Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-08-10 23:11:40

Slovenská WY Group pokračuje v nákupech hostingů, další akvizicí je ONEbit

Koncem května jsem psal článek, že WY Group koupila Savana a teď společnost vydala zprávu o další úspěšné akvizici. Tentokrát se jí podařilo získat ONEsolution s.r.o., hostingovou společnost, kterou známe pod značkou ONEbit. WY Group Slovenská společnost WY Group vznikla v roce 2014 spojením slovenských hostingů Webglobe a Yegon. Na český trh vstoupila v roce… Pokračovat ve čtení Slovenská WY Group pokračuje v nákupech hostingů, další akvizicí je ONEbit The post Slovenská WY Group pokračuje v nákupech hostingů, další akvizicí je ONEbit appeared first on cn130.com.

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-06 15:11:18

Slovenská pošta zvyšuje dostupnosť doručovania zásielok, rozširuje partnerské prevádzky na balíky

5.5.2024 (SITA.sk) - Slovenská pošta pokračuje v rozširovaní siete partnerských prevádzok na výdaj zásielok. Aktuálne má viac ako sto PoštaPointov v mestách a na vidieku približne v polovičnom pomere. Hospodársky.....

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 15:50:22

Jak se dělá podvod

K obědu jsem měl žemlovku, výbornou. Dovoz z restaurace, kterou teď rozvoz jídel drží nad vodou. Zaměstnanci už druhý týden nechodí do práce, všichni jsou ohrožená skupina, a pro klid vlastní i rodiny jsou doma. Takže si po obědě můžu dát nohy na stůl a s pohledem z okna na pomalý příchod jara si užívám malou siestu. Z příjemného rozpoložení mne vyruší zvonění mobilu. No, tyto dny volá málo lidí, co když to je objednávka. Obětuji siestu, v očekávání nějakého obchodu. Jak mi totiž před lety řekl prodavač v OBI, když jsem kupoval jeden metr kabelu „lepší malý kšeft než velká práce“. Z mobilu slyším „Dobrý den, jmenuji se doktor Kalousek“. V tu chvíli zbystřím. Že bych se stal obětí nějakého žertu? Nebo, že by to byl skutečně on? TEN Kalousek? Výrazný slovanský přízvuk volajícího doktora ale spíš svědčí o chybě imitátora, nebo to je jiný Kalousek. Hlas v telefonu pokračuje „Mluvím s panem Pavlem Tomášem?“ Automaticky potvrzuji, že ano, a stejně automaticky se mi vybaví moje dávná myšlenka na žádost o dotaci na výzkum toho, proč si převážná většina lidí myslí, že Tomáš je příjmení. Mám z toho celoživotní deformaci, představuji se celým jménem, a hned preventivně hlásím, že Pavel je příjmení. Doktor mi s vážným hlasem oznamuje, že dlužím od roku 2018 za provedené reklamní práce 5 800 Kč. A když je zaplatím ještě dnes, nebude to vymáhat exekutor. No bomba, siesta je definitivně v háji. Zase jsem něco zasilážoval a tady je zasloužený trest! Ale požadavek na okamžité uhrazení probouzí obranářské reflexy. A kolik právníků se představuje „jmenuji se doktor…“? Energie ze žemlovky pohání můj mozek, a tak požaduji zaslání dotyčné faktury mailem s tím, že pokud je požadavek oprávněný, dluh samozřejmě uhradím. Pan Kalousek slibuje poslání dokladu, a neopomene připojit výhrůžku s exekutorem. Do mailu skutečně dorazí kýžená faktura. Mám docela fotografickou paměť, ale i tak mi faktura nic neříká. V účetním systému také nic, žádná korespondence v mailu. A jak kdysi řekl pan Paroubek „Dámy a pánové, řekněme si upřímně, kdo z vás si to pamatuje“, nebo to bylo jinak? Působení žemlovky asi už slábne. No nic, klasická lustrace dostupných údajů. Doktor Kalousek a jeho číslo nic. Eseróčko už je zajímavější, sídlí na pražské adrese společně s mnoha dalšími, a pan jednatel je vskutku přičinlivý, aniž bych to počítal, jeho firmy zabírají víc řádků, než dokáže zobrazit můj monitor. Předmět činnosti „věřitele“ je pronájem bytových a nebytových prostor, fakturovaná reklamní činnost. Pražská firma a účet na faktuře slovenský. To mě uklidnilo, nohy mám zpátky na stole a rozjímám co s tím. Vzhledem k tomu, že je pátek odpoledne, nechám vše na pondělí. V pondělí mi skutečně opět volá pan doktor. Jestli prý už jsem zaplatil. Odpovídám že ne, a žádám o zaslání kopie objednávky, případně printscreen uveřejněné inzerce. Myslel jsem si, že už jsem obchodním světem docela zocelený, ale argument, že podklady obdržím až po zaplacení, jsem fakt nečekal. A zase ten exekutor. Placení odmítám do doby, než bude prokázaná oprávněnost pohledávky. Hovor se za podivuhodného šumění ztratí. Ne tak pan Kalousek. Asi za hodinu mi v mailu přistane páteční faktura doplněná o řádek s položkou „omeškani“ za slušných 2 000 Kč. Dmu se pýchou, že já, jehož vysvědčení v kolonce Český jazyk neslo několikrát číslici 4, ba dokonce ještě hrozivěji působící „dostatečný“, by takovou blbost nenapsal. A jako účetní amatér rozjímám, kde vznikl pojem „kreativní účetnictví“ a jestli náhodou autorem nebude doktor Kalousek. Jak lze do dva roky staré faktury napsat novou položku? Oproti mým zvyklostem vše poctivě zapíšu na kus papíru a společně s jednou fakturou na dvě různé částky zakládám. Doktor Kalousek se už neozval. Dnes před obědem mi ale ze slovenského čísla volala paní, a titulovala mě pane Tomášku. Tomášku, a ze Slovenska? Nevzpomínám si. A to se pořád ujišťuji, že po padesátce je vše lepší, zejména paměť! V rozrušení jsem přeslechl jméno, tak prosím o zopakování. Jmenuji se Ju … Dr. Nováková a volám vám ohledně neuhrazené faktury za reklamu. Reakce je i bez žemlovky okamžitá. Ptám se, jestli je Ju jméno. Paní trochu zaskočeně řekne opět, že se jmenuje Ju … Dr. Nováková, a jestli hned nezaplatím, bude dluh vymáhat Vymáhací komora. Jméno věřitele i doktora je jiné, model stejný. Žádám o zaslání dokladů s tím, že už je druhá v pořadí. Zatím nic, tak čekám. Nemusíte nutně jíst žemlovku, určitě to zvládnete i bez ní. Ale třeba vám ušetřím narušení odpolední siesty. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 11:35:02

Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus

Román Antihrdina, který se loni dočkal zásluhou nakladatelství Větrné mlýny českého vydání v překladu Michala Švece, vybočuje už na první pohled z běžné beletristické produkce a jeho četba vás v tomto dojmu jen utvrdí. O to trvalejší dojem ve vás zanechá – stejně jako rozhovor s jeho autorkou, kterou je ve Finsku žijící spisovatelka slovenského původu Alexandra Salmela.   Román Antihrdina bych se nezdráhal označit – alespoň z hlediska současné beletrie – za experimentální literaturu. Co vás vedlo k tomu vtisknout svému vyprávění podobu svébytné textové koláže? Pocit ze světa, ze sebe, zřejmě. Nevěřím v jednu pravdu, dokonce ani ve dvě. Svět není mince o dvou stranách, svět je diskokoule. Náš pohled na svět a konečném důsledku i my sami jsme stvořeni úlomky pravd a polopravd, obrazů a maření, zásadních zlomových událostí i zdánlivě nepodstatných maličkostí, které nás letmo minou, otřou se nám o vědomí tak jemně, že je ani nepostřehneme.   A vyhledáváte i jako čtenářka spíše prózy, které se vyznačují netradiční formou? Jak kdy. Fakt je, že skutečně náročné dílo – ať už po obsahové, nebo formální stránce – vyžaduje od čtenáře značné kapacity, neskutečně jej však odměňuje. Poskytuje impulzy, inspiruje, místy dochází dokonce ke katarzi. Osobnostně ani intelektuálně bohužel nejsem momentálně na takové úrovni, abych byla schopna číst jen takovouto hlubokou či vysokou literaturu, možná i proto, že se dost vyčerpávám její tvorbou. Navíc kvůli chystanému projektu se snažím načítat současné krimi romány, musím se však přiznat, že mi začínají lézt krkem. Když je čas, snažím se číst klasiku, momentálně Dekameron.    Kniha jako je ta vaše představuje nemalou výzvu rovněž pro autora její grafické podoby. Nebylo některé z vydání Antihrdiny ve Finsku či jinde v tomto směru problematické? Ne. Antihrdina vyšel ve třech zemích a ve všech případech jsem s grafiky poměrně intenzivně spolupracovala, konzultovala jsem i s Radkem Pokorným, který má na svědomí český vizuál. Mám pocit, že náročná forma je pro grafiky vítanou a osvěžující výzvou.   Náročný úkol čekal i překladatele vašeho románu – tím byl v případě českého vydání Michal Švec, který mohl alespoň přihlédnout k vašemu vlastnímu autorskému překladu finsky napsaného románu do slovenštiny. Byli jste během práce na překladu v kontaktu? Ano, samozřejmě. Ale Michal je vynikající, upozornil mě i na pár mých překladatelských či přepisovacích lapsů, když jsem – podobně jako ten pověstný zajíc – s dějovou logikou nadále neběžela do lesa, ale už ven z lesa. Abych se však vrátila od lesa a zajíců k překladu a překladatelovi – překlad je výborný a je výsledkem práce skvělého, přemýšlivého a precizního překladatele.   Zaujala mě ještě zmínka o tom, že váš překlad do slovenštiny je „doplněný a upravený“. Co si pod tím máme představit? Autorská licence (směje se). Slovenskou edici pokládám za sedmou verzi textu, finská edice je verze číslo šest. Ve slovenské verzi jsou vychytané nějaké mouchy a v několika pasážích trošičku zvýrazněná logická linka. Největší změnu si vyžádala odlišná struktura slovenského jazyka – na rozdíl od finštiny má rod, zamlžování identity protagonist(k)y a vypravěče/vypravěčky tedy nebylo možné, na ploše těch bezmála pěti set stran by to vyvznívalo nesmírně nešikovně a uměle. Ve slovenské verzi je tedy v prologu dopsaná pasáž, ve které se odhaluje a proklamuje, že největší hrdina revoluce je vlastně hrdinka. Ve finském originále jsem si dlouho hrála se stereotypními očekáváními: je za hrdinu revoluce, padlého anděla a největší bestii automaticky považován muž, či žena?     Děj vašeho románu se odehrává na území dvou států, které na první pohled představují nesmiřitelné protipóly – zatímco severská Utopie se po Velké zelené revoluci vydala cestou radikálně ekologickou, sousední JihUnie působí jako hyperbola naší současné kapitalistické společnosti, drancující planetu kvůli vidině zisku a neohlížející se na budoucnost. Představu utopie ovšem nenaplňuje ani jedna z dotyčných zemí. Nevěříte v možnost existence svobodné lidské společnosti kráčející cestou trvale udržitelného rozvoje? A jak si v tomto ohledu stojí dnešní Finsko, kde už třináct let žijete? Člověk je tvor pohodlný a sebestředný. Jeden uvědomělý jedinec nestačí na změnu světa, pokud převážná část lidstva pokračuje v nastaveném směru a tempu. Kromě toho my v dystopii světa, respektive světů Antihrdiny žijeme, jen si to neuvědomujeme, nepřipouštíme si to, protože je to tak jednodušší. Problémy je snadné vytěsnit z vlastního zorného pole, například interpretovat Utopii jako obraz Severní Korey s jejím uzavřeným pasystémem, respektive odsunout bipolární svět, který vykresluji, do minulosti studené války. Svět Antihrdiny je modelový, zjednodušený, a je to naprosto vědomé řešení. V románu jsou jisté prvky podtrženy, zvýrazněny, přitáhnuty za vlasy, mají zřetelné komiksové kontury, aby byly lépe postřehnutelné.  Skutečnost není, ani nemůže být černobílá. Žádné vědecké studie, alarmující zprávy o stavu světových ekosystémů, žádné bití na poplach, ba ani Greta nedosáhli více než toho, že vyvolali v lidech pochybnosti, zlé svědomí, tíseň. Mnoho jedinců se začalo snažit osobními preferencemi a změnou životního stylu přispět k pozitivnímu obratu situace, ale výsledný efekt těchto snah je nevelký, dokud ti, kteří drží v rukou velké peníze a moc, mají na mysli jen točící se kola ekonomiky, zisky, procenta, rostoucí křivky atd. Idea vyššího dobra nikoho nepřinutila zastavit se. V Antihrdinovi byl turbokapitalismus zastaven imaginární Velkou zelenou revolucí, autoritativním režimem, přísnými nařízeními. Ráj to nepřineslo nikomu. Nás momentálně zastavil virus. Jaká dystopická představa, řekli bychom si ještě před pár měsíci. Finsko je obdobný případ. Lidé se snaží, aspoň ti, kteří se mnou sdílejí sociální bublinu. Mnoho z nich má na háku všechno, co se děje mimo oblast jejich pupku. Ale co si myslet o zemi, která se propaguje jako zelená, a přitom má mimořádně agresivní, neúnosnou lesnickou politiku a vládou částečně vlastněná firma zakládá v Německu tepelnou elektrárnu v době, kdy už Německo stanovilo rok definitivního ukončení spalování fosilních paliv. To je jen příklad.   Románová Utopie je vybudovaná na lži, stojí na falešné legendě o panenské hrdince revoluce jménem Směrodárkyně. Dočetl jsem se, že na hrdiny vskutku nevěříte – a zdráháte se tak označovat i protagonisty knih (není ostatně náhoda, že samotný román se jmenuje Antihrdina a jedna z hlavních postav Antti Hrdina). Proč ta skepse? Skepse? Nepovažuji ten postoj za skepsi, spíše – bohužel – za realismus. Obávám se, že všechny nádherné, vskutku úctyhodné a zastáníhodné cíle a ideály se na cestě ke svému uskutečnění nepěkně pošpiní a pošramotí. Věřím, že lidé se dokážou semknout proti něčemu. Vezměme si například hnutí žlutých vest ve Francii, protificovské demonstrace na Slovensku. Není až tak obtížné sjednotit se proti něčemu. Co však potom, když je tzv. hlavní zdroj zla odstraněn? Je nutné položit si otázku, co vlastně chceme, kam chceme směřovat, za jakých podmínek a okolností. Tak tomu bylo i v Utopii – to ke konci knihy odhaluje vypravěč/ka a v této věci je mu/jí možno důvěřovat. Jednotná protestní linie se rozpadla na milion frakcí, a to všichni sdíleli ideály tzv. ekosocialismu, všichni byli přesvědčení, že chtějí ten samý svět postavený na rovnosti, svobodě a bratrství, respektive sesterství všeho živého, od plísní a lišejníků až po kondory. Co to však mělo znamenat v praxi? Aktivisté, do velké míry představitelé kulturních obcí a subkultur, anarchisti, feministi se jistě všichni dokážou shodnout na tom, že se nebude jíst maso. A nebude se lítat na dovolené na Maledivách. A soukromý automobilismus je odsouzeníhodný. No možná ne vždy, řeknou jedni. Možná je všechno soukromé vlastnictví odsouzeníhodné, řeknou jedním dechem druzí. A pomalu začne padat kosa na kámen: už žádný alkohol, tabák, čokoláda, káva – luxusní, zbytečné produkty. Konec rockovým koncertům, jde o zbytečné plýtvání energie. Odteď se bude hrát jedině unplugged. Divadlo? Jedině komorní, a i to bez použití jakýchkoliv světel. Literatura? Zbytečné plýtvání papírem. Atd. atp. A jestli tohle zní jako dystopie, vezměme si otázku regulace porodnosti. To je i mezi tzv. ekolidmi mimořádně ožehavé téma, jelikož mateřství je vnímáno jako symbol života, lidská matka se cítí jako samotná Matka Příroda. Rýpat do těchto věcí je nebezpečné, je to jako vrtat se v rozbušce. Antti Hrdina je vskutku antihrdina, je jako vyhnilé jádro příběhu, neustále přitahuje pohled. V konečném důsledku na něm asi nezáleží. Antti nikdy o žádné hrdinství neusiloval, v románu je však množství postav, které k němu se vší upřímnou snahou směřovaly. Minimálně se o to pokoušely. Zachovat si však morální integritu uprostřed křížové palby, nutnosti dělat rozhodnutí vyžadující kompromisy, to není lehké, pokud je to vůbec možné.   Přesto váš příběh má jednu čistou a ušlechtilou hrdinku... Do jaké míry jste se při psaní postavy mladičké a ekologické aktivistky Meteory, která navzdory všemožným útrapám a šokujícím odhalením nezakolísá ve své víře v utopijské ideály, inspirovala již zmíněnou Gretou Thunbergovou? Meteora nemá čas ani příležitost poskvrnit si svůj čistý štít. Závěr románu dává naději, nevypráví o tom, co přišlo později, jaké činy hrdinka dělala deset, dvacet let poté. O tom hovoří Směrodárčin příběh. Greta v době psaní románu ještě nesedávala před parlamentem, takže na postavu Meteory neměla vliv. Ale já jsem vždy idealisticky věřila v existenci idealistů. Neříkám, že román příchod mladičké idealistky na světovou scénu enviromentálního aktivismu anticipoval, ale jsem ráda, se taková výrazná, nekompromisní osobnost objevila.   Svým celkovým vyzněním váš román ovšem „zelený“ není, naopak poukazujete na to, jak snadno a nepozorovaně by se společnost podřízená ochraně životního prostředí mohla stát ekodiktaturou oklešťující základní lidské svobody, počínaje omezením porodnosti a zákazem cestování konče. Ale ano, dovolím si tvrdit, že zelený je. Nikdy bych nekritizovala něco, čemu sama nevěřím, co nepokládám za důležité. Cesta do pekla je však dlážděná dobrými úmysly. Antihrdina je niternou polemikou dvou pohledů na řešení takřka bezvýchodné situace, do níž se lidstvo pomalu dostává, do které žene svět: vzdát se a nechat všechno co nejrychleji dospět ke zkáze, ať máme agónii konečně za sebou, anebo jít hlavou proti zdi, za cenu obrovských obětí a v konečném důsledku možná o mnoho větších omezení demokracie a osobních svobod jedince, tedy ještě horších zvěrstev, než jakých se dopustila Směrodárkyně a její revoluce. Kladu otázku, jestli a nakolik účel světí prostředky a zda ten účel stojí za to. Stavím proti sobě unavený cynismus a bezohledný idealismus, obojí je dovedené do extrému. Ovšem mezi černou a bílou je obrovská škála odstínů šedé a kromě nich existují ještě další barvy. Jeden přístup ztělesňuje postava Směrodárkyně, druhý postava Meteory. Meteora tvrdí, že to stojí za to, že se nesmíme vzdát naděje. Ona věří ve smysl restrikcí, které na společnost uvalila Směrodárkyně, a je ochotná zajít v tomto směru mnohem dál. Mnozí environmentalisté spatřují v koronavirusu naši poslední naději na zpomalení zkázy, ti optimističtější dokonce šanci na záchranu života na Zemi: konzum se zastavil, neboť konzumenti dostali strach. Smrt je hmatatelná, nelze před ní zavřít oči. Co nedokázala ani Greta, to se podařilo virusu. Světová ekonomika se zasekla a upadá, Meteora by z toho měla radost.      