Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-06 09:00:19

Uber v Česku začne vozit i 13leté děti. Bezpečnost je zajištěna, tvrdí firma

Uber v Česku zpřístupnil speciální jízdy pro uživatele od 13 let Dospělý uživatel musí dítko do aplikace pozvat a založit mu teenagerský účet Bezpečnost má zaručovat sada opatření a přísná kritéria na řidiče Americká společnost pro smluvní přepravu osob Uber začne v České republice vozit i náctileté děti od 13 let. Služba Uber for Teens se poprvé objevila vloni na jaře v USA a v Kanadě, postupně se rozšířila i do Jihoafrické republiky a nyní do Česka. Zajištění bezpečnosti pro zástupce firmy údajně nepředstavuje žádný problém. Přečtěte si celý článek Uber v Česku začne vozit i 13leté děti. Bezpečnost je zajištěna, tvrdí firma

Čas načtení: 2025-01-17 14:25:00

Pohánět vpřed digitální éru. Huawei zveřejňuje deset hlavních trendů datových center pro rok 2025

Šen-čen (Čína) 17. ledna 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei nedávno uspořádala konferenci na téma Deset hlavních trendů v oblasti datových center v roce 2025. Jao Čchüan, prezident společnosti Data Center Facility Domain, vysvětlil na konferenci deset hlavních trendů s cílem vdechnout nové impulsy rozvoji odvětví datových center (DC) v éře umělé inteligence, získat přehled o transformaci a vést skokový rozvoj tohoto odvětví.Jak Jao Čchüan uvedl, datová centra se díky neustálým inovacím v technologiích pro modelování základů AI posouvají od výpočetního výkonu pro všeobecné použití k inteligentnímu výpočetnímu výkonu. Výkon a síla serverů se výrazně zlepšily a konstrukce clusterů s 1000 GPU, 10.000 GPU a 100.000 GPU se stala normou. Odvětví datových center je zavaleno nebývalými možnostmi rozvoje a zároveň čelí výzvám v oblasti spolehlivosti, vysokého výkonu, vysoké poptávky po elektřině a nejistoty.Na základě hlubokých poznatků a dlouhodobých zkušeností zveřejnila společnost Huawei deset hlavních trendů pro datová centra v roce 2025, které se zaměřují na spolehlivost, flexibilitu a udržitelný rozvoj. Snaží se tak sdílet své postřehy a myšlenky o zařízeních datových center s umělou inteligencí, budovat vysoce spolehlivou výpočetní základnu a pohánět digitální éru kupředu.Trend 1: Spolehlivost se stává primárním základním požadavkem na inteligentní výpočetní datová centraBezpečnost je hlavní prioritou výstavby datových center ve srovnání s náklady. Zejména v éře inteligentních počítačů prudce stoupá hodnota zařízení AI a stále se rozšiřuje rozsah oblasti poruch. Proto se spolehlivost stává primárním základním požadavkem na datová centra inteligentních počítačů. Spolehlivost datových center je v podstatě spolehlivostí v celém životním cyklu. Zahrnuje komponenty, produkty, architekturu, služby a provoz a údržbu. Datové centrum s nízkou spolehlivostí bude mít za následek vyšší provozní náklady. Aby bylo možné dosáhnout nízkých nákladů v pravém slova smyslu, musí být zajištěna spolehlivost.Trend 2: Izolovaná architektura je nejlepší volbou k zajištění spolehlivosti inteligentních výpočetních zařízeníHustota výkonu inteligentních výpočetních středisek neustále roste. Elektrická zařízení se obvykle vyznačují vysokým napětím a velkým proudem, a proto je velmi důležité zajistit jejich bezpečný a spolehlivý provoz. Pro zajištění stabilního chodu služeb se upřednostňuje vzdálené nasazení elektrických zařízení datových center. Kromě toho musí být elektrické vybavení, pokud je uloženo v místnosti s hlavním vybavením, izolováno od hlavních služeb a instalováno standardním způsobem. Pro minimalizaci důsledků pro služby je třeba zohlednit požadavky na dobu požární odolnosti, hašení vodou, nouzové větrání a vypnutí jedním kliknutím.Trend 3: Nepřetržité chlazení je povinnou součástí inteligentní výpočetní techniky s vysokou hustotouV éře umělé inteligence je koexistence vzduchu a kapaliny dlouhodobým procesem. Kapalinové chlazení je nevyhnutelným trendem a nepřerušované chlazení se stane povinnou schopností pro inteligentní počítače s vysokou hustotou. Nepřerušované chlazení znamená nulové přerušení chlazení při správném chodu datového centra a rychlé obnovení chlazení v případě výjimek. Díky tomu mohou datová centra pracovat stabilně.Trend 4: Umělá inteligence výrazně zlepší aktivní zabezpečení provozu a údržby v datovém centruDíky technologiím umělé inteligence lze přesně předcházet poruchám, jako jsou výpadky napájení, požáry a vysoké teploty v datových centrech. To usnadňuje přechod od pasivní reakce k aktivní údržbě a umožňuje předem identifikovat potenciální rizika, což výrazně zvyšuje spolehlivost datových center.Trend 5: Profesionální služby jsou pevnou zárukou spolehlivosti provozu datových centerŽivotnost datového centra je obvykle 10 až 15 let a údržba je v celém životním cyklu datového centra významnějším faktorem než vybavení. Profesionální služby jsou klíčem k dlouhodobému a spolehlivému provozu datového centra. Díky profesionálnímu umístění a řízení celého procesu dodávky datového centra nejsou při instalaci ponechána žádná potenciální rizika. Kromě toho jsou zavedeny technologie umělé inteligence, které místo reakce na poruchy zavádějí prediktivní údržbu a zajišťují spolehlivost datového centra po celou dobu jeho životního cyklu.Trend 6: Modulární architektura je klíčem ke zvládnutí nejistoty požadavků na datová centra s umělou inteligencíPro datová centra s umělou inteligencí je nutná modulární architektura, aby bylo možné flexibilně řešit nejistotu požadavků na datová centra s umělou inteligencí. Modulární architektura se vyznačuje standardizovanými místnostmi pro zařízení, modulárními funkcemi a oddělenými elektromechanickými zařízeními, které mohou zajistit nasazení na vyžádání a pružné škálování základních subsystémů a flexibilní přizpůsobení budoucímu vývoji služeb. Vezměme si jako příklad datové centrum Wu-chu v Číně. Díky přijetí modulární architektury je toto datové centrum dodáno během tří měsíců a podporuje pružné škálování v budoucnosti.Trend 7: Prefabrikace subsystémů je efektivní metodou pro rychlé dodání datového centra s umělou inteligencíPrefabrikace zajišťuje vyšší efektivitu výroby. Datová centra, v nichž jsou umístěny prefabrikované subsystémy, mohou lépe splňovat požadavky na služby AI, pokud jde o pružnost a rychlé zavádění. Prefabrikace subsystémů není prostou montáží, ale produkcí řešení. Musí projít profesionálním návrhem, simulací, testováním a automatickou kontrolou, aby byla zajištěna kvalita dodávky produktu. Kromě toho se díky tovární prefabrikaci a předběžnému uvedení do provozu snižuje pracovní zátěž na stavbě o 90 %. To výrazně zkracuje dodací lhůtu a poskytuje záruku rychlého a kvalitního dodání datových center s umělou inteligencí.Trend 8: Vysoká účinnost napájecího zdroje je v datových centrech s umělou inteligencí stále cennějšíScénáře s vysokou hustotou a značnou výpočetní kapacitou představují náročnou výzvu pro odvod tepla. Od vzduchového chlazení po chlazení kapalinou se účinnost napájecího zdroje stává hlavním faktorem energetické účinnosti. Při pohledu na účinnost napájení datových center je třeba se zaměřit na účinnost napájení paralelního systému namísto účinnosti napájení jednoho zařízení a na inovace architektury. Například zdroj nepřerušovaného napájení může mít vysokou účinnost 99,1 % a realizovat přepínání mezi režimy za 0 ms při práci v režimu superúsporného řídicího provozu (S-ECO).Trend č. 9: Umělá inteligence umožňuje zlepšit komplexní energetickou účinnost v datových centrechKromě zlepšení účinnosti napájení a chlazení mohou technologie AI více přispívat k umožnění propojení mezi vrstvami 1 a 2. Ve scénáři chlazení vzduch-kapalina existují miliony optimalizačních parametrů, což exponenciálně komplikuje optimalizaci. K dosažení optimálního chladicího účinku lze využít technologii optimalizace energetické účinnosti AI, která nahradí tradiční manuální optimalizaci. Díky použití technologií AI jsou datová centra energeticky úspornější a účinnější.Trend 10: Spolupráce výpočetní techniky a elektřiny se stane novým způsobem výstavby datových centerVýpočetní výkon je klíčem k umělé inteligenci a elektřina je pro výpočetní výkon nezbytná. Vzhledem k tomu, že spotřeba energie datových center stále roste, bude řešením pro snížení spotřeby energie datových center přímé ekologické napájení. Kromě toho mohou být datová centra jako zátěžový článek integrace výroby energie, sítě, zátěže a skladování propojeny s elektrickou sítí, aby se zlepšila účinnost využití sítě (GUE) prostřednictvím regulace frekvence a snižování špiček. Datová centra mohou pružně plánovat zatížení na základě požadavků na trénink a odvozování AI, aby bylo dosaženo celkové optimální účinnosti. Při pohledu do budoucnosti bude synergie mezi výpočetní technikou a energií sloužit jako nový způsob konstrukce datových center, což podpoří jejich udržitelný rozvoj.V éře umělé inteligence se společnost Huawei Data Center Facility zaměří na kvalitu a technologické inovace, aby vytvořila vysoce spolehlivé, flexibilní a udržitelné řešení napájení pro inteligentní výpočetní centra, pomohla zákazníkům a partnerům využít příležitosti inteligentních výpočtů a maximalizovat výkon každého wattu ve snaze pohánět digitální éru vpřed.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2597552/image.jpgKONTAKT: luojintao2@huawei.com   

Čas načtení: 2011-02-22 00:00:00

Mobilní bydlení aneb návrat k přírodě

Mobilní dům ve tvaru vejce je dílem čerstvého čínského absolventa architektonické školy, Daihai Fei. Mobilita tohoto skromného obydlí je zajištěna prostřednictvím tažné tyče a dvěmi pojízdnými koly. Konstrukce domu je vyrobena z bambusu, střecha je zpevněna jutovými pytli, vyplněnými travními semen ...

