Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-09 17:00:01

Ernst Röhm jako Hitlerova nežádoucí konkurence. Z postele putoval rovnou do vězení

Adolf Hitler se řídil heslem „účel světí prostředky“, a i když mu jeho pozdější spolupracovníci dopomohli významnou měrou k jeho neomezenému postavení diktátora, zdaleka to nezaručovalo, že dotyčný člověk v nacistickém mocenském soukolí automaticky přežije. Obětoval i kamaráda Právě případ Ernsta Röhma, německého důstojníka a spoluzakladatele vlivných polovojenských úderných oddílů SA (Sturmabteilung), svědčí o tom, že Hitler se řídil momentálními mocenskými zájmy a byl schopen obětovat i kamaráda a blízkého spojence, který mu významně pomohl v jeho politické kariéře. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více Röhm byl vojákem od roku 1906, v první světové válce jej nepřítel třikrát zranil a později dosáhl hodnosti kapitána. Poté se seznámil s mladým Hitlerem a byl jedním z osnovatelů tzv. pivního puče z listopadu 1923. Na chvíli byl potom uvězněn. Potom, co opustil nápravné zařízení, začala jeho krátká, ale podivuhodně rychlá kariéra. V roce 1930 se stal šéfem oddílů SA a také blízkým Hitlerovým přítelem, jak uvádí web allthatsinteresting.com. To bral Röhm jako osobní pobídku k jeho daleko vyšším mocenským aspiracím. Ty jednak počítaly s větším významem SA v Německu, jednak pak usilovaly o ovládnutí německých ozbrojených sil (Reichswehr) pomocí SA. Tyto polovojenské oddíly tak měly absorbovat, respektive nahradit Reichswehr a stát se vedle NSDAP druhým mocenským centrem v nacistickém Německu. Hitlerova varování nestačila To vše proti Hitlerově přání. Ten v Röhmově snaze viděl ze svého pohledu přirozeně nebezpečí nejen pro NSDAP, nacionální socialismus, ale rovněž pro vlastní postavení. Proti Röhmovi zprvu nechtěl přímo zakročit, a tak mu vyslal několik varování, aby upustil od svého volání po další revoluci, která způsobovala mimo jiné také štěpení v nacistické straně samotné. Jenže svéhlavý Röhm, poháněný vlastními ambicemi, pokračoval v dalších aktivitách, které Hitler jednoznačně označoval za podvratné. Hitlerův stealth letoun Horten předběhl dobu, je velké štěstí, že do války nestihl zasáhnout Číst více Nacistický diktátor se i potom zdráhal podniknout kroky proti spojenci, který mu pomohl se dostat do pozice nejmocnějšího muže Německa. Za odstranění šéfa SA se poměrně hlasitě přimlouvali velitel SS Heinrich Himmler a Hermann Göring. Hitler nakonec souhlasil a vymyslel plán na fyzickou likvidaci Röhma. Vhodná příležitost byla Noc dlouhých nožů, tedy masová čistka Hitlerových nepřátel, která začala 30. června 1934. Hitler s pistolí v ruce Hitler si vyřizoval také staré účty se svými politickými oponenty před lednem 1933, kdy stanul v roli německého kancléře. Na konci června 1934 se konal v Bad Wiessee sjezd náčelníků SA. Do hotelového pokoje, kde zrovna Röhm spal se svým partnerem, vtrhl mimo jiné i Hitler s pistolí a prohlásil, že jeho přítel a zároveň konkurent je zatčen. Röhm byl vytažen doslova z postele, zajištěn a spěšně převezen do vězení Stadelheim v Mnichově. Hitlerův most do nikam: Záhadná stavba uprostřed nádrže Švihov Číst více Ani v této situaci však nebylo jasné, jaký osud nakonec Röhma čeká. Hitler si pohrával s myšlenkou, že jej pouze dlouhodobě uvězní, aby jej Röhm neohrožoval, ale fyzicky nezlikviduje. Nicméně se začali opět připomínat vlivní přímluvci Himmler a Göring, kteří sami vnímali korpulentního chlapíka jako nežádoucí konkurenci. Žádali pro Röhma absolutní trest. Emotivní epilog Nakonec nechal Hitler přinést do cely Röhmovi pistoli, což byl jasný vzkaz, aby se sám sprovodil ze světa. Když mu důstojník Waffen-SS Theodor Eicke přinesl zbraň, ptal se nyní již padlý náčelník oddílů SA, jestli mu ji poslal sám Hitler. Pokud ano, prohlásil, aby jej sám zastřelil. Vyslovil přání, že chce dostat kulku do břicha, a sám se odmítá odpravit. V nastalé hádce a v návalu emocí hodil Röhm po Eickovi cihlu, což Eicka rozzuřilo, a ten dal pokyn svému pobočníkovi, který Röhma na místě zastřelil. Nacistický kat Himmler bral dceru na výlet do koncentráku. Bylo to moc hezké, zapsala si malá Gudrun Číst více Hitler tak vlastně zabil dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se nepohodlné politické konkurence a dále odstranil jednoho z homosexuálů, které z duše nenáviděl, ač mnoho historiků spekuluje o tom, že sám nacistický diktátor byl gay. Hitler nechtěl za žádnou cenu připustit, aby Röhm rozmisťoval na důležitá místa v SA své přátele-homosexuály. Röhm musel zaplatit cenou nejvyšší a můžeme konstatovat, že jej zabily jeho přehnané mocenské ambice, jež byly trnem v oku právě Hitlerovi. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jak by vypadal svět, kdyby Hitler vyhrál válku? Na Ameriku při honbě za čistou rasou zapomněl.

