Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-03-05 07:29:11

Zásadní problém Evropské unie: Jak zaplatit neproveditelný Zelený úděl

Evropská komise vedená německou předsedkyní Ursulou von der Leyenovou získala v prosinci 2019 důvěru Evropského parlamentu a Evropské rady s plánem nazvaným Zelený úděl. Komise by chtěla do roku 2050 přeměnit hospodářství členských států EU na klimaticky neutrální. Evropská rada jedná o způsobu, jak navrhovaná opatření zaplatit.  Ve skutečnosti jde o dokument, který předložila před dvěma lety Evropská komise vedená Lucemburčanem Jean-Claudem Junckerem. Předchozí komise navrhla zvýšit výdajový limit z dosavadního jednoho procenta hrubého národního důchodu (HND) na 1,11 procenta. Komise současně navrhla provést škrty ve dvou největších výdajových okruzích unijního rozpočtu – ve Společné zemědělské politice (CAP) a ve strukturálních fondech. Komise předložila návrhy škrtů ve třech variantách – 10, 15 a 25 procent. Dvě nejtvrdší verze byly v Radě vetovány Francií a Itálií. Seškrtané peníze i to, co by členské státy měly dát navíc, chce komise dát na financování tzv. „nových výzev“. Za Junckera to byla podpora migrace ze zemí mimo EU a spolufinancování usídlování migrantů v EU. Za von der Leyenové je to Zelený úděl. Zelené šílenství Ve svém programovém prohlášení komise von der Leyenové přišla se záměrem vyčlenit na klimatická opatření postupně až 45 procent rozpočtu EU. Při svém vystoupení v plénu Evropského parlamentu 13. února 2020 von der Leyenová ve velmi emotivním projevu prohlásila, že na rok 2021 nemůže přijmout rozpočet, pokud by v něm aspoň 25 procent výdajů nebylo vyčleněno na boj proti globálnímu oteplování. Znalcům historie způsob jejího vystoupení silně připomněl legendární projevy, které jistý Rakušan s patkou a knírkem pod nosem jako německý říšský kancléř pronášel na sjezdech své strany na stadionu v Norimberku. Nejen kvůli frenetickému potlesku vestoje, kterým většina europoslanců vystoupení odměnila.  EU zachvátilo klimatické šílenství. Většina europoslanců rychle zapomněla na to, že tentýž europarlament ještě před několika měsíci ve svém stanovisku k Víceletému fiskálnímu rámci prohlásil za nepřijatelné jakékoli škrty ve Společné zemědělské politice i ve strukturálních fondech. Kde vzít peníze O návrhu Víceletého fiskálního rámce se premiéři a ministři financí přou v Evropské radě rovné dva roky. Ještě za Junckera se v Radě vytvořily tři skupiny zemí. Část východních států požadovala zvýšení rozpočtových limitů proto, aby konečně došlo ke splnění slibu, k němuž se EU zavázala v přístupových smlouvách. I ve smlouvě o přistoupení ČR do EU z roku 2004 je napsáno, že EU postupně zvýší platby dotací vyplácených našim zemědělcům tak, aby v roce 2013 byly stejné jako ty, které dostávají zemědělci ve starých členských státech. V roce 2020 je situace taková, že čeští zemědělci dostávají pouhou čtvrtinu podpor, které jsou vypláceny francouzským, německým a belgickým farmářům. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Do čela skupiny zemí, které požadují v Radě vyrovnání tohoto starého dluhu EU, se postavily Maďarsko s návrhem na zvýšení rozpočtového limitu na 1,2 procenta HND a Polsko s návrhem na posunutí stropu až na 1,24 procenta. Tvrdě proti se postavilo Německo, které odmítlo zvýšení odvodů z národních rozpočtů podle výše hrubého národního důchodu nad hranici jednoho procenta. Tato platba však tvoří už nyní více než 80 procent unijních příjmů. Necelými 10 procent se na příjmech rozpočtu EU podílí odvody členských států z harmonizovaného základu DPH. Zbytek jsou cla vybíraná na vnější hranici a cukerný poplatek, který byl kdysi hlavním zdrojem příjmů EHS. Po reformě trhu s cukrem představuje jeho výnos necelá dvě procenta objemu rozpočtu. Problém je však i u cel. Evropská komise každý rok uzavírá řadu obchodních dohod se třetími zeměmi nebo hospodářskými sdruženími, jejichž podstatou je další a další otvírání prostoru pro bezcelní dovozy do EU. Kromě toho, že tato politika škodí evropským výrobcům a přispívá k přesunu pracovních míst z Evropy do Asie, znamená i neustálé tenčení vlastních zdrojů EU. Nové EU daně Komise by přitom naopak ráda posílila vlastní rozpočtovou autonomii. Tedy získala více vlastních zdrojů. Bývalý německý komisař pro rozpočet Günter Oettinger proto navrhl zavedení série nových daní, jejichž výnos by byl příjem rozpočtu EU. Návrh na zavedení tzv. Tobinovy daně z mezinárodních platebních transakcí nepřežil ani projednávání v 1. čtení v Evropském parlamentu. Většina europoslanců se postavila proti, i když sazba této daně byla navržena na velmi krotkých pevných 0,0235 %. Bývalý člen Rady guvernérů US centrální banky FED a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1981 James Tobin navrhl daň z mezinárodních transakcí v základní sazbě 1 %. Její výnos měl být ukládán na účty centrální banky. Ty měly být podle jeho návrhu zmocněny v případě spekulativních tlaků na měnu sazbu kdykoli zvýšit s cílem zdražení nákladů spekulantů a získání peněz na obranu měny. Na úrovni Výboru stálých zástupců se zadrhl návrh na zavedení daně z nerecyklovaného plastu. Komise chtěla uvalit na plast uváděný na trh v EU zvláštní formu spotřební daně 0,23 EUR/kg. Vybíraly by ji členské státy. Část výnosů by podle návrhu měly použít na dotace sběru a recyklace plastu. Protože se však nikdy nepodaří znovu použít veškerý plastový odpad, byl by kladný rozdíl mezi vybranou daní a dotacemi odváděn do Bruselu. Současná Komise v lednu recyklovala část návrhu svých předchůdců, který se týká daně z motorových paliv. Bývalý komisař Oettinger navrhl pro naftu a benzín ekologickou daň ve výši 1 až 2,5 EUR/l. Její výnos měl být celý příjmem rozpočtu EU. Původní návrh byl v Radě ministrů financí vetován polovinou členských států. Současný rozpočtový komisař – rovněž Němec Johannes Hahn předložil návrh v podobě sdílené daně ve výši až 4,5 EUR/l, z nichž část by byla příjmem rozpočtu EU a část by si ponechával státní rozpočet země, v níž byla daň vybrána. Kromě toho navrhl i daň z plynu a uhlí, jejíž sazba by byla vyměřována koeficientem tepla, které lze získat jeho spálením. V ČR již takovou daň jako v jedné z mála zemí EU máme. Její sazba je 8,5 Kč/GJ. Komise by ji chtěla vybírat pro rozpočet Unie ve výši 1,2 až 2,1 EUR/GJ. Oba tyto návrhy, spolu s daní z elektřiny, kterou u nás rovněž máme od dob vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS), byly součástí balíčku ekologické daňové reformy, kterou před rokem žluté vesty pomocí barikád v ulicích a generální stávky donutily odvolat francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Týden poté, kdy Macron podepsal zákon o odložení ekologické daňové reformy, byla na celoevropskou úroveň pozvednuta aktivistka Greta Thunbergová. Po rozjetí její školní stávky za klima předložila do vnějšího připomínkového řízení návrh na zavedení ekologické daně z paliv ve výši 3 až 4 eura/l spolková vláda kancléřky Angely Merkelové. Nyní je tento návrh znovu předmětem jednání Rady ministrů financí na celounijní úrovni. Miliardy do komína Čeští vědci Jan Macek a Josef Morkus mezitím prokázali, že záměr nahradit auta se spalovacími motory elektromobily je technicky neproveditelný. Vědci při výpočtu pracovali s údaji o spotřebě paliv a účinnosti motorů. Roční spotřebu 1,8 miliardy litrů benzínu a 2,5 miliardy litrů nafty jen v ČR přepočetli známou účinností benzínových motorů 24 % a dieselových motorů 29 % a zjistili, že ropné látky dodaly autům k jízdě 36.414 TJ energie. Po zvážení účinnosti akumulátorů 60 % vychází nutnost nabít do nich ekvivalent 63 191 TJ. Pro srovnání Temelín ročně vyrobí 12.149 TWh elektřiny, což je cca 43.740 TJ. K nahrazení benzínu a nafty v motorech bychom potřebovali navíc 1,5 nového Temelína. Jenže Komise chce odstavit i všechny uhelné a plynové elektrárny, jejichž podíl na celkové výrobě elektřiny je u nás 42 %. To by znamenalo nutnost přistavět navíc 3 nové Temelíny. Nahrazení uhelných a plynových elektráren obnovitelnými zdroji u nás není možné, ani kdybychom větrné elektrárny postavili na všechny kopce a fotovoltaické panely na každý volný metr. {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2021-11-26 12:56:26

