Aktuální Zprávy

Leclerc se dočkal a zvítězil na domácí půdě

Charles Leclerc se dočkal. Po několika nešťastných ročnících a odstoupení z domácí a nejstarší VC vozů formule 1 v Monaku letos zvítězil. Závod hned v prvním kole přerušila nehoda Sergio Peréze s dvojicí vozů Haas.

---=1=---

Čas načtení: 2024-10-15 06:44:00

Ottawa-LA 8:7p. Pastrňák bez bodu, Zacha se bil. Chytil u výhry, Ivan neslavil

David Pastrňák se ve čtvrtém utkání v sezoně NHL poprvé neprosadil střelecky a hokejisté Bostonu stejně jako na úvod ročníku prohráli s Floridou, tentokrát doma 3:4. Brankář Karel Vejmelka ve svém prvním soutěžním zápase za Utah musel strávit porážku 0:3 na ledě New Jersey. Další český gólman David Rittich sledoval jen ze střídačky přestřelku mezi jeho Los Angeles a domácí Ottawou. Kanadský tým navzdory dvoubrankovému manku nakonec zvítězil 8:7 v prodloužení. V noci nastoupil český forvard Filip Chytil, který s Rangers zvítězil nad Detroitem 4:1, leč nebodoval. Ivan Ivan byl u domácí porážky Colorada proti Islanders bez bodového zápisu.

Čas načtení: 2024-03-02 20:58:00

Pět branek za poločas. Augsburg si proti Darmstadtu zastřílel. Zvítězil i Dortmund

Augsburg v německé fotbalové lize nastřílel během prvního poločasu pět branek a deklasoval domácí Darmstadt 6:0. Brankář Tomáš Koubek drtivé výhře spoluhráčů nad posledním týmem tabulky přihlížel jen z lavičky náhradníků. Stuttgart zvítězil na hřišti Wolfsburgu 3:2, pošesté v řadě neprohrál a pojistil si třetí místo. Dortmund zvítězil v Berlíně nad Unionem 2:0 a je dál čtvrtý před Lipskem, které vyhrálo 4:1 v Bochumi.

Čas načtení: 2024-03-02 20:58:00

Pět branek za poločas. Augsburg si proti Darmstadtu zastřílel. Zvítězil i Dortmund

Čas načtení: 2024-10-19 21:11:00

Arsenal poprvé padl, Man. United zvítězil. West Ham podlehl Spurs

Fotbalisté Arsenalu v 8. kole anglické ligy po dlouhém oslabení prohráli na hřišti Bournemouthu 0:2 a poprvé v sezoně okusili porážku. Tottenham doma zdolal West Ham 4:1 a nad londýnským rivalem zvítězil poprvé od loňského února. Tomáš Souček za poražené odehrál 61 minut, Vladimír Coufal do hry počtvrté v řadě nezasáhl. Manchester United otočil domácí utkání s Brentfordem na konečných 2:1 a zvítězil po pěti soutěžních zápasech.

Čas načtení: 2024-10-19 21:11:00

SESTŘIH: West Ham podlehl Spurs. Arsenal poprvé padl, výhra United

Čas načtení: 2024-10-19 21:11:00

SESTŘIHY: West Ham podlehl Spurs. Arsenal poprvé padl, výhra United

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo. Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující. Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost. „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném. Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš. Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit. S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál. Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já. Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala. Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou. Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed. Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz. Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě. Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali. Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří. Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit. Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy. O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit. Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu? Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat. Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila. Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor. Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání. Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor. Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje. Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“ Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano. Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a lifestylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-07 19:51:00

Kadeřábek při výhře Hoffenheimu nahrál na dvě góly. Asistenci měl i Čvančara

Pavel Kadeřábek pomohl dvěma asistencemi v německé fotbalové lize Hoffenheimu k domácí výhře 3:1 nad Augsburgem. David Jurásek za vítěze odehrál 75 minut. Mönchengladbach otočil utkání na hřišti Wolfsburgu a zvítězil 3:1. Tomáš Čvančara za hosty naskočil v 82. minutě a podílel se na třetí brance. Václav Černý za domácí nastoupil o devět minut dříve.