Čas načtení: 2021-03-12 17:06:10

Ayaan Hirsi Ali: Špatné svědomí Evropy aneb O hře na neporozuměnou

Milí čtenáři, Ayaan Hirsi Ali, význačnou kritičku islámu, asi nemusím zdejšímu obecenstvu příliš podrobně představovat. Jak jsem se dočetl, byla svého času označena za 46. nejvlivnějšího intelektuála na světě, což je jistě velmi dobré umístění. Před pár týdny vyšla v britském online časopise Unherd.com její esej „Špatné svědomí Evropy“, kterou jsem pro vás se svolením autorky a časopisu přeložil. Pojďme tedy na to. Špatné svědomí Evropy Já a můj devítiletý syn se občas bavíme něčím, čemu říkáme „hra na neporozuměnou“. Thomas: „Mami, já bych chtěl ještě hrát Mezi námi.“ Já: „No jistě, miláčku, mezi námi jsi přece vítán vždycky, na to se přece nemusíš ptát.“ Načež se Thomas zasměje, zvedne oči v sloup a trpělivě mi znovu vysvětluje, že Mezi námi je přece jméno počítačové hry. Jinými slovy, chce zase sedět u počítače. A já předstírám, že mu nerozumím. Hrát si, říkám, no to je dobrý nápad. A kterou hru by sis chtěl zahrát? A tak to jde dál a dál, tak dlouho, dokud se mu schválně „snažím nerozumět“. Samozřejmě mi jde o něco jiného: po celou tu dobu, po kterou se takhle přetahujeme, nesedí u počítače. Také ho těší, že se mu máma věnuje. Někdy mi to připadá jako užitečná taktika, jindy jako neškodná zábava. Když dnes poslouchám debaty o prolínání islámu a západu, nemohu si na naši hru nevzpomenout. Jediný problém je v tom, že tyto konverzace nebývají užitečné a není na nich vůbec nic zábavného. A dost často nadělají více škody než užitku. Nejlepší ilustrací této „Hry na neporozuměnou“ je imigrace z islámských zemí a otázka toho, jak by evropské společnosti měly tyto muslimské imigranty integrovat. První úmyslné neporozumění spočívá v předstírání, že nekvalifikovaní imigranti s minimálním vzděláním jsou pro vyspělé ekonomiky naprostou nezbytností. Progresivní „woke“ levice a její pomocníci rádi říkají, že vzhledem k poklesu evropské populace a porodnosti přece nemůže proti imigraci mladých a aktivních lidí nikdo nic namítat. Ti strašliví xenofobové, kteří se umanutě soustřeďují na náklady a výnosy – jinými slovy na to, kolik peněz imigranti společnost stojí a kolik do ní naopak přispívají – to prostě nechápou. Když upozorníte na rozsáhlou závislost imigrantů a dokonce i jejich dětí o generaci později na sociální podpoře, nebo když se dokonce odvážíte zmínit o vzniku četných sociálně vyloučených etnických a náboženských enkláv, dočkáte se optimistických líčení vyzdvihujících myšlenku, že ne všechna pozitiva se nedají přepočítat na peníze: přišla s nimi přece i nová, kulturně odlišná kuchyně, oděvy, pohledy a zvuky, takže si nyní původní obyvatelé mohou užívat exotických kultur podle chuti. Tomuto úmyslnému neporozumění je příbuzný i argument soucitu. Odmítněme tedy ekonomické imigranty, říkají někteří, a pusťme k nám jen ty, kteří mají nárok na azyl. Tím pádem je to je jen dočasné opatření do doby, než se jejich země vrátí k normálu. Ale z tohoto přístupu vznikají přehršle otázek. Jaký proboha vymyslíme proces, který dokáže odlišit lidi hledající ekonomické příležitosti od skutečných obětí násilí? Kdy se jejich země vrátí k normálu? Co budou azylanti dělat mezitím? A kdo to všechno zaplatí? Ti, kdo rádi hrají „Hru na neporozuměnou“, dokážou velmi efektivně odvádět pozornost. Potřebujete empatii, říkají. Představte si, že byste to byli vy nebo vaše rodina, kdo musí snášet hrůzy války. Není to tak dávno, co Evropa takovými hrůzami prošla. Poslali byste zpátky Židy, kteří prchají před začínajícím holokaustem? Tak jako tak, říkají nám, je to vlastně naše vina, že se tyto cizí společnosti rozpadají. Je to tím, že jsme je kolonizovali. Dokonce jsme v dobách před dekolonizací vydělávali na otrokářství. Tady je závěr „Hry na neporozuměnou“ jasný: morální pokání a náprava historických křivd jsou důležitější, než se pokoušet se racionálně analyzovat to, co před námi leží. Třetí podoba „Hry na neporozuměnou“ spočívá v tom, že se imigranti berou, jako by všichni byli stejní. To je částečně reakce na práci lidí jako je nizozemský sociolog Ruud Koopmans, který zkoumal otázku, proč je pro imigranty z muslimských společností o tolik těžší se integrovat v západních zemích než pro jiné. Proč se například libanonští křesťané v Austrálii asimilují daleko snáze než libanonští muslimové, když jejich stěhování proběhlo za prakticky těch samých podmínek? Anebo proč mají Bangladéšané a Pákistánci problém se integrovat ve Spojeném království, když Hindům a Sikhům se to daří a mnohdy se mají lépe než původní obyvatelstvo? Koopmans nasbíral průkazná data, která tyto trendy vysvětlují. Ale koho zajímají takové otázky, nebo dokonce tak nudná věc jako data? Cílem hry je neporozumět, smíchat nesouvisející, znejasnit situaci. Takže, pane Koopmansi, říkají jeho protivníci, pojďme si promluvit o tom, co jste tím vlastně myslel. Možná děláte empirickou práci, ale záleží na skutečné motivaci: ačkoliv tvrdíte, že jste sociální demokrat, jste ve skutečnosti rasista. A je vymalováno. Nemůžete se skrývat za argumenty o dělnické třídě, když ve skutečnosti svojí antisociální vědou pošpiňujete ty pravé proletáře světa. Konečně, ve své nejzákeřnější podobě, trvá „Hra na neporozuměnou“ prostě na tom, že všichni chceme to samé. Všichni chceme být svobodní a sobě rovní; všichni se chceme řídit zákony; všichni sdílíme ty samé základní hodnoty a všichni chceme respektovat důstojnost ostatních. Pro ty z nás, kdo