Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-14 09:30:00

Odříznutí internetu, přesun k Home Assistantu

Třetí díl série o chytrých zařízeních (IOT – Internet of things) v domácnosti je již konkrétnější a ukazuje jednu z alternativních cest jejich použití, která je zcela odlišná od „mainstreamové“ cesty, kterou to zapojí drtivá většina ostatních uživatelů. V konečném… Read more › The post Odříznutí internetu, přesun k Home Assistantu appeared first on VIRY.CZ.

Čas načtení: 2010-02-15 06:00:00

Google Gears aneb Google v offline podání

Využíváte rádi GoogleDocs či plánovací kalendář Google a schází vám tyto aplikace, když jste odříznuti od internetu? S Google Gears je tomu konec! Umožní vám totiž tyto aplikace využívat i v offline režimu. V dnešním „Googlebraní“ si řekneme, k čemu všemu je nástroj Google Gears dobrý, proč se jej v ...

Čas načtení: 2024-05-14 09:30:00

Odříznutí internetu, přesun k Home Assistantu

Třetí díl série o chytrých zařízeních (IOT – Internet of things) v domácnosti je již konkrétnější a ukazuje jednu z alternativních cest jejich použití, která je zcela odlišná od „mainstreamové“ cesty, kterou to zapojí drtivá většina ostatních uživatelů. V konečném… Read more › The post Odříznutí internetu, přesun k Home Assistantu appeared first on VIRY.CZ.

Čas načtení: 2024-06-21 18:37:01

Americké fiasko na Kubě. Pokus o svržení Castra dostal Kubu do sovětské sféry vlivu

Diktátor a komunista Fidel Castro se na Kubě dostal k moci roku 1959, když svrhl autoritativního vládce Fulgencia Batistu. Castro si zpočátku nebyl jistý, jaký režim chce na „Ostrově svobody“ nastolit. Nebyl si ani jistý tím, že mezi jeho hlavními spojenci bude Sovětský svaz. Ostatně sám Castro v dubnu 1959 navštívil se svými ekonomickými poradci USA. Na druhé straně nepanovaly pochyby o tom, že Castro byl již od mládí silně levicovým aktivistou a bude zavádět komunistická opatření. Nebyl však ještě v této době vyhraněným komunistou. Nicméně Washington sledoval kubánské události s nelibostí a také krajní nedůvěrou. Na Kubě měl dlouhodobě své tradiční zájmy, nicméně po pádu Batisty začaly viditelně oslabovat, stejně tak americko-kubánské vztahy. USA rozhodně nesouhlasily se znárodňováním podniků s americkým podílem, hlasitě proti těmto krokům protestovaly, leč marně.  Svrhnout Castra V říjnu 1960 přijaly USA odvetná opatření zahrnující zákaz vývozu amerického zboží na Kubu. Zhoršující se americko-kubánské vztahy tak vedly k zásadnímu rozhodnutí – odstranění Castra od moci. Vznikala tak postupně operace, jež vešla do dějin jako invaze v zátoce Sviní.  Washington nejdříve uvažoval o provedení atentátu na Castra, mimochodem ten jich měl přežít přes 600 včetně těch, které zosnovala až bizarním způsobem CIA. Ve Washingtonu nakonec padlo rozhodnutí, že Castrův režim, který považovali nejvyšší političtí a vojenští činitelé za sobě nepřátelský, svrhne kubánská emigrace, kterou USA k této akci řádně vycvičí.  Seriál, z kterého bolí oči a uši. Hlava Medúzy je přehlídkou nepřirozených dialogů Číst více Celou operaci řídily a financovaly USA, úzce na ní spolupracovala CIA, která vytipovávala vhodné lidi k uskutečnění celé akce. Invaze se připravovala asi rok, schválil ji nový prezident Kennedy, který byl teprve tři měsíce ve funkci. Nicméně je třeba říct, že mladá hlava státu se stavěla k operaci zpočátku spíše skepticky a nevěřila v úspěch invaze. Přece však na ni dala svůj „štempl“. Představa washingtonských plánovačů byla taková, že vybraní kubánští emigranti se vylodí na jihovýchodní části Kuby, kde obsadí neuralgické body země a podnítí povstání proti kubánskému vůdci, jenž tak měl být dva roky od nástupu svržen. Nicméně jednoduše to vypadalo možná na papíře, realita se jevila poněkud jinak.  Moment překvapení se nekonal Datum operace bylo stanoveno na 17. dubna 1961. Její tíži měli nést dobrovolníci z Brigády 2506. Důležité bylo, aby v kritický okamžik nepřišli o moment překvapení, proto se dlouhou dobu uvažovalo o místě vylodění. Nakonec volba padla na zátoku Sviní na jižním pobřeží Kuby, konkrétně na pláže Playa Girón a Playa Larga. Vzhledem k tomu, že se jednalo o bažinatý terén, CIA si od toho slibovala, že právě nepříznivé podmínky mohou ztížit přísun posil nepřítele. Jenže to platilo i naopak.  Sovětský svaz obsadil část Polska. Speciální vojenskou operaci dohodl s Hitlerem Číst více   Moment překvapení se však nekonal a to byl jeden z důvodů, proč operace nakonec selhala. Castro, jak se později ukázalo, o chystané invazi věděl, nevěděl akorát přesné datum. Ráno 17. dubna 1961 se na pláži Playa Girón v zátoce Sviní vylodila vycvičená Brigáda 2506 o přibližně 1 500 lidech. Kubánská armáda a ozbrojené složky v počtu asi 20 000 lidí byly připraveny, letouny brigádníků promptně sestřelily, další vzdušná podpora nepřicházela a výsadkáři se tak ocitli odříznutí. Kennedy nakonec neschválil nasazení amerického letectva, protože nechtěl stupňovat konflikt. Když CIA selhala Amatérské vyvrcholení akce pod taktovkou CIA podtrhla ještě skutečnost, že během 2–3 dnů byla Brigáda 2506 vládními jednotkami neutralizována. Většina výsadkářů byla zabita v boji či zajata, jen nepatrné menšině se podařilo z místa uprchnout. Některé velitele brigády čekala smrt na popravišti, mezi zabité se počítali také čtyři američtí piloti, k nimž se však Washington dlouho nehlásil. Dne 19. dubna bylo prakticky hotovo, odříznutí výsadkáři neměli proti přesile šanci, poslední ohnisko odporu, vesnice Girón, padla odpoledne. Sověti vyrobili nejplacatější tank na světě, měl ale několik drobných chyb Číst více Castro si mohl připadat právem jako vítěz. Z inscenování invaze obvinil USA a „imperialistické síly“, důsledkem pak bylo ještě větší sbližování Kuby se Sovětským svazem a přijetí jeho politického a ekonomického modelu. Naopak CIA zažívala fiasko a ostudu. Nedokázala celou akci dobře zkoordinovat, už v první den invaze bylo jasné, že vyhlídky kubánské emigrace na úspěch se blíží limitně nule.  Pokus o svržení Castra pak později vyvolal vážnou krizi, kterou známe jako karibskou. Svět se v roce 1962 ocitl na prahu jaderné katastrofy, když Sověti rozmístili na Kubě rakety středního doletu. Naštěstí tehdy zvítězil politický zdravý rozum a bezprostřední hrozba nukleárního konfliktu byla zažehnána.   Zdroj: Britannica, history.com KAM DÁL: Nesmrtelní diktátoři. Když jsou vůdci pohřbeni předčasně nebo naopak příliš pozdě.

