Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-06-10 23:44:09

Bolest nezná zapomnění

V roce 2020 vydalo nakladatelství Milan Hodek a Paper Jam útlou knížku pražské rodačky, od srpna 1968 trvale žijící v Americe Yvety Shanfeldové s názvem Americký román. O knize už napsaly téměř všechny literární rubriky, a tak přicházím s glosou opožděnou, ale snad nemusí být všechno teď hned. Dílo vyšlo v pěkné grafické úpravě a příjemném modrém přebalu. Americký román na první pohled připomíná deník, je psán v první osobě a autorka v něm zachytila období let 2004 až 2005, loni tedy také vyšel v jakémsi prodlouženém čase. A čas je důležitý. Próza Americký román není prvotina, v mezičase vydala jeho autorka několik básnických sbírek, jedna z nich Skromná místa Nespaní bylaletos nominována na cenu Magnesia Litera. Časový interval, vymezený čtyřiadvaceti hodinami, je významný prvek, který Americký román-deník postrádá; postrádá den jako datum, kdy určitý záznam vznikl; čtenář neví, kdy děj nastal a kdy byl zapsán nápad, prožitek či emoce. Jednotlivé zápisy dělí pouze číslo od jedničky až po dvě stě dvacítku. Hned zápis číslo jedna popisuje pocit, který ten, kdo byl osudem zavát dál než za humna své vlasti, dobře zná: Loučení, odjezd a cestování zřejmě způsobují trvalé trauma. A poslední zápis končí podobně: Trápilo mne loučení, že Zdena letí do Prahy, pro mne spojené se vším, s odloučením, s ustavičným stěhováním. Zase srpen. Ty zdánlivě běžné věty mne zasáhly, vyvolaly okamžitou vzpomínku na Port de Bagnolet, Eurolines, letiště Charlese de Gaulla i už dávno neexistující Pařížák, vyjíždějí v noci z pražského Hlavního nádraží a přijíždějící ráno o šesté do cílové stanice na Gare de l´Est v Paříži… Ale zpět k Americkému románu, ve kterém Yveta Shanfeldová s velkou naléhavostí popisuje svůj vnitřní život, svoji zkušenost i svůj svět; ostře se vyhraňuje proti rodičům, matce i otci a její postřehy zahrnují i širší rodinné okolí. Podle jedné teorie se zamilovávám do různých mužů jako reakci nejen na otce, který mne všelijak trápil a využíval, ale i na matku, která mě před ním nechránila. Prý z toho pramení ten strašný pocit osamělosti, nicotnosti…, píše autorka zkraje knihy. Pro úplnost je třeba dodat, že Yveta Shanfeldová, rodným jménem Tausingerová, pochází z rumunské rodiny židovského původu, otec byl významným hudebníkem; Yveta vystudovala klavír na Pražské konzervatoři a na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii. Hudbě se však věnovat nechtěla, stěžejní pro ni bylo psaní. Ve své knize se na několika místech zmiňuje o svém otci, o jeho incestních projevech, ale i o jeho urputném naléhání, aby se stala profesionální klavíristkou. Nestalo se. Autorčina rodina byla poznamenána tragédií holokaustu, rodiče jen zázrakem unikli jisté smrti. Na jednom místě Shanfeldová suše dodává: Máma mi vyprávěla, že když za války pořád slýchala, že Židi jsou méněcenní, začala tomu věřit. Nemyslím, že jí to kdy pustilo. Je plná hořkosti a ironie. A její dceru celoživotně tíží pocit samoty. I uprostřed početné rodiny napíše: Radosti málo, pouze smutek či lhostejnost. Častěji smutek. Vždy jsem si myslela, že deník je sešit tajně ukrytý, že jediným čtenářem může být jen sám pisatel… Mýlila jsem se. Zvláště v poslední době deníky a autobiografie zaplnily knihkupecké pulty, vášeň sdílet svůj intimní život s nejširší veřejností je převeliká. Ovšem tím vzniká i otázka pravdivosti v běžném i širším pojetí. Ne vždy lze brát vše doslova, vysloveně autobiograficky, byť dílo tak působí, což mi autorka na můj přímý dotaz nepřímo ve svém emailu potvrdila. Americký román je tedy spíše text literární než autobiografický. Byť připomíná jakousi auto-psychoanalýzu, sebezpyt, jak napsal Vladimír Novotný ve své stati Románový deník ze vzdáleného roku (Tvar 7/2021), možná ale je to spíše pokus o znovuprožití celého roku vlastního života, stejně tak i přání se v něm vyznat, najít smysl; ve vztahu k muži uvedeném jako S., k manželu Ianovi, dcerám i příbuzným… Ke konci knihy autorka přece jen připouští jisté rozpaky, nejistotu, zda text zveřejnit, když píše: Sama nevím. Až uběhne rok těchto záznamů a přijde čas Deník uzavřít, vyvrcholí text jakýmsi harakiri? Přestanu se bát? Shodím balast a kápnu božskou? A osvobodím se. Snad ano, snad pro Americký román i jeho autorku bude platit, že zdárný výsledek začíná často nesnází. A v této souvislosti si dovolím kacířskou myšlenku, že kdyby Yveta žila šťastněji, kdyby byla méně úzkostná, bůhví, zda by ji múza políbila… Závěrem je třeba zdůraznit, že kniha je psána vášnivě, s hlubokými postřehy a empatií. Hudební a básnický talent Yveta Shanfeldová vskutku nezapře. A nebylo-li by deníků Jiřího Ortena, Virginie Wolfové, Jiřího Koláře a dalších, byl by náš život mnohem chudší. A Americký román k nim lze přiřadit. Platí totiž bez nadsázky, co kdysi řekl Walter Benjamin, že bolest nezná zapomnění.   Americký román, Yveta Shanfeldová, Milan Hodek / Paper Jam 2020 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-22 07:47:13

Výzva jedenácti lékařů Univerzity Karlovy veřejnosti: otevřete školy a zabraňte krachům firem