věří, všichni se modlíme k tomu samému Bohu. Sekulární lidé se zase řídí tím samým rozumem. Až na pár nezapadajících jedinců – které má každá společnost – jsme všichni jen lidské bytosti. Na tento druh argumentace vždycky odpovídám stejně: ne každý sdílí ten samý koncept Boha. Jak jinak můžete vysvětlit existenci nenávistných kázání islamistů? Nebo to, jak pronásledují ženy, homosexuály, Židy a další? Co byste řekli obětem pákistánských muslimských prostitučních gangů nebo muslimským dívkám, které byly přinuceny k sňatku? Jestli se všichni modlíme ke „stejnému“ Bohu, co znamenají ty útoky nožem, usekávání hlav, vjíždění do davů nákladními davy, provázené pokřikem „Alláhu akbar“? Co Islámský stát a al-Kajdá? Radikální ideologie existují a nutně se s nimi musíme poprat. Zadržte, řeknou hráči „Hry na neporozuměnou“. To jsme si už přece ujasnili. Nezapadající jedinci jsou v každé společnosti, včetně té naší. Sexuální násilí proti ženám je celosvětový problém. A podíváte-li se na poslední zprávu britského ministerstva vnitra, tak její závěr zní, že celá ta krvavá záležitost kolem otrokářských prostitučních gangů nemá nic společného s Pákistánci a už vůbec ne s islámem. Kdo hraje tuhle „Hru na neporozuměnou“? Třída studentů při semináři z veřejné správy? Ne, jsou to naši volení političtí lídři, šéfredaktoři uznávaných novin, profesoři ze slavných univerzit a think tanků, vysocí úředníci a někdy i lídři EU. Tento druh konverzací o ožehavých otázkách se vede v parlamentních výborech, debatních klubech, mezinárodních seminářích a národních televizních stanicích. Prozkoumáte-li zápisy z těchto hovorů, přehrajete-li si nahrávky a přečtete početné zprávy, knihy a články, které za posledních třicet let pojednávaly o islámu, imigraci a integraci, a vynoří se vám tentýž obrázek: nekonečná „Hra na neporozuměnou“. Mezitím v Evropě počet imigrantů z islámských zemí vzrostl … kdo ví kam? V roce 2017 odhadovalo Pew Research Center, že podíl muslimů na evropské populaci by mohl vzrůst z 4,9 procenta někam mezi 7,4 (kdyby už žádná imigrace nebyla) a 14 procent (pokud by jí bylo hodně) roku 2050. I když už se dnes neberou krásy kulturního obohacení islámem s naivitou tak bezstarostnou – hlavně ve Francii ne – konec imigrace není na dohled. Hranice Evropy jsou i nadále prostupné a příčiny, které vedou lidi k tomu, aby odcházeli ze svých zemí, se stávají naléhavějšími. Dost možná je pro ty, kdo vždy hlásali, že všichni jsme vlastně ti samí lidé, určitým zklamáním, že vzniká tolik muslimských organizací a hnutí s cílem izolovat své komunity od zbytku společnosti. V některých zemích, jako ve Francii, se jim to podařilo do té míry, že přiměli samotného prezidenta k zavedení nových zákonů. Je to náznak, že už má Macron už má „Hry na neporozuměnou“ dost; ale přesto se dá jen těžko říci, že by byl lídrem v celoevropské změně postojů. Ve většině zemí se „Hra na neporozuměnou“ hraje dál. Proč? Jedna teorie říká, že evropská politická elita chce upřímně odčinit hříchy minulosti; dnešní lídři nechtějí opakovat chyby svých předchůdců. Další možnost je, že západní lídři ztratili důvěru západní civilizaci. Ta se dnes jeví jako jeden dlouhý řetězec hrůz: otrokářství, útlak, kolonialismus, genocidy, misogynie a masakry. Tím pádem nezbývají žádné hodnoty, které chránit před lidmi zvenčí a určitě nezbývá nic, do čeho by se měli imigranti integrovat. Třetí možné vysvětlení říká, že někteří evropští lídři chtějí skutečně odstranit hranice. Je to pro ně principiální záležitost a je jim jedno, kdo za budování planety bez hranic zaplatí jakou cenu. Ale já si myslím, že je tu ještě jedna příčina: neschopnost. Vcelku jednoduše, ani jeden z lídrů, jejichž zodpovědností je řešit problémy kolem muslimské imigrace a integrace, nemá tušení, co s tím dělat. Politici sedící kolem stolu třeba uznávají správné principy, ale nejsou schopni o nich přesvědčit ostatní. Někteří rozumějí drobným detailům problému, ale nedokážou vidět celek. A jako vždy a v každé velké a složité politické záležitosti, jsou tu i lídři, kteří papouškují zájmy organizovaných skupin, kterým současná situace vyhovuje. Řekla bych, že ti si „Hru na neporozuměnou“ užívají nejvíc. Neschopnost politiků je často maskována povrchní přitažlivostí fotografií zachycujících velká gesta, nebo bombastickými citáty ve stylu „nás bude soudit historie“. Ale samozřejmě dobře vědí, že historie o něčem nehlasuje. Historie nemá pravomoc někoho jmenovat do úřadu, tak ať si soudí, jak chce. Mezitím příliv imigrantů v posledních letech poněkud ochabl, ale do Evropy se stále snaží dostat velké množství lidí. I nyní během pandemie. Za poslední rok zaznamenala Evropa 336 tisíc prvních (tedy ne opakovaných tím samým člověkem, poznámka MK) žádostí o azyl a mezi lednem a listopadem také 114 300 ilegálních vstupů na evropské území. Podíváme-li se do budoucnosti, zdá se být nevyhnutelné, že s tím, jak se evropské země začnou vynořovat z covidových restrikcí a znovu otevírat své ekonomiky, některé africké země budou čelit nedostatku potravin a jiným ekonomickým problémům způsobeným epidemií. Není třeba být jasnovidcem k předpovědi, že do Evropy zamíří další masa mladých mužů. A jak se budou snažit překonat jižní a východní hranici EU, připravte se na projevy evropských politiků o tom, že se jedná o náhlý nápor a nepředvídatelnou krizi. Pak uvidíte, jak naši politici rozehrají „Hru na neporozuměnou“ nanovo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-11-26 22:09:22