Čas načtení: 2023-09-26 16:59:11

Stěhování těžkých břemen: Profesionální servis pro přesun klavírů, trezorů a dalších předmětů

Stěhování je samo o sobě náročným úkolem, natož když se jedná o těžká břemena. Může jít o klavíry, pianina, kotle, trezory či třeba sochy. Aby byla zajištěna bezpečná a bezproblémová přeprava těchto předmětů, vyplatí se obrátit se na profesionály.

Čas načtení: 2015-07-28 02:00:00

Pěší turistika | Hřebenovka v Gesäuse

Oberst Klinke Hutte - Sparafeld 2247m - Riffelspitze 2106m - Kreuzkogel 2011m Lehká, ale dlouhá trasa značená jako černá v obtížnosti do 1+. Na několika místech zajištěná kovovým lanem, ale sety netřeba. U chaty je přehledný plán okolních tras, ale nejrychleší je to vzít přímo kolmo na svah, přes…

Čas načtení: 2014-10-24 02:00:00

Via ferrata | Feráta Hans von Haidsteig na vrchol Preiner Wand (1783 mnm) a k chatě Neue Seehütte

Zajištěná cesta Hans von Haidsteig je jednou nejznámějších ferát v pohoří Rax. Cesta vede velmi exponovaně přes vrchol Preiner Wand (1783 mnm) a patří k největším a nejoblíbenějším ferátám ve východních Alpách. Nejprve se překonává předsazená část stěny za pomoci jen málo napnutého lana (B/C).…

Čas načtení: 2022-04-11 17:24:24

Války a jejich důvody u indiánů Amazonie

Ať chceme nebo ne, války byly vždy součástí dějin každého národa, každého klanu, každého kmene, každé rodiny. Podobně i u indiánů, kdy vítěz získával čest a slávu a mnohdy, zejména v Amazonii, jim šlo pouze o to a ne o nějaký zisk území. Každopádně války nebyly dlouhé kampaně, protože indiána vždy po delší době vše omrzí. Často se stávalo, že když jedna parta-klan-kmen přepadl jinou partu-klan-kmen a po hodinách bojovných a krvavých výkřiků proti sobě (zastrašování), jakože jim kyjem rozmlátí hlavu, až mozek bude lítat všude kolem a že jsou lekavé báby, tedy srabi, se unavili a dohodli se na souboji vůdců. Přepadení pak pozvali útočníky k sobě do osady. Náčelníci se chopili svých kyjů a začali se mlátit po hlavě za bujarého povzbuzování mužů a žen z obou stran. Vzájemně si totiž rozuměli, protože byli členové příbuzných skupin. Zabitých válečníků proto nikdy nebylo nějak moc, odnesl to většinou náčelník, který válku, čestný souboj, často nepřežil. A pak došlo na kořist. Tou samozřejmě byly ženy, pravý důvod většiny indiánských válek. Vysoká dětská úmrtnost (až 30 procent) jako daň přírodnímu výběru, kdy slabší se nedožili (nedožívají) dospělosti, znamenalo „doplňování“ stavu neustálou porodností. A to musely pochopitelně zajišťovat ženy, které byly často v jiném stavu. Pochopitelně po deseti, patnácti porodech byly poněkud unavené a „opotřebované“ a muži potřebovali nové síly. Ovšem pozor, ty „opotřebované“, „odložené“, neztratily svoji ženskou hodnotu. Naopak! Mladíci, kteří ještě neměli šanci si někde ženy vybojovat či unést, je rádi přijali. Staly se vlastně jejich učitelkami ve všech čtyřech funkcích rodiny: ekonomické, rozmnožovací, výchovné a sexuální. Tím si tyto ženy prodlužovaly svůj aktivní život, i sexuální, bylo o ně postaráno a všichni byli spokojeni. K získání nových sil, tedy nových mladých žen, sloužily právě války, či spíš přepady a únosy žen, které se pak u svých únosců, potažmo bývalých nepřátel, zapojily do budování početního stavu rodin. Kupodivu se staly dobrými matkami a svým bývalým únoscům, nyní manželům, dobře „sloužily“ a neměly jim za zlé, že byly uneseny. Za čas mohlo dojít k další válce, přepadu, kdy se karta mohla obrátit. A mladé ženy z původně vítězného kmene či klanu byly zas vzaty či uneseny k původně poražené skupině. Ženy s tímto jednáním kupodivu souhlasily a nejen proto, že by byly pod nějakou „vládou“ patriarchálního tlaku svých mužů. Ženy indiánů Amazonie, jako u většiny kmenových společenstvích, mají prakticky stejná práva jako muži a když se jim manželský stav nelíbí, mohou kdykoliv svobodně odejít: k rodičům, k milencům, k novým manželům. K tomuto jednání je vede jakýsi vnitřní, přirozený instinkt, že tak je to správné. Pro koho? Nepřemýšlí o tom, proč to tak je, prostě to cítí. Tedy pro koho? No přece pro budoucí pokolení! Pro zdravou kontinuitu kmene, klanu, rodiny. Neustálé míšení a „přesuny“ žen, ať už cestou válek či pouhých únosů, bylo nutnou potřebou pro zdravé potomstvo. Zdejší skupiny-klany-kmeny byly (jsou) málo početné, a kdyby se ženy nehledali mimo, brzy by došlo k jejich degeneraci (Naše pořekadlo má stejný základ: žena v domě není pro mne). Navíc ten únosce, vítěz, pro ženu znamená v tom okamžiku totiž ten nejsprávnější výběr otce jejich společných dětí. Je nejsilnější, nejschopnější válečník, a lze tedy předpokládat, že je i dobrý lovec, rybář, stavitel chýše a tedy ten, který své vynikající geny předá jejich dětem, dobře se bude o ně starat a zajišťovat jim potravu k přežití. Nehledě na to, že vysoká dětská úmrtnost jim přirozeně zajišťuje čistý genofond a tím i budoucnost skupiny-klanu-kmene. Je to sice krutá daň, ale je tím zajištěna neustálá a zdravá kontinuita těchto skupin-klanů kmenů, které zde i pro to, napříč tak těžkému životnímu prostředí tropů deštných lesů, existují již tisíce let. Ti přeživší silní jedinci se pak dožívají vysokého věku i přes osmdesát let a jsou nositelé moudrosti, znalostí, schopností, tedy své spirituální a materiální kultury, ke které patří i jejich války.

Čas načtení: 2021-11-18 09:47:18

Památník Terezín pořádá symbolický Pochod živých se svíčkami

Ve středu 24. listopadu se uskuteční v rámci vzpomínkových akcí k 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí a vzniku ghetta Terezín symbolický Pochod živých se svíčkami. 24. listopad 1941 je považován za datum založení židovského ghetta v Terezíně, je to den příjezdu transportu AK 1 s prvními 340 nucenými obyvateli ghetta. Akce připomene tragický osud židovských obyvatel, její účastníci projdou cestu tehdejšího prvního transportu od budovy vlakového nádraží v Bohušovicích nad Ohří až do Terezína. V letošním roce si připomínáme události, které se staly tragickými milníky v dějinách naší země i celé Evropy. Uplynulo již 80 let od zahájení deportací Židů z českých zemí a vzniku židovského ghetta v Terezíně, které se stalo významným článkem v obludném systému „konečného řešení židovské otázky“, jak nacisté pokrytecky nazývali plán na vyhlazení evropských Židů. Celkem prošlo terezínským ghettem na 155 tisíc Židů. V důsledku nelidských podmínek jich přímo v ghettu zahynulo přibližně 35 tisíc a z 87 tisíc deportovaných do vyhlazovacích a koncentračních táborů na východě jich přežilo necelých 3.600. Ve středu 24. listopadu to bude od založení ghetta v Terezíně na den přesně 80 let a právě tohoto dne si chce Památník Terezín toto smutné výročí připomenout symbolickým Pochodem živých se svíčkami. Trasa pochodu povede ve stopách prvního transportu AK 1, tzv. Aufbaukomanda (komanda výstavby), ze dne 24. listopadu 1941, od budovy vlakového nádraží v Bohušovicích nad Ohří do Terezína, k pietní desce u bývalé vlečky. Železniční spojení s Terezínem bylo zprovozněno na podzim roku 1942, cestou pochodu tedy chodily i další tisíce vězňů v průběhu téměř celého prvního roku existence ghetta v Terezíně. Účastníci pochodu se sejdou v 16:00 před nádražní budovou v Bohušovicích nad Ohří, kde budou po přivítání seznámeni s historií terezínského ghetta a zapálí si svíčky, které zajistí pořadatel. Pak se vydá pochod na cestu, která bude měřit zhruba 2,1 kilometru. V cíli položí účastníci svíčky k pietní desce u bývalé železniční vlečky, následovat bude krátký kulturní program sestávající ze zhudebněných básní Hanuše Hachenburga v podání dětí z Přírodní školy z Prahy.  „K dopravě na akci mohou účastníci využít vlakové i autobusové spojení, v místě startu pochodu se nachází vlakové nádraží i autobusová zastávka. Pro účastníky přijíždějící osobním vozem budou připravena dvě parkoviště. Jedním je parkoviště Památníku Terezín u bývalého krematoria v Terezíně, od kterého bude na akci zajištěna kyvadlová autobusová doprava s odjezdem prvního autobusu v 15:30. Druhou možností je parkoviště v blízkosti vlakového nádraží v Bohušovicích nad Ohří, dopravu z cíle pochodu zpět k tomuto parkovišti po akci zajistí opět kyvadlový autobus,“ uvádí tiskový mluvčí Památníku Terezín Stanislav Lada. Pokud by chtěli účastníci pochodu spojit akci s návštěvou Památníku Terezín, Malá pevnost je otevřena od 8:00 do 16:30, Muzeum ghetta, Magdeburské kasárny, modlitebna a replika mansardy s objektem bývalé městské váhy od 9:00 do 17:30, obřadní místnosti, kolumbárium a centrální márnice od 9:00 do 17:00 a krematorium od 10:00 do 16:00. Aktuální informace najde ZDE.

