstojností pečovali. Zjevně se jeho stavu postupně přizpůsobovali, jak tomu ostatně u zákeřných a neznatelných změn bývá. Když s nimi však doktor Asher promluvil a navrhl, že strýčka vezme do nemocnice, souhlasili.       A tak se strýček Toby dostal do nemocnice na speciálně vybavenou jednotku metabolické péče, kde jsem se s ním setkal. Teplotu mu nebylo možné změřit běžným klinickým teploměrem, ale musel se přinést speciální teploměr určený pro podchlazené jedince. Naměřil 20 °C, o šestnáct stupňů méně, než je spodní hranice průměrného rozmezí normální tělesné teploty. Okamžitě vzniklo podezření, které testy také potvrdily: strýčku Tobymu prakticky nefungovala štítná žláza a metabolismus klesl téměř na nulu. S takřka nefungující štítnou žlázou, bez metabolického stimulátoru nebo „ohně“, upadl do hlubokého hypotyreózního (či myxedémového) kómatu: žil a nežil, jako by jej jen uložili do chladírny.       Bylo jasné, co je třeba udělat, nešlo o žádný komplikovaný medicínský problém. Musíme mu pouze dodat hormon štítné žlázy tyroxin a pak přijde k sobě. Toto zahřívání, rozdmýchávání metabolického ohně, však bylo třeba provádět velmi opatrně a pozvolna. Jeho tělesné funkce a orgány se již totiž sníženému metabolismu přizpůsobily, a kdybychom jej stimulovali příliš rychle, mohly by nastat komplikace v podobě srdečních a jiných obtíží. Začali jsme mu tedy pomalu, velmi pomalu, dávat tyroxin a on se poznenáhlu rozehříval...       Uplynul týden. Nic nového jsme nepozorovali, ačkoli teplota mu vystoupala na 22,2 °C. Teprve třetí týden, při hodnotách notně přes 26,7 stupňů, se začal hýbat... a mluvit. Hlas měl velmi hluboký, chraplavý a hovořil nesmírně pomalu – znělo to jako gramofonová deska puštěná rychlostí jedné otáčky za minutu. (Ochraptění bylo zčásti vinou myxedému hlasivek.) Také končetiny měl v důsledku otoku ztuhlé, avšak díky fyzioterapii i tomu, že je více používal, byly stále ohebnější a pružnější. Po měsíci byl už strýček Toby docela „probuzený“, byť měl stále nízkou teplotu a pohyboval se a hovořil ještě pomalu. Byl čilý, vnímal a dělal si starosti.       „Co se to děje,“ ptal se. „Proč jsem v nemocnici? Jsem snad nemocný?“ My jsme zase chtěli vědět, jak se cítí. „Bylo mi tak nějak zima, byl jsem tak nějak ospalý, zpomalený, však to znáte.“       „Ale, pane Oakinsi,“ vyptávali jsme se dál – „strýček Toby“ jsme mu říkali jen mezi sebou –, „co se dělo mezi tím, kdy vám byla zima, cítil jste se zpomalený, a okamžikem, kdy jste zjistil, že jste tady?“       „Nic moc,“ odpověděl. „Nic, o čem bych věděl. Asi mi muselo být hodně špatně, musel jsem omdlít a rodina mě přivezla.“       „A jak dlouho jste byl v bezvědomí?“ ptali jsme se neutrálním tónem.       „Jak dlouho? Den, dva? Déle to být nemohlo. Moje rodina by mě určitě přivezla.“       Zvědavě a soustředěně si prohlížel naše tváře.      „To je všechno, nic víc k tomu nemáte, něco neobvyklého?“      „Ne, nic,“ ujistili jsme ho a spěšně odešli.   {loadmodule mod_tags_similar,Související} PAN OAKINS jak se zdá netušil, že už uběhl nějaký čas, rozhodně ne tak dlouhá doba, leda snad, že bychom ho nepochopili správně. Cítil se zvláštně. Teď mu bylo lépe – jednoduše nic víc. Mohl tomu skutečně věřit?       Ano, mohl, jak se nám potvrdilo později téhož dne. Vyhledala nás zástupkyně vrchní sestry. Byla poněkud znepokojená. „Je momentálně dost čilý,“ hlásila. „Chce si opravdu povídat – vypráví o svých kamarádech, práci. O Clementu Attleem, králově nemoci, ‚nové‘ státní zdravotní službě a tak dál. Zjevně si myslí, že je rok 1950.