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz čtvrtý: Dnešní byrokraté a politici islamisty nezastaví

Střílení bezvěrců samopalem v rukou muslima ve Vídni 2. listopadu 2020 je ten typ nepříjemnosti, kdy říká, že útok byl náhlý a tajná služba a státní aparát z řady příčin zaspaly. Totéž se stalo při vyšetřování v USA po 11. září. Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření tehdy byla průměrná a průběžná. Tedy samozřejmá. Nelze přitom zapomínat, že o činnosti zpravodajských služeb se takřka nic nedozvíme. Co funguje v režimu utajení, směruje aktivity včas na správné místo mnohdy jen nahodile a generuje chybná hodnocení a rozhodnutí. Mnoho náhodných selhání, opomenutí, povrchních analýz, nekompetentních a pasivních přístupů ke zdrojům informací, ale i přílišná horlivost v nevhodný okamžik, pak může vytvářet obraz útoku z 11. září jako konspirativní akce umožňující teroristům, aby učinili něco, co lze využít jako záminku k dramatickým bezpečnostním opatřením a odvetám, které by jinak nebyly státním aparátem realizovatelné. Kritika bezpečnostních služeb je všedním jevem I v Rakousku se objevila kritika postupu bezpečnostních orgánů. Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer si 6. listopadu 2020 oficiálně povzdychl, že se při nakládání s informacemi tajných služeb (ohledně atentátníka z Vídně) staly nepřijatelné chyby. Převedeno do češtiny: Úřady měly informaci o tom, že se střelec Kujtim Fejzulai pokusil v létě v Bratislavě koupit munici do samopalu alias do útočné pušky. Spolkový úřad pro ochranu ústavy a boje proti terorismu sice zkontroloval totožnost pachatele, ale nepodnikl žádné další kroky. Minimálně by soudní orgány, pokud by informaci dostaly, mohly rozhodnout, zda mladík neporušil podmínku. Rakouské úřady také věděly, že Fejzulai byl v létě v kontaktu se dvěma osobami z Německa sledovanými v Rakousku z popudu německé kontrarozvědky: Dva radikálové z Osnabrücku v červenci několik dní strávili u Fejzulaie v jeho vídeňském bytě. Na obhajobu tajných služeb je nutné uvést, že lidí, jako byl střelec Fejzulai, žijí v Rakousku stovky či spíše tisíce a kapacita jejich monitorování je omezená. Fejzulai nepředstavoval islamistickou super hvězdu, spíše nervózní myš. Ale promarněným závažným signálem byla snaha koupit na Slovensku střelivo. Na druhou stranu šlo zároveň o signál, že jde o naprostého blba – chtěl si koupit náboje v oficiální prodejně bez zbrojního pasu. Takovou hloupost by přece skutečný terorista nikdy neudělal! No, vždycky je něco poprvé… Reakce: Policejní cvičení v EU Islámské komunity s islamistickými skupinami jsou již tak rozsáhlé, že se nejen rakouská, ale i administrativy dalších západních států EU vyhýbají tvrdším opatřením. Teprve po vídeňském střílení chtějí rakouské orgány najednou zavřít dvě mešity. Politickou a bezpečnostní mravopočestnost mešit přitom rakouská vláda mohla řešit již dříve, ale kdo by si chtěl zahrávat s muslimy? Jejich organizace, i mezinárodní, by spustily doslova frontální řev, a s nimi i rakouské multikulturní a promigrační spolky. Nezapomínejme, že státní orgány (tedy úředníci) kdekoliv na světě chtějí přežívat pokud možno s co nejmenší mírou komplikací. Po každém teroristickém útoku následují standardní policejní manévry, ale opatření jsou stále stejná, tedy s minimálním účinkem: Posilují se některé bezpečnostní zákony, policie dostane nová pracovní místa. To není kritika státních a bezpečnostních orgánů, ale pouze konstatování stavu. I když řadu útoků islamistů se tajným službám daří v zárodku odhalit, úspěchy jsou většinou cíleně utajovány. Po krvavém útoku začne policie a případně i armáda střežit důležité objekty a místa shromažďování občanů. K podobné mobilizaci bezpečnostních složek dochází i v dalších státech EU. Jde o prevenci pro případ, kdyby se k podobnému útoku odhodlali napodobitelé. Příkladů z minulosti přitom není málo. Třeba v minulých týdnech: * 25. září 2020. Paříž, Francie: Dva lidé jsou ubodáni k smrti a dva zraněni před bývalou redakční budovou Charlie Hebdo. * 4. říjen 2020. Drážďany, Německo: Syřan zaútočil nožem na dva homosexuály. Předtím byl zatčen pro podezření z terorismu, ale znovu propuštěn. Mrtvý. * 16. říjen 2020. Paříž, Francie: Učitelovi Samuelovi Patymu sťal hlavu 18letý původem Čečenec za to, že ve škole ukazoval karikatury Mohameda. * 29. říjen 2020. Nice, Francie: Terorista zaútočí nožem v bazilice Notre-Dame de Nice. Zabije tři lidi a pokusí se oběti setnout hlavu. * 2. listopad 2020. Vídeň, Rakousko: V centru města střílí 20letý sympatizant IS. Čtyři mrtví, 22 zraněných. Z dlouhodobého hlediska jsou současná i halasně vyhlašovaná budoucí opatření de facto pouze policejním cvičením v rámci EU. Po velkých nebo mediálně velmi sledovaných útocích vlády států EU vždy deklarují, že přitvrdí protiislamistická opatření a tajné služby zintenzivní mezinárodní spolupráci. Všechny iniciativy pak ale postupně přecházejí do pracovního volnoběhu. A po dalším mediálně sledovaném útoku vlády opět vytáhnou před médii bobříka spolupráce a intenzivnějších opatření. Například prezident Emmanuel Macron letos uvedl, že chce ve Francii zakročit nejen proti džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které mnohdy má místo i v