Výlet pěti poslanců do Vietnamu za milion korun z kapes daňových poplatníků

Výhradně pětihvězdičkové hotely, žáby i šneci při opulentních hostinách a let s Emirates v business class… Právě tak na svou poslední cestu do Vietnamu vzpomíná pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Problém je, že nešlo o rozlučku se svobodou. Za vietnamskými komunisty letěli Bartoň a jeho čtyři soudruzi ze sněmovny pracovně, tím pádem se jim na cestu za skoro milion korun museli složit daňoví poplatníci. V případě piráta Bartoně zaujme i to, že si po návratu z „náročné“ sedmidenní služebky neváhal naúčtovat i stravné, a to ve výši skoro 16 tisíc korun. Kverulant.org považuje tuto poslaneckou cestu za ukázkový příklad okázalého papalášství, proto vyzval všechny účastníky zájezdu, aby se za cestu omluvili a vrátili peníze. Nové vedení Poslanecké sněmovny vyzval, aby pravidla pro cesty poslanců zpřísnila. Od 3. do 10. června roku 2018 se uskutečnila cesta pěti poslanců do Vietnamské socialistické republiky. Deklarovaným cílem bylo „jednání s partnerským výborem“. Exotického výletu se zúčastnili poslanci Vojtěch Filip (KSČM), Václav Klaus mladší (tehdy ještě ODS, později Trikolora), Zuzana Majerová Zahradníková (tehdy také ještě ODS, později také Trikolora) a Lubomír Volný (tehdy ještě SPD Tomia Okamury, později Volný blok). Ke čtyřem představitelům politického suterénu se přidal i pirát Lukáš Bartoň. Patrně si tak vyložil pirátský slogan z podzimních voleb roku 2017: „Pusťte nás na ně!“  „Cestou z Dubaje byly turbulence, tak jsem se musel připoutat v baru,“ líčí zážitky ze své služební cesty do Vietnamu někdejší pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Jak bezelstně popsal ve své cestovatelské přednášce na YouTube kanálu „Piráti Personální odbor“, byznys třídou letěl tento mladý muž v červnu 2018 vůbec poprvé. Na důkaz toho, že nyní již i pan Bartoň patří k elitě, která si létá s Emirates, navíc ještě první třídou, přidal do své prezentace fotky: nechybí rohový gauč s pásy ani rozesmátá barmanka/letuška. Letenky do I. třídy Zjistit, proč je cestování byznys třídou jen pro elity, není obtížné. Stačí otevřít libovolný vyhledávač s letenkami. Letecká společnost Emirates, dlouhodobě považovaná za vůbec nejprestižnější, si za business class na lince Dubaj–Praha (v červnu 2021) účtuje cca 55 000 korun. Běžná letenka na stejný termín nestojí ani desetinu. Je ale pravda, že v ekonomy třídě chybí gaučích i bar, takže pan Bartoň a jeho soudruzi by cestou do Vietnamu jen těžko hledali, kde se „přikurtovat“ při turbulencích. Vietnamskou cestu piráta Bartoně jsme si začali popisovat od konce. Vraťme se ale na úplný začátek. To jsme na konci října požádali Kancelář Poslanecké sněmovny (KPS), aby nám podle zákona 106 dodala odpovědi na naše otázky ohledně služebních cest poslanců. Dokument nám přišel až poté, co Kverulant na účet KPS poukázal požadovaných 9600 korun, což má souviset s rozsáhnou prací, která byla potřeba k vyhledání potřebných dokladů. Nadstandardní stravné V získaném seznamu poslaneckých cest se Vietnam vyjímal na první pohled. A nejde jen o samotnou destinaci, zhusta vyhledávanou těmi, kdo touží po levném sexuálním povyražení. Sedmidenní cesta pětice poslanců totiž vyšla na těžko uvěřitelných 783 025 korun. Navíc si poslanci za cestu naúčtovali stravné. To si zákonodárci nárokují přibližně 2,5násobně vyšší, než kolik by za stejnou cestu dostal běžný zaměstnanec. Souvisí to zřejmě s obavou, aby si zástupci naší země při jednáních a pracovních schůzkách se svými protějšky v drahých zemích nemuseli doplácet pracovní obědy a kávu ze svého skromného poslaneckého platu. Bohužel při stanovení pravidel pro účtování vysokého stravného zřejmě nikdo nepředpokládal, že by poslanci toto privilegium bezostyšně zneužívali. Že by si účtovali stravné i tací, kteří si – jako pan Bartoň – pochvalují, jak dobře se o ně na jejich „služebce“ hostitelé starali. „Měli jsme šneky, žáby, prostě snažil jsem se toho ochutnat co nejvíc,“ pochvaluje si plný břich plzeňský pirát a své kulinářské zážitky dokládá mnoha fotkami. Hloupé mu není ani to, že účtuje všech sedm dní své služebky. Přesto, že strávil dopravou tam a zpět dva dny, a jeden den měl osobní volno. I tak si po návratu domů nárokuje všech sedm dnů a účtuje si 15 736 Kč. V této souvislosti připomeňme, že na vietnamské dobrodružství se spolu s ním vydalo hned pět poslaneckých šikulů. Poslanec Filip ztracený v Moskvě „Nevím, kdo to vymyslel, ale cestou tam jsme letěli Aeroflotem. Při přestupu v Moskvě jsme nějak ztratili Filipa,“ popisuje ve své fenomenální cestovatelské video přednášce pirát Lukáš a se svými diváky nadšeně sdílí fotky, ze kterých je zřejmé, že v Moskvě ztracený komunista Vojtěch Filip zbytku tzv. školského výboru nijak nechyběl. „Velitelem naší skvadry byl tehdejší člen ODS Václav Klaus mladší,“ komentuje vlastní gastro-selfie Bartoň a pokračuje: „Vzal si sebou tehdejší členku strany ODS Zuzanu Majerovou-Zahradníkovou, aby ho doplnila.“ Na fotce vidíme zrzavou cestovatelku, jak si z mísy uprostřed stolu vybírá dobrotu, kterou by doplnila na talíř. „Je tam s námi ještě Lubomír Volný, tehdy byl v SPD. Teď už jsou všichni jinde, jen já zůstal ve své původní straně,“ libuje si zásadový pirát nad fotkou z prvního dne cesty, kterou jemu i ostatním poslancům zaplatili tuzemští daňoví poplatníci. Hned příští dopoledne se Vojtěch Filip k parlamentní delegaci nakrátko připojil. Poslance totiž čekala návštěva komunistického parlamentu, což je podle hodnocení pana Bartoně moc zajímavá, moderní budova s pěknou (komunistickou) výzdobou. „Zatím co jsme si vyměňovali zdravice s našimi protějšky, Filip zase zmizel,“ popisuje Bartoň, jak Filipa přijala hlavní tajemnice vietnamské komunistické strany a předsedkyně parlamentu Nguyễn Thị Kim Ngân. Než budeme pokračovat v příběhu cesty našich parlamentních výtečníků, věnujme pár řádek neustálému mizení Vojtěcha Filipa. Zdá se, že tento měl ve Vietnamu nějakou svou speciální misi. V této souvislosti není od věci zmínit temný příběh o korupci nejhrubšího zrna, se kterým přišel server Seznam Zprávy. Zdislava Pokorná v něm popisuje, jak se Filip snažil ve Vietnamu přijít k penězům za zprostředkování stavby Dětské nemocnice. „Nabitý program" Brzy po úvodu svého vyprávění se Lukáš Bartoň polituje, jak nabitý program s kolegy měli. Některý den, považte, měli dokonce čtyři schůzky! Jak složitá jednání s komunisty ve Vietnamu byla, popsal hned v další pasáži svého vyprávění: „Vyměňovali jsme si různé zdravice typu: ‚My jsme rádi, že jsme k vám přijeli,‘ a oni zase ‚My jsme rádi, že jste k nám přijeli…‘“ Jak se ukáže v dalším vyprávění, do „náročného programu“ započítává pan poslanec i návštěvu jakéhosi jezera Ohnivého meče, pijatiku s místními Čechy v pivovaru nebo večeři s nejbohatším vietnamským podnikatelem. A co by to bylo za služebku, kdyby nebyl alespoň jeden den volna! Tehdy si pirát Bartoň půjčil skútr a skotačil na něm po okolí. Pětihvězdičkový hotel Jak známo, Vietnam se stal vyhlášenou dovolenkovou destinací mimo jiné pro své příznivé ceny, například za ubytování. Kdyby poslanci jeli soukromě, zřejmě by se při výběru hotelu pohybovali v kategorii kolem 300 korun za noc. Podle srovnávače Booking.com je v těchto cenách k dispozici řada velmi pěkných a dobře hodnocených hotelů. Jenže zástupci České republiky se spokojí jen s tím nejlepším. Například v Danangu, kam se z Hanoje samozřejmě přepravili vnitrostátním letem, bydleli v luxusním pětihvězdičkovém hotelu „Novotel Premier Han River“, kde noc vyjde cca na 1700 korun. Co na tom, že jen pár metrů od něj stojí krásný Star City Hotel & Apartments, který je k dispozici za 400 korun! Když jsme na konci letošního října poslali KPS svých deset otázek ohledně poslaneckých cest, zajímali jsme se i o typ ubytování. Dozvěděli jsme se toto: „Výběr (hotelu) provádí zaměstnankyně odboru mezinárodních vztahů KPS, a to na základě spolupráce s českými zastupitelskými úřady.“ Zdálo by se tedy, že poslanci na výběr svého ubytování nemají žádný vliv a „nezbude“ jim nic jiného než se smířit s tím, co jim zařídí jiní. V této souvislosti se nabízí citace z e-mailu, který nám přišel v souvislosti s nedávno zveřejněnou kauzou Vítkova cesta. Pisatel, skrytý pod iniciálami MK (přeje si zůstat v anonymitě, ale identitu známe), pracoval na jedné z našich ambasád a v této souvislosti píše: „Poslanci musí odjet z dané země plně spokojení, aby potom někde po parlamentních kuloárech nešířili zvěsti, že tam ten daný ambasador není člověk na svém místě, aby se to nedoslechli náhodou na Ministerstvu zahraničních věcí. Takže všechno musí být vyžehleno do detailů.“ Proto, jak dál uvádí MK, české ambasády za naše poslance i senátory platí obědy i večeře ze svých vlastních peněz, přestože tito mají na své cesty diety. Nakonec to ale stejně raději platí ambasadoři, obchodní radové atd. ze svých vlastních peněz, protože si nikdo nedovolí říci poslanci, aby si tu večeři zaplatil sám. „Poslanci prostě jedou na výlet a běhají tam kolem nich lidé z ambasády k jejich plné spokojenosti. Místo toho, aby dělali něco užitečného pro republiku, tak fungují jako průvodci výletníků,“ píše Kverulantovi MK. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 Poslanci cestovali usilovně. V roce 2018 stály jejich cesty 18,8 milionu korun a v roce 2019 celkem 22,1 milionu. To je průměrně 102 tisíc na jednoho poslance a rok. V roce 2020 frenetické cestování zastavila koronavirová krize, a tak v tomto roce za cesty už utratili pouhých 2,8 milionu korun. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 naleznete zde. Výzva Poslanecké sněmovně Při celé přednášce Lukáše Bartoně nás velmi iritovalo, s jakou pokřivenou samozřejmostí a sebejistotou tento původně akademický pracovník popisuje naprosto flagrantní plýtvání veřejnými prostředky. Na základě celého příběhu této vykutálené poslanecké pětky, z níž už naštěstí žádný v Poslanecké sněmovně nesedí, jsme vyzvali současné vedení PS ke změně pravidel pro schvalování cest a vyplácení „diet“. Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že vykukové Bartoň, Klaus, Majerová-Zahradníková, Volný a Filip odvedli pro naši republiku při své vietnamské misi vůbec nějakou práci. A pokud skutečně ano, že byla významnější, než by ji zvládl jeden jediný z ČR vyslaný poslanec. Jsme si zcela jisti, že rozhodně není ve veřejném zájmu, aby se naši poslanci na služebních cestách chovali jako milionář z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, aby bydleli výhradně v pětihvězdičkových hotelech, stravovali se jen vybranými pochutinami, jako jsou šneci nebo žabky, aby si létali byznys třídou a ještě si po návratu domů vyúčtovali „stravné“ vulgo bonus 16 tisíc korun, což je mimo jiné v našich podmínkách stále pro mnohé z nás v dělnických pozicích čistý příjem za celý měsíc, nikoliv odměna z eráru na závěr pěkné sedmidenní dovolené v exotické destinaci. Počátkem listopadu 2021 si poslanci v tajné volbě na ustavující schůzi nové sněmovny do svého čela zvolili kandidátku Spolu Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09). Nová předsedkyně v projevu po svém zvolení směrem k veřejnosti uvedla: „Já se budu snažit ze všech sil, abych právě důvěru v naši komoru parlamentu, tedy v Poslaneckou sněmovnu, zvyšovala. Je to úkolem nás všech, ale já se budu snažit v tomto být v čele těch, kteří se o to snaží.“ Kverulant chce věřit, že nová předsedkyně výlety poslanců do exotických destinací za peníze daňových poplatníků a nadstandartní proplácení diet skutečně omezí. Poslanci vraťte peníze Kverulant také vyzval každého účastníka zájezdu do Vietnamu, který si nechali zaplatit z peněz daňových poplatníků, k veřejné omluvě a k vrácení částky 156 605 korun do státního rozpočtu.   Výlet do Vietnamské socialistické republiky stál daňové poplatníky 783 025 korun. Ve státním rozpočtu je to jistě velmi zanedbatelná částka. Poškození důvěry v parlamentní demokracii však zanedbatelné není. Kverulant chce věřit, že se zejména Piráti ke svému pochybení postaví čelem a nebudou opíjet veřejnost prohlášeními o obrovském přínosu cesty pro naši zahraniční politiku.   Autor je ředitel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2024-09-01 21:34:58

Důvodová zpráva k návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2025

Důvodová zpráva k návrhu zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2025 Obecná část Návrh zákona o státním rozpočtu legislativně zabezpečuje základní dokument finanční a rozpočtové politiky vlády České republiky.

