EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || 1,242 total views Přetiskuji důležité podklady k hlasování o Pandemickém zákonu 2.2.2022. Sněmovní tisk Podklady pro hlasování Kdo jak hlasoval?
Čas načtení: 2021-07-06 13:16:12
Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…
Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est). JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2021-07-06 13:16:12
Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže…
Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd. Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři. Konspirační tvzení jsou lživá Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“. I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“ Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci. Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili. Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci. Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany. Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“ Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“ Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.). Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět. Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu. Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení. Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů. Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“? Koronavirus se nechová podle zákona „Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit! Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci. Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“. Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení. Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky. Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy. Historie je učitelkou života Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko. „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“ (Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.) „Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“ (Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;) „Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“ (Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17) Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est). JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01
Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže
„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018). V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně. Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá? Jo, vlastně. Včera sedm vražd. To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou? Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky. Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda. Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl. Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna. Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali? Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám. V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama. Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů. „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali. Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila. Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se. Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není. Takže co udělám? Otevřu konzervy s mořskými plody. Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků. Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci. / Starosti a radosti Skypuju s rodiči. Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972. Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit. Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky. Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo. „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize. „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se. „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou. Bejvávalo. / Sestry I. Venku den jak lusk. Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“. Tak to ne, musím přece pracovat. V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla. Respektive její asi devatenáctý začátek. Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky. Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi. Jo, tohle jsem kdysi byla já. DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní. Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem. Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani… Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru. Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně. Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo. / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku. Marka jsme poznali na podzim 2007. „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“ Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání. Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady. No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně. Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána. Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.) S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí. A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek. Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal. Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty. Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala. Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili. A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady. Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek. / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně. Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku. Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká. Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká! A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty. Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života. Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně. Mohla jsem s nimi začít hned teď. Do tělocvičny. A šupem! Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-12-23 17:55:31
Vychází první číslo nového čtvrtletníku Qartal. Galerie hlavního města Prahy jím chce oslovit jak své návštěvníky, tak aktivní spolutvůrce kulturní scény. GHMP na ploše časopisu ve výrazné grafické úpravě Studia Anymade poskytuje prostor nezávislým publicistům a expertům a otevírá témata, která česká kulturní scéna nemůže ignorovat. Ředitelka GHMP Magdalena Juříková říká: „Chtěli bychom v časopise poskytnout informace o dění v naší instituci, o výstavách a jejich často dramatické přípravě, ale také o dalším dění ‚za scénou’. O našich restaurátorských úspěších, které se týkají nejen sbírkových předmětů, ale především veřejné plastiky; o tom, co GHMP jako garant uplatnění uměleckých děl v exteriérech naší metropole právě řeší. V neposlední řadě budeme sledovat širší témata, která nás zneklidňují či naopak fascinují.” První číslo přináší texty k výstavám pro období leden–březen 2021. Titulní strana patří fotografii významného čínského fotografa Xiao Quana, jehož výstavu v Domě fotografie komentují kurátorka a sinoložka Emma Hanzlíková a překladatelka Zuzana Li. Dílo Moniky Immrové, jejíž výstava je připravena v Colloredo-Mansfeldském paláci, komentuje v imaginativním eseji sochař Jakub Lipavský. S Janem Jedličkou, jehož retrospektivní výstava bude v březnu otevřena v sálech Městské knihovny, hovoří Pavel Klusák. Pravidelné téma čísla, přesahující aktuální výstavní program, přináší rozsáhlý a zásadní text Marka Pokorného na téma absence etického kodexu v českých muzeích a galeriích, především pak veřejných institucích. „Byli bychom samozřejmě nejradši, kdyby texty, jako je Pokorného nekompromisní označení věcí, iniciovaly širší diskusi a konfrontaci, při které se něco nově pojmenuje a v důsledku snad i dokonce promění,” říká šéfredaktor Qartalu Pavel Klusák. „Naším záměrem nebyl obsahový marketing. Zcela nově z pozice výtvarné instituce jsme se rozhodli vytvořit platformu, kde budou přední publicisté, teoretici i samotní umělci diskutovat aktuální problémy nejen na české výtvarné scéně, jíž jsme samozřejmou součástí,“ doplňuje ke vzniku časopisu vedoucí Oddělení komunikace, programů a ediční činnosti Michaela Vrchotová. Za myšlenkami a realizací Bienále Ve věci umění se ohlížejí spolupracovníci GHMP ze sítě Tranzit Tereza Stejskalová, Vít Havránek a Veronika Janatková. O akvizicích a sbírkové činnosti GHMP mluví v rozhovoru s ředitelkou Magdalenou Juříkovou Petr Vizina. Petr Fischer se ve svém komentáři zabývá limity komunikace v oblasti kultury. V anketě na téma pandemického roku se o svou zkušenost dělí dvě desítky předních umělkyň, umělců, kurátorek a kurátorů. Část materiálů v Qartalu je publikována také anglicky. Sedmdesátistránkový Qartal bude po znovuotevření galerie k dostání bezplatně na pokladnách probíhajících výstav a v bookshopech GHMP. Do té doby bude možné si časopis objednat na pr@ghmp.cz. Časopis bude distribuován také do sítě spřátelených knihkupectví, vybraných divadel, kin, klubů a kaváren. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-05-09 00:00:00
Krátkodobé pronájmy se opět vracejí. Regulace stále chybí
Byznys s krátkodobými pronájmy v Praze se otřepal z pandemického kolapsu turismu a začíná opět narůstat. Pronajímaných „hotelových bytů“ je sice stále méně než v rekordních letech, v turisticky nejžádanějším centru metropole už ale...