oficiálních mešitách. Do roka a do dne z toho bude opět volnoběh. Zpravodajské služby budou i nadále v defenzivě kvůli nedostatku informací z muslimské komunity. I proevropští muslimové na radikály ze svých řad neradi upozorňují ze strachu z pomsty vůči jejich rodině. V Rakousku, kterému dnes vyčítají laxnost vůči islamismu, jsou přitom dál než ve Francii alespoň v tom, že zde již bylo zakázáno financování muslimských organizací/spolků ze zahraničí. Ale chybí jeho skutečná kontrola. Pokud se tomuto financování a přijímání imámů ze zahraničí, nebude k dispozici ani nejmenší stupeň prevence islamistických tendencí. Bez radikálních opatření bude policejní úsilí víceméně bezvýsledné. Nemalá část muslimského obyvatelstva by je ale vnímala jako vyhlášení občanské války. Stačí hysterie, jaká propukla po pár siláckých větách prezidenta Macrona o nutnosti systematického boje proti islamismu a přísnější kontroly vnějších hranic Schengenského prostoru. Paradoxy předstírání islamistů Velmi zajímavým fenoménem byla pomoc tří mužů lidem ohroženým při střelba mladého islamisty ve Vídni. Palestinský zaměstnanec rychlého občerstvení Osama Joda a zápasníci MMA Recep Gultekin (21) a Mikail Özen (25) společně pomohli postřelenému policistovi a starší ženě. Přitom byl údajně útočník zhruba 20 metrů od nich. Turci Mikail Özen a Recep Gültekin se ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny. Pro rakouskou multikulturně scénu bylo příjemné, že jsou rakouskými státními občany, oba se narodili ve Vídni. „My muslimové tureckého původu nenávidíme jakýkoli druh teroru… Stojíme za Rakouskem, stojíme za Vídní, respektujeme Rakousko,“ nechal se slyšet Özen krátce po atentátu na videu pro sociální sítě. Všem třem na vídeňské radnici poděkoval starosta Vídně Michael Ludwig. Psali o nich v řadě zahraničních médií jako příklad toho, že teror nemá s islámem nic společného, jde o činy extremistů. Oba Turky pozval k sobě i turecký velvyslanec v Rakousku Ozan Ceyhun. Telefonicky jim blahopřál i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který je označil za „posly míru a krásy“. Hrdinové však měli smůlu, že internet má sloní paměť. Jakmile se jejich fotografie objevily v médiích, ihned vešlo ve známost, že oba vyjadřovali sympatie muslimským extremistům a schvalovali teroristické útoky. Jde o rozkošný důkaz, jak odolné je podhoubí islámského terorismu. Přímo z turecké komunity se k médiím dostala videa a příspěvky ze sociálních sítí. V jednom z příspěvků komentuje Gültigen teror z 19. prosince 2016, kdy islámský terorista Anis Amri v ukradeném voze na berlínském vánočním trhu zabil 11 lidí a předtím zavraždil řidiče. „Vůbec mi není líto, co se v Berlíně stalo,“ napsal Gültegin krátce po tomto atentátu. Skutečné názory také ukázal Facebook u Özena, který ukazoval ruku s prsty sevřenými do takzvaného „vlčího pozdravu“, symbolu extremistické organizace Šedí vlci. V Rakousku už je dva roky zakázán podobně jako nacistické „hajlování“. K fotografii rakety, určené k boji v syrském městě Afrín, napsal: „Od nás k tobě poletí raketa pro zrádce v Afrínu. Doufám, že budeš mít na svědomí mnoho mrtvých, i děti.“ Özen i Gültigen sice příspěvky ze svých profilů na sociálních sítích odstranili, ale z internetu se jim je zcela vymazat nepodařilo. Jejich skutečné názory kolují po sítích třeba se současným prohlášením Gültigena: „Teror nemá náboženství, teror nemá národ. Bez ohledu na to, zda Žid, křesťan nebo muslim, všichni držíme pohromadě. Modlete se za Vídeň.“ Internet se pro „hrdiny“ stal pastí. Jejich islamistické názory představují projevy etnické pýchy a zároveň i pohrdání až nenávistí vůči evropskému obyvatelstvu. Některé organizace i politici situaci žehlili tím, že to od nich byla jen mladická nerozvážnost. Özen na sociálních sítích odmítl, že by zdravil „vlčím pozdravem“ jako symbolem extremistů. Jako sportovec a zápasník chtěl prý jen vyjádřit, že je „silný jako vlk“. „S Šedými vlky nemám nic společného,“ tvrdil. Pro pochopení islámského/islamistického terorismu není ani tak podstatné, že ve Vídni střílel nějaký mladý muslim. Důležitý je spíše příběh, jak se Mikail Özen a Recep Gültekin ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny, a zároveň se ukázalo, co si skutečně myslí. Mezi těmito dvěma „příběhy“ nevidím žádný rozpor. Když došlo ke střelbě, oba mladí Turci a Palestinec jednali instinktivně. Sami se stali cílem, protože se střílelo jejich směrem, do míst, kde pracovali. V tu chvíli začali být součástí napadené skupiny, projevila se v nich skupinová solidarita. Zraněný policista nebyl symbolem prohnilé liberálně křesťanské společnosti nevěřících psů, ale jedním z napadených. Pomohli by komukoliv, kdo to v tom okamžiku potřeboval. Teprve později jim někdo řekl, nejenže byli odvážní, ale ještě k tomu ukázali, že ne všichni muslimové jsou střelci smrti. Nevadí jim, že to o nich hovoří, naopak toho využijí. Özen a Gültekin fandili islamistům, patří do mnohamilionové armády muslimských sympatizantů tvrdého islamistického postupu proti evropským nevěřícím psům, ale jsou prezentováni jako prototypy muslimské spolupráce s EU. Ale chybička se vloudila. Internet vyplivl jejich skrytou identitu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-01 18:49:26