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-22 20:41:00

Komise připravuje předvstupní reformy a přezkumy předvstupní politiky

Komise dnes přijala sdělení o předvstupních reformách a přezkumech předvstupní politiky. Tento dokument je příspěvkem k probíhající diskusi o vnitřních reformách, které bude EU muset provést v oblasti politik, rozpočtu a správy věcí veřejných,

Čas načtení: 2024-07-13 21:02:00

Stanjura tají státní rozpočet pro příští rok. Ministerstvo kvůli tomu čelí kritice

Vláda otálí se zveřejněním státního rozpočtu na příští rok. Ministerstvo financí ho chce představit až po prázdninách, kdy začnou vyjednávání s ministry jednotlivých resortů. Tento krok ale považují bývalí ministři financí za nezvyklý a podle Aleny Schillerové (ANO) se vláda chová, jako by se jednalo o tajný dokument.

Čas načtení: 2024-07-26 11:01:00

Příspěvek na zdravotní pojištění seniorů, dětí a nezaměstnaných automaticky vzroste

Za dítě, seniora nebo nezaměstnaného by měl stát podle návrhu ministerstva financí příští rok na zdravotní pojištění platit měsíčně 2 127 korun, letos je to 2 085 korun. Celková platba ze státního rozpočtu bude v tom případě činit 155 miliard korun, uvádí úřad v návrhu nařízení, které musí vláda projednat do konce září. Dokument ministerstvo zveřejnilo v knihovně vládní legislativy.

Čas načtení: 2024-09-01 18:31:00

Ministerstvo financí navrhlo na příští rok schodek státního rozpočtu 230 miliard korun (video)

Ministerstvo financí zveřejnilo návrh státního rozpočtu na příští rok. Počítá v něm se schodkem 230 miliard korun. Dokument předpokládá růst ve většině rozpočtových kapitol. Největší procentuální navýšení by mělo zaznamenat Ministerstvo zdravotnictví

Čas načtení: 2024-11-25 00:10:00

Pražští radní projednají návrh rozpočtu na příští rok

Praha - Pražští radní dnes na mimořádném jednání projednají jediný bod, první návrh rozpočtu města na rok 2025. Dokument určí výši příjmů, výdajů a investic v příštím roce. Návrh počítá s příjmy 110,92...

Čas načtení: 2024-12-10 10:26:59

Brno má po třiceti letech nový územní plán

Nový územní plán Brna v úterý 54 hlasy schválili zastupitelé. Dokument, platný od února příštího roku, umožňuje rozvoj města a zajišťuje ochranu vybraných lokalit, má Brno po třiceti letech, usiluje o něj déle než dvacet let. V červnu 2022 zastupitelé již hotový územní plán neschválili a nechali jej znovu přepracovat. Zastupitelé v úterý schválili také návrh rozpočtu na příští rok.

Čas načtení: 2024-09-18 18:00:42

Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (18. 9. 2024)

Opět tady máme středu, což neomylně znamená také náš seriál, ve kterém vám doporučujeme to nejzajímavější z filmů, seriálů a dokumentů, které se v následujících sedmi dnech objeví na streamovací platformě Netflix. Tentokrát můžeme doporučit například Co dál? Budoucnost podle Billa Gatese, Monstra: Příběh Lylea a Erika Menendezových nebo anime Zacka Snydera Zkáza bohů. Přečtěte si celý článek Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (18. 9. 2024)

Čas načtení: 2022-05-24 09:02:02

Dokument Jednotka intenzivního života získal cenu Pavla Kouteckého

Celovečerní koprodukční dokument České televize Jednotka intenzivního života získal na festivalu Elbedock Cenu Pavla Kouteckého. Jedná se tak již o páté významné ocenění, které si film Adély Komrzý o paliativní péči připisuje. Zvláštní uznání poroty si odnesl také snímek Jak jsem se stala partyzánkou. Český lev, Cena české filmové kritiky a dvě zvláštní uznání z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, to jsou ocenění, která snímek Jednotka intenzivního života o paliativní péči dosud získal. Teď se k výčtu připojila i Cena Pavla Kouteckého udělovaná v rámci festivalu Elbedock pro nejlepší celovečerní dokument. „Přestože se dění filmu odehrává jen v několika málo místnostech, jde o snímek velmi dynamický – tvůrci provedli diváky příběhem každého natáčeného člověka, stejně jako i vývojem v jeho uvažování a nahlížení rodiny. Vznikl dokument, který je velmi profesionální a důležitý. Dokument, který tlumí a odvádí pryč strach ze smrti,“ uvedla k výhře porota, která byla letos symbolicky složena ze zástupců česko-ukrajinské kulturní scény. Film režisérky a scenáristky Adély Komrzý obstál v konkurenci pětasedmdesáti přihlášených snímků. Zvláštní uznání poroty Ceny Pavla Kouteckého si odnesl také celovečerní dokument Very Lackové Jak jsem se stala partyzánkou, který přibližuje tragický příběh partyzánské romské rodiny. „Pro svoji rodinu i všechny Romy odvedla režisérka neocenitelnou a důležitou práci: poukázala na bolestivé téma i na překrásné rodinné vztahy, na bolest, důstojnost, na tragédie druhé světové války, ale i na cíl a výsledek,“ shrnula festivalová porota přínos filmu. Snímek byl mimo jiné nominován na jihlavském festivalu v roce 2021 na nejlepší český dokument.

Čas načtení: 2024-07-13 19:30:28

Má stovky dětí a Netflix o něm natočil dokument. Podvodník se pustil do soudní bitvy

Dokumentární snímek Jeden otec, tisíc dětí popisuje příběh dárce spermatu Jonathana Meijera Tomu se nelíbí, jak dokument ve vztahu k jeho dárcovství vyznívá V reakci na to se chystá Netflix zažalovat Začátkem měsíce se na streamovací platformě Netflix objevil dokument Jeden otec, tisíc dětí, na který jsme vás upozorňovali v našem pravidelném seriálu. Dokument odhaluje příběh Nizozemce Jonathana Meijera, který je obviněn z toho, že cestuje po světě a masově přesvědčuje matky, aby jim mohl darovat své sperma. Třídílný seriál zkoumá temný svět průmyslu s umělým těhotenstvím a odhaluje, jak kvůli nedostatku globálních předpisů některé mezinárodní kliniky nadále umožňují zcela anonymní dárcovství. Ať už se vám dokument líbil nebo ne, jedno je jisté – Jonathan Meijer mezi fanoušky rozhodně nepatří a Netflix žaluje za pomluvu. Přečtěte si celý článek Má stovky dětí a Netflix o něm natočil dokument. Podvodník se pustil do soudní bitvy

Čas načtení: 2020-03-12 19:58:32

Festival Jeden svět přesouvá své filmy do online kina

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, jehož vedení se ve středu 10. března rozhodlo přerušit konání festivalu z důvodu zamezení šíření koronaviru, zpřístupňuje divákům své filmy online ve spolupráci s online kinem DAFilms.cz. Do úterý 17. března tak mohou diváci sledovat dostupné filmy z domova na webu dafilms.cz a jedensvet.cz. Jednotlivé filmy jsou dostupné k přehrání online za 59 Kč.  V reakci na mimořádné opatření přijaté Bezpečnostní radou státu se rozhodlo vedení festivalu Jeden svět přerušit právě probíhající festival a odložit jeho konání o několik měsíců. Festival byl nucen zrušit téměř dvě stovky projekcí, které se měly uskutečnit do soboty 14. března. „Mrzí nás, že se zbytek festivalu nemohl odehrát až do svého konce, nicméně jsme rádi, že nám tvůrci vyšli vstříc a nyní díky spolupráci s DAFilms můžeme divákům nabídnout zbývající filmy online. Pokusíme se divákům připravit co největší množství filmů, které budou pro tento typ distribuce dostupné,“ říká Ondřej Kamenický, ředitel festivalu Jeden svět. Jedním z filmů, který se 12. března měl dočkat světové premiéry, byl i snímek Psí láska režisérky Lindy Kallistové Jablonské. Ve svém dokumentu odhaluje život se psí smečkou Jany Henychové, která se vydává na jeden z nejtěžších závodů psích spřežení v pusté krajině Švédska. Film bude uveden exkluzivně online na DAFilms.cz pouze v pátek 13. března, kdy ho diváci budou moci zhlédnout od 19:00 do 3:00. Mezi nabízené filmy patří například zahajovací snímek letošního festivalu Země medu o makedonské včelařce Atidže, nebo na Oscara nominovaný dokument Pro Samu. Ten slouží jako svědectví pro dceru a zaznamenává drsnou válečnou realitu syrského Aleppa. Vidět lze také filmy, které se na festivalu nestihly promítnout. Patři k nim dokument Nejšťastnější muž na zemi — finský snímek s ironickým názvem ukazuje, jak v zemi emancipovaných a sebevědomých žen současně žijí také přepracovaní a frustrovaní muži. Časosběrný dokument Ninosca popisuje čtyřicet let života nikaragujské ženy, jež se rozhodne vzepřít násilnickému manželovi i machistické kultuře. Snímek bude uveden v mezinárodní premiéře. Německý dokument Pokrok v Údolí nevědomých diváky zavede do zapadlého koutu Saska, kde se bývalí zaměstnanci v rámci integračního kurzu potkávají ve zkrachovalé továrně se syrskými uprchlíky, kteří v opuštěné budově ještě nedávno bydleli. A co kdyby existoval prostředek na boj s malárií, který si může každý jednoduše vypěstovat doma na zahrádce? To zkoumá dokument Horečka, který bude uveden v mezinárodní premiéře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-24 17:17:36

Česká televize odvysílá k výročí 17. listopadu trezorové filmy, dokumenty i zpravodajství v reálném čase