Čas načtení: 2024-06-18 07:01:19
Rok 2025 bude pro letecké akcie zlomový! Je čas nakoupit akcie Boeing a Airbus?
Letecký průmysl se začíná vzpamatovávat z pandemického útlumu. Společnosti Boeing a Airbus disponují velmi pozitivními očekáváními, které si v tomto článku shrneme. Článek Rok 2025 bude pro letecké akcie zlomový! Je čas nakoupit akcie Boeing a Airbus? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2024-06-20 14:25:00
Výstaváři a veletrhy se sdružili do společného svazu
Výstavářské firmy a organizátoři veletrhů se nově spojili do Svazu veletržního průmyslu. Ten nově zastřeší pořadatele akcí i ty, kdo na nich staví expozice. Firmy z oboru si slibují, že se tím zlepší jejich vyjednávací pozice ve vztahu ke státu. Veletrhy se jen těžko vzpamatovávají z pandemického útlumu.
Čas načtení: 2024-08-11 17:00:33
Nejnovější verze Novozélandského pandemického plánu, který slouží jako vzor pro zbytek světa, obsahuje ustanovení, která umožňují donucovacím orgánům a dokonce i NATO prosazovat vládní program povinného očkování. Aktualizovaný plán, zveřejněný 12. července, se objevil pouhý týden poté, co Světová zdravotnická… The post Pandemický vakcinační průmysl je zoufalý; pro příští „pandemii“ chce využít policii a dokonce i NATO, aby lidem vnutili očkování first appeared on Akta X.
Čas načtení: 2024-10-16 17:00:01
„Poslouchejte, tady je potřeba defenestraci a ty svi*ě opravdu pověsit. Už se to nebojím říct. Ten z*rd nám udělal největší deficit, ten z*rd nám zničil životy bez nějakého referenda. Poslal všechny peníze do p*dele,“ říká Zdeněk Doleček ve videu, které umístil na svůj profil na Facebooku. Ale to není zdaleka vše. V přívalu nadávek, které nebudeme po rozzuřeném muži opakovat, se obrací i na českého prezidenta Petra Pavla. Dezinformátoři se snažili vyrazit dveře od soudu. Odešli s podmíněnými tresty Číst více Výhrůžky Petru Pavlovi „Dámy a pánové, Pávek, vy si myslíte, že bude ještě kandidovat? Ne, ten udělá milion za rok, z toho mu vypočítají perfektní důchod, pro starou teďkon 95, proto to samozřejmě dělá, a můžete se vylízat, de*ilní Češi. Jsem zvědav, jaké tresty pro ně budou. A vy toho furt nemáte dost a nechcete defenestraci. Já chci defenestraci, já ho chci chytit za d*žku a rozbít mu kamenem lebku,“ říká muž směrem k hlavě státu a provádí přitom prazvláštní početní operace. Video z profilu Dolečka už zmizelo, mnoho lidí jej ale stačilo archivovat a znovu se objevilo na sociálních sítích. Jemu podobní skončili u soudu Doleček může mít z uveřejněného videa pořádný problém. Za výhrůžky vůči vládě totiž soud nedávno potrestal třeba malíře pokojů Jakuba Netíka, který vyhrožoval ministrovi vnitra Rakušanovi, že bude viset. Netík se sice pokoušel vymlouvat, že oním visem myslel portréty politiků na zdi, na to mu ale soud neskočil a potrestal jej dvouletou podmínkou. Podobný trest by tak mohl stihnout i Dolečka. Další z dezinformátorů, Tomáš Čermák, na sociálních sítích vyzýval svoje sledující, aby za použití násilí v době pandemie covidu-19 zabránili přijetí novely pandemického zákona. Čermák se vyhýbal nástupu do vězení a tvrdil, že hodlá utéct do Ruska. Nakonec ho v polském Lublinu zatkla tamní policie a odeslala zpět do Česka. Tady si v současné době