Jedenáct lékařů Univerzity Karlovy včetně rektora Tomáše Zimy sepsalo výzvu veřejnosti, ve které vyzývají k ukončení nouzového stavu ke 30. dubnu, postupnému uvolňování státní hranice, a obnovení výuky na základních, středních a vysokých školách v průběhu. Prohlášení zveřejňujeme v plném znění. Česká republika je již téměř šest týdnů blokována restriktivními opatřeními, která byly zavedena v souvislosti s ochranou zdraví občanů při epidemii COVID-19. Je potřeba ocenit vládu za první rychlá a plošná opatření, která nepochybně pomohla se zvládnutím rizik. V současnosti je nutné s ohledem na aktuální epidemiologická data a vývoj epidemie zásadně zrychlit rozvolňování opatření – ve prospěch zdraví občanů, ekonomické a společenské stability a prosperity země. Společnou motivací pro vznik této výzvy je ochrana zdraví občanů České republiky, které dlouhodobá omezení ohrožují, obava o naši budoucnost, ať již zdravotní či ekonomickou a rovněž snaha vyvrátit nepravdy a mýty, jež jsou o epidemii šířeny. Plošná opatření nepovedou k vymýcení COVID-19. Je potřebné vytvářet především imunitní odpověď u většiny populace, což bude chránit i ohrožené skupiny obyvatel, definované svou diagnózou, nikoli věkem. V zájmu zachování zdraví a prosperity naší země je nezbytné: - ukončit nouzový stav ke 30. dubnu 2020, - obnovit dostupnost zdravotní péče pro všechny občany v plné šíři, - obnovit výuku na základních, středních a vysokých školách v průběhu měsíce května 2020, - odstranit překážky pro chod ekonomiky, zabránit krachu, který hrozí významné části malých a středních firem a živnostníků, - postupně uvolňovat státní hranice v koordinaci s okolními zeměmi, a zvláště s našimi sousedy a těmi, které mají podobnou epidemiologickou situaci, jako jsou například Německo či Rakousko, - přijímat promyšlená řešení místo chaotických a protichůdných opatření. V našem stanovisku vycházíme z aktuálních epidemiologických dat, znalostí, faktů, expertíz a také z našich odborných i praktických zkušeností a poznatků. 1/ JE NUTNÉ CO NEJDŘÍVE OBNOVIT PLNOU LÉKAŘSKOU PÉČI PRO VŠECHNY OBČANY Od začátku března dochází ve zdravotnických zařízeních k výpadku služeb pro závažně nemocné pacienty, kteří nejsou COVID-19 pozitivní. Jsou zastaveny preventivní programy v kardiovaskulární péči a v onkologii, byly například omezeny odběry orgánů pro transplantace a řada chirurgických výkonů. Další oběti na životech způsobuje jak odkládání plánovaných výkonů, tak i strach nemocných jít včas do nemocnice. Množí se případy zanedbaných bolestí břicha (prasklé záněty slepého střeva a jiné náhlé příhody břišní), drobných poruch hybnosti či mluvení (mozkové příhody) či bolesti v rameni nebo v zádech (akutní infarkty myokardu), a to vše v důsledku strachu pacientů z nákazy během ošetření či hospitalizace. Snížení výběru zdravotního pojištění – i při návrhu navýšení plateb za státní pojištěnce – povede k prohloubení podfinancování celého systému zdravotnictví a tím ve svých důsledcích ke zhoršené péči o nemocné s jinými, často závažnějšími nemocemi, než je COVID-19. Oběti takto vyvolaného nedostatku péče budou bohužel důsledkem protiepidemických opatření proti coronaviru. 2/ ZDRAVOTNICKÝ SYSTÉM NEZKOLABOVAL A NEZKOLABUJE POD NÁPOREM PACIENTŮ S COVID-19 Z Itálie víme, že 80 % populace virózou COVID-19 prochází s lehkými příznaky nevyžadujícími hospitalizaci. Z 20 procent závažnějších symptomů jich pět procent vyžadovalo příjem na intenzivní péči. Zde zastánci plné karantény národa a uzavírání se světu kalkulují s 50procentní úmrtnostní a třítýdenní hospitalizací na jednotkách intenzivní péče. Tato čísla platí jen pro nejtěžší formy zápalů plic a respiračního distresu. Ty však nacházíme jen u 25-30 procent příjmů do intenzivní péče, zatímco celková nejčastější délka pobytu pacienta s COVID-19 je mezi 8-10 dny. To zvyšuje odhad maximální dostupné kapacity intenzivní péče více než dvojnásobně. Doplňujeme, že do dneška (21. 4. 2020) jsme se v ČR nedostali ve vytížení intenzivních lůžek přes 45 procent kapacity, trvale tedy máme více než poloviční rezervu! 3/ KORONAVIRUS NEZVÝŠIL PŘIROZENOU ÚMRTNOST V ČR Ztráta každého lidského života je vždy nenahraditelná a tíživá. Každý rok v ČR zemře přirozenou smrtí přibližně 110 tisíc lidí, tj. průměrně zemře každý den asi 300 lidí. Zesnulých, u kterých byl identifikován COVID-19, je za den průměrně pět – nicméně smrt minimálně poloviny z nich nemá přímou souvislost s onemocněním COVID-19, nýbrž se jedná o úmrtí způsobená jiným závažným onemocněním. Při porovnání úmrtí na respirační onemocnění za rok 2019 nenacházíme rozdíl s rokem 2020 (zdroj: data SZÚ). Ze statistického hlediska je třeba objektivně poznamenat, že koronavirus nezvýšil přirozenou úmrtnost v ČR. 4/ (NE) ZÍSKÁNÍ KOLEKTIVNÍ IMUNITY Velká pozornost se v tuto chvíli upírá k testování imunity ve společnosti, jež by mělo ukázat, kolik lidí nemoc prodělalo a kolik z nich má protilátky. Dosud však není jasné, zda každý, kdo prodělá koronavirovou infekci, musí mít nutně protilátky. Na obraně proti viru se totiž významně podílí i buněčná imunita, která se běžnými laboratorními testy nedá podchytit. Vytvořené protilátky mohou přetrvávat několik týdnů až měsíců, ale paměťová stopa v lymfocytech (buněčná imunita) přetrvává až i celoživotně, po novém kontaktu s tímtéž virem se protilátky začnou ihned tvořit znovu. Každý jedinec tak protilátky vytváří v různém množství a v různém časovém období. V populaci může být mnoho jedinců, kteří koronavirus úspěšně prodělali a nemají zvýšené nebo detekovatelné množství protilátek. Tento fakt podporuje odhad počtu dárců konvalescentní plazmy (tj. plazmy od osoby, která prodělala koronavirovou infekci), kde množství protilátek – a tedy vhodnost odběru této plazmy – bude mít cca jeden z osmi až deseti dárců, kteří koronavirovou infekci prodělali a uzdravili se. Výskyt protilátek v populaci můžeme odhadovat na jednotky procent. Zároveň se ukazuje, že izolování nerizikových skupin, což v praxi znamená znemožňování celé populaci normálně žít a pracovat, nepovede k získání imunity. Naopak – další prodlužování karantény bude mít rozsáhlé následky a povede k celospolečenskému traumatu. Argumentace, že pokud kolektivní testování neodhalí v populaci dostatek případů s pozitivitou protilátek, pak musíme pokračovat v karanténních opatřeních a restrikcích, je chybná. 5/ STARŠÍ OBČANÉ POTŘEBUJÍ BEZPEČNÝ SOCIÁLNÍ KONTAKT, NE ABSOLUTNÍ KARANTÉNU Stigmatizace a omezování starších lidí v rámci „boje s COVID-19“ je neopodstatněné a neoprávněné a etabluje věkovou diskriminaci v obecném povědomí. V rámci řešení krize COVID-19 je veřejnost masivně utvrzována v obavě z mimořádné nebezpečnosti nákazy pro „starší“ lidi a v nutnosti přijímat pro tuto velmi heterogenní skupinu jednotná mimořádná opatření včetně nevycházení z bytu či vymezení nákupní doby. Současně se veřejnost dozvídá, že právě senioři postižení COVID-19 by mohli zahltit zdravotnický systém. Objevily se i představy o třídění nemocných potřebujících intenzivní péči jen na základě věku. Vymezením „ohroženého stáří“ na 65+ došlo k bezprecedentní stigmatizaci 20 procent obyvatel republiky včetně lidí zdravých a nijak zvlášť ohrožených. Někteří byli znejistěni či vystaveni manipulativnímu jednání svého okolí. Mnozí strádají přehnanou obavou z nákazy, omezením kontaktu s rodinami, izolací, samotou, komunikační deprivací, narušením denního rytmu se závažnými psychickými důsledky, a to nepřiměřeně riziku i možnostem jeho snížení. Několikatýdenní nevycházení ohrozilo křehké lidi ztrátou stability, pohyblivosti a tím soběstačnosti. Přitom není důvod, aby se při dodržování odstupu od jiných lidí nepohybovali ve volném prostoru. Ukazuje se, že zhoršení prognózy COVID-19 souvisí především s přidruženou nemocností, nikoliv s věkem jako takovým. Jde o poruchy výživy, onkologická a kardiovaskulární onemocnění, cukrovku, možná některé léky. Ohroženi nejsou primárně „starší lidé“, ale „lidé křehcí a závažně nemocní“. V tom se COVID-19 neliší od všech zátěží včetně chorob, jak to známe z epidemií chřipky, z vln veder či mrazů. Samostatnou problematikou jsou pobytová zařízení sociálních služeb (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem) a zdravotnická zařízení dlouhodobé péče. Jde o rizikové soustředění mimořádně křehkých osob s řadou vážných onemocnění. Zahraniční zkušenosti i první data z ČR ukazují, že právě tito lidé tvoří zřejmě většinu všech obětí COVIDu-19. To ukazuje nadřazenost zdravotního potenciálu (zdatnosti, odolnosti, adaptability) nad věkem jako takovým. Řada křehkých pacientů podlehla nákaze jako nespecifické zátěži, stejně jako by podlehla chřipce či většímu úrazu. Naopak ani v ČR nebylo zdaleka učiněno dost pro ochranu této nejohroženější skupiny - obyvatel pobytových zařízení sociálních služeb. To se týká kvality preventivních opatření, personálních záloh, výcviku v karanténním režimu, dostatku ochranných a hygienických pomůcek, častého testování nákazy u personálu, hlavního zdroje jejího zavlečení, testování podezřelých projevů u klientů s okamžitým převozem nakažených do kvalitních karanténních zařízení s dostupnou potřebnou péčí při rozvoji potíží aj. 6/ NEJDE JEN O ZDRAVÍ FYZICKÉ A DUŠEVNÍ, ALE I O ZDRAVOU EKONOMIKU A DEMOKRACII Je nutné zdůraznit, že fyzické zdraví jde ruku v ruce se zdravím duševním, zdravím socio-ekonomickým a zdravím české demokracie. Nikomu na zdraví nepřidá, když bude muset likvidovat svůj pracně budovaný a dobře fungující podnik, rozdávat výpovědi kvalifikovaným pracovníkům a hlásit se s celou rodinou na pracovním úřadě. Existuje prokázaný vztah mezi kardiovaskulární úmrtností, četností onkologických onemocnění a psychiatrickými onemocněními v souvislosti se ztrátou zaměstnání. Dlouhodobá izolace je devastační pro celou společnost. Izolace a omezení aktivit zvyšují spotřebu alkoholu a dalších návykových látek, závislost na počítačích a gamblerství. Izolace vede k nárůstu domácího násilí, rozvodovosti, napětí ve společnosti a agresivity. Závěrem: Jsme přesvědčeni, že médii sycený emocionální náboj současné situace je třeba korigovat podloženými fakty a s ohledem na ně a na možné celospolečenské důsledky a dopady krizových opatření je nutné co nejdříve konat a urychlit strategii státu v návratu k normálnímu životu. To vše za rozumného dodržování hygienických opatření, tedy nošení roušky při kontaktu s jinými lidmi, mytí rukou a udržování sociální vzdálenosti. Občané během koronavirové krize prokázali nejen velkou solidaritu a sounáležitost, ale rovněž disciplínu v dodržování těchto pravidel, proto není žádných pochyb, že by tato základní opatření dál nedodržovali. V této nesnadné době potřebujeme více optimismu a rozumných řešení, nesmíme propadat strachu, panice a beznaději. Věříme, že i k tomu naše výzva přispěje.   V Praze dne 21. 4. 2020 Podepsáni (v abecedním pořadí): doc. MUDr. Martin Balík, Ph.D. prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., MBA prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc. prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. prof. MUDr. Robert Lischke, PhD. prof. MUDr. Jiří Neuwirth, CSc., MBA prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc. MUDr. Jaroslav Svoboda prof. MUDr. Julius Špičák, CSc. prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-19 10:21:44