K dnešnímu stavu Evropy a nebezpečím, kterým je nucena čelit, jste se vyjádřila také v rámci knihy Nástup Východu? (2019), kam jste přispěla společně s Petrou Hůlovou, Viktorem Horváthem a dalšími. Ve svém eseji mimo jiné přiznáváte, že ztrácíte kontakt se slovenskou realitou. Přesto se musím zeptat – co říkáte na dosavadní působení prezidentky Čaputové (jejíž zvolení v dotyčném textu kvitujete s nadšením) a výsledek nedávných parlamentních voleb? Jak zmiňujete, ztrácím kontakt se slovenskou realitou, působení Zuzany Čaputové však hodnotím kladně, pokud jej tedy mám hodnotit. Na druhou stranu, výsledky voleb jsou tristní. Alespoň pro mě. Doufám, že nejpozději za čtyři roky se i mnou volená strana propracuje do parlamentu.   Také média tu vykreslujete v dosti nelichotivém světle – noviny v obou zemích se ukazují být nástrojem propagandy, ideologie, moci. Představuje tedy literatura podle vás lepší cestu, jak se dobrat pravého stavu věcí? Literatura vypráví příběhy, čtenář si je vědom nutnosti interpretace textu. Literární díla obsahují podle mého názoru mnoho vrstev, na celek – a to nejen na příběh – se dá pohlížet z četných úhlů. Je nemožné jednoznačně odpovědět na otázku, o čem to které dílo je. I Antihrdina může být jednou vnímán jak politická glosa k současnému světu, podruhé jako tragický milostný příběh. Média by zase měla poskytovat informace v dostatečném rozsahu a objektivitě. V denním tisku nechci muset číst mezi řádky. Ovšem již selekce zpráv, které se do tisku či médií obecně dostanou, modeluje světonázor společnosti. Například kolik pozornosti se dostane zprávám ze sportu v porovnání se zprávami z kultury, nakolik se informuje o volbách v USA a nakolik o zemětřeseních v Afghanistánu. Některé události jako by se ani nestaly. Můžeme si klást otázku, co všechno se kolem nás stihne odehrát, zatímco zuří koronavirus.   Mírný šok může některým čtenářům přivodit scéna ilustrující to, jak nás „systém krmí sračkama“. Co vás k jejímu napsání inspirovalo? Ha, konkrétně… to si už nepamatuji. Asi neustálý pohyb v systému, ustavičná konfrontace s tím, čím nás krmí a jak to my s chutí žereme. Stačilo metaforu přitáhnout za vlasy, lapidárně ji zkonkretizovat. Prý je to hnusné, a tak tomu i mělo být, opravdu z toho mělo být cítit exkrementy. Reality show s účastníky schopnými udělat cokoliv pro svých patnáct minut slávy byla ideální platforma.   Když už jsme u té inspirace, kde se vzal název hlavního města JihUnie – KoroNovo? V současné době podobné slovo vyvolává velmi negativní asociace… Ne, s koronavirusem to opravdu nem nic společného. Stejně jak Antihrdina není ani kritikou politické strany Směr, i když se klíčová postava jmenuje Směrodárkyně. KoroNovo je srdce nového, resp. reformovaného multikulturního a mnohonárodnostního politického celku, v němž se logicky mísí i jazyky. Název je tuším z esperanta, tedy aspoň přibližně. Geografie i historie Antihrdiny je palimpsestem, mozaikou, koláží a dekoláží, ale v případě KoroNova mi byla silným předobrazem Bratislava. KoroNovo je takovým svébytným vyznáním lásky ztracenému rodnému městu, prostoupeným nostalgií a hněvem.   Řada spisovatelů, kteří jen výjimečně a kvůli konkrétnímu příběhu opouštějí realistické kulisy, si vystačí s pouhým náčrtem světa blízké budoucnosti či alternativní reality, ovšem váš románový svět se vyznačuje značnou propracovaností a oplývá množstvím osobitých atributů. Co vás na jeho vymýšlení bavilo nejvíc? Bavily mě právě ty detaily: sbírat a deformovat reklamní slogany, inzeráty, hledat předobrazy lokalit, budov. Například hlavní nádraží Bullion, tedy Zlatá cihla, má proporce Hitlerova Reichstagu, pouze je ještě o něco větší. Lyžařská střediska uprostřed pouště, prosklené propasti či luxusní hotelové prostory se soukromými podmořskými akvárii byly rovněž mimořádně inspirativní. Všechno má nějaký bližší či vzdálenější předobraz a ty vskutku vědomé jsem se snažila patřičně zveličit. Kapitalista z Východních říší divů má o mnohem divočejší představivost než skromný spisovatel. Malovat světy Antihrdiny bylo jako tvořit boschovské peklo se všemi bizarními maličkostmi, což mě bavilo. Na druhou stranu komplikovaná dějová linie, zápletka, logika, celý ten rámec, který ty světy a ideje, všechnu agendu a názorovou polemiku Antihrdiny drží pohromadě, si vyžadovali značné soustředění a úsilí.   Pestrá je také žánrová skladba vaší knihy – součástí vyprávění se stávají zapsané legendy, deníkové záznamy, dopisy, novinové příspěvky nebo třeba záznam úředního výslechu či vysílání několika televizních kanálů. Kromě nápaditého typografického řešení si to vyžádalo i ovládnutí různých stylů a slovníků… Baví mě práce s jazykem, hledání různých stylů a vrstev. Je to dobrodružství, zejména ve finštině, která není mým mateřským jazykem a jistý odstup, cizost tam stále vnímám. Určitý typ textu, dejme tomu jazyk propagandy, jaký se v našem prostoru používal v padesátých letech, je pro mne extrémně těžké uchopit, respektive vytvořit ve finštině. Na rozdíl od psaní svobodného, ničím nenarušovaného proudu vědomí či pocitů, založeného na plynutí jazyka, na jeho zvukomalebnosti a aliteracích, slovních hříčkách a přesmyčkách, jaké rodilým Finům ani nepřijdou na mysl. A ano, jak jsem už říkala, svět není černobílý, nemá dvě strany jako mince, která má michodem také i třetí rozměr. Fragmenty různých žánrů to mají v textu ilustrovat. Hlavní dějová linie má nedůvěryhodného vypravěče, ale ni ten nedokáže manipulovat se vším, i když tomu snad chvílemi sám věří. Svět se hemží texty, názory, mnohotvárnou propagandou i upřímnou vírou ve věc/i. Na to, abychom si vytvořili obraz, názor na realitu, která nás obklopuje, je nutné číst i mezi většími celky, nejen mezi řádky. I když je pravda, že velká většina zúčastněných po žádném světonázoru netouží, podstatnější je pro ně přežít a mít se dobře.   Z literárního hlediska mne zaujala vaše poctivá a do značné míry zdařilá snaha zachytit v tak „lineárním“ médiu, jakým je psaný text, onu skrumáž mnoha překrývajících se hlasů a současných vjemů, která nás ustavičně obklopuje. Při četbě těchto pasáží, majících podobu textových fragmentů (od neúplných slov po neukončené výpovědi) si člověk mimo jiné uvědomí, kolik si toho jeho mozek zvládne domyslet a doplnit. To mě těší. Bylo to mým záměrem a jsem ráda, že jsem ho – aspoň částečně – dokázala přetlumočit. Vizuální forma literatury má podle mě velký potenciál, který se však zřídkakdy bere v potaz, stále méně se s ním pracuje. Já v těchto výzkumech a experimentech pokračuji i v novém románu.   Už svoji prvotinu, román 27 aneb Smrt vás proslaví (2010), jste napsala finsky a hned vám vynesla uznání. Poté jste se však až do vydání Antihrdiny v roce 2017 věnovala výhradně psaní pro děti. Čím je pro vás finština a finská literatura zajímavá a jak jste se stala etablovanou autorkou dětské literatury? Nevím, jestli jsem etablovaná – ať už jako autorka dětské literatury, nebo čehokoliv jiného. Stejně tak bych neřekla, že mezi dvěma romány jsem se věnovala výhradně tvorbě pro děti – jsem pomalá a Antihrdina je rozsáhlé, náročné dílo nejen na čtení, ale i na psaní. Potřeboval čas na vyzrání a mezitím jaksi přirozeně vznikla Žirafia mama, můj drahý vycizelovaný šperk. Literaturu pro děti bych nepodceňovala a chci podotknout, že stejně jako v literatuře pro dospělé, i na tomto poli existuje literatura umělecká, vysoce náročná, významově hluboká, ambiciózní, a literatura lehčí, pro rychlou spotřebu či zábavu, která je však rovněž mimořádně potřebná, aby se u dětí vytvořil návyk ke čtení. Do projektu Mimi a Líza jsem byla přizvána režisérkou a ideovou matkou původního animovaného seriálu. Přepsat animovaný seriál do literární, knižní podoby byla výzva a ještě větší výzva byla přepsat ho do podoby rozhlasového seriálu. Jelikož jsme se jednoznačně rozhodli nepoužít postavu vypravěče, vyvstaly například takové zapeklité otázky, jak slepé děvče vnímá prales jen prostřednictvím zvuků. Finština je pro mne stále jazykem cizím, naučeným, neustále v ní mohu a musím dělat skoky do neznáma. Je rytmická a onomatopoická, v literatuře má tradiční sklon k používání aliterací. Finština mi stále poskytuje příležitosti ke zkoumání a údivu, jsem jako dítě, které ještě nezapomnělo ptát se Proč? S tím pracuji i ve svém novém projektu, bloudím v jazyce mezi morfologickou a sémantickou rovinou, možná při tom sem tam i něco objevím, i když to může být v konečném důsledku zcestné, ale přináší mi to radost. Pořád dělám chyby, ale jiné než ti, pro které je finština prvním, mateřským jazykem. Stále si všímám jevů, které rodilým mluvčím unikají. Obdobné chyby či objevy dělají moje děti ve slovenštině.   Ani váš debut přitom nezapadal do kategorie běžné literární produkce – střídají se v něm čtyři velmi odlišní vypravěči, z nichž každý disponuje svým osobitým jazykem. Jak jste dospěla k takové formě, s jakými obtížemi jste se při psaní potýkala a jak jste pak hledala pro svůj první rukopis finského nakladatele? Kontakt na finského nakladatele přišel přirozeně poté, co moje nakladatelství (Teos) spoluorganizovalo literární soutěž určenou lidem, pro které finština nebyla mateřským jazykem, respektive pocházeli z bilingvního prostředí a finština byla jejich slabším jazykem. Umístila jsem se v ní a na mou otázku, zda by nakladatelství nemělo zájem o nějaký delší text, mi bylo překvapivě odpovězeno, že jednoznačně ano. Tak začala dlouhodobá spolupráce s mou redaktorkou Maarit Halmesarka, za ty roky si stihla třikrát odskočit na mateřskou. A co se týče formy debutu 27, vyvinula se zcela přirozeně. Prvotní ideou byl příběh Angie, posedlost dosáhnout slávy před dovršením dvacátého sedmého roku života, ovšem potřebovalo to nějakou protiváhu. Tak vznikl příběh Pii, která tu šanci již promarnila a potýkala se s různými osobním problémy, počínaje vlastní identitou a tříděním odpadu konče. Posedlost, bezhlavá honba za nesmyslnými vidinami byla u obou stejná, Pia však nedostala možnost vyprávět ten příběh sama, dostali to na starost tři absolutně odlišní vypravěči – kvůli větší vyváženosti a objektivitě.   Váš první román se nakonec dočkal nominace na státní cenu Finlandia a získal ocenění pro nejlepší debut, které rok co rok uděluje největší finský deník Sanomat, za Antihrdinu jste byla na Slovensku nominována na cenu Anasoft Litera. Píše se vám po takových projevech uznání lehčeji, nebo naopak hůře? A na čem nyní pracujete? Projevy uznání jsou jako poškrábání za uchem a přiznávám, že to čas od času potřebuji, i když přemíra toho začne v jistém okamžiku člověka rozčilovat. Pokud se autor stane neviditelným a jeho tvorba zůstane bez ohlasu, pak znejistí. Momentálně píšu román o dvou částech, dva příběhy, které se uprostřed zlomí a slepí dohromady. Polovina by měla být parodie na detektivku s jemným komentářem k rostoucímu extrémismu ve (středo)evropském prostoru, druhá polovina je sebereflexivní proud vědomí, cesta k sobě, k vlastnímu fyzickému já. Žánrově a stylově jsou obě části zcela odlišné a především ta specifická detektivka se mi trochu vzpírá. Zatím to nazývám Zcizené tělo a doufám, že někdy koncem příštího roku by to mohlo být hotové.   Odpovědi ze slovenštiny přeložil Petr Nagy.   Alexandra Salmela (*1980) se narodila v Bratislavě, na Vysokej škole múzických umení vystudovala dramaturgii, na FF UK v Praze finštinu a finskou literaturu. Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví (2010) napsala ve finštině, kniha byla vyhlášena finským deníkem Sanomat za nejlepší finský debut roku a dočkala se i nominace na cenu Finlandia. Autorka básní, divadelních her a několika knih pro děti se k próze pro dospělé čtenáře vrátila v roce 2017 románem Antihrdina, jehož slovenská verze byla nominována na cenu Anasoft litera a který loni vydalo v českém překladu Michala Švece nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2024-02-18 17:01:44