“       Strýček Toby jakožto osoba, vědomá bytost, se zpomaloval, až se zastavil, jako by pozvolna upadl do kómatu. Na nehorázně dlouho byl „pryč“, „nepřítomný“. Nespal, nebyl v transu, jen jaksi hluboko ponořený a teď, když se vynořil, na nic ze všech těch let si nevzpomínal. Nebyla to amnézie, ani „dezorientace“. Vyšší mozkové funkce, jeho mysl, byly sedm let „vypnuté“.       Jak bude reagovat, až se dozví, že ztratil sedm let života, a to, co ho bavilo, co pro něj bylo důležité a co mu bylo drahé, je nenávratně pryč, že již není současníkem, ale kusem minulosti, přežitkem, podivně zakonzervovanou fosilií?       Ať to bylo dobře nebo ne, rozhodli jsme se pro taktiku vytáček (a nejen vytáček, ale přímo balamucení). Plánovali jsme to samozřejmě pouze jako dočasné opatření, dokud nebude fyzicky a psychicky dostatečně silný, aby se se stavem věcí vyrovnal a přestál ten silný šok.       Ošetřující personál se tedy nijak nesnažil vyvést jej z přesvědčení, že se píše rok 1950. Bedlivě jsme se kontrolovali, abychom něco neprozradili. Zakázali jsme si veškeré nenucené rozhovory a strýčka Tobyho jsme zahrnovali tiskem z roku 1950. Dychtivě vše četl, ačkoli čas od času vyjádřil překvapení nad naší neinformovaností o „novinkách“ a také nad ostudným stavem novin – byly zažloutlé a rozpadaly se.       Teď – po šesti týdnech – měl tělesnou teplotu téměř v normě. Vypadal fit a zdravý a na svůj věk výrazně mladší.       A v tu chvíli přišla poslední ironie osudu. Začal kašlat, plival krev, měl masivní hemoptýzu. Rentgen ukázal na plicích útvar a bronchoskopie odhalila velmi zhoubný, rychle rostoucí malobuněčný karcinom. Podařilo se nám najít staré rentgenové snímky z rutinního vyšetření z roku 1950 a nádor jsme na nich objevili – byl malý a nikdo si jej tenkrát nevšiml. Takové vysoce zhoubné, agresivní nádory obvykle rychle rostou a doba dožití je v řádu měsíců – strýček Toby ho měl však už sedm let. Karcinom i celý organismus se patrně chladem zastavily. Jak se pacient prohříval, nádor se zuřivě rozběsnil a pan Oakins skonal o pár dnů později během záchvatu kašle.       Rodina jej nechala klesnout do chladu, což mu zachránilo život. My jsme jej rozehřáli a následkem toho zemřel.    Oliver Sacks (1933, Londýn – 2015, New York) byl britský neurolog. Pocházel z lékařské a vědecké rodiny, vystudoval medicínu na Oxfordu. Od roku 1965 žil v New Yorku, kde se věnoval soukromé klinické praxi zaměřené zejména na pacienty s neurologickými a psychiatrickými poruchami.Po mnohaletém působení na Al­bert Einstein College of Medicine a Kolumbijské univerzitě působil jako klinický profesor neurologie na Langone Medical Centre při Newyorské univerzitě. Za svou odbornou práci získal řadu významných světových ocenění a jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Často přispíval do časopisů The New Yorker a The New York Review of Books a mnoha dalších periodik. Byl členem Královské lékařské koleje, Americké akademie umění a literatury a Americké akademie umění a věd. Z četné literární činnosti Olivera Sackse lze uvést například tituly Migrai­ne, 1970 (Migréna, 2012); knihu o skupině pacientů, kteří přežili pandemii spavé nemoci, Awakenings, 1973 (Probouzení, 2010); autobiografické pojednání o nemoci z pohledu pacienta, A Leg to Stand On, 1984 (Na čem si stojím…, 1997); sbírky neurologických kazuistik, The Man Who Mistook His Wife for a Hat, 1985 (Muž, který si pletl manželku s kloboukem, 1993), a An Anthropologist on Mars, 1995 (Antropoložka na Marsu, 1997); studii o vlivu hudby Musicophilia, 2007 (česky se stejnojmenným názvem, 2009), autobiografii On the Move, 2015 (Na cestě, 2016) či posmrtně vydané soubory esejů Gratitude, 2015 (Vděčnost, 2016) a The River of Consciousness, 2017 (Řeka vědomí, 2018).   Dybbuk, 2019, z angličtiny přeložila Dana Balatková, vázaná, 224 stran.

