Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-02-03 09:44:02

Hrdinky všedního dne: Česká televize uvede dokument Sólomámy režisérky Eriky Hníkové

V Česku je skoro 200 tisíc domácností, kde děti žijí pouze s jedním z rodičů. V téměř většině případů neúplných rodin je právě matka ta, která řeší bydlení, práci, peníze nebo výchovu dětí. Jaký je status českých samoživitelek? Co si o nich Češky a Češi myslí? A na základě čeho se toto myšlení formuje? Odpovědi na tyto otázky hledá nový dokumentární snímek Sólomámy režisérky Eriky Hníkové. Česká televize jej v premiéře uvede v úterý 8. února po půl desáté večer na programu ČT2. „Matky, které jsou s dětmi samy, představují znevýhodněnou skupinu, jež bývá v médiích často zobrazována jako skupinka plačících chudinek. Já sama jsem se přitom na obhlídkách setkávala se ženami bojovnicemi, které se nelehké situaci, finanční či bytové, nepoddávají a v dokumentu jsem tyto ženy chtěla ukázat především jako hrdinky,“ říká ke své motivaci zpracovat téma samoživitelek režisérka Erika Hníková. „Například hrdinka Alena pracující v dětském domově musí nechávat všechny tři své dcery doma, když jde na dvanáctihodinovou směnu. Její nejstarší dceři bylo v době natáčení dvanáct a zkrátka se musela postarat o dvě mladší sestry, té mladší bylo pět. Alena přitom nemá jinou možnost, nemá rodinu, která by jí pomohla, na hlídání nemá peníze, takže si holky musí poradit samy," dodává. Kromě zmíněné Aleny vystupují v dokumentu hrdinky Michaela a Lucie. Michaela se musí vystěhovat z bytu, protože nemá na nájem a neví, kam půjde se svým synem žít. Lucie, která je sice relativně finančně zabezpečená, si ale začíná uvědomovat, že možná i jí chybí partnerský život. Také se mezi sólomatkami objevují ženy, jež si tuto cestu vybraly dobrovolně – mají spolupracující bývalé manžele, jsou finančně zajištěné a rodinný status quo jim vyhovuje. Režisérku Eriku Hníkovou zajímalo, jaké řeší problémy. „Tématu rodiče, který žije s dětmi sám, jsme se v posledních letech věnovali v mé tvůrčí skupině opakovaně. Devadesát procent osamělých rodičů tvoří maminky, takže jsme až na malé výjimky vyprávěli o ženách, jejichž situace byla často natolik zoufalá, že hned po vysílání pořadu přišly od diváků nabídky pomoci,“ uvádí kreativní producentka Alena Müllerová a doplňuje: „V případě dokumentu Eriky Hníkové možná tolik soucitu nevzbudíme, protože její hrdinky se o sebe snaží postarat samy přes všechny překážky. Film na třech příbězích ukazuje, že i když jejich pojítkem je ‚samoživitelství‘, je osud každé sólo mámy individuální a s krizovou situací se vyrovnávají různými způsoby.“ Ve spolupráci s neziskovou organizací Aperio odvysílá Česká televize bezprostředně po uvedení dokumentu na platformě iVysílání živý přenos k tématu neúplných rodin a problémů, s nimiž se sólomámy a sólotátové potýkají. Moderace diskuse se ujme Nora Fridrichová, která se podpoře samoživitelek dlouhodobě věnuje. Hosty budou režisérka dokumentu Erika Hníková, protagonistka dokumentu Alena Skalová a ředitelka neziskové organizace Aperio Eliška Kodyšová. Souběžně bude diskuse dostupná také na facebookovém profilu České televize.

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-27 12:03:24

Literární vyhlídky (27. ledna až 2. února)

Poslední lednový týden bude na nejrůznější literární akce vskutku bohatý, a to nejen v české metropoli. Připomenutí se dočkají i někteří klasikové – Gustav Meyrink, Jaroslav Seifert, Wisława Szymborská, Ivo Vodseďálek nebo Jan Balabán. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé (audio)knižní novinky.   POZVÁNKY 27. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy s hrabalovským názvem Výpravy pro starší a pokročilé – souboru cestopisných esejů, které Jiří Peňás psal každý týden do časopisu Týdeník Echo24.cz. Je to svým způsobem jedinečný obraz světa blízkého i trochu přespolního, vznikající za pochodu, jenž se nesmí nikdy zastavit. V textech se prolínají osobní zážitky s historií, dějiny umění s politikou, romantika s humorem, většinou hořkým a melancholickým. Večer uvede Jáchym Topol. Hosté: Tomáš Kafka a Zbyněk Petráček. Praha / 19.00, Rakouské kulturní fórum v Praze Prezentace románu Zeď rakouské autorky Marlen Haushofer (1920–1970), který je v Rakousku považován za kultovní dílo, byl úspěšně zfilmován, přeložen do desítek jazyků a po více než půl století se dočkal i českého překladu. Román je stylizovaný jako deníkové zápisy hlavní hrdinky, kterou osud ze dne na den vystaví doslova nepředstavitelné zkoušce: Společně se svými přáteli vyrazí na výlet na loveckou chatu do Alp. Přátelé po příjezdu vyráží do nedaleké vesnice. Když se dlouho nevracejí, vydá se je hlavní hrdinka hledat. Uprostřed divoké přírody však narazí na neviditelnou zeď, za kterou se zdát být vše mrtvé. Odříznuta od okolního světa je postavena před nevyhnutelné základní otázky života… Jablonec nad Nisou / 19.00, galerie Pouzar&ová Literární večer věnovaný románu jabloneckého rodáka Štěpána Kučery Projekt Gilgameš. Ukázku z knihy přečte autor, poté vystoupí kytarista Karel Pazdera s recitálem zhudebněných Kučerových textů. Večer uvede básník Josef Straka. Večer bude zahájen v galerii a následně se přesune do prostoru přes ulici k Václavu Havlovi (Pražská 23), kde bude večer pokračovat čtením, recitálem a posezením. Praha / 19.30, Božská Lahvice Pořad nazvaný Očima Gustava Meyrinka: oživení mystiky v literatuře. Gustav Meyrink byl nejen mystický prozaik pražského okruhu, ale i zapálený hermetik, jehož život byl prodchnutý okultismem a do jisté míry se stal nesmrtelným. Přijďte se v nejedné alchymické povídce i nejvýznamnějším pražském románu 20. století Golem přenést do Prahy plné mystiky, tajemství a neexistujících zákoutích. Dramaturgem večera je Matěj Senft.   28. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Luxor (Václavské náměstí) Viktorie Hanišová svým románem Rekonstrukce završila trilogii, ve které rezonují témata mateřství, silných ženských postav i nefunkčních a poškozených vztahů. Byl to plán už od začátku a do jakých vod se vydá se svou další knihou? Autogramiáda a beseda s nadanou autorkou a překladatelkou proběhne v Paláci knih Luxor. Broumov / 17.30, Městská knihovna v Broumově Neformální posezení v Městské knihovně v Broumově s aktuálními rezidenty klášterního Literárního domku. Svá díla během besedy a autorského čtení představí spisovatel, překladatel a vysokoškolský učitel Radek Malý, autor několika sbírek poezie a knížek pro děti, rovněž učebnic a odborných publikací, který do češtiny převedl například verše Georga Trakla, Ericha Kästnera, R. M. Rilka, Paula Celana či Stefana Georga, a Vlasta Dufková, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny, která dlouhá léta pracovala jako redaktorka v nakladatelství Odeon, Mladá fronta a Paseka, autorka básnické sbírky Čistec a prózy Bílé na bílém / Supinum. Brno / 17.30, Knihovna Jiřího Mahena V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Brna Aleš Palán, novinář, publicista, spisovatel, jeden ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, za knihu rozhovorů Být dlužen za duši a za román Ratajský les byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. V roce 2019 mu vyšel (mimo jiné) nový román Miss exitus. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Představení knihy Přemysla Houdy s názvem Normalizační festival – původní monografie o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes považována za toxickou. Autor knihy se vyhýbá dichotomii mrtvé a živé vody a ukazuje, zda se dalo se šedivými slovy tehdejšího socialismu přece jen dělat něco smysluplného. S Přemyslem Houdou budou diskutovat politolog Pavel Barša, redaktorka a literární kritička Eva Klíčová a redaktor čtrnáctideníku A2 Matěj Metelec. Debatu moderuje politolog a filozof Milan Znoj. Praha / 19.00, Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy Ewald Murrer přečte ukázky ze své nejnovější knihy Noční četba (Aula 2019). „Skryt za hororovou stylizaci a mlhou arbesovských romanet uvolňuje si autor ruce k parodii, grotesknímu šaškování, mystifikaci i potutelnému humoru a genderově nekorektní provokaci,“ napsal mimo jiné o sbírce Petr Bílek. Praha / 19.30, Kavárna Fra Prozaik, novinář, filmový scenárista Ondřej Štindl bude číst ze svého právě dokončeného románu Až se ti zatočí hlava (Argo, jaro 2020). – Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.   29. 1. Praha / 17.17, MKP – Hradčany Jaroslav Seifert: Orfeus v baloně – dokumentární pořad o životě a literárním díle českého básníka, spisovatele, novináře a překladatele. Číst, vyprávět a promítat bude Daniel Razím – literární autor a dokumentarista. Životní příběh dosud jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nabízí pozoruhodný příklad niterných lidských proměn a uměleckého zrání výjimečné tvůrčí osobnosti. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) Diskusní večer Salonu Práva: Co se děje na periferii? aneb Na okraji pozornosti. Okraje republiky, okraje společnosti. Jak se na ně díváme, čeho si všímáme, co naopak pomíjíme? Jak vypadá periferie pohledem nejnovějších sociologických výzkumů? Jak se se zkušeností okraje vyrovnává česká a světová literatura, potažmo kultura? O tom všem budou diskutovat sociolog Daniel Prokop, spoluautor výzkumu Rozděleni svobodou, který zároveň uvede svou novou knížku Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti, a politoložka Kateřina Smejkalová, která se zabývá mimo jiné rolí periferie v současné kultuře. Diskusi bude moderovat editor Salonu Zbyněk Vlasák. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Večer věnovaný nedožitým narozeninám Jana Balabána nabídne ve své první části hru Jana Balabána a Ivana Motýla Bezruč?! V drobné úpravě této hry se tvůrci soustředí na vztah Vaška / Bezruče a Marie / Maryčky. Ve hře připravené jako inscenované čtení vystupují herci i neherci, ale všichni společně prožívají krásu i naléhavost textu. (Účinkují: Zuzana Truplová, Přemysl Bureš, Jakub Chrobák, Zdeněk Janošec Benda a spoluautor Ivan Motýl, režie Přemysl Bureš). Ve druhé části pak účinkující a další hosté vzpomenou na život a dílo Jana Balabána, jednoho z nejvýznamnějších českých autorů přelomu tisíciletí. Praha / 19.00, Klub Varšava Křest povídkové sbírky autora a překladatele Vratislava Kadlece. Jeho prozaický debut Hranice lesa (Argo 2019) nabízí sedmnáct povídek, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorgeho Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí humor a za slovy tu a tam cítíme poťouchlý úsměšek vypravěče. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy. Ukázky z díla přečte autor ve spolupráci se spisovatelkou Ivanou Myškovou. Praha / 19.00, Dobrá trafika V rámci 72. literárního večera Slova mají křídla představí velkou ilustrovanou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) její autorka Renáta Fučíková a knihu Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka 2019) představí její autor Petr Čornej. Večer moderují Lubor Falteisek a Dušan Spáčil. Praha / 19.30, Božská Lahvice Natálie Paterová je autorkou básnické sbírky Uvnitř kosti duha (2011). Po studiích češtiny na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci pokračovala dále na Fakultě humanitních studií Karlovy university, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Své básně uveřejnila v řadě literárních časopisů, v Německu jí loni vyšel bilingvní výbor jejích textů s názvem Ohne option. V Božské Lahvici bude autorka číst ze své nové básnické sbírky Co když. Řeč o autorce pronese Marie Šťastná, která se podílela na redakci sbírky. Hostem bude také básník Jan Spěváček.   30. 1. Praha / 17.00, Knihkupectví Academia (Václavské náměstí) Monumentální biografie Jana Žižky získala 2. místo v anketě LN Kniha roku a stala se jednou z diskutovaných událostí nejen knižního světa. Nenechte si proto ujít setkání s jejím autorem Petrem Čornejem, předním českým historikem, který se zaměřuje na dějiny pozdního středověku, zejména na husitství, dějiny historiografie a výzkum dějinné paměti. Před rokem 1989 pracoval v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, poté přednášel na Filozofické fakultě UK, vedl katedru dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, učil na Literární akademii a od roku 2013 působí v Akademii věd ČR. Je autorem či spoluautorem mnoha knih, včetně dvou dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Prostějov / 17.00, Městská knihovna Prostějov Spisovatelka, překladatelka a novinářka Markéta Pilátová představí svůj román S Baťou v džungli, inspirovaný životem českého podnikatele Jana Antonína Bati. Životopisný příběh sestavený na základě rodinných vzpomínek, deníkových záznamů, dopisů a fotografií odráží dramatické události 20. století, které ovlivnily osudy celé Baťovy rodiny. Vsetín / 17.00, Masarykova veřejná knihovna Beseda a čtení spisovatelky a překladatelky Viktorie Hanišové, autorky románů Anežka, Houbařka a Rekonstrukce. Probíhá v rámci festivalu „Literární jaro ve Vsetíně“. Praha / 18.00, Topičův salon Další literární večer v Topičově salonu bude věnován Wisławě Szymborské, polské básnířce, esejistce, literární kritičce a překladatelce francouzské literatury, která v roce 1996 obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Z jejího díla přečte a autorku představí Zofia Bałdyga. Večerem provede Nikolai Ivaskiv. Praha / 19.00, Knihovna na Vinohradech Báseň jako bodnutí včelou: Pavel Kolmačka a Radek Štěpánek v Knihovně na Vinohradech. Autorské čtení poezie uvádí Robert Wudy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Tvorbu Ivo Vodseďálka (1931–2017) lze bez nadsázky označit za jeden z dosud neobjevených pokladů moderní české literatury. Širším čtenářským vrstvám je autor téměř neznámý, v literární obci se ovšem těší až kultovnímu postavení – mezi jeho přátele a obdivovatele patřili takoví velikáni české kultury jako Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták, Vladimír Boudník či Egon Bondy, jeho odkazem se dlouhodobě zabývá řada literárních historiků a kritiků. Objemný, jedenácti set stránkový svazek Vodseďálkovy sebrané poezie Dílo 1949–1998 (Argo 2019) představí jeho editor Martin Machovec, spisovatel Jáchym Topol, filmařka a Vodseďálkova dcera Olina Kaufmanová a redaktor nakladatelství Argo Petr Onufer. Z autorova díla bude číst herec Karel Dobrý.   31. 1. Praha / 18.00, Edison Filmhub Čtení úryvků z knihy Žena filmového kritika (Listen 2019). S tím nejvybroušenějším přednesem můžete počítat v podání filmových publicistů, dramaturgů, kritiků a ředitelů kin. Čte Aleš Stuchlý, Pavel Sladký, Jiří Flígl a Jan Jílek. Moderuje Bára Šichanová.   1. 2. Děčín / 18.00, Cafe Prostoru Devátý díl Českých prozaiček v Děčíně. Pozvání tentokrát přijala Dora Kaprálová s knihou Ostrovy (Druhé město 2019). Tradičně s besedou po čtení.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Petra Dvořáková: Vrány (Host 2019) Komorní příběh, který končí tam, kde začíná tma, jistě patří k tomu nejlepšímu od spisovatelky úspěšných románů Dědina a Chirurg. Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?   Vojtěch Klimt: Poddat se nemíním. Příběh knihtiskařů Krylových (Galén 2020) Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali.   Tomáš Prokůpek: Sekora. Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020) Ondřej Sekora (1899–1967) byl významný ilustrátor a tvůrce dětských knih, jehož nejslavnější hrdiny dodnes zná v podstatě každé malé dítě. Současně zanechal nepřehlédnutelnou stopu v dějinách české žurnalistiky, sportu, divadla, audiovizuálních médií či komiksu a obecně patří k nejzásadnějším tvůrcům domácí populární kultury první poloviny dvacátého století. Tato výpravná monografie je rozdělena do dvanácti kapitol, které detailně zkoumají jednotlivé okruhy Sekorových rozsáhlých tvůrčích aktivit. Díky takto široce pojatému záběru, ale i díky přístupu k Sekorovu aktuálně zpracovanému archivu a spolupráci s řadou institucí, jež mají v držení sekorovské fondy, nabízí publikace mnohem komplexnější pohled na Sekorův život a dílo, než byl v případě tohoto domněle dobře známého tvůrce dosud k dispozici. Monografie je provázena bohatým obrazovým materiálem; reprodukce se dočkalo mnoho originálů a artefaktů, které zatím nebyly širší veřejnosti známy, včetně jeho soukromé malířské tvorby a studijních kreseb. Publikace Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce vychází u příležitosti stodvacátého výročí tvůrcova narození a zároveň jako doprovod stejnojmenné výstavy připravené Moravským zemským muzeem v Brně.   Radim Husák: Milenec zakletých žen (Větrné mlýny 2019) Sebrané texty Radima Husáka (1974–2007), teplického básníka, performera, hudebníka, prozaika, výrazné postavy alternativní kultury devadesátých a nultých let. Pod různými jmény publikoval v časopisech Host, Clinamen, Pako, Psí víno a Tvar a v severočeských antologiích Pátá Koróna a Kalné vody. V červenci 2007 spáchal sebevraždu. V nakladatelství Větrné mlýny nyní vychází souborná kniha jeho tvorby s názvem Milenec zakletých žen, která sestává ze tří rukopisných sbírek básní, výboru z autorovy beletrie a deníkových záznamů.   Vojtěch Varyš: Na vrcholu zoufalství (Nakladatelství Petr Štengl 2020) Novinář Vojtěch Varyš proslul jako nekompromisní divadelní, kulturní i politický kritik. V pouhých 32 letech spáchal sebevraždu, román Na vrcholu zoufalství vychází posmrtně. – Štěpán Lotrinský, všeobecně přezdívaný Alsas, obráží lokál za lokálem – ve Wartenbergově kolečku, Hranicích oligofrenie nebo U Polského Danzigu se setkává nejen s nejvěrnějším přítelem Schulzem, ale i dalšími figurkami z orloje známých, milenek, akademiků a fašistů. Alkohol v nejroztodivnějších kombinacích teče proudem, o práci se mluvit nesluší a stranou čilého střídání partnerů zůstává jenom „nejnudnější chlápek v okolí“. A přece Alsase vidíme stále častěji usedat ke starému sešitu a číst v něm, že dobrá nálada je pouhý klam a trik… Ukázku z knihy najdete ZDE.   Miřenka Čechová: Baletky (Paseka 2020) Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.   Jaroslav Havlíček: Neopatrné panny (čte Martin Čevora, Čti mi! 2020) Soubor povídek Jaroslava Havlíčka, které jsou protkány ponurostí, skepsí a životními prohrami. Detailně vykreslené hrdinky hrají o svůj život se špatnými kartami, které jim byly rozdány. Havlíček není ke svým postavám vůbec milosrdný. Příběhy tak nabízejí autentický pohled na dobu, která je dnes často idealizovaná. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-26 13:39:37