Čas načtení: 2024-02-17 00:00:00

PANDEMICKÁ SMLOUVA: Ohrožení suverenity?

Už jen samotná skutečnost, že miliony lidí byly zavřené v domovech, odříznutí od styku s jinými lidmi, byla unikátním náporem na psychiku.

Čas načtení: 2010-02-15 06:00:00

Google Gears aneb Google v offline podání

Využíváte rádi GoogleDocs či plánovací kalendář Google a schází vám tyto aplikace, když jste odříznuti od internetu? S Google Gears je tomu konec! Umožní vám totiž tyto aplikace využívat i v offline režimu. V dnešním „Googlebraní“ si řekneme, k čemu všemu je nástroj Google Gears dobrý, proč se jej v ...

Čas načtení: 2023-04-13 08:17:00

Firmware sluchátek AirPods již aktualizujete i bez Apple zařízení

Apple přišel na způsob, jak updatovat firmware sluchátek AirPods i u těch uživatelů, kteří nepoužívají žádné zařízení značky Apple. Tito uživatelé, kteří sluchátka používají s telefony s Androidem nebo s počítači s Windows nebo Linuxem doposud byli od aktualizací odříznuti. Apple neudělal žádnou aplikaci pro správu sluchátek AirPods pro zařízení s Androidem nebo PC, takže uživatelé těchto zařízení nebudou schopni nainstalovat aktualizace firmware z těchto zařízení. Nicméně existuje aplikace Beats pro zařízení s Androidem, která umožňuje aktualizaci firmware. Apple uvedl,

Čas načtení: 2021-10-03 22:11:43

I nadváhu po porodu můžete zhubnout snadno

Řada žen se v mládí těší štíhlé postavě a nedá jim ani moc práce udržovat si ji. Jenže pak přijde těhotenství následované často ještě druhým těhotenstvím, dlouhý pobyt s dětmi doma, odříznutí od společnosti a práce, péče o nespící a pozornosti se věčně dožadující potomky. A váha jde rázem nahoru. A jen málo žen se dokáže vrátit ke své původní postavě.

Čas načtení: 2024-02-17 00:00:00

PANDEMICKÁ SMLOUVA: Ohrožení suverenity?

Už jen samotná skutečnost, že miliony lidí byly zavřené v domovech, odříznutí od styku s jinými lidmi, byla unikátním náporem na psychiku.

Čas načtení: 2022-06-13 09:16:08

EU a sankce. Vrátí se trestný čin pobuřování dříve, než padne Bastila?