\n

Čas načtení: 2024-02-20 09:00:00

Trump měl špatný týden u soudů, a bude to pro něj zřejmě nyní ještě horší

Exprezident se po vynesení rozsudku v jeho procesu o podvodu snaží sehnat 450 milionů dolarů,  na obzoru se rýsuje další případDonald Trump se již potýkal s četnými právními neúspěchy, když newyorský soudce minulý týden uštědřil bývalému prezidentovi ohromující porážku v jeho civilním případu podvodu a nařídil mu zaplatit státu zhruba 450 milionů dolarů poté, co ho shledal odpovědným za spiknutí s cílem manipulovat se svým  majetkem.Rozhodnutí soudce Arthura Engorona završilo problematický týden pro Trumpa u soudu. Ten sledoval, jak se jeho právníci pokoušejí získat přístup k zapečetěným spisům v případu utajovaných dokumentů na Floridě, a poté sledoval, jak jeho právníci prohráli pokus o odložení jeho prvního trestního procesu v New Yorku.Možná přijde ještě něco horšího.

\n

Čas načtení: 2024-12-02 08:30:00

Jako olympijské finále. Čeští hudebníci na týden rozezní Carnegie Hall

V jedné z nejrenomovanějších koncertních síní světa se tento týden budou střídat přední čeští hudebníci. V New Yorku se totiž koná Český týden v Carnegie Hall, který je vrcholem oslav Roku české hudby. Hlavním hostem bude Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem. Jeden z koncertů budete moci sledovat na iDNES.cz.

\n
---===---

Čas načtení: 2024-01-30 12:09:41

Na týden do New Yorku

Dle mnoha článků si New York buď zamilujete nebo jej nenávidíte. Asi na tom bude něco pravdy. Není to pro každého. Je hodně lidí, kteří nemají rádi americký způsob života nebo je děsí strávit týden ve velkoměstě. Tím spíše ve velkoměstě tak intenzivním, jakým je právě New York. A čím byl New York pro nás? … Pokračování textu Na týden do New Yorku → Příspěvek Na týden do New Yorku pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Belgické Charleroi – opravdu nejdepresivnější město Evropy? Na týden do Slovinska

Čas načtení: 2024-07-20 13:15:10

Na týden do Kazachstánu

Jsou dvě hodiny ráno kazašského času a právě jsme usmlouvali taxi z letiště z 15 000 tenge na 10 000. Další den (samozřejmě) zjišťujeme, že je to cena přemrštěná, ale co už… teď je hlavní se dostat co nejdříve na pokoj, usnout a naladit se na kazašský časový režim. Týden v Kazachstánu nabitý zážitky právě … Pokračování textu Na týden do Kazachstánu → Příspěvek Na týden do Kazachstánu pochází z Život na cestách Podobné články: Na týden do Arménie Na týden do New Yorku Poklady předhůří Ťan Šanu v okolí Almaty