Jadrovú energiu uznali za čistý zdroj, Slovensko bude aj naďalej pokračovať v rozvoji jadra

Slovensko pokračuje v rozvoji jadra. Budúcich slovenských jadrových expertov budú pomáhať vychovávať aj Francúzi. Slovenská technická univerzita (STU) v Bratislave už podpísala memorandum o spolupráci s francúzskou spoločnosťou Framatome. Ako, informovalo Ministerstvo hospodárstva SR, cieľom.....

Čas načtení: 2024-02-22 14:26:57

Jadrovú energiu uznali za čistý zdroj, Slovensko bude aj naďalej pokračovať v rozvoji jadra

Slovensko pokračuje v rozvoji jadra. Budúcich slovenských jadrových expertov budú pomáhať vychovávať aj Francúzi. Slovenská technická univerzita (STU) v Bratislave už podpísala memorandum o spolupráci s francúzskou spoločnosťou Framatome. Ako, informovalo Ministerstvo hospodárstva SR, cieľom.....

Čas načtení: 2024-03-08 14:32:49

Jadrovú energiu uznali za čistý zdroj, Slovensko bude aj naďalej pokračovať v rozvoji jadra

Slovensko pokračuje v rozvoji jadra. Budúcich slovenských jadrových expertov budú pomáhať vychovávať aj Francúzi. Slovenská technická univerzita (STU) v Bratislave už podpísala memorandum o spolupráci s francúzskou spoločnosťou Framatome. Ako, informovalo Ministerstvo hospodárstva SR, cieľom.....

Čas načtení: 2024-03-11 13:18:29

Šťastný Slovák: vsadil pouze 2 eura a vyhrál ohromující sumu peněz!

V nedělním slosování číselné loterie LOTO padl jackpot ve výši 4 804 824,35 eura. Šťastným držitelem této obrovské výhry se stává muž z východního Slovenska. Výherce svou šťastnou sázku uzavřel v Košickém kraji. Tato výhra je pátou nejvyšší v historii loterie LOTO, jak uvádí portál tvnoviny.sk. článek pokračuje na další stránce..

Čas načtení: 2024-10-25 13:25:51

Slovenská pošta má dôležitú novinku. Vedieť o nej by mali všetci

Slovenská pošta oznámila obrovský rast, ktorý pre bežných ľudí znamená výrazne pohodlnejšiu prácu. The post Slovenská pošta má dôležitú novinku. Vedieť o nej by mali všetci appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2024-07-29 12:19:45

Slovenská pošta má dôležitú novinku: O tomto musia vedieť všetci!

Slovenská pošta oznámila obrovský rast, ktorý pre bežných ľudí znamená výrazne pohodlnejšiu prácu. The post Slovenská pošta má dôležitú novinku: O tomto musia vedieť všetci! appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2022-03-23 05:15:41