V šestém kole sankcí vůči Rusku zakázala Evropská unie s okamžitou účinností na svém území vysílání tří ruských médií – Rossiya RTR/RTR Planeta, Rossiya 24/Russia 24 a TV Center International. Doposud ruské televize byly vypínány v členských státech selektivně, dle uvážení. Poslední balíček sankcí je důsledný, ruské TV musí být nepřístupny v celé unii, a to žádným možným způsobem – kabel, satelit, IPTV, poskytovatelé internetových služeb, platformy pro sdílení internetového videa nebo aplikace. Vše je zakázáno. K tomu EU přikázala členským zemím zavést do svých právních řádů kriminalizaci za porušení sankcí, tj. stanovit trestní postihy vůči těm subjektům, jež sankce nerespektují (podrobně viz zde). Česká vláda má oproti vládám starých západních členských zemí zjednodušenou pozici. Nemusí nic vymýšlet, stačí z archivu vytáhnout totalitní trestní zákon, například vydání z roku 1973, a opsat ustanovení § 100, trestný čin pobuřování (na jeho tehdejší znění můžete mrknout zde). Vládní legislativci jen v textu vymění slovo „socialistické“ zřízení za slovo „demokratické“ zřízení; trestní sazbu mohou ponechat, pět let vězení za sledování ruských zpráv je přiměřená doba pokání. Dokonce to může být český celoevropský sukces – od 1. července je Česko předsednickou zemí a implementace pobuřování do všech právních řádů v EU může být náš velký právně-kulturní odkaz. Ne, nedělám si legraci, takhle se to asi stane, i když trestný čin se nejspíš nebude jmenovat Pobuřování, bude mít vznešenější název, třeba něco jako ohrožování optimalizace svobodného myšlení či podobně. Čeho se EU bojí? Dobře, ruské televize vysílají propagandu, oni tomu říkají ruský pohled na svět, ale je to důvod je zakázat? A jejich sledování trestat? Čeho se EU bojí? Za totality to byl východní blok, který rušil vysílání západních médií. Na Západě jim vysílání československé televize a československého rozhlasu bylo šumák, nerušili jej, nebáli se ho. Též Hitlerova třetí říše znemožňovala příjem signálu ze svobodných zemí a poslouchání cizího rozhlasu tvrdě perzekuovala. Spojenci byli naopak zvědaví, co se v reichu říká a proti čemu bojují. Mají v Bruselu strach, že Evropané po zhlédnutí ruských zpráv vyjdou do ulic a budou volat „Vivat Putin“? Opravdu by mohla ruská televize změnit myšlení Evropanů? Nevěří bruselské celebrity v samostatný úsudek svých občanů? Proč by jinak v Bruselu porušili základní lidské právo, právo na svobodu slova, a ještě tvrdili, že to není žádné porušení? Je příznačné, že Rusko evropské televize nezakázalo, a ač se v nich mluví o ruském prezidentovi dosti negativně, Rusové cizí zprávy mohou sledovat – jiná věc je, kolik Rusů jim i rozumí. Ta otázka se nabízí a je legitimní. Co je skutečným důvodem pro zákaz vysílání ruských televizí, když nejsme s Ruskem ve válce? Nabízím odpověď. Je to maskování selhání Bruselu a snaha uskutečnit své cíle, které mají s Ruskem a Ukrajinou pramálo společného. Následující analýza vychází z informací převážně z amerických webů – ty ještě v Evropě zakázány nejsou. Sankce nejsou úspěšné Předně je naprosto zavádějící tvrzení, že sankce EU vůči Rusku jsou úspěšné. Co má být cílem sankcí? Přece změnit chování sankcionované země, což se vždy děje tak, že lidé v dané zemi projeví nespokojenost s ústřední vládou a ta, pod tlakem, změní zahraniční, někdy i vnitřní, politiku. V Rusku ale nastává pravý opak. Uvedu pár čísel, a vězte, že statistika sice nuda je, ale nelže: Reálná mzda v Rusku na konci prvního kvartálu 2022 vzrostla o 3,6 procenta (viz zde), zdůrazňuji slova reálná mzda (nikoliv nominální) a první kvartál, tedy zahrnující i březen, což byl nepochybně pro ruskou ekonomiku měsíc nárazového šoku. Očekává se, že reálný růst ve druhém kvartále bude atakovat pět procent. Po šesti kolech sankcí se Rusům životní úroveň podstatně zvedla, kdežto v Česku o téměř čtyři procenta klesla (viz zde). Jak je to možné? Logické vyústění jednotlivých druhů sankcí a jejich svérázného uplatňování, přičemž často už při jejich schválení bylo zřejmé, že se minou účinkem. Příjmy Ruska z ropy se zvyšují Příklad první – ropa a plyn. To snad ani nelze nazvat sankcemi, spíše investiční pobídkou pro Rusko. Západní ostrakizace ruské ropy a plynu způsobila na ruském vnitřním trhu jejich „nadbytek“, takže ruští spotřebitelé aktuálně platí v Rusku za litr Naturalu 95 v přepočtu zhruba 18,20 Kč (viz zde) a ruské domácnosti nakupují zemní plyn v přepočtu za zhruba 0,20 Kč za 1 kWh (viz zde). Pro srovnání, v Česku máme průměrnou cenu 2,86 Kč za 1 kWh plynu, a to před zdražením, na podzim se očekává cena kolem 4,50 Kč až 6,50 Kč za 1 kWh plynu. Co se týká celkového inkasa peněz za ropu, agentura Bloomberg dokonce tvrdí (zde), že v tomto roce 2022 se bez ohledu na sankce příjmy Ruska z ropy zvýší až o neuvěřitelných 50 procent! Neměl by být výsledek sankcí opačný? Politicky nekorektní otázka, že! A to jsme jen v rovině peněz. Američané už nyní domýšlejí i politické souvislosti. Rusové v Evropě udávali polovinu své produkce ropy (o plynu pomlčím, protože pro Rusy je to nezajímavá komodita). Evropa byla pro ně dobrý trh – prodávali za slušné ceny do stabilního regionu. Teď musí svoji produkci přesměrovat jinam. To se jim podaří, to je fakt, ale zřejmě za nižší cenu a do regionů nestabilních. A odtud pramení obavy z opačného efektu sankcí. Právě v těch nestabilních regionech, typicky Afrika, kam budou Rusové prodávat levněji, získají sice méně peněz, ale zato větší vliv. Pokud se něco nestane, do dvou let může mít Rusko v Africe větší vliv, než měl kdy Sovětský svaz (viz například studii zde). Američany to trápí, Evropu to nezajímá. Technologie se dál dovážejí Další příklad – sankce na čipy a západní technologie. Pro ruské domácnosti se nezměnilo nic. Na webu Alibaby mohou ruští spotřebitelé nakoupit jakoukoliv elektroniku bez omezení, a těch čipů, co tam je! Visa a Mastercard nejsou třeba, ani odříznutí Ruska od systému SWIFT nečiní potíže při placení. Radio Free Europe už v prosinci 2021 (zde) konstatovalo, že Rusko je na tuto variantu připraveno. Již před půl rokem prováděli Rusové 20 procent veškerých elektronických bankovních transakcí alternativními systémy jako SPFS nebo CIPS. A absence západních technologií? Do Ruska se vyvážet nesmí, ale do Arménie ano. Během tří měsíců Arménie navýšila odběr vyspělých západních technologií cca o tisíc procent. Nikomu to není divné. Evropské, české, probruselsky naladěné deníky informují, že z Ruska odešlo na sto tisíc IT pracovníků (například  ), všichni jsou hrdi, jak sankce fungují. Jenže