odpykává trest se svým kolegou Patrikem Tušlem, který za vyhrožování šéfovi lékařské komory Milanu Kubkovi a za další činy dostal 19 měsíců natvrdo. Vyhrožuje Vetchému, vzývá Foldynu Není to totiž poprvé, co se Doleček podobně vyjadřuje o českých politicích. Vždy se ale jeho slova omezila na sprosté nadávky a urážky, nicméně tentokrát zřejmě překročil mez, kdy se od nadávek přesunul k výhrůžkám. Sám o sobě přitom tvrdí, že on není hrdina. „Vidím ty čísla, kolik nás je, to je perfektní. Až povstane ten jeden, ten hrdina, já to nejsem. Já doufám, že to bude Foldyna, kdo sebere ty koule a řekne ‚jdem, teď všechno rozbijem, tak půjdeme‘,“ říká v jiném videu Doleček. Rozhodnuto. Dezinformátor vyhrožoval Rakušanovi, že bude viset. U soudu se bránil absurdní výmluvou a nepochodil Číst více Dalším z lidí, kteří již „pocítili“ Dolečkův internetový hněv, byl herec Ondřej Vetchý. „Kopl bych do tebe a našli by tě v pangejtu, ty šmejde,“ vzkazoval herci a velkému podporovateli armády řemeslník ze Staré Role, který za prací jezdí do Německa. „Víš co, ty fašistický prasátko, pojď si to rozdat se mnou, ty zkur*ysyne. Utrhnu ti uši a pověsím si jej na krk,“ křičel ve vzkazu herci, který podle něj nálepkuje lidi. Při zatýkání křičel jako hysterka Zatímco na internetu je Doleček hrdina, když se dostane do konfrontace s muži zákona, zdaleka se tak nechová. Při setkání s novinářem Jiřím X. Doležalem v Karlových Varech skončil Doleček místo uskutečněného rozhovoru v policejních poutech, protože nespolupracoval s policisty. Když se jej muži zákona pokoušeli zpacifikovat, Doleček kladl odpor a křičel, jako když jej na nože berou. S jeho hrdinstvím, se kterým se prezentuje na videích, to zřejmě nebude tak horké.
Čas načtení: 2024-11-30 12:00:54
Studio Ndemic překvapivě oznámilo a zároveň rovnou vydalo pokračování stretegické pecky Plague Inc. Novinka se jmenuje After Inc. a budete se v ní snažit obnovit civilizaci po zombie apokalypse V App Store je hra k dispozici za 2 dolary, v Google Play je ke stažení zdarma, přičemž prémiovou verzi pořídíte za 90 korun Herní studio Ndemic pořádně překvapilo své fanoušky nečekaným oznámením a rovnou i vydáním pokračování strategického hitu Plague Inc. Namísto pochmurného pandemického simulátoru jde o podstatně pozitivněji laděný titul, který na svého předchůdce navazuje vskutku originálním způsobem – hráči se tentokrát budou snažit obnovit civilizaci, kterou v předcházejícím díle s pomocí smrtících virů přeměnili na armádu nemrtvých. Hra s výmluvným názvem After Inc. je k dispozici pro iOS a Android, s verzí pro počítače se počítá na příští rok. Přečtěte si celý článek Mobilní strategie Plague Inc. dostala překvapivé pokračování. Cílem je obnovit civilizaci po konci světa
Čas načtení: 2024-12-11 17:30:01
Milovník Ruska, který vyhrožoval prezidentovi, přeje smrt i Petru Fialovi. Za ceny energií