Čas načtení: 2020-12-03 21:39:11

Covid se raduje, Ústava pláče

Televizní vystoupení předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, v němž vyjádřil nevoli nad protiústavností uzavření hranic v rámci protipandemických opatření vlády, vzbudilo značnou pozornost médií. Pavel Rychetský jím nepřímo vznesl nárok na politiky a vysoké státní úředníky, aby každé své rozhodnutí poměřovali s Ústavou. Jistě jde o oprávněný požadavek. Praxe ale ukazuje, že právní povědomí nositelů státní moci není tak vysoké, aby jej plnili, když v panice, kterou sami a společně s médii vyvolávají, činí zoufalá technická a organizační opatření k zastavení epidemie.   Pokud dochází k zásahům moci výkonné do ústavních práv občanů, je to špatně a omluvu snahou o ochranu zdraví obyvatelstva lze přijmout jen s výhradami. Ale nepřístojností se v tomto případě dopouštějí lidé, kteří se právem neživí. Praxe však ukazuje, že ani příslušníci právnických profesí nejsou proti účinkům paniky zcela imunní. Na zcela jednoznačné nedbání ústavních principů pod tlakem protipandemických opatření lze narazit i u soudů, ač soudci by měli dbát ústavnosti svého jednání za jakýchkoli okolností s vědomím, že ani v nouzovém stavu rozhodnutí moci výkonné Ústavu neruší. Názorným příkladem budiž příběh, jenž se nedávno udál u jednoho okresního soudu. Při zahájení veřejného zasedání vstoupili do malé soudní síně dva holohlaví, sportovně odění muži a usadili se na jediné lavici pro veřejnost. Samosoudce se na ně zadíval a začal se vyptávat, co je do soudní síně přivádí, co chtějí svou přítomností získat. Sdělení, že odsouzený, jehož se řízení týká, je jejich kamarád, jeho nevlídnost neotupilo. Začal připomínat vládní nařízení o povinnosti zachovávat odstupy dva metry a projevil obavy, že po příchodu eskorty nebude možné je zachovat. Zapomněl při tom, že jeden z příslušníků eskorty bude sedět vedle odsouzeného, aniž by zachovával odstup a pouze jeden usedne mezi veřejnost. Nevůle z jejich přítomnosti z něj přímo čišela. Návštěvníci nakonec pochopili, zeptali se, zda tedy mají vypadnout a po souhlasném přikývnutí pana soudce opustili jednací síň. Nepřeli se. Obávali se, že obhajobou práva na účast na veřejném jednání by soudce popudili a poškodili tak kamarádův zájem. Čekali pak na chodbě před soudní síní zhruba tři hodiny, aby se dozvěděli, jak soud rozhodl. Veřejnost soudního líčení je zajištěna ústavou. Soudce nevyužil zákonné možnosti k vyloučení veřejnosti, ke kterému by ostatně v tomto případě nenašel důvod. Připravil tedy návštěvníky o možnost využít své ústavní právo. Ale nejen to: soudce jako úředník státu smí činit jen to, co mu zákon ukládá či alespoň dovoluje. Zákon o soudech a soudcích neumožňuje soudci lustrovat veřejnost. Pouze trestní právo ukládá povinnost zabezpečit, aby v soudní síni neseděla osoba, která v dalším průběhu jednání může být v postavení svědka. V tomto konkrétním případě se ale o takovou situaci nejednalo, takže soudce způsobem jednání s návštěvníky jednoznačně překročil svou pravomoc. Jistě ho kvůli tomu svědomí netrápí, protože stejně jako značná část soudců si myslí, že cokoli v soudní síni činí, je v pořádku. Jsou přece nezávislí, a to na zákonu i na dobrých mravech. A nějaká ústavní práva občanů? Kdo by se jimi zabýval? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-23 16:53:12

Přístup Nigérie k lokálně vyráběným lékům na COVID-19

Do února 2020 byl COVID-19 pro mnoho Nigerijců stále vzdálenou realitou. Pro mnoho lidí byl v té době názor, že koronavirová pandemie nemůže přežít v horku v zemích kolem rovníku, jediným důvodem, proč v Nigérii nebyl hlášen žádný případ. Možná s důvěrou v tuto názor a s domněnkou, že nemoc nemá s Nigérií nic společného, prohlásil ministr informací a komunikace, Alhaji Lai Mohammed, že je Nigérie na virus dobře připravena. Když se COVID-19 do Nigérie dostal, bylo zřejmé, že Alhaji Lai Mohammed o úrovni připravenosti přeháněl. Virus důkladně odhalil úroveň úpadku v nigerijském zdravotnictví do té míry, že se ukázalo, že ve většině veřejných zařízení, zanedbaných úředníky, kteří sami raději za léčbou cestují jinam, chyběla základní zdravotní vybavenost. Nastal čas hledat léčbu nemoci, která pustošila i země, které mají silný zdravotní systém. V tu dobu nigerijský ministr vědy a technologie, dr. Ogbonnaya Onu, nabídl 36 milionů nigerijských nair (92 tisíc USD, 2,285 milionu Kč) jakémukoli nigerijskému vědci, který najde lék proti COVID-19. Toto prohlášení je problematické, neboť vystihuje nezájem nigerijské vlády poskytovat obvyklé prostředky na výzkum. Pravdou je, že ohlášené finance jsou předvýzkumné, nejde tedy o ocenění po výzkumu. Výzkum, zejména lékařský, je nákladný náročný proces, který daleko přesahuje kapacitu placených výzkumných pracovníků. Uvedená informace se opírá o prohlášení vědců farmaceutické fakulty na Univerzitě Nnamdi Azikiwe v Awce, v hlavním městě státu Anambry, který leží na východě Nigérie, o jejich pokroku ve výzkumu léku, k jehož zkoumání by potřebovali další finance, jež by doplnily ty, které si již sami zajistili. Ben Ayade, guvernér státu Cross River, v deltě Nigeru bohaté na ropu, vyzval federální vládu, aby poskytla peníze na lékařský výzkum, aby stát mohl s touto chorobou bojovat. Ayade však opomenul fakt, že Nigérie je federací, a že stát, který má na starosti, má stejnou odpovědnost za financování výzkumu jako federální vláda. Dosud není známo, že by reagoval na žádosti výzkumníků o finance. Nigerijští tradiční léčitelé prohlásili, že mají lék. Dosud mi jsou známy čtyři takové případy. Podívejme se, jak na tato prohlášení reagovaly nigerijských úřady. Nigerijské Centrum pro kontrolu nemocí a Národní agentura pro kontrolu potravin a léčiv uvedly, že tyto případy posoudí a léčiva podrobí klinickému testování. Prezidentská pracovní skupina proti COVID-19, jejímž členem je generální ředitel Centra pro kontrolu nemocí, podivuhodně oznámila, že nigerijští pacienti nakažení COVID-19 budou vystaveni všem klinickým testům léčiv a vakcín proti COVID-19. Prezidentská pracovní skupina však mlčela o etických otázkách souvisejících s lidskými subjekty v klinických studiích s léčivy. Otázky o informovaném souhlasu, náboru subjektů, platbách atd., které jsou nedílnou součástí správné klinické praxe, nebyly zodpovězeny, alespoň ne veřejně. Přestože prezident Muhammadu Buhari ještě nevyhlásil částečné zrušení karantény v nigérijském hlavním městě Abuja, dolní komora Národního shromáždění připomněla svým členům, aby jednali o otázce naléhavé národní důležitosti. Shromáždění hodlalo schválit zákon, který stanoví, že každý Nigerijec musí být očkován proti COVID-19. Návrh zákona, který v den představení prošel prvním a druhým čtením, by v případě úplného schválení zabránil občanům bez očkovacího průkazu účastnit se všech veřejných shromáždění. Skutečností také zůstává, že shromáždění uzákoňovalo vakcínu, která se teprve má vyvinout. Proč nigerijské úřady tak nedočkavě přijímají léky vyrobené v zahraničí na úkor místních iniciativ? Proč neposkytují podporu místně vyvíjeným lékům? Mnoho Nigerijců se domnívá, že je to proto, že existuje značná motivace zkorumpovaných úředníků, kteří mohou těžit z dovozních licencí, práv jednotlivých firem apod. Opoziční politici tvrdí, že předsedovi sněmovny Femi Ghajabiamilovi nabídl Bill Gates, zakladatel Microsoftu, úplatek deset milionů USD (jak Gbajabiamila, tak Gates toto tvrzení však odmítli), aby zajistili schválení vakcinačního zákona, přestože svět stále na vznik vakcíny čeká. Je toho ovšem nevyjasněného více. Nigérijské elity mají hlubokou náklonnost k zahraničním produktům. Platí to pro náboženství, vzdělávání, oděvní výrobky, medicínu, jídlo, antikoncepci, technologie apod. Je to zvyk, který pramení z koloniální minulosti země. Kolonialismus prospíval kvůli neustálému znevažování afrických produktů ve prospěch evropských. Samozřejmě bychom přitom neměli přehlédnout skutečnost, že většina kolonií byla zřízena jako obchodní centra pro evropské firmy. V některých případech byla záštita nad evropským zbožím zajištěna jak zákonem, tak násilím. V nižších vrstvách panuje tichý nesouhlas, který podporuje místní alternativy místo zahraničních výrobků. Bohužel je to spíše jen protest poháněný chudobou než politický přístup. Například ve vnitrozemí a mezi chudými jsou podporování léčitelé. Každý nigerijský občan zná skutečně alespoň jednoho tradičního lékaře, který léčí určité nemoci lépe než nejlepší západní lékařství. Proslavili se proto, že byli úspěšní v léčení případů, které ortodoxní lékaři považovali za beznadějné. Jsou známy tisíce případů, kdy tradiční léčitelé vyléčili komplikovaně zlomené nohy poté, co ortopedické nemocnice chtěli realizovat amputaci. Tradiční africký léčitel je správcem postupů, které po tisíce let působily proti nemocem. Západní medicína má sice řadu výhod, ovšem správným přístupem by bylo integrovat obě medicíny do sjednoceného systému proti nemocem a využít to nejlepší z obou světů. To se již děje v Číně a Indii. V Nigérii však tyto dva systémy stojí proti sobě. Odpor proti tomu se nyní objevuje v okamžiku, kdy nigerijští úředníci, vyškolení na Západě, projevují své opovržení nad tradičními léčivy a zároveň chtějí hbitě schválit zahraniční léky, včetně těch, jež dosud nebyly ani vyvinuty. Domácí africkou medicínu definují její údajnou nevyzrálostí, přičemž je vykonávána personálem nevyškoleným na Západě. Tento přístup narušuje skutečnost, že téměř všechny tradiční africké léky jsou bylinnou směsi získanou z přírodních zdrojů a nemají vedlejší nežádoucí účinky. Mezi nigerijskými lékaři a lékárníky se nyní objevuje nový přístup. Předepisují svým pacientům zahraniční bylinné směsi. Nejpopulárnější z nich, většinou potravinové doplňky, pocházejí z Británie a USA. Elity považují užívání těchto potravinových doplňků prodávaných za přemrštěné ceny za třídní charakteristiku a nedílnou součást jejich životního způsobu. Avšak v období závažných zdravotních krizí se i elity podrobují léčebným zkušenostem tradičních léčitelů. A nikdo nemusí jít příliš daleko, aby nějakého našel. Může dostat například vývar z bylin, který slouží k léčení přetrvávající malárie. Nebo směs bylin, která léčí některé chronické sexuálně přenosné nemoci. Tradiční léčitelství zatím není při léčbě COVID-19 oficiálně uznáváno. Existují ale neoficiální informace o úspěšné léčbě. Nigerijské zpravodajství je plné informací o pacientech, kteří utekli z izolačních center COVID-19. Nikdo se neptá, proč odešli a kam zamířili. Většina z nich skončila v rukou tradičních léčitelů. A tam řada z nich opět nalezla své zdraví. Lze se ptát, proč stále přehlížíme tradiční medicínu, je-li tak účinná. Nezískali bychom více, kdyby byla oficiálně schválena? Není patrné, že by to mohlo být hlavním africkým příspěvkem k celosvětovému hledání léků na četné nemoci, kterými lidé trpí? Schválená tradiční africká medicína by přispěla k ekonomice kontinentu, podpořila by místní zdravotnictví, vedla by k profesionalizaci, přilákala by finanční prostředky na výzkum a především přispěla k celosvětovému zdraví lidstva. Kdy bude něco takového možné? Patrně nikoli v nejbližší budoucnosti. Nebude to do doby, dokud budou lékaři vyškolení na Západě mít kontrolu nad oficiálním trhem s léčivy v Nigérii a dalších afrických zemích. Dosud určují hranici, která určuje, co je lékem a co není. Na neoficiálních trzích s léčivy však převládá tradiční medicína.   Autor působí na National Open University of Nigeria, Abuja. Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy pohledem z nigerijské zkušenosti a perspektivy. Článek přeložila z anglického jazyka Marie Hlavičková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-24 17:50:06