v Arménii ve stejné době narostl počet pracovníků o 130 tisíc (viz zde). Náhoda? Ne, nepřišli ukrajinští uprchlíci, ale ruští ajťáci, pracující na živnostenský list, tedy na „volné noze“. Změna domicilu, často jen formální razítko, jim umožňuje objednávat potřebné technologie. Po pravdě, USA zvažovaly uvalit na Arménii sankce, ale pak to zavrhly. Za dva týdny by musely dát sankce na Kyrgyzstán, za další dva na Tádžikistán, a nakonec na Kazachstán – a tady končí hra. Není možné sankcionovat Rusko a současně Kazachstán. V praxi probíhá vzájemná tolerance – USA dělají, že nevidí dovoz technologií do Ruska a Rusko nebrání přepravě uranu a ropy z Kazachstánu. Rubl posiluje Poslední, zásadní příklad – sankce vůči ruské centrální bance a rublu. Na začátku nebylo větší jednoty mezi EU a USA, byly uvaleny bezprecedentní sankce – byla zmrazena aktiva centrální banky ve výši 425 miliard dolarů a ruské komerční banky byly odpojeny ze systému mezinárodních transakcí. Očekával se volný pád rublu a kolaps Ruska. Jenže už na konci března se objevily první komentáře zpochybňující účinek těchto sankcí (například zde) a v květnu již nebylo pochyb, že je něco špatně, moc špatně (viz zde). Z počátečního březnového propadu, kdy Rusko jako pěšák lavírovalo na hraně bankrotu, se během necelých dvou měsíců vyšvihlo do pozice krále, jenž určuje další tahy. To, co Rusové provedli, bude časem předmětem řady ekonomických habilitačních prací, nyní mohu odkázat na dva prvotní sběrné články od Reuters a CNBS (zde a zde). Stručně řečeno, paní Nabiulinové (guvernérka ruské centrální banky) se za sedm týdnů povedlo to, co Sovětskému svazu nikdy za 70 let. Zničila dominanci dolaru na trhu s komoditami. Rusko stanovilo povinnost platit kupujícím za ropu, plyn, obilí atd. jen v rublech, a současně „obnovilo“ zlatý standard, když navázalo jeden gram zlata na pět tisíc rublů. Vzhledem k držení velkého množství komodit Ruskem a k jeho produkci zlata, trhy si záhy uvědomily, že Rusko tuto zpočátku utopickou rovnici zvládne udržet. Západní bankéři hovoří o změně světového měnového řádu (viz zde) a tweetnul si i Jack Dorsey (zakladatel Twitteru), že dolar již není rezervní měnou. Poprvé v dějinách Ruska mohou jet běžní Rusové na dovolenou do ciziny a brát si s sebou jen rubly, nepotřebují směnárnu. V rekreačních destinacích, ve kterých nepanuje důvěra v místní měnu, jako kupříkladu Turecko či Egypt, obchodníci rádi akceptují při placení dolary; teď se usmívají i na rubly (zde). Rozkol Bruselu a USA Putinova moc a popularita v Rusku není hraná, je reálná; proto „odborné“ komentáře a analýzy středoevropských expertů (česká média ani jiné nepublikují), že čekají každým dnem svržení Putina, jsou nejen směšné, ale i nebezpečné, protože skrývají realitu a vedou k nedůvodným očekáváním a následně špatným rozhodnutím. Kdo chce, může poslední týdny vidět rozkol v navenek působící jednotě Bruselu a USA. Vystoupení Kissingera v Davosu (zde) nebyla náhodná promluva senilního starce. Byl to záměrný signál změny politiky. Kissinger klábosil se Schwabem (autor Great Resetu) 23. května. A už za dva dny, 25. května, ministerstvo financí USA – úřad pro kontrolu zahraničních aktiv, vydalo za mediálního ticha všeobecnou licenci 13A související s Ruskem Autorizace určitých administrativních transakcí zakázaných směrnicí 4 podle výkonného nařízení 14024 (GL 13A), která mění a nahrazuje dřívější GL 13. O co jde? Američané hned v únoru uvalili na Rusko sankce (směrnice 4), která zakázala korporacím v Rusku platit daně, poplatky a podobně, z této směrnice existovala úzká výjimka GL 13 (zkratka GL znamená v překladu všeobecná licence). Novela GL 13A z úzké výjimky učinila širokou výjimku – založenou na občanství USA. Jste-li Mexičan, Němec nebo Čech a vlastníte korporaci podnikající v Rusku, nemůžete v Rusku platit taxy, je to porušení amerických sankcí, USA vás najdou a potrestají; jste-li ale Američan a ovládáte korporaci, máte výjimku a daně platit v Rusku můžete. Informované kruhy v USA reagovaly okamžitě. Jedna z největších amerických advokátních kanceláři Baker&McKenzie uspořádala 30. května pro své klienty seminář na volné téma podnikání v Rusku, sankce jako výzva. Přihlásilo se sedm tisíc zájemců (viz zde). Zatímco ještě v březnu Biden nazval Putina řezníkem, který musí být zbaven moci, o dva měsíce později americká administrativa zdůrazňuje, že v Kremlu je legitimní moc a jen s tou oni (USA) mohou jednat. A Spojené státy, ačkoliv pomáhají Ukrajině, iniciovaly jednání bez Ukrajiny na téma jak ukončit válku a co za to (zde). Tomu se říká reálpolitika. I v červnu je Rusko zlé, ale už ne tak moc zlé jako v únoru. Dočkáme se změny světové bezpečnostní architektury Američané si uvědomují, že Ukrajina bude poražena, chtějí zabránit totální porážce, tedy anexi celé Ukrajiny Kremlem, ale též i po vítězství Ruska nechtějí, aby Rusko zůstalo odstrčeno a sedělo u stolu s Čínou. V brzké době se dočkáme změny nejen v měnovém řádu, ale i ve světové bezpečnostní architektuře. NATO se transformuje na společenský diskusní klub, čehož jsme už dnes svědky, do popředí vstoupí bilaterální smlouvy. Primárním záměrem USA bude napojit Rusko na západní struktury, a tak zabránit jeho těsnému přimknutí k Číně. Proto i evropské sankce na ruskou ropu a plyn Američané chápou jako dočasné, v souladu s jejich reálpolitikou. Úplné odstřižení od ruských dodávek totiž znamená i ztrátu páky na Rusko. A tady je zádrhel. Brusel to vidí jinak než USA. EU myslí odklon od ruské ropy a plynu smrtelně vážně. Žádná reálpolitika, žádná mocenská rovnováha. EU má jediný cíl a ten je zelený. Green Deal za každou cenu. Válka na Ukrajině a protiruské sankce jsou pro bruselské úředníky vítanou záminkou, jak jej realizovat. Před rokem v Bruselu věděli, že Green Deal bude znamenat pro Evropany extrémní zdražení, ale nevěděli, jak to Evropanům zdůvodní, pak přišla válka a s ní i ospravedlnění pro navýšení cen veškerých energií. Shodou okolností nežádoucí ropa a plyn mají adjektivum ruské, za pár let žádné přídavné jméno nebude třeba, zakázány budou i bez něj. Že na sny Bruselu lidé nemají peníze? Detail. Stejně si za to mohou sami, jsou chudí, protože jsou líní a proto nemajetní. Takové věty poslední dobou slýcháme často. Říká se, že než padla v Paříži Bastila, stěžovali si poddaní francouzské královně na hlad a bídu. Marie Antoinetta odvětila: „Když nemají chleba, ať jedí koláče.“ Dnes víme, že ten výrok je smyšlený. Ale je smyšlený i výrok: „Když nemají na plyn, ať topí elektřinou!?“ Kdy padne bruselská Bastila?