S blížícím se třicetiletým výročím sametové revoluce představuje Česká televize svůj program věnovaný listopadovým událostem i tématu třiceti let svobody. Na obrazovkách se objeví tři desítky premiér hrané nebo dokumentární tvorby. Dokumenty Sametová FAMU, Ročník 89 nebo Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil připomenou studenty uměleckých škol, kteří se do protestů a stávek aktivně zapojovali. Reflexi porevolučního vývoje nabídne Robert Sedláček v projektu Soud nad českou cestou. Chybět nebude ani Jakub Železný jako průvodce revoluce v reálném čase v pořadu Dnes před 30 lety. „Těšíme se vysoké důvěře veřejnosti a naše pořady dokáží nabízet i něco víc – takzvanou přidanou hodnotu, která se od televize veřejné služby očekává. Příkladem může být třeba nový listopadový počin Roberta Sedláčka, který za pomoci fiktivního soudního přelíčení reflektuje míru naplnění programového prohlášení Občanského fóra ‚Co chceme‘ z listopadu 89. Připomínka listopadu tak nebude pouhým mementem, pořady zohledňují i aktuální dění a společenskou situaci dneška,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Shrnutí uplynulých třiceti let nabídne například dokument o Janu Potměšilovi s podtitulem Nikdy bych neměnil. Nebo režisér Ondřej Kepka, který oslovil své tehdejší spolužáky z divadelní fakulty. V dokumentu Ročník 89 se společně ohlížejí nejen za rokem 1989, zamýšlejí se také nad nadcházejícími svobodnými roky. Třicet let demokracie v České republice Fotograf a režisér Adolf Zika natočil třicetidílný krátkometrážní dokumentární cyklus Sametové stopy. Za každý svobodný rok promluví jedna fotografie od vybraného autora. Hned první díl zavede diváky do Vyšehradské ulice, kde došlo ke střetu studentů s policisty. Prostřednictvím svého snímku přiblíží rok 1989 fotograf Jan Šibík. Jak doplňuje Adolf Zika, je to ale jen jedna ze třiceti ikonických fotografií: „Svým obsahem, významem, ale i přesahem symbolizují fotografie dění, události či náladu ve společnosti daného roku a dohromady pak tvoří v celku jakýsi film o třiceti políčcích. Ten nám pak umožní nahlédnout do naší dávné i nedávné minulosti a skrze vyvolané pocitové paměťové reakce zahájit uvnitř nás proces jakéhosi hodnocení svobodné cesty naší země, ale i vlastních životů.“ Tématu života po sametové revoluci se věnuje i cyklus Třicet svobodných, ve kterém vystupuje Marta Kubišová, Michael Kocáb, Petr Pavel nebo Šimon Pánek. „Snažíme se analyzovat těch třicet svobodných let a hledat mimo jiné odpověď na to, proč ve společnosti panuje značné napětí a nespokojenost. Ještě nikdy v historii se přitom Češi neměli lépe než nyní. Rozdělená společnost ale není českou specialitou, stejným problémům čelí mnoho demokratických zemí. I to je tedy demokracie a svoboda. Náš dokument by měl dokázat, nebo aspoň naznačit, že k tak velké skepsi nemají Češi důvod,“ říká autor námětu a dramaturg Josef Albrecht. Jakub Železný provede diváky zpravodajským pořadem, který připomene za pomoci dvou hodinových speciálů a série zpravodajských vstupů s odborníky i přímými účastníky nejen střet na Národní třídě, ale i generální stávku, která propukla o deset dnů později. „Nabídneme to podstatné, průběh pochodu z Albertova přes Vyšehrad až na Národní třídu. To vše v kontextu doby a s vysvětlením, co tomu dni předcházelo a co následovalo,“ říká moderátor k pořadu Dnes před 30 lety. Významné osobnosti sametu Česká televize nabídne i portréty jednotlivých osobností, jejichž život ovlivnila normalizace a události spojené s koncem nadvlády komunistické strany. Dokument Zorka Ságlová připomene významnou umělkyni, která stála u zrodu land artu v Česku. Mobilizace Luboše Dobrovského zasáhne vyprávěním vedle komunistické totality taky do té nacistické. Životní příběh jedné z nejvýraznějších postav našich společných dějin se Slováky zase představí dokument Strážce paměti Ján Langoš. Televize také odvysílá hodinový portrét Jan Potměšil: Nikdy bych neměnil o herci, jehož stála účast na porevolučním dění téměř život. Režisér Martin Slunečko dokument vystavěl společně s Miloslavem Šmídmajerem ve více rovinách, které se protínají: „Je to neobyčejný příběh herce, bojovníka za svobodu, který na začátku své hvězdné kariéry riskoval vyhazov z DAMU, aktivního spolutvůrce sametové revoluce, účastníka velmi vážné autonehody a člověka, který se popral se svým osudem a na vozíku se vrátil ke své herecké profesi. Další rovinou je samotný příběh sametové revoluce, jak ji vnímal Jan Potměšil a jeho spolužáci z DAMU a další herci.“ Sám hlavní protagonista se objeví také v dokumentu Sametová FAMU. Trezorové filmy i premiéry v kině a v televizi Ve speciálním dvoudenním bloku opráší 24. a 25. listopadu druhý program České televize trezorové snímky jako slavný film Věry Chytilové Sedmikrásky, dlouho zakázaný snímek natočený podle románu Evy Kantůrkové Smuteční slavnost, jeden z nejznámějších filmů Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice nebo fiktivní drama oceněné na festivalu Prix Italia Konec velké epochy. V premiéře se představí film Toman v hlavní roli s Jiřím Macháčkem. Režisér Ondřej Trojan ho rozdělil pro televizi na dvě části (na ČT1 10. a 17. listopadu). V televizi také rozehrají svůj první mistrovský zápas filmoví basketbalisté Filip Březina a Zdeněk Piškula – Zlatý podraz Radima Špačka nabídne ČT1 ve středu 27. listopadu. O celé dva týdny dříve se v kinech představí poprvé snímek Amnestie. „Je to jeden z prvních filmů obracející se k historii, kterou většina z nás pamatuje. Nabízí první variaci na novodobé dějiny a já se na výsledek moc těším,“ říká herečka Aňa Geislerová k akčnímu vztahovému thrilleru, který přinese na plátna největší vzpouru ve vězeňské historii Československa. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2024-06-05 16:00:01

Pilotovat Létající pevnost bylo jako hrát o život v ruletě, bombardéry B-17 měly osmdesátiprocentní ztráty

Matematická pravděpodobnost byla nekompromisní, těžký bombardér byl průměrně sestřelen při své osmnácté bombardovací misi na Evropu. Dokončit 25 misí, aby se posádka dostala domů, bylo statisticky téměř nemožné. Pravděpodobnost, že rekrut těžkého bombardéru dokončí svých 25 misí, byla jedna ku čtyřem. Další tři členové posádky by byli sestřeleni a zajati, zabiti nebo zraněni tak těžce, že by nemohli dokončit svou cestu. Bojoval v Pearl Harboru s přesilou a stal se legendou, o které se točí filmy. Zahynul v rozpadajícím se letadle Číst více Létající pevnost nebyla bezbranná, ale… B-17 byl pojmenován Létající pevnost, protože disponoval kulomety ráže .50, které pokrývaly každý úhel útoku německých stíhaček, kromě jednoho. Dle vintageaviationnews.com teorie spočívala v tom, že veškerá tato obranná palebná síla bude zesílena těžkými bombardéry létajícími v těsných formacích, zvaných „boxy“, které jim umožní vzájemně se chránit před útočícími stíhači. Také Létající pevnost měla slabinu. Zatímco bombardér chránily dva kulomety ráže .50 v horní, břišní a ocasní věži a jeden střelec ráže .50, pozice na 12 hodinách byla kryta osamělým kulometem ráže .30, který se německým stíhačům nemohl rovnat. Vzhledem k tomu, že formace bombardérů musely letět rovně a vodorovně, aby zahájily bombardovací let, začali piloti stíhaček Luftwaffe útočit na formace čelně. Následný masakr byl strašlivý. Ztráty materiálu a lidské síly byly strašlivé „Osmdesátiprocentní ztráty znamenají, že jste snídali s deseti muži a večeřeli jen se dvěma z těchto deseti,“ řekl po válce v rozhovoru Robert Morgan, kapitán letounu Memphis Belle. Jak připomíná server history.com, během celé letecké války nad Evropou zahynulo více než 30 000 amerických letců na palubách těžkých bombardérů, jako byl B-17. Pověst o strašlivých ztrátách při denním bombardování se donesla až do Spojených států a začaly být potíže s rekrutováním nových pilotů. Velení amerického letectva proto přišlo s nápadem natočit dokument o bombardujících letcích. Doufalo se, že film dokumentující posádku bombardéru, která úspěšně dokončila bojový turnus, uklidní nové rekruty, kteří slyšeli příběhy o krveprolití v zámoří, a zmírní pochybnosti veřejnosti, tisku a politiků, že strategické bombardování bylo neúspěšné. Největší motorkářský gang Pekelní andělé: postrach Američanů má českou stopu Číst více Dokument s prostým názvem Memphis Belle Memphis Belle splnila svou 25. a poslední misi, a to při náletu na německou ponorkovou základnu Lorient. Před jejím návratem domů do Spojených států byly natočeny filmové záběry, na kterých posádka přebírala bojové medaile. To byla ale jen část delšího dokumentu o jednom dni v životě amerického bombardéru, který obsahoval dramatické záběry jiného bombardéru sestřeleného z oblohy, přičemž většina jeho posádky seskočila padákem, jeden po druhém. Další filmová sekvence ukazovala bombardér vracející se na základnu s chybějící ocasní ploutví. To, co vypadalo jako poškození způsobené nepřítelem, bylo ve skutečnosti důsledkem srážky s jiným americkým bombardérem. Dokument se mohl jmenovat Invasion II Dokument byl původně točen o jiném bombardéru B-17F s názvem Invasion II. Filmový štáb Williama Wylera, který dokument natáčel, tento letoun důkladně zdokumentoval a očekával úspěšné dokončení 25 letů. Dne 17. dubna 1943 však realita války zkazila hollywoodský konec. Během 23. mise do německých Brém havarovala Invasion II poté, co byla zasažena flakem nad Borhmenem v Německu, což způsobilo požár kokpitu a křídla. Posádce se podařilo vyskočit, ale všichni se stali válečnými zajatci. Wyler se tedy zaměřil na další letadlo a posádku 324. bombardovací perutě, která byla také blízko dokončení bojového turnusu. Tou byla Memphis Belle, pojmenovaná po přítelkyni kapitána letounu Margaret Polk z Memphisu v Tennessee, a její posádka se dostala do centra pozornosti. První byla posádka „Pekelní andělé“? Členové posádky Memphis Belle se stali národními hrdiny, vrátili se do Spojených států a 21 měsíců objížděli na turné USA a podporovali prodej válečných dluhopisů. Ve skutečnosti však tato posádka nebyla první, která dokončila celý turnus. Dlouho se mělo za to, že první posádkou byla posádka bombardéru Hell’s Angels, která turnus dokončila šest dní před Memphis Belle, nakonec dokončila 48 misí, než se vrátila zpět do USA. Jak se dozvídáme na serveru 303rdbg.com, výzkum Micka Hanoua, prezidenta 91. Bomb Group Memorial Association, a historika Jeffa Duforda, kurátora Národního muzea letectva Spojených států, však potvrdil, že B-17F z 323. bombardovací perutě, 91. bombardovací skupiny, se sériovým číslem 42-5077 a přezdívaný Delta Rebel č. 2, dokončil 1. května 1943 dvacet pět připsaných bojových misí a stal se prvním B-17, kterému se to podařilo, a to dva týdny před Hell’s Angels. Delta Rebel č. 2 byl sestřelen během mise 12. srpna 1943 v Gelsenkirchenu v Německu, přičemž šest členů posádky bylo zajato jako váleční zajatci a čtyři byli zabiti v akci. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Chtěl unést letadlo. Nakonec okradl cestující a z letícího stroje vyskočil

Čas načtení: 2024-10-03 18:00:27

Dokument o skladateli Johnu Williamsovi nešetří emocemi. Kdy dorazí na Disney?