Jiří Lábus sedmdesátiletý

V neděli 26. ledna se křepkým sedmdesátníkem stal Jiří Lábus, jeden z nejlepších žijících českých komiků. V mnohém byl odkojen rozhlasem. Rád jej poslouchal, napodoboval, dodnes jej poslouchá a rovněž jej odtamtud můžeme slýchat. Nejvíce v nekonečném improvizovaném rozhlasovém sitcomu s Oldřichem Kaiserem, se kterým vytvořil nezapomenutelnou komickou dvojici. Díky své mamince, která byla sestřičkou pracující pro „závodního“ lékaře Národního divadla, zhlédl tam Jiří Lábus takřka všechny dávné a slavné Radokovy a Krejčovy inscenace. V začátcích kariéry bral dost malé filmové role, od čehož upustil teprve v momentě, kdy se jeho filmografie rozrostla. Hrál například ve slavné komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a dokonce již z roku 1971 je televizní adaptace divadelního představení absolventů čtvrtého ročníku DAMU Žebrácká opera. Tam exceluje s přitažlivou Kateřinou Macháčkovou. Rok nato se mihl v televizním filmu Jak to bylo v Únoru? a po absolvování DAMU (1972) hrál v libereckém Studiu Ypsilon, se kterým přešel roku 1978 do Prahy. Všem utkvěl jako koktající lotr z památné adaptace Twainovy předlohy Páni kluci (1975), jejíž scénář psal ještě Jan Procházka, a za jeho první snímek pro kina bývá označována kriminálka Zatykač na královnu (1973). Už tam získal jednu z hlavních rolí, koktavého šoféra. Následovaly vážné i nevážné filmy Milenci v roce jedna, Maturita za školou, Profesoři za školou, Smrt mouchy (role příslušníka Veřejné bezpečnosti), Případ mrtvých spolužáků (role úředníka), Noc klavíristy, Hra o jablko (hrál bratra hlavní hrdinky), Den pro mou lásku, Zítra vstanu a opařím se čajem, Proč nevěřit na zázraky (role kolaboranta), Jak se točí Rozmarýny (člen filmového štábu), Hop – a je tu lidooop, Křehké vztahy (nepoctivý vrchní), Jak rodí chlap (další z mnoha Lábusových „esenbáků“), Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Drsná Planina (voják), Princové jsou na draka, Krakonoš a lyžníci, Blázni, vodníci a podvodníci (bratr hrdinky ztvárněné zde Dagmar Veškrnovou). V jeho filmografii je i pověstný díl Mimikry z Třiceti případů majora Zemana, ve kterém rovněž hraje Oldřich Kaiser, Jiří Lábus tu ztvárnil lennonkami zdobeného zpěváka hitu „Bič boží“ Borůvku, což považuje za svoji chybu a omluvil se za ni. Přibližně od roku 1980 a seriálu Arabela či komedie o podvodném prodejci Karlštejna Harry Jelínkovi Velká sázka o malé pivo je ovšem Jiří Lábus natolik znám, že fakticky získal šanci si role vybírat, a jak upozorňuje ve své knize Český film Miloš Fikejz (15. ledna uplynul rok od jeho smrti), pozoruhodnými se staly zvláště Lábusem zosobněné figury ve filmech Vladimíra Michálka, adaptaci Kafkova Nezvěstného (1994) a Demlova Zapomenutého světla (1996), kde ztvárnil kolaborujícího faráře. Z téhož roku je role ve Švankmajerových Spiklencích slasti. Proslul však i co dabingový mistr (MASH) a mluví mimo jiné Marge Simpsonovou. I v soukromí je vnímavým, byť často dosti spěchajícím čtenářem. A vedle dalších knih načetl pro děti také první díl Harry Pottera. Zvlášť díky už víc než tisícidílnému seriálu o rodině Tlučhořových se Jiří Lábus rovněž stal spoluautorem vícera knih (tj. přepisů toho improvizovaného cyklu) a sám byl celkem upovídaným objektem zájmu knižních publikací Zuzany Maléřové Psáno v kóji (1991) či Jana Czecha Lábus: malý Gatsby (1993) a Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových (2004). Kvůli roli ve zmiňovaném Zatykači pro královnu si Jiří Lábus udělal řidičský průkaz, ale nejezdí. Proč? „Nedokážu se soustředit,“ řekl Milanu Tesařovi z Reflexu. „Jsem si jist, že bych se jednou za volantem zamyslel a došlo by k tragédii.“ Když roku 2002 točil film Na psí knížku, vozil v několika záběrech Ivu Janžurovou. Není to vidět, ale musela mu řadit, sám jen točil volantem a tiskl chodidlem spojku. Už koncem roku 1979 vyprávěl časopisu Pionýr (a Janě Černé) o své dětské kamarádce Janě, kterou znal snad už z mateřské školky. I ze školy. Když měli prázdniny, pobýval pak na chatě za Prahou, a když rodiče ráno odjeli do práce, patřilo jejich hrám celé dopoledne. Jana ovšem trpěla bájivou lhavostí, a jelikož věděla, že Jiří miluje malilinkaté hračky, slíbila mu jednou miniaturní ledničku s mlékem a vuřty vevnitř. Ledničku, která se po otevření rozsvítí. Jak jen se na ni těšil. Trvalo to víc než den. Každá minuta mi připadala nekonečná. Odpoledne jsem to už nevydržel. Jana mi u své babičky otevřela a klidně prohlásila: „Já jsem si to jen tak vymyslela.“ A já ji měl tak rád, že jsem jí věřil! Neumíte si představit, jak OPRAVDOVĚ jsem byl NEŠŤASTNÝ. Ale s odstupem času bych si přál, aby mě stále potkávala jen takováto „opravdová neštěstí“, která ovšem tenkrát pro mě byla takto životně důležitá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-14 10:33:45

Literární vyhlídky (14. až 20. října)