Varování z roku 1992 aneb Jak němečtí ekonomové pochybovali o euru

Memorandum 62 německých ekonomů k maastrichtské smlouvě je pozoruhodně prozíravé. Jde o trochu suchý text, ale ze zpětného pohledu rozhodně stojí za přečtení. (Originál v PDF najdete zde.) Memorandum vedoucích německých ekonomů k měnové unii z 11. června 1992 (Některé partie jsem tučně vyznačil já, protože mi přijdou obzvlášť prorocké. Pozn. MK.) 1. Hospodářská a měnová unie může být vnímána jako žádoucí cíl evropského integračního procesu. Závěry z Maastrichtu jsou však ve svých rozhodujících bodech nevhodné k tomu, aby tento cíl dokázaly realizovat. 2. Funkční hospodářská a měnová unie vyžaduje, aby už předtím nastalo trvalé a po několik let prokazatelně existující vzájemné přizpůsobení relevantních hospodářských struktur členských zemí. Jednorázové naplnění pouze několika kritérií v jeden konkrétní termín má víceméně náhodný charakter a nemůže sloužit jako důkaz této žádoucí konvergence. 3. Maastrichtská konvergenční kritéria jsou příliš měkká. Například by pro vstup do hospodářské a měnové unie neměla být vyžadována jen relativní, ale absolutními čísly měřená cenová stabilita. 4. Pevně stanovený termín realizace měnové unie (1. leden 1999) s sebou nese riziko, že politické zájmy převáží nad splněním dohodnutých ekonomických kritérií. V okamžiku, kdy se termín přiblíží, hrozí nebezpečí, že zejména požadavky na míru inflace a rozpočtového deficitu, které mají osvědčit udržitelný stav veřejných financí států, budou rozředěny, aby se předešlo postihu jednotlivých zemí. 5. Evropská centrální banka nebude – přes svoji rozsáhlou autonomii – prosazovat stabilitu cen v Evropě, protože vzhledem k rozdílným zájmům národních držitelů moci nemá dostatečnou motivaci k tomu, aby tak činila. Osobní nezávislost předsedů není zajištěna a pro případ nedodržení dohodnutých cílů stability nejsou stanoveny žádné sankce. 6. Podmínkou pro to, aby Evropská centrální banka mohla úspěšně stabilizovat ceny, je právo určovat směnné kurzy proti měnám třetích zemí. Jelikož toto právo nedostala, existuje riziko, že její vliv na směnné kurzy bude oslaben politickým vlivem. Totéž platí pro skutečnost, že lze stále ještě uplatňovat kontrolu pohybu kapitálu proti třetím zemím. 7. Tradiční německý konsensus, že cenová stabilita je důležitou prioritou, není zbytkem Evropy zatím sdílen. Pouze při existenci takového konsensu mezi centrální bankou, vládou a obyvatelstvem však lze uplatňovat důslednou stabilizační politiku, která ke své realizaci potřebuje adekvátní platovou a finanční politiku státu. 8. Ekonomicky slabší evropské partnerské země budou po přijetí společné měny vystaveny zesílenému konkurenčnímu tlaku, což při jejich nižší produktivitě a konkurenceschopnosti povede ke zvýšené nezaměstnanosti. Tím začnou být potřeba vysoké finanční transfery k vyrovnání situace. Jelikož v tomto směru neexistují dosud žádné dohody o vytvoření jednotné politické struktury unie, schází k tomu demokraticky legitimizovaná pravidla. 9. V současné době neexistuje žádný ekonomicky závažný argument pro to, zavádět shora měnovou unii na kontinentě, jehož hospodářské a sociální podmínky a zájmy jsou zatím nejednotné. Vnitřní společný trh ke své existenci jednotnou evropskou měnu nepotřebuje. 10. Uspěchané zavedení evropské měnové unie vystaví západní Evropu silnému ekonomickému pnutí, které v dohledné době může vést k politickým rozbrojům a ohrozit tak původní cíl evropské integrace. 11. Jsou to rozhodnutí z Maastrichtu, nikoliv jejich kritika, co ohrožuje další bezkonfliktní srůstání Evropy. (Podepsáno 62 německých ekonomů.) Na jejich slova došlo Tak, tohle si mysleli němečtí profesoři v červnu 1992. Jak vidíte, na jejich slova z velké části došlo. Je to až strašidelné, v jakém rozsahu dokázaly tyhle chytré hlavy odhadnout dnešní problémy předem. Politické zájmy skutečně při zavádění eura převážily nad solidním ekonomickým základem. „Jižním“ státům (od Belgie až po Řecko) bylo umožněno, aby různými kreativními postupy dosáhly aspoň na okamžik splnění maastrichtských kritérií a mohly vstoupit do měnové unie. (Článek o kreativním účetnictví v Evropě, PDF.) Cenová stabilita – no, podívejte se na ceny nemovitostí poslední dobou… Slabší země na jižním křídle se skutečně staly nekonkurenceschopnými, jejich exportní schopnosti poklesly a nezaměstnanost tam vystřelila do trvalých výšek. Bohatší země však nechtějí o „vysokých finančních transferech k vyrovnání situace“ z různých důvodů ani slyšet. Ekonomické pnutí – očividné. Politické rozbroje – čím dál horší, protože situace se už léta vzpírá jakémukoliv řešení. Za extra zajímavý ale považuji poslední, jedenáctý bod. Očividně už v roce 1992 bývalo v Německu zvykem nasazovat kritikům evropských posvátných krav psí hlavu. Putina tehdy ještě nikdo neznal, ale stejně se signatáři museli preventivně bránit obvinění, že jim jde o rozeštvávání evropských národů. Tak aspoň víme, odkud jsme tuhle mentalitu zase importovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-12 13:02:13