Krutí Němci versus líní Italové aneb Věčné téma dluhů a ctností

Při pátrání po tom, které politické téma právě hýbe s lidmi, se mi osvědčila jedna dost primitivní technika: porozhlédnout se po různých fórech, kde se schází širší mezinárodní komunita, a sledovat, o čem se tam právě mluví a jakým tónem. Jestliže nějaké politické téma exploduje do šňůry 1500 příspěvků na fóru, kde spolu většinou líným tempem vykecávají dva-tři živí lidé a jeden spamový robot, je to dobrý příznak toho, že se něco děje. Témata jako eurobondy, koronabondy, záchranné balíčky, Trojka, dluhy a austerita poslední dobou tuhle podmínku dokonale splňovala. Jediné další politické téma, u kterého v Evropě tečou „kolektivní nervy“ podobným způsobem, je divoká migrace z třetího světa. Internet je dost různorodý, ale u myšlenky společných dluhů eurozóny se snad poprvé stalo, že se sobě navzájem začaly podobat debaty na tak odlišných webech, jako jsou Reddit a Financial Times. Ty přitom mají naprosto jinou demografii. Reddit je spíš domovem mladších uživatelů, politicky daleko víc doleva než doprava, velké body tam sbírá třeba Bernie Sanders nebo zelená hnutí. Taky se tam vyskytuje viditelná komunita idealisticky laděných eurofederalistů, o které v realitě skoro nezakopnete. Financial Times jsou naproti tomu domovským teritoriem manažerů, účetních, investorů, případně spekulantů, kteří se v diskusích navzájem častují pojmy jako spread, yield a forexové riziko. Tentokrát se ovšem tamní komunity začaly nápadně podobat – jak prudce zvýšeným provozem proti normálním poměrům, tak i celkovým tónem debaty a argumenty, které v ní padaly. (Dvě dlouhá vlákna pro porovnání: Reddit, Financial Times – míněno komentáře pod článkem.) Obě strany mají kus pravdy Kdybych to měl shrnout stručně, vypadá základní kostra těchto debat asi takto: Ze strany Severu, ke kterému se víceméně řadí všechny germánskojazyčné země, ale Belgie už ne, létají na adresu Jihu zhruba tyto invektivy: flákači slunící se na pláži místo práce, vybíraví žebráci, prožrali svoji budoucnost, nevyužili žádnou příležitost k reformám, mafie, daňové úniky, poslouchají hloupé uřvané populisty, kdyby radši zdanili svoje nemovitosti atd. Jih zase útočí na Seveřany zhruba takto: podhodnocené euro je pro vás neférová výhoda, vytlačili jste nás z exportních trhů, jsme vám dobří leda jako hlídači hranic proti Africe, naše mládež studuje na naše náklady a vy si pak hotové kvalifikované lidi přetáhnete vyššími platy k sobě, chcete využít příležitosti a dostat pod kontrolu i poslední zbytky naší ekonomiky, Nizozemsko a Lucembursko fungují jako daňové ráje, my jsme Němcům po druhé světové válce jejich dluhy částečně odpustili (skutečně). Do toho se občas připlete nějaký Brit se zdvořilou, leč samolibou poznámkou ve smyslu „jsem rád, že se téhle show nemusíme nijak účastnit“. Ještě před rokem by dostal nakládačku, teď ho ostatní ignorují a perou se dál. Tragédií téhle debaty je přitom hlavně to, že obě strany mají kus pravdy. Člověk má raději pěkné černobílé příběhy, na jedné straně hrdinové, na druhé padouši, ale tahle dluhová historie je plná selektivního vidění světa a šedých skvrn. Začneme-li u těch Němců, Nizozemců a spol., jejich hlavní argument zní „nechceme platit za cizí chyby“, což je naprosto pochopitelné. (Podstatně méně rádi to sami slyší, když jde o různá celoevropská schémata na redistribuci migrantů z třetího světa.) Dost často si přitom stěžují na to, že si museli utáhnout opasky sami, že jejich kupní síla není, co bývala. Staří se obávají, že přijdou o celoživotně vytvářené úspory právě v té fázi života, kdy by je potřebovali nejvíc. Mladí nadávají na to, že nástupní platy jsou nic moc a že daně a nezbytné životní výdaje už jsou teď dost vysoké na to, aby jim ztěžovaly založení rodiny. Všechny věkové kategorie pak svorně nadávají na prudký nárůst nájemného v posledních letech, který jim užírá z rodinného koláče. Italové a Španělé zase působí dojmem lidí přitlačených ke zdi. Mladší generace se na masivním zadlužení nijak nepodílely a celou tu mizérii, vysokou nezaměstnanost, chabý hospodářský růst a tvrdé škrty dostaly takříkajíc darem ke svému dospívání. Vědí, že chtějí-li mít budoucnost, musí opustit svoje rodiny a jít dělat kariéru do cizích zemí – nepříliš příjemná vyhlídka v dobách, které jsou občas chváleny jako nejlepší éra v dějinách lidstva vůbec. Těžko jim spravedlivě nařídit, že teď mají platit za hříchy svých otců a dědů, když ekonomika stagnuje. (Právě tahle trvalost dluhového zatížení celých národů je důvod, proč být s veřejnými dluhy zatraceně opatrný. Člověk může umřít a firma zkrachovat, načež věřitelé utřou, což je zase součástí jejich rizika. Ale státy zanikají jen málokdy a olověnou vestu zadlužení pak táhnou další generace, kterých se nikdo neptal.) Nevím, jak toto celé dopadne, ale jedno pokládám za jisté: Itálii nebude možno předepsat zvenčí stejný druh hospodářské správy jako Řecku. Její ekonomika je skoro desetkrát větší a země patří jak k zakládajícím členům celého společenství, tak k čistým plátcům do evropských rozpočtů, z čehož čerpá určitou duševní energii ke vzdoru a neochotu se podřídit požadavkům z ciziny. Nikdo nechce být za pitomce Ptají se mě občas čtenáři, zda pokládám nějaký Italexit za možný. K tomu lze říci, že na rozdíl od Spojeného království by Itálie musela opustit euro a přejít na jinou měnu, což je proces, který nemá žádný právní rámec. Evropské smlouvy prostě žádný mechanismus pro opuštění eura neznají. Je zamýšleno jako věčné, od dnešních dob až do plus nekonečna. Na druhou stranu: historie ukazuje, že veškerá různorodá společenství lze udržet pohromadě jenom dvěma způsoby – vzájemnou důvěrou nebo represí. Nikoliv papírovými vazbami, což ty smlouvy v podstatě jsou. Většina mocenských struktur v historii neváhala uplatňovat represi, proto mají dnešní národy panteony plné mučedníků. To v dnešní Evropě není možné. I kdyby měl někdo takové choutky, nemá k tomu adekvátní vojenskou sílu, na armádách se tady škrtalo nejvíce. Tady se poslední desítky let sázelo na vzájemnou výhodnost celé spolupráce a rostoucí přátelství národů. Tenhle konflikt o peníze je pro pocit vzájemné blízkosti a sounáležitosti hodně korozivní. Platí to i v malém měřítku; dost manželských párů se odcizí, a nakonec rozvede kvůli penězům, hádkám a stresům s nimi spojeným. Na úrovni celých národů to nemůže být zásadně odlišné. Nikdo nestojí o nálepku černé ovce, rozhazovačné, neschopné a nedůvěryhodné. A nikdo nechce být za pitomce, který svojí dřinou vydržuje jiné lidi. Tahle společná měna zastřešující naprosto odlišné země, to nebyl dobrý nápad. Představa jejích příznivců byla, že takto vznikne celý kontinent pokrývající zóna sdíleného bohatství a prosperity. V praxi jsme ale došli ke stavu, kdy na sebe uražené a ponížené národy pokřikují z obou stran ekonomické i politické propasti, která se mezi nimi rozevřela. Takhle žádná utopie nevypadá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-03-04 14:20:54

Zemřel Mirek Kovářík, neúnavný propagátor poezie Václava Hraběte i mnohých dalších básníků

Ve věku 85 let zemřel Mirek Kovářík. Na svém fcb profilu to uvedl ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek. Kovářík jako první scénicky představil Václava Hraběte (Stop-time, 1966) a Znamení moci Jana Zahradníčka (1968). Spolupracoval s Karlem Krylem a řadou dalších českých písničkářů. Jeho scénický i rozhlasový pořad Zelené peří, kde uváděl nové básníky, se stal legendou pro několik generací. Uplatnil se jako editor básnických svazků i jako teoretik scénické prezentace poezie. Miroslav Kovářík se narodil 15. srpna 1934 v Praze. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK a v letech 1953 až 1961 působil jako učitel, mezi lety 1961 a 1967 byl pracovníkem okresního muzea v Mostě, poté je ve svobodném povolání. Na své rozhlasové zkušenosti z přelomu šedesátých a sedmdesátých let navázal v roce 1991 a následujících dvacet let pracoval jako externista v Českém rozhlase Praha. V roce 1962 založil Docela malé divadlo v Litvínově, kde do roku 1969 uváděl kromě americké beatnické poezie také verše Ortenovy, Zábranovy, Kolářovy, Blatného, Divišovy a Slavíkovy. Nakladatelství Galén mu v roce 2017 vydalo obsáhlý svazek jeho esejů pod titulem Život… a poezie…?  Zveřejňujeme několik otázek a odpovědí z rozhovoru, které s ním před třemi lety vedl šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek:   Celoživotně se věnujete přednesu básnických textů. Váš pořad Zelené peří se stal legendou. Máte tedy jasnou představu o podobách a funkcích zvukové stránky poezie. Jaký je váš názor na slam poetry a na hip-hop? V Čechách nic nového! Nezapomeňme, že v tomto oboru jsme evropskou velmocí! Co jiného byl slavný „voiceband“? Interpretační těleso založené E. F. Burianem už ve dvacátých letech minulého století! To, co se tenkrát transponovalo rytmy jazzu, děje se dnes v tóninách rapu a příbuzných žánrových doménách. I tehdy, i dnes v tematicky nejrůznorodějším obsahu. A stejně tak s provokativním záměrem vymezit jiný způsob interpretace.  V hip-hopové subkultuře vzniká navíc i nový freestylový generační jazyk, jak ho už ve své próze Skoby s bravurním nasazením užila Svatava Antošová. A slam poetry? Přemýšlel jsem o českém překladu tohoto pojmu a vyšlo mně „řečnění“. Vím, nezní to moc vábivě, ale v podstatě jde o pseudospontánní vytěžování paměťových studnic nejrůznějších chutí a vůní, tu více tu méně vydařené a stylizované jako osobnostní prezentace s programovým odvrácením od strnulých podob někdejšího „uměleckého přednesu“. Vidím v tom však i jakési zárodečné stadium procesu nové komunikační seberealizace prostřednictvím všeho, co nabízejí ona prostředí, ve kterých se tyto produkce odehrávají. V kolektivní podobě se slamerům blíží dramatické produkce tak zvané „improligy“, představení, jejichž děj se nedá předvídat a může se vyvíjet i se zvukovými kontakty z publika.    Máte zvláštní slabost pro tvůrce, kteří mají blízko ke katolickému náboženství. Jak hodnotíte roli katolicismu v dějinách české kultury? Dost se o této otázce v poslední době mluví. Určitě jste zaznamenal snahy korigovat tradiční představy o „době temna“. (…) Mne ohromila poválečná poezie Jana Zahradníčka, jedna z nejodvážněji koncipovaných básnických protitotalitních bariér, jak jsem ji mohl ještě v 60. letech poznat a vychutnat až do dna z jeho sedmidílného panoramatu Znamení moci. Jsem dlouholetý interpret tohoto textu a mám ho v sobě uložený také jako ochranný val proti všemožným zkázonosným předpovědím konce světa. A pochopitelně také proti jiráskovské fabulaci doby temna, jak nám ji v mém mládí nabízeli v hodinách literatury a dějepisu. Je tu ovšem ještě jedno Zahradníčkovo dílo, Dům Strach, cyklus textů psaných v prvním pětiletí jeho vězeňského života za nepředstavitelně těžkých podmínek, básně v mnohém vizionářské; spolu se Znamením moci tvoří zásadní zahradníčkovský dvojakord české poezie krutých padesátých let minulého století.… Smutným faktem je povrchní zastoupení těchto textů v čítankách a v osnovách literární historie vůbec. Jistě, Zahradníček byl věřícím katolíkem, a to už někdy kantorům stačí, aby nad ním ohrnuli nos a byl vřazen do příslušné škatulky katolictví v české kultuře, kde vedle Balbína vegetuje Jiráskem poplivaný Koniáš, a v níž Jakub Deml slouží jako hlasatel antisemitských nálad.    Možná je to způsobeno jen shodou okolností, ale z knihy, o které mluvíme, je cítit, že nemáte zrovna vřelý vztah k poetismu a vůbec k levicovým avantgardám minulého století. Pokud tomu tak skutečně je, v čem to spočívá? Myslíte tím, že se příliš nevěnuji poetice Nezvalově a jemu blízkých…? Neoslovila mne, to se přece může stát – mám-li ve svém interpretačním erbu Ortena, Hraběte, americkou beatnickou plejádu, není to snad ani tak nelogické. Neoddiskutovatelná je umělecká velikost Nezvalova, méně už jeho básnický charakter – produkce poválečná je toho čitelným důkazem. Holdování režimu, který očividně poničil tolik hodnot a hrubě zasáhl do tolika životů!  Naopak – o to víc si cením díla surrealisty Zbyňka Havlíčka, i když za svého života nemohl vydat jedinou sbírku! Teprve letos vyšlo jeho plně již zkompletované dílo básnické – 48 let po jeho smrti! A pokud jde o levicové avantgardy – jak blízká jim byla revoluční vlna beatnické poezie! Tu jsem přijal do svého světa přímo jako programový dar! Byl jsem jeden z prvních, komu se dostaly do rukou Zábranovy překlady Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, moje divadlo poezie inscenovalo totiž i verše samotného Jana Zábrany z jeho některých tenkrát ještě rukopisných sbírek – k premiéře jsme vydali dokonce bibliofilský tisk!    Jaký je váš názor na básnické kvality slovesné produkce českých písničkářů? Zaslouží si jejich texty knižní prezentaci bez podpory muziky, jak se často děje? U koho ano, u koho ne? Normu v této kategorii nastolil svým dílem i působením na české písničkářské scéně Karel Kryl. U něho je jedno, zdali je to písňový text nebo báseň, obojí se dá zpívat i přednášet, ostatně totéž platí o Jiřím Suchém a většině textů Petra Kopty, Josefa Kainara, Jarka Nohavici, Zuzany Navarové a řady dalších. Zjednodušeně formulováno: u všech, kdož se řečí metaforického jazyka dotýkají reality, která je osloví, a cítí potřebu se s ní vyrovnat. Pravda, má-li takový text melodický podklad, je snadněji zapamatovatelný, ale nic to neubírá jeho myšlenkové hodnotě, i když bude pouze čtena….   Nezapochyboval jste někdy o smysluplnosti svého celoživotního úsilí? Nezapochyboval jste někdy o divadle poezie, které, jak píšete, se ani nedá definovat? Ani na chvíli! Pravda, nezažíval jsem jenom sklizně uznání, ale to mne nesvedlo z cesty. Spíš jsem usiloval o to vtělit poezii na dosud neobsazená působiště – to se mi podařilo na Portě, jejíchž asi dvacet ročníků jsem uváděl od začátku její existence až do prvních polistopadových let. A byla to i její krajská a městská předkola, řada let týden co týden v Malostranské besedě a na Petynce soutěž Písně dlouhejch cest, kde se básnické (a v případě povídek Alexandry Berkové i prozaické) minuty střídaly s těmi hudebními jako zaběhnutý sled programu – kolikrát jsem musel některé texty překopírovávat pro zájemce, co si je chtěli vychutnávat sami! A protože jsem jezdil s některými kapelami z Porty i na školní představení (královéhradecká skupina Kantoři to měla přímo v názvu!), dalo se pěstit básnické slovo hned takto v počátcích chápání tehdejší mladé generace – však si občas vyslechnu na to vzpomínky, když mne osloví ti, kdož nás tenkrát sledovali ze školních škamen! A mých asi deset pořadů poezie básníků „nepromlčitelných“, moje podoba divadla poezie jednoho herce … myslím, že to mělo smysl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-18 07:25:30