Čas načtení: 2021-05-12 08:49:11

Čipový hladomor

Na trhu je nedostatek počítačových čipů. Na rozdíl od toaletního papíru nelze úplně snadno zvýšit jejich výrobu. Co s tím? Světové automobilky si stěžují na nedostatek čipů. Problém dorazil i do České republiky, kde Škoda Mladá Boleslav začala „odkládat“ nedodělané vozy na pronajatou plochu letiště v Hradci Králové; k jejich dokončení scházejí čipy. Zdražily i některé počítačové součástky, třeba grafické karty. Svět se zajímavým způsobem změnil. Dříve se za kritickou součást ekonomiky považovala ropa, na jejíž produkci a dovozu byly nejvyspělejší státy světa silně závislé. Nedávné dějiny Perského zálivu podle toho také vypadaly, jedna invaze a válka střídala druhou. Dnes to vypadá, že ropu na seznamu nejdůležitějších obchodovatelných komodit světa vystřídaly právě čipy. Na rozdíl od ropy ovšem nelze nedostatek čipů řešit jejich těžbou v Texasu či v obou Dakotách. A největší producent světa sídlí a vyrábí v místě, které z hlediska světové politiky taky není zrovna poklidnou zahradou. Na Tchaj-wanu. (Některé továrny TSMC jsou i mimo Tchaj-wan, ale know-how a výroba nejpokročilejších modelů se koncentruje právě tam.) Velice zajímavá situace, není-liž pravda? Budou z toho další invaze a války, nebo budou velmoci chodit kolem největších továren po špičkách? Automobilky zaspaly Omezíme-li se konkrétně jen na automobilky, ty si za svoji situaci mohou tak trochu samy. Loni totiž zrušily velkou část svých objednávek čipů, protože se v covidové epidemii obávaly poklesu odbytu nových aut. A protože princip dodávek „Just in Time“ (JIT) je v automobilové branži svatý, neměly zásoby pro okamžik, až se výroba zase obnoví. Jenže JIT vyrostlo v dost specifických podmínkách, kdy gigantická automobilka může svým subdodavatelům nadiktovat, co se jí zachce, a oni nejsou v pozici něco namítat. Vyrábíte-li nějakou vysoce specializovanou součástku pro jeden koncern, má vás ten koncern obchodně v hrsti, i když jste formálně nezávislé s. r. o. A zavolá-li vám jejich manažer a řekne „skákat“, budete skákat pěkně podle rozkazu; snaživější typy si rovnou pořídí trampolínu. Velké automobilky zkrátka nejsou příliš zvyklé slyšet od svých dodavatelů slovo „ne“. Najednou si zvykat musejí, protože když teď zase stoupla poptávka po autech, přišly automobilové firmy za výrobci čipů a zjistily, že … kapacita výroby je plně vytížená, protože o co menší byla poptávka po autech, o to více se za epidemie prodalo počítačového vybavení všeho druhu. „Čipaři“ mají zákazníků plno, sotva je stíhají uspokojovat, a automobilové továrny se musejí zařadit do fronty a čekat, až se výrobní linky zase uvolní. S vyhlídkou na dodávky čipů až za dlouhé měsíce. Přitom je zajímavé, že zrovna Toyota, která svého času koncept „Just in Time“ razila jako první, s nedostatkem čipů zatím problém nemá. Má totiž svoje vlastní rezervy. Příčina je ta, že po japonském cunami roku 2011 měli v Toyotě svoje vlastní zásobovací problémy, které zbytek světa neřešil. Po jejich zvládnutí prostudovali svoje zásobovací řetězce, identifikovali všechna slabá místa a došli k názoru, že mít zásobu čipů pro strýčka Příhodu je dobrá věc. A to se jim nyní velice vyplatilo. Nejmodernější čipy vyrábějí jen dvě firmy Můžeme se jemně posmívat krátkozrakým automobilkám, ale fakt je, že v problémech nejsou zdaleka samy. Vězí v něm i spousta dalších podniků. Aniž by to bylo navenek moc vidět, různé dříve mechanické součástky (termostaty, časovače, spínače) byly během posledních dvaceti let nahrazeny elektronikou. Pro dopravního inženýra z roku 1960 by určitě bylo překvapením, kolik čipů má dneska taková moderní tramvaj, a že jsou potřeba i k elementárním úkonům typu otevírání dveří. To samé se týká vysavačů, varných desek, praček, toustovačů atd., atd. Dříve kompletně mechanické stroje se změnily ve specializované roboty, i když jejich vnější forma zůstala podobná. Někteří inženýři ten vývoj chválí, jiní zase říkají „starý dobrý parní stroj“, ale vesměs se shodují na tom, že je to globální trend, se kterým se nedá nic moc dělat. Tím pádem teď vázne výroba spousty produktů. U současného nedostatku čipů by se dalo teoreticky čekat, že se tu otevře brána pro další konkurenty – výrobce, kteří využijí zvýšené poptávky a růstu cen k tomu, aby začali dodávat. Prakticky zůstaly v elitní skupině výrobců těch nejmodernějších čipů už jen dvě firmy – korejský Samsung a tchaj-wanská TSMC. Třetí možný kandidát, americký Intel, poněkud technologicky pokulhává, i když teď v Intelu vyměnili ředitele a pokusí se zpoždění zase dohnat. Všichni ostatní výrobci hrají druhou a nižší ligu. Proč? Protože vyrábět čipy, zvlášť ty špičkové, vyžaduje vložit obrovskou finanční investici do továrny, jejíž vybavení každých pár let zastará, a ještě navíc sehnat kvalitní inženýry se zkušenostmi z praxe, kterých se po světě nepoflakují žádné stovky a tisíce, a které, když už vůbec hledají novou práci, se vám samozřejmě nejprve pokusí „vyfouknout“ právě ten Samsung, TSMC nebo Intel. To jsou tak masivní překážky pro vstup na trh, že je jen tak někdo nepřekoná. Stojí za povšimnutí, že v té nejvyšší kategorii výrobců čipů zatím nefiguruje žádná čínská firma; patrně je postup na tuto úroveň těžký i pro Čínu, která má zdrojů dost. Bohužel tam není ani žádná firma evropská, i když drobnou útěchou může být, že aspoň supersložité vybavení pro EUV litografii se vyrábí v Nizozemsku. Intel prý nedávno nabídnul EU, že postaví továrnu na čipy na evropské půdě, pokud na ni dostane dotaci osm miliard eur. V Americe, která začíná být ze strategické situace také poněkud nervózní, investuje Intel do dvou továren 20 miliard dolarů. Ochrání Tchaj-wan výroba čipů před Čínou? Zajímavá otázka je, nakolik by stavba nějaké nové továrny na opačném konci světa vůbec proti této strategické závislosti pomohla. Toto není pěstování kaučukovníku, které se dá provozovat nezávisle na zbytku světa. Výroba čipů má také svůj vlastní logistický řetězec, který se vesměs koncentruje v jihovýchodní Asii, protože právě zde se nacházejí ty současné továrny. Kdyby se tam přece jen něco semlelo, dokázala by izolovaná továrna na jiném kontinentě vyrábět i nadále, aniž by z krizové oblasti něco důležitého dovážela? Těžko říci; i technologický gigant Apple narážel při pokusu vyrábět notebooky Mac Pro v Americe na takové detaily, jako že nikdo z amerických výrobců nebyl schopen dodat určitý typ šroubků v adekvátním množství. Zjišťovat něco takového až pod tlakem krize by jistě byla velká zábava. Na druhou stranu, ono to z hlediska těch velmocenských vztahů mezi Čínou a Amerikou může být i dobře. Tenhle druh křehkosti obchodních řetězců funguje oběma směry. Pokud víte, že nějakou tu fabriku musíte dobýt zcela netknutou včetně lidí, a víte také to, že protivník ji v případě hrozící porážky zničí a ty lidi si bude hlídat, máte důvod se do té invaze nepouštět a omezit se na obvyklé diplomatické výhrůžky. Na třetí stranu, když se člověk podívá, jak svého času Německo a Rakousko-Uhersko vklopýtaly do první světové války, i když věděly, že jim hrozí odříznutí od světového námořního obchodu, a tím pádem od 90 procent zdrojů planety, tak ten racionální optimismus není možná úplně na místě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-30 17:37:11