Čas načtení: 2023-10-09 17:19:55

Horoskop na týden 9. do 15. října 2023

I když to zní jako otřepaná fráze, že trpělivost růže přináší, tento týden bude platit stonásobně. Odměna bude závratná, jen si na ni musíme počkat. Během čekání můžeme zažívat určité nepříjemnosti, které jsou ovšem jasným [...] The post Horoskop na týden 9. do 15. října 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2023-10-02 16:42:55

Horoskop na týden 2. do 8. října 2023

Trpělivost bude tento týden obzvláště důležitá, protože nás může něco znervóznit, místy i zranit. Všímejme si proto jakéhokoliv povzbudivého znamení. Třeba v podobě setkání s lidmi na stejné vlně, což nám může pomoci všechny nepříjemnosti [...] The post Horoskop na týden 2. do 8. října 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2023-02-11 19:02:02

Na týden do Arménie

Arménie… Jaká bude? Jako sousední Gruzie nebo úplně jiná? Prvotní pocit byl, že Arménie je země klášterů. Přesně takhle nám připadala potom, co jsme prošli pár článků a prohlédli knižního průvodce. Země, která na mapách cestovatelů leží často trochu opominuta na úkor čím dál oblíbenější Gruzie. Přitom i v Arménii je cestování příjemné díky ochotným lidem … Pokračování textu Na týden do Arménie → Příspěvek Na týden do Arménie pochází z Život na cestách Podobné články: Cestování po Arménii, naší zemi zaslíbené Na týden do Slovinska Národní park Plitvická jezera – místa, kudy kráčel Vinnetou

Čas načtení: 2023-11-06 15:36:07

Horoskop na týden od 6. do 12. listopadu 2023

Nepodléhejme žádnému rozčarování, ať je sebevětší. Nenechme se ničím otrávit, i kdyby to znamenalo konec všemu, čemu jsme věřili. Pamatujme na to, že neustále máme podporu našeho nejvyspělejšího já, které velmi dobře ví, co dělá. [... The post Horoskop na týden od 6. do 12. listopadu 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2023-10-30 16:52:55

Horoskop na týden od 30. října do 5. listopadu 2023

Můžeme se tak ocitnout ve ztrátě, která je pouze dočasná. Když si odhodlaně a nekompromisně půjdeme za tím, co je skutečně naše, dočkáme se velkého úspěchu. Zároveň budeme přemýšlet, jaký bude mít pro nás význam. [... The post Horoskop na týden od 30. října do 5. listopadu 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2023-10-23 15:55:41

Horoskop na týden od 23. do 29. října 2023

Zažijeme tak euforii radosti. Jenže i tak se štěstí může opět zadrhnout a uvrhnout nás do zmatené nejistoty, jako bychom měli pocit, že nic nikam nevede. Proto je obzvlášť důležité, abychom se pečlivě věnovali veškerým [...] The post Horoskop na týden od 23. do 29. října 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2023-10-15 18:00:30

Horoskop na týden od 16. do 22. října 2023

Pamatujme, že vnitřní hněv může spustit katarzi, která nás očistí. Abychom se zbavili veškerých zbytků negativních vzorců, které nás drží ve vězení, musíme být ochotni jít až na dřeň nepříjemných věcí. Zkrátka když něco nikam [...] The post Horoskop na týden od 16. do 22. října 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2023-09-25 16:56:06

Horoskop na týden od 25. září do 1. října 2023

Pokud si budeme počínat moudře a trpělivě, necháme věci pořádně dozrát, najdeme cestu, která nám pomůže vše v dobré obrátit. Když získáme odstup, uvidíme to, čehož jsme si předtím nebyli vědomi. Něco ale budeme nuceni [...] The post Horoskop na týden od 25. září do 1. října 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-03-18 16:07:17

Horoskop na týden od 18. do 24. března 2024

Pokud jsme v uplynulé době tápali v mlze, konečně tak přichází vysněný obrat. A to doslova na druhou. Hodně se nám uleví, budeme se opět cítit lehcí a odpočinutí. Počítejme ovšem s tím, že pozornost [... The post Horoskop na týden od 18. do 24. března 2024 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-03-25 17:34:58