Nadcházející týden přinese kromě řady zajímavých literárních setkání a autorských čtení i dvě významné mezinárodní literární akce – Festival spisovatelů Praha a ostravský ProtimluvFest. Výběr knižní tipů nám tentokrát usnadnila bohatá nabídka blížícího se Velkého knižního čtvrtka.   POZVÁNKY 14. 10. Brno / V 17 hodin bude v konferenčním sále Moravské zemské knihovny slavnostně uvedena publikace Ivan Blatný: Čtyři knihy (Druhé město a Host 2019), kterého se zúčastní Martin Reiner, Martin Stöhr a Tomáš Kubíček. Verše Ivana Blatného zarecituje herec Národního divadla Brno Michal Bumbálek. Součástí bude rovněž zahájení výstavy Ivan Blatný – 100 let. Praha / V 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Tomáš Míka a Vít Janota. Během večera budou nejen číst ze svých básní, ale i společně hrát na saxofony. Básník, prozaik a překladatel Tomáš Míka naposledy publikoval sbírku Textové zprávy (2016). Básník, překladatel a hudebník Vít Janota je autorem osmi básnických sbírek, z nichž ta poslední s názvem Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016) mu vynesla nominaci na cenu Magnesia Litera. Uvádí Robert Wudy.   15. 10. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Bažil s přednáškou na téma Vergilius a Aeneis. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra setkání se spisovatelkou Sylvií Richterovou, které bude moderovat Adam Borzič. Prozaička, básnířka a literární teoretička žije od roku 1971 v Itálii, po sametové revoluci střídavě i v Praze. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Český literární fond za prózu (1994) a Ceny Toma Stopparda (2017). Mezi její poslední tituly patří román Každá věc ať dospěje na své místo (2014), Eseje o české literatuře (2016) a básnická sbírka Slyšet obrazy (2018).   16. 10. V české metropoli začne ve středu 16. října další ročník Festivalu spisovatelů Praha s tématem „Krása spasí svět“, který potrvá do 20. října. Letošní program, odehrávající se z větší části v hlavním sále Senátu PČR, nabídne mimo jiné řadu autorských čtení a diskuzí, kterých se zúčastní mj. Patrizia Cavalli, Nancy Huston, Junot Díaz, François Jullien, Arnon Grunberg, David Zábranský, Jan Němec nebo Michael Cunningham. Praha / Od 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská křest českého vydání knihy Williama Butlera Yeatse Vize (Academia 2019). Spis A Vision z roku 1925 lze považovat za vyvrcholení celoživotní tvůrčí práce tohoto irského básníka, dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu a základní zdroj jeho pozdní filozoficko-symbolické poezie. Kniha spojuje Yeatsův zájem o irský folklor, mystiku a ezoterické vědy, ale i o filozofii, politiku a samozřejmě básnickou tvorbu. V rámci večera vystoupí překladatelé Martin Štefl, Martin Světlík a Martin Hilský a zazní ukázky z Yeatsovy prózy i poezie. Praha / V 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena nová básnická sbírka Ondřeje Hložka Řez kamenem (Trigon 2019) s ilustračním doprovodem Matěje Lipavského. Autor se obrací nejen k historii a topografii svého rodného kraje, ale také k Bohu. Vnímá rozpad soudržného, určitým řádem nadaného života společnosti a svádí svůj individuální zápas o lidskou důstojnost i příčetnost tváří v tvář nepřízním osudu. Knihu představí redaktorka Božena Správcová, hosty autora budou básnířky Alžběta Luňáčková a Alžběta Johanka Petrová. V Ostravě začne 16. října již 13. ročník mezinárodního literárního festivalu ProtimluvFest, zaměřeného především na literaturu zemí Visegrádu a jejich současných autorů. Festival trvající do 18. října se odehraje na třech místech – v Antikvariátu a galerii Fiducia, Domě umění a Centru Pant – a zúčastní se jí mimo jiné enfant terrible polské poezie Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki z Polska, slovenský prozaik Marek Vadas ze Slovenska, maďarský básník a performer Gábor Gyukics i řada českých literátů včetně prozaičky Anny Bolavé. Praha / Od 18 hodin nabídne Knihkupectví Přístav setkání se spisovatelkou Pavlou Horákovou a její autorské čtení z románu Teorie podivnosti (2018), za který letos získala cenu Magnesia Litera. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE.   17. 10. Praha / Od 17 hodin nabídne Uměleckoprůmyslové museum v Praze setkání s vybranými autory knižních novinek, které vycházejí 17. října v rámci dalšího Velkého knižního čtvrtka. Pozvání přijali Aleš Palán a Johana Pošová, Juraj Červenák, Tomáš Šebek, Michal Ajvaz, Vojtěch Matocha, Pavel Čech, Martin Selner, Martin Sodomka, Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová. Pořadem provází Petr Vizina. Cheb / V 18.15 proběhne v Městské knihovně v Chebu křest nové knihy Aleny Vávrové – básnické sbírky Tři čtvrtě na smrt (Paper Jam 2019) s ilustracemi Jiřího Slívy, věnované městu Františkovy Lázně, J. W. Goethovi (270 let od jeho narození), Komorní hůrce a věčné touze. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pod názvem „Poezie klimatické nouze“ benefiční čtení pro hnutí Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion), kterého se zúčastní básníci, jimž je environmentální, apokalyptická a eschatologická poezie bytostně blízká: Adam Borzič, František Dryje, Kolja Ivaskiv, Miroslav Olšovský, Olga Stehlíková, Max Ščur, Magdaléna Šipka, Básník Ticho. Autoři promluví o svém vztahu k současnému stavu věcí v klimatické politice, prozradí, co mají na srdci a jaká je jejich uhlíková stopa. Součástí večera bude prezentace nové básnické sbírky Maxe Ščura Arytmie (Pavel Mervart 2019). Praha / V 19.45 nabídne Kavárna Mezi Řádky v rámci cyklu Poezie Mezi Řádky autorské čtení básníka Jakuba Řeháka, mj. autora sbírek Dny plné usínání či Past na Brigitu, a spisovatele Petra Motýla, mezi jehož nejnovější tituly patří sbírky Některé příběhy, 2 000 000 piv, básnický výbor Jako černá perla v uhlí, uspořádaný Petrem Králem, nebo prózy Doktor Pilka si kope hrob a Kosí srdce. Uvádí Ondřej Linhart. Praha / Od 20 hodin proběhne v kavárně Potrvá další večer z cyklu Koštování literatury, jehož hostem bude významný anglista a překladatel z anglického jazyka Miroslav Jindra (*1929), který bude číst své překlady básní Leonarda Cohena, včetně v Čechách dosud nevydaných textů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid. Pokračování prozaického debutu Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit vychází v nakladatelství Paseka opět s ilustracemi Karla Osohy. Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu… Nový román oceňovaného prozaika a esejisty Michala Ajvaze s názvem Města vydává nakladatelství Druhé město. Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak (nakladatelství Prostor) najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová. Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v románu Temná dcera (přeložila Alice Flemrová, nakladatelství Prostor) nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Čtenáři Hobita a Pána prstenů vědí, že J. R. R. Tolkien zasadil tyto příběhy do propracovaného světa, jehož kořeny sahají do mnohem hlubší minulosti. Některé příběhy z dávnověku jeho světa známe díky úsilí Christophera Tolkiena, který otcovy příběhy rekonstruuje z rukopisných verzí. Po Silmarillionu, Nedokončených příbězích a Húrinových dětech tak nyní přichází Pád Gondolinu (přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková, nakladatelství Argo), pojednávající o boji dvou nesmiřitelných mocností: Morgotha, který je vtělením zla, a Ulma, Pána vod, který je druhým nejmocnějším z božských Valar. Morgoth usiluje o zničení města Gondolin, jež vystavěli Noldor, elfové, kteří se vzepřeli bohům a opustili bájný Valinor. Jeho úhlavním nepřítelem je Turgon, vládce Gondolinu, ukrytého před Morghothem mocí kouzel. Ulmo své záměry prosazuje skrze Tuora, kterého dovede do Gondolinu, kde Tuor dosáhne významného postavení, ožení se s Turgonovou dcerou a zplodí s ní syna Eärendila. Když se v Gondolinu najde zrádce a Morgoth město najde a zničí, Tuorovi i s rodinou se podaří uprchnout; jeho potomkové pak účinkují v pozdějších obdobích tolkienovské mytologie – například jeho vnuk Elrond, kterého známe z bojů o Prsten. Audioknižního vydání se dočkal povídkový soubor Martiny Formanové Povídky na tělo (vydavatelství Tebenas), které spojuje společné téma – partnerské a intimní vztahy v nejrozmanitějších podobách. S pochopením a humorným nadhledem líčí mnohdy bizarní situace a trapasy, v nichž se ocitáme v důsledku konfrontace našich snů, cílů a záměrů s realitou. Střetává se tu nejen ženský svět s mužským, ale i naše představy o sobě a o druhých se skutečným a často nahodilým chodem světa. Texty načetli Lucie Juřičková, Simona Postlerová a Martin Zahálka.

Čas načtení: 2019-09-24 11:20:11

Elena Ferrante: Temná dcera (ukázka z knihy)

Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Temná dcera patří do úvodní románové trojice Eleny Ferrante. Vyšla v roce 2006 po Tíživé lásce a Dnech opuštění, románech, které již do češtiny byly přeloženy.   Ukázka z knihy 6 Před polednem se přihodilo něco nového. Pospávala jsem ve stínu, přestože hudba linoucí se z baru byla moc hlasitá, když vtom jsem uslyšela, že těhotná žena volá na Ninu, jako by jí oznamovala něco mimořádného.      Otevřela jsem oči, všimla jsem si, že dívka bere dceru do náruče a s přehnaným veselím jí ukazuje něco nebo někoho za mými zády. Ohlédla jsem se a po dřevěném chodníčku jsem uviděla přicházet podsaditého, těžkopádného muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, s vyholenou lebkou, v přiléhavém černém tílku zadržujícím pupek visící nad zelenými plavkami. Malá ho poznala, mávala mu na pozdrav, ale nervózně, smála se u toho a schovávala pitvořící se obličej mezi krk a rameno své matky. Muž zůstal vážný, sotva pokynul rukou, obličej měl krásný, oči pronikavé. Beze spěchu se zastavil, aby se pozdravil se správcem, srdečně poplácal po tváři mladého plavčíka, který ho hned přiběhl přivítat, a spolu s ním se zastavila i jeho družina tvořená žoviálními chlapíky, už oblečenými v plavkách, někteří měli na zádech batoh, jiní nesli přenosnou ledničku, další drželi v rukou dva tři balíčky, soudě podle stužek a mašlí to musely být dárky. Když muž konečně dorazil na pláž, Nina s holčičkou mu přišly naproti a malý průvod se znovu zastavil. Muž zůstával vážný a poklidnými pohyby jí ze všeho nejdřív vzal z náruče Elenu, která ho objala kolem krku a zasypala mu tváře spoustou dychtivých pusinek. On jí dál nastavoval svou tvář a přitom chytil Ninu za zátylek a skoro ji přinutil se sehnout – byl o dobrých deset centimetrů menší než ona – a s gestem vlastníka, jenž si upjatě vynucuje svá práva, ji letmo políbil na rty.      Pochopila jsem, že přijel Elenin otec a Ninin manžel. Mezi Neapolci hned propuklo cosi jako oslava, všichni se kolem něj shlukli, div si nevlezli až pod můj slunečník. Viděla jsem, jak holčička rozbaluje dárky, jak si Nina zkouší ošklivý slamák. Pak nově příchozí ukázal na něco na moři, byl to bílý motorový člun. Starší muž se zlým kukučem, výrostci, silná šedovlasá žena, bratranci a sestřenice se namačkali u břehu, křičeli a mávali na pozdrav. Motorový člun přeplul linii červených bójek, prokličkoval mezi plavci, překonal i hranici bílých bójek a se spuštěným motorem doklouzal mezi děti a důchodce, kteří se ráchali v metru vody. Okamžitě z něj seskákali zavalití muži s vybledlými obličeji, ženy chlubící se nevkusným bohatstvím, obézní děti. Objímání, líbání na tváře, Nině uletěl klobouk, sebral jí ho vítr. Její manžel, podobný nehybnému zvířeti, které při prvním znamení hrozícího nebezpečí vyrazí s nečekanou silou a rozhodností, ho chytil v letu, ačkoli držel v náručí holčičku, a vrátil jí ho dřív, než stihl spadnout do vody. Ona si ho nasadila lépe, mně se ten klobouk zdál zničehonic krásný a ucítila jsem nesmyslný osten rozladěnosti.      Zmatek narůstal. Nově příchozí byli zřejmě velice nespokojení s rozmístěním slunečníků, manžel si zavolal Gina, dostavil se i správce střediska. Měla jsem dojem, že jsem vyrozuměla, že chtějí být všichni pohromadě, rodinný klan usedlíků i ten návštěvnický, a vytvořit kompaktní obrannou linii z lehátek a křesílek a jídla a dětí a rozjařených dospělých. Ukazovali mým směrem, kde byly dva volné slunečníky, hodně gestikulovali, obzvlášť ta těhotná žena, která v jedné chvíli začala žádat sousedy, aby se přesunuli a klouzali od slunečníku ke slunečníku, jako se to dělá v kině, když vás někdo poprosí, jestli byste si laskavě nepřelezli o pár míst dál.      Vytvořila se hravá nálada. Plážoví hosté váhali, nechtělo se jim stěhovat se se všemi věcmi, ale děti i dospělí z neapolské rodiny se toho mezitím žoviálně chopili a nakonec se většina přesouvala skoro s potěšením.      Otevřela jsem knihu, ale už jsem se cítila vtažená do propletence drsných citů, které při každém nárazu zvuku, barvy, pachu ještě víc zhrubnou. Ti lidé mě štvali. Narodila jsem se v ne moc odlišném prostředí, moji strýcové, moji bratranci, můj otec byli přesně takoví, panovačně srdeční. Obřadní, obvykle velice společenští, každá otázka zněla z jejich úst jako rozkaz slabě zředěný falešnou dobráckostí, a když na to přišlo, dovedli být vulgárně urážliví a násilničtí. Máma se za plebejskou náturu našeho táty i příbuzných styděla, chtěla být jiná, hrála si uvnitř jejich světa na dobře oblečenou a citlivou paní. Ale při prvním střetu se ta maska uvolnila a i ona se přizpůsobila chování a jazyku ostatních s násilnictvím, které v ničem nezůstávalo pozadu. Užasle a zklamaně jsem ji pozorovala a umiňovala jsem si, že se jí nebudu podobat, že budu opravdu jiná a dokážu jí tím, jak bylo zbytečné a ošklivé, když nás strašila tím svým: už mě víckrát neuvidíte; místo toho se měla vážně změnit, anebo měla vážně odejít z domova, opustit nás, zmizet. Co jsem se kvůli ní a kvůli sobě natrápila, jak moc jsem se styděla, že jsem vylezla z jejího břicha věčně nespokojené osoby. Při té myšlence jsem tam v tom plážovém chaosu znovu znervózněla a můj dopal na způsoby těch lidí narostl spolu s neznatelnou úzkostí.      Mezitím se ale stěhování národů zadrhlo. Byla tam rodinka, se kterou se těhotná žena nedokázala domluvit, cizinci, jiný jazyk, chtěli zůstat pod svým slunečníkem. Zkusili je přemluvit výrostci, temní bratranci, zachmuřený stařec, ale marně. Pak jsem si všimla, že se baví s Ginem a dívají se mým směrem. Plavčík s těhotnou ženou se za mnou vydali jako nějaká delegace.      Mladík rozpačitě ukázal na cizince – otec, matka, dva malí synové. Označil je za Němce, zeptal se mě, jestli umím jejich jazyk, jestli jsem ochotná jim tlumočit, a žena, která si jednou rukou podpírala záda a vystrkovala svoje nahé břicho, dodala v dialektu, že s těmahle se nedá domluvit, že jim mám říct, že jde jen o výměnu slunečníku a nic víc, aby oni mohli být všichni pohromadě, přátelé a příbuzní, že něco oslavují.      Chladně jsem Ginovi přikývla na souhlas, šla jsem si promluvit s Němci, ukázalo se, že jsou to Nizozemci. Cítila jsem na sobě Ninin pohled, mluvila jsem nahlas a sebejistě. Od prvních slov mě kdovíproč přepadla chuť blýsknout se svými schopnostmi, konverzovala jsem s nadšením. Hlava rodiny se nechala přesvědčit, zavládlo přátelské ovzduší, Nizozemci a Neapolci se sbratřili. Cestou zpátky ke svému slunečníku jsem šla schválně kolem Niny a poprvé jsem ji uviděla zblízka. Zdála se mi méně krásná, méně mladá, měla špatně depilovaná třísla, holčička, kterou držela v náručí, měla mokvající a strašně zarudlé oko a čelo plné potniček, panenka byla ošklivá a špinavá. Vrátila jsem se na své místo, působila jsem klidně, ale cítila jsem v sobě veliký neklid.     Znovu jsem se pokusila si číst, ale bez úspěchu. Vybavovala jsem si ne to, co jsem těm Nizozemcům řekla, ale jakým jsem to udělala tónem. Zmocnila se mě pochybnost, jestli jsem se nechtěně nestala poslem onoho panovačného marastu, že jsem přeložila do cizího jazyka podstatu hrubé nevychovanosti. V té chvíli jsem už byla naštvaná: na Neapolce, sama na sebe, takže když na mě ta těhotná s útrpným úšklebkem ukázala a obrátila se na výrostky, na muže, na Gina s křikem: Uvidíte, že se přesune taky tady pani – nemám pravdu, pani, že se přesunete?, odpověděla jsem stroze, s bojovnou ponurostí: Ne, mně je tady dobře, lituju, ale rozhodně nemám chuť se stěhovat.   7 Odešla jsem za soumraku jako obvykle, ale byla jsem napružená, rozladěná. Po mém odmítnutí začala ta těhotná žena naléhat čím dál agresivnějším tónem, přišel za mnou ten starší muž a říkal mi věty typu Co vám to udělá, dneska prokážete laskavost vy nám a zítra ji prokážeme my vám; ale celé to trvalo jen pár minut, možná jsem ani neměla čas říct jasně další ne a omezila jsem se na vrtění hlavou; pak celou záležitost uzavřela příkrá věta Ninina manžela, slova pronesená v dálce, ale nahlas, řekl, to stačí, takhle jsme v pohodě, nechte tu paní na pokoji, a všichni se hned stáhli, mladý plavčík jako poslední, zamumlal něco na omluvu a vrátil se na své místo.      Celou dobu, co jsem zůstala na pláži, jsem předstírala, že si čtu. Ve skutečnosti jsem slyšela dialekt klanu, jejich výkřiky, jejich smích, jako by se rozšířil všude kolem, a to mi nedovolovalo se soustředit. Něco oslavovali, jedli, pili, zpívali, vypadalo to, jako kdyby si mysleli, že jsou na pláži jenom oni, nebo jako kdyby naším jediným úkolem každopádně bylo radovat se z jejich štěstí. Z košů a přepravek, které přivezli na člunu, vytahovali všechno možné, celé hodiny, vydatná hostina, víno, zákusky, likéry. Nikdo se už ani nepodíval mým směrem, nikdo neutrousil ani lehce ironickou poznámku na moji adresu. Teprve když jsem se oblékla a chystala se odejít, opustila žena s velkým břichem skupinu a vydala se ke mně. Podala mi talířek s polárkovým dortem malinové barvy.      „Mám narozeniny,“ řekla vážně.      Vzala jsem si dezert, i když jsem na něj neměla chuť.      „Všechno nejlepší, kolik je vám let?“      „Dvaačtyřicet.“      Podívala jsem se na její břicho, na pupík vypouklý jako oko.      „Už máte pěkné břicho.“      Zatvářila se velice spokojeně.      „Je to holka. Děti ne a ne přijít, a teďka je tady ona.“      „Kdy máte termín?“      „Za dva měsíce. Švagrová do toho vlítla hned, já jsem si musela počkat osum let.“      „Tyhle věci přijdou, když je jejich čas. Děkuju a ještě jednou všechno nejlepší.“      Snědla jsem dvě sousta dortu a pokusila jsem se jí talířek vrátit, ale ona si mě nevšímala.      „Vy máte nějaký děti?“      „Dvě holky.“      „Měla jste je hned?“      „Když se narodila ta starší, bylo mi třiadvacet.“      „Tak to už jsou velký.“      „Jedné je čtyřiadvacet a té druhé dvacet dva.“      „Vypadáte mladší. Moje švagrová říká, že vám určitě není víc jak čtyřicet.“      „Je mi skoro čtyřicet osm.“      „To se máte, že se udržujete takhle pěkná. Jak se jmenujete?“      „Leda.“      „Neda?“      „Leda.“      „Já se jmenuju Rosaria.“      Podala jsem jí talířek rozhodněji, vzala si ho.      „Prve jsem byla trochu nervózní,“ omluvila jsem se neochotně.      „Moře občas člověku nedělá dobře. Nebo snad máte starosti s dcerama?“      „S dětmi jsou pořád starosti.“      Rozloučily jsme se, všimla jsem si, že se na nás Nina dívá. Prošla jsem zamračeně piniovým hájem, najednou jsem se cítila v neprávu. Co by mi to udělalo, vyměnit si s nimi slunečník, ostatní to udělali, i ti Nizozemci, tak proč já ne. Pocit nadřazenosti, domýšlivost. Sebeobrana hloubající zahálky, sklon vzdělanců dávat lekce slušného chování. Hlouposti. Věnovala jsem tolik pozornosti Nině, protože mi připadala fyzicky bližší, zatímco Rosaria, která byla ošklivá a ničeho si nežádala, mi nestála ani za pohled. Kolikrát na ni museli zavolat jménem a já jsem to vůbec nezaregistrovala. Ponechávala jsem ji mimo své zorné pole, nezajímala mě, anonymní obraz ženy, která vystavuje své těhotenství obhroublým způsobem. Taková tedy jsem, povrchní. A taky ta věta: S dětmi jsou pořád starosti. Řekla jsem ji ženě, která se co nevidět chystá přivést jedno na svět: pěkná pitomost! Samá pohrdavá nebo skeptická nebo ironická slova. Bianca na mě jednou zakřičela celá uslzená: Ty si pořád připadáš jako ta nejlepší; a Marta: Proč jsi nás porodila, když si na nás pořád jen stěžuješ? Úlomky slov, jen slabiky. Vždycky nastane chvíle, kdy vám děti s pocitem neštěstí zlostně řeknou, proč jsi mi dala život; kráčela jsem zamyšleně. Hájek se halil do nafialovělých tónů, foukal vítr. Za zády jsem uslyšela praskání, možná něčí kroky, otočila jsem se, ticho.      Pokračovala jsem v cestě. Něco mě udeřilo do zad, divoce, jako kdyby po mně někdo hodil kulečníkovou kouli. Vykřikla jsem bolestí a zároveň překvapením, se zaraženým dechem jsem se ohlédla, uviděla jsem šišku kutálející se v podrostu, velkou jako pěst, zavřenou. Bušilo mi srdce, třela jsem si vší silou záda, abych rozehnala bolest. Nemohla jsem popadnout dech, dívala jsem se na keře kolem sebe, na pinie nade mnou kývající se ve větru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky PROSTOR 2016–2018). Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 přesto zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.   Z italského originálu La figlia oscura, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2006, přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019, 192 stran, první vydání.