Covid a věznice

Média na nás chrlí záplavu deprimujících čísel o řádění koronaviru, část z nich se spornou vypovídací hodnotou. K veřejnosti se nedostávají povzbuzující zprávy aspoň o dílčích úspěších v potírání nákazy. Je jich málo, ale mlčí se o nich. Příkladem jsou skvělé výsledky obrany Vězeňské služby ČR proti zamoření věznic.   Věznice jsou přeplněné. V některých bydlí vězni v celách pro čtyři až 12 ubytovaných, se společnými toaletami a sprchami, v oddílech až pro 80 osob. Většina věznic by neměla prostor pro oddělené ubytování nakažených. Jsou to podmínky, jež činí věznice téměř bezbrannými proti masivnímu šíření nákazy. Již na začátku řádění coronaviru Institut Aleny Vitáskové a spolek Chamurappi se nezávisle na sobě obrátily na příslušné úřady s varováním a s návrhy opatření na radikální snížení počtu vězňů, ale neuspěly. Ostatně ani vedení Vězeňské služby ČR nepovažovalo tehdy za nutné zbavit se části chovanců. A nakonec se skutečně ukázalo, že své síly nepřecenilo. Při počtu 11 tisíc zaměstnanců Vězeňské služby ČR a 19 768 vězňů k 23. říjnu jsou údaje o počtech nakažených a umístěných v karanténě velmi příznivé. Podle článku na České justici ze 26. října bylo nakažených 23 vězňů. Největší problém vznikl v září v příbramské věznici, v které si 21 odsouzených přineslo nákazu z pracoviště mimo věznici, ale z nich jen čtyři měli klinické příznaky. Ostatní museli zůstat v karanténě a reptali kvůli tomu, že nesmí pracovat. Poněkud horší je stav u zaměstnanců, z nichž onemocnělo 336 a 96 bylo v karanténě. Ani tato čísla ale nejsou tragická. Soudím, že k úspěchu vedla prozíravost vedení, včasnost ochranných opatření a kázeň na nižších stupních řízení. Měl jsem možnost sledovat postupné zavádění opatření. Z počátku se nedělo nic zvláštního: při vstupu do věznice jsem musel strpět změření teploty a podepsat čestné prohlášení, že jsem zdráv a ani v mém okolí se nevyskytuje covid. Uvnitř bylo samozřejmé použití dezinfekce rukou a použití roušek. Poprvé za dlouhé roky, během nichž se občas věnuji podpoře žadatelů o předčasné podmínečné propuštění, jsem nevěděl, jak vypadá má chráněnka, dokud jsme se nesetkali v soudní síni, kde mohla sejmout roušku. Pak přinesl advokát první případ covidu do věznice a návštěvy skončily. Také jsem se již nesetkal s podporovanou odsouzenou v soudní síni, protože veřejné zasedání se konalo ve formě videokonference. Vedení Vězeňské služby ČR znepřístupnilo věznice dávno před tím, než to nařídila vláda. Příčina úspěchu ale asi nespočívá jen v odříznutí věznic od vnějšího světa. Nevíme celkem nic o vnitřních opatřeních. Vládní odborníci by se měli s výsledky Vězeňské služby ČR seznámit a její zkušenosti zužitkovat. Pokud by se ale situace nakonec vymkla z rukou, vážným problémem by byla malá kapacita vězeňských nemocnic, které disponují pouze 200 lůžky a nemají kam svou kapacitu rozšiřovat. Nemají ve vybavení ani jeden plicní ventilátor. Vláda, která je se svými opatřeními obvykle aspoň jeden krok za vývojem, by měla s předstihem z opatrnosti připravit případný přesun části nakažených odsouzených do civilních zařízení. Improvizace by se mohla vymstít. Civilní nemocnice ve svých úvahách o kapacitách s náhlým přísunem nakažených vězňů nepočítají a také by bylo nutné zajistit jejich oddělení od běžných pacientů a ostrahu. Doufejme, že Vězeňská služba ČR si i nadále povede v boji s nákazou stejně dobře, jako dosud. Ale z opatrnosti je třeba připravit modelové řešení pro případ, že by koronavirus obranu prolomil. Neprodleně by měly být do obou vězeňských nemocnic dodány plicní ventilátory a nesmí se zapomenout na nutnost zaškolení jejich obsluhy. A politici i novináři by měli občas projevit uznání pracovníkům Vězeňské služby ČR, kteří se sami chválit neumí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-07-02 07:35:52

Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu (ukázka z knihy)