Legendární hudební skladatel John Williams dostane vlastní dokument Připomeňte si ikonické momenty z jeho života a kariéry, která trvá už přes 65 let Na Disney+ se dokument objeví už 1. listopadu Klasická hudba už sice není tak populární jako kdysi, přesto ale dokáže přitáhnout do koncertních sálů řadu příznivců. V jednom uměleckém oboru se ale bez pořádného hudebního skladatele ani dnes neobejdou, a tím odvětvím jsou filmy. Ostatně kdo z filmových fanoušků nezná jména jako Hans Zimmer, Michael Giacchino nebo John Williams? Právě poslední jmenovaný patří mezi ty světově nejrespektovanější skladatele filmové hudby, který i ve svých 92 letech stále aktivně tvoří, a zatím to nevypadá, že by se chystal do důchodu. Nyní mu vzdává poctu streamovací platforma Disney+, která vytvořila dokument o jeho životě a tvorbě. Přečtěte si celý článek Dokument o skladateli Johnu Williamsovi nešetří emocemi. Kdy dorazí na Disney?

Čas načtení: 2024-10-17 11:29:00

Kyberzločinci zneužívají elektronický podpis: jak nenaletět podvodným e-mailům

Praha 17. října 2024 (PROTEXT) - „Phisheři neustále vymýšlejí nové triky a hledají další služby, které by mohli zneužívat a vydávat se za ně ve svých phishingových kampaních. Kyberzločinci rozesílají podvodné e-maily, které se tváří, jako by pocházely od Docusign, světově nejpopulárnější služby k elektronickému podepisování dokumentů,“ říká Roman Dedenok, bezpečnostní expert společnosti Kaspersky.Jak funguje phishing napodobující DocusignÚtok začíná e-mailem, který je obvykle vytvořen tak, aby se podobal legitimní komunikaci služby Docusign. V tomto konkrétním schématu se podvodníci obvykle neobtěžují pečlivě falšovat nebo maskovat adresu odesílatele, protože díky možnostem přizpůsobení služby mohou pravé e-maily Docusign pocházet z jakékoli adresy.Ve většině případů je oběť upozorněna, že musí elektronicky podepsat nějaký dokument, obvykle finanční, jehož přesný účel není z textu e-mailu zcela zřejmý.V některých případech používají phisheři další trik, o kterém jsme psali už dříve v samostatném příspěvku – e-mail obsahuje PDF přílohu s QR kódem.Oběť je vyzvána k naskenování tohoto QR kódu, který má údajně zpřístupnit dokument k podpisu. QR kód však vede ve skutečnosti na podvodnou webovou stránku. Tato metoda má přimět uživatele, aby škodlivý odkaz neotevřeli na počítači, ale na chytrém telefonu, kde jsou phishingové adresy URL hůře odhalitelné a kde nemusí být nainstalován bezpečnostní software.Někdy se e-mail o službě Docusign vůbec nezmiňuje. V jedné z verzí podvodu s PDF obsahujícím QR kód, který jsme nedávno probírali v článku zaměřeném na techniky spearphishingu v hromadných e-mailech, je služba Docusign zmíněna pouze v připojeném PDF dokumentu.Někdy si kyberzločinci dají záležet na tom, aby napodobili vzhled legitimního e-mailu služby Docusign, doplněného bezpečnostním kódem v zápatí e-mailu.V některých případech podvodníci napodobují integraci služby Docusign se službou Microsoft SharePoint.Stručně řečeno, taktiky a kvalita provedení se mohou e-mail od e-mailu lišit. Základní princip však zůstává stejný – podvodníci spoléhají na to, že příjemce neví, jak elektronické podepisování pomocí služby Docusign vlastně funguje.Nepozorná oběť přejde přes odkaz (nebo QR kód) na phishingovou stránku a zadá svoje přihlašovací údaje zaměstnance, které se tak dostanou přímo k útočníkům.Uživatelská jména a hesla získaná při úspěšných phishingových útocích se často shromažďují v databázích, prodávána na nelegálních tržištích dark webu a později využívána k útokům na organizace.Jak e-podpis pomocí služby Docusign skutečně fungujeSamotný proces podepisování dokumentu pomocí služby Docusign je pro běžného uživatele velmi jednoduchý. Od strany, která žádá o podpis, obdržíte e-mail s velkým žlutým tlačítkem Review Document, které nelze přehlédnout.Kliknutím na toto tlačítko budete přesměrováni prostřednictvím jedinečného odkazu na webové stránky Docusign (na doméně docusign.net). Na stránce, která se otevře, se zobrazí krátká zpráva od iniciující strany a vedle ní tlačítko Continue, stejně velké a žluté.Dokument k podpisu je k dispozici okamžitě, bez zadávání hesel. Jednoduše si jej prohlédnete, případně doplníte některé údaje (například jméno, datum a podobně) do příslušných polí, připojíte svůj podpis a kliknete na tlačítko Finish (které je, hádáte správně, také velké a žluté). To je vše. Nic jiného není zapotřebí.Co Docusign NIKDY nedělá:Pošle PDF přílohu s odkazem na dokument, který má být podepsán. Pravé zprávy od Docusign neobsahují žádné přílohy a tlačítko Review Document se zobrazuje přímo v těle e-mailu.Nedá vám jinou možnost než naskenovat QR kód. Docusign funguje na mobilních zařízeních i na počítačích, takže pro přístup k dokumentu je vždy poskytován odkaz, ne QR kód.Vyžaduje zadání přihlašovacích údajů zaměstnance. Veškeré informace, které Docusign potřebuje, jsou obsaženy v jedinečném odkazu zaslaném v e-mailu, takže běžní uživatelé nemusí podstupovat proces ověřování, aby mohli dokument podepsat.Nutí vás k registraci nebo přihlášení do služby Docusign. Po podepsání dokumentu vám Docusign může nabídnout vytvoření účtu, ale je to zcela dobrovolné.Pamatujte, že smyslem služby Docusign je co nejvíce usnadnit firmám i jednotlivcům výměnu elektronicky podepsaných dokumentů.Jakékoli další kroky nebo omezení, například vytváření účtu, zadávání přihlašovacích údajů, otevírání příloh nebo nutnost používat k podepisování chytrý telefon, jsou v rozporu s touto zásadou. Proto Docusign nic z toho nevyžaduje a snaží se, aby byl proces podepisování co nejrychlejší a nejjednodušší.Jak se chránit před phishingemChcete-li svoji organizaci chránit před phishingovými útoky, které napodobují Docusign a další populární služby, zvažte následující opatření:Filtrování podezřelých a nevyžádaných e-mailů na úrovni e-mailové brány – naše komplexní řešení Kaspersky Security for Mail Servers to udělá za vás.Ochrana koncových bodů před phishingovým přesměrováním pomocí Kaspersky Small Office Security nebo jiných řešení Kaspersky podle na velikosti vaší organizace.Zvyšování povědomí zaměstnanců o kybernetických hrozbách pomocí specializovaného školení. Takové školení lze snadno zajistit pomocí našich vzdělávacích programů Kaspersky Automated Security Awareness Platform. Zdroj: KasperskyČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2021-11-16 09:54:00

Nový český dokument Svědectví ukazuje utrpení zvířat chovaných pro maso

Ročně se na území České republiky zabije 130 milionů zvířat kvůli produkci masa, mléka a vajec. Toto číslo je tak obrovské, že si ho možná ani neumíme představit. A dokážeme si představit, kde a jak takové množství zvířat žije? Dokument Svědectví odhaluje pravdu, již živočišný průmysl záměrně tají. Pomocí záběrů ze skrytých kamer proniká za ostnaté ploty a vysoké zdi českých velkochovů, malochovů, ale také domácích chovů, aby ukázal skutečný život zvířat, která jsou degradována na pouhé zboží. Ukazuje konkrétní jedince ukryté za úhlednými balíčky v obchodech a představuje je jako jedinečné bytosti bojující o život do posledního dechu. Dokument Svědectví: Pravda, která měla zůstat skryta začíná bílou nulou na černé obrazovce, diváci slyší tlukot srdce a nula se mění v číslo, jež se v průběhu filmu neúprosně zvyšuje. Počítadlo se pak objeví ještě několikrát – co značí, je zřejmé ještě před koncem – sčítá životy zvířat padlých v českých chovech. Bez ohledu na to, jestli zvířata zemřela pro maso nebo vlivem nemoci či strádání v nepříznivých podmínkách. Tvůrci dokumentu se rozhodli odkrýt nelítostné podmínky českých chovů. Materiál sbírali tři roky, natáčeli ve více než 100 tuzemských chovech ve všech 14 krajích, z velké části pomocí skrytých kamer. Film zaznamenává živoření zvířat od narození až po smrt. Vznikl tak komplexní obraz strádání takzvaných hospodářských zvířat v České republice, který se dosud nikomu nepodařilo natočit. Mimo jiné jsme svědky brutálního zacházení, kdy zaměstnanci do zvířat mlátí tyčemi či kopou. „Paradoxně největší krutosti shledáváme u činností, které jsou zcela běžnou náplní práce chovatelů, jako například upalování ocasů selatům a kastrace bez umrtvení, vypalování rohů telat až na lebku nebo odebírání čerstvě narozených mláďat matkám. Podle zákona se nejedná o týrání zvířat, avšak zvířata zde trpí strašlivým způsobem,“ říká člen autorského týmu Petr Beneš. Dvouhodinovým snímkem provází hlas scenáristy a režiséra Petra Vachlera: „Bylo pro mě ctí namluvit tento dokument. Detailně zobrazuje, jak bezohledně ubíráme zvířatům jejich právo na život. V klidu a pohodlí domácností a restaurací, kde nevidíme jejich utrpení, si myslíme, že to je všechno v pořádku. Doufám a pevně věřím, že tento dokument může mnohé změnit.“ Ve filmu Svědectví jsou zastoupena nejčastěji zneužívaná zvířata u nás: krávy, prasata, ovce, kozy, slepice, kachny, krůty, křepelky a ryby. Velký prostor tvůrci věnují slepicím chovaným pro vejce, přičemž porovnávají halové, klecové, volné a ekologické chovy. Pozornost dostávají také takzvané domácí chovy, které jsou dle slov respondentů vystupujících ve filmu často horší než průmyslové velkochovy. Svědectví ukazuje to, co má běžnému konzumentovi zůstat skryto za líbivými slogany a úhlednými balíčky masa v obchodech. „Citliví a inteligentní tvorové jsou degradováni na zboží a zachází se s nimi hůře než s věcmi. Chtěli jsme ukázat skutečnou realitu tohoto krutého byznysu, aby lidé věděli, co svými penězi každodenně podporují,” uvedla Michaela Vincourová z autorského týmu. Ve filmu se dále objevují také známé osobnosti, například MMA zápasnice Magdalena Šormová nebo umělec a sportovec Ben Cristovao, které dokládají, že se dá plnohodnotně žít i bez konzumace živočišných produktů, a to i při nejnáročnějších sportech.