Čas načtení: 2024-10-25 16:00:22

Krásně ilustrované příběhy o bohyních a hrdinkách

Bohyně a hrdinky je nádherně ilustrovanou sbírkou profilů více než 80 bohyň a dalších mocných žen, převyprávěných pro děti ve věku 7 až 9 let. Ponořte se spolu s nimi do světa klíčových ženských postav ze všech koutů planety. Poznejte nejdůležitější hrdinky a bohyně z celého světa, mocné ženy z legend a bájí od čínské

Čas načtení: 2016-08-27 00:00:00

Louis Vuitton Series 5 na podzim a zimu 2016

Francouzský módní dům Louis Vuitton nám v nové kampani ke kolekci na podzim a zimu 2016 představuje své nové hrdinky v čele s americkou herečkou a zpěvačkou Selenou Gomez. Máme tak možnost sledovat jejich příběh a scény z jejich života. Amazonky toužící po dobrodružství Kampaň kolekce Series 5 z ...

Čas načtení: 2010-10-16 00:00:00

Chcete napodobit styl Carrie Bradshaw? Tylová sukně to zařídí!

Seriál Sex ve městě, potažmo jedna z jeho hlavních hrdinek Carrie, ovlivnil za své šestileté působení na obrazovkách svět módy naprosto nepřekonatelně. Hlavní hrdinky masově propagovaly boty návrháře Manolo Blahnika, New York proslavily jako město módy a inspirovaly tvůrce budoucích filmů z módního ...

Čas načtení: 2019-11-12 20:07:07

O síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa…

Na český trh přichází evropská literární senzace: románová trilogie, DCERY NOVÉ DOBY, spisovatelky Carmen Kornové, označované za „německou Ferrante“ Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala skutečně slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na román, resp. na románovou fresku DCERY NOVÉ DOBY, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Její sága čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století uchvátila miliony čtenářů. Nejen díky studii ženského přátelství a vývoji emancipace hrdinek je dnes Kornová označována za „německou Ferrante“. Důvodem je zejména její schopnost přesvědčivě zachytit příběhy lidí poznamenaných dobou, v níž žili. První svazek ve vynikajícím českém překladu Zlaty Kufnerové vydává PROSTOR. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ trefně vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná… První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Je zbytečné zde uvádět všechny politické a ekonomické události oněch třiceti let – zásadní jsou: Výmarská republika, ekonomická deprese, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhá světová válka včetně bombardování Hamburku v červenci 1943 a první poválečné roky do měnové reformy. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje. Na jaře 2020 vydá PROSTOR druhý díl trilogie s názvem Konec starých časů. Carmen Kornová: DCERY NOVÉ DOBY (anotace) Příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku je bohatou rodinnou ságou odvíjející se na pozadí dvou světových válek a tragických německých dějin 20. století. Pomáhat na svět nové – mírumilovné – generaci je cílem Henny Godhusenové, která se zjara 1919 začíná na hamburské ženské klinice Finkenau školit na porodní asistentku. Je jí právě devatenáct, má však už za sebou světovou válku. Nyní je konečně mír a Henny pociťuje velkou touhu po životě. Její osudy se prolínají s osudy tří žen: její rebelantské kamarádky z dětství a kolegyně Käthe, Idy, dcery ze zámožné rodiny, a mladé učitelky Liny. A my můžeme s napětím sledovat, jak se tyto rozdílné ženy vyrovnávají s ne vždy snadným osobním životem, nástupem nacismu, zvraty světové politiky a nakonec i druhou světovou válkou. Dcery nové doby jsou prvním dílem trilogie, která pokrývá celé 20. století. Po vydání v roce 2016 se kniha v Německu podle žebříčku časopisu Der Spiegel stala bestsellerem a udržela se na první příčce více než rok; podobného úspěchu dosáhla i v Itálii. Její autorka Carmen Kornová bývá označována jako „německá Ferrante“. Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019 Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti. O knize napsali Dcery nové doby nejsou jen nostalgickým románem. V knize se odráží také celospolečenská nálada popisovaného období a propracovaná psychologie postav povznáší dílo na vysokou literární úroveň. Volker Albers, HAMBURGER ABENDBLATT Je radostí provázet čtyři hrdinky jejich rušnými životy, sledovat, jak hledají rovnováhu mezi osobním životem a událostmi, které hýbou společností, což není v době nástupu nacismu nic jednoduchého. Dcery nové doby jsou dojemným a skvěle napsaným románem. Annika von Schnabelová, BUCHSZENE Kniha se mi dostala pod kůži a nedokázala jsem ji pustit z hlavy ještě dlouho po jejím přečtení. Příběh byl neuvěřitelně působivý a nemůžu se dočkat druhého dílu! Maike, NORDSEITEN Postavy jsou tak skutečné, jako by doopravdy žily. Můžete s nimi plakat i se smát, tak opravdové jsou Dcery nové doby. Kerstin, THEBOOKFISH.DE

Čas načtení: 2013-04-23 05:00:00

Tomb Raider - Lara je zpět ve velkém stylu

Tomb Raider je jedním z nejočekávanější titulů letošního roku, který již od svého prvního předvedení vzbudil obrovský zájem nejen ze strany fanoušků značky. Pozornost upoutalo především spojení mnohem křehčí ikonické hrdinky s dospělejším příběhem, nádhernou grafikou a herními mechanismy, jež připom ...