Asymetria v prístupoch k obnove federácie

Pred 30 rokmi vrcholili politické rokovania o novej podobe štátoprávnych vzťahov medzi Slovenskou a Českou republikou. Do histórie vstúpili ako putovanie po hradoch a zámkoch. Začali ich politické reprezentácie, ktoré vzišli z prvých demokratických volieb v roku 1990. Na Slovensku to bola vláda Verejnosti proti násiliu (VPN), Kresťanskodemokratického hnutia (KDH) a Demokratickej strany (DS), v Česku Občianskeho fóra (OF). Tieto rokovania dostali časový limit dva roky do ďalších volieb. Bol výsledkom politickej dohody, že vzhľadom na revolučný prechod k politickému pluralizmu a očakávanú nestabilitu novovznikajúcich politických strán sa štvorročný volebný cyklus zavedie až po tomto prechodnom období. Dôkazom správnosti tohto predpokladu bolo štiepenie VPN, KDH i OF a vznik nových strán na ich pôdoryse. O tom, že vzťahy v ČSR sa budú musieť nanovo usporiadať, svedčili už diskusie o návrhu novej ústavy v rokoch 1988 – 1989. Tá verejná sa najmä v Literárnom týždenníku rozbehla v súvislosti s 20. výročím vzniku SR a ČR na základe federalizácie dovtedy unitárnej ČSSR. Viacerí jej účastníci požadovali, aby sa konečne prijali národné ústavy, ako to predpokladal ústavný zákon o čs. federácii. Pavol Kanis upozornil, že prestavba môže zanedlho odhaliť, že „viaceré dôsledne neriešené veci nie sú historicky nosné pre národ ako politický subjekt“, a konštatoval: „Právo na vlastný štát je prirodzeným právom národa.“ Vladimír Mináč povedal, že v dôsledku nevypracovania republikovej ústavy sa „vzďaľujeme slovenskej štátnosti“. Anton Hrnko napísal: „Slovenský národ má právo na vlastnú národnú štátnosť. Táto štátnosť ešte nie je dobudovaná." Jakeš a Indra boli proti V SNR sa 31. októbra 1989 prejavila bezprecedentným spôsobom nespokojnosť s koncepciou prijatia tzv. trojjedinej ústavy (federálna i slovenská a česká schválené spoločne vo Federálnom zhromaždení), ktorú pripravila komisia vedená ministrom bez kresla vlády ČSSR Mariánom Čalfom a ktorú presadzovalo Predsedníctvo ÚV KSČ. Generálny tajomník ÚV KSČ Miloš Jakeš a predseda Federálneho zhromaždenia Alois Indra republikové ústavy odmietali. Predsedníctvom ÚV KSČ neprešiel ani návrh na zmenu štátneho znaku, hoci nepredpokladal návrat k tradičnému trojvršiu s dvojitým apoštolským krížom. Časť poslancov SNR vyslovila otvorený nesúhlas s tzv. trojjedinou ústavou. Štyri z piatich výborov SNR sa postavili proti návrhu. Aj napriek tomu, že predseda SNR Viliam Šalgovič a Čalfa hrozili odbojným poslancom straníckymi trestami, pri konečnom hlasovaní sa za návrh vyslovilo 118 poslancov, šesť sa zdržalo a sedem bolo proti. So skaličenou podobou federácie však bola spokojná nielen vládnuca normalizačná politická garnitúra. Spokojný bol aj opozičný disent, ktorý tiež jednoznačne nadraďoval federálnu ústavu nad republikové, respektive vypracovanie republikových ústav ani nepožadoval. Jedinou výnimkou bol Ján Čarnogurský. Asymetria v prístupe k riešeniu štátoprávnych otázok v Čechách a na Slovensku teda bola prítomná ešte pred novembrom 1989. Signálom, že centralistická podoba federácie je neživotná, bol už vznik politických strán. V Prahe sa sformovalo OF a v Bratislave VPN a medzi týmito revolučnými hnutiami neboli vzťahy nadriadenosti a podriadenosti, ale neformálnej komunikácie. Na svojom mimoriadnom zjazde v decembri 1989 KSS odmietla byť naďalej oblastnou organizáciou KSČ. To viedlo k vzniku Federácie KSČM – KSS-SDĽ a po jednoznačnom prihlásení sa SDĽ k Socialistickej internacionále až k úplnému osamostatneniu sa ideologicky odlišných strán. KDH sa dohodlo s ČSL (Čs. strana lidová), že nebudú pôsobiť v druhej republike. Sociálni demokrati si založili vlastnú stranu – Sociálnodemokratickú stranu Slovenska a odmietli byť súčasťou jednotnej Československej strany sociálnodemokratickej (ČSSD). České politické strany, ktoré sa usilovali v súlade s tradíciou prvej ČSR pôsobiť aj na Slovensku, neuspeli. DS, najväčšia protikomunistická sila na Slovensku do roku 1948, zase nebola schopná preniknúť do Čiech. V demokratických podmienkach sa spomínaná asymetria v prístupoch k spoločnému štátu iba naplno prejavila. Pritom sa na ospravedlnenie ignorovania potreby urýchlene zavŕšiť budovanie slovenskej i českej štátnosti prijatím národných ústav a rekonštruovať federáciu na autentickú opäť argumentovalo ako v roku 1968 – protidemokratickým heslom „najprv demokratizácia, potom federalizácia“. Slovenská politika so širokou podporou verejnosti na rozdiel od českej dobudovanie slovenskej štátnosti prijatím národných ústav a štátnych symbolov ako základu nápravy federácie vzala vážne. Už 1. marca 1990 SNR pod predsedníctvom Rudolfa Schustera schválila zákon 51/1990 Zb. O používaní štátneho znaku, štátnej vlajky, štátnej pečate a hymny. Následne SNR zriadila tzv. Plankovu komisiu pre prípravu Ústavy SR (predsedom bol prof. Karol Plank). Postupne vzniklo až deväť variantov ústavy od rôznych autorov, ale ani jeden z nich nemal šancu prejsť slovenským parlamentom. Asymetrické videnie problému v Česku O nič podobné v Českej národnej rade nebol záujem. Aj napriek tomu, že Václav Havel hneď v prvom pozdrave po 17. novembri prehratom z magnetofónovej pásky Slovákom demonštrujúcim na námestí SNP v Bratislave odkázal, že federáciu treba prebudovať na autentickú. O rozdieloch vo vnímaní federácie hneď po revolúcii Petr Pithart povedal: „Akási federácia tu, málo platné, bola. Avšak neautentická, kulisovitá, ,nefunkčnáʻ (Václav Havel). Na tom jedinom sa azda zhodli všetci. Čechom to neprekážalo, Slovákom veľmi.“ Český historik Jan Rychlík o príčinách odlišného prístupu k štátoprávnej otázke napísal: „V českom chápaní bolo Československo vlastne akýmsi českým štátom rozšíreným na východ. Preto Česi považovali za ideálny stav unitárny štát s jedinou vládou a jediným parlamentom. Vznik československej federácie v roku 1968 chápali Česi ako ústupok Slovákom, ako niečo z českého hľadiska zbytočné a nežiaduce.“ Podľa historika Dušana Kováča na českej strane sa Československo chápalo prevažne ako štát unitárny a českí občania bez problémov prijali aj novú, československú identitu. Na slovenskej strane prevažovalo chápanie štátu ako spojenia dvoch rozdielnych celkov. Historicky Slovensko nebolo súčasťou Českého kráľovstva, nepatrilo teda medzi krajiny pod českou korunou. Historicky i fakticky bolo toto chápanie opodstatnené a zodpovedalo realite. Tu pramenilo české nepochopenie pre hĺbku slovenských úsilí o ústavné zakotvenie slovenskej svojbytnosti a rovnoprávnosti s českým národom. Jednou z ilustrácií je, že v českých odborných kruhoch zapôsobilo ako bomba prvé číslo štvrťročníka Medzinárodné otázky, ktorého výkonným redaktorom bol Svetoslav Bombík. Už tým, že jeho titulok znel Slovensko-české vzťahy: minulosť, súčasnosť perspektívy. Vari prvýkrát sa v publicistike použilo opačné poradie národov tvoriacich spoločný štát. To vyprovokovalo seminár K aktuálnym otázkam česko-slovenských vzťahov začiatkom roku 1992 v pražskom Ústave medzinárodných vzťahov. Podľa svedectva Miroslava Mojžitu (v publikácii Kňažko-Demeš-Kňažko) minister medzinárodných vzťahov SR Pavol Demeš odmietol predsudky voči SR, ktoré sa v ČR objavovali, a zdôraznil, že čechoslovakizmus na Slovensku „v žiadnej podobe nerezonuje a vládne všeobecná vôľa proti tradične chápanej spoločnej štátnosti.“ V diskusii plnej dovtedy nevypovedaných faktov a argumentov Bombík na akési láskavé pochopenie českých partnerov pre emancipačné snahy slovenského národa, ktorý sa podľa nich oneskoril za podobným pohybom českého národa, zareagoval konštatovaním, že český národ dospel „na báze falošnej národnej identity, ktorou bol čechoslovakizmus, v rámci ktorého si české etnikum duchovne a politicky osvojilo celý česko-slovenský priestor. Slovensko však túto koncepciu neprijalo. Videné z Bratislavy to potom znamená, že nie Česi čakajú na dovŕšenie národnej sebarealizácie Slovenska, ale, naopak, Slováci čakajú, kým Česi svoju národnú identitu začnú politicky spájať s teritóriom Českej republiky, nie Česko-Slovenska. Pre Čechov táto skutočnosť znamená začať akoby odznova, stoja pred problémom predefinovať svoju národnú identitu, pretože pre nich je Česká republika viac-menej administratívnou záležitosťou. Takéto predefinovanie je nevyhnutné, ak chcú so Slovákmi budovať spoločný štát, ktorého rozhodnutia neustále vznikajú mechanizmom konsenzu medzi dvoma politicko-ekonomicky konštituovanými celkami.“ Koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart, do volieb v roku 1992 predseda vlády ČR, poznal liek na odstránenie spomínanej asymetrie: „Usudzoval som a usudzujem, že riešenie, ktoré by z českej strany uľahčilo dohodu, spočívalo práve v tom, že Česi sa prihlásia najprv k svojej, českej štátnosti, nie teda rovno k federálnej, a že sa takto stanú pre Slovákov dôveryhodnými partnermi, s ktorými bude potom možné hľadať narovnanie vzájomných vzťahov, a to podstatnou rekonštrukciou federácie ‚zdola‘.“ Výsledkom jeho úvah bola koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart bol však s týmto názorom na českej politickej scéne vo výraznej menšine. Dominantná časť politickej elity pokladala existenciu českých národných orgánov za nezmyslený, Slovákmi vynútený ústupok. Český premiér sa stal terčom ostrej kritiky, že ustupuje slovenským nacionalistom a separatistom apod. Anna Šabatová, ktorá analyzovala komentáre v piatich českých denníkoch, uvádza dobový neologizmus „pithartovskí vciťovatelia“, ktorým autor dokresľoval svoju nechuť k politikom, ktorí sa snažili o politiku rešpektujúcu slovenského partnera. Český premiér bol charakterizovaný ako „hlavný reprezentant českej politickej rozriedenosti, zmesi ‚vciťovania sa‘, bezzásadového ustupovania.“ Česká spoločnosť „predefinovania“ svojej identity nebola schopná. Spoliehala sa na svoju početnú prevahu oproti slovenskej a na svoju ekonomickú vyspelosť a z toho vyplývajúcu politickú silu. To je jedna z kľúčových príčin, prečo sa putovanie po hradoch a zámkoch skončilo v slepej uličke návrhu dohody z Milov, ktorý neriešil podstatu problému. Predsedníctvo SNR túto dohodu aj vďaka hlasu Milana Ftáčnika za SDĽ odmietlo 12. februára 1992 podporiť. Desať členov tohto orgánu bolo za, desať proti. Revolučné politické elity jednoducho neboli schopné dosiahnuť dohodu o novej podobe spoločného štátu. O štátoprávnom usporiadaní vzťahov medzi slovenským a českým národom tak mali rozhodnúť parlamentné voľby. Ľudácke štrapácie Po novembri 1989 sa rozbehli aj diskusie, na akých tradíciách má byť v nových medzinárodnopo­litických i domácich pomeroch postavená SR. Kým v Česku bola jasná tendencia k návratu k prvej ČSR ako „zlatému veku“ českého národa a k oživovaniu masarykovskej nielen štátnej tradície, na Slovensko vtrhla téma vojnovej Slovenskej republiky. Na jednej strane sa totiž odblokovali všetky tabu a stereotypy, ktoré vyprodukoval účelový ideologický výklad najnovších dejín za komunistického režimu, a na druhej strane sa a priori nedôverovalo všetkej pofebruárovej historiografickej tvorbe. Najmä pričinením ľudáckej povojnovej emigrácie, ktorá dostala priestor prezentovať svoj historický naratív a mohla argumentovať, že ľudáci a katolíci sa stali obeťami komunizmu, do slovenského politického diškurzu prišli pokusy rehabilitovať, ba až glorifikovať prezidenta Jozefa Tisa a jeho režim. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. Došlo k akejsi negácii negácie. Po 40 rokoch monopolnej vlády KSČ vznikol priestor pre návrat agend ľudáckej politiky. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. S odvolávaním sa na „biele miesta v slovenských dejinách“ vykresľovali Tisa ako slovenského národovca, zakladateľa prvého samostatného slovenského štátu, bojovníka proti boľševizmu, organizátora blahobytu vo vojnových časoch; ako skvelého katolíckeho politika a zároveň morálneho a ušľachtilého kňaza, ako záchrancu desiatok tisíc slovenských Židov, ako obeť okolností ba dokonca ako martýra a svätca. Tiso sa začal používať ako symbol slovenskej zvrchovanosti a štátnosti. Začal sa budovať kult jeho osobnosti. Ľudácki historici za podpory významnej časti KDH, SNS i katolíckeho kléru sa netajili, že by radi presadiť nadväznosť ponovembrovej SR na tradíciu farskej republiky, ako tento štát nazval Dominik Tatarka. Bolo zrejmé, že katolícka hierarchia i kresťanskí demokrati sa nezriekli ľudáckeho odkazu. V Čechách sa to vnímalo ako úsilie o návrat slovenského národa ako takého k vojnovej Slovenskej republike a k Tisovmu odkazu, ako nový pokus „vraziť Čechom nôž do chrbta“, ako prejav nacionalizmu, xenofóbie a fašizmu. To bránilo racionálnej diskusii o rekonštrukcii zbyrokratizovanej a centralistickej federácie. Vytváralo to tiež negatívny obraz Slovenska v Európe. Jeden príklad uvádza ponovembrový minister zahraničných vecí ČSFR Jiří Dienstbier (Od snění k realitě). Pred parafovaním československo-nemeckej zmluvy sa predseda vlády SR Ján Čarnogurský a predseda SNR František Mikloško postavili proti formulácii o kontinuite ČSR od roku 1918. 16. septembra 1991 mu napísali, že sa cítia morálne zaviazaní upozorniť na existenciu Slovenskej republiky z rokov 1939 – 1945, ktorú zmienka v preambule popierala. Napriek ubezpečeniu v telefonickom rozhovore s ministrom, že KDH za zmluvu bude hlasovať, Čarnogurský poslal súkromný list nemeckému kancelárovi Helmutovi Kohlovi, že to s neuznaním kontinuity Československa myslí vážne. Mikloško zase tlmočil generálnemu konzulovi v Bratislave naliehavú prosbu nemeckému prezidentovi Richardovi von Weizsäckerovi, aby počas návštevy ČSFR nepristúpil na parafovanie zmluvy. Aj keď sa napokon toto ťažké diplomatické faux pas najvyšších predstaviteľov SR vyžehlilo, zmluva bola parafovaná a potom aj ratifikovaná, svedčí to o sile väzby reprezentácie KDH na Tisovu Slovenskú republiku. Ľudáckemu revizionizmu, ktorý vzbudzoval negatívne pocity doma, v Česku aj v Európe, bolo treba postaviť hrádzu. Zásadnú rolu mali profesionálni slovenskí historici. Museli zviesť zápas s mýtmi o Tisovi a slovenskom štáte, ktoré šírili ľudácki emigranti i niektorí domáci publicisti. Najmä Historický ústav SAV zohral obrovskú úlohu, osobitne čo sa týka zdokumentovania holokaustu na Slovensku, vyvrátenia a korekcie nepresností a ideologických stereotypov pri výklade vojnovej SR a vydávania dokumentov a pamätí z tohto obdobia. Verejná mienka na Slovensku sa napokon jednoznačne priklonila na stranu akademických historikov. Z politického hľadiska bolo mimoriadne dôležité, že po schválení prvej demokratickej ústavy SR sa 29. septembra na návrh poslancov SDĽ uzákonil deň vypuknutia SNP ako štátny sviatok. Demokratickú Slovenskú republiku, ktorej samostatnú štátnosť bolo treba dobudovať, postavila SNR na nespochybniteľnej slovenskej a zároveň európskej tradícii antifašistickej rezistencie.   Autor je bývalý politik a diplomat. Text je přavzatý z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2021-06-28 21:38:23