U knihovny s Petrem Bílkem: O vrazích od psacích stolů, současné čínské společnosti a utonulé dívce

Kniha Pravá ruka K. H. Franka mimo jiné ukazuje, jak se vnuci vyrovnávají se zločiny dědů, v románu Kdopak se baví jsou nejpevnějším poutem mezi postavami peníze a Radek Malý se ve své nové knize zabývá motivem utonulé dívky v evropské poezii.   Emil Hruška, Jacqueline Giesová: Pravá ruka K. H. Franka (Epocha 2019) Robert Gies se narodil roku 1902 nebo 3 (údaje v knize kolísají) v Kolíně nad Rýnem a zemřel roku 1974, přes kariéru špičkového právníka rozvinul svou činnost teprve v SS. Brzy po vzniku protektorátu se ocitl v Praze jako osobní tajemník K. H. Franka. Hruška na této knize spolupracoval s jeho vnučkou, která se celoživotně vyrovnává s cejchem dědečkových zločinů (osud lidických dětí například) a která dosud nechápe, jak tento zločinec unikl po válce potrestání. Nejpůsobivější je text tam, kde se mluví o Giesově suverénním mlčení o minulosti a o bezzubých pokusech západoněmecké justice reagovat alespoň formálně na trestní oznámení ze strany českých protifašistických organizací. Nejhorší jsou vrazi od psacích stolů.   Liou Čen-jün: Kdopak se baví (Odeon 2019/ překlad Zuzana Li) Autor (1958) je prý jedním z nejbohatších spisovatelů v Číně a tohle je třetí kniha, která mu vychází v českém překladu. Román lze doporučit všem, kdo mají zájem o kolorit současné čínské společnosti. Zuřivý boj strany proti korupci, bídný život venkova, prostituce organizovaná kolem mýtu panenství, kupování nevěst, iracionální myšlení a klientelismus pojednává Liou lehkým perem a se smyslem pro grotesknost „příběhů ze života“. Zdánlivě nenáročné vyprávění sugeruje po čase nepříjemný pocit, že všechno, o čem se mluví, je jinak, že nelze nikomu věřit, kdo uvěří, vzápětí bude litovat. Nejpevnějším poutem mezi postavami jsou peníze, a proto je třeba nepolevit v ostražitosti, protože lidé vás chtějí jedině napálit.   Radek Malý: Ofélie a její sestry. Motiv utonulé dívky v evropské poezii (Host 2019) Inspirován Bachelardem sleduje autor (1977) „komplex Ofélie“ založený u Shakespeara při jeho putování zejména francouzskou, německou a českou poezií, přičemž se zmíní i o klíčových zpracováních prozaických (například Viktorka Boženy Němcové). Do centra plástve metafor spojených s tímto komplexem klade Malý posmrtnou masku Neznámé ze Seiny. Někdy podrobnější analýzy, jindy letmé zmínky se tak z naší poezie dočkají Mácha, Bezruč, Zahradníček, Holan, Orten, Seifert, Nezval, Skácel, Hanzlík, Žáček, Matys, Cincibuch nebo Šťastná, Tominová a Hrabě. Jistou nahodilost výběru sám autor připouští, nečiní si nárok na vyčerpávající antologii. Komu je tato publikace určena? Studentům, nebo profesorům?  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-29 08:45:14