Čas načtení: 2021-12-08 14:21:22

Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové chystá na příští rok Letní scéna Musea Kampa

Premiérou 9. června 2022 vstoupí na repertoár Letní scény Musea Kampa další hra věnovaná osobnosti, jejíž životní příběh je dodnes velkou inspirací. Půjde o divadelní recitál Marta k 80. narozeninám Marty Kubišové v hlavní roli s Berenikou Kohoutovou či Hanou Holišovou Navazuje na předchází počiny Meda a Werich, které se na letní scéně budou hrát i příští rok. „Těším se na připravované letní představení Musea Kampa, které bude volně inspirováno mojí kariérou. Jsem upřímně zvědavá, jak se divadelní soubor vypořádá s výběrem skladeb a s celkovým pojetím. Tak zlomte vaz!“ vzkázala tvůrcům Marta Kubišová. Inscenace Marta je koncipována jako recitál, jednotlivé obrazy ze života Marty Kubišové se prolnou se živou hudbou. Vedle Bereniky Kohoutové nebo Hany Holišové, které budou alternovat titulní roli legendární zpěvačky, další postavy ztvární například Václav Kopta, Jan Cina nebo Denis Šafařík. „Život Marty Kubišové bych přirovnala k její slavné písni Magdalena. Postoj silné svobodné ženy, který provokoval jak svou nespoutaností, tak určitým nadhledem, že zpívání není vše. A že jí ten zákaz nepoloží. A že to často omílané: ‚My jen chtěli zpívat, běhat, hrát divadlo…' není jejím heslem ani omluvou. Přitom, když s paní Martou mluvíte osobně, je tak civilní, že ji nelze než obdivovat,“ říká autorka recitálu a producentka letní scény Daniela Sodomová. „Některé lidi můžete potkat jen jednou a budete na ně vzpomínat celý život. S Martou se cítíte obyčejně, ale po chvíli zjistíte, o jak vzácných a neobyčejných věcech si s ní povídáte. Popřála nám hodně štěstí, a tak trošku jsme si slíbily, že z ní sejmeme břemeno hrdinky, které jí bylo přisouzeno. Její kroky a rozhodnutí vycházely z toho vzácného teď a tady. Co cítila, to i udělala. Ale bojovným vlajkonošem, Johankou z Arku, prý nikdy nebyla,“ dodává režisérka Adéla Laštovková Stodolová. A jak k herecké výzvě, ztvárnit na jevišti Kubišovou, přistupují hlavní protagonistky nové inscenace? „Těžko se na toto téma mluví, mediální obrazy jsou vždy nějak zkreslené a já paní Martu Kubišovou neznám osobně, ale vždy jsem ji vnímala jako krásnou ženu, charismatickou, s ojedinělým hlasem, s tajemstvím v očích a zároveň jako člověka, který si zachovává svou tvář a zůstává normální a svůj za všech okolností, které v jejím životě byly tak různé a složité. V tuto chvíli samozřejmě netuším, jaká ‚naše Marta' bude, ale budu to vždycky brát jako poctu této ženě za to, že je jaká je a pro mě je čest a radost u toho být,“ odpovídá Hana Holišová. Osobní pohled přidává také Berenika Kohoutová: „Během zkoušení inscenace Werich jsme se jednou s naší režisérkou Adélou bavily o našich pracovních a tvůrčích snech a já jsem se při otázce, koho bych si chtěla zahrát, zasnila a odpověděla: ‚Martu Kubišovou'. V té chvíli jsem netušila, že je to reálné. A najednou se to děje. Producentka Daniela s režisérkou Adélou mě oslovily na tuto krásnou roli a já neváhala ani vteřinu. Paní Marty Kubišové si nesmírně vážím a její ztvárnění je pro mě jednoznačně zatím asi ta největší pracovní výzva.“

Čas načtení: 2021-12-04 19:31:45

B. M. Horská: Lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé

Je autorkou detektivní série Inspektorka Elen Jollyová, která má zatím tři díly – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti a další příběh se sympatickou anglickou policejní inspektorkou s českými kořeny, má již nějakou dobu rozpracovanou. Kniha Brouk ji vynesla Cenu Jiřího Marka a sama autorka píšící pod pseudonymem B. M. Horská je jedním z porotců literární soutěže o Cenu Havrana, za nejlepší detektivní povídku. Řadu let žila v Anglii a do Čech se vrátila před rokem a za svůj domov dnes, jak přiznává, považuje především Evropu.   Dočetla jsem se, že pocházíte z Plzně. Jaké bylo vyrůstat v západočeské metropoli? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Možná u mě pozitivní vzpomínky vytlačily ty negativní, ale vyrůstala jsem spokojeně. Určitě jsme nebyli nějaká tichá rodina. Hodně se mluvilo. Příbuzní vyprávěli o svých životních zkušenostech, často o různých útrapách z války a po válce, politických perzekucích, ale také o partách, ve kterých jezdili na motorkách stanovat na Šumavu. Motorky byly velmi důležité v životě maminky, která jezdila v padesátých letech terénní závody. Myslím, že jsem ty příběhy ráda poslouchala a ukládala do paměti, ale tehdy jsem raději žila svůj život – navštěvovala jsem různé kroužky, v dětství jsem závodně plavala, později jsem hrála košíkovou, jezdili jsme na hory. Bavilo mě číst knížky včetně detektivek i malovat. Myslím, že jsem hledala stále něco nového, co mě zaujme. V dětství jsem chtěla být archeoložkou jako Heinrich Schliemann a když už on objevil Troju, najít ještě něco jiného. Jenže záhy jsem si v hodinách dějepisu uvědomila, že nemám dobrou paměť na data. Plány jsem změnila a s kamarádkou jsme se snažily stát se v Praze filmovými herečkami. Nepřijali nás ani do konkurzu, s vysvětlením, že jsme byly ještě děti a z Plzně a natáčení s námi by bylo komplikované. Nápadů jsem měla hodně. Na gymnáziu mě hodně dlouho držela touha studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze. Psycholožkou jsem se nakonec nestala, ale na psychologii postav se v knížkách snažím nezapomínat.   Co vás přivedlo k tomu, že jste vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK v Praze? Přestože mě rodiče nikdy neříkali, jaký obor mám studovat, nedoporučovali mi hlásit se na filozofickou fakultu z politických důvodů, protože bych měla malou šanci se tam dostat. Nakonec jsem podala přihlášku na přírodovědeckou fakultu, protože v přírodních vědách není žádná ideologie.   Ve studiu jste pak pokračovala krátce v Itálii, a hlavně v Anglii, a to v technicky orientovaných oborech. Vyzkoušela jste řadu zaměstnání, vedla jste malou laboratoř, pracovala jako servírka, překladatelka, editovala odborné texty a vysokoškolské učebnice, pracovala v administrativě výzkumného programu a byla i výzkumnice. Jak vás tato zaměstnání ovlivnila a kdy nastal zlom začít psát knížky? V Itálii jsem nestudovala, bydlela jsem rok s manželem a dětmi ve Florencii v době mateřské dovolené. Kromě navštěvování kurzu italštiny a florentských památek jsem tehdy moc času na jiné věci neměla. Moderní italská historie je plná záhadných momentů a protichůdně interpretovaných události, které často souvisí s organizovaným zločinem a politickým terorismem. Obdivuji sílu některých lidí, jako je například Roberto Saviano, temné síly rozkrývat a psát o nich. Takže i když mám Itálii moc ráda a ráda tam jezdím, je to také země, kterou mám spojenou se specifickou formou zločinu a historickými mystérii. Mezi Italy mám i velmi milé a blízké kamarády, téměř rodinu. Díky nim se tam chci po každé návštěvě znova vrátit. Ze Sicílie pochází komisař Montalbano, který je mi sympatický, protože má smysl pro spravedlnost a miluje dobré jídlo. Příběh mé knížky Rukavičky smrti se částečně odehrává na Sicílii a jídlo je také důležitou součástí děje. V období, než jsem napsala a vydala první knihu Pach smrti, jsem se hodně pohybovala mezi Českem, Velkou Británií a Itálií. V každé z těch zemí mám kamarády a dobré známé, se kterými udržuji kontakty. Vždycky mě hodně bavilo pozorovat rozdíly mezi tím, jak média v každé zemi různě informují nebo dokonce neinformují o stejných událostech a také poslouchat, jak v různých zemích lidé různě reagují na témata a události, které nás obklopují. Takže ta vlastní zaměstnání a činnosti mé psaní do jisté míry ovlivnily. Jako bývalá chemička mám v knihách určitě slabost pro různé jedy, ale hodně mě také ovlivnila komunikace s lidmi v různých prostředích, včetně těch pracovních. Myslím, že lidé, kteří píší, musí být dobří posluchači a pozorovatelé. Zlom směrem k psaní nastal v době, kdy jsem se vzpamatovávala z osobní krize, která způsobila, že jsem se nemohla soustředit. Pomáhalo mi to, že jsem pracovala rukama. Po nějaké době mi to asi přestalo stačit, začal mě napadat příběh, který jsem si zapisovala. Manžel mě stále povzbuzoval, abych psala dál, až z toho vznikla první kniha. Možná na mě mělo vliv i to, že v té době se v Británii zahraniční detektivky staly hitem. V Británii moc literatury napsané v jiných jazycích než v angličtině nevychází. V knihkupectvích jsou jen dvě procenta překladových knih (ve Francii je to 40 procent a u nás ještě víc), ale detektivky se staly výjimkou. Hlavně ty skandinávské, ale i italské a islandské. Pro mě byly atraktivní v tom, že ty knihy a seriály kombinovaly napínavé příběhy s důležitými společenskými trendy a událostmi z moderní historie, díky nimž jsem se o místech, kde se odehrávaly, hodně dozvěděla. Tohle mě inspirovalo a uvědomila jsem si, že mám zkušenosti z několika zemí, které mi umožňují dělat něco podobného.   V roce 2013 jste se představila jako spisovatelka pod pseudonymem B. M. Horská. Proč jste si vybrala pseudonym a co znamenají iniciály B. M.? Používání pseudonymu se mi líbí a vyhovuje mi. Psaní knih člověka hodně pohltí a myslím i trochu změní. Mně pseudonym pomohl oddělit psaní knih od ostatních součástí mého života, které musely dál pokračovat. Pseudonym mi dává jistou míru svobody při psaní a mé občanské povolání není spojováno s mými knížkami. Mám dvě paralelní identity občanskou a autorskou – a to považuju za výhodu. Kdo mě zná osobně, mému pseudonymu i iniciálám rozumí, ale jinak jejich původ, myslím, není důležitý. Původně jsem chtěla pseudonym jiný a v mužském rodě, ale nakladatelství na něj nechtělo přistoupit. Takže to byl vlastně opak situace, kdy některé spisovatelky v 19. století musely psát pod mužskými pseudonymy, aby jejich knihy vůbec mohly vyjít.   První knížka ze série Inspektorka Elen Jollyová, která je Angličanka s českými kořeny, vyšla v roce 2013 pod názvem Pach smrti, a román je, jak jste v jednom rozhovoru řekla, první, který jste dotáhla do konce, protože před ním jste něco začala psát, ale nedokončila. Pak vyšly tituly Brouk a Rukavičky smrti. Proč jste si vybrala detektivní žánr, a dočkáme se dalšího napínavého příběhu s Elen? A je vám Elen něčím blízká? Pro mě detektivka představuje společenský román. Začala jsem psát v době, kdy v Anglii v televizi běžel seriál o detektivu Wallanderovi (podle knih Henninga Mankella) ve švédštině a s titulky. To byla velmi neobvyklá věc, která přitáhla mou pozornost. Většina Angličanů nemá ráda pořady v původním znění. Naprostá většina filmů a seriálů pochází z anglofonních zemí. Tenhle seriál byl mimořádně oblíbený. Ukazoval měnící se Švédsko neotřele, bez romantizování a stereotypů z reklam, prostřednictvím kterých jsme švédskou společnost byli zvyklí vnímat. Samotný detektiv Kurt Wallander je běžný člověk s citovým životem a zdravotními neduhy. Pak jsem si Mankellovy knihy přečetla a hodně mě jako autorku ovlivnily. Mám už dlouho rozepsanou další knihu, tak pevně věřím, že ji dokončím. Také to chci kvůli Elen, pro kterou mám slabost. Žije dlouho v cizině a je taková trochu opuštěná a vykořeněná. Nechci ji v takové situaci opustit.   Knížka Brouk vám vynesla Cenu Jiřího Marka a vy sama působíte jako porotce literární soutěže o Cenu Havrana. Jaké to je nebýt hodnocen, ale hodnotit? Jako porotkyně Ceny Havran jsem několikrát hodnotila povídky zaslané do soutěže. Snažím se o to, abychom k hodnocení v porotě přistupovali zodpovědně. Představuji, si, že do soutěže posílám povídku já sama a jak bych sama chtěla, aby k ní porota přistupovala. Porotci neznají jména autorů povídek, které hodnotí. Do soutěže se přijímají povídky s různou úrovní a vypsaný styl nebo začátečnická úroveň se poznají. Proto samotný styl není pouze jeden ukazatel úspěšnosti v soutěži. Důležité je najít nápad, příběh, který mě zaujme. U každé povídky se sama sebe ptám, zda mě příběh zaujal natolik, že ji chci dočíst do konce, zda je příběh dost napínavý.   Jak to máte s četbou? Ráda také čtěte detektivky nebo si vybíráte raději jiný žánr? Detektivky mám ráda, ale dřív jsem jich přečetla víc. Knihy čtu na základě recenzí v médiích nebo doporučení od přátel. Hodně mě zaujala neapolská sága Eleny Ferrante, což je, mimochodem, také pseudonym. Hlavní hrdinky jsou vlastně vrstevnice mojí maminky. Opět jsem srovnávala – na jedné straně dospívání žen v chudé části Neapole a vzpomínky mojí mámy na dospívání v Plzni.   Jelikož řadu let žijete v Anglii v Milton Keynes, co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Můj domov je tady, v Česku, protože jsem se před rokem z Anglie odstěhovala. Nicméně po letech přejíždění ze země do země, přemýšlení a psaní o rozdílech v různých kulturách za svůj domov považuji především Evropu.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Mám několik konkrétních míst, kde se odreaguji a nacházím vnitřní klid. S věkem ho hledám stále intenzivněji. Ta místa mají blízko k přírodě. Strávit čas s dobrými přáteli je k nezaplacení, stejně jako zajít s manželem na výstavu nebo na koncert rockové hudby. Ráda pohovořím s našimi dospělými dětmi a jejich kamarády. Zajímá mě, jak mladí vidí svět. Vždy to tak nebylo, ale stále častěji mě ta setkání naplňují optimismem.   B. M. Horská pochází z Plzně. Vystudovala přírodovědeckou fakultu UK v Praze a v Anglii pokračovala ve studiu v technicky orientovaných oborech. Vystřídala různé profese. Je autorkou detektivního cyklu Inspektorka Elen Jollyová – Pach smrti, Brouk, Rukavička smrti. Knihu Brouk v audioverzi namluvila herečka Lucie Fiona Šternerová. Dostala Cenu Jiřího Marka za knihu Brouk. Působí také jako porotce v literární soutěži cen Havran. Řadu let žila s rodinou v Anglii v Milton Keynes a v roce 2020 se vrátila do Čech.