Jak indiáni vidí sex

Základním zákonem indiánů je přežití etnika a z toho vyplývá i základní princip, že žena je žena a muž je muž. Kdyby to bylo jinak, tak jejich svět nefunguje a skončí. Tento jednoduchý princip fungoval odjakživa i u nás, pouze v poslední době je snaha o jeho narušení různými aktivistickým skupinami. Je to součást vyčpělosti naší civilizace a její dekadenční sebedestrukce, zatímco u indiánů naopak jejich život jen kypí, muž je mužem a žena ženou se všemi svými povinnostmi a úděly, které jsou mnohdy jakoby tajemně zakotveny v mytologii. Vždyť sám pradávný archetyp lidstva je, že Muž a Žena vystoupali nahoru, na oblohu a stali se Měsícem a Sluncem. Měsíc je velký záletník, a protože má dlouhý penis, na dálku rád kopuluje s mladým dívkami a připravuje je o panenství. To se děje v rovině mýtu. V rovině rituálu dívky připravuje o panenství v rámci práva první noci sám šaman. Je to nebezpečná a náročná činnost, která musí mladíkům ukázat tu správnou cestu do vagíny, jež může být třeba ještě zubatá. Jak vznikly ženy Ano, je mnoho indiánských mýtů o zubaté vagíně. Sám původ žen je základním pilířem amazonské mytologie. Jako například u indiánů Toba z Gran Chaka. Ženy dřív neexistovaly, jen muži, kteří chodili na lov. Stalo se však, že jejich úlovky jim někdo přes noc snědl. První noc hlídal zajíc, ale usnul. Ani papoušek při druhé noci nebyl úspěšný. Teprve vodní pták Wolé uviděl, jak se seshora po laně spouštějí ženy a oběma pusinkami rychle jedí jejich maso. Když jej spatřily, chtěly zmizet nahoru, ale Wolé jim přetrhl provaz a ženy spadly na zem. Všichni muži hned přiběhli a brali si je za manželky, ale Wolé je varoval. Lišák však nedbal se slovy: „Jsou naše, tak nač čekat.“ A vložil do jedné svůj penis. Žena mu jej ukousla a snědla, protože myslela, že jí dal najíst. Lišák zemřel, ale po čase se probudil a připravil odvetu. V lese si jej vyřezal z nejtvrdšího dřeva „palo santo“, vrátil se ke své ženě a hned s ní spal. Žena se mu opět do penisu zakousla svou ozubenou vagínou, ale marně. Lišák ji svým dřevěným penisem vymlátil všechny zuby a nechal jí jen jediný. A tak vznikly ženy, ale přesto ta první cesta může být nejistá, nebezpečná. Šaman toto nebezpečí bere statečně na sebe a defloruje skutečně nebo symbolicky, aby usnadnil náročnou cestu pro nezkušené mladíky. Potom šaman dívky nabádá, aby v životě kontrolovaly všechny své otvory. Uši, aby neslyšely, co nemají slyšet. Oči, aby neviděly, co nemají vidět. Ústa, aby zbytečně neklevetila, a vagínu, aby nebyla promiskuitní. Ale i u chlapců šaman rituálně otevírá otvory cestou emetik: zvracejí a mají průjmy. Hunting economy of sex Vztahy obou pohlaví a jejich sex jsou v amazonské společnosti založeny na ekonomické výměně mezi mužem a ženou. Je to vztah mezi jídlem a sexem. Způsob získávání potravy, její cirkulace a distribuce má zásadní vztah na sexuální život dvojice. Lze říct, že uspokojování obou potřeb je základem existence amazonských indiánů. A tak se nelze ani divit, že v samotné sémantice jsou slovesa jíst a souložit zcela stejná. Podobně koitus znamená jíst vagínu, nebo jíst penis, prostě jídlo je kopulace. To znamená, že manžel musí zajistit zvěř jejím ulovením a manželka je povinna nabídnout sex tomu, kdo jí dá maso následně proměněné v potravinu. Jinými slovy muž kontroluje lov a žena jídlo a sex. Muž má zajištěnou sexuální rozkoš vždy, když ženě dodá úlovek. Úlovkem muž-lovec ostatně vyjadřuje i svůj vztah k matce či k sestrám. Žena říká, že když jí muž odepře úlovek anebo je špatný lovec, ona mu zase odepře sex. Z toho vlastně i plyne sexuální dělba práce, což se odborně nazývá „hunting economy of sex“. Jdeme-li však do hloubky těchto vztahů, je zde prvotní snaha někoho uspokojit, a tím i následně uspokojit sebe. Nikdo u indiánů neloví jen pro potěchu z lovu, na rozdíl od našich lovců, kteří loví o překot a v jakémkoliv množství, často jen pro zvrácenou chuť zabíjet, pro výdělek anebo pro sebeprezentaci. U indiánů se jedná o vztah lovce jako dodavatele a ženy jako příjemce. Na druhou stranu, když žena muži uvaří a on jídlo nesní nebo se v něm jen trochu porýpe, je zde narušena reciprocita. Znamená to, že muž jí, a tím pádem má i sex jinde a ne doma. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Z výše uvedeného má muž k lovu a k úlovku silný erotický vztah! A k tomu se on musí náležitě připravit. K lovu musí jít zásadně sexuálně neukojen, speciálně umyt, dráždivě navoněn, s čistými zbraněmi, výrazně namalován, ozdoben zvláštními magickými amulety a vybaven zpěvy, kouzelným zaříkáváním. Jedině touto cestou vznikne vztah mezi lovcem a lovenou zvěří. Na lov jde muž pouze s vědomím erotického aspektu lovu a vlastně sexuálního vztahu k lovené zvěři. To jsou lovecké rituály a bylo by nečestné zvěř nějak odbýt a oklamat. Indiáni říkají, že zvěř se stejně nenechá oklamat a hloupý muž by tím jen dával všanc svůj vlastní sex s manželkou. Našimi slovy dneška: láska prochází žaludkem, čili sex prochází žaludkem a je prováděn s tím, který ženě zajistí ekonomiku. Rozpor mezi čichem a zrakem V sexu je u indiánů ze všech lidských smyslů nejdůležitější čich, oproti zraku u nás. Indián může mít doslova zavřené oči a jen čichem hledat tu vyvolenou ženu, pro něj správnou a přirozenou vůni, pižmo, i třeba se zavřenýma očima bez ohledu, zda jeho nastávající má třeba plátěné uši či je hrbatá. A stejně tak v obráceném gardu. I žena si vybírá jako muž, podle vůně. A z těchto důvodů se indiáni nelíbají, protože jim to nic o nich vzájemně neříká, ale třou si o sebe nosy, očichávají se. Prostě tak, jak je tomu u zvířat a jak to je přirozené, tak, jak to zařídila Matka příroda. A my přece nejsme nic jiného než také zvířata, že? Šaman u kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii zaučuje mladíky v klauzuře v rámci přípravy k náročné iniciaci dospělosti. Učí je teoreticky všemu, jejich mytologii, přírodě, lovu, rodině, výchově dětí, životu a smrti, ale také sexu. Budoucí muži se zde dozvídají například o důležité vůni „ahí“, což je vůně, ryb, krve a spermatu, přeneseně sexu. Také ženy při menstruaci vydávají vůni „ahí“. Tu zato nevydávají nedospělí mladíci a dívky, ani starci a stařeny. Božstva také v pradávnu proměnila ženská rodidla v ovoce „genipapo“, z jehož šťávy se dělá černé barvivo. Toto ovoce proto vydává silnou vůni „ahí“, vůni sexu. Z těchto důvodů mladíci v klauzuře mají alimentární restrikci a nesmějí jíst ryby, i když je to hlavní potravina Yawalapitiů, nesmí se malovat černou barvou. A logicky nesmí souložit. Také menstruující ženy vydávající vůni „ahí“ nesmějí být v jejich blízkosti. Naopak, když po několika letech končí jejich klauzura, namalují si tělo černým barvivem „genipapo“, čímž veřejně oznamují, že nyní jsou dospělí a mohou kopulovat. Samozřejmě i u indiánů na velikosti penisu záleží a je předmětem mnoha mýtů a diskusí. Šaman jim i v tomto radí cestou napodobovací magie. Měsíc má velmi dlouhý penis, a proto při úplňku se mladíci dívají na Měsíc a tahají se za nos. Vždyť i my říkáme podle nosa poznáš kosa. Mužnost je věc složitá V rámci iniciačních zkoušek chlapců, vedle těch duchovních, jsou i fyzická trýznění plná bolesti a tekoucí krve z jejich těl. My je odsuzujeme jako něco barbarského, ale je to příprava na tvrdý život a mimochodem je zde i jeden důležitý aspekt. Svou tekoucí krví se mladíci vlastně vyrovnávají dívkám s jejich první menstruací, s jejich první tekoucí krví. To by se možná mohlo feministkám líbit. Nicméně v indiánské společnosti je vlastně ve všem obsažen prvek sexu. Muž si nikdy nepřipravuje „chacru“, pralesní políčko, jen pro sebe. Kácí stromy a vypaluje je pouze v případě, že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Podobně muž nestaví dům nikdy jen pro sebe, ale pouze v případě že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Když je muž neschopen připravit „chacru“ nebo postavit dům, nebo je špatný lovec, vnáší problémy do manželství a žena má právo represe cestou odmítnutí sexu. Sama mužnost muže je věc složitá i u indiánů. Nemylme se, že ne. O tom již zase hovoří jejich pradávné mýty. Kdyby se náhodou žena posmívala svému manželovi ohledně jeho virility, mužné schopnosti, chlap by raději zmizel z povrchu zemského. V mýtu se tak opravdu stalo, muž se hanbou raději proměnil v pásovce a zahrabal se do země. Tak vznikli pásovci. V realitě si ženy o svých mužích často vyprávějí, když u řeky perou prádlo. Je však nepřijatelné, aby o svém muži mluvily špatně, a zcela zavrženíhodné je inzultovat jej urážkou o jeho mužnosti. To by raději zmizel a v ponížení uražen odešel. Cílem sexu jsou děti Sex je však především i důležitou a jedinou cestou k početí dětí. To je hlavní cíl manželství. Je to plnění zákona kontinuity, zákona o přežití kmene, osady, komunity. U Kofánů v ekvádorské Amazonii jsem zažil případ muže, který se se svou mladou a krásnou manželkou nedočkal dětí. V tom případě se manželství rozpouští, končí. On ji však stále chtěl mít, a tak si vzal za další manželku její matku, tedy svoji tchyni, protože tam měl jistotu, že je opravdu plodná. A pak se „rozjela“ i jeho původní žena, dcera jeho nové manželky, a dala mu také děti. Pro ně jejich babička byla zároveň manželka i tchyně jejich tatínka. U indiánů Ece´je na amazonském pomezí Peru a Bolívie je jakákoliv cesta k získání ženy legitimní: vysloužit si ji prací u budoucího tchána, ukrást ji komukoliv, kdo je trochu slabší a neplní si čtyři funkce rodiny, nebo ji unést z jiné komunity či kmene. Fungovala zde donedávna polygynie, mnohoženství, často asociační, kdy si starý chlap vzal mladou holčičku jako adoptivní dceru, a když mu za pár let dorostla do dospělosti 12–13 let, proměnila se v jeho další manželku. Staří muži měli mladé dívky a staré ženy měly mladíky, což je docela fajn. Všichni si tak vzájemně prodlužovali svoji potenci a sexuální štěstí v pokročilém věku, mladí a mladé se o ně navíc starali, což nazývám jejich důchodovým zaopatřením. Poznal jsem však i případ, že starší indián si tak s mladou dívenkou budoval svoji jistotu pro své stáří, ale přišel mocnější chlap, který mu ji nakonec ukradl i s jejich synem. Byl to syn šamana Yohahé, César, který nakonec, když jsem k nim přijel po 46 letech letos v létě, měl sedmnáct dětí s pěti manželkami, některé měl buď současně, jiné postupně. Všechny děti se cítí jako jedna velká rodina a nikdo nikomu nic nevyčítá, proč měl tu a pak zas jinou. Všichni jsou spokojeni a mají se rádi i s hromadou vnuků a pravnuků. César se prostě zasloužil o svůj kmen. U indiánů nebyla v manželství ani v životě nikdy žádná jistota, což všechny aktéry přirozeně nutilo být aktivní v ekonomice i v sexu, kdy schopnější a silnější vítězil. Chytrý byl i systém sororátu, když muži žena zemřela, automaticky na její místo nastupovala její mladší sestra, a tak si je někdy vzal rovnou obě najednou. I v opačném gardu byla žena zajištěna. Nebyla tu žádná diskriminace! Když jí zemřel muž, automaticky podle zákona levirátu nastupoval na jeho místo mladší bratr. Tehdy jsem zažil i případ dvou bratrů, Matea a Davida. David měl spoustu dětí a Mateo nic moc. Neřešili, zda Mateo byl nebo nebyl plodný, nebo jinak neschopný, ale bratr jednoduše vypomohl u jeho manželky, a tak měl i Mateo děti. A opět žádné vyčítání. Bohužel řada forem manželství se již nekoná pod tlakem naší civilizace, i počty dětí se v rodinách snižují. Mladá indiánská generace, podobně jako ta naše, mnohdy již dává přednost sledování televize a mobilních aplikací před sexem s pravidelným početím. Rodiny s desítkami dětí jsou již výjimkou, počty klesají k pěti, čtyřem. Obávám se, že při mé další návštěvě budou počty i nadále klesat. Bohužel to je cena za to, že my i oni žijeme materiálně bohatší život. Čím chudší, tím víc sexu i dětí, čím bohatší, tím méně sexu i dětí. {/mprestriction}  Autor je etnolog.