Hanuš Karlach: Pitvornosti mrzačící mateřštinu na nás doléhají ze všech stran

Novodobé české písemnictví se rozvinulo díky překladům. Překlady klíčových děl světové literatury měly přímý vliv na poetiku českých autorů i ve dvacátém století. Také mnohý současný český spisovatel by potenku pískal, kdyby si jeho inspirace tu a tam nemohla loknout ze zahraničí. Přesto si dnes překladatelů vážíme málo. Skoro vůbec. Rozhodl jsem se tento trend nepodporovat. Rozhodl jsem se představit v Literárních novinách nějakou překladatelskou osobnost. Rozhodl jsem se pro Hanuše Karlacha. Pak jsem se podíval na jeho heslo a okamžitě jsem pochopil, proč surrealisté tak milovali náhody. Hanuš Karlach se 29. srpna dožívá osmdesáti let.    Celoživotně se věnujete překladům beletrie z německého jazyka. Změnily podle vás v současné době internetové překladače tradiční vnímání překladatelské profese? Nejdříve a především prosím, aby se vědělo: Jsem člověk letitý tak, že už na něm málem roste mech, osoba mající takřka veškerou profesní činnost už téměř za sebou; dnes je módou říkat takovým jedincům „výběhová série“. Abych si nekazil ty pečlivě chráněné zbytky umu, příliš onu více techniku než od ní vzdálené mozkové vypětí nesleduji. A když se tu a tam podívám, co to obnáší, jde mi hlava kolem a tělo do vrtule, co je také s jazykem možné. Doufám jen, že ona mladší překladatelská generace má proti zmíněné technice vypěstovanou pancéřovou imunitu. Je to i pro ni zjevně těžké, ony ty pitvornosti mrzačící mateřštinu doléhají ze všech stran, vykukují z každé třeba i málo tušené spáry jazykového provozu.  Když srovnáte literární život v německé jazykové oblasti s českou situací, jaké jsou rozdíly? To je otázka na širou sféru přelévající se daleko do stran od slovesného umění; jsa členem německého centra PEN klubu, mám tu končinu dosti na očích a se žalem konstatuji, že kulturní život, a tudíž i ten literární, má tady k dispozici lepší, tj. dobře fungující systém, rámec, kostru. Literární domy, domovy pro literáty, funkce „městských písařů“, dotované soutěže takové i onaké, bohatá soustava literárních vyznamenání a cen, a tak dále. – Jen mám neodkladný a tak trochu i škodolibý dojem, že v té zemi s více než osmdesáti milióny obyvatel zájmy, činnost i šířené výsledky v kultuře jako takové, tj. v umění, a tedy i v literatuře, existují a odehrávají se v jedné vrstvě aktérů a konzumentů, spíše starších, ve vrstvě, která je až izolována od vrstvy řekněme spodní, a početnější, která svůj způsob dejme tomu jisté duchovní – ne, lépe bude říci vnitřní – existence spatřuje ve sportu, v pop music, v „adrenalinovém“ počínání a tak dále. Že tuhle vrstvu třeba ona vyšší ve svých opusech i zrcadlí, to ona neví. Nebo nezajímá ji to. Což naštěstí neznamená, že dotyčné opusy nemají ohlas nejenom v oné vyšší vrstvě, ale místy i v té nižší. Za pomoci seriózních médií se o ní ten nebo onen „nepříznivec vyšší kultury“ (tedy v tomto případě literatury) tu a tam třeba i dozvídá. Tyhle komunikační interstratové průniky jsou k mé lítosti častější, to „prorůstání“ směrem dolů podle mého názoru stále ještě brání usychání toho kulturního vršku; takže úhrnem řečeno, s lítostí řečeno, je na tom německá kultura, takže tady literatura, i ve svém ohlasu do všech stran země trochu lépe než toho času ta u nás. Nepraví se v Německu na každém rohu: Tohle nečtu, to jsem nečetl, na to nemám kdy, to je na mě moc složité, a podobně. Měl jste v rukou současné německé překlady české beletrie? Jaká je podle vašeho názoru jejich kvalita? Je úroveň německé bohemistiky skutečně tak povážlivá, jak před lety napsala historička Eva Hahnová? V této věci asi selžu: současnou českou literaturu znám pouze děravě, a její překlady do německého jazyka už neznám vůbec. Naposledy jsem měl jakés takés povědomí o (výjimečných) kvalitách německých verzí děl Bohumila Hrabala (paní Rothové a Karlheinze Jähna). Současnou německou bohemistiku vlastně neznám; naposledy jsem se s ní setkal někdy počátkem devadesátých let v Göttingenu, a tam měla dosti vysokou úroveň, jako vůbec tamní slavistika.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Vypráví se o vás, že prý pravidelně jistou dobu pobýváte v nějakém bavorském klášteře. Jde o konsolidačně kontemplativní proceduru, nebo naopak o intenzivní soustředění na práci? To tedy, jak pravívá jeden náš politik, je jakési nedorozumění. Trochu historie: v roce 1967 jsem měl to štěstí, že jsem mohl pobývat a studovat ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam jsem získal sympatie profesora Paula Stöckleina, s ním jsem se pak vzhledem k srpnové invazi 1968 a poté normalizaci viděl až po listopadu 1989; ten nám zařídil pravidelný letní (a posléze i vánoční) pobyt v Garmischi-Partenkirchenu. Tam jsou dva překrásné kostely, svatého Antonína (františkánský poutní) a Nanebevzetí panny Marie (v tom se na její svátek v srpnu odbývá vždy obrovská slavnost); poznali jsme v obou svatostáncích několik milých a přátelských duchovních. Poblíž tohohle městečka je podobné městečko zvané Oberammergau, znalcům se hned rozsvítí; ano, je to ono místo, kde se odehrávají každých deset let pašijové hry, proslulé v celém světě. Samozřejmě tam tu a tam zajedeme; a na cestě je další proslulost, benediktinský klášter Ettal. Tam také občas vedou naše kroky, vznosně řečeno. Ale že bychom pobývali v některé takové klauzuře, to je opravdu mýlka.  Jak byste charakterizoval svůj lidský i profesní vztah ke Günteru Grassovi? Jak na vás zapůsobilo jeho pozdní doznání hříchu z mládí týkající se jeho účinkování ve Waffen SS? S Günterem Grassem jsem se seznámil tuším v roce 1990 na Dobříši u příležitosti posledního zasedání Skupiny 47, známého to sdružení předních německých literátů; to Grass už věděl, že překládám jeho Potkanku. Záhy, u dalších překladů, jsme se sblížili úžeji, tykali jsme si. – Grass, jak známo, vždy po publikaci některého dalšího svého díla a před jeho překlady do mnoha jazyků zval na něco jako instruktáž své „dvorní“ překladatele. Takové setkání vždy stvrdilo jeho naprosto pozitivní strukturu osobnosti, přátelskost, trpělivost, humor. Nikdy nikomu nic nevytýkal, ač se ho kolegové ptali někdy na věci takříkajíc banální. Měl jsem to štěstí, že jsem, člen německého PEN klubu, tehdy ještě dvou PEN klubů, západoněmeckého a východoněmeckého, byl zvolen do komise pro sjednocení těchto dvou institucí. Měl jsem tu vzácnou příležitost, že jsem byl s Grassem i tady v úzkém styku. Museli jsme překonávat nedůvěru, ba odmítavá stanoviska některých literátů, kteří se nechtěli smířit s oním splynutím. Ale Grass a další s naší drobnou pomocí dosáhli nakonec sjednocení do jednoho PEN klubu. K tomu doznání mladistvého hříchu se mu vyčítalo, že je podníceno jakousi marketingovou tendencí v pozadí; nemyslím si to, spíše se mi zdá, že u vědomí, že se mu v životě „připozdívá“, chtěl být posléze zcela čistý ve smyslu jakési soukromé vyváženosti zásluh a poklesků. Zásluh, jak známo, bylo hodně. Jeho sláva se zrovna nedotýkala hvězd, ale sahala až za oceán. Znovu připomenu jednu příhodu: Šli jsme za jeho pobytu v Praze spolu přes Staroměstské náměstí. Na lavičkách tam posedávali američtí studenti. Když jsme se k nim přiblížili, jeden vyskočil a vyhrkl: „Look! Is it possible? It´s Günter Grass!“ Jistě jste na to odpovídal už mnohokrát, ale přesto se k tomu vracím. Proč jste zavedený titul centrálního díla Karla Krause Poslední dny lidstva přeložil jako Poslední chvíle lidstva? Ano, už jsem to několikrát vysvětlil. „Tag“, tedy „den“, má v německém originále (ostatně v českém jazyce rovněž) i metaforický přesah, není to pouhý časový údaj. Znamená i cosi jako neexaktně determinovanou etapu, v níž se odehrává cosi důležitého, přelomového, pozitivního i negativního. Překladatel za první republiky ponechal výraz „den“ (až starosvětsky „dnové“) zjevně také pro dvouslabičnost nezbytnou kvůli akcentově údernému názvu. Kdo si ovšem hru přečte, sezná, že jde vskutku o údobí přesahující dny. A podle mého názoru výraz „chvíle“ jaksi zintenzivňuje všechno, co se v onom líčeném časoprostoru děje.  Které dílo ze současné, ale i klasické německé literatury byste si ještě rád přeložil a proč? Pokud budeme nazývat „klasickou“ už i literaturu dvacátého století, pak se upínám spíše k ní. Předloni jsem sice přeložil dramatickou burlesku básníka a spisovatele Volkera Brauna, mého kamaráda, „Demos“, reagující na problémy tehdejšího Řecka. Ale jinak toho času soustřeďuji svou „tvůrčí“ pozornost na dílo spisovatele, který je u nás znám velice skrovně, ačkoliv je to jeden z pilířů moderní německé literatury: na Alfreda Döblina. Toho poněkud širší obecenstvo u nás zná nanejvýš z jeho románu „Berlín, Alexandrovo náměstí“, hlavně díky jeho zfilmované podobě; o jeho do češtiny přeložených románech „Milost se neuděluje“, „Valdštejn“ nebo „Amazonka“ se ví dost málo. A to jsou přitom díla, která podle obecného názoru evropských teoretiků stvořil autor, „jehož stylotvorný vliv na způsob líčení německých romanopisců po roce 1945 lze srovnat pouze s vlivem Franze Kafky“. Günter Grass jej pokládal za svého učitele, za mistra, jemuž on, tehdy především výtvarný umělec, vděčil za to, že vůbec začal psát; Grass také vytvořil Döblinovu chrestomatii, založil posléze i Döblinovu literární cenu (její první laureátkou byla Libuše Moníková). – Já toho času prahnu po tom, moci přeložit Döblinovo pozdní dílo, tetralogii „Listopad 1918“, které bylo jako celek publikováno teprve před několika lety a mezi odborníky zapůsobilo jako zjevení; je to jakási syntéza historické, psychologické, politické i vysoce privátní literatury, syntéza, která předestírá pronikavý pohled na dění kolem první světové války a kolem turbulencí, revolucí, katastrof a soukromých neštěstí jejich aktérů veřejně se exhibujících i naopak zahalených do ticha soukromí. Je to jakási neuvěřitelně plastická, zneklidňující, ostře vtíravá explikace proudů sahajících až do současnosti. Už na tom pracujeme s nakladatelstvím Academia.  Domníváte se, že pozornost, kterou čeští nakladatelé věnují překladům z německé literatury, je dostatečná a založená na promyšlené strategii, nebo spíše náhodná a podřízená komerčním hlediskům? Jaký vliv na volbu překládaných titulů mají sami překladatelé? Pracují na objednávku, nebo přicházejí s vlastními tipy? Žel podle mého názoru platí to, co formulujete v druhé části otázky: Není tu promyšlené strategie, schází – asi zprvu ve školách všech stupňů, ale především pak v nakladatelských domech – chybí o znalosti opřené vědomí diachronního i synchronního rámce, povědomí, co bylo v dávnější i v té čerstvější minulosti významné s logickým přesahem do dneška, jaká panuje (nebo by měla panovat) hierarchie kvality jako determinujícího systému napříč dějinami; chybí, jsouc vytlačeno někam na periferii obecné pozornosti, to, čemu Goethe říkal „světová literatura“; tu nahrazují pomíjivé, často jepičí „events“, dnes hlučně zmiňované, zítra už zapomenuté opusy. – Přehršel domácích i zahraničních cen a vyznamenání tuto pomíjivost nenahradí. – Pokud jde o kolegy překladatele, ti spíše přicházejí s vlastními tipy, ta objednávka se vynoří až poté, když se svým návrhem šťastně uspějí.  Měl jste v životě, pokud jde o vaše germanistické působení, nějaký výrazný vzor? Který z vašich učitelů na vás měl největší vliv? To byl především a hlavně profesor Eduard Goldstücker (vidíte, kde je v tomto případě dnes to dějinné povědomí?), který byl přísný, nesmlouvavý u zkoušek, ale prezentující studentům právě ono vědomí goethovské světové literatury, kloubící německé literární tvůrce s tvořením podobné povahy daleko za hranicemi Německa, osvětlující příčiny toho a onoho jevu, směřování, stylu v širokých nadnárodních souvislostech; a co do profesorství zkoušející začasté třeba tak, až se student – rád – ocitl v dlouhotrvající debatě a rovnoprávné disputaci. – Profesor Goldstücker incioval v pražské germanistice studium pražské německé literatury; podnítil historicky proslulou liblickou konferenci o Franzi Kafkovi, která se pokládá za jakýsi spolupodnět pozdějšího „pražského jara“. Druhým takovým mým vzorem byl Kurt Krolop, člověk obrovsky vzdělaný, předávající vědomosti studentům s nenuceným humorem (semináře s námi konával i na lodičkách po Vltavě). Ten působil na Filozofické fakultě v oněch šedesátých letech téměř jako v emigraci z koženě striktní NDR. Eduard Goldstücker mu tehdy obstaral československé občanství; o ně Krolop žel přišel po vstupu vojsk, musel se vrátit do NDR, dostalo se mu nevýznamného místa v jednom berlínském nakladatelství, a dobyl si posléze zaslouženého významu také díky rakouským kolegům, kteří velice nahlas podporovali jeho studie o Karlu Krausovi. – Profesor Goldstücker po invazi Varšavské smlouvy emigroval, získal profesuru na univerzitě v Brightonu a přednášel na vysokých školách po celém světě. Když se po listopadu 1989 vrátil do Prahy a nabídl své vědomosti a zkušenosti Karlově univerzitě, řeklo se mu, že ho není zapotřebí. Tato necitelnost byla ke škodě přinejmenším české germanistiky.  Moníková, Faktor, Rudiš od nás, k tomu zástup autorů z bývalého SSSR, Balkánu a Turecka, kteří začali psát německy. To ovlivňuje německou literaturu tematicky. Posouvá se nějak i co do jazykového materiálu? Neposouvá, protože se posouvat ani objektivně nemůže. Důvod je zřejmý: Tito „přistěhovalci“ (to prosím není termín nijak zneucťující) do nemateřštiny, která bude nebo už se stala jejich přístavištěm, drží se přinejmenším dost dlouho kánonické němčiny, jazyka to země, po niž prahnou; jazyka, který z objektivních důvodů ovšem znají slušně pouze z jeho spíše spisovné podoby. Do podoby řeči, kterou budou nadále beze zbytku používat, mohou ze své původní mateřštiny do ní přispět ve smyslu takového nebo onakého homogenního obohacení jen stěží. Takže ta původní podoba jazyka, do něhož „přistěhovalci“ vplynuli, se v zásadě nemění. Dokonce se dá říci, že někteří z těch, co do ní přiemigrovali, cítí potřebu zabývat se jí do hloubky, pronikat do jejích kořenů jakousi etymologickou cestou, a vnořovat se do ní z jejího vnitřku. Takovým „badatelem“ byl třeba Elias Canetti, původem vlastně Bulhar; toho jsem překládal zcela nedávno. – Pokud se tohle dá nazvat jakýmsi „posunem stran jazykového materiálu“, pak jedině tak, že jde o něco jako částečný objevitelský průnik do již dávno existujícího. – Až si oni „příchozí“ tuto původně nemateřštinu osvojí beze zbytku, tak, že jí budou moci tvořivě kouzlit, budou ji mít stejně za nástroj tvorby nijak neopatřený výdobytky jejich někdejší mateřštiny.  Jaký je váš názor na vztah rakouské a německé literatury? Liší se zásadně nebo ve skutečnosti tvoří jeden celek německého písemnictví? Řekl bych, že ten vztah se odbývá nikoli v rovině jazykové. Jde spíš o reálné obsahy, které se v té které literatuře líčí. Tam jsou diference povstávající z lišícího se časoprostoru naprosto logické. Avšak pokud jde o prostředek, jímž se tato diference prezentuje, jazyk, tam jsou ony lišivé prvky příliš částečné na to, aby se mohlo říci, že existuje jakási němčina a rakouština, jedna i druhá podoby naprosto rozdílné. Tak to není: rakouská němčina se od té německé odlišuje jen ve slovní zásobě (vzhledem k nestejným reáliím jev zcela pochopitelný), v několika obratech, idiomech, vazbách; ale celkově a plošně jsou tyto dvě geografické verze téhož obecně vzato víceméně stejné. – Jedna od druhé se liší teprve v individuálních výkonech jednotlivých tvůrců; ale to jde o styl, um, o užití jazyka, nikoliv o jazyk sám; tam nehraje žádnou roli, jde-li o autora rakouského nebo německého (ono se ostatně zhusta stávalo a často doposud stává, že ten nebo onen spisovatel, básník, dramaturg a podobně přesidluje z Rakouska do Německa a naopak, žije v jakémsi „duálu“, který co do jazyka vede – individuálně! – spíše k mísení detailních rozdílů, pokud se v jeho dosavadním působení nějaké jazykově jevily (tj. užíval-li ve své původní domovině řeč, která byla posléze jeho cílem v přesídlení), k jejich splývání s novým – vlastně ani tak ne novým – řečovým okolím. Tedy: zásadně se díla německé a rakouské literatury takto neliší. – To už, mohu-li to tu digresívně uvést, se liší třeba americký jazyk od anglického daleko spíše. Anglisté jistě vědí, že se v Británii některé americké filmy opatřovaly anglickými titulky, aby diváci v Anglii všechno chápali. Sám jsem to ve zmíněné zemi zažil.  Když přehlédnete tu dlouhou řadu svých překladů, kterého si ceníte nejvíc a z jakých důvodů? To je otázka, jaká se začasté klade a na niž dotazovaný většinou nedokáže dost dobře odpovědět. Což je i můj případ: Musím se přiznat, že je to v téhle věci se mnou jako s rodičem, který má několik dětí a neumí odpovědět na případný dotaz, které má raději. Protože v různosti oněch potomků je jeho láska k nim stejná vůči všem. Jedno víc, druhé méně, něco takového pro něj neexistuje. – Se mnou je to podobné; spíše tak, že po zvládnutí překladu toho nebo onoho díla se raduji právě nad tím zvládnutím. Tvůrci děl, která jsem domestikoval, jsou často tak odlišní, že nějaký láskyplný vztah k nim prostě dominuje radostné uspokojení, „že se to asi povedlo“.  Vidíte, literatura – jako i jiné druhy umění – je nekonečně pestrobarevná, v mnoha jedinečných a neopakovatelných podobách; ať se člověk do ní ponoří kdekoliv, je vždy jiná; ve svých opusech bezbřeze barvitá a široce nestejná; je – doložitelně – navýsost obtížně postižitelná kterýmkoliv specialistou usilujícím o stejnorodou úhrnnost, kdykoliv usiluje o doložení skupinového směřování ve smyslu toho a onoho -ismu. To je na ní to přitažlivé, ta pozitivní unikavost. Přitažlivost pro ty, kdo o ni kdy zavadí.  Pokud jde o mne, nemohu nebýt vděčen té výsadě, v jaké krásné společnosti jsem se to díky literatuře ocitl. V jaké to krásné společnosti jsem doposud prožíval a prožívám svůj život. {/mprestriction}  Hanuš Karlach (*29. srpna 1939, Praha) je český filolog, redaktor a překladatel, jemuž byla v roce 2015 udělena Státní cena za překladatelské dílo. Vystudoval na přelomu 50.–60. let 20. století v kombinaci němčinu, ruštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování postgraduálního studia na univerzitě Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem pracoval jako redaktor v tehdejším nakladatelství Odeon, kde měl na starost vydávání německojazyčných autorů. Mimo jiné přeložil díla Ernsta Theodora Amadeuse Hoffmanna, Franze Werfela, Karla Krause, Güntera Grasse, Volkera Brauna, Christy Wolfové, Christopha Heina, Gottfrieda Benna, Adalberta Stiftera aj.