Čas načtení: 2021-08-19 12:02:59

Film Moje slunce Mad z prostředí Afghánistánu vznikal osm let, Češi ho uvidí poprvé ve Varech

Koprodukční česko-francouzsko-slovenský snímek Moje slunce Mad, jehož děj je zasazený do prostředí Afghánistánu, vznikal osm let. V červnu měl světovou premiéru na festivalu animovaných filmů v Annecy, kde získal Cenu poroty. První tuzemští diváci ho uvidí v mezinárodní jazykové verzi v rámci sekce Zvláštní uvedení na MFF Karlovy Vary. Režisérkou a výtvarnicí příběhu české dívky, která odchází z Prahy do exotického prostředí Kábulu, je Michaela Pavlátová. Helena začíná v Kábulu novou životní etapu po boku svého manžela Nazira, se kterým se seznámila na univerzitě v Praze. Pod jménem Herra si zvyká na nový životní styl Nazirovy velké afghánské rodiny. Ne všichni však mají v této rodině tak velké srdce jako Nazir a tolik smyslu pro humor jako pokrokový dědeček. Do jejího života vstupuje citlivý chlapec jménem Mad, i s jeho pomocí začíná Herra hledat domov v cizí zemi. Film vznikl na motivy novely Frišta novinářky Petry Procházkové. Pavlátovou kniha uchvátila nejen díky ironickým komentářům Evropanky, která se ocitla v intimitě muslimské rodiny, kam by se člověk běžně nepodíval. Přes mnohé rozdíly našla řadu důvěrně známých věcí. Animaci zvolila záměrně, i tak lze totiž odvyprávět mnohovrstevnatý příběh, což není ve světě ojedinělý postup. Na animaci se podíleli i koproducenti z Francie, animovalo se v pražském studiu Alkay a na ostrově Reunion. Hlas hlavní hrdinky patří Zuzaně Stivínové, která zvládla roli i v mezinárodní jazykové verzi, kde střídá češtinu, angličtinu a jazyk darí. V hlavní mužské roli Nazira zazní na MFF Karlovy Vary hlas afghánského herce jménem Haji gul Asir, v českém jazyce ho ztvárnil Hynek Čermák. „Ve Varech bude k vidění verze namluvená afghánskými herci v Afghánistánu. Už tehdy jsem se i na dálku potýkala s jejich realitou. Párkrát jsem byla přítomna on-line, když například řekli, že začínají pracovat později, protože ráno je nejvíc bombových atentátů. Zatímco my tu šíleli z covidu, který mají navíc také. Naši kolegové – herci či filmaři, kteří s námi na Moje slunce Mad spolupracovali, jsou nyní se svými rodinami v ohrožení života, jejich země čelí humanitární katastrofě. Snímek poběží na festivalu v okamžiku, který jsme si nikdo nechtěli představovat ani v tom nejčernějším scénáři,“ říká režisérka Pavlátová, která od roku 2015 vede Katedru animace na FAMU. Za dobu jejího působení na FAMU získala řada studentů prestižní ocenění včetně studentského Oscara za loutkový film Dcera v roce 2019. Sama Pavlátová byla na Oscara nominovaná za animovanou grotesku Řeči, řeči, řeči (1991), o čtyři roky později získala Zlatého medvěda na Berlinale za krátký snímek Repete (1995) a odnesla si i Zvláštní uznání z festivalu v San Sebastianu za hraný celovečerní snímek Nevěrné hry (2003). V roce 2008 bodoval na festivalu ve Varech její film Děti noci, jehož dva hlavní představitelé si odnesli ceny za herecké výkony. Do tuzemských kin uvede Moje slunce Mad společnost Aerofilms 21. října s českým dabingem.

Čas načtení: 2021-06-20 18:59:36

Historický úspěch: v hlavní soutěži v Annecy získal Cenu poroty film Moje slunce Mad

Režisérka Michaela Pavlátová byla oceněna na největším a nejprestižnějším festivalu animovaných filmů ve francouzském Annecy, kde v hlavní soutěži získala Cenu poroty za film Moje slunce Mad. Český film byl v Annecy v hlavní soutěži naposledy uveden před 28 lety. Pavlátové majoritně český celovečerní animovaný snímek vypráví příběh mladé Češky, která opouští Prahu, aby se v Kábulu vdala za svého milovaného spolužáka Nazira. Režisérka Pavlátová, královna české animace, nyní v Annecy navázala na svůj úspěch z roku 2012. Tehdy si odnesla cenu za krátkometrážní snímek Tramvaj. Zatímco před devíti lety pobavila Pavlátová v Annecy groteskou líčící erotické fantazie řidičky tramvaje, tentokrát uspěla s citlivou rodinnou story z exotického prostředí na motivy knihy Frišta novinářky Petry Procházkové. Česko-francouzsko-slovenský film Moje slunce Mad vypráví příběh Heleny, která pod jménem Herra začíná v exotickém kábulském prostředí novou životní etapu. K vysněné budoucnosti však nevede až tak jednoduchá cesta, ne všichni mají totiž tak velké srdce jako manžel hlavní hrdinky. Zatímco Herra hledá v novém světě svoje místo, do jejího života nečekaně vstoupí citlivý chlapec jménem Mad. Ukazuje se, že štěstí si člověka může najít v situacích, kde by je nejméně čekal. Hlas hlavní hrdince propůjčila Zuzana Stivínová, která zvládla svou roli také v mezinárodní jazykové verzi, kde střídá český jazyk a jazyk darí. Nazira v českém znění namluvil Hynek Čermák. Mezi dalšími pak diváci uslyší Janu Plodkovou, Ivana Trojana nebo Miroslava Krobota. Režisérka, výtvarnice a animátorka Michaela Pavlátová za své filmy obdržela řadu ocenění včetně nominace na Oscara a Zlatého medvěda v Berlíně. V současné době vede Katedru animace na FAMU v Praze a pod jejím vedením se studentům této katedry dostala řada ocenění - za všechny například studentský Oscar pro Darju Kaščejovovou za animovaný film Dcera. Pavlátové aktuálně oceněný animovaný snímek Moje slunce Mad uvede do českých kin na podzim tohoto roku společnost Aerofilms. Producenty snímku jsou Kateřina Černá a Petr Oukropec ze společnosti Negativ, která už slavila mezinárodní úspěch s animovaným filmem Alois Nebel. Koproducentem v České republice je Česká televize a nimační studio Alkay. Film podpořil Státní fond kinematografie. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-24 11:56:48

Česká televize točí finále výpravné minisérie Marie Terezie

Pátý a zároveň závěrečný díl minisérie Marie Terezie, o jediné ženě na českém trůnu, připravuje štáb režiséra Roberta Dornhelma. Filmaři se v dubnu vrátí do Valtic a do Kroměříže, aby zde padla první klapka finále nejrozsáhlejšího koprodukčního projektu České televize, na kterém se kdy podílela. Scénář vznikající epizody zachycuje posledních dvacet let života habsburské panovnice Marie Terezie. Jde o období takzvané sňatkové politiky, výchovy Marie Antoinetty pro francouzský trůn, cesty Josefa II. k převzetí moci a rovněž několika úmrtí. Nejprve Františka Štěpána, a nakonec i titulní hrdinky minisérie. Rakousko-uherskou panovnici si v závěrečném dílu zahraje herečka Ursula Straussová a Josefa II. ztvární Aaron Friesz. Z českých a slovenských herců se diváci opět mohou těšit na Vojtěcha Kotka, Davida Švehlíka, Tatianu Pauhofovou nebo Igora Bareše. Výraznou novou postavou bude například hrabě Kounic v podání Stanislava Majera. V pokračování Marie Terezie se nově představí i slovenský herec Maroš Kramár. V těchto dnech probíhá příprava na natáčení. V budovách Barrandovských ateliérů vznikají kostýmy, chystají se paruky a maskéři speciálních efektů pracují na odlitcích pro ztvárnění stárnutí hlavních postav. „Mám velkou radost, že se díky maskérskému řemeslu našeho týmu, mohu octnout v kůži Františka Štěpána i v jeho posledních letech života. Je to pro mě obrovská výzva, se kterou se herec nepotkává každý den, a na kterou se moc těším, protože samotná maska, ač dokonalá, k uvěřitelnosti rozhodně stačit nebude. I když je to úkol nelehký, jsem šťastný, že se ho můžu zhostit, protože mi postava Františka opravdu hodně přirostla k srdci a jen s tíhou na něm, bych se s tímhle kavalírem teď – těsně před cílovou rovinkou – loučil,“ říká představitel jedné z hlavních rolí Vojtěch Kotek. První klapka posledního dílu Marie Terezie, který vzniká v koprodukci České televize, rakouské ORF, slovenské RTVS, německo-francouzské ARTE a ve spolupráci se společnostmi Maya Production a Beta Film, padne v polovině dubna ve Valticích. Poté se štáb přesune do Kroměříže. Natáčet se bude také na zámcích Slavkov, Milotice, Jaroměřice a v klášteře Plasy. „Vymyslet, napsat a vyrobit pět set minut výpravné dramatiky o Marii Terezii je velké dobrodružství. Když jsme s Mirkou Zlatníkovou a Radkem Bajgarem před šesti lety poprvé hovořili o myšlence natočit něco o této panovnici, určitě jsme si nic takového nedokázali představit. Až poté, co jsem představil námět šéfovi Beta Filmu začal projekt nabírat konkrétní mezinárodní obrysy. Pořád nás ale čekala dlouhá cesta, zejména k souhlasu rakouské stanice ORF s účastí na projektu,“ vzpomíná kreativní producent minisérie Jan Maxa. A dodává: „Velmi náročné a poučné byly debaty nad scénáři, kde jsme museli vzájemně pochopit, jak odlišně vnímáme některé historické momenty a roli či význam konkrétních postav v nich. Cesta to byla složitá, ale byla odměněna mimořádným diváckým úspěchem a také několika mezinárodními nominacemi, například Rose d´Or. Nyní stojíme na prahu realizace závěrečného dílu, v němž naše hrdiny vypravíme na poslední cestu a říši předáme jejich nejstaršímu synovi.“ První dvě epizody série vnikly v roce 2017 u příležitosti třístého výročí narození české královny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-06 18:21:51

Helena Hardenová: Detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé

Zuzana Wilder a Polyxena Berková z Ronova jsou dvě literární hrdinky, jimž život na stránkách svých knih vdechla spisovatelka Helena Hardenová, která psát začala již na gymnáziu, a to básničky do různých literárních soutěží a později rozpracovala několik románů, ale nedopsala je. Až nakonec v roce 2004 konečně vyšel její první detektivní román Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar a od té doby jich napsala jedenáct. V současné době přemýšlí o napsání fantasy detektivky.   Pocházíte z Brna, kde jste také vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala své dětství? Co vás bavilo a čím jste chtěla být? Bavilo mne především číst si. Až jsem se to ovšem naučila, což trvalo překvapivě dlouho, téměř do konce první třídy. Na vině byla moje silná dyslexie, se kterou si v době mého dětství nevěděl moc nikdo rady. Nebyla jsme zkrátka schopna pochopit a číst jednotlivá písmena, protože mi nedávala smysl. A pak jsme jednou jeli večer tramvají, dodnes si pamatuju to místo blízko naší školy na Mendlově náměstí v Brně, a já najednou četla svítící neónové nápisy nad obchody: MASO UZENINY, OVOCE ZELENINA… Kouzlo. Prostě kouzlo. A od té doby čtu a čtu. A občas i píšu.   Na gymnáziu jste psala básničky do literárních soutěží. Později jste rozepsala několik románů, ale nedokončila jste ani jeden. Až jednou na dovolené na Kanárských ostrovech jste začala psát detektivku, kterou jste nakonec po třech letech dopsala a v roce 2004 vyšla pod názvem Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar. Proč jste si vybrala detektivní žánr? Detektivky píšu proto, že je sama ráda čtu. Dále proto, že mám ráda pohádky, trochu toho tajemna a šťastné konce a detektivka je vlastně taková pohádka pro dospělé. A v neposlední řadě i proto, že má detektivní žánr svoje nepsaná pravidla. Na konci musí být vrah odhalen a nejlépe i dopaden, a zlo potrestáno. Ta pravidla mne nějakým způsobem uklidňují a současně občas pobízejí je porušit. Ráda si hraju, a to i při psaní.   V knížce se poprvé objevila Zuzana Wilder, Češka žijící na Tenerife, kde má realitní kancelář, i když netouží po zločinech, v její blízkosti se dějí. A Zuzaně jste věnovala celou sérii osmi detektivních příběhů. Proč jste si vybrala pro její příběhy právě Kanárské ostrovy? Kanárské ostrovy jsou moje velká láska. Podnebí, příroda, lidi, moře, vlastně skoro všechno. Vždycky jsem chtěla psát příběhy, které bych sama ráda četla. Třeba na dovolené nebo naopak tehdy, když realita okolo nás nestojí za nic a člověk se potřebuje na chvíli přenést někam daleko. Právě k tomu je prostředí ostrovů jako stvořené. A v neposlední řadě jsem se léta doma vymlouvala na to, že já prostě na ty Kanáry jet zase musím. Už kvůli inspiraci…   V roce 2016 vyšel první detektivní příběh ze třídílné detektivní série s Polyxenou Eusebii Kristinou Berkovou z Ronova, která pochází ze starého šlechtického rodu, Příliš mnoho vítězů. Co vás přivedlo k vytvoření současné mladé šlechtičny, toužící po obyčejném životě, které se do cesty přimotají kriminální případy? Mám ráda historii i historické stavby a taky upřímně, kdo by nechtěl, alespoň na chvíli žít na zámku? Polyxenu Berkovou z Ronova jsem si vymyslela, protože se mi zdálo, že by mohla mít dost času i peněz na nějaké to „domácí pátrání“. A bavilo mne vytvořit historickému, již vymřelému rodu Ronovců, novou fiktivní větev Berků z Ronova.   Jste duchovní matkou dvou literárních hrdinek Zuzany Wilder a Polyxeny Berkové. Máte s nimi něco společného, jsou vám něčím blízké?    Nevím, jestli úplně já mám s mými hrdinkami něco společného, ale Zuzanin manžel jako by z oka vypadl mému, bohužel již zemřelému, muži. S Polyxenou mám zase společného tatínka a částečně i historii rodiny. Ne tedy, že by ta moje byla šlechtická, ale některá jména a osudy na moji rodinu upomínají. Zejména při psaní prvního dílu zámeckých detektivek jsem věnovala postavě tatínka mnoho prostoru, vlastně až tolik, že na vraždu došlo až hodně, hodně pozdě. Pár čtenářů už mi to vyčetlo, ale mne to psaní prostě bavilo. Můj vlastní tatínek zemřel už dávno a prostřednictví mých knížek se zase trochu vrátil.   Na svém kontě máte jedenáct knížek a co další? Pracujete na nějakém novém příběhu? Aktuálně přemýšlím o fantasy detektivce, která nemá nic společného ani s Kanárskými ostrovy ani s Polyxenou a zámkem Ronov. Jen si nejsem jistá, jestli si text, který si představuji, dokáže najít čtenáře, v mém případě spíše čtenářky… Uvidíme.   Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Odjakživa čtu oblíbené autory i několikrát. Jednak dost zapomínám, ale hlavně se ráda vracím. Kromě Agathy Christie, u které mám paradoxně nejraději její vlastní životopis, a ne některou z jejích skvělých detektivek, mám z britských autorů velmi ráda Bena Aaronovitche, autora urban fantasy série odehrávající se převážně v Londýně. Z českých autorů detektivek je pro mne dodnes nejlepší Václav Erben. Ze žijících Vlastimil Vondruška, jehož historické detektivky mne baví hodně, ale jeho Přemyslovská epopej mne donutila po létech oprášit znalosti historie, a dokonce i zajet na místa s Přemyslovci spojená. Českých autorů detektivek, které ráda čtu je víc, a nerada bych na někoho zapomněla, takže jmenovat raději nebudu. Ale ráda čtu i českou fantasy, zejména Františka Kotletu. Dokonce jsem na jeho knížky naučila i některé své kamarády, kterým doposud jejich dobrý vkus bránil v tom pořádně se, jako čtenář, pobavit! Také se mi moc líbí knihy rozhovorů Aleše Palána. A protože ráda a hojně čtu i životopisné knihy, zaujal mne v poslední době také Novákův Kundera.   Vystřídala jste několik profesí. Byla jste plánovačkou, knihovnicí i uklízečkou, několik let jste pracovala jako personalistka, podnikala a prodávala stroje pro pekárny. S manželem jste vedla rodinnou firmu. A co dnes? Čemu se věnujete? Upřímně, plánovačkou jsem byla rok, knihovnicí taky tak, a uklízečkou maximálně dva měsíce. Ale kdysi mi zřejmě přišlo vtipné mít ve spisovatelském medailonku více povolání, aby to vypadalo, že mám hodně zkušeností. A staré informace z internetu jen tak nezmizí, to víme všichni. Popravdě, už od začátku 90. let podnikám. Dřív s manželem, aktuálně už víc jak patnáct let sama, pokud ovšem nepočítám svoje skvělé kolegy v práci. Pohybujeme se už mnoho let oblasti inženýrských činností a dodávek pro čištění technologických a odpadních vod. A taky mám firmu, která se zabývá realitami a správou nemovitostí.   Patříte mezi lidi, kteří mají velkou zálibu v cestování. A co další koníčky, máte na ně čas? Ostatní koníčky s cestováním souvisí, mám totiž kromě opery a divadla ráda taky architekturu a výtvarné umění. A dobré jídlo a pití. Takže nejraději na cestách zevluju pro prohlídce nějaké galerie třeba v Benátkách nebo ve Vídni v kavárně, piju kafé a prosecco a koukám okolo sebe.  Aktuálně ovšem, vzhledem ke covidové situaci, jsem ráda, že si můžu doma alespoň číst a občas i něco psát.   Helena Hardenová se narodila a žije v Brně a na hájence na Vysočině. Protože její vlastní život má s tím literárním málo společného, píše a vydává pod pseudonymem. Napsala sérii knih se Zuzanou Wilder (Příliš mnoho náhod na Tenerife Mar, Smrt starého záletníka, Smrt má hlad, Záhada vily Herbst, Nezvěstný z El Hiero, Smrt ve vavřínovém lese, Příliš mnoho strašidel, Smrt nenachází slova) a Polyxenou Berkovou (Příliš mnoho vítězů, Příliš mnoho nevěst, Příliš mnoho pokladů). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-20 17:13:00