Čas načtení: 2019-08-08 08:02:14

Henri-Pierre Jeudy: V dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu

V České republice se objevuje slovo kultura na veřejnosti jen v souvislosti s kocourkovskou přetahovanou o post ministra tohoto resortu. Povědomí o tom, že společnost jako celek je odpovědná za svou tvář, jíž kultura je, se vytrácí. Nestaráme se o to, jak vypadáme. Knihy jsou přitom jednou z nejúčinnějších věcí v péči o pleť národa. O duši nemluvě.   U nás je situace pro malá nakladatelství velice svízelná, jen obtížně hledají finanční prostředky. Jakým způsobem funguje vaše nakladatelství? A proč jste se rozhodli věnovat této činnosti? K založení Châtelet-Voltaire nás vedlo přesvědčení, že psaní není jen individuální činnost, vášeň, ale také určitá výzva a odpovědnost vůči spisovatelské i čtenářské komunitě. V tomto zapomenutém venkovském kraji jsme si žádné iluze nedělali.    Až tak zapomenutém jistě ne, místo přece už proslavila slavná dvojice Emilie du Châtelet a Voltaire, kteří zde žili na nedalekém zámku patřícím tehdy velice známé markýze Emilie du Châtelet, která proslula v matematice i fyzice… Máte pravdu, není to tak docela zapadákov. Naším záměrem je vydávat knihy příjemné na dotek a do ruky, zajímavou útlou knihu, která nenudí. Vydávat malou knihu jako výrazový prostředek, protože v dnešní době zajišťuje knize trvání právě jen aktuálnost jejího anachronismu. Naše malá kniha je sama o sobě takovým poutníkem od jedné podoby ke druhé, vychází v různých žánrech, od aforismu po kroniku, od pamfletu po pocty, od manifestu po kritiku a od prózy k poezii… Velice často však naše publikace směřují k obraně regionální identity. Zajímavé na našich titulech je i to, že zachycují vztah, napětí mezi lokálním a globálním, perspektivu z pohledu „lokálního tradicionalismu“, který se chce logicky propojit a prosadit svoji univerzální myšlenku, která vzešla kdesi v zapomenuté díře. Naše nakladatelská strategie spočívá především v tom, že vytváříme jakousi „myšlenkovou líheň“ zahrnující autory i obyvatele daného teritoria; pohled starousedlíka a možnost, aby i on mohl vyjádřit nejen svoje myšlenky, byť i utopické, ale i svoje filozofické chápání svého territoire. Témata si autoři volí sami, my jen pokládáme otázky jdoucí „proti času“, proti kulturní uniformitě, dnes tak převažující.    Châtelet-Voltaire si vede velice dobře ve všech směrech. Pokud vím, finančně vás podporuje příslušný region. Ano, dostáváme menší pravidelnou regionální podporu. Bohužel na vyplácení autorských honorářů nám mnoho prostředků už nezbývá; redakční práci, grafickou úpravu zajišťujeme sami. Ale musím podotknout, že čím dál více mají o naše knihy zájem i velká pařížská knihkupectví.   Autory ale neproplácení autorských honorářů příliš neodrazuje, pokud vím. Ne, o autory nouzi věru nemáme. Píší pro naše nakladatelství rádi, včetně zahraničních literátů.    Na podzim minulého roku jste v Saint-Dizier uspořádal konferenci na téma Velká válka, šílenství a surrealismus. V roce 1916 působil André Breton, pozdější papež surrealismu, jako asistent v tamní nemocnici, která dnes nese jeho jméno. Pečoval o vojáky, kteří na frontě utrpěli psychický šok, duševně onemocněli. Kromě toho, že vydáváme knihy, organizujeme také semináře a kolokvia. V létě 1916, jak jste řekla, přijímal medik André Breton vojáky v traumatických stavech. V nemocnici Saint-Dizier byl pověřen tím, že odhaloval simulanty, tj. vojíny, kteří se chtěli vyhnout bojům na frontě. Breton si tehdy uvědomil, že i simulace je skutečná, stejná jako realita, kterou pacient paroduje. Ve svých zápiscích zaznamenal vzpomínku, která se později stala legendou: Jeden voják mi vypravoval, jak v bojové linii zaujal dobře viditelnou pozici, svým ukazováčkem naznačoval směr, kudy granát poletí. Voják své gesto navíc doprovázel pískáním, na dálku tak dával znamení, kam granát přibližně dopadne. Ten voják chtěl padnout, ale zůstal naživu, jak Breton dále popisuje, zato jeho gesto se proměnilo v jakýsi rituál nebo tik, kterým jako by odvracel svoji smrt; způsob, jak irréaliser, zbavovat válku její reality, se proměnil v jeho zlý sen. Aniž bych byl přesvědčen o jeho šílenství, říká Breton v souvislosti s jiným pacientem, poznal jsem za války blázna, který nevěřil na válku. A v tom spočíval význam Bretonova působení v nemocnici pro poezii; přibližně v té době totiž objevil texty Sigmunda Freuda; propojil si je s tím, co už znal z psychopatologie, například jakým způsobem se postižení vyjadřovali; fascinovalo ho, jak vojínova řeč se vždy odchýlila, když měl odpovědět na položenou otázku, jeho odpovědi bývaly často zcela nekoherentní, např. vojáci nevěřili, že válka skutečně existuje… U postižených existoval určitý obranný mechanismus irréalisation skutečnosti. A právě ten mechanismus se později stal základem surrealistické tvorby, surrealismus tak v podstatě vznikl z krveprolití, které nelze ničím ospravedlnit. A v tom šíleném válečném kontextu se svět začal ptát, jaký je vztah mezi duševní nemocí a uměním, které přijalo jakousi eschatologickou podobu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A patrně tehdy začalo slovo surrealismus postupně, zato vehementně pronikat do běžné mluvy, ne?  Ovšem. Slovo surrealismus se obecně prosadilo, dnes často odkazuje k tomu, co vybočuje z reality, jindy se používá jako synonymum toho, co považujeme za šílené v našem způsobu vyjadřování nebo ve vnímání věcí kolem nás. Francouzské vojáky Velké války jsme prohlásili za padlé za Francii, ale jen málokdy si uvědomuje, že to byli právě oni, jejichž prostřednictvím jsme dnes schopni skutečně akceptovat naše šílenství v situacích, kdy musíme vyjádřit, pojmenovat naši realitu extravagantním jazykem.    Vaše nakladatelství se také věnuje tomu, co lze nazvat politické rituály v kraji Haute - Marne. Můžete českým čtenářům o tom něco říci? Châtelet-Voltaire se pochopitelně zajímá i o historické osobnosti pocházející z našeho kraje, buď se zde narodily, nebo delší dobu žily. Nejde nám o jejich literární portréty, životopisy, ale spíše se snažíme zachytit v našich publikacích, jak se tyto postavy proměnily v mýty a jak tyto mýty přežily až do současnosti. Vydali jsme například knihu Mýtus Louise Michelové (Clémence-Louise Michelová, řečená Louise Michel, 1830 až 1905, učitelka, anarchistka, velká bojovnice za ženská práva a významná postava Pařížské komuny, až do konce života byla pod policejním dozorem – pozn. autorky), Clemence-Louise se v kraji Haute-Marne proměnila v mýtus o „rudé panně“. A také jsme věnovali pozornost Janě z Arku, neboť její otec pocházel z Haute-Marne, z nedaleké vesnice Domrémy-la-Pucelle, která se díky tomu stala symbolem-mýtem. Cizinci i Francouzi toto místo hojně navštěvují. I to dnes vysvětluje, proč mnozí politici vyhledávají podobná „ztracená místa“ a snaží se je oživit svojí přítomností, považují je za inspirující a důležitá pro rozvoj a upevnění své politické kariéry. Politik tak chce vyvolat přesvědčení, že i on „vstupuje do dějin“.    Není generál de Gaulle a jeho sídlo v Colombey - les-Deux - Églises ideálním příkladem toho, co jste právě řekl?  Generál de Gaulle vždy, když měl učinit nějaké významné rozhodnutí, uchyloval se do Colombey-les-Deux- Églises. Po jeho smrti se vesnice stala lieu de pèlerinage, poutním místem. Už za svého života ten zasvěcovací rituál připravoval – je nutné vydat se z hlavního města a – „jít ho hledat“. Později si Marine Le Penová, lídr Národní fronty, vybrala ke svým politickým rituálům vesnici Brachay ležící v našem kraji, neboť zde má mnoho svých voličů. Té vesnici se začalo říkat zapomenutá Francie. Uvedený rituál, pojatý jako návrat k zemi, je jen staromódní karikaturou de Gaullova známého ceremoniálu. Jenže, Marine Le Penové se nikdy nepovedlo učinit z Brachay přitažlivý symbol, její pařížští obdivovatelé zde své mítinky nekonají. Platí, že symbolický odkaz místa nelze budovat násilně, ten předpokládá dlouhodobou spojitost s osobností politika; je třeba, aby se jeho historie v průběhu času pevně vepsala do daného místa, aby vznikla jakási parabolická postava osudu.    Ve svých statích a knihách se průběžně zabýváte problémem soukromí v lidském životě (L´Absence de l´intimité, 2007). V dnešní době, literatuře, médiích se odhalování intimních věcí stalo posedlostí (lásky, manželství, nevěra, sexualita…). Ušetřeni nejsou ani ti, kteří už nežijí. I tam se slídí, co by se ještě hodilo. Knižní pulty jsou zavaleny autobiografiemi, deníky, rozhovory, zpověďmi všeho druhu. Privátní sféra se stala exhibition permanente… Jak toto vnímá sociolog?  Žijeme ve společnosti, kde už dlouho převládá imperativní transparentnost. O nedostatku soukromí jsem už napsal knihu, o které jste se zmínila. Kromě obvyklých jevů vymezujících naši soukromou sféru, mám na mysli třeba náš domov, ochranu soukromých dat, by se měla intimita prožívat jako něco, co nemá být ani na očích, ani na doslech. Jenže naše intimita nemá vyznačený čas ani prostor, a proto se snadno stává součástí našeho veřejného prostoru; současný exhibicionismus je projevem intimity. A s nárůstem self-obrazů, které cirkulují na sociálních sítích, to ustavičné odhalování svého těla a citů, ta až hysterická touha po vlastní veřejné prezentaci – toť intimita ve věčné výloze. A důsledek je – naprostá ztráta jedinečnosti, druhé je stejné jako já, jako v klonické duplicitě. Více projekce, více identifikace, ale konstatování – podobnosti. Vizuální sdílení na smartphonu v nás vyvolává ošidný pocit být spolu. A je zvláštní, jak právě tato iluze intimního společenství nakonec způsobí, že člověk zapomene, že jde jen o exhibicionismus. Na webu jsou intimní deníky přístupné všem. A jejich počet stále roste. Tito diaristé, deníkáři vlastního života se navzájem čtou, sdílejí svůj svět každodenního psaní, společnou radost z toho, že nacházejí bezpočet podobných dvojic. Stud už není důvod k sebekontrole, dobrovolně zveřejňovaná tajemství jsou stejná stejným způsobem. A jak píše teoretička umění Anne Cauquelinová, čím více intimistů, tím více intimností. Potěšení z veřejně vyzrazených důvěrností se musí neustále konfrontovat, znásilnění intimity se považuje za výzvu.    