Čas načtení: 2019-08-16 15:10:08

Svaz knihovníků a informačních pracovníků sepsal petici proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady

Profesní organizace Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR /SKIP/  protestuje "proti nezdůvodněnému odvolání dlouholetého předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR) PhDr. Víta Richtera". Sepsala kvůli tomu dokonce petici, kterou zveřejňujeme v plném znění. Ministr kultury Antonín Staněk odvolal 31. července z funkce předsedu Ústřední knihovnice rady Víta Richtera, respektive rozhodl, že tímto předsedou bude vždy generální ředitel Národní knihovny (Vít Richter členem komise zůstává). "Jsme přesvědčeni, že koncepční změna, kdy v čele rady má stát generální ředitel Národní knihovny, která je ze zákona odpovědná za formulování metodik a koncepcí pro veřejné knihovny, je správná," sdělila mluvčí resortu Martha Häckl České televizi. Doporučení rady je navíc výsledkem hlasování všech členů. jejím předsedou je nyní ředitel Národní knihovny Martin Kocanda. „Z mého pohledu to přišlo zčistajasna, byl to velmi nečekaný krok. Jsem přesvědčen, že ministr Staněk problematiku knihoven vůbec neřešil, na jednání Ústřední knihovnické rady vůbec nechodil. Nechápeme, proč došlo k tomuto odvolání,“ řekl Českému rozhlasu Plus předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků Roman Giebisch.  Nyní už exministr Staněk ale tvrdí, že nešlo o "blesk z čistého nebe". „Tuto koncepční změnu jsem chystal delší dobu, ale bohužel vzhledem ke všeobecně známým okolnostem jsem několik koncepčních rozhodnutí musel zprocesovat v posledních dnech mého úřadu,“ napsal na svém twitterovém účtu. Jeho krok podpořilo České centrum mezinárodního PEN klubu. "Je logické a vhodné, aby v čele Ústřední knihovnické rady, hlavní poradní orgán ministra kultury, stálý představitel instituce, která má ze zákona povinnost metodicky využívat ostatní knihovny v naší zemi. S příchodem současného generálního ředitele Martina Kocandy Národní knihovny ožila, má vlastní zkušenosti, kteří mají ústní knihovníky, výborně a PEN klub v něm najdu partnera a podporují své činnosti. Proto se rozhodli, že změna v principu řízení Ústřední knihovnické rady generálního ředitele Národní knihovny vede k lepším výsledkům. Jsme organizace, která sdružuje tvůrce knih, proto si je velmi přáli, aby se utišila zjitřená atmosféra kolem těchto změn. Věříme, že ÚKR je možné, že máte k dispozici poradní orgán ministra a jeho členy s bývalým předsedou. Vítem Richtrem budou moci a můžete využít své nápady a zkušenosti," sdělil za PEN Klub jeho předseda Jiří Dědeček.  Vít Richter v médiích uvedl, že radu vedl dvacet let a už několikrát říkal, že by už předsedou měl být někdo jiný. Měl by to ale podle něj být odborník a nikoliv manažer, jakým je i Martin Kocanda. Navíc by podle něj nemělo jít ani o ředitele Národní knihovny. Rada v minulosti několikrát kritizovala rekonstrukci Klementina, což podle Richtera mohlo způsobit jeho odvolání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Petice SKIP ČR proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady PhDr. Víta Richtera Nezdůvodněné odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR je poradní orgán ministra zřízený ze zákona a MK ČR vydává jeho statut a jednací řád) dne 31. 7. 2019 ministrem kultury Antonínem Staňkem, způsob jeho provedení a účelovou změnu Stanov ÚKR považujeme za porušení základních principů profesionality, etického chování a zároveň za manažerské selhání ze strany pana ministra. Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) poslední den ve funkci odvolal předsedu ÚKR Víta Richtera, který tento ministrův poradní orgán dlouhodobě vedl. Ministr kultury Antonín Staněk z našeho pohledu účelově změnil statut Ústřední knihovnické rady. PhDr. Vít Richter je jedna z nejvýznamnějších osobností současného českého knihovnictví. Profesně je téměř celoživotně spjat s Národní knihovnou ČR (NK). Byl hlavním iniciátorem vzniku grantového programu MK ČR  -  VISK (Veřejné informační služby knihoven); zcela mimořádné je jeho úsilí o internetizaci českých veřejných knihoven. Jako předseda SKIP a ÚKR prosazoval zájmy knihoven při přípravě nové podoby Knihovního zákona, Autorského zákona, Katalogu prací, Standardu VKIS atd. Vít Richter permanentně jedná s autorskými ochrannými svazy, vydavateli a producenty, ministerstvy, knihovnami ad. Věnuje se organizační a řídící činnosti ve SKIPu, mimořádná je jeho činnost přednášková a publikační v České republice i zahraničí, věnuje se výzkumné činnosti, mimořádné jsou jeho aktivity na podporu spolupráce mezi knihovnami a dalšími paměťovými institucemi, byl dosud předsedou ÚKR. Nedovedeme si vysvětlit, jaké důvody mohly vést ministra kultury k těmto náhlým koncepčním změnám. My, níže podepsaní knihovníci a informační pracovníci, vyjadřujeme zásadní nesouhlas se způsobem a formou odvolání pana Víta Richtera z funkce předsedy Ústřední knihovnické rady /ÚKR/. Za petiční výbor: Mgr. Roman Giebisch, Ph.D., předseda SKIP Petici lze podepsat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-27 05:51:00