Zdenka Hamerová: Povídky mě nebaví ani číst, ani psát

„Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“, říká dvojnásobná držitelka ceny Havrana za detektivní povídky, pro kterou je psaní velkým koníčkem. Její hlavní pracovní náplní je funkce ředitelky Kulturního a informačního centra města Sadská a svoji roli porotce v Cenách Jiřího Marka brala Zdenka Hamerová jako zajímavou zkušenost. V současné době pracuje na nové knížce nazvané Panáček z popela.   Psát jste začala již na ZŠ a díky své fantazii jste si vymýšlela různé příběhy a později jste začala své povídky publikovat v časopisech. Někde jste přiznala, že jste od mala ráda psala a kreslila a první malovanou povídku jste napsala v první třídě… Ano, malovala jsem si a spřádala k obrázkům příběhy hlavně ve škole, což mi vydrželo až na střední. Pro své malůvky a příběhy jsem vždycky měla kamarádky, které si kreslily a vymýšlely se mnou, družinářky tomu říkaly „čmaropisy“. Ze základky nic schovaného nemám, ale ze střední školy mám čmaropisů plný šuplík. Tu moji první kreslenou knížečku dostala maminka, jmenovala se Jak šla Helenka s tatínkem na stavbu.   Vyrůstala jste v Lysé nad Labem a střední školu jste studovala v Brandýse nad Labem, a to střední zemědělskou. Proč jste si vybrala zrovna tuto školu? Na zemědělku jsem šla v domnění, že budu studovat „plodiny a zvířátka“ a nebude tam příliš matematiky, fyziky a chemie. Bohužel mi nějak nedocvaklo, že na technickém oboru budou tyto předměty prostě jen schovány do odborných předmětů. Že k plodinám a zvířatům patří také technologie výroby, ochrana rostlin, stroje a zařízení, motory… Ale musím říct, že jsem nikdy nelitovala. Zůstala mi spousta kamarádek – spolužaček, léty prověřená hluboká přátelství. Také spousta krásných vzpomínek na školní radosti i průšvihy, na profesory, na praxe a brigády. No a v neposlední řadě mi i nějaké ty vědomosti, které se hodí stále, uvázly v hlavě. Jo! A mám řidičák na traktor.   A pracovala jste někdy v oboru?  Bohužel ne, v době, kdy jsem maturovala, se rušila JZD, všude se spíše propouštělo a zemědělské podniky šly do privatizace. Měla jsem problém sehnat práci. Mladí lidé a absolventi byli vítáni ve státní správě, aby nahradili „staré struktury“ jak se v 90. letech říkalo. Takže v roce 1991 jsem nastoupila na Obvodní úřad v Praze 8, a to díky kamarádce ze zemědělky, která tam již pracovala a zavolala mi, že je tam volné místo, ať se přihlásím. Byla jsem tam zaměstnaná třináct let a získala praxi pro své nynější zaměstnání.   V roce 2005 jste debutovala, jako spisovatelka napínavým příběhem Zasloužíš si smrt. Proč jste si vybrala právě detektivní žánr? V jednom rozhovoru jste řekla. „Baví mě tajemno, napětí, rozmotávání děje a zároveň příběhy obyčejných lidí…“ Zasloužíš si smrt měla být nejdříve povídka, ale přidávala jsem postavy i jejich příhody a na konec z toho vznikla knížka. Jinak si nemyslím, že by moje příběhy byly vyloženě detektivky. Byla jsem zařazena do tohoto žánru, protože mám v knihách napínavé zápletky. Baví mě vztahové napínavé thrillery z českého prostředí. V mých knihách jsou hlavní hrdinky většinou obyčejné ženy, které se připletou k nešťastné, nebo úmyslné „náhodě“ a musí si nějak poradit.   Od té doby jste napsala několik knížek, které možno spíše nazvat thrillery. Kde nacházíte inspiraci? Inspirace většinou přijde z představ „co by se stalo kdyby.“ Když začnu psát příběh, nikdy si nedělám osnovu a nikdy nemám rozmyšleno, kam se bude děj ubírat. Je to pak napínavé i pro mě. Obvykle ani nevím, kdo bude „ten zlý“. Jsem schopna se pak v ději vracet a dopisovat indicie, aby do sebe všechno zapadalo.   A co další romány? Je na obzoru něco? Mám rozepsaný příběh, jmenuje se Panáček z popela. Hlavní hrdinkou je opět mladá žena. Zemřela jí podivným způsobem babička, našla se na polní cestě za městem jen v pantoflích a domácích šatech. Samozřejmě nevěří, že by se babička jen tak vydala v listopadu za město takhle oblečená. Příběh mám rozmyšlený a vím, co se babičce stalo. Ale ostatní souvislosti vzniknou během psaní.   Kromě knih jste napsala také několik povídek a dvě (Žárlivec a V umyvadle) Vám vynesly 1. místo na Cenu Havran a od Společnosti Agathy Christie jste obdržela 2. místo za povídku Pozdní noc. Co to pro vás znamená? Těchto cen si nesmírně vážím, protože konkurence byla velká. Moc jsem Havrana chtěla, abych si dokázala, že obstojím i mezi zkušenými povídkáři. Povídky mě jinak nebaví ani číst, ani psát. Nejlepší povídka ze mě vypadne, když ji někomu slíbím a mám buď silnou motivaci, nebo pomyslný nůž na krku. Tehdy jsem to slíbila sama sobě a taky vidíte, že spím na vavřínech a od té doby už žádná povídka, žádná cena.   V roce 2018 jste „usedla“ v porotě Cen Jiřího Marka. Jaké to bylo nesoutěžit ale hodnotit? Co vám to dalo? Byla to zajímavá zkušenost. Pečlivě jsem si zapisovala postřehy z různých přečtených knih a pak jsem své poznatky předávala předsedovi poroty. Posuzovat knihy je subjektivní, co člen poroty, to jiný vkus. Ke všemu nejsem jazykovědec, takže jsem hodnotila vyloženě jako čtenář. I tak mne překvapilo, že kniha, která mě nadchla, zanechala ostatní porotce chladné. A naopak, kniha, kterou jsem nebyla schopna dočíst, připadala porotcům dobrá. Naštěstí byly i knihy, na kterých jsme se shodli.   Jednou jste řekla, že psaní je vaším velkým koníčkem. A co četba? Jaká jste čtenářka? Máte oblíbené autory? Musím se přiznat, že v současné době je mi zpívání větším koníčkem než psaní. Už pět let zpívám každý víkend se zábavovou kapelou (což je jeden z důvodů proč nemám moc času psát a pokaždé si říkám, že bych si měla psát aspoň deník). Po pěkné knížce sáhnu ráda, nejradši mám, jak jinak, když je příběh nepředvídatelný, uvěřitelný, tajemný a napínavý. Pak čtu bohužel dost posedle, nemám pokoj, dokud nedočtu a jsem schopna číst i do tří hodin ráno. Nejvíc mě inspirovala k psaní Joy Fieldingová. Chtěla jsem vlastně nabídnout podobný styl, ale v českém prostředí.   Pracujete jako ředitelka Kulturního a informačního centra města Sadská. Co je vaší pracovní náplní?  Moje práce v Sadské má docela široký záběr, jsem za ni vděčná a dělám ji už skoro patnáct let. Na kulturu, infocentrum pro turisty a knihovnu jsme čtyři, takže si navzájem pomáháme a jako příspěvková organizace města máme i jistou svobodu v našem tvoření a nápadech. Někdy mi připadá, že všichni děláme všechno, propagací počínaje, pokladnou a úklidem po akcích konče. Moc mě to baví. Vždycky jsem měla a stále mám veliké štěstí na kolegy i na šéfy, od kterých jsem vždycky cítila podporu. A tím nemyslím nějaké oceňování a vychvalování. Podporou pro mě je, když mi vedení města věří a jedná narovinu.   Na co byste pozvala své čtenáře k vám do Sadské? Sadská je malebné městečko v Polabské nížině, obklopené lesy Kersko – Bory, jezerem a Labem. Najdete tu spoustu krásných nenáročných cyklotras, přírodních památek, naučnou stezku „Po stopách našich předků“ a dokonce i minerální pramen s názvem Sadka. Určitě se zastavte v infocentru, během koronavirové pauzy jsme vytvořily dvě nové cyklomapky s výlety do okolí.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Musím přiznat, že na odpočinek nezbývá moc času. Stále jsem někde pryč, taky ráda cestuju, takže na konec je pro mě největší relax když můžu ležet na sluníčku, nejlépe u vody, s pocitem že nikam a nic nemusím. Bohužel to se poštěstí asi jen jednou do roka na dovolené.   Zdenka Hamerová se narodila 2. listopadu 1971 v Mělníku. Vyrůstala v Lysé nad Labem a Střední zemědělskou školu vystudovala v Brandýse nad Labem. Je ředitelkou Kulturního a informačního centra města Sadská. Od roku 2005 je také spisovatelkou. Dvakrát obdržela 1. místo ceny Havran za povídky – Žárlivec (2007) a V umyvadle (2014) a 2. místo na Cenu Společnosti Agathy Christie za povídku Pozdní noc. Napsala knihy Zasloužíš si smrt, Nářek ze tmy, Příliš tenký led, Hlídej si svou holčičku, Vím, co jsi udělal, Klejinčino tajemství, Bílá tma. Je vdaná a má tři dospělé děti – dceru Marii a dvojčata Amálii a Norberta. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-19 11:45:25