Čas načtení: 2024-05-30 06:30:00

V Oslu se představí rekordmani Warholm nebo Alekna, domácímu publiku se ukáže i Jakob Ingebrigtsen

Mítink Diamantové ligy v Oslu tentokráte bude bez české účasti. Zajímavých soubojů na oválu i v technických disciplínách je ovšem dost a dost. V běhu na 400 metrů překážek nastoupí světový rekordman Karsten Warholm. Olympijský vítěz se na domácí půdě utká mimo jiné s Brazilcem Alisonem dos Santosem, jenž zvítězil v rychlém čase 46,86 sekundy na mítinku Diamantové ligy v Dauhá. Další domácí hvězdou je olympijský vítěz na 1500 metrů Jakob Ingebrigtsen. Startovní listině v silně obsazené diskařské soutěži vévodí světový rekordman Mykolas Alekna z Litvy. Přímý přenos vysílá od 20:00 ČT sport a ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-05-30 20:05:00

ŽIVĚ: Diamantová liga Oslo

Olympijský vítěz v běhu na 400 metrů překážek Karsten Warholm v Oslu vstoupí do Diamantové ligy. Světový rekordman se na domácí půdě utká mimo jiné s Brazilcem Alisonem dos Santosem, jenž zvítězil v rychlém čas 46,86 sekundy na mítinku Diamantové ligy v Dauhá. Další domácí hvězdou bude v Oslu olympijský vítěz na 1500 metrů Jakob Ingebrigtsen. Přímý přenos sledujte na ČT sport a ČT sport Plus.