Macron, nepřítel islámu, čili “o proraženém krunýři”

Začneme trochu zeširoka, ale je to potřeba. Představte si někoho, kdo je takový ten klasický proevropský středolevý, nebo velmi-opatrně-středopravý liberál. Integrace, hurá, placení eurem, hurá, co to ta hloupá Británie provedla, fuj, atd. Je to trochu karikatura, ale reálného typu lidí. V západních státech jich je docela dost, u nás jak kde, podle pracoviště a strany. Podstatné je, že jsou to často lidé ve svém okolí vlivní. Lidé se rádi identifikují s jinými lidmi. Pouhé abstraktní myšlenky, i když sdílené, nedokážou vytvořit tak silné emocionální pouto. A na současné evropské politické scéně je v podstatě jenom jedna osoba, která na sebe tyhle prounijní emoce dokáže navázat – právě Emmanuel Macron. V Bruselu samotném nikoho takového nenajdete, to jsou instituce složené z nevýrazných šedých myší. Kdybyste předložili stovce náhodně vybraných Čechů skupinové foto a požádali je, aby na něm ukázali Ursulu von der Leyen nebo Michela Barniera, dost možná je nepozná ani ten jeden ze sta. Tam prostě příznivce EU nenajde žádnou personální kotvu, se kterou by se mohl nějak ztotožnit. Musí se ohlížet jinde. Macron naopak jako kotva slouží dobře, protože je vcelku mladý a fotogenický, a ještě pochází ze země, která dodnes považuje řečnické umění za důležitý atribut vrcholného politika. (To poslední diskvalifikuje prakticky všechny Němce, protože v Německu je vrcholná politika oborem “kožených ksichtů a šedých obleků”, technokratická a nudná, zdaleka nejnudnější ze všech velkých demokratických států.) Francouzi od svých politiků emocionální proslovy a vystupování na veřejnosti očekávají. To, že je teď zrovna francouzský prezident, který se postavil za právo kreslit karikatury Mohameda, terčem onoho klasického výhřezu vzteku na ulicích muslimských měst, pak možná dosáhlo něčeho, čeho za dlouhá léta snažení nedosáhli Ayaan Hirsi Ali, Hamed Abdel-Samad ani Salman Rushdie, nemluvě už o pidibloggerech, jako jsem já: proražení krunýře odmítavé nevědomosti určité části Evropanů, který dosavadní kritici islámu dokázali tak maximálně poškrábat. Nemám na to žádné exaktní měřítko, ale charakter debaty na sociálních sítích a jiných fórech, kam chodím na výzvědy, se proti loňskému roku hodně proměnil. Otřepaných hlášek o tom, že v Evropě jsme přece taky zplodili Breivika, značně ubylo. Dokonce i z vysloveně rudozelených kruhů se ozývají myšlenky typu “islámofašismus je taky druh krajní pravice a podle toho s ním musí být naloženo”. A nejen, že ozývají, ale sbírají lajky a pozitivní reakce od svých vlastních soudruhů. To by bylo dříve neslýchané. Nevěřím, že to způsobila jen uříznutá hlava učitele Samuela Patyho, i když hrůznost toho činu určitě některými lidmi otřásla. Ty útoky na Macrona, i když při nich neteče krev, nejspíš taky svůj účinek mají. Kdybych chtěl být prostořeký, řekl bych: sáhli liberálním Evropanům na proroka. Bude zajímavé pozorovat následky. Rozzuřený Pierre Croissant určitě nevyrazí s naostřenou bagetou na sraz tureckých imámů, ale nějaké nejspíš budou. Pár videí z pátku, abychom viděli, o čem je řeč, a pak půjdeme dál, do německých novin. Protimacronovská demonstrace v Neuköllnu, Berlín: V Londýně se protest sešel před francouzským velvyslanectvím (cca v čase 0:30 tomu řečníkovi úplně přeskakuje hlas, jak se zalyká poselstvím míru a lásky): Toto naštěstí není Londýn (nenechte se zmást double-deckery), ale Bangladéš: Mogadišo v Somálsku: A sestřih z různých měst: V Německu píchnul jako první do pomyslného vosího hnízda mladý sociální demokrat jménem Kevin Kühnert. Kühnert úplně nezapadá do schématu německé politiky coby nudné a předvídatelné činnosti. Sice je to (post)moderní levičák jako poleno a kariérní politik snad od třiadvaceti let věku, ale zároveň občas sáhne na nějaké to citlivé místo. Když se po posledních spolkových volbách nechali sociální demokrati zase jednou přemluvit k vytvoření velké koalice (GroKo), zvedl tehdy Kühnert rebelii a jezdil napříč Německem přemlouvat členy, ať to vetují. Začalo se tomu říkat Zwergenaufstand, povstání trpaslíků, a i když členská základna nakonec velkou koalici schválila (66 procenty hlasů), stejně to byla událost na německé poměry mimořádná. Nu, a 21. října letošního roku, hned po vraždě Samuela Patyho, napsal Kühnert do Spiegelu článek, ve kterém tvrdě kritizuje mlčení německé levice k nábožensky motivovaným brutalitám, zvlášť v kontrastu s tím, jak rychle je ochotna mobilizovat proti neonacistům. “Islamismus je naše největší slepá skvrna,” píše. “Naše hodnoty jsou pošlapávány, podřezávány nebo vyhazovány do vzduchu při každém atentátu. Jak to můžeme přehlížet a mlčet k tomu? Jsme podezřelí z toho, že dělíme oběti a pachatele na ty špatné a ty správné.” A rozebírá dále to, že nestačí odsuzovat terorismus, ale je potřeba se obrátit i proti těm, kdo jej podporují a schvalují. Kühnertův článek je hodně emocionální a přidal se k němu i Sascha Lobo, kmenový komentátor Spiegelu, který je jinak velmi doleva. Ještě zajímavější je ale sloupek Alana Posenera publikovaný v Zeitu pod názvem Islamismus nenávidí všechno, co je levici svaté: „Po útoku na synagogu v Halle jsem si oddechl, když se ukázalo, že pachatelem byl pravicový extremista a ne muslim. Ostudná reakce, ale musel bych se hodně mýlit, kdybych s ní byl sám. Někdy mám dokonce pocit, že mí přátelé na levici pociťují ze vzestupu nové pravice utajovanou radost. Tam jsou fronty jasné, symboly a hesla dávno připravené: Neprojdou! Přitom je islamismus jako ideologie v podstatě klerikální fašismus: nenávidí demokracii, ženy, homosexuály, Židy, vědu, radost, vlastně v jádru celý život. Vším, co levičáci a liberálové považují za svaté, islamismus pohrdá. Všechno, co nenávidějí, je zase islamismu svaté. V jeho očích jsme všichni kandidáti pro šibenici nebo kulku do týlu.“ Ejhle, to je ale koňská dávka nepříjemné a ničím neředěné reality, což? A ještě ke všemu vyšla v Zeitu, který obvykle kolem takových témat našlapuje velmi opatrně. Podobně znějící vzkaz by mohl na motáku z vězení Evin poslat nějaký ten íránský levičák, čekající na Chomejním nařízenou hromadnou popravu politických vězňů. Tím samým Chomejním, kterému při protišáhovské revoluci o devět let dříve íránská levice de facto pomohla k moci. Ano, realita se prosazuje sama. Ale že jí to kurňa trvalo. Samozřejmě je otázka, jestli už není příliš pozdě, ale nakonec musí být člověk vděčný i za tenhle mentální posun. Bez něj by totiž vyhlídky, zvlášť pro některé západní země, byly naprosto beznadějné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-08-30 15:29:48

U knihovny s Petrem Bílkem: O smyslu pro detail a zbytečné doslovnosti

Jü Chua napsal tragickou švejkovinu v čínském balení, hrdinové povídek Benoîta Duteurtreho odmítají žít jako všichni a přelidnění dějů v románu Nebeské komando od Anny Strnadové poskytuje řídkou příležitost empatii.   Jü Chua: Bratři (Verzone 2018/ překlad Petra Martincová) Městečko Liou, kam je umístěna tato sága plodného autora (1960), má do sebe cosi z márquezovského Maconda. Také zde se formativní proces moderního národa odehrává na pozadí života dvou protikladných bratří. Řečištěm románu rejdí navíc stovky epizodních postav se svými příběhy, takže máte pocit, že místy čtete tragickou švejkovinu v čínském balení. Jü lačně zpracovává reálie čínského společenského vývoje od kulturní revoluce až po začátek současného století a netrápí se rozpětím vyprávění od srdcervoucí krutosti ke grotesce a absurditě, od obrazu nuzného živoření k bezhlavé opulentnosti zbohatlíků. Mohutné časové plátno je zpracováno se smyslem pro detail jako tradiční malířský svitek.   Benoît Duteurtre: Divná doba (Atlantis 2003/ překlad Růžena Ostrá, čteno v originále Drôle de temps, Gallimard 1997) V roce vydání originálu dostal autor (1960) cenu Francouzské akademie za novelu. V úvodu k druhému vydání napsal Milan Kundera, že u Duteurtra oceňuje umění vidět „komickou nahotu věcí“. Tisková konference ministra kultury, slavnostní večer nadace Richelieu, návštěva zařízení pro homosexuály, výjezd spisovatelů z Paříže na provinční knižní veletrh, to jsou scény ze života, jaký se dnes vede nejen ve Francii. Kromě takových bezdějových výjevů obsahuje kniha i rozsáhlejší povídky v tematickém rozpětí od autorova dětství po stav venkova na přelomu století. Zaznamenat přesný detail za závojem zvyku a lhostejnosti se daří jen dobrým prozaikům a Duteurtre k nim patří. Jeho hrdinové odmítají žít jako všichni.   Anna Strnadová: Nebeské komando (MOBA 2019) Podtitul knihy zní „román podle skutečného příběhu“. Autorka vypráví o chlapci z česko-německé rodiny od Šumperka. Její hrdina se protlouká životem v době druhé světové války po brzké ztrátě rodičů. Nejdříve uvízne v sítích wehrmachtu a slouží na minolovce, dezertuje a uchýlí se k francouzským partyzánům a potom dojde s československou jednotkou až do osvobozené vlasti. Děs války bez ohledu na to, na které straně se jí hrdina právě účastní, je základním akcentem textu. Autorská důslednost vede ovšem místy až ke zbytečné doslovnosti, nevěří se tu síle náznaku. Přelidnění dějů poskytuje řídkou příležitost empatii, orientace v postavách je složitá, k prokreslení charakterů chybí prostor. Poctivý pokus. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 10:22:00

Nechci koukat na homosexuály, dovolil si říct herec. Aktivisti už ječí. I žena z TV Nova

Herec Michal Novotný se v rozhovoru pro server iDnes.cz zmínil o tom, že sice má mezi homosexuály spoustu kolegů i kamarádů, ale nechce z toho dělat normu. Za svá slova o gayích i transgenderu se na něj strhla kritika na sociálních sítích zejména z řad aktivistů. Ale nešlo jen o ně. „Jak je možný, že tyhle lidi furt dostávají prostor?“ zaznělo kupříkladu.