Veronika Černucká: Píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete

Své první články publikovala již na gymnáziu. A tak se rozhodla pro studium bohemistiky a politologie a přidala k tomu ještě speciální pedagogiku. Působila jako novinářka, učitelka speciální pedagog, a to vše dokáže Veronika Černucká coby autorka detektivního žánru dobře využít. Je duchovní matkou svérázného detektiva v sukních Tary, která se nejnověji představí v dalším příběhu, nazvaném Valčík pro mrtvé.   Jste rodačka z Teplic, vystudovala jste učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura), základy humanitní vzdělanosti se zaměřením na politologii a speciální pedagogiku. A nějakou dobu jste také učila. Bylo vaše vzdělání dobrou průpravou pro psaní knih? Přiznám se, že mě vždycky strašně lákal svět žurnalistiky. Na gymnáziu jsem publikovala své první články, a protože jsem byla humanitně zaměřená, studium bohemistiky a politologie se ukázalo jako skvělá volba. Chtěla jsem zůstat v Teplicích, proto jsem studovala v Ústí nad Labem, kam jsem denně dojížděla vlakem. Už během studií jsem učila a zároveň psala do různých médií. Díky tomu se člověk naučí řemeslo a zapracuje na svém stylu psaní. Znám své slabiny a vím, v čem jsem naopak dobrá, a co mi sedí. Kdybych se dneska měla rozhodnout, zda budu jen novinářka, nebo jen učitelka, velmi bych váhala.   Již při studiu na vysoké jste publikovala v novinách a časopisech. Co vás přivedlo k psaní? Někde jste řekla, že prvním impulsem byla četba detektivky od Agathy Christie Vždyť je to hračka, a to vám bylo 11 let… Ano, to je pravda. Během čtení mi běhal mráz po zádech a já žasla nad tím, jak jsem se nechala napálit. Tehdy jsem si strašně přála, abych dokázala vymyslet podobně rafinované zápletky, které nikdo nevyřeší. Miluji knížky, čtu všechny žánry, ale zamotané detektivky ve stylu Agathy Christie jsou moje srdeční záležitost. Jako čtenář se snažím odhalit všechny autorovy fígle a jako spisovatelka doufám, že vás dokonale popletu spoustou falešných stop. V detektivkách jsem se našla a nemyslím si, že bych někdy experimentovala s jiným žánrem. Mně vyhovuje napětí, humor a záhady.   V roce 2011 jste debutovala detektivní povídkovou knížkou Noc, kdy jsem měla zemřít. A pak vyšla první detektivka nazvaná Tajemství sedmi ještěrek s detektivem v sukních, energickou Tarou, majitelkou detektivní agentury. Co vás přivedlo stvořit tohoto originálního detektiva?  Tara je inteligentní, vzdělaná, ale zároveň hodně svérázná. Je drzá, nenechá si nic líbit a neustále pomlouvá všechny policisty. Ona sama říká, že je jí něco přes třicet, což bylo v té době i mně. Moji kamarádi říkají, že má mnohé ze mě, ale nevím, jestli je to lichotka, nebo urážka. Tara je typ hrdinky, kterou si zamilujete, nebo nenávidíte. Na jednu stranu je arogantní, ale na druhou se dokáže bít za spravedlnost a nesnáší bezpráví. Myslím, že každý spisovatel by se měl ztotožnit se svým hrdinou, jinak to bude papírový panák bez života. Z toho důvodu bych nikdy nedokázala psát o vyhořelém postarším chlápkovi, který si neustále na něco stěžuje. Jestli bych zašla s Tarou na kafe? Tak to opravdu nevím.   Tara řeší případy i v knihách: Naše heslo Apokalypsa, Půlnoční vrah, Poslední modlitba, Přichází čas pomsty nebo Autogram pro vraha. Je vám Tara něčím blízká? Tara je praštěná, neuvěřitelně hubatá a nesnáší namyšlené týpky. Dokáže vás setřít jednou větou a ve všech knihách se zastává slabších. Protože je bohatá, nemusí před nikým hrbit záda. Když se jí něco nelíbí, řekne to a zjedná nápravu. Detektivky jsou pohádky pro dospělé a já si uvědomuji, že Tara je bytost, která by to v našem světě měla těžké. Jenže literatura je o tom, abychom díky ní snili. Kéž bychom byli všichni jako moje Tara. V novém příběhu Valčík pro mrtvé bude muset udělat několik hodně závažných rozhodnutí.   Kromě toho jste napsala i detektivní povídkové knihy: Právo na vraždu nebo Chuť na hřích. Co vás na psaní detektivek baví? Miluji zašmodrchané zápletky a baví mě hrát si se čtenáři jako kočka s myší. U klasických detektivních záhad musíte být poctiví a předložit čtenářům všechna vodítka k řešení. Jenomže vám nikdo nebrání v tom, abyste je schovali do hromady falešných stop. Detektivky jsou hra a souboj mezi čtenářem a autorem. Vy je chcete vyřešit a já udělám všechno proto, aby se vám to nepovedlo. Strašně závidím Agathě Christie to, jak dokázala vytvořit atmosféru plnou hrůzy. Já jsem spíš cynik a komik, takže se soustředím na humor a jízlivé hlášky. Nejvíc mě baví, když mi čtenář řekne: Tak toho jsem teda vůbec nepodezíral.   Jelikož jste maminkou dvou děti Martina a Kateřiny, neláká vás napsat něco pro děti? Děkuji, ale raději zůstanu u detektivek. Ty moje jsou občas nechutné nebo hodně drsné, ale spisovatel si může dovolit ledacos. Mohla bych uvažovat o detektivkách pro děti, ale nejsem si jistá, jestli by mrňousové zvládli mrtvolu s vyhřezlými vnitřnostmi a ve finále pointu založenou na incestu. Vím, po kterých žánrech je hlad a co chtějí čtenáři a nakladatelé, ale já si jdu svou vlastní cestou. Proč bych psala historický román ze druhé světové války, když můžu napsat detektivku? Vím, že netvořím umění, ale o to přece nejde. Jsem ráda, když můžu čtenáře pobavit. Ano, píšu braky, ale jsou to braky, od kterých se neodtrhnete. Syn nedávno napsal povídku o tom, jak maminka spálila večeři a jak přijeli hasiči, takže to psaní pro děti nechám na něm.   Působila jste jako novinářka, učitelka a speciální pedagog. Co vám daly tyto profese? Mám ráda lidi, zajímám se o ně a zajímají mě i jejich příběhy. Ráda si hraji se slovy a jsem nenasytná čtenářka. Jako speciální pedagog se setkáte s věcmi, které běžnému člověku připadají šílené. Myslím, že mám velké porozumění pro všechny, a snad i pokoru k životu. Vážím si lidí a baví mě, když je moje knížky baví. Doufám, že to nebude znít nějak nabubřele, ale když chcete psát, musíte rozumět lidem. Jen tak bude ve vašich knížkách člověčina, bez které to nikdy nebude ono. A vzhledem k finančnímu ohodnocení těchto oborů je asi jasné, že kvůli penězům to nedělám.   Jednou jste řekla, že detektivky milujete jako čtenář i jako autor a máte ráda detektivky s inteligentní zápletkou. Máte oblíbeného autora? Agatha Christie je stále nepřekonatelná. Zhltnu každou detektivku, která mi přijde pod ruku a spíše než oblíbeného autora mám oblíbené tituly. Společné mají to, že je nedokážu odložit a na konci zůstanu s pusou dokořán a říkám si, jak jsem mohla být tak hloupá, že jsem neviděla pravdu. Většinou odhalím triky detektivkářů a jsem šťastná jako blecha, když se to nepovede. Chcete-li názvy, tak doporučuji psychologické thrillery Náhradník z Knihy Zlín a Útočiště z Grady.   A co chvíle volna, jak je ráda trávíte? Teď budu za totální slepici, ale když se náhodou vyskytne chvíle volna, kdy nejsem s dětmi, tak vyrazím do nákupního centra a užívám si holčičí chvíle. Takové ty, kterým se posmívají chlapi, protože nedokážou pochopit, co je úžasného na tom jít si zkoušet oblečení, napatlat na sebe šminky a postříkat se litrem parfému. Jako jo, taška plná nových hadříků a kávička mě jednou za čas dokáže udělat šťastnou. Jinak klasika. Chodíme na vycházky s labradorem Maxem, jezdíme na koloběžce a několik měsíců si slibujeme, že začneme běhat. Už se těším, až porostou houby a až se syn naučí pořádně jezdit na kole, abych měla parťáka. Když děti usnou, vrhnu se na čtení. A to by bylo, abych za večer nepřečetla jednu nebo dvě detektivky.   Veronika Černucká se narodila se 10. 3. 1979 v Teplicích. V Ústí nad Labem na PF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně vystudovala učitelství pro střední školy (český jazyk a literatura) a pak základy humanitní vzdělanosti na FF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. A k tomu ještě speciální pedagogiku. Pracovala jako novinářka a učitelka. Její knihy vychází v tzv. „Zelené edici" – Původní česká detektivka v brněnském nakladatelství MOBA. S manželem Zdenkem Kunstem (pracuje jako strážník u MP v Oseku) a dvěma dětmi žije v Oseku, okres Teplice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-12 15:49:58

Mezi životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa

To, jak dobrodružný a pozoruhodný život může mít spisovatelka a publicistka, ukazuje v knize Cestou životem (Prostor 2019) Alena Wagnerová (*1936), brněnská rodačka žijící v Německu. Česky a německy píšící autorka v přítomném svazku shromáždila povídky, jež publikovala již dříve, ale i texty, které poprvé vycházejí až nyní. Kromě tohoto díla plného silných příběhů je také autorkou prózy Dvojitá kaple (1991), rozhovorů se sudetskými Čechy a Němci v dílech Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001), či biografií Sidonie Nádherné (Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, 2010), jejího bratra Johannese (Bol lásky prodejné, 2014) a novinářky Mileny Jesenské (Milena Jesenská, 1996). Příběhy jsou jako korálky navlečené na nit autorčina života, přičemž leitmotivem provázejícím celé dílo je lidské stáří či stárnutí. Nejvýrazněji je tento motiv ztvárněn v povídkách ohraničujících celý soubor. Oba texty jsou autobiografické, vyprávěné v ich-formě a vedle motivu stáří a očekávání smrti, které je tematizováno především v závěrečné povídce Půl roku na útěku před smrtí, je zde podstatným motivem i samotný proces autorčina psaní. Zmíněná povídka je zajímavá rovněž svou neobvyklou kompozicí. Skládá se totiž z pouhých poznámek, vznikajících před napsáním vlastního díla. Ty přitom nepůsobí nijak chaoticky. Naopak mají formu určitých deníkových zápisků a jejich struktura je soudržná. Neustále se opakující slova německého lyrika Hölderlina dodávají povídce existenciální nádech a připomínají pomíjivost lidského života. Tato povídka ale není jediným dokladem autorčiny kreativity, alespoň co se kompoziční roviny týče. I ostatní prózy působí věrohodně a vtáhnou čtenáře do děje. A pod zdánlivě banální zápletkou se často skrývá mnohem více. Příkladem je Ranní lázeň, která sestává z rozhovoru mezi sousedy. Pod všedním sousedským rozhovorem se skrývá hluboký příběh hlavní hrdinky, bývalé osvětimské vězenkyně. Povídka patří mezi řadu textů v přítomné sbírce, které jsou inspirovány konkrétní osobou, jež nějakým způsobem obohatila autorčin vlastní život. Zmíněná povídka upomíná na to, že v každém člověku je stále – byť jen skrytě – přítomna jeho minulost, která formuje jeho osobnost, přestože se o své zážitky nemusí dělit s ostatními. V podobném duchu se nesou i ostatní prózy. Mnohé myšlenky (v některých případech to platí i o jménech postav) nejsou vyřčeny explicitně, nevystupují z proudu vyprávění a jejich identifikace závisí na pozornosti a znalostech čtenáře. Přestože mnozí zasvěcení čtenáři v Zahradě se spisovateli poznají ve starém rehabilitovaném historikovi Zdeňka Kalistu a v literárním vědci, který odvolal své práce o estetice, zase Jana Mukařovského, jejich jména jsou explicitně zmíněna až v konečné poznámce autorky. Kniha je protkána příběhy ze života spisovatelů, především pak vzdálených rodinných příslušníků Franze Kafky. Dopravní přestupky Karla Baumanna, příběh o jedné z obětí holokaustu a zároveň členovi Kafkovy rodiny, je postaven na naprostém paradoxu. Autorka vychází z úředních zápisků o Baumannových přestupcích, které tvoří větší část tohoto textu, a ten tak nabírá na autentičnosti. Přestože ho mnohé z jeho přestupků mohly stát život, smrt nakonec nalézá až v Osvětimi, a to nikoli svou vinou. Častým tématem je i neútěšný osud ženy, která je podřízena mužskému světonázoru, nedočkává se naplnění svého snu či lásky a jednoduše „do výšin mužského ducha proniknout nemůže“. Autorka samozřejmě mužskou nadřazenost odmítá, a to ve všech povídkách, kde se tato tematika objevuje. Jedná se především o Značně opožděnou vichřici, kde vystupuje do popředí osud muže, který odmítl ženu kvůli její moudrosti. Dovídáme se o něm prostřednictvím rozhovoru muže a vycpané opičky, která argumentuje ve prospěch ženy. Tento rozhovor lehce připomíná tvorbu Michala Ajvaze a jeho vytváření nových světů při bližším pohledu na věci všedního života za účelem narušení konvencí. Problematikou vztahu mužů a žen se zabývá i próza V básníkově rodném domku. Příběh o památníku spisovatele Adalberta Stiftera se od samotného spisovatele postupně odklání směrem k jeho nenaplněné lásce Fanny Greipelové. Protagonistka se zabývá paralelou mezi jejím a Stifterovým životem, přičemž nakonec zjišťuje, že její osud je stejný jako osud Fanny Greipelové. Obě jsou oklamány muži, kteří jsou nakonec – na rozdíl od nich samých – stejně považováni za hrdiny. Naprostá většina povídek je protkána právě těmito třemi tematickými okruhy, tedy životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa. Autorka nezřídka nachází inspiraci v jednotlivých událostech svého vlastního života, ovšem ne všechny prózy jsou přitom nutně autobiografické – v některých vypráví o osudech lidí, s nimiž se setkala. Některé povídky pak mají až dokumentární ráz, kupříkladu próza Poslední dny hraničního přechodu ve Friedrichově ulici. Jisté je, že Alena Wagnerová rozhodně má co vyprávět. Nakladatelství Prostor, 2019, 1. vydání, váz., 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}