---===---

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Phar Lap

Už asi sedm let mi leží v šuplíku jedna povídka. Vlastně je to jenom převyprávění jednoho příběhu a ani to jsem nenapsal já. Kdysi, když jsem ještě dělal šéfredaktora v nýrském školním časopise Redaktor, ten příběh pro mne převyprávěl Fanda Bureš. Nikdy jsem se nedostal k tomu ji někde zveřejnit, tak to činím až teď. Mám rád koně. Dá se říct, že je „miluji“; jejich sílu, inteligenci a u některých jedinců dokonce vůli vyhrávat a radovat se z vítězství. Nedávno jsem v televizi na ČT1 sledoval přímý přenos Velké pardubické a znovu obdivoval souhru dvou tvorů: člověka a koně. Vzpomněl jsem si na jeden příběh. Hlavní hrdinové byli kůň s velkým srdcem a lidé, kteří ho měli rádi a s láskou se o něj starali. Rád bych se s vámi o ten pravdivý příběh podělil. Ten kůň se jmenoval „Phar Lap“. Pronikavé houkání lodní sirény ohlašovalo příjezd jednoho z četných obchodních plavidel, které roku 1928 přirážely ke břehům Austrálie. Na lanech jednoho z přístavních jeřábů se v popruzích odevzdaně houpal mohutný ryzák. Dole na něj čekal stárnoucí (nijak úspěšný) trenér Harry Telford. Koupil valacha pro svého zaměstnavatele O. Davise za pouhých 160 guinejí (za ostatní dvouročky se platilo 10x více). Tak stanul na půdě Austrálie Phar Lap. Na pohled působil impozantně. Byl o deset centimetrů vyšší než jiní koně a byl i mnohem těžší. Byl mohutný. Potom však, co ho majitel uviděl v pohybu, vysloužil si jméno „Louda“. Zklamaný Davis vynadal Telfordovi a nařídil mu, aby neohrabanou herku okamžitě prodal. Starý nešťastný trenér se nechtěl vzdát naděje. Neměl na to, aby valacha koupil sám, a tak usmlouval tříroční splátku. Místo slávy a vítězství sklízel „Phar Lap“ jednu porážku za druhou. Strhaný trenér přikročil k zoufalému rozhodnutí - byl přesvědčený, že Phar Lap má v sobě něco, co neumí uplatnit. Osedlal valacha a zmizel s ním v pásu písku a nekonečných plání. Honil ho a štval v písečných dunách. Spolu cválali v těžkém bořícím se písku, bylo to pro oba vysilující. Uřícený Phar Lap v sobě v písečných dunách objevoval skryté rezervy. A starý trenér se ukázal jako výborný znalec koní. Když se s Phar Lapem vrátili na cvičnou dostihovou dráhu, domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali Phar Lapa doběhnout prvního. Aby poznal, jak chutná vítězství. Potom Phar Lapa přihlásil do dostihové sezony, ale od velkého „Loudy“ nikdo nic neočekával. Pozornost se dávno soustředila na jiné. Přišel první závod a v nabitém hledišti seděl jediný člověk, který tiše doufal… Harry Telford. Bylo odstartováno a pole koní vyrazilo kupředu. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy. Každý hledal „toho svého“ favorita. Koně se vřítili do druhé poloviny závodu, svalnatá těla ještě přidala k obrovskému tempu. Žokejové obsazovali nejvýhodnější pozice, zvířata pod nimi vytušila finiš… Telford dalekohled nevlastnil, ale vytušil, že jeho kůň s žokejem v červeno-bílém dresu se v poli koní posouvá ku předu. A najednou - obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a razantně se začal vzdalovat svým soupeřům. Phar Lap prolétl cílem s velkým náskokem a plný energie. Překvapení diváci zakrátko užaslé ticho přeměnili v obrovský jásot. Toho dne obrovský ryzák Phar Lap nastoupil cestu, ze které už nesešel. Za jeden dostihový rok vyhrál 18 dostihů (rovinových) a Australané o něm hovořili jako o „svém Phar Lapovi“. Ne všichni z jeho úspěchů měli radost. Zloba, závist a konkurence pátraly po tom, jak jeho úspěchy zastavit. Phar Lap se stal neporazitelným a podsvětí z dostihového prostředí v Austrálii najalo profesionálního střelce. Kulka z jeho pušky jen o pár centimetrů minula Phar Lapovu hlavu. Od té doby valacha doprovázeli na závodiště policisté. Ale zločinci se nevzdávali. Při prestižním závodě Melber Cup se snažili všemožně zabránit startu Phar Lapa. Porouchali motor auta, kterým byl Phar Lap převážen a valach musel poslední 2 km na závodiště „ docválat po svých“, aby stihl start závodu a s neúměrnou zátěží v sedle přesto zvítězil. Mnohokrát v Austrálii se snažili zamezit tomu, aby Phar Lap v rovinových dostizích zvítězil. Byl hrozně přetěžován, ale on poznal, co je to zvítězit a jeho obrovské, bojovné srdce mu nedovolovalo prohrát. V roce 1932 se Harry Telford rozhodl odvézt svého ryzáka do Ameriky. Hned druhý den po úmorné přeplavbě valach startoval ve štědře dotovaném závodě. Vítězi bylo určeno 50 000 dolarů. Phar Lap nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, přesto v závodě nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela, obvazem prosakovala krev, ale žokej nedokázal koně zastavit. Phar Lap chtěl vyhrát přes veškerou bolest. Jeho výkon si podmanil i Američany. Novináři předpovídali, že se Phar Lap stane koněm roku. Znovu se však objevila lidská nenávist a závist. Jednoho dne se z boxu Phar Lapa ozvalo bolestivé sténání. Valach trpěl velkými bolestmi a jeho ošetřovatel Tommy vytušil komplikace. Přivolaný veterinář nakázal koně okamžitě provést. Velký ryzák byl vyveden před stáj, ale pod obrovskými křečovitými bolestmi se zhroutil. Další přivolaný veterinář už našel jen plačícího ošetřovatele Tommyho, zhrouceného na mrtvém Phar Lapovi. Nad smrtí velkého „Loudy“ se dodnes vznášejí otazníky. Byl velký Phar Lap otráven? Příčina valachovi smrti zůstane záhadou. Když se zpráva o smrti Phar Lapa donesla do Austrálie, lidé plakali na ulicích. Austrálie chtěla vyhlásit Spojeným Státům válku… Lodní houkání ohlašuje příjezd lodi do přístavu. Připlouvala z Ameriky. V přístavu nečekal zchudlý trenér, ale mnohotisícový dav, který vyšel v ústrety svému miláčkovi Phar Lapovi. Rameno lodního jeřábu vyneslo z útrob lodi tělo mrtvého koně. Byl to Phar Lap. Velký „Louda“ se vrátil. Proč se tento příběh vám snažím předat? Řekl jsem už na začátku: „miluji koně“. Letos jsem s velkým zájmem sledoval závěrečný souboj dvou favoritů. Byl to úchvatný souboj. Ale i v obyčejném životě je spousta lásky, úspěchů i neúspěchů. Tento příběh je příběhem „zvířete“, které mělo obrovské srdce beze lsti, které toužilo vyhrávat přes všechny překážky. Čestně a upřímně! Není v tom něco i pro nás? František Bureš