Výrok Nic neskrývám, vše je v mém životě transparentní je politické zaklínadlo, ačkoliv jde o děsivý výrok. Jak na ten problém nahlížíte? Jaký význam má uveřejnit fotografii bývalého, dnes již nežijícího prezidenta Václava Havla v posteli s jeho ženou, kterou při výročí jeho smrti uveřejnila letos 3. ledna Dagmar Havlová na Twitteru?  Političtí lídři a hvězdy showbyznysu rádi zveřejňují svůj soukromý život jako výraz své morální transparentnosti. Kraluje tak estetický moralismus, skrze který musí být vše akceptováno, protože daná postava nic neskrývá. A sem patří i uvedená fotografie. Z mezilidských vztahů se vytrácí opravdovost, stejně jako spolehlivost, jak o tom píši v Absenci intimity.    Mám dojem, že možná právě vaše nakladatelství „na vsi“ udržuje ještě jistá tajemství. Také si tu otázku často pokládám, zda to právě není naše nakladatelství v této odlehlé končině, které ještě udržuje auru tajemství. Kraj se čím dál více vylidňuje, lidé žijí izolovaně, přesto ale stále zapisují fragmenty svého života, kraje a ve svých zásuvkách uchovávají básně a příběhy, jako by chtěli ty vzkazy jednou vložit do lahve a vhodit do moře.   Současná společnost zmítaná liberalismem ztrácí svoji stabilitu a stále více si klade otázky, jaká bude její budoucnost. Mnozí se obávají, že jejich kulturní identita je nebezpečně ohrožena. Básník Frédéric Tristan napsal: Tradice není návrat do minulosti vyšlé už z módy, ale stálá přítomnost našich kořenů v průběhu času. Co o tom soudíte?  Globalizace dala kulturní dědictví k dispozici cestovnímu ruchu jako ideální prostředek mezikulturního univerzálního dialogu. Jenže nastalo soupeření. A na tuto válku identit, jednotlivé komunity reagovaly terapeuticky, a to tak, že začaly své kulturní dědictví folklorizovat. Nastalo sice určité zmírnění významu zděděného kulturního dědictví, jenže vyvstala také otázka, jak dalece by měly být kulturní znaky objektivizovány jako značky identity? Požadavek kulturní identity manifestuje jednak kolektivní vůli, aby byla zajištěna kulturní singularita, jistá obrana proti jiným kulturám, což není nic jiného než zábrana, aby se jednotlivé kultury navzájem příliš nepropojovaly; každá komunita má tak svoji vlastní kulturu, takže kulturní identita se stává určitým milníkem, vytyčuje území druhého, a brání tak riziku kontaminace kultur. Naštěstí i navzdory tomu, že etnické kultury zůstávají zachovány ve svých čtvrtích, města si stále uchovávají jak svoji živou heterogenitu, tak identitu. Lze dokonce říci, že – do jisté míry – zapomenout na „svoji“ kulturní identitu znamená otevření se světu. Stejně každé řízení mezikulturních vztahů nakonec vyústí v kontrolu obchodních transakcí a vazeb. A globalizace tak vede k deteriorizaci, k rozšiřování poststátního prostoru.    Myslíte, že pocit ohrožení kulturní identity je stále silnější? Myslím, že je nemožné najít vyčerpávající definici, co vůbec znamená kulturní identita, už proto, že ta vždy vychází z rozdílných společných základů. Zahrnuje snad oživování národních kultur ve vylidněných regionech a v době internetu také ochranu před její krizí, před nejistou budoucností? Jisté není nic. Xenofobie usilující o potlačení identit, která nepochybně sílí, nechrání kulturní zvláštnosti, spíše je blokuje; blokuje prožívání toho, čím jedinec je. A možná i s tím souvisí ještě jedna moje malá poznámka: Nesní snad každý někdy o tom, že by byl rád někým jiným? Myslím, že bez určité hry na všudypřítomnost naší identity by byl náš život asi velice smutný.   Jak to myslíte? Kdyby člověk neusiloval o svůj prostor, o svoji identitu, možná by se tak zbavil své šance na jisté obtíže, překážky, tedy těch okamžiků, kdy jsme překvapeni, že jme tak trochu cizí i sami sobě.    Jak vnímáte hnutí „žlutých vest“, které začalo koncem loňského roku a pokračovalo i letos?  Základní otázka zní: koho vlastně žluté vesty reprezentují? V regionu, který se postupně vylidňuje, plyne jejich zlost spíše z pocitu, že jsou přehlížené, opuštěné; řidiči za přední sklo, na viditelná místa umísťují složené žluté vesty, aby ukázali, že s hnutím sympatizují, tiše říkají „jsme s vámi“, což ale neznamená „můžete s námi počítat“. Žluté vesty nechtějí být považovány za „apolitiques“, tedy nikoliv v tom smyslu, že „nedělají politiku“, ale že už politikům nevěří, že politici už nereprezentují jejich zájmy; „mýtus přímé demokracie“ totiž drží pevně, zvláště když hrozí, že by mohl úplně zmizet, že by ho mohla nahradit rozhodovací moc technokratů. I když manifestanti nejsou ani tak početní, většina společnosti je velice podporuje. Nepochybně jejich síla spočívá v tom, že své rozhořčení jsou schopni sdílet kolektivně a vyjádřit ho velice teatrálně; vrhají se na scénu a zviditelňují více sebe než své činy. Kruhový objezd, kolem kterého se sdružují, nabyl jakýsi alegorický význam; na něm, na tom symbolickém místě, si hlasitě vybíjejí svoji zlost, tak, aby si každý mohl říci: s tím souhlasím, to je správná viditelná reprezentace. A navíc kolektivní zlost působí stejně nakažlivě jako panika, hlavně rozrušuje společenský řád. Avšak k tomu může stejně dojít jen symbolicky, neboť ekonomický systém, ve kterém žijeme, je schopen absorbovat vše, co ho ohrožuje.   A „velká debata“, celonárodní diskuse, kterou Emmanuel Macron zahájil 18. března?  Tak ta měla být jakousi třešničkou na dortu; zúčastnilo se jí šedesát univerzitních intelektuálů a lze říci, že probíhala přímo v maratónském tempu, začínala v přímém přenosu na France-Culture už v osm hodin ráno. Po pravdě musím říci, že mne to celé tak iritovalo, že jsem to nemohl vůbec vystát, to ponižování se, to žalostné zhroucení myšlenky. To, co je pro naši dnešní dobu značně příznačné, je – smrt kritického společensko-politického myšlení a triumf jeho absolutní zbytečnosti. Výklad žlutých vest nepotřebuje množství sociologických a filozofických analýz, ani novinářské komentáře. Skutečně kritické hodnocení není stejně možné, možné jsou jen samolibé intelektuální plky. V minulých dobách se tomu říkávalo „papouškování“, vždy omezující a znemožňující skutečnou diskusi. Všichni všechno vědí, všem je všechno jedno; jen pravidelný informační rytmus obměňuje atmosphère sociale, jen rychlost a efektivita sociálních sítí nám sděluje, co je a co bude. Faktografický fenomén žlutých vest, který na sebe vzal podobu „věčného protestu“, může okamžitě zmizet, stejně jako se může kdykoliv znovu objevit; ten jev vlastně anuluje jakoukoliv kritiku a svým způsobem ji i zesměšňuje. Politika nezmůže nic než jen „držet strnule své pozice“. A Macron, „snaživý žáček“, jak se mu říká, je samozřejmě připraven odpovědět na všechny otázky. Naštěstí mnozí intelektuálové odmítli účast v této pantomimické hře na filozofickou a politickou debatu.    Proběhly volby do Evropského parlamentu, které vyhrála Marine Le Penová. Co o výsledku soudíte? Není to volba především proti Macronovi ?  Výsledky evropských voleb v podstatě souvisejí s nedávnými protesty žlutých vest, které rovněž směřovaly proti reformní politice současné vlády. Reakce prezidenta Macrona nebyla vůbec přesvědčivá, a tak kolektivní hněv ovládl i volby. A samozřejmě že odpor proti Macronovi se v nich projevil. Můžeme dokonce říci, jako kdyby i další směřování Evropy bylo zdrojem všeho současného zla. To, co ale nyní přece jen odhalilo rozporuplnost žlutých vest, je „národní sjednocení“, které z volebního výsledku teď těží značný zisk, vždyť pocit trpkosti a nespokojenosti přece krystalizoval už dříve, a ony ho celé měsíce na „kruhových objezdech“ a po celé zemi veřejně vyjadřovaly. Naskýtá se ovšem i otázka, kterou si nutně musíme položit, zda svět sám a do jaké míry neprochází také „vlnami regrese“ motivujícími k tomu, aby se lidé postavili za ty, kteří reprezentují čím dál více jejich společenskou identitu?   {/mprestriction}  Autorka je spisovatelka.   Henri-Pierre Jeudy (*13. 3. 1945, Paříž) je univerzitní profesor, sociolog, filozof, antropolog a spisovatel citlivě reagující na nejrůznější společenské a životní situace, vydal několik velice úspěšných titulů, za všechny jmenujme alespoň Pohádku o mrtvé matce, Umění být dědečkem i Absenci intimity. Působil rovněž jako sociolog ve Státním ústředí vědeckého výzkumu, specializoval se na dopad katastrof a strachu na člověka a společnost. Jeudy se kromě sociologie a své literární činnosti v posledních letech věnuje nakladatelské práci; v Cirey-sur-Blaise v kraji Haute-Marne založil spolu se svou ženou Monique a brazilskou básnířkou Claudií Marií Galerou, trvale žijící ve Francii, nakladatelství Châtelet-Voltaire, které vydává čtyři až šest titulů ročně. Publikace stejného menšího rozsahu i formátu vycházejí v jednotné grafické úpravě; témata jsou lokální, národní, historická, kulturní i sociologická a nechybí ani próza a poezie, namátkou jmenujme Legendy ze Saint-Dizier, Zachráněný ráj, Japonec v Horní Marně nebo Clairvaux, génius místa atd.