Slovenská strela zpátky na kolejích

Když jsem byl se synkem před třemi lety na výletě v Muzeu Tatry Kopřivnice, fotili jsme si omšelou Slovenskou strelu a bylo nám, asi jako všem, líto, že tam stojí tak sama, opuštěná, zapomenutá… No to jsme ale netušili, že.. .. tou dobou už probíhala papírová fáze projektu, jehož výsledek se zhmotnil v nedávné době. ... Přečíst celý článek > The post Slovenská strela zpátky na kolejích first appeared on Elektronický Ott.

Čas načtení: 2021-08-10 23:11:40

Slovenská WY Group pokračuje v nákupech hostingů, další akvizicí je ONEbit

Koncem května jsem psal článek, že WY Group koupila Savana a teď společnost vydala zprávu o další úspěšné akvizici. Tentokrát se jí podařilo získat ONEsolution s.r.o., hostingovou společnost, kterou známe pod značkou ONEbit. WY Group Slovenská společnost WY Group vznikla v roce 2014 spojením slovenských hostingů Webglobe a Yegon. Na český trh vstoupila v roce… Pokračovat ve čtení Slovenská WY Group pokračuje v nákupech hostingů, další akvizicí je ONEbit The post Slovenská WY Group pokračuje v nákupech hostingů, další akvizicí je ONEbit appeared first on cn130.com.

Čas načtení: 2021-07-01 00:52:28

Slovenská WY Group přikoupila do svého portfólia hostingů společnost Savana

Slovenská společnost WY Group je u nás dobře známá. Stojí za ní investiční fond Sandberg Capital. Postupně skupuje české a slovenské hostingy. Vznikla v roce 2014 spojením slovenských hostingů Webglobe a Yegon. V listopadu 2019 koupila jeden z největších českých hostingů Ignum. V březnu 2020 do svého portfólia přidala Stable. V září 2020 pak ještě… Pokračovat ve čtení Slovenská WY Group přikoupila do svého portfólia hostingů společnost Savana The post Slovenská WY Group přikoupila do svého portfólia hostingů společnost Savana appeared first on cn130.com.

Čas načtení: 2024-10-15 12:04:14

Je to OFICIÁLNE: Pošta definitívne mení cenník (ceny platné k 1. 1. 2025)

Slovenská pošta definitívne zdražie. Predstavila nový cenník a žiadna sláva to nie je. Takéto ceny budú platiť od 1. januára 2025! The post Je to OFICIÁLNE: Pošta definitívne mení cenník (ceny platné k 1. 1. 2025) appeared first on AndroidPortal.sk.

Čas načtení: 2025-01-15 15:38:05

Jaký je minimální vklad v licencovaných online kasinech?