Čas načtení: 2019-09-11 14:24:39

Do kin přichází dokument Aquarela o kráse a síle vody

Ve čtvrtek 26. září vstupuje do českých kin britsko-německý dokument Aquarela, který vezme diváky na pouť za proměnlivou krásou a syrovou silou vody. Snímek o vodním živlu a měnícím se klimatu natočil ruský režisér Viktor Kossakovsky. Dokument doprovází metalový soundtrack zakládajícího člena kapely Apocalyptica Eiccy Toppinena. V dokumentu Viktora Kossakovského se voda stává protagonistou, zatímco člověku připadá epizodní role v odvěkém koloběhu vzniku a zániku. Voda je moc, která v křehkých lidských bytostech vyvolává úctu, euforii i zoufalství. Kamera v Aquarele cestuje kolem světa: ze zamrzlé hladiny Bajkalu, přes ledové hradby Antarktidy, do útrob hurikánu Irma či mocných venezuelských Andělských vodopádů. Vykresluje portrét tvořivé i ničivé síly ve všech jejích formách a zachycuje důsledky dramatických proměn klimatu. “Při natáčení Aqurely jsem chtěl zachytit všechny možné emoce, které lze zažít při interakci s vodou, příjemné i zneklidňující — extázi, inspiraci, destrukci a lidskou devastaci,” řekl Kossakovsky. „V roce 2000 jsem při přípravě filmu I Loved You bydlel na ostrově Bornholm v domě s výhledem na Baltské moře. Všiml jsem si, že moře se mění každý den, každou hodinu, dokonce každou minutu. Nikdy jsem se nenudil, protože voda se pořád měnila. Říkal jsem si, že kdybych mohl jen snímat vlny a jak se voda mění z okna po celý rok, snadno bych udělal skvělý film beze slov i bez pohybu kamery. Různé barvy, různé pohyby, různé energie, skrze přírodu a vodu bychom mohli prožívat a cítit pohyby a toky všech nám známých lidských emocí a pocitů — vztek, agrese, klid, ušlechtilost, samota, žárlivost.“ “Filmová báseň o kráse a síle vody ve všech jejích podobách je frustrující a okouzlující zároveň. V době změny klimatu přináší Kossakovsky čirý smyslový zážitek oproštěný od jakéhokoli vysvětlujícího voice overu či mluvících hlav. Aquarela využívá jen evokativní síly filmové řeči. Není to apelativní ekologický dokument, nestojí za ním slavný herec, je to tvrdý útok na divákovy smysly a představivost,” říká ředitel filmové distribuce Artcam Films Vít Schmarc. Režisér, kameraman, scenárista a střihač Viktor Kossakovsky začal filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském ateliéru dokumentárních filmů. V roce 1989 režíroval svůj první celovečerní film Losev a poté v roce 1992 svůj nejslavnější dokument Bělovy. V roce 2011 byl Kossakovského snímek Ať žijí protinožci vybrán jako zahajovací film filmového festivalu v Benátkách. V mnoha svých filmech (včetně Aquarely) působil současně jako režisér, kameraman i scénárista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-25 07:58:02

Česká televize připomene na podzim výročí Sametové revoluce a do kin pošle film o Jiřím Suchém

Nadcházející sezónu uvede Česká televize vedle televizních premiér nových Manželských etud a „trabantích" eskapád Dana Přibáně a připomene také výročí Sametové revoluce nebo historické osobnosti včetně Edvarda Beneše. „Dokument je pro Českou televizi zásadní žánr. V posledních letech se navíc dynamicky rozvíjí a oslovuje nové tvůrce i nové diváky. Jen za loňský rok jsme do vysílání připravili přes dvanáct set dokumentárních filmů nebo cyklů a na řadě projektů, například na filmu o Tomáši Baťovi nebo Jiřím Trnkovi, spolupracujeme se zahraničními koproducenty. Vedle společensky, historicky nebo cestopisně zaměřených snímků pak pro konec tohoto roku připravujeme i sérii dokumentárních pořadů k třicátému výročí sametové revoluce,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák. Právě výročí listopadových událostí připomene například dvoudílným dokumentem Třicet svobodných: „Snažíme se analyzovat těch třicet svobodných let a hledat mimo jiné odpověď na to, proč ve společnosti panuje značné napětí a nespokojenost. Ještě nikdy v historii se přitom Češi neměli lépe než nyní. Rozdělená společnost ale není českou specialitou, stejným problémům čelí mnoho demokratických zemí. I to je tedy demokracie a svoboda. Náš dokument by měl dokázat, nebo aspoň naznačit, že k tak velké skepsi nemají Češi důvod,“ říká autor námětu a dramaturg Josef Albrecht. Jako mluvčí v něm vystoupí například Marta Kubišová, Michal Kocáb nebo generál Petr Pavel. Z cestovatelských dokumentů lze připomenou nové díly Bedekru zaměřené na oblast Beneluxu, cyklus Kiwiland představující Nový Zéland pohledem redaktorky Karolíny Kočí nebo seriál Trabantem z Indie až domů, který několikaleté putování čadících žlutých symbolů NDR uzavře. Společně s doktorem Zdeňkem Susou a zpěvákem Matějem Ruppertem se milovníci piva vydají po chmelových stopách celého Česka: „Jsem vášnivý pijan a pivo mám hrozně rád. Nikdy jsem si ale neuvědomil, že pivo bylo u všeho, všech důležitých okamžiků. Proto jsem rád, že jsem nezůstal jen pouhým konzumentem zlatavého moku, ale že se taky něco dozvím,“ říká jeden z moderátorů Pivního putování Matěj Ruppert. V dokumentech o historii se pod pod drobnohledem Petera Kerekese tentokrát ocitl Tomáš Baťa. Bratři Cabani se zase zaměřili na Marii Terezii. A jak říká jeden z režisérů Michal Caban: „Snažili jsme se na téma podívat vlastníma očima, a proto podtitul dokumentu zní Jak ji vidí Cabani. Naším přáním bylo znát co nejvíce názorů. Díky dramaturgii České televize se podařilo oslovit více než deset historiků z Čech a Moravy.“ Do hledáčku filmařů se dostal i československý státník Edvard Beneš, francouzský paleontolog Joachim Barrande nebo zpěvák a skladatel Jiřího Suchý. Snímek Olgy Sommerové o legendě Semaforu zamíří v září do kin: „Mým cílem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život. Chci ho představit nejenom jako komika, ale i jako člověka, který se musel poprat s nepřízní režimu i osudu.“  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Olga Špátová také dokončila dokument Jednou skautem, navždy skautem. Do výsledku se odrazila i autorčina osobní zkušenost se spolkem, který v současnosti čítá víc než šedesát tisíc členů. „Ráda bych snímkem upozornila na ty, kteří v této moderní době hledají štěstí v pomoci druhým a v upřímném přátelství. V naší společnosti, která se ocitá v krizi hodnot, jsou skautské ideály, čest a pravda, důležitější, než kdy dřív,“ říká režisérka. Dokument Půlstoletí SOS vesniček shrne práci sdružení, kterou započala v Karlových Varech Doubí. Na její budování se skládal celý národ a vybralo se přes 28 milionů korun, což je v přepočtu na dnešní peníze zhruba 500 milionů. Snímek popisuje okolnosti zakládání SOS dětských vesniček, které v roce 1969 vznikly jako alternativa ke státem preferované institucionální péči, a upozorňuje na to, že ani po padesáti letech není problém péče o děti ohrožené ztrátou rodičovské péče vyřešen a tisíce dětí u nás stále zbytečně vyrůstají mimo rodinu. Česká televize organizaci podpoří i jednotlivými spoty, jejichž tváří se stala Tereza Kostková. Ta vyzývá diváky, aby navázali na předchozí generace, zapojili se do největší sbírky v dějinách České republiky, a podpořili tak finančně rozšíření služeb vesniček.

Čas načtení: 2024-09-16 16:42:49

Textový dokument (nemám facebook, ani ch. telefon)

Po vytvoření textového dokumentu s textem ho chci ho odstranit dáním do koše. Nejde odstranit ani tím, ani žádným „odstranit“. Pouze restartem. Dělám asi nějakou chybu, ještě jsem se s tím nesetkal.  Poradíte? děkuji Jína Po vytvoření textového dokumentu s Read More Textový dokument (nemám facebook, ani ch. telefon) The post Textový dokument (nemám facebook, ani ch. telefon) first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-09-18 20:00:15

Evropa: Poslední bitva. Alternativní historie, kterou jste nikdy předtím neslyšeli

Europa: The Last Battle je dokument, který zpochybňuje mainstreamové vyprávění o druhé světové válce. Představuje alternativní pohled na válku a události, které k ní vedly, včetně židovského vlivu na konflikt. Film prochází téměř celým 20. stoletím a popisuje většinu událostí. Dokument k pochopení falešné a překroucené historie nejen ohledně světových válek a dnešního dění. Co je cílem a kam to celé směřuje. Každý fanoušek historie 2. světové války by se měl podívat. Určitě se něco naučí. Jako každý dokument, ani v něm není vše v pořádku. Jsou zde některé citace a několik dalších věcí, které nejsou zcela přesné, nebo je pravděpodobně nelze ověřit. Zatímco některým bude dokument připadat podnětný a poučný, jiní jej mohou považovat za jednostranný a potenciálně pobuřující. Ale tohle je „povinné sledování“. Udělejte to s otevřenou myslí a utvořte si vlastní závěry. ...

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2022-01-20 16:54:13

V co věří současná mladá generace? Česká televize odvysílá dokument Prvovoliči 2021

Nový dokument režisérky Markéty Ekrt Válkové zachycuje vývoj a formování politických názorů skupiny mladých lidí z různých sociálních prostředí a škol krátce před loňskými podzimními volbami. Jaké jsou jejich představy o dospělosti, budoucnosti a stavu tuzemské společnosti? Portrét jedné generace nazvaný Prvovoliči 2021 uvede v premiéře program ČT2 v úterý 25. ledna od 21:40 hodin. „V minulém roce se kvůli koronaviru dostala spousta dětí do izolace. Nejzranitelnější skupina teenagerů to možná nesla nejhůře. Téma mě zaujalo ve svém společenském přesahu k podzimním volbám. Zajímalo mne, jak se tato zkušenost projevila na prvovoličích a jejich občanském postoji? Co mladí považují za podstatné? A jakou zpětnou vazbu to dává nejen politickým stranám, ale nám všem, celé společnosti?“ komentuje režisérka Markéta Ekrt Válková. Studují různé školy, mají různé zájmy, odlišné životní cíle i priority. Mladí protagonisté dokumentu zastávají postoje napříč politickým spektrem a očekávají odlišné věci. Programy jednotlivých stran však mnohdy ani nenabízí to, co studenty opravdu zajímá. Pandemická situace navíc proměnila jejich preference a ukázala, jak křehké jsou životní jistoty, v rané dospělosti obzvlášť. „Prvovoliči 2021 nejsou jen filmem o volebních preferencích lidí, kteří se chystají poprvé k volbám, ale představují sondu do chování současné mladé generace, je to dokument, který zaznamenává její hodnoty a postoje,“ popisuje nový dokument kreativní producentka Martina Šantavá.