Horoskop na týden od 25. do 31. března 2024

Nápor na naše nitro může narůstat na intenzitě, naštěstí najdeme oporu, která nás přiměje k větší trpělivosti. Jakoukoliv nervozitu, která se o nás může pokoušet, nekompromisně odmítněme. Naplňující štěstí se díky tomu opět navrátí. Horoskop [... The post Horoskop na týden od 25. do 31. března 2024 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2024-12-22 21:44:09

Robokoule &amp; DružiCZe – Týden ve vědě 16. až 22. prosince 2024

Poslední týden ve vědě je tu! Zřejmě již za týden si dáme tradiční ROK VE VĚDĚ, dnes se však ještě zbičujme vším, co týden dal – máme tu robokoule, české satelity i relativně chladnou náruč měsíce Io! Smrti lidí Tripolské kultury odhalily víc o jejich spalovacím hobby. Analýza kostí přinesla cenné poznatky o stravě a […] The post Robokoule & DružiCZe – Týden ve vědě 16. až 22. prosince 2024 appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení:

14. týden v Asii: Halong Bay a ostrov Phu Quoc, Vietnam

Cesta pokračuje, další týden je za námi a já si zase uvědomuji, jak se týden za týdnem liší. Každý týden je úplně jiný. Už teď je jisté, že rozhodnutí psát každý týden zápisek na blogu bylo skvělé. Mám skrz text zachycené týdenní změny autenticky a…

Čas načtení: 2023-10-04 13:38:25

Týden na vesničce v pár fotografiích

Týden volna za je mnou. Strávili jsme ho s Fíkem na vesničce s našima a byl moc fajn! Až na bacila, kterej se přidal vPřečíst celé Příspěvek Týden na vesničce v pár fotografiích pochází z Jsem žena

Čas načtení: 2024-03-04 12:33:24

PEPE vystřelil o 450 % za týden – 5 nejlepších meme coinů ke koupi nyní

Meme coiny v čele s PEPEm přidávají za poslední týden stovky procent a zaznamenaly nárůst objemů obchodů přes 3 000 %. Dalšími tokeny, které se dostávají na svá all-time-high jsou Floki, Shib, Bonk nebo WIF. Této mánii přispívá i Bitcoin a Ethereum, kdy Bitcoin si za poslední týden připsal přes 25 % a Ethereum jednotky […] Originální článek PEPE vystřelil o 450 % za týden – 5 nejlepších meme coinů ke koupi nyní pochází z webu CryptoSvet.cz.

Čas načtení: 2024-04-15 15:27:30

Nový týden přináší nové kancelářské mise se Sazkou

Máme tu předposlední týden v dubnu a jsou tu opět oblíbené kancelářské mise plné bonusů na Sazka Hrách. Tento týden bude do posledního dne nabitý soutěžemi, které si zaručeně užiješ. Pouze za tvou aktivitu na automatech můžeš získat hodnotné ceny. Více informací se dozvíš níže v článku. The post Nový týden přináší nové kancelářské mise se Sazkou appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-04-22 12:07:54

Kancelářské mise: bonusy za aktivitu po celý týden u Sazky

Poslední týden v dubnu ti opět přináší týdenní kancelářské mise na Sazka Hrách. I tento týden si můžeš domů odnést hodnotné bonusy v řádu stovek, které můžeš získat v zábavných soutěžích. Na nic dál nečekej a zúčastni se oblíbené akce u Sazky. Více informací se dozvíš v článku. The post Kancelářské mise: bonusy za aktivitu po celý týden u Sazky appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2024-04-29 13:26:40

Získej 60 Kč denně po celý týden od Tipsportu a Chance!

Sbírej po celý týden bonusy u Tipsportu a Chance můžeš si přijít až na 210 Kč! Zahraj si novinky od Amusnetu a získej za to něco navíc. Nenech si ujít tuto jedinečnou šanci a zpříjemni si celý týden. Čti dál náš článek a dozvíš se jak tuto odměnu získáš! The post Získej 60 Kč denně po celý týden od Tipsportu a Chance! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.