Do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, se v blíže neurčeném čase dostane zraněný mladý muž. Lidé jsou od vzdálených měst odříznutí závějemi sněhu, jsou bez elektřiny a docházejí jim zásoby. Přesto se zraněného ujmou a ubytují ho u podivínského Matthiase ve srubu nad vsí. Za dodávky potravin a za dřevo na otop se Matthias uvolí o mladíka pečovat. Občasné návštěvy řídnou, ti, kdo mohou, uvězněnou vesnici záhadně opouštějí. Matthias a jeho vnucený spolubydlící tvoří podivné společenství, plné pochopení i podezřívání. Každý má své tajemství, na které téměř bez ustání padá nový a nový sníh, jenž tíží domy i duše…   Ukázka z knihy: 1 LABYRINT Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme. TŘICET OSM Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa.             Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům.             Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy. Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky.             Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím.             Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe.   TŘICET DEVĚT   Rám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník.             V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů.             Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl.             Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu.             Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli.   ČTYŘICET JEDNA   Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry.             Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze.             „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“             Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce.             „Něco pro tebe mám.“             Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě.             „Podívej se ven.“             Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa.             „Podívej se znovu.“             Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro.             Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči.             „Podívej se líp,“ doráží Matthias.             Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici.             „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně.             Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči.             „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“   ČTYŘICET DVA   Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl.             Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen.             Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele.             Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy.             Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani.             Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic.   ČTYŘICET DVA   Srpek měsíce kolébá černá nebesa. Na sněhu se vytvořila tlustá a třpytivá krusta. V odlescích noci vypadá jako klidná a měňavá mořská hladina.             Světlo olejové lampy vykresluje na zdech zlatavé stíny. Matthias mi přináší misku polévky a placku černého chleba. Pořád jíme jen polévku s chlebem. Zbytek polévky pokaždé poslouží jako základ pro tu další. Když se dostaneme na dno hrnce, Matthias přileje vodu a přidá všechno, co mu padne pod ruku. Pokud máme maso, neopomine udělat vývar z tuku a kostí. Zelenina, tvrdý chléb, všechno jde do polévky. A každý den při každém jídle tu bezednou polévku baštíme.             Matthias usedá ke stolu a nenápadně spíná ruce k modlitbě, zatímco já hltám všechno, co můžu. Často dojím dřív, než se do své porce pustí on.             Ze začátku mě musel Matthias do jídla nutit, abych se zotavil a zase získal zdravou barvu. Pomáhal mi, když jsem se nadzvedával na lůžku, a trpělivě mě krmil po lžičkách jako dítě. Dnes už se dokážu opřít o polštáře sám. Bolest a únava přetrvávají, ale chuť k jídlu se mi vrátila. Když se Matthiasovi podaří schrastit pár litrů mléka, udělá z něj pomocí syřidla, které našel na statku v mléčnici, měkký sýr. Někdy z něj trochu daruje vesničanům, ale často bývá tak dobrý, že ho během několika dní vyžereme sami přímo z utěrky, v níž odkapával.             Hojení ran mě stojí hodně energie. Odhadování plynoucího času taky. Možná bych měl jako Matthias prostě říkat „než napadl sníh“ a „co napadl sníh“. Ale to by bylo příliš snadné.             Už měsíce jsme bez elektřiny. Ve vesnici to prý začalo krátkodobými výpadky. Nikoho neznepokojovaly. Všichni si na ně téměř zvykli. Trvaly několik hodin, a pak se vše vrátilo do normálu. Až do toho rána, kdy už proud nenaskočil. Ani tady, ani jinde. Stalo se to v létě. Lidi to brali z té lepší stránky. Zato když přišel podzim, museli si promyslet, jak se zařídí. Jako by je ta situace zaskočila. A teď je zima a s tím nikdo nic nenadělá. V domech se všichni seskupují kolem kamen a začouzených kastrolů.             Matthias dojedl polévku a odsouvá misku do středu stolu.             Chvíli se nic neděje. Tyhle okamžiky oddechu po jídle mám obzvláště rád.             Ale nikdy netrvají dlouho.             Matthias vstane, posbírá nádobí a umyje je ve dřezu. Potom zabalí chlebové placky do plastové tašky, poskládá oblečení, které viselo nad kamny, povytáhne knot olejové lampy, vezme brašnu první pomoci a přisune si ke mně židli.   ČTYŘICET DVA   Matthias si odkašle, jako by mi chtěl předčítat. Ale nic neřekne, prokřupne si krk na obě strany a stáhne mi z nohou prošívanou deku.             Odvrátím se. Matthias si možná myslí, že se dívám ven, ale v černém skle velmi dobře vidím jeho odraz. Rozepíná na pravé dlaze jeden řemínek za druhým. Pak mi podebere patu dlaní a zvedne mi nohu.             Zrychluje se mi tep. Bolest řve a drží mě v šachu jako nějaká zdatná a obratná šelma.             Matthias trpělivě odmotává obvazy. Pracuje pomalu a metodicky. Když mu zbývá pár posledních otoček, cítím gázu, která se mi působením vlhka, krve a infekce přilepila na kůži. Zbytek obvazu rozstřihne a s promyšlenou obezřetností ho strhne. Zhluboka se nadechnu a soustředím pozornost na vzduch, jenž mi proniká do hrudního koše. Matthias se odkloní. Soudím, že posuzuje zarudnutí, otok, kostní kalus, tvar holeně a kolena.             „Už brzy ti vyndají stehy,“ podotkne, když mi dezinfikuje ránu.             Pálí to jako ďas. Mám pocit, že tkáně na kostech se mi rozpouštějí.             „Nehýbej se!“ zahřímá Matthias. „Nech mě pracovat.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}             Zkouším zaměřit pohled co nejdál od svých nohou, do zadní části místnosti, kde se nacházejí dvoje dveře. Ty vchodové a ty, co vedou do domu. Dívám se na masivní kamna, na věci na poličkách, na strop a trámy otesané sekyrou. Visí na nich dvě žárovky – jako kostry dinosaurů v muzeích.             Matthias vytahuje z brašny první pomoci tubu a pokouší se rozluštit, co je na ní napsáno. S povzdechem vyloví z kapsy u košile brýle a nasadí si je na špičku nosu.             „To by šlo.“             Než mě znovu ováže, natře ránu silnou vrstvou masti. Je to studené. Chvíli mi to přináší úlevu. Do té doby, než opět stáhne řemínky dlahy, aby mi znehybnil nohu, a než mi srdce začne velice silně bušit ve skráních. Pevně se chytím prostěradla a proklínám svůj osud. Matthias na mě mluví. Rty se mu pohybují, ale já nic neslyším. Myslím, že mi říká, že je hotovo. Po několika vteřinách se bolest lehce zmírní a pak ke mně slabě, jako z velké dálky, dolehne jeho hlas.             „Vydrž,“ říká, „vydrž, teď musíme ošetřit druhou nohu.“   Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem (Le fil des kilometres, 2013) vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu (Le poids de la neige, 2017), jenž získal několik významných ocenění a byl dosud přeložen do deseti jazyků včetně češtiny. Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 272 stran.

Čas načtení: 2024-02-28 06:36:05

Zničíme si auta, vadí lidem z obce. Při opravě mostu jim zbyde rozbitá cesta

Obyvatelé Želče na Lounsku se obávají, že budou několik měsíců odříznuti od okolního světa. Most přes železnici na jediné přístupové silnici do obce je v havarijním stavu a letos proběhne jeho oprava s úplnou uzavírkou. Objížďka má vést po cestě plné výtluků a podle místních budou mít auta problém tudy projet.

Čas načtení: 2024-02-29 06:12:06

Dva válečné roky: Drahé energie, inflace a uprchlíci

Tisíce lidí si minulou neděli na demonstraci na Staroměstském náměstí připomněly druhé výročí od začátku ruské invaze na Ukrajinu. Válka s sebou vedle tragických událostí přinesla i mnoho ekonomických otřesů. Kvůli sankcím a odříznutí velké části...

Čas načtení: 2024-03-10 16:17:08

Raiffeisen Bank má problém. Hrozí jí sankce od USA

Rakouské Raiffeisen Bank International (RBI) hrozí „odříznutí od amerického finančního systému“, pokud bude pomáhat financovat ruskou armádu. Varovalo ji podle portálu EUobserver americké ministerstvo financí, které tak reaguje na tlak Ukrajiny. Své aktivity přitom v Rusku stále má celkem osm předních evropských finančních domů.

Čas načtení: 2024-06-29 10:55:09

9 životních lekcí, které nás Bůh učí prostřednictvím NEMOCI. Bez ní bychom si to NIKDY neuvědomili!

Lekce, které se učíme, když jsme nemocní, odříznuti od světa, jsou často právě ty, které bychom se jinde nikdy nenaučili. Nemoc nás naučí: 1. Povzbuzovat nás k přemýšlení, připomínat nám, že máme duši, tak jako máme tělo – duši nesmrtelnou, duši, která bude žít věčně, ať už ve štěstí nebo v bídě – a pokud se tato […]