Čas načtení: 2021-11-01 13:58:34

Snímek Havlíčku, Havle…! připomíná 200 let od narození zakladatele české satiry

Patří k nejvýraznějším postavám českých dějin, přesto se s jistotou neví, jak vypadal. Všechna známá vyobrazení zakladatele české žurnalistiky a satiry totiž vznikla až po jeho smrti. Dnes je tak obtížné zahlédnout přes nánosy národoveckého patosu skutečnou osobnost Karla Havlíčka Borovského. Dokument o něm nazvaný Havlíčku, Havle…! uvidí diváci ČT2 v úterý 2. listopadu ve 21.35 hodin. „Dokument režisérky Jolany Matějkové by měl divákům přinést zasvěcený pohled na život a dílo Karla Havlíčka Borovského. Při přípravě a natáčení dokumentu bylo fascinující především to, jak osobnost, která žila před dvěma sty lety, intenzivně promlouvá do dnešní doby. Kritické myšlení, poctivá žurnalistika, potřeba vzdorovat sentimentálnímu vlastenectví, to vše jsou témata, která rezonují i dnes,“ říká kreativní producent Patrick Diviš. Dokument připomínající dvousetleté oslavy výročí narození zakladatele české žurnalistiky, liberálního politika, satirika a spisovatele se natáčel v Krakově, Mnichově, Brixenu, Vídni a Frankfurtu nad Mohanem. Aby se z vyprávění Havlíčkova příběhu nevytratil prvek pro něj příznačného humoru, tak se výpovědi historiků střídají s ukázkami z představení Divadla Járy Cimrmana České nebe. Hlavní linku však tvoří Borovského myšlenky, přičemž řada z nich zůstává aktuální i dnes. „Když jsem se začetla do Havlíčkova odkazu, zdálo se mi, jako by byl náš souputník, stejně jako Božena Němcová. Oba autentičtí, stateční, při realizaci svého díla vedeni až na kraj propasti,“ uvádí autorka scénáře a jeho režisérka Jolana Matějková a dodává: „Pracovali jsme s vyvracením mýtů, které o Havlíčkovi kolují. Každá doba si chtěla statečného Havlíčka přivlastnit: vlastenci, první republika, komunisté, disent… Úkolem filmu bylo zbavit zakladatele naší žurnalistiky nánosů dob minulých, mýtů, a naopak nechat to, co je stále živé.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-23 08:57:22

Jiří Suchý slaví devadesátiny: Na jeho písně se bude tančit ve StarDance a zahraje je v premiéře Trio Emila Viklického

Český divadelník, herec, textař, básník a výtvarník Jiří Suchý oslaví v pátek 1. října své devadesáté narozeniny. Diváci tehdejší Československé televize jej mohli na obrazovkách vidět poprvé v jeho devětadvaceti letech, v roce 1960. Jako připomínku významného jubilea připravila České televize například premiérové uvedení pořadu Hudební návštěva v muzeu: Emil Viklický trio hraje Suchého & Šlitra, dokument Jiří Suchý: Lehce s životem se prát či finálový večer ve StarDance věnovaný jeho písním. „K tak úctyhodnému věku se sluší panu Jiřímu Suchému pogratulovat a popřát hodně zdraví. Mistr patří k legendám české kulturní scény, divadelnictví a kabaretu. Netřeba zmiňovat jeho roli v divadle Semafor,“ říká ředitel programu Milan Fridrich. A dodává: „Česká televize si v programu připomene část z jeho slavné hudební, divadelní i filmové tvorby. Mezi novými projekty stojí za zmínku dokument, v němž Jiří Suchý provede svým nezaměnitelným stylem historií humoru od starověku po současnost. Objeví se ale i v mnoha dalších pořadech, a to třeba včetně Všechnopárty.“ Na uvedení pořadu Hudební návštěva v muzeu: Emil Viklický trio hraje Suchého & Šlitra se diváci mohou těšit v premiéře. Jiří Suchý měl s kapelou původně zazpívat dvě písně, ale díky skvělé atmosféře přidal další tři. Záznam koncertu mohou diváci sledovat v pátek 1. října od 21:55 na ČT art. Mimo něj uvidí diváci také dokument Jiří Suchý: Lehce s životem se prát o tvorbě i soukromí tohoto všestranného tvůrce, který během šedesáti let své dráhy ovlivnil několik generací. V divadle Semafor uvedl takřka sto her a napsal více než čtrnáct set písňových textů. Snímek režisérky Olgy Sommerové, který v roce 2019 získal na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech diváckou cenu, bude k vidění v pátek 1. října od 20:15 na ČT art. S Jiřím Suchým se bude také tančit, a to hned druhý finálový večer StarDance, který je celý věnovaný právě jeho písním. To, jak si s jeho hity poradí taneční páry, zhodnotí diváci už v sobotu 23. října.

Čas načtení: 2020-05-25 11:12:01

Karlovarský festival připravil přehlídku 16 filmů, které se budou promítat po celé republice

Ve dnech 3. až 11. července se v kinech v celé České republice uskuteční filmová přehlídka TADY VARY ve vašem kině, kterou připravil organizační tým MFF Karlovy Vary. Je mezi nimi například dokument o zpěvákovi Žbirkovi nazvaný Meky či tři filmy z festivalu ve Sundance. Ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že 55. ročník MFF Karlovy Vary proběhne s ohledem na opatření vlády souvisejícími s šířením koronaviru až v roce 2021, mělo programové oddělení MFF KV již vybranou řadu zajímavých titulů do festivalového programu. Vznikla tedy myšlenka rozšířit tradiční pofestivalovou přehlídku Vary ve vašem kině a nabídnout ji jako ucelený programový blok kinům po celé České republice v termínu, kdy měl původně probíhat letošní ročník karlovarského festivalu, tedy 3. až 11. července.  „Protože v letošním roce s ohledem na situaci nemohou diváci na festival do Karlových Varů, rozhodli jsme se, že přivezeme alespoň část festivalu za nimi. Je to takové naše poděkování návštěvníkům, hostům a filmovým nadšencům, kteří každoročně vytvářejí ve Varech skvělou festivalovou atmosféru. Těší nás obrovský zájem kinařů, k přehlídce TADY VARY ve vašem kině se připojila téměř stovka kin, což je ohromné. Věřím, že se nám společně podaří nabídnout divákům nejen skvělé filmy, ale i kousek tradiční festivalové nálady,“ říká prezident MFF KV Jiří Bartoška. Přehlídka TADY VARY ve vašem kině nabídne 16 filmových titulů, uváděných jednotně ve dvou představeních denně ve všech zúčastněných kinech (jejich přehled najdete ZDE), s výjimkou zahajovacího a zakončovacího dne, kdy proběhnou pouze večerní projekce. Představení budou koncipována ve festivalovém duchu, budou doplněna odbornými úvody přenášenými on-line do sálu, do vybraných míst se chystají rovněž osobní delegace.   Promítané filmy Bez zvláštních znamení / Sin Señas Particulares Mexiko / Španělsko, 2019, 97 min, režie: Fernanda Valadez Magická, ale nevyzpytatelná krajina severního Mexika pohřbila nejeden sen o lepším životě. Nejhoršího se obává i Magdalena, jejíž syn znenadání zmizel na cestě do Spojených států. Vydává se proto na stovky kilometrů dlouhou pouť k hranicím, všem nebezpečím navzdory. Jenže teritorium, kde panuje samovláda kartelů, lze opustit jen stěží… Mysteriózní thriller o násilím zmítané zemi získal Cenu diváků na prestižním festivalu Sundance.   Ema Chile, 2019, 107 min, režie: Pablo Larraín Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu.   Honey Boy USA, 2019, 94 min, režie: Alma Har'el Dvanáctiletý Otis je dětský herec, kterému asistuje jeho otec James, kdysi profesí klaun a zároveň alkoholik s problémy se zákonem. Strhující, bolestivě upřímný a hořce humorný popis komplikovaného vztahu otce a syna tvoří jádro opěvovaného nezávislého hitu loňského podzimu. Autorem výrazně autobiografického scénáře je kontroverzní herec Shia LaBeouf, který rovněž propůjčil svůj nesporný herecký talent postavě Jamese, v níž se zrcadlí jeho vlastní otec.   Jalda, noc odpuštění / Yalda, la nuit du pardon Francie / Německo / Švýcarsko / Lucembursko / Libanon / Írán, 2019, 89 min, režie: Massoud Bakhshi Reality show, která doslova mění život. Mladičká Maryam je odsouzená k trestu smrti za vraždu manžela. Její poslední nadějí na záchranu je odpuštění v přímém přenosu, od kterého dělí dívku jen pár přestávek na reklamu. Vítězný film ze Sundance vznikl na motivy skutečných událostí.   Jsme jedné krve / Kød & Blod Dánsko, 2020, 88 min, režie: Jeanette Nordahl Když Ida přijde o matku, je svěřena do péče své tety, žijící se třemi dospělými syny. Nový domov je prosycen bezmeznou láskou, vzájemnou pospolitostí a loajalitou, mimo něj však na rodinu dopadá stín nelegálních činností. Zralý debut, uvedený na Berlinale, předkládá potemnělou studii toxických vztahů a výmluvně ilustruje, že své příbuzné si zkrátka nevybíráme.   Kubrick o Kubrickovi / Kubrick par Kubrick Francie / Polsko, 2020, 72 min, režie: Gregory Monro O filmografii Stanleyho Kubricka byly popsány stohy papíru a natočena řada dokumentů, sám gigant světové kinematografie však během své kariéry mnoho rozhovorů neposkytl. Výsledkem unikátního přístupu, který Kubrick opakovaně umožnil význačnému francouzskému kritikovi Michelu Cimentovi, byly hodiny audionahrávek s interview, jež tvoří základ Monroova originálního portrétu tvůrce filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.   Luxor Egypt / Velká Británie, 2019, 85 min, režie: Zeina Durra Britská lékařka Hana přijíždí do egyptského Luxoru načerpat síly a odpočinout si od psychicky náročné práce ve válečné zóně. Po letech zde potkává archeologa Sultana. V kulisách starověkého města, kde se minulost jeví stejně živá jako přítomnost, přichází konfrontace s dávnými rozhodnutími i dlouho potlačovanými emocemi. Niterný atmosférický snímek s charismatickou Andreou Riseborough v roli Hany soutěžil na letošním Sundance.   Meky Česká republika / Slovenská republika, 2020, 80 min, režie: Šimon Šafránek Miro Žbirka, kterému všichni říkají prostě Meky. Jeho jméno a hity znají všichni, Žbirku samotného a jeho skutečný život zná ale málokdo. Přitom se podobá skvělé písni, má strhující příběh, tempo, emoce a překvapení. Energický filmový portrét Meky představuje populárního zpěváka z těsné blízkosti, zcela otevřeně a upřímně, v nečekaných souvislostech i s humorem. Žbirkovu zpověď doplňují současné záběry koncertu v Londýně i rozsáhlý archivní materiál. Film natočil Šimon Šafránek, který za svůj předchozí dokument King Skate získal Českého lva.    Mogul Mauglí / Mogul Mowgli Velká Británie, 2020, 90 min, režie: Bassam Tariq Raper Zed se rozhodne před odjezdem na první mezinárodní turné strávit pár dní s rodinou. Návrat do tradiční pákistánské kultury ho zaskočí svou intenzitou, o to víc, že se u mladého hudebníka začnou objevovat zvláštní zdravotní problémy. Riz Ahmed (Čtyři lvi, Jedna noc) v hlavní roli beaty nabitého dramatu o hledání vlastních kořenů.   Na palubu! / À l'abordage Francie, 2020, 95 min, režie: Guillaume Brac Měla to být jednorázová spolujízda, ale všechno se zkomplikovalo už v Paříži, kde místo očekávaných slečen obsadili sedadla Edouardova auta zavalitý dobrák Chérif a hovorný frajírek Félix… Neokázalá komedie o síle nečekaného přátelství, plachých romancích a bolestivých ranách, které se v žáru horkého léta buď rychle zahojí, nebo už nikdy nezmizí.   Než skončí léto / Babyteeth Austrálie, 2019, 117 min, režie: Shannon Murphy Život je krásný i proto, že se nedá naplánovat. Když se šestnáctiletá Milla zamiluje do průšviháře Mosese, je to pro její rodiče noční můra. První setkání s láskou ale probouzí v nemocné Mille novou chuť do života a její energie a touha objevovat brzy otočí celou rodinu vzhůru nohama. S lehkostí a originálním humorem vyprávěné australské drama se stalo diváckým hitem festivalu v Benátkách.   Proxima Francie / Německo, 2019, 107 min, režie: Alice Winocour Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima“ podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou.   Tajný agent / El Agente topo Chile / USA / Německo / Nizozemsko / Španělsko, 2020, 84 min, režie: Maite Alberdi Když vyšetřovatel Rómulo zveřejní v novinách pracovní nabídku pro seniory, třiaosmdesátiletý vdovec Sergio po ní ihned skočí. Jeho úkolem je stát se špionem v domově důchodců, kde má dohlížet na starou matku Rómulovy klientky, která zaměstnance ústavu podezřívá z týrání. Chilský dokument, uvedený na Sundance, balancuje na pomezí špionážní komedie a intimní observace stáří, jež je plné soucitu, ale i osamění.   Teplouš / Moffie Jihoafrická republika / Velká Británie, 2019, 104 min, režie: Oliver Hermanus Jižní Afrika, rok 1981. Všichni chlapci starší šestnácti let musí povinně nastoupit dvouletou vojenskou službu a výjimku nemá ani Nicholas. Ten ale brzy zjišťuje, že pro něj bezprostřední hrozbu nepředstavuje ani tak ozbrojený konflikt, jako náklonnost k jednomu z vojáků. Drama z produkce Erica Abrahama, držitele Oscarů za filmy Kolja a Ida.   Zlovolné historky z předměstí / Favolacce Itálie / Švýcarsko, 2020, 98 min, režie: Fabio D’Innocenzo, Damiano D’Innocenzo Předměstí Říma klame tělem. Úhledné plůtky oddělují pečlivě střižené trávníky, zatímco letní idylou probublávají lidské frustrace toho nejhrubšího zrna. Sebejistě zrežírovaný film, ke kterému nelze zůstat chladný, vypráví s nadsázkou o neurotických otcích, lhostejných matkách a dětství, které rozhodně není nevinné. Sžíravá vize zkaženého lidství získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale.   Zumiriki Španělsko, 2019, 122 min, režie: Oskar Alegria Uprostřed řeky kdesi v Baskicku byl ostrov, místo nezapomenutelných dětských zážitků filmaře Oskara Alegrii. Bájný prostor spojený s jeho blízkými, především otcem, který jej zachytil na rodinný film. Originální tvůrce s šarmantní živočišností a specifickým smyslem pro humor se po několika desítkách let vrátil na břeh řeky a v dobrovolné samotě dřevěné boudy strávil čtyři měsíce natáčením fascinujícího dokumentárního deníku poustevníka toužícího zastavit čas a zhmotnit nostalgii po dávných letech.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-18 18:23:00