Jaký je minimální vklad v licencovaných online kasinech? redakce St, 01/15/2025 - 15:38 Zábava Klíčová slova: platební metody v kasinu Česká kasina pro Slováky vklad v kasinu 1 EURO Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Minimální vklad v oblíbených online kasinech pro hráče ze Slovenska Hráči na Slovensku by si měli vybrat kasino, které nabízí konkurenční minimální vklady, aby se snížilo riziko a zajistil se pohodlný herní zážitek. Například, Česká kasina pro Slováky často nabízejí výhodné podmínky, včetně minimálních vkladů od 5 do 20 eur, což je činí atraktivními pro široké publikum. Je také vhodné zvážit, že minimální vklady mohou záviset na použitém platebním systému, protože různé způsoby doplňování účtu mají různé podmínky a limity. Srovnání minimálních vkladů ve slavných kasinech Různé platformy pro online hazardní hry mají své vlastní minimální vklady, které se mohou lišit v závislosti na typu hry nebo regionu. Například v některých mezinárodních spojích minimum vklad v online kasinu 1 euro je standard, který přitahuje začátečníky a hráče s nízkým rozpočtem. V jiných kasinech může minimální částka začínat od 10 eur a výše. Pamatujte, že nízké minimální vklady mohou být atraktivní pro začátečníky, ale mohou omezit přístup k bonusům a akcím. Jak místní platební systémy ovlivňují minimální vklad? Místní platební metody, jako jsou bankovní karty nebo elektronické peněženky, mohou nabízet nižší minimální vklady ve srovnání s mezinárodními metodami. To platí zejména na Slovensku, kde místní hráči často volí pohodlné a rychle zpracované transakce prostřednictvím systémů jako Skrill nebo Neteller. Výběr vhodné platební metody může výrazně ovlivnit minimální výši vkladu v online kasinu. Jak si vybrat kasino s požadavky na minimální vklad Výběr kasina s minimálními vklady závisí na preferencích hráčů a rozpočtu, který jsou ochotni na hru vyčlenit. Hráči by měli vzít v úvahu podmínky pro provádění vkladů a porovnávat kasina podle těchto parametrů, aby vybrali to nejziskovější. Je také důležité podívat se na bonusové nabídky, které mohou být dostupné s minimálními vklady, a vzít je v úvahu při výběru kasina.   Výhody a nevýhody nízkého minimálního vkladu Minimální vklad v online kasinu je důležitým aspektem, který přímo ovlivňuje výběr hráčů. Nízký minimální vklad má výhody i nevýhody, které je třeba zvážit, než začnete hrát. Výhody pro začátečníky a malé hráče Nízký minimální vklad zpřístupňuje online kasina začátečníkům a hráčům s omezeným rozpočtem. Možnost začít s malou částkou snižuje finanční rizika, což je důležité zejména pro ty, kteří svou cestu hazardem teprve začínají. Hráči mohou testovat různé hry, prozkoumávat platformu a experimentovat s různými strategiemi bez výrazných finančních ztrát. Pro malé hráče je nízký vklad šancí zapojit se do hazardních her bez nutnosti velkých investic. Nevýhody nízkého minimálního vkladu pro kasina a hráče U kasin mohou nízké minimální vklady vést ke zvýšení počtu transakcí, což způsobuje dodatečné provozní náklady. Kromě toho mohou být minimální vklady omezeny pro účast v některých propagačních nebo bonusových programech. To omezuje přístup hráčů k lukrativním nabídkám. Pro hráče nemusí nízký vklad vždy zaručit přístup k plným bonusům nebo možnost hrát s vysokými sázkami, což omezuje váš potenciál výdělku. Důležité jsou také platební metody v kasinu, protože na nich může záviset minimální výše vkladu a pohodlí transakcí. Jak minimální vklad ovlivňuje herní strategie? Minimální vklad může mít dopad na strategie hráčů, protože nízký vklad omezuje velikost sázek a počet odehraných kol. To může ovlivnit vaše strategie a herní styl. Například hráči s omezeným vkladem často preferují opatrnější přístup a neriskují velké sumy při hledání velkých výher. Zatímco vyšší vklady mohou hráčům umožnit používat agresivní strategie, jako je zvýšení sázek, aby kompenzovaly možné ztráty.   Licence a bezpečnost: Proč je minimální vklad v licencovaných kasinech bezpečný? Licence není jen ukazatelem spolehlivosti kasina, ale také zárukou, že splňuje všechny požadavky na bezpečnost a integritu. Hráči se při výběru licencovaného kasina mohou spolehnout na to, že jejich prostředky jsou chráněny a že jsou splněny všechny zákonné normy. Role licencí při zajišťování spravedlnosti a bezpečnosti Licencovaná kasina jsou povinna dodržovat přísné bezpečnostní standardy, které chrání hráče před podvody. Licence zajišťuje, že kasino používá certifikovaný software, který minimalizuje riziko manipulace s výsledky hry. Kromě toho musí licencovaná online kasina chránit osobní a finanční údaje hráčů pomocí moderních metod šifrování. Tato opatření zabraňují úniku dat a zajišťují bezpečné transakce. Ověřená online kasina na Slovensku s nízkými vklady Na Slovensku existuje několik licencovaných online kasin, která nabízejí hráčům dostupné minimální vklady. Tato kasina splňují přísné bezpečnostní požadavky, nabízejí širokou škálu platebních systémů, nízké minimální vklady a transparentní herní podmínky. Hráči ze Slovenska si mohou být jisti, že jejich finanční prostředky jsou v bezpečí a že samotná kasina splňují všechny regulační požadavky stanovené regulačními orgány. Příklady takových kasin zahrnují platformy s ověřenými licencemi a známé značky na trhu.   Tipy pro výběr kasina s minimálním vkladem Výběr vhodného kasina s minimálním vkladem vyžaduje pečlivý přístup a analýzu. Hráči ze Slovenska by měli zvážit nejen velikost minimálního vkladu, ale také podmínky s ním spojené, jako je přístup k bonusům, výběr her a pohodlnost platebních metod. by měli zvážit nejen velikost minimálního vkladu, ale také podmínky s ním spojené, jako je přístup k bonusům, výběr her a pohodlnost platebních metod.       Hodnocení kasina na základě minimálních vkladů a bonusů Při výběru kasina se vyplatí zvážit nejen minimální vklad, ale také bonusové programy s ním spojené. Mnoho kasin nabízí atraktivní uvítací bonusy i pro malé vklady, jako jsou bezplatná otočení nebo dodatečné prostředky na účtu. Pečlivě si však prostudujte podmínky bonusů. Mohou obsahovat omezení sázek, sázek nebo podmínek použití, které mohou ovlivnit jejich skutečný prospěch. Jak najít nejlepší nabídky pro hráče ze Slovenska Hráčům ze Slovenska se doporučuje vybírat kasina, která nejenže nabízejí nízké minimální vklady, ale také podporují místní platební systémy. Měli byste si prostudovat hodnocení a recenze, abyste pochopili, která kasina nabízejí nejlepší nabídky pro místní hráče. Je také dobré sledovat sezónní akce a nabídky, které vám umožní ušetřit nebo získat další výhody provedením minimálního vkladu. Důležitost kontroly licenčních a vkladových podmínek Licence kasina je hlavním kritériem výběru. Zaručuje bezpečnost a dodržování pravidel. Hráči by si měli ověřit na oficiálních webových stránkách kasina, zda mají licenci, a přečíst si podmínky pro provedení vkladu, včetně minimálních částek a poplatků. Spolehlivá kasina vždy transparentně informují o licenci a pravidlech spojených s doplňováním účtu, což je důležité zejména pro úsporu finančních prostředků a ochranu dat.   Přidat komentář Minimální vklad v online kasinu je částka, kterou musí hráč vložit na svůj herní účet, aby mohl začít hrát. Pro mnoho uživatelů se vyplatí vědět, jak toto nastavení ovlivňuje jejich hru a jaké výhody či omezení poskytuje. Navíc musíte mít na paměti, že minimální vklad se může výrazně lišit v závislosti na kasinu a jeho zásadách. To platí zejména pro hráče na Slovensku, kde může být výběr online kasin s atraktivními podmínkami velký. Pojďme se podívat na hlavní body, které byste měli zvážit při výběru kasina, abyste se nesetkali s neočekávanými požadavky na vklad.

Čas načtení: 2024-02-27 20:55:09

Halapin, Jozef

Autor: buko1 Datum: 27.02.2024 20:55:09 Příjmení:Surname:HalapinHalapinJméno:Given Name:JozefJozefJméno v originále:Original Name:Jozef HalapinFotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:plukovníkColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:Ing.MSc.Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:12.03.1942 Čeľovce / 12.03.1942 Čeľovce / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:22.04.2023 Bratislava DD.MM.RRRR Bratislava Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- náčelník raketového vojska a delostrelectva 13. tankovej divízie (1981-1985)- veliteľ 3. delostreleckého pluku (1976-1981)- chief of rocket forces and artillery of 13th Tank Division (1981-1985)- commander 3rd Artillery Regiment (1976-1981)Jiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:vojvet.skwww.bezpzlozky.eu

Čas načtení: 2024-03-20 00:00:00

Publikácia plná čarovných fotografií: Takto Dunajskú Stredu ešte nepoznáte

Dunajská Streda, mesto ležiace v srdci Žitného ostrova, má bohatú históriu a kultúrnu tradíciu, vďaka čomu je jedným z najzaujímavejších miest južného Slovenska. Okrem svojej polohy v jednej z najúrodnejších oblastí Slovenska, je Dunajská Streda známa aj vďaka svojmu termálnemu parku, ktorý je lákadlom pre návštevníkov z celého Slovenska aj zo zahraničia. Práve sem sa tentokrát zatúlali naši čarovní fotografi, aby pre nás pripravili foto-publikáciu tých najkrajších častí tejto časti Slovenska.