Čas načtení: 2020-01-14 14:43:54

Animovaný film Dcera byl nominován na Oscara. Bude mít stejný úspěch jako Gerriho hra Jana Jaroslava Pinkavy?

Animované loutkové drama Dcera, které vytvořila Daria Kashcheeva, studentka Katedry animované tvorby FAMU, zařadila americká Akademie filmového umění a věd mezi pět finalistů v kategorii Best Animated Short Film (Nejlepší animovaný krátký film). Dcera je tak jediným českým animovaným filmem, který se za posledních několik dekád probojoval do finále o Oscara. Posledním českým animovaným filmem, který se dostal do užšího výběru ceny Oscar, na tzv. shortlist, byl v roce 2016 rovněž snímek z FAMU: Happy End režiséra Jana Sasky se ale neprobojoval do finální pětice. Jediným tvůrcem českého původu, který zvítězil v kategorii Best Animated Short Film, byl režisér a animátor Jan Jaroslav Pinkava. V roce 1998 byl soškou Oscar oceněn jeho film Gerriho hra, který produkovala americká společnost Pixar. Režisérka je už držitelkou mnoha ocenění včetně toho doposud nejprestižnějšího, známého jako Studentský Oscar za nejlepší zahraniční animovaný film, které jí v září 2019 udělila americká Akademie filmového umění a věd. Film zvítězil v celosvětové konkurenci 1615 snímků filmových škol a měl svoji světovou premiéru na největším festivalu animace na světě ve francouzském Annecy, kde získal nejvyšší ocenění Křišťál za nejlepší studentský film. Dcera se od své premiéry zúčastnila více než 80 festivalů po celém světě včetně prestižních festivalů v Torontu, Melbourne či Sundance a na svém kontě má již 40 vítězných ocenění. V okamžiku, kdy se film dostal v polovině prosince na shortlist oscarových snímků, ze kterých vzešli finalisté, projevily o něj zájem desítky dalších festivalů. Již nyní je jisté, že Dcera bude mít více než stovku festivalových uvedení po celém světě. Ve svém bakalářském loutkovém experimentuje Daria Kashcheeva s pohybem kamery a zkoumá téma vztahu mezi otcem a dcerou. Pro svůj film zvolila unikátní výtvarnou formu, kdy pomocí ruční kamery, což je u loutkového filmu novátorská technika, docílila velmi realistických záběrů. Při tvorbě se inspirovala autorskými filmy Larse Von Triera či bratrů Luca a Jean-Pierra Dardennových. Film je kompletně ručně zpracovaný bez digitálních triků. „FAMU zažívá díky Katedře animované tvorby nejslavnější období ve své novodobé historii. Filmy z této katedry se za loňský rok objevily na nejvýznamnějších světových festivalech od Rotterdamu, přes Berlinale, Annecy, Benátky až po Sundance. Nominace Dcery na „dospělého“ Oscara je završením této cesty,“ říká děkan FAMU Zdeněk Holý. Daria Kashcheeva (1986) se od mala hodně věnovala hudbě. Vystudovala Moskevskou hudební konzervatoř v oboru klavír, v roce 2012 získala diplom magistra v oboru hudební režie v Moskevské Hudební Akademii sester Gněsiných. Už během studií pracovala jako zvukařka ve významných moskevských divadlech (MCHAT, Satirikon, Modern). V roce 2017 vyhrála mezinárodní soutěž Nespresso Talents autorským filmem To Accept, ve kterém použila kombinaci technik stop motion a pixilace, získala i významné ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Ve filmografii má již několik krátkých animovaných filmů nejrůznějšími technikami (kreslená Oáza, anidoc Praha očima cizinců nebo loutkový V popelnici). Nyní pracuje na svém absolventském filmu, který by měl být dokončen v průběhu roku 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-02 20:58:00