Filmový festival pro děti a mládež Juniorfest uvede 36 filmů v české premiéře

Dvanáctý ročník Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež Juniorfest bude od 8. do 14. listopadu hostit pět měst Plzeňského kraje: Plzeň, Domažlice, Dobřany, Horšovský Týn a Přeštice. Přijedou na něj David Morse, Zdeněk Svěrák a Ondřej Vetchý. Hvězdným hostem zahajovacího večera 8. listopadu v Domažlicích bude David Morse, který převezme nejvyšší festivalové ocenění za celoživotní přínos světové kinematografii – Zlatou rafičku. Hollywoodskou star proslavil především kultovní snímek Zelená míle (1999), kde si po boku Toma Hankse či Sama Rockwella zahrál roli vězeňského dozorce Brutuse Howella. David Morse diváky zaujal také coby detektiv Michael Tritter v televizním seriálu Dr. House. Šestašedesátiletý americký herec, letos podruhé nominovaný na cenu Emmy za ztvárnění George Washingtona v minisérii HBO John Adams (2008), během svého pobytu na festivalu zavítá také do Dobřan a Plzně. V multikině CineStar v Plzni v sobotu 9. listopadu od 19:30 osobně představí film Zelená míle, který patří k nejlépe hodnoceným filmům všech dob. Projekci bude předcházet moderovaná diskuse s Davidem Morsem. Na slavnostní zahájení festivalu v Domažlicích se bude promítat v distribuční předpremiéře film Fany a pes (2019). Animovaný film vypráví příběh dvanáctileté Fany, která se stará o Sputnika, psa své nejlepší kamarádky Sophie. Ta odjela s maminkou na letní prázdniny do Maďarska, jenže na začátku školního roku se už Sophie do třídy nevrátila – jako mnoho jiných po pádu Berlínské zdi v listopadu 1989 odešla s maminkou na Západ. Fany se odvážně vydává kamarádku hledat, aby jí Sputnika vrátila. Stane se tak svědkem pohnutých událostí, které změní budoucnost celé země. Zlatou rafičku převezmou také Zdeněk Svěrák a Ondřej Vetchý. Stane se tak v Erbovním sále Státního hradu a zámku Horšovský Týn – v pondělí 11. listopadu od 18:00 hodin herec, režisér, spisovatel a scenárista Zdeněk Svěrák, ve středu 13. listopadu od 17:30 hodin herec Ondřej Vetchý. Oceněné umělce mohou festivaloví návštěvníci potkat i v dalších dnech. Zdeněk Svěrák uvede v pondělí 11. listopadu v plzeňském DEPO2015 film Obecná škola (1991), Ondřej Vetchý se setká s veřejností 14. listopadu v Domažlicích během projekce S čerty nejsou žerty (1985). Mezinárodní soutěž celovečerních animovaných filmů nabídne šest snímků v české premiéře. Pro nejmladší je určena estonsko-litevská koprodukce Lotte hledá draky (2019); snímek, který byl letos uveden v soutěžní sekci Generation Kplus německého Berlinale. Film na Juniorfestu osobně představí jeden z dvojice režisérů. Britský snímek Krtkův úspěšný výkop (2018) odvypráví příběh malého krtka, který se chce stát fotbalistou. Tento film pokračuje v tradici britské animace kombinující loutkový animační styl a typický anglický humor. Festivalový program dále uvede novinku Marona vypráví svůj příběh (2019), letos v červnu zařazenou do soutěže na nejvýznamnějším festivalu animovaných filmů Annecy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mezinárodní soutěž snímků pro děti a mládež 5–11 let promítne šest premiérových filmů. Velmi ambiciózním snímkem je například Rodinná pověst o vlkovi (2019), která poukazuje na téma smrti, jemuž se dětské filmy většinou vyhýbají. Soutěžit bude také nová česká pohádka Hodinářův učeň (2019), kterou do domažlického kina Čakan v sobotu 9. listopadu doprovodí delegace v čele s režisérkou Jitkou Rudolfovou, herečkou Janou Plodkovou, hercem Jiřím Žáčkem a dalšími tvůrci. Hostem projekce nizozemského snímku Cirkus Noel (2019) bude představitelka hlavní dětské role. Mezinárodní soutěž filmů pro mládež v kategorii 12–16 let představí britskou absurdní komedii 2:hod (2018), ale i drsný švédský příběh Naivní mladé srdce (2018), pojednávající o brzkém rodičovství dospívající mládeže. Součástí festivalového víkendu bude indický snímek Šachový princ (2019) s Gérardem Depardieu v hlavní roli. Film byl natočen podle pravdivých událostí; vypráví příběh malého šachového génia Fahima, jenž společně se svým otcem odchází z rodné země, aby se stal profesionálním hráčem. V rámci speciálních večerních projekcí budou k vidění snímky oceněné na renomovaných evropských festivalech. Například film Nevia (2019), který byl uveden v sekci Orizzonti na letošním filmovém festivalu v Benátkách a jehož hrdinkou je dívka žijící na předměstí Neapole. Život Nevie komplikuje nejen místo jejího bydliště, ale i pohlaví. Zdá se, že ze světa mužů není úniku… Také thriller Zlomyslná (2019) zaznamenal v zahraničí značný úspěch. Kamarádky ze střední Kim, Abby, Feline a nováček Pippa se rozhodnou strávit posledních několik dní před závěrečnými zkouškami na odlehlé chatě v Ardenách. Po večírku se třemi kluky z nedaleké chaty zmizí jedna z dívek, ostatní jsou kvůli silnému sněžení uvězněny bez telefonního signálu. To, co mělo být zábavným dívčím víkendem, se brzy změní v živé peklo.   MFF Juniorfest od roku 2017 v rámci informativní nesoutěžní sekce prezentuje i české dokumentární snímky. Ústředními tématy tentokrát jsou ústavní péče o odložené romské děti, politika, sport, ale například i ornitologie. Netradiční dokument František svého druhu (2014) přináší pohled na vášnivého ornitologa v důchodu. Čechy milovaný lední hokej získal na oblibě i v jednom z nejméně pravděpodobných států – v africkém Maroku. Právě tam se vydává tým z Náchoda. Je jasné, že pravidla hokeje jsou stejná napříč všemi kulturami, jak je to ale v běžném životě ukáže divákům Letní hokej (2019). Celkem šest let strávila režisérka Jana Boršková s „herci“ z dětského domova v Letech. Její dokument Pasažéři (2018) poukazuje na slabiny ústavní péče, která se sice dokáže postarat o děti v době jejich dospívání, ale na přechod do dospělého života je bohužel nepřipraví. Součástí festivalového programu je také dokument Iluze (2018) a osmiminutový film Attention Economy: 39 minut po zvolení prezidenta (2018) sledující údajný kolaps jednoho z členů volebního štábu současného prezidenta Miloše Zemana. Nesoutěžní sekce Zaměřeno na Polsko představí kolekci jedenácti animovaných a hraných polských snímků. Chybět nebude u nás dobře známý třináctidílný seriál Dlouhá bílá stopa (1982), na televizních obrazovkách naposledy uvedený před třiceti lety. Sekce věnovaná polské kinematografii byla koncipována ve spolupráci s Jerzym Moszkowiczem, ředitelem filmového festivalu Ale Kino!. Do výběru se dostaly jak novodobé počiny, například Dvojité trable (2017), tak ty starší jako je Cesta za úsměv z roku 1972. Polská animace je v programu festivalu zastoupena dvěma celovečerními filmy Prosím, slone (1979) a Jacek a Placek (1993). Více ZDE.

Čas načtení: 2024-04-01 16:00:55

Aprílová podívaná. Dokument o velkém daňovém podvodu 90. let, který stvořil nejbohatšího psa světa

Dokument o německém ovčákovi Guntherovi a jeho pánovi Mauriziovi je příběh plný luxusu, bláznivých sociálních experimentů a daňových úniků. Článek Aprílová podívaná. Dokument o velkém daňovém podvodu 90. let, který stvořil nejbohatšího psa světa se nejdříve objevil na CzechCrunch.