Čas načtení: 2024-08-07 14:31:01

Destrukce slovenské kultury v přímém přenosu: Ministryně posílá bodyguardy s výpověďmi

Padesát sedm tisíc lidí. Tolik už jich podepsalo výzvu, kterou teprve včera uveřejnili čtyři slovenští umělci. Výtvarník Martin Šútovec, herečka Zuzana Fialová, spisovatel Michal Hvorecký a herec Richard Stanke chtějí okamžité odvolání Martiny Šimkovičové z postu ministryně. „Šimkovičová nikdy nechápala a dodnes nepochopila, že úkolem ministerstva není ničení resortu a šikanování lidí z kulturní a umělecké komunity, ale jeho zvelebování a vytváření příznivé atmosféry a podmínek pro svobodnou a tvůrčí kulturu. Za téměř rok ve funkci nedokázala nabídnout nic jiného než destrukci svěřeného resortu,“ píší v petici. Skandální vyjádření Ta následuje vlnu podivných vyjádření, které Šimkovičová pustila do světa v rozhovoru pro web Topky.sk předvedla výroky, které bychom spíše čekali od nacistických lídrů za druhé světové války. Na paškál si vzala LGBT komunitu. Podle jejího blouznění má totiž na svědomí vymírání bílé rasy. „Vezměte si ideologickou agendu LGBTI. Vždyť oni nepřipustí jiný náýzor. Oni nepřipustí, že mohou být i heterosexuálové. Oni si stále hájí tu svou skupinu. To jsou homofobové, my nejsme homofobové vůči nim,“ pletla si pojmy s dojmy Šimkovičová. To nejhorší však teprve mělo přijít. Nacionalistická nákaza s proruským odérem se může rozšířit i k nám. Fico ukázal cestu Číst více Bizarní výpovědi šéfům kultury Po návratu z dovolené, kde zřejmě přemýšlela, jak konečně pozvednout slovenskou kulturu, začala nevídaným způsobem odvolávat šéfy nejvýznamějších kulturních institucí. O tom, jak to probíhalo, informoval v rozhovoru pro Denník N. „Dozvěděl jsem se to brzy ráno, když mi doma zazvonil zvonek. Otevřel jsem dveře a za nimi stála úřednice ministerstva kultury se dvěmi stokilovými chlapy. Oznámila mi, že mi přinesla odvolávací dekret, dala mi ho do rukou a následně mi popřáli pěkný den,“ popisuje bizarní situaci s odvoláním generální ředitel národního divadla. Důvodem má být třeba jeho odvolání ředitelky baletu či fakt, že při dětském představení v divadle spadl lustr. Tím ale čistky nekončí. Dnes ráno Šimkovičová odvolala podle informací slovenských Hospodářských novin také šéfku národní galerie Alexandru Kusú. Mezitím podpisy na petici za odvolání ministryně přibývají. Politická vůle pro její odvolání ale zřejmě není a tak není jisté, jaké další rány bude muset slovenská kultura pod taktovkou bizarní osobnosti Šimkovičové utrpět. Rozhodně to totiž není první problém, který Šimkovičová vytvořila. První petice nepomohla Téměř dvě stě tisíc lidí podepsalo výzvu podobnou té současné už začátkem roku, s ministryní to však ani nehlo. Tehdy lidem vadilo, že ministryně zrušila zákaz spolupráce s Ruskem a Běloruskem  po útoku na ukrajinu, nebo že peníze, které byly určené pro boj s ruskými dezinformacemi přesunula na opravu střechy Slovenské filharmonie. Dlouhodobě se také vymezovala proti angažmá umělců ze zahraničí ve slovenských kulturních institucí. „Kultura slovenského lidu má být slovenská, slovenská a žádná jiná. Tolerujeme jiné národní kultury, ale naše kultura není směsí jiných kultur," zní jeden z jejích legendárních výroků. Extrémní národovectví je nová hrozba, máme se bát? Krajní pravice zvedá hlavu Číst více Dcera v rakouské škole Jak se také dříve ukázalo, její boj za zachování slovenské kultury končil přesně na jejím prahu. Její nejmladší dcera totiž chodila do elitní rakouské školy, kde byla slovenština vedená jako nepovinný předmět. To s výroky samozvané obránkyně slovenské kultury rozhodně nekorespondovalo. Nakonec školu své dcery změnila až letos v květnu poté, co o tom slovenská média napsala a poukazovala na zřejmý rozpor v tom, co Šimkovičová říká a dělá. KAM DÁL: Omezování alkoholu v režii Pirátů je politická sebevražda. Češi na to nejsou připraveni

Čas načtení: 2024-02-15 00:00:00

Čarovný Veľký Krtíš: Fotopublikácia, ktorá vás zavedie do srdca Slovenska

Veľký Krtíš, pôvabné mesto v Banskobystrickom kraji, je považované za významné centrum južného Slovenska. Toto mesto, ktorého história siaha hlboko do minulosti, je známe nielen svojou bohatou históriou, ale aj množstvom zaujímavých miest a atrakcií, ktoré pritiahnu pozornosť návštevníkov nielen z rôznych častí Slovenska, ale aj zo zahraničia. Práve sem sa tentokrát zatúlali čarovní fotografi, aby pre nás pripravili fotopublikáciu tých najkrajších častí tohto kúta Slovenska.

Čas načtení: 2024-01-31 00:00:00

Objavte kúzlo Gelnice: Mesto, ako ho ešte nepoznáte

Gelnica, malebné mesto v Košickom kraji, je považované za dôležité centrum východného Slovenska. Toto mesto, ktorého história siaha až do stredoveku, je známe nielen svojou bohatou minulosťou, ale aj radom zaujímavých miest a atrakcií, ktoré lákajú turistov z rôznych častí Slovenska aj zo zahraničia. Práve sem sa tentokrát zatúlali naši čarovní fotografi, aby pre nás pripravili fotopublikáciu tých najkrajších častí tohto kúta Slovenska.

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2024-02-28 21:38:00

Další díl sporu Čaputové s Ficem: Soud pozastavil platnost části změn v trestním právu

Slovenský ústavní soud pozastavil platnost části změn v trestním právu, které kritizovaly instituce Evropské unie, slovenská opozice i prezidentka Zuzana Čaputová. Informovala o tom dnes slovenská televize Markíza. Podle listu Denník N se rozhodnutí ústavních soudců týká plánovaného snížení trestních sazeb a zkrácení promlčecích dob trestných činů, což patří ke klíčovým částem novely. List dodal, že soud naopak nepozastavil platnost ustanovení o zrušení elitního útvaru prokuratury, který by měl zaniknout 20. března. Čaputová, jež podobně jako slovenská opozice podala ústavnímu soudu podnět k přezkoumaní schválené novely trestního zákoníku a souvisejících zákonů, v diskusi Denníku N řekla, že ji dnešní rozhodnutí ústavního soudu těší.

Čas načtení: 2024-03-12 13:14:59

Slovenská policie využívá drony i ve městech. Natočí každý přestupek a řidič o tom nemá ani ponětí

Policejní drony nejsou ani v Česku žádnou novinkou. Tuzemská policie je pravidelně využívá pro dohled nad dálničním provozem, kdy kontroluje hlavně zákaz předjíždění nákladních aut. Slovenská policie ale tohoto nenápadného policejního parťáka bere i do města. Drony jsou pro policii velkým přínosem, pro řidiče zase velkým strašákem. Většinou o nich nevíte a nedáváte si dostatečný […]

Čas načtení: 2024-03-14 18:26:00

Veřejnoprávní televize a rozhlas v ohrožení? Cenzurují názory, udeřila ministryně Ficovy vlády

Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová stojí za chystanými změnami ve fungování veřejnoprávního Rozhlasu a televize Slovenska (RTVS). Podle ní cenzuruje názory. Zkritizovala také mj. práci slovenských novinářů a tvrdila, že lidé stále více spoléhají na alternativní média, protože v těch z hlavního proudu se prý obyvatelé dozvědí informace jen „jediného spektra a jedné jediné pravdy“.

Čas načtení: 2024-03-14 19:02:00

Veřejnoprávní televize v ohrožení? Cenzurují názory, čílí se ministryně. Čaputová nesouhlasí

Slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová stojí za chystanými změnami ve fungování veřejnoprávního Rozhlasu a televize Slovenska (RTVS). Podle ní cenzuruje názory. Zkritizovala také mj. práci slovenských novinářů a tvrdila, že lidé stále více spoléhají na alternativní média, protože v těch z hlavního proudu se prý obyvatelé dozvědí informace jen „jediného spektra a jedné jediné pravdy“.

Čas načtení: 2024-03-20 00:00:00

Košice ako ste ich ešte nevideli: Nová publikácia zachystáva mesto čarovným pohľadom

Košice, druhé najväčšie mesto Slovenska, sú skutočným klenotom v srdci Európy. Toto mesto, bohaté na históriu a kultúru, ponúka návštevníkom a obyvateľom nespočetné množstvo zaujímavostí a atrakcií. Mesto známe nielen svojou históriou, ale aj radom zaujímavých miest a atrakcií, ktoré lákajú turistov z celého Slovenska aj zo zahraničí. Práve sem sa tentokrát zatúlali naši čarovní fotografi, aby pre nás pripravili foto-publikáciu tých najkrajších častí tejto časti Slovenska.

Čas načtení: 2024-04-06 22:10:01

Kiska volby hodnotí jako zásadní, Gašparovič ne. Prezident musí přinést klid, říká Schuster

Slovenská společnost se dle bývalého slovenského prezidenta Rudolfa Schustera začíná vlivem politiků rozdělovat. Nová hlava státu tak podle něj musí nastolit klid a vytvářet podmínky, aby opozice a vláda začaly spolupracovat. Také exprezident Slovenska Ivan Gašparovič míní, že by měla hlava státu hledat konsenzus. Její pravomoci jsou k tomu dostačující, nicméně by ocenil, kdyby měla legislativní pravomoc. Letošní volby podle něj přelomové nejsou. Další bývalý prezident Slovenska Andrej Kiska je však hodnotí jako zásadní. Prezident má podle něj silný mandát, protože je volený přímo občany.