Čas načtení: 2024-02-18 22:40:00

Kdepak po moři, jenom po zemi. Přišel zákaz. S elektromobily jsou trable

Vlastníci elektromobilů, kteří by si chtěli užít krás norského pobřeží z paluby výletních lodí společnosti Havila Kystruten, mají od letošního roku smůlu. Firma provozující trajekty totiž seznala, že přeprava elektrických vozidel je až příliš riskantní, jelikož jejich případný požár posádka nedokáže bez pomoci z pevniny zvládnout. „Je to riziko, které nejsme v žádném případě ochotni podstoupit,“ uvedl generální ředitel společnosti s tím, že by při přepravě elektromobilů nemohla být zajištěna bezpečnost cestujících.

Čas načtení: 2024-02-26 15:44:00

Superpočítač Karolina projde významným upgradem softwaru

Superpočítač Karolina, umístěný v národním superpočítačovém centru IT4Innovations, byl do provozu uveden v létě roku 2021. Od té doby jej využilo více než 1 700 uživatelů pro řešení více než 700 projektů. Aby byla zajištěna kompatibilita s novými verzemi nástrojů a aplikací, je plánován rozsáhlý upgrade softwaru. To bude znamenat plné odstavení superpočítače Karolina, které je naplánováno od 8. dubna na přibližně 4 týdny.

Čas načtení: 2024-03-05 10:32:00

Zeman (PRO): Skutečně zvoní uhelným elektrárnám umíráček?

Ministr Síkela trvá na roku 2033 jako definitivní tečce za výrobou elektrické energie z uhlí na území ČR. Nevadí nic, že náhrada není zajištěna, prý bude stačit jednak nárůst výroby energie z obnovitelných zdrojů a jednak na doplnění dovoz elektřiny ze zahraničí.

Čas načtení: 2024-03-21 09:43:44

Připraveni na vše: Vzpomínka na plynové masky a branná cvičení na základních školách

Není nic jako vzpomínky na časy, kdy plynová maska byla nepostradatelnou součástí každého branného cvičení na základní škole. Byl to symbol připravenosti a bezpečnosti, který nás provázel během těchto cvičení. Každému z nás zůstalo v paměti, jak nám pečlivě měřili obličej faciometrem, aby byla zajištěna co nejlepší těsnost masky. Pak jsme dostali svou vlastní masku, […]

Čas načtení: 2024-04-16 00:00:00

Do České republiky dorazila z Kanady mimořádná dodávka vakcín proti černému kašli pro dospělé

Tato druhá mimořádná dodávka byla zajištěna po dohodě Ministerstva zdravotnictví se společností Sanofi z důvodu zvýšeného zájmu o očkování proti černému kašli. Vakcíny jsou primárně určeny pro očkování dospělých. Již na konci března Sanofi mimořádně dovezla do České republiky 10 000 dávek vakcíny Adacel z Velké Británie, aktuálně dorazilo dalších 20 000 dávek z Kanady. Ještě tento týden také […]

Čas načtení: 2024-04-29 09:49:17

Hlavní aktéři chtějí pokračovat v efektivním rozvoji obecních systémů separace. Pomoci může moderní třídění obalů s QR kódy

Výbor pro životní prostředí Poslanecké sněmovny, Svaz měst a obcí, Sdružení místních samospráv, Hospodářská komora, Svaz obchodu a cestovního ruchu, Asociace českého tradičního obchodu a další subjekty chtějí efektivní třídění všech obalů tak, aby i nadále byla zajištěna jejich vysoká míra recyklace. K dosažení nejvyšších evropských cílů sběru na... ...

Čas načtení: 2024-05-09 21:00:42

QNAP představuje Centrum zabezpečení, které aktivně monitoruje činnost souborů NAS a poskytuje bezpečnostní opatření ke zvýšení bezpečnosti dat

Společnost QNAP® Systems, Inc. (QNAP) představuje vylepšené Centrum zabezpečení (Security Center) s novou funkcí „Sledování neobvyklé aktivity souborů“, která byla navržena pro QNAP NAS jako nástroj pro hodnocení rizik systému a centrum ochrany. Centrum zabezpečení proaktivně skenuje, monitoruje a analyzuje stav NAS, aktivitu souborů, potenciální bezpečnostní hrozby a zároveň nabízí okamžitá ochranná opatření proti útokům. Centrum zabezpečení také integruje software pro vyhledávání virů a odstraňování škodlivého softwaru, aby byla zajištěna úplná ochrana NAS […]