Čas načtení: 2024-02-20 19:23:39

Ruda z Kriminálky Anděl Michal Novotný terčem kritiky za slova o homosexuálech. Pustila se do něj i Nikol Leitgeb

Oblíbený herec Michal Novotný se stal terčem kritiky za svá prohlášení o homosexuálech. V rozhovoru pro časopis Téma se nechal slyšet, že má mezi přáteli homosexuály, ale v reklamách se na nich nechce dívat.

Čas načtení: 2024-02-20 16:17:00

Známé tváře kritizují Michala Novotného. Nejsem homofob, brání se herec

Na Michala Novotného se na sociálních sítích snesla vlna kritiky. Herec v rozhovoru pro týdeník Téma mimo jiné řekl, že i když má přátele homosexuály, v reklamách na ně koukat nechce. Na jeho slova reagovali například kolega Filip Rajmont nebo influencerka Nikol Leitgeb.

Čas načtení: 2024-02-22 05:00:00

Herec Novotný po smršti zloby kvůli slovům o homosexuálech: Nejsem homofobní hovado!

Nechce vidět v televizi, když se objímají dvě ženy nebo dva muži. „Mám přátele homosexuály, ale v reklamách na ně koukat nechci!“ prohlásil Michal Novotný (44) v rozhovoru pro iDnes. A za svůj výrok to pořádně schytal!

Čas načtení: 2024-03-01 09:00:00

Chryzantémy nejsou růže: když jsem gay, proč bych měl mít stejné podmínky jako heterosexuálové?

  Nazývat vztah mezi homosexuály partnerstvím mi nevadí. V roce 2008, v předvečer schvalování registrovaného partnerství v českém parlamentu, jsem napsal celou stránku do Lidových novin s tím, že ne všichni homosexuálové usilují o schválení tohoto tradičně heterosexuálního institutu, který vznikl proto, aby ochránil manželku a děti před společným vyhýbáním se otci. Tvrdil jsem, že snaha předstírat, že homosexuální nebo lesbický pár je stejný jako heterosexuální pár, je marná. Pokud jsem jiný, co je špatného na tom, když se věci přizpůsobí mé odlišnosti?

Čas načtení: 2024-03-02 21:41:00

„Ostuda, smutek, hnus“. Martha Issová se pustila do poslanců kvůli manželství

Po rozhodnutí poslanců podpořit návrh, aby stejnopohlavní páry měly většinu práv manželů s tím, že jejich svazek bude označován „partnerství“, nikoliv „manželství“, herečka Martha Issová uveřejnila, že cítí akorát „ostudu, hnus a smutek“. „Díváme se na homosexuály a lesby jako na občany druhé kategorie,“ vyčítá neodsouhlasení takzvaného „manželství pro všechny“.

Čas načtení: 2024-03-14 10:55:00

Po šikaně za slova v ČT Jeroným Klimeš dodal PL důkazy. Výbušné

Poté, co vystoupil v pořadu 90´ na ČT24 a vyjádřil se k homosexuálům a manželství pro všechny, snesla se na psychologa Jeronýma Klimeše v médiích velká kritika za vysoký počet uvedených partnerů mezi homosexuály. On sám však tvrdí, že jemu osobně chodily převážně pozitivní reakce a poukazuje mimo jiné na vědeckou publikaci z roku 2022, která říká že gayové mají v průměru 16 nových partnerů za rok. „Když homosexuál pracuje třeba jako průvodčí ve vlaku a jednou za měsíc se mu tam líbí nějaký kluk, trochu s ním pokecá. Jistě pak najdou kupé se zataženými záclonami a oba mají další zářez na pažbě.,“ popisuje v první části rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Jeroným Klimeš.

Čas načtení: 2024-03-15 08:12:00

Dali dítě homosexuálům, za 14 dní ho vrátili, že se jim nehodí. Klimeš o realitě dnešních adopcí

Ve druhé části rozhovoru se lékař Jeroným Klimeš, který se věnuje psychologickému poradenství zaměřenému především na rodinné vztahy a spolupracuje s Orgánem sociálně-právní ochrany dětí, upozornil, že pro adopci zdravých malých dětí homosexuály nepotřebujeme, protože je převis vhodnějších žadatelů. Připomněl definici postižení, což je vlastnost, kterou nikdo nechce. „Prostě každý člověk má nějaký kříž, který si nese životem, a žádná změna zákona a žádné uzákonění manželství, žádná možnost adopcí z něj tuto vlastnost nesundá,“ říká pro ParlamentníListy.cz psycholog.

Čas načtení: 2024-04-09 17:00:01

Ernst Röhm jako Hitlerova nežádoucí konkurence. Z postele putoval rovnou do vězení