Éra hroších kůží aneb Pokud je všechno skandál, nic není skandál

Nový britský premiér Boris Johnson je typem politika, po kterém jaksi všechno steče. Ačkoliv v průběhu posledního měsíce vyvinula některá média mimořádné úsilí, aby zdokumentovala a publikovala vše, co by mu mohlo poškodit pověst, na výsledek interní stranické volby předsedy to vliv nemělo. Hodně lidí si všímá podobnosti s politickou kariérou Donalda Trumpa. Ten za sebou po každém svém komentáři na Twitteru zanechává šílející pandemonium vzteklých hlasů, aniž by mu to u voličů nějak uškodilo – jeho (ne)popularita je od nástupu do úřadu nápadně stabilní a pohybuje se už dva a půl roku v úzkém pásmu mezi 40 a 45 procenty. Nepovažuji to za náhodu, ale za logický důsledek hysterizace společnosti, způsobené právě vládou ječících aktivistů na sociálních sítích. A skutečností, že jejich ideologie se pozvolna přelévá do větších a mainstreamovějších médií. Viděno „woke“ optikou se ve skandál dá přetavit úplně cokoliv. Ani vlastní spojenci nejsou přitom ušetřeni. Jeden ironický příklad z mnoha: německá hudební skupina Feine Sahne Fischfillet je v podstatě Antifa na jevišti, natolik prorostlá s radikálně levicovou scénou, že ji ve své zprávě zmínila německá kontrarozvědka (hlavním důvodem bylo nejspíš zveřejnění návodu na výrobu Molotovova koktejlu na stránkách skupiny – načasované krátce před demonstrací nacionalistické strany NPD v Rostocku). Nicméně v roce 2013 udělal jejich bubeník na pódiu tu chybu, že si v horku svlékl tričko. Prásk, ihned na něj skočily feministky s tím, že jde o gesto utlačovatele; podstatou jeho ideozločinu byla skutečnost, že podle německých zákonů smějí být muži na veřejnosti „nahoře bez“, kdežto ženám je to mimo nudapláže zakázáno. Tím se tedy zpocený muzikant dopustil bezohledného využití svého mužského privilegia. Tomuhle jevu říká pravicový bloger Roger Kimball levicová autofagie a za chvíli se k němu ještě dostaneme. Ale na politické scéně to pochopitelně má nějaké následky. Vzniká tím určitý evoluční tlak, na pravici už velmi zřetelně viditelný. Průměrní jedinci druhu Homo sapiens neshledávají žádné potěšení v tom, být terčem zuřivosti celých pluků fanatiků s pěnou u huby. Být hromadně a hlasitě nenáviděn je pro normálního člověka únavné a deprimující; proto také nátlaku aktivistů tolik lidí a firem podléhá. V případě vedoucích politických funkcí pak opakovaná zkušenost s tím, jak někomu jeden-dva neopatrné výroky zničily kariéru, vede k tomu, že normální lidé ztrácejí o takové úřady zájem. Tím se ovšem uvolnil značný prostor, který můžou bez obav zaplnit jen dva typy osobností: nevýrazní jedinci bez kontroverzních názorů, osoby dost často veřejnosti neznámé až do chvíle, než se přiblíží nějaké volby a je potřeba někoho postavit na kandidátku, nebo politici s hroší kůží, kteří se přímo vyžívají v tom, že jsou celoživotně provázeni dedikovanými skupinami běsnících nepřátel, a s chutí je dráždí k dalším a dalším projevům vzteku. (Pokud se někomu vybavily poslední prezidentské volby v ČR, nemůžu mu to mít za zlé.) Tenhle vývoj s sebou – kromě očekávatelné polarizace společnosti – nese i riziko znecitlivění posluchačů. Pokud je všechno skandál, nic není skandál. V permanentním mediálním křiku doprovázeném gejzíry nálepek „sexista, rasista, xenofob, neokolonialista, extremista, misogyn, morálně odporné individuum“ ztrácí člověk schopnost poznat, co je skutečně vážný problém a co ne. Příliš mnoho rituálních záchvatů hněvu nad tím, že někdo napsal na Twitter něco fuj-fuj-ošklivého, vede k vyhasnutí schopnosti rozlišování a reakce. Malé přirovnání: domácí požární alarm, který spustí šestadvacetkrát za den, je horší než k ničemu. V té jedné situaci za dvacet let, kdy začne opravdu hořet, si poplachu nevšimnete, protože jste na si to pípání dávno vyvinuli selektivní hluchotu. A proto mám z tohoto vývoje mírné obavy. Na jednu stranu mě těší, že vůči tomuhle hroznému jevu vzniká nějaká přirozená rezistence. Na druhou stranu nám oslabuje dříve užitečný varovný mechanismus až k naprosté nepoužitelnosti. Slíbil jsem vám návrat k pojmu levicové autofagie. Autofagie znamená „požírání sebe sama“, asi jako u tradičního symbolu Uroborose. Řeknu teď něco, co z pohledu „pravičáka“, utahaného neustálými inovacemi na poli politické korektnosti, je asi překvapivé: myslím si, že zrovna následky politické korektnosti, identitární politiky apod. trpí daleko více samotní zastánci levice než ti druzí, a že je to pro ně potenciálně fatální slabina. Proč? Protože boj levice s pravicí je jenom jedním z mnoha bojů, které v politické aréně probíhají. Dalším a minimálně stejně důležitým bojem je boj o dominanci uvnitř skupiny samotné, a to je přesně ten boj, který se zavedením soutěže o to, kdo je větší oběť a kdo je větší utlačovatel, změnil v peklo. Nikdo totiž nedokáže stanovit nějaký všeobecně přijatelný žebříček ukřivděných a ještě ukřivděnějších menšin, i když pokusy v tomhle směru byly. Navíc je dost jednoduché, zejména v oblasti genderu, si podle potřeby zkonstruovat menšinu novou, ještě menší a utlačovanější, tudíž ctnostnější a s větším nárokem na politické bonusy. Zápas o to, kdo z takové plejády skupin trpí útlakem bílých heterosexuálních šovinistů více a kdo méně, nemůže z principu vygenerovat stabilní ekvilibrium. Boj o dominanci je tím pádem neutuchající a brutální. Aktuálně to vypadá, že na vršku potravní pyramidy jsou aktivisté-transsexuálové, o kterých před několika lety nebylo ani slyšet; ale za pět let tam může být někdo zcela jiný. A s vrškem pyramidy je spojen politický vliv, prostor v médiích, granty, dobrá pracovní místa v průmyslu diverzity, čili velmi žádoucí cíle. Jenže ozvěny této ublíženecké olympiády se nesou daleko mimo arénu, ve které se odehrávají, a kde si účastníci dávno zvykli na to, že každý den vyrůstá ze země další úroda nových tabu. Například k voličům, kteří vnímají situaci úplně jinak. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Rovněž malý příklad. V nedávné televizní debatě 11 prezidentských kandidátů Demokratické strany zvedli všichni ruku pro to, aby byla ilegálním imigrantům poskytována zdravotní péče z prostředků daňových poplatníků. Nemohli asi činit jinak, protože kdokoliv by tu ruku nechal dole, stal by se v očích aktivistů novým Hitlerem. Extra riziková situace by byla, kdyby tam s tou rukou dole stál sám. Rozhodně bylo bezpečnější říci „ano“, ať si dotyčný o věci myslel cokoliv; ušetřil si tím velké problémy s levým křídlem strany, nyní reprezentovaným těmito dámami. Jenže na širší americkou veřejnost tenhle posun k pozicím krajní levice moc dobře nepůsobí. Dělat z imigrace morální ultimátum (pěkný výraz) je nebezpečná taktika, protože někteří nerozhodnutí voliči skoro určitě řeknou ne, a můžou to být zrovna nerozhodnutí voliči v důležitých státech ("swing states"). Což by z hlediska voleb znamenalo „vyhranou bitvu a prohranou válku“. Tohle také vytváří jistý evoluční tlak, ale zatím nevidím, jaký bude jeho výsledek. Vyvinout si hroší kůži vůči útokům svých nominálních spojenců je daleko těžší, než vůči svým protivníkům. Takový Salvini jednoduše říká zastáncům Caroly Racketeové „nepřátelé“ a vysmívá se jim. Ale co má dělat třeba tübingenský starosta Boris Palmer, kterého chtějí ze strany Zelených vyhnat vlastní kolegové?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-13 19:15:45