Čas načtení: 2024-07-12 06:00:01

Babiš bude s Patrioty klidně kopat za Rusko. Udělá cokoli, Evropa ho nezajímá

Andrej Babiš našel po volbách do Evropského parlamentu cestu, jak se spojit s populisty a krajní pravicí napříč kontinentem. Spoluzaložil novou frakci Patrioti pro Evropu, kde je z České republiky kromě ANO ještě Přísaha a Motoristé. Celkem se k tomuto uskupení přidalo 84 europoslanců z hnutí a stran z dvanácti zemí Evropské unie, převážně jde o pravicové a národovecké subjekty. Premiér Petr Fiala na sociální síti napsal, že frakce bude sloužit zájmům Ruska, Babiš to označil za nesmysl. „O některých stranách vně Patriotů toto říci lze,“ uvedla v rozhovoru pro Čtidoma.cz pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více O kterých konkrétně? Jedná se například o Viktora Orbána, který před několika dny dokonce osobně navštívil Putina v Moskvě a vyjednal s ním takové „mírové“ podmínky, že Rusové následně cíleně vybombardovali dětskou nemocnici v Kyjevě. Řeč je zcela jistě také o Marine Le Pen, která ač se v posledních několika letech umírnila oproti původním vyjádřením, zůstává zastánkyní takzvaného Putinova míru, což pochopitelně není žádný mír, ale nepřijatelná ultimáta agresora, který vyvolal a vede válku. Jaká ultimáta máte na mysli? Ruský prezident si má dle tohoto krajně nerealistického scénáře po konci války rozebrat Ukrajinu a zbytek Evropy nechat dál žít v míru – ani to mu ale nelze věřit, což opakovaně dokazuje. To je také zjevně jeden z hlavních důvodů, proč se k frakci nepřidala velmi konzervativní polská strana Právo a spravedlnost, která se s Patrioty rozchází právě v pohledu na Rusko. Co může vznik této frakce znamenat pro Evropu, potažmo pro válku, kterou vede Putin na Ukrajině? Na první pohled se nezmění mnoho. Členové frakce budou na půdě Evropského parlamentu odříznuti od výraznějších pozic. Nicméně je jasné, že se budou snažit určité věci brzdit – v čemž se budou moci učit od „mistra“ Orbána. Pokud se samozřejmě tyto síly spojí na té národní úrovni, tedy například v Radě EU, budou nepochybně často blokovat. Je možné, že podobně jako dosud Orbán blokoval pomoc Ukrajině, uvidíme podobné snahy v budoucnu i u Andreje Babiše, pokud se znovu dostane k moci. Co Andrej Babiš jako jeden ze spoluzakladatelů frakce sleduje, proč Patrioti vznikli? Na evropské politice Babišovi ani Orbánovi evidentně vůbec nezáleží, jelikož mocensky si v Parlamentu uškodili. Na novou frakci navíc bude aplikován princip takzvaného cordon sanitaire – demokratická většina je vynechá z rozdělování pozic pro přílišnou extrémnost. Toto opatření bylo dosud aplikováno pouze na ultranacionalistickou frakci ID. Patrioti jsou si tedy moc dobře vědomi, že tato spolupráce není o jejich vlivu na evropskou politiku. Jejich pozornost naopak směřuje na úroveň národní politiky, kde se budou jako premiéři či aspirující premiéři snažit silněji vymáhat své zájmy jako vlivová skupina. Andrej Babiš také bezpochyby očekával, že lepenovci zvítězí ve francouzských volbách a on se takto sveze na této úspěšné populistické vlně. Ti ale prohráli… Ano. A tak členové a členky ANO skončí v poměrně poraženecké skupince se stále izolovanějším Orbánem. Překvapilo vás, že nová frakce vznikla? Vznik Patriotů pro Evropu mě nepřekvapil, o vzniku nějaké frakce na populisticky-konzervativním spektru se totiž hovořilo již delší dobu. Dosavadní působení hnutí ANO v liberální frakci Renew také nedávalo již mnoho let smysl – ANO není liberální stranou a logicky se tedy dlouhodobě vyhraňovalo proti téměř všemu, co liberálové odhlasovali, například proti Green Dealu či migračnímu paktu. A strana Fidesz byla už delší dobu v rámci Evropského parlamentu nezařazená, že? Přesně tak. Bylo tedy již předem jasné, že se tyto i další ultrakonzervativní, populistické (ale také extremistické) strany spojí. Ani nahé, ani oblečené. Maďarsko razí obojakou politiku po tureckém způsobu Číst více Co připojení Filipa Turka, dalo se to očekávat? Mě to rozhodně nepřekvapilo. Jeho celá agenda je jen o tom, aby si mohl nechat svoje auto s dieselovým motorem – ne že by mu ho kdokoli bral, ale jeho program to byl. A tato nová frakce je deklarovaně ta hlavní, která proti Green Dealu bojuje. Jejich sliby jsou sice zcela plané, ale to stejné se dá říci o slibech Filipa Turka. Nepochybně se tedy k Patriotům hodí. Andrej Babiš je ale signatářem Green Dealu… To ano, ale nehledejme v tom logiku. S touto kategorií populisté zpravidla nepracují. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku.

Čas načtení: 2024-07-24 14:20:00

Obejít se bez Západu – Čína se připravuje. Ivan David se dívá na souvislosti

Europoslanec Ivan David (SPD) je přesvědčen, že druhá studená válka se rozbíhá naplno. Zmínil to ve svém komentáři na sociální síti, kde mimo jiné také hovořil o tom, jak se Čína připravuje na odříznutí západních trhů.

Čas načtení: 2024-08-03 08:18:21

Řidič v Makarské zablokoval přístup k domu a sklidil originální pomstu

V Makarské se odehrála nezvyklá situace, která rychle získala pozornost veřejnosti. Jeden řidič, který nelegálně zaparkoval svůj Fiat a zablokoval jediný přístup k domu a garáži, se dočkal nečekaného překvapení. Pomsta s kreativním nádechem Majitelé domu byli zcela odříznuti od svého obydlí, protože řidič zaparkoval přímo před schody vedoucími do patra a zablokoval také garáž. […]

Čas načtení: 2024-08-12 11:30:00

Velký návrat státního kapitalismu. Jak moc to zasáhne prosperitu?

Ministr průmyslu a  presumptivní český eurokomisař s ambicí na výrazné ekonomické portfolio Jozef Síkela zjevně pochopil a využil atmosféru doby. Před necelým rokem přesvědčil vládu, aby si stát se vším všudy zhruba za 38  miliard korun pořídil zadluženého přepravce plynu Net4Gas. Toho se chtělo zbavit konsorcium v čele s německou pojišťovnou Allianz, když zjistilo, že po odříznutí od ruského plynu výrazně poklesnou zakázky. Síkela nežádal žádný odpis dluhů, které jsou z největší části splatné mezi lety 2025 až 2028, tedy po příštích volbách. Bral se vším všudy. Takový únik z pasti poklesu zakázek a potenciálního rizika se investorovi podaří zcela vzácně. Ve vládě nebyl nikdo proti. Nikdo se neptal. Stačilo říct energetická bezpečnost. Nikdo už se neptal, proč nepřišel ani pokus o  odpis dluhů, proč se nakupovalo tak draze, proč o tolik přeplatil nabídku soukromého investora Daniela Křetínského.

Čas načtení: 2024-08-20 12:08:44

V Kurské oblasti „zmizel“ ruský pontonový most

V Kurské oblasti „zmizel“ jeden ze dvou pontonových mostů přes řeku Sejm, které Rusové postavili poté, co tam Ukrajinci začali ničit pevné mosty. Píše to na svém webu stanice Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda (RFE/RL). Ukrajinci v neděli podle ruských zdrojů zasáhli poslední ze tří pevných mostů, které přes řeku vedly. Rusové tak musejí spoléhat na pontonové mosty, aby nezůstali v místě odříznuti.