Pět branek za poločas. Augsburg si proti Darmstadtu zastřílel. Zvítězil i Dortmund

Čas načtení: 2024-03-02 20:58:00

Pět branek za poločas. Augsburg si proti Darmstadtu zastřílel. Zvítězil i Dortmund

Čas načtení: 2024-05-30 10:05:00

Sparta má NEJ hráče i trenéra sezony, třikrát Birmančevič. Objev ze Zlína

Nejlepším hráčem končící sezony první fotbalové ligy byl poprvé zvolen srbský křídelník Veljko Birmančevič, který pomohl Spartě k obhajobě titulu. V hlasování trenérů, kapitánů a vybraných novinářů zvítězil před plzeňským Pavlem Šulcem a Oscarem Dorleym ze Slavie. Letenští ovládli i kategorii o nejlepšího trenéra, podruhé za sebou zvítězil jejich dánský kouč Brian Priske.

Čas načtení: 2024-06-24 13:22:14

Ford vyhrál legendární závody do vrchu na Pikes Peak. Závodní Ford F-150 Lightning SuperTruck řídil Romain Dumas

Ford F-150 Lightning SuperTruck dnes zaznamenal úspěch na 102. ročníku závodu Pikes Peak International Hill Climb s časem osm minut a padesát tři sekund, čímž se na této hoře stal v roce 2024 celkově nejrychlejším vozem. Stalo se tak jen několik dní poté, co stanovil nový kvalifikační rekord pro třídu Open s časem 3:32,831, který […]

Čas načtení: 2024-07-06 06:17:33

V prezidentských volbách v Íránu zvítězil reformista Pezeškján

V druhém kole íránských prezidentských voleb zvítězil reformní kandidát Masúd Pezeškján. V sobotu brzy ráno to oznámilo íránské ministerstvo vnitra, podle kterého volební účast v druhém kole předčasného hlasování dosáhla bezmála 50 procent. Poslanec a kardiochirurg Pezeškján, který se zavázal Írán otevřít světu, zvítězil nad ultrakonzervativním politikem Saídem Džalílím.

Čas načtení: 2024-07-06 08:14:53

V prezidentských volbách v Íránu zvítězil reformista Masúd Pezeškján

V druhém kole íránských prezidentských voleb zvítězil reformní kandidát Masúd Pezeškján. Oznámilo to íránské ministerstvo vnitra, podle kterého volební účast v druhém kole předčasného hlasování dosáhla bezmála 50 procent. Poslanec a kardiochirurg Pezeškján, který se zavázal Írán otevřít světu, zvítězil nad ultrakonzervativním politikem Saídem Džalílím.

Čas načtení: 2024-07-06 08:17:00

Íránci slaví v ulicích. Novým prezidentem bude reformista Pezeškján. Přijdou změny?

Čas načtení: 2024-07-22 09:15:37

Slovan zvítězil v Karviné, Slavia zaváhala na Slovácku a Hradec v závěru vstřelil vítězný gól

Nedělní den uzavřel první kolo nejvyšší tuzemské fotbalové soutěže. Slovan Liberec potvrdil papírové předpoklady a zvítězil na půdě Karviné. Vítězství se nerodilo lehce, Karviná hrála výborně. Diváci se nedočkali gólu ve šlágru neděle, a tak Slavie bere pouze bod za bezbrankovou remízu. Večerní zápas nudil, nejdůležitější okamžiky nabídl samotný závěr zápasu, kdy Teplicím zrušil gól zásah VAR - následně vstřelil Hradec vítězný gól.