Diskrétní elegance aneb Čím nás obohatila móda mezi válkami

Když letos 13. května ve věku osmdesáti let zemřel básník a prozaik Petr Skarlant, opět jsem si uvědomila, jak navzdory veškeré emancipaci často zůstávají ženy, byť stejně talentované, ve stínu svých známějších manželů či celoživotních druhů; vědkyně Emilie de Châtelet zůstávala dlouho ve stínu Voltaira a jazykově geniálně nadaná Rosa Holubová zase v pozadí svého manžela-cestovatele; další výčet by byl velmi dlouhý. A patří mezi ně i Jana Skarlantová. Spisovatelka, vysokoškolská pedagožka Jana Skarlantová, která s Petrem prožila více než padesát společných let, působila především na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty UK v Praze, celoživotně se věnuje historii odívání a estetickému užití tvorby. Jen namátkou jmenuji některé z jejích děl, například kniha o netradičním odívání nese název Od fíkového listu k džínům (1999), další, která vyšla o deset let později, je věnovaná hlavně textilu a jmenuje se Užitá tvorba (2009), zvláště pak nedávno zaujala její půvabná kniha o secesní módě Ze života našich prababiček (2014), a zatím poslední její publikace je Diskrétní elegance s podtitulem Móda mezi válkami. Kniha je rozdělena do mnoha kapitol a podkapitol s přitažlivými názvy jako Art deco, Držiče tvarů, Getlemani ve společnosti, tituly a ukázky vtipně evokují tehdejší tisk i literaturu, pěkně navozují dobovou atmosféru, obdobně jako černobílé a barevné ilustrace, pocházející z bohatého archivu autorky. Hned v úvodu Jana Skarlantová píše: "Dvě kruté světové války, řada revolucí a politických převratů, miliony násilně ukončených životů… Tohle všechno naši předkové netušili. Nadšeně očekávání nového století potvrzovala světová výstava v Paříži roku 1900." Ano, rok 1900 považoval i spisovatel Paul Morand za zlatou svatbu minulosti s budoucností. A hned k tomu radostně zvolal: "Rok 1900 jeví se jako zastávka na vrcholu, odkud je vidět dvě údolí, jedno druhému skryté." Lidstvo bylo opravdu přesvědčeno, že začal nový čas, a tak toto období nazvalo Belle époque. A jak by také ne, když se v tom roce narodil Jacques Prévert, Robert Desnos, Vítězslav Nezval i Karel Teige a další a další hvězdy na uměleckém nebi. A pokud jde o módu a životní styl není snad ani příliš překvapující, že právě z roku 1900 pochází také první známá fotografie královny módního světa Gabrielle Chasnel, známé jako Coco Chanel. Ale nepředbíhejme. I rok 1900 prozrazuje svoji pokryteckou morálku – frivolní eleganci, korzety, spodničky a zvýrazněná poprsí. A hraběnka de Pange ve svém díle Comment j´ai vu 1900, Jak jsem viděla 1900 provokativně zvolala na adresu příslušníků francouzské nejvyšší společnosti: "Nikdy se nemyli!" Tehdejší módě v zemi galského kohouta vévodila velká femme fatale Cléo de Mérode, ta ovlivnila i příští generace, například tvůrce filmu My Fair lady, zejména jeho hlavní postavu, kterou si zahrála Audrey Hepburnová. O Cléo de Mérode se v knize Diskrétní elegance nepíše, možná právě proto, že její styl diskrétní příliš nebyl?! Konečně, diskrétnost vůbec nebyla její nejsilnější vlastností… Coco Chanel o několik let později přišla s něčím úplně jiným, svoji kapitolu o ní nazvala Jana Skarlantová velice výstižně Žena, která změnila ženy: "Její modely sledovaly tělo a neomezovaly pohyb. Dalo se v nich vystoupit z auta, tančit i nakupovat na bulvárech." Hned v roce 1926 napsal Vogue, že „malé černé“ šaty z jejího salonu jsou Fordem mezi šaty, jak autorka cituje. „Malé černé“ nadšeně oblékala Romy Schneiderová, Juliette Gréco, kouzlu černé podlehla i Jacqueline Kennedyová i princezna Diana, nemluvě o pařížském vrabčákovi, slavné Edith Piaf, která snad černou barvu proslavila nejvíce, v černých šatech narychlo podomácku spíchnutých její sláva začala, a v luxusních stejného střihu i barvy se také předčasně uzavřela.   Ano, přesně tak, jednoduché černé šaty, neokázale elegantní, se staly uniformou pro ženy každého vkusu. I věku. A když k nim ještě přibyl parfém Chanel N 5, nejslavnější a neprodávanější parfém na světě, vstoupila Coco Chanel mezi velké světové legendy. Kniha Diskrétní elegance je čtivá a pozoruhodná úvaha nad fenoménem módy, která je integrální součástí naší každodennosti, mísí se s naší kulturou, životem i historií. Móda, jak si při čtení knihy opět naléhavě uvědomíme, je spolutvůrcem našeho životního stylu. Žel, v současné době čím dál více vidíme kolem sebe jakési pachtění za módními výstřelky, vkus je ovlivňován hlavně televizí, reklamou a komerčním využíváním, spíše zneužíváním ženské touhy líbit se, bohužel estetickému cítění bývá tato touha přečasto na hony vzdálená; ponejvíce jde jen o neblahé zviditelnit se, což se jistě daří, ale jinak než by si mnohá z těch žen přála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} A tak se opět jen potvrzuje, že ve společnosti, pro níž je vědomí hodnoty problém, je problém i vkus a estetické vnímání sama sebe. Neexistuje sice žádné pravidlo pro vymezení toho, co je krásné, vkusné a co nikoliv, ale když vidíme, jak mnohé dámy v mylném přesvědčení, že vyvolají obdiv či svému vystupování dodají patřičnou důstojnost, když jednou obnaží břicho a natáhnou rozedrané džíny, a jindy se zase ověsí nadbytkem šperků a přeplácanými kreacemi, které z nich činí spíše hastroše, je to žalostný pohled. I právě skončený filmový festival v Karlových Varech toho byl ilustrací, přehlídkou načančaných rób, vyboulených záhybů, volánů, faldů a kanýrů všeho druhu, o šatech s výrazně erotickými prvky raději vůbec nemluvě. Místo, aby móda byla jednoduchá a diskrétní, s oblibou vystavují mnohé ženy spíše na odiv své bohatství či skutečnost, že rozhodně patří k těm nejlépe placeným… No, každý dělá, co umí.     Vkus byl už u Diderota, podobně jako u Chanel, smyslem pro přirozené a zdá se, že v tomto duchu s oběma velikány ve svém díle souzní i Jana Skarlantová.   Jana Skarlantová: Diskrétní elegance. Móda mezi válkami, Motto 2017, 238 stran.

Čas načtení: 2024-02-23 14:04:04

Zemřel Petr Moos. Bývalému ministru dopravy a pedagogovi bylo 78 let

Ve věku 78 let zemřel bývalý ministr dopravy Petr Moos. Celoživotně se věnoval dopravní problematice. V devadesátých letech se podílel na vzniku dopravní fakulty při Českém vysokém učení technickém (ČVUT), kde byl od roku 1994 děkanem. V roce 1998 byl členem Tošovského vlády. V roce 2018 se stal členem dozorčí rady Českých drah, na funkci rezignoval o rok později kvůli zdravotním potížím.

Čas načtení: 2024-02-23 14:04:00

Zemřel Petr Moos. Bývalému ministru dopravy a pedagogovi bylo 78 let

Ve věku 78 let zemřel bývalý ministr dopravy Petr Moos. Celoživotně se věnoval dopravní problematice. V devadesátých letech se podílel na vzniku dopravní fakulty při Českém vysokém učení technickém (ČVUT), kde byl od roku 1994 děkanem. V roce 1998 byl členem Tošovského vlády. V roce 2018 se stal členem dozorčí rady Českých drah, na funkci rezignoval o rok později kvůli zdravotním potížím.

Čas načtení: 2024-02-23 14:20:00

Zemřel Petr Moos. Bývalému ministru dopravy a pedagogovi bylo 78 let

Ve věku 78 let zemřel bývalý ministr dopravy Petr Moos. Celoživotně se věnoval dopravní problematice. V devadesátých letech se podílel na vzniku Fakulty dopravní při Českém vysokém učení technickém (ČVUT), kde byl od roku 1994 děkanem. V roce 1998 byl členem Tošovského vlády. V roce 2018 se stal členem dozorčí rady Českých drah, na funkci rezignoval o rok později kvůli zdravotním potížím.

Čas načtení: 2024-02-25 15:00:00

125 ježků v kleci! Žiju Modrý život, říká sběratel Ivo z Havířova

Železných, skleněných, papírových, dřevených nebo umělých. Taková je sbírka ježků v kleci, kterou celoživotně shromažďuje Ivo Lipina (59) z Havířova. Už v dětství mu učaroval svět knížek Jaroslava Foglara (†91), a jak říká, zásady Modrého života se snaží dodržovat.

Čas načtení: 2024-02-28 19:05:00

Ochrana před černým kašlem není celoživotní. Ročně se v Česku dobrovolně přeočkuje až třicet tisíc dospělých

Očkování proti černému kašli, které se v Česku dostává povinně v kojeneckém věku, nechrání lidi celoživotně. Odborníci proto doporučují nechat se během života aspoň jednou přeočkovat. Ročně tak podle dat společnosti Avenier učiní až třicet tisíc dospělých. Vakcína je vyjde na zhruba tisíc korun. Černý kašel je celorepublikově na vzestupu, nejvíce nakažených je v současnosti v Jihočeském kraji. Celkem se podle dat Státního zdravotního ústavu (SZÚ) v Česku s černým kašlem léčí přes 1200 lidí.

Čas načtení: 2024-03-07 05:00:00

Nezlomné bojovnice s velkými sny: Hokejistku Ester (22) a malou Margaretku (4) trápí SMA

Ester je 22 let, Margaritě teprve 4 roky. Ačkoliv jsou od sebe 18 let, mají ledacos společného. Oběma jim totiž sudičky do kolébky dopřály škaredé podarování v podobě spinální muskulární atrofie, jež je známější pod zkratkou SMA. O této zákeřné chorobě se v posledních letech hovoří čím dál častěji, a to především v souvislosti s nadmíru nákladnou léčbou. V pražském Obecním domě se proto již pošesté koná galavečer Na draka, který si klade za cíl podpořit právě děti a mladé lidi, kteří se s touto nemocí, jež ochabuje lidské svaly prakticky až do paralýzy, celoživotně potýkají.

Čas načtení: 2024-03-13 11:25:25

Co způsobuje, že je lidem zima a pociťují ji především od nohou, odborně vysvětlili kardiochirurg Pirk a epidemiolog Prymula

I když už téměř dva týdny panuje meteorologické jaro, teploty se drží kolem 10 stupňů a po zimních měsících jsou lidé takzvaně vymrzlí. Pocit zimy, kterou cítíme především od nohou, ale trápí mnoho lidí po celý rok. Někteří také kromě nohou celoživotně bojují se studenýma rukama. Pro ŽivotvČesku.cz přinesl epidemiolog Roman Prymula odpověď na otázku, proč mají lidé studené končetiny. Problémy s pocitem zimy od nohou navíc také rozklíčoval kardiochirurg Jan Pirk, který za častým problémem vidí nedostatečný pohyb a statický způsob života, kterým žije velká spousta lidí.

Čas načtení: 2024-04-08 18:49:00

Vysmívaná trofej je fuč. Basketbalisté si k výročí vytiskli Pohár Jiřího Zídka st.

Vzpomenete si, jak rozporuplné reakce vyvolalo před devíti lety představení nové trofeje pro vítěze basketbalové NBL? Pilulku, jak se dnes již starému poháru říkalo, už žádný další tým nad hlavu nezvedne. Letošní vítězové budou slavit s Pohárem Jiřího Zídka staršího, který obsahuje i vzácný talisman. „Je to velká čest. Zejména když vezmu v potaz, že byl táta spojený s basketem celoživotně,“ liboval si syn legendy Jiří Zídek mladší.

Čas načtení: 2024-04-15 11:45:36

Za týden přibylo téměř 1500 nových případů černého kašle

Odborníci upozorňují, že očkování ani prodělaná nemoc nechrání celoživotně, ochrana se postupně snižuje.

Čas načtení: 2024-04-20 22:00:00

Pot: Dominantní umělec Vojta Petřina: Působit bolest je vzrušující

Eliška Soukupová si do hotcastu Pot pozvala dokumentaristu Vojtu Petřinu. Vojtovi se celoživotně potí duše z tělesných modifikací a v srdci mu zažehá požár z představ o posouvání hranic bolesti.

Čas načtení: 2024-04-28 18:30:00

Moci bez nemoci: Geny BRCA 1 a BRCA 2 znamenají zvýšené riziko rakoviny. Vyšší záchyt - rychlejší léčba

Geny BRCA 1 a BRCA 2. Pokud zdědíme některý z těchto genů, znamená to celoživotně zvýšené riziko vzniku rakoviny, především prsu a vaječníků. Novinkou je vyšší záchyt žen takto geneticky zatížených a možnost úspěšnější a rychleji započaté léčby. Pozvání Šárky Volemanové přijal MUDr. Filip Frühauf, Ph.D., onkogynekolog Kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie 1. LF UK a VFN v Praze u Apolináře a také paní Eva, která je nositelkou jedné ze zmíněných genetických mutací.