„Přišlo vyúčtování od ČEZu, poprvé historicky jsem v nedoplatku. A nové vyúčtování, a to mám dva jedničku (myšlen zřejmě byt 2+1, pozn. red) celou na diodě, vole (myšleno zřejmě diodové osvětlení, pozn. red), fakt jako nízkonákladovej kvartýr, tak výše záloh na dva jedničku? Dva a půl tisíce," líčí Zdeněk Doleček v jednom ze svých nejnovějších videí a propuká v hurónský smích. „Fialo, ty jsi sv*ně, ty vole! Tohle mám pro tebe, ty zku*vysyne, přeju ti smrt! Nic jiného si totiž nezasloužíš, ty kryso. Aby tě rozkrájela minimálně rakovina p*dele," hrozí Doleček premiérovi země. Sledující mu tleskají Pokud si myslíte, že se Doleček za něco podobného dočká u svých sledujících odsouzení či umravnění, bohužel jste na omylu. Ti jej v podobných vyjádřeních ještě podporují. „Přesně řečeno, už aby ta sv*ně chcípla," píše mu pod videem jistý Stanislav Sixta. Iva Rosická, jedna z dalších hvězd české dezinformační scény, už však větří, že by podobné výroky měl i Doleček trochu mírnit. „Máte pravdu, ale pozor, aby se vaše slova neotočila proti vám. Přej a bude ti dáno," vzkazuje Dolečkovi. Není ovšem jasné, zda myslí zhoubnou nemoc, či policejní vyšetřování za tresný čin nebezpečného vyhrožování. Dezinformátor Vrabel vyhrožuje řediteli Národního muzea Číst více Jiné už za výhružky soudili V druhém zmíněném případě by totiž Dolečka mohl stihnout podobný trest, jaký už si vyslechlo několik dezinformátorů z jeho názorového tábora. Za výhrůžky vůči vládě totiž soud nedávno potrestal třeba malíře pokojů Jakuba Netíka, který vyhrožoval ministrovi vnitra Rakušanovi, že bude viset. Netík se sice pokoušel vymlouvat, že oním visem myslel portréty politiků na zdi, na to mu ale soud neskočil a potrestal jej dvouletou podmínkou. Podobný trest by tak mohl stihnout i Dolečka. Další z dezinformátorů, Tomáš Čermák, na sociálních sítích vyzýval svoje sledující, aby za použití násilí v době pandemie covidu-19 zabránili přijetí novely pandemického zákona. Čermák se vyhýbal nástupu do vězení a tvrdil, že hodlá utéct do Ruska. Nakonec ho v polském Lublinu zatkla tamní policie a odeslala zpět do Česka. Tady si v současné době odpykává trest se svým kolegou Patrikem Tušlem, který za vyhrožování šéfovi lékařské komory Milanu Kubkovi a za další činy dostal 19 měsíců natvrdo. Doleček hrozil Pavlovi i Vetchému Zdeněk Doleček je známá fima mezi ruskou pátou kolonou, která působí na českých sociálních sítích. Jde o řemeslníka ze Staré Role, který dojíždí za prací do sousedního Německa. Ačkoliv o sobě rád tvrdí,že není žádný hrdina, ve výhružkách osobnostem politické i kulturní scény má velké zkušenosti. Dezinformátorka z demonstrace chce do Senátu. Manipulace davem funguje, proruská klika se raduje Číst více Mezi terče jeho silných slov už dříve patřil třeba Petr Pavel, kterému hrozil fyzickou likvidací. "Já chci defenestraci, já ho chci chytit za d*žku a rozbít mu kamenem lebku," prohlašoval o Českém prezidentovi ve videu, o kterém jsme psali v tomto článku. Výhružek a agresivních výpadů od Dolečka se pak dočkal i autor článku. Výhružek od Dolečka se dočkal i herec Ondřej Vetchý, tentokrát kvůli podpoře Ukrajiny napadené Ruskem. „Kopl bych do tebe a našli by tě v pangejtu, ty šmejde,“ vzkazoval herci s tím, že mu utrhne uši a pověsí si je na krk.
Čas načtení: 2025-01-07 07:01:41
Walgreens s trochou nadsázky krachuje, Moderna se potýká s koncem pandemického boomu a Intel nestíhá nástup AI. Které akcie v roce 2024 propadly nejvíce a proč? Článek 10 největších propadáků roku 2024! Jaké chyby je pohřbily? Co se investoři mohou naučit z jejich pádů? z webového portálu Finex.cz.