Adolf Hitler se řídil heslem „účel světí prostředky“, a i když mu jeho pozdější spolupracovníci dopomohli významnou měrou k jeho neomezenému postavení diktátora, zdaleka to nezaručovalo, že dotyčný člověk v nacistickém mocenském soukolí automaticky přežije. Obětoval i kamaráda Právě případ Ernsta Röhma, německého důstojníka a spoluzakladatele vlivných polovojenských úderných oddílů SA (Sturmabteilung), svědčí o tom, že Hitler se řídil momentálními mocenskými zájmy a byl schopen obětovat i kamaráda a blízkého spojence, který mu významně pomohl v jeho politické kariéře. Seriál, který vládne internetu. Francouzský zloděj Lupin ukazuje českým kriminálkám, jak se to má dělat Číst více Röhm byl vojákem od roku 1906, v první světové válce jej nepřítel třikrát zranil a později dosáhl hodnosti kapitána. Poté se seznámil s mladým Hitlerem a byl jedním z osnovatelů tzv. pivního puče z listopadu 1923. Na chvíli byl potom uvězněn. Potom, co opustil nápravné zařízení, začala jeho krátká, ale podivuhodně rychlá kariéra. V roce 1930 se stal šéfem oddílů SA a také blízkým Hitlerovým přítelem, jak uvádí web allthatsinteresting.com. To bral Röhm jako osobní pobídku k jeho daleko vyšším mocenským aspiracím. Ty jednak počítaly s větším významem SA v Německu, jednak pak usilovaly o ovládnutí německých ozbrojených sil (Reichswehr) pomocí SA. Tyto polovojenské oddíly tak měly absorbovat, respektive nahradit Reichswehr a stát se vedle NSDAP druhým mocenským centrem v nacistickém Německu. Hitlerova varování nestačila To vše proti Hitlerově přání. Ten v Röhmově snaze viděl ze svého pohledu přirozeně nebezpečí nejen pro NSDAP, nacionální socialismus, ale rovněž pro vlastní postavení. Proti Röhmovi zprvu nechtěl přímo zakročit, a tak mu vyslal několik varování, aby upustil od svého volání po další revoluci, která způsobovala mimo jiné také štěpení v nacistické straně samotné. Jenže svéhlavý Röhm, poháněný vlastními ambicemi, pokračoval v dalších aktivitách, které Hitler jednoznačně označoval za podvratné. Hitlerův stealth letoun Horten předběhl dobu, je velké štěstí, že do války nestihl zasáhnout Číst více Nacistický diktátor se i potom zdráhal podniknout kroky proti spojenci, který mu pomohl se dostat do pozice nejmocnějšího muže Německa. Za odstranění šéfa SA se poměrně hlasitě přimlouvali velitel SS Heinrich Himmler a Hermann Göring. Hitler nakonec souhlasil a vymyslel plán na fyzickou likvidaci Röhma. Vhodná příležitost byla Noc dlouhých nožů, tedy masová čistka Hitlerových nepřátel, která začala 30. června 1934. Hitler s pistolí v ruce Hitler si vyřizoval také staré účty se svými politickými oponenty před lednem 1933, kdy stanul v roli německého kancléře. Na konci června 1934 se konal v Bad Wiessee sjezd náčelníků SA. Do hotelového pokoje, kde zrovna Röhm spal se svým partnerem, vtrhl mimo jiné i Hitler s pistolí a prohlásil, že jeho přítel a zároveň konkurent je zatčen. Röhm byl vytažen doslova z postele, zajištěn a spěšně převezen do vězení Stadelheim v Mnichově. Hitlerův most do nikam: Záhadná stavba uprostřed nádrže Švihov Číst více Ani v této situaci však nebylo jasné, jaký osud nakonec Röhma čeká. Hitler si pohrával s myšlenkou, že jej pouze dlouhodobě uvězní, aby jej Röhm neohrožoval, ale fyzicky nezlikviduje. Nicméně se začali opět připomínat vlivní přímluvci Himmler a Göring, kteří sami vnímali korpulentního chlapíka jako nežádoucí konkurenci. Žádali pro Röhma absolutní trest. Emotivní epilog Nakonec nechal Hitler přinést do cely Röhmovi pistoli, což byl jasný vzkaz, aby se sám sprovodil ze světa. Když mu důstojník Waffen-SS Theodor Eicke přinesl zbraň, ptal se nyní již padlý náčelník oddílů SA, jestli mu ji poslal sám Hitler. Pokud ano, prohlásil, aby jej sám zastřelil. Vyslovil přání, že chce dostat kulku do břicha, a sám se odmítá odpravit. V nastalé hádce a v návalu emocí hodil Röhm po Eickovi cihlu, což Eicka rozzuřilo, a ten dal pokyn svému pobočníkovi, který Röhma na místě zastřelil. Nacistický kat Himmler bral dceru na výlet do koncentráku. Bylo to moc hezké, zapsala si malá Gudrun Číst více Hitler tak vlastně zabil dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se nepohodlné politické konkurence a dále odstranil jednoho z homosexuálů, které z duše nenáviděl, ač mnoho historiků spekuluje o tom, že sám nacistický diktátor byl gay. Hitler nechtěl za žádnou cenu připustit, aby Röhm rozmisťoval na důležitá místa v SA své přátele-homosexuály. Röhm musel zaplatit cenou nejvyšší a můžeme konstatovat, že jej zabily jeho přehnané mocenské ambice, jež byly trnem v oku právě Hitlerovi. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jak by vypadal svět, kdyby Hitler vyhrál válku? Na Ameriku při honbě za čistou rasou zapomněl.

Čas načtení: 2024-04-23 00:00:00

POSTOJE: Queer pro Palestinu

Život pro homosexuály v Pásmu Gazy pod radikální islámskou teroristickou organizací Hamás je složitý a velmi nebezpečný.

Čas načtení: 2024-04-23 00:00:00

POSTOJE: Queer pro Palestinu

Život pro homosexuály v Pásmu Gazy pod radikální islámskou teroristickou organizací Hamás je složitý a velmi nebezpečný.

Čas načtení: 2024-05-27 21:50:00

V církvi jich je opravdu moc. Papež šokoval hanlivým výrazem pro gaye

V katolické církvi je už příliš mnoho homosexuálů, a proto by další neměli vstupovat do kněžských seminářů. Podle pondělních zpráv italského tisku to řekl papež František při jednání italských biskupů o vzdělávání kněží. Použil přitom hanlivý výraz pro homosexuály, což vyvolalo kritiku. Někteří církevní hodnostáři papeže omlouvají s tím, že italština není jeho rodným jazykem.

Čas načtení: 2024-05-27 21:51:47

Papež má malér. Stěžoval si na homosexuály v církvi a použil hanlivý výraz

V katolické církvi je už příliš mnoho homosexuálů, a proto by další neměli vstupovat do kněžských seminářů. Prohlásil to podle listu Corriere della Sera a dalších italských médií papež František při jednání italských biskupů o vzdělávání kněží. Použil přitom hanlivý výraz pro homosexuály, což vyvolalo kritiku, a omlouvání výroku tím, že italština není papežovou mateřštinou, moc nezabralo.

Čas načtení: 2024-05-27 22:11:39

V církvi jich je opravdu moc. Papež šokoval hanlivým výrazem pro gaye

V katolické církvi je už příliš mnoho homosexuálů, a proto by další neměli vstupovat do kněžských seminářů. Podle pondělních zpráv italského tisku to řekl papež František při jednání italských biskupů o vzdělávání kněží. Použil přitom hanlivý výraz pro homosexuály, což vyvolalo kritiku. Někteří církevní hodnostáři papeže omlouvají s tím, že italština není jeho rodným jazykem.

Čas načtení: 2024-05-27 21:40:47

V církvi je příliš mnoho homosexuálů, řekl podle tisku papež

Papež podle italských médií nazval homosexuály hanlivým výrazem v italštině.

Čas načtení: 2024-05-28 14:40:00

Papež František nadával homosexuálům. Jenom to popletl, brání ho církev

Papež František při rozhovoru s biskupy urazil homosexuály. Stěžoval si totiž, že jich je v katolické církvi příliš mnoho, a dokonce při tom použil hanlivé slovo. Podle představitelů církve šlo o omyl.