Čas načtení: 2024-09-14 16:20:00

Manchester United si poradil se Southamptonem, Liverpool poprvé v sezoně ztratil body

Manchester United zvítězil ve 4. kole Premier League na hřišti Southamptonu 3:0. Poprvé od března se v anglické lize gólově prosadil Marcus Rashford. Liverpool doma podlehl Nottinghamu 0:1, první inkasovaný gól v sezoně pro něj znamenal také první bodovou ztrátu. Manchester City doma otočil vývoj utkání s Brentfordem a po dvou brankách Erlinga Haalanda zvítězil 2:1. Norský útočník se ve čtyřech zápasech trefil už devětkrát.

Čas načtení: 2024-09-14 19:00:00

SESTŘIHY: Liverpool vyšel naprázdno! Prohra s Nottinghamem a první ztráta

Fotbalisté Liverpoolu ve 4. kole anglické ligy doma podlehli Nottinghamu 0:1. První inkasovaný gól v sezoně pro ně znamenal také první bodovou ztrátu. Manchester City doma otočil vývoj utkání s Brentfordem a po dvou brankách Erlinga Haalanda zvítězil 2:1. Norský útočník se ve čtyřech zápasech trefil už devětkrát. Manchester United zvítězil na hřišti Southamptonu 3:0, první gól po srpnovém příchodu z Bayernu Mnichov dal nizozemský obránce Matthijs De Ligt.

Čas načtení: 2024-09-14 19:00:00

SESTŘIH: Liverpool vyšel naprázdno! Prohra s Nottinghamem a první ztráta

Čas načtení: 2024-09-21 15:13:23

Pavel Fischer se stal senátorem na Praze 12

Podle propočtů ČTK zvítězil už v prvním kole v senátním obvodu Praha 12 dosavadní senátor Pavel Fischer, který reprezentuje koalici stran TOP 09, ODS, KDU-ČSL a hnutí STAN. Sečteno je 97,20 procenta okrsků a získal přes 53 procent hlasů. Do Senátu se tak nedostane jeho soupeř a bývalý poslanec Boris Šťastný (za koalici Motoristé sobě a ANO) se ziskem 26,5 procenta. Voleb se zúčastnilo přibližně 32,16 procenta voličů, o hlasy usilovalo šest kandidátů. Fischer v tomto obvodu zvítězil již v roce 2018. Dvakrát se také v prezidentských volbách ucházel o pozici hlavy státu.

Čas načtení: 2024-09-28 17:30:00

Juventus porazil FC Janov, Martínez dal Udine dva góly

Juventus Turín zvítězil v 6. kole italské fotbalové ligy na hřišti FC Janov 3:0 a posunul se do čela neúplné tabulky. V duelu, který se po středečních výtržnostech fanoušků v pohárovém janovském derby hrál bez diváků, dal dvě branky Dušan Vlahovič. Inter Milán zvítězil na hřišti Udine 3:2 a po třech soutěžních zápasech se dočkal výhry. Dvěma góly se na tom podílel argentinský útočník Lautaro Martínez.

Čas načtení: 2024-09-28 20:41:00

Juventus nedal šanci Janovu a vede Serii A. Inter vyválčil výhru v Udine

Čas načtení: 2024-10-14 00:07:00

Dechberoucí souboj až do cíle Velké pardubické. Vítěz myslel, že nakonec prohrál

Jaroslav Myška se letos zapsal do historie Velké pardubické, když při jejím 150. výročí dokázal vybojovat jedno z nejnapínavějších vítězství v kariéře. Ačkoliv to na závěrečných metrech vypadalo, že Jan Faltejsek s koněm Godfreyem převezmou vedení, Myška se nevzdal a v dramatickém souboji nakonec zvítězil. Tedy jen na pár minut, než se ukázalo, že spolu s ním zvítězil i Faltejsek, který doběhl současně.

Čas načtení: 2024-10-15 06:44:00

Ottawa-LA 8:7p. Pastrňák bez bodu, Zacha se bil. Chytil u výhry, Ivan neslavil

Čas načtení: 2024-10-19 21:11:00

Arsenal poprvé padl, Man. United zvítězil. West Ham podlehl Spurs

Čas načtení: 2024-10-19 21:11:00

SESTŘIH: West Ham podlehl Spurs. Arsenal poprvé padl, výhra United